—

za Base Company NV a Mobistar NV T. De Cordierem a E. Taelmanem, advocaten,

—

za belgickou vládu J. Van Holm a M. Jacobs, jako zmocněnkyněmi, ve spolupráci s S. Deprém a D. Schrijversem, advocaten,

—

za Evropský parlament R. van de Westelakenem a J. Rodriguesem, jako zmocněnci,

—

za Radu Evropské unie I. Šulce a K. Michoel, jakož i J. Herrmannem, jako zmocněnci,

—

za Evropskou komisi L. Nicolae, jakož i G. Braunem, F. Wilmanem a P.-J. Loewenthalem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 9 a 32 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě) (Úř. věst. L 108, s. 51; Zvl. vyd. 13/29, s. 367) ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/136/ES ze dne 25. listopadu 2009 (Úř. věst. L 337, s. 11, dále jen „směrnice o univerzální službě“), jakož i platnosti směrnice o univerzální službě z hlediska zásady rovnosti, která je zakotvena v článku 20 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi společností Base Company NV (dále jen „Base Company“) a společností Mobistar NV (dále jen „Mobistar) na jedné straně a Ministerraad (Rada ministrů) na straně druhé ve věci žaloby na zrušení ustanovení vnitrostátního práva, která ukládají operátorům, jež poskytují spotřebitelům mobilní komunikační služby nebo předplacený přístup k internetu, aby přispívali k financování čistých nákladů na tyto služby.

3

Body 4, 8, 25 a 46 odůvodnění směrnice o univerzální službě uvádějí:

[...]

[...]

[...]

4

Článek 1 odst. 2 této směrnice stanoví:

„Tato směrnice zakládá práva koncových uživatelů a odpovídající povinnosti podniků zajišťujících veřejně přístupné sítě a poskytujících veřejně dostupné služby elektronických komunikací. S ohledem na to, že poskytování univerzální služby se zabezpečuje v prostředí otevřených a konkurenčních trhů, vymezuje tato směrnice minimální soubor služeb specifikované kvality, ke kterému mají přístup všichni koncoví uživatelé, za dostupnou cenu s ohledem na konkrétní vnitrostátní podmínky, aniž by byla narušena hospodářská soutěž. Tato směrnice také stanoví povinnosti týkající se poskytování určitých povinných služeb.“

5

Kapitola II uvedené směrnice, nadepsaná „Povinnosti univerzální služby včetně sociálních povinností“, obsahuje články 3 až 9 této směrnice, jež se týkají přístupnosti univerzální služby (článek 3), poskytování přístupu v pevném místě a poskytování telefonních služeb (článek 4), informačních služeb o účastnických číslech a účastnických seznamů (článek 5), veřejných telefonních automatů (článek 6), zvláštních opatření pro zdravotně postižené koncové uživatele (článek 7), podrobných pravidel vztahujících se k určení podniků, kterým jsou svěřeny povinnosti univerzální služby (článek 8) a možnosti požadovat od určených podniků, aby spotřebitelům nabízely možnosti volby sazeb nebo soubory sazeb odlišné od těch, které jsou nabízeny za běžných obchodních podmínek, zejména proto, aby nebylo osobám s nízkými příjmy nebo se zvláštními sociálními potřebami bráněno v užívání služeb uvedených v kapitole II téže směrnice (článek 9).

6

Článek 3 odst. 1 směrnice o univerzální službě, nadepsaný „Přístupnost univerzální služby“, stanoví:

„Členské státy zajistí, aby služby stanovené v této kapitole byly přístupné v požadované kvalitě všem koncovým uživatelům na jejich území za dostupné ceny, bez ohledu na zeměpisné umístění a s ohledem na zvláštní vnitrostátní podmínky.“

7

Článek 4 této směrnice, nadepsaný „Poskytování přístupu v pevném místě a poskytování telefonních služeb“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby veškerým odůvodněným žádostem o připojení k veřejné komunikační síti v pevném místě vyhověl alespoň jeden podnik.

2.   Poskytované připojení musí umožňovat uskutečňování hlasových volání, komunikaci prostřednictvím telefaxových zpráv a dat s rychlostmi dostatečnými pro funkční přístup k internetu; přitom je třeba zohlednit převažující technologie používané většinou účastníků a technologickou proveditelnost.

3.   Členské státy zajistí, aby veškerým odůvodněným žádostem o poskytování telefonní služby, která je veřejně dostupná prostřednictvím připojení k síti uvedeného v odstavci 1 a která umožňuje uskutečňování a přijímání vnitrostátních a mezinárodních volání, vyhověl alespoň jeden podnik.“

8

Článek 9 odst. 1 až 3 uvedené směrnice, nadepsaný „Cenová dostupnost“, stanoví:

„1.   Vnitrostátní regulační orgány sledují zejména s ohledem na vnitrostátní spotřebitelské ceny a příjmy vývoj a úroveň cen na trzích pro koncové uživatele u služeb uvedených v článcích 4 až 7, které spadají do povinností univerzální služby a jsou buď poskytovány určenými podniky, nebo dostupné na trhu v případě, že ve vztahu k těmto službám nejsou žádné podniky určeny.

2.   Členské státy mohou s přihlédnutím k vnitrostátním podmínkám požadovat od určených podniků, aby spotřebitelům nabízely možnosti volby sazeb nebo soubory sazeb odlišné od těch, které jsou nabízeny za běžných obchodních podmínek, zejména proto, aby nebylo osobám s nízkými příjmy nebo se zvláštními sociálními potřebami bráněno v přístupu k síti uvedené v čl. 4 odst. 1 nebo v užívání služeb uvedených v čl. 4 odst. 3 a v článcích 5, 6 a 7 jakožto služby spadající do povinností univerzální služby a poskytované určenými podniky.

3.   Kromě ustanovení, aby určené podniky nabízely zvláštní možnosti volby sazby nebo dodržovaly horní cenový rozsah nebo zeměpisné zprůměrování nebo jiné podobné systémy, mohou členské státy zajistit poskytování podpory spotřebitelům, kteří byli vyhodnoceni jako spotřebitelé s nízkými příjmy nebo zvláštními sociálními potřebami.“

9

Článek 12 téže směrnice stanoví podrobná pravidla výpočtu čistých nákladů na povinnosti univerzální služby, které mají vnitrostátní regulační orgány určit v případě, že se domnívají, že poskytování univerzální služby představuje nespravedlivou zátěž pro podniky určené k poskytování této služby.

10

Článek 13 odst. 1 směrnice o univerzální službě, nadepsaný „Financování povinností univerzální služby“, stanoví:

„Pokud vnitrostátní regulační orgány na základě výpočtu čistých nákladů podle článku 12 zjistí, že podnik je zatížen nespravedlivou zátěží, rozhodnou členské státy na základě žádosti určeného podniku:

[...]

11

Článek 32 této směrnice, nadepsaný „Povinné doplňkové služby“, stanoví:

„Kromě služeb zahrnutých v povinnostech univerzální služby definovaných v kapitole II se mohou členské státy rozhodnout zavést na svém vlastním území veřejně přístupné doplňkové služby, aniž by za těchto okolností mohl být předepsán mechanismus náhrad, na kterém by se podílely určité podniky.“

12

Článek 2 písm. j) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne 7. března 2002 o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice) (Úř. věst. L 108, s. 33) ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/140/ES ze dne 25. listopadu 2009 (Úř. věst. L 337, s. 37, dále jen „rámcová směrnice“) stanoví, že

„ ,univerzální službou‘ [se] rozumí minimální soubor služeb určité kvality, definovaný ve […] (směrnic[i] o univerzální službě), který je přístupný všem uživatelům bez ohledu na jejich zeměpisné umístění a s přihlédnutím ke zvláštním vnitrostátním podmínkám za dostupnou cenu;

13

Článek 74 zákona ze dne 13. června 2005 o elektronických komunikacích (Belgisch Staatsblad ze dne 20. června 2005, s. 28070, dále jen „zákon ze dne 13. června 2005“) ve znění článku 50 zákona ze dne 10. července 2012 o různých ustanoveních v oblasti elektronických komunikací (Belgisch Staatsblad ze dne 25. července 2012, s. 40969, dále jen „zákon ze dne 10. července 2012“) stanoví:

„1.   Sociální složka univerzální služby spočívá v poskytování zvláštních sazebních podmínek některým kategoriím příjemců ze strany poskytovatelů uvedených v odstavcích 2 a 3, kteří nabízejí spotřebitelům veřejně přístupnou elektronickou komunikační službu.

[...]

2.   Každý operátor nabízející spotřebitelům veřejně přístupnou elektronickou komunikační službu, jehož obrat v odvětví veřejně přístupných komunikačních služeb překračuje padesát milionů eur, poskytuje sociální složku univerzální služby uvedenou v odstavci 1.

[...]

3.   Každý operátor nabízející spotřebitelům veřejně přístupnou elektronickou komunikační službu, jehož obrat v odvětví veřejně přístupných elektronických komunikačních služeb se rovná padesát milionům eur, nebo je nižší, a který oznámí [belgickému] Institutu [poštovních a telekomunikačních služeb (dále jen „Institut“)]) úmysl poskytovat sociální složku univerzální služby uvedenou v odstavci 1 v pevné nebo mobilní pozemní síti nebo v obou sítích, poskytuje tuto složku po dobu pěti let.

[...]“

14

Článek 74/1 zákona ze dne 13. června 2005, který byl vložen do uvedeného zákona článkem 51 zákona ze dne 10. července 2012, zní takto:

„1.   Pokud dle názoru Institutu může poskytování sociální složky představovat pro poskytovatele nespravedlivou zátěž, vyžádá si od každého poskytovatele sociálních sazeb sdělení informací uvedených v odstavci 2 a vypočte čisté náklady.

2.   Každý operátor nabízející sociální sazby dle bližších podmínek stanovených na základě čl. 137 odst. 2, sdělí Institutu nejpozději k 1. srpnu kalendářního roku následujícího po rozhodném roce indexovanou částku odhadu nákladů za rozhodný rok, která je vypočtena na základě výpočtové metody definované v příloze.

[...]

3.   Institut potvrdí ve vztahu ke každému dotčenému poskytovateli existenci nespravedlivé zátěže, pokud je poskytování sociální složky univerzální služby nadměrné vzhledem k jeho schopnosti ji unést s přihlédnutím k souhrnu jeho vlastností, zejména k úrovni jeho vybavení, jeho hospodářské a finanční situaci, jakož i k jeho podílu na trhu veřejně přístupných elektronických komunikací.

4.   Zřizuje se fond pro univerzální službu v oblasti sociálních sazeb, ze kterého budou poskytnuty náhrady každému operátorovi, který nabízí sociální sazby, pro něhož představuje poskytování sociální složky nespravedlivou zátěž a který za tímto účelem podal žádost Institutu. Náhrada odpovídá čistým nákladům, které jsou neseny operátorem, pro kterého poskytování sociální složky univerzální služby představuje nespravedlivou zátěž. Tento fond má právní subjektivitu a je spravován Institutem.

Fond je financován příspěvky operátorů, kteří poskytují sociální složku univerzální služby.

Příspěvky budou vypočteny v poměru k jejich obratu v odvětví veřejně přístupných elektronických komunikací.

Zohledňovaný obrat odpovídá obratu před zdaněním, kterého je dosaženo poskytováním veřejně přístupných elektronických komunikačních služeb na vnitrostátním území dle článku 95 odst. 2.

Náklady na správu fondu se skládají ze všech nákladů na provoz fondu, včetně nákladů na stanovení nákladového modelu, který se zakládá na fiktivním efektivním operátorovi podle druhu elektronické komunikační sítě, skrze niž je poskytována sociální složka univerzální služby. Král po konzultaci s Radou ministrů vyhláškou stanoví maximální částku nákladů na správu fondu.

Náklady na správu fondu nesou operátoři uvedení v druhém pododstavci v poměru ke svému obratu uvedenému ve třetím pododstavci.

5.   Král po vyjádření Institutu a po konzultaci s Radou ministrů vyhláškou stanoví bližší podmínky fungování tohoto mechanismu.“

15

Podle čl. 146 druhého pododstavce zákona ze dne 10. července 2012 nabývá článek 51 zákona ze dne 13. června 2005 účinnosti „od 30. června 2005“.

16

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že belgický zákonodárce po vynesení zejména rozsudků Komise v. Belgie (C‑222/08, EU:C:2010:583), jakož i Base a další (C‑389/08, EU:C:2010:584) přijal zákon ze dne 10. července 2012, aby změnil mechanismus financování poskytování universální služby, zejména pokud jde o sociální telefonní sazby uvedené v zákoně ze dne 25. dubna 2007 o různých ustanoveních (IV) (Belgisch Staatsblad ze dne 8. května 2007, s. 25103), kterým byl změněn a vyložen zákon ze dne 13. června 2005.

17

Dne 28. ledna 2013 společnosti Base Company a Mobistar, dva operátoři poskytující služby elektronických komunikací v Belgii, podaly předkládajícímu soudu žalobu znějící na zrušení článků 50, 51 a 146 zákona ze dne 10. července 2012, který upravil mechanismus financování odvětví, jenž vyžaduje, aby operátoři, jejichž obrat dosahuje nebo překračuje prahové hodnoty stanovené tímto zákonem, přispívali na financování čistých nákladů vyplývajících z nabídky mobilních komunikačních služeb nebo předplaceného přístupu k internetu jakožto „sociální složky univerzální služby“, která ve smyslu uvedeného zákona spočívá v poskytování zvláštních sazebních podmínek některým kategoriím příjemců.

18

Na podporu své žaloby uplatňují Base Company a Mobistar zejména skutečnost, že tato ustanovení nejsou v souladu s články 10 a 11 Ústavy vykládanými ve spojení s jejími články 170 a 172, ani s články 9 a 32 směrnice o univerzální službě.

19

Base Company a Mobistar mají za to, že povinnost přispívat na financování čistých nákladů pramenících z poskytování mobilních komunikačních služeb nebo předplaceného přístupu k internetu, kterou mají od změn provedených zákonem ze dne 10. července 2012, je v rozporu s unijním právem. Uvedené podniky jsou toho názoru, že je s nimi zacházeno diskriminačně v porovnání s daňovými poplatníky, kteří nemusí hradit příspěvky založené na ustanoveních vnitrostátního práva, jež jsou v rozporu s unijním právem.

20

Předkládající soud uvádí, že článek 74/1 zákona ze dne 13. června 2005, který byl vložen článkem 51 zákona ze dne 10. července 2012, zřídil „fond pro univerzální službu v oblasti sociálních sazeb“, ze kterého mají být poskytnuty náhrady každému operátorovi, který nabízí sociální sazby, pro něhož představuje poskytování sociální složky nespravedlivou zátěž. Tento fond je financován příspěvky operátorů, kteří poskytují tuto sociální složku, jakož i operátorů, kteří nabízejí mobilní komunikační služby nebo předplacený přístup k internetu. Tento soud uvádí, že tím, že belgický zákonodárce zavedl tento mechanismus financování, využil možnosti upravené v čl. 13 odst. 1 písm. b) směrnice o univerzální službě.

21

Předkládající soud si klade otázku, zda jsou ustanovení zákona ze dne 10. července 2012 v souladu se směrnicí o univerzální službě vzhledem k tomu, že má za to, že zvláště z článku 9 této směrnice vyplývá, že „hlasov[á] volání, komunikac[e] prostřednictvím telefaxových zpráv a dat s rychlostmi dostatečnými pro funkční přístup k internetu“ uvedené v čl. 4 odst. 2 uvedené směrnice, jsou vyloučeny ze sociální složky univerzální služby. Tento soud uvádí, že článek 32 téže směrnice stanoví, že kromě služeb zahrnutých v povinnostech univerzální služby se mohou členské státy rozhodnout zavést veřejně přístupné povinné doplňkové služby, aniž by za těchto okolností mohl být předepsán mechanismus náhrad, na kterém by se podíleli určití operátoři.

22

Předkládající soud kromě toho uvádí, že v řízení před ním Ministerraad uvedla, že při zavedení souboru univerzálních služeb zákonem ze dne 10. července 2012 bylo zohledněno, že čl. 9 odst. 3 směrnice o univerzální službě umožňuje poskytnout podporu spotřebitelům vztahující se na jiné služby než ty, které jsou uvedeny v článcích 4 až 7 uvedené směrnice, včetně mobilních komunikačních služeb nebo předplaceného přístupu k internetu.

23

Za těchto podmínek se Grondwettelijk Hof (Ústavní soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

24

Podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda směrnice o univerzální službě musí být vykládána v tom smyslu, že zvláštní sazby upravené v článku 9 této směrnice a mechanismus financování upravený v čl. 13 odst. 1 písm. b) uvedené směrnice se uplatní na mobilní komunikační služby nebo předplacený přístup k internetu.

25

Je třeba uvést, že podle čl. 1 odst. 2 směrnice o univerzální službě je předmětem této směrnice vymezit – jak stanoví čl. 2 písm. j) rámcové směrnice – minimální soubor služeb specifikované kvality, ke kterému mají přístup všichni koncoví uživatelé, za dostupnou cenu s ohledem na konkrétní vnitrostátní podmínky, aniž by byla narušena hospodářská soutěž. Tento soubor minimálních univerzálních služeb je vymezen v kapitole II směrnice o univerzální službě.

26

Článek 3 odst. 1 směrnice o univerzální službě stanoví, že členské státy musí zajistit, aby služby stanovené v kapitole II této směrnice byly přístupné v požadované kvalitě všem koncovým uživatelům na jejich území za dostupné ceny, a to bez ohledu na zeměpisné umístění a s ohledem na zvláštní vnitrostátní podmínky.

27

Bod 4 odůvodnění této směrnice uvádí, že zajišťování univerzální služby může zahrnovat poskytování některých služeb pro některé koncové uživatele za ceny, které se liší od cen, které vyplývají z běžných podmínek na trhu.

28

Podle čl. 9 odst. 1 a 2 uvedené směrnice členské státy mohou požadovat od podniků určených k zajišťování univerzální služby, aby nabízely možnosti volby sazeb nebo soubory sazeb odlišné od těch, které jsou nabízeny za běžných obchodních podmínek, zejména proto, aby nebylo osobám s nízkými příjmy nebo se zvláštními sociálními potřebami bráněno v přístupu k minimálnímu souboru univerzálních služeb vymezenému v článcích 4 až 7 této směrnice.

29

Z článku 9 odst. 3 směrnice o univerzální službě vyplývá, že kromě ustanovení, že podniky určené k zajišťování univerzální služby jsou povinny nabízet zvláštní možnosti volby sazby nebo dodržovat horní cenový rozsah nebo zeměpisné zprůměrování nebo jiné podobné systémy, mohou členské státy zajistit poskytování podpory spotřebitelům, kteří byli vyhodnoceni jako spotřebitelé s nízkými příjmy nebo zvláštními sociálními potřebami.

30

Článek 13 odst. 1 písm. b) směrnice o univerzální službě stanoví, že pokud vnitrostátní regulační orgány na základě výpočtu čistých nákladů podle článku 12 této směrnice zjistí, že podniky určené k plnění povinností univerzální služby, které jsou uvedeny v článcích 3 až 10 uvedené směrnice, jsou zatíženy nespravedlivou zátěží, rozhodnou členské státy na základě žádosti jednoho z těchto podniků o rozdělení čistých nákladů na tyto povinnosti mezi podniky zajišťující sítě nebo poskytující služby elektronických komunikací.

31

Ze všech těchto ustanovení vyplývá, že zvláštní sazby a mechanismus financování upravené v článku 9 a čl. 13 odst. 1 písm. b) směrnice o univerzální službě se uplatní jen na univerzální služby uvedené v kapitole II této směrnice.

32

Za těchto podmínek je třeba ověřit, zda mobilní komunikační služby a předplacený přístup k internetu jsou součástí povinností univerzální služby upravených v uvedené kapitole.

33

V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 4 odst. 1 a 2 směrnice o univerzální službě, nadepsaný „Poskytování přístupu v pevném místě a poskytování telefonních služeb“, stanoví, že připojení k veřejné komunikační síti v pevném místě musí umožňovat uskutečňování hlasových volání, komunikaci prostřednictvím telefaxových zpráv a dat s rychlostmi dostatečnými pro funkční přístup k internetu. Odstavec 3 tohoto článku stanoví, že členské státy musí zajistit, aby veškerým odůvodněným žádostem o poskytování telefonní služby, která je veřejně dostupná prostřednictvím připojení v pevném místě k veřejné komunikační síti, která umožňuje uskutečňování a přijímání vnitrostátních a mezinárodních volání, vyhověl alespoň jeden podnik.

34

Jak nadpis, tak znění článku 4 směrnice o univerzální službě výslovně stanovují povinnost členských států zajistit připojení k veřejné komunikační síti v pevném místě.

35

Tato povinnost vyplývá rovněž z bodu 8 odůvodnění této směrnice, který uvádí, že základním požadavkem univerzální služby je poskytovat koncovým uživatelům na jejich žádost připojení k veřejné telefonní síti v pevném místě za dostupnou cenu.

36

Je třeba konstatovat, že slovním spojení „v pevném místě“ je v rozporu se slovem „mobilní“.

37

Je tedy třeba mít za to – jak uvedl generální advokát v bodě 46 svého stanoviska – že mobilní komunikační služby jsou již pojmově vyloučeny z minimálního souboru univerzálních služeb vymezeného v kapitole II směrnice o univerzální službě, neboť jejich poskytování nepředpokládá přístup a připojení k veřejné komunikační síti v pevném místě. Je rovněž třeba mít za to, že předplacený přístup k internetu prostřednictvím mobilních komunikačních služeb není součástí tohoto minimálního souboru. Předplacený přístup k internetu je naopak zahrnut do tohoto souboru, pokud jeho poskytování předpokládá připojení k internetu v pevném místě.

38

Dále je třeba připomenout, že článek 32 směrnice o univerzální službě stanoví, že kromě služeb zahrnutých v povinnostech univerzální služby definovaných v kapitole II této směrnice se mohou členské státy rozhodnout zavést na vlastním území veřejně přístupné povinné doplňkové služby.

39

V tomto ohledu body 25 a 46 odůvodnění směrnice o univerzální službě uvádějí, že členské státy mohou nadále libovolně ukládat zvláštní opatření, která by měla být uložena s ohledem na rentabilitu a neměla by být součástí povinností univerzální služby.

40

Členské státy proto mohou považovat mobilní komunikační služby, včetně předplaceného přístupu k internetu prostřednictvím mobilních komunikačních služeb, za povinné doplňkové služby ve smyslu článku 32 směrnice o univerzální službě.

41

Podle tohoto článku však platí, že pokud se členské státy rozhodnou zavést na vlastním území veřejně přístupné povinné doplňkové služby, nemůže být předepsán mechanismus financování těchto služeb, na kterém by se podílely určité podniky. Mechanismus financování upravený v čl. 13 odst. 1 písm. b) směrnice o univerzální službě nemůže být rozšířen i na takové služby.

42

Jak uvádí bod 25 odůvodnění směrnice o univerzální službě, členským státům není dovoleno ukládat účastníkům trhu finanční příspěvky související s opatřeními, která nejsou součástí povinností univerzální služby. Jednotlivé členské státy mohou sice nadále financovat zvláštní opatření v souladu s unijním právem, avšak nikoli formou příspěvků od účastníků trhu.

43

Vzhledem k výše uvedenému je třeba na první a druhou otázku odpovědět tak, že směrnice o univerzální službě musí být vykládána v tom smyslu, že zvláštní sazby upravené v článku 9 této směrnice a mechanismus financování upravený v čl. 13 odst. 1 písm. b) uvedené směrnice se uplatní na předplacený přístup k internetu, který vyžaduje připojení k internetu v pevném místě, avšak nikoli na mobilní komunikační služby včetně předplaceného přístupu k internetu poskytovaného prostřednictvím uvedených mobilních komunikačních služeb. Pokud jsou tyto mobilní komunikační služby na vnitrostátním území veřejně přístupné jako „povinné doplňkové služby“ ve smyslu článku 32 směrnice o univerzální službě, jejich financování nemůže být ve vnitrostátním právu zajištěno mechanismem, na kterém by se podílely určité podniky.

44

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda v případě záporné odpovědi na první a druhou otázku jsou článek 9 a čl. 13 odst. 1 písm. b) směrnice o univerzální službě platné z hlediska zásady rovnosti zakotvené v článku 20 Listiny.

45

Je třeba připomenout, že pokud před vnitrostátním soudem vyvstane otázka platnosti aktu přijatého orgány Evropské unie, přísluší tomuto soudu, aby rozhodl, zda je rozhodnutí v tomto směru nezbytné k vynesení rozsudku, a požádal tudíž Soudní dvůr o rozhodnutí o této otázce. Týkají-li se tedy otázky položené vnitrostátním soudem platnosti pravidla unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (usnesení Adiamix, C‑368/12, EU:C:2013:257, bod 16 a citovaná judikatura).

46

V duchu spolupráce, kterým se musí být veden průběh řízení o předběžné otázce, je však nutné, aby vnitrostátní soud v předkládacím rozhodnutí uvedl konkrétní důvody, proč má za to, že odpověď na jeho otázky týkající se výkladu a platnosti některých ustanovení unijního práva je nezbytná pro vyřešení sporu (usnesení Adiamix, C‑368/12, EU:C:2013:257, bod 21 a citovaná judikatura).

47

V tomto rámci je důležité, aby vnitrostátní soud uvedl konkrétní důvody, které jej vedly k pochybnostem o platnosti některých ustanovení unijního práva a tedy důvody neplatnosti, které mohou být podle jeho názoru uznány (usnesení Adiamix, C‑368/12, EU:C:2013:257, bod 22 a citovaná judikatura).

48

V tomto ohledu je rovněž třeba zdůraznit – jak vyplývá z ustálené judikatury Soudního dvora – že informace poskytnuté v předkládacích rozhodnutích slouží nejen k tomu, aby umožnily Soudnímu dvoru poskytnout užitečné odpovědi, ale rovněž poskytují vládám členských států, jakož i ostatním zúčastněným možnost předložit vyjádření v souladu s článkem 23 statutu Soudního dvora. Je na Soudním dvoru, aby zajistil, že tato možnost bude zachována s ohledem na to, že na základě uvedeného ustanovení jsou zúčastněným oznamována pouze předkládací rozhodnutí společně s překladem do úředního jazyka každého členského státu, a není jim poskytnut vnitrostátní spis, který byl Soudnímu dvoru případně předán předkládajícím soudem (usnesení Adiamix, C‑368/12, EU:C:2013:257, bod 24 a citovaná judikatura).

49

V tomto ohledu je třeba uvést, že předkládající soud v předkládacím rozhodnutí neposkytl informaci nebo vysvětlení týkající se skutkových nebo právních okolností, které by zakládaly porušení zásady rovnosti zakotvené v článku 20 Listiny, ani neuvedl důvody, které jej vedly k pochybnostem o platnosti článku 9 a čl. 13 odst. 1 písm. b) směrnice o univerzální službě.

50

Za těchto podmínek Soudní dvůr nedisponuje skutkovými ani právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázku, která mu byla položena.

51

Z toho vyplývá, že třetí otázka je nepřípustná.

52

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě) ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/136/ES ze dne 25. listopadu 2009 musí být vykládána v tom smyslu, že zvláštní sazby upravené v článku 9 této směrnice a mechanismus financování upravený v čl. 13 odst. 1 písm. b) uvedené směrnice se uplatní na předplacený přístup k internetu, který vyžaduje připojení k internetu v pevném místě, avšak nikoli na mobilní komunikační služby včetně předplaceného přístupu k internetu poskytovaného prostřednictvím uvedených mobilních komunikačních služeb. Pokud jsou tyto mobilní komunikační služby na vnitrostátním území veřejně přístupné jako „povinné doplňkové služby“ ve smyslu článku 32 směrnice 2002/22 ve znění směrnice 2009/136, jejich financování nemůže být ve vnitrostátním právu zajištěno mechanismem, na kterém by se podílely určité podniky.