–

za Istituto Nazionale della Previdenza Sociale (INPS) A. Coretti, V. Stumpem a M. Sferrazzou, avvocati,

–

za VR A. Guarisem a L. Nerim, avvocati,

–

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s A. Giordanem a P. Gentilim, avvocati dello Stato,

–

za Evropskou komisi C. Cattabriga a A. Azéma, jakož i B.-R. Killmannem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 11 odst. 1 písm. d) směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (Úř. věst. 2004, L 16, s. 44; Zvl. vyd. 19/06, s. 272).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Istituto Nazionale della Previdenza Sociale (Národní ústav sociálního zabezpečení, Itálie) (INPS) a VR, jehož předmětem je zamítnutí žádosti o rodinné dávky za období, po které měla manželka a děti žadatele bydliště ve třetí zemi původu.

3

Body 2, 4, 6 a 12 odůvodnění směrnice 2003/109 uvádí:

[…]

[…]

[…]

4

Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]“

5

Článek 11 uvedené směrnice, nadepsaný „Rovné zacházení“, stanoví:

„1.   Dlouhodobě pobývajícím rezidentům je přiznáno rovné zacházení jako státním příslušníkům členského státu v těchto oblastech:

[…]

[…]

2.   Pokud jde o odst. 1 písm. b), d), e), f) a g), může dotyčný členský stát omezit rovné zacházení na případy, kdy se bydliště nebo obvyklé místo pobytu dlouhodobě pobývajícího rezidenta nebo rodinných příslušníků, pro které uplatňuje nárok na dávky, nachází na území dotyčného členského státu.

[…]

4.   Členské státy mohou omezit rovné zacházení v oblasti sociální podpory a sociální ochrany na základní dávky.

[…]“

6

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že decreto legge n. 69 – Norme in materia previdenziale, per il miglioramento delle gestioni delgli enti portuali ed altre disposizioni urgenti (nařízení vlády s mocí zákona č. 69 o přijetí pravidel v oblasti sociálního zabezpečení za účelem zlepšení správy přístavních subjektů a dalších naléhavých ustanovení) ze dne 13. března 1988 (GURI č. 61 ze dne 14. března 1988), přeměněné na zákon č. 153 ze dne 13. května 1988 (GURI č. 112 ze dne 14. května 1988) (dále je „zákon č. 153/1988“), byl zaveden příspěvek pro domácnosti, jehož výše závisí na počtu dětí mladších 18 let, které tvoří domácnost, a na příjmech této domácnosti (dále jen „příspěvek pro domácnost“).

7

Článek 2 odst. 6 zákona č. 153/1988 stanoví:

„Domácnost se skládá z manželů, s výjimkou právně a skutečně odloučeného manžela nebo manželky, a dětí a osob považovaných za děti […] mladších 18 let nebo bez ohledu na jejich věk, pokud jsou z důvodu invalidity nebo tělesné či duševní poruchy zcela a trvale neschopni vykonávat výdělečnou činnost. Součástí domácnosti mohou být, za stejných podmínek jako děti a osoby považované za děti, sourozenci, synovci, neteře a vnoučata mladší 18 let nebo bez ohledu na jejich věk, pokud jsou z důvodu invalidity nebo tělesné či duševní poruchy zcela a trvale neschopni vykonávat výdělečnou činnost a jsou sirotky po otci a matce a nemají nárok na pozůstalostní důchod.“

8

Podle článku 2 odst. 6a zákona č. 153/1988 nejsou součástí domácnosti ve smyslu tohoto zákona manžel či manželka státního příslušníka třetí země ani jeho děti nebo osoby považované za děti, kteří nemají bydliště na území Italské republiky, s výjimkou případů, kdy je ze strany státu, z něhož pochází cizí státní příslušník, vyhrazeno reciproční zacházení s italskými státními příslušníky nebo pokud byla uzavřena mezinárodní úmluva v oblasti rodinných dávek.

9

Směrnice 2003/109 byla do vnitrostátního práva provedena decreto legislativo n. 3 – Attuazione della direttiva 2003/109/CE relativa allo status di cittadini di Paesi terzi soggiornanti di lungo periodo (legislativní vyhláška č. 3/2007 o provedení směrnice [2003/109]), ze dne 8. ledna 2007 (GURI č. 24 ze dne 30. ledna 2007) (dále jen „legislativní vyhláška č. 3/2007“), kterou byla ustanovení této směrnice začleněna do decreto legislativo n. 286 – Testo unico delle disposizioni concernenti la disciplina dell’immigrazione e norme sulla condizione dello straniero (legislativní vyhláška č. 286/1998, kterou se kodifikuje právní úprava v oblasti přistěhovalectví a pravidla týkající se postavení cizince), ze dne 25. července 1998 (běžný doplněk ke GURI č. 191 ze dne 18. srpna 1998) (dále jen „legislativní vyhláška č. 286/1998“). Článek 9 odst. 12 písm. c) této legislativní vyhlášky stanoví, že státní příslušník třetí země, který je držitelem povolení k dlouhodobému pobytu, má nárok zejména na dávky sociálního zabezpečení a sociální pomoci, „není-li stanoveno jinak a je prokázáno, že cizinec skutečně pobývá v tuzemsku“.

10

VR je státní příslušník třetí země zaměstnaný v Itálii, jenž je od roku 2010 držitelem povolení k dlouhodobému pobytu v souladu s legislativní vyhláškou č. 286/1998. Od září 2011 do dubna 2014 pobývala jeho manželka a jeho pět dětí ve své zemi původu, a sice v Pákistánu.

11

Vzhledem k tomu, že mu INPS na základě čl. 2 odst. 6a zákona č. 153/1988 odmítl vyplácet během tohoto období příspěvek pro domácnost, podal VR proti INPS a svému zaměstnavateli žalobu k Tribunale del lavoro di Brescia (pracovní soud v Brescii, Itálie), kterou se dovolával diskriminační povahy tohoto odmítnutí. Uvedený soud jeho návrhovým žádáním vyhověl a poté, co vyloučil použití výše uvedeného ustanovení, o němž měl za to, že je v rozporu s článkem 11 směrnice 2003/109, uložil žalovaným, aby VS vyplatili příslušné částky.

12

Odvolání, které INPS podal proti tomuto rozhodnutí ke Corte d’appello di Brescia (odvolací soud v Brescii, Itálie), bylo zamítnuto, jelikož uvedený soud dospěl k závěru, že příspěvek pro domácnost je základní dávkou sociální pomoci, na kterou se nemohou vztahovat výjimky z rovného zacházení povolené směrnicí 2003/109.

13

INPS tedy podal kasační opravný prostředek k předkládajícímu soudu, Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud, Itálie), před kterým uvádí, že příspěvek pro domácnost není dávkou sociální pomoci, ale dávkou sociálního zabezpečení, a že v každém případě nemůže být tato dávka považován za základní dávku, u které se nelze odchýlit od povinnosti rovného zacházení.

14

Předkládající soud uvádí, že řešení sporu v původním řízení závisí na výkladu čl. 11 odst. 1 písm. d) směrnice 2003/109 a na otázce, zda toto ustanovení znamená, že rodinní příslušníci dlouhodobě pobývajícího rezidenta, který má nárok na vyplácení příspěvku pro domácnost stanoveného článkem 2 zákona č. 153/1988, spadají do okruhu rodinných příslušníků, kteří mohou pobírat tuto dávku, i když mají bydliště mimo italské území.

15

V tomto ohledu upřesňuje, že domácnost, na kterou se vztahuje článek 2 zákona č. 153/1988, představuje nejen základ pro výpočet příspěvku pro domácnost, ale je i příjemcem tohoto příspěvku prostřednictvím osoby, jíž náleží odměna za práci či důchod, k nimž se váže uvedený příspěvek. Tento příspěvek představuje ekonomický doplněk, jehož požívají zejména všechny pracovně činné osoby, které vykonávají svou činnost na italském území, za podmínky, že jsou součástí domácnosti, jejíž příjmy nepřekračují stanovenou maximální výši. V období od 1. července 2018 do 30. června 2019 činila částka tohoto příspěvku v plné výši 137,50 eura měsíčně pro roční příjmy nepřesahující 14541,59 eura. Jeho vyplácení provádí zaměstnavatel současně s odměnou za práci.

16

Předkládající soud rovněž uvádí, že Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud) již měl příležitost ve své judikatuře zdůraznit dvojí povahu příspěvku pro domácnost. Na jedné straně tento příspěvek, vázaný na příjmy domácnosti jakéhokoli druhu, který má zaručit dostatečný příjem rodinám, které jej postrádají, spadá pod dávky sociálního zabezpečení. V souladu s obecnými pravidly systému sociálního zabezpečení, do něhož uvedený příspěvek spadá, je ochrana rodin činných pracovníků uskutečňována doplňkem k odměně za práci. Příspěvek pro domácnost, jež je financován z pojistného placeného všemi zaměstnavateli, k nimž se připočítává příspěvek placený státem, je vyplácen zaměstnavatelem, který tak činí ve formě zálohy a který je oprávněn ho započíst oproti dlužnému pojistnému. Na druhé straně tento příspěvek spadá pod sociální pomoc, přičemž zohledňované příjmy se případně zvyšují za účelem ochrany osob s invaliditou, tělesnou či duševní poruchou nebo nezletilých osob, jež mají trvalé obtíže při plnění svých povinností a funkcí, které odpovídají jejich věku. V každém případě se podle předkládajícího soudu jedná o opatření, které spadá do působnosti čl. 11 odst. 1 písm. d) směrnice 2003/109.

17

Předkládající soud zdůrazňuje, že členové domácnosti mají v režimu příspěvku zásadní význam a jsou považováni za příjemce tohoto příspěvku. Nicméně s ohledem na skutečnost, že zákon označuje rodinné příslušníky tvořící domácnost jako příjemce ekonomické dávky, kterou má nárok pobírat osoba, jíž náleží odměna za práci, k níž se tento příspěvek váže, si klade otázku, zda čl. 11 odst. 1 písm. d) směrnice 2003/109 brání takovému ustanovení, jako je čl. 2 odst. 6a zákona č. 153/1988. Má zejména pochybnosti o výkladu této směrnice s ohledem na bod 4 odůvodnění a čl. 2 písm. e) uvedené směrnice.

18

Za těchto podmínek se Corte suprema di cassazione (Nejvyšší kasační soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 11 odst. 1 písm. d) směrnice [2003/109] a zásada rovného zacházení s dlouhodobě pobývajícími rezidenty jako s tuzemskými státními příslušníky vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které nejsou v protikladu s tím, co je stanoveno pro státní příslušníky členského státu, pro účely výpočtu příspěvku pro domácnost zařazeni mezi členy domácnosti rodinní příslušníci pracovníka, který je dlouhodobě pobývajícím rezidentem a státním příslušníkem třetího státu, pokud tito rodinní příslušníci pobývají ve třetí zemi původu?“

19

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 11 odst. 1 písm. d) směrnice 2003/109 vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, podle níž se pro účely určení nároků na dávku sociálního zabezpečení nepřihlíží k rodinným příslušníkům dlouhodobě pobývajícího rezidenta ve smyslu čl. 2 písm. b) této směrnice, kteří nemají bydliště na území tohoto členského státu, nýbrž ve třetí zemi, zatímco k rodinným příslušníkům státního příslušníka uvedeného členského státu, kteří mají bydliště ve třetí zemi, se přihlíží.

20

Je třeba připomenout, že unijní právo neomezuje pravomoc členských států uspořádat svůj systém sociálního zabezpečení. Pokud neexistuje harmonizace na úrovni Unie, každý členský stát stanoví podmínky, za nichž jsou dávky sociálního zabezpečení poskytovány, jakož i výši těchto dávek a dobu jejich poskytování. Při výkonu této pravomoci by však členské státy měly jednat v souladu s unijním právem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. října 2010, Elchinov, C‑173/09, EU:C:2010:581, bod 40).

21

Podle článku 11 odst. 1 písm. d) této směrnice mají tyto státy povinnost přiznat dlouhodobě pobývajícím rezidentům rovné zacházení jako tuzemským státním příslušníkům, zejména v oblasti sociálního zabezpečení, jak je vymezena vnitrostátními právními předpisy.

22

V souladu s čl. 11 odst. 2 uvedené směrnice však mohou členské státy omezit rovné zacházení, zejména pokud jde o sociální zabezpečení, na případy, kdy se bydliště nebo obvyklé místo pobytu dlouhodobě pobývajícího rezidenta nebo rodinných příslušníků, pro které uplatňuje nárok na dávky, nachází na území dotyčného členského státu.

23

Směrnice 2003/109 tak stanoví právo na rovné zacházení, které je obecným pravidlem, a uvádí výjimky z tohoto práva, které členské státy mohou stanovit a které musí být vykládány restriktivně. Těchto výjimek se lze proto dovolávat pouze tehdy, když orgány dotyčného členského státu příslušné k provádění této směrnice jasně vyjádřily úmysl těchto výjimek využít (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 24. dubna 2012, Kamberaj, C‑571/10, EU:C:2012:233, body 86 a 87, jakož i ze dne 21. června 2017, Martinez Silva, C‑449/16, EU:C:2017:485, bod 29).

24

Vzhledem k tomu, že předkládající soud má pochybnosti o výkladu čl. 11 odst. 1 písm. d) směrnice 2003/109 s ohledem na bod 4 odůvodnění a čl. 2 písm. e) této směrnice, je třeba zaprvé poznamenat, jak uvedl generální advokát v bodech 54 a 55 svého stanoviska, že toto posledně uvedené ustanovení, které definuje „rodinné příslušníky“ jako státní příslušníky třetích zemí, kteří pobývají v dotyčném členském státě v souladu se směrnicí 2003/86, nemá za cíl omezit právo na rovné zacházení s dlouhodobě pobývajícími rezidenty stanovené v článku 11 směrnice 2003/109, ale pouze definovat tento pojem pro pochopení ustanovení, která jsou v ní použita.

25

Navíc, pokud by tato definice znamenala, že dlouhodobě pobývající rezident, jehož rodinní příslušníci nemají bydliště na území dotyčného členského státu, je vyloučen z práva na rovné zacházení, čl. 11 odst. 2 směrnice 2003/109, který umožňuje členským státům se od ní odchýlit, zejména pokud se bydliště nebo obvyklé místo pobytu rodinných příslušníků, pro které tento stání příslušník uplatňuje nárok na dávky, nenachází na tomto území, by ztratil důvod své existence.

26

Zadruhé, co se týče bodu 4 odůvodnění směrnice 2003/109, je třeba nejprve uvést, že preambule unijního aktu nemá právní závaznost a nemůže být uplatňována jako důvod pro odchýlení se od vlastních ustanovení dotčeného aktu ani pro výklad těchto ustanovení ve smyslu zjevně odporujícím jejich znění (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. listopadu 1998, Nilsson a další, C‑162/97, EU:C:1998:554, bod 54, jakož i ze dne 19. prosince 2019, Puppinck a další v. Komise, C‑418/18 P, EU:C:2019:1113, bod 76).

27

Dále, i když z tohoto bodu odůvodnění vyplývá, že integrace státních příslušníků třetích zemí, kteří dlouhodobě pobývají v členských státech, je cílem sledovaným touto směrnicí, nelze z tohoto bodu odůvodnění vyvodit, že dlouhodobě pobývající rezident, jehož rodinní příslušníci nemají bydliště na území dotyčného členského státu, musí být vyloučen z práva na rovné zacházení stanoveného v čl. 11 odst. 1 písm. d) této směrnice; takové vyloučení ostatně není stanoveno žádným ustanovením této směrnice.

28

Pokud jde o tvrzení INPS a italské vlády, podle kterého vyloučení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, jehož rodinní příslušníci nemají bydliště na území dotyčného členského státu, je v souladu s cílem integrace sledovaným směrnicí 2003/109, jelikož integrace předpokládá přítomnost na tomto území, je třeba uvést, že z bodů 2, 4, 6 a 12 odůvodnění této směrnice vyplývá, že jejím cílem je zajistit integraci státních příslušníků třetích zemí, kteří trvale a oprávněně pobývají v členských státech, a za tímto účelem přiblížit právní postavení těchto státních příslušníků právnímu postavení občanů Unie, zejména tím, že se v široké řadě hospodářských a sociálních oblastí zavede stejné zacházení jako s občany Unie. Právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta tedy osobě, která ho získala, umožňuje využívat rovného zacházení v oblastech, které jsou uvedeny v článku 11 směrnice 2003/109, za podmínek stanovených v tomto článku [rozsudek ze dne 14. března 2019, Y. Z. a další (Podvod při sloučení rodiny), C‑557/17, EU:C:2019:203, bod 63].

29

Z toho vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí INPS a italská vláda, nelze mít za to, že vyloučení dlouhodobě pobývajícího rezidenta z práva na rovné zacházení, pokud jeho rodinní příslušníci nemají po dobu, jež může být dočasná, jak ukazují skutkové okolnosti věci v původním řízení, bydliště na území dotyčného členského státu, je v souladu s těmito cíli.

30

S výhradou výjimky povolené v čl. 11 odst. 2 směrnice 2003/109 nemůže tudíž členský stát odepřít nebo omezit nárok na dávku sociálního zabezpečení dlouhodobě pobývajícímu rezidentovi z důvodu, že jeho rodinní příslušníci nebo někteří z nich nemají bydliště na jeho území, nýbrž ve třetí zemi, pokud tento nárok přiznává svým státním příslušníkům nezávisle na místě bydliště jejich rodinných příslušníků.

31

Pokud jde o věc v původním řízení, je třeba zaprvé konstatovat, že samotný předkládající soud uvádí, že příspěvek pro domácnost má zejména povahu dávky sociálního zabezpečení spadající do působnosti čl. 11 odst. 1 písm. d) směrnice 2003/109.

32

Zadruhé tento soud uvádí, že domácnost představuje základ pro výpočet výše tohoto příspěvku. INPS a italská vláda v tomto ohledu tvrdí, že nezohlednění rodinných příslušníků, kteří nemají bydliště na území Italské republiky, má dopad pouze na tuto částku; ta je nulová, jak INPS upřesnil na jednání, pokud všichni rodinní příslušníci mají bydliště mimo území tohoto státu.

33

Je přitom třeba poznamenat, že jak nevyplácení příspěvku pro domácnost, tak snížení jeho výše podle toho, zda žádní rodinní příslušníci nebo někteří z nich nemají bydliště na území Italské republiky, jsou v rozporu s právem na rovné zacházení stanoveným v čl. 11 odst. 1 písm. d) směrnice 2003/109, jelikož představují rozdílné zacházení mezi dlouhodobě pobývajícími rezidenty a italskými státními příslušníky.

34

Na rozdíl od toho, co rovněž tvrdí INPS, takové rozdílné zacházení nemůže být odůvodněno skutečností, že se dlouhodobě pobývající rezidenti a státní příslušníci hostitelského členského státu nacházejí v odlišné situaci z důvodu svých vazeb k tomuto státu, jelikož takové odůvodnění je v rozporu s čl. 11 odst. 1 písm. d) směrnice 2003/109, který v souladu s cíli této směrnice připomenutými v bodě 28 tohoto rozsudku ukládá povinnost rovného zacházení s nimi v oblasti sociálního zabezpečení.

35

Stejně tak, jak vyplývá z ustálené judikatury, případné obtíže s ověřováním situace příjemců, pokud jde o podmínky pro přiznání příspěvku pro domácnost v případě, že rodinní příslušníci nemají bydliště na území dotyčného členského státu, jichž se dovolává INPS a italská vláda, nemohou odůvodnit toto rozdílné zacházení (obdobně viz rozsudek ze dne 26. května 2016, Kohll a Kohll-Schlesser, C‑300/15, EU:C:2016:361, bod 59, jakož i citovaná judikatura).

36

Zatřetí předkládající soud zdůrazňuje, že členové domácnosti jsou podle vnitrostátního práva považováni za příjemce příspěvku pro domácnost. Nárok na tento příspěvek však nelze z tohoto důvodu odepřít dlouhodobě pobývajícímu rezidentovi, jehož rodinní příslušníci nemají bydliště na území Italské republiky. I když jsou totiž příslušníci domácnosti příjemci uvedené dávky, což je samotným účelem rodinné dávky, z informací poskytnutých tímto soudem, uvedených v bodech 15 a 16 tohoto rozsudku, vyplývá, že je tato dávka vyplácena pracovníkovi nebo důchodci, který je rovněž členem domácnosti.

37

Z toho vyplývá, že čl. 11 odst. 1 písm. d) směrnice 2003/109 brání takovému ustanovení, jako je čl. 2 odst. 6a zákona č. 153/1988, podle kterého manžel či manželka, jakož i děti a osoby považované za děti státního příslušníka třetí země, kteří nemají bydliště na území Italské republiky, nejsou členy domácnosti ve smyslu tohoto zákona, s výjimkou případů, kdy je ze strany státu, z něhož pochází cizí státní příslušník, vyhrazeno reciproční zacházení s italskými státními příslušníky nebo pokud byla uzavřena mezinárodní úmluva v oblasti rodinných dávek, ledaže Italská republika v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 23 tohoto rozsudku jasně vyjádřila úmysl využít odchylku povolenou v čl. 11 odst. 2 uvedené směrnice.

38

Jak přitom uvedl generální advokát v bodech 65 a 66 svého stanoviska, ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici a který na jednání Italská republika potvrdila, vyplývá, že Italská republika takový úmysl nevyjádřila, když provedla směrnici 2003/109 do vnitrostátního práva.

39

Ustanovení čl. 2 odst. 6a zákona č. 153/1988 byla totiž přijata před provedením směrnice 2003/109 prostřednictvím legislativní vyhlášky č. 3/2007, která začlenila její ustanovení do legislativní vyhlášky č. 286/1998, která ve svém čl. 9 odst. 12 písm. c) podmiňuje přístup držitele povolení k dlouhodobému pobytu k dávkám sociální pomoci a sociálního zabezpečení tím, že tento držitel skutečně pobývá v tuzemsku, aniž odkazuje na místo bydliště jeho rodinných příslušníků.

40

S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 11 odst. 1 písm. d) směrnice 2003/109 musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, podle níž se pro účely určení nároků na dávku sociálního zabezpečení nepřihlíží k rodinným příslušníkům dlouhodobě pobývajícího rezidenta ve smyslu čl. 2 písm. b) této směrnice, kteří nemají bydliště na území tohoto členského státu, nýbrž ve třetí zemi, zatímco k rodinným příslušníkům státního příslušníka uvedeného členského státu, kteří mají bydliště ve třetí zemi, se přihlíží, ledaže tento členský stát vyjádřil úmysl využít odchylku od rovného zacházení povolenou v čl. 11 odst. 2 uvedené směrnice tím, že tuto odchylku provedl do vnitrostátního práva.

41

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:

Článek 11 odst. 1 písm. d) směrnice Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty, musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, podle níž se pro účely určení nároků na dávku sociálního zabezpečení nepřihlíží k rodinným příslušníkům dlouhodobě pobývajícího rezidenta ve smyslu čl. 2 písm. b) této směrnice, kteří nemají bydliště na území tohoto členského státu, nýbrž ve třetí zemi, zatímco k rodinným příslušníkům státního příslušníka uvedeného členského státu, kteří mají bydliště ve třetí zemi, se přihlíží, ledaže tento členský stát vyjádřil úmysl využít odchylku od rovného zacházení povolenou v čl. 11 odst. 2 uvedené směrnice tím, že tuto odchylku provedl do vnitrostátního práva.