1. 

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (Úř. věst. 2008, L 133, s. 66) stanoví právní rámec upravující smlouvy o spotřebitelském úvěru. Konkrétně článek 10 upřesňuje druh informací, které musí být v každé takové úvěrové smlouvě uvedeny. Soudní dvůr je nyní v rámci této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce žádán o objasnění některých aspektů týkajících se oblasti působnosti a správného výkladu uvedeného ustanovení.

2. 

Tuto žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podal k Soudnímu dvoru Sąd Rejonowy w Siemianowicach Śląskich (Okresní soud v Siemianowicach Śląskich, Polsko) dne 12. prosince 2018 v souvislosti se dvěma žalobami podanými společností Mikrokasa S.A., se sídlem v Gdyni, a Revenue Niestandaryzowany Sekurytyzacyjny Fundusz Inwestycyjny Zamknięty, se sídlem ve Varšavě, proti XO v řízeních spojených předkládajícím soudem ke společnému projednání, které se týkají nároků na zaplacení částek splatných na základě dvou samostatných smluv o spotřebitelském úvěru.

3. 

Hlavní otázka vznesená v projednávané věci se týká stupně harmonizace a oblasti působnosti čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 a rozsahu, v němž mohou být požadavky této směrnice doplněny požadavky stanovenými vnitrostátními právními předpisy. Před posouzením těchto otázek je však nejdříve nutné uvést relevantní právní úpravu.

4.

Body 3, 4, 6 až 9, 19 a 31 odůvodnění směrnice 2008/48, ve znění použitelném v roce 2016, uvádí:

[…]

[…]

[…]

5.

Článek 1 směrnice 2008/48, nadepsaný „Předmět“, stanoví:

„Účelem této směrnice je harmonizovat některé aspekty právních a správních předpisů členských států, které se týkají smluv o spotřebitelském úvěru.“

6.

Článek 3 uvedené směrnice, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

7.

Článek 5 směrnice 2008/48, nadepsaný „Předsmluvní informace“, stanoví:

„1.   S dostatečným předstihem před tím, než je spotřebitel vázán úvěrovou smlouvou nebo nabídkou, poskytne věřitel a případně zprostředkovatel úvěru spotřebiteli na základě věřitelem nabízených úvěrových podmínek a případně spotřebitelem vyjádřených preferencí a poskytnutých údajů informace potřebné ke srovnání různých nabídek, aby mohl spotřebitel učinit informované rozhodnutí, zda úvěrovou smlouvu uzavře. Tyto informace se poskytují na papíře nebo na jiném trvalém nosiči prostřednictvím formuláře ‚standardní evropské informace o spotřebitelském úvěru‘ obsaženého v příloze II. Pokud věřitel poskytl ‚standardní evropské informace o spotřebitelském úvěru‘, má se za to, že splnil požadavky na poskytnutí informací podle tohoto odstavce a podle čl. 3 odst. 1 a 2 směrnice 2002/65/ES[ ( 3 )].

Dotyčné informace zahrnují

[…]

Veškeré dodatečné informace, jež věřitel poskytne spotřebiteli, se předávají v samostatném dokumentu, který může být ke ‚standardním evropským informacím o spotřebitelském úvěru‘ připojen.

[…]

4.   Vedle ‚standardních evropských informací o spotřebitelském úvěru‘ obdrží spotřebitel bezplatně na požádání kopii návrhu úvěrové smlouvy. […]

[…]

6.   Členské státy zajistí, aby věřitelé a případně zprostředkovatelé úvěru poskytli spotřebiteli náležité vysvětlení, aby byl schopen posoudit, zda navrhovaná úvěrová smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci, a to případně vysvětlením předsmluvních informací, které mají být poskytnuty podle odstavce 1, jakož i základních charakteristik nabízených produktů a jejich možných konkrétních dopadů na spotřebitele, včetně důsledků nezaplacení platby spotřebitelem. […]“

8.

Článek 10 uvedené směrnice, nadepsaný „Informace, které mají být uvedeny v úvěrových smlouvách“, stanoví v odstavci 1 a 2 následující:

„1.   Úvěrové smlouvy se vypracovávají na papíře nebo na jiném trvalém nosiči.

Každá smluvní strana obdrží jedno vyhotovení úvěrové smlouvy. Tímto článkem nejsou dotčena žádná vnitrostátní pravidla ohledně platnosti uzavírání úvěrových smluv, jež jsou v souladu s právem [Unie].

2.   Úvěrová smlouva jasně a výstižně uvádí:

[…]“

9.

Článek 22 odst. 1 směrnice 2008/48, nadepsaný „Harmonizace a kogentní povaha směrnice“, stanoví:

„Pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nesmějí členské státy ve svém vnitrostátním právu zachovávat ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice“.

10.

Ustawa z dnia 7 lipca 2005 r. o zmianie ustawy Kodeks cywilny oraz o zmianie niektórych innych ustaw (zákon ze dne 7. července 2005, kterým se mění zákon uvozující občanský zákoník a některé jiné zákony) (Dz. U. z roku 2005, č. 157, částka 1316), vložil do ustawa z dnia 23 kwietnia 1964 r. – Kodeks cywilny (zákon ze dne 23. dubna 1964 – občanský zákoník) (Dz. U. z roku 2014, částka 121, konsolidované znění), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), článek 359 § 22. Uvedené ustanovení stanoví horní hranici úroků, které lze požadovat jako protihodnotu za právní úkon, tedy dvojnásobek roční zákonné výše úroků. V současnosti činí tato horní hranice úroků 10 % vypůjčené jistiny.

11.

Někteří věřitelé obcházeli tuto vnitrostátně zavedenou hranici tím, že uměle zvyšovali částku účtovaných provizí a poplatků. V reakci na to vnitrostátní soudy judikovaly, že byla-li ujednání stanovující tyto provize nebo náklady napadena nebo podal-li věřitel žalobu na zaplacení peněžité částky k soudu, byl následně povinen prokázat existenci protiplnění za jakoukoliv provizi nebo jakékoliv náklady účtované nad rámec úroků. Při neexistenci takového protiplnění, nebo pokud se ukázalo, že provize nebo náklady byly účtovány za poskytnutí jistiny, měly vnitrostátní soudy za to, že účelem těchto provizí nebo nákladů bylo obejít ustanovení čl. 359 § 2 občanského zákoníku. Z těchto důvodů byla jejich výše snížena na horní hranici úroků, které lze požadovat podle čl. 359 § 2 občanského zákoníku. Pokud provize nebo náklady představovaly protiplnění za jiné služby, než je poskytnutí jistiny, mohla být taková ujednání přesto prohlášena za neplatná, avšak za podmínky, že byla zneužívající ve smyslu vnitrostátní právní úpravy provádějící směrnici Rady 93/13/EHS ( 4 ).

12.

Následně polský zákonodárce zavedl za účelem posílení kontroly cen účtovaných věřiteli mechanismus stanovující horní hranici dalších nákladů úvěru odlišných od úroků, které lze požadovat, a to prostřednictvím článku 5 odst. 6a a článku 36a ustawa z dnia 12 maja 2011 r. o kredycie konsumenckim (zákon ze dne 12. května 2011 o spotřebitelském úvěru) (Dz. U. z roku 2011, č. 126, částka 715) (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

13.

Článek 5 odst. 6, odst. 6a, odst. 7 a odst. 8 zákona o spotřebitelském úvěru definuje řadu pojmů, na které je v uvedeném zákoně odkazováno. Konkrétně se podle tohoto ustanovení rozumí:

14.

Článek 13 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví:

15.

Článek 30 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví:

16.

Článek 36a zákona o spotřebitelském úvěru stanoví:

„1.   Maximální výše dalších nákladů úvěru odlišných od úroků se vypočte podle následujícího vzorce:

kde:

MPKK je maximální výše dalších nákladů úvěru odlišných od úroků,

K je celková výše úvěru,

n je doba splácení ve dnech,

R je počet dnů v roce.

2.   Další náklady úvěru odlišné od úroků za celou dobu trvání úvěru nesmí přesahovat celkovou výši úvěru.

3.   Další náklady úvěru odlišné od úroků vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru se neplatí v rozsahu převyšujícím maximální výši dalších nákladů úvěru odlišných od úroků vypočítanou způsobem stanoveným v odstavci 1 nebo celkovou výši úvěru.“

17.

Článek 45 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví zánik úroků a dalších nákladů úvěru jako sankci v případě nedodržení článku 36a. Podle článku 47 uvedeného zákona smluvní ustanovení nemohou vyloučit ani omezit práva spotřebitele.

18.

Obě věci projednávané předkládajícím soudem, který je spojil rozhodnutím ze dne 8. listopadu 2018, se týkají zaplacení pohledávek vyplývajících ze dvou samostatných úvěrových smluv uzavřených XO.

19.

První věc se týká smlouvy o hotovostní půjčce uzavřené dne 21. prosince 2016 mezi společností Mikrokasa a XO, na základě které bylo XO půjčeno 4000 zlotych (PLN) (cca 940 eur). Na základě této smlouvy – o jejímž obsahu strany nejednaly – se XO zavázala zaplatit za tuto půjčku poplatek za její přípravu ve výši 600 PLN (cca 139 eur), administrativní poplatek ve výši 3400 PLN (cca 790 eur) a úroky v sazbě 7 % p. a., které za dobu trvání půjčky činily celkem 371,87 PLN (cca 86 eur).

20.

Ve smlouvě o hotovostní půjčce se uvádí, že „celková částka splatná spotřebitelem“, která je popsána jako „souhrn všech peněžních prostředků, které Vám úvěrující dává k dispozici, a všech nákladů, které budete muset zaplatit v souvislosti se smlouvou o úvěru“, činí 8371,87 PLN (cca 1946 eur). Smlouva o hotovostní půjčce rovněž stanoví, že „další náklady úvěru odlišné od úroků“ činily 4000 PLN (cca 929 eur).

21.

Žalobkyně vysvětluje, že další náklady úvěru odlišné od úroků byly stanoveny v dolní hranici nákladů pro poskytovatele půjček, a proto by tyto poplatky byly nutně nižší než skutečné náklady nesené věřiteli. Odkázala také na judikaturu polských soudů, podle které je posuzování nepřiměřenosti dalších nákladů úvěru odlišných od úroků nepřípustné, pokud se jejich výše nachází pod horní hranicí dalších nákladů úvěru odlišných od úroků.

22.

Vzhledem k tomu, že XO neuhradila společnosti Mikrokasa z dlužné částky nic, podala uvedená společnost dne 30. června 2017 proti XO žalobu k Sądu Rejonowemu Lublin Zachód w Lublinie (Okresní soud pro Lublin-západ v Lublinu, Polsko), kterou se domáhá zaplacení částky 8184,53 PLN z titulu půjčky, kterou XO nesplatila.

23.

Sąd Rejonowy Lublin Zachód w Lublinie (Okresní soud pro Lublin-západ v Lublinu) v rozhodnutí ze dne 10. října 2017 konstatoval, že nejsou splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu a postoupil tuto věc soudu, který je věcně příslušný pro rozhodování spotřebitelských sporů, konkrétně předkládajícímu soudu.

24.

Druhá věc se týká smlouvy o půjčce uzavřené dne 21. listopadu 2016 mezi společností IPF Polska sp. z o.o. ve Varšavě (dále jen „věřitelka“) a XO, o jejímž obsahu rovněž strany nejednaly a na základě které dala věřitelka XO k dispozici hotovost ve výši 3000 PLN (cca 698 eur).

25.

Na základě této smlouvy o půjčce byla XO povinna zaplatit provizi ve výši 2084 PLN (cca 484 eur) a úroky v sazbě 10 % p. a., které za dobu trvání půjčky činily celkem 248,41 PLN (cca 57 eur).

26.

Žalobkyně v druhé uvedené věci, společnost Revenue Niestandaryzowany Sekurytyzacyjny Fundusz Inwestycyjny Zamknięty (dále jen „Revenue“), nabyla od věřitelky pohledávku vůči žalované na základě smlouvy o postoupení pohledávky. Žalovaná uhradila žalobkyni malou část dluhu ze smlouvy o půjčce.

27.

Společnost Revenue podala dne 27. října 2017 na XO žalobu k Sądu Rejonowymu Lublin Zachód w Lublinie (Okresní soud pro Lublin-západ v Lublinu), v níž se domáhala zaplacení částky 5196,68 PLN (cca 1208 eur).

28.

Sąd Rejonowy Lublin Zachód w Lublinie (Okresní soud pro Lublin-západ v Lublinu) vydal dne 29. listopadu 2017 platební rozkaz ukládající povinnost zaplatit žalovanou částku. Spotřebitelka napadla uvedený platební rozkaz a druhá věc byla vrácena zpět předkládajícímu soudu k projednání.

29.

Ve svých podáních XO v zásadě tvrdila, že ochrana poskytovaná článkem 359 § 21 je nedostatečná a že pojem „další náklady úvěru odlišné od úroků“ užívaný v uvedeném ustanovení pro výpočet maximální výše poplatků, které lze účtovat, neodráží skutečné náklady úvěru.

30.

V této souvislosti vnitrostátní soud uvádí, že v obou věcech další náklady úvěru odlišné od úroků nepřesahují horní hranici povolenou podle článku 36a zákona o spotřebitelském úvěru. Předkládající soud však pojal pochybnosti o slučitelnosti článku 36a zákona o spotřebitelském úvěru s unijním právem, neboť pojem „další náklady úvěru odlišné od úroků“ není ve směrnici 2008/48 uveden. I když článek 36a zákona o spotřebitelském úvěru sleduje jiné cíle než informování spotřebitelů, vytvoření této nové kategorie nákladů může být v rozporu s cílem ochrany spotřebitelů sledovaným uvedenou směrnicí, neboť článek 36a zákona o spotřebitelském úvěru konkrétně nestanoví povinnost informovat spotřebitele o dalších nákladech úvěru odlišných od úroků, včetně případů, kdy se tyto náklady pohybují pod hranicí stanovenou v uvedeném ustanovení.

31.

Vnitrostátní soud se dále táže, zda se na jednotlivá ujednání stanovující další náklady úvěru odlišné od úroků vztahuje směrnice 93/13 a zda spadají pod výjimku stanovenou v čl. 1 odst. 2 uvedené směrnice. Přestože článek 36a zákona o spotřebitelském úvěru skutečně stanoví horní hranici dalších nákladů úvěru odlišných od úroků, které lze účtovat, uvedené ustanovení nestanoví jejich přesnou výši. Vyvstává tudíž otázka, zda lze cenová ujednání, která jsou v souladu s uvedeným ustanovením, považovat za ujednání odrážející závazná právní a správní ustanovení ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13.

32.

Sąd Rejonowy w Siemianowicach Śląskich (Okresní soud v Siemianowice Śląskie) se rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

33.

Na žádost Soudního dvora omezím své úvahy v tomto stanovisku na první otázku.

34.

Na úvod je třeba poznamenat, že se pochybnosti vyjádřené předkládajícím soudem týkají odkazu učiněného v článku 36a zákona o spotřebitelském úvěru na pojem „další náklady úvěru odlišné od úroků“. Vzhledem k tomu, že směrnice 2008/48 neobsahuje žádnou zmínku o tomto či o jakémkoliv podobném pojmu, předkládající soud si klade otázku, zda mohou vnitrostátní právní předpisy odkazovat na tento pojem a zda smlouvy o úvěru musí či pouze mohou uvádět výši těchto nákladů. První otázka tedy vznáší dvě samostatné otázky.

35.

První otázka spočívá v určení, zda čl. 10 odst. 2 ve spojení s čl. 22 odst. 1 směrnice 2008/48 brání tomu, aby takové vnitrostátní ustanovení, jako je článek 36a zákona o spotřebitelských úvěrech, odkazovalo pro své vlastní účely na pojem, který není stanoven ve směrnici 2008/48, jako je pojem „další náklady úvěru odlišné od úroků“.

36.

Druhá otázka spočívá v upřesnění, zda uvedená unijní ustanovení brání vnitrostátní právní úpravě, která dovoluje, aby smlouvy o úvěru obsahovaly mezi informacemi poskytovanými spotřebitelům i jiné informace než ty, které jsou stanoveny v uvedené směrnici, jako jsou další náklady úvěru odlišné od úroků.

37.

Navrhuji nyní postupně se zabývat těmito dvěma otázkami.

38.

V tomto ohledu se zdá, že ne všechna ustanovení citovaná předkládajícím soudem v první otázce – konkrétně čl. 3 písm. g), čl. 10 odst. 1 a čl. 22 odst. 1 směrnice 2008/48 – jsou relevantní.

39.

Pokud jde o čl. 3 písm. g), přestože definuje pojem „celkové náklady úvěru pro spotřebitele“, ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, nevyplývá, že by byl odkaz na tyto celkové náklady nebo jejich výpočet v kterékoliv ze dvou smluv, které jsou předmětem sporu v projednávané věci, zpochybňován.

40.

Pokud jde o čl. 10 odst. 1 směrnice 2008/48, z jeho znění vyplývá, že se uvedené ustanovení týká nosiče, na němž musí být úvěrové smlouvy vypracovány. Uvedené ustanovení tedy podle všeho také nesouvisí s první položenou otázkou. Článek 10 odst. 1 nepochybně uvádí, že uvedené ustanovení se použije, aniž jsou dotčena jakákoliv vnitrostátní pravidla platnosti uzavírání úvěrových smluv, jež jsou v souladu s unijním právem. Avšak vzhledem k tomu, že účelem takového ustanovení je objasnění oblasti působnosti ostatních ustanovení stanovených v článku 10, nemůže být vykládáno samostatně.

41.

Za těchto okolností lze poznamenat, že relevantní odstavec článku 10 směrnice 2008/48 není ve skutečnosti odstavec 1, ale naopak odstavec 2, který definuje relevantní informace, které musí být uvedeny v úvěrových smlouvách.

42.

Za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu proto navrhuji pohlížet na vznesenou otázku tak, že se zaprvé týká otázky, zda je třeba vykládat čl. 10 odst. 2 ve spojení s čl. 22 odst. 1 směrnice 2008/48 v tom smyslu, že brání tomu, aby vnitrostátní právní úprava odkazovala na částku účtovaných dalších nákladů úvěru odlišných od úroků, a to za podmínky, že taková právní úprava nevyžaduje od věřitelů, aby uváděli tuto částku v úvěrových smlouvách, a zadruhé, zda může na základě uvedených ustanovení vnitrostátní právní úprava umožňovat věřitelům, aby dobrovolně uváděli tuto informaci v úvěrové smlouvě.

43.

Článek 1 směrnice 2008/48 uvádí, že tato směrnice harmonizuje některé aspekty právních a správních předpisů členských států, které se týkají smluv o spotřebitelském úvěru.

44.

V tomto ohledu bod 9 odůvodnění uvedené směrnice uvádí, že v tomto ohledu je pro zajištění vysoké a rovnocenné úrovně ochrany zájmů všech spotřebitelů v EU a pro vytvoření skutečného vnitřního trhu je úplná harmonizace vnitrostátních právních předpisů nezbytná.

45.

Článek 22 odst. 1 směrnice 2008/48 stanoví, že pokud tato směrnice obsahuje harmonizovaná ustanovení, nejsou členské státy oprávněny ve vnitrostátním právu zachovávat ani zavádět jiná ustanovení než ustanovení této směrnice ( 5 ).

46.

V této souvislosti čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 stanoví, jak jeho název napovídá, harmonizaci informací, které musí být povinně uvedeny v úvěrové smlouvě. Uvedené ustanovení neuvádí mezi těmito údaji částku účtovaných dalších nákladů úvěru odlišných od úroků.

47.

Článek 10 odst. 2 nicméně ukládá věřitelům povinnost uvádět celkové náklady úvěru pro spotřebitele. Posledně zmíněný pojem je definován v čl. 3 písm. g) tak, že se jím rozumí „veškeré náklady, včetně úroku, provizí, daní a veškerých dalších poplatků, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti s úvěrovou smlouvou a které jsou věřiteli známy, s výjimkou nákladů na notáře“. Avšak vzhledem k tomu, že unijní normotvůrce uložil věřitelům povinnost uvádět pouze celkové náklady, a nikoliv jednotlivé náklady, jež tyto celkové náklady tvoří, členské státy nemohou stanovit ve vnitrostátní právní úpravě žádnou alternativní povinnost, a to bez ohledu na to, zda se taková informační povinnost týká částky, která představuje část celkových nákladů úvěru ve smyslu čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48, či nikoliv ( 6 ). Vnitrostátní právo tudíž nemůže být v rozporu s touto směrnicí, neboť nestanoví povinnost informovat spotřebitele o dalších nákladech úvěru odlišných od úroků ve smyslu tohoto výrazu podle vnitrostátního práva.

48.

To však neznamená, že čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 brání členským státům, aby používaly informace, které nejsou v uvedené směrnici zmíněny, pro účely použití právního předpisu, jenž neukládá povinnost poskytovat informace. To je zásadní rozdíl, který je podle mého názoru jádrem projednávané věci. Jestliže unijní akt harmonizuje určitý aspekt právních a správních předpisů členských států, pak taková harmonizace nebrání používání vnitrostátních pravidel, která spadají mimo oblast jeho působnosti, pokud taková pravidla nebrání sama o sobě použití unijního práva.

49.

Například ve věci Assica a Kraft Foods Italia ( 7 ) Soudní dvůr shledal, že přestože je režim ochrany zeměpisných názvů a označení původu zavedený nařízením Rady (EHS) č. 2081/92 ( 8 ) vyčerpávající, tato úplnost nebrání tomu, aby se uplatňoval režim, který chrání zeměpisné názvy, jež do působnosti uvedeného nařízení nespadají. Vzhledem k tomu, že tento režim má za cíl chránit názvy a označení používané pro zdůraznění zvláštní souvislosti mezi vlastnostmi produktu a jeho zeměpisným původem, Soudní dvůr konstatoval, že úplnost tohoto režimu nebrání existenci vnitrostátního režimu, který má za cíl zakázat užívání klamavých zeměpisných označení, pokud tento režim nevyžaduje pro své uplatňování, aby relevantní produkty vykazovaly určité vlastnosti ( 9 ).

50.

Podobně v oblasti spotřebitelského práva, i když v daném případě se jednalo o směrnici Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ( 10 ), Soudní dvůr ve věci Kirschstein ( 11 ) shledal, že přestože uvedená směrnice plně harmonizuje nekalé obchodní praktiky ( 12 ), nebrání vnitrostátní právní úpravě v sankcionování osob, které udělují určité diplomy, aniž k tomu byly oprávněny. Vzhledem k tomu, že cílem právní úpravy dotčené v uvedené věci nebylo sankcionovat určitý způsob, jakým jsou propagovány nebo uváděny na trh služby v oblasti vysokoškolského vzdělávání, ale naopak měla za cíl určit, který hospodářský subjekt má oprávnění poskytovat takovou službu, aniž by přímo upravovala praktiky, které tento subjekt může následně použít k propagaci nebo podpoře odbytu této služby, Soudní dvůr měl za to, že tato vnitrostátní právní úprava nespadá do oblasti harmonizované směrnicí 2005/29 ( 13 ).

51.

Ve věci v původním řízení vyplývá ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, přestože je věcí vnitrostátního soudu toto ověřit, že pojem „další náklady úvěru odlišné od úroků“ stanovený v čl. 5 odst. 6a zákona o spotřebitelském úvěru je používán pouze pro účely použití článku 36a uvedeného zákona.

52.

Vzhledem k tomu, že vnitrostátní právní úprava nestanoví povinnost informovat spotřebitele o výši účtovaných dalších nákladů úvěru odlišných od úroků, ale naopak má za cíl stanovit horní hranici tohoto druhu nákladů, který lze spotřebiteli účtovat – což je výklad, který během jednání potvrdila polská vláda –, nespadá odkaz na tuto částku učiněný v čl. 5 odst. 6a a v článku 36a zákona o spotřebitelském úvěru do oblasti plné harmonizace prováděné směrnicí 2008/48.

53.

Podle vnitrostátního soudu však článek 36a zákona o spotřebitelském úvěru může být v rozporu se směrnicí 2008/48, neboť metoda výpočtu horní hranice dalších nákladů úvěru odlišných od úroků, které lze účtovat spotřebiteli, stanovená v uvedeném ustanovení, neodráží skutečné náklady úvěru, jež nese věřitel.

54.

Je však třeba zdůraznit, že ani směrnice 2008/48, a z tohoto hlediska ani žádný jiný unijní nástroj ( 14 ) neharmonizují náklady úvěrových smluv nebo v tomto případě horní hranici poplatků, které lze spotřebitelům účtovat. Z toho tedy vyplývá, že členské státy mohou v zásadě používat vnitrostátní ustanovení k regulaci cen na trhu spotřebitelských úvěrů, i když se za tímto účelem opírají o pojmy, které neodrážejí skutečné náklady úvěru nesené věřiteli, pokud se tato ustanovení nedotýkají oblastí harmonizovaných unijním právem.

55.

Vnitrostátní soud si rovněž klade otázku ohledně slučitelnosti článku 36a zákona o spotřebitelském úvěru s čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48, a to z důvodu neexistence povinnosti věřitelů uvádět v úvěrových smlouvách účtované další náklady úvěru odlišné od úroků, přestože taková informace může být pro spotřebitele důležitá.

56.

V tomto ohledu postačuje připomenout, že směrnice 2008/48 neuvádí výši účtovaných dalších nákladů úvěru odlišných od úroků mezi informace, jež musí být povinně uvedeny v úvěrové smlouvě. Vzhledem k tomu, že harmonizace provedená uvedenou směrnicí je úplná, platnost vnitrostátní právní úpravy nemůže být napadena z důvodu, že taková informace nebyla uvedena ( 15 ).

57.

V této souvislosti nepouštím ze zřetele skutečnost, že předkládající soud podle všeho implicitně zpochybňuje platnost úplné harmonizace provedené čl. 10 odst. 2, neboť se může jevit, že je tento článek v rozporu s cílem sledovaným směrnicí 2008/48 spočívajícím v zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitelů ( 16 ). Lze nicméně poznamenat, že – jak Komise zdůraznila na jednání – i když má tento konkrétní cíl samozřejmě značný význam, není v žádném případě jediným cílem sledovaným uvedenou směrnicí. Z bodů 3 až 7 odůvodnění této směrnice totiž jasně vyplývá, že v první řadě má tato směrnice za cíl snížení přetrvávajících vnitrostátních rozdílů a narušení hospodářské soutěže mezi věřiteli, což je cíl, kterého lze dosáhnout pouze prostřednictvím úplné harmonizace informací, které musí být uvedeny v úvěrové smlouvě.

58.

Zadruhé lze rovněž poznamenat, že poskytování nadměrného počtu informací spotřebitelům může být ve skutečnosti kontraproduktivní. Směrnice 2008/48 již stanoví, že vnitrostátní právní předpisy musí ukládat věřitelům povinnost uvádět v úvěrových smlouvách informace, jako je celková výše úvěru ( 17 ), roční procentní sazba nákladů ( 18 ) nebo celková částka splatná spotřebitelem ( 19 ), unijní normotvůrce tedy mohl logicky dospět k názoru, že takové informace jsou dostatečné k tomu, aby umožnily spotřebitelům posoudit potenciálně významné hospodářské důsledky smlouvy o půjčce, a nebylo nutné ukládat věřitelům povinnost uvádět v úvěrových smlouvách také výši dalších nákladů úvěru odlišných od úroků, jež byly účtované. Přestože by si někteří nepochybně přáli, aby tomu bylo jinak, v každém případě se jednalo o politickou volbu zvolenou unijním normotvůrcem.

59.

Na tyto úvahy lze podle mého názoru nahlížet tak, že odůvodňují závěr, že uvedená směrnice brání členským státům, aby ukládaly ve svých vnitrostátních právních předpisech poskytovatelům úvěrů jakoukoliv jinou informační povinnost, než která je stanovena v čl. 10 odst. 2.

60.

V každém případě ze spisu ve věci v původním řízení, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že ani čl. 5 odst. 6a ani čl. 36a zákona o spotřebitelském úvěru neukládají povinnost, aby byla v úvěrové smlouvě uváděna účtovaná částka dalších nákladů úvěru odlišných od úroků, což samozřejmě přísluší ověřit vnitrostátním soudům. Pokud je však tento výklad správný, pak tato ustanovení odkazují na takový druh nákladů pouze čistě pro účely uplatnění mechanismu kontroly cen týkající se těchto nákladů.

61.

Jsem proto toho názoru, že tato vnitrostátní ustanovení nejsou v rozporu s čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48, neboť nespadají do oblasti působnosti právních a správních předpisů členských států týkajících se smluv o spotřebitelských úvěrech, které byly úplně harmonizovány čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48.

62.

Co se týče možnosti dobrovolně uvádět v úvěrových smlouvách výši dalších nákladů úvěru odlišných od úroků, je třeba poznamenat, jak objasňují body 3 až 9 odůvodnění směrnice 2008/48, že tato směrnice má za cíl napravovat narušení hospodářské soutěže spojené s použitím různých vnitrostátních opatření ochrany spotřebitele na jedné straně a zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitelů na druhé straně. Ani jeden z těchto cílů nevyžaduje, aby bylo věřitelům zakázáno doplňování dalších informací v úvěrových smlouvách.

63.

Konkrétně s ohledem na cíl napravení narušení hospodářské soutěže je třeba poznamenat, že taková narušení se mohou vyskytovat pouze v tom rozsahu, v němž vnitrostátní právní předpisy o ochraně spotřebitelů ukládají rozdílné povinnosti nestanovené ve směrnici 2008/48. Pokud se však uplatní zásada přiměřenosti – podle níž žádný akt přijatý Unií nesmí překročit rámec toho, co je nezbytné pro dosažení cílů tohoto aktu ( 20 ) – směrnice 2008/48 nebrání věřitelům v tom, aby dobrovolně poskytovali spotřebitelům další informace.

64.

Toto řešení se může zdát nasnadě, nicméně určité pochybnosti panovat mohly, neboť na jedné straně zahrnují informace uváděné v tomto ustanovení v zásadě všechny informace nezbytné pro uzavření smlouvy. Na druhé straně čl. 5 odst. 1 směrnice 2008/48, který se týká informací, jež musí být poskytnuty před tím, než je spotřebitel vázán úvěrovou smlouvou nebo nabídkou, výslovně ve svém třetím pododstavci uvádí, že pokud věřitel poskytuje spotřebiteli dodatečné informace nad rámec informací uvedených v druhém pododstavci, musí mu je předat v samostatném dokumentu.

65.

Skutečnost, že čl. 10 odst. 2 odkazuje na všechny podstatné náležitosti smlouvy, však není dostačující pro závěr, že záměrem unijního normotvůrce bylo omezit podmínky úvěrových smluv na tyto náležitosti.

66.

Domnívám se rovněž, že by skutečnost, že v čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 se nenachází podobné ustanovení jako v čl. 5 odst. 1 třetím pododstavci, neměla být vykládána v tom smyslu, že se zakazuje věřitelům, aby uváděli v úvěrových smlouvách jiné informace než ty, které jsou zmíněny v uvedeném ustanovení.

67.

I když čl. 5 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 skutečně přispívají k dosažení obecného cíle sledovaného směrnicí 2008/48, který spočívá v informování spotřebitelů, funkce informační povinnosti stanovené v uvedených ustanoveních je však mírně odlišná.

68.

Článek 5 směrnice 2008/48 harmonizuje předsmluvní informace, které musí být poskytnuty spotřebitelům ve formě uceleného dokumentu. Jak je uvedeno v bodě 19 odůvodnění směrnice 2008/48, informace, které musí být v této fázi poskytnuty, jsou ty, které podle uvedeného bodu odůvodnění zajišťují co největší průhlednost a srovnatelnost nabídek.

69.

Aby bylo takové srovnání efektivní, musí být poskytnuté informace nezbytně standardizované. Z toho dále vyplývá, že srovnávané údaje musí zůstat omezeny na údaje, které unijní normotvůrce považuje za relevantní. Jak je totiž zdůrazněno v empirické studii provedené Office of Fair Trading (OFT) ( 21 ), který byl pověřen ochranou zájmů spotřebitelů v celém Spojeném království, než byla jeho činnost ukončena dne 1. dubna 2014, „mnoho lidí nečte smlouvy celé a namísto toho se soustředí na základní aspekty, jako je cena“ ( 22 ). Když se smlouva skládá z několika dokumentů, spotřebitelé „často vzdají čtení jednoho dokumentu ve prospěch jiného a přečtou si dokument, o němž se domnívají, že je nejdůležitější“ ( 23 ).

70.

Přestože byla tato studie provedena po přijetí směrnice 2008/48, obecné zkušenosti naznačují, že tyto výsledky jsou sotva překvapivé. Těžkopádná mnohomluvnost, jež se nachází ve standardizovaných formulářových úvěrových smlouvách, pravděpodobně upoutá pozornost jen malé menšiny nebojácných a zapálených advokátů. Tato studie nicméně ukazuje, proč se podle mého názoru mohl unijní normotvůrce logicky rozhodnout v souvislosti s požadavky čl. 5 odst. 1 směrnice 2008/48, že by informace považované za zásadní měly být uvedeny v jednom uceleném dokumentu, konkrétně ve formuláři Standardní evropské informace o spotřebitelském úvěru, zatímco další informace musí být uvedeny na samostatném listu dokumentu ( 24 ).

71.

Článek 10 odst. 2 sleduje mírně odlišný cíl, neboť od spotřebitele se očekává, že bude srovnávat různé nabídky a vybere si tu, která je pro něj nejvýhodnější, na základě informací uvedených v článku 5. Jak vyplývá z bodu 31 odůvodnění směrnice 2008/48, zvláštní cíl sledovaný čl. 10 odst. 2 spočívá v tom, aby se spotřebitel mohl seznámit s tím, jaká jsou či budou jeho práva a povinnosti podle úvěrové smlouvy, a to jasným a výstižným způsobem. Takový cíl nebrání věřitelům, aby uváděli i jiné informace než ty, které jsou uvedeny v čl. 10 odst. 2 v tomtéž dokumentu, ale spíše je tomu právě naopak ( 25 ).

72.

Mimoto, vzhledem k tomu, že jakékoliv smluvní ujednání lze považovat za ujednání poskytující informaci ať již v té či oné formě ( 26 ), výklad článku 10 směrnice 2008/48 v tom smyslu, že vyčerpávajícím způsobem definuje seznam informací, které lze uvádět ve smlouvě, by v praxi znamenal, že směrnice 2008/48 ve skutečnosti harmonizuje obsah samotných úvěrových smluv, a to za okolností, kdy uvedená směrnice takovou harmonizaci vůbec nezmiňuje. Ze znění článku 1 uvedené směrnice je nicméně zřejmé, že upravuje pouze některé aspekty právních a správních předpisů členských států, které se týkají smluv o spotřebitelském úvěru.

73.

S ohledem na výše uvedené úvahy z toho vyplývá, že směrnice 2008/48 podle mého názoru nevyžaduje, aby vnitrostátní právní úprava zakazovala věřitelům uvádět mezi informacemi, které musí být poskytovány ve smlouvách o spotřebitelských úvěrech, další informace, jako je výše účtovaných dalších nákladů úvěru odlišných od úroků.

74.

Avšak vzhledem k tomu, že čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48 stanoví, že jakákoliv informace uvedená v tomto ustanovení musí být uvedena jasně a výstižně, jakákoliv taková dodatečná informace nemusí být doplněna, jestliže může doplnění takové informace, jak Komise zdůraznila na jednání, vést k nejasnosti nebo k hrozbě uvedení v omyl, pokud jde o informace uvedené v čl. 10 odst. 2 ( 27 ).

75.

S ohledem na výše uvedené mám za to, že čl. 10 odst. 2 ve spojení s čl. 22 odst. 1 směrnice 2008/48 je třeba vykládat v tom smyslu, že nebrání tomu, aby vnitrostátní právní úprava odkazovala na výši účtovaných dalších nákladů úvěru odlišných od úroků, a to za podmínky, že taková právní úprava neukládá věřitelům povinnost, aby uváděli tuto výši nákladů, pokud jde o úvěrové smlouvy. Naproti tomu věřitelé samozřejmě mohou poskytovat tuto dodatečnou informaci dobrovolně, a to za podmínky, že taková dodatečná informace společně se všemi dalšími poskytnutými dodatečnými informacemi nemá za následek, že by informace uvedené v čl. 10 odst. 2 již nadále nebyly prezentovány jasným a výstižným způsobem.

76.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na první otázku položenou Sądem Rejonowym w Siemianowicach Śląskich (Okresní soud v Siemianowicach Śląskich, Polsko) takto:

„Článek 10 odst. 2 ve spojení s čl. 22 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS je třeba vykládat v tom smyslu, že nebrání tomu, aby vnitrostátní právní úprava odkazovala na výši účtovaných dalších nákladů úvěru odlišných od úroků, a to za podmínky, že taková právní úprava neukládá věřitelům povinnost, aby uváděli tuto výši nákladů, pokud jde o úvěrové smlouvy. Naproti tomu věřitelé samozřejmě mohou poskytovat tuto dodatečnou informaci dobrovolně, a to za podmínky, že taková dodatečná informace společně se všemi dalšími poskytnutými dodatečnými informacemi nemá za následek, že by informace uvedené v čl. 10 odst. 2 již nadále nebyly prezentovány jasným a výstižným způsobem.“