„Veřejná služba – Smluvní zaměstnanci – Odměňování – Rodinné přídavky – Pár osob téhož pohlaví – Příspěvek na domácnost – Podmínka přiznání – Možnost uzavřít právoplatné manželství – Pojem – Článek 1 odst. 2 písm. c) bod iv) přílohy VII služebního řádu“

W, smluvní zaměstnanec Evropské komise, s bydlištěm v Bruselu (Belgie), zastoupený É. Boigelotem, advokátem,

ve složení H. Tagaras (zpravodaj), předseda, S. Van Raepenbusch a M. I. Rofes i Pujol, soudci,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 15. dubna 2010,

1 Žalobou došlou kanceláři Soudu faxem dne 21. října 2009 (k podání prvopisu došlo následujícího dne) se W domáhá zrušení rozhodnutí Komise Evropských společenství ze dne 5. března 2009 a ze dne 17. července 2009, kterými mu byl zamítnut nárok na příspěvek na domácnost stanovený v článku 1 přílohy VII služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“).

„Aniž jsou dotčena ostatní ustanovení této smlouvy a v rámci pravomocí svěřených Společenství touto smlouvou, může Rada na návrh Komise a po konzultaci s Evropským parlamentem jednomyslně přijmout vhodná opatření k boji proti diskriminaci na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženského vyznání nebo světového názoru, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace.“

3 Článek 21 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina základních práv“), nadepsaný „Zákaz diskriminace“, zní takto:

„Zakazuje se jakákoli diskriminace založená zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, genetických rysech, jazyku, náboženském vyznání nebo přesvědčení, politických názorech či jakýchkoli jiných názorech, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotním postižení, věku nebo sexuální orientaci.“

4 Podle článku 7 Listiny základních práv nadepsaného „Respektování soukromého a rodinného života“:

„Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace.“

5 Článek 8 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), stanoví:

„1. Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.

2. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“

6 Podle článků 21 a 92 pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropské unie se ustanovení článku 1 přílohy VII služebního řádu, jež se týkají přiznání rodinných přídavků, použijí obdobně na smluvní zaměstnance.

c) úředníkovi, který je registrován jako stálý partner v jiném než manželském svazku, za předpokladu, že:

i) pár předloží právní dokument uznaný členským státem nebo příslušným orgánem členského státu, kterým se potvrzuje jejich [status partnerů v] jin[ém] než manželsk[ém] svaz[ku],

ii) žádný z partnerů nežije v manželském svazku nebo v dalším jiném než manželském svazku,

iii) partneři nejsou spřízněni v žádném z těchto příbuzenských vztahů: rodič, dítě, prarodič, vnuk/vnučka, bratr, sestra, teta, strýc, synovec, neteř, zeť, snacha,

iv) pár nemá možnost v členském státě uzavřít právoplatné manželství; pro účel tohoto bodu platí, že pár má možnost uzavřít právoplatné manželství pouze tehdy, splňují-li oba partneři všechny podmínky stanovené právními předpisy členského státu, které uzavření manželství takového páru povolují;

d) na základě zvláštního odůvodněného rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování založeného na podpůrných dokladech i úředníku, který nesplňuje podmínky stanovené v písmenech a), b) a c), ale ve skutečnosti plní rodinné povinnosti.“

8 Podle bodů odůvodnění nařízení Rady (ES, Euratom) č. 723/2004 ze dne 22. března 2004, kterým bylo stanoveno úplné znění služebního řádu:

„(7) Je nezbytné dodržovat zásadu zákazu diskriminace zakotvenou ve Smlouvě o ES, a proto je nutné dále rozvíjet personální politiku zajišťující rovné příležitosti pro všechny bez ohledu na pohlaví, fyzickou výkonnost, věk, rasovou nebo etnickou příslušnost, sexuální orientaci a rodinný stav.

(8) Úředníkům žijícím v jiném než manželském svazku, uznaném členským státem jako stálé partnerství, kteří nemohou uzavírat zákonné manželství, by měly být přiznány stejné výhody jako manželským párům.“

9 Podle článku 489 Trestního zákoníku Marockého království (dále jen „článek 489 TZM“):

„Kdo se dopustí nemravného jednání nebo jednání proti přírodě s osobou téhož pohlaví, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta a peněžitým trestem od 200 do 1 000 dirhamů, ledaže toto jednání naplňuje znaky závažnějšího trestného činu.“

10 Článek 46 zákona ze dne 16. července 2004 obsahujícího kodex mezinárodního práva soukromého Belgického království (dále jen „článek 46 KMPS“), nadepsaný „Právo použitelné na uzavření manželství“, stanoví:

„S výhradou článku 47 [který se týká formalit při uzavírání manželství], podmínky platnosti manželství se řídí pro každého z manželů právem státu, jehož má státní příslušnost v okamžiku uzavření manželství.

Použití ustanovení práva určeného na základě prvního pododstavce se vyloučí, zakazuje-li toto ustanovení manželství osob téhož pohlaví, pokud jedna z nich má státní příslušnost státu nebo obvyklý pobyt na území státu, jehož právo takové manželství povoluje.“

11 Žalobce, smluvní zaměstnanec Komise ode dne 1. března 2009, má dvojí státní příslušnost, belgickou a marockou.

12 Dne 10. října 2008 žalobce a jeho partner téhož pohlaví španělské státní příslušnosti, s nímž žil v jiném než manželském svazku, učinili před matričním úředníkem města Bruselu (Belgie) „prohlášení o zákonném soužití“. Toto prohlášení bylo téhož dne zapsáno do národního rejstříku.

13 Při stanovení jeho individuálních nároků byl žalobci rozhodnutím „Úřadu pro správu a vyplácení individuálních nároků“ (PMO) ze dne 5. března 2009 odmítnut příspěvek na domácnost se slovním odůvodněním, že pár nesplňuje podmínku stanovenou v čl. 1 odst. 2 písm. c) bodu iv) přílohy VII služebního řádu, jelikož má v Belgii možnost uzavřít právoplatné manželství.

14 Dne 9. března 2009 žalobce požádal PMO o uznání jeho zákonného soužití, aby jeho partner mohl požívat výhod režimu zdravotního pojištění Komise. PMO dopisem ze dne 6. dubna 2009 této žádosti vyhověl a oznámil žalobci, že jeho partner nevykonávající výdělečnou činnost může požívat výhod z hlavního pojistného krytí žalobce podle čl. 72 odst. 1 druhého pododstavce služebního řádu.

15 E-mailem ze dne 2. dubna 2009 žalobce podal stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu proti rozhodnutí PMO ze dne 5. března 2009 s tím, že v podstatě tvrdil, že vzhledem k marockým právním předpisům, jež trestně stíhají homosexuální jednání, mu jeho marocká státní příslušnost, jakož i jeho zákonné a citové vazby, které udržuje s Marokem, „znemožňují, aby se oženil“ s osobou téhož pohlaví.

16 Rozhodnutím ze dne 17. července 2009 orgán oprávněný ke jmenování (dále jen „OOJ“) zamítl stížnost žalobce s tím, že marocké právní předpisy, které stíhají homosexuální chování, nepředstavují překážku pro uzavření manželství žalobcem v Belgii.

– zrušil rozhodnutí PMO ze dne 5. března 2009 o zamítnutí nároku na příspěvek na domácnost;

– zrušil rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování ze dne 17. července 2009 zamítající jeho stížnost;

19 Dopisem došlým kanceláři Soudu dne 21. října 2009 podal žalobce žádost o anonymitu, které se Soud rozhodl vyhovět. Toto rozhodnutí bylo oznámeno účastníkům řízení dopisem kanceláře Soudu ze dne 19. listopadu 2009.

20 S cílem zajistit za co nejlepších podmínek přípravu věci pro rozhodování a průběh řízení přijal Soud organizační procesní opatření upravená v článcích 55 a 56 jednacího řádu. Za tímto účelem byl žalobce v přípravné zprávě k jednání vyzván k odpovědi na otázky týkající se zejména jeho vazeb k Maroku.

21 Dopisem došlým kanceláři Soudu dne 19. března 2010 žalobce žádosti Soudu vyhověl. Z tohoto dopisu a z přiložených dokumentů vyplývá, že se žalobce narodil dne 23. října 1975 v Belgii, byl od narození Maročanem a belgickou státní příslušnost získal ve věku 14 let automaticky poté, co belgickou státní příslušnost získal jeho otec. Rovněž z nich vyplývá, že žalobce vždy žil v Belgii, kromě sedmiletého pobytu ve Španělsku, a do Maroka jezdil pouze na prázdniny. Žalobce nicméně uvádí, že hovoří berbersky a arabsky a že coby muslim navštěvoval jednou týdně arabskou školu, a to až do věku třinácti let. Krom toho uvádí, že od roku 2003, kdy jeho otec odešel do důchodu, jeho rodiče pobývají převážně v Maroku, kde nabyli nemovitosti. Konečně uvádí, že v současnosti vyjednává s realitním makléřem o koupi nemovitosti v Maroku ve velmi blízké budoucnosti a že tento akt bude nezbytně vyžadovat údaj o jeho rodinném stavu.

22 Účastníci řízení byli rovněž v přípravné zprávě k jednání vyzváni, aby Soudu předložili důkazy účinného uplatňování článku 489 TZM.

23 Dopisy došlými kanceláři Soudu dne 31. března 2010 a 2. dubna 2010 Komise a žalobce poskytli určité informace o účinném uplatňování článku 489 TZM, které pocházely zejména z mezinárodního tisku a od nevládních organizací a prokazovaly přinejmenším jeden případ účinného uplatnění článku 489 TZM v prosinci 2007.

24 Na jednání žalobce předložil e-mail, který zaslal dne 16. září 2009 PMO, aby mu oznámil, že jeho partner tímto dnem nastoupil do služby u Komise.

25 Žalobce se domáhá zrušení rozhodnutí PMO ze dne 5. března 2009, kterým mu byl odmítnut nárok na příspěvek na domácnost při stanovení jeho individuálních nároků, a rozhodnutí OOJ ze dne 17. července 2009, kterým se zamítá jeho stížnost proti rozhodnutí ze dne 5. března 2009.

26 Podle ustálené judikatury návrhové žádání směřující ke zrušení rozhodnutí, které výslovně nebo implicitně zamítá stížnost, postrádá jako takové samostatný obsah, a ve skutečnosti se shoduje s návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení, proti němuž byla stížnost podána (rozsudek Soudu ze dne 23. února 2010, Faria v. OHIM, F-7/09, bod 30, a uvedená judikatura).

27 V případě, že zamítavé rozhodnutí, ať už implicitní či výslovné, pouze potvrzuje akt nebo nepřijetí aktu, které stěžovatel napadá, nepředstavuje, pojímáno samostatně, napadnutelný akt (rozsudek Soudního dvora ze dne 28. května 1980, Kuhner v. Komise, 33/79 a 75/79, Recueil, s. 1677, bod 9; usnesení Soudního dvora ze dne 16. června 1988, Progoulis v. Komise, 371/87, Recueil, s. 3081, bod 17; rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 12. prosince 2002, Morello v. Komise, T-338/00 a T-376/00, Recueil FP, s. I-A-301 a II-1457, bod 34, a ze dne 2. března 2004, Di Marzio v. Komise, T-14/03, Recueil FP, s. I-A-43 a II-167, bod 54).

28 Povahu aktu nepříznivě zasahujícího do právního postavení nelze přiznat čistě potvrzujícímu aktu, jako je akt, který neobsahuje žádnou novou skutečnost oproti staršímu aktu nepříznivě zasahujícímu do právního postavení, a který jej tudíž nenahradil (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 10. prosince 1980, Grasselli v. Komise, 23/80, Recueil, s. 3709, bod 18; usnesení Soudu prvního stupně ze dne 27. června 2000, Plug v. Komise, T-608/97, Recueil FP, s. I-A-125 a II-569, bod 23; výše uvedený rozsudek Di Marzio v. Komise, bod 54).

29 Nicméně bylo opakovaně judikováno, že výslovné rozhodnutí o zamítnutí stížnosti nemusí mít vzhledem ke svému obsahu potvrzující povahu vůči aktu napadenému žalobcem. O takovýto případ se jedná tehdy, když rozhodnutí o zamítnutí stížnosti obsahuje přezkum situace žalobce podle nových právních a skutkových okolností nebo když upravuje či doplňuje původní rozhodnutí. V těchto případech představuje zamítnutí stížnosti akt podléhající přezkumu soudem, který jej vezme v úvahu při posouzení legality napadeného aktu (rozsudky Soudu prvního stupně ze dne 10. června 2004, Eveillard v. Komise, T-258/01, Sb. VS s. I-A-167 a II-747, bod 31, a ze dne 7. června 2005, Cavallaro v. Komise, T-375/02, Sb. VS s. I-A-151 a II-673, body 63 až 66; rozsudek Soudu ze dne 9. září 2008, Ritto v. Komise, F-18/08, Sb. VS s. I-A-1-281 a II-A-1-1495, bod 17), či jej dokonce považuje za akt nepříznivě zasahující do právního postavení nahrazující původní akt (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Kuhner v. Komise, bod 9; výše uvedený rozsudek Morello v. Komise, bod 35, a rozsudek Soudu prvního stupně ze dne 14. října 2004, Sandini v. Soudní dvůr, T-389/02, Sb. VS s. I-A-295 a II-1339, bod 49).

30 V projednávané věci je třeba uvést, že rozhodnutí ze dne 5. března 2009 se omezilo na to, že žalobci zamítlo nárok na příspěvek na domácnost s ústním odůvodněním. Následně po tomto zamítnutí žalobce ve své stížnosti předložil Komisi skutkové a právní okolnosti týkající se marockých právních předpisů stíhajících homosexuální jednání, tedy právních předpisů, které by se na něj uplatnily z důvodu jeho občanství. Z toho vyplývá, že ačkoli rozhodnutí ze dne 17. července 2009 potvrzuje zamítnutí Komise přiznat žalobci příspěvek na domácnost s tím, že zcela zamítlo argumenty žalobce a doplnilo slovní odůvodnění tohoto zamítnutí, nic nemění na tom, že bylo vydáno po přezkumu situace žalobce.

31 Za těchto okolností nepředstavuje rozhodnutí ze dne 17. července 2009 potvrzující akt vůči původnímu aktu a musí být zohledněno při přezkumu legality, jehož výkon přísluší Soudu.

32 Je tudíž třeba shledat, že stížnost má za účinek, že Soudu je předloženo návrhové žádání směřující ke zrušení jak rozhodnutí ze dne 5. března 2009, tak rozhodnutí ze dne 17. července 2009 (dále jen „napadená rozhodnutí“).

K návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení napadených rozhodnutí

33 Na podporu svých návrhových žádání směřujících ke zrušení napadených rozhodnutí se žalobce dovolává jediného žalobního důvodu vycházejícího z porušení čl. 1 odst. 2 písm. c) bodu iv) (dále jen „první sporné ustanovení“) a písm. d) (dále jen „druhé sporné ustanovení“) přílohy VII služebního řádu.

34 V rámci svého jediného žalobního důvodu žalobce proti napadeným rozhodnutím vznáší v podstatě tři výtky.

35 Zaprvé žalobce namítá, že vzhledem k jedné ze svých dvou státních příslušností, a sice marocké státní příslušnosti, které se nemůže vzdát, činí stíhání, kterému by byl vystaven v Maroku na základě článku 489 TZM, kdyby v Belgii uzavřel se svým partnerem manželství, toto manželství nemožným. Podle žalobce by jeho homosexualita byla okamžitě odhalena, a byl by tak stíhán na základě pouhé skutečnosti, že došlo ke změně jeho rodinného stavu způsobené manželstvím. Z toho by vyplývalo, že při každém správním úkonu, při němž by musel sdělit svůj rodinný stav (např. při prodloužení platnosti pasu, koupi nebo prodeji nemovitého majetku nebo dále při dědictví), by se vystavoval skutečnému nebezpečí trestního postihu.

36 Zadruhé žalobce tvrdí, že nezávisle na použitelnosti prvního sporného ustanovení z důvodu povinnosti správy zohlednit zájmy úředníků každopádně existuje možnost získat nárok na příspěvek na domácnost prostřednictvím druhého sporného ustanovení, pakliže úředník podle Komise nesplňuje podmínky stanovené prvním sporným ustanovením, ale ve skutečnosti plní rodinné povinnosti.

37 Zatřetí, porušení obou sporných ustanovení vede podle žalobce k diskriminaci jeho osoby oproti úředníkům, pro něž volba týkající se uzavření manželství nenaráží na žádnou zásadu veřejného práva země jejich státní příslušnosti.

38 Komise navrhuje, aby byl jediný žalobní důvod vznesený žalobcem zamítnut s tím, že popírá tři výše uvedené výtky.

39 Zaprvé Komise tvrdí, že článek 489 TZM nestíhá manželství osob téhož pohlaví, ale sexuální akt mezi osobami téhož pohlaví. Přitom by žalobce nezávisle na svém rodinném stavu byl každopádně vystaven teoretické hrozbě stíhání, neboť by se marocké orgány mohly dozvědět o jeho homosexualitě jinými způsoby, a zejména tím, že by se dozvěděly o jeho zákonném soužití s partnerem téhož pohlaví, které již bylo zaregistrováno. Mimoto vzhledem k tomu, že by případné manželství žalobce s jeho partnerem v Belgii nemělo žádné účinky v Maroku, by žalobce neměl být povinen odhalit jeho existenci marockým orgánům, tím spíše, že jeho marocký průkaz totožnosti by mu stačil ke každému správnímu úkonu v této zemi. Komise mimoto tvrdí, že nijak nevyžaduje, aby se žalobce za účelem přiznání nároku na příspěvek na domácnost vzdal své marocké státní příslušnosti, jelikož belgické právo v projednávaném případě umožňuje manželství navzdory jeho marocké státní příslušnosti. Krom toho soudům Unie nepřísluší vykládat toto ustanovení, neboť obsahuje výslovný odkaz na právní předpisy členských států, takže otázka, zda má pár možnost uzavřít právoplatné manželství v členském státě, závisí na rozhodnutí, které spadá do výlučné pravomoci tohoto členského státu, v daném případě Belgie.

40 Zadruhé, co se týče použitelnosti druhého sporného ustanovení, má Komise za to, že tato výtka je nepřípustná, jelikož žalobce tím, že nepodal žádost v tomto smyslu, či stížnost proti údajnému implicitnímu zamítnutí Komise použít dotčené ustanovení, nerespektoval postup před zahájením soudního řízení. Žalobce rovněž neposkytl dokumenty prokazující plnění rodinných povinností. Ať je tomu jakkoliv, Komise má široký prostor pro uvážení ohledně použití druhého sporného ustanovení, které, nezakládá absolutní nárok na příspěvek na domácnost, i kdyby žalobce splňoval jeho podmínky.

41 Zatřetí má Komise za to, že podle judikatury nepředstavuje rozdílné zacházení založené na rodinném stavu diskriminaci. Vzhledem k tomu, že první sporné ustanovení uplatňuje rozdílný režim na úředníky, kteří uzavřeli partnerství, a na úředníky, kteří uzavřeli manželství, měl žalobce vznést námitku protiprávnosti proti tomuto ustanovení. To však neučinil.

42 Nejprve je třeba uvést, že rozšíření nároku na příspěvek na domácnost na úředníky, kteří jsou registrováni jako stálí partneři v jiném než manželském svazku, včetně osob téhož pohlaví, odpovídá podle sedmého bodu odůvodnění nařízení č. 723/2004 snaze zákonodárce dbát na dodržování zásady zákazu diskriminace zakotvené v čl. 13 odst. 1 ES (nyní po změně čl. 19 odst. 1 SFEU) a dále rozvíjet personální politiku zaručující rovné příležitosti pro všechny, a to bez ohledu na sexuální orientaci nebo rodinný stav dotyčného, což odpovídá také zákazu veškeré diskriminace založené na sexuální orientaci stanovenému v čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv. Krom toho rozšíření nároku na příspěvek na domácnost na úředníky registrované jako stálí partneři v jiném než manželském svazku, včetně osob téhož pohlaví, odráží požadavek ochrany úředníků před zásahy správy do výkonu jejich práva na respektování soukromého a rodinného života, jak je uznáno článkem 7 Listiny základních práv a článkem 8 EÚLP.

43 Stejně jako u ochrany práv zaručených EÚLP je třeba dát pravidlům služebního řádu, jež rozšiřují nárok na příspěvek na domácnost na úředníky registrované jako stálí partneři v jiném než manželském svazku, včetně osob stejného pohlaví, takový výklad, který by výše uvedeným pravidlům zaručil lepší účinnost, takže dotčené právo nezůstane teoretické nebo nereálné, ale stane se konkrétním a skutečným (viz v tomto smyslu ESLP, rozsudky Airey v. Irsko ze dne 9. října 1979, řada A, č. 32, § 24; Sjednocená komunistická strana Turecka a další v. Turecko ze dne 30. ledna 1998, Sbírka rozsudků a rozhodnutí, 1998-I, § 33; Kreuz v. Polsko ze dne 19. června 2001, Sbírka rozsudků a rozhodnutí, 2001-VI, § 57, a Scoppola v. Itálie, (č. 2) [GC] ze dne 17. září 2009, Sbírka rozsudků a rozhodnutí, 2009-, § 104).

44 Existuje přitom nebezpečí, že pro úředníky, kteří jsou registrovaní jako stálí partneři v jiném než manželském svazku, včetně osob téhož pohlaví, by se nárok na příspěvek na domácnost, jak je zakotven v prvním sporném ustanovení, mohl stát teoretickým nebo nereálným v případě, kdy by pojem „možnost uzavřít právoplatné manželství v členském státu“, jejíž absence představuje jednu z podmínek, za nichž tomuto úředníkovi náleží příspěvek na domácnost, byl chápán ve výlučně formálním smyslu, čímž by použití prvního sporného ustanovení záviselo na otázce, zda pár splňuje zákonné podmínky uložené použitelným vnitrostátním právem, aniž by byl ověřen konkrétní a skutečný charakter možnosti uzavřít manželství ve smyslu výše uvedené judikatury Evropského soudu pro lidská práva.

45 Z toho vyplývá, že při zkoumání, zda má pár osob téhož pohlaví možnost uzavřít právoplatné manželství v souladu s právními předpisy členského státu, nemůže správa pominout ustanovení zákona jiného státu, k němuž má dotčená situace z důvodu státní příslušnosti dotčených osob úzkou vazbu, pokud takový zákon, ač nepoužitelný na otázky uzavírání manželství, představuje nebezpečí, že možnost uzavřít manželství, a tedy nárok na příspěvek na domácnost, se stanou teoretickými a nereálnými. O takovýto případ se jedná zejména tehdy, pokud vnitrostátní zákon stíhá homosexuální jednání bez ohledu na místo, kde k homosexuálnímu jednání došlo, jako například článek 489 TZM.

46 Tento závěr nelze zpochybnit formulací druhé věty prvního sporného ustanovení. Tato věta totiž pouze uvádí, že k tomu, aby existovala „možnost uzavřít právoplatné manželství“ ve smyslu první věty prvního sporného ustanovení, musí oba partneři dotčeného páru splňovat „všechny“ podmínky stanovené použitelnými právními předpisy. Poskytuje tedy pouze vysvětlení pravidla již uvedeného v první větě téhož ustanovení, vysvětlení, které nijak nesouvisí s problematikou vylíčenou v bodech 43 až 45 tohoto rozsudku a není v rozporu se závěry, jež z něj vyplývají v rámci dotčené problematiky. Vykládat tuto druhou větu v tom smyslu, že jsou při použití čl. 1 odst. 2 přílohy VII služebního řádu zohledňována pouze platná ustanovení práva dotčeného členského státu, by porušovalo požadavek dynamického výkladu, který podle ustálené judikatury zohledňuje nejen znění dotčeného ustanovení, ale rovněž cíle sledované zákonodárcem (viz v tomto smyslu rozsudek Soudu ze dne 29. září 2009, O v. Komise, F-69/07 a F-60/08, Sb. VS s. I-A-1-349 a II-A-1-1833, bod 114 a uvedená judikatura).

47 V projednávané věci Soud konstatuje, že žalobce je smluvním zaměstnancem registrovaným v Belgii jako stálý partner v jiném než manželském svazku. V důsledku toho dotčený pár mohl v zásadě uzavřít v Belgii právoplatné manželství, jelikož druhý pododstavec článku 46 KMPS vylučuje zákaz manželství osob téhož pohlaví případně obsažený ve vnitrostátním právu některého z členů páru, čímž vyjadřuje, že takový zákaz je v rozporu se společenskými a právními pojetími převládajícími v Belgii.

48 Žalobce však uvedl, aniž mu Komise oponovala, že článek 489 TZM je stále součástí platného práva v Maroku, v zemi, s níž má úzkou vazbu z důvodu svých dvou státních příslušností.

49 Žalobce mimoto tvrdil, opíraje se o rozsáhlou dokumentaci dokládající persekuci homosexuálů v Maroku, která je stále aktuální že článek 489 TZM je v této zemi skutečně používán a že každý marocký občan, který by zvažoval uzavřít manželství s osobou téhož pohlaví, se vystavuje velkému riziku a nátlakům. Je nutné konstatovat, že s ohledem na dotčenou dokumentaci se tato rizika a nátlaky nejeví jako hypotetické, nýbrž velmi reálné.

50 Komise předala Soudu dopisem ze dne 31. března 2010 řadu dokumentů k téže problematice. Tato dokumentace, která je částečně totožná s dokumentací žalobce, neumožňuje vážně zpochybnit tvrzení žalobce uvedená v předcházejícím bodě.

51 Z dokumentace předložené Komisí totiž předně vyplývá, že na základě článku 489 TZM konzulární orgány Francie v Maroku nejsou oprávněny zaregistrovat partnerství osob téhož pohlaví. Dále z této dokumentace vyplývá, že zaprvé „homosexualita v Maroku je tolerována v utajení, ale […] je potlačována, když vyjde najevo“, že, zadruhé, „v červnu 2004 bylo 43 gayů, kteří se sešli na oslavu svátku jednoho z nich v kulturním středisku, bylo zatčeno a vzato do vazby“, že, zatřetí, dne 10. prosince 2007 soud prvního stupně v Ksar El Kébir (Maroko) odsoudil šest mužů za porušení článku 489 TZM, rozhodnutí, které bylo potvrzeno odvolacím soudem v Tangeru (Maroko), a že, začtvrté, „od nezávislosti Maroka v roce 1956 bylo více než 5 000 homosexuálů [pohnáno] před soud podle článku 489 TZM“.

52 Komise na jednání prohlásila, že kdyby žalobce podal důkaz o sebemenším nebezpečí, že by se dostal do právně delikátní situace z hlediska článku 489 TZM z důvodu svého případného manželství, řídila by se vůči němu povinností řádné péče a vstřícnosti a přezkoumala by možnost uplatnit v jeho případě druhé sporné ustanovení. Nicméně existenci takového nebezpečí popřela.

53 Takové ustanovení, jako je článek 489 TZM stíhající homosexuální jednání, tedy jednání, která v sobě již ze své definice zahrnují manželství mezi osobami téhož pohlaví, může na základě své povahy a obsahu vést ke vzniku obav z persekuce žalobce a racionálně odůvodňuje jeho zdrženlivost, stejně jako zdrženlivost každého běžně obezřetného a opatrného marockého občana, pokud jde o uzavření manželství s osobou téhož pohlaví. Nic ve spise nenasvědčuje tomu, že by takové obavy byly nelogické nebo přehnané; naopak, s ohledem na dokumentaci předloženou účastníky řízení nelze popírat skutečné nebezpečí a obavy marockých občanů zamýšlejících uzavřít manželství s osobou téhož pohlaví (viz body 49 a 50 tohoto rozsudku).

54 Krom toho, i za předpokladu, že by se článek 489 TZM stal obsoletním, nevylučuje tato okolnost, kromě toho, že by žalobce nezbavila pocitů strachu, utrpení a tísně vyplývajících ze samotné existence výše uvedeného článku, nebezpečí změny politiky ze strany příslušných orgánů, dokud tento článek zůstává v platnosti (viz v tomto smyslu ESLP, rozsudky Dudgeon v. Spojené království ze dne 22. října 1981, řada A, č. 45, § 40–41, a Norris v. Irsko ze dne 26. října 1988, řada A, č. 142, § 33). Mimoto nelze za současného stavu vyloučit, že by v okamžiku přijetí právního nebo správního aktu v Maroku, při němž by byl žalobce povinen uvést svůj rodinný stav, byl žalobce za podmínky, že uzavřel v Belgii manželství s osobou téhož pohlaví, v Maroku policejně vyšetřován pro soukromé chování, ani že by mohl být trestně stíhán z podnětu soukromých osob (viz v tomto smyslu ESLP, rozsudek Modinos v. Kypr ze dne 22. dubna 1993, řada A, č. 259, § 23).

55 S přihlédnutím ke spisu tedy z věci vyplývá, že možnost žalobce uzavřít manželství v Belgii nelze považovat za konkrétní a skutečnou ve smyslu judikatury uvedené v bodě 43 tohoto rozsudku.

56 Krom toho nemůže obstát argument Komise, podle něhož je žalobce každopádně teoreticky ohrožen stíháním, neboť by se marocké úřady mohly dozvědět o jeho homosexualitě z důvodu již zaregistrovaného zákonného soužití s partnerem téhož pohlaví. V tomto ohledu totiž stačí uvést, že v Belgii vede ke změně rodinného stavu pouze manželství; partneři žijící v zákonném soužití zavedeném zákonem ze dne 23. listopadu 1998 (Moniteur Belge ze dne 12. ledna 1999, s. 786) jsou v belgických správních dokumentech označeni za svobodné. Navíc článek 15 Rodinného kodexu Marockého království stanoví, že Maročané, kteří uzavřeli manželství v souladu s místní právní úpravou země pobytu, musejí předložit kopii oddacího listu v lhůtě tří měsíců od data uzavření manželství marockým konzulárním orgánům místa vyhotovení listu, aby mohl být předán matričnímu úředníkovi místa narození manželů v Maroku. Z toho vyplývá, že v rozporu s tvrzením Komise (viz bod 39 tohoto rozsudku) by případné manželství žalobce s jeho partnerem téhož pohlaví muselo být oznámeno marockým orgánům, a to s rizikem použití článku 489 TZM, jelikož s každým manželstvím jsou z podstaty věci spojeny sexuální vztahy mezi partnery. Z téhož důvodu musí být ostatně odmítnut rovněž argument Komise, že článek 489 TZM nestíhá manželství osob téhož pohlaví, ale sexuální akt osob téhož pohlaví.

57 Z toho vyplývá, že je třeba vyhovět návrhovým žádáním směřujícím ke zrušení rozhodnutí na základě prvního bodu formulovaného v rámci jediného žalobního důvodu žalobce, aniž je nezbytné rozhodnout o ostatních bodech tohoto žalobního důvodu.

59 Podle čl. 87 odst. 1 jednacího řádu, s výhradou ostatních ustanovení osmé kapitoly hlavy druhé uvedeného řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle druhého odstavce tohoto článku může Soud v souladu s požadavky ekvity rozhodnout, že se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží pouze částečná náhrada nákladů řízení, nebo se mu náhrada nákladů řízení neuloží.

60 Z výše uvedeného odůvodnění vyplývá, že Komise neměla ve věci úspěch. Žalobce krom toho ve svých návrhových žádáních výslovně požadoval, aby byla Komisi uložena náhrada nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že okolnosti projednávané věci neodůvodňují použití ustanovení čl. 87 odst. 2 jednacího řádu, je tedy důvodné uložit Komisi náhradu nákladů řízení.

1) Rozhodnutí Komise ze dne 5. března 2009 a ze dne 17. července 2009, kterými se W zamítá nárok na příspěvek na domácnost stanovený v článku 1 přílohy VII služebního řádu úředníků Evropské unie, se zrušují.

Text tohoto rozhodnutí, jakož i text rozhodnutí soudů Evropské unie v něm uvedených a dosud nezveřejněných ve Sbírce rozhodnutí jsou k dispozici na internetové stránce Soudního dvora www.curia.europa.eu.