1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 4 a 5 rámcového rozhodnutí Rady 2005/212/JAI ze dne 24. února 2005 o konfiskaci výnosů a majetku z trestné činnosti a nástrojů trestné činnosti (Úř. věst. 2005, L 68, s. 49), jakož i článku 49 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci řízení zahájeného proti společnosti DELTA STROJ 2003 EOOD (dále jen „Delta Stroj“) za účelem uložení peněžitého trestu této společnosti za trestný čin související s daní z přidané hodnoty (DPH), který je kladen za vinu její jednatelce a zástupkyni.

3

Článek 1 rámcového rozhodnutí 2005/212, nadepsaný „Definice“ stanoví:

„Pro účely tohoto rámcového rozhodnutí se rozumí:

[…]“

4

Článek 2 tohoto rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Konfiskace“, stanoví:

„1.   Každý členský stát přijme nezbytná opatření, která mu umožní uložit úplnou nebo částečnou konfiskaci nástrojů trestných činů a výnosů z trestných činů, za něž lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí sazby přesahující jeden rok, nebo majetku, jehož hodnota odpovídá těmto výnosům.

2.   Ve vztahu k daňovým trestným činům mohou členské státy používat i jiné než trestní řízení k odnětí výnosů z trestného činu pachateli.“

5

Článek 4 uvedeného rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Právní prostředky“, stanoví:

„Každý členský stát přijme nezbytná opatření, kterými zajistí, aby mohly všechny zúčastněné osoby dotčené opatřeními podle článků 2 a 3 podávat účinné právní prostředky k hájení svých práv.“

6

Článek 5 téhož rámcového rozhodnutí, nadepsaný „Záruky“, stanoví:

„Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost dodržovat základní práva a základní právní zásady, zvláště včetně presumpce neviny, jak je uvedeno v článku 6 Smlouvy o Evropské unii.“

7

Článek 1 rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. února 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut (Úř. věst. 2005, L 76, s. 16), nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely tohoto rámcového rozhodnutí se rozumí:

[…]

[…]

Peněžitý trest nebo pokuta nezahrnují:

[…]“

8

Článek 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU ze dne 3. dubna 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii (Úř. věst. 2014, L 127, s. 39) stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]“

9

Článek 14 odst. 1 této směrnice stanoví:

„Společná akce 98/699/SVV [ze dne 3. prosince 1998 přijatá Radou na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii o praní peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zajištění a propadnutí nástrojů trestné činnosti a výnosů z ní (Úř. věst. 1998, L 333, s. 1; Zvl. vyd. 19/01, s. 97)], čl. 1 písm. a), články 3 a 4 rámcového rozhodnutí Rady 2001/500/SVV [ze dne 26. června 2001 o praní peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení, zajištění a propadnutí nástrojů trestné činnosti a výnosů z ní (Úř. věst. 2001, L 182, s. 1)] a článek 1 první čtyři odrážky a článek 3 rámcového rozhodnutí 2005/212/SVV se touto směrnicí nahrazují ve vztahu k členským státům, které jsou vázány touto směrnicí, aniž jsou dotčeny povinnosti členských států týkající se lhůt pro provedení těchto rámcových rozhodnutí ve vnitrostátním právu.“

10

Zakon za administrativnite narušenija i nakazanija (zákon o přestupcích a správních sankcích) (DV č. 92 ze dne 28. listopadu 1969), ve znění použitelném na skutkový stav v původním řízení (dále jen „Zann“), obsahuje kapitolu 4 nadepsanou „Správní sankce trestní povahy ukládané právnickým osobám a podnikatelům-fyzickým osobám“, která obsahuje § 83, 83a, 83b a 83d až 83g tohoto zákona.

11

Ustanovení § 83 tohoto zákona stanoví:

„1)   V případech stanovených zákonem, vyhláškou, nařízením vlády nebo obecním nařízením může být právnickým osobám a podnikatelům-fyzickým osobám uložen peněžitá sankce za nesplnění povinnosti při výkonu jejich činnosti vůči státu nebo obci.

2)   Sankce uvedená v předchozím odstavci se ukládá způsobem stanoveným tímto zákonem, pokud příslušný normativní akt nestanoví jinak.

12

Ustanovení § 83a téhož zákona stanoví:

„1)   Právnické osobě, která se obohatila nebo se mohla obohatit v důsledku trestného činu podle § 255 […] trestního zákoníku nebo jakéhokoli jiného trestného činu spáchaného ve prospěch nebo na podnět organizované zločinecké skupiny:

bude uložen peněžitý trest nejméně ve výši odpovídající hodnotě získané výhody, nejvýše však 1000000 [bulharských leva (BGN), přibližně 511000 eur], jde-li o majetkovou výhodu […].

2)   Peněžitý trest se uloží rovněž každé právnické osobě, která nemá sídlo na území Bulharské republiky, pokud byl trestný čin uvedený v odstavci 1 spáchán na území Bulharské republiky.

3)   Peněžitý trest se uloží právnické osobě i tehdy, když osoby uvedené v odst. 1 bodech 1, 2 a 3 podněcovaly k uvedeným trestným činům nebo se na nich podílely, jakož i když trestný čin nepřekročil stadium pokusu.

4)   Peněžitý trest lze uložit bez ohledu na skutečný vznik trestní odpovědnosti osob, které se podílely na trestném činu uvedeném v odstavci 1.

5)   Přímá nebo nepřímá výhoda získaná právnickou osobou z trestného činu uvedeného v odstavci 1 propadá ve prospěch státu, nemusí-li být vrácena nebo nahrazena, nebo případně bude zabavena v souladu s trestním zákoníkem. Pokud majetek nebo aktivum, jež byly předmětem trestného činu, již neexistují nebo byly zcizeny, musí být poskytnuta částka odpovídající jejich hodnotě v leva (BGN).

[…]“

13

§ 83b Zann stanoví:

„1)   Řízení uvedené v § 83а se zahajuje na odůvodněný návrh státního zástupce příslušného k projednání věci nebo případu týkajícího se dotčeného trestného činu u Okražen sad (krajský soud, Bulharsko) v místě sídla právnické osoby a v případech uvedených v § 83а odst. 2 u Sofijski gradski sad (Městský soud v Sofii):

[…]

2)   Návrh musí […]:

[…]“

14

§ 83d tohoto zákona stanoví:

„[…]

2)   Soud, zasedající jako samosoudce, posoudí návrh na veřejném zasedání, jehož se účastní státní zástupce a na něž je předvolána dotyčná právnická osoba.

3)   Nedostaví-li se zástupce právnické osoby, která byla řádně předvolána, nebrání tato skutečnost soudu v projednání věci.

4)   Soud provádí dokazování bez návrhu nebo na návrh účastníků řízení.

5)   Soud věc posoudí a na základě shromážděných důkazů zkoumá:

6)   Soud rozhodne rozhodnutím, jímž:

7)   Rozhodnutí podle odst. 6 bodu 1 obsahuje:

[…]“

15

§ 83e uvedeného zákona stanoví:

„[…]

1)   Rozhodnutí Okražen sad [(krajský soud)] vydané podle § 83d odst. 6 může napadnout [osoba, jíž byl uložen trest] odvoláním nebo [státní zástupce] stížností (‚protest‘) podanou k Apelativen sad (odvolací soud, Bulharsko), a to ve lhůtě 14 dnů od jeho doručení účastníkům řízení.

2)   Věc se projednává na veřejném zasedání za účasti státního zástupce. Na jednání se předvolává rovněž dotčená právnická osoba.

3)   V řízení jsou připuštěny pouze písemné důkazy […].

4)   Apelativen sad [(odvolací soud)] rozhodne rozhodnutím, jímž může:

5)   Rozhodnutí Apelativen sad [(odvolací soud)] je konečné.“

16

§ 83f Zann zní takto:

„[…]

1)   Obnova řízení, ve kterém Okražen sad (krajský soud) nebo Apelativen sad (odvolací soud) vydaly konečné rozhodnutí, je přípustná v případech, kdy:

2)   Návrh na obnovu řízení lze podat ve lhůtě šesti měsíců od zjištění rozhodné skutečnosti, a v případech uvedených v odst. 1 bodě 6 od nabytí právní moci rozhodnutí Okražen sad [(krajský soud)] nebo Apelativen sad [(odvolací soud)].

3)   Návrh na obnovu řízení nemá odkladný účinek ve vztahu k výkonu pravomocného rozhodnutí, nerozhodne-li soud jinak.

4)   Návrh na obnovu řízení může podat

5)   Návrh na obnovu řízení přezkoumává Apelativen sad [(odvolací soud)] v soudním obvodu, v němž se nachází orgán, který vydal rozhodnutí, které nabylo právní moci.

6)   Apelativen sad [(odvolací soud)] projedná žádost ve složení tří soudců. Pokud se návrh týká rozhodnutí Apelativen sad [(odvolací soud)], přezkoumá návrh na obnovu řízení jiný senát tohoto Apelativen sad [(odvolací soud)].

7)   Věc se projednává na veřejném zasedání za účasti státního zástupce. Na jednání se předvolá rovněž dotčená právnická osoba.

8)   Rozhodne-li Apelativen sad [(odvolací soud)], že návrh je opodstatněný, rozhodnutí zruší a vrátí věc k novému projednání, přičemž uvede, od kterého procesního úkonu má nové projednání začít.“

17

§ 83g tohoto zákona stanoví:

„Ve věcech neupravených § 83b a § 83d až 83f se použijí ustanovení trestního řádu.“

18

§ 255 odst. 1 Nakazatelen kodeks (trestní zákoník) stanoví:

„Kdo se vyhýbá vyměření daňových povinností nebo uhrazení daňových dluhů ve značném rozsahu tím, že:

[…]

[…]

bude potrestán odnětím svobody v délce jednoho roku až šesti let a peněžitým trestem až do výše 2000 [BGN].“

19

ZK je jednatelkou a zástupkyní společnosti Delta Stroj, která má sídlo v Burgasu (Bulharsko). Dne 5. srpna 2019 byla ZK obviněna z toho, že se v tomto postavení a formou pokračujícího trestného činu vyhýbala daňovým povinnostem v celkové výši 11388,98 BGN (přibližně 5800 eur), která odpovídá DPH splatné za zdaňovací období března, dubna a července 2009, což je trestný čin stanovený a trestný podle § 255 odst. 1 bodů 2 a 3 trestního zákoníku. Toto trestní řízení probíhalo ke dni podání projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce před Okražen sad – Burgas (krajský soud v Burgasu, Bulharsko).

20

Dne 9. prosince 2020 státní zástupce okražne prokuratury – Burgas (krajské státní zastupitelství v Burgasu, Bulharsko) podal na základě § 83a a násl. Zann k tomuto soudu v odděleném řízení návrh na uložení peněžitého trestu společnosti Delta Stroj z důvodu, že tato společnost získala z trestného činu, který spáchala ZK, majetkovou výhodu. K tomuto návrhu byla připojena obžaloba proti ZK.

21

Okražen sad – Burgas (krajský soud v Burgasu) má pochybnosti o souladu § 83a a násl. Zann s rámcovým rozhodnutím 2005/212, jakož i se zásadou zákonnosti trestných činů a trestů zakotvenou v článku 49 Listiny, jelikož umožňují trestnímu soudu uložit právnické osobě peněžitý trest za trestný čin, ohledně něhož probíhá souběžné trestní řízení, které ještě nebylo pravomocně ukončeno.

22

Tento soud nejprve připomíná, že dřívější znění relevantních ustanovení Zann stanovilo, že právnické osobě může být uložen peněžitý trest za trestný čin spáchaný fyzickou osobou v souvislosti s činností této právnické osoby až poté, co soudní rozhodnutí odsuzující uvedenou fyzickou osobu nabylo právní moci. Po změně těchto ustanovení však bylo od tohoto požadavku upuštěno.

23

Uvedený soud vysvětluje, že v projednávané věci byla zahájena dvě souběžná řízení, jedno proti ZK na základě § 255 odst. 1 trestního zákona pro daňový trestný čin, kterého se údajně dopustila, a druhé proti společnosti Delta Stroj na základě § 83a a násl. Zann s cílem uložit této společnosti peněžitý trest ve výši odpovídající majetkové výhodě získané z tohoto trestného činu. Tentýž soud poznamenává, že Zann nestanoví možnost přerušit řízení zahájené podle jeho § 83a a násl. do doby, než bude ukončeno trestní řízení proti ZK.

24

Dále má předkládající soud za to, že uložení peněžitého trestu právnické osobě z důvodu spáchání trestného činu fyzickou osobou, ve výši odpovídající výhodě, kterou tato právnická osoba získala nebo by mohla získat z tohoto trestného činu, představuje úplnou nebo částečnou konfiskaci výnosů z trestného činu ve smyslu čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2005/212.

25

Nakonec předkládající soud připomíná, že článek 49 Listiny zakotvuje zásadu zákonnosti trestných činů a trestů, která zakazuje, aby byl uložen trest před tím, než bude prokázáno spáchání trestného činu. Pokud jde přitom o Zann, otázka, zda se fyzická osoba skutečně dopustila trestného činu, není uvedena mezi okolnostmi, které musí trestní soud za účelem uložení případného peněžitého trestu právnické osobě zkoumat na základě § 83d odst. 5 tohoto zákona.

26

Řízení podle § 83a a násl. Zann tak v praxi umožňuje uložit právnické osobě trest pouze na základě okolností uvedených v obžalobě podané vůči zástupci a jednateli této právnické osoby za konkrétní trestný čin, jehož existence nebyla dosud prokázána pravomocným soudním rozhodnutím.

27

Za těchto podmínek se Okražen sad – Burgas (krajský soud v Burgasu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

28

Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že v rámci spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem podle článku 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. V zájmu toho Soudnímu dvoru přísluší případně přeformulovat otázky, které jsou mu položeny. Úkolem Soudního dvora je totiž vyložit všechna ustanovení unijního práva, která vnitrostátní soudy potřebují pro rozhodnutí o sporech, které projednávají, i pokud nejsou tato ustanovení výslovně zmíněna v otázkách položených těmito soudy Soudnímu dvoru [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. července 2022, Pensionsversicherungsanstalt (Doby péče o dítě získané v zahraničí), C‑576/20, EU:C:2022:525, bod 35 a citovaná judikatura].

29

V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že i když se předkládající soud první otázkou táže na výklad článků 4 a 5 rámcového rozhodnutí 2005/212, které se týká konfiskace výnosů a majetku z trestné činnosti a nástrojů trestné činnosti, věc v původním řízení se takového řízení o konfiskaci netýká.

30

Pokud jde nejprve o pojem „konfiskace“, je totiž třeba odkázat nikoli na definici obsaženou v čl. 1 čtvrté odrážce rámcového rozhodnutí 2005/212, ale na definici uvedenou v čl. 2 bodě 4 směrnice 2014/42, neboť tato směrnice nahradila podle svého čl. 14 odst. 1 mimo jiné první čtyři odrážky článku 1 tohoto rámcového rozhodnutí. Podle posledně uvedené definice představuje přitom konfiskaci „trvalé odnětí majetku nařízené soudem v souvislosti s trestným činem“.

31

Dále je třeba uvést, že čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2005/212 vyžaduje, aby každý členský stát přijal nezbytná opatření, která mu umožní uložit úplnou nebo částečnou konfiskaci nástrojů trestných činů a výnosů z trestných činů, za něž lze uložit trest odnětí svobody s horní hranicí sazby přesahující jeden rok, nebo majetku, jehož hodnota odpovídá těmto výnosům.

32

Konečně z čl. 2 bodu 1 směrnice 2014/42 vyplývá, že pojem „výnosy“ odpovídá všem ekonomickým výhodám pocházejícím z trestného činu a může se jednat o majetek v jakékoli podobě.

33

I když v tomto rámci představuje peněžní částka „majetek“, který lze zkonfiskovat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. října 2021, Okražna prokuratura – Varna, C‑845/19 a C‑863/19, EU:C:2021:864, bod 58), může být takový majetek předmětem konfiskace podle čl. 2 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2005/212 pouze tehdy, odpovídá-li výhodě z trestného činu, tedy výnosu z tohoto trestného činu, nebo jeho nástroji, tedy předmětu, který je použit nebo určen k použití pro spáchání uvedeného trestného činu.

34

Naproti tomu pojem „peněžitý trest nebo pokuta“, který je definován v čl. 1 písm. b) bodě i) rámcového rozhodnutí 2005/214, označuje povinnost uhradit peněžitou částku uloženou rozhodnutím na základě odsouzení za trestný čin nebo přestupek. Toto ustanovení upřesňuje, že tento pojem nezahrnuje zejména příkazy k zabrání nebo propadnutí nástrojů trestného činu nebo výnosů z trestné činnosti.

35

V tomto ohledu je třeba uvést, že výše peněžitého trestu nebude nutně odpovídat hodnotě ekonomické výhody pocházející z trestného činu, který tato sankce postihuje. Takový trest může být totiž stanoven ve výši, která je nižší, stejná nebo vyšší než hodnota této výhody a může být uložen i v případě neexistence takové výhody nebo současně s konfiskací výnosů z trestného činu. Kromě toho nelze takový peněžitý trest přirovnat ani ke konfiskaci nástroje, kterým byl předmětný trestný čin spáchán.

36

Unijní normotvůrce měl tedy podle všeho přijetím rámcových rozhodnutí 2005/212 a 2005/214 v úmyslu rozlišovat mezi opatřeními týkajícími se konfiskace majetku, který je výnosem z trestné činnosti nebo nástrojem trestného činu, a opatřeními týkajícími se peněžitého trestu za takové trestné činy.

37

V projednávané věci má předkládající soud za to, že uložení peněžitého trestu právnické osobě z důvodu spáchání trestného činu fyzickou osobou, ve výši odpovídající výhodě, kterou právnická osoba získala nebo by mohla získat z tohoto trestného činu, představuje úplnou nebo částečnou konfiskaci výnosů z trestného činu ve smyslu rámcového rozhodnutí 2005/212. Upřesňuje však, že bulharské právo umožňuje uložení takového peněžitého trestu i v případě, že nebyla získána žádná skutečná výhoda nebo že výhoda není majetkové povahy, a dodává, že řízení podle § 83a a násl. Zann není zaměřeno výlučně na nezákonně získaný majetek. Kromě toho z tohoto § 83a odst. 1 vyplývá, že výše peněžitého trestu, který lze uložit, může překročit hodnotu získané výhody.

38

S ohledem na výše uvedené nepředstavuje takový peněžitý trest, jako je trest stanovený v § 83a odst. 1 Zann, konfiskační opatření ve smyslu rámcového rozhodnutí 2005/212 a směrnice 2014/42, i když výše tohoto trestu odpovídá hodnotě majetkové výhody získané z trestného činu.

39

Z toho vyplývá, že toto rámcové rozhodnutí není použitelné na spor v původním řízení, a není proto třeba v rámci projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyložit jeho články 4 a 5.

40

Pokud jde zadruhé o pochybnosti předkládajícího soudu o slučitelnosti § 83a a násl. Zann s článkem 49 Listiny, je třeba zaprvé konstatovat, že předmětem věci v původním řízení je uložení peněžitého trestu společnosti z důvodu protiprávní majetkové výhody, kterou získala z důvodu trestného činu, jehož se měla dopustit její zástupkyně a jednatelka v souvislosti s přiznáním k DPH.

41

Soudní dvůr již rozhodl, že vzhledem k tomu, že se správní sankce uložené vnitrostátními daňovými orgány a trestní řízení zahájená z důvodu protiprávního jednání v oblasti DPH snaží zajistit správný výběr DPH a bojovat proti podvodům, představují provedení unijního práva ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 26. února 2013, Åkerberg Fransson, C‑617/10, EU:C:2013:105, body 26 a 27, jakož i ze dne 5. května 2022, BV, C‑570/20, EU:C:2022:348, bod 26). Totéž platí pro tresty uložené soudem v souvislosti s takovými trestními řízeními. Z toho vyplývá, že Listina je na věc v původním řízení použitelná.

42

Zadruhé je nesporné, že režim sankcí dotčený v původním řízení má trestní povahu. Předkládající soud zejména uvádí, že řízení podle § 83a a násl. Zann vykazuje všechny znaky trestního řízení.

43

Zatřetí článek 49 Listiny zakotvuje zejména zásadu zákonnosti trestných činů a trestů a odpovídá, jak vyplývá z Vysvětlení k Listině základních práv (Úř. věst. 2007, C 303, s. 17), článku 7 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“).

44

Článek 52 odst. 3 Listiny uvádí, že pokud Listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá tato úmluva. Soudní dvůr musí tudíž usilovat o to, aby jím podaný výklad článku 49 Listiny zajišťoval úroveň ochrany, která bude v souladu s úrovní, jež je zaručena článkem 7 EÚLP, jak jej vykládá Evropský soud pro lidská práva [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. listopadu 2021, IS (Protiprávnost předkládacího rozhodnutí), C‑564/19, EU:C:2021:949, bod 101 a citovaná judikatura].

45

Jak přitom uvedl samotný předkládající soud, Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že článek 7 EÚLP brání tomu, aby byla jednotlivci uložena sankce trestní povahy, aniž bude nejprve prokázána a prohlášena jeho osobní trestní odpovědnost, jinak by byla porušena rovněž presumpce neviny zaručená v čl. 6 odst. 2 EÚLP (rozsudek ESLP ze dne 28. června 2018, G. I. E.M s.r.l a další proti Itálii, EC:ECHR:2018:0628JUD000182806, § 251).

46

Vzhledem k tomu, že článek 49 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že obsahuje stejné požadavky, jako jsou požadavky, které vyplývají z článku 7 EÚLP a jsou uvedeny v předchozím bodě, je tento článek 49 relevantní pro odpověď na první předběžnou otázku.

47

Jak však potvrzuje judikatura připomenutá v bodě 45 tohoto rozsudku, tyto požadavky jsou rovněž rovnocenné požadavkům vyplývajícím ze zásady presumpce neviny stanovené v čl. 6 odst. 2 EÚLP, která je výslovně zakotvena v čl. 48 odst. 1 Listiny.

48

S ohledem na předmět projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, jehož podstatou je přičtení domnělé trestní odpovědnosti právnické osobě z důvodu jednání jejího zástupce a jednatele, postačí v rámci odpovědi na tuto otázku vycházet nikoli z článku 49, ale z čl. 48 odst. 1 Listiny, který musí být, jak je uvedeno v judikatuře citované v bodě 44 tohoto rozsudku, vykládán tak, že bude zajištěna úroveň ochrany, která nebude v rozporu s úrovní ochrany zaručenou článkem 6 EÚLP.

49

Pokud jde o čl. 48 odst. 2 Listiny, který zakotvuje zásadu dodržování práva na obhajobu, jeví se i toto ustanovení jako relevantní pro účely poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu.

50

První otázku je tedy třeba přeformulovat tak, že její podstatou je, zda článek 48 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které může vnitrostátní soud uložit právnické osobě trestní sankci za trestný čin, za který je odpovědná fyzická osoba, která je oprávněna tuto právnickou osobu zavazovat nebo zastupovat, v případě, že tato odpovědnost nebyla ještě pravomocně prokázána.

51

Článek 48 odst. 1 Listiny stanoví, že každý obviněný se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. Tato zásada se uplatní při určování objektivních znaků skutkové podstaty protiprávního jednání, které může vést k uložení správních sankcí trestněprávní povahy (rozsudek ze dne 9. září 2021, Adler Real Estate a další, C‑546/18, EU:C:2021:711, bod 46, jakož i citovaná judikatura), jako je tomu ve věci v původním řízení, jak bylo konstatováno v bodě 42 tohoto rozsudku.

52

Článek 48 odst. 2 Listiny nadto uvádí, že každému obviněnému je zaručeno respektování práv na obhajobu. Soudní dvůr již rozhodl, že dodržování práva na obhajobu představuje v jakémkoli řízení, které může vést k uložení sankcí, základní zásadu unijního práva [rozsudky ze dne 14. září 2010, Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals v. Komise a další, C‑550/07 P, EU:C:2010:512, bod 92, jakož i ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:596, bod 204].

53

Podle předkládajícího soudu vyplývá z ustanovení § 83a odst. 1 ve spojení s § 83b a § 83f Zann, že právnické osobě může být uložena trestní sankce v případě, že se obohatila nebo by se mohla obohatit v důsledku trestného činu přičítaného fyzické osobě, která je oprávněna ji zavazovat nebo ji zastupuje, a to ještě před tím, než bude tato fyzická osoba za tento trestný čin pravomocně odsouzena.

54

Z předkládacího rozhodnutí kromě toho vyplývá, že soud, kterému byl předložen návrh příslušného státního zástupce na uložení peněžitého trestu právnické osobě podle § 83a odst. 1 Zann, musí v souladu s § 83d odst. 5 tohoto zákona věc posoudit pouze na základě skutečností uvedených v posledně uvedeném ustanovení, a sice získání protiprávní výhody dotčenou právnickou osobou, existence vztahu mezi pachatelem trestného činu a právnickou osobou, existence souvislosti mezi trestným činem a získanou výhodou, jakož i povaha a hodnota výhody, pokud je tato výhoda majetkové povahy. Předkládající soud zdůrazňuje, že všechny tyto skutečnosti vycházejí z předpokladu, že byl spáchán trestný čin, a dodává, že soud, jemuž byl předložen návrh příslušného státního zástupce, není oprávněn zpochybnit opodstatněnost tohoto předpokladu, neboť otázka, zda byl trestný čin spáchán, může být řešena pouze v rámci trestního řízení vedeného proti dotčené fyzické osobě.

55

Konečně ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, nijak nevyplývá, že právnická osoba má právo podat opravný prostředek v plné jurisdikci, který by jí umožnil v pozdějším stadiu řízení, které proti ní bylo zahájeno, zpochybnit, že k trestnému činu skutečně došlo.

56

Tato právnická osoba sice může podat proti svému odsouzení odvolání na základě § 83e Zann, avšak ani soud rozhodující o odvolání nemůže podle všeho posoudit existenci uvedeného předpokladu.

57

Stejně tak může být řízení, které vedlo k trestnímu postihu právnické osoby, obnoveno pouze za určitých zcela zvláštních okolností v souladu s § 83f tohoto zákona. Aniž je nutné rozhodnout o tom, zda tyto důvody pro obnovu řízení přiznávají soudu rozhodujícímu ve věci rozsáhlejší pravomoci, než jaké měl při rozhodování v prvním stupni nebo v odvolacím řízení, postačí tedy konstatovat, že se jedná o mimořádný opravný prostředek, který nemůže být právnickou osobou odsouzenou v trestním řízení automaticky využit na základě § 83a a násl. uvedeného zákona.

58

Z toho vyplývá, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 50 a 52 svého stanoviska, že právnická osoba může být pravomocně potrestána v důsledku trestného činu přičítaného fyzické osobě, která má oprávnění ji zavazovat nebo zastupovat, aniž příslušný soud může zkoumat, zda se tento trestný čin skutečně stal, a aniž právnická osoba může v tomto ohledu užitečně uplatnit jakékoli připomínky.

59

Taková situace může vést ke zjevně nepřiměřenému porušení zásady presumpce neviny, jakož i práva na obhajobu, které jsou této právnické osobě zaručeny na základě článku 48 Listiny.

60

I když je totiž pravda, že článek 48 Listiny nebrání tomu, aby členský stát uplatňoval skutkové nebo právní domněnky, musí tento členský stát udržovat domněnky, které jsou upraveny v jeho trestním právu, v přiměřené míře s ohledem na závažnost věci a při zachování práva na obhajobu, jinak by nepřiměřeně porušil zásadu presumpce neviny zakotvenou v odstavci 1 tohoto článku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. září 2021, Adler Real Estate a další, C‑546/18, EU:C:2021:711, bod 47).

61

Stejně tak Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že smluvní státy mohou za určitých podmínek stanovit trestnost materiální nebo objektivní skutečnosti jako takové. V trestních věcech jim však ESLP ukládá povinnost dodržovat určitou mez. Tato mez je překročena, jestliže je určitá osoba zbavena v důsledku určité domněnky jakékoli možnosti vyvinit se ze skutku, který je jí kladen za vinu, a nemůže využít čl. 6 odst. 2 EÚLP (v tomto smyslu viz ESLP, 28. června 2018, G. I. E.M s.r.l a další v. Itálie, ECLI:CE:ECHR:2018:0628JUD000182806, bod 243 a citovaná judikatura).

62

Jak přitom bylo zdůrazněno v bodě 54 tohoto rozsudku, soud, který má uložit trest právnické osobě, je oprávněn rozhodnout pouze o určitých konkrétních skutečnostech, aniž může posoudit existenci trestného činu, na němž může být tento trest založen. Z toho vyplývá, že tato právnická osoba nemůže účelně využít svého práva na obhajobu, neboť nemůže zpochybnit existenci tohoto trestného činu a musí nést v konečném důsledku dopady existence samostatného řízení vedeného proti fyzické osobě, která je oprávněna ji zavazovat či zastupovat.

63

V tomto ohledu je třeba připomenout, že právo na obhajobu má subjektivní povahu, takže možnost toto právo skutečně uplatnit musí mít samotné dotčené strany (rozsudek ze dne 9. září 2021, Adler Real Estate a další, C‑546/18, EU:C:2021:711, bod 59, jakož i citovaná judikatura). Ostatně nelze vyloučit rozdílnost zájmů mezi právnickou osobou a fyzickou osobou, která je oprávněna ji zavazovat nebo zastupovat.

64

Takový závěr nemůže být zpochybněn možností právnické osoby podat na základě § 83f Zann návrh na obnovu řízení s cílem dosáhnout zproštění peněžitého trestu, který jí byl uložen, zejména v případě, že fyzická osoba, která je oprávněna ji zavazovat nebo zastupovat, je zproštěna obvinění, která proti ní byla vznesena. Jak totiž bylo uvedeno v bodě 55 tohoto rozsudku, takový opravný prostředek nelze ztotožňovat s odvoláním v plné jurisdikci, které by tato právnická osoba mohla automaticky podat.

65

A dále, i když je pravda, že řízení stanovené v § 83a a násl. Zann umožňuje chránit finanční zájmy Unie zajištěním správného výběru DPH, nic to nemění na tom, že takový cíl nemůže odůvodnit nepřiměřené porušení záruk obsažených v článku 48 Listiny (obdobně viz ESLP, 23. listopadu 2006, Jussila v. Finsko, CE:ECHR:2006:1123JUD007305301, bod 36). Kromě toho nebylo prokázáno, že takové řízení, jako je řízení dotčené v původním řízení, je nezbytné k zabránění systémovému riziku beztrestnosti.

66

Z toho vyplývá, že takové řízení, jako je řízení upravené v § 83a a násl. Zann, představuje zjevně nepřiměřený zásah do práv zakotvených v článku 48 Listiny.

67

Z výše uvedených úvah vyplývá, že článek 48 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které může vnitrostátní soud uložit právnické osobě trestní sankci za trestný čin, za který je odpovědná fyzická osoba, která je oprávněna tuto právnickou osobu zavazovat nebo zastupovat, v případě, že této právnické osobě nebylo umožněno zpochybnit existenci tohoto trestného činu.

68

Vzhledem k odpovědi na první otázku není třeba odpovídat na druhou otázku.

69

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto:

Článek 48 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které může vnitrostátní soud uložit právnické osobě trestní sankci za trestný čin, za který je odpovědná fyzická osoba, která je oprávněna tuto právnickou osobu zavazovat nebo zastupovat, v případě, že této právnické osobě nebylo umožněno zpochybnit existenci tohoto trestného činu.