1.

Je soud, který obdržel návrh na vydání evropského platebního rozkazu na základě nařízení (ES) č. 1896/2006 ( 2 ) vztahující se ke smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, povinen z úřední povinnosti přezkoumat případnou existenci zneužívajících ujednání ve smyslu směrnice 93/13/EHS ( 3 )? Je v této souvislosti uvedený soud oprávněn vyzvat žalobce, aby mu poskytl kopii smlouvy odůvodňující jeho návrh podle čl. 7 odst. 2 uvedeného nařízení? Pokud tomu tak není, jaké závěry by z toho bylo třeba vyvodit pro platnost nařízení č. 1896/2006, zejména s ohledem na článek 38 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“)?

2.

Takové jsou v podstatě základní otázky položené Soudnímu dvoru předkládajícími soudy v projednávaných věcech. Z tohoto důvodu bude Soudní dvůr poprvé muset objasnit vztah mezi požadavky nařízení č. 1896/2006 a směrnice 93/13 v souvislosti s úlohou soudu.

3.

Zdá se, že tyto dva akty unijního práva sledují cíle, které se a priori vylučují, a sice ochranu spotřebitele díky aktivnímu zapojení soudu v případě směrnice a urychlení a zjednodušení vymáhání nároků prostřednictvím „obráceného důkazního břemene“ a zvýšené odpovědnosti žalovaného v případě nařízení.

4.

Bude na Soudním dvoru, aby určil, zda má mít jeden z těchto cílů přednost před druhým, nebo zda – jak věřím – je ve skutečnosti možné je uvést do souladu prostřednictvím společného výkladu obou těchto aktů.

5.

Článek 38 Listiny stanoví:

„V politikách Unie je zajištěna vysoká úroveň ochrany spotřebitele.“

6.

Čtvrtý, pátý, dvacátý první a dvacátý čtvrtý bod odůvodnění směrnice 93/13 znějí:

„vzhledem k tomu, že odpovědností členských států je zajištění toho, aby smlouvy uzavírané se spotřebiteli neobsahovaly zneužívající ujednání;

vzhledem k tomu, že obecně vzato, spotřebitelé v jednom státě neznají právní předpisy, které v jiných členských státech platí pro smlouvy o prodeji zboží nebo o poskytování služeb […]

[…]

vzhledem k tomu, že by členské státy měly zajistit, aby se nepoužívala nepřiměřená [zneužívající] ujednání ve smlouvách, které uzavírá prodávající nebo poskytovatel se spotřebiteli, a jestliže se taková ujednání přesto použijí, aby nezavazovala spotřebitele, a aby smlouva nadále zavazovala strany podle těchto ujednání, jestliže může nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání;

[…]

vzhledem k tomu, že soudy nebo správní orgány členských států musí mít k dispozici odpovídající a účinné prostředky, aby zabránily dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách se spotřebiteli.“

7.

V souladu s čl. 1 odst. 1 směrnice 93/13 je účelem této směrnice „sblížit právní a správní předpisy členských států týkající se zneužívajících ujednání ve smlouvách uzavíraných mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem“.

8.

Článek 4 odst. 1 této směrnice stanoví:

„Aniž je dotčen článek 7, posuzuje se zneužívající povaha smluvního ujednání s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s ohledem na všechny okolnosti v době uzavření smlouvy, které provázely její uzavření, a na všechna ostatní ujednání smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází.“

9.

Podle čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 platí:

„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“

10.

Článek 7 odst. 1 této směrnice stanoví:

„Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“

11.

Body 9, 13 a 14 odůvodnění nařízení č. 1896/2006 znějí následovně:

[…]

12.

Článek 1 nařízení č. 1896/2006, nadepsaný „Účel“, stanoví:

„1.   Účelem tohoto nařízení je:

2.   Toto nařízení nebrání žalobci uplatňovat nárok ve smyslu článku 4 s využitím jiného řízení, které je k dispozici podle práva členského státu nebo práva Společenství.“

13.

Podle čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení, nadepsaného „Oblast působnosti“, platí:

„Toto nařízení se vztahuje na občanské a obchodní věci v přeshraničních případech, bez ohledu na povahu soudu. Nevztahuje se zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci (‚acta iure imperii‘).“

14.

Článek 2 odst. 2 a 3 uvedeného nařízení uvádí další výjimky z oblasti jeho působnosti, které nejsou v projednávaných věcech relevantní.

15.

Článek 3 nařízení č. 1896/2006, nadepsaný „Přeshraniční případy“, stanoví:

„1.   Pro účely tohoto nařízení se přeshraničním případem rozumí případ, ve kterém má alespoň jedna ze stran bydliště nebo místo obvyklého pobytu v jiném členském státě, než je členský stát soudu, u něhož byl podán návrh na vydání platebního rozkazu.

2.   Bydliště se určí podle článků 59 a 60 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.

[…]“

16.

Podle článku 7 tohoto nařízení, nadepsaného „Návrh na vydání evropského platebního rozkazu“, platí:

„1.   Pro podání návrhu na vydání evropského platebního rozkazu se použije vzorový formulář A uvedený v příloze I.

2.   V návrhu se uvádí:

[…]“

17.

Článek 8 nařízení č. 1896/2006, nadepsaný „Posouzení návrhu“, zní následovně:

„Soud, který obdrží návrh na vydání evropského platebního rozkazu, posoudí co nejdříve a na základě návrhu, zda jsou splněny požadavky stanovené v článcích 2, 3, 4, 6 a 7 a zda se nárok jeví jako opodstatněný. Toto posouzení lze provést automatizovaným postupem.“

18.

Článek 9 tohoto nařízení, nadepsaný „Doplnění a oprava“, stanoví:

„1.   Nejsou-li požadavky stanovené v článku 7 splněny a není-li nárok zjevně neopodstatněný nebo není-li návrh nepřípustný, poskytne soud žalobci příležitost návrh doplnit nebo opravit. Soud použije vzorový formulář B uvedený v příloze II.

2.   Požaduje-li soud, aby žalobce návrh doplnil nebo opravil, stanoví lhůtu, již považuje za přiměřenou okolnostem. Soud může podle svého uvážení tuto lhůtu prodloužit.“

19.

V souladu s čl. 10 odst. 1 uvedeného nařízení platí, že jsou-li požadavky uvedené v článku 8 splněny pouze pro část nároku, soud o tom informuje žalobce. Žalobce je vyzván k přijetí nebo odmítnutí návrhu evropského platebního rozkazu na částku stanovenou soudem. Článek 10 odst. 2 téhož nařízení stanoví, že pokud žalobce přijme návrh soudu, vydá soud rozkaz pro tu část nároku, kterou žalobce přijal. Důsledky týkající se zbývající části původního nároku se řídí vnitrostátním právem.

20.

Podle čl. 11 odst. 3 nařízení č. 1896/2006 platí:

„Odmítnutí návrhu nebrání žalobci v tom, aby vymáhal nárok prostřednictvím nového návrhu na vydání evropského platebního rozkazu nebo prostřednictvím jiného řízení podle práva členského státu“.

21.

Článek 12 tohoto nařízení, nadepsaný „Vydání evropského platebního rozkazu“, stanoví:

„1.   Jsou-li splněny požadavky stanovené v článku 8, vydá soud evropský platební rozkaz co nejdříve, obvykle do 30 dnů od podání návrhu, a použije k tomu vzorový formulář E uvedený v příloze V.

Lhůta 30 dní nezahrnuje dobu, kterou potřebuje žalobce k doplnění, opravení nebo změně návrhu.

2.   Evropský platební rozkaz se vydává spolu s kopií formuláře návrhu. Neobsahuje údaje, které žalobce poskytl v dodatcích 1 a 2 formuláře A.

[…]

4.   V evropském platebním rozkazu bude žalovaný informován o tom, že:

[…]“

22.

Na základě čl. 22 odst. 3 uvedeného nařízení nesmí být v žádném případě v členském státě výkonu evropský platební rozkaz přezkoumáván ve věci samé.

23.

V souladu s článkem 26 téhož nařízení se veškeré procesní otázky, jež nejsou konkrétně upraveny nařízením č. 1896/2006, řídí vnitrostátním právem.

24.

Konečně, vzorový formulář A, uvedený v příloze I tohoto nařízení, obsahuje řadu políček, která musí žalobce vyplnit. V projednávaných věcech je třeba zdůraznit políčka s následujícími čísly: 6 („Jistina“), 7 („Úrok“), 8 („Smluvní pokuty“), 9 („Náklady“), 10 („Dostupné důkazní prostředky podporující nárok“) a 11 („Doplňující prohlášení a další informace“).

25.

Podle dvacátého třetího závěrečného ustanovení Ley 1/2000, de 7 de enero 2000, de Enjuiciamiento Civil ( 4 ) (zákon č. 1/2000 ze dne 7. ledna 2000, občanský soudní řád, dále jen „LEC“), kterým se zavádějí opatření k provedení nařízení č. 1896/2006 do španělského práva, a konkrétně podle odstavců 2 a 11 tohoto ustanovení, platí:

„2. Pro podání návrhu na vydání evropského platebního rozkazu se použije vzorový formulář A uvedený v příloze I nařízení (ES) č. 1896/2006, aniž je nutné předkládat jakékoli podklady, které budou případně prohlášeny za nepřípustné.

[…]

11. Procesní otázky neupravené nařízením č. 1896/2006 pro vydání evropského platebního rozkazu se řídí ustanoveními [LEC] upravujícími řízení o platebním rozkazu.“

26.

Článek 815 odst. 4 LEC zní:

„Je-li základem pro uplatnění nároku smlouva mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem nebo uživatelem, Letrado de la Administración de Justicia [(soudní úředník)] podá o tom soudci zprávu před [vydáním] platebního rozkazu, která soudci umožní posoudit případnou zneužívající povahu kteréhokoli z ujednání, na nichž je založen návrh nebo na jejichž základě je určena vymahatelná částka. Soud posoudí i bez návrhu, zda lze některé z ujednání, na nichž je založen návrh, nebo na jejichž základě je určena vymahatelná částka, kvalifikovat jako zneužívající. Dospěje-li k závěru, že některé z ujednání lze takto kvalifikovat, vyslechne ve lhůtě pěti dnů účastníky řízení. Po vyslechnutí účastníků řízení rozhodne ve lhůtě pěti dnů usnesením. Při tomto řízení není nezbytné zastoupení advokátem ani procurador [(právní zástupce)].

Konstatuje-li soud zneužívající povahu některého ze smluvních ujednání, určí usnesením důsledky takového závěru, a sice buď neopodstatněnost návrhového žádání, nebo pokračování v řízení bez uplatnění ujednání považovaných za zneužívající.

Dospěje-li soud k závěru, že žádné z ujednání není zneužívající, učiní prohlášení v tomto smyslu a Letrado de la Administración de Justicia [(soudní úředník)] vydá vůči dlužníkovi platební rozkaz podle odstavce 1.

Proti vydanému usnesení lze v každém případě přímo podat odvolání.“

27.

Společnost Bondora AS (dále jen „Bondora“) je obchodní společnost, která uzavřela smlouvu o úvěru se spotřebitelem Carlosem V. C. Dne 21. března 2018 podala tato společnost proti uvedenému spotřebiteli návrh na vydání evropského platebního rozkazu na částku 755,27 eura u Juzgado de Primera Instancia no 11 de Vigo (soud prvního stupně č. 11 ve Vigu, Španělsko).

28.

Vzhledem k tomu, že nárok uplatněný společností Bondora vycházel ze smlouvy o úvěru uzavřené se spotřebitelem ve smyslu čl. 815 odst. 4 LEC, předkládající soud vyzval společnost Bondora, aby předložila doklady k uvedenému nároku za účelem ověření případné zneužívající povahy ustanovení obsažených v této smlouvě o úvěru.

29.

Bondora odmítla předložit uvedené doklady a tvrdila zaprvé, že v souladu s odstavcem 2 dvacátého třetího závěrečného ustanovení LEC nebylo nezbytné v návrhu na vydání evropského platebního rozkazu předložit na podporu uvedeného nároku žádné podklady, a zadruhé že články 8 a 12 nařízení č. 1896/2006 neodkazují na nezbytnost předložit doklady pro vydání evropského platebního rozkazu.

30.

Předkládající soud má za to, že takový výklad právní úpravy uvedený v předchozím bodě může vyvolat obtíže, pokud je nárok, jehož výkon je navrhován, založen na smlouvě uzavřené se spotřebitelem.

31.

V žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce totiž předkládající soud poznamenal, že čl. 815 odst. 4 LEC byl v jeho současném znění přijat na základě judikatury Soudního dvora, a zejména rozsudku Banco Español de Crédito ( 5 ), který zakotvil nezbytnost přezkumu zneužívajících ujednání i bez návrhu v rámci řízení o platebním rozkazu podle vnitrostátního práva.

32.

Podle předkládajícího soudu odmítnutí společnosti Bondora předložit doklady uvedené na podporu svého nároku na základě odstavce 2 dvacátého třetího závěrečného ustanovení LEC brání soudu, aby provedl přezkum, který mu ukládá čl. 815 odst. 4 téhož zákona v případě návrhu na vydání platebního rozkazu týkajícího se spotřebitele.

33.

Za těchto okolností se předkládající soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

34.

V této druhé věci stejná společnost (a sice společnost Bondora) uzavřela smlouvu o úvěru s jiným spotřebitelem, XY. Dne 17. května 2018 podala společnost Bondora proti XY návrh na vydání evropského platebního rozkazu na částku 1818,66 eura u Juzgado de Primera Instancia no 20 de Barcelona (soud prvního stupně č. 20 v Barceloně, Španělsko).

35.

Ve vzorovém formuláři A (příloha I nařízení č. 1896/2006) společnost Bondora uvedla, že XY je spotřebitelem a že má smlouvu o úvěru, která odůvodňuje právní nárok a určení jeho výše. Společnost Bondora rovněž uvedla, že pokud spotřebitel podá odpor, požaduje, aby ve věci nebylo vydáno rozhodnutí.

36.

Poté, co předkládající soud konstatoval, že jedna ze stran sporu je spotřebitelem, vyzval společnost Bondora, aby vyplnila bod 11 formuláře A, nadepsaný „Dodatečná prohlášení a informace“, a uvedla rozpis nároku, jakož i ujednání smlouvy dovolávaná na podporu nároku.

37.

Společnost Bondora tyto informace odmítla poskytnout, přičemž tvrdila, že podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1896/2006 není povinna předkládat další důkazy na podporu svého nároku. V souladu s odstavcem 2 dvacátého třetího závěrečného ustanovení LEC totiž v případě návrhu na vydání evropského platebního rozkazu není nutné poskytnout doklady na podporu nároku. Kromě toho tato společnost rovněž tvrdila, že jiné soudy již připustily takové návrhy na vydání rozkazu, aniž ji vyzvaly ke splnění dalších požadavků.

38.

Předkládající soud si tedy klade otázku ohledně výkladu nařízení č. 1896/2006 ve světle požadavku ochrany spotřebitele a judikatury Soudního dvora ( 6 ). Podle předkládajícího soudu by vydání evropského platebního rozkazu týkajícího se spotřebitele bez jakéhokoli přezkumu existence zneužívajících ujednání mohlo porušit požadavek ochrany spotřebitele, a z tohoto důvodu i článek 38 Listiny a čl. 6 odst. 1 SEU.

39.

Předkládající soud dále uvádí, že článek 38 Listiny, čl. 6 odst. 1 SEU, čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 nebrání takovému vnitrostátnímu ustanovení, jako je odstavec 2 dvacátého třetího závěrečného ustanovení LEC, pokud umožňuje soudu seznámit se s obsahem ujednání smlouvy, aby mohl z úřední povinnosti přezkoumat případné zneužívající ujednání.

40.

Naproti tomu, pokud by nařízení č. 1896/2006 neumožňovalo získat sebemenší dodatečné upřesnění za účelem přezkumu případné existence zneužívajících ujednání, mělo by být uvedené nařízení považováno za odporující čl. 6 odst. 1 SEU a článku 38 Listiny.

41.

Za těchto okolností se předkládající soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

42.

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 6. září 2018 byly obě věci spojeny pro účely písemné části řízení. Spojení obou věcí bylo následně zachováno pro účely ústní části řízení a pro účely rozsudku.

43.

Písemná vyjádření předložily španělská, lotyšská a maďarská vláda, jakož i Evropská komise, Rada a Evropský parlament.

44.

Vzhledem k tomu, že účastníci řízení nepožádali o konání jednání podle čl. 76 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora, rozhodl Soudní dvůr, že se toto jednání nebude konat.

45.

Před zkoumáním předběžných otázek předložených předkládajícími soudy je třeba určit použitelnost směrnice 93/13 a nařízení č. 1896/2006 v projednávaných věcech.

46.

Pokud jde o směrnici 93/13, ta se použije na smlouvy uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem (čl. 1 odst. 1 uvedené směrnice).

47.

V projednávaných věcech z informací uvedených v žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že se spory v původním řízení týkají nároků ze smluv o úvěrech uzavřených mezi společností Bondora, subjektem v postavení prodávajícího nebo poskytovatele, a spotřebiteli (Carlos V. C. a XY). Směrnice 93/13 se tedy použije v rámci sporů v původních řízeních.

48.

Pokud jde o nařízení č. 1896/2006, jeho působnost je určena článkem 2, podle kterého se toto nařízení vztahuje „na občanské a obchodní věci v přeshraničních případech bez ohledu na povahu soudu“, s výhradou výjimek uvedených v odstavcích 1, 2 a 3 téhož článku.

49.

V projednávaných věcech z informací uvedených v žádostech o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že ve sporech v původním řízení se jedná o věci občanské a obchodní, a neodpovídají žádné z výše uvedených výjimek. Naproti tomu otázka, zda uvedené spory mají „přeshraniční povahu“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení, zůstává otevřená.

50.

Tento aspekt totiž nebyl uveden v předkládacích rozhodnutích, která neobsahují žádnou zmínku o umístění sídla společnosti Bondora.

51.

Na základě čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1896/2006 je přeshraničním případem případ, ve kterém má alespoň jedna ze stran bydliště nebo místo obvyklého pobytu v jiném členském státě, než je členský stát soudu, u něhož byl podán návrh na vydání platebního rozkazu. Uvedené bydliště se určí podle relevantních ustanovení nařízení (EU) č. 1215/2012 ( 7 ), tedy podle článků 62 a 63. Tyto články zejména stanoví, že určení místa bydliště strany přísluší soudu, u kterého je podán návrh.

52.

Předkládajícím soudům tedy přísluší prokázat dodržení požadavku uvedeného v čl. 3 odst. 1 uvedeného nařízení č. 1896/2006. Na první pohled se však jeví, na základě mého vyhledávání, že Bondora je společnost se sídlem v Estonsku, která je zapsána v rejstříku právnických osob tohoto členského státu. Požadavek zakotvený v čl. 3 odst. 1 je tedy podle všeho a priori splněn.

53.

Předkládající soudy budou muset uplatnit požadavky právních předpisů sekundárního unijního práva, které jsou použitelné v projednávané věci. Vzhledem k tomu, že nařízení č. 1896/2006 a směrnice 93/13 představují právní předpisy sekundárního práva, a konkrétně legislativní akty (ve smyslu článku 289 SFEU), které mají stejnou právní sílu v hierarchii norem ( 8 ), a že žádné ustanovení nařízení nevylučuje ani výslovně neomezuje použití směrnice, je tedy třeba provést společný výklad těchto obou předpisů za účelem zjištění, zda je možný jejich harmonický výklad.

54.

V následujících úvahách provedu společnou analýzu první a druhé otázky položené ve věcech C‑453/18 a C‑494/18, jakož i třetí otázky ve věci C‑494/18, a poté se budu zabývat čtvrtou otázkou položenou ve věci C‑494/18.

55.

Podstatou těchto předběžných otázek předkládajících soudů je určit:

56.

Proto, aby bylo možné odpovědět na tyto tři otázky, je třeba se nejprve zabývat zásadami zakotvenými v článku 38 Listiny, v článcích 6 a 7 směrnice 93/13, jakož i v judikatuře Soudního dvora týkající se úlohy soudu, zejména v rámci návrhů na vydání platebních rozkazů podle vnitrostátního práva, a teprve poté jejich provedením v kontextu nařízení č. 1896/2006 s ohledem na znění, kontext a cíle těchto právních předpisů ( 9 ).

57.

Připomínám, že článek 38 Listiny stanoví, že v politikách Unie je zajištěna vysoká úroveň ochrany spotřebitele. Článek 6 odst. 1 SEU stanoví, že „Unie uznává práva, svobody a zásady obsažené v Listině“, jež má stejnou právní sílu jako Smlouvy.

58.

Podle vysvětlení k Listině ( 10 ) byla zásada obsažená v článku 38 Listiny založena na článku 169 SFEU. Podle tohoto článku Unie k podpoře zájmů spotřebitelů a k zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitele přispívá zejména k ochraně hospodářských zájmů spotřebitelů.

59.

Články 6 a 7 směrnice 93/13 zakotvují dva cíle. Jedná se jednak o zabránění tomu, aby spotřebitelé byli vázáni zneužívajícími ujednáními (tak jak jsou definována v uvedené směrnici), a jednak odrazovat prodávající nebo poskytovatele od používání tohoto druhu ujednání ve smlouvách uzavřených se spotřebiteli.

60.

Tato ustanovení vedla v posledních dvaceti letech k četné judikatuře. Pro účely mé analýzy v projednávaných věcech je vhodné stručně připomenout relevantní vodítka z této judikatury ( 11 ).

61.

Podle judikatury ustálené od roku 2000 ( 12 ) systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli jak z hlediska vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistupuje na podmínky předem vyhotovené prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah.

62.

Podle Soudního dvora s cílem zajistit ochranu podle směrnice 93/13 může být nerovné postavení mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem narovnáno pouze pozitivním zásahem, vnějším ve vztahu k samotným smluvním stranám ( 13 ).

63.

S přihlédnutím k těmto úvahám Soudní dvůr rozhodl, že vnitrostátní soud má povinnost při výkonu funkcí posoudit na základě ustanovení směrnice 93/13 z úřední povinnosti zneužívající charakter smluvního ujednání, a odstranit tak nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem ( 14 ), a to pokud má „k dispozici informace o právním a skutkovém stavu, které jsou pro tyto účely nezbytné“ ( 15 ). Za tímto účelem musí mít soud možnost přijmout z úřední povinnosti důkazní opatření za účelem určení, zda ujednání obsažené ve smlouvě, která je předmětem sporu, jenž mu byl předložen, spadá do působnosti směrnice 93/13 ( 16 ).

64.

Podle judikatury Soudního dvora je třeba tyto povinnosti vnitrostátního soudu považovat za nezbytné k tomu, aby byla spotřebiteli zajištěna účinná ochrana s ohledem na nezanedbatelné nebezpečí, že tento spotřebitel o svých právech neví nebo je vykonává s obtížemi ( 17 ).

65.

V tomto ohledu Soudní dvůr zdůraznil, že čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 představuje kogentní ustanovení, které musí být považováno za normu rovnocennou vnitrostátním pravidlům, která mají uvnitř vnitrostátního právního řádu status kogentních norem ( 18 ).

66.

Výše připomenuté zásady platí v rámci zrychlených nebo zjednodušených řízení, jako je řízení o platebním rozkazu podle vnitrostátního práva ( 19 ).

67.

Takové řízení umožňuje věřiteli získat rychle a s minimem formalit exekuční titul pro nesporné nároky. I když se bližší podrobnosti v jednotlivých zemích liší, jedná se nicméně hlavně o řízení, které s sebou nenese žádnou kontradiktorní diskuzi ve věci samé, s výjimkou případu, kdy ji dlužník zahájí podáním odporu. Tento přesun procesní iniciativy na dlužníka – nazvaný „obrácené důkazní břemeno“ – znamená, že adresátovi platebního rozkazu přísluší zahájit kontradiktorní řízení za účelem zabránění tomu, aby se tento platební rozkaz stal vykonatelným ( 20 ).

68.

Z tohoto důvodu mechanismus platebního rozkazu ponechává značnou odpovědnost na žalovaném. Toto obrácené důkazní břemeno totiž znamená, že kontradiktorní soudní řízení je odložené v čase a podmíněné – v rozsahu, v němž závisí na aktivním zpochybnění ze strany žalovaného. V případě, že ke zpochybnění nedojde, nikdy nedojde k této diskusi. I když tento mechanismus přináší významné výhody v oblasti účinnosti a rychlosti, vytváří procesní znevýhodnění v neprospěch žalovaného, a fortiori tehdy, když je tento žalovaný slabší stranou, stejně jako spotřebitel, který může být překvapen zahájením takového řízení ( 21 ).

69.

Před provedením analýzy judikatury Soudního dvora v tomto ohledu je třeba uvést úvodní poznámku k druhům řízení o platebním rozkazu, které existují v rámci Unie.

70.

V jednotlivých členských státech se obvykle rozlišují dvě formy řízení o platebním rozkazu ( 22 ), a to jednak takzvaná listinná řízení (nebo „na základě důkazů“) ( 23 ) a jednak nelistinná řízení („bez důkazů“) ( 24 ).

71.

Soudní dvůr rozhodoval – poprvé – o povinnosti přezkumu zneužívajících ujednání z úřední povinnosti soudem před jakýmkoliv odporem podaným žalovaným v kontextu vnitrostátního řízení o platebním rozkazu listinné povahy. To byl předmět věci Banco Español de Crédito ( 25 ).

72.

Soudní dvůr poté, co připomněl výše uvedené obecné zásady, uvedl, že podmínky vnitrostátních řízení o platebním rozkazu spadají do vnitrostátního právního řádu členských států z důvodu jejich procesní autonomie. Podle ustálené judikatury je nicméně tato procesní autonomie vymezena požadavkem dodržení zásad rovnocennosti ( 26 ) a efektivity ( 27 ).

73.

K zásadě efektivity Soudní dvůr připomněl, že každý případ musí být analyzován s přihlédnutím k místu tohoto ustanovení v řízení jako celku, jeho průběhu a jeho zvláštnostem u různých vnitrostátních soudních orgánů ( 28 ).

74.

Poté, co Soudní dvůr provedl analýzu rysů španělského režimu platebního rozkazu a zejména krátké lhůty pro podání odporu uložené žalovanému (dvacet dnů), dospěl k závěru, že takový procesní režim, který soudu, jenž o návrhu na vydání platebního rozkazu rozhoduje, znemožňuje posoudit z úřední povinnosti a limine či v jakémkoli jiném stadiu řízení zneužívající charakter ujednání obsažených ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, ačkoli má k dispozici všechny k tomuto účelu potřebné informace o právním a skutkovém stavu, může v případě, že spotřebitel nepodá odpor, „narušovat účinnost ochrany sledované směrnicí 93/13“ ( 29 ).

75.

Soudní dvůr totiž rozhodl, že s ohledem na celkovou podobu, průběh a zvláštnosti řízení o vydání platebního rozkazu ve španělském právu hrozí nezanedbatelné riziko, že „dotčení spotřebitelé požadovan[ý odpor] nepodají buď z důvodu obzvláště krátké lhůty stanovené pro tento účel, nebo proto, že je od obrany mohou odradit náklady na soudní žalobu, které vzniknou v poměru k částce sporného dluhu, nebo proto, že neznají či si neuvědomují rozsah svých práv, či konečně z důvodu, že návrh na vydání platebního rozkazu podaný prodávajícím nebo poskytovatelem má omezený obsah a spotřebitelé tak mají neúplné informace“ ( 30 ).

76.

Soudní dvůr tak pro účely prokázání nebezpečí narušení účinnosti ochrany, kterou musí mít spotřebitelé na základě směrnice 93/13, vypracoval obzvláště užitečný analytický rámec ( 31 ). V návaznosti na tento rozsudek změnilo Španělské království své právní předpisy. Tato reforma vedla k současnému znění čl. 815 odst. 4 LEC, na které poukazují předkládající soudy v projednávaných věcech.

77.

Soudní dvůr doplnil svou analýzu v rozsudku Finanmadrid EFC, podle kterého směrnice 93/13 musí být vykládána v tom smyslu, že brání „[…] vnitrostátní právní úpravě […], jež neumožňuje soudu rozhodujícímu o výkonu platebního rozkazu, aby posoudil i bez návrhu zneužívající povahu klauzule obsažené [ujednání obsaženého] ve smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, když orgán, jemuž je předložen návrh na vydání platebního rozkazu, nemá pravomoc takové posouzení provést“ ( 32 ).

78.

Rozsudek Profi Credit Polska ( 33 ) umožnil Soudnímu dvoru upřesnit jeho stanovisko v souvislosti s řízením podle vnitrostátního práva, v němž předkládající soud neměl k dispozici právní a skutkové poznatky nezbytné pro posouzení zneužívající povahy ujednání odůvodňujících návrh ( 34 ). K takovému přezkumu mohlo dojít pouze v případě odporu podaného spotřebitelem.

79.

V tomto rozsudku Soudní dvůr uznal, že „efektivní ochrana práv, která z[e směrnice 93/13] vyplývají pro spotřebitele, může být zajištěna pouze za podmínky, že vnitrostátní procesní systém umožňuje v rámci řízení o platebním rozkazu nebo řízení o výkonu platebního rozkazu přezkum [vnitrostátním soudem] i bez návrhu případné zneužívající povahy smluvních ujednání obsažených v dotyčné smlouvě“ ( 35 ). Dotčené řízení podle vnitrostátního práva musí být „přezkoumáno jako celek, jako řízení zahrnující jak první fázi, která předchází podání odporu, tak druhou fázi, která následuje po jeho podání“ ( 36 ).

80.

Soudní dvůr poté, co připomněl zásady procesní autonomie a zásadu efektivity, zdůraznil, že spotřebitelé musí mít „možnost podat […] odpor za přiměřených procesních podmínek, aby výkon práv spotřebitelů nepodléhal podmínkám, zejména pokud jde o lhůty či poplatky, které nadměrně ztěžují nebo v praxi znemožňují výkon práv zaručených směrnicí 93/13“ ( 37 ).

81.

Na základě toho Soudní dvůr poté, co připomněl kritéria analýzy uvedené v bodě 75 tohoto stanoviska, rozhodl, že čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 brání vnitrostátní právní úpravě, „která umožňuje vydat platební rozkaz […], pokud soud […] nemá pravomoc provést přezkum případné zneužívající povahy ustanovení […] a pokud podmínky uplatnění práva podat proti takovémuto rozkazu odpor neumožňují zajistit dodržování práv, která spotřebiteli přiznává tato směrnice“ ( 38 ).

82.

Jaký závěr je třeba vyvodit z této judikatury?

83.

Podle mého názoru je třeba dospět k závěru, že soudní přezkum (potenciálně) zneužívající povahy ujednání, kterých se žalobce dovolává na podporu svého nároku, musí být možný ve fázi posuzování návrhu na vydání platebního rozkazu, včetně případů „nelistinného“ řízení (bez důkazů), ledaže má žalovaný k dispozici účinný přístup k soudu rozhodujícímu o odporu (jinými slovy, pokud použitelná procesní pravidla nevytvářejí nezanedbatelné riziko, že dotyčný spotřebitel nepodá odpor), nebo ledaže je soud rozhodující o výkonu oprávněn takový přezkum provést.

84.

Přezkum zneužívajících ujednání z úřední povinnosti soudem, jemuž byla věc předložena, není sám o sobě konkrétně problematický v případě listinného řízení v tom smyslu, že tento soud má k dispozici písemnosti předložené na podporu návrhu věřitelem.

85.

Vodítka, která vyplývají z výše uvedené judikatury, však podle mého názoru platí i pro nelistinná řízení.

86.

V opačném případě by totiž došlo k tomu, že by byli dotčení spotřebitelé (kterých se taková řízení týkají) zbaveni prospěchu z kogentních ustanovení směrnice 93/13. Z tohoto důvodu je třeba použít teleologický výklad těchto ustanovení a této judikatury, aby jim byl zajištěn užitečný účinek. Neexistuje-li tedy skutečný přístup k soudu rozhodujícímu o odporu nebo přezkum soudem rozhodujícím o výkonu, je nutné upravit procesní pravidla týkající se nelistinných řízení tak, aby orgán, který obdržel návrh na vydání platebního rozkazu, mohl vyzvat žalobce k předložení písemností obsahujících „informace o právním a skutkovém stavu, které jsou […] nezbytné“ za účelem ověření, zda byly dodrženy požadavky směrnice 93/13. V případě neexistence takové možnosti by tato řízení mohla být považována za nevyhovující požadavkům směrnice 93/13.

87.

Nyní je třeba tyto požadavky uplatnit v kontextu nařízení č. 1896/2006.

88.

Nařízení č. 1896/2006 je výsledkem dlouhé normotvorné činnosti. Původní návrh Komise (zveřejněný v roce 2004) počítal s „výhradně“ nelistinným řízením ( 39 ).

89.

Konečná verze se v několika ohledech odchyluje od tohoto původního návrhu.

90.

Jak uvedu v následujících úvahách, unijní normotvůrce dospěl k „hybridnímu“ modelu, který kombinuje aspekty nelistinných řízení (jako je neexistence povinnosti předložit bez dalšího jiné doklady než formulář A, který je připojen k nařízení č. 1896/2006) s aspekty, které se spíše vztahují k listinným řízením (podobně jako v případě povinnosti soudu, který obdržel návrh, posoudit zjevnost opodstatněnosti návrhu – viz článek 8 uvedeného nařízení).

91.

Ze znění bodu 9 odůvodnění a článku 1 uvedeného nařízení vyplývá, že cílem tohoto nařízení je zejména zjednodušit a urychlit řízení a snížit náklady na vymáhání nároků týkajících se nesporných právních nároků v přeshraničních případech. Nařízení č. 1896/2006 je třeba vykládat s přihlédnutím k těmto cílům ( 40 ).

92.

Článek 7 uvedeného nařízení stanoví skutečnosti, které musí žalobce uvést ve formuláři A při podání návrhu na vydání platebního rozkazu a které v této souvislosti zahrnují i) žalobní důvod včetně popisu okolností, kterých se žalobce dovolává jako základu nároku a případně požadovaného úroku [čl. 7 odst. 2 písm. d)], a ii) popis důkazních prostředků podporujících nárok [čl. 7 odst. 2 písm. e)] ( 41 ). Na základě čl. 8 první věty soud, který obdrží návrh na vydání evropského platebního rozkazu, posoudí co nejdříve a na základě návrhu, zda jsou splněny požadavky stanovené (zejména) v článku 7 nařízení a zda se nárok jeví jako opodstatněný.

93.

Právní nauka – správně – uvedla, že „mezi popsáním důkazů a nenapsáním ničeho není velký rozdíl“ ( 42 ). Jak žalovaný, tak soud, u něhož byl podán návrh, mají tedy pouze velmi omezené informace. V tomto ohledu je posuzování opodstatněnosti návrhu soudem pouze na základě údajů uvedených ve formuláři A prima facie dosti povrchní ( 43 ), což zdaleka nemůže dotyčnému spotřebiteli zaručit účinnou ochranu.

94.

V souladu s čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1896/2006 platí, že nejsou-li požadavky stanovené v článku 7 splněny, poskytne soud žalobci příležitost návrh doplnit nebo opravit ( 44 ).

95.

Na základě článku 12 uvedeného nařízení platí, že jsou-li splněny požadavky stanovené v článku 8, vydá soud evropský platební rozkaz ( 45 ). V tomto rámci musí žalovaný obdržet omezené množství informací ( 46 ). Žalovaný je zejména poučen, že má možnost napadnout rozkaz podáním odporu u soudu původu do 30 dnů ode dne, kdy mu byl rozkaz doručen.

96.

Pokud nebude žalovaným podán odpor, stane se rozkaz vykonatelným (článek 18 nařízení č. 1896/2006).

97.

Jak jsem již uvedla v bodě 83 tohoto stanoviska, neexistuje-li v tomto ohledu výslovné ustanovení ( 47 ), je třeba určit, zda se soudní přezkum musí provést ve fázi (původního) posuzování návrhu na vydání platebního rozkazu, nebo zda má naopak spotřebitel účinný a dostatečný přístup k soudu rozhodujícímu o odporu, nebo dále zda soud rozhodující o výkonu může provést takový přezkum v poslední instanci.

98.

Nejprve odmítnu tuto posledně uvedenou možnost, protože podle čl. 22 odst. 3 nařízení č. 1896/2006 je jakýkoli přezkum ve věci samé v členském státě výkonu zakázán ( 48 ).

99.

Pokud jde o přístup k soudu rozhodujícímu o odporu, lze uvést, že i když není účelem evropského spotřebitelského práva nahradit „úplnou nečinnost spotřebitele“, a není tedy samo o sobě škodlivé, že uvedený spotřebitel musí podat odpor proti platebnímu rozkazu, aby zahájil druhou fázi řízení, při které soud posoudí z úřední povinnosti zneužívající povahu smluvních ujednání odůvodňujících návrh na vydání rozkazu ( 49 ), je třeba ověřit, zda podmínky výkonu práva podat odpor proti rozkazu umožňují zaručit dodržování práv, která pro spotřebitele vyplývají mimo jiné ze směrnice 93/13 ( 50 ).

100.

Jinými slovy, lze se spokojit s tím, že zásah bude svěřen soudu rozhodujícímu o odporu bez možnosti předchozího přezkumu soudem, který obdržel návrh na vydání rozkazu?

101.

V tomto ohledu umožňují kritéria formulovaná Soudním dvorem v rozsudku Banco Español de Crédito ( 51 ) provést celkové posouzení ( 52 ) řízení zavedeného nařízením č. 1896/2006.

102.

Existuje nezanedbatelné riziko, že spotřebitel, kterého se týká takový návrh na vydání evropského platebního rozkazu, nepodá proti rozkazu odpor s ohledem na postup pro jeho uplatnění?

103.

Stejně jako Komise se domnívám, že odpověď na tuto otázku je kladná, zaprvé zejména z důvodu lhůty pro podání odporu, zadruhé z důvodu rizika neznalosti spotřebitele o rozsahu jeho práv a zatřetí omezeného množství informací, které jsou mu poskytovány.

104.

Velmi obecně vzato vše nasvědčuje tomu, že koncepce nařízení č. 1896/2006 upřednostnila aspekty rychlosti a účinnosti řízení na úkor právních „záruk“, které mohou chránit žalovaného ( 53 ).

105.

Pokud jde o lhůtu pro podání odporu, lze v této souvislosti pozorovat, že se jedná o jednotnou lhůtu, a to v délce třiceti dnů ode dne doručení rozkazu ( 54 ). Pro srovnání v rozsudku Banco Español de Crédito již Soudní dvůr uvedl, že lhůta v délce dvaceti dnů je „obzvláště krátká“. Tuto skutečnost je třeba zohlednit souběžně s informacemi poskytovanými spotřebiteli (v bodě 107 tohoto stanoviska se k tomu vrátím). V tomto ohledu je třeba uvést, že věc Banco Español de Crédito se týkala listinného řízení, které – již z povahy věci – umožňuje, aby se spotřebitel snáze seznámil s důkazy, které jsou vůči němu uplatňovány, na rozdíl od převážně nelistinných modelů, ze kterých vychází řízení o evropském platebním rozkazu.

106.

Mimoto nelze podceňovat riziko, že žalovaný nezná nebo nechápe rozsah svých práv. Otázka, zda je podkladové smluvní ujednání zneužívající, se může ukázat jako složitá a odpověď na tuto otázku nemusí být zřejmá ze znění informací, které má spotřebitel k dispozici ( 55 ), a fortiori s ohledem na skutečnost, že spotřebitel nemusí mít dokonce povědomí o existenci právního pojmu „zneužívající ujednání“. Běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný spotřebitel totiž není povinen znát obsah směrnice 93/13, a tím spíše ne všechna ujednání, která mohou být do působnosti směrnice zahrnuta ( 56 ). V tomto smyslu je přístup k odporu podmíněn existencí přístupu k právu ( 57 ). Uvedený přístup k právu se jeví o to problematičtější v situaci již zadlužených osob, které nemusí být nutně v situaci, kdy mohou využít služeb právníka pro posouzení dotčené smlouvy a odhalení případných protiprávností ( 58 ).

107.

Konečně je třeba vzít v úvahu omezený obsah návrhu na vydání rozkazu a neúplnost informací, které má spotřebitel k dispozici v tomto ohledu. Jak jsem již uvedla v bodě 93 tohoto stanoviska, systém zvolený unijním normotvůrcem spočívající na nelistinném druhu řízení, který je zmírněn „popisem“ důkazů, neumožňuje zaručit dotčenému spotřebiteli informovaný výkon možnosti podat odpor. Informace, které jsou poskytnuty jak žalobcem (v rámci formuláře A), tak soudem, který rozhoduje o návrhu, ve fázi oznámení (resp. doručení) rozkazu, jsou totiž velmi omezené a spotřebitele nijak neupozorňují na nutnost ověřit zejména to, zda podkladová smlouva neobsahuje zneužívající ujednání ( 59 ). Na tomto místě navazuji na svou dřívější poznámku týkající se otázky přístupu k právu, což je podmínka sine qua non pro informovaný výkon práva na podání odporu (nebo na vzdání se tohoto práva).

108.

Skutečnost, že podání odporu nemusí být odůvodněno (podle čl. 16 odst. 3 nařízení č. 1896/2006), nemá v tomto ohledu žádný dopad ( 60 ), jelikož v případě, že neexistují dostatečné informace o vhodnosti sporu, může spotřebitel upustit od podání odporu a zaplatit částku uvedenou v rozkazu z obavy před zahájením soudního řízení s obtížně předvídatelnými náklady ( 61 ) a s nejistým výsledkem.

109.

V konečném důsledku podle mého názoru existuje nezanedbatelné riziko, že spotřebitel za těchto podmínek upustí od podání odporu.

110.

V tomto ohledu nařízení č. 1896/2006 může (a musí) být vykládáno v tom smyslu, že soud, k němuž byl podán návrh na vydání platebního rozkazu, je oprávněn bez návrhu přezkoumat potenciálně zneužívající ujednání. Jak prokáži níže, uznání této pravomoci totiž umožňuje soudu zajistit dodržení požadavků směrnice 93/13, tak jak je vykládána Soudním dvorem, a to v souladu se zněním a duchem uvedeného nařízení. Než uvedené prokáži, považuji za nezbytné se zabývat otázkou, v jakém rozsahu může soud, jemuž byla věc předložena, získat na základě tohoto nařízení doplňující informace, aby vykonal kontrolní pravomoc.

111.

V této souvislosti tedy vyvstává otázka, jaké další podklady si musí vyžádat soud, který obdržel návrh, a otázka, zda lze tyto podklady legálně požadovat od věřitele na základě nařízení č. 1896/2006.

112.

Za předpokladu, že jsou správně vyplněny, umožní kolonky 6, 7, 8 a 9 formuláře A pozornému soudci zjistit (bez dalšího) určité nesrovnalosti. V praxi se totiž nejběžnější zneužívající ujednání týkají způsobu výpočtu úroků z prodlení a smluvních pokut. Nicméně k tomu, aby měl soud v této věci jasno, bude muset mít k dispozici znění těchto sporných ujednání. To je právě situace, ke které došlo ve sporech v původních řízeních a která vedla k podání žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce v projednávaných věcech.

113.

Kromě toho, jak správně podotkla Komise, smlouva může obsahovat ujednání, která se ukáží jako zneužívající až na základě celkového výkladu ve vzájemném spojení.

114.

Formulář A umožňuje zahrnout informace nad rámec informací formálně uvedených ve výše uvedených kolonkách (viz kolonka 11).

115.

Mám za to, že podle čl. 9 odst. 1 výše uvedeného nařízení ve spojení s jeho čl. 7 odst. 2 písm. d) a e) ( 62 ) je soud, který obdržel návrh, oprávněn vyzvat žalobce, aby doplnil svůj návrh, jakož i aby předložil veškerá ujednání dovolávaná na podporu svého nároku, zejména v kolonce 11 formuláře A.

116.

Reprodukování celé smlouvy umožňuje zabránit tomu, aby bezohledný věřitel provedl oportunistický výběr ujednání předložených k přezkumu soudu. Takový postup by totiž soudu, který obdržel návrh, bránil v pochopení celkové rovnováhy smlouvy a v odhalení potenciálně zneužívající povahy ujednání ve vzájemném spojení.

117.

V tomto rámci v zájmu rychlosti a jednoduchosti soud vyzve žalobce, aby předložil úplnou kopii smlouvy (namísto toho, aby musel zahrnout úplné znění této smlouvy pomocí funkce „kopírovat a vložit“ do formuláře).

118.

Tento výklad ustanovení nařízení č. 1896/2006 umožňuje zajistit náležitý přezkum dotčených ujednání v souladu s článkem 4 směrnice 93/13, podle kterého se „posuzuje […] zneužívající povaha smluvního ujednání s ohledem na […] všechna ostatní ujednání smlouvy“ (kurzivou zvýraznila autorka stanoviska).

119.

V případě pochybnosti o opodstatněnosti návrhu z důvodu případné zneužívající povahy daného ujednání tak soud bude moci odmítnout vydat evropský platební rozkaz podle čl. 11 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1896/2006 nebo vydat částečný platební rozkaz v souladu s článkem 10 uvedeného nařízení ( 63 ).

120.

Umožňují znění a cíle nařízení č. 1896/2006 přijmout výše navrhovaný výklad?

121.

Domnívám se, že odpověď je „ano“.

122.

Je pravda, že existuje potenciální napětí mezi požadavkem aktivního zásahu soudu (vyplývajícím ze směrnice 93/13, jak je vykládána Soudním dvorem) a cíli rychlosti, zjednodušení a snížení nákladů, které sleduje nařízení č. 1896/2006.

123.

Toto napětí vyplývající z hybridní povahy nařízení a omezujícího požadavku týkajícího se popisu důkazů ( 64 ) je zdůrazněno rozsudkem vydaným Soudním dvorem ve věci Szyrocka ( 65 ). Podle tohoto rozsudku musí být článek 7 nařízení č. 1896/2006 vykládán „v tom smyslu, že taxativním způsobem upravuje požadavky, které musí splňovat návrh na vydání evropského platebního rozkazu“ ( 66 ).

124.

Je třeba z toho dovodit, že tento rozsudek vylučuje jakoukoli možnost požadovat další informace nebo dokumenty ( 67 ), zejména pro účely přezkumu (potenciálně) zneužívající povahy ujednání uplatněných na podporu návrhu na vydání evropského platebního rozkazu?

125.

Podle mého názoru je takový výklad rozsudku Szyrocka ( 68 ) nesprávný.

126.

Uvažování odůvodňující tento rozsudek bylo totiž následující: cíl sledovaný uvedeným nařízením by byl zpochybněn, kdyby členské státy mohly ve svých vnitrostátních právních úpravách obecně stanovit dodatečné požadavky, které musí splňovat návrh na vydání evropského platebního rozkazu. Takové požadavky by totiž měly za následek nejen uložení různých požadavků v jednotlivých členských státech na takový návrh, nýbrž by vedly i ke zvýšení složitosti, trvání a nákladů na řízení o evropském platebním rozkazu ( 69 ).

127.

Pokud jde v projednávané věci o zneužívající ujednání ve smlouvách uzavřených se spotřebitelem, přezkumná pravomoc soudu implicitně a nutně vyplývá ze směrnice 93/13, jak ji vykládá Soudní dvůr. Jedná se tedy o požadavek, který vyplývá přímo z unijního práva, a nikoli o dodatečný požadavek, který by byl uložen svévolným způsobem členským státem a který by mohl vytvořit neslučitelné rozdíly mezi členskými státy. Ze stejného důvodu takový požadavek nenarušuje autonomii řízení, které nařízení č. 1896/2006 zavádí, ani jeho předvídatelnost či jednotu ( 70 ).

128.

Kromě toho pravomoc vyžádat si kopii smlouvy zásadně nenarušuje cíle urychlení, zjednodušení a snížení nákladů zakotvené v článku 1 nařízení č. 1896/2006 ( 71 ).

129.

Soud, který obdržel návrh, je oprávněn požadovat dodatečné informace na základě článku 9 nařízení č. 1896/2006. Předání kopie smlouvy spadá do rámce této výsady. Konkrétně předání kopie smlouvy (jako takové) nečiní průběh řízení nepřiměřeně složitějším.

130.

V současně době totiž neexistuje (a priori) nic jednoduššího než okopírování dokumentu a jeho zaslání elektronickou poštou. Pokud by v tomto ohledu obdržel věřitel od soudu, u něhož podal návrh na vydání platebního rozkazu, takovou výzvu, měl by být schopen této výzvě vyhovět bez zbytečného odkladu, bez zvláštních obtíží a v zásadě bez jakýchkoli nákladů ( 72 ). Takové řešení je slučitelné s digitalizací řízení ( 73 ).

131.

Vzhledem k tomu, že přezkum vykonávaný soudem je striktně omezen na ověření případné prima facie zneužívající povahy dovolávaných ujednání (při posuzování zjevnosti opodstatněnosti tohoto návrhu), by takové řešení nemělo dále vést ke značným průtahům při projednávání uvedeného návrhu, a to tím spíše v případě soudu, který běžně řeší spory v oblasti spotřebitelského práva.

132.

Navrhované řešení navíc umožňuje rovněž zajistit dodržování cílů směrnice 93/13 s přihlédnutím k článku 38 Listiny.

133.

Toto řešení zajišťuje skutečnou ochranu spotřebitele tím, že soudu umožňuje odmítnout vydání platebního rozkazu (nebo vydat částečný platební rozkaz), jestliže se na první pohled uvedená ujednání jeví jako potenciálně zneužívající ( 74 ). Toto řešení rovněž splňuje cíl odrazení uvedený v čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 tím, že odrazuje od predátorského jednání.

134.

Pokud by se měl totiž použít odlišný výklad obou dotčených předpisů, vedlo by to k nezamýšleným důsledkům spočívajícím v tom, že by bylo bezohledným věřitelům umožněno obejít kogentní režim zakotvený ve směrnici 93/13 ( 75 ) využitím zjednodušeného řízení podle nařízení č. 1896/2006 ( 76 ). Takové řešení by neumožnilo zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitele uvedenou v článku 38 Listiny ( 77 ), zejména z hlediska jejich hospodářských zájmů ( 78 ).

135.

Jak správně uvedla Komise, ve sporech v původním řízení by takový výsledek byl o to absurdnější, že řízení o platebním rozkazu podle vnitrostátního práva by zaručovalo spotřebiteli lepší ochranu než evropské řízení zavedené nařízením č. 1896/2006 (jelikož uvedené řízení podle vnitrostátního práva upravené v návaznosti na rozsudek Banco Español de Crédito ( 79 ) zahrnuje soudní přezkum z úřední povinnosti ve fázi přezkumu návrhu na vydání platebního rozkazu ( 80 )).

136.

Navrhované řešení tak umožňuje obnovit rovnováhu mezi prodávajícími nebo poskytovateli a spotřebiteli zamýšlenou unijním normotvůrcem ( 81 ), která jinak by mohla být narušena obrácením důkazního břemene, jímž se vyznačuje řízení upravené nařízením č. 1896/2006 a jež činí odpovídající informování soudu a žalovaného-spotřebitele o to zásadnější ( 82 ).

137.

Konečně z titulu závěrečné poznámky je třeba ještě uvést, že v souladu s články 8 a 11 nařízení č. 1896/2006 má soud, který obdrží návrh na vydání platebního rozkazu, rozhodnout pouze o zjevnosti opodstatněnosti, když takovému návrhu vyhovuje nebo jej zamítá.

138.

Jinými slovy, případné odmítnutí návrhu (například z důvodu pochybností o případné zneužívající povaze uplatňovaných ujednání) nezabrání tomu, aby věřitel dosáhl uspokojení svého nároku, pokud nebude mít úspěch, jinými procesními prostředky ( 83 ). Tato skutečnost je výslovně potvrzena v čl. 1 odst. 2 a v čl. 11 odst. 3 nařízení č. 1896/2006 ( 84 ).

139.

První a druhá otázka ve věcech C‑453/18 a C‑494/18 a třetí otázka ve věci C‑494/18 podle mého názoru vyžadují pozitivní odpověď.

140.

Vnitrostátní soud, který projednává návrh na vydání evropského platebního rozkazu týkající se smlouvy uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, je v tomto ohledu oprávněn provést i bez návrhu přezkum potenciálně zneužívající povahy ujednání obsažených v dotčené smlouvě, jak vyžadují články 6 a 7 směrnice 93/13 ve spojení s článkem 38 Listiny a čl. 6 odst. 1 SEU.

141.

Z tohoto titulu může soud, který obdržel návrh, na základě čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1896/2006 ve spojení s čl. 7 odst. 2 písm. d) a e) tohoto nařízení požadovat, aby mu žalobce předložil smlouvu dovolávanou na podporu nároku, s jediným cílem provést výše uvedený přezkum.

142.

V důsledku toho výše uvedená ustanovení nařízení č. 1896/2006 a směrnice 93/13 brání takovým vnitrostátním právním předpisům, jako jsou právní předpisy dotčené v původních řízeních, které jako nepřípustné kvalifikují dodatečné dokumenty předložené žalobcem, jako například kopii smlouvy odůvodňující uplatňovaný nárok.

143.

Podstatou této otázky předkládajícího soudu je – v případě záporné odpovědi na shora analyzované otázky – platnost nařízení č. 1896/2006 a konkrétně, zda je toto nařízení v souladu s článkem 38 Listiny (jakož i s článkem 6 SEU).

144.

Vzhledem k tomu, že uvedené otázky vyžadují podle mého názoru kladnou odpověď, není třeba o této otázce rozhodovat.

145.

Výše navržený výklad nařízení č. 1896/2006 totiž umožňuje nalézt rovnováhu mezi tímto nařízením a kogentním režimem zakotveným směrnicí 93/13 a zaručit vysoký stupeň ochrany spotřebitele podle článku 38 Listiny.

146.

S přihlédnutím k výše uvedenému navrhuji, aby Soudní dvůr na otázky položené Juzgado de Primera Instancia no 11 de Vigo (soud prvního stupně č. 11 ve Vigu, Španělsko) a Juzgado de Primera Instancia no 20 de Barcelona (soud prvního stupně č. 20 v Barceloně, Španělsko) odpověděl následovně:

„Při projednávání návrhu na vydání platebního rozkazu podaného na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. prosince 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu, a vztahujícího se k nároku založenému na smlouvě uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem je soud, který obdržel návrh, oprávněn provést i bez návrhu přezkum případné zneužívající povahy ujednání obsažených v této smlouvě, a to v souladu s články 6 a 7 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách ve spojení s článkem 38 Listiny základních práv Evropské unie a s čl. 6 odst. 1 SEU.

Z tohoto důvodu může soud, který obdržel návrh, podle čl. 9 odst. 1 nařízení č. 1896/2006 ve spojení s jeho čl. 7 odst. 2 písm. d) a e) požadovat, aby mu žalobce předložil smlouvu dovolávanou na podporu jeho nároku, s jediným cílem provést výše uvedený přezkum.

Články 7 a 9 nařízení č. 1896/2006 ve spojení s články 6 a 7 směrnice 93/13 brání takovému ustanovení vnitrostátního práva, jako je ustanovení dotčené ve věcech v původních řízeních, které jako nepřípustné kvalifikuje dodatečné dokumenty předložené u soudu, který obdržel návrh od žalobce, jako například kopii smlouvy odůvodňující nárok uplatňovaný vůči spotřebiteli.“