1.

Tuto věc lze popsat jako právní stránku sporu mezi členskými státy, které jsou zastánci jaderné energie, a těmi, které nejsou. Obě strany tvrdí, že jednají s ohledem na ochranu životního prostředí ( 2 ). Jádrem tohoto sporu je zásadní otázka, zda může být výstavba jaderné elektrárny předmětem schválení státní podpory ze strany Evropské komise pro účely čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU. To je pravděpodobně jediná nejdůležitější otázka projednávaného kasačního opravného prostředku vyplývající z rozhodnutí Tribunálu ze dne 12. července 2018 ve věci Rakousko v. Komise ( 3 ) (dále jen „napadený rozsudek“).

2.

V tomto rozhodnutí Tribunál zamítl návrh Rakouské republiky na zrušení rozhodnutí Komise (EU) 2015/658 ze dne 8. října 2014 ( 4 ) (dále jen „sporné rozhodnutí“). Sporné rozhodnutí se týká poskytnutí finanční podpory Spojeným královstvím na výstavbu jaderné elektrárny Hinkley Point C nacházející se na jihozápadním pobřeží Anglie. Jak se dá očekávat, podrobnosti sporného rozhodnutí i napadeného rozsudku jsou velmi složité, což dokazuje to, že rozsudek Tribunálu čítá 736 bodů.

3.

Jak jsem přitom již uvedl, samotnou podstatou projednávaného kasačního opravného prostředku podaného Rakouskou republikou je její tvrzení, že vzhledem k tomu, že Rakouská republika (a za tímto účelem i několik dalších členských států) je velmi silně proti výstavbě jaderných elektráren, je poskytování státních podpor na takové projekty jinými členskými státy podporujícími jadernou energii buď výslovně, nebo implicitně vyloučeno jednotlivými Smlouvami, kterými se Evropská unie řídí (včetně Smlouvy o Euratomu). Spojené království (které vstoupilo do řízení jako vedlejší účastník na podporu sporného rozhodnutí) tvrdilo, že si může zvolit vlastní energetickou politiku, včetně volby „mezi jednotlivými druhy energie, jakož i obecnou skladbu svých energetických dodávek“, způsobem uznaným čl. 194 odst. 2 druhým pododstavcem SFEU.

4.

Soudní dvůr měl pouze výjimečně příležitost vyjádřit se ke správnému použití čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU, tedy k ustanovení, k němuž Tribunál během minulých let vyvinul svou judikaturu. Mezi otázkami položenými v rámci projednávaného kasačního opravného prostředku se má Soudní dvůr vyjádřit k otázce, zda státní podpory musí k tomu, aby byly slučitelné se společným trhem podle čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU, splňovat zvláštní cíle, a pokud ano, jaké jsou tyto cíle. Dále bude mít Soudní dvůr příležitost přezkoumat, zda při posuzování státních podpor souvisejících s činností, na kterou se vztahuje Smlouva o Euratomu, musí být přihlédnuto i k jiným cílům Unie, jak jsou upřesněny v SEU a SFEU – v projednávané věci ochrana životního prostředí – či nikoliv.

5.

Právním rámcem tohoto kasačního opravného prostředku jsou následující ustanovení primárního práva: články 107 odst. 3 písm. c), 192 odst. 2 písm. c) a 194 odst. 2 SFEU a články 1, 2, 106a odst. 3 a 192 odst. 1 Smlouvy o Euratomu.

6.

Článek 1 písm. c) nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 Smlouvy o fungování Evropské unie ( 5 ), obsahuje následující definice:

„ ‚novou podporou‘ se rozumí každá podpora, což znamená režimy podpory a jednotlivá podpora, která není existující podporou, včetně změn existující podpory“.

7.

Článek 4 nařízení Komise (ES) č. 794/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 659/1999 ( 6 ), stanoví:

„1.   Pro účely čl. 1 písm. c) nařízení (ES) č. 659/1999 se změnou stávající podpory rozumí jakákoli změna kromě úprav čistě formálního či administrativního charakteru, která nemůže ovlivnit hodnocení slučitelnosti opatření se společným trhem. Zvýšení původního rozpočtu stávajícího režimu podpor maximálně o 20 % se však nepovažuje za změnu stávající podpory.

2.   Následující změny stávající podpory se oznamují prostřednictvím formuláře pro zjednodušené oznamování, který je uveden v příloze II:

3.   Zjednodušený oznamovací postup se nepoužívá pro oznamování změn režimů podpor, v jejichž souvislosti členské státy nepředložily výroční zprávu […]“

8.

Bod 3.2 sdělení Komise o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na státní podpory ve formě záruk ( 7 ) (dále jen „sdělení o zárukách“) stanoví následující:

„Pokud jde o individuální státní záruky, Komise se domnívá, že splnění všech následujících podmínek je dostačující k vyloučení existence státní podpory:

9.

Body 5.1 a 5.2 sdělení o zárukách stanoví:

„5.1 Obecně

Komise musí přezkoumat státní záruky, na něž se vztahuje čl. 87 odst. 1 [ES (nyní čl. 107 odst. 1 SFEU)], aby se stanovilo, jsou-li slučitelné se společným trhem, či nikoli. Než se přistoupí k posuzování slučitelnosti, je třeba zjistit příjemce podpory.

5.2. Posuzování

Komise přezkoumá, je-li tato podpora slučitelná se společným trhem, podle stejných pravidel, jaká se používají pro podporu mající jiné formy. […]“

10.

Dne 22. října 2013 oznámilo Spojené království Velké Británie a Severního Irska opatření na podporu nové jaderné elektrárny, která se měla nacházet v Hinkley Point C vedle dvou existujících jaderných elektráren Hinkley Point A a Hinkley Point B (dále jen „Hinkley Point C“). Příjemcem oznámených opatření byla společnost NNB Generation Company Limited (dále jen „NNBG“), dceřiná společnost společnosti EDF Energy plc (dále jen „EDF“).

11.

Opatření oznámená a podrobně popsaná v oddílu 2 napadeného rozhodnutí jsou následující:

12.

Dne 18. prosince 2013 ( 11 ) se Evropská komise rozhodla zahájit formální vyšetřovací řízení týkající se uvedených oznámených opatření.

13.

Toto řízení vedlo Komisi k přijetí sporného rozhodnutí dne 8. října 2014. V tomto rozhodnutí Komise uvedla, že oznámená opatření představovala státní podporu, ale že dotčená opatření byla slučitelná s vnitřním trhem na základě čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU.

14.

Výrok sporného rozhodnutí zní následovně:

„Článek 1

Podpora pro [Hinkley Point C] v podobě rozdílové smlouvy, dohody s ministrem a úvěrové záruky, jakož i veškerých souvisejících prvků, které Spojené království hodlá zavést, je slučitelná s vnitřním trhem ve smyslu čl. 107 odst. 3 písm. c) [SFEU].

Poskytnutí podpory se tímto schvaluje.

[…]“

15.

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 6. července 2015 podala Rakouská republika žalobu na zrušení sporného rozhodnutí. Usnesením předsedy senátu ze dne 18. prosince 2015 bylo Lucemburskému velkovévodství povoleno vedlejší účastenství na podporu Rakouské republiky. Usneseními předsedy senátu ze dne 9. prosince 2015, 6. ledna 2016 a 11. ledna 2016 bylo povoleno vedlejší účastenství České republiky, Francouzské republiky, Maďarska, Polské republiky, Rumunska, Slovenské republiky a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska na podporu Komise.

16.

Na podporu své žaloby před Tribunálem předložila Rakouská republika deset žalobních důvodů.

17.

Napadeným rozsudkem Tribunál žalobu v plném rozsahu zamítl. Uložil Rakouské republice nést její náklady řízení a uhradit náklady řízení Evropské komisi. Vedlejším účastníkům bylo uloženo nést vlastní náklady řízení.

18.

Rakouská republika navrhuje, aby Soudní dvůr:

19.

Lucemburské velkovévodství podporuje návrhová žádání Rakouské republiky.

20.

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

21.

Česká republika a Slovenská republika plně podporují návrhová žádání Komise. Francouzská republika, Maďarsko, Polská republika a Spojené království podporují návrh Komise na zamítnutí kasačního opravného prostředku.

22.

Písemná vyjádření ke kasačnímu opravnému prostředku předložili všichni vedlejší účastníci řízení v prvním stupni s výjimkou Rumunska. Řeči České republiky, Francouzské republiky, Maďarska, Rakouské republiky, Spojeného království, jakož i Komise byly vyslechnuty na jednání konaném dne 28. ledna 2020.

23.

Spojené království vystoupilo z Evropské unie dne 31. ledna 2020 o půlnoci (SEČ). Vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci nebylo vedeno proti Spojenému království, nemá vystoupení samo o sobě na řízení přímý dopad. Lze však uvést, že podle článku 89 dohody o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii ( 12 ) bude tento rozsudek Soudního dvora pro Spojené království a ve Spojeném království i nadále v celém svém rozsahu závazný, bude-li vydán před koncem přechodného období.

24.

V každém případě je Rakouská republika oprávněna navrhnout zrušení napadeného rozsudku.

25.

Projednávaný kasační opravný prostředek podaný k Soudnímu dvoru je rozdělen na pět různých důvodů, tyto důvody však z velké části přebírají jednotlivé důvody, které byly uplatněny před Tribunálem. Je přitom nutno konstatovat, že některé důvody směřující proti spornému rozhodnutí, které Rakouská republika uplatnila před Tribunálem, již nadále neuplatňuje.

26.

V prvním důvodu Rakouská republika tvrdí, že výstavba nové jaderné elektrárny nepředstavuje legitimní cíl zájmu Unie, který může být sledován státními podporami. Za tímto účelem zpochybňuje bod 79 a násl. jakož i body 97 a 517 napadeného rozsudku. V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku Rakouská republika tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl v bodech 105, 139, 140, 144, 151 a 240 napadeného rozsudku za to, že dotčená opatření jsou slučitelná s čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU, neboť dotčená hospodářská činnost nebyla vymezena správně a Tribunál neuznal, že selhání trhu je podmínkou k tomu, aby byla podpora slučitelná s vnitřním trhem. Třetím důvodem kasačního opravného prostředku Rakouská republika zpochybňuje posouzení Tribunálu obsažené v bodech 405, 413, 470, 499, 506, 507 a 515 a násl. napadeného rozsudku v rozsahu, v němž Tribunál považoval dotčené opatření podpory za přiměřené. V rámci čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku Rakouská republika zpochybňuje body 612 a 613 napadeného rozsudku, když tvrdí, že dotčená podpora představuje provozní podporu, která je v rozporu s unijními pravidly v oblasti státních podpor. V rámci pátého důvodu kasačního opravného prostředku Rakouská republika tvrdí, že sporné rozhodnutí dostatečně neurčilo prvky podpory, aby bylo možné použít test přiměřenosti, a dále že sporné rozhodnutí porušuje sdělení o zárukách. V tomto ohledu kritizuje body 251 a násl., 279 a 361 napadeného rozsudku, kterými Tribunál odmítá použití pokynů a nařízení, které nejsou přímo použitelné na základě zásad rovného zacházení a zákazu diskriminace, jakož i body 309 a 338 napadeného rozsudku, pokud jde o použití sdělení o zárukách.

27.

Nyní navrhuji postupně přezkoumat jednotlivé důvody kasačního opravného prostředku.

28.

První důvod kasačního opravného prostředku se dělí na tři části. Zaprvé Rakouská republika tvrdí, že Tribunál v bodě 79 a násl. napadeného rozsudku měl nesprávně za to, že pro otázku, zda je podpora jaderné energie zájmem, který může být sledován státními podporami, je relevantním kritériem to, zda sledovaný zájem představuje „veřejný zájem“, a nikoliv „společný zájem“. Na základě této úvahy se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že dotčená podpora je slučitelná s vnitřním trhem pouze z toho důvodu, že slouží veřejnému zájmu.

29.

V rámci tohoto posouzení Rakouská republika tvrdí, že se Tribunál odchýlil od praxe Komise, jakož i od ustálené judikatury, podle které musí každá státní podpora sledovat „společný zájem“ Unie. Rakouská republika dodává, že společný zájem Unie je společným zájmem všech členských států.

30.

Ve druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Rakouská republika tvrdí, že se Tribunál dopustil pochybení, když měl v bodě 97 napadeného rozsudku za to, že pro odůvodnění státní podpory investic v oblasti jaderné energie se lze dovolávat čl. 2 písm. c) Smlouvy o Euratomu. Toto ustanovení se totiž nevztahuje na budování nových kapacit pro výrobu jaderné energie, ale pouze na „usnadnění investic a zajištění […] vybudování základních zařízení nezbytných pro rozvoj jaderné energetiky ve Společenství“. Ani kapitola IV („Investice“) Smlouvy o Euratomu nezmiňuje státní podporu jako opatření k dosažení tohoto cíle.

31.

V rámci třetí části prvního důvodu kasačního opravného prostředku Rakouská republika Tribunálu vytýká, že se opřel o článek 106a Smlouvy o Euratomu, když použil článek 107 SFEU na základě toho, že Smlouva o Euratomu neobsahuje žádnou právní úpravu v oblasti státních podpor. Vzhledem k tomu, že Tribunál použil čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU na situaci upravenou Smlouvou o Euratomu, měl rovněž přihlédnout k jiným ustanovením unijního práva mimo Smlouvu o Euratomu. Sporná ustanovení se týkají ochrany životního prostředí, do níž spadá ochrana zdraví, konkrétně článek 37 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a článek 11 SFEU, a konkrétně „[v] rámci vytváření a fungování vnitřního trhu a s přihlédnutím k potřebě chránit a zlepšovat životní prostředí[…] [podpory] energetické účinnosti a úspory energie, jakož i rozvoj nových a obnovitelných zdrojů energie“, jak jsou konkrétně definovány jako cíle politiky Unie v oblasti energetiky v čl. 194 odst. 1 písm. c) SFEU. Zdůrazňuje rovněž skutečnost, že Tribunál tyto cíle nezohlednil, což má být v rozporu se zásadami obezřetnosti, „znečišťovatel platí“ a udržitelnosti. V tomto ohledu Rakouská republika zpochybňuje bod 516 napadeného rozsudku.

32.

Úvodem může být užitečné se nejprve zabývat obecným vztahem mezi Smlouvou o Euratomu a SFEU, která obsahuje ustanovení týkající se státních podpor, kterých se týká projednávaná věc, přičemž tento bod je relevantní ve vztahu k několika argumentům předloženým Rakouskou republikou. Tím se budu rovněž částečně zabývat i v třetí části prvního důvodu kasačního opravného prostředku.

33.

Jak nyní uvedu, i když Rakouská republika tvrdí, že výstavba nových jaderných elektráren nespadá pod čl. 2 písm. c) Smlouvy o Euratomu, nezdá se, že by tvrdila, že Smlouva o Euratomu jako taková nehraje v projednávané věci žádnou roli. Naopak tvrdí, že jelikož Smlouva o Euratomu neupravuje státní podpory pro odvětví jaderné energie, nemělo by být toto odvětví – a vlastně možná dokonce nemůže být – podporováno státními podporami. To vyzývá k podrobnějšímu přezkumu vztahu mezi Smlouvou o Euratomu a SEU, jakož i SFEU, a zejména oblasti působnosti a významu čl. 106a odst. 3 Smlouvy o Euratomu a čl. 194 odst. 2 druhého pododstavce SFEU.

34.

Článek 106a odst. 3 Smlouvy o Euratomu jasně stanoví, že Smlouva o Euratomu jakožto primární právo je postavena na roveň SEU a SFEU ( 13 ). Stanoví, že ustanovení SEU ani SFEU se nepoužijí v oblasti Smlouvy o Euratomu v rozsahu, v němž mění ustanovení Smlouvy o Euratomu ( 14 ). Jak uvedl Tribunál: „Ustanovení Smlouvy o Euratomu tedy představují zvláštní pravidla ve vztahu k ustanovením [SFEU], a v případě rozporu s těmito ustanoveními mají tedy přednost ( 15 )“.

35.

To znamená, že pokud se na určitou otázku speciálně vztahuje ustanovení Smlouvy o Euratomu, nepoužije se SEU ani SFEU v rozsahu, v němž jsou se Smlouvou o Euratomu v rozporu.

36.

Otázka, jak je to v případě, kdy situace není Smlouvou o Euratomu řešena, už tak jednoznačná být nemusí. Jak uvedl generální advokát M. Szpunar ve svém stanovisku ve věci C‑5/14, Kernkraftwerke Lippe-Ems ( 16 ), existují dva způsoby, kterými lze na vztah mezi těmito smlouvami nahlížet. Podle jednoho pohledu se Smlouva o Euratomu vyčerpávajícím způsobem vztahuje na všechny otázky spadající do oblasti jaderné energie a neponechává žádný prostor pro použití SEU ani SFEU. Druhý přístup je takový, že SEU a SFEU se použijí ve všech oblastech pokrytých unijním právem, na které se nevztahuje Smlouva o Euratomu.

37.

Vzhledem k tomu, že Smlouva o Euratomu je pouze odvětvovou smlouvou, jejímž cílem je podpora výzkumu, rozvoje a investic v jaderném průmyslu ( 17 ), zatímco SEU a SFEU mají mnohem širší cíle, a vzhledem k širokým pravomocem Unie v široké škále oblastí a odvětví, se zdá vhodné použít pravidla SFEU v případech, kdy Smlouva o Euratomu neobsahuje konkrétní pravidla. Bylo by například zvláštní, kdyby se ustanovení čl. 157 odst. 1 SFEU týkající se rovnosti odměňování nepoužila na zaměstnance pracující v odvětví jaderné energie. Tento přístup se v každém případě odráží i v judikatuře Soudního dvora ( 18 ).

38.

Z toho podle mého názoru vyplývá, že ustanovení Smlouvy o Euratomu musí být považována za leges speciales ve vztahu k ustanovením SFEU, která nebrání použití ustanovení SFEU, pokud Smlouva o Euratomu neobsahuje zvláštní nebo konkrétní pravidla pro danou oblast. Jakýkoli jiný závěr by znamenal, že výroba jaderné energie by se neřídila žádným z obecných pravidel upravujících vnitřní trh. V projednávané věci je zřejmé, že Smlouva o Euratomu neobsahuje zvláštní pravidla v oblasti státních podpor. Z toho tedy vyplývá, že ustanovení článků 107, 108 a 109 SFEU se vztahují na státní podpory poskytované členskými státy v oblasti jaderné energie.

39.

Rakouská republika to patrně uznává. Tvrdí však, že pokud by se připustilo, že pravidla týkající se státních podpor – která sledují cíl Smlouvy o FEU spočívající v dosažení nebo zachování nenarušené hospodářské soutěže – lze použít v oblasti jaderné energie, pak musí být rovněž zohledněny jiné cíle Smlouvy, jako je ochrana životního prostředí, zásada „znečišťovatel platí“ a článek 37 Listiny (týkající se ochrany životního prostředí).

40.

S tímto argumentem se však nemohu ztotožnit. V podstatě znamená, že jaderná energie je sama o sobě neslučitelná s cíli SFEU o ochraně životního prostředí, a že tedy nelze tolerovat jakékoliv formy státní podpory pro výstavbu nebo provoz takových zařízení.

41.

Je sice pravda, že z politického hlediska jsou výhody (případně nevýhody) jaderné energie v mnoha členských státech široce diskutovány a jedná se o otázku, ohledně které v současné době neexistuje opravdová shoda. Někteří si myslí, že stín Three Mile Island, Fukušimy a zejména Černobylu se vznáší nad výstavbou a rozvojem jakékoli jaderné elektrárny a že tato zkušenost dostatečně ukazuje na to, že jde o vážné riziko pro životní prostředí, které jednoduše nelze vyloučit. Jiní se domnívají, že z důvodu, že jaderná energie poskytuje udržitelný zdroj energie s nízkým obsahem uhlíku, musí být součástí skladby pro zásobování energií, pokud má dojít k ukončení používání fosilních paliv a má být dosaženo cílů změny klimatu.

42.

Soudní dvůr samozřejmě nemá pravomoc ani demokratickou legitimitu o takových otázkách rozhodovat. Považuji za dostatečné uvést, že i když je rozvoj jaderné energie, jak je vyjádřen ve Smlouvě o Euratomu, jasně vymezeným cílem primárního práva Unie, nemůže být tento cíl právně podřazen jiným, případně i protikladným, cílům SFEU. Kromě toho jasné znění čl. 194 odst. 2 druhého pododstavce SFEU zjevně uznává právo každého členského státu zvolit si „mezi různými energetickými zdroji a základní skladbou svého zásobování energií“ a toto právo se musí vztahovat na právo rozvíjet jadernou energii a jaderné elektrárny, které jsou součástí zdrojů zásobování energií daného státu, pokud to členský stát uzná za vhodné.

43.

Jakýkoli jiný závěr by znamenal, že by byl užitečný účinek čl. 106a odst. 3 Smlouvy o Euratomu a čl. 149 odst. 2 SFEU zbaven podstaty.

44.

Dále je třeba se zabývat argumentem Komise, podle kterého je první důvod kasačního opravného prostředku irelevantní. Na podporu tohoto argumentu se Komise dovolává znění bodu 85 napadeného rozsudku a skutečnosti, že tato část dotčeného rozsudku nebyla Rakouskou republikou zpochybněna ( 19 ). Komise tvrdí, že otázka, zda opatření podpory musí sloužit „společnému zájmu“ nebo „veřejnému zájmu“, je bezvýznamná, neboť Tribunál v daném bodě uvedl, že pro použití čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU je nezbytné rozlišovat mezi cílem sledovaným členským státem a podmínkou, podle které nesmí státní podpora narušovat podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem. Na základě tohoto bodu Komise tvrdí, že Tribunál nedospěl k závěru, že k tomu, aby dotčená podpora byla podle čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU přípustná, musí sledovat veřejný zájem. Pokud tedy Rakouská republika uvádí, že správným kritériem by mělo být kritérium „společného zájmu“, a nikoliv kritérium „veřejného zájmu“, má Komise za to, že Tribunál ve svém rozsudku nepoužil žádné kritérium.

45.

S tímto posouzením nesouhlasím. V bodě 87 napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že „[…] nelze z něj vyvodit, že cíle veřejného zájmu, které mohou být sledovány členským státem, se omezují na ty cíle, které jsou společné pro všechny nebo pro většinu členských států“ ( 20 ). Znamená to tedy, že přezkoumává účel opatření podpory, který podle Tribunálu musí sledovat veřejný zájem. Tribunál by rovněž nemusel „překvalifikovat“ výraz „společný zájem“ použitý v rozsudku Tribunálu ve věci Mediaset v. Komise ( 21 ) na „veřejný zájem“, jakožto opak „soukromého zájmu“ ( 22 ), pokud nepovažovala toto kritérium za relevantní ( 23 ).

46.

Nemohu souhlasit ani s tvrzením Komise, podle kterého Tribunál nevycházel ze samostatného kritéria, podle něhož dotčená podpora musí sloužit „veřejnému zájmu“, protože usnadnění rozvoje „určitých hospodářských činností“ – požadavek, který je uveden přímo ve znění čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU – představuje sám o sobě tento „veřejný zájem“, a ostatně ani s tím, že pojmy „společný zájem“ a „veřejný zájem“ jsou synonyma. Uvedu k tomu tři příklady: zaprvé Tribunál v bodě 48 napadeného rozsudku uvádí, že „k tomu, aby mohla být podpora prohlášena za slučitelnou s vnitřním trhem podle čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU, musí být zaměřena na rozvoj činnosti, která představuje cíl veřejného zájmu[…]“ ( 24 ). Zadruhé v následujícím bodě považoval Tribunál za vhodné přezkoumat na prvním místě cíl veřejného zájmu, kterého se dovolává Spojené království.

47.

Zatřetí dává Tribunál v rozsudku odkazem na věc T‑177/07, Mediaset v. Komise ( 25 ) jasně najevo, že se o tento požadavek opírá, byť jen za účelem vyloučení „soukromých zájmů“ ( 26 ). Jen v bodech 79 až 128 napadeného rozsudku označených „K argumentům směřujícím ke zpochybnění závěru Komise, podle kterého podpora jaderné energie představuje cíl ‚společného‘ zájmu“, byl pojem „cíl veřejného zájmu“ použit šestnáctkrát, a to i v případě, kdy odkazoval na sporné rozhodnutí, kde Komise zmiňuje „cíl společného zájmu“ ( 27 ). V uvedených bodech se Tribunál zabýval otázkou, zda podpora jaderné energie sleduje cíl veřejného zájmu pro účely čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU, a nikoli tím, zda to může být soukromý a ne veřejný zájem. I když Komise může mít pravdu v tom, že čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU nestanoví, že k tomu, aby byla podpora slučitelná s vnitřním trhem, musí sloužit veřejnému zájmu, Tribunál tuto tezi v napadeném rozsudku výslovně nepodpořil.

48.

Z toho vyplývá, že první důvod kasačního opravného prostředku se mi nezdá irelevantní. Jedná se o důvod, kterým se Soudní dvůr musí řádně zabývat.

49.

Rakouská republika v podstatě tvrdí, že k tomu, aby se použil čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU, musí opatření podpory sledovat „společný zájem“ a že se o tento případ může jednat pouze tehdy, pokud všechny členské státy tento zájem podporují. Tribunál k tomu v bodě 79 a násl. napadeného rozsudku zaujal opačné stanovisko. Tato otázka má dva aspekty. Zaprvé zda čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU obsahuje dodatečný požadavek, který není uveden v jeho znění, a sice že dotčená podpora musí sledovat „společný zájem“, a v případě, že tomu tak je, co představuje takový „společný zájem“. Zadruhé, i kdyby takový dodatečný požadavek existoval, vyvstává dále otázka, zda tento „společný zájem“ musí být posuzován z hlediska všech členských států.

50.

Při posuzování těchto otázek je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora má Komise při posuzování slučitelnosti státní podpory s vnitřním trhem podle čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU širokou posuzovací pravomoc. Jakákoliv analýza, která vyžaduje posouzení hospodářské a sociální povahy, musí být nezbytně uskutečněna v kontextu Společenství ( 28 ). Proto se soudní přezkum výkonu této posuzovací pravomoci omezuje na prověření, že byla dodržena procesní pravidla a pravidla týkající se odůvodnění, jakož i na přezkum věcné správnosti skutkových zjištění a absenci nesprávného právního posouzení, zjevně nesprávného posouzení skutkového stavu nebo zneužití pravomoci ( 29 ).

51.

Pokud jde o tuto širokou posuzovací pravomoc, chtěl bych se nejprve zabývat argumentem Rakouské republiky, podle kterého se Tribunál tím, že vyžadoval pouze to, aby opatření podporované státní podporou přispívalo k „veřejnému zájmu“, a nikoliv ke „společnému zájmu“, odchýlil od praxe Komise, jakož i většiny judikatury. Na podporu prvního důvodu Rakouská republika uvádí několik nástrojů „měkkého“práva, z nichž však žádný není v projednávaném případě použitelný ( 30 ). Mimoto odkazuje na sporné rozhodnutí, které se v kapitole 9.2 skutečně zabývá otázkou, zda podpora přispívá ke „společnému zájmu“ ( 31 ). Na podporu druhého důvodu cituje Rakouská republika rozsudky Soudního dvora ve věcech Philip Morris Holland v. Komise ( 32 ), Deufil v. Komise ( 33 ) a Španělsko v. Komise ( 34 ).

52.

Vzhledem k tomu, že Komise nemá pravomoc přijímat právní předpisy v oblasti státních podpor, jasně z toho vyplývá, že případné sdělení, pokyny nebo rámce nemohou být samy o sobě závazné. Pokud by se totiž sdělení a pokyny, na které odkazuje Rakouská republika, vztahovaly na okolnosti projednávané věci, mohly by opravdu omezit výkon posuzovací pravomoci Komise ( 35 ). Nicméně i v takovém případě jsou tyto předpisy pro Komisi závazné pouze v rozsahu, v němž se neodchylují od řádného uplatnění norem Smlouvy o FEU, neboť pokyny a sdělení Komise se nemohou od těchto ustanovení Smlouvy odchýlit ( 36 ).

53.

To vše znamená, že ani jednotný postoj Komise k otázce, co je cílem „společného zájmu“, nemůže Tribunálu (nebo případně Soudnímu dvoru) bránit v tom, aby rozhodl, že se nejedná o požadavek nezbytný při použití čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU. Pokud jde o judikaturu citovanou Rakouskou republikou, navrhuji přezkoumat otázku, zda se požadavek, podle kterého musí dotčená podpora sloužit cíli „společného zájmu“, odchyluje od dřívější judikatury, společně s otázkou, zda k tomu, aby mohl být zájem kvalifikován jako „společný zájem“, se na tom musí v danou chvíli shodnout všechny členské státy ( 37 ).

54.

Pokud jde o správné použití čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU: toto ustanovení stanoví, že státní podpora může být považována za slučitelnou se společným trhem za podmínky, že i) usnadní určité hospodářské činnosti a že ii) tato podpora nemění podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem. Samotné znění čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU neuvádí žádné další požadavky, které musí tyto „hospodářské činnosti“ splňovat. Toto ustanovení vykazuje zjevný rozdíl oproti čl. 107 odst. 3 písm. b) SFEU, neboť toto ustanovení jasně kvalifikuje uvedené podpory jako podpory „které mají napomoci uskutečnění některého významného projektu společného evropského zájmu“ ( 38 ).

55.

Tribunál však v několika věcech, na které Rakouská republika odkazuje, uvedl, že „aby byla státní podpora slučitelná se společným trhem pro účely [čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU], musí sledovat cíl společného zájmu a být za tímto účelem nezbytná a přiměřená“ ( 39 ). Komise ve svém rozhodnutí o zahájení šetření věnovala 31 bodů posouzení otázky, zda dotčená podpora sledovala cíl společného zájmu a v bodě 9.2 sporného rozhodnutí se touto otázkou zabývala a dospěla k závěru, že „opatření podpory, jejichž cílem je podpora jaderné energie, sledují cíl společného zájmu[…]“ ( 40 ).

56.

Článek 107 odst. 3 písm. c) SFEU je součástí hlavy VII, kapitoly 1 Smlouvy, nadepsané „Pravidla hospodářské soutěže“. Jako součástí kapitoly týkající se hospodářské soutěže je cílem tohoto ustanovení zabránit narušení hospodářské soutěže a nepříznivým účinkům na obchod. Postavení tohoto ustanovení ve Smlouvě nenaznačuje, že by jeho cílem mělo být přiznat Komisi dodatečné pravomoci, například prostřednictvím kvaziauditní pravomoci k zajištění toho, aby členské státy vynakládaly veřejné prostředky účinným a nákladově efektivním způsobem.

57.

Z toho vyplývá, že dotčená podpora nemusí splňovat cíle, které překračují rámec cílů konkrétně stanovených v čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU. Podle znění a umístění dotčeného ustanovení v SFEU nemusí podpora tohoto druhu, aby byla slučitelná se Smlouvou, sledovat „cíl společného zájmu“ ani „cíl veřejného zájmu“. Musí pouze „usnadnit rozvoj určitých hospodářských činností“ a nesmí „měnit podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem“. Argument Rakouské republiky, podle kterého se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že podpora musí sloužit pouze „veřejnému“, a nikoli „společnému“ zájmu, nemůže jako takový obstát, jelikož podle mého názoru a na rozdíl od toho, co uvedl Tribunál v napadeném rozsudku, nemusí být splněno žádné z těchto dvou kritérií.

58.

Na tomto místě je možná pouze třeba dodat, že tvrzení Tribunálu v duchu judikatury vycházející například z věci Mediaset v. Komise ( 41 ) v tom smyslu, že každá podpora schválená na základě čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU musí sloužit cíli „společného zájmu“, nejsou z právního hlediska správná. Jak jsem právě uvedl, samotné znění čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU takový požadavek neobsahuje, ačkoliv ho obsahuje čl. 107 odst. 3 písm. b) SFEU („podpora, která má napomoci významnému projektu společného evropského zájmu […]“).

59.

Naproti tomu čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU pouze vyžaduje, aby podpory „usnadňovaly rozvoj určitých hospodářských činností nebo hospodářských oblastí“. Je pravda, že výraz „společný zájem“ je uveden rovněž v čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU. Toto ustanovení rovněž obsahuje zápornou podmínku, totiž aby podpora „neměnila podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem“. Zde je pojem „společný zájem“ použit ve zcela odlišném kontextu. Tato záporná podmínka do režimu schvalování podpor zavádí zásady přiměřenosti a nezbytnosti: ze znění a systematiky celého tohoto odstavce vyplývá, že to neznamená, že pro účely čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU musí cíl samotné podpory sloužit společnému zájmu. Pokud by to bylo zamýšleno, autoři čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU by to mohli snadno uvést, jak to učinili v případě čl. 107 odst. 3 písm. b) SFEU.

60.

V případě, že by Soudní dvůr nesdílel závěr, že čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU takový další požadavek neobsahuje, mám za to, že je v každém případě jasné, že případný požadavek, podle něhož musí podpora projektu Hinkley Point C skutečně sloužit cíli „společného zájmu“, byl splněn. Je tomu tak nezávisle na tom, zda se toto kritérium vykládá v tom smyslu, že se musí jednat o cíl sledovaný všemi členskými státy, či nikoli.

61.

V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že všechny členské státy Unie rovněž přijaly Smlouvu o Euratomu a jsou vázány jejími ustanoveními. I když se členské státy v současnosti nemohou na tématu jaderné energie shodnout, a z tohoto důvodu se může ukázat jako nemožné začlenit Euratom do Evropské unie ( 42 ), nic to nemění na tom, že Smlouva o Euratomu se od svého vstupu v platnost téměř nezměnila, zatímco Smlouvy upravující Evropské společenství a Evropskou unii samozřejmě prošly zásadními změnami.

62.

Jak jsem uvedl na jiném místě tohoto stanoviska ( 43 ), rozvoj jaderných elektráren – jak v současné době, tak v době, kdy byla vyhlášena Smlouva o Euratomu – představuje základní cíl Smlouvy o Euratomu, která je samozřejmě i nadále součástí primárního práva Unie. Z toho vyplývá, že jasně uvedený cíl Smlouvy bez ohledu na to, ve které ze zakládajících smluv, musí být téměř ze své definice způsobilý představovat cíl společného zájmu pro účely použití pravidel o státních podporách.

63.

Tím nepřehlížím tvrzení Rakouské republiky v tom ohledu, že kdyby věděla, že současný rozvoj jaderných elektráren může být podporován prostřednictvím státní podpory, nikdy by Smlouvu o Euratomu nepřijala. Toto tvrzení je při vší úctě zcela nerealistické, neboť v každém případě je obtížné vyložit buď článek 1, nebo čl. 2 písm. c) Smlouvy o Euratomu (ustanovení, kterými se budu nyní podrobně zabývat) ve spojení s čl. 106a odst. 3 téže Smlouvy tak, že mají jiný význam.

64.

Je samozřejmě pravda, že každý členský stát nemusí umožnit činnost jaderných elektráren nebo jim poskytovat finanční podporu, pokud na jeho území již existují. O to však tolik nejde. Pokud členský stát podnikne kroky směrem k „[…]vybudování a růstu jaderného průmyslu“ ( 44 ) výstavbou jaderných elektráren, jedná v souladu s výslovným ustanovením (článek 1 ve spojení s článkem 192 Smlouvy o Euratomu) primárního práva Unie, které opět téměř ze své definice představuje nutně věc „společného zájmu“ pro účely pravidel týkajících se státních podpor. Rakouská republika nicméně tvrdí, že judikatura týkající se čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU spočívá na kolektivním zájmu členských států, resp. Unie, který podle ní nemůže existovat z důvodu jejího nesouhlasu se současným vývojem jaderné energetiky. Za tímto účelem se dovolává tří rozsudků Soudního dvora, které podle jejího názoru tento postoj podporují. Vzhledem k tomu, že Rakouská republika se ve svých tvrzeních, že pokud by Soudní dvůr nepoužil kritérium, že podpora má sloužit společnému zájmu, znamenalo by to odchýlení se od předchozí judikatury, opírá o tytéž části týchž rozhodnutí, budu se současně zabývat i touto otázkou.

65.

Pokud jde o první z těchto rozhodnutí rozsudek ve věci, Philip Morris Holland v. Komise ( 45 ), Rakouská republika se dovolává následující části (body 24 až 26 uvedeného rozsudku):

„Je třeba připomenout, že Komise disponuje posuzovací pravomocí, jejíž výkon zahrnuje komplexní hodnocení hospodářského a sociálního charakteru, která musejí být prováděna v kontextu Společenství.

[…]

[…]Posouzení Komise spočívá především na zjištění, že plánovaná zvýšená výroba cigaret bude vyvezena do jiných členských států[…]což neumožňovalo mít za to, že podmínky obchodu by v důsledku této podpory nebyly dotčeny v míře, která by byla v rozporu se společným zájmem.“

66.

Tato část se týká použití záporné podmínky čl. 92 odst. 3 písm. c) druhé věty EHS [nyní čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU]. Vyvstává zde otázka, zda sporná podpora ovlivňuje obchod v nepřijatelné míře, a v tomto kontextu musí být přirozeně přezkoumán dopad na celý jednotný trh. Nicméně otázka, kterou má Soudní dvůr v projednávané věci přezkoumat, a sice zda dotčená podpora musí sloužit cíli společného zájmu, této konkrétní otázce přirozeně předchází. I kdyby se pro účely posouzení otázky společného zájmu vycházelo z odlišného předpokladu, nic v tomto rozsudku nenaznačuje, že je třeba se zabývat individuálními cíli politiky každého členského státu.

67.

Totéž platí pro druhé rozhodnutí, kterého se za tímto účelem Rakouská republika dovolává, rozsudek ve věci Deufil v. Komise ( 46 ). V této věci Komise zamítla návrh na regionální podporu pro rozvoj určitého hospodářského odvětví v Německu. Soudní dvůr nejprve připomněl (v bodě 18 uvedeného rozsudku) závěr uvedený v bodě 24 rozsudku ve věci Philip Morris Holland v. Komise ( 47 ). Soudní dvůr dále uvedl:

„Komise žádným způsobem nepřekročila meze své posuzovací pravomoci, když měla za to, že poskytnutí podpory na investici, která zvýší výrobní kapacity v odvětví, které je již značně přebytkové, je v rozporu se společným zájmem[…]“ ( 48 )

68.

Těmto částem však nelze vůbec nic vytknout, jelikož zopakování pravidla použitého ve věci Philip Morris Holland v. Komise ( 49 ) se opět týká použití záporné podmínky čl. 92 odst. 3 písm. c) druhé věty EHS [nyní čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU], na rozdíl od odlišné otázky „společného zájmu“, což je kladná podmínka týkající se otázky, zda podpora slouží společnému zájmu. Soudní dvůr sice potvrdil, že podpora „je v rozporu se společným zájmem“, na to je však třeba nahlížet ve zvláštním kontextu jiného výslovného kritéria uvedeného v čl. 92 odst. 3 písm. c) EHS [nyní čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU]. Jinými slovy, dotčená navrhovaná státní podpora již nesplňovala relevantní kritérium, neboť nelze říci, že podpora odvětví, ve kterém již existuje nadměrná produkce, „usnadňuje rozvoj určité hospodářské oblasti“. V každém případě z ničeho v této části nelze mít za to, že společný zájem musí být sdílen všemi ostatními členskými státy.

69.

Třetí rozhodnutí, rozsudek ve věci Španělské království v. Komise ( 50 ), se týkalo španělského režimu podpor ve prospěch zemědělců z autonomní oblasti Extremadura. Rakouská republika reaguje zejména na bod 67 tohoto rozsudku, který znovu opakuje bod 24 rozsudku ve věci Philip Morris Holland v. Komise ( 51 ). Relevantní část rozsudku Španělské království v. Komise ( 52 ) zní následovně:

„Nicméně rozdílné znění čl. 87 odst. 3 písm. a) ES a čl. 87 odst. 3 písm. c) ES nemůže vést k závěru, že Komise by při uplatňování čl. 87 odst. 3 písm. a) neměla brát v úvahu zájem Společenství a že se musí omezit na ověření zvláštního regionálního dopadu dotyčných opatření, aniž by posoudila jejich dopad na relevantní trh nebo trhy v celém Společenství. V takovém případě je Komise povinna nejen ověřit, zda tato opatření mají napomáhat hospodářskému rozvoji dotyčných oblastí, ale rovněž zhodnotit dopad těchto podpor na obchod mezi členskými státy, a zejména posoudit důsledky pro dané odvětví, které mohou vyvolat na úrovni Společenství. Jak již Soudní dvůr rozhodl, čl. 87 odst. 3 ES přiznává Komisi posuzovací pravomoc, jejíž výkon zahrnuje hodnocení hospodářského a sociálního charakteru, která musí být prováděna v kontextu Společenství.“

70.

Je však jasné, že tato část se opět týká zcela jiné otázky, která vyvstává na základě záporné podmínky obsažené v čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU [dříve čl. 87 odst. 3 písm. c) ES], aby dotčená podpora neměla dopad na relevantní trh nebo trhy ve Společenství (nyní v Unii) jako celek v míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem. To však nemá žádný význam ani pro jinou otázku, zda dotčená podpora musí sloužit cíli společného zájmu, ani pro otázku, zda ji předtím, než ji lze označit za předmět společného zájmu, musí podporovat všechny členské státy.

71.

Z toho vyplývá, že žádný z těchto tří rozsudků nepodporuje tvrzení Rakouské republiky, podle kterého je ve smyslu čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU nezbytným požadavkem, aby dotčená podpora sledovala cíl společného zájmu. Nevyplývá z nich ani to, že společný zájem je zájmem sdíleným všemi členskými státy.

72.

Je třeba rovněž připomenout, že všechny členské státy podepsaly Smlouvu o Euratomu, ratifikovaly ji a přistoupily k ní. Z toho vyplývá, že na všechny členské státy musí být z pohledu právního nahlíženo tak, že udělily obecný souhlas s rozvojem nových jaderných elektráren. Je sice pravda, že existují členské státy – jako je Rakouská republika – které se rozhodly, že neusnadní, ba dokonce neumožní rozvoj nových jaderných elektráren na svém území. Přijetím cílů Smlouvy však vyjádřily jejich bezpodmínečné přijetí, a to v zásadě přinejmenším práva ostatních členských států rozvíjet jaderné elektrárny na jejich vlastních územích, hodlají-li tak tyto státy učinit.

73.

Z toho tedy v každém případě vyplývá, že rozvoj jaderných elektráren představuje cíl společného zájmu ve smyslu čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU, s nímž svým způsobem – byť jen z důvodu přijetí Smlouvy o Euratomu – souhlasily všechny členské státy. Proto i za předpokladu, že by (oproti mému názoru) čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU mohl být použit pouze tehdy, když státní podpora sleduje cíl společného zájmu, se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení. Ještě dodávám – byť jen pro úplnost – že rozvoj jaderných elektráren představuje rovněž cíl veřejného zájmu, na rozdíl od cíle soukromého zájmu.

74.

Rakouská republika dále zpochybňuje konstatování Tribunálu v bodě 97 napadeného rozsudku, podle kterého mohlo Spojené království s ohledem na čl. 1 odst. 2 a čl. 2 písm. c) Smlouvy o Euratomu stanovit pobídku k budování nových kapacit na výrobu jaderné energie. Rakouská republika naproti tomu tvrdí, opírajíc se o znění čl. 2 písm. c) Smlouvy o Euratomu, že se tato Smlouva nevztahuje na podporu výstavby nových jaderných elektráren nebo nahrazení stávajících jaderných elektráren modernějšími technologiemi, které jsou již vyvinuty. V tomto kontextu lze nejprve poznamenat, že článek 1 Smlouvy o Euratomu prohlašuje, že hlavním cílem této Smlouvy je vytvoření „podmínek nezbytných pro rychlé vybudování a růst jaderného průmyslu.“. Článek 2 písm. c) dále stanoví, že „k naplnění svého poslání“ má Euratom „usnadňovat investice a zajišťovat, zejména podporou podnikání, vybudování základních zařízení nezbytných pro rozvoj jaderné energetiky ve Společenství“. Kromě toho články 40 a 41 Smlouvy o Euratomu ve spojení s přílohou II bodem č. 11 uvedené smlouvy zdůrazňují rovněž skutečnost, že investice do jaderných reaktorů jsou upraveny Smlouvou o Euratomu. Konečně podle článku 192 Smlouvy o Euratomu členské státy usnadňují Společenství plnění jeho poslání.

75.

V souvislosti s těmito obecnými ustanoveními lze nejprve uvést, že nutně předpokládají existenci jaderných elektráren přinejmenším v některých členských státech, neboť bez jaderných elektráren nemůže být jaderná energie. A bez jaderné energie by nemělo smysl mít ani Euratom, ani v tomto ohledu Smlouvu o Euratomu.

76.

Zadruhé členské státy určitě zamýšlely, aby Smlouva o Euratomu byla živým dokumentem, který je schopen organického rozvoje a přizpůsobení se současným okolnostem, samozřejmě v rámci čtyř základních kamenů této Smlouvy. To samo o sobě podle mého názoru postačuje k vyvrácení argumentu Rakouské republiky, podle kterého se tato ustanovení Smlouvy o Euratomu nevztahují ani na výstavbu nových jaderných elektráren, ani na nahrazení a modernizaci stárnoucích elektráren modernějšími technologiemi, které jsou již vyvinuty.

77.

Pokud by byl tento argument správný, znamenalo by to například, že Smlouva o Euratomu se měla použít pouze v první fázi výstavby jaderných elektráren během 60. a 70. let. Vyplývalo by z toho rovněž, že Smlouva o Euratomu by nebyla použitelná v moderních podmínkách, neboť tato první vlna jaderných elektráren byla postupně vyřazena z provozu, modernizována a nahrazena. Cílem autorů Smlouvy o Euratomu přitom zajisté bylo, aby byla použitelná na neomezenou dobu. Nic totiž nenaznačuje, že by měla mít pouze omezený rozsah použití v podstatě na první vlnu výstavby jaderných elektráren.

78.

Zatřetí tento argument Rakouské republiky každopádně není podpořen konkrétním zněním samotné Smlouvy o Euratomu. Koneckonců článek 1 uvádí, že jedním z cílů Smlouvy je vytvořit podmínky „pro rychlé vybudování a růst jaderného průmyslu“. Ve stejném smyslu uvádí čl. 2 písm. c) uvedené Smlouvy, že jedním z poslání Euratomu je zajišťovat, „zejména podporou podnikání, vybudování základních zařízení nezbytných pro rozvoj jaderné energetiky ve Společenství“. Tato ustanovení mají zjevně za cíl růst a rozvoj jaderného průmyslu včetně, jak upřesňuje čl. 2 písm. c), zapojení soukromých podniků za tímto účelem. Opačný argument vznesený Rakouskou republikou na jednání konaném dne 28. ledna 2020, podle kterého čl. 2 písm. c) Smlouvy o Euratomu nemá tento význam, ale týká se případného vývoje nových technologií, je se vší úctou zcela nerealistický.

79.

Konečně je v této souvislosti opět nezbytné připomenout čl. 194 odst. 2 SFEU. Toto ustanovení je samozřejmě třeba vykládat společně se Smlouvou o Euratomu. Jak jsem již uvedl, čl. 194 odst. 2 druhý pododstavec SFEU stanoví, že obecnou pravomocí Unie v oblasti energetiky není dotčeno právo členského státu: „stanovit podmínky pro využívání svých energetických zdrojů, jeho volby mezi různými energetickými zdroji a základní skladbu jeho zásobování energií“.

80.

Z tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že právo v zásadě každého členského státu zvolit si vlastní skladbu zdrojů energie – ať už se jedná o fosilní paliva, obnovitelné zdroje jako solární a větrnou energii, nebo jako v projednávaném případě jadernou energii – zůstává ze všech pohledů nedotčeno. Jak uvedlo Spojené království ve svém vyjádření, rozhodlo se podporovat jadernou energii jakožto „spolehlivý nízkouhlíkový prvek ve své širší skladbě zdrojů energie“.

81.

To vše posiluje závěr, že předmět a působnost Smlouvy o Euratomu lze rozumně vykládat tak, že se vztahují na výstavbu moderních jaderných elektráren členskými státy, a nikoli pouze na výstavbu takových elektráren, které byly zamýšleny nebo plánovány v době, kdy byla Smlouva o Euratomu vyhlášena. Celková povaha a přístup Tribunálu v napadeném rozsudku se zcela shodují s takovýmto výkladem těchto ustanovení.

82.

V bodě 517 napadeného rozsudku, zpochybňovaném Rakouskou republikou, Tribunál uvedl, že bez ohledu na to, zda Komise tyto zásady musí zohlednit, by bylo v rozporu s čl. 106a odst. 3 Smlouvy o Euratomu vykládat zásady ochrany životního prostředí, obezřetnosti, „znečišťovatel platí“ a udržitelnosti tak, aby bylo vyloučeno poskytnutí státní podpory na výstavbu a provoz jaderné elektrárny.

83.

Na druhé straně Rakouská republika tvrdí, že pokud se – navzdory čl. 106a odst. 3 Smlouvy o Euratomu – použije článek 107 SFEU v oblasti jaderné energie, je třeba použít i další zásady unijního práva, jako jsou požadavky v oblasti ochrany životního prostředí, které zahrnují ochranu zdraví ve smyslu článku 37 Listiny a článku 11 SFEU. Rakouská republika kromě toho tvrdí, že čl. 106a odst. 3 Smlouvy o Euratomu by neměl být uplatněn za účelem odůvodnění státní podpory, protože toto ustanovení se zabývá především spory ohledně právního základu legislativní činnosti, který však v projednávané věci neexistuje. Tyto argumenty vybízejí k následující odpovědi.

84.

Zaprvé oproti záležitostem týkajícím se státních podpor se Smlouva o Euratomu zabývá otázkami životního prostředí v hlavě II kapitole 3 nazvané „Ochrana zdraví“ ( 53 ). Tato ustanovení mají podle čl. 106a odst. 3 Smlouvy o Euratomu přednost a neponechávají žádný prostor pro použití jiných zásad unijního práva v této oblasti ( 54 ).

85.

Zadruhé okolnost, že ustanovení mohlo být původně navrženo pro řešení sporů týkajících se právního základu opatření, nevylučuje jeho použití v jiných případech. Je tomu tak zejména proto, že ani ze znění č. 106a odst. 3 Smlouvy o Euratomu, ani z kontextu, do kterého spadá – bylo přesunuto z části 6 Smlouvy o ES týkající se obecných a závěrečných ustanovení do kapitoly Smlouvy o Euratomu nazvané „Použití některých ustanovení Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie“ – takové omezení při jeho použití nevyplývá.

86.

Zatřetí čl. 106a odst. 3 Smlouvy o Euratomu není jediným ustanovením, které je třeba vzít do úvahy, pokud jde o dodávky energie členských států. Pokud by byla Komisi přiznána širší pravomoc posuzovat rozhodnutí přijatá členskými státy v oblasti státních podpor podle jiných zásad, než jsou zásady stanovené v článku 107 SFEU, byla by tím určitě omezena autonomie členských států v této oblasti. Otázkou tedy je, zda to Smlouvy skutečně umožňují. Oblastí „Energetiky“ se zabývá hlava XXI SFEU. Podle čl. 4 odst. 2 písm. i) SFEU se jedná o oblast sdílené pravomoci Unie a členských států. Článek 194 SFEU první odstavec a první pododstavec druhého odstavce čl. 194 SFEU ukládá Evropskému parlamentu a Radě přijmout opatření nezbytná k dosažení určitých cílů souvisejících s odvětvím energetiky „v rámci vytváření a fungování vnitřního trhu a s přihlédnutím k potřebě chránit a zlepšovat životní prostředí“. Jak jsem již uvedl, čl. 194 odst. 2 SFEU také jasně stanoví, že „taková opatření se nedotýkají práva členského státu stanovit[…]jeho volby mezi různými energetickými zdroji[…]“ ( 55 ).

87.

Z toho vyplývá, že manévrovací prostor členských států, pokud jde o jejich zásobování energií, musí být zachován a uznán. V tomto rozsahu představuje čl. 194 odst. 2 SFEU významné vyvážení úlohy jednotlivých členských států ve vztahu k Unii v oblasti energetické politiky. Proto se pouze z těchto důvodů nejeví jako vhodné, aby Komise mohla při posuzování státní podpory v odvětví energetiky zkoumat cíle Unie nad rámec ochrany společného trhu specificky uvedené v čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU ( 56 ).

88.

Takovou pravomoc Komisi nepřiznává ani nevyžaduje judikatura Soudního dvora nebo Tribunálu, a to ani v jiných oblastech, než je energetika.

89.

Specifickými zásadami, kterých se Rakouská republika dovolává a které podle ní již měly být zohledněny při posouzení, zda dotčené opatření podpory sledovalo cíl společného zájmu, jsou ochrana životního prostředí, zásada obezřetnosti, zásada „znečišťovatel platí“ a zásada udržitelnosti. Jak přitom Tribunál správně uvedl v bodě 515 napadeného rozsudku, Komise by k těmto zásadám musela přihlédnout pouze tehdy, kdyby byly Spojeným královstvím skutečně sledovány dotčeným opatřením podpory ( 57 ). V takovém případě by je Komise mohla přezkoumat s ohledem na přiměřenost opatření ve vztahu k dosažení tohoto cíle ( 58 ). V projednávané věci však bylo sledovaným cílem usnadnit výrobu jaderné energie a Komise měla v souladu s čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU pouze posoudit, zda dotčené opatření neměnilo podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem ( 59 ).

90.

Tento závěr nemění ani následující judikatura: Soudní dvůr rozhodl, že když Komise použije postup v oblasti státních podpor, je povinna podle obecného uspořádání Smlouvy dodržovat souvztažnost mezi ustanoveními, jimiž se řídí státní podpory, a jinými zvláštními ustanoveními, než jsou ustanovení týkající se státních podpor, a posoudit tak slučitelnost dotčené podpory s těmito zvláštními ustanoveními, pokud jsou aspekty poskytnutí podpory do takové míry neoddělitelně spjaty s předmětem podpory, že by nebylo možné je posoudit odděleně ( 60 ). Jak uvádí Komise, existence takového neoddělitelného spojení nebyla v projednávaném případě Rakouskou republikou tvrzena, ani neexistuje. Zásady, kterých se Rakouská republika dovolává, a sice ochrana životního prostředí, zásada obezřetnosti, zásada „znečišťovatel platí“ a zásada udržitelnosti by mohly být posuzovány odděleně, a pokud by se to ukázalo jako nezbytné, v rámci jiných řízení ( 61 ). Je třeba uvést, že podle bodu 150 odpovědi Komise nenapadla Rakouská republika další rozhodnutí týkající se metody tvorby cen u smluv o převodu jaderného odpadu, které byly rovněž považovány za státní podporu a byly prohlášeny za slučitelné s vnitřním trhem v souladu s čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU ( 62 ).

91.

Tribunál se nedopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že při určování, zda dotčená opatření státní podpory sledují cíl společného zájmu, nemusí brát v úvahu jiné cíle Smlouvy.

92.

V bodech 105, 139, 140 a 144 napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že podpora jaderné energie představovala relevantní hospodářskou činnost pro účely čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU a že rozvoj Hinkley Point C představuje takovou podporu jaderné energie. V bodech 151 a 240 napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že existence selhání trhu může představovat relevantní prvek pro prohlášení slučitelnosti státní podpory s vnitřním trhem, ale že neexistence selhání trhu nemá nutně za následek, že podmínky stanovené v čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU nejsou splněny a že i v případě neexistence selhání trhu byl zásah Spojeného království opravdu nezbytný k dosažení rozvoje Hinkley Point C.

93.

Druhým důvodem kasačního opravného prostředku Rakouská republika tvrdí, že se Tribunál dopustil tří nesprávných právních posouzení: Zaprvé nepřihlédl k tomu, že sporné rozhodnutí neidentifikovalo pro účely čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU dotčenou hospodářskou činnost. V tomto ohledu Rakouská republika rovněž tvrdí, že Tribunál nesplnil povinnosti podle čl. 296 odst. 2 SFEU uvést dostatečným způsobem skutkové a právní důvody týkající se hospodářské činnosti, kterou sleduje podpora pro Hinkley Point C. Zadruhé podle ní Tribunál nesprávně vymezil relevantní hospodářskou činnost, jelikož správnou hospodářskou činností je výroba energie, a nikoli výroba jaderné energie. Zatřetí tvrdí, že Tribunál neuznal, že selhání trhu je právním předpokladem každého konstatování nezbytnosti podle čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU.

94.

Pokud jde o neurčení dotčené hospodářské činnosti, kterou měla podpora sledovat, Tribunál odmítl nejen argument vycházející z nedostatečného odůvodnění ( 63 ), ale také to, že celé sporné rozhodnutí vychází z toho, že se jedná o výrobu elektřiny prostřednictvím jaderné energie a že je plné takových tvrzení. Za tímto účelem lze uvést mnoho příkladů, ale pravděpodobně stačí připomenout bod 358 odůvodnění sporného rozhodnutí, který uvádí „Komise proto dochází k závěru, že [rozdílová smlouva] týkající se [Hinkley Point] stanoví podmínky výkonu činnosti spočívající ve výrobě elektřiny prostřednictvím jaderné technologie[…]“.

95.

Podle mého názoru se tedy Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 139 napadeného rozsudku uvedl, že „je třeba odmítnout argument Rakouské republiky, který vychází z toho, že Komise neupřesnila, jaká hospodářská činnost ve smyslu čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU měla být dotčenými opatřeními podporována“. V tomto bodě se Tribunál opírá o bod 392 odůvodnění sporného rozhodnutí, který představuje další příklad toho, kdy byla hospodářská činnost jasně vymezena. V rozsahu, v němž Rakouská republika vznáší tento argument za účelem nového přezkumu dotčeného rozhodnutí Komise, je tento argument zjevně nepřípustný ( 64 ).

96.

Ani odůvodnění Tribunálu nebylo nedostatečné. Úvodem je třeba konstatovat, že se navrhovatelka chybně dovolává čl. 296 druhého pododstavce SFEU. Podle ustálené judikatury platí, že povinnost uvést odůvodnění, která přísluší Tribunálu v souladu s článkem 53 ve spojení s článkem 36 statutu Soudního dvora a s čl. 117 písm. m) jednacího řádu Tribunálu, mu neukládá, aby poskytl vysvětlení, ve kterém by se vyčerpávajícím způsobem postupně zabýval každou z úvah uvedených účastníky sporu. Odůvodnění Tribunálu tedy může být implicitní za podmínky, že umožní zúčastněným osobám seznámit se s důvody, proč Tribunál nepřijal jejich argumenty, a Soudnímu dvoru disponovat poznatky dostatečnými k tomu, aby mohl vykonat soudní přezkum ( 65 ).

97.

V bodech 155 a 156 napadeného rozsudku Tribunál připomíná důvody, na kterých Komise založila své posouzení, které prokazují zvláštní povahu výroby jaderné energie jako hospodářské činnosti. Tribunál tedy zjevně výše uvedený požadavek splnil.

98.

Druhým bodem Rakouská republika tvrdí, že Tribunál měl určit, že relevantní hospodářskou činností byla výroba elektřiny, a nikoli výroba jaderné energie. Podle ní je pro účely použití pravidel v oblasti státních podpor rozhodující konečný produkt, tedy elektřina.

99.

S tím nemohu souhlasit. Veškeré zkoumání týkající se použití pravidel státních podpor spočívá ve vymezení relevantní hospodářské činnosti za účelem posouzení, zda je dotčená podpora nezbytná k tomu, aby přispěla k hospodářskému rozvoji. Je tedy třeba si položit otázku, zda dotčená státní podpora přispěje k rozvoji jaderné energie na rozdíl od výroby elektřiny obecně. Komise měla k dispozici řadu důkazů – jak konstatoval Tribunál ( 66 ) – podle kterých nebyl trh ochoten, ba dokonce schopen financovat projekt Hinkley Point C bez záruk a jiných forem podpor poskytnutých Spojeným královstvím. Pro projednávanou věc je irelevantní, že selhání trhu nemusí existovat ve vztahu k jiným způsobům výroby elektřiny. Zde je znovu třeba připomenout právo každého členského státu zvolit si podle čl. 194 odst. 2 SFEU vlastní skladbu zdrojů energie.

100.

V rozsahu, v němž se Rakouská republika dovolává bodu 54 a následujících usnesení Tribunálu ve věci Greenpeace Energy a další v. Komise ( 67 ), je třeba uvést, že v této věci se Tribunál zabýval právem zúčastněných podat žalobu podle čl. 263 čtvrtého odstavce SFEU, kterou je třeba přezkoumat na základě kritérií uvedených ve věci Plaumann v. Komise ( 68 ). Za tímto účelem se Tribunál zabýval otázkou, zda na trhu existuje hospodářská soutěž mezi příjemci podpory a navrhovateli. Cílem tohoto posouzení je určit, zda navrhovatelé byli uvedenou podporou dotčeni. To je však trochu odlišná otázka od určení toho, co představuje „hospodářskou činnost“ pro účely čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU. Hospodářská činnost se určuje za účelem stanovení referenčního bodu testu přiměřenosti, v němž se zjišťuje nezbytnost státní podpory za účelem usnadnění dotčené hospodářské činnosti, a pokud je nezbytná, zda má za tímto účelem motivační účinek. Situace hospodářské soutěže na trhu je naproti tomu relevantní pouze z hlediska dalšího kritéria čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU, zda podpora mění podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem ( 69 ). Za tímto účelem Tribunál vychází z celého trhu s elektřinou, a ne pouze z „hospodářské činnosti“, kterou je výroba elektřiny využíváním jaderné energie ( 70 ).

101.

Z těchto důvodů se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když považoval výrobu jaderné energie za relevantní hospodářskou činnost pro účely pozitivního kritéria čl. 107 odst. 3 písm. c) první věty SFEU, konkrétně, zda podpora usnadňuje rozvoj určitých hospodářských činností.

102.

Třetím argumentem uvedeným v této části je, že Tribunál měl považovat selhání trhu za relevantní kritérium pro použití čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU. Na rozdíl od toho, co uvedl Tribunál ve svém rozhodnutí, Rakouská republika tvrdí, že Komise zjistila selhání trhu, ačkoli podle Rakouské republiky bylo toto zjištění z důvodu chybného vymezení trhu nesprávné.

103.

Tento argument opět nemohu přijmout. Komise nejprve konstatovala selhání trhu, protože vycházela z předpokladu, že běžně fungující kapitálové trhy nebudou financovat výstavbu nových jaderných elektráren vzhledem k velmi dlouhým dobám a politickému riziku spojenému s takovým projektem ( 71 ).

104.

Dále je třeba připomenout, že Tribunál doposud – podle mého názoru správně – odmítal názor, podle kterého je zjištění selhání trhu základním prvkem uplatňování čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU ( 72 ). Nechtěl bych být v tomto bodě nepochopen: je pravda, že existence selhání trhu může často představovat nejpřesvědčivější důkaz nezbytnosti podpory ve smyslu čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU. Pro tuto analýzu však není nezbytná existence selhání trhu jako taková ( 73 ), ale otázka, zda by dotčená státní podpora usnadnila určité hospodářské činnosti ( 74 ).

105.

V bodech 405 a 413 napadeného rozsudku Tribunál posoudil účinky dotčeného opatření podpory, a sice vybudování Hinkley Point C a dopady výstavby na dodávky elektřiny pro základní spotřebu ve Spojeném království. Rovněž konstatoval, že nezbytná kapacita nemůže být realisticky poskytována větrnou energií. V bodě 507 téhož rozsudku konstatoval, že Spojené království mohlo ponechat jadernou energii ve svém energetickém mixu. V bodě 506 neshledal Tribunál důvod ke zpochybnění zjištění Komise, podle kterého bylo riziko narušení hospodářské soutěže omezené. V bodech 470 a 499 uvedl, že opatření podpory nevedou k nadměrným nevýhodám pro jiné technologie. Konečně v bodě 515 a násl. Tribunál uvedl, že Komise nebyla povinna přihlédnout k zásadám uvedeným v bodě 82 tohoto stanoviska. Rakouská republika tato konstatování zpochybňuje.

106.

Dále Rakouská republika tvrdí, že se Tribunál dopustil pochybení ohledně způsobu posouzení přiměřenosti dotčeného opatření. Konkrétně tvrdí, že zaprvé měl Tribunál posoudit přiměřenost tohoto opatření s ohledem na celý trh s elektřinou. Zadruhé měl Tribunál uznat, že v projednávané věci šlo v podstatě o případ zkoušky přiměřenosti nových jaderných projektů obecně. Jakékoli případné narušení hospodářské soutěže tedy mělo být posouzeno ve světle této úvahy. Zatřetí jedním z následků dotčeného rozsudku Tribunálu bude, že výrobcům jaderné energie bude poskytnuta trvalá výhoda na úkor ostatních výrobců energie. Začtvrté Tribunál nepoměřil nepříznivé účinky jaderné energie (včetně dlouhodobých nákladů spojených s odstraňováním odpadů) s jejími případnými přínosy.

107.

Tento důvod se týká testu přiměřenosti, který je zápornou podmínkou obsaženou v čl. 107 odst. 3 písm. c) druhé větě SFEU, podle něhož musí být opatření podpory nezbytné k usnadnění rozvoje hospodářské činnosti, aniž mění podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem.

108.

Pokud jde o argument přiměřenosti týkající se celého trhu s elektřinou, jeví se ve skutečnosti jako varianta druhé části druhého důvodu kasačního opravného prostředku, a sice že relevantním trhem je širší trh s elektřinou, jenž se liší od trhu výroby jaderné energie. V této souvislosti je však irelevantní, že elektřina mohla být vyrobena jinými způsoby.

109.

Dostáváme se zpět k základnímu bodu, že podle čl. 194 odst. 2 SFEU mělo Spojené království právo zvolit si své jednotlivé zdroje energie a že se rozhodlo mít jadernou energii jako součást tohoto energetického mixu. Komise tedy měla na základě čl. 194 odst. 2 SFEU povinnost přihlédnout k přiměřenosti dotčeného opatření, jehož cílem bylo provést tuto politickou volbu, a sice výrobu jaderné energie v Hinkley Point C. Nelze mít tedy za to, že posouzení Komise týkající se přiměřenosti bylo nepřípustně restriktivní, nebo že se Tribunál v tomto ohledu dopustil nesprávného právního posouzení.

110.

Pokud jde o argument týkající se referenčního případu, Rakouská republika se dovolává oddílu 6 sdělení Komise o pojmu státní podpora uvedeném v čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie ( 75 ). Přiznávám, že tento odkaz je poněkud matoucí, neboť v oddíle 6 (nebo jinde) tohoto sdělení Komise se o pojmu referenční případ nepojednává. Toto sdělení Komise se zabývá pouze otázkou, zda opatření představuje státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Podle jeho druhého bodu odůvodnění „netýká se nicméně slučitelnosti státní podpory s vnitřním trhem podle čl. 107 odst. 2 a 3 a čl. 106 odst. 2 Smlouvy, již musí posoudit Komise“. Sdělení Komise je tedy zcela irelevantní, pokud jde o jakékoli posouzení přiměřenosti opatření pro účely čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU. Nelze tudíž říci, že sdělení nabízí nějaké skutečné pokyny, pokud jde o zásady, které se použijí pro takové posouzení.

111.

Nepřesvědčuje mě ani to, že se Rakouská republika dovolává rozhodnutí Soudního dvora ve věci Eventech ( 76 ). V této věci se jednalo o otázku, zda rozhodnutí, kterým bylo některým vozidlům veřejné dopravy přepravujícím cestující povoleno používat jízdní pruhy pro autobusy v ulicích Londýna, zatímco ostatním vozidlům to umožněno nebylo, může představovat státní podporu. Ve svém rozsudku Soudní dvůr za tímto účelem uvedl, že „není třeba prokazovat skutečný dopad dotčené podpory na obchod mezi členskými státy a skutečné narušení hospodářské soutěže, ale pouze zkoumat, zda tato podpora může tento obchod ovlivnit a narušit hospodářskou soutěž“ ( 77 ).

112.

Nemohu se ubránit dojmu, že toto rozhodnutí, byť velmi důležité, které se týká potenciálního dopadu dotčené státní podpory, se příliš zveličuje. Zejména nic v tomto rozsudku neumožňuje mít za to, že by posouzení, zda je státní podpora slučitelná s vnitřním trhem, mělo být provedeno jinak než odkazem na individuální podporu, na níž se vztahuje sporné opatření. To znamená, že nic v rozsudku Eventech ( 78 ) neumožňuje podpořit širší tezi, podle které měla Komise zohlednit otázku, zda poskytnutí podpor tohoto druhu může obecně narušit hospodářskou soutěž.

113.

Nemohu přijmout ani argument, podle kterého toto rozhodnutí zvýhodní provozovatele jaderných elektráren na úkor jiných způsobů výroby elektřiny ( 79 ). Je třeba připomenout, že každé oznámení o poskytnutí nebo změně státní podpory musí být posuzováno individuálně podle článku 107 SFEU.

114.

V každém případě je zcela zjevné, že překážky vstupu na trh s jadernou energií jsou zcela odlišné od překážek u ostatních způsobů výroby elektřiny: mezi tyto zvláštní překážky patří zejména politické riziko spojené s postojem proti jaderné energii, výrazné kapitálové náklady související s výstavbou těchto elektráren, jakož i zvláštní náklady spojené s bezpečným skladováním vyhořelého jaderného paliva. Jak jsem již uvedl, cílem sporného opatření podpory v projednávané věci je vypořádat se s těmito specifickými problémy například tím, že stanoví zvláštní opatření, která mají čelit zvláštním a specifickým politickým rizikům spojeným s tímto projektem. Vzhledem k tomu, že cílem těchto ustanovení je právě reagovat na tato zvláštní rizika, je myšlenka, že sporné rozhodnutí obsahuje formu diskriminace vůči jiným způsobům výroby elektřiny, se vší úctou umělá a nerealistická.

115.

Dále Rakouská republika tvrdí, že Tribunál nesprávně rozhodl, že nebylo třeba přihlédnout k rozsahu, v němž byla dotčená opatření nepříznivá ke klíčovým zásadám ochrany životního prostředí, jako jsou zásada obezřetnosti, zásada „znečišťovatel platí“ a zásada udržitelnosti ( 80 ). Kromě skutečnosti, že Rakouská republika nepřekročila svá tvrzení o údajných škodách na životním prostředí, je třeba rovněž uvést, že článek 107 SFEU spadá do hlavy VII, která stanoví společná pravidla pro hospodářskou soutěž, daně a sbližování právních předpisů. Jak vyplývá z čl. 107 odst. 2 a 3 SFEU, úloha Komise se proto omezuje na posouzení, zda dotčené státní opatření „může být považováno za slučitelné s vnitřním trhem“.

116.

Vnitřní trh je vymezen v čl. 26 odst. 2 SFEU jako prostor „bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu v souladu s ustanoveními Smluv“. I když Tribunál uvedl ve věci Castelnou Energia v. Komise ( 81 ), že ochrana životního prostředí musí být zahrnuta do vymezení a provádění politik Unie, je skutečností, jak Tribunál rovněž v této věci uvedl, že „ochrana životního prostředí nepředstavuje ve vlastním slova smyslu jednu ze složek tohoto vnitřního trhu“.

117.

Je tedy nutno konstatovat, že úkol vytýčený Komisi článkem 107 SFEU je omezenější než úkol, který navrhuje Rakouská republika. Tento úkol spočívá především v posouzení slučitelnosti dotčených podpor s pravidly hospodářské soutěže a vnitřního trhu. Komise však v tomto rámci nemá posuzovat, zda je určitá podpora v souladu s právem Unie obecně, nad rámec zvláštních požadavků vnitřního trhu a pravidel hospodářské soutěže.

118.

To platí tím spíše v kontextu takových otázek, jako je dodržování pravidel v oblasti ochrany životního prostředí, neboť se jedná o úkol, který je přinejmenším v prvním stupni svěřen příslušným orgánům v každém z členských států, kterým přísluší rozhodnout, zda má dotčený záměr obdržet odpovídající povolení z hlediska plánování a ochrany životního prostředí. V tomto ohledu sdílím tvrzení Tribunálu, který ve věci BUPA a další v. Komise ( 82 ) uvedl, že Komise „je povinna posoudit relevantní ustanovení, která v úzkém smyslu nespadají pod právo státních podpor, pouze tehdy, když určité modality dotčené podpory jsou tak úzce spojeny s jejím předmětem, že by případná neslučitelnost těchto modalit s uvedenými ustanoveními měla nezbytně vliv na slučitelnost této podpory se společným trhem“.

119.

Z toho tedy vyplývá, že se Tribunál nedopustil nesprávného posouzení, když uvedl, že Komise nebyla v rámci přezkumu slučitelnosti dotčené podpory s vnitřním trhem pro účely čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU povinna přezkoumat potenciální dopad Hinkley Point C na životní prostředí.

120.

V bodech 612 a 613 napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že ve věci, ve které byly použity pokyny Společenství o státní podpoře na ochranu životního prostředí ( 83 ), bylo nezbytné kvalifikovat dotčenou podporu s ohledem na otázku, zda se jednalo o investiční podporu, nebo o provozní podporu. Měl však za to, že to nebylo v projednávaném případě nezbytné.

121.

Rakouská republika tato zjištění zpochybňuje a tvrdí, že části dotčeného opatření podpory představují provozní podporu, která není určena k motivaci investic do elektrárny, ale formu podpory, která je v podstatě určena k dotování provozu této elektrárny. Mimoto tvrdí, že provozní podpora je ve výjimečných případech nanejvýš slučitelná se společným trhem. Rakouská republika zdůrazňuje, že provozní podpora je pro oblast fungujícího výrobkového trhu s potřebným množstvím „elektřiny“ nepřípustná, protože narušuje hospodářskou soutěž v míře, která je v rozporu se společným zájmem.

122.

Tribunál nicméně souhlasil s Komisí, že dotčené podpory bylo třeba považovat za investiční podpory, neboť umožnily společnosti NNBG zavázat se k investicím do výstavby Hinkley Point C. V této souvislosti Komise zejména uvedla, že z hlediska finančního modelování lze čistou současnou hodnotu plateb „realizační ceny“ považovat za ekvivalent paušální platby, která společnosti NNBG umožňuje krýt náklady výstavby.

123.

Uvedené argumenty Rakouské republiky Tribunál odmítl, když v bodě 583 napadeného rozsudku uvedl:

„[…]Nic totiž nebrání tomu, aby podpora, která sleduje cíle veřejného zájmu, která je přiměřená a nezbytná k dosažení tohoto cíle, která nenarušuje podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem, a která tedy splňuje požadavky čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU, byla prohlášena za slučitelnou s vnitřním trhem na základě tohoto ustanovení bez ohledu na to, zda musí být kvalifikována jako investiční podpora nebo jako provozní podpora. Ostatně je třeba připomenout, že i provozní podporu lze prohlásit za slučitelnou s vnitřním trhem, pokud jsou tyto podmínky splněny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. června 2016, Magic Mountain Kletterhallen a další v. Komise, T‑162/13, nezveřejněný, EU:T:2016:341, body 116 a 117).“

124.

Kromě toho, že toto tvrzení nebylo Rakouskou republikou zpochybněno, což by mohlo učinit tento důvod neúčinným, tento čtvrtý důvod není ani opodstatněný. Komise rovněž konstatovala, že dotčená opatření sledují cíl veřejného zájmu, a sice výstavbu nových kapacit na výrobu jaderné energie, kterého však není možné dosáhnout včas bez zásahu státu. Za těchto podmínek Tribunál konstatoval, že uvedená opatření „nelze považovat za podpory, které se omezují na zachování status quo“, a že naopak „podle zjištění Komise by v případě jejich neexistence nebyly včas provedeny žádné investice do nových kapacit na výrobu jaderné energie“ ( 84 ). Tribunál také podle mého názoru správně uvedl, že rozdílové smlouvy byly v podstatě mechanismem stabilizace cen pro „zajištění stabilních příjmů po dostatečně dlouhou dobu proto, aby byl dotčený podnik motivován, aby investoval prostředky potřebné pro výstavbu takových nových kapacit“. Navíc se lišily od tradiční formy nevratné podpory. Naopak spíše usilovaly o motivační účinek pro investice zaručením stanovené a stabilní cenové úrovně ( 85 ).

125.

Lze dodat, že postup týkající se rozdílové smlouvy je svou povahou přiměřený v rozsahu, v němž stanoví, co by se dalo označit jako „mechanismus zpětného vymáhání“, neboť umožňuje „zpětné vymáhání“ prostředků v případě, že by referenční cena byla vyšší než realizační cena. To vše posiluje skutečnost, že rozdílová smlouva musí být koncipována tak, aby zajistila investorům stabilní cenu příjmů. Tato cena je stanovena na úrovni, která investorům zaručuje větší důvěru v dosažení cílového návratu jejich investice v průběhu času. Zatímco účelem realizační ceny je umožnit těmto investorům dosáhnout spravedlivé marže, mechanismus zpětného vymáhání zaručuje, že tito investoři nemají nárok na žádný neočekávaný bonus v případě, že by referenční cena byla vyšší než realizační cena.

126.

Tribunál rovněž podle mého názoru správně rozhodl, že Komise byla v projednávaném případě oprávněna přihlédnout ke skutečnosti, že realizační cena zohledňovala nejen náklady na výstavbu týkající se Hinkley Point C, ale rovněž provozní náklady. Tribunál měl za to, podle mého názoru opět správně, že tyto náklady ovlivnily „návratnost projektu“, a měly tedy „dopad na výši, kterou musí dosáhnout realizační cena, aby bylo přistoupeno k rozhodnutí o investici do nových kapacit na výrobu jaderné energie“ ( 86 ).

127.

Jak jsem právě uvedl, s takovým názorem souhlasím. Znovu opakuji: zásadní otázkou slučitelnosti každé podpory s vnitřním trhem pro účely čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU je to, zda tato podpora vede k rozvoji určitých hospodářských činností, ke kterému by jinak nedošlo. Domnívám se, že nelze předem odlišit investiční podporu na jedné straně od provozní podpory na straně druhé. Takové odlišení nejenže nemá oporu v samotném znění článku 107 SFEU, ale v každém případě by bylo zjednodušené a mohlo by vést k obcházení prostřednictvím uměle vytvořených účetních technik.

128.

Lze samozřejmě připustit, že povaha sporného opatření jako provozní podpory může nasvědčovat tomu, že dotčená podpora je určena pouze k posílení existujícího stavu. Jak uvedl Tribunál, podpory tohoto druhu samozřejmě nemohou „splňovat požadavky čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU“, protože nemohou „usnadnit rozvoj ve smyslu tohoto ustanovení“ ( 87 ).

129.

Situace v projednávané věci je přitom zcela odlišná, přesněji řečeno v některých ohledech výjimečná. Je pravda, jak uvedla Rakouská republika, že některé prvky realizační ceny se neomezují pouze na čisté náklady na výstavbu jako takové, ale zahrnují rovněž zvláštní náklady spojené s výrobou jaderné energie, včetně nákladů na nakládání s vyhořelým odpadem. Tyto náklady jsou nicméně investičními náklady, které musí společnost NNBG nutně vynaložit, pokud má být elektrárna v provozu.

130.

Na tuto situaci nemá vliv ani skutečnost, že mechanismus realizační ceny stanoví přezkum výpočtů po uplynutí období 15 a 25 let. Na tomto místě je třeba připomenout, podobně jako uvedl Tribunál, že provozní náklady, ze kterých byla původně vypočtena realizační cena, musely být odhadnuty ex ante a z podstaty věci bude doba provozu Hinkley Point C velmi dlouhá – možná až 60 let ( 88 ). Mechanismus přezkumu má tedy za cíl zmírnit rizika vyplývající z tak dlouhodobé smlouvy pro obě strany v případě značného (i opačného) rozdílu mezi realizační cenou a referenční cenou. Nic z toho však nemění nic na skutečnosti, že tento cenový mechanismus je vnitřně spjat s investičním rozhodnutím ohledně samotné Hinkley Point C.

131.

Kromě toho nic v judikatuře Soudního dvora ve věci Itálie v. Komise ( 89 ), nebo v tomto ohledu ve věci Freistaat Sachsen und Land Sachsen-Anhalt v. Komise ( 90 ) nepodporuje tvrzení Rakouské republiky. Prvně uvedená věc se týkala státních podpor pro určité výrobce, které měly pomoci obohacování obsahu alkoholu v některých vínech. Soudní dvůr potvrdil rozhodnutí Komise, podle kterého pro účely poskytnutí podpory podle čl. 107 odst. 3 SFEU neexistoval cíl veřejného zájmu.

132.

Totéž platí pro věc Freistaat Sachsen und Land Sachsen-Anhalt v. Komise ( 91 ), ve které dotčené podpory směřovaly k podpoře vzdělávání zaměstnanců v novém středisku pro doručování zásilek na letišti Lipsko-Halle. V tomto případě Komise konstatovala, že k tomuto školení by došlo v každém případě, takže dotčená podpora nebyla v žádném případě nezbytná k podpoře dotyčné hospodářské oblasti. Není příliš překvapivé, že toto rozhodnutí bylo nakonec potvrzeno Soudním dvorem.

133.

Tribunál tedy v projednávané věci dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že rozhodnutí Komise schválit dotčenou podporu z důvodu, že podporuje investice do projektu v oblasti jaderné energie, k nimž by jinak nemuselo dojít, spadá do její posuzovací pravomoci pro účely čl. 107 odst. 3 SFEU. K tomuto závěru dospěl Tribunál i přesto, že se některé podpory týkaly provozních nákladů, i když Komise rovněž konstatovala, že jistota ohledně cen ve vztahu k těmto provozním nákladům je klíčovým prvkem pobídek pro investici do uvedeného projektu. Z mého pohledu stačí konstatovat, že úvahy Tribunálu týkající se tohoto důvodu kasačního opravného prostředku neobsahují žádné nesprávné právní posouzení.

134.

V bodě 251 a násl. napadeného rozsudku Tribunál uvedl, že z bodů 23 a 25 odůvodnění, ani z článků 7 a 8 nařízení č. 651/2014 nelze vyvodit, že pouze podpora, jejíž ekvivalent dotace byl vyčíslen, může být prohlášena za slučitelnou s vnitřním trhem. Ani z jiných aktů sekundárního práva nelze vyvodit, že opatření podpory musí přesně vyčíslit ekvivalent dotace z nich vyplývající. Tribunál dále v bodě 309 uvedeného rozsudku uvedl, že bez ohledu na otázku, zda bylo použito sdělení o zárukách, nemohou argumenty Rakouské republiky týkající se doby trvání záruky obstát. V bodě 338 uvedeného rozsudku měl za to, že předložené důkazy neprokázaly, že společnost EDF byla ve finančních obtížích.

135.

V tomto oddíle se Rakouská republika dovolává dvou bodů. Zaprvé tvrdí, že prvky podpory nebyly ve sporném rozhodnutí „dostatečně stanoveny“. V tomto kontextu Rakouská republika tvrdí, že toto pochybení představuje porušení pokynů a nařízení Komise týkajících se pravidel v oblasti státních podpor, která měla být v projednávané věci použita podle zásad rovného zacházení a zákazu diskriminace. Rakouská republika tvrdí, že nedostatečné stanovení prvků podpory v každém případě znemožňuje provést řádné posouzení přiměřenosti a že v případě ukončení provozu budou mít státní podpory vždy za následek nadměrnou náhradu, jakmile překročí částku, která má být vyplacena v případě vyvlastnění.

136.

V této souvislosti předkládá Rakouská republika další obecný argument týkající se použitelnosti čl. 1 písm. c) nařízení č. 2015/1589 ve spojení s čl. 4 odst. 1 nařízení č. 794/2004. Rakouská republika tvrdí, že použití těchto ustanovení předpokládá, že je možné stanovit původní rozpočet dotčené státní podpory, neboť oznámení podle čl. 4 odst. 1 nařízení č. 794/2004 závisí na zvýšení původního rozpočtu o více než 20 %, přičemž tento výpočet není možný, pokud není stanoven původní rozpočet.

137.

Zadruhé se Rakouská republika domnívá, že Komise měla použít sdělení o zárukách. Podle Rakouské republiky je toto opomenutí nepřípustné, neboť Komise je vázána vlastními pokyny a sděleními a veškerá posouzení měla provést na základě uvedeného sdělení. Rakouská republika připomíná nedostatečné určení doby trvání záruky a v tomto kontextu tvrdí, že Tribunál porušil bod 4.2 sdělení o zárukách tím, že nevypočítal „hotovostní ekvivalent“ záruk.

138.

Podle bodů 3.2.a a 4.1.a uvedeného sdělení měla Komise dále z vlastní iniciativy ověřit, zda dlužník neměl finanční obtíže. To má význam, jelikož státní podpory poskytnuté podnikům v potížích jsou obecně nepřípustné. Podle Rakouské republiky skutečnost, že Tribunál toto pochybení neuznal, představuje další nesprávné právní posouzení.

139.

Pokud jde o argument Rakouské republiky, podle kterého nebyly prvky podpory správně stanoveny, což představuje porušení několika pokynů a nařízení Komise týkajících se pravidel o státních podporách, které měly být v projednávaném případě použity v souladu se zásadami rovného zacházení a zákazu diskriminace, Tribunál v bodech 248 a 249 napadeného rozsudku uvedl podmínky použití čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU. Vzhledem k tomu, že Komise mohla posoudit dotčenou podporu podle těchto podmínek, aniž musela určit další prvky podpory, nedopustila se žádného pochybení a stejně tak nepochybil ani Tribunál, když toto uznal ( 92 ). Jak vyplývá z podrobné analýzy provedené Tribunálem v bodech 251 až 255 napadeného rozsudku, existují zvláštní důvody, že v případech uvedených pokynů a nařízení musí být částky podpory vyčísleny. V řadě případů je to výsledkem standardizovaného přístupu, který není v případě přímého použití čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU vhodný ani nezbytný.

140.

Pokud Rakouská republika tvrdí, že z důvodu nedostatečného určení prvků podpory nemohl být správně proveden test přiměřenosti, v podstatě se tím snaží znovu uplatnit své argumenty vznesené již v rámci čtvrté části třetího důvodu kasačního opravného prostředku. Jak jsem již uvedl, účelem testu přiměřenosti podle čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU je pouze určit, zda dotčená podpora mění podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem. Rakouská republika přitom ani netvrdí, že by prvky podpory, které podle jejího názoru nebyly určeny, jako jsou náklady na odstraňování odpadů a konečné skladování nebo přesné znění dohody s ministrem, takový účinek měly. Z tohoto důvodu nemůže argument Rakouské republiky v tomto ohledu obstát.

141.

Pokud jde o argument Rakouské republiky vycházející z případných problémů při použití čl. 1 písm. c) nařízení č. 2015/1589 ve spojení s čl. 4 odst. 1 nařízení č. 794/2004, není zřejmé, která část napadeného rozsudku je zpochybňována ( 93 ). Kromě toho vůbec nepodporuje uvedený argument Rakouské republiky. Rakouská republika tvrdí, že nerozumí tomu, jak lze dotčená opatření podpory v projednávané věci uvést do souladu s výše uvedenými ustanoveními. Ve skutečnosti však s nimi být v souladu nemusí. Článek 4 nařízení č. 794/2004 upravuje pouze výjimky nebo zjednodušení oznamovacího postupu. Pokud tyto požadavky, jako například že zvýšení rozpočtu schváleného režimu podpor nepřekročí 20 %, nemohou být prokázány, dotčené opatření bude jednoduše považováno za „novou podporu“ a bude muset být oznámeno prostřednictvím standardního oznamovacího formuláře, a nikoli formuláře pro zjednodušené oznamování v souladu s článkem 2 a přílohou I nařízení 2015/1589 ( 94 ). Oproti tomu, co tvrdí Rakouská republika, i za předpokladu, že by nestanovení původního rozpočtu mohlo bránit Spojenému království v oznámení zvýšení zjednodušenou formou, nepochybně nezbavuje Spojené království povinnosti, ani mu nebrání oznámit „zvýšení rozpočtu“ jakožto „novou podporu“.

142.

Skutečnost, že jakákoliv následná změna dotčeného opatření musí být oznámena, se rovněž odráží v bodě 266 napadeného rozsudku. Na tomto místě Tribunál zdůraznil, že schválení Komise se vztahuje výlučně na záměr, který jí byl oznámen. Rakouská republika toto konstatování nezpochybnila. Tyto argumenty Rakouské republiky proto nemohou obstát.

143.

Ze všech těchto důvodů musí být první část pátého důvodu Rakouské republiky zamítnuta.

144.

Pokud jde o sdělení o zárukách, je třeba uvést, jak správně uvedla Francouzská republika, že sdělení o zárukách se týká určení, zda záruka představuje státní podporu, a nikoli posouzení její slučitelnosti se společným trhem. To jasně vyplývá z bodu 5 sdělení o zárukách. To znamená, že jeho uplatnění nemá žádný vliv na slučitelnost úvěrové záruky s čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU. Podle bodu 3.2 písm. d) sdělení o zárukách je skutečnost, že „za záruku se platí běžná tržní cena“, jedním ze čtyř kritérií, které musí být kumulativně splněny, aby byla vyloučena existence státní podpory pro individuální státní záruky. V tomto ohledu poznamenávám, že nikdo ze zúčastněných nezpochybnil, že úvěrová záruka představuje státní podporu právě z toho důvodu, že cenu placenou společností NNBG z titulu této záruky nelze považovat za tržní cenu. Nemohlo tomu tak být z toho důvodu, že na dotčených kapitálových trzích nebylo žádné zařízení tohoto typu k dispozici ( 95 ). Úvěrová záruka tak bezpochyby nesplňovala kritéria pro vyloučení jako státní podpora ve smyslu sdělení o zárukách. Ze stejného důvodu Tribunál nemusel podrobněji zkoumat otázku, zda „dlužník nemá finanční obtíže“. Jedná se o další ze čtyř kritérií stanovených za tímto účelem ( 96 ).

145.

Argument Rakouské republiky, podle kterého je v každém případě třeba podle bodu 4.2 sdělení o zárukách vypočítat ekvivalent záruky, rovněž není správný. Vzhledem k tomu, že úvěrová záruka byla s dalšími opatřeními podpory nesporně kvalifikována jako státní podpora, nebylo třeba provádět další šetření.

146.

Z těchto důvodů je argument Rakouské republiky vycházející ze sdělení o zárukách v každém případě irelevantní a pátý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut v plném rozsahu.

147.

Komise však měla obavy ze skutečnosti, že původní sazba navržená Spojeným královstvím za úvěrovou záruku podcenila relevantní riziko. Spojené království v důsledku toho upravilo sazbu poplatku za úvěrovou záruku na 295 základních bodů (což přibližně odráží úvěrové riziko BB) a Komise dospěla k závěru, že upravená sazba poplatku představuje řádný odhad hypotetické tržní sazby pro nástroj, který není na trhu nabízen ( 97 ). Tato změna struktury upravené sazby reagovala rovněž na obavy Komise týkající se výjimečné dlouhé splatnosti dluhopisů, které mají být vydány ( 98 ).

148.

Tato otázka se tedy omezuje na následující: lze říci, že existuje skutečná nejistota, pokud jde o dobu trvání záruky, o výši úvěru nebo o způsob, jakým byla vypočtena sazba poplatku? Mohu pouze souhlasit s přístupem Tribunálu, který tato tvrzení odmítl ( 99 ).

149.

Na tomto místě postačí uvést, že Komise měla k dispozici důkazy, které jí umožnily dospět ke správnému závěru, že záruka nebyla časově neomezená, ale že se zabývá včasným splacením jistiny a úroků s váženou průměrnou životností dluhopisů v délce 27,4 let ( 100 ). Lze rovněž říci, že Komise měla k dispozici dostatečný základ pro odůvodnění svého závěru, podle kterého měla upravená sazba poplatku úvěrové záruky činit 295 základních bodů, což odráží jak hodnocení úvěru BB, tak výjimečně dlouhou dobu splatnosti dotčených dluhopisů ( 101 ).

150.

Za těchto podmínek musím uvést, že argumenty Rakouské republiky k údajné nejistotě týkající se výše podpory nejsou opodstatněné.

151.

Lze tedy shrnout, že mé hlavní závěry jsou následující:

152.

Za těchto podmínek tedy navrhuji Soudnímu dvoru, aby kasační opravný prostředek podaný Rakouskou republikou proti napadenému rozsudku Tribunálu zamítl.