—

za S. Kareda C. Függerem, Rechtsanwalt,

—

za S. Benköho S. Alessandrem, Rechtsanwalt,

—

za Evropskou komisi M. Heller a M. Wilderspinem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 7 bodu 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Stefanem Benköm a Saale Kareda ve věci náhrady měsíčních splátek ze společné smlouvy o úvěru, které S. Benkö zaplatil namísto S. Kareda.

3

Z bodu 4 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 vyplývá, že cílem tohoto nařízení je v zájmu řádného fungování vnitřního trhu přijmout „[u]stanovení, která umožní sjednotit pravidla pro určení příslušnosti v občanských a obchodních věcech v mezinárodním ohledu a zajistí rychlé a jednoduché uznávání a výkon rozhodnutí přijatých v členských státech“.

4

Body 15 a 16 daného nařízení uvádějí:

5

Pravidla pro určení příslušnosti jsou uvedena v kapitole II téhož nařízení. Tato kapitola obsahuje mimo jiné oddíl 1, nadepsaný „Obecná ustanovení“, oddíl 2, nadepsaný „Zvláštní příslušnost“, a oddíl 4, nadepsaný „Příslušnost u spotřebitelských smluv“.

6

Článek 4 odst. 1 nařízení č. 1215/2012, který je součástí oddílu 1 této kapitoly II, zní:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“

7

Článek 7 tohoto nařízení č. 1215/2012, který je součástí oddílu 2 uvedené kapitoly II, zní takto:

„Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:

8

Znění čl. 7 bodu 1 nařízení č. 1215/2012 je totožné se zněním čl. 5 bodu 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42), které bylo zrušeno nařízením č. 1215/2012. Tento čl. 7 bod 1 kromě toho odpovídá čl. 5 bodu 1 Úmluvy ze dne 27. září 1968 o soudní příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32), ve znění následných úmluv o přistoupení nových členských států k této úmluvě (dále jen „Bruselská úmluva“).

9

Článek 17 odst. 1 nařízení č. 1215/2012, který je součástí oddílu 4 kapitoly II tohoto nařízení, uvádí:

„Ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 6 a čl. 5 bod 7 [čl. 7 bod 5]:

10

Článek 18 odst. 1 a 2 tohoto nařízení, který je rovněž součástí tohoto oddílu 4, stanoví:

„1.   Spotřebitel může podat žalobu proti smluvnímu partnerovi buď u soudů členského státu, v němž má tento smluvní partner bydliště, nebo, bez ohledu na bydliště druhé strany, u soudu místa, kde má bydliště spotřebitel.

2.   Smluvní partner může podat žalobu proti spotřebiteli pouze u soudů členského státu, v němž má spotřebitel bydliště.“

11

Znění článků 17 a 18 nařízení č. 1215/2012 odpovídá znění článků 15 a 16 nařízení č. 44/2001.

12

Body 7 a 17 odůvodnění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (Úř. věst. 2008, L 177, s. 6, a oprava Úř. věst. 2009, L 309, s. 87), uvádějí:

[…]

13

Článek 15 tohoto nařízení, nadepsaný „Zákonná subrogace“, stanoví:

„Má-li určitá osoba (‚věřitel‘) smluvní pohledávku vůči jiné osobě (‚dlužníkovi‘), a třetí osoba je povinna uspokojit věřitele nebo na základě této povinnosti věřitele uspokojila, určuje právo, kterým se řídí povinnost této třetí osoby, zda a v jakém rozsahu je třetí osoba oprávněna uplatnit vůči dlužníkovi práva, která měl věřitel vůči dlužníkovi podle práva rozhodného pro jejich vztah.“

14

Článek 16 uvedeného nařízení, nadepsaný „Společná odpovědnost“, stanoví:

„Uplatňuje-li věřitel pohledávku vůči více dlužníkům, kteří odpovídají za uspokojení téže pohledávky, a jeden z dlužníků již pohledávku zcela nebo zčásti uspokojil, řídí se regresní právo tohoto dlužníka vůči ostatním spoludlužníkům za poskytnuté plnění právem, které se použije na závazkový vztah tohoto dlužníka vůči věřiteli. Ostatní dlužníci mohou uplatnit námitky, které měli vůči věřiteli v rozsahu, který připouští právo, jímž se řídily jejich závazkové vztahy vůči věřiteli.“

15

Ustanovení § 896 Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch (všeobecný občanský zákoník, dále jen „ABGB“) zní takto:

„Solidární dlužník, který sám splnil celý dluh, může, i když nedošlo k postoupení práv, požadovat od ostatních dlužníků náhradu, a to rovným dílem, pokud se nedohodli jinak.“

16

Ustanovení § 905 odst. 2 ABGB před tím, než bylo pozměněno Zahlungsverzugsgesetz (zákon o opožděných platbách, BGBl. I, 2013/50), stanovilo, že „v případě pochybností musí dlužník na vlastní riziko a náklady předat věřiteli platby v hotovosti v místě jeho bydliště (místě usazení)“.

17

Ustanovení § 1042 ABGB stanoví:

„Každý, kdo za jiného učiní výdaj, který by měl dotyčný podle ustanovení tohoto zákoníku učinit sám, je oprávněn požadovat jeho náhradu.“

18

Stefan Benkö, rakouský státní příslušník s bydlištěm v Rakousku, podal proti své bývalé partnerce S. Kareda, estonské státní příslušnici pobývající na neznámé adrese v Estonsku, k Landesgericht St. Pölten (Zemský soud ve Svatém Hypolitu, Rakousko) žalobu, kterou se domáhal vrácení částky 17145,41 eura navýšené o úroky a náklady řízení. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že S. Benkö a S. Kareda koupili v roce 2007, kdy bydleli společně v Rakousku, za 190000 eur rodinný dům, jehož ideální polovinu tedy každý z nich vlastní. Vzhledem k tomu, že neměli vlastní finanční prostředky, sjednali si v březnu 2007 u rakouské banky tři úvěry ve výši 150000 eur, 100000 eur a 50000 eur za účelem financování této koupě a nezbytných úprav nemovitosti. Stefan Benkö i S. Kareda měli postavení úvěrovaného.

19

Saale Kareda na konci roku 2011 ukončila společné soužití s S. Benköm a vrátila se do Estonska, a to na neznámé místo. Od června 2012 se přestala podílet na splácení zapůjčených peněžních prostředků, takže S. Benkö je od té doby splácel sám. Podanou žalobou se tedy S. Benkö domáhal, aby byla S. Kareda uložena povinnost vrátit mu na základě § 1042 ABGB částky odpovídající platbám, které namísto ní učinil až do června 2014 včetně.

20

Soud prvního stupně Landesgericht St. Pölten (Zemský soud ve Svatém Hypolitu, Rakousko) se obrátil na Estonské velvyslanectví v Rakousku, aby zjistil adresu bydliště S. Kareda, avšak bezvýsledně.

21

Opatrovník, který byl S. Kareda ustanoven pro účely doručování, vznesl námitku nepříslušnosti a tvrdil, že S. Kareda má své bydliště v Estonsku. Skutkový stav popsaný S. Benköm nespadá podle jeho názoru pod ustanovení kapitoly II oddílů 2 až 7 nařízení č. 1215/2012. Dále měl za to, že soud, k němuž byla žaloba podána, není místně příslušný, a to tím spíše, že místo, kde má své sídlo banka, u které byly dotčené úvěry sjednány, a které odpovídá místu plnění závazku spočívajícího ve splácení těchto úvěrů, se nenachází v územním obvodu Landesgericht St. Pölten (Zemský soud ve Svatém Hypolitu).

22

Uvedený soud této argumentaci vyhověl a prohlásil se za mezinárodně nepříslušný k projednání věci.

23

Stefan Benkö podal proti tomuto rozhodnutí odvolání k Oberlandesgericht Wien (Vrchní zemský soud ve Vídni, Rakousko), který rozhodl, že příslušnost podle čl. 7 bodu 1 nařízení č. 1215/2012 se určuje podle místa plnění smluvního závazku spočívajícího ve splácení, kterým je podle uvedeného soudu místo bydliště dlužníka. Landesgericht St. Pölten (Zemský soud ve Svatém Hypolitu) je tedy podle jeho názoru mezinárodně a místně příslušný.

24

Opatrovník S. Kareda podal proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu k předkládajícímu soudu Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) opravný prostředek „Revision“, kterým se domáhal prohlášení nepříslušnosti rakouských soudů.

25

Za těchto podmínek se Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

26

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 7 bod 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že předmět regresní žaloby podané mezi solidárními dlužníky ze smlouvy o úvěru tvoří „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu tohoto ustanovení.

27

Za účelem odpovědi na tuto otázku je třeba odkázat na výklad čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001 a čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy poskytnutý Soudním dvorem, který je platný i pro čl. 7 bod 1 nařízení č. 1215/2012 v rozsahu, v němž lze tato ustanovení kvalifikovat jako rovnocenná (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. července 2013, ÖFAB, C‑147/12, EU:C:2013:490, bod 28).

28

Z této judikatury vyplývá, že pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán autonomně za účelem zajištění jeho jednotného uplatňování ve všech členských státech a dále, že k tomu, aby žalobcova žaloba spadala pod takový pojem, musí zpochybňovat právní závazek svobodně přijatý jednou osobou vůči jiné osobě (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. března 2013, Česká spořitelna, C‑419/11, EU:C:2013:165, body 45 až 47, a ze dne 28. ledna 2015, Kolassa, C‑375/13, EU:C:2015:37, body 37 a 39).

29

V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že hraniční určovatele uvedené v čl. 5 bodě 1 písm. b) nařízení č. 44/2001 mají být použity na všechny nároky z téže smlouvy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. července 2009, Rehder, C‑204/08, EU:C:2009:439, bod 33).

30

Dále je třeba mít za to, že pod pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ spadají všechny závazky, které mají svůj původ ve smlouvě, jejíž nesplnění je tvrzeno na podporu žalobcovy žaloby (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. října 1976, De Bloos, 14/76, EU:C:1976:134, body 16 a 17, a ze dne 8. března 1988, Arcado, 9/87, EU:C:1988:127, bod 13).

31

Tak je tomu i v případě závazků vzniklých mezi dvěma solidárními dlužníky, jakými jsou účastníci původního řízení, a zejména v případě možnosti spoludlužníka, který zaplatil celý podíl dalšího spoludlužníka na společném dluhu nebo jeho část, získat takto zaplacenou částku zpět podáním regresní žaloby (obdobně viz rozsudek ze dne 12. října 2016, Kostanjevec, C‑185/15, EU:C:2016:763, bod 38). Generální advokát totiž v bodě 31 svého stanoviska uvedl, že vzhledem k tomu, že samotný důvod této žaloby souvisí s existencí této smlouvy, pro účely použití nařízení č. 1215/2012 by bylo umělé oddělit tyto právní vztahy od smlouvy, která vedla k jejich vzniku a je jejich základem.

32

Konečně ustanovení nařízení č. 1215/2012 musí být sice vykládána ve světle systému zavedeného tímto nařízením a cílů, jimiž je veden (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. ledna 2014, Kainz, C‑45/13, EU:C:2014:7, bod 19), avšak je třeba zohlednit cíl soudržnosti při používání zejména posledně uvedeného nařízení a nařízení Řím I (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. ledna 2016, ERGO Insurance a Gjensidige BalticC‑359/14 a C‑475/14, EU:C:2016:40, bod 43). Výklad, podle kterého je třeba mít za to, že předmět takové regresní žaloby, o jakou se jedná v původním řízení, tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy ve smyslu nařízení č. 1215/2012, je přitom rovněž v souladu s tímto cílem soudržnosti. Článek 16 nařízení Řím I totiž vztah mezi více dlužníky váže výslovně na vztah existující mezi dlužníkem a věřitelem.

33

S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět, že čl. 7 bod 1 nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že předmět regresní žaloby mezi solidárními dlužníky ze smlouvy o úvěru tvoří „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu tohoto ustanovení.

34

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 7 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že taková smlouva o úvěru, o jakou se jedná v původním řízení, která byla uzavřena mezi úvěrovou institucí a dvěma solidárními dlužníky, musí být kvalifikována jako „smlouva o poskytování služeb“ ve smyslu tohoto ustanovení.

35

Podle judikatury Soudního dvora pojem „služby“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. b) nařízení č. 44/2001, jehož znění je totožné se zněním čl. 7 bodu 1 písm. b) nařízení č. 1215/2012, implikuje přinejmenším to, že strana, která je poskytuje, vykonává určitou činnost za úplatu (v tomto smyslu viz rozsudek 14. července 2016, Granarolo, C‑196/15, EU:C:2016:559, bod 37 a citovaná judikatura).

36

Jak uvedl generální advokát v bodě 40 svého stanoviska, v případě smlouvy o úvěru uzavřené mezi úvěrovou institucí a úvěrovaným spočívá poskytnutí služby v předání peněžních prostředků úvěrovou institucí úvěrovanému za úplatu, kterou úvěrovaný platí v zásadě ve formě úroků.

37

Je tedy třeba mít za to, že taková smlouva o úvěru musí být kvalifikována jako „smlouva o poskytování služeb“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 1215/2012.

38

Na druhou otázku je proto třeba odpovědět, že čl. 7 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že taková smlouva o úvěru, o jakou se jedná v původním řízení, která byla uzavřena mezi úvěrovou institucí a dvěma solidárními dlužníky, musí být kvalifikována jako „smlouva o poskytování služeb“ ve smyslu tohoto ustanovení.

39

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 7 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud úvěrová instituce poskytne úvěr dvěma solidárním dlužníkům, „míst[em] na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty“, ve smyslu tohoto ustanovení je sídlo této instituce, pokud nebylo dohodnuto jinak, a to i pro účely určení místní příslušnosti soudu, který má rozhodovat o regresní žalobě mezi těmito spoludlužníky.

40

V tomto ohledu je třeba v souladu s judikaturou Soudného dvora určit závazek charakteristický pro smlouvu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. července 2016, Granarolo, C‑196/15, EU:C:2016:559, bod 33).

41

Jak přitom uvedl generální advokát v bodě 45 svého stanoviska, charakteristickým závazkem v rámci smlouvy o úvěru je samotné poskytnutí peněžních prostředků, zatímco závazek úvěrovaného vrátit uvedené peněžní prostředky je pouze důsledkem poskytnutí služby úvěrujícím.

42

Je tedy třeba mít za to, že s výjimkou případu, kdy je dohodnuto jinak, na který předkládající soud poukázal ve své otázce, je místem, kde byly poskytnuty služby ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení č. 1215/2012, v případě poskytnutí úvěru úvěrovou institucí místo, kde má tato instituce sídlo.

43

Pokud jde o otázku, zda je tato úvaha relevantní rovněž pro účely určení soudu místně příslušného rozhodovat o regresní žalobě mezi solidárními dlužníky v rámci závazku k vrácení peněžních prostředků, je třeba připomenout, že jak vyplývá z bodu 31 tohoto rozsudku, taková žaloba má svůj základ ve smlouvě o úvěru uzavřené mezi solidárními dlužníky a úvěrovou institucí.

44

Z výše uvedeného i z cílů předvídatelnosti, sjednocení a řádného výkonu spravedlnosti, které sleduje nařízení č. 1215/2012 v souladu s jeho body 15 a 16 odůvodnění, vyplývá, že čl. 7 bod 1 písm. b) druhou odrážku tohoto nařízení je třeba vykládat v tom smyslu, že soudem příslušným rozhodovat o takové žalobě je soud místa na území členského státu, kde má sídlo tato úvěrová instituce, jakožto místa plnění závazku, který je základem takové regresní žaloby.

45

Vyjádření každého účastníka původního řízení, podle kterého mají oba postavení spotřebitele a musí se na ně proto vztahovat pravidla pro určení příslušnosti, která jsou v oblasti smluv uzavřených spotřebiteli stanovena v článcích 17 a 18 nařízení č. 1215/2012, není v tomto ohledu relevantní. Jak totiž Soudní dvůr uvedl v souvislosti s články 15 a 16 nařízení č. 44/2001, uvedená pravidla nemohou být použita na vztahy mezi dvěma spotřebiteli (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. prosince 2013, Vapenik, C‑508/12, EU:C:2013:790, bod 34).

46

S ohledem na výše uvedené je třeba na třetí otázku odpovědět, že čl. 7 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení č. 1215/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že pokud úvěrová instituce poskytla úvěr dvěma solidárním dlužníkům, „míst[em] na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty“, ve smyslu tohoto ustanovení je sídlo této instituce, pokud nebylo dohodnuto jinak, a to i pro účely určení místní příslušnosti soudu, který má rozhodovat o regresní žalobě mezi těmito spoludlužníky.

47

S ohledem na odpověď na třetí otázku není namístě odpovídat na čtvrtou otázku.

48

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: