1. 

Rechtbank ’s-Gravenhage (Nizozemsko), kterému byly předloženy žaloby pro porušení evropského patentu směřující proti společnostem usazeným v různých členských státech, v návaznosti na něž byl podán návrh na vydání předběžného opatření týkajícího se zákazu přeshraničního porušování patentu, Soudnímu dvoru položil několik předběžných otázek stran použití nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 2 ) na spory týkající se práva duševního vlastnictví.

2. 

Ve velmi přesných otázkách předkládajícího soudu ( 3 ) jsou soustředěny některé z hlavních problémů ( 4 ), které vznáší použití tohoto nařízení na přeshraniční spory týkající se evropských patentů ( 5 ), a tyto otázky tak poskytují Soudnímu dvoru příležitost podat upřesnění k jeho nejvýznamnějším rozsudkům v dané oblasti, pokud jde o čl. 6 bod 1 ( 6 ), čl. 22 bod 4 ( 7 ) a článek 31 ( 8 ) nařízení č. 44/2001.

3.

Na základě článku 3 nařízení č. 44/2001 a odchylně od zásady stanovené v článku 2 uvedeného nařízení osoby, které mají bydliště nebo sídlo na území některého členského státu, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v článcích 5 až 24 téhož nařízení.

4.

Článek 6 nařízení č. 44/2001 stanoví, že osoba, která má bydliště nebo sídlo na území některého členského státu, může být též žalována v jiném členském státě,

„[...]

[…]“

5.

Článek 22 nařízení č. 44/2001 stanoví:

„Bez ohledu na bydliště [nebo sídlo] mají výlučnou příslušnost:

[…]

[…]“

6.

Článek 31 nařízení č. 44/2001 konečně stanoví:

„Předběžná nebo zajišťovací opatření, která jsou upravena právem jednoho členského státu, je možné u soudů tohoto státu navrhnout i tehdy, kdy je pro rozhodnutí ve věci samé příslušný na základě tohoto nařízení soud jiného členského státu.“

7.

Společnost Solvay SA usazená v Belgii, která je majitelkou evropského patentu EP 0 858 440 platného v několika členských státech ( 9 ), dne 6. března 2009 podala u Rechtbank ’s-Gravenhage v Nizozemsku žalobu pro porušení ( 10 ) několika národních částí uvedeného patentu zejména proti třem společnostem pocházejícím ze dvou různých členských států, a sice Honeywell Fluorine Products Europe BV, usazené v Nizozemsku, jakož i Honeywell Belgium NV a Honeywell Europe NV, usazeným v Belgii ( 11 ), vzhledem k tomu, že na trh uváděly výrobek vyráběný společností Honeywell International Inc. (HFC-245), který je totožný s výrobkem, na nějž se vztahuje uvedený patent.

8.

V rámci tohoto řízení společnost Solvay SA dne 9. prosince 2009 podala proti žalovaným v původním řízení incidenční návrh, ve kterém požadovala vydání předběžného opatření týkajícího se zákazu přeshraničního porušování patentu po celou dobu trvání sporu v původním řízení ( 12 ).

9.

Vzhledem k tomu, že žalované v původním řízení v rámci incidenčního řízení vznesly námitku neplatnosti národních částí dotčeného patentu, aniž však podaly či oznámily, že chtějí podat žalobu na neplatnost, a zpochybnily příslušnost nizozemského soudu, kterému byla k rozhodnutí předložena jak hlavní žaloba, tak indidenční návrh, se Rechtbank’ s-Gravenhage rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku týkající se výkladu čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001 a několik předběžných otázek týkajících se čl. 22 bodu 4 a článku 31 nařízení č. 44/2001.

10.

Předběžné otázky položené Rechtbank ’s-Gravenhage zní následovně:

11.

Žalobkyně a žalované v původním řízení, Spolková republika Německo, Řecká republika, Španělské království, jakož i Komise předložily písemná vyjádření. Zástupci společností Solvay SA, Honeywell Fluorine Products Europe BV a zmocněnci Španělského království, jakož i Komise byli vyslechnuti na jednání, které se uskutečnilo dne 30. listopadu 2011.

12.

Úvodem je nutno připomenout, že v rozsahu, v němž nařízení č. 44/2001 napříště ve vztazích mezi členskými státy ( 13 ) nahrazuje úmluvu ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech ( 14 ), platí výklad této úmluvy poskytnutý Soudním dvorem i pro uvedené nařízení, jestliže je možno považovat jeho ustanovení a ustanovení Bruselské úmluvy za rovnocenná ( 15 ). Kromě toho z devatenáctého bodu odůvodnění nařízení č. 44/2001 vyplývá, že musí být zajištěna kontinuita mezi výkladem Bruselské úmluvy a uvedeného nařízení.

13.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu položené Soudnímu dvoru je, zda tento soud může být příslušný na základě čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001. Konkrétněji chce objasnit otázku, zda s ohledem na skutečnost, že jsou mu předloženy žaloby týkající se podniku usazeného v Nizozemsku a dvou podniků usazených v Belgii, je dáno nebezpečí vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí, které odůvodňuje jeho příslušnost na základě tohoto ustanovení.

14.

Článek 6 bod 1 nařízení č. 44/2001 totiž stanoví, že je-li žalováno více osob společně, může žalobce podat žalobu u soudu místa, kde má bydliště nebo sídlo některý ze žalovaných, za předpokladu, že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je vyšetřit a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních ( 16 ).

15.

Požadavek této spojitosti mezi nároky Soudní dvůr stanovil v rámci výkladu čl. 6 bodu 1 Bruselské úmluvy ( 17 ), a následně byl zakotven v čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001 ( 18 ) za účelem zabránění tomu, aby výjimka ze zásady příslušnosti soudů členského státu, kde má žalovaný bydliště nebo sídlo, nemohla zpochybnit samotnou existenci této zásady.

16.

Soudní dvůr rovněž upřesnil, že k tomu, aby rozhodnutí mohla být považována za vzájemně si odporující, nestačí, že existuje rozdíl v řešení sporu. Kromě toho je třeba, aby tento rozdíl spadal do rámce téže skutkové a právní situace ( 19 ).

17.

Kromě toho přísluší vnitrostátnímu soudu, aby s ohledem na všechny skutečnosti ve spisu posoudil existenci spojitosti mezi jednotlivými návrhy, které mu byly předloženy, a tedy rizika, že v oddělených řízeních budou vydána vzájemně si odporující rozhodnutí ( 20 ).

18.

Ve svém výše uvedeném rozsudku Roche Nederland a další však Soudní dvůr rozhodl, že souběžně podané žaloby pro porušení v různých členských státech, které musejí být v souladu s čl. 64 odst. 3 Mnichovské úmluvy zkoumány podle každé platné vnitrostátní právní úpravy ( 21 ), nespadají do rámce téže právní situace ( 22 ), takže případná vzájemně si odporující rozhodnutí nelze kvalifikovat za rozporná ( 23 ).

19.

Jinak řečeno se jeví, že podmínky pro použití čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001 v zásadě nemohou být splněny, jestliže se žaloby pro porušení zakládají na evropském patentu.

20.

Judikatura Soudního dvora Roche Nederland a další byla z tohoto hlediska silně kritizována ( 24 ) v rozsahu, v němž značně omezuje rozsah působnosti čl. 6 bodu 1 nařízení č. 44/2001 ( 25 ) v oblasti průmyslového vlastnictví ( 26 ). Ve značné míře se má za to ( 27 ), že oslabuje ochranu majitelů evropských patentů ( 28 ), a zároveň je neslučitelná s článkem 69 Mnichovské úmluvy ( 29 ).

21.

Je tedy třeba mít za to, že problém nastolený v projednávané věci v konečném výsledku znamená rozhodnout buď o zachování judikatury Roche Nederland a další, nebo o odklonu od ní?

22.

Nejsem toho názoru. Jeví se mi, jak uvedly jak Spolková republika Německo, tak Španělské království a Komise, že je možný poněkud odlišný přístup, který pečlivě vymezuje dosah judikatury Roche Nederland a další.

23.

Právní situace dotčená ve věci v původním řízení se totiž odlišuje od právní situace dotčené ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Roche Nederland a další, v rozsahu, v němž je žalovaným v původním řízení usazeným v Nizozemsku a Belgii jednotlivě vytýkáno, že na trh uvádějí tytéž výrobky porušující patent v týchž členských státech, a tedy porušují tytéž „národní části evropského patentu“, tak jak platí v posledně uvedených členských státech.

24.

Pro posouzení relevance těchto argumentů může být vhodné posoudit situaci, která by nastala, kdyby čl. 6 bod 1 nařízení č. 44/2001 byl prohlášen za nepoužitelný. Nizozemský předkládající soud by byl příslušný, pokud jde o žalobu směřující proti žalované v původním řízení usazené v Nizozemsku a u belgického soudu by žalobkyně v původním řízení musela podat žalobu pro porušení patentu proti dvěma žalovaným v původním řízení usazeným v Belgii podle článku 2 uvedeného nařízení ( 30 ).

25.

Každý z těchto soudů by měl samostatně přezkoumat uváděná porušení patentu vždy z hlediska konkrétního vnitrostátního práva upravujícího různé „národní části evropského patentu“, jejichž porušení je namítáno, a to na základě zásady lex loci protectionis ( 31 ). Tyto soudy by například musely podle téhož finského práva posoudit porušení finské části evropského patentu společnostmi Honeywell v důsledku toho, že na finském území uváděly na trh totožný produkt porušující patent.

26.

Je pravda, že by za těchto podmínek měly vydat rozhodnutí v rámci téže právní situace – a sice porušení téže národní části patentu vymezující stejným způsobem rozsah ochrany uvedeného patentu ( 32 ) – avšak mohly by vydat zcela protichůdná rozhodnutí.

27.

Jinak řečeno, čl. 6 bod 1 nařízení č. 44/2001 se nepoužije na soubor žalob pro porušení patentu týkajících se různých společností usazených v různých členských státech, jestliže se týkají jednání, k nimž došlo v různých členských státech a která porušují různé národní části evropského patentu upravené různými právy ( 33 ). Naproti tomu by se mohl použít za předpokladu, že podmínka spočívající v totožnosti skutkové situace bude splněna, na soubor žalob pro porušení patentu týkajících se různých společností usazených v různých členských státech, pokud se týkají samostatně jednání, ke kterým došlo v tomtéž členském státě a na základě nichž byla porušena tatáž národní část evropského patentu upravená týmž právem ( 34 ).

28.

Je však nutno připomenout, že při výkladu pravidel zvláštní příslušnosti nařízení č. 44/2001 musí vnitrostátní soud ( 35 ) dodržovat zásadu právní jistoty, která představuje jeden z cílů uvedeného nařízení, což znamená, že čl. 6 bod 1 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán „způsobem umožňujícím běžně informovanému žalovanému přiměřeně předvídat, u kterého jiného soudu než soudu státu, v němž má bydliště nebo sídlo, může být žalován“ ( 36 ).

29.

Za těchto okolností navrhuji, aby Soudní dvůr na první předběžnou otázku položenou předkládajícím soudem odpověděl tak, že čl. 6 bod 1 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že se použije v rámci sporu týkajícího se porušení evropského patentu, v němž je žalováno několik společností usazených v různých členských státech, jestliže se žaloby týkají odděleně jednání, ke kterým došlo v témže členském státě a na základě kterých byla porušena tatáž národní část evropského patentu upravená týmž právem.

30.

Podstatou druhé série otázek předkládajícího soudu je, zda okolnost, že platnost patentu byla zpochybněna v rámci incidenčního řízení, týkajícího se přeshraničního zákazu porušování patentu, které probíhá souběžně s hlavní žalobou pro porušení patentu, stačí – a v kladném případě za jakých formálních či procesních podmínek – k tomu, aby se použil čl. 22 bod 4 nařízení č. 44/2001 tak, aby soud, kterému byla věc předložena, musel prohlásit, že je nepříslušný rozhodovat o hlavní žalobě na základě článku 25 nařízení č. 44/2001, a aby tedy přezkoumal svou pravomoc rozhodovat v incidenčním řízení na základě článku 31 nařízení č. 44/2001.

31.

První sérii otázek týkajících se dosahu ustanovení čl. 22 bodu 4 nařízení č. 44/2001 je třeba přezkoumat s ohledem na odůvodnění a výrok rozsudku GAT ( 37 ).

32.

V tomto rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že čl. 16 bod 4 Bruselské úmluvy musí být s ohledem na svůj účel a na místo tohoto ustanovení v systému uvedené úmluvy ( 38 ) vykládán v tom smyslu, že pravidlo výlučné pravomoci, které stanoví, se týká všech sporů týkajících se zápisu nebo platnosti patentu bez ohledu na to, zda je otázka vznesena na základě žaloby nebo námitky a bez ohledu na fázi řízení, v průběhu níž je vznesena.

33.

Bez nutnosti zabývat se důvodem existence těchto ustanovení lze zdůraznit, že toto řešení odůvodňují tři série úvah ve vztahu k základu a účelu systému stanoveného Bruselskou úmluvou ( 39 ): nejprve závazný charakter výlučné příslušnosti stanovené v čl. 16 bodu 4 Bruselské úmluvy ( 40 ), dále nezbytnost zaručit předvídatelnost pravidel příslušnosti, a tedy právní jistotu, tím, že se zabrání nárůstu počtu kritérií zakládajících příslušnost ( 41 ), a konečně nezbytnost zabránit nárůstu nebezpečí, že budou vydána rozporná rozhodnutí, čemuž se právě Bruselská úmluva snaží zabránit ( 42 ).

34.

Spolková republika Německo, Řecká republika, Španělské království, jakož i Komise, které v tomto ohledu přebírají některé skutečnosti uvedené předkládajícím soudem, se shodují, aby se mělo v podstatě za to, že soudy, kterým byl – jako ve věci v původním řízení – předložen incidenční návrh, nerozhodují z meritorního hlediska o existenci porušení patentu (což je předmětem hlavní žaloby) ani o platnosti patentu (důvod obrany vznesený v rámci incidenčního řízení), ale naopak se obvykle omezují na přezkoumání toho, zda byly splněny podmínky pro vydání požadovaného předběžného opatření. Vzhledem k tomu, že k případnému přezkumu platnosti patentu dochází jen prima facie a nevede k žádnému konečnému rozhodnutí, neexistuje tedy žádné nebezpečí rozporných rozhodnutí.

35.

Toto stanovisko je však třeba prodiskutovat s ohledem zvláště na bod 30 výše uvedeného rozsudku GAT, ve kterém Soudní dvůr konkrétně přijal stanovisko k otázce dopadu účinků rozhodnutí na použitelnost čl. 16 bodu 4 Bruselské úmluvy. Bylo tvrzeno, že jelikož se účinky rozhodnutí rozhodujícího incidenčně o platnosti patentu v německém právu omezují na účastníky řízení (účinek inter partes), nemůže existovat nebezpečí rozporných rozhodnutí. Soudní dvůr tento argument odmítl velmi obecně a zároveň velmi radikálně.

36.

Soudní dvůr, který zdůraznil, že účinky související s takovým rozhodnutím jsou určeny vnitrostátním právem a že v několika smluvních státech má rozhodnutí o zrušení patentu účinky erga omnes, měl za to, že „za účelem vyloučení nebezpečí rozporných rozhodnutí by tedy bylo nezbytné omezit příslušnost soudů jiného státu než státu, ve kterém byl patent vydán, k rozhodování o platnosti cizího patentu na základě incidenční námitky pouze na případy, ve kterých by vnitrostátní použitelné právo spojovalo s vydávaným rozhodnutím účinky omezující se pouze na účastníky řízení“. Rozhodl, že to možné není, neboť „takové omezení by […] vedlo k rozporům, a zpochybnilo tak rovnost a jednotnost práv a povinností, které vyplývají z Úmluvy pro smluvní státy a zúčastněné osoby“ ( 43 ).

37.

Je tedy třeba mít za to, že výše uvedený rozsudek GAT předkládajícímu soudu ukládá, aby za okolností věci v původním řízení odmítl svou příslušnost? Podle mého názoru je třeba poskytnout poněkud odlišnou odpověď, která zohledňuje procesní realitu.

38.

Je totiž třeba zdůraznit, že se mohou vyskytnout pouze tři případy, a sice případ, kdy byla platnost patentu zpochybněna jak v rámci hlavní žaloby, tak v rámci incidenčního řízení [případ a)], případ, kdy byla platnost patentu zpochybněna pouze v rámci hlavní žaloby [případ b)] nebo případ, kdy byla platnost patentu zpochybněna pouze v rámci incidenčního řízení [případ c)].

39.

V případech a) a b) se judikatura GAT použije, přičemž soud, kterému byla věc předložena, tedy musí v souladu s článkem 25 nařízení č. 44/2001 odmítnout svou příslušnost k rozhodování o hlavní žalobě a přezkoumat případné vydání požadovaného předběžného opatření na základě článku 31 nařízení č. 44/2001.

40.

V případě c) mohou vzniknout dvě situace. Může dojít k tomu, že žalovaný neměl možnost vznést otázku platnosti patentu v rámci hlavní žaloby, například z důvodu, že předběžné opatření bylo přijato předtím, než byla podána hlavní žaloba ( 44 ) [případ c1)]. Může rovněž dojít k tomu, že žalovaný tuto možnost měl, avšak neměl za to, že je vhodné ji využít [případ c2), který podle všeho odpovídá situaci dotčené ve věci v původním řízení, což přísluší určit předkládajícímu soudu].

41.

V situaci c1) musí mít soud, jemuž byla věc předložena, možnost přezkoumat návrh na vydání požadovaného předběžného či zajišťovacího opatření a případně jej vydat, ovšem za striktního dodržení judikatury GAT. To znamená, že takové předběžné opatření může být přijato pouze za podmínky, že soudu, kterému byla věc předložena, byla v přiměřené lhůtě předložena rovněž hlavní žaloba související s požadovaným opatřením, a sice žaloba pro porušení patentu v rámci návrhu na zákaz porušování patentu, v rámci níž bude moci být zaručeno dodržení judikatury GAT, a tedy striktní podmínky, že předběžné opatření nevyvolává žádné konečné účinky.

42.

V situaci c2) nemůže argument vycházející v rámci incidenčního řízení z neplatnosti dotčeného patentu naproti tomu v zásadě vést soud, kterému byla věc předložena, k tomu, aby odmítl svou příslušnost k rozhodování o hlavní žalobě na základě článku 25 nařízení č. 44/2001. V tomto případě lze totiž předpokládat, že argument vycházející z neplatnosti dotčeného patentu je veden pouze snahou způsobit průtahy v řízení, přičemž žalovaný musí prokázat, že před příslušným soudem podal žalobu na neplatnost uvedeného patentu. Soud, jemuž byla věc předložena, tedy může s výhradou, že je příslušný rozhodovat o věci samé, v souladu se svým vnitrostátním právem přijmout požadované předběžné opatření.

43.

V důsledku toho navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že čl. 22 bod 4 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že pravidlo výlučné příslušnosti, které stanoví, se nepoužije, jestliže otázka platnosti patentu byla vznesena pouze v rámci incidenčního řízení, za podmínky, že rozhodnutí, které může být přijato na konci tohoto řízení, nevyvolává žádné konečné účinky.

44.

Závěry k tomuto bodu uvádím pouze podpůrně pro případ, že by Soudní dvůr rozhodl, že předkládající soud buď není příslušný k rozhodování sporu z meritorního hlediska podle čl. 22 bodu 4 nařízení č. 44/2001, anebo není příslušný k rozhodování celého sporu z meritorního hlediska podle čl. 6 bodu 1 uvedeného nařízení.

45.

Jak totiž vyplývá z ustálené judikatury ( 45 ), soud příslušný rozhodovat ve věci z meritorního hlediska na základě jednoho z kritérií zakládajících příslušnost stanovených v Bruselské úmluvě, a nyní v nařízení č. 44/2001, je příslušný rovněž k vydání předběžných či zajišťovacích opatření, aniž posledně uvedená příslušnost podléhá jiným podmínkám ( 46 ).

46.

Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že článek 31 nařízení č. 44/2001, jako předtím článek 24 Bruselské úmluvy, představuje autonomní kritérium zakládající příslušnost ( 47 ), které doplňuje kritéria zakládající příslušnost stanovená v článcích 2 až 24 nařízení č. 44/2001 ( 48 ). V rozsahu, v němž toto ustanovení stanoví výjimku ze systému příslušnosti stanoveného v nařízení č. 44/2001, však musí být vykládáno striktně ( 49 ), přičemž výkon „soudnictví v řízení o předběžných opatřeních“ podléhá určitým podmínkám, které byly stanoveny judikaturou Soudního dvora, jež vycházejí z povahy práv, která mají být chráněna, jakož i z účelu a předmětu požadovaných opatření ( 50 ).

47.

Předběžná opatření musejí především spadat do působnosti nařízení č. 44/2001, které je omezeno na občanské a obchodní věci, přičemž tato přináležitost musí být určena nikoliv – s ohledem na rozmanitost uvedených opatření v různých členských státech – jejich vlastní povahou, ale povahou práv, jejichž ochranu zajišťují ( 51 ). Tak je tomu bezpochyby v případě žalob pro porušení patentu, na které se použijí obecná pravidla nařízení č. 44/2011 ( 52 ), jakož i návrhů na vydání předběžných opatření týkajících se zákazu přeshraničního porušování patentu, jako je návrh dotčený ve věci v původním řízení ( 53 ).

48.

Opatření, která mohou být přijata na základě článku 31 nařízení č. 44/2001, musejí kromě toho mít prozatímní charakter, to znamená, že musejí být určena k zachování skutkové nebo právní situace za účelem ochrany práv, jejichž uznání je kromě toho požadováno u soudu rozhodujícího ve věci samé ( 54 ). Tato podmínka hlavně znamená, že předběžné opatření přijaté na základě článku 31 nařízení č. 44/2001 je časově omezeno.

49.

Soudní dvůr velmi obecně zdůraznil, že soud, který má vydat takové opatření, musí jednat „se zvláštní obezřetností a důkladnou znalostí konkrétních okolností, za nichž má opatření vyvolat své účinky“, což znamená, že musí „své povolení časově omezit“, a v širší míře „své povolení podmínit všemi skutečnostmi, které zaručují [jeho] prozatímní nebo zajišťující charakter“ ( 55 ), a to obvykle do vydání rozhodnutí ve věci samé.

50.

Kromě toho a právě s cílem zaručit prozatímní nebo zajišťující charakter opatření přijatých na základě článku 31 nařízení č. 44/2001 Soudní dvůr ve svém výše uvedeném rozsudku Van Uden ( 56 ) stanovil dodatečnou podmínku spočívající v existenci skutečné souvislosti mezi předmětem požadovaných předběžných opatření a místní příslušností členského státu, ve kterém se nachází soud, jemuž byl návrh předložen ( 57 ), která je právě předmětem poslední předběžné otázky formulované předkládajícím soudem.

51.

Soudní dvůr do současné doby neměl přímo příležitost upřesnit, co tyto dvě podmínky znamenají v případě práv duševního vlastnictví.

52.

Vzhledem k tomu, že incidenční návrh dotčený ve věci v původním řízení byl podán poté, co byla podána hlavní žaloba, takže podmínka spočívající v omezení působnosti přijatého opatření ratione temporis může být považována za potenciálně splněnou, budu se zabývat především přezkumem podmínky spočívající v existenci skutečné souvislosti.

53.

Tato kritizovaná podmínka ( 58 ) je předmětem různých výkladů ( 59 ). Pro některé autory tento požadavek představuje mez extrateritoriálního účinku přijatých předběžných opatření. Pro jiné tato podmínka znamená, že přijaté opatření musí vyvolávat alespoň částečně své účinky v členském státě, ve kterém se nachází soud, jemuž byl návrh předložen. Podmínka tedy nikterak nefunguje jako omezení působnosti přijatého opatření ratione loci, jelikož přijaté opatření může naopak vyvolávat své účinky v jiných členských státech, než je členský stát, ve kterém se nachází soud, jemuž byl návrh předložen, a tedy mít extrateritoriální působnost ( 60 ). Jde spíše o podmínku minimální místní lokalizace požadovaného předběžného opatření. Existence skutečné souvislosti by tak měla být přezkoumána s ohledem hlavně na způsoby výkonu rozhodnutí v členském státě, ve kterém se nachází soud, jemuž byl návrh předložen ( 61 ).

54.

Zdá se mi vskutku, že lze připustit, že soud členského státu, který je podle předpokladu nepříslušný k rozhodování o meritu sporu, se může prohlásit za příslušný k vydání předběžného opatření na základě článku 31 nařízení č. 44/2001 pouze za podmínky, že toto opatření vyvolává účinky na území uvedeného členského státu a může v něm být vykonáno. Témuž soudu, který k tomu má nejlepší předpoklady, přísluší posoudit existenci této skutečné souvislosti.

55.

V důsledku toho navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl tak, že článek 31 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní soud nemůže vydat předběžné opatření, které na jeho území nevyvolává žádné účinky, což přísluší určit vnitrostátnímu soudu.

56.

Závěrem navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Rechtbank ’s-Gravenhage odpověděl následovně: