ROZSUDEK TRIBUNÁLU (kasačního senátu)
21. září 2011 (*)
„Kasační opravný prostředek – Veřejná služba – Ostatní zaměstnanci – Pracovní smlouva na dobu určitou – Odmítnutí uzavřít novou pracovní smlouvu nebo prodloužit pracovní smlouvu, a to na dobu neurčitou – Rámcová dohoda o pracovních poměrech na dobu určitou – Směrnice 1999/70/ES – Článek 88 PŘOZ – Rozhodnutí Komise o maximální délce zaměstnávání dočasných zaměstnanců ve službách Komise“
Ve věci T‑325/09 P,
jejímž předmětem je kasační opravný prostředek podaný proti rozsudku Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (druhého senátu) ze dne 4. června 2009, Adjemian a další v. Komise (F‑134/07 a F‑8/08, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí), a směřující ke zrušení tohoto rozsudku,
Vahan Adjemian, s bydlištěm v Angeře (Itálie), a 175 současných a bývalých zaměstnanců Evropské komise, jejichž jména jsou uvedena v příloze, zastoupení S. Orlandim, A. Coolenem, J.-N. Louisem a É. Marchalem, advokáty,
účastníci řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelé),
přičemž dalšími účastníky řízení jsou:
Evropská komise, zastoupená J. Currallem a D. Martinem, jako zmocněnci,
žalovaná v prvním stupni,
podporovaná
Radou Evropské unie, zastoupenou M. Bauerem a K. Zieleśkiewicz, jako zmocněnci,
vedlejší účastnicí v prvním stupni,
TRIBUNÁL (kasační senát),
ve složení M. Jaeger, předseda, I. Pelikánová (zpravodajka) a L. Truchot, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: C. Kristensen, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 18. února 2011,
vydává tento
Rozsudek
1 Navrhovatelé se kasačním opravným prostředkem podaným podle článku 9 přílohy I Statutu Soudního dvora domáhají zrušení rozsudku Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (druhého senátu) ze dne 4. června 2009, Adjemian a další v. Komise (F‑134/07 a F‑8/08, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, dále jen „napadený rozsudek“), jímž byla zamítnuta jejich žaloba směřující ke zrušení rozhodnutí Komise Evropských společenství o odmítnutí uzavřít s navrhovateli nové pracovní smlouvy nebo prodloužit jejich předchozí pracovní smlouvy pomocných smluvních zaměstnanců ve smyslu článku 3b pracovního řádu ostatních zaměstnanců (PŘOZ), a to na dobu neurčitou (dále jen „napadená individuální rozhodnutí“), a k prohlášení rozhodnutí Komise K(2004) 1597 ze dne 28. dubna 2004 o maximální délce zaměstnávání dočasných zaměstnanců ve službách Komise, zveřejněnému v Informations administratives (Administrativních informacích) č. 75‑2004 ze dne 24. června 2004 (dále jen „rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004“), a případně i článku 88 PŘOZ, za protiprávní.
Skutkový stav sporu
2 Skutkový stav sporu byl vylíčen v bodech 11 až 21 napadeného rozsudku.
Řízení v prvním stupni a napadený rozsudek
3 Žalobou podanou k Soudu pro veřejnou službu dne 3. prosince 2007 se žalobci ve věci F‑134/07, jejichž jména jsou uvedena v přílohách I, II a III napadeného rozsudku, domáhali zaprvé prohlášení několika rozhodnutí Komise o maximální délce zaměstnávání dočasných zaměstnanců v jejích službách, včetně rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004, za protiprávní, a případně i prohlášení článku 88 PŘOZ za protiprávní v rozsahu, v němž omezuje délku pracovního poměru pomocných smluvních zaměstnanců, zadruhé zrušení rozhodnutí Komise ze dne 22. srpna, 5. září, 30. října a 28. listopadu 2007, o odmítnutí uzavřít nové pracovní smlouvy nebo prodloužit jejich předchozí pracovní smlouvy, a to na dobu neurčitou, a zatřetí, pro případ potřeby, zrušení rozhodnutí Komise, kterými se stanoví jejich pracovní podmínky, a to v rozsahu, v němž jsou jejich nové pracovní smlouvy, respektive smlouvy o prodloužení jejich předchozích pracovních poměrů, uzavřeny na dobu určitou.
4 Žalobou podanou k Soudu pro veřejnou službu dne 22. ledna 2008 ve věci F‑8/08 se C. Renier domáhala zrušení rozhodnutí Komise ze dne 11. dubna 2007 v rozsahu, v němž omezuje délku její nové pracovní smlouvy pomocného smluvního zaměstnance na dobu od 16. dubna 2007 do 15. prosince 2008.
5 Samostatným podáním došlým kanceláři Soudu pro veřejnou službu dne 18. ledna 2008 vznesla Komise ve věci F‑134/07 námitku nepřípustnosti. Dne 15. února 2008 předložili žalobci svá vyjádření k této námitce nepřípustnosti. Soud pro veřejnou službu rozhodl usnesením ze dne 8. května 2008 o spojení této námitky s věcí samou.
6 Dopisem došlým kanceláři Soudu pro veřejnou službu dne 14. února 2008 podala Rada Evropské unie návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastnice řízení ve věci F‑8/08 na podporu návrhových žádání Komise. Předseda druhého senátu Soudu pro veřejnou službu vyhověl tomuto návrhu usnesením ze dne 14. dubna 2008.
7 Rada ve svém spise vedlejší účastnice, došlém kanceláři Soudu pro veřejnou službu dne 26. května 2008, navrhla, aby ve věci F‑8/08 byla námitka protiprávnosti článku 88 PŘOZ, uvedená v žalobě, zamítnuta jako neopodstatněná. Vyjádření žalobkyně ke spisu vedlejší účastnice došlo kanceláři Soudu pro veřejnou službu dne 8. září 2008. Komise nepodala vyjádření ke spisu vedlejší účastnice.
8 Dopisem došlým kanceláři Soudu pro veřejnou službu dne 4. dubna 2008 podala Rada návrh na vstup do řízení jako vedlejší účastnice řízení ve věci F‑134/07 na podporu návrhových žádání Komise. Předseda druhého senátu Soudu pro veřejnou službu vyhověl tomuto návrhu usnesením ze dne 7. května 2008.
9 Rada ve svém spise vedlejší účastnice, došlém kanceláři Soudu pro veřejnou službu dne 23. července 2008, navrhla, aby ve věci F‑134/07 byla námitka protiprávnosti článku 88 PŘOZ uvedená v žalobě odmítnuta jako nepřípustná ve vztahu ke čtyřem žalobcům, respektive ve vztahu k ostatním žalobcům, a každopádně, aby byla zamítnuta jako neopodstatněná. Komise ve svém vyjádření ke spisu vedlejší účastnice, došlým kanceláři Soudu pro veřejnou službu dne 5. září 2008, navrhla odmítnutí žaloby pro nepřípustnost a podpůrně její zamítnutí pro neopodstatněnost. Vyjádření žalobců k tomuto spisu došla kanceláři Soudu pro veřejnou službu dne 8. září 2008.
10 Usnesením ze dne 18. listopadu 2008 spojil předseda druhého senátu Soudu pro veřejnou službu po vyslechnutí účastníků řízení věci F‑134/07 a F‑8/08 pouze pro účely ústní části řízení.
11 V napadeném rozsudku spojil Soud pro veřejnou službu věci F‑134/07 a F‑8/08, zamítl žaloby a uložil žalobcům v jednotlivých věcech povinnost nést vlastní náklady řízení a nahradit náklady řízení vynaložené Komisí.
Ke kasačnímu opravnému prostředku
Řízení
12 Spisem došlým kanceláři Tribunálu dne 17. srpna 2009 podali navrhovatelé projednávaný kasační opravný prostředek.
13 Dne 7. září 2009 byl návrh, jímž bylo zahájeno toto řízení, opraven a dne 7. října 2009 byly odstraněny jeho vady.
14 Dne 30. října 2009, po zpětvzetí kasačního opravného prostředku tří navrhovatelů, přijal předseda kasačního senátu usnesení o částečném vyškrtnutí.
15 Dne 15. ledna 2010 předložila Komise svou kasační odpověď.
16 Dne 10. února 2010 předložila Rada kasační odpověď podle článku 141 jednacího řádu Tribunálu.
17 Písemná část řízení byla ukončena dne 15. února 2010 a navrhovatelé byli o této skutečnosti zpraveni oznámením doručeným dne 23. února 2010. Navrhovatelé nepožádali o povolení předložit repliku podle článku 143 jednacího řádu.
18 Dopisem ze dne 25. února 2010 předložili navrhovatelé v souladu s článkem 146 jednacího řádu žádost uvádějící důvody, pro které si přejí být vyslechnuti v rámci ústní části řízení.
19 Na základě zprávy soudkyně zpravodajky rozhodl Tribunál (kasační senát) o zahájení ústní části řízení a v rámci organizačních procesních opatření podle článku 64 jednacího řádu o položení jedné písemné otázky účastníkům řízení. Účastníci řízení odpověděli na tuto otázku ve stanovené lhůtě.
20 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání dne 18. února 2011.
Návrhová žádání účastníků řízení
21 Navrhovatelé navrhují, aby Tribunál:
– zrušil napadený rozsudek;
– vyhověl jejich návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení podaným k Soudu pro veřejnou službu;
– uložil Komisi náhradu nákladů tohoto řízení i řízení před Soudem pro veřejnou službu.
22 Komise navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl kasační opravný prostředek jako neopodstatněný;
– uložil navrhovatelům náhradu nákladů řízení.
23 Rada navrhuje, aby Tribunál:
– zamítl kasační opravný prostředek jako neopodstatněný;
– uložil navrhovatelům náhradu nákladů řízení.
Právní otázky
24 Cílem kasačního opravného prostředku je zrušení napadeného rozsudku v celém rozsahu. Na podporu svého kasačního opravného prostředku uvádějí navrhovatelé pět důvodů.
25 První důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného právního posouzení a z porušení článků 90 a 91 služebního řádu úředníků Evropských společenství (dále jen „služební řád“), jakož i z porušení práva na účinný procesní prostředek, jimž je stižena ta část odůvodnění napadeného rozsudku, ve které Soud pro veřejnou službu rozhodl, že se má za to, že žaloba ve věci F‑134/07 směřuje jen proti rozhodnutím napadeným stížnostmi, a nikoli vůči rozhodnutím o zamítnutí těchto stížností.
26 Druhý důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného právního posouzení, jímž je stižena ta část odůvodnění napadeného rozsudku, ve které Soud pro veřejnou službu rozhodl, že směrnice 1999/70/ES ze dne 28. června 1999 o rámcové dohodě o pracovních poměrech na dobu určitou uzavřené mezi organizacemi UNICE, CEEP a EKOS (Úř. věst. L 175, s. 43; Zvl. vyd. 05/03, s. 368) (dále jen „rámcová dohoda“) nemůže sama o sobě ukládat Komisi povinnosti ani odůvodnit námitky protiprávnosti vznesené proti článku 88 PŘOZ a proti rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004.
27 Třetí důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného právního posouzení, jímž je stižena ta část odůvodnění napadeného rozsudku, ve které Soud pro veřejnou službu zamítl námitky protiprávnosti, které byly vzneseny proti článku 88 PŘOZ a proti rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004 a které vycházely z nerespektování účelu a minimálních požadavků týkajících se pracovních smluv a poměrů na dobu určitou, stanovených v rámcové dohodě provedené v souladu s čl. 139 odst. 2 ES směrnicí 1999/70.
28 Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného právního posouzení, jímž je stižena ta část odůvodnění napadeného rozsudku, ve které Soud pro veřejnou službu zamítl námitku protiprávnosti vznesenou proti článku 88 PŘOZ a vycházející z nerespektování povinnosti uvést odůvodnění.
29 Pátý důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného právního posouzení, jímž je stižena ta část odůvodnění napadeného rozsudku, ve které Soud pro veřejnou službu zamítl výtky, které přímo zpochybňovaly legalitu napadených individuálních rozhodnutí.
K prvnímu důvodu kasačního opravného prostředku
30 V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelé namítají, že se Soud pro veřejnou službu tím, že v bodě 40 napadeného rozsudku rozhodl, že rozhodnutí o zamítnutí stížností nepředstavují akty nepříznivě zasahující do jejich právního postavení ve smyslu článků 90 a 91 služebního řádu, neboť jen potvrdila napadená individuální rozhodnutí, takže nemají samostatný obsah, dopustil nesprávného právního posouzení a porušení článků 90 a 91 služebního řádu, jakož i jejich práva na účinný procesní prostředek.
31 Z článků 90 a 91 služebního řádu podle ustálené judikatury vyplývá, že žaloba podaná osobou, na kterou se vztahuje služební řád, proti rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování (dále jen „OOJ“) nebo proti nečinnosti tohoto orgánu spočívající v nepřijetí opatření stanoveného služebním řádem je přípustná pouze tehdy, pokud se dotčená osoba dříve obrátila na OOJ se stížností a pokud tato stížnost byla předmětem výslovného nebo implicitního zamítnutí. Podle článku 117 PŘOZ platí tato judikatura obdobně i pro žalobu podanou zaměstnancem proti rozhodnutí orgánu oprávněného k uzavírání pracovních smluv (dále jen „OOUPS“) nebo proti nečinnosti tohoto orgánu spočívající v nepřijetí opatření stanoveného PŘOZ.
32 Správní stížnost a její výslovné nebo implicitní zamítnutí tvoří nedílnou součást komplexního řízení a je jen jedním z předpokladů, které musí být splněny před podáním žaloby. Za těchto podmínek je žalobou, i když formálně směřující proti zamítnutí stížnosti, předložen soudu akt nepříznivě zasahující do právního postavení, proti němuž byla stížnost podána (rozsudek Soudního dvora ze dne 17. ledna 1989, Vainker v. Parlament, 293/87, Recueil, s. 23, body 7 a 8), ledaže je dopad zamítnutí stížnosti odlišný od dopadu aktu napadeného touto stížností (rozsudek Tribunálu ze dne 25. října 2006, Staboli v. Komise, T‑281/04, Sb. VS s. I‑A‑2‑251 a II‑A‑2‑1303, bod 26). Opakovaně bylo judikováno, že výslovné rozhodnutí o zamítnutí stížnosti nemusí mít vzhledem ke svému obsahu potvrzující povahu vůči aktu napadenému žalobcem. O tento případ se jedná tehdy, když rozhodnutí o zamítnutí stížnosti obsahuje přezkum situace žalobce podle nových právních a skutkových okolností nebo když upravuje či doplňuje původní rozhodnutí. V těchto případech představuje zamítnutí stížnosti akt podléhající přezkumu soudem, který jej vezme v úvahu při posouzení legality napadeného aktu (rozsudky Tribunálu ze dne 10. června 2004, Eveillard v. Komise, T‑258/01, Sb. VS s. I‑A‑167 a II‑747, bod 31; ze dne 7. června 2005, Cavallaro v. Komise, T‑375/02, Sb. VS s. I‑A‑151 a II‑673, body 63 až 66, a ze dne 9. prosince 2009, Komise v. Birkhoff, T‑377/08 P, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 50 až 59 a 64), či jej dokonce považuje za akt nepříznivě zasahující do právního postavení nahrazující původní akt (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 28. května 1980, Kuhner v. Komise, 33/79 a 75/79, Recueil, s. 1677, bod 9; rozsudky Tribunálu ze dne 12. prosince 2002, Morello v. Komise, T‑338/00 a T‑376/00, Recueil FP, s. I‑A‑301 a II‑1457, bod 35, a ze dne 14. října 2004, Sandini v. Soudní dvůr, T‑389/02, Sb. VS s. I‑A‑295 a II‑1339, bod 49).
33 Vzhledem k tomu, že ze systematiky služebního řádu a PŘOZ plyne, že dotčená osoba musí podat stížnost proti rozhodnutí, jež napadá, a žalobu proti rozhodnutí, jímž byla stížnost zamítnuta, rozhodl Soudní dvůr, že byla-li stížnost i žaloba podána ve lhůtách stanovených články 90 a 91 služebního řádu, je žaloba přípustná bez ohledu na to, zda směřuje jen proti rozhodnutí napadenému stížností, nebo proti rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, anebo proti oběma těmto rozhodnutím současně (rozsudek Soudního dvora ze dne 26. ledna 1989, Koutchoumoff v. Komise, 224/87, Recueil, s. 99, bod 7). V souladu se zásadou hospodárnosti řízení však může soud rozhodnout, že shledá-li, že návrhová žádání směřující proti rozhodnutí o zamítnutí stížnosti nemají samostatný obsah a ve skutečnosti splývají s návrhovými žádáními směřujícími proti rozhodnutí napadenému stížností, není třeba rozhodovat zvlášť o návrhových žádáních směřujících proti rozhodnutí o zamítnutí stížnosti (viz v tomto smyslu rozsudek Vainker v. Parlament, bod 32 výše, body 7 a 8). Tak tomu může být zejména tehdy, když soud konstatuje, že rozhodnutí o zamítnutí stížnosti, například proto, že je implicitní, jen potvrzuje rozhodnutí napadené stížností, takže zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížnosti by nemělo na právní postavení dotčené osoby jiný dopad než zrušení rozhodnutí napadeného stížností.
34 V projednávaném případě z bodu 40 napadeného rozsudku plyne, že Soud pro veřejnou službu v zásadě dospěl k závěru, že s ohledem na judikaturu navazující na rozsudek Vainker v. Parlament, bod 32 výše, nebylo třeba rozhodovat o návrhových žádáních žalobců ve věci F‑134/07 týkajících se rozhodnutí o zamítnutí jejich stížností, neboť tato návrhová žádání neměla samostatný obsah.
35 V rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku vytýkají žalobci ve věci F‑134/07, jejichž jména jsou uvedena v příloze, Soudu pro veřejnou službu právě to, že nerozhodl o návrhových žádáních směřujících proti rozhodnutím o zamítnutí jejich stížností. Tvrdí, že tato rozhodnutí jsou novými rozhodnutími, neboť je OOUPS přijal po podrobném přezkoumání jejich služebního a právního postavení a osobních poměrů.
36 Jak správně podotýká Komise, dotčení navrhovatelé neuvádějí na podporu prvního důvodu kasačního opravného prostředku žádný argument či důkaz, na základě kterého by bylo možné konstatovat, že výslovná rozhodnutí o zamítnutí jejich stížností neměla, s ohledem na svůj obsah, povahu rozhodnutí potvrzujících napadená individuální rozhodnutí. To ovšem nemá vliv na povinnost Soudu pro veřejnou službu odůvodňovat své rozsudky, a to v souladu s článkem 36 statutu Soudního dvora, který se na tento soud vztahuje na základě čl. 7 odst. 1 přílohy I uvedeného statutu, a s článkem 79 jeho jednacího řádu. Z judikatury navíc plyne, že rozsudky Soudu pro veřejnou službu musí být dostatečně odůvodněné tak, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, pro které Soud nepřijal jejich argumenty, a Tribunál mohl vykonávat svůj přezkum (viz obdobně rozsudky Soudního dvora ze dne 18. května 2006, Archer Daniels Midland a Archer Daniels Midland Ingredients v. Komise, C‑397/03 P, Sb. rozh. s. I‑4429, bod 60, a ze dne 4. října 2007, Naipes Heraclio Fournier v. OHIM, C‑311/05 P, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 51 až 53).
37 Dotčení navrhovatelé sice na podporu kasačního opravného prostředku neuvedli důvod vycházející z neexistujícího či nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku z daného hlediska. Podle článku 113 jednacího řádu však Tribunál může kdykoliv bez návrhu rozhodnout, zda jsou splněny nepominutelné podmínky řízení. Podle ustálené judikatury přitom neexistence či nedostatek odůvodnění spadá pod porušení podstatných formálních náležitostí a představuje nepominutelný důvod, který soud může nebo dokonce musí uplatnit i bez návrhu (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 2. prosince 2009, Komise v. Irsko a další, C‑89/08 P, Sb. rozh. s. I‑11245, bod 34 a citovaná judikatura) s tím, že předtím vyzve účastníky řízení, aby předložili svá vyjádření [viz rozsudek Soudního dvora ze dne 17. prosince 2009, Přezkum M. v. Evropská agentura pro léčivé přípravky (EMEA), C‑197/09 RX‑II, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 57 a citovaná judikatura].
38 Dotčení navrhovatelé v odpovědi na písemnou otázku Tribunálu (viz výše bod 19) tvrdili, že Soud pro veřejnou službu tím, že v napadeném rozsudku neuvedl, na základě kterých zohledněných skutečností rozhodl, že mají právní zájem na podání návrhu na zrušení rozhodnutí o zamítnutí jejich stížností a že se má za to, že žaloba směřuje jen proti rozhodnutím napadeným stížnostmi, tedy proti napadeným individuálním rozhodnutím, porušil povinnost uvést odůvodnění stanovenou v čl. 7 odst. 1 přílohy I statutu Soudního dvora.
39 Komise tvrdí, že Soud pro veřejnou službu nemusel ve vztahu ke skutkovým a právním okolnostem zvlášť odůvodňovat svůj závěr, že rozhodnutí o zamítnutí stížností neměla samostatný obsah. V těchto rozhodnutích nebyly přehodnocovány poměry dotčených osob na základě nových skutkových či právních okolností. Jediným cílem doplnění odůvodnění obsaženého v těchto rozhodnutích bylo potvrdit napadená individuální rozhodnutí v reakci na důvody uvedené dotčenými osobami v jejich stížnostech.
40 Rada se v odpovědi vyjádřila tak, že Soud pro veřejnou službu neměl povinnost uvést důvody, které ho vedly k závěru, že rozhodnutí o zamítnutí stížností neměla samostatný obsah, neboť v projednávaném případě neexistovala žádná skutková či právní okolnost, na jejímž základě by bylo možné o tomto závěru pochybovat. Tvrzený nedostatek odůvodnění každopádně nemůže vést ke zrušení napadeného rozsudku, neboť na jeho obsah nemá podle Rady žádný vliv.
41 Na rozdíl od toho, co v projednávaném případě tvrdí Komise a Rada, Soud pro veřejnou službu měl povinnost v napadeném rozsudku uvést skutkové a právní okolnosti, na jejichž základě v zásadě rozhodl, že není třeba rozhodovat o návrhových žádáních obsažených v jím projednávané žalobě. V bodě 40 napadeného rozsudku přitom Soud pro veřejnou službu neuvedl důvody, které jej vedly k závěru, že „návrhová žádání [žalobců ve věci F‑134/07] formálně znějící na zrušení“ rozhodnutí o zamítnutí jejich stížností „neměla samostatný obsah“ ve srovnání s návrhovými žádáními těchto žalobců směřujícími proti napadeným individuálním rozhodnutím.
42 Soud pro veřejnou službu navíc tím, že v bodě 40 napadeného rozsudku uvedl, že „výše uvedeným žalobcům nelze upřít právní zájem na podání návrhu na zrušení rozhodnutí o zamítnutí jejich stížností současně s návrhem na zrušení aktů nepříznivě zasahujících do jejich právního postavení [odpovídajících napadeným individuálním rozhodnutím]“, vzbudil dojem, že za okolností projednávaného případu by jim zrušení pouze prvně uvedených rozhodnutí mohlo přinést prospěch (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 6. října 2009, GlaxoSmithKline Services a další v. Komise a další, C‑501/06 P, C‑513/06 P, C‑515/06 P a C‑519/06 P, Sb. rozh. s. I‑9291, bod 23), a to prospěch z povahy věci jiný, než je prospěch, jejž by jim mohlo přinést zrušení individuálních rozhodnutí.
43 S ohledem na nedostatečné, ba až vnitřně rozporné odůvodnění obsažené v napadeném rozsudku není Tribunál s to přezkoumat, zda Soud pro veřejnou službu právem rozhodl, že o návrhových žádáních dotčených žalobců týkajících se rozhodnutí o zamítnutí jejich stížností není třeba rozhodovat, a tudíž ani reagovat na první důvod kasačního opravného prostředku.
44 Z uvedeného vyplývá, že z důvodu porušení povinnosti uvést odůvodnění je třeba napadený rozsudek zrušit v rozsahu, v němž podle něj není třeba rozhodovat o návrhových žádáních žalobců ve věci F‑134/07, jejichž jména jsou uvedena v příloze tohoto rozsudku, týkajících se rozhodnutí o zamítnutí jejich stížností.
K druhému důvodu kasačního opravného prostředku
45 V rámci druhého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelé namítají, že se Soud pro veřejnou službu dopustil nesprávného právního posouzení, když zamítnutí jejich námitek protiprávnosti vznesených proti článku 88 PŘOZ a proti rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004 opravňujícímu orgány k uzavírání na sebe navazujících pracovních smluv na dobu určitou odůvodnil v bodech 85 až 87 napadeného rozsudku zejména konstatováním, že směrnice, zde konkrétně směrnice 1999/70, nemohou samy o sobě ukládat povinnosti orgánům, v daném případě Komisi.
46 Zaprvé je třeba reagovat na námitky nepřípustnosti, které vznesly Komise a Rada v souvislosti s tímto důvodem kasačního opravného prostředku a které se zakládají na tvrzení, že tento důvod kasačního opravného prostředku obsahuje na jedné straně výtku vycházející z porušení článku 10 ES a přímo namířenou proti správní reformě předložené Komisí a schválené Radou nařízením (ES) č. 723/2004 ze dne 22. března 2004, kterým se mění služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců (Úř. věst. L 124, s. 1; Zvl. vyd. 01/02, s. 130), a nikoli proti napadenému rozsudku, a na straně druhé výtku vycházející z nesprávného právního posouzení, jehož se měl dopustit Soud pro veřejnou službu, která se však neopírá o žádný právní argument.
47 Jak již bylo uvedeno výše v bodě 45, z podaného kasačního opravného prostředku nicméně vyplývá, že druhý důvod kasačního opravného prostředku směřuje proti napadenému rozsudku a opírá se o právní argumenty odpovídající požadavkům čl. 138 odst. 1 písm. c) jednacího řádu.
48 Z uvedeného plyne, že námitky nepřípustnosti podané Komisí a Radou je třeba jako neopodstatněné zamítnout.
49 Pokud jde zadruhé o meritorní stránku projednávaného důvodu kasačního opravného prostředku, je třeba poukázat na to, že Rada na základě článku 283 ES přijala PŘOZ formou několikrát měněného nařízení Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 259/68 ze dne 29. února 1968, kterým se stanoví služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství a kterým se zavádějí zvláštní dočasná opatření použitelná pro úředníky Komise (Úř. věst. L 56, s. 1; Zvl. vyd. 01/02, s. 5). Účelem tohoto nařízení, jak plyne z jeho článku 1, je upravit právní vztahy Evropských společenství a jejich zaměstnanců. V souladu s čl. 249 druhým pododstavcem ES mají ustanovení tohoto nařízení, včetně článku 88 PŘOZ, obecnou působnost a jsou závazná v celém rozsahu a přímo použitelná ve všech členských státech.
50 Stejně tak i rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004, jak plyne z prvního bodu jeho odůvodnění, bylo přijato za účelem provedení norem upravujících vztahy Komise s jejími dočasnými smluvními zaměstnanci. Rozhodnutí stanoví pravidla pro výkon její široké posuzovací pravomoci, kterou disponuje coby OOUPS, v rámci vymezeném ustanoveními PŘOZ a v tomto ohledu představuje interní směrnici, přestože jej nelze považovat za obecné prováděcí ustanovení ve smyslu článku 126 PŘOZ. Rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004 je tudíž třeba považovat za orientační pravidlo chování, které si Komise sama stanovila a od kterého se nemůže odchýlit bez uvedení důvodů, které by ji k tomu vedly, neboť jinak by porušila zásadu rovného zacházení (viz obdobně rozsudek Tribunálu ze dne 7. února 1991, Ferreira de Freitas v. Komise, T‑2/90, Recueil, s. II‑103, body 56 a 61 a citovaná judikatura).
51 Naproti tomu směrnice 1999/70, jak správně poznamenal Soud pro veřejnou službu v bodě 86 napadeného rozsudku, je určena členským státům, nikoli orgánům. Nelze tudíž dospět k závěru, že ustanovení této směrnice sama o sobě ukládají orgánům povinnosti při výkonu zákonodárných či rozhodovacích pravomocí (viz v tomto smyslu obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 9. září 2003, Rinke, C‑25/02, Recueil, s. I‑8349, bod 24, a rozsudek Tribunálu ze dne 21. května 2008, Belfass v. Rada, T‑495/04, Sb. rozh. s. II‑781, bod 43).
52 Z uvedeného plyne, že ustanovení směrnice 1999/70, která provádějí rámcovou dohodu, nemohou být sama o sobě pramenem povinností ukládaných Radě či Komisi při výkonu zákonodárných či rozhodovacích pravomocí za účelem úpravy vztahů Evropských společenství a jejich zaměstnanců. Sama o sobě nemohou být ani základem pro námitku protiprávnosti vznesenou proti článku 88 PŘOZ a proti rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004.
53 Druhý důvod kasačního opravného prostředku je tudíž třeba jako neopodstatněný zamítnout.
K třetímu důvodu kasačního opravného prostředku
54 V rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku se navrhovatelé domnívají, že se Soud pro veřejnou službu dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 118 napadeného rozsudku zamítl námitky protiprávnosti vznesené proti článku 88 PŘOZ a proti rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004 s tím, že uvedený článek a uvedené rozhodnutí nejsou v rozporu s účelem a s minimálními požadavky týkajícími se pracovních smluv a poměrů na dobu určitou stanovenými v rámcové dohodě provedené směrnicí 1999/70.
55 Podstatou projednávaného důvodu kasačního opravného prostředku je otázka, zda a za jakých podmínek se lze směrnice 1999/70, která provádí rámcovou dohodu, dovolávat za účelem určení existence určité povinnosti orgánů nebo za účelem upřesnění rozsahu této povinnosti a založit na ní námitku protiprávnosti článku 88 PŘOZ a rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004, jež jsou právním základem pro napadená individuální rozhodnutí, neboť podle navrhovatelů brání možnosti, aby OOUPS přeměnil řadu po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou, jejichž předmětem je stabilní plnění trvalých úkolů, na pracovní smlouvu na dobu neurčitou.
56 V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že ačkoli ustanovení směrnice 1999/70, která provádějí rámcovou dohodu, nemohou být sama o sobě pramenem povinností ukládaných Radě či Komisi při výkonu zákonodárných či rozhodovacích pravomocí za účelem úpravy vztahů Evropských společenství a jejich zaměstnanců, a nemohou být ani základem pro námitku protiprávnosti vznesenou proti článku 88 PŘOZ a proti rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004 (viz výše bod 52), nic to nemění na tom, že norem či zásad stanovených v této směrnici či z ní dovozených se lze vůči těmto orgánům dovolávat, jestliže je patrné, že samy jsou jen zvláštním vyjádřením základních pravidel Smlouvy o ES a obecných zásad, jimiž jsou tyto orgány přímo vázány (viz v tomto smyslu rozsudek Rinke, bod 51 výše, body 24 až 28). Ve společenství práva je totiž jednotné použití práva základním požadavkem (rozsudek Soudního dvora ze dne 6. prosince 2005, ABNA a další, C‑453/03, C‑11/04, C‑12/04 a C‑194/04, Sb. rozh. s. I‑10423, bod 104) a na všechny právní subjekty se vztahuje zásada dodržování legality. Orgány tak mají povinnost, stejně jako jakýkoli jiný právní subjekt, dodržovat pravidla Smlouvy o ES i obecné právní zásady, které se na ně vztahují (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 17. prosince 1998, Baustahlgewebe v. Komise, C‑185/95 P, Recueil, s. I‑8417, body 18 až 21, a rozsudek Tribunálu ze dne 10. prosince 2009, Antwerpse Bouwwerken v. Komise, T‑195/08, Sb. rozh. s. II‑4439, bod 55).
57 Z výše uvedené judikatury plyne, že PŘOZ a rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004 by měly být v co největším možném rozsahu vykládány ve smyslu jednotného uplatňování práva a jejich souladu s účelem a požadavky rámcové dohody provedené směrnicí 1999/70 – jak rozhodl Soud pro veřejnou službu v bodech 117 a 118 napadeného rozsudku – jen tehdy, je-li patrné, že sám tento účel a tyto požadavky jsou zvláštním vyjádřením základních pravidel Smlouvy o ES a obecných právních zásad, jimiž jsou tyto orgány přímo vázány.
58 V projednávaném případě Soud pro veřejnou službu v bodech 122 a 123 napadeného rozsudku konstatoval, že „cílem rámcové dohody je vytvořit rámec pro opakované využívání kategorie pracovních poměrů [na dobu určitou], jež je považováno za potenciální zdroj zneužívání na úkor pracovníků, tím, že bude vytvořen určitý počet minimálních ochranných ustanovení, jejichž úkolem bude zabránit nejistotě v situaci pracovníků“ a že „konkrétně cílem ustanovení 5 bod[u] 1 rámcové dohody je ‚zabránit zneužití vyplývajícímu z použití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů uzavřených na dobu určitou‘“.
59 Zásada zákazu zneužití práva, podle které se nikdo nemůže zneužívajícím způsobem dovolávat právních norem, patří mezi obecné právní zásady, jejichž dodržování zajišťuje soud (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 22. května 2008, Ampliscientifica a Amplifin, C‑162/07, Sb. rozh. s. I‑4019, body 27, 30 a 32 a citovaná judikatura, a rozsudek Tribunálu ze dne 8. května 2007, Citymo v. Komise, T‑271/04, Sb. rozh. s. II‑1375, bod 107 a citovaná judikatura).
60 Dále je třeba konstatovat, že stanovení právního rámce za účelem zabránění zneužití vyplývajícímu z použití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů uzavřených na dobu určitou je cíl, který zákonodárce ve směrnici 1999/70 uznal a podpořil. Stíhání zneužívání práva v této oblasti navíc odpovídá cílům, které si Společenství a členské státy, vědomy si základních sociálních práv, jak jsou stanovena v Evropské sociální chartě podepsané v Turíně dne 18. října 1961 a v Chartě Společenství základních sociálních práv pracovníků z roku 1989, stanovily v článku 136 ES a mezi které náleží zlepšování životních a pracovních podmínek pracovníků a jejich přiměřená sociální ochrana.
61 Z uvedeného plyne, že zákonodárce při výkonu své zákonodárné pravomoci přijmout PŘOZ zakotvené v článku 283 ES a OOUPS při výkonu své široké posuzovací pravomoci v rámci vymezeném ustanoveními PŘOZ mají v souladu s cílem zlepšovat životní a pracovní podmínky pracovníků a s cílem jejich přiměřené sociální ochrany stanovenými v článku 136 ES povinnost při přijímání či provádění pravidel upravujících vztahy Evropských společenství a jejich zaměstnanců zabraňovat zneužívání práva vyplývajícímu z použití po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů uzavřených na dobu určitou.
62 Vzhledem k tomu, že Soud pro veřejnou službu v napadeném rozsudku konstatoval, že účel a minimální požadavky rámcové dohody provedené směrnicí 1999/70, konkrétně ustanovení 5 bodu 1 této dohody, jsou zvláštním vyjádřením zásady zákazu zneužití práva, tedy jedné z obecných právních zásad, mohl se při meritorním přezkumu námitky protiprávnosti vznesené proti článku 88 PŘOZ a proti rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004 oprávněně zabývat otázkou, do jaké míry lze tento článek a toto rozhodnutí vykládat konformně s účelem a s minimálními požadavky rámcové dohody, potažmo se zásadou zákazu zneužití práva.
63 Z toho plyne, že protiargumenty Komise a Rady je třeba jako neopodstatněné zamítnout.
64 Zbývá tedy přezkoumat, zda se Soud pro veřejnou službu dopustil, jak tvrdí navrhovatelé, nesprávného právního posouzení tím, že v bodě 118 napadeného rozsudku zamítl námitky protiprávnosti vznesené proti článku 88 PŘOZ a proti rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004, ačkoli tento článek a toto rozhodnutí nejsou či každopádně nemohou být vykládány konformně s účelem a s minimálními požadavky rámcové dohody provedené směrnicí 1999/70, jež se vztahují na práci na dobu určitou, neboť neodpovídají povinnosti orgánů zabraňovat při výkonu své legislativní a rozhodovací pravomoci zneužívání po sobě jdoucích pracovních smluv uzavřených na dobu určitou ve veřejné službě.
65 Je ovšem třeba vzít v úvahu, že navrhovatelé zpochybnili legalitu článku 88 PŘOZ a rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004 námitkou protiprávnosti ve smyslu článku 241 ES v rámci sporu, který se týká legality napadených individuálních rozhodnutí o odmítnutí OOUPS uzavřít nové pracovní smlouvy nebo prodloužit jejich předchozí pracovní smlouvy pomocných smluvních zaměstnanců, a to na dobu neurčitou, a nikoli na dobu určitou. Možnost daná článkem 241 ES dovolávat se nepoužitelnosti nařízení nebo aktu s obecnou působností, který představuje právní základ napadeného prováděcího aktu, ovšem není samostatným právem podat žalobu a může být vykonávána pouze cestou procesní námitky. V případě neexistence práva na podání odpovídající žaloby se nelze uvedeného článku 241 ES dovolávat (rozsudky Soudního dvora ze dne 16. července 1981, Albini v. Rada a Komise, 33/80, Recueil, s. 2141, bod 17, a ze dne 11. července 1985, Salerno a další v. Komise a Rada, 87/77, 130/77, 22/83, 9/84 a 10/84, Recueil, s. 2523, bod 36; rozsudek Tribunálu ze dne 22. října 1996, CSF a CSME v. Komise, T‑154/94, Recueil, s. II‑1377, bod 16). Projednávaný důvod kasačního opravného prostředku se tudíž může týkat jen otázky, zda Soud pro veřejnou službu nezatížil napadený rozsudek nesprávným právním posouzením, když rozhodl, že článek 88 PŘOZ a rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004 nejsou v důsledku toho, že OOUPS neukládají, aby řadu po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou, jejichž předmětem je stabilní plnění trvalých úkolů, přeměnil na pracovní smlouvu na dobu neurčitou, v rozporu s povinností Rady a Komise zabraňovat při výkonu své legislativní a rozhodovací pravomoci zneužívání práva vyplývajícímu z použití po sobě jdoucích pracovních smluv uzavřených na dobu určitou.
66 V této souvislosti je třeba zdůraznit, že ačkoli má zákonodárce povinnost účinně zabraňovat zneužívání po sobě jdoucích pracovních smluv uzavíraných na dobu určitou ze strany OOUPS, nic to nemění na tom, že je mu podle čl. 249 druhého pododstavce ES ponechána volba formy a prostředků, které jsou k tomu nejvhodnější. Z ustanovení směrnice 1999/70 konkretizovaných judikaturou v této souvislosti plyne, že povinnost zabraňovat zneužívání práva vyplývajícímu z používání po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů uzavíraných na dobu určitou lze splnit různými způsoby, mimo jiné přijetím opatření, která buď stanoví, že prodlužování takových pracovních smluv nebo poměrů musí být ospravedlněno objektivními důvody, anebo omezí maximální celkové trvání po sobě jdoucích pracovních smluv nebo poměrů na dobu určitou, anebo omezí počet prodloužení těchto pracovních smluv a poměrů. K dodržení této povinnosti, jak bylo konstatováno, naproti tomu není nutné stanovit povinnost upravit přeměnu řady pracovních smluv na dobu určitou na smlouvu na dobu neurčitou, alespoň ne tehdy, obsahuje-li dotčená právní úprava opatření k účinnému předcházení zneužívání po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou a opatření umožňující řádné ukládání sankcí za takové zneužívání a odstranění škodlivých následků pro dotčené osoby (viz v tomto smyslu obdobně rozsudky Soudního dvora ze dne 4. července 2006, Adeneler a další, C‑212/04, Sb. rozh. s. I‑6057, body 91 a 102, a ze dne 7. září 2006, Marrosu a Sardino, C‑53/04, Sb. rozh. s. I‑7213, body 47 a 53).
67 Z níže uvedených bodů 77 až 86 nicméně plyne, že ustanovení PŘOZ upravující uzavírání a prodlužování pracovních smluv dočasných zaměstnanců, pomocných zaměstnanců, smluvních zaměstnanců a pomocných smluvních zaměstnanců zakazují OOUPS, aby uzavíral po sobě jdoucí pracovní smlouvy na dobu určitou, jejichž předmětem je stabilní plnění trvalých úkolů. Z níže uvedeného bodu 87 dále plyne, že pokud OOUPS využíval po sobě jdoucí pracovní smlouvy uzavřené na dobu určitou k stabilnímu plnění trvalých úkolů, lze toto zneužití i negativní důsledky, jimž čelily dotčené osoby, napravit překvalifikováním pracovní smlouvy podle ustanovení PŘOZ, což může vést mimo jiné i k přeměně řady po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou na smlouvu na dobu neurčitou.
68 Soud pro veřejnou službu se tudíž tím, že rozhodl, že článek 88 PŘOZ a rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004 nejsou v rozporu s povinností Rady a Komise účinně zabraňovat a sankcionovat zneužívání práva, kterého se může OOUPS dopustit uzavíráním po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou, jejichž předmětem je stabilní plnění trvalých úkolů, nezatížil napadený rozsudek nesprávným právním posouzením, jak tvrdí navrhovatelé.
69 Třetí důvod kasačního opravného prostředku je tudíž třeba jako neopodstatněný zamítnout.
Ke čtvrtému důvodu kasačního opravného prostředku
70 V rámci čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelé namítají, že se Soud pro veřejnou službu dopustil nesprávného právního posouzení, když zamítl námitku protiprávnosti vznesenou proti článku 88 PŘOZ a vycházející z nerespektování povinnosti uvést odůvodnění s tím, že odůvodnění obsažené v bodě 36 odůvodnění nařízení č. 723/2004 dostatečně odůvodňuje cíl sledovaný zavedením nové kategorie pomocných smluvních zaměstnanců a že zvláštního odůvodnění navíc není třeba, neboť článek 88 PŘOZ ve spojení s článkem 3b PŘOZ a článek 3b PŘOZ ve spojení s ustanovením 5 rámcové dohody neohrožují účel a minimální požadavky rámcové dohody, jež se vztahují na práci na dobu určitou.
71 Vzhledem k tomu, že navrhovatelé namítají, že OOUPS odmítl s nimi uzavřít nové pracovní smlouvy nebo prodloužit jejich předchozí pracovní smlouvy, a to na dobu neurčitou, je třeba konstatovat, že svou námitkou protiprávnosti vycházející z nedostatku odůvodnění článku 88 PŘOZ vytýkají zákonodárci, že neuvedl důvody, proč nestanovil všeobecnou povinnost OOUPS přeměnit řadu po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou, jejichž předmětem je stabilní plnění trvalých úkolů, na smlouvu na dobu neurčitou.
72 Soud pro veřejnou službu zamítl tuto námitku protiprávnosti s tím, že v bodě 141 napadeného rozsudku konstatoval, že zvláštního odůvodnění nebylo v daném případě třeba tím spíše, že článek 88 PŘOZ, jak bylo konstatováno v bodě 134 napadeného rozsudku, neohrožuje účel a minimální požadavky rámcové dohody, jež se vztahují na práci na dobu určitou.
73 Jestliže lze čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku vykládat tak, že jeho podstatou je námitka nesprávného právního posouzení, jehož se měl dopustit Soud pro veřejnou službu tím, že v napadeném rozsudku neuvedl, že zákonodárce byl v důsledku povinnosti uvést odůvodnění stanovené v článku 253 ES povinen uvést důvody, proč nestanovil všeobecnou povinnost OOUPS přeměnit řadu po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou, jejichž předmětem je stabilní plnění trvalých úkolů, na smlouvu na dobu neurčitou, je třeba vyzdvihnout, že Soud pro veřejnou službu, jak plyne z bodu 67 tohoto rozsudku, právem v bodě 134 napadeného rozsudku v podstatě rozhodl, že zákonodárce nebyl povinen takovou povinnost stanovit, neboť ustanovení PŘOZ umožňují účinně zabraňovat a sankcionovat zneužívání práva, kterého se může OOUPS dopustit uzavíráním po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou, jejichž předmětem je stabilní plnění trvalých úkolů, a dokonce mohou případně vést i k přeměně takové řady pracovních smluv na smlouvu na dobu neurčitou. Soud pro veřejnou službu tudíž v bodech 141 a 142 napadeného rozsudku rovněž právem rozhodl, že zákonodárce nebyl povinen uvést důvody, proč nestanovil předmětnou všeobecnou povinnost.
74 Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku je tudíž třeba jako neopodstatněný zamítnout.
K pátému důvodu kasačního opravného prostředku
75 V rámci pátého důvodu kasačního opravného prostředku vytýkají navrhovatelé Soudu pro veřejnou službu, že odůvodnění napadeného rozsudku zatížil na několika místech nesprávným právním posouzením, když zamítl výtky, které přímo zpochybňovaly legalitu napadených individuálních rozhodnutí, jimiž OOUPS odmítl uzavřít s navrhovateli nové pracovní smlouvy nebo prodloužit jejich předchozí pracovní smlouvy, a to na dobu neurčitou.
76 Pro účely odpovědi na výtky, které navrhovatelé uvedli v rámci pátého důvodu kasačního opravného prostředku, je třeba připomenout a vymezit pojmy a charakteristické znaky vztahující se k jednotlivým typům pracovních smluv ve veřejné službě, jak je stanoví služební řád a PŘOZ.
77 Úvodem je třeba zdůraznit, že pojem „[stálé pracovní] místo zaměstnance jednoho z orgánů Společenství“ ve smyslu čl. 1a odst. 1 služebního řádu zahrnuje jen pracovní místa, která jsou v rozpočtu výslovně označená za „stálá“ nebo pojmenována obdobným způsobem (rozsudek Soudního dvora ze dne 19. března 1964, Schmitz v. EHS, 18/63, Recueil, s. 163, 192, a rozsudek Tribunálu ze dne 11. července 2002, Martinez Paramo a další v. Komise, T‑137/99 a T‑18/00, Recueil FP, s. I‑A‑119 a II‑639, bod 96). Jakýkoli jiný výklad by vedl ke značnému zvýšení počtu stálých pracovních míst poskytnutých rozpočtovým orgánem, a tím k popření pravomocí tohoto orgánu a zmaření jeho úmyslu (výše uvedený rozsudek Schmitz v. EHS, s. 192).
78 Z článku 1a odst. 1 služebního řádu ve spojení s články 2 až 5 PŘOZ dále plyne, že stálá pracovní místa u orgánů mají být v zásadě obsazována úředníky, a tudíž mohou být zaměstnanci obsazována jen výjimečně.
79 Zde je třeba poukázat na to, že čl. 2 písm. b) a d) PŘOZ sice výslovně stanoví, že dočasnými zaměstnanci lze obsadit stálé pracovní místo, nicméně zároveň stanoví, že tomu tak může být jen dočasně. Článek 8 druhý pododstavec PŘOZ kromě toho stanoví, že dočasný zaměstnanec nesmí být v takovém případě přijat na dobu delší čtyř let a že jeho smlouvu lze prodloužit jen jednou na dobu nejvýše dvou let. Na konci uvedené doby přestává být zaměstnán jako dočasný zaměstnanec skončením pracovního poměru, anebo jmenováním úředníkem za podmínek stanovených služebním řádem. Cílem této výjimky ze zásady, podle které mají být stálá pracovní místa obsazována jmenovanými úředníky, nemůže být nic jiného než vyhovět v jednotlivých případech služebním potřebám (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 28. února 1989, van der Stijl a Cullington v. Komise, 341/85, 251/86, 258/86, 259/86, 262/86, 266/86, 222/87 a 232/87, Recueil, s. 511, body 28 a 33). Výjimka se navíc uplatní jen v případě, že daný orgán disponuje neobsazeným stálým pracovním místem, se kterým rozpočet počítal (rozsudek Martinez Paramo a další v. Komise, bod 77 výše, bod 97).
80 Kromě toho platí, že ačkoli čl. 3 písm. b) a čl. 3b první pododstavec písm. b) PŘOZ výslovně stanoví, že pomocní zaměstnanci a pomocní smluvní zaměstnanci mohou být přijati – po přezkoumání možnosti dočasného umístění úředníků v rámci orgánu – k zastoupení některých úředníků či dočasných zaměstnanců zařazených na stálé pracovní místo, články 51 a 53 PŘOZ a článek 88 PŘOZ stanoví, že jejich pracovní smlouva musí být uzavřena na dobu určitou, a zároveň omezují možnosti prodloužení pracovní smlouvy a možnou skutečnou délku takového zaměstnání. Díky tomu má takové zaměstnání nejistou povahu, která odpovídá jeho účelu, jímž je zastoupit jmenovaného či dočasně umístěného úředníka, který dočasně nemůže vykonávat své funkce (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 1. února 1979, Deshormes v. Komise, 17/78, Recueil, s. 189, bod 37).
81 Pokud jde dále o pracovní místa, která jsou uvedena na seznamu pracovních míst přiloženém k oddílu rozpočtu každého orgánu a která rozpočtový orgán označil za dočasná, ta je třeba podle čl. 2 písm. a) a článku 9 PŘOZ obsazovat dočasnými zaměstnanci. Jelikož jsou tato pracovní místa uvedena na seznamu pracovních míst, odpovídají vymezeným trvalým úkolům veřejné služby, které však v důsledku volby rozpočtového orgánu neodpovídají „stálému pracovnímu místu“ ve smyslu vymezeném výše v bodě 77, jež má být podle zásady uvedené výše v bodě 78 obsazeno úředníkem. Lze tudíž stanovit, že pracovní smlouvy k obsazení takových pracovních míst mohou být v souladu s čl. 8 prvním pododstavcem PŘOZ uzavírány na dobu neurčitou. Je-li pracovní smlouva uzavřena na dobu určitou, lze ji prodloužit na dobu určitou nejvýše jednou a v případě dalšího prodloužení se z ní stává smlouva na dobu neurčitou.
82 Co se konečně týče pracovních míst, která nejsou uvedena na seznamu pracovních míst přiloženém k oddílu rozpočtu každého orgánu, a která jsou proto odměňována z prostředků vyhrazených za tímto účelem v příslušném oddíle rozpočtu orgánu, jak stanoví článek 3 a čl. 79 odst. 1 PŘOZ, ta neodpovídají vymezeným trvalým úkolům veřejné služby, a potažmo ani „stálému pracovnímu místu“ ve smyslu vymezeném výše v bodě 77 či dočasnému pracovnímu místu ve smyslu vymezeném výše v bodě 81. Než nabyla účinnosti nová ustanovení PŘOZ, zavedená nařízením č. 723/2004, musela být tato pracovní místa podle článku 3 PŘOZ obsazována pomocnými zaměstnanci. Podle článku 52 PŘOZ nelze od 31. prosince 2006 přijmout žádného nového pomocného zaměstnance a pracovní místa, která nejsou stálá ani dočasná, dříve obsazovaná pomocnými zaměstnanci, musejí být na základě čl. 3a odst. 1 a čl. 3b prvního pododstavce písm. a) PŘOZ obsazena smluvními zaměstnanci nebo pomocnými smluvními zaměstnanci.
83 V případě pracovních míst, která nejsou stálá ani dočasná, u některého z orgánů Evropské unie na jejím území je od té doby nezbytné rozlišovat pracovní místa, u nichž jsou náplní práce manuální nebo podpůrné správně-technické činnosti, a pracovní místa, u nichž je náplní práce výkon jiných funkcí či úkolů. Prvně uvedená pracovní místa je třeba podle čl. 3a písm. a) PŘOZ obsazovat smluvními zaměstnanci, zatímco pracovní místa uvedená na druhém místě je třeba podle čl. 3b prvního pododstavce písm. a) PŘOZ obsazovat pomocnými smluvními zaměstnanci. Posledně uvedené typy pracovních míst, jež mají být obsazována pomocnými smluvními zaměstnanci, v zásadě odpovídají pracovním místům, která jsou svou povahou nejistá, neboť náplní práce jsou úkoly dotčeného orgánu přechodné nebo silně naléhavé povahy, aniž je okamžitě k dispozici vhodné tabulkové pracovní místo, nebo jasně nedefinované úkoly (viz v tomto smyslu obdobně rozsudky Soudního dvora Deshormes v. Komise, bod 80 výše, bod 37; ze dne 19. listopadu 1981, Fournier v. Komise, 106/80, Recueil, s. 2759, bod 9, a ze dne 23. února 1983, Toledano Laredo a Garilli v. Komise, 225/81 a 241/81, Recueil, s. 347, bod 6).
84 V souladu s povahou těchto pracovních míst je stanoveno, že se pracovní smlouvy pomocného smluvního zaměstnance uzavírají na dobu určitou. Omezené jsou i možnosti prodloužení takové smlouvy a skutečná délka zaměstnání na základě takových smluv.
85 Naproti tomu pracovní místa, která nejsou stálá ani dočasná a která mají být podle čl. 3a písm. a) PŘOZ obsazována smluvními zaměstnanci, odpovídají pracovním místům, jež nejsou svou povahou nejistá, neboť odpovídají manuálním nebo podpůrným správně-technickým činnostem dotčeného orgánu, jež mohou mít trvalou povahu a mohou být jasně vymezeny, jak plyne z čl. 80 odst. 3 PŘOZ. Článek 85 odst. 1 a 2 PŘOZ tedy sice stanoví, že se pracovní smlouvy smluvního zaměstnance uzavírají na dobu určitou; stanoví však zároveň, že celková délka trvání jeho pracovního poměru na dobu určitou nesmí překročit deset let a že po jednom prodloužení, a v určitých případech po několika prodlouženích, lze tuto smlouvu prodloužit jen na dobu neurčitou.
86 Z výše uvedeného vyplývá, že hlavním charakteristickým znakem pracovních smluv pomocného smluvního zaměstnance je nejistota jejich trvání, která odpovídá samotnému účelu těchto smluv, jímž je umožnit, aby úkoly, které jsou dočasné svou povahou nebo z důvodu nepřítomnosti osoby plnící tyto úkoly, plnili příležitostní zaměstnanci. Tento režim nemůže tedy OOUPS zneužívat k dlouhodobému svěřování úkolů odpovídajících „stálému pracovnímu místu“ ve smyslu vymezeném výše v bodě 77, úkolů odpovídajících pracovním místům, která jsou uvedena na seznamu pracovních míst přiloženém k oddílu rozpočtu každého orgánu a která rozpočtové orgány označily za dočasná (viz výše bod 81), či úkolů manuální nebo podpůrné správně-technické činnosti ve smyslu čl. 3a písm. a) PŘOZ těmto zaměstnancům, kteří by v důsledku toho byli nestandardně využíváni za cenu dlouhodobé nejistoty (viz v tomto smyslu obdobně rozsudky Soudního dvora Deshormes v. Komise, bod 80 výše, body 37 a 38, a ze dne 11. července 1985, Maag v. Komise, 43/84, Recueil, s. 2581, body 18 a 19). Takové využití by totiž bylo v rozporu se zásadou zákazu zneužití práva uplatněnou na využívání po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou ve veřejné službě ze strany OOUPS (viz výše bod 71 a následující). Bylo by v rozporu i se zásadou rovného zacházení v oblasti veřejné služby (rozsudky Soudního dvora ze dne 11. září 2007, Lindorfer v. Rada, C‑227/04 P, Sb. rozh. s. I‑6767, bod 63, a ze dne 17. července 2008, Campoli v. Komise, C‑71/07 P, Sb. rozh. s. I‑5887, bod 50), podle které se na zaměstnance, kteří se objektivně nacházejí ve stejných podmínkách nebo ve stejném postavení, musejí vztahovat stejná pravidla.
87 Ačkoli podle služebního řádu a PŘOZ nelze zaměstnance jen na základě skutečnosti, že jsou jim dlouhodobě svěřovány úkoly odpovídající „stálému pracovnímu místu“ ve smyslu vymezeném výše v bodě 77, kvalifikovat jako úředníky ve smyslu čl. 1a odst. 1 služebního řádu, soudu rozhodujícímu o žalobě podané na základě článku 117 PŘOZ a článku 91 služebního řádu naproti tomu nic nebrání, aby smlouvu, která je formálně označena jako pracovní smlouva pomocného zaměstnance, smluvního zaměstnance nebo pomocného smluvního zaměstnance, a na jejímž základě zaměstnanec ve skutečnosti vykonává úkoly odpovídající stálému pracovnímu místu (viz v tomto smyslu rozsudek Deshormes v. Komise, bod 80 výše, body 44 až 53) či pracovnímu místu, které je uvedeno na seznamu pracovních míst přiloženém k oddílu rozpočtu každého orgánu a které rozpočtové orgány označily za dočasné (viz výše bod 81), kvalifikoval v souladu s právem a s ohledem na úkoly svěřené zaměstnanci a na skutkové okolnosti jako pracovní smlouvu dočasného zaměstnance. Soudu také nic nebrání, aby smlouvu, která je formálně označena jako pracovní smlouva pomocného smluvního zaměstnance ve smyslu článku 3b PŘOZ a na jejímž základě zaměstnanec ve skutečnosti vykonává úkoly manuální nebo podpůrné správně-technické činnosti ve smyslu čl. 3a písm. a) PŘOZ, kvalifikoval v souladu s právem a s ohledem na úkoly svěřené zaměstnanci a na skutkové okolnosti jako pracovní smlouvu smluvního zaměstnance ve smyslu článku 3a PŘOZ. V posledně uvedených případech lze podle okolností uvažovat i o případném překvalifikování řady po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou na smlouvu na dobu neurčitou upravující postavení ve skutečnosti odpovídající smlouvě dočasného zaměstnance ve smyslu čl. 2 písm. a) nebo c) PŘOZ anebo smluvního zaměstnance ve smyslu článku 3a PŘOZ, a to na základě čl. 8 prvního pododstavce nebo článku 85 PŘOZ.
88 To ovšem předpokládá, aby dotyčný zaměstnanec požádal OOUPS o uznání doby odpracované formálně na základě pracovní smlouvy pomocného zaměstnance, smluvního zaměstnance nebo pomocného smluvního zaměstnance jako doby odpracované v postavení dočasného zaměstnance, respektive o uznání doby odpracované formálně na základě pracovní smlouvy dočasného zaměstnance, pomocného zaměstnance nebo pomocného smluvního zaměstnance jako doby odpracované v postavení smluvního zaměstnance a o to, aby jeho po sobě jdoucí pracovní smlouvy na dobu určitou byly na základě čl. 8 prvního pododstavce nebo článku 85 PŘOZ překvalifikovány na smlouvu na dobu neurčitou upravující postavení ve skutečnosti odpovídající smlouvě dočasného zaměstnance ve smyslu čl. 2 písm. a) nebo c) PŘOZ anebo smluvního zaměstnance ve smyslu článku 3a PŘOZ. Dotyčný zaměstnanec dále musí prokázat, že pracovní místa odpovídající úkolům, které ve skutečnosti plnil, byla v dané době uvedena na seznamu pracovních míst přiloženém k oddílu rozpočtu každého orgánu a že byla neobsazená, a také že úkoly, které plnil jako pomocný zaměstnanec, smluvní zaměstnanec nebo pomocný smluvní zaměstnanec odpovídaly vymezeným trvalým úkolům veřejné služby (viz v tomto smyslu rozsudek Toledano Laredo a Garilli v. Komise, bod 83 výše, body 7 a 12) anebo manuálním nebo podpůrným správně-technickým činnostem ve smyslu čl. 3a písm. a) PŘOZ. Jelikož PŘOZ nestanoví konkrétní důkazní prostředky, může dotyčný zaměstnanec jako důkaz použít jakýkoli doklad o tom, že plnil vymezené trvalé úkoly veřejné služby (rozsudek Toledano Laredo a Garilli v. Komise, bod 83 výše, bod 13) anebo úkoly manuální nebo podpůrné správně-technické činnosti ve smyslu čl. 3a písm. a) PŘOZ. Dotyčný zaměstnanec musí také jakýmkoli způsobem prokázat, že jsou v jeho případě splněny všechny podmínky, které čl. 8 první pododstavec nebo článek 85 PŘOZ stanoví pro přeměnu pracovní smlouvy na dobu určitou na pracovní smlouvu na dobu neurčitou.
89 Na výtky, které navrhovatelé uvedli v rámci pátého důvodu kasačního opravného prostředku, je tedy třeba odpovědět s ohledem na výše vymezený právní rámec.
90 Zaprvé je třeba odpovědět na ty výtky uvedené v rámci pátého důvodu kasačního opravného prostředku, jimiž je Soudu pro veřejnou službu vytýkáno, že v napadeném rozsudku zamítl výtky žalobkyně ve věci F‑8/08, směřující proti jednomu z napadených individuálních rozhodnutí, a sice rozhodnutí, jímž byla délka její nové pracovní smlouvy pomocného smluvního zaměstnance omezena na dobu do 15. prosince 2008.
91 K výtce navrhovatelů, jejíž podstatou je, že Soud pro veřejnou službu při přezkumu legality sporného rozhodnutí nevyloučil použití pravidla šesti let, které plyne z rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004 a které mělo protiprávně omezit možnost OOUPS uzavřít novou pracovní smlouvu pomocného smluvního zaměstnance na celou dobu stanovenou v článku 88 PŘOZ, je třeba uvést, že žalobkyně ve věci F‑8/08 vytýká Komisi, jak plyne z bodu 54 napadeného rozsudku, že ji připravila o výhodu smlouvy na dobu neurčitou a o reálnou naději na služební postup, když ji ve sporném rozhodnutí nabídla novou pracovní smlouvu pomocného smluvního zaměstnance na dobu určitou jen do 15. prosince 2008. Dále je třeba poznamenat, že z bodů 41 až 57 napadeného rozsudku nevyplývá, že by žalobkyně ve věci F‑8/08 vznesla námitku protiprávnosti pravidla šesti let plynoucího z rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004, která by byla založena na tom, že toto pravidlo omezilo možnost OOUPS uzavřít novou pracovní smlouvu pomocného smluvního zaměstnance na celou dobu stanovenou v článku 88 PŘOZ. Z uvedeného vyplývá, že výtka navrhovatelů, kterou Soudu pro veřejnou službu v rámci pátého důvodu kasačního opravného prostředku vytýkají, že se dopustil nesprávného právního posouzení, když nerozhodl o legalitě pravidla šesti let, plynoucího z rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004, z hlediska článku 88 PŘOZ, je nepřípustná.
92 Ohledně výtky navrhovatelů, že Soud pro veřejnou službu nekonstatoval, že sporné rozhodnutí je stiženo nedostatkem odůvodnění z hlediska článku 88 PŘOZ, je dále třeba poukázat na to, že délka nové pracovní smlouvy pomocného smluvního zaměstnance žalobkyně ve věci F‑8/08, jak sami navrhovatelé uznávají ve svých písemnostech, byla omezena na dobu do 15. prosince 2008 na základě pravidla šesti let plynoucího z rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004. Soud pro veřejnou službu ovšem nebyl povinen zjišťovat, zda toto pravidlo nemělo být v projednávaném případě vyloučeno vzhledem k tomu, že omezilo možnost OOUPS uzavřít novou pracovní smlouvu pomocného smluvního zaměstnance na celou dobu stanovenou v článku 88 PŘOZ.
93 Konečně stran výtky, že Soud pro veřejnou službu v souboru pracovních smluv a dodatků k nim, který mu byl předložen, nedohledával, zda žalobkyně ve věci F‑8/08 plnila trvalé úkoly související s běžnou činností Komise, je třeba podotknout, že podle zásad uvedených výše v bodě 88 měla tato žalobkyně požádat o uznání doby odpracované formálně na základě pracovní smlouvy pomocného zaměstnance nebo pomocného smluvního zaměstnance jako doby odpracované na pozici dočasného zaměstnance nebo smluvního zaměstnance, a jakýmkoli způsobem prokázat, že všechny podmínky pro přeměnu řady jejích po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou na smlouvu na dobu neurčitou jsou v jejím případě splněny. Z vlastních zjištění Soudu pro veřejnou službu uvedených v bodě 144 napadeného rozsudku přitom vyplývá, že tomu tak v projednávaném případě nebylo. Kromě toho Soud pro veřejnou službu, jak sám správně připomněl v bodech 77 a 144 napadeného rozsudku, nemá povinnost dohledávat v přílohách návrhu na zahájení řízení, zda neobsahují informace způsobilé zaplnit mezery v uvedeném návrhu, neboť přílohy mají jen čistě důkazní a pomocnou funkci (rozsudky Tribunálu ze dne 18. října 2001, X v. ECB, T‑333/99, Recueil, s. II‑3021, bod 190; ze dne 20. března 2002, ABB Asea Brown Boveri v. Komise, T‑31/99, Recueil, s. II‑1881, bod 113, a ze dne 15. října 2008, Mote v. Parlament, T‑345/05, Sb. rozh. s. II‑2849, bod 75). Z uvedeného plyne, že výtka navrhovatelů je neopodstatněná.
94 Zadruhé je třeba odpovědět na výtky uvedené v rámci pátého důvodu kasačního opravného prostředku, jimiž je Soudu pro veřejnou službu vytýkáno, že v napadeném rozsudku zamítl výtky žalobců ve věci F‑134/07, jejichž jména jsou uvedena v příloze, směřující proti individuálním rozhodnutím stanovícím podmínky jejich přijetí, neboť na základě článku 88 PŘOZ a pravidla šesti let plynoucího z rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004 omezila délku jejich pracovních smluv nebo jimi byly zamítnuty jejich žádosti o prodloužení pracovní smlouvy, a to na dobu neurčitou.
95 K výtce navrhovatelů, jejíž podstatou je, že Soud pro veřejnou službu porušil článek 253 ES, když v bodě 148 napadeného rozsudku nekonstatoval neexistující či nedostatečné odůvodnění z hlediska obecných zásad nebo minimálních požadavků rámcové dohody, jež se vztahují na práci na dobu určitou, u rozhodnutí, jimiž OOUPS s ohledem na meze stanovené článkem 88 PŘOZ a pravidlem šesti let plynoucím z rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004 odmítl uzavřít nové pracovní smlouvy nebo prodloužit předchozí pracovní smlouvy pomocného smluvního zaměstnance, a to na dobu neurčitou, je třeba uvést, že PŘOZ a rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004 splňují požadavky plynoucí ze zásady zákazu zneužití práva uplatněné na využívání po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou ve veřejné službě (viz výše bod 67), neboť umožňují účinně zabraňovat zneužívání po sobě jdoucích pracovních smluv uzavíraných na dobu určitou k stabilnímu plnění trvalých úkolů, řádně ukládat sankce za takové zneužívání i odstraňovat škodlivé následky pro dotčené osoby. V případě řady po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou tudíž OOUPS není povinen odůvodňovat každé odmítnutí uzavřít novou pracovní smlouvu nebo prodloužit předchozí pracovní smlouvu, a to na dobu neurčitou, jinak než odkazem na příslušná ustanovení PŘOZ a popřípadě na rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004. Z uvedeného vyplývá, že výtka navrhovatelů, kterou Soudu pro veřejnou službu vytýkají, že nekonstatoval neexistující či nedostatečné odůvodnění z hlediska zásady zákazu zneužití práva, uplatněné na využívání po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou ve veřejné službě, u rozhodnutí, jimiž OOUPS s ohledem na meze stanovené článkem 88 PŘOZ a pravidlem šesti let plynoucím z rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004 odmítl uzavřít se žalobci ve věci F‑134/07, jejichž jména jsou uvedena v příloze, nové pracovní smlouvy nebo prodloužit jejich předchozí pracovní smlouvy, a to na dobu neurčitou, je neopodstatněná.
96 Pro případ, že by tyto výtky bylo třeba vykládat i v tom smyslu, že Soud pro veřejnou službu v rozporu s právem nezohlednil skutečnost, že žalobci ve věci F‑134/07, jejichž jména jsou uvedena v příloze, plnili trvalé úkoly veřejné služby jakožto pomocní zaměstnanci, smluvní zaměstnanci nebo pomocní smluvní zaměstnanci, respektive úkoly manuální nebo podpůrné správně-technické činnosti ve smyslu čl. 3a odst. 1 písm. a) PŘOZ jakožto pomocní smluvní zaměstnanci, je třeba poukázat na to, že z výše uvedených úvah plyne, že podle PŘOZ nelze sankci za zneužití práva, na které poukazují navrhovatelé, uložit dříve, než dojde k překvalifikování jejich po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou, při kterém budou zohledněny úkoly, které po dobu svého zaměstnání skutečně plnili, i odpracovaná doba. To předpokládá, že navrhovatelé prokáží, že v jejich případě jsou splněny všechny podmínky pro takové překvalifikování (viz výše bod 88). V projednávaném případě z napadeného rozsudku ani z pátého důvodu kasačního opravného prostředku neplyne, že by navrhovatelé požádali o uznání doby odpracované formálně na základě pracovní smlouvy pomocného zaměstnance, smluvního zaměstnance nebo pomocného smluvního zaměstnance jako doby odpracované v postavení dočasného zaměstnance, respektive o uznání doby odpracované formálně na základě pracovní smlouvy pomocného smluvního zaměstnance jako doby odpracované v postavení smluvního zaměstnance, že by se na základě čl. 8 prvního pododstavce nebo článku 85 PŘOZ domáhali přeměny řady svých po sobě jdoucích pracovních smluv na dobu určitou na smlouvu na dobu neurčitou ani že by na podporu těchto žádostí uvedli veškeré vyžadované důkazy.
97 Z uvedeného plyne, že pátý důvod kasačního opravného prostředku je třeba zamítnout.
98 Z výše uvedeného plyne, že napadený rozsudek je třeba zrušit v rozsahu, v němž podle něj není třeba rozhodovat o návrhových žádáních žalobců ve věci F‑134/07, jejichž jména jsou uvedena v příloze, týkajících se rozhodnutí o zamítnutí jejich stížností.
99 Ve zbývající části je třeba kasační opravný prostředek zamítnout.
K důsledkům částečného zrušení napadeného rozsudku
100 Podle čl. 13 odst. 1 přílohy I statutu Soudního dvora platí, že je-li kasační opravný prostředek opodstatněný, může Tribunál, zruší-li rozhodnutí Soudu pro veřejnou službu, vydat rozhodnutí ve věci sám, dovoluje-li to spor. V projednávané věci tomu tak je v případě návrhových žádání žalobců ve věci F‑134/07, jejichž jména jsou uvedena v příloze, týkajících se rozhodnutí o zamítnutí jejich stížností (viz výše body 44 a 98).
101 Ze spisu plyne, že výslovná rozhodnutí o zamítnutí stížností žalobců ve věci F‑134/07, jejichž jména jsou uvedena v příloze, se výslovně vyjadřují k právním a skutkovým otázkám, jimiž se napadená individuální rozhodnutí nezabývala. V těchto rozhodnutích totiž správa při posuzování námitek protiprávnosti uvedených ve stížnostech poprvé zaujala stanovisko k legalitě napadených individuálních rozhodnutí z hlediska PŘOZ a rozhodnutí ze dne 28. dubna 2004 a k nepoužitelnosti ustanovení rámcové dohody provedených směrnicí 1999/70 na pracovněprávní vztahy mezi Komisí a dotčenými navrhovateli. Dotčení navrhovatelé tudíž měli právní zájem na podání návrhu na zrušení rozhodnutí o zamítnutí jejich stížností, a zpochybnit tak opodstatněnost uvedeného posouzení.
102 Je ovšem třeba poznamenat, že Soud pro veřejnou službu v napadeném rozsudku rozhodl o všech žalobních důvodech a námitkách, které dotčení žalobci v řízení v prvním stupni uvedli na podporu svých návrhových žádání znějících na zrušení rozhodnutí o zamítnutí jejich stížností i návrhových žádání znějících na zrušení napadených individuálních rozhodnutí. Důvody kasačního opravného prostředku, jimiž je zpochybňováno rozhodnutí Soudu pro veřejnou službu zamítnout napadeným rozsudkem tyto žalobní důvody a námitky, byly rozsudkem v projednávané věci zamítnuty.
103 Důvody, pro které byly napadeným rozsudkem zamítnuty žalobní důvody a námitky uváděné žalobci ve věci F‑134/07, jejichž jména jsou uvedena v příloze, respektive pro které bylo rozsudkem v projednávané věci potvrzeno rozhodnutí Soudu pro veřejnou službu zamítnout tyto žalobní důvody a námitky, a to v rozsahu, v němž směřovaly proti napadeným individuálním rozhodnutím, odůvodňují i zamítnutí uvedených žalobních důvodů a námitek v rozsahu, v němž směřují proti rozhodnutím o zamítnutí stížností těchto žalobců.
104 Žalobu žalobců ve věci F‑134/07, jejichž jména jsou uvedena v příloze, je tudíž třeba v rozsahu, v němž zní na zrušení rozhodnutí o zamítnutí jejich stížností, zamítnout.
K nákladům řízení
105 V souladu s čl. 148 prvním pododstavcem jednacího řádu platí, že je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Tribunál vydá sám rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.
106 Podle čl. 87 odst. 2 prvního pododstavce téhož jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě jeho článku 144, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.
107 Vzhledem k tomu, že žalobci neměli ve věci úspěch a Komise i Rada náhradu nákladů ve svém návrhu požadovaly, ponesou žalobci své vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí a Radou v rámci tohoto řízení.
Z těchto důvodů
TRIBUNÁL (kasační senát)
rozhodl takto:
1) Rozsudek Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (druhého senátu) ze dne 4. června 2009, Adjemian a další v. Komise (F‑134/07 a F‑8/08), se zrušuje v rozsahu, v němž podle něj není třeba rozhodovat o návrhových žádáních žalobců ve věci F‑134/07, jejichž jména jsou uvedena v příloze, týkajících se rozhodnutí o zamítnutí jejich stížností.
2) Ve zbývající části se kasační opravný prostředek zamítá.
3) Žaloba žalobců ve věci F‑134/07, jejichž jména jsou uvedena v příloze, se zamítá v rozsahu, v němž zní na zrušení rozhodnutí o zamítnutí jejich stížností.
4) Vahan Adjemian a 175 současných a bývalých zaměstnanců Evropské komise, jejichž jména jsou uvedena v příloze, ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Komisí a Radou Evropské unie v rámci tohoto řízení.
|
Jaeger |
Pelikánová |
Truchot |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 21. září 2011.
Podpisy.
Příloha
Matteo Ambietti, s bydlištěm v Gallarate (Itálie),
Elisabetta Avanti, s bydlištěm ve Vedano Oloně (Itálie),
Daniela Baiguera, s bydlištěm v Cadrezzate (Itálie),
Douglas James Beare, s bydlištěm v Azzale (Itálie),
Valentina Benzi, s bydlištěm ve Varese (Itálie),
Maria Nicoletta Berta, s bydlištěm v Buguggiate (Itálie),
Conrad Bielsky, s bydlištěm v Ispře (Itálie),
Maria Bielza Diaz‑Caneja, s bydlištěm v Ispře,
Roberta Bino, s bydlištěm v Ispře,
Kristin Boettcher, s bydlištěm v Rancu (Itálie),
Valeria Boschini, s bydlištěm v Tainu (Itálie),
Mounir Bouhifd, s bydlištěm v Arolu di Leggiuno (Itálie),
Cristina Brovelli, s bydlištěm v Ispře,
Daniela Brovelli, s bydlištěm v Rancu,
Clementine Burnley, s bydlištěm v Tainu,
Daniela Buzica, s bydlištěm v Ispře,
Giovanni Calderone, s bydlištěm v Leggiunu (Itálie),
Marco Canonico, s bydlištěm v Refrancore (Itálie),
Stefano Casalegno, s bydlištěm v Angeře (Itálie),
Javier Castro Jimenez, s bydlištěm v Ispře,
Denise Cecconello, s bydlištěm v Cocquio Trevisagu (Itálie),
Francesca Cellina, s bydlištěm ve Varese,
Francesca Cenci, s bydlištěm v Travedoně-Monate (Itálie),
Laura Cerotti, s bydlištěm v Dairagu (Itálie),
Houtai Choumane, s bydlištěm v Lavenu (Itálie),
Graziella Cimino Reale, s bydlištěm v Guidonii Montecelio (Itálie),
Marco Clerici, s bydlištěm v Legnanu (Itálie),
Bruno Combal, s bydlištěm v Besozzu (Itálie),
Costanza Giulia Conte, s bydlištěm v Ispře,
Tatiana Conti, s bydlištěm ve Vedano Oloně,
Domenica Cortellini, s bydlištěm v Brebbii (Itálie),
Orna Cosgrove, s bydlištěm ve Varese,
Giulio Cotogno, s bydlištěm v Rovellesce (Itálie),
Cristina Croera, s bydlištěm v Tainu,
Ana Maria Cruz Naranjo, s bydlištěm v Cardaně di Besozzo (Itálie),
Barbara Cuniberti, s bydlištěm v Angeře,
Bianca D’Alimonte, s bydlištěm v Sesto Calende (Itálie),
Miranta Dandoulaki, s bydlištěm v Aténách (Řecko),
Alexander De Meij, s bydlištěm v Leggiunu,
Wim Decoen, s bydlištěm v Brebbii,
Christiane Deflandre, s bydlištěm v Travedona Monate,
Riccardo Del Torchio, s bydlištěm v Gemoniu (Itálie),
Elena Demicheli, s bydlištěm v Sesto Calende,
Manuela Di Lorenzo, s bydlištěm v Sangianu (Itálie),
Stefano Donadello, s bydlištěm v Arsago Sepriu (Itálie),
Anna Donato, s bydlištěm v Tainu,
Bruno Duarte De Matos E Sousa Pereira, s bydlištěm v Ispře,
Sami Dufva, s bydlištěm v Biandronnu (Itálie),
Wesley Duke, s bydlištěm v Gavirate (Itálie),
Diego Escudero Rodrigo, s bydlištěm v Tainu,
Claudio Forti, s bydlištěm v Malgessu (Itálie),
Monica Gandini, s bydlištěm v Buguggiate,
Aliki Georgakaki, s bydlištěm v Alkmaaru (Nizozemsko),
Giovanni Giacomelli, s bydlištěm v Lavenu,
Alessandra Giallombardo, s bydlištěm v Gavirate,
Nadia Giboni, s bydlištěm v Brebbii,
Maria Giovanna Giordanelli, s bydlištěm ve Vergiate (Itálie),
Maria Giuseppina Grillo, s bydlištěm v Sangianu,
Manuela Grossi, s bydlištěm v Rancu,
Laurence Guy-Mikkelsen, s bydlištěm v Angeře,
Rachel Margaret Harvey-Kelly, s bydlištěm v Cardaně di Besozzo,
Paul Hasenohr, s bydlištěm v Arolu di Leggiuno,
Ulla Marjaana Helminen, s bydlištěm v Lavenu,
Gea Huykman, s bydlištěm v Anna Paulowně (Nizozemsko),
Elisabeth Marie Cecile Joossens, s bydlištěm v Biandronnu,
Lyudmila Kamburska, s bydlištěm v Rancu,
Maria Cristina La Fortezza, s bydlištěm v Arsago Sepriu,
Debora Lacchin, s bydlištěm v Brebbii,
Rafal Leszczyna, s bydlištěm ve Varese,
Amin Lievens, s bydlištěm v Tainu,
Silvia Loffelholz, s bydlištěm v Gavirate,
Davide Lorenzini, s bydlištěm ve Varese,
Chiara Macchi, s bydlištěm v Casalzuignu (Itálie),
Andrew John Edgar MacLean, s bydlištěm ve Varese,
Andrea Magistri, s bydlištěm v Ispře,
Alessia Maineri, s bydlištěm ve Varese,
Simone Malfara, s bydlištěm v Ispře,
Adriana Marino, s bydlištěm v Tainu,
Patrizia Masoin, s bydlištěm v Bruselu (Belgie),
Matteo Mazzuccato, s bydlištěm v Legnanu,
Stefania Minervino, s bydlištěm v Cittigliu (Itálie),
Eduardo Luis Montes Torralbo, s bydlištěm v Ispře,
Davide Moraschi, s bydlištěm v Seville (Španělsko),
Claudio Moroni, s bydlištěm v Besozzu,
Giovanni Narciso, s bydlištěm v Ispře,
Andrew Darren Nelson, s bydlištěm v Angeře,
Elisa Nerboni, s bydlištěm v Angeře,
Isabella Claudia Neugebauer, s bydlištěm v Arolu di Leggiuno,
Francesca Nicoli, s bydlištěm v Lavenu,
Victor Alexander Nievaart, s bydlištěm v Alkmaaru,
Magdalena Nováčková, s bydlištěm v Alkmaaru,
Joanna Nowak, s bydlištěm v Ispře,
Victoria Wendy O’Brien, s bydlištěm v Angeře,
Davide Orto, s bydlištěm v Gallarate,
Alessio Ossola, s bydlištěm v Brebbii,
Silvia Parnisari, s bydlištěm v Aroně (Itálie),
Manuela Pavan, s bydlištěm v San Felice (Itálie),
Immaculada Pizzaro Moreno, s bydlištěm v Seville,
Marina Pongillupi, s bydlištěm v Rancu,
Marsia Pozzato, s bydlištěm v Sestu Calende,
Elisa Pozzi, s bydlištěm v Tainu,
Giovanna Primavera, s bydlištěm v Angeře,
Michele Rinaldin, s bydlištěm v Sesto Calende,
Alice Ripoli, s bydlištěm v Gavirate,
Emanuela Rizzardi, s bydlištěm v Lavenu,
Michela Rossi, s bydlištěm v Tainu,
Andrew Rowlands, s bydlištěm v Bodiu (Itálie),
Helen Salak, s bydlištěm v Cocquio Trevisagu,
Jaime Sales Saborit, s bydlištěm v Ispře,
Maria Sonia Salina, s bydlištěm ve Vergiate,
Anne Marie Sanchez Cordeil, s bydlištěm v Besozzu,
Ferruccio Scaglia, s bydlištěm v Oleggiu (Itálie),
Niels Schulze, s bydlištěm v Sestu Calende,
Francesca Serra, s bydlištěm v Cadrezzate,
Penka Shegunova, s bydlištěm v Geelu (Belgie),
Donatella Soma, s bydlištěm v Ispře,
Monica Squizzato, s bydlištěm v Inarcu (Itálie),
Alan Steel, s bydlištěm v Lavenu,
Robert Oleij Strobl, s bydlištěm v Rancu,
Marcel Suri, s bydlištěm v Brebbii,
Malcolm John Taberner, s bydlištěm v Monvalle (Itálie),
Martina Telo, s bydlištěm ve Vicenze (Itálie),
Saara Tetri, s bydlištěm v Cittigliu,
Barbara Claire Thomas, s bydlištěm v Cocquio Trevisagu,
Donatella Turetta, s bydlištěm v Rancu,
Adamo Uboldi, s bydlištěm v Cardaně di Besozzo,
Monica Vaglica, s bydlištěm v Osmate (Itálie),
Paulo Valente De Jesus Rosa, s bydlištěm v Travedona Monate,
Corinna Valli, s bydlištěm v Leggiunu,
Federica Vanetti, s bydlištěm v Cittigliu,
Christophe Vantongelen, s bydlištěm v Besozzu,
Irene Vernacotola, s bydlištěm v Legnanu,
Ottaviano Veronese, s bydlištěm v Segrate (Itálie),
Patricia Vieira Lisboa, s bydlištěm v Angeře,
Maria Pilar Vizcaino Martinez, s bydlištěm v Monvalle,
Giulia Zerauschek, s bydlištěm v Terstu (Itálie),
Marco Zucchelli, s bydlištěm v Ternate (Itálie),
Erika Adorno, s bydlištěm v Travedona Monate,
Valeria Bossi, s bydlištěm v Comeriu (Itálie),
Barbara Cattaneo, s bydlištěm v Leggiunu,
Claudia Cavicchioli, s bydlištěm v Caravate (Itálie),
Fatima Doukkali, s bydlištěm ve Varese,
Orla Huryley, s bydlištěm v Rancu,
Romina La Micela, s bydlištěm v Besozzu,
Lucia Martinez Simon, s bydlištěm v Rancu,
Daniela Piga, s bydlištěm v Roggianu (Itálie),
Pamela Porcu, s bydlištěm v Cittigliu,
Silvia Sciacca, s bydlištěm ve Varese,
Sarah Solda, s bydlištěm v Brebbii,
Cristina Zocchi, s bydlištěm v Breganu (Itálie),
Angela Baranzini, s bydlištěm v Besozzu,
Elly Bylemans, s bydlištěm v Balen (Belgie),
Sabrina Calderini, s bydlištěm v Solbiate Arno (Itálie),
Davide Capuzzo, s bydlištěm ve Vergiate,
Ivano Caravaggi, s bydlištěm v Besozzu,
Elisa Dalle Molle, s bydlištěm v Ranstu (Belgie),
Wendy De Vos, s bydlištěm v Grand-Bigard (Belgie),
Volkmar Ernst, s bydlištěm ve Weingartenu (Německo),
Matteo Fama, s bydlištěm v Sangianu (Itálie),
Arianna Farfaletti Casali, s bydlištěm ve Varese,
Sasa Gligorijevic, s bydlištěm v Monvalle,
Raffaella Magi Galluzzi, s bydlištěm ve Varese,
Sophie Mühlberger, s bydlištěm v Karlsruhe (Německo),
Pamela Muscillo, s bydlištěm ve Varese,
Jan Paepen, s bydlištěm v Balen,
Marco Paviotti, s bydlištěm v Bagnaria Arse (Itálie),
Slavka Prvakova, s bydlištěm v Alkmaaru (Nizozemsko),
Andreas Ratzel, s bydlištěm v Linkenheimu (Německo),
Thierry Romero, s bydlištěm ve Štrasburku (Francie),
Jose Pablo Solans Vila, s bydlištěm v Monvalle,
Susan Wray, s bydlištěm v Tuitjenhornu (Nizozemsko),
Sven Wurzer, s bydlištěm v Linkenheimu,
Sylvia Zamana, s bydlištěm v Castricu (Nizozemsko),
Uwe Zweigner, s bydlištěm v Leopoldshafenu (Německo),
Colette Renier, s bydlištěm v Bruselu.
* Jednací jazyk: francouzština.