1.

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Cour administrative (vyšší správní soud, Lucembursko), se týká výkladu článku 20 SFEU, prováděného případně ve světle základních práv, třebaže se jedná především o splnění podmínek stanovených směrnicí 2004/38/ES ( 2 ).

2.

Předběžná otázka, která byla předložena Soudnímu dvoru, byla vznesena v rámci sporu mezi tožskou státní příslušnicí A. D. Alokpa a jejími dvěma dětmi, které se narodily v Lucembursku a jsou francouzskými státními příslušníky, na jedné straně a lucemburským ministre du Travail, de l’Emploi et de l’Immigration (ministr práce, zaměstnanosti a přistěhovalectví) na straně druhé ve věci rozhodnutí posledně uvedeného, kterým bylo A. D. Alokpa odepřeno právo pobytu v Lucembursku a nařízeno opustit lucemburské území.

3.

Konkrétně poté, co lucemburské orgány a soudy zamítly žádost A. D. Alokpa o mezinárodní ochranu, posledně uvedená požádala o přiznání statusu tolerance, který jí byl nejprve rovněž odepřen. Z důvodu, že A. D. Alokpa dne 17. srpna 2008 předčasně porodila dvojčata v Lucemburku (Lucembursko), jí však byl uvedený status přiznán až do 31. prosince 2008. Francouzský státní příslušník M. Moudoulou uznal otcovství dvojčat několik dní po jejich narození a těmto dvojčatům byl dne 15. května 2009 vydán francouzský cestovní pas a dne 4. června 2009 francouzský občanský průkaz.

4.

Za účelem legalizace svého statusu podala žalobkyně v původním řízení dne 6. května 2010 lucemburským orgánům žádost o povolení k pobytu jakožto rodinný příslušník občanů Evropské unie. Tyto orgány poté, co od A. D. Alokpa obdržely další informace o důvodech, které jí brání, aby se se svými dětmi usadila na francouzském území, kde má bydliště otec dětí, zamítly rozhodnutím ze dne 14. října 2010 uvedenou žádost a zdůraznily, že A. D. Alokpa ani její děti nesplňují podmínky stanovené lucemburským zákonem, který provádí směrnici 2004/38. V daném rozhodnutí bylo kromě toho uvedeno, že lékařský dohled nad dětmi může být plně zajištěn ve Francii.

5.

Poté, co tribunal administratif (správní soud) prohlásil žalobu, kterou A. D. Alokpa podala svým jménem a jménem svých dětí a která zněla na zrušení výše uvedených rozhodnutí, rozsudkem ze dne 21. září 2011 za neopodstatněnou, žalobci v původním řízení podali proti tomuto rozhodnutí odvolání k Cour administrative.

6.

Předkládající soud zaprvé konstatuje, že A. D. Alokpa a její děti vedly společný rodinný život v lucemburském přijímacím středisku, a jsou tedy vyživovány státem, aniž udržovaly jakýkoli kontakt se svým otcem. Předkládající soud však uvádí, že A. D. Alokpa má nabídku práce na dobu neurčitou v Lucembursku, kterou nemůže přijmout, neboť nemá povolení k pobytu a pracovní povolení.

7.

Zadruhé předkládající soud poznamenává, že situace obou dětí má společné rysy s věcí, v níž byl vydán rozsudek Ruiz Zambrano ( 3 ), avšak uvádí, že děti A. D. Alokpa nemají bydliště na území členského státu, jehož jsou státními příslušníky.

8.

V tomto kontextu se Cour administrative rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je třeba článek 20 SFEU, podle potřeby společně s články 20, 21, 24, 33 a 34 [Listiny základních práv Evropské unie, dále jen ‚Listina‘], ať již s jedním nebo s více z nich, vykládanými samostatně nebo ve vzájemném spojení, vykládat v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát odepřel státnímu příslušníku třetího státu, který sám vyživuje své děti nízkého věku, jež jsou občany Unie, právo na pobyt v členském státě, v němž mají tyto děti bydliště a v němž s ním od svého narození žijí, avšak nejsou jeho státními příslušníky, a aby uvedenému státnímu příslušníku třetího státu odmítl vydat povolení k pobytu, případně pracovní povolení?

Je třeba takováto rozhodnutí považovat za rozhodnutí, která mohou připravit uvedené děti ve státě, v němž mají bydliště a v němž od svého narození žijí, o možnost skutečně využívat podstatné části práv spojených se statusem občana Unie i v případě, kdy jejich druhý příbuzný v přímé vzestupné linii, se kterým nikdy nevedly společný rodinný život, má bydliště v jiném členském státě Unie, jehož je státním příslušníkem?“

9.

Adzo Domenyo Alokpa, lucemburská, belgická, česká, německá, řecká, litevská, nizozemská a polská vláda, jakož i Evropská komise předložily písemná vyjádření. Tito účastníci řízení byli vyslechnuti na jednání konaném dne 17. ledna 2013 s výjimkou belgické, české, řecké, litevské a polské vlády, které nebyly na jednání zastoupeny.

10.

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zaprvé zda státní příslušník třetí země, jenž sám vyživuje své děti nízkého věku, které jsou občany Unie narozenými v jiném členském státě, než jehož jsou státními příslušníky, a které nikdy nevyužily práva na volný pohyb, může na základě tohoto práva získat odvozené právo pobytu ve smyslu článku 20 SFEU a zadruhé zda rozhodnutí, kterým byl odepřen tento pobyt a kterým mu bylo uloženo, aby opustil lucemburské území, může tyto děti připravit o možnost skutečně využívat podstatné části práv spojených se statusem občana Unie.

11.

Mám za to, že za účelem poskytnutí užitečné odpovědi na první část otázky předkládajícího soudu je třeba nejprve odmítnout tvrzení daného soudu, zastávané i belgickou a německou vládou v písemných vyjádřeních, že dotčená situace je stejně jako situace, která vedla k vydání výše uvedeného rozsudku Ruiz Zambrano, „čistě vnitrostátní“.

12.

Z uvedeného rozsudku Ruiz Zambrano, jakož i z rozsudků McCarthy a Dereci a další ( 4 ) totiž vyplývá, že článek 20 SFEU, jehož se týká předběžná otázka, je třeba zohlednit při neexistenci jakéhokoli současného přeshraničního prvku v situaci občanů Unie, kteří mají bydliště v členském státě, jehož nejsou státními příslušníky, a kteří nikdy nevyužili svého práva na volný pohyb.

13.

Ve věci v původním řízení však děti A. D. Alokpa, jež jsou obě občany Unie, pobývají v členském státě, jehož nejsou státními příslušníky.

14.

Takový případ lze tedy postavit na roveň případu, který vedl k vydání rozsudku Zhu a Chen ( 5 ), v němž měl Soudní dvůr za to, že situace dítěte nízkého věku, které je občanem Unie, pobývá v jiném členském státě, než jehož je státním příslušníkem, a nevyužilo práva na volný pohyb, spadá přesto do působnosti ustanovení unijního práva v oblasti volného pohybu osob ( 6 ), konkrétně ustanovení směrnice 90/364/EHS ( 7 ), kterou nahradila a zrušila směrnice 2004/38.

15.

Článek 3 odst. 1 směrnice 2004/38 ostatně stanoví, že tato směrnice se vztahuje mimo jiné na všechny občany Unie, kteří pobývají v jiném členském státě, než jehož jsou státními příslušníky, což odpovídá situaci dětí A. D. Alokpa.

16.

V důsledku toho je třeba zaprvé přezkoumat, zda s ohledem na okolnosti věci v původním řízení splňují děti nízkého věku, které jsou občany Unie a pobývají v členském státě, jehož nejsou stáními příslušníky, podmínky stanovené ve směrnici 2004/38, zvláště podmínky stanovené v jejím čl. 7 odst. 1 písm. b). Zadruhé bude třeba ověřit, zda se jejich matka jakožto příbuzná v přímé vzestupné linii, která je státní příslušnicí třetí země, může dovolávat odvozeného práva pobytu ( 8 ).

17.

Judikatura za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu umožňuje přeformulovat první část předběžné otázky v tom smyslu, že se týká výkladu směrnice 2004/38, která je ostatně zmíněna v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce a které se týkala podstatná část vyjádření lucemburské, české, řecké, litevské, nizozemské a polské vlády, jakož i Komise ( 9 ), což je tedy třeba učinit.

18.

K poskytnutí odpovědi na přeformulovanou otázku je třeba připomenout, že čl. 7 odst. 1 písm. b) směrnice 2004/38 stanoví, že všichni občané Unie mají právo pobytu na území jiného členského státu po dobu delší než tři měsíce, pokud mají pro sebe a své rodinné příslušníky dostatečné prostředky, aby se po dobu svého pobytu nestali zátěží pro systém sociální pomoci hostitelského členského státu, a jsou účastníky zdravotního pojištění, kterým jsou v hostitelském členském státě kryta všechna rizika.

19.

Jak Soudní dvůr ve výše uvedeném rozsudku Zhu a Chen rozhodl ohledně ustanovení směrnice 90/364, které je v podstatě totožné s čl. 7 odst. 1 písm. b) směrnice 2004/38, postačuje, aby státní příslušníci členských států „měli“ nezbytné prostředky, aniž toto ustanovení obsahuje byť sebemenší požadavek ohledně původu těchto prostředků ( 10 ).

20.

Ke splnění podmínky „dostatečných prostředků“, jež je uvedena v čl. 7 odst. 1 písm. b) směrnice 2004/38, proto není nutné, aby měl občan Unie sám takové prostředky, neboť posledně uvedený se může práva pobytu dovolávat i v případě, že dotčené prostředky pochází od jeho rodinného příslušníka, který je příbuzným v přímé vzestupné linii a pečuje o tohoto občana.

21.

Z předkládacího rozhodnutí nicméně vyplývá, že na rozdíl od situace dotčené ve věci v původním řízení, v níž byl vydán rozsudek Zhu a Chen ( 11 ), děti A. D. Alokpa nemají žádné prostředky na obživu, což vedlo k tomu, že jsou se svou matkou v plném rozsahu vyživovány Lucemburským velkovévodstvím, na jehož území všichni tři žalobci v původním řízení pobývají v přijímacím středisku.

22.

Jak několik zúčastněných uvedlo před Soudním dvorem, děti A. D. Alokpa tedy podle všeho nesplňují podmínky dostatečných prostředků a účastenství na zdravotním pojištění, kterým jsou v hostitelském členském státě kryta všechna rizika, ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) směrnice 2004/38.

23.

Z předkládacího rozhodnutí však také vyplývá, že A. D. Alokpa nikdy neměla v úmyslu stát se zátěží pro lucemburský stát a že obdržela nabídku na práci na dobu neurčitou v Lucembursku, která podléhá jediné podmínce, že získá pobytovou kartu a pracovní povolení v Lucembursku. V tomto ohledu je třeba připomenout, že A. D. Alokpa v průběhu řízení před předkládajícím soudem předložila kopii uvedené pracovní nabídky.

24.

V této fázi je třeba ověřit relevanci této pracovní nabídky, a tedy možnost zohlednit za účelem splnění podmínky „dostatečných prostředků“, jež je stanovena v čl. 7 odst. 1 písm. b) směrnice 2004/38, nikoliv současné, ale budoucí nebo potenciální prostředky.

25.

Zúčastnění o této otázce dlouze diskutovali na jednání před Soudním dvorem.

26.

Lucemburská a nizozemská vláda při této příležitosti vyložily podmínku uvedenou v čl. 7 odst. 1 písm. b) směrnice 2004/38 restriktivně a měly za to, že pouhá pracovní nabídka nepředstavuje nic víc než hypotetickou možnost získat požadované prostředky, což znění tohoto ustanovení nezahrnuje. Podle uvedených vlád musí být prostředky na obživu již získány v okamžiku podání žádosti o pobyt, přičemž v důsledku jakéhokoli opačného výkladu by byl požadavek uvedený v čl. 7 odst. 1 písm. c) uvedené směrnice zbaven smyslu a užitečného účinku.

27.

V zásadě nejsem tímto postojem přesvědčen.

28.

Sdílím totiž názor německé vlády a Komise, že podmínku „dostatečných prostředků“ lze splnit konkrétní vyhlídkou na budoucí prostředky z pracovní nabídky, kterou by občan Unie nebo jeho rodinný příslušník přijal v jiném členském státě. Opačný výklad by zbavil volný pohyb občanů Unie užitečného účinku, přestože cílem směrnice 2004/38 je právě posílit právo volného pohybu.

29.

Pokud jde navíc o výši dostatečných prostředků, čl. 8 odst. 4 směrnice 2004/38 ukládá členským státům povinnost zohlednit osobní poměry dotyčné osoby. Při zohlednění konkrétních poměrů osoby tudíž nelze opomenout okolnost, že tato osoba obdržela nabídku práce, z níž bude moci mít příjem, který jí umožní splnit podmínku stanovenou v čl. 7 odst. 1 písm. b) směrnice 2004/38. Jakýkoli opačný výklad by vedl k nespravedlivému zacházení s individuálními situacemi občanů Unie a jejich rodinných příslušníků, které by zbavilo smyslu čl. 8 odst. 4 této směrnice.

30.

V důsledku toho by předkládající soud v zásadě měl přezkoumat nabídku práce na dobu neurčitou, kterou obdržela A. D. Alokpa, aby ověřil, zda její děti, které jsou občany Unie, mají „dostatečné prostředky“ ve smyslu směrnice 2004/38.

31.

Tento přezkum by však mohl být v rozporu s vnitrostátními procesními pravidly, jelikož – jak jsem již poznamenal – tato nabídka byla předložena až během řízení o žalobě na neplatnost, kterou A. D. Alokpa a její děti podaly k lucemburským správním soudům. K provedení tohoto přezkumu by tedy předkládající soud musel být oprávněn ověřit legalitu rozhodnutí, která před ním byla napadena, ve světle skutečností, které nastaly po jejich přijetí ( 12 ).

32.

Jak ostatně německá vláda správně uvedla na jednání, směrnice 2004/38 neobsahuje žádné zvláštní ustanovení, které umožňuje upustit od použití vnitrostátních procesních pravidel.

33.

Předkládajícímu soudu tedy přísluší posoudit, zda mu uvedená pravidla s ohledem na zásady rovnocennosti a efektivity stanovené ustálenou judikaturou ( 13 ) umožňují vzít v úvahu pracovní nabídku, kterou A. D. Alokpa předložila v průběhu řízení.

34.

Pokud tomu tak není, a podmínky čl. 7 odst. 1 písm. b) směrnice 2004/38 nejsou v důsledku toho splněny, lze se ovšem zabývat možností, že ustanovení Listiny, na které odkázal předkládající soud, mohou vést ke zmírnění, či dokonce k nezohlednění uvedené podmínky, zejména s cílem zajistit zohlednění nejvlastnějšího zájmu dítěte (článek 24 Listiny) a respektování rodinného života (články 7 a 33 Listiny).

35.

Toto si však lze jen obtížně představit, jelikož by to vedlo k přehlížení omezení práva občanů Unie svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, jež jsou stanovena v článku 21 SFEU ( 14 ), a tudíž by to podle mého názoru mělo v rozporu s čl. 51 odst. 2 Listiny za následek změnu pravomocí a úkolů definovaných ve Smlouvách.

36.

Za těchto podmínek by již nebylo třeba se zabývat případným odvozeným právem A. D. Alokpa pobývat v Lucembursku, neboť její děti, které jsou občany Unie, by nesplňovaly podmínky stanovené ve směrnici 2004/38.

37.

V případě, že by předkládající soud mohl zohlednit pracovní nabídku, kterou obdržela A. D. Alokpa, a tedy budoucí nebo potenciální prostředky jejích dětí, a měl by nicméně pochybnosti o dostatečné povaze těchto prostředků, musela by být při posuzování jejich osobních poměrů zohledněna ustanovení Listiny, a to především s ohledem na vazby, které mohli navázat s Lucemburským velkovévodstvím od svého narození na území tohoto státu.

38.

Pokud by měl mít předkládající soud za to, že děti A. D. Alokpa splňují podmínky článku 7 odst. 1 písm. b) směrnice 2004/38, vyvstávala by pak otázka odvozeného práva jejich matky.

39.

Pokud jde o rodinné příslušníky občanů Unie, čl. 2 odst. 2 bod d) směrnice 2004/38 uvádí pouze „předky v přímé linii, kteří jsou osobami vyživovanými […]“ občanem Unie, což A. D. Alokpa zajisté není.

40.

Ve výše uvedeném rozsudku Zhu a Chen, který byl vyhlášen několik měsíců po přijetí směrnice 2004/38 v situaci velmi blízké situaci dotčené ve věci v původním řízení, měl Soudní dvůr za to, že se matka občanky Unie nízkého věku nemůže za účelem uplatnění odvozeného práva pobytu v hostitelském členském státě odvolávat na to, že je „vyživovaným“ předkem ve smyslu směrnice 90/364 ( 15 ).

41.

Soudní dvůr naproti tomu překonal přísnost této podmínky, kterou již obsahovalo znění směrnice 90/364 ( 16 ), o které měl rozhodovat, když rozhodl, že „v případě, že článek 18 ES [nyní článek 21 SFEU] a směrnice 90/364 […] zakládají právo pobytu na dobu neurčitou v hostitelském členském státě ve prospěch státního příslušníka jiného členského státu, který je nezletilou osobou nízkého věku, umožňují tatáž ustanovení rodiči, který tohoto státního příslušníka skutečně vychovává, aby s ním pobýval v hostitelském členském státě“ ( 17 ).

42.

Na základě uvedeného rozsudku Zhu a Chen by tedy A. D. Alokpa mohla mít odvozené právo pobytu v Lucembursku, založené na článku 21 SFEU i ustanoveních směrnice 2004/38.

43.

Avšak ve výše uvedeném rozsudku Iida Soudní dvůr vyložil odvozené právo státního příslušníka třetí země – který je příbuzným v přímé vzestupné linii občana Unie nízkého věku a není na tomto občanovi závislý – jehož se týká výše uvedený rozsudek Zhu a Chen, jako právo, které nespadá do působnosti směrnice 2004/38, ale které je založeno pouze na článku 21 SFEU ( 18 ).

44.

Tento přístup má podle mého názoru za následek větší soudržnost právního rámce použitelného na státní příslušníky třetích zemí, kteří jsou příbuznými v přímé vzestupné linii občanů Unie nízkého věku a kteří nejsou závislí na těchto občanech, na které se vztahují ustanovení směrnice 2004/38. Pokud totiž vyloučíme, že takoví příbuzní v přímé vzestupné linii splňují podmínku, že jsou „vyživováni“ občanem Unie, což tedy znamená, že nespadají do osobní působnosti směrnice 2004/38, není jasné, z jakého důvodu by odvozené právo pobytu, které mohou uplatňovat v hostitelském členském státě, mělo být založeno na ustanoveních této směrnice.

45.

Je tedy logičtější, jak Soudní dvůr rozhodl ve výše uvedeném rozsudku Iida, založit takové odvozené právo pobytu přímo a výlučně na primárním unijním právu, a sice na článku 21 SFEU.

46.

V důsledku toho lze dospět k závěru, že v případě, že by měl předkládající soud za to, že se děti A. D. Alokpa mohou odvolávat na nové údaje uplatněné v průběhu řízení před tímto soudem a splňují podmínky čl. 7 odst. 1 písm. b) směrnice 2004/38, jejich matka by mohla na základě článku 21 SFEU požívat odvozeného práva pobytu v Lucembursku jakožto příbuzná v přímé vzestupné linii zajišťující skutečnou péči o své děti, které jsou občany Unie.

47.

Ve světle těchto úvah navrhuji na první část předběžné otázky odpovědět v tom smyslu, že se děti nízkého věku, které jsou občany Unie a jsou vyživovány příbuzným v přímé vzestupné linii, který je nezávislý a zajišťuje skutečnou péči o tyto děti, mohou dovolávat ustanovení směrnice 2004/38, aby tento příbuzný, který je státním příslušníkem třetího státu, mohl uplatňovat odvozené právo pobytu na území členského státu, jehož státními příslušníky tyto děti nejsou. Předkládajícímu soudu přísluší ověřit, zda jsou splněny podmínky stanovené v čl. 7 odst. 1 písm. b) uvedené směrnice, a zohlednit přitom osobní poměry dotyčných občanů Unie, případně včetně budoucích nebo potenciálních prostředků pocházejících z takové pracovní nabídky předložené uvedenému příbuznému v přímé vzestupné linii, jako je pracovní nabídka dotčená ve sporu v původním řízení, a to s ohledem na omezení stanovená ve vnitrostátních procesních pravidlech a na požadavky vyplývající ze zásad rovnocennosti a efektivity.

48.

Podstatou druhé části otázky předkládajícího soudu je, zda lze judikaturu vyplývající z výše uvedeného rozsudku Ruiz Zambrano uplatnit v případě, kdy A. D. Alokpa a její dvě děti, které jsou obě dvě francouzskými občany, musí opustit lucemburské území, i když jejich otec, se kterým nikdy nevedly společný rodinný život, má bydliště ve Francii, jejímž je sám rovněž státním příslušníkem.

49.

Jak již bylo uvedeno, situace dětí A. D. Alokpa spadá do působnosti unijního práva, především ustanovení směrnice 2004/38.

50.

V důsledku toho se článek 20 SFEU, jak jej Soudní dvůr vyložil ve výše uvedeném rozsudku Ruiz Zambrano, neuplatní v takové situaci, jako je situace ve věci v původním řízení, a to tím spíše že od okamžiku, kdy se oba občané Unie nízkého věku přestěhují do jiného členského státu, včetně členského státu, jehož jsou státními příslušníky, je třeba mít za to, že vykonávají rovněž svoji svobodu pohybu, což vede k tomu, že jejich situace spadá a fortiori do působnosti směrnice 2004/38.

51.

I když se článek 20 SFEU nepoužije, druhá část otázky položené předkládajícím soudem tím není nijak zbavena relevance, neboť jedno z rozhodnutí, která tvoří základ věci v původním řízení, ukládá A. D. Alokpa a de facto i jejím dětem povinnost opustit lucemburské území a vytváří nebezpečí, přinejmenším potenciální, vyhoštění občanů Unie z jejího území.

52.

Je tedy třeba ověřit, zda by v důsledku výkonu takového rozhodnutí, ve smyslu výše uvedené judikatury vyplývající z rozsudků Ruiz Zambrano a Dereci a další, byli občané Unie ve skutečnosti nuceni opustit unijní území jako celek ( 19 ), a byli by tak zbaveni možnosti skutečně využívat podstatné části práv plynoucích z jejich postavení ( 20 ).

53.

Tvrzení žalobců v původním nařízení zopakované na jednání, že A. D. Alokpa nemůže odcestovat do Francie a pobývat v tomto státě se svými dětmi, a musí se tedy vrátit do Toga, což pravděpodobně vedlo předkládající soud k tomu, že ve své otázce odkázal na situaci otce dotčených dětí, mne v tomto ohledu udivuje.

54.

Je totiž třeba mít na zřeteli, že děti A. D. Alokpa požívají jakožto francouzští státní příslušníci bezpodmínečného práva přístupu na francouzské území a pobytu na tomto území, zvláště na základě článku 21 SFEU a příslušné zásady mezinárodního práva, opětovně potvrzené v článku 3 Protokolu č. 4 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla podepsána v Římě dne 4. listopadu 1950 ( 21 ).

55.

Rozhodnutí lucemburských orgánů, v němž bylo A. D. Alokpa a de facto i jejím dětem nařízeno, aby opustily území Lucemburského velkovévodství, nemůže proto posledně uvedeným ukládat povinnost, aby opustily unijní území jako celek. Adzo Domenyo Alokpa tedy může jakožto matka a osoba, která jako jediná skutečně pečuje o děti od jejich narození, sama uplatňovat odvozené právo pobytu na francouzském území.

56.

Za těchto podmínek je nepředstavitelné, že by francouzské orgány mohly A. D. Alokpa odepřít, aby doprovodila své děti do členského státu, jehož jsou státními příslušníky, a pobývala s nimi v tomto státě, a fortiori proto, že je jedinou osobou, se kterou vedly od svého narození rodinný život ( 22 ). Jakékoli opačné řešení by mělo za následek, že práva spojená s plným požíváním základního postavení občana Unie, by byla zbavena užitečného účinku.

57.

S ohledem na zeměpisnou blízkost obou dotyčných členských států by navíc rozhodnutí o vyhoštění z lucemburského území nutně nezpochybnilo možnost A. D. Alokpa přijmout pracovní nabídku lucemburského zaměstnavatele, jelikož by mohla například vykonávat závislou činnost jako příhraniční pracovník, ostatně jako tisíce osob, které mají bydliště ve Francii.

58.

Z toho plyne, že rozhodnutí lucemburských správních orgánů, které A. D. Alokpa a de facto i jejím dětem ukládá, aby opustily lucemburské území, nelze považovat za rozhodnutí, které může posledně uvedeným uložit povinnost opustit území Unie jako celku, a zbavit je tak skutečného využívání podstatné části práv, která jim přiznává jejich status občanů Unie, neboť je nesporné, že mají bezpodmínečné právo odebrat se na území členského sátu, jehož jsou státními příslušníky, a na tomto území pobývat, přičemž toto právo k zachování svého užitečného účinku vyžaduje, aby A. D. Alokpa jakožto osobě, která o ně jako jediná skutečně pečuje a se kterou vedly od narození společný rodinný život, bylo přiznáno odvozené právo pobytu ve Francii.

59.

S ohledem na výše uvedené navrhuji odpovědět na předběžnou otázku položenou Cour administrative takto:

„Děti nízkého věku, které jsou občany Evropské unie a jsou vyživovány příbuzným v přímé vzestupné linii, který je nezávislý a zajišťuje skutečnou péči o tyto děti, se mohou dovolávat ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS, aby tento příbuzný, který je státním příslušníkem třetího státu, mohl uplatňovat odvozené právo pobytu na území členského státu, jehož státními příslušníky tyto děti nejsou. Předkládajícímu soudu přísluší ověřit, zda jsou splněny podmínky stanovené v čl. 7 odst. 1 písm. b) uvedené směrnice, a zohlednit přitom osobní poměry dotyčných občanů Unie, případně včetně budoucích nebo potenciálních prostředků pocházejících z takové pracovní nabídky předložené uvedenému příbuznému v přímé vzestupné linii, jako je pracovní nabídka dotčená ve sporu v původním řízení, a to s ohledem na omezení stanovená ve vnitrostátních procesních pravidlech a na požadavky vyplývající ze zásad rovnocennosti a efektivity.

Rozhodnutí členského státu, které příbuznému v přímé vzestupné linii dětí nízkého věku, jež jsou občany Unie a státními příslušníky jiného členského státu, který je státním příslušníkem třetí země a skutečně o tyto děti pečuje, ukládá, aby opustily jeho území, nelze považovat za rozhodnutí, které může uvedeným občanům uložit povinnost opustit území Unie jako celku, a zbavit je tak možnosti skutečného využívání podstatné části práv, která jim přiznává jejich status, neboť tito občané mají bezpodmínečné právo odebrat se na území členského sátu, jehož jsou státními příslušníky, a na tomto území pobývat, přičemž toto právo k zachování svého užitečného účinku vyžaduje, aby uvedenému příbuznému v přímé vzestupné linii jakožto osobě, která o ně jako jediná skutečně pečuje a se kterou vedly od svého narození společný rodinný život, bylo přiznáno odvozené právo pobytu v posledně uvedeném členském státě.“