STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA
JÁNA MAZÁKA
přednesené dne 14. září 20101(1)
Věc C‑90/09 P
General Química a další
proti
Evropské komisi
„Kasační opravný prostředek – Hospodářská soutěž – Kartel v odvětví chemikálií pro zpracování gumy – Výměna důvěrných informací a stanovení cen – Přičitatelnost odpovědnosti mateřské společnosti v čele skupiny – Hospodářská jednotka – Společná a nerozdílná odpovědnost – Pokuty“
I – Úvod
1. Společnosti General Química SA (dále jen „GQ“), Repsol Química SA (dále jen „RQ“) a Repsol YPF SA (dále jen „RYPF“) (společně označované jako „navrhovatelky“ nebo „žalobkyně“) se svým kasačním opravným prostředkem domáhají toho, aby byl rozsudek Soudu prvního stupně (nyní „Tribunál“) (šestého senátu) ze dne 18. prosince 2008 ve věci T‑85/06, General Química a další v Komise (dále jen „napadený rozsudek“), kterým uvedený soud zamítl žalobu na neplatnost rozhodnutí Komise 2006/902/ES ze dne 21. prosince 2005, které se týká řízení podle článku 81 [ES] a článku 53 Dohody o EHP proti společnostem Flexsys NV, Bayer AG, Crompton Manufacturing Company Inc. (dříve Uniroyal Chemical Company Inc.), Crompton Europe Ltd, Chemtura Corporation (dříve Crompton Corporation), General Química SA, Repsol Química SA a Repsol YPF SA. (Věc č. COMP/F/C.38.443 – Gumárenské chemikálie) (Úř. věst. 2006, L 353, s. 50) (dále jen „napadené rozhodnutí“), zčásti zrušen.
2. Komise napadeným rozhodnutím prohlásila, že GQ, RQ a RYPF, jakož i další podniky, porušily čl. 81 odst. 1 ES (nyní čl. 101 odst. 1 SFEU a článek 53 Dohody o EHP tím, že se v letech 1999–2000 účastnily kartelu a jednání ve vzájemné shodě, které spočívaly ve stanovení cen a výměně důvěrných informací v odvětví gumárenských chemikálií v Evropském hospodářském prostoru (dále jen „EHP“). Komise uložila společnosti GQ pokutu ve výši 3,38 milionů eur společně a nerozdílně se společnostmi RQ a RYPF.
3. Kasační opravný prostředek se týká přičitatelnosti odpovědnosti za porušení čl. 101 odst. 1 SFEU mateřské společnosti (RYPF) za protiprávní jednání dceřiné společnosti (GQ), která není přímo vlastněná uvedenou mateřskou společností. GQ je totiž dceřinou společností 100% vlastněnou společností RQ, která je sama výlučně vlastněna RYPF. Navrhovatelky mimo jiné tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení tím, že na mateřskou společnost automaticky vztáhl domněnku, že vykonává rozhodující vliv na jednání své dceřiné společnosti.
4. Navrhovatelky tvrdí, že Soudní dvůr má zrušit napadený rozsudek v rozsahu, v němž zamítá žalobní důvod týkající se zjevně nesprávného právního posouzení a nedostatečného odůvodnění, když konstatoval, že navrhovatelky jsou společně a nerozdílně odpovědné za porušení čl. 101 odst. 1 SFEU. Rovněž požadují, aby Soudní dvůr zrušil čl. 1 písm. g), 1 písm. h) a 2 písm. d) napadeného rozhodnutí v rozsahu, v němž prohlašují RQ a RYPF společně a nerozdílně odpovědné za porušení čl. 101 odst. 1 SFEU, kterého se dopustila GQ, a podpůrně zrušil přičtení společné a nerozdílné odpovědnost RYPF, a v obou případech nařídil odpovídající snížení pokuty.
II – Skutkový základ sporu
A – Napadené rozhodnutí
5. GQ je španělskou společností, která vyrábí některé gumárenské chemikálie, konkrétně primární urychlovače a antidegradanty antioxidačního typu(2). GQ je dceřinou společností ve výlučném vlastnictví RQ, která je sama ve výlučném vlastnictví RYPF. Řízení, které vyústilo v přijetí napadeného rozhodnutí, bylo zahájeno poté, kdy společnost Flexys podala dne 22. dubna 2002 žádost v návaznosti na oznámení Komise o ochraně před pokutami a snížení pokut v případech kartelů (Úř. věst. 2002 C 45, s. 3) (dále jen „oznámení o spolupráci“). Dne 26. a 27. října 2004 společnosti Crompton a Bayer podaly Komisi své vlastní žádosti o prominutí nebo snížení pokut.
6. Komise dne 12. dubna 2005 doručila společnostem GQ, RQ a RYPF oznámení námitek týkající se mimo jiné řízení podle článku 101 SFEU. Komise založila své rozhodnutí na skutečnosti, že GQ byla dceřinou společností ve výlučném vlastnictví společnosti RQ, která sama byla dceřinou společností ve výlučném vlastnictví RYPF, a na personálním propojení GQ a RQ v osobě jediného správce („administrador unico“), který byl jmenován RQ a nahradil správní radu GQ, a považovala RQ a RYPF za společně a nerozdílně odpovědné za protiprávní jednání GQ.
7. Dopisem ze dne 15. června 2005 RQ a RYPF předložily společnou odpověď na oznámení námitek. GQ dopisem ze dne 20. června 2005 odpověděla odděleně od svých mateřských společností. GQ, RQ a RYPF byly vyslechnuty dne 18. června 2005. Zpochybnily mimo jiné přičtení odpovědnosti za protiprávní jednání, kterého se údajně dopustila GQ, společnostem RQ a RYPF. Zaprvé tvrdily, že RQ a RYPF se nepodílely na jednání GQ nebo o něm nebyly informovány, a zadruhé, že GQ podnikala na trhu gumárenských chemikálií jako samostatná entita.
8. Komise však napadeným rozhodnutím shledala společnosti GQ, RQ a RYPF společně a nerozdílně odpovědnými za protiprávní jednání GQ. Pokud jde o přičitatelnost jednání GQ společnostem RQ a RYPF, Komise v napadeném rozhodnutí uvádí, že mateřská společnost může být považována za odpovědnou za protiprávní jednání dceřiných společností, které má ve výlučném vlastnictví, ale je možné, aby takovou domněnku skutečného výkonu rozhodujícího vlivu na takové dceřiné společnosti vyvrátila. Komise rovněž uvádí, že domněnka nemůže být vyvrácena tvrzením, že mateřská společnost nepodněcuje dceřiné společnosti, aby se chovaly protiprávně. Konečně, podle napadeného rozhodnutí, pokud se domněnka uplatní, dotyčný podnik ji nemůže vyvrátit pouhým tvrzením, že mateřská společnost se na kartelu nepodílela nebo o něm nebyla informována.
9. Komise zejména uvádí, že tvrzení, podle kterého RQ a RYPF (které jsou v napadeném rozhodnutí označovány bez rozdílu jako „Repsol“) nebyly pověřeny běžnou činností nebo provozním řízením společnosti GQ, nepostačuje pro vyvrácení domněnky skutečného výkonu rozhodujícího vlivu na GQ.
10. Komise dále uvádí, že „Repsol“ a GQ poskytly dokumenty objasňující jejich vztahy, řídící strukturu a oznamovací povinnosti. Uvádí, že podle žalobkyň obchodní plán a prodejní cíle společnosti GQ nepodléhají schválení mateřskými společnostmi. Mezi činnostmi „Repsol“ a činnostmi dceřiné společnosti neexistují průmyslové vztahy, spolupráce nebo vertikální překrytí, jelikož GQ vyrábí výrobky, které nesouvisí s výrobky „Repsol“. Překrytí ve správních radách uvedených tří společností v době protiprávního jednání neexistovaly. Komise rovněž uvádí vysvětlení „Repsol“, podle kterého byla GQ ponechána možnost, aby řídila svou obchodní politiku, aniž do ní „Repsol“ zasahovala, jelikož „Repsol“ získala GQ jako součást většího balíku, a nikoliv na základě zájmu o její aktivity a několikrát se jí neúspěšně pokusila prodat.
11. Komise nicméně v bodech 259 až 264 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že „Repsol“ byla jediným akcionářem GQ od roku 1994. Podle Komise tak byla v postavení, ve kterém získávala informace o jednání GQ na základě své 100% kontroly a celkové odpovědnosti. Pokud jde o pokusy prodat GQ, Komise zastává názor, že i za předpokladu, že takové pokusy o prodej mohou prokazovat, že „Repsol“ neměla zájem na činnostech své dceřiné společnosti, neznamená to, že neměla zájem na výkonu rozhodujícího vlivu na GQ, aby zajistila, že se dobré jméno a obchodní hodnota GQ nesníží v období nezbytném pro nalezení kupce.
12. Komise v napadeném rozhodnutí rovněž uvádí, že přičtení odpovědnosti mateřské společnosti za jednání dceřiné společnosti na trhu nevyžaduje, aby se činnosti mateřské společnosti překrývaly – byť jen zčásti – nebo byly úzce spojeny s činnostmi její dceřiné společnosti. Ve stejném kontextu Komise uvádí, že neexistence překrytí v jejich správních radách jako taková neznamená, že GQ je samostatná, jelikož informovala RQ o svých prodejních, výrobních a finančních výsledcích, což je zjevné z dokumentů předložených „Repsol“.
13. Komise dále uvádí, že podle „Repsol“ GQ určovala nezávisle ceny výrobků, které prodávala společnosti Repsol Italia, a že to ukazuje, že GQ jednala samostatně a že její zájmy byly odlišné od zájmů „Repsol“. Nicméně Komise v napadeném rozhodnutí uvádí, že smlouva o zastupení mezi GQ a Repsol Italia ukazuje existenci vertikálních vazeb mezi „Repsol“ a její dceřinou společností. Konečně, Komise uvádí, že informace předávané GQ společnosti Repsol Italia ohledně zvýšení cen jejích výrobků nepředstavuje důkaz střetu zájmů mezi GQ a „Repsol“, protože jakékoliv zvýšení obratu GQ vyplývající ze zvýšení cen by rovněž vedlo ke zvýšení obratu „Repsol“.
14. Napadené rozhodnutí dále uvádí, že i když jediný správce delegoval své pravomoci pokud jde o provozní řízení GQ, stále jednal jako spojení mezi GQ a RQ, jehož prostřednictvím byly mateřské společnosti předávány informace o prodejních, výrobních a finančních výsledcích. Dále finanční výsledky GQ byly konsolidovány s finančními výsledky „Repsol“ s tím výsledkem, že zisky nebo ztráty GQ se odrážely v ziscích nebo ztrátách skupiny.
15. Komise konečně v této souvislosti uvádí, že mateřská společnost a její dceřiná společnost, která je ve výlučném vlastnictví, mohou být považovány za jediný podnik pro účely článku 101 SFEU. Za takových okolností je Komise toho názoru, že GQ a RYPF nevyvrátily domněnku odpovědnosti za protiprávní jednání GQ.
16. Komise v článku 1 napadeného rozhodnutí konstatovala, že GQ, RQ a RYPF se od 31. října 1999 do 30. června 2000 podílely na souboru dohod a jednání ve vzájemné shodě, čímž porušily mimo jiné článek 101 SFEU tím, že stanovily ceny a vyměňovaly si důvěrné informace související s některými gumárenskými chemikáliemi na úrovni EHP. Článek 1 písm. f) napadeného rozhodnutí se týká účasti GQ na protiprávním jednání, zatímco čl. 1 písm. g) a čl. 1 písm. h) napadeného rozhodnutí se týkají účasti RQ a RYPF na protiprávním jednání.
17. Komise v čl. 2 písm. d) napadeného rozhodnutí uložila GQ za protiprávní jednání uvedená v článku 1 napadeného rozhodnutí pokutu ve výši 3,38 milionů eur společně a nerozdílně s RQ a RYPF.
B – Napadený rozsudek
18. Žalobou došlou kanceláři Soudu dne 8. března 2008 podaly GQ, RQ a RYPF žalobu na částečnou neplatnost napadeného rozhodnutí. Na podporu své žaloby u Soudu uplatňovaly tři žalobní důvody. Zaprvé zjevně nesprávné právní posouzení a nedostatek odůvodnění pokud jde o společnou a nerozdílnou odpovědnost GQ, RQ a RYPF. Zadruhé nesprávný výpočet pokuty. Zatřetí nesprávné posouzení, neexistenci odůvodnění a porušení zásady rovného zacházení při použití oznámení o spolupráci.
19. Vzhledem k tomu, že se návrhová žádání navrhovatelek v projednávaném kasačním opravném prostředku týkají pouze té části rozsudku Soudu, jež se týká prvního důvodu neplatnosti uplatněného v řízení před uvedeným soudem(3), bude uvedena pouze tato část napadeného rozsudku. Soud tak v bodech 58 až 84 napadeného rozsudku uvádí své závěry týkající se prvního žalobního důvodu takto:
„58. Podle ustálené judikatury skutečnost, že dceřiná společnost má vlastní právní subjektivitu, nepostačuje k vyloučení možnosti, že její chování bude přičteno mateřské společnosti, zejména pokud dceřiná společnost neurčuje své chování na trhu samostatně, ale v zásadě uplatňuje pokyny, které jsou jí uděleny mateřskou společností (rozsudek ze dne 25. října 1983, AEG-Telefunken v. Komise, 107/82, Recueil, s. 3151, bod 49, a ze dne 16. listopadu 2000, Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise, C‑286/98 P, Recueil, s. I‑9925, „rozsudek Stora“, bod 26).
59. Dále, v konkrétním případě, kdy mateřská společnost vlastní 100 % kapitálu své dceřiné společnosti, která se dopustila protiprávního jednání, existuje vyvratitelná domněnka, podle které uvedená mateřská společnost ve skutečnosti vykonává rozhodující vliv na chování své dceřiné společnosti (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 26. září 2006, Avebe v. Komise, T-314/01, Sb. rozh. s. II‑3085, bod 136 a citovaná judikatura) a že tak pro účely článku [101 SFEU] představují jediný podnik (rozsudek ze dne 15. června 2006 ve spojených věcech T‑71/03, T‑74/03, T‑87/03 a T‑91/03, Tokai Carbon a další v. Komise, „Tokai II“, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 59). Mateřské společnosti, která před soudem Společenství zpochybňuje rozhodnutí Komise, kterým se jí ukládá pokuta za chování její dceřiné společnosti, tak přísluší, aby takovou domněnku vyvrátila předložením důkazů, jež prokazují, že její dceřiná společnost je nezávislá (viz rozsudky Avebe v. Komise, bod 136; viz rovněž v tomto smyslu rozsudek Stora, uvedený výše v bodu 58, bod 29).
60. V takovém ohledu je, jak uvedly žalobkyně, pravdou, že Soudní dvůr v rozsudku Stora, uvedeném výše v bodu 58 (body 28 a 29), uvedl kromě vlastnictví 100 % kapitálu dceřiné společnosti další okolnosti, například nezpochybnění vlivu vykonávaného mateřskou společností na obchodní politiku její dceřiné společnosti a společné zastoupení obou společností v průběhu správního řízení. Nicméně takové okolnosti Soudní dvůr uvedl pouze s cílem popsat souhrn skutečností, na kterých Soud založil své úvahy za účelem konstatování, že uvedené úvahy nebyly založeny výhradně na skutečnosti, že mateřská společnost vlastnila veškerý kapitál své dceřiné společnosti.
61. Krom toho – na rozdíl od tvrzení žalobkyň – skutečností, která opravňuje Komisi k vydání rozhodnutí ukládajícího pokuty mateřské společnosti skupiny společností, není ani vztah mezi mateřskou a dceřinou společností, kdy dochází k podněcování k protiprávnímu jednání, a tím spíše ani účast mateřské společnosti na uvedeném protiprávním jednání, ale to, že pro účely článku [101 SFEU] tvoří jediný podnik. Je třeba připomenout, že právo Společenství v oblasti hospodářské soutěže uznává, že jednotlivé společnosti náležející do téže skupiny tvoří hospodářskou entitu, a tedy podnik ve smyslu článků [101 SFEU a 102 SFEU], jestliže dotčené společnosti neurčují své jednání na trhu samostatně (rozsudek Soudu ze dne 30. září 2003, Michelin v. Komise, T‑203/01, Recueil, s. II‑4071, bod 290).
62. Za těchto podmínek postačí pro domněnku, že mateřská společnost vykonává rozhodující vliv na jednání dceřiné společnosti na trhu, aby Komise prokázala, že veškerý kapitál dceřiné společnosti je vlastněn její mateřskou společností. Komise následně může činit mateřskou společnost společně a nerozdílně odpovědnou za zaplacení pokuty uložené její dceřiné společnosti, i když bylo zjištěno, že uvedená mateřská společnost se na dohodách přímo nepodílela, neprokáže-li mateřská společnost, že její dceřiná společnost jedná na trhu samostatně.
63. V projednávané věci tak Komise dodržela judikaturu Soudního dvora a Soudu, když pouze odkázala na skutečnost, že 100 % kapitálu GQ bylo vlastněno jejími mateřskými společnostmi, a vyvrátila argumenty žalobkyň zaměřené na prokázání samostatnosti GQ, aby bylo možné uvedeným společnostem přičítat protisoutěžní jednání GQ.
64. Komise tudíž nepochybila, když konstatovala, že RQ a RYPF jsou odpovědné za protiprávní jednání, které bylo, v důsledku uvedeného přičtení odpovědnosti, považováno za protiprávní jednání, jehož se dopustily ony samy (viz v tomto smyslu rozsudek ze 16. listopadu 2000, Metsä-Serla Oyj a další v. Komise, C‑294/98, Recueil, s. I‑10065, bod 28). Argument, podle kterého se RQ a RYPF na dotčeném protiprávním jednání přímo nepodílely, je z tohoto titulu irelevantní.
65. Zadruhé, pokud jde o argument, podle kterého RYPF a RQ poskytly Komisi v rámci postupu před zahájením soudního řízení soubor dokumentů k vyvrácení domněnky odpovědnosti a k poskytnutí hmatatelných důkazů obchodní a provozní nezávislosti GQ, je třeba zdůraznit, že mateřské společnosti přísluší, aby Soudu předložila k posouzení veškeré důkazy, které se týkají hospodářských, organizačních a právních vazeb mezi její dceřinou společností a jí samotnou a o kterých se domnívá, že prokazují, že netvoří hospodářskou jednotku.
66. Komise v projednávané věci v bodu 262 napadeného rozhodnutí uvádí, že jediný správce stále jedná jako spojení mezi GQ a RQ, že RYPF konsoliduje účty GQ a RQ na úrovni skupiny a že RQ a RYPF odpověděly na oznámení námitek společně. Takové faktory hovoří ve prospěch existence jediné entity.
67. RYPF a RQ tak příslušelo, aby v rámci postupu před zahájením soudního řízení prokázaly, že GQ rozhodovala samostatně o svém jednání na trhu a že RYPF a RQ na její politiku nevykonávaly rozhodující vliv.
68. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že žalobkyně uvedly, že RQ Komisi prokázala, že nařídila GQ, aby ukončila veškeré praktiky, které mohou představovat porušení pravidel hospodářské soutěže v návaznosti na šetření, které se uskutečnilo v sídle GQ dne 27. září 2002.
69. Uvedené prohlášení žalobkyň samo o sobě postačuje k prokázání toho, že RQ vykonávala rozhodující vliv na politiku GQ a to nejen na trhu, ale i pokud jde o protiprávní jednání, jež je předmětem napadeného rozhodnutí.
70. Soud však bude v zájmu úplnosti zkoumat, zda – jak tvrdí žalobkyně – se Komise v napadeném rozhodnutí dopustila nesprávného právního posouzení, pokud jde o důkazy předložené žalobkyněmi, či zda je chybně nevzala v úvahu.
71 V tomto ohledu je třeba uvést, že skutečnost, že se činnosti dceřiné společnosti liší – třeba i zcela – od činností skupiny, nebo skutečnost, že mateřská společnost se bez úspěchu pokoušela opakovaně dceřinou společnost prodat, nemůže vyvrátit domněnku, podle které RQ a RYPF nesou odpovědnost. I když skupiny podniků a holdingové skupiny často mají odlišné obchodní aktivity a někdy prodají některou ze svých dceřiných společností, jsou již pro účely článku [101 SFEU] považovány za jediný podnik (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 27. září 2007, T‑331/01, Akzo Nobel v. Komise, Sb. rozh. s. II‑3389, body 78 a 82).
72. Dále Komise v odpovědi na žádost žalobkyň o poskytnutí dokumentů předložila Soudu dokument, který obsahoval zápisy z jednání správní rady RQ z let 1998–2000 a uváděl finanční výsledky GQ, usnesení týkající se prodeje podílu GQ v Silquímica, SA a prodeje nemovitého majetku GQ. Uvedený dokument v zásadě odůvodňuje zjištění Komise uvedená v napadeném rozhodnutí. Pokud správní rada RQ hraje důležitou roli v řadě významných aspektů strategie GQ, například v prodeji nemovitého majetku nebo prodeji podílu a vyhrazuje si v tomto ohledu právo konečného rozhodnutí, vyplývá z toho, že vykonává na jednání GQ rozhodující vliv.
73. Pokud jde o argument vycházející z neexistence překrytí personálního obsazení orgánů žalujících společností, je třeba uvést, že z dopisu ze dne 5. dubna 2004, zaslaného společností GQ Komisi a předloženého žalobkyněmi v rámci postupu před zahájením soudního řízení, je zjevné, že pan [důvěrné] byl v letech 1996–2000 předsedou správní rady GQ a v letech 1998–2000 členem správní rady RQ. Krom toho je třeba zdůraznit, že při dotazování na tuto okolnost při jednání, žalobkyně připustily, přinejmenším implicitně, že takové překrytí existovalo.
74. Podobně argumenty, že Komise v napadeném rozhodnutí nezkoumala věcné důkazy, které prokazovaly, že pouze členové vedení GQ rozhodovali a prováděli obchodní politiku společnosti, aniž o tom RQ byla informována předem nebo dávala svůj souhlas, nemůže obstát ve světle výše citované judikatury. Totéž platí pro tvrzení, podle kterých se informace poskytnuté GQ společnosti RQ netýkaly obchodní politiky, ale finančních výsledků dceřiné společnosti.
75. Pokud jde o vztah mezi GQ a Repsol Italia, je třeba uvést, že Komise v napadeném rozhodnutí správně vyvrátila argument žalobkyň týkající se údajného střetu zájmů mezi GQ a její mateřskou společností tím, že uvedla, že RYPF konsoliduje účty skupiny, což je prováděno pro řadu dceřiných společností, včetně GQ a Repsol Italia. Dále Komise správně konstatuje, že takový vztah posiluje domněnku, že se jedná o jediný podnik.
76. Za takových okolností je nutné konstatovat, jak to učinila Komise v bodu 264 napadeného rozhodnutí, že žalobkyně nebyly při vyvracení domněnky odpovědnosti mateřské společnosti úspěšné.
77. Konečně, žádný z podpůrných argumentů žalobkyň nemůže napadené rozhodnutí zpochybnit.
78. Zaprvé, pokud jde o argument, že Komise nikdy nepožádala o informace týkající se vztahu mezi RQ a RYPF a nikdy se nepokusila prokázat, zda RQ a RYPF byly součástí stejného podniku, postačí uvést, že vzhledem k tomu, že žalobkyně nezpochybňují skutečnost, že RYPF vlastní 100 % kapitálu RQ, příslušelo RYPF, aby vyvrátila domněnku, že vykonávala rozhodující vliv na politiku RQ a že společně s RQ tvořily pro účely článku [101 SFEU] jediný podnik, což neučinila.
79. Zadruhé, pokud jde o argument, podle kterého bylo nepředvídatelné, zda bude RYPF shledána, spolu s RQ a GQ, společně a nerozdílně odpovědnou, žalobkyně v zásadě tvrdí, že narozdíl od napadeného rozhodnutí odůvodňovalo oznámení námitek odpovědnost RYPF nikoliv ve světle protiprávního jednání GQ, ale výlučně pouze ve vztahu k protiprávnímu jednání RQ.
80. Přitom je třeba uvést, že oznámení námitek a napadené rozhodnutí se v uvedeném ohledu neliší. Bod 254 odůvodnění napadeného rozhodnutí uvádí, že žalobkyně jsou společně a nerozdílně odpovědné, zejména kvůli 100% podílu RQ v GQ a 100% podílu RYPF v RQ, zatímco oznámení námitek v bodu 344 uvádí, že se odpovědnost RQ vztahuje na RYPF na základě domněnky její skutečné kontroly a rozhodujícího vlivu vyplývajícího z jejího 100% vlastnictví kapitálu RQ.
81. Argument, podle kterého si uvedená tvrzení odporují, je založen na nepochopení judikatury týkající se přičitatelnosti protiprávního jednání. Domněnka odpovědnosti dovozovaná z vlastnictví kapitálu se použije nejen v případech, kdy existuje přímý vztah mezi mateřskou společností a její dceřinou společností, ale rovněž v takových případech, jakým je projednávaná věc, kdy je vztah nepřímý v důsledku existence další dceřiné společnosti, která se nachází mezi nimi.
82. Vzhledem k tomu, že právo Společenství v odvětví hospodářské soutěže uznává, že různé společnosti patřící ke stejné skupině tvoří hospodářskou entitu, a tudíž podnik pro účely článku [101 a 102 SFEU], pokud dotyčné společnosti neurčují samostatně své chování na trhu, není důležité, zda jsou takové společnosti mateřskou společností kontrolovány přímo nebo nepřímo, jelikož odpovědnost za protiprávní jednání může být v každém případě přičtena mateřské společnosti (viz v tomto smyslu rozsudek Michelin v. Komise, bod 61 výše, bod 290).
83. Je proto třeba konstatovat, že žalobkyně nemohou z oznámení námitek a konkrétně z jeho bodu 344 dovodit, že Komise nepřičítala dotčené protiprávní jednání RYPF.
84. Vzhledem k výše uvedenému je třeba první žalobní důvod zamítnout.“
III – Návrhová žádání
20. Svým kasačním opravným prostředkem navrhovatelky navrhují, aby Soudní dvůr:
– zrušil rozsudek ze dne 18. prosince 2008 ve věci T‑85/06 v rozsahu, v němž zamítá důvod směřující ke zrušení založený na zjevně nesprávném posouzení a na neexistenci odůvodnění společné a nerozdílené odpovědnosti žalobkyň;
– zrušil čl. 1 písm. g) a h) a čl. 2 písm. d) rozhodnutí v rozsahu, v jakém konstatují, že společnosti RYPF a RQ jsou spolu se společností GQ společně a nerozdílně odpovědné za porušení čl. 81 odst. 1 ES, a podpůrně v rozsahu, v jakém rozhodnutí směřuje proti společnosti RYPF, přičemž v obou případech žádají o přiměřené snížení uložené pokuty.
21. Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:
– zamítl kasační opravný prostředek;
– uložil navrhovatelkám náhradu nákladů řízení.
IV – Kasační opravný prostředek
22. Navrhovatelky na podporu svého kasačního opravného prostředku uplatňují dva důvody. Zaprvé nesprávné právní posouzení týkající se přičitatelnosti odpovědnosti za porušení čl. 81 odst. 1 ES (nyní čl. 101 odst. 1 SFEU) a výkladu a použití domněnky kontroly dceřiné společnosti mateřskou společností, včetně porušení pravidel o důkazním břemeni a zkreslení skutkových okolností. Navrhovatelky rovněž uplatňují přeměnu domněnky v (nevyvratitelnou) právní domněnku a nepoužití zásady osobní odpovědnosti. Zadruhé se dovolávají nesprávného právního posouzení, pokud jde o přičitatelnost odpovědnosti mateřské společnosti skupiny, RYPF formou nepřiměřeného rozšíření domněnky kontroly mateřské společnosti nad její dceřinou společností. Navrhovatelky rovněž uplatňují převrácení důkazního břemene a existenci automatické odpovědnosti, pokud jde o skupinu společností.
A – První důvod kasačního opravného prostředku
23. Navrhovatelky tvrdí, že Soud nesprávně použil kritérium přičtení odpovědnosti mateřské společnosti za jednání její dceřiné společnosti, které nesouvisí se skutkovými okolnostmi věci nebo protiprávním jednáním takové dceřiné společnosti. Soud se tak dopustil nesprávného právního posouzení tím, že mateřské společnosti přičetl odpovědnost za jednání její dceřiné společnosti z důvodů konstatování existence hospodářské jednotky na základě pouhé možnosti nebo schopnosti mateřské společnosti vykonávat rozhodující vliv na její dceřinou společnost.
24. Navrhovatelky soudí, že Soud nesprávně použil judikaturu, podle které může být chování dceřiné společnosti přičteno mateřské společnosti tehdy, pokud dceřiná společnost nerozhoduje samostatně o svém chování na trhu, ale v zásadě vykonává pokyny, které jí dala mateřská společnost, se kterou tvoří hospodářskou jednotku(4). Soud nebyl oprávněn založit svá konstatování existence hospodářské jednotky pouze na základě vyvratitelné domněnky(5), podle které je mateřská společnost 100% vlastnící dceřinou společnost v postavení umožňujícím vykonávat rozhodující vliv na jednání dceřiné společnosti.
25. Navrhovatelky tudíž zastávají názor, že Soud v napadeném rozsudku tím, že konstatoval, že Komise není povinna předložit dodatečné důkazy prokazující, že mateřská společnost skutečně ovlivňovala chování své dceřiné společnosti(6), porušuje zásadu osobní odpovědnosti a pravidla o důkazním břemenu a činí dotčenou domněnku nevyvratitelnou, jelikož není možné prokázat neexistenci osobní odpovědnosti mateřské společnosti.
26. Navrhovatelky jsou toho názoru, že domněnka rozhodujícího vlivu založeného na vlastnictví 100 % kapitálu dceřiné společnosti nezbavuje Komisi břemene prokázání odpovědnosti mateřské společnosti tím, že na základě důkazů ověří, zda mateřská společnost skutečně vykonávala kontrolu nad svou dceřinou společností a zda taková dceřiná společnost do značné míry plnila obdržené pokyny(7).
27. Krom toho podle navrhovatelek není druh důkazu, který musí být předložen pro vyvrácení takové domněnky, definován. Napadený rozsudek nijak neomezuje posuzovací pravomoc, které Komise požívá v souvislosti s posuzováním a hodnocením důkazů předložených za účelem vyvrácení domněnky.
28. Komise tvrdí, že navrhovatelky zpochybňují ustálenou judikaturu Společenství, která se týká společné a nerozdílné odpovědnosti. Soudní dvůr ve svém rozsudku AEG Telefunken v. Komise(8) jasně stanovil domněnku, podle které dceřiná společnost ve výlučném vlastnictví mateřské společnosti nutně sleduje politiku stanovenou stejnými statutárními orgány, které stanoví politiku mateřské společnosti. Odpovědnost tak může být přičtena mateřské společnosti za protiprávní jednání, kterého se dopustila její dceřiná společnost, a to i v případě neexistence důkazu, že mateřská společnost se jakkoliv podílela na skutkových okolnostech vedoucích k dotčenému protiprávnímu jednání. Nadto Soud ve svém rozsudku ve věci Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise(9) rovněž potvrdil odpovědnost mateřské společnosti na základě takové domněnky, aniž požadoval dodatečné poznatky o spojitosti mezi mateřskou společností a protiprávním jednáním.
29. V tomto ohledu Komise soudí, že na rozdíl od tvrzení navrhovatelek dotyčná domněnka nezbavuje Komisi důkazního břemene, které nese. Jak vysvětlila generální advokátka Kokott ve stanovisku ve věci C‑97/08 P, Akzo Nobel a další v. Komise(10), použití dotčené domněnky nevede k obrácení důkazního břemena (které by bylo v rozporu s presumpcí neviny). Jelikož 100% podíl mateřské společnosti v její dceřiné společnosti prima facie umožňuje přijmout závěr, že rozhodující vliv je skutečně vykonáván, přísluší mateřské společnosti, aby tento závěr vyvrátila předložením přesvědčivých důkazů opaku. Komise tak musí pouze předložit nezbytné důkazy o tom, že je domněnka použitelná.
30. Z ustálené judikatury vyplývá, že chování dceřiné společnosti může být přičteno mateřské společnosti zejména tehdy, pokud tato dceřiná společnost, byť má vlastní právní subjektivitu, samostatně neurčuje své chování na trhu, ale v zásadě uplatňuje pokyny, které jsou jí uděleny mateřskou společností, zejména s ohledem na hospodářské, organizační a právní vazby, které spojují tyto dva právní subjekty. Je tomu tak proto, že v takové situaci jsou totiž mateřská společnost a její dceřiná společnost součástí téže hospodářské jednotky, a tudíž vytvářejí jediný podnik, což umožňuje Komisi vydat rozhodnutí ukládající pokuty mateřské společnosti, aniž je vyžadováno prokázání osobní účasti této společnosti na protiprávním jednání(11).
31. Pokud jde konkrétně o projednávanou věc, která se týká mateřské společnosti, jež vlastní 100 % kapitálu dceřiné společnosti, která porušila pravidla Evropské unie (EU) v odvětví hospodářské soutěže, byla podle mého názoru písemná vyjádření v projednávané věci, která byla předložena dne 27. února 2009 (kasační opravný prostředek) a dne 14. května 2009 (kasační odpověď), v určité míře předstiženy rozsudkem Soudního dvora ve věci C‑97/08 P, Akzo Nobel a další v Komise, který byl vydán dne 10. září 2009. Tato skutečnost byla účastníky řízení uznána při jednání ve věci projednávaného kasačního opravného prostředku dne 29. dubna 2010.
32. Soudní dvůr v rozsudku C‑97/08, Akzo Nobel a další v. Komise rozhodl, že mateřská společnost, která vlastní 100 % kapitálu své dceřiné společnosti, která porušila pravidla EU v oblasti hospodářské soutěže, je v postavení, kdy může vykonávat rozhodující vliv na chování dceřiné společnosti, a existuje vyvratitelná domněnka, podle které uvedená mateřská společnost skutečně vykonává rozhodující vliv na chování své dceřiné společnosti(12). Za takových okolností Komise může činit mateřskou společnost společně a nerozdílně odpovědnou za zaplacení pokuty uložené její dceřiné společnosti, ledaže tato mateřská společnost, které přísluší vyvrátit tuto domněnku, předloží dostatečné důkazy, které by mohly prokázat, že se její dceřiná společnost chová na trhu samostatně(13).
33. Na rozdíl od toho, co uvádí navrhovatelky, se tak Soud nedopustil nesprávného právního posouzení tím, že konstatoval, že pokud má mateřská společnost dceřinou společnost ve výlučném vlastnictví, Komise není povinna předložit dodatečné důkazy, které prokazují, že mateřská společnost skutečně vykonávala na jednání své dceřiné společnosti vliv, aby se taková domněnka uplatnila(14). V souladu s dotčenou domněnkou tak Komise nemusí předložit dodatečné důkazy, které prokazují, že mateřská společnost skutečně ovlivňovala jednání své dceřiné společnosti, či zda měla jakékoliv informace o úloze své dceřiné společnosti v protiprávním jednání(15).
34. Je však třeba zdůraznit, že Soudní dvůr ve věci C‑97/08, Akzo Nobel a další v. Komise zdůraznil vyvratitelnou povahu dotčené domněnky. Opačný závěr by podle mého názoru vedl k porušení základních práv(16). Vyvratitelná povaha domněnky je nutná k zajištění práv na obranu a přístupu dotčené mateřské společnosti ke spravedlnosti a slouží zejména k vyvážení skutečnosti, že domněnka významně snižuje důkazní břemeno kladené na Komisi. Všechny důkazy poskytnuté mateřskou společností tak musí být posouzeny a zváženy s velkou péčí. Tvrzení navrhovatelek, podle kterého je domněnka ve skutečnosti nevyvratitelná, tak musí být odmítnuto.
35. Domněnka však obstojí, pokud mateřská společnost neprokáže, že její dceřiná společnost jedná na trhu samostatně. Tvrzení, podle kterého plně vlastněná dceřiná společnost jedná na trhu samostatně, musí být podpořeno jasnými a soudržnými důkazy, které musí být posouzeny Komisí a takové posouzení nakonec podléhá soudnímu přezkumu Soudního dvora.
36. Mimoto soudím že zatímco některé důkazy posuzované izolovaně nemusí postačovat pro vyvrácení dotčené domněnky, všechny důkazy poskytnuté mateřskou společností musí být posouzeny jako celek, aby bylo možné konstatovat, zda soubor důkazů postačuje pro vyvrácení uvedené domněnky. Jak Soudní dvůr jasně uvedl ve věci C‑97/08 P Akzo Nobel a další v. Komise, k určení, zda dceřiná společnost určuje samostatně své chování na trhu, je třeba přihlédnout ke všem relevantním skutečnostem týkajícím se hospodářských, organizačních a právních vazeb, které spojují tuto dceřinou společnost s mateřskou společností, které se mohou lišit případ od případu, a nemohou tedy být předmětem taxativního výčtu(17).
37. Navrhovatelky uplatnily řadu dodatečných argumentů, podle kterých se Soud dopustil nesprávného právního posouzení nebo zkreslil skutkové okolnosti, pokud jde o důkazy, které uvedenému soudu předložily. Uvedená tvrzení jsou zpochybňována Komisí. Soudím, jak bude podrobněji patrno dále, že většina tvrzení navrhovatelek pouze usiluje o nové posouzení dotčených skutkových okolností Soudním dvorem, což v řízeních o kasačním opravném prostředku zjevně nepatří do jeho pravomoci(18).
38. Navrhovatelky jsou toho názoru, že na rozdíl od zjištění Soudu v bodu 66 napadeného rozsudku, podle kterého skutečnost, že jediný správce jedná jako prostředník mezi GQ a RQ, RYPF konsoliduje účty GQ a RQ na úrovni skupiny a že RQ a RYPF odpověděly společně na oznámení námitek Komise, hovoří ve prospěch existence jediné entity, takové skutečnosti neumožňují konstatovat existenci hospodářské jednotky odůvodňující přičitatelnost odpovědnosti mateřské společnosti.
39. Před věcným zkoumáním každého dotčeného faktoru jsem toho názoru, že se Soud neopíral o každý z uvedených faktorů zvlášť, ale pouze jako o dodatečné důkazy existence hospodářské jednotky založené na 100% vlastnictví kapitálu dceřiné společnosti(19). Zdá se, že jak navrhovatelky, tak Komise se shodují na tom, že dotčené účty byly konsolidovány na úrovni skupiny v důsledku právní povinnosti vyplývající z vazeb mezi dotyčnými společnostmi. Vzhledem k tomu mohou být všechny relevantní faktory, týkající se hospodářských, organizačních a právních vazeb spojujících dceřiné společnosti s mateřskou společností vzaty v úvahu jako důkaz existence hospodářské jednotky(20). Jsem toho názoru, že se Soud nedopustil nesprávného posouzení tím, že vzal takový faktor v úvahu, i když jako čistě podpůrný důkaz.. Krom toho, jelikož navrhovatelky nezpochybňují skutečnost, že mezi GQ a RQ skutečně existovala vazba v podobě jediného správce, takový důkaz nebyl jako dodatečný důkaz existence ekonomické jednotky sestávající z GQ, RQ a RYPF irelevantní. Krom toho skutečnost, že RQ a RYPF odpověděly společně na oznámení námitek Komise též není irelevantní, ale jde opět o doplňující důkaz prokazující existenci hospodářské jednotky(21).
40. Navrhovatelky jsou rovněž toho názoru, že Soud pochybil ve své právní kvalifikaci a zkreslil skutkové okolnosti v bodech 68 a 69 napadeného rozsudku, týkající se příkazu RQ, aby GQ jednala v souladu s pravidly hospodářské soutěže v návaznosti na šetření v prostorách GQ dne 27. září 2002, jelikož takový požadavek neprokazuje existenci hospodářské jednotky. Soudím, že navrhovatelky neprokázaly nesprávné právní posouzení nebo zkreslení skutkových okolností Soudem. Vydání takového příkazu, který není navrhovatelkami zpochybňován, je důkazem, i když vzniklým po protiprávním jednání, že RQ vykonávala rozhodující vliv na jednání GQ na trhu.
41. Soud v bodu 69 napadeného rozsudku uvedl, že vydání příkazu samo o sobě postačovalo k prokázání toho, že RQ vykonávala rozhodující vliv na GQ. Nicméně takové tvrzení, které je poněkud zavádějící, není důvodem pro zrušení napadeného rozsudku, jelikož musí být vykládáno ve spojení s body 62 a 63 napadeného rozsudku, které zřetelně odkazují na použití dotčené domněnky na skutkové okolnosti projednávané věci.
42. Navrhovatelky rovněž tvrdí, že Soud v rámci souhrnného posouzení provedeného v bodech 70 až 76 napadeného rozsudku učiněného pouze v zájmu úplnosti, pochybil ve svém právním posouzení a zkreslil důkazy předložené navrhovatelkami k vyvrácení domněnky. Díky pevné a soudržné povaze důkazů by nestranný pozorovatel konstatoval, že GQ je na RQ nezávislá.
43. Navrhovatelky tvrdí, že Soud v bodu 71 napadeného rozsudku zjevně zkreslil skutkové okolnosti tím, že neuvedl, že činnosti GQ předcházely jejímu vstupu do skupiny RQ, činnosti GQ nesouvisely s činnostmi RQ a že se RQ v letech 1993 a 2004 opakovaně neúspěšně pokoušela GQ prodat. Podle navrhovatele tyto skutečnosti představují jasný důkaz neexistence zájmu RQ o GQ.
44. Budiž připomenuto, že Soud v bodu 71 napadeného rozsudku uvedl, že taková tvrzení nepostačují pro vyvrácení dotčené domněnky, jelikož mateřské a dceřiné společnosti často mají jiné aktivity a mateřské společnosti často prodávají své dceřiné společnosti. Soudím, že navrhovatelky svými tvrzeními neprokázaly právně dostatečným způsobem zkreslení skutkových okolností, jelikož neidentifikovaly nesprávná posouzení, která podle jejich názoru vedla k dotčenému zkreslení skutkových okolností. Navrhovatelky podle mého názoru – ačkoliv formálně uplatňovaly nesprávné právní posouzení – v zásadě zpochybňují skutkové posouzení provedené Soudem. Mimoto, pokud jde o tvrzení, že Soud neuvedl, že činnosti GQ předcházely jejímu vstupu do skupiny RQ, neshledávám právní nebo skutkovou relevantnost takového tvrzení, jelikož RQ získala všechny akcie GQ v letech 1989 a 1993, zatímco protiprávní jednání trvalo od 31. října 1999 do 30. června 2000, a tudíž se týkalo období následujícího poté, kdy se GQ stala plně vlastněnou dceřinou společností RQ.
45. Navrhovatelky tvrdí, že skutečnost, že Soud v bodu 72 napadeného rozsudku pouze odkázal na dvě otázky, které byly předmětem diskusí při dvou jednáních správní rady RQ v průběhu osmi let, od roku 1998 do 2005, ve skutečnosti ukazuje celkovou neexistenci ovlivňování a zásahů RQ do činnosti GQ. Soud konstatoval, že zápisy z jednání správní rady RQ z let 1998 až 2000 uvádějí finanční výsledky GQ, usnesení týkající se prodeje podílu GQ ve společnosti Silquímica a prodeje nemovitého majetku patřícího GQ. Soud na základě těchto důkazů uvedl, že správní rada RQ hraje významnou úlohu v řadě podstatných aspektů strategie GQ a vykonává rozhodující vliv na jednání GQ a tím odmítl tvrzení žalobkyň v prvním stupni, podle kterého zápisy z jednání správní rady RQ z let 1998 až 2000 odkazují pouze na finanční výsledky GQ(22).
46. Podle mého názoru navrhovatelky v projednávaném kasačním opravném prostředku usilují o minimalizaci významu odkazu na prodej podílu GQ ve společnosti Silquímica v zápisech z jednání správní rady GQ v letech 1998 až 2000. Vzhledem k tomu, že navrhovatelky v prvním stupni řízení neinformovaly Soud o odkazech na prodej podílu GQ ve společnosti Silquímica a prodej nemovitého majetku GQ v dotčených zápisech správní rady, a jelikož neprokázaly, že Soud zkreslil dotčené skutkové okolnosti nebo porušil pravidla o důkazním břemeni, jsem toho názoru, že argument navrhovatelek týkající se bodu 72 napadeného rozsudku musí být odmítnut. Navrhovatelky v zásadě zpochybňují skutkové posouzení provedené Soudem, které je mimo pravomoc Soudního dvora, nedošlo-li ke zkreslení skutkových okolností.
47. Soud v bodu 73 napadeného rozsudku konstatoval, že pan [důvěrné] byl od roku 1996 do roku 2000 předsedou správní rady GQ a od roku 1998 do roku 1999 členem správní rady RQ. Navrhovatelky v prvním stupni řízení tvrdily, že neexistovalo překrytí v personálním obsazení jejich orgánů, aby vyvrátily domněnku, že RYPF a RQ vykonávaly na GQ rozhodující vliv. Navrhovatelky v projednávaném kasačním opravném prostředku připouští, že takové překrytí existovalo, ale týkalo se pouze jediné osoby a bylo tak pouze okrajové povahy. Navrhovatelky rovněž tvrdí, že Komise ve správním řízení o takovém překrytí věděla, ale nevzala tuto skutečnost ve svém oznámení námitek nebo v napadeném rozhodnutí v úvahu jakožto faktor prokazující existenci hospodářské jednotky mezi RG a GQ.
48. Navrhovatelky podle mého názoru neprokázaly, že Soud zkreslil dotčené skutkové okolnosti nebo porušil pravidla v oblasti důkazního břemene. Argumenty navrhovatelek týkající se bodu 73 napadeného rozsudku tak musí být odmítnuty. Jsem toho názoru, že pro účely vyvrácení dotčené domněnky, která je založena pouze na vlastnictví 100 % akcií ve společnosti, není relevantní, že se Komise neopírala o dodatečné faktory, které ve skutečnosti mohou potvrdit existenci ekonomické jednotky.
49. Navrhovatelky soudí, že Soud v bodu 74 napadeného rozsudku nesprávně odmítl důkazy předložené za účelem prokázání, že pouze vedoucí pracovníci GQ rozhodovali o obchodní politice společnosti a prováděli ji, jakož i tvrzení, že informace poskytované GQ společnosti RQ se týkaly pouze výsledků odpovídajících rozpočtům a strategickým nebo obchodním plánům(23). Soud v bodu 74 napadeného rozsudku konstatoval, že taková tvrzení nemohou ve světle judikatury citované v napadeném rozsudku obstát(24).
50. Podle mého názoru Soud tím, že pouze odkázal na judikaturu, nezkoumal – a to ani zcela zběžně – zda podrobné důkazy předložené navrhovatelkami v prvním stupni řízení mohly dotčenou domněnku vyvrátit. Z napadeného rozsudku vyplývalo, že se Soud domníval, čistě na základě citované judikatury, že takové důkazy nemohou dotčenou domněnku vyvrátit. Zastávám názor, že judikatura, o kterou se opírá Soud v napadeném rozsudku, nepodporuje jeho zjištění v bodu 74, jelikož judikatura odkazuje pouze na možnosti přičtení jednání dceřiné společnosti mateřské společnosti, pokud dceřiná společnost vykonávala ve všech ohledech pokyny, které ji dala mateřská společnost, s ohledem zejména na hospodářské a právní vazby mezi nimi. Odkazuje rovněž na vyvratitelnou domněnku a možnost, aby mateřská společnost takovou domněnku vyvrátila. Části citované judikatury tudíž nepodporují tvrzení Soudu, že důkazy předložené navrhovatelkami v prvním stupni řízení domněnku vyvrátit nemohou. Vzhledem k nedostatku jiného posouzení nebo odůvodnění konkrétních a podrobných důkazů předložených navrhovatelkami, jsem toho názoru, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení ve svých zjištěních uvedených v bodu 74 napadeného rozsudku. Soud navrhovatelkám neposkytl odpovídající příležitost vyvrátit domněnku, což je právo, které je jasně zaručeno judikaturou Soudního dvora(25). Krom toho Soudní dvůr ve věci C‑97/08 P Akzo Nobel a další v. Komise, obhajující přístup případ od případu, výslovně nedefinoval pro futuro, restriktivně nebo vyčerpávajícím způsobem skutečnosti, které mohou být posuzovány za účelem určení, zda dceřiná společnost určuje své jednání na trhu samostatně. Soudní dvůr v uvedené věci uvedl, že je třeba zohlednit nejen úlohu mateřské společnosti, týkající se mimo jiné cenové politiky a výrobních a distribučních činností dceřiné společnosti, ale též všechny relevantní faktory týkající se hospodářských, organizačních a právních vazeb, které spojují dceřinou a mateřskou společnost(26). Soudní dvůr tak ve věci C‑97/08 P, Akzo Nobel a další v. Komise, spíše než by vylučoval jakoukoliv kategorii důkazů jako irelevantní pro účely vyvrácení dotčené domněnky nebo přiznání zvláštního významu konkrétní kategorii, zaujal k vyvracení důkazů inkluzivní přístup. To neznamená, že důkazy předložené k vyvrácení domněnky se mohou ve skutečnosti po jejich zkoumání ukázat jako zcela nedostatečné.
51. Z toho vyplývá, že konstatování Soudu v bodu 74 napadeného rozsudku nemohou být přijata. Podle článku 61 statutu Soudního dvora pokud je kasační opravný prostředek opodstatněný, Soudní dvůr zruší rozhodnutí Soudu. Soudní dvůr pak může sám vydat konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje, nebo věc vrátit zpět Soudu k rozhodnutí. V projednávané věci zastávám názor, že stav řízení je takový, že umožňuje vydat konečné rozhodnutí ve věci. Proto podle mého názoru Soudnímu dvoru přísluší, aby ve věci vydal konečné rozhodnutí.
52. Soudím, že se důkazy předložené navrhovatelkami v prvním stupni řízení, uvedené v poznámce pod čarou 23 výše, pro vyvrácení dotčené domněnky, týkají formálních pravomocí členů správní rady společnosti GQ a jejich nezávislosti v každodenním fungování GQ. Navrhovatelky rovněž tvrdily, že RQ byly předávány pouze finanční výsledky GQ, a nikoliv informace o její obchodní politice. Tvrzení navrhovatelek, týkající se finančních informací musí být podle mého názoru odmítnuto, jelikož Soud v bodu 72 napadeného rozsudku konstatoval, že RQ byly takové dodatečné informace, odlišné od finančních výsledků GQ, poskytovány. Krom toho, zatímco správci GQ mohou mít podstatnou nezávislost v každodenním řízení(27), a měli tak podstatnou formální nezávislost, Soud v bodu 72 napadeného rozsudku ve skutečnosti konstatoval, že správní rada RQ hraje v řadě zásadních aspektů strategie GQ(28) významnou úlohu. Po přezkoumání uvedených faktorů tudíž zastávám názor, že navrhovatelky dotčenou domněnku nevyvrátily.
53. Navrhovatelky zastávají názor, že Soud v bodu 75 napadeného rozsudku tím, že uvedl, že konsolidace účtů skupiny společností RYPF, podporuje tvrzení Komise ohledně existence hospodářské jednotky, pochybil ve své právní kvalifikaci vztahu mezi GQ a Repsol Italia. Navrhovatelky tvrdí, že prokázaly nevýlučnou povahu zastoupení mezi GQ, a Repsol Italia prokázala, že GQ byla obchodně nezávislá.
54. Navrhovatelky podle mého názoru neprokázaly, že se Soud v bodu 75 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení nebo zkreslení skutkových okolností tím, že odmítl tvrzení navrhovatelek v prvním stupni řízení, podle kterého vztah nevýlučného zastoupení mezi GQ a Repsol Italia prokazoval, že GQ byla obchodně nezávislá, jelikož prokázal střet zájmů mezi GQ a jejími mateřskými společnostmi, vzhledem k tomu, že o nárůstu cen stanoveném pro Repsol Italia, podobně jako u ostatních distributorů, bylo rozhodnuto ze strany GQ jednostranně bez zásahu RQ a RYPF. Soud konstatoval, že skupina konsolidovala své účty, čímž potvrdil zjištění Komise v napadeném rozhodnutí, že zvýšení cen výrobků GQ nepředstavuje důkaz střetu zájmů mezi GQ a jejími mateřskými společnostmi, protože nárůst obratu GQ vyplývající z nárůstu cen jejích výrobků by rovněž zvýšil obrat RQ a RYPF. Jsem toho názoru, že navrhovatelky ve skutečnosti usilují o zpochybnění posouzení skutkových okolností Soudem a jejich tvrzení ohledně bodu 75 napadeného rozsudku musí být odmítnuto jako nepřípustné.
55. Vzhledem k výše uvedenému jsem toho názoru, že prvnímu důvodu navrhovatelek je třeba zčásti vyhovět a ve zbývající části je třeba jej zamítnout. Žaloba na neplatnost předložená Soudu musí být podle mého názoru zamítnuta.
B – Druhý důvod kasačního opravného prostředku
56. Navrhovatelky tvrdí, že se Soud dopustil nesprávného právního posouzení tím, že automaticky rozšířil odpovědnost za protiprávní jednání dceřiné společnosti na mateřskou společnost skupiny. To se stalo prostřednictvím nepřiměřeného rozšíření dotčené domněnky, založené na schopnosti mateřské společnosti vykonávat rozhodující vliv na svou dceřinou společnost. Soud zaprvé v projednávané věci považoval RYPF za odpovědnou pouze na základě toho, že RYPF neprokázala samostatnost „prostřední“ společnosti RQ, která naopak neprokázala, že její dceřiná společnosti GQ byla skutečně samostatná. V důsledku dotčeného odůvodnění byla RYPF shledána odpovědnou za neschopnost RQ vyvrátit její odpovědnost za chování GQ. Zadruhé výklad Soudu by vedl k tomu, že odpovědnost za protiprávní jednání, kterého se dopustila dceřiná společnost, bude vždy přičítána mateřské společnosti v čele skupiny, aniž by byly vzaty v úvahu konkrétní okolnosti a zejména počet společností nacházejících se uprostřed mezi takovou dceřinou společnost a dotčenou mateřskou společností, povaha takových „prostředních“ společností a jejich činností a skutečné právní a hospodářské vazby mezi posledně uvedenými společnostmi.
57. V takovém ohledu navrhovatelky tvrdí, že rozsudky Soudu ve věcech Michelin v. Komise(29) a T‑330/01 Akzo Nobel v. Komise(30) neumožňují takové automatické rozšíření výkonu rozhodujícího vlivu mateřské společnosti v čele skupiny. Věc Michelin v. Komise se týkala možnosti vzít jako přitěžující okolnost v úvahu opakování protiprávního jednání mateřskou společností s ohledem na chování různých dceřiných společností, které kontroluje. Ve věci T‑331/01 Akzo Nobel v. Komise Soud přičetl odpovědnost mateřské společnosti v čele skupiny za protiprávní jednání, kterého se dopustila dceřiná společnost, pouze na základě toho, že dceřiná společnost byla kontrolována prostřednictvím ryze holdingové společnosti, jejímž jediným účelem bylo vlastnictví akcií dceřiné společnosti. Navrhovatelky naopak tvrdí, že v projednávané věci RYPF není ani mateřskou společností GQ, ani vlastníkem jejího kapitálu. Nadto RYPF neschvaluje roční účty GQ a nejmenuje členy její správní rady. Konečně ani povaha RQ, ani její činnosti neumožňují konstatovat, že RQ je pouhým prostředníkem, kterým RYPF vykonává kontrolu nad GQ.
58. Komise je toho názoru, že v souladu s rozsudkem ve věci Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise(31) existence řetězu společností, jejímž prostřednictvím je kontrola vykonávána, žádným způsobem neovlivňuje posouzení, zda mateřská a dceřiná společnost tvoří hospodářskou jednotku. Takový přístup byl podle Komise potvrzen v novější judikatuře Soudu v rozsudku ve věci Michelin v. Komise(32) a rozsudku T‑330/01, Akzo Nobel v. Komise(33). Ve věci T‑330/01, Akzo Nobel v. Komise Soud odmítl tvrzení společnosti Akzo, že se na ní domněnka nevztahuje, jelikož byla holdingovou společností bez výrobních nebo prodejních aktivit a její kontrola měla „vzdálenou“ nebo „nepřímou“ povahu. Krom toho, podle Komise generální advokátka Kokott ve svém stanovisku ve věci C‑97/08 P, Akzo Nobel v. Komise(34) navrhla, aby Soudní dvůr zamítl kasační opravný prostředek podaný proti rozsudku T‑112/05, Akzo Nobel v. Komise(35); v uvedené věci byla kontrola vykonávána nepřímo mateřskou společností prostřednictvím společností nacházejících se uprostřed. Komise rovněž soudí, že druhý důvod kasačního opravného prostředku je irelevantní, jelikož části napadeného rozsudku, které prokazují, že RYPF tvořila hospodářskou jednotku s GQ, nebyly zpochybněny.
59. Navrhovatelky svým druhým důvodem usilovaly o oddělení RYPF od protiprávního jednání, kterého se v projednávané věci dopustila GQ nejzřetelněji tím, že zdůrazňovaly úlohu, kterou RQ hrála vůči GQ, tedy například skutečnost, že RQ jmenuje správní orgán GQ a schvaluje roční účetní závěrku.
60. Z ustálené judikatury vyplývá, že právo EU v oblasti hospodářské soutěže se vztahuje na činnosti podniků a že pojem „podnik“ zahrnuje jakoukoli jednotku vykonávající hospodářskou činnost nezávisle na právním postavení této jednotky a způsobu jejího financování. Soudní dvůr rovněž upřesnil, že pojem „podnik“ musí být v tomto kontextu chápán jako pojem označující hospodářskou jednotku, i když z právního hlediska je tato hospodářská jednotka složena z více fyzických nebo právnických osob. Pokud taková hospodářská jednotka poruší pravidla hospodářské soutěže, musí nést za toto protiprávní jednání odpovědnost na základě zásady osobní odpovědnosti. Porušení práva EU v oblasti hospodářské soutěže musí být jednoznačně přičteno právnické osobě, které mohou být pokuty uloženy, a musí jí být určeno oznámení námitek. Důležité je rovněž to, aby oznámení námitek uvádělo, v jakém postavení právnická osoba čelí obvinění z tvrzených skutečností(36).
61. V souladu s ustálenou judikaturou je zřejmé, že taková právnická osoba, jakou je společnost, která se na protiprávním jednání přímo neúčastnila, přesto může být za takové jednání za určitých okolností potrestána(37). Soudní dvůr ve věci C‑97/08 P, Akzo Nobel v. Komise zdůraznil, že pokud mateřská společnost a její dceřiná společnost tvoří jedinou hospodářskou jednotku, mateřská společnost může být činěna odpovědnou za protiprávní jednání její dceřiné společnosti navzdory skutečnosti, že se mateřská společnost osobně nepodílela na protiprávním jednání(38). Tudíž zjištění, zda společnosti v rámci skupiny společností tvoří součást jediné hospodářské jednotky je zásadní mimo jiné pro otázku přičitatelnosti odpovědnosti za porušení soutěžního práva(39). Taková otázka byla učiněna podstatně méně komplexní a obtížnou pro orgány hospodářské soutěže, jakým je Komise, pro vyvratitelnou domněnkou, podle které mateřská společnost vykonává na dceřinou společnost, kterou plně vlastní, rozhodující vliv a obě tvoří jedinou hospodářskou jednotku. Proto zastávám názor, že funkcí dotčené domněnky je, jak vysvětlila generální advokátka J. Kokott ve stanovisku ve věci C‑97/08 P, Akzo Nobel a další v. Komise(40), usnadnit účinné uplatňování soutěžního práva za současného prosazování právní jistoty, a to vzhledem k přímému způsobu použití domněnky.
62. Soudím, že mateřská společnost (RYPF), která vlastní 100 % kapitálu dceřiné společnosti (RQ), která naopak vlastní 100 % kapitálu jiné společnosti (GQ)(41), je nepochybně schopná vykonávat rozhodující vliv na společnost GQ, a vyvratitelná domněnka, podle které mateřská společnost (RYPF) skutečně vykonává takový vliv, se tudíž musí použít. Počet společností, jež mateřská společnost v čele skupiny výlučně vlastní a které se ve vlastnickém vztahu nacházejí uprostřed mezi ní a dceřinou společností, která se podílela na porušení soutěžního práva, nemůže bránit použití domněnky. Existuje-li „řetězec“ výlučně vlastněných dceřiných společností, nemůže být podle mého názoru zpochybňována schopnost mateřské společnosti v čele skupiny vykonávat rozhodující vliv na všechny dceřiné společnost, ale zejména na dceřinou společnost, která se podílela na protiprávním jednání. Pokud je společnost výlučně vlastněna jinou společností, byť i nepřímo, musí se dotčená domněnka uplatnit stejným způsobem, jelikož struktura skupiny v zásadě není rozhodující.
63. Neshledávám proto důvod, proč by se dotčená domněnka nepoužila na skutkové okolnosti projednávané věci. Musí být znovu zdůrazněno, že domněnka je vyvratitelná. Mateřská společnost v čele skupiny musí mít možnost předložit důkazy k vyvrácení domněnky, že vykonává na jednání svých dceřiných společností rozhodující vliv. Pokud mateřská společnost v čele skupiny může prokázat, že dceřiná společnost, která se dopustila protiprávního jednání, nebo jedna ze společností nacházejících se mezi mateřskou společností a protiprávně jednající dceřinou společností rozhoduje samostatně o svém jednání na trhu, poruší se tím řetězení odpovědnosti a mateřská společnost v čele skupiny nemusí být odpovědná za porušení soutěžního práva.
64. Pokud by tomu bylo jinak, byla by zpochybněna vyvratitelná domněnka a její funkce, tedy zajištění účinného uplatňování práva hospodářské soutěže, protože mateřské společnosti by mohly uniknout odpovědnosti za protiprávní jednání, na kterém se jejich dceřiné společnosti podílely, prostřednictvím restrukturalizace skupiny(42). Taková strategická restrukturalizace skupiny by rovněž mohla nepřímo omezit pravomoc Komise ukládat pokuty, a tudíž potenciálně omezit odrazující účinek pokut(43).
65. Proto mám za to, že druhý důvod navrhovatelek musí být zamítnut.
V – K nákladům řízení
66. Podle článku 122 prvního pododstavce jednacího řádu, je-li kasační opravný prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.
67. Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě článku 118 téhož řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Soudní dvůr však může podle čl. 69 odst. 3 prvního pododstavce téhož řádu rozhodnout, že každý z účastníků řízení nese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch.
68. Jelikož v projednávané věci měly jak navrhovatelky, tak Komise v rámci kasačního opravného prostředku ve věci částečně úspěch i neúspěch, je důvodné rozhodnout, že každá z nich ponese vlastní náklady řízení v tomto stupni.
69. Jelikož byla žaloba na neplatnost podaná navrhovatelkami naopak zamítnuta, je nutno potvrdit bod 2 výroku napadeného rozsudku, co se týče nákladů řízení v prvním stupni.
VI – Závěry
70. Navrhuji proto, aby Soudní dvůr:
– zrušil rozsudek Soudu (šestého senátu) ze dne 18. prosince 2008 ve věci T‑85/06, General Química a další v. Komise v rozsahu, v němž činí společnost General Química společně a nerozdílně odpovědnou se společnostmi Repsol Química a Repsol YPF za protiprávní jednání, kterého se dopustila General Química;
– ve zbývající části kasační opravný prostředek zamítl;
– zamítl žalobu podanou společnostmi General Química, Repsol Química a Repsol YPF na neplatnost rozhodnutí Komise ze dne 21. prosince 2005 které se týká řízení podle článku 81 Smlouvy o založení Evropského společenství a článku 53 Dohody o EHP proti společnostem Flexsys NV, Bayer AG, Crompton Manufacturing Company Inc. (dříve Uniroyal Chemical Company Inc.), Crompton Europe Ltd, Chemtura Corporation (dříve Crompton Corporation), General Química SA, Repsol Química SA a Repsol YPF SA (Věc č. COMP/F/C.38.443 – Gumárenské chemikálie);
– uložil účastníkům řízení, že ponesou vlastní náklady řízení o kasačním opravném prostředku a společnostem General Química, Repsol Química a Repsol YPF náhradu veškerých nákladů řízení v prvním stupni.
1 – Původní jazyk: angličtina.
2 – Gumárenské chemikálie jsou syntetické nebo organické chemikálie, používané pro zvýšení produktivity a kvality při výrobě gumy. Automobilový průmysl je největším uživatelem gumových výrobků, zejména pneumatik. Antidegradanty a urychlovače jsou nejdůležitějšími gumárenskými chemikáliemi, pokud jde o jejich tržní hodnotu a tvoří přibližně 85–90 % veškerých gumárenských chemikálií.
3 – Týká se nesprávného právního posouzení a nedostatku odůvodnění souvisejících se společnou a nerozdílnou odpovědností.
4 – Rozsudek ze dne 14. července 1972, Imperial Chemical Industries v. Komise, 48/69, Recueil, s. 619, body 133 a 134.
5 – Rozsudek ze dne 25. října 1983, AEG-Telefunken v. Komise, 107/82, Recueil, s. 3151, bod 50.
6 – A tím navazují na novější judikaturu Soudu, který nově vykládá rozsudek Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, Stora Kopparbergs Bergslags v. Komise, C‑286/98 P, Recueil, s. I‑9925, například rozsudky Soudu ze dne 12. prosince 2007, Akzo Nobel a další v. Komise, T‑112/05, Sb. rozh. s. II‑5049, body 60 a 61, a ze dne 8. října 2008, Schunk a Schunk Kohlenstoff-Technik v. Komise, T‑69/04, Sb. rozh. s. II‑2567, bod 57.
7 – Viz rozsudky Soudu ze dne 15. září 2005, Daimler Chrysler v. Komise, T‑325/01, Sb. rozh. s. II‑3319, bod 218, a ze dne 26. dubna 2007, Bolloré a další v. Komise, T‑109/02, T-118/02, T‑122/02, T‑125/02 a T‑126/02, T‑128/02 a T‑129/02, T‑132/02 a T‑136/02, Sb. rozh. s. II‑947, bod 132.
8 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 5.
9 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 6.
10 – C‑97/08 P, Sb. rozh. s. I‑8237.
11 – Viz rozsudek Akzo Nobel a další v. Komise, uvedený výše v poznámce pod čarou 10, body 58 a 59 a citovaná judikatura. K „odhalení korporátního závoje“ se tak přistupuje proto, aby bylo možné identifikovat hospodářskou jednotku nebo podnik odpovědný za protiprávní jednání.
12 – Viz bod 60 uvedeného rozsudku (citovaného v poznámce pod čarou 10). Podle mého názoru dotčená domněnka má tu výhodu, že je svou povahou jasná,a tudíž přispívá k právní jistotě. Viz v tomto smyslu stanovisko generální advokátky Kokott ve věci C‑97/08 P, Akzo Nobel a další v. Komise, bod 71. Mateřské společnosti jsou tak seznámeny s tím, že za určitých okolností mohou být zodpovědné za jednání svých dceřiných společností a mohou tak přijmout vhodná opatření, aby zajistily, že dceřiné společnosti budou dodržovat právo hospodářské soutěže, přičemž mateřské společnosti tak mohou činit díky svému 100% podílu v uvedených dceřiných společnostech.
13 – Viz rozsudek C‑97/08 P, Akzo Nobel a další v. Komise, bod 61 (citovaný v poznámce pod čarou 10). Vznikne-li dotčená domněnka, jsem toho názoru, že důkazní břemeno se ve skutečnosti přesune na mateřskou společnost, pokud chce takovou domněnku vyvrátit, a na ní spočívá břemeno předložení důkazů prokazujících, že její dceřiná společnost jedná na trhu samostatně. Uvádím, že si nejsem vědom žádné věci, kterou by projednával Soudní dvůr či Tribunál, ve které by dotčená domněnka byla skutečně vyvrácena.
14 – Viz bod 62 napadeného rozsudku.
15 – Viz stanovisko generální advokátky Kokott ve věci C‑97/08 P, Akzo Nobel a další v. Komise (citované v poznámce pod čarou 10), body 90 a 91.
16 – Viz zejména článek 47 Charty základních práv Evropské unie, vyhlášené v Nice dne 7. prosince 2000 (Úř. věst. 2000 C 364, s. 1), pozměněné ve Štrasburku dne 12. prosince 2007 (Úř. věst. C 303, s. 1), který je nadepsaný „Právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces“ a článek 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), který je nadepsaný „právo na spravedlivý proces“. V tomto ohledu bych spatřoval analogii s judikaturou Soudního dvora v oblasti veřejných zakázek, kde Soudní dvůr považoval vnitrostátní právní úpravu, která automaticky vylučovala některé uchazeče z veřejných zakázek, za úpravu odporující právu EU. Viz rozsudky ze dne 3. března 2005, Fabricom, C‑21/03 a C‑34/03, Sb. rozh. s. I‑1559, body 33 a 35; ze dne 16. prosince 2008, Michaniki, C‑213/07, Sb. rozh. s. I‑9999, body 63 až 69; ze dne 19. května 2009, Assitur, C‑538/07, Sb. rozh. s. I‑4219, body 29 až 33, a ze dne 23. prosince 2009, Serrantoni a Consorzio stabile edili, C‑376/08, Sb. rozh. s. I‑12169, body 40 až 46.
17 – Viz bod 74 (rozsudek citovaný v poznámce pod čarou 10). Na rozdíl od tvrzení navrhovatelek v bodu 27 výše, Soudní dvůr ani Tribunál nemusí abstraktně vymezit povahu důkazů, které musí být pro vyvrácení domněnky předloženy.
18 – Podle ustálené judikatury není Soudní dvůr příslušný ke zjišťování skutkového stavu ani, až na výjimky, k přezkoumávání důkazů, které Tribunál přijal na podporu tohoto skutkového stavu. Pokud totiž tyto důkazy byly řádně získány a byly dodrženy obecné právní zásady a procesní pravidla použitelná v oblasti důkazního břemene a provádění důkazů, přísluší samotnému Tribunálu posoudit hodnotu, kterou je třeba přiznat důkazům, které mu byly předloženy. Toto posouzení tudíž nepředstavuje, s výhradou případu zkreslování těchto důkazů, právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora. Jestliže navrhovatel tvrdí, že Soud zkreslil důkazy, musí přesně označit důkazy, které byly údajně zkresleny, a prokázat nesprávnou analýzu, která podle jeho názoru vedla Soud k takovému zkreslení. O takové zkreslení se jedná, pokud, aniž byly uplatněny nové důkazy, se posouzení existujících důkazů jeví zjevně nesprávné. Viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 17. června 2010, Lafarge v. Komise, C‑413/08 P, Sb. rozh. s. I‑5361, body 15 až 17 a citovaná judikatura.
19 – Viz body 58 až 63 napadeného rozsudku.
20 – Viz body 72 až 74 rozsudku C‑97/08 P, Akzo Nobel a další v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 10).
21 – Viz obdobně rozsudek Stora Kopparbergs Berglags v. Komise, citovaný v poznámce pod čarou 6, bod 29, a rozsudek C‑97/08 P, Akzo Nobel a další v. Komise, citovaný v poznámce pod čarou 10, bod 50.
22 – GQ se opírala o pouhý odkaz na své finanční výsledky v dotčených zápisech, aby prokázala, že její vedení stanovovalo a provádělo své strategické a obchodní plány a RQ poskytovalo pouze obecné informace. Soud, opírající se o důkazy předložené Komisí v její duplice v prvním stupni řízení, které se týkaly odkazů na prodej podílu GQ ve společnosti Silquímica a prodeje nemovitého majetku patřícího GQ v dotčených zápisech z jednání, tak měl za to, že důkazy předložené Komisí odůvodňují její zjištění v napadeném rozhodnutí, pokud jde o výkon rozhodujícího vlivu.
23 – Navrhovatelky ve svých spisech předložených v prvním stupni řízení tvrdily, že v jejich odpovědích na oznámení námitek Komise předložily podrobné důkazy prokazující, že vedení GQ jednalo formálně a věcně jakožto správci uvedené společnosti a nezávisle rozhodovalo o obchodní politice GQ. Uvedená tvrzení byla učiněna s cílem vyvrátit dotčenou domněnku. V této souvislosti žalobkyně odkazovaly ve své odpovědi na oznámení námitek Komise na řadu smluv uzavřených a podepsaných správci GQ nebo řediteli továrny GQ na dodávku surového materiálu., skladování výrobků, spolupráci a technické pomoci při výrobě a kolektivní smlouvy mezi zaměstnanci a vedením. Navrhovatelky rovněž v prvním stupni řízení tvrdily, že k vyvrácení dotčené domněnky správci GQ vypracovávali roční rozpočet uvedené společnosti a poskytovaly RQ pouhé informace o jeho provádění.
24 – V tomto ohledu uvádím, že Soud v bodu 74 napadeného rozsudku pouze odkazuje na již citovanou judikaturu. V zájmu úplnosti se tedy budu zabývat veškerou judikaturou citovanou Soudem až do bodu 74 napadeného rozsudku, tedy rozsudky: AEG-Telefunken v. Komise, uvedený výše v poznámce pod čarou 5, bod 49, Stora Kpparbergs Bergslags v. Komise, uvedený výše v poznámce pod čarou 6, bod 26; rozsudky Soudu ze dne 27, září 2006, Avebe v. Komise, T‑314/01, Sb. rozh. s. II‑3085, bod 136; ze dne 15. června 2005, Tokai Carbon a další v. Komise, T‑71/03, T‑74/03, T‑87/03, nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 59; ze dne 30. září 2003, Michelin v, Komise, T‑203/01, Recueil, s. II‑4071, bod 290, a rozsudek Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2000, Metsä-Serla a další v. Komise, C‑294/98 P, Recueil, s. I‑10065, bod 28.
25 – Rozsudek Akzo Nobel a další v. Komise, uvedený výše v poznámce pod čarou 10, body 63 až 65.
26 – Viz bod 74 rozsudku Akzo Nobel a další v. Komise, uvedený výše v poznámce pod čarou 10.
27 – Podle mého názoru takový důkaz není sám o sobě určujícím, jelikož může – či nemusí – v závislosti na všech skutkových okolnostech věci, vyvracet dotčenou domněnku. Jak uvedla generální advokátka Kokott v bodech 89 a 90 jejího stanoviska ve věci C‑97/08 P, Akzo Nobel a další v. Komise (uvedené v poznámce pod čarou 10), zatímco konkrétní pokyny, příkazy nebo právo spolurozhodovat při určování cen, výrobních a prodejních činnostech nebo v podobných otázkách významných pro chování na trhu jsou obzvláště zjevnou indicií o existenci rozhodujícího vlivu mateřské společnosti na obchodní politiku její dceřiné společnosti, jejich neexistence nijak neumožňuje dospět k závěru o případné samostatnosti dceřiné společnosti.
28 – Uvedené faktory jsou relevantní ve světle zjištění Soudní dvora v bodu 74 rozsudku ve věci C‑97/08 P, Akzo Nobel a další v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 10), jelikož relevantní faktory týkající se hospodářských, organizačních a právních vazeb, které spojují dceřinou společnost se společností mateřskou, jsou relevantní pro určení, zda dceřiná společnost určuje své jednání na trhu samostatně.
29 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 24.
30 – Rozsudek Soudu ze dne 27. září 2006, Sb. rozh. s. II‑3389.
31 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 6.
32 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 24.
33 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 30.
34 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 10.
35 – Uvedený výše v poznámce pod čarou 6.
36 – Rozsudek C‑97/08 P, Akzo Nobel a další v. Komise, uvedený výše v poznámce pod čarou 10, body 54 až 57.
37 – Viz rozsudek ve věci AEG-Telefunken v. Komise, uvedený výše v poznámce pod čarou 5, bod 49. Viz obdobně rozsudek ze dne 11. prosince 2007, ETI a další, C‑280/06, Sb. rozh. s. I‑10893, body 40 a násl.
38 – Viz bod 59.
39 – Krom toho, v souladu s čl. 32 odst. 2 písm. a) nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101 SFEU a 102 SFEU] (Úř. věst. L 1, s. 1) Komise může rozhodnutím uložit podnikům a sdružením podniků pokuty, pokud se úmyslně nebo z nedbalosti dopouštějí jednání v rozporu s články 101 SFEU nebo 102 SFEU. Pokuta u každého podniku a sdružení podniků podílejících se na protiprávním jednání nesmí přesáhnout 10 % jeho celkového obratu za předchozí hospodářský rok. V důsledku toho tak identifikace takového podniku může mít vliv na výši uvedené pokuty. Krom toho pokuty uložené podnikům mohou být zvýšeny podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003, pokud existují přitěžující okolnosti, například pokud podnik opakuje stejné nebo podobné protiprávní jednání poté, kdy Komise nebo vnitrostátní orgán hospodářské soutěže konstatovaly, že podnik porušil článek 101 SFEU nebo 102 SFEU. Viz rozsudek ze dne 8. února 2007, Groupe Danone v. Komise, C‑3/06 P, Sb. rozh. s. I‑1331. Viz rovněž článek 28 pokynů [Komise] pro výpočet pokut uložených podle čl. 23 odst. 2 písm. a) nařízení č. 1/2003 (Úř. věst. C 210, s. 2).Pokuta uložená podniku může být za určitých okolností významně zvýšena kvůli předchozímu porušení soutěžního práva, kterého ho se dopustila dceřiná společnost ve skupině.
40 – Uvedené výše v poznámce pod čarou 10.
41 – A RQ.
42 – Zatímco je v některých případech možné identifikovat, a tudíž vcelku snadno prokázat fingované dohody uzavřené za účelem vyloučení domněnky, zastávám názor, že v převážné většině případů taková možnost nebude existovat, zejména tam, kde je plně vlastněná dceřiná společnost více než holdingovou společností a v důsledku toho by domněnka a její výhody byly negovány.
43 – Odrazující účinek pokut uložených za porušení soutěžních pravidel EU a potřeba zajistit, aby uvedený cíl nebyl ohrožen nebo zmařen restrukturalizací podniků, byl nedávno zdůrazněn Soudním dvorem ve věci ETI a další, uvedeném výše v poznámce pod čarou 37; rozsudkem ze dne 7. června 2007, Britannia Alloys & Chemicals v. Komise, C‑76/06 P, Sb. rozh. s. I‑4405, body 22 až 29,a ze dne 18. prosince 2008, Coop de France Bétail et Viande a další v. Komise, C‑101/07 P a C‑110/07 P, Sb. rozh. s. I‑10193, body 96 až 98.