—

za Erlock Film ApS a U. Thomsena K. Dyekjærem a H. Puggaardem, advokater,

—

za španělskou vládu M. García-Valdecasas Dorrego, jako zmocněnkyní,

—

za českou vládu M. Smolkem a J. Vláčilem, jako zmocněnci,

—

za německou vládu T. Henzem a B. Beutlerem, jako zmocněnci,

—

za rakouskou vládu C. Pesendorfer, jako zmocněnkyní,

—

za Evropskou komisi A.‑M. Rouchaud-Joët a S. Pardo Quintillán, jako zmocněnkyněmi,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech („doručování písemností“) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 (Úř. věst. L 324, s. 79).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi společností Alta Realitat SL (dále jen „Alta Realitat“) a společností Erlock Film ApS, jakož i U. Thomsenem ohledně ukončení smlouvy o poskytování služeb.

3

Body 2, 7 a 10 až 12 odůvodnění nařízení č. 1393/2007 stanoví zejména:

[...]

[...]

4

Článek 1 nařízení č. 1393/2007, který vymezuje oblast jeho působnosti, stanoví v odstavci 1:

„Toto nařízení se použije na občanské a obchodní věci, kdy musí být soudní nebo mimosoudní písemnost zaslána z jednoho členského státu do druhého za účelem doručení v druhém členském státě. […]“

5

V souladu s čl. 1 odst. 3 tohoto nařízení se „[p]ro účely tohoto nařízení ‚členským státem‘ rozumějí členské státy s výjimkou Dánska“.

6

Na základě článku 2 uvedeného nařízení členské státy určí „odesílající subjekty“ příslušné k zasílání soudních nebo mimosoudních písemností, které mají být doručeny v jiném členském státě, jakož i „přijímající subjekty“ příslušné k přijímání takových písemností z jiného členského státu.

7

Článek 4 téhož nařízení stanoví:

„1.   Soudní písemnosti jsou zasílány přímo a nejrychlejším možným způsobem mezi subjekty určenými podle článku 2.

2.   Zasílání písemností [...] mezi odesílajícími subjekty a přijímajícími subjekty se může provádět jakýmkoliv vhodným způsobem za předpokladu, že obdržená písemnost po obsahové stránce věrně odpovídá odeslané písemnosti a všechny informace v ní uvedené jsou snadno čitelné.

3.   K zasílané písemnosti se přikládá žádost vyhotovená podle jednotného formuláře uvedeného v příloze I. Formulář se vyplňuje v úředním jazyce přijímajícího členského státu, nebo je-li v daném členském státě více úředních jazyků, v úředním jazyce nebo v jednom z úředních jazyků místa doručení, nebo v jiném jazyce, který dožádaný členský stát označí za jazyk, který může přijmout. [...]

[...]“

8

Článek 5 nařízení č. 1393/2007 zní takto:

„1.   Odesílající subjekt, kterému žadatel odešle písemnost k zaslání, upozorní žadatele na to, že adresát může odmítnout písemnost přijmout, pokud není vyhotovena v jednom z jazyků stanovených v článku 8.

2.   Žadatel nese veškeré náklady na překlad před zasláním písemnosti […]“

9

V souladu s čl. 6 odst. 1 tohoto nařízení přijímající subjekt co nejdříve po obdržení písemnosti, v každém případě do sedmi dnů od jejího obdržení, odešle nejrychlejším možným způsobem potvrzení o přijetí odesílajícímu subjektu, přičemž použije jednotný formulář uvedený v příloze I.

10

Článek 7 uvedeného nařízení stanoví:

„1.   Přijímající subjekt doručí písemnost sám nebo ji nechá doručit v souladu s právními předpisy přijímajícího členského státu nebo zvláštním způsobem vyžádaným odesílajícím subjektem, pokud tento způsob není neslučitelný s právními předpisy tohoto členského státu.

2.   Přijímající subjekt učiní veškeré nezbytné kroky, aby byla písemnost doručena co nejrychleji, v každém případě do jednoho měsíce od jejího přijetí. [...]“

11

Článek 8 téhož nařízení, nadepsaný „Odmítnutí přijmout písemnost“, stanoví:

„1.   Přijímající subjekt vyrozumí adresáta pomocí jednotného formuláře uvedeného v příloze II o tom, že může odmítnout přijetí doručované písemnosti v okamžiku jejího doručení nebo že může vrátit písemnost přijímajícímu subjektu do jednoho týdne od doručení, pokud není vyhotovena v jednom z následujících jazyků nebo k ní není připojen překlad do některého z těchto jazyků:

2.   Pokud je přijímající subjekt uvědomen o tom, že adresát odmítá písemnost přijmout podle odstavce 1, neprodleně o tom uvědomí odesílající subjekt prostřednictvím potvrzení uvedeného v článku 10 a vrátí žádost a písemnosti, jejichž překlad se vyžaduje.

3.   Pokud adresát odmítne přijmout písemnost podle odstavce 1, lze provést opravné doručení písemnosti tak, že se adresátovi v souladu s ustanoveními tohoto nařízení doručí dotyčná písemnost spolu s překladem do jednoho z jazyků stanovených v odstavci 1. V takovém případě je datem doručení písemnosti datum, kdy je v souladu s právními předpisy přijímajícího členského státu doručena písemnost spolu s překladem. Má-li však být podle právních předpisů členského státu písemnost doručena v určité lhůtě, je datem, které je třeba vzít ve vztahu k žadateli v úvahu, datum doručení původní písemnosti [...]

[...]“

12

Článek 10 odst. 1 nařízení č. 1393/2007 stanoví:

„Po provedení formálních náležitostí týkajících se doručení písemnosti se vydá potvrzení o provedení těchto formálních náležitostí podle jednotného formuláře uvedeného v příloze I a odešle se odesílajícímu subjektu […]“

13

Článek 19 odst. 1 tohoto nařízení stanoví:

„Pokud mělo [měl] být do jiného členského státu za účelem doručení zasláno [zaslán] soudní předvolání [návrh na zahájení řízení] nebo obdobná písemnost podle tohoto nařízení a žalovaná strana se nedostavila, přeruší soud [odesílajícího členského státu] řízení, dokud nebude zjištěno:

a že v obou těchto případech byla písemnost doručena nebo dodána s dostatečným předstihem k tomu, aby se žalovaná strana mohla obhajovat.“

14

Jednotný formulář, nadepsaný „Informování adresáta o právu odmítnout přijetí písemnosti“, který je obsažen v příloze II nařízení č. 1393/2007, obsahuje následující informaci pro adresáta písemnosti:

„Můžete odmítnout přijetí písemnosti, není-li vyhotovena v jazyce, kterému rozumíte, nebo v úředním jazyce nebo v jednom z úředních jazyků místa doručení nebo k ní není přiložen překlad do jednoho z těchto jazyků.

Přejete-li si využít tohoto práva, musíte odmítnout přijetí písemnosti v okamžiku doručení přímo osobě, která písemnost doručuje, nebo písemnost zaslat zpět na níže uvedenou adresu ve lhůtě jednoho týdne s prohlášením, že tuto písemnost odmítáte převzít.“

15

Tento jednotný formulář obsahuje rovněž „prohlášení adresáta“, které má tento podepsat v případě, že odmítne přijmout dotčenou písemnost, a které zní takto:

„Odmítám přijetí připojené písemnosti, neboť není vyhotovena v jazyce, kterému rozumím, nebo v úředním jazyce nebo v jednom z úředních jazyků místa doručení, ani k ní není přiložen překlad do jednoho z těchto jazyků.“

16

Konečně, uvedený jednotný formulář stanoví, že v tomto případě musí adresát uvést ten úřední jazyk nebo ty úřední jazyky Evropské unie, kterým rozumí.

17

Na základě dohody mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních, uzavřené v Bruselu dne 19. října 2005 (Úř. věst. L 300, s. 55), bylo nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 ze dne 29. května 2000 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (Úř. věst. L 160, s. 37) učiněno použitelným v rámci mezinárodního práva na vztahy mezi Evropskou unií a Dánským královstvím.

18

Článek 3 této dohody zní takto:

„[...]

2.   Kdykoli jsou přijaty změny [...] nařízení [č. 1348/2000], oznámí Dánsko Komisi, zda se rozhodlo provést obsah těchto změn či nikoli. [...]

[...]

6.   Dánské oznámení o tom, že obsah změn byl v Dánsku proveden […] zakládá vzájemné závazky podle mezinárodního práva mezi Dánskem a Společenstvím. Změny nařízení pak tvoří změny této dohody a považují se za její přílohy.

[...]“

19

Po zrušení nařízení č. 1348/2000 nařízením č. 1393/2007 Dánské království oznámilo Komisi své rozhodnutí uplatňovat obsah posledně uvedeného nařízení (Úř. věst. 2008, L 331, s. 21).

20

Článek 34 bod 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42) stanoví, že rozhodnutí vydané soudem členského státu se neuzná v jiném členském státě, jestliže „žalovanému, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném časovém předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže žalovaný nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost“.

21

Nařízení č. 44/2001 se vztahuje na vztahy mezi Unií a Dánským královstvím na základě dohody mezi Evropským společenstvím a Dánským královstvím o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, uzavřené v Bruselu dne 19. října 2005 (Úř. věst. L 299, s. 62).

22

Článek 11 zákona o soudní moci (Ley Orgánica del Poder Judicial) stanoví:

„1.   Ve všech druzích řízení musí být dodržována pravidla dobré víry. Důkazy, které byly přímo či nepřímo získány v rozporu se základními právy nebo svobodami, jsou nepřípustné.

2.   Soudy odůvodněným rozhodnutím odmítnou všechny návrhy, spory a námitky, které jsou vzneseny na základě zjevného zneužití práva nebo na základě obcházení zákona či zneužití řízení.

3.   V souladu se zásadou účinné ochrany, která je zakotvena v článku 24 Ústavy, jsou soudy povinny rozhodovat o přednesených návrzích, které mohou z formálních důvodů odmítnout pouze tehdy, pokud vadu, kterou jsou stiženy, nelze napravit nebo pokud ji nelze napravit postupem, který je stanoven zákonem.“

23

Článek 161 odst. 2 občanského soudního řádu (Ley de Enjuiciamiento Civil) stanoví:

„Pokud je adresát doručované písemnosti zastižen ve svém bydlišti a odmítne přijmout vyhotovení rozhodnutí nebo písemnost a odmítne podepsat potvrzení o předání, úředník nebo případně právní zástupce pověřený tímto předáním mu oznámí, že si vyhotovení rozhodnutí nebo písemnost může vyzvednout v soudní kanceláři, přičemž toto doručení nabývá účinnosti. Celý tento postup se písemně zaznamená.“

24

Článek 247 tohoto řádu stanoví:

„1.   Účastníci všech druhů řízení jsou při svém jednání povinni dodržovat pravidla dobré víry.

2.   Soudy odůvodněným rozhodnutím odmítnou návrhy a spory, které jsou vzneseny na základě zjevného zneužití práva nebo na základě obcházení zákona či zneužití řízení.

3.   Dospějí-li soudy k závěru, že některý z účastníků řízení jednal v rozporu s pravidly dobré víry v procesních záležitostech, mohou mu prostřednictvím samostatného odůvodněného aktu a v souladu se zásadou proporcionality uložit pokutu ve výši od 180 do 6000 eur, avšak v žádném případě ne vyšší než jedna třetina hodnoty daného sporu.

Při určení výše pokuty soud zohlední příslušné skutkové okolnosti i újmu, která mohla vzniknout ve vztahu k řízení nebo ve vztahu k druhému účastníku řízení.“

25

Článek 496 odst. 1 uvedeného řádu stanoví následující:

„ ‚Secretario judicial’ prohlásí žalovaného, který se nedostaví ke dni nebo ve lhůtě stanovenými v doručované písemnosti, za osobu, která se nedostavila k soudu, s výjimkou případů stanovených tímto řádem, ve kterých takto rozhodne soud.“

26

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že Alta Realitat, společnost založená podle španělského práva, podala u Juzgado de Primera Instancia no 44 de Barcelona (soud prvního stupně č. 44 v Barceloně) žalobu domáhající se ukončení smlouvy, kterou uzavřela dne 13. února 2008 se společností Erlock Film ApS, společností založenou podle dánského práva, a U. Thomsenem, který má bydliště v Dánsku.

27

Tato smlouva se týkala výroby filmu, ve kterém měl U. Thomsen hrát roli a který se měl natáčet v anglickém jazyce.

28

Alta Realitat odůvodňuje svůj návrh na ukončení uvedené smlouvy tím, že U. Thomsen nedodržel své závazky a bezdůvodně produkci opustil.

29

Alta Realitat se domáhá rovněž toho, aby bylo dotčenému uloženo vrátit částku 30000 eur, která mu byla zaplacena předem, jakož i uložena náhrada škody vzniklé v důsledku neprovedení smlouvy, jakož i zaplacení nákladů řízení.

30

Poté, co soud, kterému byla věc předložena, určil přípustnost žaloby podané společností Alta Realitat, nechal ji doručit U. Thomsenovi na adresu jeho bydliště v Dánsku.

31

U. Thomsen využil práva, které mu přiznává čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1393/2007, odmítnout tuto žalobu s přílohami přijmout z toho důvodu, že nerozumí anglickému jazyku, ve kterém byly tyto písemnosti vyhotoveny.

32

Juzgado de Primera Instancia no 44 de Barcelona (soud prvního stupně č. 44 v Barceloně) měl však za to, že toto odmítnutí bylo neodůvodněné a že žaloba byla žalovanému v původním řízení řádně doručena. Následně tento soud rozsudkem pro zmeškání ze dne 19. ledna 2010 vyhověl návrhům společnosti Alta Realitat. Vzhledem k tomu, že proti tomuto rozsudku nebyl podán žádný opravný prostředek, nabyl právní moci.

33

Během roku 2012 dánské soudy v prvním stupni a v odvolacím řízení odmítly tento rozsudek v Dánsku uznat na základě čl. 34 bodu 2 nařízení č. 44/2001.

34

Usnesením ze dne 16. prosince 2013 Juzgado de Primera Instancia no 44 de Barcelona (soud prvního stupně č. 44 v Barceloně) tudíž zrušil všechny procesní písemnosti po doručení žaloby dotčené v původním řízení U. Thomsenovi.

35

V tomto usnesení uvedený soud nicméně dospěl k závěru o souladu tohoto doručení s ustanoveními nařízení č. 1393/2007 poté, co uvedl, že ze skutečností ve spise vyplývá, že U. Thomsen rozumí anglickému jazyku. Tento soud totiž uvedl, že smlouva dotčená v původním řízení, jakož i různé dokumenty připravené dotčeným a přiložené k žalobě byly vyhotoveny v tomto jazyce, že U. Thomsen uvedl ve svém profilu v kinematografické databázi na internetu, že plynně hovoří uvedeným jazykem a že blog, jehož je autorem, je rovněž v tomto jazyce. Soud, kterému byla věc předložena, dodal, že do spisu byly založeny DVD, ve kterých se objevovala osoba označovaná jako U. Thomsen, která hovoří anglicky. Podle tohoto soudu tudíž žádný objektivní důvod neodůvodňoval odmítnutí dotyčným přijmout žalobu v anglickém jazyce, přičemž takové odmítnutí naopak představovalo zneužití řízení ve smyslu španělského práva.

36

Z toho důvodu soud, kterému byla věc předložena, nařídil, aby byla tato žaloba znovu doručena a nebyl k ní přiložen překlad.

37

Tento soud navíc rozhodl o použití čl. 161 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého pokud žalovaný odmítne přijmout písemnosti, které jsou mu doručovány, jsou považovány za řádně doručené, pokud soud konstatoval, že odmítnutí nebylo objektivně odůvodněno.

38

Toto nové doručení však nemohlo být provedeno, jelikož U. Thomsen odmítl přijmout žalobu vyhotovenou v anglickém jazyce z toho důvodu, že rozumí pouze dánskému jazyku.

39

V předkládacím rozhodnutí se Juzgado de Primera Instancia no 44 de Barcelona (soud prvního stupně č. 44 v Barceloně) táže na to, zda je v souladu s nařízením č. 1393/2007, že vnitrostátní soud provádí posouzení toho, zda žalovaný rozumí určitému jazyku, s tím, že vychází ze skutečností, které má v tomto ohledu k dispozici, a rozhodne tudíž zaslat mu jak návrh na zahájení řízení, tak i jeho přílohy vypracované pouze v tomto jazyce.

40

Předkládající soud zdůrazňuje, že taková otázka se vztahuje k fungování vnitřního trhu, jakož i k řádnému průběhu soudních řízení, a dodává, že tato řízení by byla urychlena, kdyby některé písemnosti případně nemusely být přeloženy do jazyků, u kterých je obtížné a nákladné nalézt překladatele zvláště tehdy, když soud mohl, jako v projednávané věci, nabít přesvědčení, že dotčený účastník řízení rozumí danému jazyku a tento jazyk je jazykem běžně používaným. V tomto ohledu tento soud uvádí, že film, ve kterém měl U. Thomsen hrát, měl být natočen v anglickém jazyce, ve kterém byla vyhotovena žaloba podaná společností Alta Realitat.

41

Nařízení č. 1393/2007 však neupřesňuje rozsah posuzovací pravomoci, kterou má v tomto ohledu soud, kterému je věc předložena.

42

Mimoto je třeba určit, zda taková vnitrostátní právní úprava, jako je čl. 161 odst. 2 občanského soudního řádu, je slučitelná s unijním právem.

43

Za těchto podmínek se Juzgado de Primera Instancia no 44 de Barcelona (soud prvního stupně č. 44 v Barceloně) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

44

Pokud lze odpověď na položenou předběžnou otázku jasně vyvodit z judikatury, může Soudní dvůr podle článku 99 svého jednacího řádu kdykoli na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodnout usnesením s odůvodněním.

45

Toto ustanovení je třeba uplatnit v projednávané věci.

46

Podstatou všech tří otázek předkládajícího soudu, které je třeba přezkoumat společně, je, jaká jsou pravidla, která je vnitrostátní soud, kterému byla věc předložena v odesílajícím členském státu, povinen dodržovat na základě nařízení č. 1393/2007, když rozhodne o doručení návrhu na zahájení řízení adresátovi s bydlištěm na území jiného členského státu v jiném jazyce, než je jazyk, kterému adresát rozumí, nebo o němž se má za to, že mu rozumí, ve smyslu čl. 8 odst. 1 uvedeného nařízení.

47

V tomto ohledu je třeba úvodem připomenout, že Soudní dvůr již rozhodl, že nařízení č. 1393/2007, přijaté na základě čl. 61 písm. c) ES, usiluje o stanovení mechanismu doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních uvnitř Společenství za účelem zajištění řádného fungování vnitřního trhu, jak vyplývá z bodu 2 odůvodnění uvedeného nařízení (rozsudek Alpha Bank Cyprus, C‑519/13, EU:C:2015:603, bod 29 a citovaná judikatura).

48

Za účelem vylepšení účinnosti a rychlosti soudních řízení a zajištění řádného výkonu spravedlnosti uvedené nařízení stanoví zásadu přímého zasílání soudních a mimosoudních písemností mezi členskými státy, což má za účinek zjednodušení a zrychlení řízení. Tyto cíle jsou připomenuty v bodech 6 až 8 odůvodnění uvedeného nařízení (rozsudek Alpha Bank Cyprus, C‑519/13, EU:C:2015:603, bod 30 a citovaná judikatura).

49

Uvedených cílů však nelze dosáhnout tak, že bude, ať již jakýmkoli způsobem, oslabeno právo na obhajobu jejich adresátů, která jsou odvozena z práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 47 druhém pododstavci Listiny základních práv Evropské unie a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (rozsudek Alpha Bank Cyprus, C‑519/13, EU:C:2015:603, bod 31 a citovaná judikatura).

50

Je tedy nutno dbát nejen na to, aby adresát písemnosti skutečně dotčenou písemnost obdržel, ale rovněž na to, aby mu bylo umožněno seznámit se s významem a dosahem žaloby podané proti němu v zahraničí, jakož i tento význam a dosah skutečně a v plném rozsahu pochopit proto, aby mohl účelně uplatnit svá práva v odesílajícím členském státě (rozsudek Alpha Bank Cyprus, C‑519/13, EU:C:2015:603, bod 32 a citovaná judikatura).

51

Z tohoto hlediska je tedy nařízení č. 1393/2007 třeba vykládat tak, aby byla v každém konkrétním případě zajištěna spravedlivá rovnováha mezi zájmy žalobce a zájmy žalovaného jakožto adresáta písemnosti prostřednictvím sladění cílů efektivity a rychlosti předávání procesních písemností s požadavkem zajistit dostatečnou ochranu práva adresátů těchto písemností na obhajobu (rozsudek Alpha Bank Cyprus, C‑519/13, EU:C:2015:603, bod 33 a citovaná judikatura).

52

Pro účely dosažení těchto cílů nařízení č. 1393/2007 zavedlo systém, na základě kterého dochází k předání písemností v zásadě mezi „odesílajícími subjekty“ a „přijímajícími subjekty“ určenými členskými státy. Podle článku 4 uvedeného nařízení odesílající subjekt zasílá doručovanou písemnost či doručované písemnosti přímo a co možná nejrychleji jakýmkoliv vhodným způsobem přijímacímu subjektu (v tomto smyslu viz rozsudek Alpha Bank Cyprus, C‑519/13, EU:C:2015:603, bod 34 a citovaná judikatura).

53

V souladu s čl. 5 odst. 1 nařízení č. 1393/2007 přísluší odesílajícímu subjektu, aby žadatele upozornil na nebezpečí, že adresát písemnosti může odmítnout písemnost přijmout, pokud není vyhotovena v jednom z jazyků stanovených v článku 8 tohoto nařízení. Podle čl. 5 odst. 2 uvedeného nařízení přísluší v zásadě žadateli, aby nesl náklady na překlad před zasláním písemnosti (v tomto smyslu viz rozsudek Alpha Bank Cyprus, C‑519/13, EU:C:2015:603, bod 35).

54

Pokud jde o přijímající subjekt, přísluší mu, aby efektivně doručil písemnost adresátovi, jak stanoví článek 7 nařízení č. 1393/2007. V tomto kontextu tento subjekt musí jednak informovat odesílající subjekt o všech relevantních skutečnostech této operace, přičemž zašle jednotný formulář uvedený v příloze I tohoto nařízení, a jednak musí v souladu s čl. 8 odst. 1 tohoto nařízení oznámit adresátovi, že může odmítnout přijmout písemnost, pokud není vyhotovena nebo přeložena do jednoho z jazyků uvedených v tomto ustanovení, a sice buď do jazyka, kterému dotyčný rozumí, nebo do úředního jazyka přijímajícího členského státu, nebo případně do jednoho z úředních jazyků místa, kde je třeba doručení provést, což jsou jazyky, o nichž se má za to, že je adresát ovládá. Pokud adresát písemnost skutečně odmítne přijmout, přijímajícímu subjektu přísluší kromě toho na základě čl. 8 odst. 2 a 3 uvedeného nařízení o tom neprodleně uvědomit odesílající subjekt a vrátit žádost a písemnost, jejíž překlad se vyžaduje (rozsudek Alpha Bank Cyprus, C‑519/13, EU:C:2015:603, bod 36).

55

Úloha odesílajícího subjektu a úloha přijímajícího subjektu se tedy pro účely použití nařízení č. 1393/2007 omezuje na zajištění věcného předání a doručení dotčené písemnosti, jakož i na přijetí opatření, která mohou usnadnit průběh těchto operací. Tyto subjekty naproti tomu nemají pravomoc vyjadřovat se k takovým meritorním otázkám, jako jsou otázky, kterému jazyku (kterým jazykům) adresát písemnosti rozumí a zda je k písemnosti třeba připojit překlad do jednoho z jazyků uvedených v čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1393/2007, či nikoli, a nepřísluší jim ani posoudit, zda odmítnutí přijetí adresátem písemnosti je či není odůvodněné (v tomto smyslu viz rozsudek Alpha Bank Cyprus, C‑519/13, EU:C:2015:603, bod 37).

56

Naopak přísluší pouze vnitrostátnímu soudu, jemuž byla věc předložena v odesílajícím členském státě, aby rozhodl o otázkách této povahy, jelikož jde o otázky, které jsou mezi žalobcem a žalovaným sporné (rozsudek Alpha Bank Cyprus, C‑519/13, EU:C:2015:603, bod 41).

57

Konkrétně tento soud nejdříve zahájí řízení týkající se doručení, když určí písemnost či písemnosti relevantní za tímto účelem, a rozhodne až poté, co ji adresát písemnosti skutečně odmítne přijmout z důvodu, že není vyhotovena v jazyce, kterému rozumí, nebo o němž se má za to, že mu rozumí. Uvedenému soudu tak přísluší, aby na žádost žadatele ověřil, zda bylo takové odmítnutí odůvodněné či nikoli. Za tímto účelem musí řádně zohlednit všechny relevantní důkazy ve spisu, aby jednak určil jazykové znalosti adresáta písemnosti a jednak rozhodl, zda, s ohledem na povahu této písemnosti, je nutný její překlad (rozsudek Alpha Bank Cyprus, C‑519/13, EU:C:2015:603, bod 42 a citovaná judikatura).

58

V konečném výsledku bude muset uvedený soud v každém konkrétním případě dbát na to, aby byla příslušná práva dotčených účastníků chráněna vyváženým způsobem, přičemž poměří cíl efektivity a rychlosti doručení v zájmu žadatele s cílem účinné ochrany práva na obhajobu adresáta (viz rozsudek Alpha Bank Cyprus, C‑519/13, EU:C:2015:603, bod 43).

59

S ohledem na systém zavedený nařízením č. 1393/2007 je třeba doplnit, že toto nařízení stanoví rovněž užívání dvou jednotných formulářů, které jsou uvedeny v přílohách I a II tohoto nařízení, a neobsahuje žádnou výjimku z používání těchto formulářů. Jak naopak vyplývá z bodu 11 odůvodnění tohoto nařízení, jednotné formuláře stanovené v tomto nařízení „by měly být používány“, neboť v rámci dodržování příslušných práv dotčených účastníků přispívají, jak vyplývá z bodu 7 odůvodnění uvedeného nařízení, ke zjednodušení a ke zprůhlednění postupu předávání písemností, čímž se zajišťuje jak čitelnost těchto písemností, tak bezpečnost jejich zasílání (viz rozsudek Alpha Bank Cyprus, C‑519/13, EU:C:2015:603, body 44 až 46).

60

Mimoto uvedené formuláře představují, jak uvádí bod 12 odůvodnění tohoto nařízení, nástroje, pomocí nichž jsou adresáti vyrozuměni o možnosti odmítnout přijetí doručované písemnosti (rozsudek Alpha Bank Cyprus, C‑519/13, EU:C:2015:603, bod 47).

61

Pokud jde o přesný dosah, který je třeba přiznat jednotnému formuláři v příloze II nařízení č. 1393/2007 a v důsledku toho čl. 8 odst. 1 tohoto nařízení, který se týká doručování tohoto formuláře adresátovi písemnosti, Soudní dvůr již zdůraznil, že jak vyplývá ze samotného znění názvu a obsahu uvedeného formuláře, je možnost odmítnout přijetí doručované písemnosti, jak je stanovena v uvedeném čl. 8 odst. 1, kvalifikována jako „právo“ adresáta této písemnosti (v tomto smyslu viz rozsudek Alpha Bank Cyprus, C‑519/13, EU:C:2015:603, bod 49).

62

K tomu, aby toto právo přiznané normotvůrcem Evropské unie mohlo účelně vyvolávat účinky, však musí být písemně oznámeno adresátovi písemnosti. V systému zavedeném nařízením č. 1393/2007 je mu tato informace poskytnuta prostřednictvím jednotného formuláře uvedeného v příloze II tohoto nařízení stejně tak, jako je žadatel na začátku řízení prostřednictvím jednotného formuláře uvedeného v příloze I tohoto nařízení informován o existenci tohoto práva, které má adresát písemnosti (rozsudek Alpha Bank Cyprus, C‑519/13, EU:C:2015:603, bod 50).

63

V tomto ohledu představuje jednotný formulář v příloze II nařízení č. 1393/2007 jednu z významných inovací, které toto nařízení zavedlo, právě za účelem zlepšení předávání písemností a zaručení lepší ochrany jejich adresátů, když tento formulář stanoví pro adresáta písemnosti možnost v případě, že odmítne tuto písemnost přijmout, protože není vyhotovena v jazyce, kterému rozumí, nebo k ní není přiložen překlad do jazyka, kterému rozumí nebo do úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků místa doručení, uvést jazyk nebo jazyky, kterým rozumí.

64

Soudní dvůr v tomto kontextu upřesnil, že čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1393/2007 obsahuje dvě sice související, nicméně odlišné formulace, a sice jednak věcné právo adresáta písemnosti na odmítnutí jejího přijetí pouze z důvodu, že není vyhotovena v jazyce, o němž se má za to, že mu rozumí, nebo že k ní není připojen překlad, a jednak formální informaci o existenci uvedeného práva, kterou mu oznámí přijímající subjekt. Jinými slovy se podmínka týkající se jazykového režimu písemnosti vztahuje nikoli k informování adresáta přijímajícím subjektem, ale výlučně k právu na odmítnutí přijmout písemnost, které je vyhrazeno adresátovi. Jednotný formulář uvedený v příloze I tohoto nařízení ostatně mezi oběma těmito aspekty jasně rozlišuje, když v odlišných rubrikách odkazuje na písemné informování adresáta písemnosti o jeho právu na odmítnutí přijetí písemnosti a na skutečné využití tohoto práva (rozsudek Alpha Bank Cyprus, C‑519/13, EU:C:2015:603, body 51 a 52).

65

Je zajisté pravda, že za těchto podmínek je samotné odmítnutí jasně podmíněné v tom smyslu, že adresát písemnosti jej může platně použít pouze v případě, že dotčená písemnost nebyla vyhotovena nebo k ní není připojen překlad buď do jazyka, kterému rozumí, nebo do úředního jazyka přijímajícího členského státu nebo v případě, že v daném členském státě je několik úředních jazyků, úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků místa doručení. Jak vyplývá z bodu 57 tohoto usnesení, v konečném výsledku přísluší soudu, kterému byla věc předložena, aby rozhodl, zda je tato podmínka splněna, když ověří, zda je odmítnutí adresáta písemnosti odůvodněné, či nikoli (rozsudek Alpha Bank Cyprus, C‑519/13, EU:C:2015:603, bod 53).

66

Nic to však nemění na tom, že využití tohoto práva na odmítnutí přijetí písemnosti předpokládá, že adresát písemnosti byl předtím řádně písemně informován o existenci svého práva. Přijímající subjekt, který písemnost adresátovi doručuje, musí tudíž v každém případě k dotčené písemnosti přiložit jednotný formulář uvedený v příloze II nařízení č. 1393/2007 informující tohoto adresáta o jeho právu na odmítnutí přijetí této písemnosti, přičemž taková povinnost ostatně nezpůsobuje zvláštní obtíže pro přijímající subjekt, jelikož stačí, že tento subjekt přiloží k doručované písemnosti takový předtištěný formulář, který je uveden ve zmíněném nařízení v každém z úředních jazyků Unie (v tomto smyslu viz rozsudek Alpha Bank Cyprus, C‑519/13, EU:C:2015:603, body 54 až 56).

67

Předcházející výklad může zaručit průhlednost, když adresátovi písemnosti umožní seznámit se s rozsahem jeho práv, a zároveň umožnit jednotné uplatnění nařízení č. 1393/2007, aniž způsobí prodlení při zasílání této písemnosti, naopak přispěje k jeho zjednodušení a usnadnění (rozsudek Alpha Bank Cyprus, C‑519/13, EU:C:2015:603, bod 57).

68

Soudní dvůr dospěl k závěru, že přijímající subjekt musí za všech okolností, aniž by měl v tomto ohledu prostor pro uvážení, informovat adresáta písemnosti o jeho právu na odmítnutí přijetí písemnosti, a za tímto účelem systematicky používat jednotný formulář uvedený v příloze II nařízení č. 1393/2007 (rozsudek Alpha Bank Cyprus, C‑519/13, EU:C:2015:603, bod 58).

69

Z výše uvedených úvah vyplývá zaprvé, že v takovém případě, jako je věc v původním řízení, kdy není doručovaná písemnost vyhotovena v některém z jazyků uvedených v čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1393/2007 ani k ní není připojen překlad do některého z těchto jazyků, a sice buď jazyka, kterému adresát rozumí, nebo úředního jazyka přijímajícího členského státu nebo případně některého z úředních jazyků místa, ve kterém má být provedeno doručení – a sice jazyků, o kterých se má za to, že jim dotčená osoba rozumí – je třeba vždy dodržovat povinnost uloženou přijímajícímu subjektu informovat adresáta prostřednictvím jednotného formuláře obsaženého v příloze II tohoto nařízení o jeho právu odmítnout přijmout písemnost (viz body 59 a 68 tohoto usnesení).

70

To platí bez ohledu na okolnost, že adresát odmítl písemnost přijmout či nikoliv. V tomto ohledu je třeba uvést, že v rozsudku Alpha Bank Cyprus (C‑519/13, EU:C:2015:603) Soudní dvůr dospěl k závěru o kogentní povaze používání uvedeného jednotného formuláře ve věci, kdy adresát doručované písemnosti skutečně využil svého práva tuto písemnost odmítnout, i když předtím neobdržel žádnou informaci ohledně existence tohoto práva.

71

V případě, že tak přijímající subjekt, doručuje-li dotčenou písemnost jejímu adresátovi, nepřiložil jednotný formulář uvedený v příloze II nařízení č. 1393/2007, je třeba toto opomenutí zhojit v souladu s ustanoveními uvedenými v tomto nařízení (v tomto smyslu viz rozsudek Alpha Bank Cyprus, C‑519/13, EU:C:2015:603, body 59 až 76).

72

Je tedy věcí soudu, kterému byla věc předložena v odesílajícím členském státě, aby zajistil dodržování těchto pravidel.

73

Zadruhé je třeba zdůraznit, že právo odmítnout přijmout doručovanou písemnost, výslovně stanovené v čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1393/2007, vyplývá z nutnosti, připomenuté v bodech 49 a 50 tohoto usnesení, chránit právo na obhajobu adresáta této písemnosti v souladu s požadavky na spravedlivý proces.

74

Z toho vyplývá, že předávající vnitrostátní orgány ani soud, kterému byla věc předložena v odesílajícím členském státě, nemohou bránit jakýmkoliv způsobem výkonu takového práva dotčenou osobou.

75

Konkrétně, pokud před zahájením doručování písemnosti soud, kterému byla věc předložena, provede první předběžné posouzení jazykových znalostí adresáta za účelem určení, po dohodě s žadatelem, zda je třeba vyhotovit překlad písemnosti či nikoliv, rozhodnutí takový překlad nevyhotovit se nedotýká práva tohoto adresáta odmítnout přijmout uvedenou písemnost, ani výkonu tohoto práva. Jinými slovy, i kdyby byl již v této fázi tento soud přesvědčen, že uvedený adresát rozumí jazyku, ve kterém je písemnost vyhotovena, a tudíž není nutný překlad, nemůže z toho vyvodit, že dotyčný nemůže platně odmítnout doručení, a zbavit jej výkonu práva odmítnout přijmout tuto písemnost, stanoveného v čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1393/2007, neboť jinak by bylo porušeno jeho právo na obhajobu.

76

Naopak teprve tehdy, když adresát využil takového práva, bude moci soud, kterému byla věc předložena, platně rozhodnout o opodstatněnosti tohoto odmítnutí.

77

Za tímto účelem, jak bylo uvedeno v bodě 57 tohoto usnesení, bude muset tento soud řádně zohlednit všechny relevantní důkazy ve spisu, aby určil, zda adresát, který odmítl přijmout písemnost, byl přesto schopen jí rozumět a účelně uplatnit svá práva, nebo zda je s ohledem na povahu této písemnosti nutný její překlad.

78

Je totiž zásadní, aby k tomu, aby adresát písemnosti mohl účinně vykonat právo na obhajobu, byl dotčený dokument vyhotoven v jazyce, kterému rozumí, což představuje záruku, že dotyčný bude schopen včas určit alespoň předmět a důvod návrhu, jakož i předvolání k soudu nebo případně možnost podat žalobu (v tomto smyslu viz rozsudek Weiss und Partner, C‑14/07, EU:C:2008:264, body 64 a 73). Dále žadatel nesmí trpět negativními důsledky odmítnutí přijmout nepřeloženou písemnost, které je vedeno pouze snahou způsobit průtahy v řízení a je zjevně zneužívající povahy, když je prokázáno, že její adresát zná jazyk, v němž je uvedená písemnost vyhotovena (rozsudek Leffler, C‑443/03, EU:C:2005:665, bod 52).

79

Je tedy věcí soudu, před kterým probíhá spor v odesílajícím členském státu, aby zachoval co nejlépe zájmy všech účastníků řízení zejména tím, že přezkoumá všechny přesvědčivé skutkové okolnosti a důkazy, které konkrétně prokazují jazykové znalosti adresáta, aniž by v tomto ohledu mohl vycházet z jakékoliv domněnky (v tomto smyslu viz rozsudek Weiss und Partner, C‑14/07, EU:C:2008:264, bod 85).

80

V případě, že po provedení tohoto přezkumu soud, kterému je věc předložena, dojde k závěru o opodstatněnosti odmítnutí adresáta přijmout doručovanou písemnost, jelikož tato písemnost byla vyhotovena v jazyce, který nesplňuje požadavky čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1393/2007, z čl. 8 odst. 3 tohoto nařízení vyplývá, že adresátovi tedy musí být doručena uvedená písemnost s přiloženým překladem do některého z jazyků uvedených v prvním z těchto ustanovení.

81

V opačném případě v zásadě nic nebrání tomu, aby tento soud uplatnil důsledky, stanovené vnitrostátním procesním právem, neodůvodněného odmítnutí adresáta přijmout písemnost, za předpokladu zajištění plné účinnosti uvedeného nařízení při dodržení jeho účelu (v tomto smyslu viz rozsudek Leffler, C‑443/03, EU:C:2005:665, bod 69).

82

Nařízení č. 1393/2007 totiž samo nestanoví důsledky, které je třeba vyvodit z neodůvodněného odmítnutí přijmout písemnost.

83

Jak vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora, neexistují-li právní předpisy Unie, přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která procesním subjektům vyplývají z přímého účinku unijního práva (rozsudek Leffler, C‑443/03, EU:C:2005:665, bod 49).

84

Tyto podmínky však nemohou být méně příznivé než ty, které se vztahují na práva, jejichž základem je vnitrostátní právní řád (zásada rovnocennosti), a nemohou v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných právním řádem Unie (zásada efektivity) (rozsudek Leffler, C‑443/03, EU:C:2005:665, bod 50).

85

V tomto ohledu zásada efektivity musí vést vnitrostátní soud k tomu, aby procesní podmínky stanovené jeho vnitrostátním právním řádem uplatnil pouze v rozsahu, v němž nezpochybňují smysl, účel a plnou účinnost nařízení č. 1393/2007 (viz rozsudek Leffler, C‑443/03, EU:C:2005:665, body 50 a 51).

86

V takovém případě, jako je případ v původním řízení, kdy se žalovaný nedostaví, nařízení č. 1393/2007 požaduje, jak vyplývá konkrétně z jeho čl. 19 odst. 1, aby bylo zajištěno, že je dotyčnému skutečně a efektivně doručen návrh na zahájení řízení (v tomto smyslu viz rozsudek Alder, C‑325/11, EU:C:2012:824, body 36 a 41), čímž je mu umožněno seznámit se s proti němu zahájeným soudním řízením, jakož i určit předmět a důvod návrhu (v tomto smyslu viz rozsudek Weiss und Partner, C‑14/07, EU:C:2008:264, body 73 a 75), a aby měl dostatečně času ke své obhajobě (v tomto smyslu viz rozsudek Leffler, C‑443/03, EU:C:2005:665, bod 52). Taková povinnost se ostatně shoduje s požadavky čl. 34 bodu 2 nařízení č. 44/2001 (v tomto smyslu viz rozsudek Leffler, C‑443/03, EU:C:2005:665, bod 68, a Weiss und Partner, C‑14/07, EU:C:2008:264, bod 51).

87

V každém případě, jak vyplývá z odůvodnění tohoto usnesení, nařízení č. 1393/2007 povoluje použití takové vnitrostátní právní úpravy, jako je úprava popsaná v bodě 37 uvedeného usnesení, až po splnění fází stanovených tímto nařízením, a sice informování adresáta pomocí jednotného formuláře obsaženého v příloze II uvedeného nařízení, že má možnost odmítnout přijmout doručovanou písemnost, a v případě odmítnutí, pravomocného soudního rozhodnutí, kterým je konstatována neodůvodněná povaha tohoto odmítnutí.

88

Je tedy věcí předkládajícího soudu, aby posoudil, zda jsou konkrétní podmínky, které se týkají použití vnitrostátního ustanovení dotčeného v původním řízení, v souladu s požadavky a cíli nařízení č. 1393/2007.

89

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba odpovědět na tři položené otázky tak, že nařízení č. 1393/2007 musí být vykládáno v tom smyslu, že při doručování písemnosti jejímu adresátovi s bydlištěm na území jiného členského státu v případě, že písemnost nebyla vyhotovena nebo k ní nebyl přiložen překlad buď v jazyce, kterému dotyčný rozumí, nebo v úředním jazyce přijímajícího členského státu nebo, pokud existuje několik úředních jazyků v tomto členském státě, v úředním jazyce nebo v některém z úředních jazyků místa, ve kterém má dojít k doručení:

90

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (desátý senát) rozhodl takto:

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech („doručování písemností“) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 musí být vykládáno v tom smyslu, že při doručování písemnosti jejímu adresátovi s bydlištěm na území jiného členského státu v případě, že písemnost nebyla vyhotovena nebo k ní nebyl přiložen překlad buď v jazyce, kterému dotyčný rozumí, nebo v úředním jazyce přijímajícího členského státu nebo, pokud existuje několik úředních jazyků v tomto členském státě, v úředním jazyce nebo v některém z úředních jazyků místa, ve kterém má dojít k doručení: