USNESENÍ SOUDNÍHO DVORA (osmého senátu)

5. června 2014 ( *1 )

„Řízení o předběžné otázce — Soudní spolupráce v občanských věcech — Nařízení (ES) č. 44/2001 — Uznání a výkon předběžných a zajišťovacích ochranných opatření — Zrušení původního rozhodnutí — Setrvání na žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce — Nevydání rozhodnutí ve věci samé“

Ve věci C‑350/13,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Augstākās tiesas Senāts (Lotyšsko) ze dne 12. června 2013, došlým Soudnímu dvoru dne 25. června 2013, v řízení

Antonio Gramsci Shipping Corp.,

Apollo Holdings Corp.,

Arctic Seal Shipping Co. Ltd,

Atlantic Leader Shipping Co. Ltd,

Cape Wind Trading Co. Ltd,

Clipstone Navigation SA,

Dawnlight Shipping Co. Ltd,

Dzons Rids Shipping Co.,

Faroship Navigation Co. Ltd,

Gaida Shipping Co.,

Gevostar Shipping Co. Ltd,

Hose Marti Shipping Co.,

Imanta Shipping Co. Ltd,

Kemeri Navigation Co.,

Klements Gotvalds Shipping Co.,

Latgale Shipping Co. Ltd,

Limetree Shipping Co. Ltd,

Majori Shipping Co. Ltd,

Noella Marītime Co. Ltd,

Razna Shipping Co.,

Sagewood Trading Inc.,

Samburga Shipping Co. Ltd,

Saturn Trading Co.,

Taganroga Shipping Co.,

Talava Shipping Co. Ltd,

Tangent Shipping Co. Ltd,

Viktorio Shipping Co.,

Wilcox Holding Ltd,

Zemgale Shipping Co. Ltd,

Zoja Shipping Co. Ltd

proti

Aivarsu Lembergsovi,

SOUDNÍ DVŮR (osmý senát),

ve složení C. G. Fernlund, předseda senátu, A. Ó Caoimh a C. Toader (zpravodajka), soudci,

generální advokátka: J. Kokott,

vedoucí soudní kanceláře: A. Calot Escobar,

s ohledem na vyjádření předložená:

za vládu Spojeného království J. Beeko, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s B. Kennellym, barrister,

za Evropskou komisi A. Saukou a A.‑M. Rouchaud-Joët, jako zmocněnci,

vydává toto

Usnesení

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 34 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/ 2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04 s. 42).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Antonio Gramsci Shipping Corp. a 29 dalšími navrhovatelkami a A. Lembergsem ohledně uznání a výkonu soudního rozhodnutí vydaného High Court of Justice (England & Wales), Queen’s Bench Division (Commercial Court) (Spojené království), který nařídil obstavení majetku náležejícího odpůrci v původním řízení nebo jím ovládaného (dále jen „usnesení o obstavení majetku“).

3

Předkládající soud poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí o obstavení majetku, označované v „Common law“ výrazem „Mareva injunction“, má účinek ad personam, neboť určité osobě zakazuje převádět určitá aktiva na jiné subjekty. Netýká se tedy samotných aktiv, nýbrž určité osoby.

4

Podle předkládajícího soudu je však nezbytné určit, zda může být v rámci řízení o uznání a výkonu rozhodnutí vydaného soudem jiného členského státu újma způsobená osobám, které nejsou účastníky původního řízení, důvodem pro uplatnění ustanovení o veřejném pořádku uvedeného v čl. 34 odst. 1 nařízení č. 44/200. Za těchto podmínek se Augstākās tiesas Senāts rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)   Musí být čl. 34 odst. 1 nařízení č. 44/2001 vykládán v tom smyslu, že v řízení o uznání rozhodnutí vydaného soudem jiného členského sátu může být porušení práv osob, které nebyly účastníky původního řízení, důvodem pro uplatnění ustanovení o veřejném pořádku ve výše zmíněném čl. 34 odst. 1 a neuznání uvedeného rozhodnutí v rozsahu, v němž se vztahuje na osoby, které nejsou účastníky sporu v původním řízení?

2)   V případě kladné odpovědi na první otázku, musí být článek 47 Listiny základních práv Evropské unie vykládán v tom smyslu, že zásada spravedlivého procesu, která je v tomto ustanovení zakotvena, umožňuje, aby v řízení týkajícím se nařízení zajišťovacích opatření byla omezena vlastnická práva osoby, která nebyla účastníkem tohoto řízení, pokud je stanoveno, že každá osoba, která je dotčena rozhodnutím o zajišťovacích opatřeních, má právo kdykoli navrhnout soudu změnu nebo zrušení soudního rozhodnutí, přičemž doručení rozhodnutí dotčeným osobám je ponecháno na žalobcích?“

5

V písemné části řízení vláda Spojeného království uvedla, že usnesení o obstavení majetku bylo zrušeno. Konkrétně, ze všech skutečností známých Soudnímu dvoru vyplývá, že toto usnesení bylo zrušeno soudem, který je vydal, zasedajícím v jiném složení a rozhodujícím ve věci samé, rozhodnutím ze dne 12. července 2012. V odvolacím řízení bylo toto rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) ze dne 19. června 2013. Dne 26. července 2013 zamítl Supreme Court of the United Kingdom opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí, čímž nabylo zrušení usnesení o obstavení majetku právní moci.

6

Po tomto oznámení kancelář Soudního dvora dopisem ze dne 8. listopadu 2013 vyzvala předkládající soud, aby jí sdělil, zda trvá na žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Dopisem ze dne 3. února 2014 předkládající soud sdělil, že na jednání konaném dne 22. ledna 2014 vyjádřila zástupkyně odpůrce A. Lembergse názor, že ačkoli odpovědi Soudního dvora na otázky předkládajícího soudu nejsou v projednávané věci nadále relevantní, jelikož usnesení o obstavení majetku bylo zrušeno, bylo by nicméně užitečné znát na ně odpověď, jelikož byla tomuto soudu předložena k rozhodnutí obdobná věc. Předkládající soud se tudíž rozhodl setrvat na své žádosti o rozhodnutí o předběžných otázkách.

7

Především je třeba připomenout, že podle bodu 30 doporučení Soudního dvora pro vnitrostátní soudy o zahajování řízení o předběžné otázce (Úř. věst. 2012, C 338, s. 1) „[v] zájmu řádného průběhu řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem a zachování jeho užitečného účinku přísluší předkládajícímu soudu, aby Soudní dvůr uvědomil o veškerých procesních skutečnostech, jež by mohly mít dopad na postup řízení před Soudním dvorem“.

8

Dále z judikatury Soudního dvora vyplývá, že v rámci spolupráce mezi ním a vnitrostátními soudy stanovené článkem 267 SFEU je věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jeho rozsudku, tak i relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru (viz rozsudek Di Donna, C‑492/11, EU:C:2013:428, bod 24 a citovaná judikatura).

9

Nicméně Soudní dvůr rovněž uvedl, že mu ve výjimečných případech přísluší přezkoumat podmínky, za nichž byl dotázán vnitrostátním soudem, za účelem ověření své vlastní pravomoci. Odmítnout rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem je možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (viz rozsudek Di Donna, EU:C:2013:428, bod 25 a citovaná judikatura).

10

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury ze znění a systematiky článku 267 SFEU vyplývá, že řízení o předběžné otázce předpokládá, že před vnitrostátními soudy skutečně probíhá spor, v jehož rámci mají vnitrostátní soudy vydat rozhodnutí, které může zohlednit rozsudek vydaný v rámci řízení o předběžné otázce (viz rozsudky Di Donna, EU:C:2013:428, bod 26 a citovaná judikatura, jakož i Pohotovosť, C‑470/12, EU:C:2014:101, bod 28 a citovaná judikatura).

11

V projednávané věci předkládající soud sám konstatuje, že usnesení o obstavení majetku, jehož uznání a výkon byly požadovány, bylo zrušeno. Proto již před tímto soudem neprobíhá spor, který mu byl předložen, a tudíž se otázky položené v rámci projednávané věci staly hypotetickými. Skutečnost, že jsou před předkládajícím soudem projednávány spory obdobné, nemá na toto zjištění žádný vliv.

12

V každém případě za předpokladu, že by byl k vyřešení jiného sporu potřebný výklad unijního práva, má předkládající soud z moci úřední a stále na základě článku 267 SFEU případně možnost položit Soudnímu dvoru otázky.

13

Z výše uvedeného vyplývá, že o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce není důvodné rozhodnout.

14

Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

 

Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto:

 

Není důvodné rozhodnout o žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce předložené Augstākās tiesas Senāts (Lotyšsko) rozhodnutím ze dne 12. června 2013.

 

Podpisy.


( *1 ) – Jednací jazyk: lotyština.