10

Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

11

Na jednání žalobkyně prohlásila, že svůj druhý bod návrhových žádání bere zpět, což bylo zaznamenáno do protokolu o jednání.

12

EUIPO navrhuje, aby Tribunál:

13

Vedlejší účastnice navrhuje, aby Tribunál žalobu zamítl.

17

V prvním žalobním důvodu žalobkyně odvolacímu senátu v podstatě vytýká, že jednak připustil důkazy, které vedlejší účastnice předložila opožděně na základě čl. 95 odst. 2 nařízení 2017/1001, a jednak zkoumal z úřední moci některé skutečnosti v rozporu s čl. 95 odst. 1 nařízení 2017/1001. První žalobní důvod lze tedy rozdělit na dvě odlišné vytýkané skutečnosti, vycházející z porušení dvou výše uvedených ustanovení.

23

Článek 95 odst. 2 nařízení 2017/1001 stanoví, že EUIPO „nemusí přihlížet ke skutečnostem, které účastníci včas neuvedli, ani k důkazům, které včas nepředložili“.

24

Ze znění čl. 95 odst. 2 nařízení 2017/1001 vyplývá, že předložení skutečností a důkazů účastníky řízení je v zásadě, není-li stanoveno jinak, možné i po uplynutí lhůt, v nichž k takovému předložení má dojít podle ustanovení uvedeného nařízení, a že EUIPO není nikterak zakázáno, aby zohlednil skutečnosti a důkazy, které byly takto opožděně uplatněny či předloženy [rozsudky ze dne 13. března 2007, OHIM v. Kaul, C‑29/05 P, EU:C:2007:162, bod 42; ze de 19. dubna 2018, EUIPO v. Group, C‑478/16 P, nezveřejněný, EU:C:2018:268, bod 34, a ze dne 21. března 2019, Pan v. EUIPO – Entertainment One UK (TOBBIA), T‑777/17, nezveřejněný, EU:T:2019:180, bod 21].

25

Článek 95 odst. 2 nařízení 2017/1001 tím, že upřesňuje, že EUIPO „nemusí“ v takovém případě přihlížet k takovým důkazům, přiznává totiž EUIPO širokou posuzovací pravomoc ohledně rozhodnutí, které musí v tomto smyslu odůvodnit, zda je namístě k těmto důkazům přihlédnout, či nikoliv (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. března 2007, OHIM v. Kaul, C‑29/05 P, EU:C:2007:162, bod 43; ze dne 24. ledna 2018, EUIPO v. European Food, C‑634/16 P, EU:C:2018:30, bod 56, a ze dne 21. března 2019, TOBBIA, T‑777/17, nezveřejněný, EU:T:2019:180, bod 22).

26

Kromě toho čl. 27 odst. 4 nařízení 2018/625 upravuje výkon posuzovací pravomoci stanovené v čl. 95 odst. 2 nařízení 2017/1001, pokud jde o skutečnosti a důkazy, které byly odvolacímu senátu předloženy poprvé. Toto ustanovení totiž stanoví následující:

„V souladu s čl. 95 odst. 2 nařízení [2017/1001] může odvolací senát přijmout skutečnosti nebo důkazy, které mu byly předloženy poprvé, pouze tehdy, pokud tyto skutečnosti nebo důkazy splňují tyto požadavky:

[omissis]

34

Žalobkyně tvrdí, že podle čl. 95 odst. 1 nařízení 2017/1001 v řízeních o prohlášení neplatnosti založených na absolutních důvodech neplatnosti omezí EUIPO své šetření na důvody a návrhy předložené účastníky. Na ochrannou známku Evropské unie, která byla zapsána, se vztahuje domněnka platnosti a přísluší osobě, která podala návrh na prohlášení neplatnosti, aby u EUIPO uplatnila konkrétní skutečnosti, které zpochybňují její platnost.

35

Žalobkyně má tedy za to, že odvolací senát nebyl oprávněn vycházet z vlastních skutkových zjištění. V napadeném rozhodnutí přitom odvolací senát vycházel z „dodatečných skutečností“, které účastníci řízení neuvedli.

36

Podle žalobkyně se tyto skutečnosti týkají zaprvé obyvatelstva státu Montana (bod 29 napadeného rozhodnutí), zadruhé popularity jiných turistických destinací, jako jsou státy Kalifornie nebo Florida (bod 31 napadeného rozhodnutí), zatřetí odkazu na výrazy související se slovem „montana“ v některých evropských jazycích a asociace tohoto slova se švýcarskou obcí Crans-Montana (body 32 a 33 napadeného rozhodnutí), začtvrté procentního podílu lesů na územích Spojených států a některých členských států Unie (body 42 a 43 napadeného rozhodnutí), jakož i zapáté informací pocházejících z encyklopedie Britannica týkajících se rostlinstva v Montaně a jeho hospodářství (body 40, 51 a 52 napadeného rozhodnutí).

37

EUIPO a vedlejší účastnice argumentaci žalobkyně zpochybňují.

38

Podle ustálené judikatury platí, že v souladu s čl. 95 odst. 1 nařízení 2017/1001 musejí průzkumoví referenti EUIPO a na základě odvolání odvolací senáty EUIPO při zkoumání absolutních důvodů pro zamítnutí zápisu zkoumat skutečnosti z moci úřední za účelem určení, zda ochranná známka, jejíž zápis je požadován, spadá pod některý z absolutních důvodů pro zamítnutí zápisu uvedených v článku 7 tohoto nařízení, či nikoliv. Z toho vyplývá, že příslušné orgány EUIPO mohou být vedeny k tomu, aby založily svá rozhodnutí na skutečnostech, které nebyly navrhovatelem uplatněny [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 29. března 2019, All Star v. EUIPO – Carrefour Hypermarchés (Tvar podrážky boty), T‑611/17, nezveřejněný, EU:T:2019:210, bod 43, a ze dne 10. června 2020, Louis Vuitton Malletier v. EUIPO – Wisniewski (Zobrazení šachovnicového vzoru), T‑105/19, nezveřejněný, EU:T:2020:258, bod 21].

39

V rámci řízení o prohlášení neplatnosti založeného na absolutním důvodu pro zamítnutí zápisu však odvolací senát nemůže být nucen k tomu, aby znovu provedl z moci úřední přezkum relevantních skutečností provedený příslušnými odděleními EUIPO v okamžiku zápisu. Z ustanovení článků 52 a 62 nařízení 2017/1001 totiž vyplývá, že se ochranná známka Evropské unie považuje za platnou do okamžiku, kdy ji EUIPO v návaznosti na řízení o prohlášení neplatnosti prohlásí za neplatnou. Vztahuje se tedy na ni domněnka platnosti, která představuje logický důsledek kontroly, kterou provádí EUIPO v rámci průzkumu přihlášky k zápisu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 29. března 2019, Tvar podrážky boty, T‑611/17, nezveřejněný, EU:T:2019:210, bod 44, a ze dne 10. června 2020, Zobrazení šachovnicového vzoru, T‑105/19, nezveřejněný, EU:T:2020:258, bod 22).

40

Tato domněnka platnosti omezuje povinnost EUIPO, uvedenou v čl. 95 odst. 1 první větě nařízení 2017/1001, aby relevantní skutečnosti, které by jej mohly vést k uplatnění absolutních důvodů pro zamítnutí, zkoumal z moci úřední, na průzkum přihlášky ochranné známky Evropské unie prováděný průzkumovými referenty, a na základě odvolání odvolacími senáty při řízení o zápisu uvedené ochranné známky. Vzhledem k tomu, že se v rámci řízení o prohlášení neplatnosti založeného na absolutním důvodu pro zamítnutí zápisu má za to, že zapsaná ochranná známka Evropské unie je platná, přísluší přitom osobě, která podala návrh na prohlášení neplatnosti, aby u EUIPO uplatnila konkrétní skutečnosti, které by její platnost zpochybnily. Podle druhé věty čl. 95 odst. 1 nařízení 2017/1001, což je věta, která konsoliduje dřívější judikaturu Tribunálu [rozsudek ze dne 13. září 2013, Fürstlich Castell’sches Domänenamt v. OHIM – Castel Frères (CASTEL), T‑320/10, EU:T:2013:424, bod 28], tak v řízeních o prohlášení neplatnosti podle článku 59 tohoto nařízení EUIPO omezí své šetření na důvody a návrhy předložené účastníky (viz rozsudek ze dne 10. června 2020, Zobrazení šachovnicového vzoru, T‑105/19, nezveřejněný, EU:T:2020:258, bod 23 a citovaná judikatura).

41

Ačkoli domněnka platnosti zápisu omezuje povinnost EUIPO zkoumat relevantní skutečnosti, nemůže mu však zabránit – zejména s ohledem na skutečnosti uplatněné účastníkem řízení, který napadá platnost zpochybněné ochranné známky – v tom, aby vycházel z obecně známých skutečností (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 29. března 2019, Tvar podrážky boty, T‑611/17, nezveřejněný, EU:T:2019:210, bod 46, a ze dne 10. června 2020, Zobrazení šachovnicového vzoru, T‑105/19, nezveřejněný, EU:T:2020:258, bod 24).

42

Kromě toho ačkoli v řízeních o prohlášení neplatnosti založených na absolutním důvodu pro zamítnutí zápisu EUIPO své šetření omezí na důvody a návrhy předložené účastníky, neznamená to, že by odvolací senát nemohl v rámci vlastního posouzení skutečností, návrhů a důkazů předložených osobou podávající návrh na prohlášení neplatnosti dospět k jinému závěru, než je závěr navrhovaný touto osobou [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. října 2019, Rubik’s Brand v. EUIPO – Simba Toys (Tvar kostky se stranami majícími mřížkovou strukturu), T‑601/17, nezveřejněný, EU:T:2019:765, bod 82]. V tomto ohledu z čl. 71 odst. 1 nařízení 2017/1001 vyplývá, že odvolací senát může z důvodu odvolání, které k němu bylo podáno, rozhodnout místo oddělení, které napadené rozhodnutí vydalo, a má tedy v tomto rámci provést nový úplný přezkum merita odvolání jak z hlediska právních, tak z hlediska skutkových otázek [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. března 2007, OHIM v. Kaul, C‑29/05 P, EU:C:2007:162, bod 57; ze dne 4. března 2020, Tulliallan Burlington v. EUIPO, C‑155/18 P až C‑158/18 P, EU:C:2020:151, bod 97, a ze dne 28. března 2019, Robert Bosch v. EUIPO (Simply. Connected.), T‑251/17 a T‑252/17, EU:T:2019:202, bod 27].

43

V projednávané věci je nesporné, že spor spadá do rámce řízení o prohlášení neplatnosti založeného na absolutním důvodu neplatnosti. Odvolací senát byl tedy povinen provést zkoumání omezené na důvody a návrhy účastníků řízení, aniž byla dotčena možnost zohlednit obecně známé skutečnosti.

44

Nelze přitom konstatovat, že odvolací senát nesprávně použil meze svého zkoumání v rozporu s čl. 95 odst. 1 nařízení 2017/1001.

45

Je totiž nutno uvést, že odvolací senát pouze zkoumal, zda absolutní důvod konkrétně uplatněný žalobkyní může způsobit neplatnost zpochybněné ochranné známky.

[omissis]

47

Odvolací senát měl navíc v napadeném rozhodnutí za to, že ochranná známka MONTANA byla platně zapsána, čímž tak potvrdil její platnost.

48

Odvolací senát tedy v souladu s judikaturou citovanou v bodě 40 výše nezkoumal z moci úřední relevantní skutečnosti, které by jej mohly vést k uplatnění jiných absolutních důvodů pro zamítnutí zápisu, jež by mohly zpochybnit platnost zpochybněné ochranné známky.

49

Kromě toho žalobkyně nemůže tvrdit, že odvolací senát při svém posouzení dotčeného absolutního důvodu provedl zkoumání některých „dodatečných skutečností“ z moci úřední (viz body 35 a 36 výše).

50

Je totiž třeba uvést, že konstatování odvolacího senátu uvedená v bodě 36 výše spadají do jeho posouzení skutečností předložených žalobkyní na podporu jejího návrhu na prohlášení neplatnosti a odůvodnění rozhodnutí zrušovacího oddělení. Účelem těchto konstatování je poskytnout nový náhled na skutečnosti, důkazy a návrhy, které žalobkyně předložila ve svém návrhu na prohlášení neplatnosti a které odvolací senát považoval za nesprávné, nepřesné nebo nedostatečně průkazné, jakož i vyvrátit závěry, ke kterým dospělo zrušovací oddělení, které návrhu na prohlášení neplatnosti vyhovělo.

[omissis]

56

Z toho vyplývá, že v souladu s judikaturou citovanou v bodě 42 výše konstatování odvolacího senátu odrážejí pouze výkon nového úplného přezkumu merita odvolání jak z hlediska právních, tak z hlediska skutkových otázek, na jehož základě dospěl odvolací senát k jinému závěru, než jaký si přeje žalobkyně.

57

Z výše uvedeného vyplývá, že druhá vytýkaná skutečnost v rámci prvního žalobního důvodu musí být zamítnuta, a tudíž musí být zamítnut i první žalobní důvod v plném rozsahu.

[omissis]

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (třetí senát)

rozhodl takto: