1.

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Lietuvos Aukščiausiasis Teismas (Nejvyšší soud Litvy, dále jen „předkládající soud“) umožňuje Soudnímu dvoru, aby se již popáté vyjádřil k výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/104/ES ze dne 19. listopadu 2008 o agenturním zaměstnávání ( 2 ). Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se od předchozích žádostí odlišuje tím, že uživatelem, k němuž byli žalující zaměstnanci agentury práce E. S., M. L., M. P., V. V. a R. V. (dále jen „žalobci“) ( 3 ) přiděleni společností UAB Manpower Lit, jejich zaměstnavatelkou (dále jen „žalovaná zaměstnavatelka“) ( 4 ), byla agentura Evropské unie, a sice Evropský institut pro rovnost žen a mužů ( 5 ) (dále jen „EIGE“).

2.

Žalobci tvrdí, že byli v rozporu s vnitrostátním právem i směrnicí 2008/104 žalovanou zaměstnavatelkou diskriminováni, neboť za skutkových okolností daných ve věci v původním řízení jim EIGE vyplatil nižší mzdy, než jaké by byli obdrželi, kdyby byli bývali zaměstnáni přímo EIGE v rámci Rady EHS/ESAE: nařízení č. 31 (EHS)/11 (ESAE), kterým se stanoví služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii ( 6 ).

3.

Cílem dotčených pěti předběžných otázek je tedy určit, zda a v jakém rozsahu má skutečnost, že byl uživatel, k němuž žalovaná zaměstnavatelka žalobce přidělila, agenturou Evropské unie, vliv na řešení sporu v původním řízení.

4.

Dospěl jsem k závěru, že postavení EIGE jakožto agentury Evropské unie nemá vliv na řešení sporu v původním řízení, jelikož dokumenty ve spisu neprokazují žádný jasný vliv na správní autonomii EIGE ( 7 ), pokud litevský soud přijme rozhodnutí, jímž je žalované zaměstnavatelce uložena povinnost zaplatit žalobcům dlužnou odměnu, a tímto rozhodnutím není dotčen ani služební řád ( 8 ). Toto je tak zásadní, jelikož věc v původním řízení se týká sporu mezi dvěma soukromými subjekty, v němž jde o posouzení dodržení zásady rovného zacházení, jejímž konkrétním vyjádřením je čl. 5 odst. 1 směrnice 2008/104 ( 9 ), a ve vztahu k němuž má EIGE postavení pouze třetího účastníka řízení.

5.

EIGE navíc spadá do působnosti ratione personae směrnice 2008/104, pokud jde o výraz „uživatel[é] [kteří] provozují hospodářskou činnost ziskové či neziskové povahy“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 této směrnice, jelikož tuto směrnici nelze vykládat tak, že ze své působnosti v tomto ohledu vylučuje orgány, instituce a jiné subjekty Evropské unie.

6.

Článek 1 směrnice 2008/104, nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví:

„1.   Tato směrnice se vztahuje na zaměstnance, kteří mají pracovní smlouvu nebo jsou v pracovněprávním vztahu s agenturou práce a kteří jsou přiděleni uživatelům, aby pod jejich dohledem a vedením po přechodnou dobu pracovali.

2.   Tato směrnice se vztahuje na veřejné a soukromé podniky, které jsou agenturami práce nebo uživateli a které provozují hospodářskou činnost ziskové či neziskové povahy.

3.   Po konzultaci se sociálními partnery mohou členské státy stanovit, že se tato směrnice nevztahuje na pracovní smlouvy nebo pracovněprávní vztahy v rámci určitého veřejného nebo veřejnými orgány podporovaného programu odborného vzdělávání, začlenění nebo rekvalifikace.“

7.

Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Cíl“, stanoví:

„Cílem této směrnice je zabezpečit ochranu zaměstnanců agentur práce a zlepšit kvalitu agenturního zaměstnávání tím, že se zajistí uplatňování zásady rovného zacházení podle článku 5 na zaměstnance agentur práce a že se agentury práce uznají za zaměstnavatele, přičemž se vezme v úvahu potřeba vytvořit vhodný rámec pro využívání agenturního zaměstnávání s cílem účinně přispět k vytváření pracovních míst a k rozvoji pružných forem práce.“

8.

Článek 3 směrnice 2008/104, nadepsaný „Definice“, v odst. 1 písm. d) a f) a odst. 2 stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]

2.   Touto směrnicí nejsou dotčeny vnitrostátní právní předpisy, pokud jde o definici odměňování, pracovní smlouvy, pracovněprávního vztahu nebo zaměstnance.

[…]“

9.

Článek 5 směrnice 2008/104, nadepsaný „Zásada rovného zacházení“, je součástí kapitoly II, která se týká pracovních podmínek. Článek 5 odst. 1 zní následovně:

„Základní pracovní podmínky a podmínky zaměstnávání zaměstnanců agentur práce jsou po dobu trvání jejich přidělení k uživateli přinejmenším stejné jako podmínky, jež by se na tyto zaměstnance vztahovaly, pokud by je tento uživatel zaměstnal přímo na stejném pracovním místě.

[…]“

10.

Článek 2 nařízení č. 1922/2006, nadepsaný „Cíle“, zní následovně:

„Celkovými cíli institutu je přispívat k prosazování rovnosti žen a mužů a posilovat je, včetně začleňování hlediska rovnosti žen a mužů do všech politik Společenství a do vnitrostátních politik, jež z nich vycházejí, bojovat proti diskriminaci na základě pohlaví a zvyšovat informovanost občanů EU o rovnosti žen a mužů prostřednictvím zajištění technické pomoci orgánům Společenství, zejména Komisi, a orgánům členských států, jak je uvedeno v článku 3.“

11.

Článek 3 nařízení č. 1922/2006 je nadepsán „Úkoly“; zní následovně:

„1.   Za účelem plnění cílů stanovených v článku 2 institut

2.   Institut zveřejňuje výroční zprávu o své činnosti.“

12.

Lietuvos Respublikos įdarbinimo per laikinojo įdarbinimo įmones įstatymas (dále jen „zákon o agenturním zaměstnávání“), ve znění účinném od 1. května 2013 do 1. července 2017, kdy nabyl účinnosti nový Lietuvos Respublikos Darbo kodeksas (zákoník práce Litevské republiky, dále jen „zákoník práce“), obsahoval následující ustanovení:

„Článek 2. Základní definice používané v tomto zákoně.

[…]

3. ‚Uživatelem‘ se rozumí všechny fyzické nebo právnické osoby, jakož i všechny ostatní organizační struktury, pro něž a pod jejichž dohledem a vedením zaměstnanci agentur práce po přechodnou dobu pracují.“

13.

Článek 75 odst. 2 zákoníku práce, který nabyl účinnosti dne 1. července 2017, stanoví:

„Agentura práce zajistí, že odměna zaměstnance agentury práce za práci vykonávanou pro uživatele bude alespoň taková jako odměna, která by byla vyplácena, pokud by uživatel zaměstnance agentury práce zaměstnal na stejnou práci na základě pracovní smlouvy, s výjimkou případů, kdy zaměstnanci agentur práce zaměstnaní agenturou práce na základě pracovní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou obdrží od agentury práce odměnu mezi výkonem práce a výše této odměny mezi výkonem práce je stejná jako odměna obdržená v období výkonu práce. Uživatel nese podpůrnou odpovědnost za splnění povinnosti platit zaměstnance agentury práce za vykonanou práci pro uživatele alespoň v takové výši, jaká by byla výše placené odměny, pokud by uživatel zaměstnal zaměstnance agentury práce na stejnou práci na základě pracovní smlouvy.“ ( 10 )

14.

Dne 6. června 2017 byl s ohledem na některé změny zákoníku práce provedené zákonodárcem Litevské republiky vložen do čl. 75 odst. 2 text následujícího znění.

„2.   […] V souvislosti s touto povinností musí uživatel agentuře práce na její žádost poskytnout informace týkající se odměny poskytované uživatelem jeho vlastním zaměstnancům v rámci dotčené kategorie.“

15.

Žalovaná zaměstnavatelka byla v roce 2012 úspěšnou uchazečkou ve veřejném nabídkovém řízení na poskytování služeb agenturního zaměstnávání institutu EIGE ( 11 ), třetí straně v projednávané věci. Žalovaná zaměstnavatelka uzavřela s EIGE smlouvu, v níž byly specifikovány případy, ve kterých potřebuje EIGE využít služby agenturního zaměstnávání, včetně typů a kategorií profilů požadovaných osob a pracovních podmínek. Cílem smlouvy bylo: poskytovat podporu statutárním zaměstnancům EIGE; dočasně plnit úkoly doplňkově ve vztahu k úkolům běžným a vyplývajícím ze specifických projektů; pokrývat po určitou dobu období špiček; řešit problém nedostatku zaměstnanců v rámci EIGE v případě absencí způsobených určitými konkrétními důvody. Zaměstnanci agentury práce neměli být statutárními zaměstnanci EIGE, neměl se na ně tedy vztahovat služební řád nebo neměli být podle něj zaměstnáni ( 12 ).

16.

Žalovaná zaměstnavatelka vyhlásila výběrové řízení na pozice odpovídající požadavkům EIGE a oznámení o výběrovém řízení zveřejnila na své internetové stránce a mezi inzeráty práce. V těchto oznámeních a inzerátech byla stručně stanovena náplň práce a kvalifikace vyžadovaná k obsazení volných pracovních míst ( 13 ).

17.

Žalobci uzavřeli s žalovanou zaměstnavatelkou pracovní smlouvy na dobu určitou, přičemž žalovaná zaměstnavatelka se zavázala vyplácet žalobcům hodinovou mzdu, která se v průběhu pracovního poměru měnila. Hodinové mzdy, které měly být žalobcům vypláceny, byly následující: 5,20 eura za práci asistenta v oddělení pro dokumentaci, 4,34 eura za práci asistenta v oddělení pro komunikaci, 4,34 eura za práci asistenta pro administrativní záležitosti, 5,20 eura za poskytování IT podpory, 4,34 eura za práci asistenta v personálním oddělení ( 14 ).

18.

K těmto pracovním smlouvám na dobu určitou byly připojeny přílohy, v nichž bylo uvedeno, že EIGE je uživatelem. V přílohách byli rovněž uvedeni zaměstnanci EIGE pověření vydáváním pokynů k provádění sjednané práce ( 15 ).

19.

Tyto smlouvy měly být platné až do doby, než budou na pokyn uživatele, EIGE, ukončeny. K 1. lednu 2019 byly pracovní smlouvy se všemi žalobci ukončeny. Z těchto důvodů požadovali žalobci uhrazení dlužných mezd u Darbo ginčų komisija (Komise pro pracovní spory, Litva).

20.

Rozhodnutím ze dne 20. června 2018, vydaném na základě směrnice 2008/104 a čl. 75 odst. 2 zákoníku práce, rozhodla Komise pro pracovní spory, že žalovaná žalobce diskriminovala, neboť jim vyplácela nižší mzdy, než by dostávali v případě, že by byli zaměstnáni přímo institutem EIGE. Komise pro pracovní spory konstatovala, že zaměstnanci, kteří byli zaměstnáni na základě pracovních smluv na dobu určitou, vykonávali funkce trvalých zaměstnanců EIGE. Komise pro pracovní spory rozhodla, že žalobci měli dostávat odměnu odpovídající odměně stanovené pro smluvní zaměstnance EIGE, kteří spadají podle pracovního řádu ostatních zaměstnanců do funkční skupiny II, platové třídy 4 (kancelářské a sekretářské práce, řízení kancelářského úseku a jiné obdobné činnosti vykonávané pod dohledem úředníků nebo dočasných zaměstnanců) ( 16 ). Nařídila žalované zaměstnavatelce, aby zaplatila nedoplatek odměny za dobu šesti měsíců v průběhu roku 2018 ( 17 ).

21.

Žalovaná zaměstnavatelka podala opravný prostředek proti rozhodnutí Komise pro pracovní spory k Vilniaus miesto apylinkės teismas (obvodní soud města Vilnius, Litva), který soud zamítl rozhodnutím ze dne 20. února 2019. Žalovaná zaměstnavatelka se následně odvolala k Vilniaus apygardos teismas (krajský soud ve Vilniusu, Litva). Rozhodnutím ze dne 20. června 2019 bylo toto odvolání zamítnuto.

22.

Žalovaná zaměstnavatelka podala kasační opravný prostředek k předkládajícímu soudu. Předkládající soud dne 30. prosince 2019 rozhodl, že spor v původním řízení vyvolává otázky výkladu a použití unijního práva. Položil následující předběžné otázky:

23.

Písemná vyjádření předložili Soudnímu dvoru žalobci, Litevská republika a Komise. Jednání se nekonalo, ale Soudní dvůr položil otázky k podání písemné odpovědi. EIGE a Komise je zodpověděly.

24.

Žalobci zdůrazňují, že EIGE není účastníkem řízení ani žalovaným v původním řízení, ani jako takový nenese odpovědnost podle čl. 75 odst. 2 zákoníku práce za vyplácení platů žalobců. Obě strany jsou litevskými subjekty a ochrana stanovená směrnicí 2008/104 nemůže být rozmělňována mezinárodním statusem EIGE. Takový postup by vyvolával sociální napětí.

25.

Podle ustálené judikatury a znění čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/104 nejsou neziskové subjekty automaticky vyloučeny z provozování „hospodářské činnosti“ ( 18 ). „Hospodářskou činností“ se spíše rozumí všechny činnosti spojené s hospodářskými operacemi, nezávisle na účelech, pro které jsou vykonávány. Nejrůznější činnosti EIGE (například vzdělávání, informování, shromažďování statistik) jsou hospodářské povahy, neboť jejich výkon vyžaduje hospodářské operace, jako je provádění plateb. Pouze dobrovolné činnosti nejsou „hospodářskými činnostmi“.

26.

Výklad směrnice 2008/104, který by agenturám Evropské unie dovoloval diskriminovat zaměstnance agentur práce z toho důvodu, že zaměstnanci EIGE zaměstnáni podle služebního řádu požívají zvláštního postavení, které je nesrovnatelné s postavením zaměstnanců agentur práce, by byl v rozporu s cíli sledovanými směrnicí 2008/104.

27.

Nezakotvení pojmu „hospodářská činnost“ do litevského práva při provádění směrnice 2008/104 prostřednictvím článku 75 zákoníku práce je v souladu s unijním právem ( 19 ). Devatenáct členských států provádí směrnici 2008/104 stejným způsobem jako Litva.

28.

Žalobci tvrdí, že bylo zjevné, že EIGE mohla zaměstnance zaměstnat přímo na základě služebního řádu, aby plnili stejné administrativní úkoly, jako jsou ty, pro které byli zaměstnáni ( 20 ). Oprávnění k přímému zaměstnávání sahá od manuálních prací, které vykonávají například portýři a zaměstnanci úklidu, až po vysokou úroveň úkolů v oblasti řízení. Funkce vykonávané zaměstnanci agentur práce by měly být srovnávány s funkcemi trvalých zaměstnanců EIGE.

29.

U soudů dotčeného členského státu předložili žalobci řadu důkazů (e-maily, prohlášení atd.), které dokládají, že žalobci ve skutečnosti vykonávali nejen podpůrné funkce, ale plnili též úkoly, které měli plnit pouze zaměstnanci, kteří jsou institutem EIGE zaměstnáváni přímo (například management plánování a vedení rozpočtu). Jedná se o skutkovou otázku, kterou je nutno respektovat, i když z právního hlediska nejsou funkce trvalých zaměstnanců EIGE a žalobců srovnatelné.

30.

Žalobci konečně zdůrazňují, že byli zaměstnáni jako zaměstnanci agentury práce na období od 22 měsíců do 36 měsíců. Dotčené smlouvy byly institutem EIGE ukončeny poté, co se žalobci začali domáhat zaplacení dlužných částek odměny. Odměny přijaté žalobci se pohybovaly mezi 700 eur a 800 eur, což je více či méně třetina odměny placené zaměstnancům EIGE, kteří jsou zaměstnáni přímo EIGE a vykonávají podobné funkce.

31.

Litevská republika v rámci první předběžné otázky uvedla, že zásada zákazu diskriminace zaměstnanců agentur práce vyjadřuje zásadu sociálního práva Evropské unie, kterou nelze vykládat restriktivně ( 21 ). Široká oblast působnosti směrnice 2008/104 se odráží v širokém výkladu pojmu „zaměstnanec“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 této směrnice ( 22 ). Podle judikatury Soudního dvora týkající se výkladu ustanovení unijního práva, která chrání zaměstnance, platí, že odchylná ustanovení je třeba vykládat v tom smyslu, že jejich působnost je omezena na to, co je nezbytně nutné k zajištění ochrany zájmů, jejichž ochranu zajišťují ( 23 ).

32.

Ve světle všech shora uvedených tezí musí být každé vynětí ratione personae z oblasti působnosti směrnice 2008/104 jasné a přesné ( 24 ). Omezení využívání zaměstnanců agentur práce ve vztahu k veřejnoprávním subjektům, jako je EIGE, by tak neodpovídalo žádnému z důvodů stanovených v čl. 4 odst. 1 směrnice 2008/104, který se týká odůvodněných zákazů nebo omezení týkajících se agenturního zaměstnávání ( 25 ). Snížení úrovně ochrany zaměstnanců agentur práce, a to pouze z toho důvodu, že uživatel je založen na právním základě odlišném od právního základu stanoveného veřejnoprávními předpisy členského státu, by založilo další neodůvodněnou diskriminaci. Je již ustálenou praxí, že pokud orgány a agentury zaměstnávají zaměstnance agentur práce, musí v praxi dodržovat právo členského státu, v němž se nacházejí ( 26 ).

33.

Litevská republika tvrdí, že směrnice 2008/104 provádí základní práva, tak jak jsou chráněna článkem 31 Listiny. Obě právní úpravy se tedy vztahují na EIGE jakožto „uživatele“ podle čl. 51 odst. 1 Listiny. Orgány jakožto zaměstnavatelé musí na základě povinnosti loajality zohlednit právní akty přijaté na úrovni Unie ( 27 ).

34.

Pokud jde o druhou a třetí otázku, Litevská republika sdílí stanovisko Komise ( 28 ). Členské státy, jako je Litva, jsou oprávněny zvolit širší rozsah působnosti směrnice 2008/104, tj. směrnice upravující minimální harmonizaci, a rozšířit ji i na uživatele, kteří nevykonávají hospodářskou činnost ( 29 ), takže není nezbytné rozhodovat o tom, zda EIGE vykonává hospodářskou činnost ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/104.

35.

Pokud jde o čtvrtou a pátou otázku, Litevská republika tvrdí, že za situace, kdy neexistuje zvláštní pravidlo ve služebním řádu, se přidělování zaměstnanců agentur práce k agentuře Evropské unie jakožto „uživateli“ řídí článkem 5 směrnice 2008/104 a právem členského státu, který ji provádí (zejména z důvodu článku 335 SFEU). Takové stanovisko zastává i Účetní dvůr, který zpochybnil legalitu činností sedmi unijních agentur, pokud jde o dodržování směrnice 2008/104, včetně EIGE ( 30 ).

36.

Při provádění směrnice 2008/104 Litevskou republikou nedošlo ani k porušení zásady autonomie orgánů Unie, ani pravidel pro výpočet odměny obsažených ve služebním řádu. Případné rozdílné zacházení s orgány, subjekty a agenturami Evropské unie musí být zakotveno v přímo použitelných pravidlech unijního práva.

37.

Pokud jde o šestou otázku, Litevská republika zdůrazňuje, že čl. 5 odst. 1 směrnice 2008/104 je konkrétním vyjádřením obecné zásady rovného zacházení ( 31 ). Slova použitá v čl. 5 odst. 1, a sice „na stejném pracovním místě“, umožňují hypotetické srovnání zaměstnanců. Nelze je vykládat restriktivně v tom smyslu, že například dotčená pracovní místa musí být totožná, jinak by bylo příliš snadné povinnost stanovenou touto směrnicí obejít. V předkládacím rozhodnutí se uvádí, že EIGE usiloval o zaměstnávání zaměstnanců agentur práce za účelem poskytování podpory statutárním zaměstnancům EIGE, plnění zejména doplňkových úkolů a vyřešení problému nedostatku zaměstnanců. Soud prvního stupně konstatoval, že po posouzení pracovních smluv žalobců a skutečně vykonávaných úkolů lze říci, že všichni zaměstnanci agentur práce vykonávali zcela či částečně funkce trvalých zaměstnanců EIGE. Skutečnost, že zaměstnanci agentur práce mohou obsazovat místa úředníků nebo zaměstnanců, kteří jsou v pracovní neschopnosti z důvodu nemoci nebo na rodičovské dovolené, vyvrací argument, že je zakázáno svěřovat statutární funkce osobám mimo rámec služebního řádu.

38.

Pokud jde o první a druhou otázku, Komise tvrdí, že agentura práce i uživatelé musí vykonávat hospodářskou činnost ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/14. Tento výklad rovněž podporuje historie vzniku tohoto ustanovení ( 32 ).

39.

Komise však uznává, že na základě znění čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/104 nelze EIGE vyloučit z oblasti její působnosti z důvodu, že se jedná o veřejný podnik. Komise nicméně tvrdí, že podle judikatury Soudu EIGE nevykonává hospodářskou činnost ( 33 ), a to zásadně z toho důvodu, že EIGE nenabízí zboží nebo služby na daném trhu a není v konkurenčním postavení vůči těm, které nabízí jiný podnik.

40.

Pokud jde o třetí otázku, Komise navrhuje přeformulovat tuto otázku následovně: „Musí být čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/104 vykládán v tom smyslu, že brání takovým ustanovením práva členského státu, podle nichž je směrnice 2008/104 použitelná na agentury práce nebo na uživatele, kteří nevykonávají hospodářskou činnost?“ Komise navrhuje, aby byla tato otázka zodpovězena záporně ( 34 ).

41.

Pokud jde o čtvrtou a pátou otázku, Komise zastává názor, že zásada rovného zacházení zakotvená v čl. 5 odst. 1 směrnice 2008/104 vyžaduje, aby s žalobci bylo zacházeno stejně jako se zaměstnanci, kteří jsou přímo zaměstnáni EIGE podle litevského práva, na rozdíl od náboru prostřednictvím agentur práce, ale nikoli s těmi zaměstnanci, kteří jsou zaměstnáni na základě služebního řádu ( 35 ). EIGE se rozhodl zaměstnat zaměstnance agentur práce podle práva členského státu, přičemž tato volba je podle článků 272 a 335 SFEU z hlediska unijního práva legitimní. Těmito ustanovení přiznaná pravomoc uzavírat smluvní vztahy se vztahuje i na pracovní smlouvy a na poskytování služeb ( 36 ). Takové přijímání do pracovního poměru je protiprávní pouze, pokud je uskutečňováno s cílem vyhnout se použití služebního řádu ( 37 ), nicméně dotčené orgány mají široký prostor pro uvážení při volbě prostředku, který je nejlépe uzpůsoben pro zaměstnávání. Tento režim je pružnější než podmínky použitelné na zaměstnance spadající do kategorie smluvních zaměstnanců ( 38 ).

42.

Komise dále uvádí, že směrnice jsou určeny členským státům a nemohou samy o sobě ukládat povinnosti unijním orgánům v jejich vztazích s jejich zaměstnanci ( 39 ). Podle článku 336 SFEU přísluší unijním orgánům, aby stanovily pravidla použitelná na takové vztahy, takže směrnice jsou nepřímo použitelné jen výjimečně ( 40 ), i když mohou být směrnice zdrojem inspirace pro určení povinností unijních orgánů, pokud jde o veřejné funkce Evropské unie ( 41 ), a tyto orgány musí při svém jednání v postavení zaměstnavatele brát v úvahu právní předpisy přijaté na úrovni Unie ( 42 ). To platí pouze pro úředníky a ostatní zaměstnance, na které se vztahuje služební řád, tedy nikoli pro žalobce.

43.

Z tohoto důvodu musí být situace žadatelů v souladu s čl. 5 odst. 1 směrnice 2008/104 srovnávána se zaměstnanci zaměstnávanými přímo EIGE na základě litevského práva bez zprostředkující agentury práce, nikoli se situací statutárních zaměstnanců Evropské unie. Tento přístup je v souladu se zásadou autonomie unijních orgánů. Osoba, která není zaměstnána orgánem Evropské unie, ale právnickou osobou podle práva členského státu, jako je agentura práce, nemůže být považována za osobu, která je zaměstnána subjektem rovnocenným správnímu orgánu a nemůže získat postavení úředníka Unie ( 43 ). Takový výklad směrnice 2008/104, podle kterého by byli zaměstnanci agentury práce de facto považováni za rovnocenné smluvním zaměstnancům, by mohl ohrozit autonomii Evropské unie ( 44 ) a vést ke vzniku neřešitelných praktických obtíží ( 45 ). Komise si klade otázku, zda je potřeba použít protokol (č. 7) o výsadách a imunitách Evropské unie ( 46 ).

44.

Pokud jde o šestou otázku, Komise uvádí, že soud členského státu musí ověřit, zda žalobci plnili administrativní úkoly, nebo spíše úkoly spojené s „hlavními činnostmi“ a úkoly EIGE upravené v nařízení o zřízení EIGE, aby ověřil, zda sledovaným cílem bylo vyhnout se použití služebního řádu. Domnívá se však, že EIGE nepřekročil meze své posuzovací pravomoci při zaměstnávání zaměstnanců agentur práce podle litevského práva. Administrativní součinnost nelze považovat za úkol, který musí plnit samotný EIGE ( 47 ) jako „hlavní činnost“. Předkládající soud nemá pravomoc překvalifikovat dotčené smlouvy na smlouvy, které se řídí pracovním řádem ostatních zaměstnanců, neboť žalobci neuzavřeli své smlouvy s EIGE, ale se žalovanou zaměstnavatelkou (agenturou práce), a ve věci v původním řízení je EIGE třetí stranou.

45.

Podle ustálené judikatury platí, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU je na Soudním dvoru, aby poskytl vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší případně přeformulovat otázky, které jsou mu položeny ( 48 ).

46.

V projednávané věci ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že Soudní dvůr má rozhodnout o otázce, zda agentura Evropské unie, jako je EIGE, spadá do rozsahu pojmu „uživatel“ podle směrnice 2008/104; v případě kladné odpovědi, zda provedení pojmu „uživatel“ Litevskou republikou tak, že zahrnuje i podniky, které neprovozují hospodářskou činnost, znamená, že přidělování zaměstnanců agentur práce takovým podnikům se řídí směrnicí 2008/104; v případě záporné odpovědi, zda EIGE „provozuj[e] hospodářskou činnost ziskové či neziskové povahy“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/104; a pokud ano, zda by použití čl. 5 odst. 1 směrnice 2008/104 týkajícího se rovného zacházení na EIGE v jeho postavení „uživatele“ a v rámci soudního sporu mezi dvěma soukromými subjekty, v němž má EIGE postavení třetího účastníka řízení, ohrozilo správní samostatnost EIGE ( 49 ) a služební řád.

47.

Navrhuji tedy přeformulovat položených šest předběžných otázek do následujících čtyř otázek.

48.

Na první otázku je nutno odpovědět kladně. Agentury Evropské unie, jako je EIGE, jsou „uživateli“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/104, jak je tento pojem definován v čl. 3 odst. 1 písm. d) této směrnice.

49.

Tribunál již rozhodl, byť bez podrobnějšího odůvodnění, že jistý unijní orgán, a sice Evropská centrální banka, je „uživatelem“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/104 ( 51 ). To byl patrně logický důsledek skutečnosti, že již dávno před vyhlášením směrnice 2008/104 využívaly unijní orgány agentury práce k uspokojování přechodných personálních potřeb prostřednictvím pracovních smluv, které se řídily vnitrostátním právem místa, kde se dotčený unijní orgán nacházel ( 52 ).

50.

Dále Soud pro veřejnou službu v roce 2006 rozhodl, že skutečnost, že pracovní smlouva na dobu určitou byla uzavřena se subjektem mezinárodního práva veřejného, nemůže sama o sobě zpochybnit relevanci judikatury Soudního dvora vykládající směrnici 1999/70 a rámcovou dohodu, která ji doprovázela, pro dotčený spor ( 53 ). Ve světle shora uvedeného se ztotožňuji s argumenty Litevské republiky (viz bod 32 výše), podle nichž by vynětí orgánů Unie, jak jsou definovány v článku 13 SEU, nebo agentur Evropské unie ( 54 ) z oblasti působnosti směrnice 2008/104 muselo být provedeno jasným vyjádřením.

51.

Žádné takové jasné ustanovení se ve směrnici 2008/104 nenachází. Naopak, čl. 3 odst. 1 písm. d) směrnice 2008/104 definuje pojem „uživatel“ široce jako „[jakákoli] fyzická nebo právnická osoba, pro niž a pod jejímž dohledem a vedením zaměstnanec agentury práce po přechodnou dobu pracuje“ (kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska), zatímco článek 5 nařízení č. 1922/2006 stanoví, že „[i]nstitut má právní subjektivitu“. V každém z členských států má nejširší způsobilost k právům a právním úkonům, jakou jejich vnitrostátní právo přiznává právnickým osobám. Může zejména nabývat a zcizovat movitý či nemovitý majetek a vystupovat před soudem.“ Analýza kontextu, která čl. 3 odst. 1 písm. d) a čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/104 vykládá ve světle nařízení č. 1922/2006, tak rovněž nasvědčuje tomu, že agenturu, jako je EIGE, je nutno zařadit mezi subjekty splňující parametry „uživatele“ ve smyslu směrnice 2008/104 ( 55 ).

52.

Jediná omezení pojmu „uživatel“ vyplývající ze znění dané právní úpravy jsou totiž uvedena v čl. 1 odst. 2, který doplňuje slova „které provozují hospodářskou činnost ziskové či neziskové povahy“ (viz dále body 64 až 71 níže). Kromě toho se na agentury Evropské unie nijak zvláštně ani konkrétně nevztahuje žádná z těchto dvou odchylek od směrnice 2008/104, tyto odchylky jsou uvedeny v čl. 1 odst. 3, který se týká „pracovní smlouvy nebo pracovněprávní vztahy v rámci určitého veřejného nebo veřejnými orgány podporovaného programu odborného vzdělávání, začlenění nebo rekvalifikace“, a čl. 4 odst. 1 týkající se odůvodnění „na základě obecného zájmu souvisejícího zejména s ochranou zaměstnanců agentur práce, s požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví při práci a s potřebou zajistit náležité fungování trhu práce a zamezit možnému zneužívání“. Odkaz na agentury EU v čl. 5 odst. až 4 směrnice 2008/104, který se týká omezení zásady rovného zacházení, neexistuje.

53.

Ani záměry a cíle směrnice 2008/104 nenasvědčují vyloučení agentur Evropské unie z rozsahu pojmu „uživatelé“. Dvojím cílem směrnice bylo rozvinout pružné formy práce a současně usilovat o větší harmonizaci sociálního práva, které se na ni vztahuje. Účelem tohoto sociálního práva bylo dosáhnout rovnováhy mezi pružností a jistotou zaměstnání, přičemž se vžilo pojmenování „flexikurita“ ( 56 ). Článek 2 směrnice 2008/104 zmiňuje v zásadě čtyři cíle: ochranu zaměstnanců agentur práce, zajištění zásady rovného zacházení, vytváření pracovních míst a rozvoj pružných forem práce. Cílem dotčené směrnice je tedy rovněž podpořit přístup zaměstnanců agentur práce k trvalému zaměstnání u uživatele ( 57 ). Základními cíli jsou vytváření pracovních míst a účast na trhu práce a začlenění do něj ( 58 ). Ze spisu nevyplývá žádný nesoulad mezi těmito cíli a pracovními místy nabízenými agenturami Evropské unie. EIGE je aktivním subjektem na litevském trhu práce a ani historie čl. 1 odst. 2 nenasvědčuje vyloučení takových agentur, jako je EIGE, z rozsahu tohoto ustanovení ( 59 ).

54.

Pojem „uživatel“ musí být vykládán široce ( 60 ), aby nebylo ohroženo dosažení cíle směrnice 2008/104, a tedy ohrožen její užitečný účinek nadměrným a neodůvodněným omezováním její působnosti. Je tomu tak proto, že Soudní dvůr dospěl ke stejnému závěru, pokud jde o pojem „zaměstnanec agentury práce“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. c) a čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/104 ( 61 ). Tentýž požadavek se musí použít ustanovení směrnice 2008/104, jejichž výklad je požadován ve věci v původním řízení.

55.

Na druhou otázku je nutno odpovědět kladně. Směrnice 2008/104 musí být vykládána v tom smyslu, že brání použití směrnice 2008/104 na přidělování zaměstnanců agentur práce uživatelům, kteří neprovozují hospodářskou činnost.

56.

Je třeba připustit, že Soudní dvůr uznal jako přípustné žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se ustanovení unijního práva v situacích, kdy se skutkový stav v původním řízení nacházel mimo rozsah působnosti tohoto práva, ale ve kterých se ustanovení tohoto práva stala použitelnými v důsledku odkazu na jejich obsah ve vnitrostátním právu ( 62 ). Náležely sem i případy, kdy se ve vnitrostátních situacích postupovalo stejně jako v situacích upravených unijním právem, a to v důsledku vnitrostátních právních předpisů, včetně čistě vnitrostátních situací ( 63 ). Jak nedávno připomněl generální advokát M. Bobek, Soudní dvůr rozhodl, že pokud vnitrostátní právní předpisy zamýšlí přizpůsobit řešení situací, které nespadají do působnosti dotčeného unijního aktu, řešením upraveným uvedeným aktem, existuje jasný zájem Unie na tom, aby se za účelem předejití budoucím rozdílným výkladům dostalo převzatým ustanovením nebo pojmům uvedeného aktu jednotného výkladu ( 64 ).

57.

Ovšem na rozdíl od stanoviska zastávaného Litevskou republikou a Komisí (viz body 34 a 40 výše) existují přinejmenším čtyři překážky pro použití tzv. judikatury Dzodzi, v níž byla tato zásada vytvořena, na spor v původním řízení ( 65 ).

58.

Zaprvé, určujícím tématem této judikatury je určení ustanovení práva členského státu, na základě kterého se „dotčené unijní opatření přímo a bezpodmínečně použije na situaci, která není tímto opatřením vůbec předvídána“ ( 66 ). Žádné takové jasně formulované ustanovení se ve spise nenachází a pouhé vynechání slov „provozující hospodářskou činnost“ v čl. 75 odst. 2 zákoníku práce tento požadavek nesplňuje ( 67 ).

59.

Zadruhé Soudní dvůr rozhodl, že pravidlo formulované v judikatuře Dzodzi nelze použít na situace, ve vztahu k nimž dotčená směrnice stanoví případ vyloučení ze své působnosti ( 68 ). Upřesnění „uživateli [kteří] provozují hospodářskou činnost ziskové či neziskové povahy“ obsažené v čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/104 by ztratilo smysl, pokud by byla působnost právních předpisů vycházejících ze směrnice 2008/104 rozšířena na přidělování zaměstnanců agentur práce uživatelům, které hospodářskou činnost neprovozují.

60.

Zatřetí, při širším pojetí dotčené judikatury a opětovném uplatnění přístupu generálního advokáta M. Bobka je za klíčovou nutno považovat otázku, zda ustanovení unijního práva, jehož výklad byl požadován, nebylo vnitrostátním zákonodárcem použito v kontextu příliš vzdáleném kontextu původnímu ( 69 ). Původní kontext se totiž omezuje na uživatele provozující hospodářskou činnost, byť zúženou formulací „ziskové či neziskové povahy“ v čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/104 ( 70 ). Použití směrnice nad rámec těchto parametrů je v přímém rozporu se zněním čl. 1 odst. 2 této směrnice rozšiřuje na kontext vzdálený a neurčitý.

61.

Začtvrté je třeba uvést, že směrnice 2008/104 stanoví ochranný rámec ( 71 ), jehož cílem je zlepšovat minimální ochranu zaměstnanců agentur práce ( 72 ), pokud jde o jejich základní pracovní podmínky a podmínky zaměstnávání ( 73 ). Velký senát Soudního dvora rozhodl ve vztahu ke směrnicím upravujícím minimální harmonizaci, že pokud se členský stát rozhodne využít prostoru pro uvážení a jít nad rámec stanovených minimálních požadavků ( 74 ), pak neprovádí unijní právo ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny ( 75 ). Stejně tak tedy nemůže být směrnice 2008/104 relevantní pro výklad litevského práva, pokud jde o podniky, k nimž byli přiděleni zaměstnanci agentur práce, přičemž ale tyto podniky neprovozují hospodářskou činnost ve smyslu čl. 1 odst. 2 této směrnice ( 76 ). To platí pro všech 19 členských států, které provedly směrnici 2008/104 stejným způsobem jako Litva (viz bod 27 výše).

62.

Na tuto otázku je nutno odpovědět kladně. Oblasti činnosti a funkce EIGE, jak jsou definovány v článcích 3 a 4 nařízení č. 1922/2006, musí být považovány za hospodářskou činnost ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/104.

63.

Důvody jsou následující.

64.

Zaprvé, v kontextu jiného opatření sociální politiky Unie, a sice směrnice Rady 2001/23/ES ze dne 12. března 2001 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se zachování práv zaměstnanců v případě převodů podniků, závodů nebo částí podniků nebo závodů ( 77 ), provedl Soudní dvůr restriktivní výklad okolností, za kterých jsou veřejné podniky vyloučeny z působnosti této směrnice z důvodu neprovozování „hospodářské činnosti“, a rozhodl, že těmito okolnostmi je pouze „reorganizace struktur veřejné správy nebo převod správních funkcí mezi orgány veřejné správy“ ( 78 ). Skutečnost, že EIGE je orgánem veřejné moci, nebrání sama o sobě tomu, aby EIGE spadal do rámce působnosti čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/104 jakožto „uživatel“ ( 79 ). Jak lze vyvodit z pojednání provedeného níže v bodech 67 až 68 ohledně úkolů a oblastí činnosti EIGE (viz články 3 a 4 nařízení č. 1922/2006), jakož i jeho cílů (článek 2), EIGE nelze považovat za subjekt vykonávající činnosti, které spadají do výkonu výsad veřejné moci ( 80 ).

65.

Zadruhé, historie vzniku čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/104 hovoří ve prospěch extenzivního výkladu této směrnice, aby se zabránilo nekalé soutěži ( 81 ), stejně jako ustálená judikatura Soudního dvora, pojem „hospodářská činnost“ je obvykle vykládán široce ( 82 ), bez ohledu na oblast pravomocí Unie, v níž položená otázka vyvstala ( 83 ). Výše uvedené je třeba mít na paměti při uplatnění významu, jaký Soudní dvůr přiznal slovům „hospodářská činnost“ podle čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/104 v rozsudku ze dne 17. listopadu 2016, Betriebsraat der Ruhrlandklinik GmbH ( 84 ), na spor v původním řízení. Je tedy potřeba odpovědět na otázku, zda EIGE provozuje činnost spočívající v nabízení zboží nebo poskytování služeb na daném trhu ( 85 ).

66.

V této souvislosti je třeba podotknout, že podle čl. 14 odst. 3 písm. b) nařízení č. 1922/2006 patří mezi příjmy institutu „platby obdržené za poskytnuté služby“, takže unijní normotvůrce předpokládal, že EIGE bude působit jako subjekt na trhu, byť je EIGE financován výlučně Komisí, jak EIGE Soudnímu dvoru sdělil v odpovědi na písemné otázky.

67.

Dále cíle sledované nařízením č. 1922/2006 v článku 2 umožňují určit celou řadu trhů, kam je možno dodávat zboží nebo kde je možno poskytovat služby; ovlivňování vnitrostátních a unijních politik je klasickou oblastí činnosti obchodních lobbistů; zajišťování technické pomoci unijním orgánům a orgánům členských států za účelem zvyšování informovanosti občanů o rovnosti žen a mužů nepředstavuje celoevropský monopol vyhrazený EIGE; pomoc při začleňování hlediska rovnosti žen a mužů do unijních politik a z toho plynoucích vnitrostátních politik rovněž dle žádného výslovného ustanovení nařízení č. 1922/2006 nepředstavuje výlučnou pravomoc EIGE a jedná se o činnost provozovanou celou řadou subjektů.

68.

Ve vymezení úkolů EIGE, jak jsou specifikovány v článku 3, lze nalézt příklady činností spočívajících v nabízení zboží nebo poskytování služeb, kterých se účastní obchodní podniky. Mezi obzvláště jasné příklady patří šíření údajů a informací týkajících se rovnosti mužů a žen, zejména jejich poskytování výzkumným střediskům a vnitrostátním subjektům, jež se zabývají rovností, nevládním organizacím a sociálním partnerům [čl. 3 odst. 1 písm. a)]; šíření metodických nástrojů ve vztahu k orgánům Unie a vládním orgánům členských států [čl. 3 odst. 1 písm. c)]; provádění průzkumů situace v Evropě týkající se rovnosti žen a mužů [čl. 3 odst. 1 písm. d)]; organizování konferencí [čl. 3 odst. 1 písm. g)]; rozvíjení dialogu napříč celou řadou orgánů [čl. 3 odst. 1 písm. i)]. Činnosti dalších subjektů, konkrétně “další[ch] instituc[í], subjekt[ů] a příslušn[ých] vnitrostátní[ch] a mezinárodní[ch] organizace[í] jsou uznány v čl. 4 odst. 3.

69.

Jsem si vědom skutečnosti, že EIGE v odpovědi na otázky položené Soudním dvorem uvedl, že jeho hlavní úlohou je shromažďování údajů, jakož i analýza a šíření údajů a že je jediným zdrojem srovnatelných údajů o rovnosti žen a mužů jak na úrovni Unie, tak na vnitrostátní úrovni. Z výše podaného shrnutí právní úpravy nicméně vyplývá, že se nejedná o jedinou činnost EIGE.

70.

Konečně je nutno uvést, že ačkoli dokumenty ve spise uvádí, že všechny činnosti EIGE jsou v současnosti financovány z prostředků Unie, nikoli z příjmů ze služeb poskytovaných na základě čl. 14 odst. 3 písm. b) nařízení č. 1922/2006, brání tato skutečnost zjištění, že EIGE provozuje „hospodářskou činnost“. Důvodem je skutečnost, že vzhledem k čl. 1 odst. 2 směrnice 2008/104 je nerozhodné, zda uživatel sleduje cíl dosahování zisku ( 86 ). V rámci judikatury vytvořené na základě směrnice 2001/23 Soudní dvůr judikoval, že za hospodářskou činnost se v zásadě nepovažují činnosti, které spadají do výkonu výsad veřejné moci, ovšem služby, které jsou zajišťovány ve veřejném zájmu a bez účelu dosažení zisku a zároveň konkurují službám nabízeným subjekty usilujícími o dosažení zisku, jako „hospodářské činnosti“ ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. c) směrnice 2001/23 kvalifikovat lze ( 87 ). Na rozdíl od toho, co tvrdí EIGE a Komise v odpovědi na písemné otázky, je tedy nerozhodné, zda EIGE při provozování svých činností sleduje soutěžní cíle nebo nikoli; zaleží totiž na existenci služeb v konkurenčním vztahu s jinými podniky na relevantních trzích, které tak činí. Stejně tak platí, že začlenění úkolů EIGE do rámce pravomocí Unie (čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1922/2006) neomezuje vzhledem k rozsahu pravomoci Unie v oblasti rovnosti žen a mužů zapojení EIGE do „hospodářské činnosti“, přičemž její podpora je ve veřejném zájmu.

71.

Konečně, je třeba připomenout široký výklad působnosti směrnice 2008/104 je odůvodněn snahou zabránit ohrožení dosažení cíle směrnice a narušení jejího užitečného účinku (viz bod 54 výše).

72.

Na čtvrtou otázku je nutno odpovědět kladně. Pokud dotčené soudy členského státu dospěly k závěru, že všechna pracovní místa a pracovní funkce vykonávaná zaměstnanci agentur práce zahrnují i úkoly, které plní výlučně zaměstnanci, jejichž pracovní poměr se řídí služebním řádem, je třeba příslušná pracovní místa a pracovní funkce zaměstnanců agentur práce považovat za „stejn[á] pracovní[…] míst[a]“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 směrnice 2008/104. Je to v souladu se správní autonomií EIGE ( 88 ) a se služebním řádem.

73.

Důvody jsou následující.

74.

Zaprvé, subjektem, který nese odpovědnost za porušení povinnosti rovného zacházení stanovené v čl. 5 odst. 1 směrnice 2008/104, je žalovaná zaměstnavatelka. Jak uvedli žalobci (bod 24 výše), předkládající soud žádá o výklad čl. 5 odst. 1, aby určil odpovědnost žalované zaměstnavatelky, nikoli EIGE, vůči žalobci podle litevského práva. Do určité míry je tedy diskuse vedená v písemných vyjádřeních k otázce, v jakém rozsahu jsou povinnosti uvedené v unijních směrnicích použitelné na unijní orgány v případě, že jednají v postavení zaměstnavatele, nadbytečná ( 89 ), jelikož se tyto rozsudky týkají žalob podaných k Tribunálu, v nichž byl daný orgán v postavení žalovaného, proti němuž byly zaměstnanci tohoto orgánu podány žaloby ( 90 ). Tyto rozsudky se týkají dopadu na směrnice o orgánech Unie, pokud jde o „jejich zaměstnance“ ( 91 ).

75.

Zadruhé, žádná otázka nevyvstává ohledně případného ohrožení samostatnosti EIGE nebo služebního řádu, neboť žalobci se domáhají pouze zaplacení dlužné odměny, která jim dle jejich tvrzení náleží, a to vůči žalované, nikoliv vůči EIGE, a nedomáhají se toho, aby byly jejich pracovní smlouvy na dobu určitou přeměněny na smlouvy na dobu neurčitou. Nevzniká tedy žádná pochybnost o tom, zda litevské soudy přiznaly žalobcům postavení úředníka nebo jiného zaměstnance Evropské unie v rozporu se služebním řádem a autonomií unijních orgánů ( 92 ). Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, lze tedy původní řízení odlišit od rozhodnutí ve věci Tordeur ( 93 ), kterého se Komise dovolávala v odpovědi na písemné otázky Soudního dvora, neboť zaměstnanec agentury práce v uvedené věci usiloval v rámci řízení o rozhodnutí o předběžné otázce o uplatnění ustanovení belgického práva, na základě kterého by Evropská komise byla povinna přeměnit smlouvu na dobu určitou na smlouvu na dobu neurčitou. Soudní dvůr rozhodl následovně:

„Je pravda, že zaměstnanci agentury práce nelze odepřít sociální ochranu pouze z toho důvodu, že byl dán k dispozici orgánu Společenství. Taková ochrana však nemůže být zajišťována prostředky, které zasahují do autonomie orgánů Společenství v dané oblasti […] není možné, aby pracovní smlouva na dobu neurčitou vznikla nikoliv v důsledku rozhodnutí určeného příslušného orgánu, ale ze skutečnosti, byť podložené rozhodnutím vnitrostátního soudu, že nebyla splněna určitá zákonná ustanovení členského státu, v němž se daný orgán nachází, která se týkají agenturní práce“ ( 94 ).

76.

Ze spisu totiž nevyplývá, že by jakýkoli jiný subjekt, než je žalovaná zaměstnavatelka, nesl odpovědnost jak za zaplacení, kterého se domáhají žalobci, tak za splnění povinnosti zajistit, jak je stanoveno v čl. 5 odst. 1 směrnice 2008/104, aby „[z]ákladní pracovní podmínky a podmínky zaměstnávání zaměstnanců agentur práce“ byly „po dobu trvání jejich přidělení k uživateli přinejmenším stejné jako podmínky, jež by se na tyto zaměstnance vztahovaly, pokud by je tento uživatel zaměstnal přímo na stejném pracovním místě“ ( 95 ).

77.

Je třeba uznat, že pojem „odměňování“ podle směrnice 2008/104 není v tomto ustanovení definován ( 96 ) a že existují jiná ustanovení této směrnice, která by pravděpodobně do autonomie EIGE zasahovat mohla, jako je článek 10, který členským státům umožňuje ukládat uživatelům sankce. To by však záviselo na povaze dané sankce a okolnostech konkrétního případu. Spor v původním řízení se naopak týká pouze pracovních podmínek a podmínek zaměstnávání týkajících se „odměňování podle čl. 3 písm. f) bodu ii) a způsobu výpočtu ‚přinejmenším těch [podmínek odměňování], jež by se použily‘, pokud by byli žalobci zaměstnáni přímo“ podle čl. 5 odst. 1. Skutečnost, že litevské soudy použily článek 80 pracovního řádu ostatních zaměstnanců, je s ohledem na učiněná skutková zjištění logická a já nesdílím argumenty Komise, že by to dokládalo vznik neřešitelných obtíží (viz poznámka pod čarou 46 výše).

78.

EIGE a Komise tvrdí, že slova „pokud by je tento uživatel zaměstnal přímo na stejném pracovním místě“ uvedená v čl. 5 odst. 1 směrnice 2008/104 odůvodňují srovnání s dočasnými zaměstnanci zaměstnanými přímo EIGE pro účely výkonu dočasné práce podle litevského práva, nikoli prostřednictvím agentury práce, zatímco žalobci i Litevská republika tvrdí, že takovéto srovnání by mělo naopak zahrnovat posouzení zaměstnávání na základě služebního řádu.

79.

Ani jedna z variant neodpovídá zcela přesně posouzení, které je potřeba provést. Je třeba připomenout, že „zásada rovného zacházení, jak je stanovena v čl. 5 odst. 1 směrnice 2008/104 […] vyžaduje základní pracovní podmínky a podmínky zaměstnávání zaměstnanců agentur práce po dobu trvání jejich přidělení k uživateli přinejmenším stejné jako podmínky, jež by se na tyto zaměstnance vztahovaly, pokud by je tento uživatel zaměstnal přímo na stejném pracovním místě ( 97 ).

80.

Jak je vysvětleno v písemných vyjádřeních žalobců (viz bod 29 výše) a Litevské republiky (bod 37 výše), čl. 5 odst. 1 vyžaduje prošetření forenzních skutečností ( 98 ). Vykonávali ve skutečnosti zaměstnanci agentury práce na pracovním místě, které mu bylo přiděleno, funkce zaměstnance na základě služebního řádu, který pobírá vyšší odměnu, než je odměna pobíraná na základě smlouvy na dobu určitou? Uzavřené pracovní smlouvy a služební řád jsou v rámci tohoto posouzení užitečnější jako důkazy než jako právní normy. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že takovéto forenzní posouzení ve skutečnosti provedla Komise pro pracovní spory (viz bod 20 výše). Jakmile bylo na základě důkazů zjištěno, jaké konkrétní funkce a činnosti vykonávali zaměstnanci agentur práce, včetně analýzy toho, co bylo dohodnuto, přiznala Komise pro pracovní spory odměnu, stanovenou podle funkční skupiny II, platové třídy 4, na základě článku 80 pracovního řádu ostatních zaměstnanců a kterou měla zaplatit žalovaná zaměstnavatelka.

81.

Zatřetí, jak již bylo uvedeno, omezení zásady rovného zacházení, jednoho z pilířů směrnice 2008/104, je přípustná pouze v „určitých omezených případech“ ( 99 ). Ty jsou vyjmenovány v čl. 5 odst. 2 až 4 směrnice 2008/104. V projednávané věci žádný z těchto případů nenastal.

82.

Konečně, bylo by možno se ptát, co je třeba učinit, pokud EIGE překročil rámec své diskreční pravomoci podle čl. 4 odst. 5 nařízení č. 1922/2006 „uzavírat smluvní vztahy, zejména subdodavatelské dohody, s jinými organizacemi za účelem plnění jakýchkoliv úkolů, jimiž je může pověřit“ ( 100 ), nebo svým jednáním porušil služební řád, který je pro EIGE závazný na základě čl. 13 odst. 1 nařízení č. 1922/2006 ( 101 ).

83.

Z judikatury vyplývá, že „dočasná práce se totiž vyznačuje trojstranností mezi zaměstnancem, externí společností a orgánem nebo subjektem Unie, což předpokládá uzavření dvou smluv: první smlouvy mezi agenturou práce a orgánem nebo subjektem Unie a druhé smlouvy mezi dočasným zaměstnancem a agenturou práce […] Tento vztah se tedy vyznačuje přítomností soukromé společnosti jakožto prostředníka, který dosahuje zisku tím, že poskytuje zaměstnance orgánu Unie, nebo tím, že mu přiděluje plnění určitých úkolů uvnitř a na účet tohoto orgánu. Právě zásah těchto externích společností jakožto prostředníků neumožňuje učinit závěr, že existuje přímý právní vztah mezi dotyčným a orgánem nebo subjektem Unie“ ( 102 ).

84.

Trojstranný vztah tudíž odůvodňuje trojstranné řešení: žalované zaměstnavatelce, nikoli žalobcům, přísluší obrátit se na Tribunál Evropské unie, aby požadovala po EIGE náhradu dlužných částek, jejichž zaplacení bylo uloženo litevským soudem, jestliže chtějí z hlediska unijního práva tvrdit, že EIGE překročil své pravomoci, pokud jde o povahu práce, kterou žalobcům ve skutečnosti přidělil. Jak tvrdí Litevská republika (bod 35 výše), toto řešení je v souladu se skutečností, že služební řád neobsahuje ustanovení týkající se zaměstnanců agentur práce.

85.

K tomuto závěru dospívám ve světle práva žalobců na přístup k soudu a na účinnou právní ochranu podle čl. 47 odst. 1 Listiny ( 103 ), s přihlédnutím k obtížím, kterým by museli čelit, pokud jde o založení aktivní legitimace v řízení u Tribunálu za situace, kdy s EIGE neměli uzavřenou žádnou smlouvu ( 104 ).

86.

Navrhuji tedy odpovědět Lietuvos Aukščiausiasis Teismas (Nejvyšší soud Litvy) následovně: