1.

V žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, která je předmětem tohoto stanoviska, je Soudní dvůr vyzván, aby objasnil, zda občanskoprávní odpovědnost za škodu vyplývající z protisoutěžního jednání může být uplatněna subjektem, který tvrdí, že mu byla škoda způsobena, proti dceřiné společnosti společnosti, která se podílela na výše uvedeném jednání, a z tohoto důvodu jí Komisí byla uložena pokuta rozhodnutím, které dceřinou společnost nezahrnuje, a to za předpokladu, že tyto společnosti tvoří „hospodářskou jednotku“.

2.

Jak je známo, teorie hospodářské jednotky je ustálena v judikatuře Soudního dvora a Tribunálu, ve které byla použita k uložení pokuty mateřské společnosti za protisoutěžní jednání jejích dceřiných společností prostřednictvím určitého „vzestupného“ procesu, který od dceřiných společností stoupá k mateřské společnosti. Ve věci, kterou Soudnímu dvoru předložil předkládající soud, se naopak jedná o stanovení toho, zda tento pojem „hospodářská jednotka“ může ospravedlnit „sestupný“ proces přičtení odpovědnosti, jehož důsledkem je to, že dceřiná společnost odpovídá za škody způsobené protisoutěžním jednáním mateřské společnosti.

3.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla podána v rámci sporu mezi společnostmi Sumal SL (dále jen „Sumal“) a Mercedes Benz Trucks España SL (dále jen „MBTE“), který se týká náhrady škody, která údajně vznikla společnosti Sumal v důsledku účasti společnosti Daimler AG (dále jen „Daimler“), což je mateřská společnost MBTE, na kartelové dohodě porušující článek 101 SFEU.

4.

V letech 1997 až 1999 Sumal, navrhovatelka v původním řízení, nabyla prostřednictvím leasingové smlouvy dvě nákladní vozidla skupiny Daimler od MBTE, odpůrkyně v původním řízení, prostřednictvím koncesionáře Stern Motor S. L.

5.

Dne 19. července 2016 přijala Evropská komise rozhodnutí C(2016) 4673 final týkající se řízení podle článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP ( 2 ) (dále jen „rozhodnutí z roku 2016“), ve kterém konstatovala existenci jediného a trvajícího porušení článku 101 SFEU a článku 53 Dohody o EHP spočívající mimo jiné v koluzních dohodách mezi hlavními výrobci nákladních vozidel, včetně společnosti Daimler, o stanovení cen a navyšování hrubých cen nákladních vozidel v EHP, ke kterému došlo, pokud jde o Daimler, mezi 17. lednem 1997 a 18. lednem 2011.

6.

Sumal podala žalobu na náhradu škody proti MBTE k Juzgado de lo Mercantil n. 7 de Barcelona (obchodní soud č. 7 v Barceloně, Španělsko), přičemž se domáhala zaplacení částky 22204,35 eura za škody vzniklé v důsledku porušení pravidel na ochranu hospodářské soutěže, které bylo zjištěno rozhodnutím z roku 2016, za které ji považuje odpovědnou jako dceřinou společnost společnosti Daimler. MBTE se žalobě bránila s tím, že mimo jiné namítla nedostatek pasivní legitimace, neboť odpovědnou za protiprávní jednání by měla být považována pouze společnost Daimler, která má jinou právní subjektivitu než MBTE.

7.

Rozsudkem ze dne 23. ledna 2019 Juzgado de lo Mercantil n. 7 de Barcelona (obchodní soud č. 7 v Barceloně) žalobu zamítl a neuznal pasivní legitimaci žalované z důvodu skutečnosti, že Daimler byla jediným právním subjektem dotčeným správním sankčním řízením zahájeným Komisí, které se týkalo kartelové dohody, na které se zakládaly návrhy na náhradu škody společnosti Sumal.

8.

Sumal podala odvolání proti rozsudku Juzgado de lo Mercantil n. 7 de Barcelona (obchodní soud č. 7 v Barceloně) k Audiencia Provincial de Barcelona (provinční soud v Barceloně, Španělsko), který je předkládajícím soudem. Tento soud uvádí, že Soudní dvůr se dosud nevyjádřil k otázce, zda žaloba na náhradu škody podaná na základě rozhodnutí, kterým se stanoví porušení pravidel hospodářské soutěže, které přijala Komise nebo vnitrostátní orgán pro hospodářskou soutěž, může být namířena proti společnosti, která není dotčena tímto rozhodnutím, ale která je zcela vlastněna společností, která je v uvedeném rozhodnutí označena jako porušovatel. Zdůrazňuje, že vnitrostátní judikatura se v tomto ohledu liší. Některé španělské soudy připustily takovou možnost při uplatnění „teorie hospodářské jednotky“, zatímco jiné ji odmítly na základě toho, že tato teorie, ačkoli umožňuje přičíst mateřské společnosti občanskoprávní odpovědnost za protisoutěžní jednání dceřiné společnosti, tak neumožňuje opačný postup při absenci kontroly dceřiné společnosti nad mateřskou společností.

9.

Za těchto podmínek Audiencia Provincial de Barcelona (provinční soud v Barceloně) přerušil řízení a položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„Odůvodňuje doktrína hospodářské jednotky, která plyne z judikatury Soudního dvora Evropské unie, rozšíření odpovědnosti mateřské společnosti na dceřinou společnost, nebo se tato doktrína vztahuje pouze na rozšíření odpovědnosti dceřiných společností na mateřskou společnost?

Má se rozšíření pojmu hospodářské jednotky uskutečnit v rámci vztahů uvnitř skupiny výlučně na základě faktorů kontroly, nebo lze vycházet i z jiných kritérií, mimo jiné ze skutečnosti, že dceřiná společnost mohla mít z protiprávního jednání prospěch?

V případě připuštění možnosti rozšířit odpovědnost mateřské společnosti na dceřinou společnost, za jakých podmínek je rozšíření možné?

V případě kladné odpovědi na předchozí otázky a přijetí rozšíření odpovědnosti za jednání mateřských společností na dceřiné společnosti, je v souladu s uvedenou doktrínou Společenství takové vnitrostátní ustanovení, jako je čl. [71 odst. 2 Ley 15/2007 de Defensa de la Competencia (zákon 15/2007 o ochraně hospodářské soutěže, dále jen „LDC“ ( 3 ))], které stanoví možnost rozšířit odpovědnost dceřiné společnosti na mateřskou společnost pouze za předpokladu, že mateřská společnost vykonává kontrolu nad dceřinou společností?“

10.

Písemná vyjádření byla v tomto řízení předložena ve smyslu článku 23 statutu Soudního dvora ze strany MBTE, italské a španělské vlády a Komise. V rámci organizačního procesního opatření podle čl. 61 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora vyzval Soudní dvůr účastníky původního řízení a zúčastněné ve smyslu článku 23 statutu, aby písemně odpověděli na tyto otázky. Sumal, MBTE, španělská vláda a Komise tomuto opatření vyhověly. Soudní dvůr se navíc rozhodl upustit od jednání původně naplánovaného na 1. prosince 2020 a položil účastníkům řízení a zúčastněným další otázky k písemnému zodpovězení. Sumal, MBTE, španělská a italská vláda a Komise na tyto otázky odpověděly.

11.

MBTE namítá nepřípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce ze dvou důvodů.

12.

Zaprvé předkládací rozhodnutí nesplňuje požadavky stanovené v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora, jelikož neobsahuje ani vylíčení rozhodných skutečností tak, jak byly zjištěny předkládajícím soudem, ani vylíčení skutkových okolností, na kterých jsou předběžné otázky založeny, ale pouze reprodukuje skutková tvrzení uplatněná účastníky původního řízení. Předkládací rozhodnutí konečně poskytlo neurčité, částečné a nepřesné vylíčení relevantní vnitrostátní judikatury ( 4 ).

13.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora nutnost dospět k takovému výkladu unijního práva, který bude vnitrostátnímu soudu užitečný, vyžaduje, aby uvedený soud vymezil skutkový a právní rámec, do něhož jsou otázky, které pokládá, zasazeny nebo alespoň vysvětlil skutkové okolnosti, na nichž jsou uvedené otázky založeny. Tyto požadavky platí především v oblasti hospodářské soutěže, jež se vyznačuje komplexními skutkovými a právními situacemi ( 5 ). V projednávané věci, na rozdíl od toho, co tvrdí MBTE, předložení, v předkládacím rozhodnutí, skutečností, které předcházely sporu v původním řízení, je dostatečné k vylíčení důvodů, které vedly předkládající soud k formulaci prvních tří předběžných otázek a k pochopení jejich rozsahu. Toto předložení rovněž umožnilo účastníkům řízení a zúčastněným ve smyslu článku 23 statutu Soudního dvora předložit k těmto otázkám písemná vyjádření.

14.

Naopak u čtvrté předběžné otázky je situace odlišná. Na jedné straně totiž, jak uvedla MBTE v rámci prvního důvodu nepřípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, obsah čl. 71 odst. 2 LDC – mimoto vytržený ze systematického kontextu, do kterého je vložen – je ve stručnosti reprodukován pouze při formulování čtvrté předběžné otázky ( 6 ). Předkládací rozhodnutí neobsahuje žádné údaje o tom, jak předkládající soud toto ustanovení vykládá, ani o důvodech, proč má za to, že je toto ustanovení neslučitelné s výkladem unijního práva, který umožňuje podání žaloby na náhradu škody způsobené protisoutěžním jednáním mateřské společnosti proti dceřiné společnosti ( 7 ).

15.

Za těchto podmínek musí být námitka nepřípustnosti vznesená MBTE a založená na nedodržení požadavků stanovených v článku 94 jednacího řádu Soudního dvora podle mého názoru zamítnuta, pokud jde o první tři předběžné otázky a musí jí být vyhověno, pokud jde o čtvrtou předběžnou otázku.

16.

MBTE zadruhé tvrdí, že předběžné otázky vznesené Audiencia Provincial de Barcelona (provinční soud v Barceloně) jsou čistě hypotetické. První tři otázky nemají žádnou souvislost se skutkovými okolnostmi v původním řízení, jelikož Sumal se nedovolávala ani neprokázala okolnosti, které by mohly odůvodnit rozšíření odpovědnosti za protiprávní jednání, kterého se dopustila společnost Daimler, na MBTE, ale svou žalobu založila pouze na rozhodnutí z roku 2016.

17.

V této souvislosti je třeba připomenout, že je pouze na vnitrostátním soudu, který rozhoduje spor a musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby posoudil s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání svého rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu normy unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout. Z toho vyplývá, že k otázkám týkajícím se unijního práva se váže domněnka relevance. Soudní dvůr smí rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem odmítnout pouze tehdy, pokud je zjevné, že žádaný výklad unijní normy nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny ( 8 ).

18.

V projednávané věci je třeba uvést, že první tři předběžné otázky se týkají přípustnosti, podle unijního práva, takové žaloby na náhradu škody, jako je žaloba podaná společností Sumal proti MBTE namířená nikoli proti společnosti sankcionované Komisí za porušení unijních pravidel hospodářské soutěže, ale ve vztahu k dceřiné společnosti, která nebyla předmětem rozhodnutí, kterým se konstatuje takové porušení. Skutečnost, jak tvrdí MBTE, že za účelem uplatnění odpovědnosti MBTE za škodu vyplývající z protisoutěžního jednání její mateřské společnosti, Sumal uplatnila pouze rozhodnutí z roku 2016, není relevantní, jelikož se jedná o posouzení přípustnosti výše uvedených předběžných otázek, neboť tyto otázky mají za cíl získat objasnění Soudního dvora ohledně možnosti vzniku takové odpovědnosti a za jakých podmínek ( 9 ). Námitka nepřípustnosti prvních tří předběžných otázek založená na jejich údajné hypotetické povaze musí být tedy podle mého názoru zamítnuta.

19.

Podstatou prvních tří předběžných otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je to, zda může být dceřiná společnost při uplatnění pojmu „hospodářská jednotka“ považována za odpovědnou za porušení unijních antitrustových pravidel, kterého se dopustila její mateřská společnost, a pokud ano, jaké jsou podmínky pro uznání této odpovědnosti.

20.

Tyto otázky vyvstávají, jak bylo uvedeno, v rámci žaloby na náhradu škody typu „follow-on“, tedy žaloby zaměřené na získání náhrady škody způsobené porušením antitrustových pravidel, které bylo předtím konstatováno orgánem pro hospodářskou soutěž, vnitrostátním nebo unijním. V projednávané věci je toto konstatování obsaženo v rozhodnutí z roku 2016. Navrhovatelka v původním řízení podala žalobu proti MBTE, komitentovi svého smluvního partnera v rámci nákupu a prodeje nákladních vozidel, ke kterému došlo během období fungování kartelu sankcionovaného tímto rozhodnutím, jelikož se považovala za poškozenou zvýšením cen vyvolaným tímto kartelem, což vedlo k uplatnění přirážky ve výši 20 % v souvislosti s uvedeným nákupem a prodejem ze strany MBTE. Zdá se, že žaloba podaná společností Sumal je založena pouze na předpokladu účasti mateřské společnosti společnosti MBTE v kartelu, jak byla konstatována Komisí v rozhodnutí z roku 2016.

21.

MBTE zejména tvrdí, že s přihlédnutím k charakteristikám žaloby, kterou na ni podala společnost Sumal, by výklad teorie hospodářské jednotky v tom smyslu, že by se na ni rozšířila odpovědnost společnosti Daimler, byl v rozporu s čl. 16 odst. 1 nařízení č. 1/2003 ( 10 ). Podpůrně tvrdí, že teorie hospodářské jednotky neumožňuje sestupné rozšíření odpovědnosti, jaké uvádí předkládající soud. Společnost Sumal a italská a španělská vláda naopak navrhují, aby Soudní dvůr přijal široký výklad teorie hospodářské jednotky, který za určitých podmínek umožní uznat odpovědnost dceřiné společnosti za škodu vyplývající z porušení unijních pravidel v oblasti hospodářské soutěže, kterého se dopustila mateřská společnost. Komise zpočátku tvrdila, že v rámci veřejnoprávního uplatňování antitrustových pravidel není na základě současné judikatury v zásadě možné rozšířit odpovědnost za protiprávní jednání, kterých se dopustila mateřská společnost, na dceřinou společnost, neboť dceřiná společnost nevykonává žádný rozhodující vliv na jednání mateřské společnosti na trhu, aniž by vyloučila, že osoba poškozená praktikami narušujícími hospodářskou soutěž uplatňovanými mateřskou společností může podat žalobu na náhrady škody proti jedné z dceřiných společností v případě nástupnictví podniků nebo restrukturalizace, pokud mezi těmito dvěma subjekty existuje hospodářská kontinuita, nebo za podmínek stanovených použitelnými vnitrostátními právními předpisy, pokud odpovědná mateřská společnost nedisponuje aktivy schopnými uspokojit nároky žalobce na náhradu škody. Ve svých odpovědích na otázky položené Soudním dvorem Komise částečně změnila svůj postoj, když navrhla odpovědět na první tři předběžné otázky v tom smyslu, že článek 101 SFEU nebrání tomu, aby bylo protiprávní jednání mateřské společnosti přičteno dceřiné společnosti, když jsou obě společnosti součástí stejného podniku a vnitrostátní soud konstatuje, že jednání dceřiné společnosti souvisí s podstatným prvkem protiprávního jednání, nebo v každém případě, pokud jsou tyto dvě společnosti součástí stejného podniku a pro poškozené subjekty je nemožné nebo nadměrně obtížné získat plnou náhradu způsobené škody přímo od mateřské společnosti.

22.

Navzdory novosti předběžných otázek položených ze strany Audiencia Provincial de Barcelona (provinční soud v Barceloně) mám za to, že je lze vyřešit na základě vodítek vyplývajících z judikatury týkající se pojmu „hospodářská jednotka“. Je tudíž třeba začít od zkoumání této judikatury.

23.

V unijním právu má pojem „podnik“ význam a rozsah vlastní právní úpravě, do které je vložen, a rozdílným cílům, které má tato právní úprava sledovat. V právu hospodářské soutěže je třeba funkční povahu pojmu „podnik“ chápat ze dvou hledisek.

24.

Zaprvé, jak uvedl generální advokát F. G. Jacobs ve svém stanovisku ve spojených věcech AOK Bundesverband a další, tento pojem „se zaměřuje na druh vykonávané činnosti, a nikoliv na vlastnosti subjektů, kteří tuto činnost vykonávají“ ( 11 ). Hospodářská soutěž je tvořena a ovlivňována hospodářskými činnostmi, a tudíž právo, jehož cílem je její ochrana, může být plně účinné, pouze pokud se jeho pravidla a zákazy vztahují na hospodářské subjekty. Z tohoto důvodu články 101 a 102 SFEU obecně odkazují na „podniky“, přičemž opomíjejí jakýkoli odkaz na jejich právní strukturu. Pokud má činnost hospodářskou povahu, každý subjekt, který ji vykonává, podléhá ustanovením těchto článků, bez ohledu na jejich právní formu nebo právní úpravu a způsoby financování, kterým v daném členském státě podléhají ( 12 ).

25.

Zadruhé kvalifikace činnosti jako hospodářské činnosti – a tedy subjektu jako podniku – pro účely uplatnění práva hospodářské soutěže závisí na zkoumaném kontextu ( 13 ). Stejně tak identifikace subjektů spadajících do perimetru podniku závisí na předmětu vytýkaného protiprávního jednání ( 14 ).

26.

Vzhledem k funkční povaze pojmu „podnik“ přijatému judikaturou a vzhledem k irelevantnosti právní formy subjektu, který vykonává hospodářskou činnost, lze několik právně nezávislých subjektů považovat za tvořící jeden podnik, pokud na trhu jednají jako jedna „hospodářská jednotka“.

27.

Teorie „hospodářské jednotky“ byla vyvinuta kolem 70. let a Soudní dvůr ji použil jak k vyloučení dohod v rámci skupiny z oblasti působnosti zákazu podle současného článku 101 SFEU ( 15 ), tak k přičtení, v rámci skupiny společností, protisoutěžního jednání dceřiné společnosti mateřské společnosti, zpočátku v situacích, kdy byl namítán nedostatek pravomoci Komise sankcionovat mateřskou společnost, jelikož mateřská společnost nepůsobila přímo ve Společenství.

28.

V rozsudku ze dne 14. července 1972, Imperial Chemical Industries v. Komise ( 16 ) (dále jen „rozsudek ICI“), Soudní dvůr potvrdil rozhodnutí, kterým Komise sankcionovala mateřskou společnost skupiny ICI usazenou mimo Společenství, který s využitím své řídící pravomoci vůči svým dceřiným společnostem se sídlem ve Společenství prosadil uplatnění zvýšení cen, o kterém bylo rozhodnuto v rámci jednání ve vzájemné shodě, kterého se účastnil pouze tento holding ( 17 ). Na námitku této společnosti, že protiprávní jednání je třeba přičíst pouze dceřiným společnostem, Soudní dvůr odpověděl, že okolnost, že dceřiná společnost „má jinou právní subjektivitu než mateřská společnost, nestačí k vyloučení možnosti přičíst jednání dceřiné společnosti mateřské společnosti, když dceřiná společnost, přestože má odlišnou právní subjektivitu, nerozhoduje autonomním způsobem o tom, jaké je její jednání na trhu, ale v zásadě uplatňuje pokyny, které jí dává mateřská společnost“ ( 18 ). V takových případech bylo podle Soudního dvora možné přičíst činnost dceřiné společnosti mateřské společnosti s ohledem na jednotu celku tvořeného těmito odlišnými subjekty ( 19 ).

29.

Od svých prvních formulací byla teorie hospodářské jednotky neustále znovu potvrzována Soudním dvorem, který postupně jasně vyjádřil a objasnil jak rozsah uplatnění této teorie – i mimo kontext skupin společností ( 20 ) – tak předpoklady pro ověření existence hospodářské jednotky, přičemž zejména objasnil, že toto ověření musí být provedeno s ohledem na hospodářské, organizační a právní vazby existující mezi dotčenými subjekty ( 21 ), které se liší případ od případu a nelze je uvést taxativním způsobem ( 22 ). Teorie hospodářské jednotky, kterou Komise pravidelně uplatňuje, se stala základním kamenem vyšetřování a postihu porušení unijních pravidel hospodářské soutěže.

30.

Při existenci hospodářské jednotky mezi subjekty patřícími do stejné skupiny judikatura uznala, jak bylo uvedeno, počínaje rozsudkem ICI, přičitatelnost protisoutěžního jednání dceřiné společnosti mateřské společnosti a jejich solidární odpovědnost za zaplacení příslušné pokuty, a to jak v případě přímé kontroly, tak v případě, že v rámci skupiny je kontrola mateřské společnosti vykonávána prostřednictvím prostřední společnosti, která vlastní společnost, jež se dopustila protiprávního jednání ( 23 ).

31.

Kromě toho v případě, že mateřská společnost vlastní přímo nebo nepřímo veškerý nebo téměř veškerý kapitál své dceřiné společnosti, Soudní dvůr objasnil jednak, že mateřská společnost může vykonávat rozhodující vliv na chování této dceřiné společnosti, který zbaví dceřinou společnost skutečné autonomie jednání na trhu ( 24 ), a jednak, že existuje vyvratitelná domněnka, podle které mateřská společnost skutečně vykonává rozhodující vliv na chování své dceřiné společnosti na trhu ( 25 ) (dále jen „domněnka o skutečném výkonu rozhodujícího vlivu“). Za těchto okolností je k tomu, aby byly obě společnosti solidárně odpovědné za uloženou pokutu, dostačující, aby Komise prokázala, že veškerý kapitál nebo téměř veškerý kapitál této dceřiné společnosti je vlastněn mateřskou společností, ledaže tato mateřská společnost, které přísluší vyvrátit tuto domněnku, předloží dostatečné důkazy, které mohou prokázat, že se její dceřiná společnost chová na trhu samostatně ( 26 ). Komise systematicky uplatňuje domněnku o skutečném výkonu rozhodujícího vlivu a její působnost byla Soudním dvorem rozšířena i na případy nepřímé kontroly, přinejmenším pokud je tato kontrola prováděna prostřednictvím nepřerušeného řetězce stoprocentních podílů (nebo téměř stoprocentních podílů) ( 27 ), a v nedávné době na případy, kdy mateřská společnost, i když nevlastní veškerý nebo téměř veškerý kapitál dceřiné společnosti, vlastní všechna hlasovací práva spojená s akciemi této dceřiné společnosti ( 28 ), přičemž takto objasnil, že tuto domněnku samy o sobě nezakládají kapitálové vazby, ale stupeň kontroly mateřské společnosti nad její dceřinou společností ( 29 ). Ačkoli je obtížné ji překonat, domněnka o skutečném výkonu rozhodujícího vlivu není nevyvratitelná, aby byla zajištěna rovnováha mezi cílem spočívajícím v postihování jednání odporujících soutěžním pravidlům a předcházení jejich opakování a požadavky některých obecných zásad unijního práva, jako jsou zejména zásady presumpce nevinny, personality trestů a právní jistoty ( 30 ).

32.

V kontextu popsaném výše je třeba se tázat, jaký přesně je právní základ odpovědnosti mateřské společnosti za protisoutěžní jednání její dceřiné společnosti, s níž pro účely práva hospodářské soutěže tvoří jedinou hospodářskou jednotku.

33.

Po prvním prozkoumání judikatury se v zásadě zdají možné dvě odpovědi.

34.

Na jedné straně lze v rozsudcích Soudního dvora nalézt různé pasáže, z nichž se zdá, že rozhodujícím faktorem pro účely přičtení odpovědnosti mateřské společnosti za protisoutěžní jednání dceřiné společnosti je výkon rozhodujícího vlivu mateřské společnosti na dceřinou společnost, kterému odpovídá nedostatečná samostatnost jednání dceřiné společnosti na trhu, která se v zásadě omezuje na dodržování pokynů, které jí byly uděleny shora. Podle tradiční formulace použité v podstatě nezměněným způsobem v mnoha rozsudcích Soudního dvora a Tribunálu, počínaje rozsudkem AEG, „může být chování dceřiné společnosti přičteno mateřské společnosti, zejména pokud tato dceřiná společnost, byť s vlastní právní subjektivitou, samostatně neurčuje své chování na trhu, ale v zásadě provádí pokyny, které jí uděluje mateřská společnost“ ( 31 ). Z tohoto hlediska je mateřská společnost, které byla přičtena odpovědnost za protiprávní jednání její dceřiné společnosti, osobně potrestána za porušení unijních pravidel hospodářské soutěže, o němž se má za to, že se ho dopustila sama, z důvodu rozhodujícího vlivu, který vykonávala na svou dceřinou společnost a který jí umožnil určovat chování této dceřiné společnosti na trhu ( 32 ).

35.

Na druhé straně se v judikatuře nacházejí také různé prvky, které hovoří ve smyslu určení toho, že samotná existence hospodářské jednotky určuje odpovědnost mateřské společnosti za protisoutěžní jednání dceřiné společnosti. Soudní dvůr opakovaně zdůraznil, že formální oddělení mezi dvěma subjekty vyplývající z jejich odlišné právní subjektivity nevylučuje jednotu jejich chování na trhu ( 33 ), a tedy že tyto subjekty tvoří hospodářskou jednotku, tedy jediný podnik, pro účely uplatnění pravidel hospodářské soutěže. I když funkční pojem „podnik“ nevyžaduje, aby sama dotyčná hospodářská jednotka měla právní subjektivitu ( 34 ), tak judikatura jí přiznává určitý druh odlišné a autonomní subjektivity ve vztahu k subjektům, které ji tvoří, která překrývá právní subjektivitu, kterou tyto subjekty mohou mít. Počínaje rozsudkem Akzo tedy Soudní dvůr neváhal definovat hospodářskou jednotku jako „subjekt“ schopný porušit pravidla hospodářské soutěže a „nést za toto protiprávní jednání odpovědnost“ ( 35 ). V právě popsaném hledisku je tedy rozhodujícím faktorem pro účely přičtení odpovědnosti mateřské společnosti za protisoutěžní jednání dceřiné společnosti jednota v jejich tržním chování ( 36 ), která spojuje několik právně nezávislých subjektů dohromady do jedné hospodářské jednotky.

36.

Již nyní uvádím, že přijetí jednoho ze dvou odlišných hledisek uvedených v předchozích bodech ovlivňuje řešení otázky, kterou v projednávané věci zkoumá Soudní dvůr.

37.

Ačkoli je totiž základem odpovědnosti mateřské společnosti za protisoutěžní jednání dceřiné společnosti rozhodující vliv, který mateřská společnost vykonává nad dceřinou společností, je implicitně uznáno, že toto jednání je nějakým způsobem přičitatelné mateřské společnosti, ani ne tak ve smyslu, že se tohoto jednání přímo účastnila, neboť tak tomu nesporně být nemusí ( 37 ), ale spíše v tom smyslu, že takové jednání umožnila, a to buď aktivním ovlivňováním, nebo opomenutím výkonu jejích řídících a kontrolních pravomocí. Je-li zvoleno toto hledisko, neměl by existovat žádný prostor pro to, aby dceřiná společnost nesla odpovědnost za protisoutěžní jednání mateřské společnosti, neboť dceřiná společnost z podstaty věci nevykonává žádný rozhodující vliv na mateřskou společnost.

38.

Naopak, pokud je základem solidární odpovědnosti mateřské společnosti a dceřiné společnosti hospodářská jednotka, která na trhu působí jako jediný podnik, tak neexistují logické důvody pro vyloučení toho, že k přičtení odpovědnosti může dojít nejen na základě vzestupného procesu, jak tomu již bylo ve věcech, o nichž Soudní dvůr dosud rozhodl, ale také na základě sestupného procesu. Je-li solidární odpovědnost založena na jednotném jednání na trhu, mohou být za určitých podmínek všechny strany, které tuto jednotku tvoří, odpovědné za protisoutěžní jednání, kterého se fakticky dopustila jedna z nich.

39.

Volba mezi těmito dvěma hledisky je komplikována skutečností, že při veřejnoprávním prosazování práva hospodářské soutěže, vzhledem ke kvazitrestní povaze uložených sankcí, vstupují do hry některé základní zásady, především zásada osobní odpovědnosti a její důsledek, podle něhož uložení sankce a určení odpovědnosti předpokládají zavinění (nulla poena sine culpa) ( 38 ). Určení právního základu solidární odpovědnosti mateřské společnosti a dceřiné společnosti za protisoutěžní jednání dceřiné společnosti tudíž musí zohlednit potřebu dodržovat tuto zásadu.

40.

Z důvodů, které vysvětlím níže, mám za to, že Soudní dvůr by se měl řídit druhým z hledisek uvedených výše, které – jak bylo uvedeno a jak lépe vysvětlím níže – již bylo judikaturou do značné míry přijato.

41.

V tomto ohledu je užitečné zaměřit se na význam pojmu „rozhodující vliv“ a na roli, která mu byla připsána v systematice odůvodnění, které vedlo judikaturu k uznání právní odpovědnosti mateřské společnosti za protisoutěžní jednání dceřiné společnosti.

42.

Jak bylo uvedeno, přísluší Komisi, pokud hodlá prokázat odpovědnost mateřské společnosti, aby konstatovala, že mateřská společnost může vykonávat rozhodující vliv na jednání dceřiné společnosti a že tento vliv byl skutečně uplatněn ( 39 ), s výhradou uplatnění vyvratitelné domněnky uvedené v bodě 31 tohoto stanoviska.

43.

Za tímto účelem není vyžadován důkaz o vztahu „specifického vlivu“, který se přímo či nepřímo týká protiprávního jednání. Odpovědnost mateřské společnosti nejenže nezávisí na zjištění její osobní účasti na protiprávním jednání ( 40 ), ale ani na prokázání výkonu rozhodujícího vlivu na jednání dceřiné společnosti kvalifikovaného jako odporující právu hospodářské soutěže. Není ani nutné, aby byly přijaty konkrétní pokyny s odkazem na inkriminované jednání ( 41 ) nebo aby mateřská společnost upustila od přiměřeného výkonu svých řídících a kontrolních pravomocí za účelem vyhnutí se takovému jednání ( 42 ). Analýza existence rozhodujícího vlivu ostatně nesmí omezit posouzení výkonu rozhodujícího vlivu pouze na skutečnosti vztahující se k obchodní politice dceřiné společnosti na trhu stricto sensu ( 43 ), takže není nutné konstatovat zapojení mateřské společnosti do obchodního řízení dceřiné společnosti ( 44 ). Jak uvedla generální advokátka J. Kokott ve svém stanovisku ve věci, ve které byl vydán rozsudek Akzo ( 45 ), závěr o jednotné obchodní politice v jedné skupině může být rovněž vyvozen nepřímo z celkových hospodářských a právních vazeb mezi mateřskou společností a jejími dceřinými společnostmi – kterým Soudní dvůr ve vývoji judikatury přikládá stále větší význam – protože vliv mateřské společnosti na její dceřiné společnosti ve vztahu například ke strategii podniku, podnikové politice, operačním plánům, investicím, kapacitám a finančním zdrojům může mít nepřímý dopad na chování samotných dceřiných společností a celé skupiny společností na trhu ( 46 ). Výše uvedené je relevantní v situacích veškeré nebo téměř veškeré kontroly, ve kterých – jak bylo uvedeno – je uplatněna domněnka o výkonu rozhodujícího vlivu ( 47 ). Ačkoli je pravda, že mateřská společnost může tuto domněnku překonat poskytnutím důkazů prokazujících, že neurčuje obchodní politiku dotyčné dceřiné společnosti na trhu, tento důkaz je ve skutečnosti velmi obtížné poskytnout ( 48 ) – i když domněnka zůstává v přijatelných mezích ( 49 ) – takže v případě stoprocentního nebo téměř stoprocentního akciového podílu bude mateřská společnost téměř jistě odpovědná za protisoutěžní jednání dceřiné společnosti.

44.

Z výše uvedeného vyplývá, že pro účely přičtení odpovědnosti mateřské společnosti za protisoutěžní jednání dceřiné společnosti podléhající jejímu rozhodujícímu vlivu je důležitý „obecný vztah“, který mezi nimi existuje jako právnickými osobami tvořícími jeden podnik podle práva hospodářské soutěže ( 50 ). Stručně řečeno, jak uvedla generální advokátka J. Kokott ve svém stanovisku ve věci, která vedla k vydání rozsudku Akzo, rozhodující je, „zda mateřská společnost na základě intenzity svého vlivu může určovat chování mateřské společnosti v takové míře, že je třeba obě považovat za hospodářskou jednotku“ ( 51 ). Tento závěr je výslovně potvrzen v judikatuře Soudního dvora, který opakovaně upřesnil, že při existenci takového jednotného hospodářského subjektu skutečností, která Komisi opravňuje určit mateřské společnosti rozhodnutí ukládající pokuty, není nutně vztah, ve kterém mateřská společnost podněcuje dceřinou společnost k protiprávnímu jednání, a tím spíše ani účast mateřské společnosti na uvedeném protiprávním jednání, nýbrž skutečnost, že dotčené společnosti tvoří jediný podnik ( 52 ).

45.

Z toho vyplývá, že základ odpovědnosti mateřské společnosti za protisoutěžní jednání dceřiné společnosti spočívá v jednotě hospodářského jednání těchto subjektů, tedy v existenci jediné hospodářské jednotky.

46.

Vzhledem k tomu, že tento základ nijak nezávisí na jakémkoli zavinění mateřské společnosti ( 53 ), jediným způsobem, jak jej skloubit se zásadou osobní odpovědnosti, je stanovit, že tato zásada působí na úrovni podniku ve smyslu práva hospodářské soutěže, tedy na úrovni hospodářského subjektu, který se zaviněně dopustil protiprávního jednání ( 54 ). Tento subjekt, jakožto hospodářský subjekt, který působí jednotně na trhu, nese odpovědnost, protože jedna z jeho složek jednala takovým způsobem, že porušila pravidla na ochranu hospodářské soutěže ( 55 ). Nicméně jelikož tento subjekt nemá právní subjektivitu, musí být porušení pravidel hospodářské soutěže přičteno jednomu subjektu nebo společně několika subjektům, kterým lze uložit pokuty ( 56 ). Ačkoli se unijní pravidla hospodářské soutěže týkají podniků a lze je na ně nezávisle na jejich organizaci a právní formě bezprostředně použít, z nezbytné účinnosti použití těchto pravidel nicméně vyplývá, že rozhodnutí Komise směřující k potlačení a potrestání porušení musí být adresováno osobám, proti kterým je možné vykonat rozhodnutí tak, aby byla pokuta zaplacena ( 57 ).

47.

Rovněž je třeba uvést, že i když – jak je vysvětleno výše – teorie hospodářské jednotky umožňuje přičíst odpovědnost za porušení pravidel hospodářské soutěže podniku jako jednotnému subjektu, čímž hospodářský pohled na vztahy mezi složkami skupiny společností převládá nad čistě právním pohledem – podle něhož každá společnost představuje samostatnou osobu odpovědnou pouze za své vlastní jednání nebo opomenutí – udržuje rovnováhu mezi překonáním závoje právní subjektivity, který takový pohled nutně zahrnuje, a dodržováním práv subjektů, které tvoří podnik ( 58 ). Z tohoto hlediska Soudní dvůr, opíraje se o funkční pojem „podnik“ v právu hospodářské soutěže, zamítl jako zjevně neopodstatněnou kritiku teorie hospodářské jednotky založenou na údajném rozporu se zásadou autonomie právnických osob a s omezenou odpovědností kapitálových společností ( 59 ). Dále dodávám jednak to, že zásada autonomie právnických osob není nedotknutelná a existuje souběžně, v právních řádech členských států a v mezinárodním rámci ( 60 ), s myšlenkou hospodářské jednoty skupiny, a jednak to, že existují různé teorie založené na překonání závoje právní subjektivity za účelem uplatnění „podnikové odpovědnosti“ složek skupiny společností, jakož i doktrinální směry, které hovoří ve prospěch odmítnutí omezené odpovědnosti v rámci skupin společností ( 61 ).

48.

Jednota jednání několika podniků na trhu a rozhodující vliv mateřské společnosti se při rekonstrukci teorie hospodářské jednotky navrhované výše stávají ani ne tak dvěma alternativními základy odpovědnosti mateřské společnosti, ale dvěma logicky nezbytnými kroky k přičtení odpovědnosti za protisoutěžní jednání.

49.

Prvním krokem je zjištění rozhodujícího vlivu mateřské společnosti na dceřiné společnosti. Druhým následným krokem je identifikace jedné hospodářské jednotky. Rozhodující vliv je nezbytnou podmínkou pro existenci hospodářské jednotky, tedy jediného podniku ve funkčním smyslu.

50.

Po těchto dvou krocích následuje třetí: přičtení povinností souvisejících s dodržováním pravidel hospodářské soutěže a odpovědnost za jejich zaviněné porušení takto identifikovanému jednotnému podniku, který sestává z několika různých právních subjektů.

51.

Poslední krok spočívá v konkrétním rozdělení odpovědnosti za protiprávní jednání, kterého se podnik dopustil, mezi jednotlivé subjekty, které jej tvoří, kterým, jelikož mají právní subjektivitu, může být přičtena tato odpovědnost a mohou nést příslušné finanční důsledky.

52.

V tomto rekonstrukčním modelu hospodářské jednotky neexistují logické důvody pro vyloučení toho, že rozdělení odpovědnosti může fungovat nejen ve „vzestupném“ smyslu (od dceřiné společnosti k mateřské společnosti), ale také v „sestupném“ smyslu (od mateřské společnosti k dceřiné společnosti).

53.

Ačkoli judikatura dosud takovou možnost neuznala, lze přesto v tomto smyslu najít určité náznaky. Zdá se tedy, že některé rozsudky Tribunálu, včetně nedávného rozsudku Biogaran v. Komise, na který odkazuje předkládající soud, předpokládaly přípustnost přičtení odpovědnosti ve smyslu sestupném ve světle pojmu „hospodářská jednotka“ ( 62 ). Zejména v rozsudku Biogaran, proti kterému byl podán kasační opravný prostředek, který nyní projednává Soudní dvůr ( 63 ), Tribunál stanovil, že Komise může považovat dceřinou společnost a mateřskou společnost za společně a nerozdílně odpovědné za vytýkané protiprávní jednání, které vyplývá částečně z jednání dceřiné společnosti a částečně z jednání mateřské společnosti, a to navzdory skutečnosti, že dceřiná společnost tvrdila, že nevěděla o jednání mateřské společnosti ( 64 ). Tribunál shledal, že společná a nerozdílná odpovědnost je odůvodněná, protože příslušná jednání přispěla k uskutečnění protiprávního jednání, ( 65 ) a že pokud by Komise musela, aby mohla přičíst protiprávní jednání skupině, prokázat povědomí dceřiné společnosti o jednání mateřské společnosti, byl by tím narušen pojem hospodářské jednotky ( 66 ). Podmínka pro přičtení různých protiprávních jednání představujících jako celek kartelovou dohodu všem součástem podniku je podle Tribunálu splněna, jakmile každá součást podniku přispěla k uskutečnění kartelové dohody, byť bylo toto přispění podřízené, podružné nebo pasivní ( 67 ). Dále je zajímavé uvést, že Tribunál rozhodl, že za takových podmínek Komise nepřičetla dceřiné společnosti odpovědnost za protisoutěžní jednání mateřské společnosti, ale veškerá jednání každého z těchto subjektů přičetla hospodářské jednotce, jejíž součástí byly ( 68 ).

54.

Jaké podmínky musí být splněny, aby bylo možné protisoutěžní jednání mateřské společnosti solidárně přičíst mateřské společnosti a dceřiné společnosti?

55.

K zodpovězení této otázky je třeba znovu odkázat na funkční pojem „podnik“, který zahrnuje právně odlišné subjekty, které působí jednotně na trhu, na kterém jednají jako jediný hospodářský subjekt.

56.

Pokud jde o zjištění takové jednoty jednání na trhu za účelem přičtení mateřské společnosti protisoutěžního jednání dceřiných společností, jediným relevantním prvkem je uplatnění rozhodujícího vlivu ze strany mateřské společnosti na obchodní politiku dceřiné společnosti. Jde-li naopak o přičtení protisoutěžního jednání mateřské společnosti dceřiným společnostem (přesněji přičtení takového jednání hospodářské jednotce, jejíž jsou součástí, a prohlášení jejich společné odpovědnosti za takové jednání), je kromě toho nezbytné, aby se tyto dceřiné společnosti podílely na hospodářské činnosti podniku řízeného mateřskou společností, která se fakticky dopustila tohoto protiprávního jednání.

57.

Jinými slovy, v případě vzestupné odpovědnosti, kdy se dceřiné společnosti řídí protisoutěžním jednáním v obecném rámci vlivu mateřské společnosti, tento vliv je dostatečný jak k identifikaci hospodářské jednotky, tak k založení společné odpovědnosti mateřské společnosti. V opačném případě sestupné odpovědnosti, v níž se mateřská společnost dopustí protiprávního jednání, bude jednota hospodářské činnosti vyplývat – kromě rozhodujícího vlivu, který vykonává – ze skutečnosti, že činnost dceřiné společnosti je nějakým způsobem nezbytná k uskutečnění protisoutěžního jednání (například proto, že dceřiná společnost prodává zboží, na které se vztahuje kartel) ( 69 ). Vzhledem k tomu, že funkční pojem „podnik“, jakožto hospodářská jednotka, se týká konkrétního jednání několika právnických subjektů na trhu, je třeba jeho přesné hranice vymezit právě s ohledem na hospodářské činnosti, které tyto subjekty vykonávají, a na roli, kterou v rámci skupiny společností mají: na jedné straně rozhodující vliv vykonávaný mateřskou společností, na druhé straně činnost dceřiné společnosti nebo dceřiných společností objektivně nezbytná k uskutečnění protisoutěžního jednání.

58.

Pokud tedy dceřiná společnost, i v případě stoprocentní nebo téměř stoprocentní účasti, vykonává činnost mimo hospodářskou sféru, ve které společnost, která ji vlastní, přijala protisoutěžní jednání, nespadá do „funkčního“ pojmu „podnik“, v důsledku čehož nemůže existovat žádná společná odpovědnost dceřiné společnosti za protisoutěžní jednání mateřské společnosti.

59.

Kritéria umožňující zjistit takovou odpovědnost se tedy liší od kritérií, která umožňují přičíst mateřské společnosti odpovědnost za protiprávní jednání, kterých se dopustily dceřiné společnosti. To, co není podstatné pro první operaci, může být podstatné pro účely druhé operace. Například, ačkoli judikatura za účelem uznání vzestupné odpovědnosti nepovažuje za nutné prokázat, že mateřská společnost ovlivňuje politiku dceřiné společnosti v konkrétní oblasti, která byla předmětem protiprávního jednání, tak naopak za účelem uznání sestupné odpovědnosti je rozhodující, že dceřiná společnost působí ve stejném odvětví, ve kterém se mateřská společnost dopustila protisoutěžního jednání, a že její jednání na trhu umožnilo uskutečnit účinky protiprávního jednání ( 70 ).

60.

Žaloby na náhradu škody za porušení unijních pravidel práva o hospodářské soutěži tvoří nedílnou součást systému prosazování těchto pravidel ( 71 ).

61.

Na základě ustálené judikatury Soudního dvora právo každé osoby domáhat se náhrady škody způsobené kartelovou dohodou nebo praktikou zakázanou článkem 101 SFEU zajišťuje plnou účinnost tohoto článku a především užitečný účinek zákazu uvedeného v jeho prvním odstavci ( 72 ). Toto právo totiž posiluje funkčnost unijních pravidel o hospodářské soutěži a odrazuje od často utajovaných dohod nebo praktik, které mohou omezovat nebo narušovat hospodářskou soutěž, čímž přispívá k zachování účinné hospodářské soutěže v Unii ( 73 ).

62.

Ačkoli Soudní dvůr uznal, že při neexistenci unijní právní úpravy v této oblasti přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby upravil procesní podmínky výkonu tohoto práva požadovat náhradu škody vyplývající z kartelové dohody nebo jednání zakázaného článkem 101 SFEU, za předpokladu, že jsou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity, Soudní dvůr upřesnil, že otázka určení subjektu, který je povinen nahradit škodu způsobenou porušením článku 101 SFEU je přímo upravena unijním právem ( 74 ).

63.

V rozsudku Skanska Soudní dvůr s odkazem na rozsudek Akzo uznal, že funkční pojem „podnik“ je stejný ve „veřejnoprávním“ i v „soukromoprávním prosazování“ a musí být chápán jako pojem označující hospodářskou jednotku, i když z právního hlediska je tato hospodářská jednotka složena z několika fyzických nebo právnických osob ( 75 ).

64.

Soudní dvůr rovněž upřesnil, když zamítl opačné argumenty Komise, že jelikož má odpovědnost za škodu plynoucí z porušení unijních pravidel o hospodářské soutěži osobní charakter, musí podnik, který porušuje tato pravidla, odpovídat za škodu, a že tedy „subjekty, které mají povinnost nahradit škodu způsobenou kartelovou dohodu nebo praktikou zakázanou článkem 101 SFEU, jsou podniky ve smyslu tohoto ustanovení, které se účastnily této dohody nebo praktiky“ ( 76 ).

65.

Na základě tohoto paralelismu Soudní dvůr ve stejném rozsudku ve věci Skanska rozšířil, i v rámci soukromoprávní oblasti, na žaloby na náhradu škody vyplývající z porušení zákazu protisoutěžních kartelových dohod, takzvanou teorii „hospodářské kontinuity“, kterou již judikatura uznala v rámci „veřejnoprávního prosazování“, podle které platí, že pokud u subjektu, jenž se dopustil takového porušení, dojde k právní nebo organizační změně, nemá taková změna nutně za následek vytvoření nového podniku, jenž by byl zproštěn odpovědnosti za jednání předchozího subjektu, jež bylo v rozporu s pravidly hospodářské soutěže, pokud mezi tímto a novým subjektem existuje totožnost z hospodářského hlediska ( 77 ).

66.

Na základě stejného paralelismu mám za to, že rozsah pojmu „hospodářská jednotka“, k němuž jsem dospěl v tomto stanovisku, platí nejen v případě, že Komise určí perimetr podniku odpovědného za porušení pravidel hospodářské soutěže a právnické osoby, které jsou v rámci tohoto perimetru společně a nerozdílně odpovědné za uložené sankce, ale také v případě, že jednotlivci poškození protisoutěžním jednáním, kterého se dopustil podnik ve smyslu práva hospodářské soutěže, podají občanskoprávní žalobu na náhradu škody. Jakmile jsou identifikovány hranice hospodářské jednotky, která podle práva hospodářské soutěže tvoří podnik odpovědný za protiprávní jednání, budou si zúčastněné strany moci vybrat, proti kterému právnímu subjektu, z nichž se skládá tato jednotka, podat žalobu na náhradu škody.

67.

Jak uznal Soudní dvůr, „soukromoprávní“ a „veřejnoprávní prosazování“ jsou oba nepostradatelné nástroje k posílení účinnosti politiky potlačování protisoutěžních praktik. Z tohoto hlediska soukromoprávní prosazování sleduje nejen reintegrační funkci zaměřenou na uspokojování soukromých zájmů, ale má také odrazující funkci, která přispívá k uskutečňování cílů veřejného zájmu, které jsou základem ochrany hospodářské soutěže. S nárůstem počtu subjektů, které mohou uplatňovat odpovědnost za újmu narušující hospodářskou soutěž, se zvyšuje odrazující účinek ve vztahu k porušování práva hospodářské soutěže, což je nesmírně důležité pro to, aby unijní právo hospodářské soutěže dosáhlo svých cílů ( 78 ). Obdobně čím více jsou vyloučeny praktické překážky pro podání žalob na náhradu škody osobami poškozenými v důsledku porušení pravidel hospodářské soutěže, tím více je tato odrazující funkce posílena.

68.

Nyní, v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, umožnit jednotlivci podat žalobu proti dceřiné společnosti, se kterou přímo nebo nepřímo navázal obchodní vztah, za účelem získání náhrady škody, která mu vznikla v důsledku účinků protisoutěžního jednání mateřské společnosti na tento vztah, přispívá k této dvojí funkci, neboť usnadňuje podání žaloby na náhradu škody v případech, kdy mateřská společnost, na rozdíl od dceřiné společnosti, sídlí v jiné zemi, než je země poškozené osoby. Ačkoli je totiž pravda, jak správně zdůraznila MBTE, že v souladu s čl. 7 bodem 2 nařízení č. 1215/2012 má osoba poškozená porušením pravidel hospodářské soutěže stále možnost žalovat osobu, která se dopustila tohoto protiprávního jednání, u předkládajícího soudu v místě, kde došlo ke škodné události, tedy v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, v místě, kde došlo ke pokřivení tržních cen a na kterém poškozenému vznikla podle jeho tvrzení tato škoda ( 79 ), tak přiznání práva tomuto poškozenému podat žalobu proti dceřiné společnosti se sídlem v jeho členském státě umožňuje vyhnout se praktickým komplikacím spojeným s podáním žaloby v zahraničí a výkonem případného rozsudku o uložení povinnosti. Z věcného, a nikoli pouze procesního hlediska, tedy umožnění poškozenému zvolit si společnost, proti níž podá žalobu, zvyšuje šance na úplné uspokojení jeho nároků na náhradu škody.

69.

Stále je třeba zaujmout stanovisko k argumentu, který předložila MBTE ve svém vyjádření před Soudním dvorem, podle kterého se za okolností, jako jsou okolnosti v původním řízení, kdy je žaloba na náhradu škody čistě následná, vnitrostátní soud nemůže odchýlit od definice podniku, který se dopustil protiprávního jednání, jak je uvedeno v rozhodnutí Komise, aniž by neporušil čl. 16 odst. 1 nařízení č. 1/2003, podle kterého „[p]okud vnitrostátní soudy rozhodují o dohodách, rozhodnutích nebo jednáních podle článků [101 nebo 102 SFEU], které jsou již předmětem rozhodnutí Komise, nemohou rozhodnout v rozporu s rozhodnutím přijatým Komisí […]“.

70.

MBTE tvrdí, že jelikož žaloba společnosti Sumal na náhradu škody je založena pouze na rozhodnutí z roku 2016 a jelikož toto rozhodnutí považovalo za odpovědnou za protiprávní jednání pouze společnost Daimler, soudní rozhodnutí, které uznává odpovědnost MBTE za toto protiprávní jednání, je nutně založeno na jiném pojmu „podnik“, než je pojem přijatý Komisí, a je tedy v rozporu s rozhodnutím z roku 2016.

71.

Již nyní uvedu, že judikatura, na kterou v tomto ohledu odkazuje španělská vláda ve svém vyjádření předloženém Soudnímu dvoru, která se týká souběžného použití unijního práva a vnitrostátního práva hospodářské soutěže ( 80 ), se mi nezdá v projednávané věci relevantní, jelikož za okolností sporu v původním řízení nejde o použití vnitrostátního práva hospodářské soutěže, ale o určení subjektů odpovědných za náhradu škody způsobené porušením článku 101 SFEU, což je operace, jak bylo uvedeno výše ( 81 ), která je přímo upravena unijním právem.

72.

S ohledem na výše uvedené již bylo připomenuto, že podle judikatury Soudního dvora musí být porušení unijního práva hospodářské soutěže, za které podle zásady osobní odpovědnosti odpovídá hospodářská jednotka, jednoznačně přičteno právnické osobě, které mohou být pokuty uloženy, a musí jí být určeno oznámení námitek ( 82 ). V tomto ohledu Soudní dvůr připomněl, že ani čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003 ani judikatura neurčují, kterou právnickou nebo fyzickou osobu musí Komise činit odpovědnou za protiprávní jednání a potrestat ji uložením pokuty ( 83 ).

73.

Z toho vyplývá, že Komise má v tomto ohledu široký prostor pro uvážení ( 84 ) a přísluší ji volba – učiněná v zásadě z důvodů účelnosti spojené s hospodárností řízení nebo na základě důkazů, které má Komise k dispozici – osoby nebo právnických osob, mezi těmi, které tvoří podnik, kterým oznámí námitky a rozhodnutí o uložení pokuty. Tato volba sama o sobě výslovně ani implicitně neznamená konstatování neexistence odpovědnosti právnických osob, kterým nebyla uložena pokuta, které však jsou v každém případě součástí hospodářské jednotky, která se dopustila protiprávního jednání.

74.

Z výše uvedeného vyplývá, že na rozdíl od toho, co tvrdí MBTE, vnitrostátní soud může, aniž by porušil zákaz uvedený v čl. 16 odst. 1 nařízení č. 1/2003, identifikovat jako odpovědnou za škodu způsobenou porušením unijních pravidel hospodářské soutěže právnickou osobu, která není přímo dotčena rozhodnutím, kterým Komise toto porušení konstatovala a sankcionovala, avšak za předpokladu, že jsou splněna kritéria pro to, aby tato právnická osoba byla společně a nerozdílně odpovědná se subjektem nebo subjekty, kterým je rozhodnutí určeno.

75.

Tomuto závěru neodporuje konstatování, že v rozhodnutí z roku 2016 Komise označila jako „podnik“ odpovědný za protiprávní jednání pouze společnost Daimler. Toto označení je v souladu s rozhodnutím Komise postihovat a sankcionovat pouze mateřskou společnost za protisoutěžní jednání, kterého se přímo dopustila, ale jak bylo uvedeno, nevylučuje to, že pro účely odpovědnosti za škodu způsobenou protiprávním jednáním lze vyzvat i další subjekty patřící do stejné skupiny, pokud se sankcionovanou společností tvoří jedinou hospodářskou jednotku.

76.

Konečně je třeba odmítnout argument MBTE, podle kterého by uznání odpovědnosti za škodu způsobenou porušením pravidel hospodářské soutěže jiné právnické osoby, než která byla předmětem rozhodnutí Komise, na kterém je založena žaloba na náhradu škody, bylo v rozporu s bodem 47 rozsudku Skanska, ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že pojem „podnik“ ve smyslu článku 101 SFEU „nemůže mít rozdílný význam v kontextu pokut ukládaných Komisí na základě čl. 23 odst. 2 nařízení č. 1/2003 a v kontextu žalob na náhradu škody za porušení unijních pravidel o hospodářské soutěži“. V tomto ohledu stačí uvést, že v tomto bodě Soudní dvůr obecně odkázal na výklad, který je třeba přiznat pojmu „podnik“, který se nemůže lišit v „soukromoprávním“ a „veřejnoprávním prosazování“, a nikoli na to, jak Komise tento pojem uplatnila v konkrétním případě. Jak tedy ostatně sama Komise připouští ve své odpovědi na písemné otázky Soudního dvora v rámci organizačních procesních opatření, možnost vnitrostátního soudu konstatovat případnou odpovědnost dceřiné společnosti za škodu není vyloučena pouze na základě skutečnosti, že rozhodnutí, kterým Komise konstatovala protiprávní jednání, neuložilo této společnosti správní sankci.

77.

Z výše uvedených důvodů navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na první tři předběžné otázky tak, že v rámci takové žaloby na náhradu škody, jako je žaloba v původním řízení, může být společnost považována za odpovědnou za škodu způsobenou porušením článku 101 SFEU, za které Komise sankcionovala pouze společnost, která ji ovládá, pokud je prokázána jednak skutečnost, že s ohledem na hospodářské, organizační a právní vazby existující mezi těmito společnostmi tyto společnosti tvořily v době, kdy k porušení došlo, hospodářskou jednotku, a jednak, že jednání dceřiné společnosti na trhu ovlivněném protiprávním jednáním mateřské společnosti významně přispělo k dosažení cíle sledovaného tímto jednáním a k uskutečnění účinků porušení.

78.

Na základě všech výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby prohlásil čtvrtou předběžnou otázku položenou Audiencia provincial de Barcelona (provinční soud v Barceloně, Španělsko) za nepřípustnou a odpověděl na první tři předběžné otázky následovně:

„Článek 101 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že v rámci takové žaloby na náhradu škody, jako je žaloba v původním řízení, může být společnost považována za odpovědnou za škodu způsobenou porušením tohoto článku, za které Komise sankcionovala pouze společnost, která ji ovládá, pokud je prokázána jednak skutečnost, že s ohledem na hospodářské, organizační a právní vazby existující mezi těmito společnostmi tyto společnosti tvořily v době, kdy k porušení došlo, hospodářskou jednotku, a jednak, že jednání dceřiné společnosti na trhu ovlivněném protiprávním jednáním mateřské společnosti významně přispělo k dosažení cíle sledovaného tímto jednáním a k uskutečnění účinků porušení.“