–

za VA jí samotnou,

–

za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,

–

za portugalskou vládu L. Inez Fernandes jakož i A. Pimenta, J. Marques a P. Barros da Costa, jako zmocněnkyněmi,

–

za Evropskou komisi D. Martinem a N. Nikolovou, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 5 odst. 2 Úmluvy Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením, která byla schválena jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2010/48/ES ze dne 26. listopadu 2009 (Úř. věst. 2010, L 23, s. 35, dále jen „Úmluva OSN“), jakož i čl. 2 odst. 1 až 3 a čl. 4 odst. 1 směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání (Úř. věst. 2000, L 303, s. 16).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi TC a UB na jedné straně a Komisia za zaštita ot diskriminacia (Komise na ochranu před diskriminaci, Bulharsko) a VA na straně druhé ve věci rozhodnutí této komise uložit jim jakožto předsedovi soudu a soudkyni trestního senátu pokuty za diskriminaci VA, přísedící tohoto senátu.

3

V článku 1 Úmluvy OSN je uvedeno:

„Účelem této úmluvy je podporovat, chránit a zajišťovat plné a rovné užívání všech lidských práv a základních svobod všemi osobami se zdravotním postižením a podporovat úctu k jejich přirozené důstojnosti.

Osoby se zdravotním postižením zahrnují osoby mající dlouhodobé fyzické, duševní, mentální nebo smyslové postižení, které v interakci s různými překážkami může bránit jejich plnému a účinnému zapojení do společnosti na rovnoprávném základě s ostatními.“

4

Podle článku 5 této úmluvy, který je nadepsán „Rovnost a nediskriminace“, platí, že:

„1.   Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, uznávají, že všechny osoby jsou před zákonem a ze zákona rovnoprávné a mají nárok na rovnost před zákonem a rovný užitek ze zákona bez jakékoli diskriminace.

2.   Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, zakazují veškerou diskriminaci na základě zdravotního postižení a zaručují osobám se zdravotním postižením rovnoprávnou a účinnou právní ochranu před diskriminací z jakýchkoli důvodů.

3.   S cílem podpořit rovnoprávnost a odstranit diskriminaci, státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, přijmou veškerá příslušná opatření pro zajištění poskytování přiměřené úpravy.

4.   Specifická opatření, která jsou nezbytná k urychlení nebo dosažení faktické rovnoprávnosti osob se zdravotním postižením, se nepovažují podle této úmluvy za diskriminaci.“

5

Článek 27 Úmluvy OSN, nadepsaný „Práce a zaměstnávání“, ve svém prvním odstavci stanoví:

„Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, uznávají právo osob se zdravotním postižením na práci na rovnoprávném základě s ostatními; patří sem zejména právo na možnost živit se prací svobodně zvolenou nebo přijatou na trhu práce a v pracovním prostředí, které je otevřené, inkluzívní a přístupné osobám se zdravotním postižením. Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, zabezpečují a podporují realizaci práva na práci, mimo jiné i pro osoby, u kterých dojde ke vzniku zdravotního postižení v průběhu zaměstnání, přijímáním příslušných opatření, včetně opatření legislativních, s cílem zejména:

[…]“

6

Body 16, 20, 21 a 23 odůvodnění směrnice 2000/78 uvádějí:

[…]

[…]

7

Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Účel“, stanoví:

„Účelem této směrnice je stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace v zaměstnání a povolání, s cílem zavést v členských státech zásadu rovného zacházení.“

8

Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Pojem diskriminace“, stanoví:

„1.   Pro účely této směrnice se ‚zásadou rovného zacházení‘ rozumí neexistence jakékoli přímé nebo nepřímé diskriminace na jakémkoli základě uvedeném v článku 1.

2.   Pro účely odstavce 1 se

[…]“

9

Článek 3 téže směrnice, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavci 1 stanoví:

„V rámci pravomocí svěřených [Evropské unii] se tato směrnice vztahuje na všechny osoby ve veřejném i soukromém sektoru, včetně veřejných subjektů, pokud jde o

[…]

[…]“.

10

Článek 4 směrnice 2000/78, nadepsaný „Profesní požadavky“, v odstavci 1 stanoví:

„Bez ohledu na čl. 2 odst. 1 a 2 mohou členské státy stanovit, že rozdíl v zacházení na základě vlastností souvisejících s jedním z důvodů uvedených v článku 1 nepředstavuje diskriminaci, pokud z povahy dotyčné pracovní činnosti nebo z podmínek jejího výkonu vyplývá, že tyto vlastnosti představují podstatný a určující profesní požadavek, je-li cíl legitimní a požadavek přiměřený.“

11

Článek 5 této směrnice, nadepsaný „Přiměřené uspořádání pro zdravotně postižené osoby“, stanoví:

„Za účelem zaručení dodržování zásady rovného zacházení ve vztahu ke zdravotně postiženým osobám se těmto osobám poskytuje přiměřené uspořádání. To znamená, že pokud to konkrétní případ vyžaduje, musí zaměstnavatel přijmout vhodná opatření, která dané zdravotně postižené osobě umožní přístup k zaměstnání, jeho výkon nebo postup v zaměstnání nebo absolvování odborného vzdělávání, pokud tato opatření pro zaměstnavatele neznamenají neúměrné břemeno. Toto břemeno není neúměrné, je-li dostatečně vyváženo opatřeními existujícími v rámci politiky dotyčného členského státu v oblasti zdravotního postižení.“

12

Článek 6 Ústavy (DV č. 56 ze dne 13. července 1991), ve znění použitelném na skutkové okolnosti v původním řízení, stanoví:

„1)   Lidé se rodí svobodní a rovní co do důstojnosti a svých práv.

2)   Všichni občané jsou si rovni před zákonem. Zakazuje se omezení práv nebo zvýhodnění na základě rasy, národnosti, etnické příslušnosti, pohlaví, původu, náboženství, vzdělání, přesvědčení, politické příslušnosti, osobního a společenského nebo majetkového postavení.“

13

Článek 48 této Ústavy stanoví:

„1)   Občané mají právo na práci. Stát zajistí vytvoření podmínek pro výkon tohoto práva.

2)   Stát vytváří podmínky pro realizaci práva na práci pro osoby s fyzickým nebo mentálním postižením. […]“

14

Ustanovení § 4 odst. 1 zakona za zaštita ot diskriminacia (zákon na ochranu před diskriminací) (DV č. 86, ze dne 30. září 2003), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „zákon proti diskriminaci“) zakazuje veškerou přímou či nepřímou diskriminaci mimo jiné na základě zdravotního postižení.

15

Podle ustanovení § 7 odst. 1 bodu 2 zákona proti diskriminaci:

„Diskriminaci nepředstavuje:

[…]

16

Ustanovení § 66 Zakona za sadebnata vlast (zákon o organizaci soudů) (DV č. 64, ze dne 7. srpna 2007), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „zákon o organizaci soudů“) stanoví, že v zákonem stanovených případech je senát soudu příslušný k projednání věci v prvním stupni složen rovněž z přísedících, kteří mají stejná práva a stejné povinnosti jako soudci.

17

Podle ustanovení § 67 odst. 1 zákona o organizaci soudů:

„Přísedícím může být zvolen každý plně svéprávný bulharský občan, který:

18

Ustanovení § 8 odst. 1 Nakazatelno-procesualen kodeks (trestní řád, DV č. 86, ze dne 28. října 2005), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „trestní řád“), stanoví:

„V případech a za podmínek stanovených tímto řádem jsou přísedící součástí senátů soudů.“

19

Ustanovení § 13 tohoto řádu stanoví v odstavci 1, že soud, státní zastupitelství a vyšetřující orgány jsou v rámci své pravomoci povinny přijmout veškerá opatření ke zjištění objektivní pravdy, a v odstavci 2, že tato objektivní pravda je zjišťována způsobem a prostředky stanovenými v tomto řádu.

20

Ustanovení § 14 odst. 1 trestního řádu stanoví, že soud, státní zastupitelství a vyšetřující orgány rozhodují na základě svého vlastního přesvědčení a po objektivním, důkladném a úplném posouzení všech okolností projednávaného případu, a řídí se ustanoveními zákona.

21

Podle ustanovení § 18 trestního řádu soud, státní zastupitelství a vyšetřující orgány rozhodují na základě důkazů, které osobně shromáždily a posoudily, s výjimkou případů, kdy tento řád stanoví jinak.

22

VA má trvale omezenou pracovní schopnost z důvodu ztráty zraku doložené posudkem z roku 1976. Dokončila vysokoškolské vzdělání v oboru právo, v roce 1977 úspěšně složila odbornou profesní zkoušku a poté pracovala v organizaci nevidomých a ve strukturách Evropské unie nevidomých.

23

V roce 2014 byla VA přijata jako přísedící u Sofijskeho gradskeho sadu (Soud města Sofie, Bulharsko) na základě řízení provedeného městskou radou tohoto města. Byla přidělena k Sofijski rajonen sad (Obvodní soud v Sofii, Bulharsko) a losem k šestému trestnímu senátu tohoto soudu, ve kterém zasedala soudkyně UB, jakož i tři další přísedící. Dne 25. března 2015 složila v tomto postavení u uvedeného soudu přísahu.

24

V období od 25. března 2015 do 9. srpna 2016 se VA nezúčastnila žádného trestního jednání. V květnu 2015 požádala TC, předsedu Sofijski rajonen sad (Okresní soud v Sofii), aby byla přidělena k jinému soudci, avšak nedostala odpověď.

25

Dne 24. září 2015 předložila VA tuto záležitost Komisi na ochranu před diskriminací s tím, že tvrdila, že byla předmětem nepříznivého zacházení z důvodu svého zdravotního postižení ze strany soudkyně UB, jelikož jí tato soudkyně neumožnila účastnit se žádného trestního řízení, a ze strany TC, který nevyhověl její žádosti o přeřazení k jinému senátu, aby mohla realizovat své právo pracovat jako přísedící. TC a UB se v odpovědi argumentovali zejména povahou povinností přísedícího, nutností mít určité fyzické schopnosti, jakož i zákonem stanoveným cílem, kterým je dodržování zásad trestního řádu, který podle nich odůvodňuje rozdílné zacházení s VA založené na vlastnosti spojené se zdravotním postižením v souladu s § 7 odst. 1 bodem 2 zákona proti diskriminaci.

26

Rozhodnutím ze dne 6. března 2017 dospěla Komise na ochranu před diskriminací po vyslechnutí TC a UB k závěru, že se vůči VA dopustili diskriminace na základě jejího zdravotního postižení, mimo jiné ve smyslu § 4 zákona proti diskriminaci, a uložila jim pokutu ve výši 250 a 500 bulharských leva (BGN) (přibližně 130 a 260 eur).

27

TC a UB proti tomuto rozhodnutí podali žaloby k Administrativen sad Sofia-grad (Správní soud města Sofie, Bulharsko), který je zamítl. Tento soud konkrétně rozhodl, že principiální omezení přístupu k určitému povolání nebo činnosti, jako je povolání/činnost přísedícího, na základě úvahy, že dotčené postižení znemožňuje jeho plný výkon, bylo protiprávní. Specifičnost trestního řízení zajisté vyžaduje, aby takový přísedící splňoval základní zásady tohoto řízení, tj. v případě soudního senátu bezprostřednost, zjišťování objektivní pravdy a vytváření vnitřního přesvědčení. Domněnka, že zdravotní postižení zbavuje osobu ve všech případech schopnosti tyto zásady splňovat, však podle něj představuje diskriminaci. Uvedený soud dodal, že okolnost, že se VA účastnila řady jednání v trestních věcech od 9. srpna 2016, kdy vstoupila v platnost legislativní reforma zavádějící elektronické přidělování přísedících, toto konstatování podporuje.

28

TC i UB podali každý proti rozhodnutí Administrativen sad Sofia-grad (Správní soud města Sofie) kasační opravný prostředek k předkládajícímu soudu, Varchoven administrativen sad (Nejvyšší správní soud, Bulharsko). TC na podporu svého kasačního opravného prostředku tvrdí, že soud prvního stupně měl použít § 7 odst. 1 bod 2 zákona proti diskriminaci, který se týká podstatného a určujícího profesního požadavku. Vzhledem k jejich povaze nemohou být podle něj funkce přísedících zajišťovány osobami, jejichž zdravotní postižení vede k nerespektování zásad zakotvených trestním řádem. UB tvrdí, že tento soud neprávem upřednostnil zákon proti diskriminaci před trestním řádem, který má vyšší právní sílu, a před zásadami zakotvenými v tomto řádu, které musí jakožto trestní soudkyně respektovat při posuzování věcí projednávaných před soudem, stejně jako musí zajistit, že všichni členové senátu budou s důkazy založenými do spisu zacházet stejným způsobem a to, že budou bezprostředně hodnotit chování účastníků řízení.

29

V této souvislosti předkládající soud s ohledem na pravidla trestního řízení uvádí, že není jasné, zda je nerovné zacházení s nevidomou osobou, jako je VA, při výkonu činnosti přísedícího legální s ohledem na ustanovení Úmluvy OSN, Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), jakož i směrnice 2000/78, jejímž cílem je zajistit rovnost zdravotně postižených osob v zaměstnání a povolání.

30

Za těchto podmínek se Varchoven administraven sad (Nejvyšší správní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

31

Úvodem je třeba uvést, že i když předkládající soud ve svých otázkách neodkázal na ustanovení Listiny, táže se, jak vyplývá ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, na slučitelnost vyloučení takové nevidomé osoby, jako je VA, z výkonu funkce přísedícího v trestním řízení jak s ustanoveními směrnice 2000/78 a Úmluvy OSN, tak Listiny.

32

Je třeba připomenout, že tato směrnice v oblasti, kterou upravuje, konkretizuje obecnou zásadu zákazu diskriminace, jež je nyní zakotvena v článku 21 Listiny (rozsudek ze dne 26. ledna 2021, Szpital Kliniczny im. dra J. Babińskiego Samodzielny Publiczny Zakład Opieki Zdrowotnej w Krakowie, C‑16/19, EU:C:2021:64, bod 33 a citovaná judikatura).

33

V článku 26 Listiny se kromě toho stanoví, že Unie uznává a respektuje právo osob se zdravotním postižením na opatření, jejichž cílem je zajistit jejich nezávislost, sociální a profesní začlenění a jejich účast na životě společnosti.

34

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že podstatou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda musí být čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78, nazírané ve světle článků 21 a 26 Listiny, jakož i Úmluvy OSN, vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby byla nevidomé osobě zcela upřena možnost vykonávat funkci přísedícího v trestním řízení.

35

Na úvod je třeba připomenout, že jak z nadpisu a odůvodnění, tak z obsahu a účelu směrnice 2000/78 vyplývá, že jejím cílem je vytvořit obecný rámec pro zajištění rovného zacházení „v zaměstnání a povolání“ pro každého, a to tím, že mu poskytuje účinnou ochranu před diskriminací na základě některého z důvodů uvedených v článku 1, k nimž patří i zdravotní postižení (rozsudek ze dne 15. července 2021, Tartu Vangla, C‑795/19, EU:C:2021:606, bod 26 a citovaná judikatura).

36

Jak vyplývá z čl. 3 odst. 1 písm. a) a c) směrnice 2000/78, v rámci pravomocí svěřených Unii se tato směrnice vztahuje na všechny osoby ve veřejném i soukromém sektoru, včetně veřejných subjektů, zejména pokud jde o podmínky přístupu k zaměstnání, podmínky zaměstnání a pracovní podmínky.

37

Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce především vyplývá, že funkce přísedícího je výdělečnou činností, dále že VA byla vybrána k výkonu této funkce a byla přidělena k trestnímu senátu soudu, a konečně že v praxi nemohla tuto funkci vykonávat v období od 25. března 2015 do 9. srpna 2016, a neměla tedy k takovému zaměstnání přístup.

38

Z toho vyplývá, že v takové situaci se jedná jak o podmínky přístupu k zaměstnání ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice 2000/78, tak o podmínky zaměstnání a pracovní podmínky podle čl. 3 odst. 1 písm. c) této směrnice.

39

Kromě toho je nesporné, že VA má „zdravotní postižení“ ve smyslu směrnice 2000/78, jelikož trpí trvalou ztrátou zraku, přičemž podle ustálené judikatury musí být pojem „zdravotní postižení“ chápán tak, že znamená omezení schopností vyplývající především z dlouhodobých fyzických, duševních nebo psychických postižení, které v interakci s různými překážkami může bránit plnému a účinnému zapojení dotčené osoby do profesního života na rovnoprávném základě s ostatními pracovníky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. září 2019, Nobel Plastiques Ibérica, C‑397/18, EU:C:2019:703, bod 41 a citovaná judikatura).

40

Situace, o kterou se jedná v původním řízení, tudíž spadá do působnosti směrnice.

41

Pokud jde zaprvé o otázku, zda jde o rozdílné zacházení na základě zdravotního postižení, je třeba připomenout, že podle čl. 2 odst. 1 směrnice 2000/78 se pro účely této směrnice „zásadou rovného zacházení“ rozumí neexistence jakékoli přímé nebo nepřímé diskriminace na kterémkoli ze základů uvedených v článku 1 této směrnice. Článek 2 odst. 2 písm. a) této směrnice upřesňuje, že přímou diskriminací se rozumí, pokud se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci na základě jednoho z důvodů uvedených v tomto článku 1 včetně zdravotního postižení.

42

V projednávané věci z informací uvedených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že od 25. března 2015 do 9. srpna 2016 se VA nemohla zúčastnit žádného ze soudních jednání senátu, k němuž byla přidělena, a to z důvodu, že je nevidomá. Jeví se tedy, že s ní bylo na základě jejího zdravotního postižení zacházeno méně příznivě než s ostatními přísedícími přidělenými k tomuto senátu, kteří se nacházejí ve srovnatelné situaci, ale nejsou nevidomí, což představuje rozdílné zacházení přímo založené na zdravotním postižení ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice 2000/78.

43

Pokud jde zadruhé o otázku, zda takové rozdílné zacházení může být odůvodněno na základě čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78, je třeba připomenout, že podle samotného znění tohoto ustanovení mohou členské státy stanovit, že rozdíl v zacházení na základě vlastností souvisejících s jedním z důvodů uvedených v článku 1 této směrnice nepředstavuje diskriminaci, pokud z povahy dotyčné pracovní činnosti nebo z podmínek jejího výkonu vyplývá, že tyto vlastnosti představují podstatný a určující profesní požadavek, je-li cíl legitimní a požadavek přiměřený.

44

Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že takový podstatný a určující profesní požadavek musí představovat nikoliv důvod, na němž je založeno rozdílné zacházení, nýbrž vlastnost související s tímto důvodem (rozsudek ze dne 15. listopadu 2016, Salaberria Sorondo, C‑258/15, EU:C:2016:873, bod 33 a citovaná judikatura).

45

Článek 4 odst. 1 směrnice 2000/78 ve spojení s bodem 23 jejího odůvodnění, který odkazuje na „velmi omezené okolnosti“, za kterých může být takový rozdíl v zacházení odůvodněný, musí být v rozsahu, v němž umožňuje odchýlit se od zásady zákazu diskriminace, vykládán striktně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Tartu Vangla, C‑795/19, EU:C:2021:606, bod 33 a citovaná judikatura).

46

Pokud jde o cíl uplatňovaný za účelem odůvodnění nepříznivého zacházení s VA na základě jejího zdravotního postižení, TC a UB tvrdí, že vyloučení VA z účasti na jednáních trestního senátu, ke kterému byla přidělena až do srpna 2016, mělo zajistit, že budou zcela respektovány zásady trestního řádu, a konkrétně zásada bezprostřednosti a přímého hodnocení důkazů za účelem prokázání objektivní pravdy, vyplývající z §§ 14 a 18 tohoto trestního řádu.

47

TC a UB totiž tvrdí, že funkci přísedícího nemohou plnit osoby s takovým zdravotním postižením, jako je slepota. Výkon těchto funkcí si podle nich v zásadě žádá konkrétní fyzickou schopnost, jako je zrak.

48

Je přitom třeba uvést, že i když zákon o organizaci soudů v § 67 odst. 1 stanoví, že přísedící musí být konkrétně plně svéprávný a nesmí trpět žádnou dušení chorobou, podle informací uvedených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, tento zákon neukládá požadavky na fyzické schopnosti přísedícího ani nestanoví jako důvod pro vyloučení takové zdravotní postižení, jako je slepota.

49

Z týchž informací vyplývá, že po vstupu legislativní reformy v platnost bylo od 9. srpna 2016 zavedeno elektronické přidělování přísedících, takže VA se od tohoto data zúčastnila řady soudních jednání. Elektronické přidělování přísedících upravené vnitrostátní právní úpravou dotčenou ve věci v původním řízení tedy podle všeho probíhá nezávisle na osobě přísedícího, jakož i věci, kterou se má zabývat, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

50

Soudní dvůr již rozhodl, že požadavek na zvláštní fyzickou schopnost lze považovat za „podstatný a určující“ profesní požadavek ve smyslu čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78 pro výkon povolání pilota aerolinií nebo pro povolání hasiče či policisty. Stejně tak skutečnost, že sluchová ostrost musí dosahovat minimálních prahových hodnot sluchového vnímání stanovených vnitrostátní právní úpravou, může být považována za takový požadavek pro výkon povolání příslušníka vězeňské služby (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Tartu Vangla, C‑795/19, EU:C:2021:606, body 40 a 41).

51

Soudní dvůr rovněž rozhodl, že zrak je základní funkcí pro řízení motorových vozidel, takže požadavek na minimální zrakovou ostrost stanovený unijním zákonodárcem pro výkon povolání řidiče v silniční dopravě je v souladu s unijním právem s ohledem na cíl zajistit bezpečnost silničního provozu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. května 2014, Glatzel, C‑356/12,EU:C:2014:350, body 54 a 72).

52

Vzhledem k povaze funkce přísedícího v trestním řízení a podmínek pro její výkon, které mohou v určitých případech zahrnovat zkoumání a hodnocení vizuálních důkazů, lze zrak považovat za „podstatný a určující profesní požadavek“ i pro povolání přísedícího v takovém řízení ve smyslu čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78, nelze-li uvedené důkazy zkoumat či hodnotit mimo jiné pomocí prostředků zdravotnické techniky.

53

Cíl, kterého se dovolávají TC a UB, tj. zajistit, že budou zcela respektovány zásady trestního řízení, včetně zásady bezprostřednosti a přímého hodnocení důkazů, může dále být legitimním cílem ve smyslu čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78.

54

V důsledku toho je třeba ověřit, zda opatření uložené VA ve věci v původním řízení spočívající v jejím úplném vyloučení z výkonu funkce přísedícího v trestním řízení umožňuje dosažení sledovaného cíle a zda nepřekračuje meze toho, co je k jeho dosažení nezbytné. Pokud jde o přiměřenost, je třeba zohlednit to, že podle článku 5 směrnice 2000/78, vykládaného ve světle bodů 20 a 21 jejího odůvodnění, musí zaměstnavatel, pokud to konkrétní případ vyžaduje, přijmout vhodná opatření, která dané zdravotně postižené osobě umožní přístup k zaměstnání, jeho výkon nebo postup v zaměstnání, pokud tato opatření pro zaměstnavatele neznamenají neúměrné břemeno (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Tartu Vangla, C‑795/19, EU:C:2021:606, body 42 a 48 a citovaná judikatura).

55

Pokud jde o účelnost tohoto opatření, je třeba poznamenat, že takové opatření zajisté přispívá k respektování pravidel trestního řádu, pokud jde o zásadu bezprostřednosti a přímé hodnocení důkazů.

56

Pokud však jde o nezbytnost uvedeného opatření, je třeba uvést, že VA byla absolutně vyloučena z účasti na věcech projednávaných trestním senátem, k němuž byla přidělena, aniž byla posouzena její individuální schopnost plnit své funkce a aniž byla zkoumána možnost jak překlenout případné obtíže, které by mohly vyvstat.

57

Jak je ostatně uvedeno v bodě 54 tohoto rozsudku, zaměstnavatel je povinen zajistit přiměřené uspořádání pro zdravotně postižené osoby v závislosti na potřebách v konkrétní situaci. Podle bodu 16 odůvodnění směrnice 2000/78 totiž zavedení opatření k uspokojení potřeb zdravotně postižených osob na pracovišti hraje v boji proti diskriminaci na základě zdravotního postižení důležitou úlohu. Soudní dvůr v tomto ohledu upřesnil, že pojem „přiměřené uspořádání“ musí být chápán široce, a to tak, že zahrnuje odstranění různých překážek, které brání plnému a účinnému zapojení zdravotně postižených osob do profesního života na rovnoprávném základě s ostatními pracovníky. Bod 20 odůvodnění této směrnice ostatně v tomto ohledu obsahuje výčet přiměřených uspořádání hmotné, organizační či vzdělávací povahy, který není taxativní (rozsudek ze dne 15. července 2021, Tartu Vangla, C‑795/19, EU:C:2021:606, bod 48 a citovaná judikatura).

58

Tuto povinnost je třeba vykládat ve světle článku 26 Listiny, který stanoví zásadu integrace zdravotně postižených osob dávající jim právo na opatření, která mají zajistit jejich nezávislost, sociální a profesní začlenění a jejich účast na životě společnosti.

59

Takovou povinnost podporuje i Úmluva OSN, jejíž ustanovení mohou být uplatňována pro účely výkladu ustanovení směrnice 2000/78, takže tato směrnice musí být vykládána v co největším možném rozsahu v souladu s touto úmluvou (rozsudek ze dne 15. července 2021, Tartu Vangla, C‑795/19, EU:C:2021:606, bod 49 a citovaná judikatura).

60

Úmluva OSN přitom v čl. 5 odst. 3 stanoví, že s cílem podpořit rovnoprávnost a odstranit diskriminaci, státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, přijmou veškerá příslušná opatření pro zajištění poskytování přiměřené úpravy.

61

Článek 5 odst. 3 Úmluvy OSN dále počítá s podporou rovnosti osob se zdravotním postižením a odstraňování diskriminace právě za účelem jejich inkluze, což dokládá i článek 27 této úmluvy, který jim na rovnoprávném základě s ostatními přiznává právo na práci, a zejména právo na možnost živit se prací svobodně zvolenou nebo přijatou na trhu práce a v pracovním prostředí, které je otevřené, inkluzívní a přístupné osobám se zdravotním postižením.

62

Jak vyplývá z údajů uvedených v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, v projednávané věci byla VA naprosto vyloučena z účasti na trestních věcech bez ohledu na konkrétní věc a bez ověření, zda jí mohlo být nabídnuto přiměřené uspořádání, jako je materiální, osobní či organizační pomoc.

63

S výhradou ověření předkládajícím soudem se tedy jeví, že uvedené opatření překračuje meze toho, co je nezbytné, a to tím spíše, že z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že po zavedení elektronického přidělování přísedících v srpnu 2016 se VA jakožto přísedící zúčastnila rozhodování v řadě trestních věcí. Jak uvedla Komise ve svém písemném vyjádření i generální advokát v bodě 100 svého stanoviska, tato okolnost může naznačovat, že VA je způsobilá plnit funkci přísedícího za současného respektování pravidel trestního řízení.

64

S ohledem na výše uvedené je třeba na položené otázky odpovědět tak, že čl. 2 odst. 2 písm. a) a čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78, vykládané ve světle článků 21 a 26 Listiny, jakož i Úmluvy OSN, musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby byla nevidomé osobě zcela upřena možnost vykonávat funkci přísedícího v trestním řízení.

65

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Článek 2 odst. 2 písm. a) a čl. 4 odst. 1 směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, vykládané ve světle článků 21 a 26 Listiny základních práv Evropské unie, jakož i Úmluvy Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením, schválené jménem Evropského společenství rozhodnutím Rady 2010/48/ES ze dne 26. listopadu 2009, musí být vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby byla nevidomé osobě zcela upřena možnost vykonávat funkci přísedícího v trestním řízení.