22.6.2015   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 205/13


Kasační opravný prostředek podaný dne 19. března 2015 Soudním dvorem Evropské unie proti usnesení Tribunálu (třetího senátu) vydanému dne 13. února 2015 ve věci T-725/14, Aalberts Industries v. Evropská komise

(Věc C-132/15 P)

(2015/C 205/19)

Jednací jazyk: nizozemština

Účastnice řízení

Účastník řízení podávající kasační opravný prostředek: Soudní dvůr Evropské unie (zástupci: A. V. Placco a E. Beysen)

Další účastnice řízení: Aalberts Industries NV, Evropská komise

Návrhová žádání účastníka řízení podávajícího kasační opravný prostředek

Navrhovatel navrhuje, aby Soudní dvůr

zrušil usnesení Tribunálu Evropské unie (třetího senátu) ze dne 13. února 2015 ve věci T-725/14, Aalberts Industries v. Evropská unie v rozsahu, v němž v něm byly zamítnuty obě části návrhu Soudního dvora Evropské unie podaného Tribunálu podle článku 114 jeho jednacího řádu a bylo vyhověno námitce nepřípustnosti podané Evropskou komisí (dále jen „Komise“),

vyhověl uvedeným částem návrhů, a tedy rozhodl ve věci s konečnou platností a prohlásil žalobu na náhradu škody společnosti Aalberts Industries NV za nepřípustný v rozsahu, v němž směřuje proti Soudnímu dvoru Evropské unie (jako zástupci Unie),

uložil společnosti Aalberts Industries NV náhradu nákladů řízení, které Soudnímu dvoru Evropské unie vznikly v prvním stupni a v řízení o kasačním opravném prostředku.

Důvody kasačního opravného prostředku a hlavní argumenty

Tribunál Evropské unie usnesením ze dne 13. února 2015 zamítl návrh podaný Soudním dvorem Evropské unie ve věci T-725/14, Aalberts Industries v. Evropská unie, podle článku 114 jednacího řádu Tribunálu. Návrh tohoto orgánu směřoval k prohlášení nepřípustnosti žaloby společnosti Aalberts Industries NV v rozsahu, v jakém směřovala proti Soudnímu dvoru Evropské unie jako zástupci Evropské unie, přičemž žaloba byla zároveň podána i proti Komisi ve stejném postavení. Uvedená společnost chtěla touto žalobou uplatnit mimosmluvní odpovědnost Unie, aby získala náhradu škody, která jí údajně vznikla tím, že Tribunál nerozhodl ve věci T-385/06, Aalberts Inustries a další v. Komise v přiměřené délce řízení. Tribunál v uvedeném usnesení dospěl, na rozdíl od názoru Soudního dvora Evropské unie, k závěru, v němž uznal postoj Komise, že přísluší Soudnímu dvoru Evropské unie a nikoli Komisi zastupovat Evropskou unii v rámci uvedené žaloby.

Soudní dvůr Evropské unie tedy podává kasační opravný prostředek podle článku 56 statutu Soudního dvora k Soudnímu dvůr Evropské unie a navrhuje zrušení usnesení v rozsahu, v němž v něm byl zamítnut návrh Soudního dvora Evropské unie. K odůvodnění svého kasačního opravného prostředku odkazuje Soudní dvůr Evropské unie zaprvé na porušení pravidel zastupování Unie a zadruhé na porušení povinnosti uvést odůvodnění.

V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku týkajícího se porušení pravidel zastupování Unie před jejími soudy , Soudní dvůr Evropské unie uvádí, že v důsledku neexistence výslovného ustanovení, které by upravovalo zastupování Unie před jejím soudy v rámci žalob, kterými je podle článku 268 SFEU uplatněna mimosmluvní odpovědnost Unie, je třeba pravidla této odpovědnosti odvodit z obecných zásad platných pro výkon soudní činnosti, jako jsou zejména zásada řádného výkonu spravedlnosti a zásady nezávislosti a nestrannosti soudu.

Tento první důvod kasačního opravného prostředku Soudního dvora Evropské unie se skládá ze dvou částí, a to nedodržení požadavků zásady řádného výkonu spravedlnostinedodržení požadavků zásad nezávislosti a nestrannosti soudu.

Soudní dvůr Evropské unie v rámci první části uvádí, že závěr, ke kterému dospěl Tribunál, a to že přísluší Soudnímu dvoru Evropské unie zastupovat Unii v řízení o uvedené žalobě na náhradu škody, se zjevně opírá o judikaturu, která vyplývá z rozsudku Werhahn Hansamühle a další v. Rada a Komise (63/72 až 69/72, EU: C: 1973: 121, dále jen „rozsudek Werhahn a další“). Z rozhodnutí v uvedené věci je zřejmé, že v případě vzniku odpovědnosti v důsledku chování jednoho z jeho orgánů, zastupují tehdejší Společenství a současnou Unii před soudem Unie orgány, kterým se klade za vinu chování vedoucí ke vzniku odpovědnosti. Podle názoru Soudního dvora Evropské unie nelze toto rozhodnutí uplatnit na projednávanou věc, protože by to z několika důvodů vedlo k situaci, která by byla neslučitelná s řádným výkonem spravedlnosti, který je přece podle výslovného znění rozsudku Werhahn a další důvodem tohoto rozhodnutí. Soudní dvůr Evropské unie se v této souvislosti incidenčně odvolává i na nedodržení rozsahu čl. 317 odst. 1 SFEU a čl. 53 odst. 1 nařízení č. 966/2012 (1), na jejichž základě Tribunál měl uznat zásadu, že náhradu takové škody, jako je náhrada škody požadovaná v projednávané věci, je třeba uhradit z té části rozpočtu Unie, která se týká Komise.

Soudní dvůr Evropské unie v rámci druhé části prvního důvodu kasačního opravného prostředku s odkazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. července 2008, Michalkov v. Bulharsko (věc č. 67719/01), tvrdí, že Tribunál tím, že konstatoval povinnost Soudního dvora Evropské unie zastupovat Unii v řízení o žalobě na náhradu škody, kterou podala Aalberts Industries, nezohlednil požadavky nezávislosti a nestrannosti soudu. Zaprvé vzhledem k tomu, že v projednávané věci skutkový stav zakládající údajný vznik odpovědnosti totiž spočívá ve výkonu soudcovské činnosti prostřednictvím soudního kolegia, a zadruhé vzhledem k tomu, že soudní kolegium, které ve věci musí rozhodnout, (i) náleží k téže soudní instanci (Tribunálu) jako kolegium, kterému se klade za vinu skutečnost zakládající vznik odpovědnosti, a (ii) je pevnou součástí žalovaného ve věci samé (Soudního dvora), se kterým jsou soudkyně a soudci tohoto soudního kolegia profesně spjati, nejsou splněny výše uvedené požadavky. Platí to o to víc v případě, že – jak rozhodl Tribunál – je třeba náhradu škody, jako je náhrada škody požadovaná v projednávané věci, uhradit z té části rozpočtu Unie, která se týká Soudního dvora Evropské unie.

Soudní dvůr Evropské unie v rámci svého druhého důvodu kasačního opravného prostředku tvrdí, že napadené usnesení porušuje povinnost uvést odůvodnění , protože neobsahuje konkrétní vyvrácení argumentů Soudního dvora Evropské unie uvedených v řízení před Tribunálem, které se týkají rozsahu řady rozsudků, mimo jiné rozsudků Groupe Gascogne v. Komise (C-58/12 P, EU: C: 2013: 770), Gascogne Sack v. Komise (C-40/12 P, EU: C: 2013: 768) a Kendrion v. Komise (C-50/12 P, EU: C: 2013: 771).


(1)  Nařízení (EU, Euratom) Evropského parlamentu a Rady ze dne 25. října 2012, kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie a o zrušení nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 (Úř. věst. L 298, s. 1).