–

za ville de Nivelles L. Markey, avocate,

–

za R. Matzaka P. Joassartem, A. Percy a P. Knaepen, avocats,

–

za belgickou vládu M. Jacobs a L. Van den Broeck, jako zmocněnkyněmi, ve spolupráci s F. Baertem a J. Clessem, avocats,

–

za francouzskou vládu D. Colasem a R. Coesmem, jako zmocněnci,

–

za nizozemskou vládu M. K. Bulterman a M. Noort, jakož i J. Langerem, jako zmocněnci,

–

za vládu Spojeného království G. Brown a S. Simmons, jakož i D. Robertsonem, jako zmocněnci, ve spolupráci s R. Hillem a B. Laskem, barristers,

–

za Evropskou komisi D. Martinem a J. Tomkinem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 2 a čl. 17 odst. 3 písm. c) bodu iii) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. 2003, L 299, s. 9; Zvl. vyd. 05/04 s. 381).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi ville de Nivelles (město Nivelles) a Rudym Matzakem ve věci odměny za práci u požární služby uvedeného města.

3

Článek 1 směrnice 2003/88 stanoví:

„1.   Tato směrnice stanoví minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví pro úpravu pracovní doby.

2.   Tato směrnice se vztahuje na

3.   Tato směrnice se vztahuje na všechna odvětví činností, veřejná i soukromá, ve smyslu článku 2 směrnice [Rady] 89/391/EHS [ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci (Úř. věst. 1989, L 183, s. 1; Zvl. vyd. 05/01, s. 349)], aniž jsou dotčeny články 14, 17, 18 a 19 této směrnice.

[…]

4.   Ustanovení směrnice 89/391[…] jsou plně použitelná na otázky uvedené v odstavci 2, aniž jsou dotčena přísnější nebo zvláštní ustanovení obsažená v této směrnici.“

4

Článek 2 směrnice 2003/88, nadepsaný „Definice“, v bodech 1 a 2 stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

5

Článek 15 uvedené směrnice, nadepsaný „Příznivější ustanovení“, zní takto:

„Tato směrnice se nedotýká práva členských států uplatňovat nebo zavádět právní a správní předpisy, které jsou příznivější pro ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků, nebo napomáhat nebo umožňovat uplatňování kolektivních smluv nebo dohod uzavřených mezi sociálními partnery, které jsou příznivější pro ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků.“

6

Článek 17 směrnice 2003/88, nadepsaný „Odchylky“, uvádí:

„1.   Při dodržování obecných zásad ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků se členské státy mohou odchýlit od článků 3 až 6, 8 a 16 […]

[…]

3.   V souladu s odstavcem 2 tohoto článku se lze odchýlit od článků 3, 4, 5, 8 a 16:

[…]

[…]“

7

Loi du 14 décembre 2000 fixant certains aspects de l’aménagement du temps de travail dans le secteur public (zákon ze dne 14. prosince 2000 o některých aspektech úpravy pracovní doby ve veřejném sektoru) (Moniteur belge ze dne 5. ledna 2001, s. 212) provádí směrnici 2003/88 pro veřejný sektor.

8

Článek 3 uvedeného zákona stanoví:

„Pro účely tohoto zákona se rozumí:

9

Článek 8 uvedeného zákona definuje pracovní dobu jako „dobu, po niž je pracovník k dispozici zaměstnavateli“.

10

Článek 186 loi du 30 décembre 2009 portant sur diverses dispositions (zákon ze dne 30. prosince 2009 o vybraných ustanoveních právního řádu) (Moniteur belge ze dne 31. prosince 2009, s. 82925) stanoví:

„Článek 3 zákona ze dne 14. prosince 2000 o některých aspektech úpravy pracovní doby ve veřejném sektoru se vykládá v tom smyslu, že dobrovolní členové hasičských a záchranářských sborů, které jsou uvedeny v zákoně ze dne 15. května 2007 o civilní bezpečnosti a dobrovolných příslušnících operačních jednotek civilní bezpečnosti, nespadají pod pojem ‚pracovník‘.“

11

Règlement organique du service d’incendie de la ville de Nivelles (základní nařízení o požární službě města Nivelles), přijaté na základě arrêté royal du 6 mai 1971 fixant les types de règlements communaux relatifs à l’organisation des services communaux d’incendie (královská vyhláška ze dne 6. května 1971, kterou se stanoví druhy obecních nařízení upravujících organizaci obecních požárních služeb) (Moniteur belge ze dne 19. června 1971, s. 7891), upravuje aspekty týkající se příslušníků uvedené služby.

12

Uvedené nařízení obsahuje specifická ustanovení pro profesionální členy sboru a pro dobrovolné členy. Pokud jde o přijímání pracovníků, jehož podmínky jsou totožné pro obě kategorie, čl. 11a bod 1 uvedeného nařízení stanoví:

„Po skončení prvního roku stáže musí dobrovolný stážista […] splňovat tuto podmínku bydliště:

mít takové bydliště nebo místo pobytu, z něhož čas nutný pro dopravení se do hasičské stanice v Nivelles v podmínkách plynulé dopravy a při dodržení silničních předpisů nepřesáhne 8 minut.

Pro dobu pohotovosti se každý dobrovolný člen sboru působící v hasičské stanici v Nivelles zavazuje, že:

13

Pokud jde o odměňování a náhrady zaměstnanců, článek 39 základního nařízení o požární službě města Nivelles stanoví, že profesionální členové sboru jsou odměňováni za podmínek stanovených platovým řádem zaměstnanců města Nivelles.

14

Dobrovolní členové pobírají příspěvky specifikované v článku 40 uvedeného nařízení. Ty jsou určovány na základě odsloužených hodin. Pro „domácí pohotovost“ důstojníků je stanovena roční náhrada. Ta odpovídá náhradě profesionálních členů.

15

Požární služba města Nivelles sdružuje profesionální a dobrovolné hasiče.

16

Dobrovolní hasiči se účastní zásahů. Mezi jejich další úkoly patří zejména držení pohotovosti na hasičské stanici, jejíž časový rozpis je stanovován na začátku roku.

17

Rudy Matzak začal pracovat pro město Nivelles 1. srpna 1980 a o rok později se stal dobrovolným hasičem. Kromě toho je zaměstnán v soukromé společnosti.

18

Dne 16. prosince 2009 R. Matzak zahájil soudní řízení směřující k tomu, aby bylo městu Nivelles uloženo zaplatit mu předběžně jedno euro jako náhradu škody za dlouhodobé nevyplácení odměny za jeho služby dobrovolného hasiče, zejména službu domácí pohotovosti.

19

Rozsudkem ze dne 22. března 2012 tribunal du travail de Nivelles (soud města Nivelles rozhodující v pracovněprávních sporech, Belgie) žalobě R. Matzaka do značné míry vyhověl.

20

Město Nivelles se proti uvedenému rozsudku odvolalo ke cour du travail de Bruxelles (odvolací soud města Brusel rozhodující v pracovněprávních sporech).

21

Rozsudkem ze dne 14. září 2015 předkládající soud tomuto odvolání částečně vyhověl. Co se týče požadované odměny za službu domácí pohotovosti, kterou je dle R. Matzaka třeba považovat za pracovní dobu, zabývá se předkládající soud tím, zda je možno na takovou službu uplatnit definici pracovní doby ve smyslu směrnice 2003/88.

22

Za těchto podmínek se cour du travail de Bruxelles (odvolací soud města Brusel rozhodující v pracovněprávních sporech) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

23

Nejprve je třeba zaprvé uvést, že město Nivelles i Evropská komise tvrdí, že předběžné otázky jsou v rozsahu, v němž se týkají pojmu „odměna“, nepřípustné. Účelem směrnice 2003/88, založené na čl. 153 odst. 2 SFEU, totiž podle odstavce 5 téhož článku není její uplatňování na aspekty odměňování pracovníků spadajících do její oblasti působnosti. Předmětem sporu v původním řízení je přitom vyřešit otázku odměňování R. Matzaka za domácí pohotovost vykonávanou v postavení dobrovolného hasiče města Nivelles.

24

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že s výjimkou specifického případu týkajícího se placené dovolené za kalendářní rok, který je uveden v čl. 7 odst. 1 směrnice 2003/88, tato směrnice upravuje pouze některé aspekty úpravy pracovní doby s cílem zajistit ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků, takže se v zásadě na odměňování pracovníků nepoužije (rozsudek ze dne 26. července 2017, Hälvä a další, C‑175/16, EU:C:2017:617, bod 25 a citovaná judikatura).

25

Toto konstatování ovšem neznamená, že by na předběžnou otázkou položenou Soudnímu dvoru v projednávané věci nemělo být odpovězeno.

26

Jak totiž uvedla generální advokátka v bodě 20 svého stanoviska, z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že vnitrostátní soud žádá o objasnění výkladu článku 2 a čl. 17 odst. 3 písm. c) bodu iii) směrnice 2003/88, které považuje za nezbytné pro vyřešení sporu, který mu byl předložen. Skutečnost, že se tento spor v konečném důsledku týká odměňování, je v této souvislosti irelevantní, neboť rozhodnout tuto otázku ve sporu v původním řízení přísluší vnitrostátnímu soudu, a nikoli Soudnímu dvoru.

27

Zadruhé, Soudní dvůr rozhodl, že směrnice 2003/88 se musí použít na činnosti požární služby, i když jsou vykonávány silami zásahové služby a nezávisle na tom, zda slouží boji s požárem nebo poskytnutí jiné pomoci, pokud jsou vykonávány za obvyklých podmínek v souladu s úkolem, jímž byla příslušná služba pověřena, a to i tehdy, pokud zásahy, které by s těmito činnostmi mohly být spojeny, nejsou ze své povahy předvídatelné a mohou vystavit pracovníky, kteří je plní, určitým rizikům, pokud jde o jejich bezpečnost nebo zdraví (usnesení ze dne 14. července 2005, Personalrat der Feuerwehr Hamburg, C‑52/04, EU:C:2005:467, bod 52).

28

Zatřetí, co se týče kvalifikace R. Matzaka jako „pracovníka“, je třeba uvést, že pro účely uplatnění směrnice 2003/88 nelze tento pojem vykládat různě dle jednotlivých vnitrostátních úprav, ale ten má autonomní význam, který je vlastní unijnímu právu (rozsudek ze dne 14. října 2010, Union syndicale Solidaires Isère, C‑428/09, EU:C:2010:612, bod 28). Podle ustálené judikatury v této oblasti musí být za „pracovníka“ považován každý, kdo vykonává skutečnou a konkrétní činnost, s výjimkou činností, které jsou natolik omezené, že jsou čistě okrajové a vedlejší. Pracovní poměr je charakterizován okolností, že určitá osoba vykonává po určitou dobu ve prospěch jiné osoby a pod jejím vedením činnosti, za které protihodnotou pobírá odměnu (rozsudek ze dne 26. března 2015, Fenoll, C‑316/13, EU:C:2015:200, bod 27 a citovaná judikatura).

29

Soudní dvůr rovněž upřesnil, že právní povaha pracovního poměru z pohledu vnitrostátního práva nemůže mít žádný dopad na postavení pracovníka ve smyslu práva unijního (rozsudek ze dne 20. září 2007, Kiiski, C‑116/06, EU:C:2007:536, bod 26 a citovaná judikatura).

30

Pokud jde o věc v původním řízení, to, že R. Matzak má podle vnitrostátního práva status dobrovolného, a nikoliv profesionálního hasiče, je irelevantní pro jeho kvalifikaci „pracovníka“ ve smyslu směrnice 2003/88.

31

S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že osoba nacházející se v podmínkách R. Matzaka musí být považována za „pracovníka“ ve smyslu směrnice 2003/88, neboť podle informací, jež má Soudní dvůr k dispozici, se jmenovaný stal členem hasičského sboru města Nivelles, ve kterém vykonával skutečné a faktické činnosti pod vedením jiné osoby, za něž byl odměňován, což musí předkládající soud ověřit.

32

Začtvrté vzhledem k tomu, že články 1 až 8 směrnice 2003/88 mají v podstatě znění totožné s články 1 až 8 směrnice Rady 93/104/ES ze dne 23. listopadu 1993 o některých aspektech úpravy pracovní doby (Úř. věst. 1993, L 307, s. 18, Zvl. vyd. 05/02, s. 197), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/34/ES ze dne 22. června 2000 (Úř. věst. 2000, L 195, s. 41, Zvl. vyd. 05/04, s. 27), lze výklad posledně uvedených článků provedený Soudním dvorem přenést na výše uvedené články směrnice 2003/88 (usnesení ze dne 4. března 2011, Grigore, C‑258/10, nezveřejněné, EU:C:2011:122, bod 39 a citovaná judikatura).

33

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 17 odst. 3 písm. c) bod iii) směrnice 2003/88 má být vykládán v tom smyslu, že se členské státy mohou u určitých kategorií členů požární služby přijatých do veřejných hasičských sborů odchýlit od souboru povinností plynoucích z ustanovení dané směrnice, včetně jejího článku 2, který definuje mj. pojmy „pracovní doba“ a „doba odpočinku“.

34

V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že článek 2 směrnice 2003/88 není zahrnut mezi ustanoveními této směrnice, od kterých se lze odchýlit (usnesení ze dne 4. března 2011, Grigore, C‑258/10, EU:C:2011:122, bod 45).

35

Podle znění čl. 17 odst. 1 směrnice 2003/88 se totiž členské státy mohou odchýlit od článků 3 až 6, 8 a 16 uvedené směrnice a odstavec 3 daného článku upřesňuje, že v případě služeb uvedených v tomto ustanovení, jako jsou např. požární služby, se lze odchýlit od článků 3, 4, 5, 8 a 16 uvedené směrnice.

36

Samotné znění článku 17 směrnice 2003/88 neumožňuje odchýlit se od jejího článku 2, který definuje základní pojmy obsažené v uvedené směrnici.

37

Navíc, jak uvedla generální advokátka v bodě 27 svého stanoviska, neexistuje žádný prostor pro použití rozšiřujícího výkladu článku 17 uvedené směrnice, který by mohl jít nad rámec samotného znění v něm povolených odchylek.

38

Z judikatury Soudního dvora totiž plyne, že co se týče možností odchylek stanovených směrnicí 2003/88, zejména pak v jejím článku 17, jakožto výjimek z unijní právní úpravy v oblasti úpravy pracovní doby zavedené danou směrnicí, je třeba je vykládat v tom smyslu, že jejich působnost je omezena na to, co je nezbytně nutné k zachování zájmů, jejichž ochranu zajišťují (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. října 2010, Union syndicale Solidaires Isère, C‑428/09, EU:C:2010:612, body 39 a 40).

39

S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 17 odst. 3 písm. c) bod iii) směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že se členské státy nemohou u určitých kategorií členů požární služby přijatých do veřejných hasičských sborů odchýlit od souboru povinností plynoucích z ustanovení dané směrnice, včetně jejího článku 2, který definuje mj. pojmy „pracovní doba“ a „doba odpočinku“.

40

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda článek 15 směrnice 2003/88 má být vykládán v tom smyslu, že umožňuje členským státům, aby ponechaly v platnosti nebo přijaly méně omezující definici pojmu „pracovní doba“, než je uvedena v článku 2 této směrnice.

41

Za účelem zodpovězení této otázky je třeba zkoumat znění článku 15 směrnice 2003/88 z hlediska systému zavedeného uvedenou směrnicí, jakož i jejího účelu.

42

Podle znění článku 15 směrnice 2003/88 mají členské státy možnost uplatňovat nebo přijímat právní a správní předpisy, které jsou příznivější pro ochranu bezpečnosti a zdraví pracovníků. Z uvedeného článku plyne, že vnitrostátní ustanovení, na něž odkazuje, jsou ta, která mohou být srovnávána s ustanoveními směrnice 2003/88 týkajícími se ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků.

43

Těmito ustanoveními směrnice přitom mohou být pouze ta, jejichž účelem je na základě své funkce a předmětu stanovit minimální úroveň ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků. Tak je tomu v případě ustanovení kapitol 2 a 3 uvedené směrnice. Naproti tomu ustanovení kapitoly 1 uvedené směrnice, zahrnující články 1 a 2, mají odlišnou povahu. Její ustanovení totiž nestanovují minimální doby odpočinku ani se netýkají jiných aspektů úpravy pracovní doby, ale stanoví definice nutné k vymezení předmětu směrnice 2003/88, jakož i její působnosti.

44

Ze znění článku 15 směrnice 2003/88 vykládaného ve světle jí zavedeného systému tudíž vyplývá, že možnost stanovená v tomto článku se nepoužije na definici pojmu „pracovní doba“, uvedenou v článku 2 směrnice.

45

Toto zjištění je podepřeno účelem směrnice 2003/88. Jak totiž uvedla generální advokátka v bodě 33 svého stanoviska, uvedená směrnice má v oblastech spadajících do její oblasti působnosti zaručit minimální ochranu všech pracovníků v Unii. Za tímto účelem a s cílem zajistit uvedené směrnici plnou účinnost nelze definice uvedené v jejím článku 2 vykládat způsobem měnícím se v závislosti na jednotlivých vnitrostátních právech, neboť tyto mají, jak bylo upřesněno v bodě 28 tohoto rozsudku, pokud jde o pojem „pracovník“, autonomní dosah, který je vlastní unijnímu právu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. prosince 2005, Dellas a další, C‑14/04, EU:C:2005:728, bod 44 a citovaná judikatura).

46

V této souvislosti je nicméně nutno upřesnit, že i když členské státy nejsou oprávněny měnit definici pojmu „pracovní doba“ ve smyslu čl. 2 směrnice 2003/88, mohou, jak bylo připomenuto v bodě 42 tohoto rozsudku, svobodně ve svých vnitrostátních právech upravit délku pracovní doby a dob odpočinku způsobem pro pracovníky příznivějším, než jak činí uvedená směrnice.

47

S ohledem na výše uvedené je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že článek 15 směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje členským státům, aby ponechaly v platnosti nebo přijaly méně omezující definici pojmu „pracovní doba“, než je uvedena v článku 2 této směrnice.

48

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda článek 2 směrnice 2003/88 má být vykládán v tom smyslu, že ukládá členským státům povinnost určit odměnu za takovou domácí pohotovost, jako je pohotovost dotčená ve věci v původním řízení, v závislosti na kvalifikaci těchto období jako „pracovní doby“ a „doby odpočinku“.

49

V tomto ohledu je třeba připomenout, že jak uvádí předkládající soud, je nesporné, že směrnice 2003/88 neupravuje otázku odměňování pracovníků, jelikož tento aspekt podle čl. 153 odst. 5 SFEU nespadá do pravomoci Unie.

50

Členské státy jsou tudíž sice oprávněny stanovit odměny pracovníků spadajících do působnosti směrnice 2003/88 na základě definice pojmů „pracovní doba“ a „doba odpočinku“ uvedené v článku 2 směrnice, nejsou však nuceny tak učinit.

51

Členské státy mohou ve vnitrostátním právu stanovit, že odměna pracovníka se během „pracovní doby“ odlišuje od odměny pracovníka po „dobu odpočinku“, a to dokonce do té míry, že za posledně uvedenou dobu nepřizná žádnou odměnu.

52

S ohledem na výše uvedené je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že článek 2 směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že neukládá členským státům povinnost určit odměnu za takovou domácí pohotovost, jako je pohotovost dotčená ve věci v původním řízení, v závislosti na kvalifikaci těchto období jako „pracovní doby“ nebo „doby odpočinku“.

53

Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda článek 2 směrnice 2003/88 má být vykládán v tom smyslu, že doba pohotovosti, kterou pracovník tráví doma s povinností reagovat na povolání svým zaměstnavatelem do 8 minut, což velmi významně omezuje možnosti věnovat se jiným činnostem, musí být považována za „pracovní dobu“.

54

V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr již měl příležitost vyjádřit se k otázce kvalifikace doby pohotovosti držené pracovníky spadajícími do působnosti směrnice 2003/88 jako „pracovní doby“, nebo „doby odpočinku“.

55

V této souvislosti Soudní dvůr především upřesnil, že pojmy „pracovní doba“ a „doba odpočinku“ se vzájemně vylučují (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. října 2000, Simap, C‑303/98, EU:C:2000:528, bod 47, jakož i ze dne 10. září 2015, Federación de Servicios Privados del sindicato Comisiones obreras, C‑266/14, EU:C:2015:578, bod 26 a citovaná judikatura). Je tedy třeba konstatovat, že za současného stavu unijního práva musí být doba pohotovosti, kterou pracovník stráví v rámci činnosti vykonávané pro zaměstnavatele, považována za „pracovní dobu“, nebo za „dobu odpočinku“.

56

Kromě toho mezi charakteristické prvky pojmu „pracovní doba“ ve smyslu článku 2 směrnice 2003/88 nepatří intenzita práce vykonané zaměstnancem nebo jeho výkonnost (rozsudek ze dne 1. prosince 2005, Dellas a další, C‑14/04, EU:C:2005:728, bod 43).

57

Dále bylo rozhodnuto, že fyzická přítomnost a disponibilita pracovníka v místě výkonu práce po dobu pohotovosti musí být považována za výkon jeho pracovních povinností, i když se činnost skutečně vykonávaná liší podle okolností (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. října 2000, Simap, C‑303/98, EU:C:2000:528, bod 48).

58

Vynětí doby pohotovosti v režimu fyzické přítomnosti v místě práce z pojmu „pracovní doba“ by totiž ohrozilo cíl směrnice 2003/88, jímž je zajistit bezpečnost a zdraví pracovníků tím, že budou požívat minimální doby odpočinku a doby vhodných přestávek (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 3. října 2000, Simap, C‑303/98, EU:C:2000:528, bod 49).

59

Mimoto z judikatury Soudního dvora vyplývá, že určujícím faktorem pro přiznání kvalifikace „pracovní doba“ ve smyslu směrnice 2003/88 je skutečnost, že pracovník je povinen se zdržovat na místě určeném zaměstnavatelem a být mu k dispozici, aby mohl v případě potřeby okamžitě vykonat příslušný úkol. Tyto povinnosti, které znemožňují dotčeným pracovníkům zvolit si místo pobytu během doby pohotovosti, je totiž třeba považovat za spadající do výkonu jejich povinností (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. září 2003, Jaeger, C‑151/02, EU:C:2003:437, bod 63, jakož i usnesení ze dne 4. března 2011, Grigore, C‑258/10, nezveřejněné, EU:C:2011:122, bod 53 a citovaná judikatura).

60

A konečně je třeba uvést, že jinak tomu je v situaci, kdy pracovník vykonává pohotovost na základě omezení, které vyžaduje, aby byl nepřetržitě k dispozici, aniž by ale musel být přítomen na pracovišti. I když je k dispozici svému zaměstnavateli, neboť musí být možno se s ním spojit, může totiž v této situaci pracovník nakládat se svým časem s menšími omezeními a věnovat se vlastním zájmům. Za těchto okolností musí být považována za „pracovní dobu“ ve smyslu směrnice 2003/88 pouze doba skutečného plnění úkolů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. září 2003, Jaeger, C‑151/02, EU:C:2003:437, bod 65 a citovaná judikatura).

61

Ve věci v původním řízení R. Matzak podle informací, které má Soudní dvůr k dispozici a které má předkládající soud ověřit, neměl být po dobu pohotovosti pouze zastižitelný. Byl povinen reagovat na výzvy svého zaměstnavatele do 8 minut a dále byl nucen být fyzicky přítomen na místě určeném zaměstnavatelem. Tím však bylo bydliště R. Matzaka, a nikoli, jako ve věcech, které vedly k judikatuře uvedené v bodech 57 až 59 tohoto rozsudku, místo jeho práce.

62

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle judikatury Soudního dvora pojmy „pracovní doba“ a „doba odpočinku“ ve smyslu směrnice 2003/88 představují pojmy unijního práva, které je třeba definovat podle objektivních vlastností s odkazem na systém a účel této směrnice, kterým je stanovit minimální požadavky mající zlepšit životní a pracovní podmínky pracovníků (rozsudek ze dne 10. září 2015, Federación de Servicios Privados del sindicato Comisiones obreras, C‑266/14, EU:C:2015:578, bod 27).

63

Povinnost být fyzicky přítomen na místě určeném zaměstnavatelem, jakož i omezení vyplývající z hlediska zeměpisného a časového z nutnosti dostavit se do místa práce do 8 minut, mohou objektivně omezovat možnosti, které má pracovník nacházející se v postavení R. Matzaka k tomu, aby se věnoval svým osobním a společenským zájmům.

64

S ohledem na tato omezení se situace R. Matzak odlišuje od situace pracovníka, který po dobu pohotovosti musí být pouze zastižitelný svým zaměstnavatelem.

65

Za těchto podmínek je třeba vykládat pojem „pracovní doba“ stanovený v článku 2 směrnice 2003/88 v tom smyslu, že se vztahuje na situaci, kdy je pracovník nucen strávit dobu pohotovosti v místě svého bydliště, být k dispozici zaměstnavateli a být schopen se do 8 minut dostavit do místa práce.

66

Ze všeho, co bylo uvedeno výše, plyne, že je třeba na čtvrtou otázku odpovědět tak, že článek 2 směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že doba pracovní pohotovosti, kterou pracovník tráví doma s povinností reagovat na povolání svým zaměstnavatelem do 8 minut, což velmi významně omezuje možnosti věnovat se jiným činnostem, musí být považována za „pracovní dobu“.

67

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: