ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu)

14. března 2019 ( *1 )

„Řízení o předběžné otázce – Ochrana spotřebitelů – Zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách – Směrnice 93/13/EHS – Článek 1 odst. 2 – Článek 6 odst. 1 – Smlouva o úvěru vyjádřeném v cizí měně – Rozpětí směnných kurzů – Nahrazení zneužívajícího ujednání, které bylo prohlášeno za neplatné, zákonným ustanovením – Kurzové riziko – Další existence smlouvy po zrušení zneužívajícího ujednání – Vnitrostátní systém jednotného výkladu práva“

Ve věci C‑118/17,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Budai Központi Kerületi Bíróság (ústřední obvodní soud v Budě, Maďarsko) ze dne 9. ledna 2017, došlým Soudnímu dvoru dne 7. března 2017, v řízení

Zsuzsanna Dunai

proti

ERSTE Bank Hungary Zrt.,

SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),

ve složení A. Prechal (zpravodajka), předsedkyně senátu, F. Biltgen, J. Malenovský, C. G. Fernlund a L. S. Rossi, soudci,

generální advokát: N. Wahl,

vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,

s přihlédnutím k písemné části řízení,

s ohledem na vyjádření předložená:

za ERSTE Bank Hungary Zrt. T. Kendeem, ügyvéd,

za maďarskou vládu M. Z. Fehérem, jako zmocněncem,

za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,

za Evropskou komisi A. Tokárem a A. Cleenewerck de Crayencour, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 15. listopadu 2018,

vydává tento

Rozsudek

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu bodu 3 výroku rozsudku ze dne 30. dubna 2014, Kásler a Káslerné Rábai (C‑26/13EU:C:2014:282), pravomoci udělené Evropské unii za účelem zajištění vysoké úrovně ochrany spotřebitelů, jakož i základních zásad unijního práva, jako jsou zásady rovnosti před zákonem, zákazu diskriminace, práva na účinnou právní ochranu a na spravedlivý proces.

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Zsuzsannou Dunai a společností ERSTE Bank Hungary Zrt. (dále jen „banka“) ve věci údajně zneužívající povahy smluvního ujednání, které stanoví, že směnný kurz použitelný při uvolnění úvěru vyjádřeného v cizí měně je založen na nákupním kurzu banky, zatímco směnný kurz použitelný při jeho splacení je založen na prodejním kurzu.

Právní rámec

Unijní právo

Směrnice 93/13/EHS

3

Podle třináctého a dvacátého prvního bodu odůvodnění směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, oprava Úř. věst 2016, L 303, s. 26):

„vzhledem k tomu, že se předpokládá, že právní nebo správní předpisy členských států, které přímo nebo nepřímo stanoví ujednání spotřebitelských smluv, neobsahují zneužívající ujednání; že se proto nejeví jako nezbytné podřídit ustanovením této směrnice ujednání, která odrážejí závazné právní nebo správní předpisy a zásady nebo ustanovení mezinárodních úmluv, jejichž stranami jsou členské státy; že v tomto ohledu ‚závazné právní nebo správní předpisy‘ v čl. 1 odst. 2 zahrnují také pravidla, která se v souladu s právními předpisy použijí mezi smluvními stranami, pokud nebylo ujednáno jinak;

[…]

vzhledem k tomu, že by členské státy měly zajistit, aby se nepoužívala nepřiměřená ujednání ve smlouvách, které uzavírá prodávající nebo poskytovatel se spotřebiteli, a jestliže se taková ujednání přesto použijí, aby nezavazovala spotřebitele, a aby smlouva nadále zavazovala strany podle těchto ujednání, jestliže může nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání“.

4

Článek 1 odst. 2 této směrnice stanoví:

„Smluvní ujednání, která odrážejí závazné právní a správní předpisy a ustanovení nebo zásady mezinárodních úmluv, jejichž stranami jsou členské státy nebo Společenství, zejména v oblasti dopravy, nejsou předmětem ustanovení této směrnice.“

5

Článek 3 odst. 1 směrnice 93/13 stanoví:

„Smluvní ujednání, které nebylo individuálně sjednáno, je považováno za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem poctivosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele.“

6

Podle článku 4 uvedené směrnice:

„1.   Aniž je dotčen článek 7, posuzuje se zneužívající povaha smluvního ujednání s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s ohledem na všechny okolnosti v době uzavření smlouvy, které provázely její uzavření, a na všechna ostatní ujednání smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází.

2.   Posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání se netýká vymezení hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti mezi cenou a odměnou na straně jedné a službami nebo zbožím poskytovaným jako protiplnění na straně druhé, pokud jsou tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem.“

7

Článek 6 odst. 1 téže směrnice stanoví:

„Členské státy stanoví, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.“

8

Podle čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13:

„Členské státy zajistí, aby v zájmu spotřebitelů a soutěžitelů byly k dispozici odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli.“

Maďarské právo

Základní zákon

9

Článek 25 odst. 3 Alaptörvény (základní zákon) stanoví:

„Kúria (Nejvyšší soud, Maďarsko) zajišťuje […] jednotnou aplikaci právních předpisů ze strany soudů a vydává rozhodnutí v zájmu jednotného výkladu právních ustanovení, která jsou pro soudy závazná.“

Zákon DH 1

10

Podle § 1 Kúriának a pénzügyi intézmények fogyasztói kölcsönszerződéseire vonatkozó jogegységi határozatával kapcsolatos egyes kérdések rendezéséről szóló 2014. évi XXXVIII. Törvény [zákon č. XXXVIII z roku 2014, kterým se upravují konkrétní otázky v souvislosti s rozhodnutím Kúria (Nejvyšší soud)] vydaným v zájmu jednotného výkladu ustanovení občanského práva v souvislosti se smlouvami o úvěru uzavřenými mezi finančními institucemi a spotřebiteli, dále jen „zákon DH 1“]:

„Tento zákon se použije na smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené v období od 1. května 2004 do dne vstupu tohoto zákona v platnost. Pro účely tohoto zákona se pojmem smlouva o spotřebitelském úvěru rozumí jakákoli smlouva o úvěru nebo půjčce založená na cizí měně (svázaná s cizí měnou nebo vedená v cizí měně a splatná v maďarských forintech) nebo založená na maďarských forintech, či jakákoli dohoda o finančním leasingu uzavřená mezi finanční institucí a spotřebitelem, pokud jsou její součástí obecné smluvní podmínky nebo jakákoli smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána ve smyslu § 3 odst. 1 nebo § 4 odst. 1.“

11

Ustanovení § 3 odst. 1 a 2 zákona DH 1 stanoví:

„1.   Za neplatná se považují ujednání obsažená ve smlouvách o spotřebitelském úvěru – s výjimkou smluvních podmínek, které byly sjednány individuálně – na jejichž základě může finanční instituce uplatnit za účelem vyplacení částky poskytnuté na pořízení předmětu smlouvy o úvěru nebo finančním leasingu nákupní kurz a za účelem splacení dluhu prodejní kurz nebo jiný směnný kurz, než jaký byl stanoven při poskytnutí dané částky.

2.   Neplatné ujednání ve smyslu odstavce 1 se nahradí – aniž jsou dotčena ustanovení obsažená v odstavci 3 – ustanovením o použití oficiálního směnného kurzu, který stanovila Maďarská národní banka pro příslušnou měnu, a to jak pro účely poskytnutí dané částky, tak pro účely splácení (včetně platby splátek a veškerých nákladů, poplatků a provizí stanovených v cizí měně).“

12

Ustanovení § 4 uvedeného zákona stanoví:

„1.   V případě smluv o spotřebitelském úvěru, které umožňují jednostrannou změnu smlouvy, se za zneužívající považují ujednání obsažená v takové smlouvě o úvěru – s výjimkou smluvních podmínek, které byly sjednány individuálně – která umožňují jednostranné zvýšení úroků, zvýšení poplatků a provizí […]

2.   Smluvní ujednání uvedená v odstavci 1 jsou neplatná, pokud finanční instituce nezahájila sporné občanskoprávní řízení […], nebo pokud soud zamítl žalobu nebo skončil řízení, ledaže by mohlo být v souvislosti s daným smluvním ujednáním zahájeno sporné řízení […], které však nebylo zahájeno, nebo bylo sice zahájeno, ale soud nekonstatoval neplatnost smluvního ujednání podle odstavce 2a.

2a.   Smluvní ujednání uvedené v odstavci 1 je neplatné, pokud soud konstatoval jeho neplatnost na základě zvláštního právního předpisu o vyúčtování, a to ve sporném řízení, které zahájil ve veřejném zájmu orgán dohledu.

3.   V případech uvedených v odstavcích 2 a 2a provede finanční instituce se spotřebitelem vyúčtování za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem.“

Zákon DH 2

13

Ustanovení § 37 odst. 1 Kúriának a pénzügyi intézmények fogyasztói kölcsönszerződéseire vonatkozó jogegységi határozatával kapcsolatos egyes kérdések rendezéséről szóló 2014. évi XXXVIII. törvényben rögzített elszámolás szabályairól és egyes egyéb rendelkezésekről szóló 2014. évi XL. törvény [zákon č. XL z roku 2014 o právních předpisech o vyúčtování spadajících do působnosti zákona č. XXXVIII z roku 2014, kterým se upravují konkrétní otázky v souvislosti s rozhodnutím Kúria (Nejvyšší soud) o sjednocení právní úpravy v oblasti smluv o úvěru uzavřených mezi finančními institucemi a spotřebiteli, jakož i o některých dalších ustanoveních, dále jen „zákon DH 2“] stanoví:

„Strany smluv spadajících do oblasti působnosti tohoto zákona mohou navrhnout soudu, aby prohlásil neplatnost smlouvy nebo některých smluvních ujednání (dále jen ‚částečná neplatnost‘) – bez ohledu na důvody takové neplatnosti – pouze v případě, že navrhují současně i určení právních následků spojených s neplatností, a sice prohlášení platnosti smlouvy nebo její účinnosti do okamžiku vydání rozhodnutí. Není-li takovýto návrh podán – a poté, co byla poskytnuta příležitost k nápravě nedostatků, která nebyla využita – bude žaloba považována za nepřípustnou a věc nemůže být meritorně projednána. Navrhnou-li smluvní strany, aby byly určeny právní následky spojené s úplnou nebo částečnou neplatností, musí rovněž určit, jaký právní následek soudu navrhuje. V souvislosti s uplatněním právních následků musí strany podat výslovný a číselně vyjádřený návrh, jehož součástí musí být rovněž vyúčtování mezi stranami.“

Zákon DH 3

14

Podle § 10 az egyes fogyasztói kölcsönszerződések devizanemének módosulásával és a kamatszabályokkal kapcsolatos kérdések rendezéséről szóló 2014. évi LXXVII. Törvény (zákon č. LXXVII z roku 2014, kterým se upravují různé otázky týkající se změny v cizí měně, ve které jsou vedeny určité úvěrové smlouvy a ustanovení týkající se úroků; dále jen „zákon DH 3“):

„V souvislosti se smlouvami o hypotečním úvěru v cizí měně a se smlouvami o hypotečním úvěru založenými na cizí měně je úvěrová instituce, která je věřitelem, povinna ve lhůtě stanovené pro splnění povinnosti týkající se vyúčtování podle zákona [DH 2] zajistit, aby byl dluh existující na základě smlouvy o hypotečním úvěru vedené v cizí měně nebo na základě smlouvy o hypotečním úvěru založené na cizí měně přeměněn na úvěr vedený ve forintech, nebo aby byl na úvěr vedený ve forintech přeměněn celkový dluh vyplývající z takové smlouvy – včetně úroků, poplatků, provizí a nákladů přijatých v cizích měnách – přičemž oba výše uvedené dluhy se určí na základě vyúčtování provedeného v souladu se zákonem [DH 2]. Pro účely této přeměny se uplatní ten z níže uvedených směnných kurzů, který je k rozhodnému dni příznivější pro spotřebitele:

a)

průměrná hodnota směnných kurzů dotčené cizí měny, které úředně stanovila Maďarská národní banka v období ode dne 16. června 2014 do dne 7. listopadu 2014, nebo

b)

směnný kurz dotyčné měny, který úředně stanovila Maďarská národní banka ke dni 7. listopadu 2014.“

15

Ustanovení § 15/A uvedeného zákona stanoví:

„1.   V probíhajících řízeních, jež byla zahájena za účelem prohlášení neplatnosti (nebo částečné neplatnosti) smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo za účelem určení právních následků spojených s neplatností, musí být ustanovení tohoto zákona upravující směnu na maďarské forinty uplatněna i na výši dluhu spotřebitele vyplývající ze smlouvy o úvěru v cizí měně nebo ze smlouvy o úvěru založené na cizí měně, která se určí na základě vyúčtování provedeného v souladu se zákonem [DH 2].

2.   Výše dluhu spotřebitele, která se určí v maďarských forintech ke dni rozhodnému pro vypořádání účtů, se sníží o částku, kterou spotřebitel uhradil do dne vydání rozhodnutí.

3.   V případě prohlášení platnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru musí být na základě ustanovení tohoto zákona určeny smluvní práva a povinnosti smluvních stran vyplývající z vyúčtování provedeného v souladu se zákonem [DH 2].“

Zákon Hpt

16

Ustanovení § 213 odst. 1 1996. évi CXII. törvény a hitelintézetekről és a pénzügyi vállalkozásokról (zákon č. CXII z roku 1996 o úvěrových institucích a finančních podnicích, dále jen „zákon Hpt“) stanoví:

„Neplatná je každá spotřebitelská smlouva o úvěru, v níž nejsou uvedeny:

[…]

c)

všechny náklady související se smlouvou včetně úroků a provizí, jakož i jejich hodnota vyjádřená ročním procentním podílem;

[…]“

Spor v původním řízení a předběžné otázky

17

Dne 24. května 2007 uzavřela Z. Dunai s bankou smlouvu o úvěru vyjádřeném ve švýcarských francích (CHF), třebaže podle této smlouvy měl být úvěr uvolněn v maďarských forintech (HUF), a to s použitím směnného kurzu CHF-HUF založeného na nákupním kurzu banky daného dne, což vedlo k vyplacení částky 14734000 HUF, přičemž výše zapůjčená částka ve švýcarských francích z toho plynoucí dosáhla výše 115573 CHF. V uvedené smlouvě bylo rovněž stanoveno, že splátky úvěru budou rovněž provedeny v maďarských forintech, přičemž směnný kurz, jenž se použije, je v každém případě prodejní kurz banky,

18

Kurzové riziko spojené s kolísáním směnného kurzu dotčených měn, které spočívalo v prudkém oslabení maďarského forintu oproti švýcarskému franku, nesla Z. Dunai.

19

Účastnice původního řízení uzavřely smlouvu, o niž jde ve věci v původním řízení, formou notářského zápisu s tím, že nesplnění závazků dlužnice postačovalo, aby se uvedená smlouva stala vykonatelnou bez zahájení sporného řízení před maďarským soudem.

20

Dne 12. dubna 2016 nařídil notář na žádost banky exekuci ke splnění smlouvy. Paní Z. Dunai podala proti této exekuci u předkládajícího soudu námitky, přičemž se dovolávala neplatnosti smlouvy, jelikož podle ní v rozporu s § 213 odst. 1 písm. c) zákona Hpt nestanovila rozpětí směnných kurzů existující mezi směnným kurzem použitelným při uvolnění peněžních prostředků a směnným kurzem použitelným při splácení úvěru.

21

Banka navrhla zamítnutí námitek.

22

Předkládající soud uvádí, že maďarský zákonodárce přijal v roce 2014 několik zákonů týkajících se smluv o úvěru vyjádřeném v cizí měně, jejichž cílem bylo provedení rozhodnutí Kúria (Nejvyšší soud) vydaného v zájmu jednotného výkladu občanského práva na základě čl. 25 odst. 3 základního zákona, po vydání rozsudku ze dne 30. dubna 2014, Kásler a Káslerné Rábai (C‑26/13EU:C:2014:282). Tímto rozhodnutím Kúria (Nejvyšší soud) označil za zneužívající zejména taková ujednání, jako jsou ujednání ve smlouvě o úvěru, o kterou jde ve věci v původním řízení, podle nichž se při uvolnění peněžních prostředků uplatňuje nákupní kurz, zatímco pro splácení se uplatní prodejní kurz.

23

Podle předkládajícího soudu uvedené zákony, které jsou použitelné na věc v původním řízení, zejména upravovaly zrušení ujednání, která bankám v takových smlouvách umožňovala použít vlastní nákupní a prodejní kurzy cizích měn, jakož i jejich nahrazení oficiálním směnným kurzem stanoveným Maďarskou národní bankou pro příslušnou měnu. Tento zásah zákonodárce měl za následek odstranění rozdílů mezi různými směnnými kurzy založenými na těchto vlastních kurzech.

24

Předkládající soud upřesňuje, že z důvodu této legislativy ad hoc již soud nemůže prohlásit neplatnost smlouvy o úvěru vyjádřeném v cizí měně, neboť zákonodárce ukončil situaci, která vyvolávala důvod neplatnosti, výsledkem čehož je tak platnost smlouvy, a v důsledku toho i povinnost spotřebitele nést finanční břemeno vyplývající z kurzového rizika. Vzhledem k tomu, že právě této povinnosti se spotřebitel chtěl podáním žaloby proti bance zprostit, bylo by v rozporu s jeho zájmy, aby předkládající soud považoval uvedenou smlouvu za platnou.

25

Dle názoru předkládajícího soudu je zřejmé, že maďarský zákonodárce výslovně změnil obsah smluv o úvěru s cílem ovlivnit rozhodnutí soudů, kterým byla věc předložena, tak, aby rozhodnutí byla příznivá pro banky. Předkládající soud se táže, zda je tento stav v souladu s výkladem, který Soudní dvůr podal k čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13.

26

Pokud jde o rozhodnutí, která Kúria (Nejvyšší soud) může přijmout v zájmu jednotného výkladu občanského práva, do něhož spadá zejména rozhodnutí č. 6/2013 PJE ze dne 16. prosince 2013, které podle předkládajícího soudu stanoví, že takové smlouvy o úvěru, jako jsou smlouvy, o které jde ve věci v původním řízení, jsou považovány za platné, tento soud uvádí, že při přijímání těchto rozhodnutí Kúria (Nejvyšší soud) není zaručeno ani právo na přístup k zákonnému soudci, ani dodržení požadavků na spravedlivý proces. Třebaže postup jejich přijímání není kontradiktorní, jsou přitom uvedená rozhodnutí pro soudy rozhodující v rámci kontradiktorních soudních řízení závazná.

27

Předkládající soud v této souvislosti odkazuje na body 69 až 75 stanoviska k zákonu č. CLXI z roku 2011 o právním postavení a odměňování soudců a k zákonu č. CLXI z roku 2011 o organizaci soudnictví a správě soudů Maďarska, které bylo přijato Benátskou komisí na jejím 90. plenárním zasedání v Benátkách (Itálie) ve dnech 16. a 17. března 2012, z nichž vyplývá, že rozhodnutí vydaná v Maďarsku na základě tzv. „uniformizačního“ procesu jsou sporná z hlediska základních práv.

28

Za těchto okolností se Budai Központi Kerületi Bíróság (ústřední obvodní soud v Budě, Maďarsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)

Musí být bod 3 [výroku] rozsudku [ze dne 30. dubna 2014, Kásler a Káslerné Rábai (C‑26/13EU:C:2014:282)] vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní soud může zhojit neplatnost ujednání smlouvy uzavřené mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem také tehdy, když je zachování smlouvy v rozporu s hospodářskými zájmy spotřebitele?

2)

Je v souladu s pravomocí udělenou Evropské unii s cílem zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitele, jakož i se základními zásadami unijního práva, jako jsou zásada rovnosti před zákonem, zákazu diskriminace, práva na účinnou právní ochranu a na spravedlivý proces, aby parlament členského státu zákonem upravil soukromoprávní smlouvy spadající pod podobné kategorie, uzavírané mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem?

3)

V případě kladné odpovědi na předchozí otázku, je v souladu s pravomocí přiznanou Evropské unii s cílem zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitele, jakož i se základními zásadami unijního práva, jako jsou zásada rovnosti před zákonem, zásada zákazu diskriminace, práva na účinnou právní ochranu a na spravedlivý proces, aby parlament členského státu za účelem ochrany spotřebitelů zákonem upravil různé části smluv o úvěru vyjádřeném v cizí měně, čímž je však vyvolán účinek, který je v rozporu s oprávněnými zájmy ochrany spotřebitelů, neboť úvěrová smlouva je po změnách a doplněních nadále platná a spotřebitel je povinen nadále nést finanční břemeno spojené s kurzovým rizikem?

4)

Pokud jde o obsah smluv uzavřených mezi prodávajícím nebo poskytovatelem a spotřebitelem, je v souladu s pravomocí přiznanou Evropské unii s cílem zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitele, jakož i se základními zásadami unijního práva, jako je zásada práva na účinnou právní ochranu a na spravedlivý proces, aby rada pro sjednocení práva nejvyšší soudní instance členského státu usměrňovala judikaturu příslušného soudu ve všech záležitostech občanského práva prostřednictvím ‚rozhodnutí vydaných v zájmu jednotného výkladu ustanovení práva‘?

5)

V případě kladné odpovědi na předcházející otázku, je v souladu s pravomocí udělenou Evropské unii s cílem zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitele, jakož i se základními zásadami unijního práva, jako jsou zásada práva na účinnou právní ochranu a na spravedlivý proces, aby rada pro sjednocení práva nejvyšší soudní instance členského státu usměrňovala judikaturu příslušného soudu ve všech záležitostech občanského práva prostřednictvím ‚rozhodnutí vydaných v zájmu jednotného výkladu ustanovení práva‘ v případech, kdy jmenování členů rady pro sjednocení práva z řad soudců nebylo transparentní a nedošlo k němu podle předem stanovených pravidel, pokud řízení před uvedenou radou není veřejné a pokud se nelze následně obeznámit s použitým postupem, tj. s uplatněnými odbornými stanovisky a právními teoriemi, [jakož i] s hlasováním jednotlivých členů (souhlasné nebo odlišné stanovisko)?“

Řízení před Soudním dvorem

29

Podáním došlým kanceláři Soudního dvora dne 30. ledna 2019 požádala Z. Dunai, aby bylo nařízeno znovuotevření ústní části řízení.

30

Na podporu této žádost v podstatě tvrdí, že generální advokát ve svém stanovisku vyjádřil pochybnosti ohledně přesného významu čtvrté a páté otázky týkající se rozhodnutí vydaných Kúria (Nejvyšší soud) v zájmu jednotného výkladu ustanovení práva. V této souvislosti považuje Z. Dunai za nutné poskytnout Soudnímu dvoru popis skutečností, jejichž znalost je podle ní nezbytná, aby Soudní dvůr pochopil skutečnou podstatu uvedených otázek, která souvisí zejména se skutečností, že maďarské soudy nemají ani v praxi ani na základě nějakého vnitrostátního právního ustanovení povinnost nepřihlížet k rozhodnutí vydanému v zájmu jednotného výkladu práva, je-li v rozporu s unijním právem.

31

Podle článku 83 jednacího řádu Soudního dvora může Soudní dvůr kdykoli po vyslechnutí generálního advokáta nařídit zahájení nebo znovuotevření ústní části řízení, zejména má-li za to, že věc není dostatečně objasněna, nebo předložil-li některý z účastníků řízení po ukončení této části řízení novou skutečnost, která může mít rozhodující vliv na rozhodnutí Soudního dvora, anebo má-li být věc rozhodnuta na základě argumentu, který nebyl mezi účastníky řízení nebo zúčastněnými uvedenými v článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie projednán.

32

V projednávané věci má Soudní dvůr po vyslechnutí generálního advokáta za to, že má všechny poznatky nezbytné pro vydání rozhodnutí. Vedle toho uvádí, že skutečnosti předložené Z. Dunai nepředstavují nové skutečnosti ve smyslu článku 83 jednacího řádu Soudního dvora.

33

Za těchto podmínek není namístě nařídit znovuotevření ústní části řízení.

K předběžným otázkám

K první až třetí otázce

34

Podstatou první až třetí otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním předpisům, které znemožňují soudu, jemuž byla věc předložena, aby vyhověl návrhu na zrušení smlouvy o úvěru vyjádřeném v cizí měně, který je založen na zneužívající povaze smluvního ujednání, jež spotřebiteli ukládá nést náklady spojené s rozpětím směnných kurzů existujícím mezi nákupním směnným kurzem a prodejním směnným kurzem dotyčné měny, ačkoliv má tento soud za to, že zachování smlouvy je v rozporu se zájmy spotřebitele, neboť posledně jmenovaný totiž nadále nese kurzové riziko, jež spočívá ve finanční zátěži spojené s případným poklesem kurzu národní měny, která slouží jako platební prostředek, ve vztahu k cizí měně, v níž musí být úvěr splacen.

35

Na úvod je třeba upřesnit, že i když první a třetí otázka odkazují pouze na ujednání o rozpětí směnných kurzů, jakožto zneužívající ujednání, jež podle žalobkyně v původním řízení odůvodňuje zrušení úvěrové smlouvy, z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že žalobkyně uplatňuje zneužívající povahu tohoto ujednání pouze proto, aby se vyhnula kurzovému riziku. Nelze tudíž vyloučit, jak uvedl generální advokát v bodě 57 svého stanoviska, že ve věci v původním řízení je otázka týkající se použití ujednání o kurzovém riziku stále relevantní, a to tím spíše že předkládající soud by mohl být povolán k tomu, aby posoudil i bez návrhu zneužívající povahu takového ujednání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. srpna 2018, Banco Santander a Escobedo Cortés, C‑96/16 a C‑94/17EU:C:2018:643, bod 53 a citovaná judikatura). Za účelem poskytnutí užitečné odpovědi vnitrostátnímu soudu, jež mu umožní rozhodnout spor, který mu byl předložen, je třeba na první tři otázky odpovědět také v souvislosti se zkoumáním návrhu znějícího na zrušení takové úvěrové smlouvy, jako je smlouva, o niž jde ve věci v původním řízení, jenž je založen na zneužívající povaze ujednání o kurzovém riziku.

36

V této souvislosti ohledně ujednání o rozpětí směnných kurzů, o něž jde ve věci v původním řízení, zaprvé z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že právní předpisy uvedené v prvních třech otázkách zahrnují zákony DH 1, DH 2 a DH 3, jak jsou uvedeny v bodech 9 až 14 tohoto rozsudku, které byly přijaty po uzavření úvěrových smluv, na něž se vztahují, pro účely provedení rozhodnutí Kúria (Nejvyšší soud) vydaného po vydání rozsudku ze dne 30. dubna 2014, Kásler a Káslerné Rábai (C‑26/13EU:C:2014:282). Tyto zákony kvalifikují zejména ujednání o rozpětí směnných kurzů obsažená v úvěrových smlouvách definovaných v uvedených zákonech jako zneužívající a neplatná, nahrazují tato ujednání se zpětnou účinností ujednáními, na základě nichž se uplatňuje oficiální směnný kurz stanovený Maďarskou národní bankou pro příslušnou měnu a přeměňují s účinkem do budoucnosti zbývající dlužnou částku úvěru v úvěr vyjádřený v národní měně.

37

Pokud jde o tato posledně uvedená ujednání, která se stala na základě uvedených zákonů se zpětnou účinností nedílnou součástí dotyčných úvěrových smluv, Soudní dvůr v bodech 62 až 64 svého rozsudku ze dne 20. září 2018, OTP Bank a OTP Faktoring (C‑51/17EU:C:2018:750), rozhodl, že taková ujednání, která odrážejí kogentní právní ustanovení, nemohou spadat do působnosti směrnice 93/13, neboť se tato směrnice na základě čl. 1 odst. 2 nevztahuje na podmínky obsažené ve smlouvě mezi prodávajícím či poskytovatelem a spotřebitelem, které jsou určeny vnitrostátním právním předpisem.

38

Za těchto okolností se tři předběžné otázky netýkají smluvních ujednání, vložených uvedenými právními předpisy do úvěrových smluv a posteriori, jako takových, ale dopadů těchto právních předpisů na záruky ochrany vyplývající z čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 v souvislosti s ujednáním o rozpětí směnných kurzů obsaženým původně v dotyčných úvěrových smlouvách.

39

V této souvislosti je třeba připomenout, že uvedený čl. 6 odst. 1 vyžaduje, aby členské státy stanovily, že zneužívající ujednání nejsou pro spotřebitele závazná a smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.

40

Pokud maďarský zákonodárce napravil problémy spojené s praxí úvěrových institucí spočívající v uzavírání úvěrových smluv s ujednáními o rozpětí směnných kurzů tím, že tato ujednání změnil legislativní cestou a současně zachoval platnost úvěrových smluv, odpovídá takový přístup cíli sledovanému unijním normotvůrcem v rámci směrnice 93/13, a zejména jeho čl. 6 odst. 1. Tento cíl totiž spočívá v nastolení rovnováhy mezi smluvními stranami a zároveň v zásadě v ponechání smlouvy jako celku v platnosti, nikoli zrušení všech smluv, které obsahují zneužívající ujednání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. března 2012, Pereničová a Perenič, C‑453/10EU:C:2012:144, bod 31).

41

Nicméně pokud jde o tento čl. 6 odst. 1, Soudní dvůr také rozhodl, že toto ustanovení musí být vykládáno v tom smyslu, že smluvní ujednání, které je prohlášeno za zneužívající, musí být v zásadě považováno za ujednání, které nikdy neexistovalo, takže nemůže mít účinky vůči spotřebiteli, což má za následek obnovení právní a faktické situace spotřebitele, ve které by se nacházel, kdyby uvedené ujednání nebylo sjednáno (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Gutiérrez Naranjo a další, C‑154/15, C‑307/15 a C‑308/15EU:C:2016:980, bod 61).

42

I když čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13 nebrání tomu, aby členské státy prostřednictvím právních předpisů ukončily používání zneužívajících ujednání ve smlouvách uzavřených prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebiteli, nemění to nic na tom, že zákonodárce musí v tomto kontextu dodržovat požadavky vyplývající z čl. 6 odst. 1 téže směrnice.

43

Skutečnost, že některá smluvní ujednání byla prostřednictvím právních předpisů prohlášena za zneužívající a neplatná, jakož i nahrazena novými ujednáními za účelem další existence dotyčné smlouvy, totiž nemůže mít, jak bylo připomenuto v bodě 40 tohoto rozsudku, za následek oslabení ochrany zaručené spotřebitelům.

44

Za předpokladu, že v projednávané věci je žaloba podaná Z. Dunai založena na ujednání o rozpětí směnných kurzů, které bylo původně obsaženo v úvěrové smlouvě uzavřené s bankou, je věcí předkládajícího soudu ověřit, zda vnitrostátní právní předpisy, které prohlásily ujednání této povahy za zneužívající, umožnily obnovit právní a faktickou situaci, ve které by se Z. Dunai nacházela v případě neexistence takového zneužívajícího ujednání, a to zejména prostřednictvím nároku na vrácení prospěchu, který k její tíži neoprávněně získal prodávající nebo poskytovatel na základě uvedených zneužívajících ujednání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 31. května 2018, Sziber, C‑483/16EU:C:2018:367, bod 53).

45

Z toho vyplývá, že čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 nebrání vnitrostátním právním předpisům, jež znemožňují soudu, kterému byla věc předložena, aby vyhověl návrhu znějícímu na zrušení úvěrové smlouvy založenému na zneužívající povaze takového ujednání o rozpětí směnných kurzů, jako je ujednání, o které jde ve věci v původním řízení, za předpokladu, že konstatování zneužívající povahy takového ujednání umožňuje obnovit právní a faktickou situaci spotřebitele, v níž by se nacházel v případě neexistence tohoto zneužívajícího ujednání.

46

Zadruhé, pokud jde o ujednání o kurzovém riziku, je třeba zaprvé uvést, že Soudní dvůr již v bodech 65 až 67 rozsudku ze dne 20. září 2018, OTP Bank a OTP Faktoring (C‑51/17EU:C:2018:750) rozhodl, že úvahy připomenuté v bodě 36 tohoto rozsudku neznamenají, že taková ujednání jsou jako celek rovněž vyloučena z působnosti směrnice 93/13, jestliže změny vyplývající z § 3 odst. 2 zákona DH 1 a § 10 zákona DH 3 nebyly míněny tak, že se jimi upravuje celá otázka kurzového rizika, pokud jde o období od data uzavření dotyčné smlouvy o úvěru do data jeho převodu na maďarské forinty na základě zákona DH 3.

47

Předkládající soud však patrně vychází z předpokladu, že je pro něj nemožné zrušit na základě ustanovení zákonů DH 1, DH 2 a DH 3 smlouvu o úvěru, o niž jde ve věci v původním řízení, pokud by se zneužívající povaha ujednání o kurzovém riziku prokázala, a zamýšlí se nad otázkou, zda je taková nemožnost v souladu s čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13.

48

V této souvislosti je třeba zadruhé připomenout, že pokud jde o smluvní ujednání o kurzovém riziku, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že taková ujednání spadají, v rozsahu, v němž definují hlavní předmět úvěrové smlouvy, do působnosti čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13 a jejich zneužívající povaha nebude posuzována, jestliže má příslušný vnitrostátní soud na základě posouzení konkrétního případu za to, že byla prodávajícím nebo poskytovatelem sepsána jasným a srozumitelným jazykem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. září 2018, OTP Bank a OTP Faktoring, C‑51/17EU:C:2018:750, bod 68, jakož i citovaná judikatura).

49

Zatřetí, pokud má předkládající soud za to, že ujednání o kurzovém riziku, o něž jde ve věci v původním řízení, nebylo sepsáno jasným a srozumitelným jazykem ve smyslu uvedeného čl. 4 odst. 2, přísluší tomuto soudu, aby přezkoumal zneužívající povahu uvedeného ujednání, a zejména zda toto ujednání způsobuje v rozporu s požadavkem dobré víry významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran dané smlouvy v neprospěch dotyčného spotřebitele (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus, C‑421/14EU:C:2017:60, bod 64).

50

Začtvrté, pokud jde o důsledky, které je nutné vyvodit z případně zneužívající povahy takového ujednání, čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 vyžaduje, jak bylo připomenuto v bodě 39 tohoto rozsudku, aby členské státy stanovily, že zneužívající ujednání použitá ve smlouvě uzavřené prodávajícím nebo poskytovatelem se spotřebitelem nejsou podle jejich vnitrostátních právních předpisů pro spotřebitele závazná a že smlouva zůstává pro strany závaznou za stejných podmínek, může-li nadále existovat bez dotyčných zneužívajících ujednání.

51

Zapáté, co se týče otázky, zda taková úvěrová smlouva, jako je smlouva, o niž jde ve věci v původním řízení, musí být zrušena jako celek, pokud bylo konstatováno, že jedno ujednání v ní obsažené je zneužívající, je třeba uvést, jak bylo připomenuto již v bodě 40 tohoto rozsudku, že cílem čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 je nastolení rovnováhy mezi smluvními stranami, a nikoliv zrušení všech smluv obsahujících zneužívající ujednání. Dále kromě změny vyplývající ze zrušení zneužívajících ujednání musí tato smlouva totiž v zásadě nadále existovat bez jakékoli jiné změny, je-li v souladu s vnitrostátním právem taková další existence smlouvy právně možná (rozsudek ze dne 26. ledna 2017, Banco Primus, C‑421/14EU:C:2017:60, bod 71 a citovaná judikatura), což je třeba ověřit na základě objektivního přístupu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. března 2012, Pereničová a Perenič, C‑453/10EU:C:2012:144, bod 32).

52

Jak již bylo uvedeno v bodě 48 tohoto rozsudku, v projednávané věci přitom ujednání o kurzovém riziku definuje hlavní předmět smlouvy. V takovém případě se tak zachování smlouvy nejeví z právního hlediska možné, což musí v každém případě posoudit předkládající soud.

53

V této souvislosti z poznatků předložených předkládajícím soudem patrně vyplývá, že jedno z ustanovení vnitrostátních zákonů, o něž jde ve věci v původním řízení, v projednávané věci § 37 odst. 1 zákona DH 2, vyžaduje, aby spotřebitel, pokud se dovolává zneužívající povahy jakéhokoliv jiného ujednání, než je ujednání o rozpětí směnných kurzů nebo ujednání umožňující jednostranné zvýšení úroků, poplatků a provizí, musí rovněž navrhnout, aby soud, jemuž byla věc předložena, prohlásil smlouvu až do data svého rozhodnutí za platnou. Toto ustanovení tedy v rozporu s čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 brání tomu, aby spotřebitel nebyl vázán dotyčným zneužívajícím ujednáním, popřípadě prostřednictvím zrušení dotyčné smlouvy jako celku, pokud tato smlouva nemůže nadále existovat bez uvedeného ujednání.

54

Ostatně je třeba ještě upřesnit, že i když Soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 30. dubna 2014, Kásler a Káslerné Rábai (C‑26/13EU:C:2014:282, body 8384), uznal, že vnitrostátní soud může nahradit zneužívající ujednání dispozitivním ustanovením vnitrostátního práva pro účely další existence smlouvy, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že tato možnost je omezena na případy, ve kterých by zrušení smlouvy jako celku vystavilo spotřebitele zvláště nepříznivým důsledkům, takže spotřebitel by tím byl penalizován (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 7. srpna 2018, Banco Santander a Escobedo Cortés, C‑96/16 a C‑94/17EU:C:2018:643, bod 74, jakož i ze dne 20. září 2018, OTP Bank a OTP Faktoring, C‑51/17EU:C:2018:750, bod 61).

55

Ve věci v původním řízení přitom ze zjištění předkládajícího soudu vyplývá, že zachování smlouvy je v rozporu se zájmy Z. Dunai. Nahrazení uvedené v předcházejícím bodě tohoto rozsudku se tudíž nejeví jako nutné.

56

S ohledem na předchozí úvahy je třeba na první tři otázky odpovědět tak, že čl. 6 odst. 1 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že:

nebrání vnitrostátním právním předpisům, které znemožňují soudu, jemuž byla věc předložena, aby vyhověl návrhu znějícímu na zrušení úvěrové smlouvy založenému na zneužívající povaze takového ujednání o rozpětí směnných kurzů, jako je ujednání, o které jde ve věci v původním řízení, za předpokladu, že konstatování zneužívající povahy takového ujednání umožňuje obnovit právní a faktickou situaci, ve které by se spotřebitel nacházel, kdyby toto zneužívající ujednání nebylo sjednáno, a

brání vnitrostátním právním předpisům, které za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, znemožňují soudu, jemuž byla věc předložena, aby vyhověl návrhu znějícímu na zrušení úvěrové smlouvy založenému na zneužívající povaze ujednání o kurzovém riziku, pokud bylo konstatováno, že toto ujednání je zneužívající povahy a smlouva nemůže nadále existovat bez uvedeného ujednání.

Odpověď na čtvrtou a pátou otázku

57

Podstatou čtvrté a páté otázky, které je třeba zkoumat společně, je, zda unijní právo, zejména zásady práva na účinnou právní ochranu a na spravedlivý proces, brání s ohledem na unijní cíl zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitelů tomu, aby vnitrostátní soudy nižších stupňů byly při výkonu svých soudních pravomocí formálně vázány rozhodnutími abstraktní a obecné povahy vydanými takovým nejvyšším soudem, jako je Kúria (Nejvyšší soud), v zájmu jednotného výkladu práva.

58

Je pravda, že předkládající soud odkazuje ve svém odůvodnění uvedeném na podporu čtvrté a páté otázky, aby ozřejmil své pochybnosti týkající se slučitelnosti uniformizačního procesu, o nějž jde ve věci v původním řízení, s unijním právem, nejen na pravomoci, které má Unie pro účely zajištění vysoké úrovně ochrany a dodržování základních zásad, jako jsou právo na účinnou právní ochranu a právo na spravedlivý proces, ale také na některá konkrétní ustanovení unijního práva, jako je článek 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). To však nemění nic na tom, že tyto otázky se velmi obecným způsobem týkají organizace maďarského soudního systému a prostředků jím stanovených, které mají zaručit jednotnost vnitrostátní judikatury.

59

Přitom jak uvedl v podstatě generální advokát v bodech 103 a 106 svého stanoviska, tento aspekt zřejmě souvisí se sporem v původním řízení, který se týká návrhu spotřebitelky, jehož cílem je vyvázat se z úvěrové smlouvy, kterou uzavřela, z důvodu zneužívající povahy ujednání v ní obsaženého, pouze velmi vzdáleně a dále z poznatků předložených předkládajícím soudem vyplývá, že tím, co od nynějška váže maďarské soudy v oblasti ochrany spotřebitelů proti takovým zneužívajícím ujednáním, jako jsou ujednání, o něž jde ve věci v původním řízení, jsou zákony DH 1, DH 2 a DH 3, a již nikoli rozhodnutí Kúria (Nejvyšší soud) týkající se této oblasti, k jejichž provedení byly přijaty tyto zákony.

60

S ohledem na tyto skutečnosti je třeba mít tudíž za to, že předkládající soud se prostřednictvím čtvrté a páté otázky táže, zda směrnice 93/13 ve spojení s článkem 47 Listiny brání tomu, aby nejvyšší soud členského státu přijal v zájmu jednotného výkladu práva závazná rozhodnutí týkající se podmínek provádění této směrnice.

61

V tomto ohledu by kladná odpověď na tyto otázky mohla být nutná jednak v případě, že by tato rozhodnutí neumožňovala příslušnému soudu zajistit plnou účinnost norem směrnice 93/13 tím, že na základě vlastní pravomoci upustí od použití jakékoliv ustanovení, které je v rozporu s vnitrostátními právními předpisy, i když je pozdějšího data, včetně jakéhokoliv soudní praxe, jež by s nimi byla v rozporu, aniž musí nejprve žádat o jeho odstranění legislativní nebo soudní cestou nebo jakýmkoliv jiným ústavním postupem, či na toto odstranění čekat, a jednak v případě, že by byla omezena možnost obrátit se na Soudní dvůr s předběžnou otázkou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. dubna 2016, PFE, C‑689/13EU:C:2016:199, body 34, 4041, jakož i citovaná judikatura).

62

Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru přitom nevyplývá, že by se předkládající soud nemohl odchýlit od takových rozhodnutí v případě, že by to považoval za nezbytné pro účely zajištění plné účinnosti směrnice 93/13, ani že by nemohl z tohoto titulu předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, jak dokládá toto řízení. Mimoto z žádné informace uvedené v tomto spise není zjevné, že by předkládající soud nebyl v projednávané věci sám s to poskytnout žalobkyni v původním řízení účinný prostředek nápravy za účelem ochrany práv, jež jí z ní mohou plynout.

63

Kromě toho, jak uvedl v podstatě generální advokát v bodě 113 svého stanoviska, Soudní dvůr v bodě 68 rozsudku ze dne 7. srpna 2018, Banco Santander a Escobedo Cortés (C‑96/16 a C‑94/17EU:C:2018:643), rozhodl, že nelze vyloučit, že soudy vyšších instancí členského státu, mohou při sjednocování výkladu práva a v zájmu právní jistoty vypracovat, při současném dodržení směrnice 93/13, určitá kritéria, podle nichž musí soudy nižších stupňů posuzovat zneužívající povahu smluvních ujednání.

64

S ohledem na předcházející úvahy je třeba na čtvrtou a pátou otázku odpovědět, že směrnice 93/13 ve spojení s článkem 47 Listiny, nebrání soudu vyšší instance členského státu přijmout v zájmu jednotného výkladu práva závazná rozhodnutí týkající se podmínek provádění této směrnice za předpokladu, že příslušnému soudu neznemožní zajistit plnou účinnost norem stanovených v uvedené směrnici a poskytnout spotřebiteli účinný prostředek nápravy za účelem ochrany práv, jež mu z ní mohou plynout, ani předložit z tohoto titulu Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, což však přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

K nákladům řízení

65

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

 

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

 

1)

Článek 6 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách, musí být vykládán v tomto smyslu:

nebrání vnitrostátním právním předpisům, které znemožňují soudu, jemuž byla věc předložena, aby vyhověl návrhu znějícímu na zrušení úvěrové smlouvy založenému na zneužívající povaze takového ujednání o rozpětí směnných kurzů, jako je ujednání, o které jde v původním řízení, za předpokladu, že konstatování zneužívající povahy takového ujednání umožňuje obnovit právní a faktickou situaci, ve které by se spotřebitel nacházel, kdyby toto zneužívající ujednání nebylo sjednáno, a

brání vnitrostátním právním předpisům, které za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, znemožňují soudu, jemuž byla věc předložena, aby vyhověl návrhu znějícímu na zrušení úvěrové smlouvy založenému na zneužívající povaze ujednání o kurzovém riziku, pokud bylo konstatováno, že toto ujednání je zneužívající povahy a smlouva nemůže nadále existovat bez uvedeného ujednání.

 

2)

Směrnice 93/13, ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie, nebrání nejvyššímu soudu členského státu přijmout v zájmu jednotného výkladu práva závazná rozhodnutí týkající se podmínek provádění této směrnice za předpokladu, že příslušnému soudu neznemožní zajistit plnou účinnost norem stanovených v uvedené směrnici a poskytnout spotřebiteli účinný prostředek nápravy za účelem ochrany práv, jež mu z ní mohou plynout, ani předložit z tohoto titulu Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, což však přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

 

Podpisy.


( *1 ) – Jednací jazyk: maďarština.