1.

Touto žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se Polská republika domáhá, aby Soudní dvůr zrušil čl. 17 odst. 4 písm. b) a c) in fine směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/790 ze dne 17. dubna 2019 o autorském právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu a o změně směrnic 96/9/ES a 2001/29/ES ( 2 ) a podpůrně, aby uvedený článek 17 zrušil v plném rozsahu.

2.

Touto žalobou byl Soudní dvůr vyzván, aby přezkoumal otázku odpovědnosti, kterou nesou poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online, pokud je obsah nahraný ( 3 ) uživateli těchto služeb chráněný autorským právem nebo právy s ním souvisejícími.

3.

Tato problematika již byla Soudnímu dvoru předložena ve spojených věcech C‑682/18, YouTube, a C‑683/18, Cyando, a to z hlediska právního rámce tvořeného směrnicí 2000/31/ES o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu („směrnice o elektronickém obchodu“) ( 4 ) a směrnicí 2001/29/ES o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti ( 5 ). Tentokrát se jedná o posouzení článku 17 směrnice 2019/790, který upravuje nový systém odpovědnosti poskytovatelů služeb pro sdílení online.

4.

Jak bude vysvětleno v tomto stanovisku, uvedené ustanovení ukládá těmto poskytovatelům povinnost dohlížet nad obsahem, který uživatelé jejich služeb zpřístupňují online, s cílem zamezit nahrání děl a předmětů ochrany, které si nositelé práv nepřejí prostřednictvím těchto služeb zveřejnit. Tento preventivní dohled bude mít zpravidla podobu filtrování takového obsahu pomocí IT nástrojů.

5.

Toto filtrování však nastoluje složité otázky, na které poukazuje žalobkyně s ohledem na svobodu projevu a informací zaručenou uživatelům služeb pro sdílení v článku 11 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). Soudní dvůr bude muset v návaznosti na své rozsudky Scarlet Extended ( 6 ), SABAM ( 7 ), jakož i Glawischnig-Piesczek ( 8 ) určit, zda a případně za jakých podmínek je takové filtrování slučitelné s uvedenou svobodou. Bude třeba zohlednit výhody, ale i rizika takového filtrování, a v uvedeném rámci zajistit, aby byla zachována „spravedlivá rovnováha“ mezi zájmem nositelů práv na účinné ochraně jejich duševního vlastnictví na jedné straně a zájmem uvedených uživatelů a veřejnosti obecně na volném toku informací na internetu na straně druhé.

6.

V tomto stanovisku vysvětlím, proč se domnívám, že unijní normotvůrce může, při dodržení svobody projevu, určitým poskytovatelům zprostředkovatelských služeb na internetu určité povinnosti týkající se dohledu a filtrování uložit, avšak za podmínky, že jsou tyto povinnosti ohraničeny dostatečnými zárukami pro minimalizování dopadu takového filtrování na tuto svobodu. Vzhledem k tomu, že mám za to, že článek 17 směrnice 2019/790 takové záruky poskytuje, navrhnu, aby Soudní dvůr rozhodl, že je uvedené ustanovení platné, a zamítl proto žalobu podanou Polskou republikou ( 9 ).

7.

Článek 14 směrnice 2000/31, nadepsaný „Shromažďování informací“, v odstavci 1 stanoví:

„Členské státy zajistí, aby v případě služby informační společnosti spočívající v ukládání informací poskytovaných příjemcem služby nebyl poskytovatel služby odpovědný za informace ukládané na žádost příjemce, pokud:

8.

Článek 15 uvedené směrnice nadepsaný „Neexistence obecné povinnosti dohledu“ v odstavci 1 stanoví:

„Členské státy neukládají poskytovatelům služeb uvedených v článcích 12, 13 a 14 obecnou povinnost dohlížet na jimi přenášené nebo ukládané informace nebo obecnou povinnost aktivně vyhledávat skutečnosti a okolnosti poukazující na protiprávní činnost.“

9.

Článek 3 směrnice 2001/29, nadepsaný „Právo na sdělování děl veřejnosti a právo na zpřístupnění jiných předmětů ochrany veřejnosti“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.

2.   Členské státy stanoví výlučné právo udělit svolení nebo zakázat zpřístupnění veřejnosti po drátě nebo bezdrátově takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnost má k těmto předmětům ochrany přístup z místa a v době, který si zvolí:

10.

Článek 5 této směrnice, nadepsaný „Výjimky a omezení“, v odstavci 3 stanoví:

„Členské státy mohou stanovit výjimky nebo omezení práv podle článků 2 a 3 v těchto případech:

[…]

[…]

[…]“

11.

Článek 17 směrnice 2019/790, nadepsaný „Užití chráněného obsahu poskytovateli služeb pro sdílení obsahu online“, stanoví:

„1.   Členské státy stanoví, že poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online provádějí sdělení veřejnosti nebo zpřístupnění veřejnosti pro účely této směrnice, pokud poskytují veřejnosti přístup k dílům chráněným autorským právem nebo jiným předmětům ochrany nahraným svými uživateli.

Poskytovatel služeb pro sdílení obsahu online je proto povinen získat od nositelů práv uvedených v čl. 3 odst. 1 a 2 [směrnice 2001/29] svolení ke sdělení nebo zpřístupnění děl nebo jiných předmětů ochrany veřejnosti, například uzavřením licenční smlouvy.

2.   Členské státy stanoví, že pokud poskytovatel služeb pro sdílení obsahu online získal svolení, například uzavřením licenční smlouvy, vztahuje se toto povolení rovněž na úkony prováděné uživateli služeb, na něž se vztahuje článek 3 [směrnice 2001/29], pokud nejednají v rámci podnikatelské činnosti a pokud jejich činnost nevytváří významné příjmy.

3.   Pokud poskytovatel služeb pro sdílení obsahu online provádí sdělení nebo zpřístupnění veřejnosti za podmínek stanovených v této směrnici, nevztahuje se na situace, na něž se vztahuje tento článek, omezení odpovědnosti podle čl. 14 odst. 1 [směrnice 2000/31].

Prvním pododstavcem tohoto odstavce není dotčena možnost použít čl. 14 odst. 1 [směrnice 2000/31] na tyto poskytovatele služeb pro účely nespadající do oblasti působnosti této směrnice.

4.   Pokud není svolení poskytnuto, odpovídá poskytovatel služeb pro sdílení obsahu online za neoprávněná sdělení nebo zpřístupnění děl chráněných autorským právem a jiných předmětů ochrany veřejnosti, pokud neprokáže, že:

5.   Při určování, zda poskytovatel služby splnil své povinnosti podle odstavce 4, a s ohledem na zásadu proporcionality se zohlední mimo jiné:

[…]

7.   Spolupráce mezi poskytovateli služeb pro sdílení obsahu online a nositeli práv nesmí vést k omezování dostupnosti děl nebo jiných předmětů ochrany nahraných uživateli, které neporušují autorské právo a práva s ním související, včetně případů, kdy se na tato díla nebo jiné předměty ochrany vztahuje výjimka nebo omezení.

Členské státy zajistí, aby uživatelé služeb pro sdílení obsahu online v každém členském státě mohli při nahrávání a zpřístupňování obsahu vytvořeného uživateli služeb pro sdílení obsahu online využívat kteroukoli z těchto existujících výjimek či omezení:

8.   Uplatňování tohoto článku nesmí vést k žádným obecným povinnostem v oblasti dohledu.

Členské státy stanoví, že poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online poskytnou nositelům práv na jejich žádost přiměřené informace o fungování svých postupů s ohledem na spolupráci uvedenou v odstavci 4, a pokud byly mezi poskytovateli služeb a nositeli práv uzavřeny licenční smlouvy, informace o užití obsahu, na nějž se tyto smlouvy vztahují.

9.   Členské státy stanoví, že poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online musí zavést účinné a rychlé mechanismy pro stížnosti a nápravu, které uživatelé jejich služeb budou moci využívat v případě sporů týkajících se znemožnění přístupu k jimi nahraným dílům nebo jiným předmětům ochrany nebo jejich odstranění.

Pokud nositelé práv požádají o znemožnění přístupu k jejich konkrétním dílům nebo jiným předmětům ochrany nebo o jejich odstranění, musí svou žádost řádně odůvodnit. Stížnosti podané v rámci mechanismu stanoveného v prvním pododstavci jsou vyřizovány bez zbytečného odkladu a rozhodnutí o znemožnění přístupu k nahranému obsahu nebo o jeho odstranění podléhají přezkumu člověkem. Členské státy rovněž zajistí, aby pro řešení sporů byly k dispozici mimosoudní nápravné mechanismy. Tyto mechanismy musí umožňovat nestranné řešení sporů a nesmějí uživateli bránit ve využití právní ochrany, kterou mu poskytuje vnitrostátní právo, aniž jsou dotčena práva uživatelů na účinnou soudní ochranu. Členské státy zejména zajistí, aby uživatelé měli přístup k soudu nebo jinému příslušnému justičnímu orgánu za účelem uplatnění výjimky z autorského práva a práv s ním souvisejících nebo jejich omezení.

Tato směrnice se nedotýká oprávněných způsobů užití, jako je užití na základě výjimek nebo omezení stanovených právem Unie […].

Poskytovatelé služeb pro sdílení obsahu online informují své uživatele prostřednictvím svých obchodních podmínek o tom, že uživatelé mohou užívat díla a jiné předměty ochrany na základě výjimek z autorského práva a práv s ním souvisejících nebo omezení těchto práv stanovených v právu Unie.

10.   Od 6. června 2019 uspořádá Komise ve spolupráci s členskými státy dialogy se zúčastněnými stranami o osvědčených postupech spolupráce mezi poskytovateli služeb pro sdílení obsahu online a nositeli práv. Komise po konzultaci s poskytovateli služeb pro sdílení obsahu online, nositeli práv, organizacemi uživatelů a jinými relevantními zúčastněnými stranami a s ohledem na výsledky dialogů se zúčastněnými stranami vydá pokyny pro uplatňování tohoto článku, zejména pokud jde o spolupráci uvedenou v odstavci 4. Při diskusi o osvědčených postupech by měla být mimo jiné věnována zvláštní pozornost nutnosti zajistit rovnováhu mezi základními právy a uplatňováním výjimek a omezení. Pro účely těchto dialogů se zúčastněnými stranami mají organizace uživatelů přístup k přiměřeným informacím od poskytovatelů služeb pro sdílení obsahu online o fungování jejich postupů podle odstavce 4.“

12.

Dne 14. září 2016 předložila Evropská komise návrh směrnice o autorském právu na jednotném digitálním trhu ( 10 ). Účelem tohoto návrhu bylo přizpůsobit unijní pravidla v oblasti literárního a uměleckého vlastnictví – autorské právo a práva s ním související – zejména směrnici 2001/29, vývoji digitálních technologií ( 11 ). Jeho cílem bylo rovněž pokračovat v harmonizaci v této oblasti způsobem, který i nadále zaručuje vysokou úroveň ochrany duševního vlastnictví, zajišťuje širokou dostupnost tvůrčího obsahu v celé Unii a v digitálním prostředí udržuje „spravedlivou rovnováhu“ s jinými veřejnými zájmy.

13.

Konkrétně článek 13 uvedeného návrhu směřoval v této souvislosti k nápravě „Value Gap“, a sice rozdílu mezi hodnotou, kterou poskytovatelé služeb pro sdílení online získávají z děl a jiných předmětů ochrany, a příjmy, které odvádějí nositelům práv ( 12 ).

14.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že dotčené služby, charakteristické pro interaktivní „Web 2.0“ a jejichž nejznámějšími příklady jsou YouTube ( 13 ), Soundcloud a Pinterest, umožňují každému, aby bez předchozí selekce ze strany jejich poskytovatelů automaticky zpřístupnil online obsah, který si přeje. Obsah zpřístupněný online uživateli těchto služeb – běžně označovaný jako user-generated content nebo user-uploaded content – je pak možné sledovat ve formě streamingu z webových stránek (kontinuální přenos audiovizuálního materiálu) nebo aplikací souvisejících s uvedenými službami pro chytrá zařízení – přičemž toto sledování je usnadněno funkcemi indexování, vyhledávání a doporučování, které se zde obvykle nacházejí – a to nejčastěji bezplatně, přičemž poskytovatelé těchto služeb jsou obvykle odměňováni prodejem reklamního prostoru. Na internetu je tak veřejnosti zpřístupněno obrovské množství obsahu ( 14 ), včetně značné části chráněných děl a jiných předmětů.

15.

Od roku 2015 však nositelé práv, zejména z hudebního průmyslu, namítali, že ačkoli tyto služby pro sdílení skutečně zaujaly významné místo v oblasti online distribuce chráněných děl a předmětů a jejich poskytovatelům generují značné příjmy z reklamy, tito poskytovatelé neplatí uvedeným nositelům odpovídající protiplnění. Příjmy, které nositelům práv tito poskytovatelé vyplácejí, jsou bezvýznamné zejména ve srovnání s příjmy, které těmto nositelům práv vyplácejí poskytovatelé hudební streamovací služby, jako je Spotify, přestože jsou tyto dva druhy služeb spotřebiteli často vnímány jako rovnocenné zdroje přístupu ke zmíněným předmětům. To by rovněž vedlo k nekalé soutěži mezi uvedenými službami ( 15 ).

16.

Ke správnému pochopení argumentu „Value Gap“ je zapotřebí vrátit se k právnímu rámci uplatňovanému před přijetím směrnice 2019/790 a k nejasnostem, které jej provázely.

17.

Zaprvé čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 přiznává autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv „sdělení jejich děl veřejnosti“, včetně „zpřístupnění [těchto] děl veřejnosti“ takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí ( 16 ). Podobná práva jsou přiznána nositelům práv souvisejících s autorským právem k jejich předmětům ochrany ( 17 ) podle čl. 3 odst. 2 této směrnice ( 18 ). Třetí osoba tedy v zásadě ( 19 ) nemůže „sdělovat veřejnosti“ dílo nebo jiný předmět ochrany, aniž nejprve získá svolení nositele nebo nositelů práv k tomuto dílu nebo předmětu ochrany, přičemž toto svolení má zpravidla podobu licenční smlouvy udělené za úplatu ( 20 ). Zatímco bylo vždy jasné, že zpřístupnění díla nebo jiného předmětu ochrany uživatelem na službách pro sdílení představuje „sdělování veřejnosti“, které vyžaduje takové předchozí svolení, otázka, zda by samotní poskytovatelé uvedených služeb měli uzavírat licenční smlouvy a odměňovat nositele práv, byla mezi zmíněnými poskytovateli a nositeli práv předmětem sporu ( 21 ).

18.

Zadruhé článek 14 směrnice 2000/31 představuje pro poskytovatele služeb informační společnosti spočívající v ukládání obsahu dodaného třetími osobami „bezpečný přístav“ (safe harbour). Toto ustanovení v podstatě stanoví, že je poskytovatel takové služby zproštěn jakékoli odpovědnosti, která by mohla vyplynout ( 22 ) z protiprávního obsahu, který ukládá na žádost uživatelů této služby, pokud o něm neví nebo pokud ho případně neprodleně odstraní. I zde však byla sporná otázka, zda mohou poskytovatelé služeb pro sdílení online tohoto zproštění odpovědnosti v oblasti autorského práva využít ( 23 ).

19.

Tyto spory byly o to intenzivnější, že Soudní dvůr neměl dosud příležitost o nich rozhodnout ( 24 ).

20.

V tomto kontextu někteří poskytovatelé služeb pro sdílení jednoduše odmítli uzavřít licenční smlouvy s nositeli práv k dílům a jiným předmětům ochrany zpřístupněným online uživateli jejich služeb, neboť měli za to, že tak nejsou povinni učinit. Jiní poskytovatelé s uzavřením takových smluv přesto souhlasili, ale podmínky těchto smluv nebyly podle názoru nositelů práv spravedlivé, jelikož s uvedenými poskytovateli nemohli vyjednávat na rovnoprávném základě ( 25 ).

21.

S ohledem na výše uvedené bylo proto cílem návrhu směrnice na jedné straně zajistit, aby nositelé práv získali lepší odměnu za užití svých děl a jiných předmětů ochrany na službách pro sdílení online, a to potvrzením povinnosti pro poskytovatele těchto služeb uzavírat s uvedenými nositel licenční smlouvy ( 26 ).

22.

Na druhé straně bylo cílem zmíněného návrhu usnadnit nositelům práv kontrolu nad užíváním jejich chráněných děl a předmětů v rámci dotčených služeb. Článek 13 návrhu v tomto ohledu v podstatě ukládá poskytovatelům uvedených služeb povinnost používat nástroje pro automatické rozpoznávání obsahu, které již někteří poskytovatelé služeb dobrovolně zavedli, tedy nástroje informačních technologií, jejichž fungování bude popsáno níže ( 27 ), a které lze použít zejména v okamžiku zpřístupnění obsahu uživatelem – proto se tyto nástroje běžně označují jako upload filter (filtry pro nahrávání obsahu) – k automatické kontrole, zda tento obsah nezahrnuje dílo nebo jiný předmět ochrany, případně k zablokování jeho šíření ( 28 ).

23.

Návrh směrnice, a zejména jeho článek 13, vyvolal v rámci legislativního procesu četné debaty v Parlamentu a Radě. Uvedený proces byl mimoto poznamenán intenzivním lobbingem dotčených hospodářských subjektů a projevy odporu části občanské společnosti, akademických kruhů a obhájců svobody projevu, kteří poukazovali na nepříznivé účinky, které by podle nich mohla mít povinnost uvedených poskytovatelů služeb pro sdílení zavést upload filters na svobodu projevu ( 29 ).

24.

Navrhovaná směrnice byla nakonec schválena Parlamentem dne 26. března 2019 a Radou dne 16. dubna 2019 ( 30 ). Návrh byl oficiálně přijat jako směrnice 2019/790 dne 17. dubna 2019. Členské státy měly směrnici provést nejpozději do 7. června 2021 ( 31 ).

25.

V průběhu zmíněného legislativního procesu prošel článek 13 návrhu směrnice několika změnami. Byl přijat v podstatně odlišném znění jako článek 17 směrnice 2019/790. Myslím, že je nyní vhodné představit některé zásadní aspekty tohoto článku.

26.

Zaprvé je článek 17 směrnice 2019/790 určen, jak vyplývá z jeho nadpisu, „poskytovatelům služeb pro sdílení obsahu online“ ( 32 ). Tento pojem je definován v čl. 2 bodě 6 prvním pododstavci této směrnice tak, že zahrnuje každého „poskytovatel[e] služby informační společnosti, jehož hlavním účelem nebo jedním z hlavních účelů je uchovávat velký počet děl chráněných autorským právem nebo jiných předmětů ochrany nahrávaných jeho uživateli a zpřístupňovat je veřejnosti, přičemž poskytovatel tato díla a jiné předměty ochrany uspořádává a propaguje za účelem zisku“. Bez ohledu na otevřenou povahu použitých výrazů z toho jasně vyplývá, že se uvedený článek 17 týká „velkých“ poskytovatelů služeb pro sdílení, o nichž je známo, že jsou spojeni s „Value Gap“ ( 33 ), a jejichž fungování má tato definice zjevně odrážet ( 34 ).

27.

Zadruhé článek 17 směrnice 2019/790 v odst. 1 prvním pododstavci uvádí, že poskytovatelé služeb pro sdílení „provádějí sdělení veřejnosti nebo zpřístupnění veřejnosti pro účely této směrnice, pokud poskytují veřejnosti přístup k dílům chráněným autorským právem nebo jiným předmětům ochrany nahraným svými uživateli“. Proto jsou tito poskytovatelé v zásadě povinni, jak stanoví druhý pododstavec tohoto odstavce, získat od nositelů práv svolení k použití chráněného obsahu zpřístupňovaného uživateli online v rámci jejich služeb, například uzavřením licenční smlouvy ( 35 ). Unijní normotvůrce tak rozhodl ex lege spor uvedený v bodě 17 tohoto stanoviska ve prospěch nositelů práv ( 36 ).

28.

Tato povinnost přímo souvisí s obecným cílem sledovaným v článku 17 směrnice 2019/790, totiž „dosáhnout řádně fungujícího a spravedlivého tržního prostředí pro autorské právo“ ( 37 ), podporou rozvoje „trhu s licencemi mezi nositeli práv a poskytovateli služeb pro sdílení“. Jde o to posílit postavení těchto nositelů práv při sjednávání (nebo novém sjednávání) licenčních smluv s uvedenými poskytovateli, aby bylo zajištěno, že tyto smlouvy budou „spravedlivé“ a zachovají „přiměřenou rovnováhu mezi oběma stranami“ ( 38 ) – čímž dojde k nápravě „Value Gap“. Vyjednávací pozice uvedených nositelů práv je o to silnější, že v zásadě nejsou povinni s uvedenými poskytovateli takové dohody uzavírat ( 39 ).

29.

Zatřetí článek 17 směrnice 2019/790 v odstavci 3 blíže stanoví, že pokud poskytovatel služeb pro sdílení provádí „sdělení nebo zpřístupnění veřejnosti“ za podmínek stanovených v odstavci 1 tohoto článku, zproštění odpovědnosti upravené v článku 14 směrnice 2000/31 se nepoužije ( 40 ).

30.

Začtvrté čl. 17 odst. 4 stanoví, že pokud poskytovatelé služeb pro sdílení nezískali svolení od nositelů práv, odpovídají za „neoprávněné“ ( 41 ) sdělování veřejnosti prostřednictvím svých služeb. Jde o logický důsledek výše uvedeného: jelikož se má za to, že uvedení poskytovatelé napříště provádějí „sdělení veřejnosti“, když „poskytují přístup“ k dílům a jiným předmětům ochrany nahraným uživateli jejich služeb, nesou přímou (nebo „primární“) odpovědnost v případě, že je „sdělení“ protiprávní.

31.

Přímá odpovědnost osoby, která se dopustí protiprávního jednání spočívajícího ve „sdělení veřejnosti“, je v zásadě objektivní odpovědností ( 42 ). Poskytovatelé služeb pro sdílení by tedy měli být automaticky odpovědní pokaždé, když dojde k protiprávnímu zpřístupnění online díla nebo jiného předmětu ochrany prostřednictvím jejich služeb. Z tohoto důvodu by jim bylo možné zejména uložit, aby dotčeným nositelům práv zaplatili potenciálně rozsáhlou náhradu škody ( 43 ).

32.

Nicméně vzhledem k tomu, že jsou to uživatelé služeb pro sdílení, kteří na ně zpřístupňují online obsah, aniž by jejich poskytovatelé prováděli v tomto ohledu předchozí výběr ( 44 ), a protože uvedení poskytovatelé pravděpodobně nebudou schopni získat svolení od všech nositelů práv ke všem dílům a jiným předmětům ochrany, současným i budoucím, které by na ně mohly být tímto způsobem nahrány ( 45 ), nutila by taková objektivní odpovědnost tyto poskytovatele zcela změnit svůj ekonomický model – a tím pádem opustit samotný model interaktivního „Webu 2.0“.

33.

Unijní normotvůrce měl tudíž za to, že je třeba stanovit pro tyto poskytovatele zvláštní mechanismus odpovědnosti ( 46 ). Podle čl. 17 odst. 4 směrnice 2019/790 se takový poskytovatel může v případě protiprávního „sdělení veřejnosti“ uskutečněného prostřednictvím svých služeb zprostit veškeré odpovědnosti tím, že prokáže, že:

34.

Jádrem projednávané žaloby jsou dvě z těchto kumulativních podmínek. Zbývající odstavce článku 17 směrnice 2019/790 budou posouzeny postupně během přezkumu této žaloby ( 47 ).

35.

Návrhem došlým kanceláři Soudního dvora dne 24. května 2019 podala Polská republika projednávanou žalobu.

36.

Polská republika navrhuje, aby Soudní dvůr:

37.

Parlament navrhuje, aby Soudní dvůr:

38.

Rada navrhuje, aby Soudní dvůr:

39.

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 17. října 2019 bylo povoleno vedlejší účastenství Španělského království, Francouzské republiky, Portugalské republiky a Evropské komise na podporu návrhových žádání Parlamentu a Rady. Spisy vedlejších účastníků byly předloženy všemi těmito vedlejšími účastníky, s výjimkou Portugalské republiky.

40.

Účastníci řízení a vedlejší účastníci byli, s výjimkou portugalské vlády, zastoupeni na jednání, které se konalo dne 10. listopadu 2020.

41.

Na podporu své žaloby uplatňuje Polská republika jediný žalobní důvod, vycházející z porušení práva na svobodu projevu a informací zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny ( 48 ). Než přistoupím k meritornímu přezkumu tohoto žalobního důvodu (oddíl B), budu se krátce zabývat přípustností žaloby (oddíl A).

42.

Parlament, Rada, francouzská vláda a Komise tvrdí, že hlavní návrhová žádání žaloby jsou v rozsahu, v němž se domáhají zrušení pouze čl. 17 odst. 4 písm. b) a písm. c) in fine směrnice 2019/790, nepřípustná. Jsem rovněž tohoto názoru.

43.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora je totiž částečné zrušení unijního aktu možné pouze tehdy, pokud jsou části, jejichž zrušení je požadováno, oddělitelné od zbývající části tohoto aktu. Tento požadavek není splněn, pokud by takové částečné zrušení mělo za následek změnu jeho podstaty ( 49 ).

44.

Zrušení pouze písmen b) a c) in fine odstavce 4 by však zjevně změnilo podstatu článku 17 směrnice 2019/790. Jak namítají Parlament, Rada, francouzská vláda a Komise, jednotlivá ustanovení tohoto článku 17 představují jako celek „komplexní“ systém odpovědnosti, který odráží unijním normotvůrcem požadovanou rovnováhu mezi právy a zájmy poskytovatelů služeb pro sdílení, uživatelů jejich služeb a nositelů práv. Zrušení pouze napadených ustanovení by mělo za následek nahrazení tohoto režimu odpovědnosti režimem, který je znatelně odlišný a zároveň pro tyto poskytovatele jednoznačně příznivější. Jinými slovy, takovým částečným zrušením by došlo k revizi samotného článku 17 Soudním dvorem, což Soudní dvůr nemůže v rámci řízení o zrušení podle článku 263 SFEU učinit.

45.

Naproti tomu je mezi účastníky řízení nesporné, že podpůrná návrhová žádání žalobkyně, kterými se domáhá zrušení článku 17 směrnice 2019/790 v plném rozsahu, jsou přípustná. Jakkoli je totiž uvedený článek důležitý, jeho zrušení by nezměnilo podstatu této směrnice. Početné články této směrnice mají rozmanitý účel a jsou rozděleny do několika hlav a kapitol. Článek 17 uvedené směrnice je v tomto ohledu oddělitelný od jejích ostatních článků, které mohou zůstat v platnosti i v případě zrušení výše uvedeného článku ( 50 ).

46.

Jediný žalobní důvod uplatněný Polskou republikou lze shrnout do několika slov. Polská republika v podstatě tvrdí, že poskytovatelé služeb pro sdílení musí podle čl. 17 odst. 4 písm. b) a c) in fine směrnice 2019/790 k tomu, aby byli plně zproštěni odpovědnosti v případě protiprávního „sdělení“ děl nebo jiných předmětů ochrany „veřejnosti“ prostřednictvím svých služeb, provádět preventivní dohled nad obsahem, který si uživatelé přejí zpřístupnit online. K tomu musejí používat IT nástroje umožňující automatické filtrování takového obsahu. Podle Polské republiky přitom tento preventivní dohled představuje omezení výkonu práva na svobodu projevu zaručeného článkem 11 Listiny. Uvedené omezení není slučitelné s tímto právním nástrojem, neboť zasahuje do „podstaty“ tohoto základního práva nebo přinejmenším není v souladu se zásadou proporcionality.

47.

Parlament a Rada, podporované španělskou a francouzskou vládou, jakož i Komisí, v odpovědi na tento důvod všechny uvedené body zpochybňují. Proto se jimi budu v následujících oddílech postupně zabývat. Nejprve se zaměřím na rozsah působnosti napadených ustanovení (oddíl 1). Následně se budu zabývat otázkou omezení výkonu práva na svobodu projevu a informací (oddíl 2) a závěrem otázkou slučitelnosti tohoto omezení s Listinou (oddíl 3).

48.

Ke správnému pochopení smyslu podmínek zproštění odpovědnosti stanovených v čl. 17 odst. 4 písm. b) a v písm. c) in fine směrnice 2019/790 je dobré vzít pro srovnání v úvahu podmínky uvedené v článku 14 směrnice 2000/31. Podle tohoto článku je poskytovatel v podstatě zproštěn jakékoli odpovědnosti, která by mohla vzniknout v důsledku protiprávní informace, kterou uložil na žádost uživatele své služby, za předpokladu, že zaprvé o ní nevěděl nebo zadruhé případně takovou informaci neprodleně odstranil nebo k ní znemožnil přístup. V praxi se od takového poskytovatele neočekává, že bude sledovat informace na svých serverech a aktivně vyhledávat protiprávní informace, které se na nich nacházejí ( 51 ). Pokud je však na existenci a umístění takové protiprávní informace upozorněn, obvykle prostřednictvím oznámení zaslaného třetí osobou, musí tento poskytovatel reagovat odstraněním dotčené informace nebo zablokováním přístupu k ní – v rámci systému „oznámení – odstranění“ (notice- and-take-down) ( 52 ).

49.

Naproti tomu, jak tvrdí žalobkyně, poskytovatelé služeb pro sdílení musí ke splnění podmínek stanovených napadenými ustanoveními provádět preventivní dohled nad informacemi, které zpřístupňují na internetu uživatelé těchto služeb [část a)]. Aby mohli tito poskytovatelé takový dohled provádět, budou muset v řadě případů používat IT nástroje umožňující automatické filtrování tohoto obsahu [část b)].

50.

Zaprvé připomínám, že poskytovatelé služeb pro sdílení musí jednak podle čl. 17 odst. 4 písm. b) směrnice 2019/790 vynaložit „v souladu s vysokými odvětvovými standardy odborné péče […] veškeré úsilí“ k „zajištění nedostupnosti“ konkrétních děl a jiných předmětů ochrany, o nichž jim nositelé práv poskytli relevantní a nezbytné informace.

51.

Dále podle písmene c) uvedeného odstavce platí, že pokud tito poskytovatelé obdrží od nositelů práv dostatečně odůvodněné oznámení o přítomnosti děl nebo jiných předmětů ochrany na jejich službách, musí tito poskytovatelé nejen neprodleně jednat a znemožnit přístup k těmto předmětům nebo je odstranit ze svých internetových stránek ( 53 ), ale rovněž vynaložit „veškeré úsilí“ k „zamezení jejich budoucímu nahrání“ – tentokrát podle logiky „oznámení a trvalé blokování“ (notice-and-stay-down).

52.

Souhrnně řečeno, napadená ustanovení ukládají poskytovatelům služeb pro sdílení povinnosti řádné péče – nebo jinými slovy povinnost vynaložit úsilí ( 54 ) – v oblasti dohledu nad svými službami. Za účelem „zajištění nedostupnosti“ děl a jiných předmětů ochrany, které označili nositelé práv a „zamezení jejich budoucímu nahrání“, musí tito poskytovatelé učinit „veškeré kroky, které by učinil pečlivý hospodář“ ( 55 ), aby v rámci množství obsahu, který uživatelé zpřístupňují online, aktivně odhalili a zablokovali nebo odstranili ty, které reprodukují dotčené předměty ( 56 ).

53.

Tento výklad potvrzuje cíl sledovaný článkem 17 směrnice 2019/790. Podle článku 14 směrnice 2000/31 totiž museli nositelé práv sledovat služby pro sdílení a prostřednictvím oznámení upozorňovat jejich poskytovatele na obsah porušující práva, který se na nich nacházel, aby jej poskytovatelé odstranili. Jak však připomněla Rada, unijní normotvůrce se při přijímání uvedeného článku 17 domníval, že takový systém představuje pro nositele práv příliš velkou zátěž a neumožňuje jim účinně kontrolovat užívání jejich děl a jiných předmětů ochrany na těchto službách ( 57 ). Zejména odstraněný obsah byl často krátce poté znovu zpřístupněn na internetu, což nutilo nositele práv k opakovaným oznámením ( 58 ). Aby došlo k odstranění uvedeného problému, přenášejí napadená ustanovení na tytéž poskytovatele povinnost dohlížet na své služby ( 59 ).

54.

Zadruhé, jak uvádí Polská republika, k tomu, aby bylo dosaženo cílů stanovených v napadených ustanoveních, musí poskytovatelé služeb pro sdílení usilovat o to, aby zabránili – ex ante – zpřístupnění protiprávního obsahu online, a nikoli pouze takové obsahy – ex post – odstranit.

55.

V tomto ohledu z bodu 66 odůvodnění směrnice 2019/790 vyplývá, že podle čl. 17 odst. 4 písm. b) této směrnice musí poskytovatelé služeb pro sdílení usilovat o to, aby „zamezili“ tomu, aby byly díla a jiné předměty ochrany oznámené nositeli práv „dostupné“ na jejich službách. Písmeno c) tohoto odstavce je ještě jednoznačnější, pokud jde o povahu očekávaných opatření, neboť uvádí, že tito poskytovatelé musí vynaložit úsilí k „zamezení“ budoucího „nahrání“ těchto děl nebo předmětů ochrany, které byly předmětem oznámení nositelů práv. Dovětek „v souladu s písmenem b)“ mimoto zdůrazňuje, že se od těchto poskytovatelů podle obou uvedených bodů očekává totéž: musí se snažit zabránit zpřístupnění určitého protiprávního obsahu na svých službách online nebo v rámci „stay-down“ režimu opětovnému zpřístupnění online.

56.

Uvedený výklad je v tomto případě potvrzen i účelem, který sleduje článek 17 směrnice 2019/790, a to umožnit nositelům práv snadněji kontrolovat užití svých děl na službách pro sdílení. Jak uvedla Rada, cílem tohoto ustanovení je opětovně potvrdit výlučnou povahu práva na „sdělování veřejnosti“ v digitálním prostředí. Povinnosti řádné péče uložené poskytovatelům služeb pro sdílení v napadených ustanoveních mají zajistit, že nositelé práv budou moci účinně „zasáhnout vůči případným uživatelům jejich děl, kteří by mohli zamýšlet sdělení těchto děl veřejnosti“ ( 60 ) na uvedených službách. Jak zdůraznily Parlament a Rada, poskytovatelé se proto musí snažit zasáhnout ještě předtím, než je obsah zpřístupněn online, tedy předtím, než jsou chráněná díla nebo předměty, které mohou být reprodukovány, skutečně „sděleny veřejnosti“ v rozporu s tímto výlučným právem.

57.

V této fázi stanoviska považuji za užitečné vysvětlit, že určité IT nástroje umožňují automaticky odhalit zpřístupnění online nebo přítomnost určitých informací na serveru. K tomuto účelu slouží zejména nástroje automatického rozpoznávání obsahu (Automatic Content Recognition, nebo „ACR“), založené na různých technikách, a sice – od jednoduššího po nejsložitější – „digitální hašování“ (hashing), „digitální vodoznak“ (watermarking) a „digitální otisk“ (fingerprinting) ( 61 ).

58.

Od druhé poloviny nultých let tohoto století přitom takové nástroje, které využívají obzvláště posledně uvedenou techniku ( 62 ), dobrovolně zavedli někteří poskytovatelé služeb pro sdílení, a to zejména ( 63 ) za účelem aktivního vyhledávání protiprávního obsahu umístěného na svých službách ( 64 ). Nástroje pro rozpoznávání na základě „digitálního otisku“ totiž mohou mezi obsahem nahraným na uvedených službách automaticky filtrovat díla a jiné předměty ochrany nositelů práv, a to porovnáním tohoto obsahu v okamžiku jeho zpřístupnění online nebo poté, co byl zpřístupněn online, s referenčními informacemi poskytnutými uvedenými nositeli práv ( 65 ). Pokud je při takovém srovnání zjištěna shoda („match“), poskytují zpravidla tyto nástroje příslušným nositelům práv možnost rozhodnout se, manuálně či automaticky, zda daný obsah zablokují, povolí jeho zpřístupnění online a budou sledovat jeho popularitu prostřednictvím statistik sledovanosti, nebo jej „zpeněží“ vložením reklamy ( 66 ).

59.

Návrh směrnice zohledňoval tento technologický vývoj. V posouzení dopadů byla zdůrazněna účinnost nástrojů pro rozpoznávání na základě „digitálního otisku“ v boji proti porušování práv a jejich větší dostupnost na trhu. Cílem uvedeného návrhu bylo tedy, jak připomínám ( 67 ), upravit povinnost poskytovatelů služeb pro sdílení zavést takové nástroje, a sice ty, kteří tak dosud neučinili, přimět k tomu, aby se „modernizovali“ a ty ostatní zavázat k tomu, aby nositelům práv poskytli transparentní přístup k jejich nástrojům pro rozpoznávání ( 68 ).

60.

Jak zdůraznily Parlament, Rada a španělská vláda, závěrečná verze směrnice 2019/790 již neobsahuje výslovný odkaz na nástroje pro automatické rozpoznávání obsahu. Písmena b) a c) odstavce 4 článku 17 této směrnice jsou formulována obecně. Tato ustanovení již formálně neukládají poskytovatelům služeb pro sdílení povinnost přijmout konkrétní opatření nebo postupy k dosažení cílů, které sledují ( 69 ).

61.

Podle žalovaných a vedlejších účastníků řízení napadená ustanovení nevyžadují, aby uvedení poskytovatelé takové nástroje používali. Pokud jde o opatření a techniky, které mají být zavedeny k dosažení cílů uvedených v těchto ustanoveních, mají poskytovatelé určitý „rozhodovací prostor“. V tomto rámci si podle nich uvedení poskytovatelé mohou „zvolit“, zda budou takové nástroje používat – nebo, ti, kteří je již používají, pokračovat v jejich používání – nebo zda případně využijí „inovativní řešení“ ( 70 ). Podle čl. 17 odst. 5 směrnice 2019/790 by každopádně měla být opatření vyžadovaná od těchto poskytovatelů posuzována případ od případu ve světle zásady proporcionality.

62.

Jak však tvrdí Polská republika, zdá se mi, že napadená ustanovení přinucují poskytovatele služeb pro sdílení, aby v celé řadě situací tyto nástroje pro rozpoznání obsahu používali ( 71 ). Podle mého názoru unijní normotvůrce pouze změnil v době mezi návrhem směrnice a jejím přijetím jako směrnice 2019/790 způsob úpravy. Namísto toho, aby přímo stanovil povinnost zavést tyto nástroje, uložil ji nepřímo, a to prostřednictvím podmínek pro zproštění odpovědnosti stanovených v těchto ustanoveních.

63.

Jak totiž žalobkyně správně zdůraznila, na jedné straně je třeba mít na paměti skutkový kontext, do něhož jsou napadená ustanovení zasazena. Článek 17 směrnice 2019/790 se týká poskytovatelů služeb, kteří uchovávají a zpřístupňují veřejnosti „velký počet děl chráněných autorským právem nebo jiné předměty ochrany“. Jinými slovy, jedná se o provozovatele, kteří spravují velký, nebo dokonce obrovský objem obsahu. Kromě toho jsou tyto služby pro sdílení poskytovány nepřetržitě a jsou přístupné značnému počtu uživatelů, takže lze kdykoli zpřístupnit na internetu velké množství nového obsahu.

64.

V takovém kontextu je podle mého názoru zjevné, jak tvrdí žalobkyně, že poskytovatelé služeb pro sdílení nemohou nechat své zaměstnance ověřovat všechen obsah zpřístupněný online, případně jeho převážnou část ( 72 ) – což Parlament ostatně uznává. Stěží si tak dovedu představit, jakými jinými prostředky než použitím nástroje automatického rozpoznávání, který jim umožňuje filtrovat obsah nahraný prostřednictvím jejich služeb, by tito poskytovatelé mohli rozumně „zajistit nedostupnost“ děl a předmětů ochrany označených nositeli práv a „zamezit jejich budoucímu nahrání“ v rámci svých služeb v souladu s cíli uvedenými v napadených ustanoveních ( 73 ) – a odkaz Parlamentu a Rady na případná „inovativní řešení“ přináší v tomto ohledu jen velmi relativní pomoc ( 74 ). Žalovaní a vedlejší účastníci řízení ostatně na ústním jednání v odpovědi na otázky Soudního dvora napůl připustili, že uvedené nástroje často budou v tomto ohledu de facto nepostradatelné ( 75 ).

65.

Na druhou stranu připomínám, že poskytovatelé služeb pro sdílení musejí za účelem splnění povinností náležité péče, které jsou jim uloženy, přijmout v souladu se zněním čl. 17 odst. 4 písm. b) směrnice 2019/790 opatření odpovídající „vysokým odvětvovým standardům odborné péče“. Jak blíže uvádí bod 66 druhý pododstavec odůvodnění této směrnice, je třeba v tomto ohledu zohlednit „osvědčené postupy v odvětví“ a „vyvíjející se stav“ prostředků.

66.

Jak jsem však vysvětlil v bodě 58 tohoto stanoviska, nástroje pro rozpoznávání na základě „digitálního otisku“ již používají různí poskytovatelé služeb pro sdílení pro různé typy obsahu ( 76 ). Ostatní poskytovatelé, kteří v rámci svých služeb takový obsah přijímají, se podle všeho proto budou muset řídit „osvědčenými postupy v odvětví“ a „vyvíjejícím se stavem“ prostředků a zavést tyto nástroje pro filtrování uvedených kategorií obsahu, aby tak splnili povinnosti náležité péče vyplývající z napadených ustanovení.

67.

Je zajisté pravda, jak zdůraznili žalovaní a vedlejší účastníci, že opatření očekávaná od poskytovatelů služeb pro sdílení musí být podle čl. 17 odst. 5 směrnice 2019/790 v každém případě v souladu se zásadou proporcionality. V tomto ohledu je třeba vzít v úvahu zaprvé „druh a rozsah služeb, jejich cílové publikum a typ děl a jiných předmětů ochrany nahraných uživateli služby“ a zadruhé „dostupnost vhodných a účinných prostředků a jejich náklady pro poskytovatele služeb“ ( 77 ). V této souvislosti nelze vyloučit, že v některých zvláštních případech by bylo v rozporu s uvedenou zásadou požadovat po některých poskytovatelích, aby používali nástroj pro rozpoznávání obsahu. Zdá se také, že za současného stavu technologie nejsou tyto nástroje vhodné ani účinné pro určité specifické typy chráněných děl a předmětů ochrany ( 78 ).

68.

Bez ohledu na tyto zvláštní případy je však podle mého názoru zřejmé, že ve všech případech, kdy jsou na trhu k dispozici různé vhodné a účinné nástroje, které nejsou nepřiměřeně nákladné, jsou poskytovatelé služeb pro sdílení povinni a priori je zavést, aby prokázali, že vynaložili „veškeré úsilí“, aby zabránili zpřístupnění protiprávního obsahu online, a že tedy napadená ustanovení dodrželi ( 79 ). V souladu se zásadou proporcionality si případně mohou zvolit mezi dostupnými nástroji ty nástroje, které nejlépe odpovídají jejich situaci a zdrojům, kterými disponují ( 80 ) – nebo, v případě těch nejmajetnějších z nich, dokonce takové nástroje vyvinout interně.

69.

Stručně řečeno, aby poskytovatelé služeb pro sdílení prokázali, že v souladu s napadenými ustanoveními vynaložili „veškeré úsilí (…) v souladu s vysokými odvětvovými standardy odborné péče“, aby „zajistili nedostupnost“ konkrétních děl a jiných předmětů ochrany určených nositeli práv a „zamezili jejich budoucímu nahrání“ prostřednictvím svých služeb, musí v řadě případů zavést nástroje automatického rozpoznávání obsahu a filtrovat obsah, který uživatelé zpřístupňují online, a případně některý obsah blokovat ještě před jeho nahráním ( 81 ).

70.

Poté, co byl objasněn rozsah působnosti napadených ustanovení, je třeba přezkoumat tato ustanovení z hlediska práva na svobodu projevu a informací.

71.

Právo zaručené v článku 11 Listiny, které „zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování veřejné moci a bez ohledu na hranice“, odpovídá právu stanovenému v článku 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“) ( 82 ). Podle čl. 52 odst. 3 Listiny mají obě tato práva stejný smysl, nebo přinejmenším stejný rozsah. Z toho vyplývá, že článek 11 Listiny musí být vykládán ve světle článku 10 EÚLP a související judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“).

72.

Toto základní právo je v projednávaném případě nepopiratelně relevantní. Jak totiž uvedly Polská republika a Komise ve svých vyjádřeních, služby pro sdílení uvedené v článku 17 směrnice 2019/790 mají zvláštní význam pro svobodu přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky.

73.

Jak uvádí žalobkyně, zpřístupnění obsahu online na uvedených službách – ať už se jedná o videa, fotografie, texty atd. – tedy spadá pod výkon práva na svobodu projevu a informací ( 83 ). Takové zpřístupnění online se rovněž může dotýkat i jiných souvisejících svobod. Zejména v případě, že daný obsah představuje umělecký projev uživatelů, kteří jej nahrají, spadá jeho zpřístupnění online pod výkon svobody umění zaručený článkem 13 Listiny, jakož i článkem 10 EÚLP ( 84 ).

74.

Podotýkám, že je tak tomu bez ohledu na to, zda tento obsah porušuje autorská práva, či nikoli. Opačný argument uplatněný Parlamentem je podle mého názoru právně pochybný. Skutečnost, že je informace chráněna autorským právem, totiž nevede k tomu, že by byla bez dalšího vyloučena z působnosti svobody projevu ( 85 ). Omezit šíření takové informace je sice obecně odůvodněné, ale je relevantní až ve fázi přezkumu podmínek přípustnosti takového omezení této svobody ( 86 ).

75.

Podle žalobkyně však opatření spočívající ve filtrování, která jsou poskytovatelé služeb pro sdílení nuceni zavést, aby splnili podmínky čl. 17 odst. 4 písm. b) a c) in fine směrnice 2019/790, představují ze své podstaty „preventivní opatření“ kontroly informací zpřístupňovaných uživateli. Tato opatření budou mít za následek „předběžná omezení“ ve smyslu judikatury ESLP týkající se článku 10 EÚLP. V důsledku napadených ustanovení by tedy u služeb pro sdílení došlo k zavedení „automatizované obecné cenzury preventivní povahy“ prováděné jejich poskytovateli. V tomto ohledu představují uvedená ustanovení zvlášť závažný „zásah“ unijního normotvůrce do svobody projevu a informací těchto uživatelů.

76.

Naproti tomu žalovaní a vedlejší účastníci nesouhlasí s tím, že by na základě napadených ustanovení k takové „cenzuře“ nebo jakémukoli „zásahu“ do této svobody docházelo. Jak tvrdí zejména Rada, cílem těchto ustanovení – ani článku 17 směrnice 2019/790 obecně – není omezovat ex ante informace, které mohou být prostřednictvím těchto služeb šířeny. Uživatelé budou moci i nadále nahrávat libovolný obsah. Pouze v takových případech, kdy je obsah zpřístupněný online chráněn autorským právem, by tito poskytovatelé měli získat svolení od dotyčných nositelů práv, a pokud by tak neučinili, nesli by odpovědnost ex post.

77.

Podobně jako žalobkyně mám za to, že napadená ustanovení skutečně představují určitý „zásah“ do svobody projevu uživatelů služeb pro sdílení. Musím nicméně na úvod uvést upřesnění terminologické povahy. Termín „cenzura“ je zajisté mnohoznačný. Z vyjádření žalobkyně nicméně jasně vyplývá, že se zde zaměřuje na myšlenku předběžné kontroly informací před jejich šířením. Úvahy Parlamentu, Rady a španělské vlády, podle nichž není použití výrazu „cenzura“ v projednávaném případě na místě z toho důvodu, že článek 17 směrnice 2019/790 nezahrnuje žádnou „politickou či morální“ kontrolu informací zpřístupněných online prostřednictvím služeb pro sdílení, nejsou v této souvislosti podle mého názoru relevantní. Abych předešel jakýmkoli dalším nejasnostem, omezím se v tomto oddíle na použití výrazů „preventivní opatření“ a „předběžná omezení“.

78.

Z uvedeného upřesnění však vyplývá, že článek 17 směrnice 2019/790 nestanoví pouze to, jak tvrdí Rada, že poskytovatelé služeb pro sdílení musí získat svolení se zpřístupněním chráněného obsahu online uživateli svých služeb, a pokud tak neučiní, nesou za to přímou odpovědnost. Jak jsem vysvětlil v předchozí části, napadená ustanovení rovněž stanoví, že uvedení poskytovatelé se této odpovědnosti zprostí, pokud vynaloží „veškeré úsilí“, aby zamezili tomu, že tito uživatelé zpřístupní online obsah, který reprodukuje díla a jiné předměty ochrany identifikované nositeli práv. Tito poskytovatelé jsou tak přiměni k tomu, aby prováděli preventivní filtrování a blokování dotčeného obsahu.

79.

Jak přitom tvrdí žalobkyně, filtrování je ve své podstatě „preventivní opatření“ spočívající v kontrole informací šířených prostřednictvím těchto služeb a blokování obsahu, které z něj může vyplývat, představuje „předběžné omezení“ ve smyslu judikatury ESLP týkající se článku 10 EÚLP ( 87 ): s cílem nikoli potlačovat, nýbrž předcházet porušování autorských práv, jsou informace, které uživatelé hodlají zpřístupnit online, kontrolovány a ty, u nichž se předpokládá, že v jejich důsledku může dojít k porušení práv, jsou před jejich zveřejněním omezeny ( 88 ).

80.

V rozporu s tím, co tvrdí Rada, tedy v těchto situacích nemají uživatelé „volnost“ zpřístupňovat prostřednictvím služeb pro sdílení online obsah, který si přejí. Opatření spočívající ve filtrování a blokování zavedená jejich poskytovateli omezují obsah, který mohou nahrát. Z toho vyplývá „zásah“ do výkonu svobody komunikace uvedených uživatelů. Filtrování a blokování obsahu před jeho šířením s sebou mimoto nese „zásah“ do práva veřejnosti přijímat informace ( 89 ).

81.

Parlament a Rada namítají, že poskytovatelé služeb pro sdílení si mohou jakožto soukromí provozovatelé svobodně zvolit druh informací, které chtějí šířit v rámci svých služeb, a rozhodnout se tak obsah filtrovat a blokovat. I kdyby se jednalo o „zásah“ do svobody projevu uživatelů, tento zásah by v žádném případě nebyl přičitatelný unijnímu normotvůrci.

82.

Tento argument podle mého názoru směšuje dvě situace. Je pravda, že poskytovatelé služeb pro sdílení mohou v rámci svobody podnikání a smluvní svobody, kterou jim zaručuje článek 16 Listiny, definovat ve svých obchodních podmínkách týkajících se užívání služeb nebo v „uživatelských standardech“ svou politiku v oblasti zpřístupňovaného obsahu a z vlastní iniciativy provádět určitou formu „autoregulace“ filtrováním a blokováním obsahu, který podle jejich názoru tato pravidla porušuje. V této situaci se nejedná o „zásah orgánů veřejné moci“ do svobody projevu uživatelů ve smyslu článku 10 EÚLP a článku 11 Listiny ( 90 ).

83.

V projednávaném případě však podle mého názoru nejde o „autoregulaci“ ze strany poskytovatelů služeb pro sdílení. Bez ohledu na to, zda zákaz zpřístupňování obsahu porušujícího autorská práva na internetu upravují ve svých obchodních podmínkách nebo „uživatelských standardech“, je filtrování a blokování obsahu prováděno s cílem dodržet napadená ustanovení ( 91 ).

84.

Domnívám se tedy, že „zásah“ do svobody projevu uživatelů lze ve skutečnosti přičíst unijnímu normotvůrci. Je totiž v pozici podněcovatele. Parlament a Rada ostatně samy uznávají, že cílem napadených ustanovení je v podstatě přenést povinnost kontroly porušování autorských práv, k němuž dochází v rámci těchto služeb, na poskytovatele služeb pro sdílení. Unijní normotvůrce tak svým způsobem na uvedené poskytovatele delegoval úkol dohlížet na řádné uplatňování autorských práv v digitálním prostředí. Unijní normotvůrce však nemůže na zmíněné poskytovatele delegovat tuto povinnost a současně je činit plně odpovědnými za výsledné zásahy do základních práv uživatelů ( 92 ).

85.

V tomto ohledu mé přesvědčení nezpochybňuje ani argument Rady, podle něhož napadená ustanovení „neukládají“ poskytovatelům služeb pro sdílení povinnost filtrovat a blokovat obsah zpřístupněný online uživateli jejich služeb, neboť čl. 17 odst. 4 směrnice 2019/790 nestanoví těmto poskytovatelům stricto sensu žádnou „povinnost“, ale upravuje pouze způsob, jakým se lze zprostit odpovědnosti, který „mohou“ využít v případě, že nezískali svolení nositelů práv.

86.

Domnívám se totiž, že pro posouzení slučitelnosti článku 17 směrnice 2019/790 s článkem 11 Listiny je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale také jeho konkrétní účinky. Vzhledem k tomu, že poskytovatelé služeb pro sdílení nebudou moci získat svolení od nositelů práv k řadě děl a jiných předmětů ochrany ( 93 ), zatímco uživatelé mohou potenciálně zpřístupňovat online velké množství obsahu, který dotčené předměty ochrany reprodukuje, bude využití mechanismu pro zproštění odpovědnosti stanoveného v čl. 17 odst. 4 směrnice 2019/790 pro tyto poskytovatele spíše nutností, než „možností“, pokud nechtějí nést nepřiměřené riziko odpovědnosti. V praxi tak budou v mnoha případech představovat podmínky zproštění odpovědnosti upravené v napadených ustanoveních pro uvedené dodavatele skutečné povinnosti. Ostatně podotýkám, že samotný čl. 17 odst. 5 odkazuje na „povinnosti [poskytovatelů služeb pro sdílení] podle odstavce 4“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).

87.

Podle mého názoru je takový mechanismus odpovědnosti a jejího zproštění stejně účinnou technikou jako přímá povinnost stanovená dotyčným hospodářským subjektům provádět preventivní filtrování obsahu zpřístupňovaného jejich uživateli. Jak jsem uvedl v bodě 62 tohoto stanoviska, unijní normotvůrce v tomto ohledu pouze změnil metodu. Tyto odlišné metody však vedou ke stejným účinkům, a proto musí být z hlediska základních práv posuzovány stejně ( 94 ).

88.

Z předchozí části vyplývá, že napadená ustanovení vedou, jak tvrdí Polská republika, k omezení výkonu práva na svobodu projevu zaručeného článkem 11 Listiny.

89.

Svoboda projevu však není absolutní výsadou. Podle čl. 52 odst. 1 Listiny jsou omezení výkonu této svobody přípustná za podmínky, že jsou zaprvé „stanovena zákonem“, zadruhé respektují „podstatu“ této svobody a zatřetí dodržují zásadu proporcionality.

90.

Podobně je podle čl. 10 odst. 2 EÚLP a související judikatury ESLP zásah do svobody projevu přípustný pouze v případech, kdy jej zaprvé „stanoví zákon“, zadruhé sleduje jeden nebo více legitimních cílů vymezených v uvedeném odstavci 2 a zatřetí je „nezbytn[ý] v demokratické společnosti“ ( 95 ). I když se znění těchto podmínek částečně liší od znění podmínek stanovených v čl. 52 odst. 1 Listiny, je třeba je opět považovat za podmínky stejného smyslu nebo alespoň stejného rozsahu ( 96 ).

91.

V následujících oddílech se proto budu zabývat splněním tří podmínek stanovených v čl. 52 odst. 1 Listiny, přičemž je budu vykládat ve světle příslušné judikatury ESLP. V tomto rámci uvedu důvody, proč je dotčené omezení „stanoveno zákonem“ [oddíl a)], proč respektuje „podstatu“ práva na svobodu projevu [oddíl b)], a proč je za předpokladu správného výkladu článku 17 směrnice 2019/790 dodržena zásada proporcionality [oddíl c)].

92.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že podmínka, podle níž musí být každé omezení výkonu základních práv „stanoveno zákonem“ ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny, vykládaná ve světle judikatury ESLP týkající se obdobné podmínky stanovené v čl. 10 odst. 2 EÚLP, znamená nejen to, že takové omezení musí mít právní základ („existence zákona“), ale rovněž to, že tento právní základ musí mít určité vlastnosti přístupnosti a předvídatelnosti („kvalita zákona“) ( 97 ).

93.

V projednávaném případě je na jedné straně zjevné, že dotčené omezení má právní základ, neboť vyplývá z ustanovení přijatých unijním normotvůrcem.

94.

Na druhé straně, pokud jde o „kvalitu“ tohoto právního základu, připomínám, že v souladu s judikaturou Soudního dvora ( 98 ) a s judikaturou ESLP ( 99 ) musí být právní základ, který zakládá omezení výkonu základního práva, dostatečně dostupný a předvídatelný co do svých účinků, to znamená, že musí být formulován dostatečně jasně a přesně, aby dotčeným osobám umožnil uzpůsobit své chování, a to případně s využitím odborného poradenství.

95.

Mám přitom za to, že napadená ustanovení jsou dostatečně jasná a přesná k tomu, aby uvedený standard splňovala. Definice „poskytovatele služeb pro sdílení obsahu online“ upravená v čl. 2 bodě 6 směrnice 2019/790 a napadená ustanovení obsahují sice několik otevřených pojmů – „velký počet děl chráněných autorským právem nebo jiných předmětů ochrany“; „veškeré úsilí“; „vysok[é] odvětvov[é] standardy odborné péče“ atd. – které vytvářejí určitý stupeň nejistoty, pokud jde o dotčené hospodářské subjekty a o povinnosti, které jsou jim v jednotlivých případech uloženy. Podle vysvětlení Parlamentu a Rady má však použití takových pojmů zajistit, aby se uvedená ustanovení mohla přizpůsobit různým typům hospodářských subjektů a různým situacím, jakož i praktickému vývoji a vývoji technologií, a obstála tak ve zkoušce času. Unijní normotvůrce se totiž v souladu s judikaturou ESLP může, aniž tím poruší požadavek „předvídatelnosti“, rozhodnout, že textům, které přijímá, poskytne namísto absolutní právní jistoty určitou flexibilitu ( 100 ). Kromě toho vysvětlení předložená v tomto stanovisku, jakož i vysvětlení, která Soudní dvůr poskytne v rozsudku, který vydá, a v budoucích rozhodnutích, pomohou tyto pojmy upřesnit a odstranit pochybnosti, které je provázejí – což opět splňuje požadavek „předvídatelnosti“ ( 101 ).

96.

K tomu však poznamenávám, že Soudní dvůr ( 102 ) a ESLP ( 103 ) spojují požadavek „předvídatelnosti“ také s otázkou, zda právní základ pro zásah poskytuje dostatečné záruky proti riziku svévolného nebo nepřiměřeného zásahu do základních práv (v souladu se zásadou „právního státu“). Tento aspekt žalobkyně v projednávané věci zpochybňuje.

97.

Nicméně otázka, zda napadená ustanovení poskytují dostatečné záruky pro ochranu svobody projevu uživatelů služeb pro sdílení proti nadměrnému a svévolnému filtrování a blokování obsahu, se týká také přiměřenosti omezení vyplývajícího z těchto ustanovení ( 104 ). Proto, abych se neopakoval, posoudím tuto otázku společně s posouzením podmínky týkající se dodržení zásady proporcionality ( 105 ).

98.

Je třeba připomenout, že podmínka uvedená v čl. 52 odst. 1 Listiny, podle níž každé omezení výkonu práv a svobod přiznaných tímto nástrojem musí „respektovat podstatu těchto práv a svobod“, znamená, že pokud nějaké opatření zasahuje do této „podstaty“, nemůže být odůvodněné. Takové opatření bude tedy považováno za neslučitelné s Listinou a v případě, že se jedná o unijní akt, musí být takový akt zrušen nebo prohlášen za neplatný, aniž je nutné zkoumat podmínku týkající se dodržení zásady proporcionality ( 106 ).

99.

Unijní normotvůrce totiž může v obecném zájmu omezit výkon některých základních práv, aby tím ochránil jiná práva a zájmy. Může tak učinit zejména za účelem ochrany jiného základního práva. V tomto rámci má určitý prostor pro uvážení, aby poměřil a nalezl „spravedlivou rovnováhu“ mezi jednotlivými dotčenými právy a zájmy ( 107 ). Tento prostor pro uvážení má nicméně absolutní hranici. „Podstata“ základního práva představuje „nedotknutelné jádro“, které musí zůstat bez jakéhokoli zásahu. Žádný cíl, jakkoliv by byl legitimní, tudíž nemůže odůvodnit určité – mimořádně závažné – zásahy do základních práv. Jinými slovy, účel nesvětí všechny prostředky.

100.

Polská republika je toho názoru, že v projednávaném případě zasahují napadená ustanovení do „podstaty“ práva na svobodu projevu. Preventivní dohled, který jsou poskytovatelé služeb pro sdílení podle těchto ustanovení povinni vykonávat nad obsahem zpřístupněným online jejich uživateli, totiž zpochybňuje toto právo jako takové, neboť v jeho důsledku dochází k zasahování do uvedeného obsahu a jeho případnému zablokování ještě před jeho šířením.

101.

Podobně jako žalovaní a vedlejší účastníci řízení tento názor nesdílím.

102.

Je pravda, že preventivní opatření spočívající v kontrole informací jsou obecně považována za zvlášť závažné zásahy do svobody projevu ( 108 ), a to kvůli excesům, k nimž mohou vést. Takováto preventivní opatření jsou v demokratické společnosti v zásadě odmítána, neboť omezováním určitých informací ještě před jejich šířením brání jakékoliv veřejné diskusi o jejich obsahu, čímž zbavují svobodu projevu její samotné funkce jakožto prostředku pluralismu ( 109 ). Jak zdůrazňuje žalobkyně, řada členských států z těchto důvodů obecnou předběžnou kontrolu informací ve svých ústavách zakazuje.

103.

Pokud jde o internet, jsou tyto úvahy plně relevantní. Tato síť má, jak uvádí žalobkyně, zvláštní význam pro svobodu přijímat nebo sdělovat informace nebo myšlenky ( 110 ). Platí to konkrétně pro velké platformy a sociální sítě, které tím, že umožňují komukoli zveřejňovat online obsah, který si přeje, a veřejnosti přístup k tomuto obsahu, představují „bezprecedentní“ nástroje pro výkon této svobody ( 111 ). Tyto platformy tak přispívají k určité formě „demokratizace“ poskytování informací, a přestože jsou spravovány soukromými provozovateli, staly se ve skutečnosti zásadní infrastrukturou projevu online ( 112 ). Za současného stavu komunikačních prostředků zahrnuje tedy právo na svobodu projevu zejména svobodný přístup k uvedeným platformám a možnost vyjádřit se v nich v zásadě bez zásahu veřejných orgánů ( 113 ).

104.

Pokud by uvedené orgány uložily, přímo či nepřímo ( 114 ), poskytovatelům zprostředkovatelských služeb, kteří provozují tuto infrastrukturu online projevu, povinnost vykonávat preventivní a obecný dohled nad obsahem uživatelů jejich služeb a vyhledávat jakýkoli druh protiprávních, případně pouze nežádoucích informací, byla by tato svoboda komunikace jako taková zpochybněna. Tím by byla podle mého názoru dotčena „podstata“ práva na svobodu projevu zakotveného v článku 11 Listiny.

105.

V této souvislosti má podle mého názoru zásadní význam článek 15 směrnice 2000/31. Tím, že toto ustanovení stanoví, že poskytovatelé zprostředkovatelských služeb nepodléhají „obecn[é] povinnost[i] dohlížet na jimi přenášené nebo ukládané informace“, brání tomu, aby online informace podléhaly obecnému preventivnímu dohledu přenesenému na tyto zprostředkovatele. Tímto způsobem zajišťuje, že internet zůstane svobodným a otevřeným prostorem ( 115 ).

106.

Z tohoto důvodu se přikláním k tomu, že zákaz stanovený v uvedeném článku 15 je obecnou zásadou internetového práva, neboť v digitálním prostředí konkretizuje základní svobodu komunikace ( 116 ). Navíc podotýkám, že Soudní dvůr již ve své judikatuře propojil dodržování této svobody s uvedeným zákazem ( 117 ). Jedno se totiž neobejde bez druhého. Podle mého názoru z toho vyplývá, že uvedený zákaz překračuje rámec článku 15 a vztahuje se nejen na členské státy, ale i na unijního normotvůrce.

107.

Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, však základní právo na svobodu projevu, jak je konkretizováno zákazem „obecných povinností dohledu“, nebrání všem typům povinnosti dohledu.

108.

Jak totiž připomíná Komise, Soudní dvůr ve své judikatuře týkající se soudních příkazů, které lze vydat proti online zprostředkovatelům ( 118 ), připustil, že je možné takovému zprostředkovateli nařídit, aby „bránil“ určitým protiprávním jednáním tím, že bude provádět určitou formu cíleného dohledu nad svými službami ( 119 ). Soudní dvůr tak odlišil „obecné“ povinnosti dohledu od povinností použitelných v „konkrétních“ případech ( 120 ). Stejně tak ESLP nepovažuje preventivní opatření spočívající v kontrole informací, včetně povinností blokování obsahu, sama o sobě za neslučitelná s článkem 10 EÚLP, pokud spadají do zvláštního rámce ( 121 ). Tento soud ve svém rozsudku ve věci Delfi AS. v. Estonsko dokonce připustil, že od některých poskytovatelů zprostředkovatelských služeb lze očekávat, že budou aktivně sledovat své služby a vyhledávat určité typy protiprávních informací ( 122 ).

109.

Žalobkyně namítá, že je povinnost dohledu uložená poskytovatelům služeb pro sdílení na základě napadených ustanovení právě „obecná“. K „zajištění nedostupnosti“ děl a jiných předmětů ochrany, které označili nositelé práv, na svých službách a „k zamezení jejich budoucímu nahrání“, musejí totiž tito poskytovatelé v praxi filtrovat veškerý obsah nahraný všemi uživateli.

110.

Podobně jako žalovaní a vedlejší účastníci se však domnívám, že uvedená ustanovení ve skutečnosti ukládají „zvláštní“ povinnost dohledu ( 123 ). Musím nicméně uznat, že v judikatuře Soudního dvora ( 124 ) došlo v poslední době k vývoji, pokud jde o kritérium odlišující „obecnou“ povinnost dohledu od „zvláštní“ povinnosti dohledu.

111.

Původně se zdálo, že se Soudní dvůr zaměřil na množství informací, které měly být kontrolovány. V rozsudku L’Oréal a další ( 125 ) Soudní dvůr rozhodl, že provozovateli on-line tržiště nelze uložit povinnost provádět „aktivn[í] dohled[…] nad všemi údaji každého z jeho zákazníků za účelem předcházení jakémukoliv dalšímu porušování práv duševního vlastnictví.“ V rozsudku Scarlet Extended dospěl Soudní dvůr k závěru, že poskytovatel internetového připojení nemůže být prostřednictvím soudního příkazu nucen zavést systém filtrování „všech elektronických sdělení přenášených prostřednictvím jeho služeb“, a to „vůči všem jeho zákazníkům bez rozdílu“ s cílem „identifikovat pohyb elektronických souborů obsahujících hudební, kinematografické nebo audiovizuální dílo, k němuž navrhovatel údajně vlastní práva duševního vlastnictví, v síti tohoto [poskytovatele] za účelem zablokování přenosu souborů, jejichž výměna porušuje autorská práva“ ( 126 ). V rozsudku SABAM ( 127 ) přijal Soudní dvůr stejnou argumentaci, pokud jde o povinnost provozovatele platformy sociální sítě zavést podobný systém filtrování. Konečně v rozsudku Mc Fadden ( 128 ) rozhodl Soudní dvůr, že provozovateli místní bezdrátové sítě nelze uložit povinnost dohled[u] nad „všemi přenášenými informacemi“ prostřednictvím této sítě, a to ani v případě, že se jedná o blokování kopií jediného hudebního díla označeného nositelem práv ( 129 ).

112.

V současné době se zdá, že se Soudní dvůr zaměřuje na určitost toho, co má být vyhledáváno. Soudní dvůr v rozsudku Glawischnig-Piesczek ( 130 ), který se týkal pomluvy, v tomto ohledu rozhodl, že povinnost provozovatele sociální sítě dohlížet na všechny informace zpřístupněné online na této síti ( 131 ) musí být považována za „zvláštní“, a to z důvodu, že se jedná o vyhledávání a blokování„konkrétní“ pomlouvačné informace ( 132 ) a poskytovatel není povinen „samostatně posuzovat“ legálnost filtrovaných informací a naopak může „využít automatizovaných technických způsobů a nástrojů vyhledávání“ ( 133 ).

113.

Tento vývoj judikatury Soudního dvora ( 134 ) je podle mého názoru odůvodněný. I když meze tohoto vývoje upřesním později ( 135 ), chtěl bych zde uvést, že považovat povinnost dohledu za „obecnou“, pokud de facto ukládá poskytovateli zprostředkovatelských služeb filtrovat pomocí IT nástrojů veškeré informace, které uživatelé jeho služby zpřístupňují online, i když se jedná o vyhledávání konkrétních protiprávních jednání, by bohužel znamenalo ignorovat technologický vývoj, který takové filtrování umožňuje, a připravit unijního normotvůrce o užitečný prostředek boje proti některým typům protiprávního obsahu.

114.

V projednávaném případě musejí poskytovatelé služeb pro sdílení, aby dosáhli cílů stanovených v napadených ustanoveních, zcela jistě sledovat veškerý obsah, který jejich uživatelé zpřístupňují online. Jedná se však o to mezi tímto obsahem vyhledat „konkrétní díla nebo jiné předměty ochrany“, o nichž jim nositelé práv předtím poskytli „relevantní a nezbytné informace“ [čl. 17 odst. 4 písm. b) směrnice 2019/790] nebo „dostatečně odůvodněné oznámení“ [písm. c) uvedeného odstavce 4]. V následující části tohoto stanoviska podrobněji vysvětlím, který obsah by měl být blokován ( 136 ). V této fázi analýzy jsou však podle mého názoru uvedené poznatky dostatečné k tomu, aby prokázaly, že uvedená ustanovení skutečně nepřímo ukládají „zvláštní“ povinnost dohledu a vyloučily tak zásah do „podstaty“ práva na svobodu projevu ( 137 ).

115.

Závěrem upřesňuji, že i když unijní normotvůrce nemůže pověřit online zprostředkovatele úkolem provádět obecný preventivní dohled nad informacemi, které jsou sdíleny nebo šířeny prostřednictvím jejich služeb, může se podle mého názoru rozhodnout, aniž by tím narušil „podstatu“ svobody projevu, uložit určitým online zprostředkovatelům určitá opatření aktivního dohledu nad určitými konkrétními protiprávními informacemi. Podotýkám ostatně, že článek 17 směrnice 2019/790 v tomto ohledu navazuje na řadu sdělení a doporučení Komise ( 138 ), jakož i na nové právní předpisy ( 139 ), jejichž cílem je v tomto smyslu přimět některé zprostředkovatele – zejména velké „platformy“ – k boji proti určitým druhům protiprávního obsahu. V každém případě však musí být dodržena zásada proporcionality. Taková forma přenesení dohledu nad legalitou v online prostoru ( 140 ) na určité poskytovatele zprostředkovatelských služeb je spojena zejména s riziky pro svobodu projevu uživatelů jejich služeb, a nelze ji tedy provést bez stanovení dostatečných záruk pro tyto uživatele ( 141 ).

116.

Nyní zbývá přezkoumat podmínku týkající se dodržení zásady proporcionality, která se podle čl. 52 odst. 1 Listiny dále dělí na dvě dílčí podmínky: dotčené omezení musí být zaprvé „nezbytné“ a zadruhé „skutečně odpovídat cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého“.

117.

Mezi účastníky řízení není sporu o tom, zda byla dodržena druhá dílčí podmínka. S ohledem na obecný cíl sledovaný v článku 17 směrnice 2019/790 ( 142 ) odpovídá dotčené omezení „potřebě ochrany práv a svobod druhého“, a sice ochraně autorského práva a s ním souvisejících práv nositelů. Připomínám, že duševní vlastnictví je jakožto základní právo chráněno zejména ( 143 ) v čl. 17 odst. 2 Listiny a v článku 1 Protokolu č. 1 k EÚLP ( 144 ). Napadená ustanovení tak představují „pozitivní ochranná opatření“ přijatá unijním normotvůrcem, jejichž cílem je zajistit uvedeným nositelům práv skutečný a účinný výkon jejich práv duševního vlastnictví ve vztazích s poskytovateli služeb pro sdílení ( 145 ).

118.

Účastníci řízení se naproti tomu neshodují v tom, zda dotčené omezení splňuje první dílčí podmínku. V tomto ohledu bych chtěl upřesnit, že přezkum „nezbytnosti“ omezení výkonu základního práva zaručeného Listinou ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny ve skutečnosti zahrnuje přezkum tří kumulativních požadavků: je totiž třeba ověřit, zda je uvedené omezení (1) „vhodné“, (2) „nezbytné“, jakož i (3) „přiměřené“stricto sensu ( 146 ). V následujících oddílech se budu postupně zabývat těmito třemi požadavky.

119.

Polská republika podle všeho nezpochybňuje požadavek týkající se „vhodnosti“ dotčeného omezení. V každém případě jej podobně jako Parlament a Rada považuji za splněný.

120.

V rámci posuzování vhodnosti určitého opatření musí totiž Soudní dvůr ověřit nikoli to, zda toto opatření představuje nejlepší prostředek k dosažení sledovaného cíle, ale zda je způsobilé přispět k dosažení tohoto cíle ( 147 ).

121.

V projednávané věci jsou přitom povinnosti dohledu uložené na základě napadených ustanovení poskytovatelům služeb pro sdílení způsobilé přispět k cíli sledovanému unijním normotvůrcem. Tato ustanovení tím, že na uvedené poskytovatele přenášejí povinnost vykonávat dohled nad svými službami a aktivně bojovat proti obsahu porušujícímu autorská práva, který by se na nich mohl nacházet, jednak silněji motivují uvedené poskytovatele k uzavírání licenčních smluv s nositeli práv ( 148 ) a jednak umožňují zmíněným nositelům snadněji kontrolovat užívání jejich děl a předmětů ochrany na těchto službách ( 149 ).

122.

Polská republika naproti tomu tvrdí, že omezení výkonu práva na svobodu projevu vyplývající z čl. 17 odst. 4 písm. b) a písm. c) in fine směrnice 2019/790 jde nad rámec toho, co je pro dosažení cíle sledovaného unijním normotvůrcem „nezbytné“. Má za to, že povinnosti stanovené v písmenech a) a c) in principio tohoto odstavce jsou v tomto ohledu dostačující. Povinnost poskytovatelů služeb pro sdílení vynaložit „veškeré úsilí“ k získání svolení nositelů práv stanovená v písmenu a) posiluje na jedné straně vyjednávací pozici těchto nositelů. Na druhé straně povinnost týchž poskytovatelů upravená v uvedeném písmenu c) in principio, aby ihned poté, co obdrží dostatečně odůvodněné oznámení, znemožnili přístup k oznámeným dílům a jiným předmětům ochrany nebo je odstranili ze svých internetových stránek, zajišťuje účinnou ochranu práv uvedených nositelů.

123.

S tímto názorem nesouhlasím.

124.

V této souvislosti připomínám, že test „nezbytnosti“ spočívá v ověření, zda existují alternativní opatření, která by byla stejně účinná jako opatření zvolené k dosažení sledovaného cíle a zároveň byla méně omezující ( 150 ).

125.

Jak však v podstatě tvrdí Parlament a Rada, režim odpovědnosti, který ukládá pouze povinnosti stanovené v čl. 17 odst. 4 písm. a) a c) in principio směrnice 2019/790, by zjevně nebyl pro dosažení cíle sledovaného unijním normotvůrcem stejně účinný jako režim, který stanoví mimo jiné povinnosti vyplývající z písmene b) a z písmene c) in fine tohoto odstavce – přestože prvně uvedené povinnosti skutečně méně omezují právo na svobodu projevu než ty druhé ( 151 ).

126.

Na jedné straně, jestliže totiž povinnost poskytovatelů služeb pro sdílení vynaložit své „veškeré úsilí“ k získání svolení nositelů práv již sama o sobě posiluje, jak tvrdí žalobkyně, postavení těchto nositelů práv při sjednávání licenčních smluv s uvedenými poskytovateli, je třeba dodat, že cílem článku 17 směrnice 2019/790 není pouze zajistit to, že tito nositelé práv obdrží spravedlivou odměnu za užití svých děl a jiných předmětů ochrany v rámci těchto služeb. V širším smyslu má zajistit, že tito nositelé práv budou moci takové užití účinně kontrolovat, a zejména, pokud si to přejí, zabránit tomu, aby byly uvedené předměty na takových službách dostupné.

127.

Na druhé straně je v tomto ohledu nepopiratelné, jak zdůrazňují žalovaní, že takový systém oznamování a odstraňování, jako je systém vyplývající z článku 14 směrnice 2000/31, který byl v podstatě převzat do čl. 17 odst. 4 písm. c) in principio směrnice 2019/790, neumožňuje dotyčným nositelům práv bránit se proti protiprávnímu užití svých děl na službách pro sdílení tak účinně jako systém, který vyplývá z napadených ustanovení, který mimo jiné ukládá poskytovatelům těchto služeb povinnosti dohledu.

128.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora je omezení výkonu základního práva zaručeného Listinou považováno za „přiměřené“ v úzkém slova smyslu, pokud nepříznivé následky způsobené dotčeným opatřením nejsou nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům ( 152 ).

129.

V projednávaném případě staví napadená ustanovení proti sobě jednak právo na svobodu projevu zaručené v článku 11 Listiny a jednak právo duševního vlastnictví chráněné v čl. 17 odst. 2 tohoto nástroje. Jak zdůrazňují Parlament, Rada a španělská vláda, neexistuje žádná „automatická přednost“ prvního práva před druhým ( 153 ). Při posuzování přiměřenosti těchto ustanovení proto musí být, slovy Soudního dvora, „zachován nezbytný soulad požadavků vážících se k ochraně těchto jednotlivých základních práv“ a „spravedlivá rovnováha“ mezi nimi ( 154 ). V oblasti autorského práva ostatně Soudní dvůr zvlášť zdůraznil potřebu zachovat tuto „spravedlivou rovnováhu“ v digitálním prostředí ( 155 ).

130.

Polská republika přitom namítá, že unijní normotvůrce tuto rovnováhu právě v článku 17 směrnice 2019/790 nezachoval. Podle jejího názoru je újma na svobodě projevu způsobená napadenými ustanoveními nepřiměřená ve vztahu k přínosům, které mohou tato ustanovení přinést z hlediska ochrany práv duševního vlastnictví.

131.

Osobně mám, podobně jako Parlament, Rada a Komise, za to, že unijní normotvůrce měl možnost přehodnotit rovnováhu související s režimem odpovědnosti, který se použije na poskytovatele služeb pro sdílení [pododdíl i)]. Nově přijatý režim odpovědnosti s sebou však nese značná rizika pro svobodu projevu [pododdíl ii)], která vyžadují poskytnutí dostatečných záruk pro minimalizaci těchto rizik [pododdíl iii)], což podle mého názoru unijní normotvůrce učinil [pododdíl iv)].

132.

Zproštění odpovědnosti poskytovatelů zprostředkovatelských služeb stanovené článkem 14 směrnice 2000/31 odráží rovnováhu, zejména mezi svobodou projevu a právy duševního vlastnictví, které chtěl unijní normotvůrce dosáhnout při přijímání této směrnice. V dané době měl v úmyslu podporovat rozvoj těchto poskytovatelů, aby obecněji podpořil růst elektronického obchodu a „služeb informační společnosti“ na vnitřním trhu. Proto bylo důležité, aby na tyto poskytovatele nebyla uvalena odpovědnost, která by mohla ohrozit jejich činnost. Zájmy nositelů práv měly být chráněny a vyváženy se svobodou projevu uživatelů internetu v rámci systému „oznamování a odstraňování“, jakož i v rámci soudních příkazů, které bylo možné proti uvedeným poskytovatelům vydávat ( 156 ).

133.

Jak uvádí Rada, okolnosti se od té doby nepochybně změnily. Vznik služeb „Web 2.0“ přinesl nové ekonomické a sociální výhody, ale také rizika, která ovlivňují jednotlivé dotčené zájmy. V tomto kontextu unijní normotvůrce mohl znovu přezkoumat rozhodnutí, která učinil před přibližně dvaceti lety, posoudit tyto změněné okolnosti a zhodnotit uvedené výhody a rizika ( 157 ).

134.

Jak zdůraznily Parlament, Rada a francouzská vláda, unijní normotvůrce má v tomto ohledu v oblastech, kde jeho činnost vyžaduje volby jak politické, tak ekonomické či sociální povahy a kde musí provádět komplexní posouzení a hodnocení, širokou posuzovací pravomoc ( 158 ). Přizpůsobit autorské právo digitálnímu prostředí a stanovit v této oblasti režim odpovědnosti u služeb pro sdílení online, který zajistí spravedlivou rovnováhu mezi všemi dotčenými právy a zájmy, je bezpochyby „složitý“ úkol ( 159 ).

135.

Obdobně ESLP přiznává veřejným orgánům široký prostor pro uvážení, pokud mají zajistit rovnováhu mezi různými právy chráněnými EÚLP ( 160 ). Tento prostor pro uvážení byl v projednávaném případě o to důležitější, že unijní normotvůrce měl v zásadě regulovat nikoli politické diskuze, nýbrž užití děl a jiných předmětů ochrany ( 161 ).

136.

V široce diskutovaném kontextu ( 162 ) učinil unijní normotvůrce politickou volbu ve prospěch tvůrčích odvětví. Měl za to, že dřívější rovnováha mezi dotčenými právy a zájmy již není uspokojivá a že je třeba za účelem dalšího zajištění vysoké úrovně ochrany nositelů práv ( 163 ) přijmout nový režim odpovědnosti pro některé poskytovatele služeb „Web 2.0“ a uložit jim určité povinnosti dohledu nad obsahem zpřístupněným online uživateli jejich služeb. Vzhledem k širokému prostoru pro uvážení, který měl unijní normotvůrce, mám za to, že taková volba nebyla z principu nepřiměřená.

137.

Přesněji řečeno, přiměřenost napadených ustanovení podle mého názoru spočívá v kombinaci faktorů, které uvedli žalovaní a vedlejší účastníci, a sice zaprvé rozsah hospodářské újmy způsobené nositelům práv protiprávním zpřístupněním jejich děl online na službách pro online sdílení, a to s ohledem na obrovské množství obsahu nahraného na těchto službách a na rychlost výměny informací na internetu ( 164 ), zadruhé skutečnost, že ze stejných důvodů systém „oznamování a odstraňování“ umožňuje těmto nositelům jen obtížně dohlížet na užívání jejich děl na uvedených službách, zatřetí potíže, jež mají při postihování uživatelů, kteří za porušení odpovídají, a začtvrté skutečnost, že se povinnosti dohledu týkají specifických poskytovatelů zprostředkovatelských služeb. K tomuto poslednímu bodu poznamenávám, že poskytovatelé služeb pro sdílení mají prostřednictvím propagace uskutečňovaného obsahu ( 165 ) určitý vliv na informace, k nimž má veřejnost přístup. Tyto aspekty mají do jisté míry ( 166 ) přiblížit uvedené poskytovatele k tradičním zprostředkovatelům, jako jsou vydavatelé, takže pokud jde o ně, lze přijetí zvláštního režim odpovědnosti, odlišného od režimu, který se vztahuje na ostatní poskytovatele hostingu ( 167 ), považovat za přiměřené.

138.

Jak navíc tvrdí španělská a francouzská vláda, ESLP ve svém rozsudku Delfi AS v. Estonsko rozhodl, že při hledání rovnováhy mezi svobodou projevu ve smyslu článku 10 EÚLP a právem na ochranu cti zaručeným v článku 8 této úmluvy, není nepřiměřené činit velký internetový zpravodajský portál odpovědným za to, že nezabránil zveřejnění určitých typů protiprávních komentářů, které uživatelé zanechali po vydání článku na jeho internetových stránkách, nebo přinejmenším za to, že je z vlastní iniciativy v krátké době neodstranil.

139.

V tomto rozsudku se přitom ESLP zaměřil zaprvé na rozsah újmy způsobené takovými komentáři s ohledem na rychlost, jakou se informace šíří na internetu ( 168 ), a zadruhé na skutečnost, že ačkoli systém „oznamování a odstraňování“ může v určitých případech představovat vhodný nástroj vyvážení práv a zájmů všech dotčených osob, nepostačoval k zamezení vážné újmy způsobené těmito komentáři ( 169 ). ESLP rovněž zatřetí zdůraznil, že by pro poškozeného bylo obtížné postihnout autory komentářů a začtvrté že provozovatel zpravodajského portálu má určitý vliv na komentáře zveřejňované uživateli, takže může být odůvodněné zaujmout zvláštní přístup k otázce odpovědnosti, pokud jde o takového zprostředkovatele ( 170 ). Je tedy možná určitá analogie s projednávanou věcí ( 171 ).

140.

Jak v podstatě tvrdí Parlament, vzhledem k tomu, že filtrování, které musí poskytovatelé služeb pro sdílení na základě napadených ustanovení provádět, brání tomu, aby byl na těchto službách šířen obsah, který porušuje autorská práva nebo práva s nimi související, je omezení výkonu práva na svobodu projevu, které z těchto ustanovení vyplývá, co se tohoto obsahu týče, odůvodněné.

141.

Vazba, kterou unijní normotvůrce v uvedených ustanoveních vytvořil mezi odpovědností poskytovatelů služeb pro sdílení a účinností tohoto filtrování, s sebou však nese významné riziko pro svobodu projevu, a sice riziko „nadměrného blokování“ legálního obsahu.

142.

Takové riziko „nadměrného blokování“ obecně existuje, pokud veřejné orgány činí poskytovatele zprostředkovatelských služeb odpovědnými za protiprávní informace poskytnuté uživateli jejich služeb. Aby se vyhnuli jakémukoliv riziku odpovědnosti, mohou mít tito zprostředkovatelé tendenci prokazovat svou horlivost a při sebemenší pochybnosti o jejich legálnosti tyto informace přehnaně blokovat ( 172 ).

143.

V projednávané věci konkrétně hrozí, že poskytovatelé služeb pro sdílení budou, aby se vyhnuli jakémukoli riziku odpovědnosti vůči nositelům práv, systematicky bránit zpřístupnění na svých službách jakéhokoli obsahu reprodukujícího díla a jiné předměty ochrany, o nichž obdrželi „relevantní a nezbytné informace“, nebo „dostatečně odůvodněné oznámení“ od nositelů práv, včetně těch, které do jejich práv nezasahují ( 173 ).

144.

Kromě skutečnosti, že někteří uživatelé, kteří chtějí zpřístupnit určitý obsah online, mohou mít k dotčeným dílům a předmětům licenci, totiž nemají nositelé práv k užití svých předmětů ochrany absolutní monopol. Článek 5 odst. 3 směrnice 2001/29 obsahuje v tomto ohledu seznam výjimek a omezení výlučného práva na „sdělování veřejnosti“. Tyto výjimky a omezení v zásadě zajišťují „přiměřenou rovnováhu“ mezi zájmy těchto nositelů na ochraně jejich duševního vlastnictví na jedné straně a ochranou zájmů a základních práv uživatelů předmětů ochrany, jakož i veřejného zájmu ( 174 ) – zejména přístupu veřejnosti ke kultuře – na straně druhé. Konkrétně některé z uvedených výjimek a omezení, včetně těch, které se týkají citací, kritiky a recenzí ( 175 ) a těch, které se týkají karikatury, parodie nebo parafráze či koláže ( 176 ), dávají v příslušných oblastech použití přednost právu uživatelů na svobodu projevu a tvorby na internetu před zájmy uvedených nositelů.

145.

Značnou část obsahu zpřístupněného online uživateli služeb pro sdílení přitom tvoří právě užití nebo dokonce tvůrčí apropriace děl a jiných předmětů ochrany, na které se tyto výjimky a omezení mohou vztahovat ( 177 ).

146.

Nicméně otázka, zda se taková výjimka nebo omezení vztahují na daný obsah, závisí na kontextu a vyžaduje určitou analýzu ( 178 ). Hranice mezi oprávněným užitím a porušením práv může být v různých případech sporná ( 179 ). Ve všech těchto nejednoznačných situacích by se mohlo zdát, že je jednodušší poskytovatelům služeb pro sdílení zabránit zpřístupnění dotčeného obsahu, než se o použití těchto výjimek či omezení soudit v rámci případné žaloby na náhradu škody podané nositeli práv ( 180 ).

147.

Riziko „nadměrného blokování“, které jsem právě popsal, je v projednávaném případě zvýšeno skutečností, že podmínky zproštění odpovědnosti stanovené v čl. 17 odst. 4 písm. b) a písm. c) in fine směrnice 2019/790 nutí poskytovatele služeb pro sdílení v celé řadě případů de facto k používání nástrojů pro automatické rozpoznávání obsahu.

148.

V tomto ohledu je třeba mít na zřeteli omezení, která jsou spojena s dotčenými nástroji, a sice omezení, na něž žalobkyně řádně poukázala a o nichž již ostatně rozhodoval Soudní dvůr ve svých rozsudcích Scarlet Extended a SABAM ( 181 ). Nástroje pro automatické rozpoznávání obsahu totiž konkrétně odhalují obsah, a nikoli porušení autorských práv. Uvedené nástroje, zejména ty, které pracují s technikou „digitálního otisku“, jsou schopny odhalit shody, to znamená rozpoznat, že obsah daného souboru zcela nebo částečně kopíruje obsah referenčního souboru ( 182 ). Naproti tomu, jak tvrdí Polská republika, zmíněné nástroje nejsou v současné době schopny posoudit kontext, v němž je reprodukované dílo užito, a zejména určit, zda se uplatní výjimka nebo omezení autorského práva ( 183 ). Riziko „nadměrného blokování“ je o to větší, že roste schopnost uvedených nástrojů rozpoznat shodu na stále kratších úryvcích (například několik sekund u zvukového záznamu). Jejich používání s sebou tedy nese riziko, že uživatelé přijdou o prostor k vyjadřování názorů a tvorbě, které jim umožňují uvedené výjimky a omezení ( 184 ). Schopnost nástrojů pro automatické rozpoznávání obsahu identifikovat obsah porušující práva mimoto závisí na přesnosti a pravdivosti informací poskytnutých nositeli práv. Používání těchto nástrojů tedy může vést k neodůvodněným stížnostem týkajícím se například veřejně dostupných děl ( 185 ), a to na základě chybných nebo zneužívajících referenčních informací (tzv. riziko „nadměrných stížností“) ( 186 ).

149.

Domnívám se, že s ohledem na rizika „nadměrného blokování“ popsaná v předchozím pododdíle musí být takový režim odpovědnosti, jako je režim vyplývající z napadených ustanovení, doprovázen dostatečnými zárukami, které tato rizika minimalizují, a zajistí tak, že rozsah zásahu do svobody projevu bude přesně ohraničen ( 187 ). Obecně platí, že jakékoli přenesení kontroly legality v online prostoru ze strany veřejných orgánů na poskytovatele zprostředkovatelských služeb ( 188 ) formou povinného dohledu uloženého přímo nebo nepřímo těmto zprostředkovatelům musí být takovými zárukami doprovázeno.

150.

Konkrétně mám za to, že takový režim musí spadat do právního rámce, který stanoví jasná a přesná pravidla určující rozsah a způsob používání opatření k filtrování obsahu, která mají být zavedena příslušnými poskytovateli služeb tak, aby byla uživatelům těchto služeb zajištěna účinná ochrana před zneužívajícím nebo svévolným blokováním informací, které chtějí zpřístupnit na internetu ( 189 ).

151.

Rád bych rovněž zdůraznil, že pokud omezení základních práv vyplývá ze samotných unijních právních předpisů, a je jim tedy přičitatelné tak, jako je tomu v projednávaném případě ( 190 ), nese unijní normotvůrce v tomto ohledu značnou část odpovědnosti. V takovém případě nemůže zcela ponechat vytvoření takových záruk na členských státech – nebo a fortiori na poskytovatelích služeb odpovědných za provádění těchto právních předpisů. Naopak, přinejmenším musí definovat jejich podstatu ( 191 ). Vzhledem k tomu, že se v projednávaném případě jedná o směrnici, která se týká technické oblasti, budou muset členské státy, jakož i Komise stanovit určitá prováděcí pravidla ( 192 ).

152.

Rád bych dodal, že nutnost, aby unijní normotvůrce stanovil podstatu těchto záruk, je nezbytná k zajištění jednotného uplatňování unijních právních předpisů ve všech členských státech, přičemž tato jednotnost je v projednávané věci o to nezbytnější, že se jedná o harmonizační směrnici přijatou na základě článku 114 SFEU. Poskytovatelé služeb pro sdílení, kteří působí na mezinárodní úrovni, by neměli podléhat 27 vnitrostátním režimům odpovědnosti, které se mohou lišit, pokud jde o rozsah povinností, které jsou jim v rámci filtrování uloženy. A především by uživatelé těchto služeb měli požívat v podstatě stejné ochrany před zneužívajícím nebo svévolným blokováním obsahu, bez ohledu na to, v jakém členském státě se nacházejí.

153.

Stručně řečeno, přestože má unijní normotvůrce široký prostor pro uvážení při rozhodování o zásadách takového režimu odpovědnosti, jako je režim odpovědnosti stanovený v napadených ustanoveních, nemůže naproti tomu opomenout vytvořit dostatečné záruky, aby minimalizoval rizika, která z něj vyplývají pro svobodu projevu. Podle mého názoru přísluší Soudnímu dvoru, aby provedl důslednou kontrolu dodržování tohoto požadavku ( 193 ).

154.

Polská republika tvrdí, že unijní normotvůrce uvedený požadavek v projednávaném případě nesplnil. Má za to, že napadená ustanovení nejsou doprovázena žádnou zárukou, která by mohla ohraničovat rozsah zásahu do svobody projevu uživatelů služeb pro sdílení.

155.

Žalovaní a vedlejší účastníci naproti tomu tvrdí, že článek 17 směrnice 2019/790 obsahuje „úplný systém záruk“. Napadená ustanovení totiž nelze oddělit od odstavců 5, 7, 8 a 9 tohoto článku. Tyto odstavce stanoví jasná a přesná pravidla vymezující rozsah a způsob uplatňování opatření, která mají poskytovatelé služeb pro sdílení provádět, a zachovávají tak „spravedlivou rovnováhu“ mezi právy duševního vlastnictví a svobodou projevu.

156.

Článek 17 odst. 5 směrnice 2019/790, který, jak připomínám, stanoví, že opatření, která má každý poskytovatel přijmout, musí být posuzována s ohledem na zásadu proporcionality a s ohledem na takové skutečnosti, jako je „rozsah služeb“ nebo „náklady“ dostupných nástrojů, je podle mého názoru relevantní spíše pro otázku dodržování svobody podnikání, která není předmětem projednávané věci, než pro svobodu projevu. Nepovažuji tedy za nutné se jím zabývat.

157.

Naproti tomu odstavce 7, 8 a 9 tohoto článku skutečně podle mého názoru obsahují významné záruky na ochranu uživatelů služeb pro sdílení proti zneužívajícímu nebo svévolnému blokování jejich obsahu. Proto se jimi budu zabývat v následujících pododdílech.

158.

Žalovaní a vedlejší účastníci řízení správně zdůraznili skutečnost, že jedna z hlavních záruk, která má omezit riziko, že poskytovatelé služeb pro sdílení budou na základě napadených ustanovení bránit tomu, aby byl obsah oprávněně reprodukující díla a jiné předměty ochrany označené nositeli práv zpřístupněn na jejich službách, je obsažena v čl. 17 odst. 7 směrnice 2019/790.

159.

Předně první pododstavec tohoto odstavce totiž stanoví, že „spolupráce mezi poskytovateli služeb pro sdílení obsahu online a nositeli práv ( 194 ) nesmí vést k omezování dostupnosti děl nebo jiných předmětů ochrany nahraných uživateli, které neporušují autorské právo a práva s ním související, včetně případů, kdy se na tato díla nebo jiné předměty ochrany vztahuje výjimka nebo omezení“ ( 195 ).

160.

Členské státy musí podle druhého pododstavce uvedeného odstavce dále dbát to, že se uživatelé budou moci při zpřístupňování obsahu online na službách pro sdílení dovolávat výjimek a omezení vztahujících se (a) na citaci, kritiku a recenzi, jakož i (b) na užití pro účely karikatury, parodie nebo pastiše ( 196 ).

161.

Z toho vyplývá, že unijní normotvůrce výslovně uznal subjektivní práva uživatelů služeb pro sdílení v oblasti autorského práva. Tito uživatelé mají napříště právo, jehož se lze dovolávat vůči poskytovatelům uvedených služeb a nositelům práv, oprávněně užívat v rámci těchto služeb předměty ochrany, včetně práva dovolávat se výjimek a omezení autorského práva a práv s ním souvisejících ( 197 ). Uznání významu těchto výjimek a omezení pro uživatele normotvůrcem se shoduje s judikaturou Soudního dvora, který sám v nedávné době uznal, že tyto výjimky a omezení „zahrnují práva“ ve prospěch uživatelů ( 198 ).

162.

Zdůrazňuji, že podle čl. 17 odst. 7 směrnice 2019/790 se uživatelé mohou dovolávat všech výjimek a omezení stanovených unijním právem ( 199 ), zejména těch, které jsou uvedeny v článku 5 směrnice 2001/29 – avšak v rozsahu, v němž jsou obsaženy v použitelném vnitrostátním právu. Zatímco uvedený článek 5 ponechává členským státům možnost, aby provedly výjimky a omezení, které uvádí ( 200 ), čl. 17 odst. 7 ukládá členským státům povinnost, aby napříště ve svém vnitrostátním právu stanovily alespoň výjimky a omezení týkající se citací a parodie ( 201 ), a to s ohledem na jejich zvláštní význam pro svobodu projevu.

163.

To konkrétně znamená, že poskytovatelé služeb pro sdílení nejsou legálně oprávnění blokovat nebo odstraňovat obsah, který oprávněné užívá díla nebo jiné předměty ochrany s odůvodněním, že je tento obsah v rozporu s autorským právem ( 202 ). Zejména již nemohou ve svých všeobecných obchodních podmínkách nebo v rámci smluvních dohod s nositeli práv vyloučit uplatnění výjimek a omezení, například tím, že stanoví, že pouhé tvrzení nositelů o porušení autorského práva bude dostatečným důvodem pro takové opatření spočívající v zablokování nebo odstranění obsahu ( 203 ). Tito poskytovatelé naopak musí v těchto všeobecných obchodních podmínkách informovat své uživatele o tom, že mohou díla a jiné předměty ochrany v rámci uvedených výjimek a omezení používat ( 204 ).

164.

Podle mého názoru při přijetí odstavce 7 článku 17 směrnice 2019/790 unijní normotvůrce, vědom si rizika „nadměrného blokování“ ( 205 ), které může vyplývat z jím zavedeného režimu odpovědnosti, a s cílem zajistit „spravedlivou rovnováhu“ mezi dotčenými právy a zájmy a ochranu svobody projevu uživatelů služeb pro sdílení ( 206 ), stanovil jasný a přesný rámec pro opatření spočívající ve filtrování a blokování, která musí poskytovatelé těchto služeb podle odstavce 4 uvedeného článku zavést.

165.

V tomto ohledu Parlament, Rada a Komise právem zdůraznily, že tentýž odstavec 7 ukládá s ohledem na kogentní povahu výrazů použitých v jeho prvním pododstavci – „nesmí vést“ ( 207 ) – poskytovatelům služeb pro sdílení povinnost dosáhnout výsledku: poskytovatelé jsou povinni dosáhnout výsledku nebránit zpřístupnění obsahu, legálně přebírajícího díla a jiné předměty ochrany, na svých službách, a to i případě, že tato díla a předměty ochrany byly identifikovány nositeli práv. Meze přípustného filtrování a blokování jsou tedy jasně stanoveny: jejich cílem nebo důsledkem nesmí být zabránění takovému legitimnímu užití. Toto ustanovení tím pomáhá čelit „horlivosti“ uvedených poskytovatelů a ohraničit tím rozsah zásahu do svobody projevu tak, aby byl omezen pouze na šíření obsahu, který porušuje pravidla autorského práva.

166.

Polská republika nicméně namítá, že vzhledem k omezením, která souvisejí s fungováním nástrojů na rozpoznávání obsahu uvedených v bodě 148 tohoto stanoviska, a zejména s jejich nedostatečnou schopností identifikovat uplatnění výjimek a omezení autorského práva, představuje čl. 17 odst. 7 směrnice 2019/790 spíše idealistické přání než účinnou záruku. Ve skutečnosti bude obsah, který spadá pod tyto výjimky a omezení, uvedenými nástroji automaticky blokován. Uvedené ustanovení tedy nemůže zajistit uživatelům služeb pro sdílení účinnou ochranu před zneužívajícím nebo svévolným blokováním jejich obsahu.

167.

Argumentace žalobkyně v tomto bodě odráží zásadní rozdíl v pohledu účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení, pokud jde o působnost uvedeného odstavce 7 a konkrétní způsob, jakým mají být práva uživatelů dodržována v praxi. Před Soudním dvorem byly totiž v tomto ohledu projednány dva různé způsoby výkladu tohoto ustanovení.

168.

Podle prvního výkladu, na němž Polská republika zakládá svou žalobu a který kromě toho prosazuje španělská a francouzská vláda, je (jediným) mechanismem ( 208 ), který v praxi zajišťuje, že opatření spočívající ve filtrování a blokování obsahu, která na základě napadených ustanovení přijali poskytovatelé služeb pro sdílení, nebudou bránit zpřístupnění oprávněných užití děl a jiných předmětů ochrany na jejich službách, „mechanismus pro vyřizování stížností a zjednávání nápravy“, který musí tito poskytovatelé v souladu s čl. 17 odst. 9 směrnice 2019/790 zavést pro uživatele svých služeb „v případě sporů týkajících se znemožnění přístupu k jimi nahraným dílům nebo jiným předmětům ochrany nebo jejich odstranění“.

169.

Podle tohoto výkladu konkrétně poskytovatelé služeb pro sdílení v souladu s přáním nositelů práv musí blokovat ex ante veškerý obsah, který zcela nebo zčásti reprodukuje díla a jiné předměty ochrany označené nositeli práv – bez ohledu na to, zda porušuje jejich práva – a bude na uživateli, který má za to, že tyto předměty užívá oprávněně, například v rámci výjimky nebo omezení, aby v tomto smyslu podal stížnost. Za předpokladu, že je tato stížnost opodstatněná, bude dotčený obsah zpřístupněn online ex post, po přezkumu této stížnosti. Podotýkám, že zatímco se žalobkyně a španělská a francouzská vláda shodují ve svém chápání čl. 17 odst. 7 směrnice 2019/790, zásadně se rozcházejí v názoru na důsledky, které je třeba z toho vyvodit ( 209 ).

170.

Podle druhého výkladu, který zastávají Parlament, Rada a Komise, musí být právo uživatelů služeb pro sdílení na oprávněné užívání předmětů ochrany upravené v čl. 17 odst. 7 směrnice 2019/790 zohledněno poskytovateli těchto služeb ex ante, v samotném procesu filtrování. Napadená ustanovení a uvedený odstavec 7 totiž musí být vykládány společně a povinnosti, které stanoví, se uplatní „současně“. „Veškeré úsilí“, které musí tito poskytovatelé v souladu s uvedenými ustanoveními vynaložit, aby zabránily zpřístupnění děl a předmětů ochrany označených nositeli práv online, tedy nemůže v praxi vést k preventivnímu a systematickému blokování těchto oprávněných užití. Mechanismus pro vyřizování stížností a zjednávání nápravy podle odstavce 9 tohoto článku 17 představuje dodatečnou a konečnou záruku pro situace, kdy zmínění poskytovatelé navzdory povinnosti uvedené v odstavci 7 přesto omylem takový legitimní obsah zablokují.

171.

Souhlasím s tímto posledně uvedeným výkladem, který podle mého názoru vyplývá z doslovného, systematického a historického výkladu článku 17 směrnice 2019/790.

172.

Předně z hlediska znění připomínám, že podle ustanovení čl. 17 odst. 7 směrnice 2019/790 nesmí vést spolupráce nositelů práv a poskytovatelů služeb pro sdílení k „omezování dostupnosti“ obsahu oprávněně reprodukujícího díla nebo jiné předměty ochrany. Výklad, podle něhož by uvedený obsah mohl být systematicky blokován ex ante, přestože by uživatelé mohli dosáhnout jeho obnovení ex post, není podle mého názoru zdaleka nejpřirozenějším způsobem, jak toto znění chápat ( 210 ).

173.

Ze systematického hlediska je dále třeba, jak tvrdí Komise, vykládat napadená ustanovení a uvedený odstavec 7 ve světle čl. 17 odst. 9 třetího pododstavce, podle něhož se uvedená směrnice „nedotýká“ oprávněných způsobů užití děl a jiných předmětů ochrany. Pokud by však byl dotyčný obsah blokován systematicky ex ante a za účelem jeho zpřístupnění online by uživatelé museli podat stížnost, byl by tento oprávněný způsob užití zjevně určitým způsobem „dotčený“.

174.

Rovněž podotýkám, že otázka oprávněného způsobu užití předmětů ochrany je zmíněna nejen v bodě 70 odůvodnění směrnice 2019/790, který se týká mechanismů pro vyřizování stížností a zjednání nápravy, ale také v bodě 66 prvním pododstavci odůvodnění ( 211 ), který se týká preventivních opatření, jež mají poskytovatelé služeb pro sdílení podle napadených ustanovení přijmout. Kromě toho ve smyslu uvedeného bodu 70 prvního pododstavce odůvodnění byly tyto mechanismy zavedeny proto, aby „podpořily“ – a nikoliv „umožnily“ – takové oprávněné způsoby užití.

175.

Uvedený výklad konečně potvrzují i přípravné práce. V tomto ohledu podotýkám, že čl. 17 odst. 9 směrnice 2019/790 se vrací k čl. 13 odst. 2 návrhu směrnice. Tento návrh neobsahoval ustanovení o oprávněném užití děl a jiných předmětů ochrany. Toto ustanovení bylo doplněno prostřednictvím pozměňovacích návrhů během prvního čtení textu v Parlamentu a Radě. V těchto pozměňovacích návrzích byl mechanismus pro vyřizování stížností a zjednávání nápravy konkrétně zamýšlen tak, aby umožnil uvedené oprávněné užití ( 212 ). Po prvním odmítnutí textu Parlamentem dne 5. července 2018 však byla v následujících verzích textu a v té, která byla nakonec přijata, rozdělena otázka práv uživatelů a otázka mechanismu pro vyřizování stížností a zjednávání náprav do dvou odlišných ustanovení.

176.

Tento legislativní proces podle mého názoru rovněž ukazuje, že se záměr unijního normotvůrce v tomto ohledu vyvíjel. Zatímco článek 13 návrhu směrnice byl jednostranně ve prospěch nositelů práv, změnil se při svém přijetí ve formě článku 17 směrnice 2019/790 v komplexní ustanovení, které se snaží uznat a vyvážit jednotlivé dotčené zájmy. Jak uvedla Rada, normotvůrce se rozhodl chránit v tomto ustanovení jak nositele práv, tak uživatele. Parlament zdůraznil, že tento článek 17 představuje v tomto ohledu křehký kompromis. Tento vývoj nelze při jeho výkladu přehlížet ( 213 ).

177.

Výklad zastávaný Parlamentem, Radou a Komisí, podle něhož musí být práva uživatelů podle čl. 17 odst. 7 směrnice 2019/790 zohledněna ex ante, a nikoli pouze ex post, navíc zajišťuje přiměřenost omezení výkonu práva na svobodu projevu vyplývajícího z napadených ustanovení ( 214 ).

178.

V tomto ohledu je pravda, že mechanismus pro vyřizování stížností a zjednávání nápravy stanovený v čl. 17 odst. 9 směrnice 2019/790 představuje zároveň zásadní záruku a významný pokrok oproti směrnici 2000/31 ( 215 ). Jde o nezbytnou součást každého systému filtrování vzhledem k riziku „nadměrného blokování“, které s sebou takový systém nese. Unijní normotvůrce zahrnul do tohoto mechanismu rovněž procesní „dílčí záruky“. Uvedený mechanismus musí být „účinný a rychlý“ a takto podané stížnosti musí být vyřizovány „bez zbytečného odkladu“. Jinými slovy, poskytovatelé služeb pro sdílení jsou povinni jednat v této věci stejně rychle, jako jsou povinni jednat v případě oznámení, která přijali od nositelů práv v rámci čl. 17 odst. 4 písm. c) směrnice 2019/790 ( 216 ). Kromě toho musí být žádosti nositelů práv o blokování obsahu „řádně“ odůvodněné a stížnosti musí přezkoumávat fyzická osoba.

179.

Členské státy musí navíc podle téhož odstavce 9 také zajistit, aby byly k dispozici mimosoudní nápravné mechanismy pro řešení sporů mezi uživateli a nositeli práv. Takové mechanismy jsou užitečné pro umožnění nestranného řešení těchto sporů. Ještě důležitější je podle mého názoru skutečnost, že členské státy jsou povinny v této oblasti zajistit „účinnou soudní ochranu“. V tomto ohledu Soudní dvůr v rozsudku UPC Telekabel Wien ( 217 ) v podstatě zdůraznil, že takové právo na účinnou soudní ochranu je pro zajištění výkonu práva na svobodu projevu na internetu nezbytné.

180.

Nicméně, i když jsou tyto procesní záruky důležité, nejsou samy o sobě dostatečné k zajištění „spravedlivé rovnováhy“ mezi autorským právem a svobodou projevu uživatelů.

181.

Zaprvé podle judikatury Soudního dvora a judikatury ESLP nezbavuje existence takových procesních záruk orgány veřejné moci povinnosti dbát na minimalizaci vedlejšího účinku opatření spočívajících ve filtrování a blokování obsahu. Jedná se o odlišné a kumulativní požadavky.

182.

Oba tyto soudy totiž opakovaně rozhodly, že všechna opatření spočívající ve filtrování a blokování obsahu musí být „striktně cílená“ v tom smyslu, že musí být zaměřena na protiprávní obsah a nesmí mít svévolný nebo nadměrný dopad na legální obsah ( 218 ). Soudní dvůr ve svém rozsudku L’Oréal a další ( 219 ) rozhodl ve stejném smyslu, že opatření dohledu uložená zprostředkovateli nesmí vytvářet překážky právně dovolenému využívání jeho služby. Konečně v rozsudku UPC Telekabel Wien ( 220 ) Soudní dvůr rozhodl, že blokační opatření nesmí „zbytečně [zbavit]“ uživatele internetu možnosti legálně sdílet informace a mít k nim přístup.

183.

Z této judikatury nevyplývá, že právo na svobodu projevu brání takovým opatřením, která by mohla vést k sebemenšímu blokování legálního obsahu. Výraz „zbytečně“ použitý Soudním dvorem odráží podle mého názoru myšlenku, že účinnost ochrany práv nositelů může odůvodnit určité případy „nadměrného blokování“.

184.

Nicméně i zde musí existovat „spravedlivá rovnováha“ mezi účinností filtrování a jeho vedlejším účinkem. Jak v podstatě vyplývá z judikatury ESLP, v demokratické společnosti nelze požadovat absolutní účinnost, a tak „nulovou míru rizika“, co se týče případných porušení autorského práva, pokud by to vedlo k blokování nezanedbatelného množství legálního obsahu ( 221 ).

185.

Francouzská vláda namítá, že podle jejího výkladu článku 17 směrnice 2019/790 opatření sloužící k filtrování obsahu, která musí poskytovatelé služeb pro sdílení na základě napadených ustanovení zavést, tento požadavek splňují, pokud jsou „striktně cílená“ na obsah, který zcela nebo zčásti reprodukuje díla a jiné předměty ochrany označené nositeli práv.

186.

Tuto argumentaci nelze přijmout. Z rozsudků Scarlet Extended a SABAM totiž vyplývá, že systém filtrování systematicky blokující obsah, který oprávněným způsobem užívá předměty ochrany, by nepřiměřeně zasahoval do svobody projevu a informací ( 222 ). Podle mého názoru je tomu tak právě proto, že vedlejší účinek takového filtrování je příliš závažný na to, aby byl slučitelný s touto svobodou – a to nezávisle na tom, zda mají poškození uživatelé, jejichž informace jsou blokovány, právo na nápravu, což je aspekt, který Soudní dvůr v těchto rozsudcích ani nezmínil.

187.

K tomu existují pádné důvody. V projednávaném případě by na jedné straně vedlo preventivní blokování veškerého obsahu, který reprodukuje díla a jiné předměty ochrany označené nositeli práv, k systematickému zatěžování uživatelů nečinností, neboť k šíření právně dovoleného obsahu by nemohlo dojít, aniž by tito uživatelé úspěšně podali stížnost. Pokud by uživatelé museli systematicky uplatňovat svá práva v rámci mechanismu vyřizování stížností, je velmi pravděpodobné, že by od této možnosti značná část z nich upustila, zejména z důvodu nedostatečných znalostí, které by jim umožňovaly posoudit, zda je jejich užití těchto předmětů ochrany oprávněné, a zda tedy existují pro podání takové stížnosti důvody ( 223 ). „Nadměrné“ preventivní blokování všech těchto oprávněných způsobů užití a systematické přenášení povinnosti prokázat tuto oprávněnost na uživatele by tak mohlo mít, v krátkodobém nebo dlouhodobém horizontu, „ochromující účinek (chilling effect)“ na svobodu projevu a tvorby, jehož následkem by došlo ke snížení aktivity těchto uživatelů ( 224 ).

188.

Na druhou stranu se výměna informací na internetu vyznačuje zejména svou rychlostí. Některé typy obsahu nahraného na službách pro sdílení, zejména ty, které se týkají aktuálních událostí, vyhledává veřejnost pouze po krátkou dobu ( 225 ). Tento obsah se tak často stává zastaralým během několika dnů. Zdržovat zveřejnění takového obsahu online systematickým blokováním ex ante by mohlo vést k tomu, že zcela ztratí na aktuálnosti a zajímavosti pro veřejnost. Na rozdíl od španělské a francouzské vlády mám tudíž za to, že by takové systematické blokování bylo obzvláště problematické, i kdyby bylo pouze „dočasné“, jelikož případné obnovení obsahu po přezkoumání stížností uživatelů neumožňuje nahradit újmu způsobenou svobodě projevu těchto uživatelů ( 226 ).

189.

Zadruhé podotýkám, že Soudní dvůr ve své nedávné judikatuře zdůraznil nutnost „zachování užitečného účinku“ výjimek a omezení autorského práva s ohledem na jejich význam pro zachování „spravedlivé rovnováhy“ mezi dotčenými právy a zájmy, zejména pokud je jejich cílem zaručit dodržování svobody projevu – jako je tomu v případě užití pro účely citací, kritiky nebo recenze a užití pro účely karikatury, parodie nebo pastiše ( 227 ).

190.

Právě za účelem „zachování užitečného účinku“ těchto výjimek a omezení je přitom podle mého názoru třeba dbát na to, aby preventivní opatření přijatá na základě napadených ustanovení systematicky nebránila uživatelům v právu tyto výjimky a omezení využívat. Jestliže nositelé práv mají v digitálním prostředí možnosti kontroly svých předmětů ochrany, které v „reálném světě“ nemají – neboť nástroje pro rozpoznávání obsahu jim potencionálně dávají prostředky k tomu, aby zabránili jakémukoli způsobu užití těchto předmětů, včetně těch, na které nemají monopol, jako je parodie – je třeba odpovídajícím způsobem chránit i tyto výjimky a omezení. V tomto ohledu by hrozilo nebezpečí, že by maximální ochrana určitých duševních výtvorů byla poskytována na úkor jiných, rovněž společensky žádoucích forem tvorby ( 228 ).

191.

Domnívám se, že ze všeho výše uvedeného vyplývá, že na základě výkladu napadených ustanovení ve spojení s odstavcem 7 článku 17 směrnice 2019/790 musí opatření spočívající ve filtrování obsahu, která jsou poskytovatelé služeb pro sdílení povinni zavést, splňovat dvě kumulativní povinnosti: musí se snažit zabránit zpřístupnění online obsahu, který neoprávněně reprodukuje díla a jiné předměty ochrany označené nositeli práv a zároveň neomezovat dostupnost obsahu, který uvedené předměty reprodukuje oprávněným způsobem.

192.

Na rozdíl od toho, co tvrdí žalobkyně, tedy nemohou poskytovatelé služeb pro sdílení „použít všechna dostupná opatření“ na ochranu práv duševního vlastnictví jejich nositelů ( 229 ). „Veškeré úsilí“ a „odbornou péči“, které musí v tomto ohledu vynaložit, je třeba vykládat ve světle čl. 17 odst. 7 směrnice 2019/790. Vzhledem k tomu, že se tito poskytovatelé nacházejí ve vztahu k uživatelům a k nositelům práv ve dvoustranném profesním postavení, musí jednat „pečlivě“ ve vztahu k oběma těmto kategoriím.

193.

Článek 17 odst. 7 směrnice 2019/790 tedy ukládá uvedeným poskytovatelům – ale v rámci dohledu nad prováděním tohoto článku také správním a soudním orgánům členských států ( 230 ) – povinnost zohlednit vedlejší účinek opatření sloužících k filtrování obsahu, která provádějí ( 231 ). Nemohou tedy preventivně a systematicky blokovat obsah, na který se vztahují zejména výjimky a omezení autorského práva. Při uvedeném filtrování musí ex ante zohledňovat dodržování práv uživatelů. Navrhuji, aby Soudní dvůr v rozsudku, který bude vydán, jednoznačně potvrdil, že se v tomto případě jedná o správný výklad tohoto článku 17.

194.

Článek 17 odst. 8 směrnice 2019/790 stanoví, že „uplatňování tohoto článku nesmí vést k žádným obecným povinnostem v oblasti dohledu“. Napadená ustanovení je proto třeba vykládat rovněž ve světle tohoto odstavce.

195.

Mám přitom za to, že potvrzením zákazu takové „povinnosti“ ( 232 ) stanovil unijní normotvůrce další významnou záruku svobody projevu. Tento zákaz totiž vymezuje rozsah opatření sloužících k filtrování obsahu, která lze očekávat od všech poskytovatelů zprostředkovatelských služeb, tedy v projednávaném případě od poskytovatelů služeb pro sdílení.

196.

V tomto ohledu lze vyvodit poznatky z rozsudku Glawischnig-Piesczek, který jsem zmínil výše ( 233 ). V uvedeném rozsudku dospěl Soudní dvůr při výkladu uvedeného zákazu ve znění článku 15 směrnice 2000/31 k závěru, že provozovateli sociální sítě může být soudním příkazem uložena povinnost vyhledat mezi informacemi zveřejněnými na této síti „konkrétní informac[i] […], jejíž obsah zkoumal a posoudil příslušný soud […], který na základě tohoto posouzení dospěl k závěru, že je protiprávní“ ( 234 ), a zablokovat ji. Soud tak mohl po uvedeném provozovateli požadovat, aby blokoval přístup ke všem totožným informacím. Příkaz se dokonce mohl vztahovat i na rovnocenné informace, přičemž zmíněný provozovatel není povinen provádět „samostatné posuzování“ jejich přípustnosti a naopak může „využít automatizovaných technických způsobů a nástrojů vyhledávání“ ( 235 ).

197.

Z výše uvedeného obecně vyplývá, že i když mají poskytovatelé zprostředkovatelských služeb z technického pohledu dobré předpoklady k tomu, aby bojovali proti přítomnosti určitých protiprávních informací šířených prostřednictvím jejich služeb ( 236 ), nelze od nich očekávat „samostatné posuzování“ legality dotčených informací. Tito poskytovatelé zprostředkovatelských služeb obvykle nemají nezbytné odborné znalosti a především nezávislost – a fortiori pokud jsou vystaveni riziku obrovské odpovědnosti ( 237 ). Nemohou se tedy stát rozhodci ve věcech legality v digitálním prostoru, kteří jsou pověřeni rozhodováním o složitých právních otázkách ( 238 ).

198.

Domnívám se proto, že za účelem minimalizace rizika „nadměrného blokování“ a k zajištění dodržování práva na svobodu projevu, lze poskytovateli zprostředkovatelských služeb uložit pouze povinnost filtrovat a blokovat informace, jejichž protiprávnost byla předem stanovena soudem, nebo pokud tomu tak není, informace, jejichž protiprávnost je od počátku zjevná, tedy nepochybná, aniž by bylo obzvláště nutné posuzovat jejich kontext ( 239 ).

199.

Rád bych ostatně podotknul, že povinnosti dohledu, které považoval za odůvodněné ESLP v rozsudku Delfi A. S. v. Estonsko, se týkaly zjevně protiprávních informací ( 240 ). Ve své následné judikatuře ESLP upřesnil, takový dohled nelze požadovat, pokud jde o informace, jejichž protiprávní povaha není od počátku zjevná, a vyžaduje posouzení kontextu ( 241 ). V případě posledně uvedeného typu informací je k odstranění informací nezbytné řádně odůvodněné oznámení, které uvádí skutečnosti, na jejichž základě je protiprávnost zřejmá, nebo případně soudní příkaz, pokud takové oznámení není v tomto ohledu dostačující.

200.

Jak jsem konkrétně vysvětlil ve svém stanovisku ve spojených věcech YouTube a Cyando ( 242 ), z rozsudku Glawischnig-Piesczek, převedeného do oblasti autorského práva, vyplývá, že i když podle článku 15 směrnice 2000/31 nelze poskytovateli zprostředkovatelských služeb uložit povinnost obecného filtrování informací, které ukládá, za účelem vyhledávání jakéhokoli porušování autorských práv, nebrání toto ustanovení a priori tomu, aby byla uvedenému poskytovateli uložena povinnost zablokovat konkrétní soubor, který podle předchozího rozhodnutí soudu protiprávně užívá chráněné dílo. Ve zmíněném rámci tedy nebrání toto ustanovení tomu, aby byla poskytovateli uložena povinnost odhalovat a blokovat nejen totožné kopie tohoto souboru, ale rovněž další rovnocenné soubory, tedy soubory, které používají dotčené dílo stejným způsobem.

201.

Tento výklad lze podle mého názoru přenést mutatis-mutandis na čl. 17 odst. 8 směrnice 2019/790. Vzhledem k tomu, že v rámci systému podle tohoto článku 17 nebyla protiprávní povaha obsahu, který má být filtrován, konstatována předem soudem, může se jednat, jak je vysvětleno v bodě 198 tohoto stanoviska, pouze o vyhledávání obsahu, který se s ohledem na informace poskytnuté nositeli práv jeví jako zjevně porušující autorská práva. Domnívám se, že podle napadených ustanovení vykládaných ve světle uvedeného odstavce 8 musí být opatření sloužící k filtrování obsahu, která jsou poskytovatelé služeb pro sdílení podle napadených ustanovení povinni zavést, omezena na obsah, který je „totožný“ nebo „rovnocenný“ dílům a jiným předmětům ochrany označeným nositeli práv ( 243 ).

202.

První kategorie uvedená v předchozím bodě se konkrétně týká totožných kopií děl nebo jiných předmětů ochrany identifikovaných nositeli práv bez dodatečných prvků nebo přidané hodnoty. Druhá kategorie se vztahuje k obsahu, který tyto předměty reprodukuje stejným způsobem, přičemž vykazuje nepatrné změny, takže je veřejnost nerozezná od původních předmětů (například v případě jednoduchých technických úprav, jejichž cílem je obejít systém filtrování, jako je změna formátu, obrácení nebo úprava rychlosti obrazu atd.) ( 244 ). Odhalení těchto dvou kategorií obsahu nevyžaduje od poskytovatelů služeb pro sdílení, aby prováděli „samostatné posuzování“ jejich legality – porušení bude s ohledem na „relevantní a nezbytné“ informace poskytnuté nositeli práv zjevné – a bude moci být provedeno pomocí „automatizovaných technických způsobů a nástrojů vyhledávání“ ( 245 ).

203.

Naproti tomu nelze po poskytovatelích služeb pro sdílení požadovat, aby preventivně filtrovali i obsah, který sice reprodukuje díla a předměty ochrany označené nositeli práv, ale výrazně se od nich liší, jako je tomu v případech opakovaného použití výňatků z děl v jiných souvislostech, „přeměn“ obsahu atd., na které se mohou vztahovat výjimky a omezení autorského práva. Určení, zda tím mohlo dojít k porušení autorských práv, by předpokládalo „samostatné posuzování“ ze strany těchto poskytovatelů, kteří by museli hodnotit kontext těchto způsobů užití. Jak přitom uvádí Polská republika, rozhodování o složitých otázkách autorského práva týkajících se mimo jiné přesného rozsahu výjimek a omezení nelze ponechat na zmíněných poskytovatelích. Těmto poskytovatelům nepřísluší rozhodovat o hranicích kreativity na internetu tím, že budou sami zkoumat, zda například obsah, který uživatel zamýšlí nahrát, splňuje požadavky parodie. Takové pověření by vedlo k nepřijatelnému riziku „nadměrného blokování“. Tyto otázky musí být ponechány soudu.

204.

Z výše uvedených oddílů podle mého názoru vyplývá, že článek 17 směrnice 2019/790 obsahuje dostatečné záruky, které ohraničují rozsah omezení výkonu práva na svobodu projevu vyplývajícího z napadených ustanovení.

205.

Na jedné straně podle odstavce 7 tohoto článku nemohou poskytovatelé služeb pro sdílení na základě napadených ustanovení preventivně blokovat veškerý obsah, který reprodukuje díla a jiné předměty ochrany označené nositeli práv, včetně toho, který může být legální. Na druhé straně podle odstavce 8 tohoto článku je možné těmto poskytovatelům uložit povinnost odhalovat a blokovat pouze takový obsah, který je „totožný“ a „rovnocenný“ s uvedenými předměty, tedy obsah, jehož protiprávní povaha je zjevná s ohledem na „relevantní a nezbytné“ informace, které poskytli nositelé práv. V takových případech, kdy je porušení autorských práv vysoce pravděpodobné, lze přepokládat, že je tento obsah protiprávní. Je proto přiměřené takový obsah preventivně blokovat, přičemž je na dotyčných uživatelích, aby v rámci mechanismu pro vyřizování stížností prokázali oprávněnost jeho užití – například tím, že mají licenci nebo že se ve skutečnosti jedná o volné dílo ( 246 ). Stručně řečeno, „veškeré úsilí“, které jsou povinni poskytovatelé služeb pro sdílení podle napadených ustanovení vynaložit, spočívá v blokování těchto zjevných porušení ( 247 ).

206.

Naopak ve všech nejednoznačných situacích – krátké úryvky děl převzaté do delšího obsahu, „přeměněná“ díla atd. – v nichž lze důvodně předpokládat konkrétně použití výjimek a omezení autorského práva, není možné dotčený obsah preventivně blokovat.

207.

Jak totiž zdůraznily Parlament, Rada a Komise, povinnost dosáhnout výsledku stanovená v čl. 17 odst. 7 prvním pododstavci směrnice 2019/790 nebránit zpřístupnění právně dovolenému obsahu na internetu je v tomto ohledu více omezující než povinnost vynaložit „veškeré úsilí“ vyplývající z napadených ustanovení, která představuje povinnost vynaložit určité úsilí ( 248 ). Z toho plyne, že unijní normotvůrce chtěl, podle mého názoru právem, zajistit, aby poskytovatelé služeb pro sdílení upřednostňovali v takovém případě svobodu projevu. Jinými slovy, normotvůrce měl za to, že „falešně pozitivní výsledky“, spočívající v blokování legálního obsahu, jsou závažnější než „falešně negativní výsledky“, v jejichž důsledku dojde k propuštění určitého protiprávního obsahu.

208.

Jak uvedly Parlament, Rada a Komise, v případě těchto nejednoznačných situací je třeba přepokládat, že je dotčený obsah legální, a nelze proto bránit jeho zpřístupnění online.

209.

Potíž spočívá v definování praktických řešení, jak tuto dichotomii řešit pomocí nástrojů pro automatické rozpoznávání obsahu, které budou muset poskytovatelé služeb pro sdílení v řadě situací využívat. Žalobkyně ostatně poukazovala na to, že unijní normotvůrce nezmínil v tomto ohledu ve směrnici 2019/790 žádné konkrétní řešení.

210.

Jak jsem však uvedl, je podle mého názoru na unijním normotvůrci, aby stanovil podstatu záruk nezbytných k minimalizaci rizik, které pro oblast svobody projevu vyplývají z napadených ustanovení. Naproti tomu, jak uvedla Rada, v takové oblasti, která předpokládá přijetí technických opatření, jako je oblast, o kterou jde v projednávané věci, a vzhledem tomu, že se článek 17 směrnice 2019/790 bude vztahovat na různé typy poskytovatelů, služeb a předmětů ochrany, je na členských státech a Komisi, aby upřesnily podrobnosti ( 249 ).

211.

V praxi budou uvedená řešení spočívat v tom, že do nástrojů pro rozpoznávání obsahu budou začleněny parametry, které pomohou rozlišit mezi zjevným a nejednoznačným. Ty se mohou měnit v závislosti na typech chráněných předmětů a dotčených výjimek. Bude se jednat například o zohlednění míry shody zjištěné těmito nástroji, jakož i stanovení prahových hodnot, při jejichž překročení je automatické zablokování obsahu odůvodněné, zatímco při jejich nedosažení je možné důvodně uplatnit výjimku, například citaci ( 250 ). Takové řešení by mohlo být spojeno s mechanismem, který by uživatelům umožňoval označit obsah v okamžiku zpřístupnění nebo bezprostředně poté příznakem (flagging), zda se domnívají, že se na ně vztahuje výjimka nebo omezení, na základě čehož by dotyčný poskytovatel provedl manuální kontrolu daného obsahu, aby ověřil, zda je použití této výjimky či omezení zjevně vyloučeno, nebo zda je naopak možné si ho rozumně představit ( 251 ).

212.

Obecně lze uvést, že s ohledem různé typy poskytovatelů, služeb a děl nebo chráněných předmětů, nelze stanovení těchto praktických řešení ponechat na uvedených poskytovatelích, ani ho zcela ponechat, v rozporu s tím, co tvrdí francouzská vláda, na nositelích práv ( 252 ). S ohledem na význam uvedených řešení pro svobodu projevu uživatelů by tato řešení neměla být neprůhledně definována pouze těmito soukromými subjekty, ale mělo by se tak stát transparentně a pod dohledem orgánů veřejné moci.

213.

Právě v tom podle mého názoru spočívá užitečnost dialogu mezi zúčastněnými stranami, který unijní normotvůrce předpokládá v čl. 17 odst. 10 směrnice 2019/790. Toto ustanovení stanoví povinnost Komise uspořádat ve spolupráci s členskými státy dialog mezi poskytovateli služeb pro sdílení, nositeli práv, organizacemi uživatelů a jinými relevantními zúčastněnými stranami za účelem přezkoumání „osvědčených postup(ů) spolupráce mezi poskytovateli služeb pro sdílení obsahu online a nositeli práv“. Na tomto základě má Komise vydat pokyny k uplatňování uvedeného článku 17, zejména ke způsobu provádění napadených ustanovení. V tomto procesu je třeba věnovat „zvláštní pozornost nutnosti zajistit rovnováhu mezi základními právy a uplatňováním výjimek a omezení“. Komise je tedy za pomoci zúčastněných stran povinna navrhnout praktická řešení, která umožní provádění napadených ustanovení v souladu s odstavci 7 a 8 článku 17 ( 253 ).

214.

Závěrem bych rád upřesnil, že v souladu s tím, co tvrdí Komise, a s tím, co jsem uvedl v bodě 183 tohoto stanoviska, povinnost stanovená v čl. 17 odst. 7 směrnice 2019/790 neznamená, že mechanismy, které povedou k zanedbatelnému počtu „falešně pozitivních“ případů, jsou automaticky v rozporu s tímto ustanovením. Chybovost by však měla být co možná nejnižší. Z toho vyplývá, že v případech, kdy by za současného stavu technologií nebylo například ve vztahu k určitým druhům děl a předmětů ochrany možné používat nástroj automatického filtrování, aniž by to vedlo k nikoli zanedbatelné míře „falešně pozitivních“ výsledků, mělo by být podle mého názoru použití takového nástroje podle odstavce 7 vyloučeno ( 254 ).

215.

Výklad navrhovaný v tomto stanovisku není zpochybněn argumentem španělské a francouzské vlády, podle něhož je nezbytné preventivně blokovat veškerý obsah, který zcela nebo zčásti reprodukuje předměty ochrany označené nositeli práv, aby se vyloučilo jakékoli riziko šíření protiprávního obsahu prostřednictvím služby pro sdílení, neboť takové šíření by jim vzhledem k rychlosti výměny informací na internetu mohlo způsobit „nenapravitelnou“ újmu.

216.

I když riziko vážné a bezprostřední újmy způsobené pokusem o zpřístupnění obsahu zjevně porušujícího autorská práva online podle mého názoru může odůvodnit opatření spočívající v preventivním zablokování tohoto obsahu ( 255 ), nemohou uvedení nositelé práv požadovat, jak jsem uvedl v bodě 184 tohoto stanoviska, „nulovou míru rizika“, pokud jde o možná porušení jejich práv. Bylo by nepřiměřené uplatňovat taková opatření na všechny spornější případy potenciální újmy případně způsobené například „přeměněným“ obsahem, na který se mohou, ale také nemusí vztahovat výjimky a omezení autorského práva a který není přímou konkurencí původních předmětů ochrany ( 256 ). V těchto situacích by přijetí takových preventivních opatření naopak mohlo způsobit „nenapravitelnou“ újmu na svobodě projevu, a to z důvodů, které jsem vysvětlil v bodě 188 tohoto stanoviska.

217.

Soudní dvůr kromě toho opakovaně rozhodl, „že z čl. 17 odst. 2 Listiny nijak nevyplývá, že právo duševního vlastnictví je nedotknutelné, a že by tedy jeho ochrana musela být nezbytně zajištěna absolutně“ ( 257 ).

218.

Ostatně výklad navrhovaný v tomto stanovisku nenechává nositele práv bez ochrany, pokud jde o tento nejednoznačný obsah. Není třeba se jmenovitě znovu zabývat rozsahem práva na sdělování veřejnosti jako takovým ( 258 ). Skutečnost, že určitý obsah, který reprodukuje protiprávním způsobem jejich díla a jiné předměty ochrany, nebyl zablokován v okamžiku jeho zpřístupnění online, totiž nebrání těmto nositelům práv zejména v tom ( 259 ), aby požádali o odstranění a trvalé zablokování dotčeného obsahu prostřednictvím oznámení podle čl. 17 odst. 4 písm. c) směrnice 2019/790 ( 260 ), které obsahuje přiměřené vysvětlení důvodů, proč by například mělo být vyloučeno použití výjimky ( 261 ). Dotyčný poskytovatel bude muset toto oznámení pečlivě přezkoumat a rozhodnout, zda je ve světle těchto nových skutečností protiprávnost užití zjevná ( 262 ). V takovém případě musí dotyčný poskytovatel pod hrozbou vzniku odpovědnosti neprodleně zablokovat přístup k obsahu nebo jej odstranit ze svých internetových stránek. Jak zdůrazňuje Komise, z bodu 66 druhého pododstavce odůvodnění směrnice 2019/790 ( 263 ) vyplývá, že unijní normotvůrce stanovil, že v určitých případech je tento postup jediným způsobem, který umožňuje zajistit nedostupnost určitého obsahu. Pokud z uvedených vysvětlení není protiprávnost obsahu zřejmá, protože dotčený obsah vyvolává složité nebo nové právní otázky v oblasti autorského práva, bude v zásadě nutné předložit věc soudu, který je jako jediný příslušný k rozhodování o těchto otázkách. Nositelé práv se tedy budou muset obrátit na základě zejména čl. 8 odst. 3 směrnice 2001/29 na soudní orgán, aby tento orgán rozhodl o tomto obsahu a v případě jeho protiprávnosti nařídil jeho zablokování.

219.

Jak správně poznamenal Parlament, uvedený způsob zajišťuje „spravedlivou rovnováhu“ mezi kroky, které jsou v některých případech vyžadovány od uživatelů, aby mohl být jejich obsah zpřístupněn online a kroky, které jsou v jiných případech vyžadovány od nositelů práv, aby byl tento obsah odstraněn ( 264 ).

220.

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že omezení výkonu práva na svobodu projevu a informací vyplývající z napadených ustanovení, jak byla vyložena v tomto stanovisku, splňuje všechny podmínky stanovené v čl. 52 odst. 1 Listiny. Uvedené omezení je tedy podle mě s tímto právním nástrojem slučitelné. Žaloba Polské republiky proto musí být podle mého názoru zamítnuta ( 265 ).

221.

Po vypracování tohoto stanoviska byly v průběhu jeho překladu službami Soudního dvora zveřejněny dva důležité dokumenty.

222.

Jednak byl vynesen rozsudek ve věcech YouTube a Cyando ( 266 ). Úvahy Soudního dvora uvedené v tomto rozsudku ve vztahu ke směrnicím 2000/31 a 2001/29, které zde nemohu podrobně zkoumat, podle mého názoru úvahy rozvinuté v tomto stanovisku nezpochybňují ( 267 ).

223.

Dále Komise zveřejnila své pokyny k uplatňování článku 17 směrnice 2019/790 ( 268 ). Tyto pokyny v podstatě opakují to, co Komise tvrdila před Soudním dvorem, a odrážejí vysvětlení uvedená v bodech 158 až 219 tohoto stanoviska. Uvedené pokyny však také nově uvádějí, že nositelé práv by měli mít možnost „vyhradit si“ (earmark) předměty, jejichž neoprávněné zpřístupnění na internetu by jim „mohlo způsobit značnou hospodářskou újmu“. Poskytovatelé by měli ve vztahu k těmto předmětům postupovat se zvláštní pečlivostí. Dále se uvádí, že uvedení poskytovatelé by nesplnili své povinnosti vynaložit „veškeré úsilí“, pokud by i přes tyto „výhrady“ umožnili zpřístupnění obsahu reprodukujícího tyto předměty na internetu. Pokud to má být chápáno tak, že titíž poskytovatelé mají blokovat obsah ex ante pouze na základě tvrzení nositelů práv o riziku značné hospodářské újmy – pokyny neobsahují žádné jiné kritérium, které by objektivně omezovalo mechanismus „výhrady“ na konkrétní případy ( 269 ) – i když takový obsah zjevně neporušuje autorská práva, nemohu s tím souhlasit, protože jinak bych se musel vrátit ke všem úvahám uvedeným v tomto stanovisku.

224.

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žaloba Polské republiky musí být podle mého názoru zamítnuta a Parlament a Rada požadovaly náhradu nákladů řízení, je třeba tomuto členskému státu uložit náhradu nákladů řízení. Španělská a francouzská vláda, jakož i Komise, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, musí nicméně v souladu s čl. 140 odst. 1 tohoto jednacího řádu nést vlastní náklady řízení.

225.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr: