178

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 25. února 2009 podala žalobkyně projednávanou žalobu.

[omissis]

186

Komise navrhuje, aby Tribunál:

[omissis]

64

Je třeba připomenout, že jak vyplývá zejména z bodů 12, 46 a 59 písm. a) odůvodnění napadeného rozhodnutí, Komise tím, že měla za to, že investiční pobídka byla poskytnuta v prosinci 2006, usoudila, že tato pobídka představuje individuální opatření přijaté na základě režimu N 642/2002. Komise tudíž dospěla v napadeném rozhodnutí k závěru, že investiční pobídka představuje existující podporu ve smyslu čl. 1 písm. b) bodu ii) nařízení č. 659/1999.

65

Podle ustálené judikatury platí, že jakmile je jednou obecný režim podpory schválen Komisí, individuální opatření provádějící tento režim nemusí být Komisi oznamována, ledaže by Komise v tomto směru učinila výhrady v rozhodnutí o schválení. Vzhledem k tomu, že individuální podpory jsou pouze individuálními opatřeními provádějícími obecný režim podpor, jsou faktory, které by Komise měla vzít v úvahu pro jejich posouzení, tytéž jako faktory, které použila při přezkumu obecného režimu. Je tedy zbytečné, aby Komise zkoumala individuální podpory (rozsudek ze dne 5. října 1994, Itálie v. Komise, C‑47/91, Recueil, EU:C:1994:358, bod 21; rozsudek ze dne 24. září 2008, Kahla/Thüringen Porzellan v. Komise, T‑20/03, Sb. rozh., EU:T:2008:395, bod 92).

66

Unijní soud rovněž potvrdil, že zabývá-li se Komise individuální podporou, která byla údajně poskytnuta na základě dříve schváleného režimu, nemůže tuto podporu bez dalšího zkoumat přímo ve vztahu ke Smlouvě. Před zahájením jakéhokoli řízení se musí nejprve omezit na kontrolu, zda podpora spadá do obecného režimu a splňuje podmínky stanovené v rozhodnutí schvalujícím tento režim. Pokud by takto nepostupovala, Komise by se při přezkumu každé individuální podpory mohla vrátit ke svému rozhodnutí o schválení režimu podpory, v jehož případě se předpokládá, že byl přezkum ve vztahu k článku 87 Smlouvy již proveden. Byly by tak ohroženy zásady ochrany legitimního očekávání a právní jistoty jak ve vztahu k členským státům, tak k hospodářským subjektům, neboť individuální podpory, jež jsou v plném souladu s rozhodnutím o schválení režimu podpory, by tak mohly být kdykoli zpochybněny Komisí (rozsudky Itálie v. Komise, bod 65 výše, EU:C:1994:358, bod 24, a ze dne 10. května 2005, Itálie v. Komise, C‑400/99, Sb. rozh., EU:C:2005:275, bod 57).

67

Pokud po takto omezeném přezkumu Komise dojde k závěru, že individuální podpora je v souladu s rozhodnutím o schválení režimu, musí na ni nahlížet jako na schválenou podporu, tedy na existující podporu. Dojde-li Komise naopak k závěru, že se na individuální podporu nevztahuje rozhodnutí o schválení režimu, je podporu nutno považovat za novou podporu (rozsudky Itálie v. Komise, bod 65 výše, EU:C:1994:358, body 25 a 26, a Itálie v. Komise, bod 66 výše, EU:C:2005:275, bod 57).

68

V projednávané věci se Komise zabývá individuální podporou, konkrétně spornou investiční pobídkou, o níž německé orgány tvrdily, že byla přijata na základě režimu N 642/2002 schváleného Komisí. Podle výše uvedených zásad tak Komise měla přezkoumat, zda se na toto opatření vztahoval dotčený režim a pokud ano, zda splňoval podmínky stanovené v rozhodnutí o jeho schválení. Komise totiž v napadeném rozhodnutí dospěla k závěru, že tomu tak bylo (body 44 až 46 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

69

Vzhledem k tomu, že Komise v projednávané věci přistoupila v souladu se zásadami uvedenými v bodech 66 a 67 výše k přezkumu spočívajícím v ověření souladu oznámeného opatření podpory s režimem N 642/2002, bylo správné, že přihlédla k datu poskytnutí tohoto opatření. S přihlédnutím ke skutečnosti, že podle judikatury uvedené v bodě 65 výše toto opatření nepodléhalo oznamovací povinnosti a že jej Komise v zásadě neměla zkoumat (ledaže by k tomu došlo na základě stížnosti žalobkyně a následnému oznámení tohoto opatření ze strany Spolkové republiky Německo), tím, že by bez dalšího provedla přezkum tohoto opatření na základě právního režimu použitelného ke dni přijetí napadeného rozhodnutí, porušila by zásady ochrany legitimního očekávání a právní jistoty, neboť by hrozilo, že by toto opatření, které by bylo v souladu s rozhodnutím o schválení režimu N 642/2002, mohlo být kdykoli zpochybněno Komisí v závislosti na právním režimu použitelném ke dni jejího rozhodnutí.

70

Argumentu žalobkyně, podle něhož v případě uznání okamžiku poskytnutí podpory za okamžik, jenž určuje použitelný právní režim, členské státy mohou učiněním oznámení po poskytnutí podpory pro účely „právní jistoty“ v zásadě určit právo použitelné ratione temporis, nelze vyhovět. Oznámení opatření totiž není tím, co určuje právní režim použitelný ratione temporis na toto opatření, ale povaha opatření coby existující podpory, jež v zásadě nepodléhá oznamovací povinnosti, nebo coby nové podpory, jež podléhá oznamovací povinnosti a zákazu poskytnutí podle čl. 88 odst. 3 ES. Oznámení představuje pouze procesní nástroj, který má Komisi umožnit ověřit dotčené opatření, a nevytváří právní účinky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. prosince 2008, Komise v. Freistaat Sachsen, C‑334/07 P, Sb. rozh., EU:C:2008:709, bod 52).

71

Konečně je třeba poznamenat, že rozsudek Komise v. Freistaat Sachsen, bod 70 výše (EU:C:2008:709) dovolávaný žalobkyní toto tvrzení týkající se určení období, z něhož Komise měla vycházet při určení investiční pobídky, nepodporuje. Ve věci, v níž byl vydán tento rozsudek, totiž Komise musela zkoumat záměr nové podpory oznámené Spolkovou republikou Německo, kdežto v projednávané věci se jednalo o přezkum opatření podpory, o němž se tvrdilo, že se jedná o existující podporu.

72

Zdá se tedy, že přezkum, který měla Komise provést ve věci, v níž byl vydán rozsudek Komise v. Freistaat Sachsen, bod 70 výše (EU:C:2008:709), se odlišoval od přezkumu, který měla provést v projednávané věci, jelikož opatření dotčená v těchto dvou věcech jsou odlišné povahy. Proto není tvrzení Soudního dvora v bodě 50 rozsudku Komise v. Freistaat Sachsen, bod 70 výše (EU:C:2008:709), relevantní v projednávané věci.

73

S přihlédnutím k předchozím úvahám je třeba dospět k závěru, že Komise při svém posouzení správě vycházela z data poskytnutí investiční pobídky a že pokud jde o tuto problematiku, nečelila závažným obtížím.

[omissis]

149

Je třeba přezkoumat, zda Komise mohla po završení předběžné fáze přezkumu a bez zahájení formálního vyšetřovacího řízení stanoveného v čl. 88 odst. 2 ES přijmout použití německými orgány 0,5% paušální sazby ze zaručené částky pro účely určení prvku podpory u sporných záruk. Toto přijetí výše uvedené sazby bylo ve struktuře napadeného rozhodnutí zásadní, jelikož na základě použití uvedené sazby byly sporné záruky kvalifikovány jako podpory de minimis.

150

Pokud jde o povahu přezkumu prováděného Tribunálem, je třeba připomenout, jednak že unijní soud v zásadě musí vykonávat úplný přezkum otázky, zda se na opatření vztahuje čl. 87 odst. 1 ES, a to s přihlédnutím jak ke konkrétním skutečnostem sporu, který je mu předložen, tak k technickému nebo komplexnímu charakteru posouzení provedených Komisí (viz bod 47 výše), a jednak že přezkum legality týkající se existence závažných obtíží prováděný Tribunálem přesahuje svou povahou přezkum otázky zjevně nesprávného posouzení (viz bod 49 výše).

151

Je třeba rovněž podotknout, že se Komise přijetím pravidel chování a zveřejněním oznámení, že je napříště použije na případy jimi dotčené, sama omezuje při výkonu posuzovací pravomoci a nemůže se od těchto pravidel odchýlit, aniž by byla případně sankcionována z důvodu porušení obecných právních zásad, jako je zásada rovného zacházení nebo ochrana legitimního očekávání, ledaže by uvedla důvody, jež odůvodňují odchýlení se od vlastních pravidel ve vztahu k týmž zásadám (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. června 2005, Dansk Rørindustri a další v. Komise, C‑189/02 P, C‑202/02 P, C‑205/02 P až C‑208/02 P a C‑213/02 P, Sb. rozh., EU:C:2005:408, bod 211, a ze dne 11. září 2008, Německo a další v. Kronofrance, C‑75/05 P a C‑80/05 P, Sb. rozh., EU:C:2008:482, bod 60).

152

Ve specifické oblasti státních podpor měl unijní soud již příležitost zdůraznit, že Komise může přijímat pokyny pro výkon svých posuzovacích pravomocí a že je orgán vázán pravidly, jež jsou v nich obsažena, jestliže se neodchylují od pravidel Smlouvy (viz rozsudek ze dne 13. června 2002, Nizozemí v. Komise, C‑382/99, Recueil, EU:C:2002:363, bod 24 a citovaná judikatura).

153

V projednávané věci ze spisu plyne, že obě sporné záruky byly poskytnuty na základě pokynů Spolkové země Hesensko o poskytování záruk průmyslovému odvětví. Tyto pokyny výslovně stanoví, že prvek podpory u záruk poskytovaných orgány Spolkové země Hesensko podnikům, které nejsou v obtížích, činí 0,5 % ze zaručené částky a že tedy podpory poskytované těmto podnikům až do výše 20000000 eur představují podpory de minimis, které spadají do působnosti nařízení č. 69/2001.

154

Je nesporné, že sporné záruky nespadají do režimu podpor schváleného Komisí, neboť ke dni jejich poskytnutí (prosinec 2006) nebyly výše uvedené pokyny Spolkové země Hesensko Komisi oznámeny, a nebyly tedy předmětem rozhodnutí o schválení těchto pokynů.

155

Vzhledem k tomu, že sporné záruky nespadají do schváleného režimu podpor, musí být přezkoumány na základě čl. 87 odst. 1 ES (v tomto smyslu viz rozsudek Kahla/Thüringen Porzellan v. Komise, bod 65 výše, EU:T:2008:395, body 93 a 94 a citovaná judikatura).

[omissis]

157

Prvek podpory, jenž tyto záruky vykazují, musí být vypočítán s přihlédnutím ke skutečnosti, že veřejné záruky představují druh podpory poskytnutý v jiné formě než ve formě pobídky a na základě čl. 2 odst. 3 prvního pododstavce nařízení č. 69/2001. Právě výše tohoto prvku podpory určí, zda tyto záruky patří či nepatří pod působnost pravidla de minimis použitelného v okamžiku jejich poskytnutí. Nařízení č. 69/2001 upřesnění ohledně způsobů výpočtu tohoto prvku podpory neposkytuje.

158

Komise nicméně svou praxi týkající se výpočtu prvku podpory u záruky upřesnila ve sdělení o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na státní podpory ve formě záruk (Úř. věst. 2000, C 71, s. 14, dále jen „sdělení z roku 2000 o zárukách“).

[omissis]

167

Na základě zásad uvedených v bodech 151 a 152 výše je sdělení o zárukách z roku 2000 součástí právního rámce, na jehož základě Komise měla v projednávané věci posuzovat sporné záruky. To platí tím spíš, že v bodě 1.4 tohoto sdělení Komise zdůrazňuje, že jeho cílem je poskytnout členským státům podrobnější vysvětlení o zásadách, na nichž hodlá založit výklad článků 87 a 88 a jejich použití pro státní záruky k zaručení co největší průhlednosti jejích rozhodnutí a rovného zacházení.

168

Je však třeba uvést, jak plyne z bodů 14 a 47 odůvodnění napadeného rozhodnutí a z upřesnění Komise na jednání, že Komise v projednávané věci sdělení z roku 2000 o zárukách nepoužila. Komise totiž na jednání tvrdila, že toto sdělení se použije, překračuje-li dotčená podpora práh de minimis, a že se tedy stane podporou, jež podléhá oznamovací povinnosti. Podle Komise sporné záruky v projednávané věci spadaly do režimu de minimis zavedeného nařízením č. 69/2001, nepodléhaly oznamovací povinnosti, a nebyly tedy přezkoumány na základě výše uvedeného sdělení.

169

Tato analýza Komise je cyklická, a tedy nesprávná. Závěr, podle něhož se na sporné záruky vztahuje režim de minimis, předpokládá prvotní přezkum legality použití 0,5% sazby v projednávané věci, neboť právě na základě použití uvedené sazby bylo konstatováno, že prvek podpory uvedených záruk nepřekračuje strop de minimis. Jak již bylo uvedeno, měl být proveden přezkum legality použití výše uvedené sazby na základě sdělení z roku 2000 o zárukách, jež obsahuje upřesnění výpočtu prvku podpory veřejných záruk. Komise ovšem takovýto přezkum neprovedla.

170

Kromě toho je třeba poznamenat, že se Komise v projednávané věci nemohla odvolávat na existenci praxe spočívající v připuštění používání 0,5% sazby pro výpočet prvku podpory u záruk poskytovaných německými veřejnými orgány podnikům, které nejsou v obtížích (viz bod 148 výše).

[omissis]

173

Z těchto informací plyne, že praxe dovolávaná Komisí byla zavedena před sdělením z roku 2000 o zárukách v rámci zvláštního řízení týkajícího se neustálé kontroly existujících podpor. Kromě toho se toto řízení nikdy netýkalo pokynů o zárukách přijatých Spolkovou zemí Hesensko.

174

Tribunál ostatně podotýká, že Komise přijala praxi používání 0,5% sazby pouze dočasně, jak rovněž plyne z dopisu ze dne 11. listopadu 1998 (viz bod 172 výše), a že se předpokládal následný přezkum situace v návaznosti na změnu Pokynů Společenství pro státní podporu na záchranu a restrukturalizaci podniků v obtížích a v návaznosti na „přesnější definici intenzity podpor na základě doplňujících studií“ podle znění výše uvedeného dopisu.

175

Z toho plyne, že přijetí používání 0,5 % sazby ve výše uvedeném kontextu nemělo za cíl ani za účinek omezit posouzení Komise, pokud jde o veřejné záruky, jaké jsou předmětem projednávané věci, jež byly poskytnuty po sdělení z roku 2000 o zárukách a nespadají do již schválených režimů. Naproti tomu sdělení z roku 2000 o zárukách, jak již bylo uvedeno, bylo od roku 2000 součástí právního rámce, na jehož základě Komise měla posuzovat záruky, které nespadaly do schválených režimů, jako je tomu v tomto případě.

[omissis]

178

Rozsudek ze dne 10. prosince 2008, Kronoply a Kronotex v. Komise (T‑388/02, EU:T:2008:556), jehož se Komise dovolávala před Tribunálem, výše uvedené úvahy také nezpochybňuje. V bodě 145 uvedeného rozsudku se Tribunál totiž omezuje na konstatování uvedená v bodech 171 a 172 výše, a to použití 0,5% sazby německými orgány v rámci režimu podpory N 297/91 schváleného Komisí (se změnami v návaznosti na řízení o přezkumu existujících podpor E 24/95) a dále následné používání uvedené sazby německými orgány na všechny poskytnuté záruky. Tribunál nikdy nerozhodl o legalitě použití uvedené sazby v takovém kontextu, jaký je dotčen v projednávané věci, kde sporné záruky nespadají do režimu schválených podpor, a musí být tedy posouzeny na základě čl. 87 odst. 1 ES a sdělení z roku 2000 o zárukách.

[omissis]

186

S přihlédnutím k úvahám, které předcházejí, je třeba dospět k závěru, že skutečnost, že Komise v projednávané věci nepřezkoumala legalitu použití 0,5% sazby ze zaručené částky za účelem určení prvku podpory u sporných záruk na základě sdělení z roku 2000 o zárukách, naznačuje existenci závažných obtíží ohledně otázky, zda sporné záruky mohou být kvalifikovány jako podpory de minimis. Existence těchto obtíží měla vést Komisi k zahájení formálního vyšetřovacího řízení. Třetímu žalobnímu důvodu je tedy třeba vyhovět v rozsahu, v němž se týká sporných veřejných záruk.

[omissis]

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (první senát)

rozhodl takto: