ROZSUDEK TRIBUNÁLU (kasačního senátu)

12. května 2010 (*)

„Kasační opravný prostředek – Veřejná služba – Přijímání – Otevřené výběrové řízení – Rozhodnutí konstatující, že uchazeč neuspěl u ústní zkoušky – Odmítnutí Komise vyhovět organizačnímu procesnímu opatření“

Ve věci T‑560/08 P,

jejímž předmětem je kasační opravný prostředek podaný proti rozsudku Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (prvního senátu) ze dne 14. října 2008, Meierhofer v. Komise (F‑74/07, Sb. rozh. s. I‑0000), a který směřuje ke zrušení tohoto rozsudku,

Evropská komise, zastoupená J. Currallem a B. Eggers, jako zmocněnci, ve spolupráci s B. Wägenbaurem, advokátem,

žalobkyně,

přičemž dalším účastníkem řízení je

Stefan Meierhofer, s bydlištěm v Mnichově (Německo), zastoupený H.‑G. Schiesslem, advokátem,

žalobce v prvním stupni,

TRIBUNÁL (kasační senát),

ve složení M. Jaeger (zpravodaj), předseda, A. W. H. Meij a M. Vilaras, soudci,

vedoucí soudní kanceláře: B. Pastor, náměstkyně vedoucího soudní kanceláře,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 13. ledna 2010,

vydává tento

Rozsudek

1        Svým kasačním opravným prostředkem podaným na základě článku 9 přílohy I statutu Soudního dvora Evropské unie se Komise Evropských společenství domáhá zrušení rozsudku Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (prvního senátu) ze dne 14. října 2008, Meierhofer v. Komise (F‑74/07, Sb. rozh. s. I‑0000, dále jen „napadený rozsudek“), kterým tento soud zrušil rozhodnutí výběrové komise výběrového řízení EPSO/AD/26/05 ze dne 19. června 2007, kterým bylo potvrzeno, že žalobce v prvním stupni neuspěl u ústní zkoušky uvedeného výběrového řízení.

 Skutečnosti předcházející sporu a právní rámec

2        Jak vyplývá z napadeného rozsudku (bodů 8 až 11), S. Meierhofer, žalobce v řízení v prvním stupni, který je německým státním příslušníkem, se zúčastnil otevřeného výběrového řízení EPSO/AD/26/05 (dále jen „výběrové řízení“), jehož oznámení bylo zveřejněno v Úředním věstníku Evropské unie dne 20. července 2005 (Úř. věst. C 178 A, s. 3). Poté, co S. Meierhofer uspěl u předvýběrových testů, jakož i u písemných zkoušek, zúčastnil se dne 29. března 2007 ústní zkoušky.

3        Dopisem ze dne 10. května 2007 informoval předseda výběrové komise S. Meierhofera, že obdržel u ústní zkoušky 24,5 bodu, čímž nedosáhl požadovaného počtu 25 bodů z 50, a tudíž nemůže být zapsán na seznam úspěšných uchazečů (dále jen „rozhodnutí ze dne 10. května 2007“).

4        Dopisem ze dne 11. května 2007 požádal S. Meierhofer o přezkoumání rozhodnutí ze dne 10. května 2007, jelikož měl za to – s odkazem na zápis, který si pořídil po ústní zkoušce – že správně odpověděl přinejmenším na 80 % otázek položených během této zkoušky. Požadoval tak ověření hodnocení své ústní zkoušky a, podpůrně, vysvětlení k jednotlivým známkám, které získal za každou z otázek položených během této zkoušky.

5        Dopisem ze dne 19. června 2007 informoval předseda výběrové komise S. Meierhofera, že po přezkoumání jeho žádosti výběrová komise neshledala důvod pro změnu jeho výsledků (dále jen „rozhodnutí ze dne 19. června 2007“). Při této příležitosti bylo rovněž S. Meierhoferovi sděleno jednak to, že – co se týče jeho odborných znalostí – počet neuspokojivých odpovědí přesáhl počet uspokojivých odpovědí, a jednak to, že ústní zkouška probíhala podle kritérií uvedených v oznámení o výběrovém řízení a že, vezme-li se v úvahu skutečnost, že jednání výběrové komise jsou podle článku 6 přílohy III služebního řádu úředníků Evropských společenství (dále jen „služební řád“) tajná, není možné poskytnout uchazečům ani hodnotící tabulku, ani rozpis známek získaných u ústní zkoušky.

6        Oznámení o výběrovém řízení ve své části nadepsané „B. Průběh výběrového řízení“ stanoví následující pravidla týkající se ústní zkoušky a zapsání na seznam úspěšných uchazečů:

„3. Ústní zkouška – Hodnocení

e)      Pohovor s výběrovou komisí probíhající v hlavním jazyce uchazeče, který umožní posoudit jeho schopnost vykonávat služební povinnosti uvedené v části A bodu I. Tento pohovor se týká zejména odborných znalostí v dané oblasti a znalostí Evropské unie, jejích orgánů a politik. Znalost druhého jazyka je rovněž hodnocena. Tímto pohovorem se má rovněž posoudit schopnost uchazečů přizpůsobit se práci v evropské veřejné službě, v multikulturním prostředí.“

7        Dále článek 6 přílohy III služebního řádu stanoví:

„Jednání výběrové komise jsou tajná.“

 Řízení v prvním stupni a napadený rozsudek

8        Návrhem došlým kanceláři Soudu pro veřejnou službu dne 3. července 2007 podal S. Meierhofer žalobu, kterou se domáhal, aby byla zrušena rozhodnutí ze dne 10. května 2007 a ze dne 19. června 2007 a aby byly Komisi adresovány určité soudní příkazy.

9        V rámci organizačních procesních opatření, o kterých bylo rozhodnuto na základě článku 55 jeho jednacího řádu, Soud pro veřejnou službu vyzval Komisi v přípravné zprávě k jednání zaslané účastníkům řízení dne 7. února 2008, aby před jednáním předložila:

„a)      hodnotící tabulku a rozpis známek žalobce získaných u ústní zkoušky […], na které se odvolává rozhodnutí ze dne 19. června 2007, kterým nebylo vyhověno jeho žádosti o přezkoumání,

b)      všechny ostatní informace, které se týkají ohodnocení kvality výkonu žalobce u ústní zkoušky,

c)      anonymní seznam známek ostatních uchazečů, kteří získali u ústní zkoušky známku, jež je vyřadila z výběrového řízení,

d)      výpočty, které vedly k přesnému výsledku 24,5 z 50 pro hodnocení žalobce u ústní zkoušky.“

10      V téže přípravné zprávě k jednání bylo uvedeno, že skutečnosti vyjmenované výše budou S. Meierhoferovi sděleny v rozsahu, ve kterém bude takové sdělení v souladu se zásadou tajnosti jednání výběrové komise, a případně s vynecháním určitých údajů, jejichž zveřejnění by porušilo uvedenou zásadu.

11      V odpověď na tato organizační procesní opatření, dopisem došlým kanceláři Soudu pro veřejnou službu dne 18. února 2008, zaslala Komise, tak jak bylo požadováno v přípravné zprávě k jednání v písm. c), anonymní tabulku se známkami uchazečů, kteří získali u ústní zkoušky známku, jež je vyřadila z výběrového řízení. Komise nicméně nepředložila dokumenty uvedené ve zmíněné zprávě pod písm. a), b) a d), přičemž poukázala v zásadě na to, že v případě neexistence důkazu o porušení pravidel, kterými se řídí jednání výběrové komise, žalobní důvod vycházející z povinnosti uvést odůvodnění sám o sobě neodůvodňuje – vzhledem k tajnosti jednání výběrové komise – předložení dalších požadovaných informací a dokumentů.

12      Na konci bodu 16 napadeného rozsudku učinil Soud pro veřejnou službu následující poznámku:

„Komise mimoto poznamenala, že není povinna předložit takové informace a dokumenty, ať již Soud [pro veřejnou službu] využije, jako v projednávané věci, organizačních procesních opatření, nebo dokonce důkazních opatření.“

13      Stefan Meierhofer podal v kanceláři Soudu pro veřejnou službu dne 20. března 2008 vyjádření k organizačním procesním opatřením určeným Komisi, a zejména k její reakci na uvedená opatření.

14      Dopisem ze dne 19. května 2008 odpověděla Komise na toto vyjádření, jehož kopie jí byla předána až na jednání dne 23. dubna 2008.

15      V napadeném rozsudku Soud pro veřejnou službu nejprve konstatoval, že je třeba vycházet z toho, že žaloba je podána pouze proti rozhodnutí ze dne 19. června 2007 z toho důvodu, že pokud uchazeč ve výběrovém řízení žádá o přezkoumání rozhodnutí přijatého výběrovou komisí, pak aktem nepříznivě zasahujícím do právního postavení uchazeče je rozhodnutí přijaté touto posledně uvedenou komisí po přezkoumání jeho situace (body 19 a 20 napadeného rozsudku). Dále poté, co přezkoumal první žalobní důvod vznesený S. Meierhoferem, který vycházel z porušení povinnosti uvést odůvodnění, a tomuto důvodu vyhověl (body 30 až 55 napadeného rozsudku), zrušil Soud pro veřejnou službu rozhodnutí ze dne 19. června 2007 a uložil Komisi náhradu nákladů řízení, přičemž zamítl ostatní body návrhového žádání S. Meierhofera z důvodu, že soud nemá zjevně pravomoc vydávat orgánům soudní příkazy.

16      Pro účely projednávaného kasačního opravného prostředku je třeba zaprvé uvést, že Soud pro veřejnou službu připomněl, že každé rozhodnutí týkající se určité osoby přijaté na základě služebního řádu, které nepříznivě zasahuje do jejího právního postavení, musí uvést důvody, na kterých je založeno, a že účelem povinnosti uvést odůvodnění je jednak umožnit soudu vykonávat přezkum legality rozhodnutí a jednak poskytnout dotčené osobě nezbytné údaje pro posouzení, zda je rozhodnutí opodstatněné, či nikoli, a umožnit jí zhodnotit účelnost podání žaloby. S odkazem na rozsudek Soudního dvora ze dne 4. července 1996, Parlament v. Innamorati (C‑254/95 P, Recueil, s. I‑3423, body 24 až 28), však dodal, že co se týče rozhodnutí přijatých komisí výběrového řízení, musí být povinnost uvést odůvodnění v souladu s respektováním tajnosti, která se vztahuje na jednání výběrové komise podle článku 6 přílohy III služebního řádu, tajnosti zavedené za účelem zaručení nezávislosti komise výběrového řízení a objektivity její práce. Respektování této tajnosti tak brání prozrazení jak postojů zastávaných jednotlivými členy výběrové komise, tak i všech skutečností souvisejících s posouzeními osobního nebo srovnávacího charakteru týkajícími se uchazečů, a požadavek odůvodnění rozhodnutí komise výběrového řízení musí zohledňovat povahu dotčených jednání, která jsou ve fázi prověřování schopností uchazečů především srovnávací povahy, a z tohoto důvodu se na ně vztahuje tajnost, která je těmto jednáním vlastní (body 30 a 31 napadeného rozsudku).

17      Soud pro veřejnou službu zdůraznil, že podle judikatury představuje „sdělení známek získaných u jednotlivých zkoušek“ dostatečné odůvodnění rozhodnutí výběrové komise (rozsudek uvedený výše v bodu 16, Parlament v. Innamorati, bod 31; rozsudky Tribunálu ze dne 21. května 1996, Kaps v. Soudní dvůr, T‑153/95, Recueil FP, s. I‑A‑233 a II‑663, bod 81; ze dne 2. května 2001, Giulietti a další v. Komise, T‑167/99 a T‑174/99, Recueil FP, s. I‑A‑93 a II‑441, bod 81; ze dne 23. ledna 2003, Angioli v. Komise, T‑53/00, Recueil FP, s. I‑A‑13 a II‑73, bod 69, a ze dne 31. května 2005, Gibault v. Komise, T‑294/03, Sb.VS s. I‑A‑141 a II‑635, bod 39) (bod 32 napadeného rozsudku).

18      Zadruhé Soud pro veřejnou službu upřesnil dosah judikatury v této oblasti (bod 34 napadeného rozsudku).

19      Dále Soud pro veřejnou službu odkázal na judikaturu týkající se neúspěchu v písemné části výběrového řízení, podle které uchazeč získá v praxi dostatečně úplné vysvětlení svého neúspěchu tím, že obdrží nejenom jednotlivé individuální známky, ale rovněž odůvodnění individuální vyřazovací známky, která vedla k jeho vyřazení z výběrového řízení, jakož i další informace (rozsudky Tribunálu ze dne 25. června 2003, Pyres v. Komise, T‑72/01, Recueil FP, s. I‑A‑169 a II‑861, bod 70; ze dne 17. září 2003, Alexandratos a Panagiotou v. Rada, T‑233/02, Recueil FP, s. I‑A‑201 a II‑989, bod 31, a ze dne 14. července 2005, Le Voci v. Rada, T‑371/03, Sb. VS s. I‑A‑209 a II‑957, body 115 až 117; rozsudky Soudu pro veřejnou službu ze dne 13. prosince 2007, Van Neyghem v. Komise, F‑73/06, Sb. rozh. s. I‑0000, body 72, 79 a 80, a ze dne 4. září 2008, Dragoman v. Komise, F‑147/06, Sb. rozh. s. I‑0000, body 21, 82 a 83) (bod 39 napadeného rozsudku).

20      Soud pro veřejnou službu v tomto ohledu zdůraznil, že i když je skutečností, že hodnotitelé písemných zkoušek nemusí být dotčeným osobám známi (a jsou tak chráněni před zásahy a tlaky, na které odkazuje rozsudek uvedený výše v bodu 16, Parlament v. Innamorati), na rozdíl od členů výběrové komise účastnících se ústní části, tato okolnost objektivně neodůvodňuje existenci značných rozdílů mezi požadavky na odůvodnění v případě neúspěchu v písemné části zkoušky, jak vyplývají z judikatury připomenuté v bodě 39 napadeného rozsudku, a těmi, které obhajuje Komise v případě neúspěchu u ústní zkoušky, které v projednávané věci spočívají zejména v tom, že se žalobci sdělí pouze jeho individuální vyřazovací známka.

21      Zatřetí Soud pro veřejnou službu uvedl, že i když se výsledek hledání rovnováhy mezi povinností uvést odůvodnění a respektováním zásady tajnosti jednání výběrové komise, zejména co se týče otázky, zda sdělení jediné individuální vyřazovací známky uchazeči vyřazenému při ústní části splňuje uvedenou povinnost, kloní nejčastěji ve prospěch zásady tajnosti jednání výběrové komise, může tomu být výjimečně jinak, pokud existují zvláštní okolnosti, a to tím spíše, že judikatura z nedávné doby, která se týká nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331), se vyvíjí ve prospěch transparentnosti (viz, v tomto smyslu, rozsudky Soudního dvora ze dne 18. prosince 2007, Švédsko v. Komise, C‑64/05 P, Sb. rozh. s. I‑11389, a ze dne 1. července 2008, Švédsko a Turco v. Rada, C‑39/05 P a C‑52/05 P, Sb. rozh. s. I‑4723) (bod 40 napadeného rozsudku).

22      Začtvrté Soud pro veřejnou službu vysvětlil jednotlivé důvody, na základě kterých je třeba mít za to, že v projednávané věci existují zvláštní okolnosti ve smyslu výše uvedeného bodu 21 (body 42 až 48 napadeného rozsudku).

23      Zapáté Soud pro veřejnou službu vyvodil z existence těchto zvláštních okolností důsledky a rozhodl, že i když sdělení žalobci individuální vyřazovací známky, kterou získal u ústní zkoušky, a sice známky 24,5 z 50, bylo více než pouhým úvodním odůvodněním, které podle ustálené judikatury (rozsudek Tribunálu ze dne 6. listopadu 1997, Berlingieri Vinzek v. Komise, T‑71/96, Recueil FP, s. I‑A‑339 a II‑921, bod 79) mohlo být dále doplněno během soudního řízení, tato jediná známka nestačila za okolností projednávané věci k úplnému splnění povinnosti uvést odůvodnění. Odmítnutí Komise poskytnout všechny dodatečné informace tak bylo podle Soudu pro veřejnou službu porušením této povinnosti (bod 49 napadeného rozsudku).

24      Soud pro veřejnou službu, který připustil, že mu nepřísluší určit, které informace musí Komise sdělit dotčené osobě, aby splnila svou povinnost uvést odůvodnění, v tomto ohledu zejména uvedl, že určité doplňující údaje, jako jsou dílčí známky pro každé z hodnotících kritérií stanovených v oznámení o výběrovém řízení a hodnotící listy neobsahující informace, na které se vztahuje tajnost jednání výběrové komise, mohly být S. Meierhoferovi sděleny, aniž by došlo k prozrazení postojů zastávaných jednotlivými členy výběrové komise nebo skutečností souvisejících s posouzeními osobního nebo srovnávacího charakteru týkajícími se uchazečů (body 50 a 51 napadeného rozsudku).

25      Dále uvedl, že odmítnutí Komise sdělit, dokonce i samotnému Soudu pro veřejnou službu, tyto informace má za následek to, že mu neumožňuje vykonat v plném rozsahu přezkum (bod 51 napadeného rozsudku).

26      Soud pro veřejnou službu dále zdůraznil, že přijmout úvahy Komise, podle kterých takové informace, jaké jsou uvedeny výše v bodu 25, nejsou relevantní, by znamenalo zbavit soud Unie jakékoliv možnosti přezkumu hodnocení ústní části. Soud pro veřejnou službu měl za to, že i když skutečně nemůže nahradit svým hodnocením hodnocení členů výběrové komise, musí mít možnost ověřit, s ohledem na povinnost uvést odůvodnění, že tito členové ohodnotili žalobce na základě hodnotících kritérií uvedených v oznámení o výběrovém řízení a že nedošlo k žádnému pochybení při výpočtu známky dotčené osoby; stejně tak musí mít možnost vykonat omezený přezkum vztahu mezi hodnoceními členy výběrové komise a jejich známkami v číselné podobě (rozsudek Soudního dvora ze dne 16. června 1987, Kolivas v. Komise, 40/86, Recueil, s. 2643, bod 11; rozsudek Soudu pro veřejnou službu uvedený výše v bodu 19, Van Neyghem v. Komise, bod 86, a rozsudek Soudu pro veřejnou službu ze dne 11. září 2008, Coto Moreno v. Komise, F‑127/07, Sb. rozh. s. I‑0000, body 34 a 36). Za tímto účelem musí provést organizační procesní opatření, která považuje za vhodná vzhledem ke konkrétním okolnostem věci, s případným upřesněním žalovanému orgánu, že odpovědi budou předány dotčené osobě pouze v rozsahu, v němž to bude slučitelné se zásadou tajnosti jednání výběrové komise (bod 52 napadeného rozsudku).

27      Zašesté a závěrem Soud pro veřejnou službu vzal na vědomí odmítnutí Komise poskytnout mu informace, které požadoval v rámci organizačních procesních opatření, a vzhledem k tomu, že měl za to, že důvody, kterých se Komise dovolávala, aby odůvodnila toto odmítnutí, nebyly přesvědčivé, došel k závěru, že rozhodnutí ze dne 19. června 2007 musí být zrušeno z důvodu porušení povinnosti uvést odůvodnění (body 53 až 55 napadeného rozsudku).

 Ke kasačnímu opravnému prostředku

 Řízení a návrhová žádání účastníků řízení

28      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 19. prosince 2008 podala Komise tento kasační opravný prostředek.

29      Poté, co dne 17. března 2009 došla Tribunálu kasační odpověď S. Meierhofera, Komise dopisem ze dne 6. dubna 2009 požádala v souladu s čl. 143 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu o povolení předložit repliku.

30      Vzhledem k tomu, že předseda kasačního senátu Tribunálu vyhověl této žádosti rozhodnutím ze dne 15. dubna 2009, došlo k druhé výměně podání účastníků řízení, přičemž písemná část řízení byla ukončena dne 20. července 2009.

31      Dopisem ze dne 18. srpna 2009 Komise předložila v souladu s článkem 146 jednacího řádu žádost uvádějící důvody, pro které si přeje být vyslechnuta v rámci ústní části řízení.

32      Na základě zprávy soudce zpravodaje Tribunál (kasační senát) vyhověl této žádosti a zahájil ústní část řízení.

33      Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky položené Tribunálem byly vyslechnuty na jednání dne 13. ledna 2010.

34      Komise navrhuje, aby Tribunál:

–        zrušil napadený rozsudek;

–        rozhodl, že každý účastník řízení ponese vlastní náklady řízení.

35      Stefan Meierhofer navrhuje, aby Tribunál:

–        odmítl kasační opravný prostředek jako nepřípustný;

–        podpůrně, zamítl kasační opravný prostředek jako neopodstatněný;

–        uložil Komisi náhradu nákladů řízení vzniklých účastníkům řízení v řízeních v obou stupních.

36      Na jednání S. Meierhofer vzal zpět námitku nepřípustnosti vycházející z opožděného podání projednávaného kasačního opravného prostředku, což bylo zaznamenáno do protokolu z jednání.

 Právní otázky

 K přípustnosti

37      I když S. Meierhofer již netvrdí, že projednávaný kasační opravný prostředek byl podán opožděně, je třeba úvodem připomenout, že lhůty pro podání opravných prostředků mají kogentní povahu a účastnící řízení ani soud s nimi nemohou disponovat, jelikož byly stanoveny za účelem zajištění jasnosti a jistoty právních situací. Tribunálu tedy přísluší z úřední povinnosti přezkoumat, zda byl opravný prostředek podán ve stanovené lhůtě (viz rozsudek Tribunálu ze dne 28. ledna 2004, OPTUC v. Komise, T‑142/01 a T‑283/01, Recueil, s. II‑329, bod 30, a citovaná judikatura).

38      Lhůta dvou měsíců pro podání kasačního opravného prostředku proti napadenému rozsudku ze strany Komise běžela ode dne, kdy jí byl tento rozsudek doručen, tedy od 16. října 2008. Tato lhůta prodloužená na základě čl. 102 odst. 2 jednacího řádu o lhůtu deseti dnů z důvodu vzdálenosti tedy uplynula dne 26. prosince 2008 o půlnoci. Je tedy třeba konstatovat, že kasační opravný prostředek došlý kanceláři Tribunálu dne 19. prosince 2008 byl podán včas.

39      Kromě toho S. Meierhofer v kasační odpovědi namítá nepřípustnost kasačního opravného prostředku z toho důvodu, že Komise již nemá právní zájem na jeho podání, neboť již splnila povinnosti, které jí vůči němu vyplývaly z napadeného rozsudku, tím, že S. Meierhoferovi sdělila jeho dílčí známky u ústní zkoušky.

40      Komise v replice tuto námitku popírá a odvolává se na povinnost přijmout opatření vyplývající z napadeného rozsudku podle článku 233 ES, jakož i na skutečnost, že čl. 9 druhý pododstavec přílohy I statutu Soudního dvora neváže možnost orgánu Společenství podat kasační opravný prostředek na existenci právního zájmu na jeho podání.

41      V tomto ohledu je třeba nejprve připomenout, že podle ustálené judikatury týkající se kasačních opravných prostředků podaných orgánem, který byl žalovaným v prvním stupni, proti rozhodnutí ve prospěch úředníka, je přípustnost kasačního opravného prostředku podmíněna existencí právního zájmu na jeho podání, jenž předpokládá, že kasační opravný prostředek může ve svém výsledku přinést prospěch účastníku řízení, který ho podal (rozsudky Soudního dvora ze dne 13. července 2000, Parlament v. Richard, C‑174/99 P, Recueil, s. I‑6189, bod 33, a ze dne 3. dubna 2003, Parlament v. Samper, C‑277/01 P, Recueil, s. I‑3019, bod 28).

42      Komise se tak nesprávně dovolává judikatury, podle které v souladu s čl. 56 třetím pododstavcem statutu Soudního dvora jednak orgány Unie nemusí prokazovat žádný zájem na podání kasačního opravného prostředku a jednak soudu Unie nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí učiněná v tomto ohledu uvedenými orgány. Tatáž judikatura totiž jasně připomíná, že se uvedené ustanovení statutu Soudního dvora neuplatní na spory mezi Společenstvím a jeho úředníky (rozsudek Soudního dvora ze dne 8. července 1999, Komise v. Anic Partecipazioni, C‑49/92 P, Recueil, s. I‑4125, body 171 a 172).

43      Je třeba uvést, že v projednávané věci má Komise skutečně právní zájem na podání kasačního opravného prostředku.

44      V tomto ohledu je třeba připomenout, že napadeným rozsudkem Soud pro veřejnou službu zrušil rozhodnutí ze dne 19. června 2007 z důvodu porušení povinnosti uvést odůvodnění (viz bod 27 výše). Z toho vyplývá, že aby Komise vyhověla tomuto rozsudku a aby byl tento vykonán v plném rozsahu, měla povinnost přijmout nové rozhodnutí týkající se zapsání nebo nezapsání jména S. Meierhofera na seznam úspěšných uchazečů daného výběrového řízení. Toto nové rozhodnutí mělo nahradit rozhodnutí ze dne 19. června 2007, které bylo napadeným rozsudkem zrušeno.

45      Je třeba konstatovat, že Komise takové rozhodnutí nepřijala. Je pravda, že poté, co byl vydán napadený rozsudek, sdělila S. Meierhoferovi dílčí známky, které získal u ústní zkoušky. Nicméně dopis, kterým byly uvedené známky sděleny, neobsahuje žádné formální rozhodnutí o zapsání nebo nezapsání jména dotčené osoby na seznam úspěšných uchazečů. Dokud nedojde ke zrušení napadeného rozsudku, Komise je tudíž povinna přijmout takové nové rozhodnutí, které S. Meierhofer bude moci případně napadnout novou žalobou. Naproti tomu, pokud bude kasační opravný prostředek shledán opodstatněným a napadený rozsudek bude zrušen, rozhodnutí ze dne 19. června 2007 opět získá plnou účinnost a bude muset být předmětem nového přezkumu ve světle žalobních důvodů S. Meierhofera.

46      Vzhledem k tomu, že sdělení dílčích známek je nevratné, nebude zajisté třeba ve druhém případě uvedeném v bodu 45 výše přezkoumat, zda musí být přijato důkazní opatření směřující k předložení uvedených známek. Důsledkem toho však bude pouze to, že se případně stane bezpředmětným žalobní důvod vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění, kterého se dovolával S. Meierhofer ve své žalobě, na základě které byl vydán napadený rozsudek. Naproti tomu ostatní žalobní důvody, kterých se dovolával v téže žalobě, ale které nebyly Soudem pro veřejnou službu přezkoumány, budou muset být v tomto druhém případě přezkoumány.

47      Mimoto zrušením napadeného rozsudku získá Komise v každém případě určitý prospěch, jelikož v případě, že bude žaloba v prvním stupni s konečnou platností zamítnuta, bude tak Komise chráněna před všemi návrhy na náhradu škody uplatněnými S. Meierhoferem z důvodu újmy údajně utrpěné v důsledku rozhodnutí ze dne 19. června 2007 (viz v tomto smyslu rozsudky uvedené výše v bodu 41, Parlament v. Richard, bod 34, a Parlament v. Samper, bod 31).

48      Ve světle předcházejících úvah je třeba námitku nepřípustnosti vznesenou S. Meierhoferem zamítnout.

 K věci samé

49      Na podporu svého kasačního opravného prostředku se Komise v podstatě dovolává tří důvodů vycházejících zaprvé z nesprávného výkladu rozsahu povinnosti uvést odůvodnění, zadruhé z neslučitelnosti přezkumu hodnocení provedených členy výběrové komise s právem Společenství a zatřetí z porušení určitých procesních pravidel v rámci organizačních procesních opatření přijatých v prvním stupni a při posuzování důkazů.

50      Zaprvé je třeba přezkoumat třetí důvod kasačního opravného prostředku.

 Argumenty účastníků řízení

51      Komise tvrdí, že Soud pro veřejnou službu došel nesprávně k závěru, že zcela odmítla předložit požadované dokumenty. Naopak jednak pouze uvedla, že by tyto dokumenty nepřinesly nic podstatného ve sporu předloženém Soudu pro veřejnou službu, a jednak zdůraznila, že tyto dokumenty mají zvlášť citlivý charakter. Jak na jednání, tak ve svém vyjádření ze dne 19. května 2008 tak Soud pro veřejnou službu žádala, aby požadoval předložení uvedených dokumentů na základě důkazního opatření přijatého ve formě usnesení namísto prostého organizačního procesního opatření přijatého podle článku 55 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu.

52      Komise upřesňuje, že i když jednací řád Soudu pro veřejnou službu na rozdíl od jednacího řádu Tribunálu neupravuje možnost přijmout důkazní opatření, kterým se stranám sporu nařizuje předložení dokumentů, článek 24 statutu Soudního dvora, který se vztahuje na Soud pro veřejnou službu, by mu umožňoval přijmout takové usnesení, jelikož toto ustanovení mimo jiné stanoví, že soud Unie může vyzvat účastníky řízení, aby předložili veškeré dokumenty a poskytli veškeré informace, které pokládá za žádoucí.

53      Mimoto Komise dodává, že jednací řád Soudu pro veřejnou službu ve svém čl. 44 odst. 2 obsahuje ustanovení, které by umožnilo v projednávané věci přijmout usnesení, které by reagovalo na její obavy vyplývající z citlivého charakteru požadovaných dokumentů. Komise na jednání před Tribunálem nicméně připustila, že se před Soudem pro veřejnou službu uvedeného ustanovení výslovně nedovolávala.

54      Zaprvé S. Meierhofer namítá, že kasační opravný prostředek před Tribunálem může být založen pouze na důvodech vycházejících z nedostatků řízení, ke kterým došlo v prvním stupni a které poškodily zájmy dotyčného účastníka řízení.

55      Bez ohledu na otázku, zda Soud pro veřejnou službu může nebo nemůže přijmout takové důkazní opatření, jaké bylo požadováno Komisí, by přitom nepřijetí tohoto opatření nijak nepoškodilo zájmy Komise z důvodu, že přijetí takového opatření a jeho provedení by nanejvýš přesvědčilo Soud pro veřejnou službu, že výkon S. Meierhofera byl posouzen správně. Předložení požadovaných dokumentů by totiž nijak nezměnilo to, že rozhodnutí ze dne 19. června 2007 neobsahovalo dostatečné odůvodnění, proč nebyl S. Meierhofer zapsán na seznam úspěšných uchazečů výběrového řízení.

56      Zadruhé by podle S. Meierhofera případná vada řízení způsobená Soudem pro veřejnou službu neměla žádný negativní důsledek, jelikož Komise by se ohrazovala povinností utajení vyplývající z článku 6 přílohy III služebního řádu a požadované dokumenty by nepředložila.

57      Zatřetí S. Meierhofer tvrdí, že Soud pro veřejnou službu není povinen přijmout organizační procesní opatření nebo důkazní opatření, neboť čl. 55 odst. 2 jeho jednacího řádu pouze stanoví, že „může“ nařídit organizační procesní opatření, a čl. 58 odst. 1 téhož řádu stanoví, že o důkazních opatřeních rozhoduje Soud pro veřejnou službu. Mimoto S. Meierhofer v odpověď na několik otázek Tribunálu na jednání upřesnil, že podle jeho názoru mají organizační procesní opatření a důkazní opatření stejný cíl, tedy umožnit soudu, aby disponoval všemi informacemi nezbytnými k projednání věci. Forma, kterou mají, tedy není nijak důležitá.

58      Konečně, čl. 44 odst. 2 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu nepřiznává účastníkům řízení žádné subjektivní právo, jelikož se omezuje na to, že zakazuje Soudu předat účastníku řízení dokumenty považované druhým účastníkem řízení za důvěrné před rozhodnutím o důvěrnosti těchto dokumentů.

 Závěry Tribunálu

59      Zaprvé je třeba zdůraznit, jak bylo uvedeno v bodu 49 napadeného rozsudku, že rozhodnutí ze dne 19. června 2007 nebylo stiženo naprostým nedostatkem odůvodnění, jelikož S. Meierhoferovi byla jeho celková vyřazovací známka sdělena, ale s nedostatečným odůvodněním. Toto sdělení mohlo být během soudního řízení dále doplněno, a žalobní důvod vycházející z nedostatku odůvodnění by se tak stal bezpředmětným, přičemž se však rozumí, že Komise nebyla oprávněna nahradit původní chybné odůvodnění zcela novým odůvodněním (viz v tomto smyslu rozsudek Tribunálu uvedený výše v bodu 23, Berlingieri Vinzek v. Komise, bod 79, a rozsudek Tribunálu ze dne 28. dubna 2004, Pascall v. Rada, T‑277/02, Recueil FP, s. I‑A‑137 a II‑621, bod 31).

60      Zadruhé je pravda, že protokol z jednání před Soudem pro veřejnou službu neobsahuje údaje týkající se toho, jak by se Komise zachovala, kdyby Soud pro veřejnou službu přijal důkazní opatření, kterým by nařídil předložení dotčených dokumentů. Tribunál tedy nemůže ověřit povahu tvrzení, která Komise k této otázce uvedla na jednání. Z bodů 20 až 23 vyjádření Komise ze dne 19. května 2008 nicméně jasně vyplývá, že její odmítnutí předložit dotčené dokumenty z důvodu jejich citlivého charakteru se mohlo vztahovat pouze k opatřením skutečně přijatým Soudem pro veřejnou službu, tedy organizačním procesním opatřením, aniž by bylo v tomto dokumentu uvedeno, jaká by byla reakce Komise na důkazní opatření nařízené Soudem pro veřejnou službu.

61      Zatřetí je třeba uvést, že účelnost přijetí organizačního procesního opatření nebo důkazního opatření posuzuje soud, a nikoli účastníci řízení, přičemž tito posledně uvedení mohou případně napadnout volbu provedenou v prvním stupni v rámci kasačního opravného prostředku.

62      Tuto úvahu nevyvrací rozsudek Tribunálu ze dne 27. října 1994, Fiatagri a New Holland Ford v. Komise (T‑34/92, Recueil, s. II‑905), kterého se Komise dovolávala. Je totiž pravda, že v bodu 27 uvedeného rozsudku měl Tribunál za to, že vzhledem k tomu, že žalobkyně nepředložily sebemenší důkaz, který by mohl zpochybnit presumpci platnosti, která se vztahuje na akty orgánů, nepřísluší mu nařídit požadovaná důkazní opatření. Tribunál nicméně tímto rozhodl o účelnosti přijmout důkazní opatření požadovaná žalobkyněmi. Tento rozsudek tak přinejmenším implicitně, ale zároveň nepochybně potvrzuje, že soud, a nikoli účastníci řízení posuzuje, zda je přijetí důkazního opatření nezbytné pro účely rozhodnutí, které musí přijmout, což se Komise v projednávané věci zdá popírat. I když je skutečností, že účastník řízení nemá právo požadovat, aby soud Unie přijal důkazní opatření, nic to nemění na tom, že soud nemůže vyvodit důsledky ze skutečnosti, že ve spisu chybí určité informace, dokud nevyčerpal všechny prostředky stanovené jeho jednacím řádem, aby dosáhl předložení těchto informací dotčeným účastníkem řízení.

63      Začtvrté je třeba konstatovat, že, jak připomněla Komise na jednání před Tribunálem, žaloba v prvním stupni byla podána před 1. listopadem 2007, datem vstupu v platnost jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu v souladu s jeho článkem 121. Nicméně vzhledem k tomu, že šetření spisu začalo zasláním přípravné zprávy k jednání účastníkům řízení dne 7. února 2008, je nesporné, že toto šetření zcela probíhalo podle uvedeného jednacího řádu. Je tedy třeba stručně připomenout rozdíly mezi jednacím řádem Soudu pro veřejnou službu a jednacím řádem Tribunálu, pokud jde o organizační procesní opatření a důkazní opatření.

64      Jedním z kritérií jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu pro rozlišení těchto dvou kategorií opatření se zdá být to, že organizační procesní opatření (upravená v článcích 55 a 56 uvedeného jednacího řádu) se vždy vztahují na účastníky řízení, zatímco důkazní opatření (upravená v článcích 57 a 58 uvedeného jednacího řádu) se mohou rovněž vztahovat na třetí osoby. Jedná se o kritérium, které se liší od kritéria, které vyplývá z judikatury Tribunálu, podle níž je účelem organizačních procesních opatření (upravených v článku 64 jednacího řádu) zajistit řádný průběh písemné a ústní části řízení a usnadnit provádění důkazů, jakož i určit body, ke kterým musí účastníci řízení doplnit svá tvrzení nebo které vyžadují dokazování, zatímco důkazní opatření (upravená v článcích 65 až 67 jednacího řádu) mají umožnit prokázat pravdivost skutkových tvrzení, která účastník řízení uplatňuje na podporu svých žalobních důvodů (rozsudek Tribunálu ze dne 18. ledna 2005, Entorn v. Komise, T‑141/01, Sb. rozh. s. II‑95, body 129 a 130).

65      Mimoto, co se týče formy opatření, článek 56 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu stanoví, že vedoucí soudní kanceláře zajistí oznámení organizačních procesních opatření účastníkům řízení. Podle čl. 58 odst. 2 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu platí to samé i pro důkazní opatření kromě opatření týkajících se výslechů svědků, znaleckých posudků a ohledání místa nebo předmětu, která musí být přijata usnesením.

66      Z toho vyplývá, že kapitola 3 hlavy II jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu na rozdíl od kapitoly 3 hlavy II jednacího řádu Tribunálu neobsahuje výslovný právní základ umožňující přijmout usnesení ukládající jednomu z účastníků řízení povinnost předložit dokumenty v rámci důkazního opatření.

67      Aniž by bylo třeba se vyjadřovat k otázce, zda Soud pro veřejnou službu může přesto takové usnesení přijmout podle článku 24 statutu Soudního dvora, je třeba konstatovat, že tato možnost je upravena, přinejmenším za určitých okolností, v čl. 44 odst. 2 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu, což je ustanovení, na které článek 56 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu odkazuje se slovy „aniž by byl dotčen“.

68      Podle čl. 44 odst. 2 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu:

„Pokud má Soud [pro veřejnou službu] ověřit s ohledem na jednoho nebo více účastníků řízení důvěrnost určitého dokumentu, který by mohl být důležitý pro rozhodnutí ve věci, uvedený dokument není před ukončením tohoto ověřování předán účastníkům řízení. Soud [pro veřejnou službu] může usnesením požadovat předložení uvedeného dokumentu.“

69      Obdobné ustanovení se nachází v čl. 67 odst. 3 druhém pododstavci jednacího řádu Tribunálu, kromě zmínky, že se tak může učinit na základě usnesení, která by byla nadbytečná, jelikož uvedený jednací řád stanoví již v čl. 66 odst. 1 druhém pododstavci, že tato opatření se přijímají usnesením.

70      Z toho vyplývá, že na základě čl. 44 odst. 2 svého jednacího řádu disponuje Soud pro veřejnou službu nástrojem, který mu umožňuje reagovat na takové situace, jako je ta, o niž se jedná v projednávané věci, kdy si jeden z účastníků řízení nepřeje, aby důvěrné informace obsažené v dokumentech, k jejichž předložení je vyzván, byly na základě zásady kontradiktornosti předány druhému účastníku řízení.

71      Toto ustanovení totiž umožňuje prostřednictvím usnesení požadovat předložení údajně důvěrných dokumentů a zároveň Soudu pro veřejnou službu ukládá povinnost ověřit, zda účastník řízení uplatňující důvěrnost těchto dokumentů se důvodně brání jejich předání druhému účastníku řízení, přičemž konečné rozhodnutí musí být přijato soudem.

72      Z toho vyplývá, že i přes rozdíly, které existují mezi jednacím řádem Tribunálu a jednacím řádem Soudu pro veřejnou službu, je možné, aby posledně uvedený soud postupoval stejně jako Tribunál, tedy pokud účastník řízení uvědomí soud, že není s to vyhovět organizačním procesním opatřením, jelikož některé z požadovaných dokumentů jsou důvěrné, může tento soud přijmout usnesení, kterým nařídí tomuto účastníku řízení předložit dotčené dokumenty, s tím, že v této fázi nebudou předány druhému účastníku řízení (viz v tomto smyslu rozsudky Tribunálu ze dne 8. července 2008, Franchet a Byk v. Komise, T‑48/05, Sb. rozh. s. II‑1585, body 54 a 55, a ze dne 18. března 2009, Shanghai Excell M & E Enterprise a Shanghai Adeptech Precision v. Rada, T‑299/05, Sb. rozh. s. II‑573, body 24 až 26).

73      V tomto ohledu je zajisté třeba uvést, že statut Soudního dvora ani jednací řád Soudu pro veřejnou službu, podobně jako jednací řády Soudního dvora a Tribunálu, nestanoví možnost uložit sankci v případě nevyhovění takovému usnesení, přičemž jedinou možnou reakcí na odmítnutí je, že soud z toho vyvodí důsledky v rozhodnutí, kterým se ukončuje řízení (viz v tomto smyslu rozsudek Soudního dvora ze dne 10. června 1980, M. v. Komise, 155/78, Recueil, s. 1797, body 20 a 21), což Soud pro veřejnou službu v napadeném rozsudku učinil.

74      Nic to však nemění na tom, že před tím, než může takto rozhodnout, je Soud pro veřejnou službu povinen vyčerpat všechny nástroje, které má k dispozici, aby dosáhl předložení dotčených dokumentů. To platí tím spíše, že Komise kromě argumentů týkajících se údajné bezvýznamnosti těchto dokumentů své odmítnutí předložit požadované dokumenty jasně odůvodnila odkazem na jejich důvěrnost.

75      I když přísluší Soudu pro veřejnou službu, a nikoli Komisi ověřit, zda tato důvěrnost skutečně brání tomu, aby se dotčené dokumenty staly součástí spisu a byly předány druhému účastníku řízení, skutečností zůstává, že Soud pro veřejnou službu měl využít ustanovení svého jednacího řádu přijaté za tímto účelem.

76      Komise tak měla před Soudem pro veřejnou službu právo trvat na údajně důvěrném charakteru dokumentů, které po ní byly požadovány. Za těchto okolností měl Soud pro veřejnou službu využít ustanovení svého jednacího řádu, které mu umožňuje případně zohlednit uvedenou důvěrnost a přijmout v případě potřeby vhodná opatření pro zajištění jejich ochrany.

77      Kromě toho skutečnost, že Komise, jak připustila na jednání před Tribunálem v odpověď na jeho otázku, v prvním stupni nikdy výslovně neodkázala na čl. 44 odst. 2 jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu, nemá žádný význam, jelikož Soud pro veřejnou službu se měl z vlastní iniciativy rozhodnout pro odpovídající procesní nástroj, aby náležitě doplnil šetření spisu. Jak Komise rovněž uvedla na zmíněném jednání, aniž by jí S. Meierhofer odporoval, výše uvedený článek jednacího řádu Soudu pro veřejnou službu v projednávané věci přitom umožňuje přijetí usnesení požadujícího předložení údajně důvěrného dokumentu.

78      Vzhledem k výše uvedenému je třeba vyhovět třetímu důvodu kasačního opravného prostředku a zrušit na tomto základě napadený rozsudek, aniž by bylo třeba přezkoumat ostatní dva důvody kasačního opravného prostředku.

 K vrácení věci zpět Soudu pro veřejnou službu

79      Podle čl. 13 odst. 1 přílohy I statutu Soudního dvora, je-li opravný prostředek opodstatněný, zruší Tribunál rozhodnutí Soudu pro veřejnou službu a vydá rozhodnutí ve věci sám. Pokud spor nedovoluje rozhodnout ve věci, vrátí věc zpět k rozhodnutí Soudu pro veřejnou službu.

80      Vzhledem k tomu, že v projednávané věci Soud pro veřejnou službu rozhodl ve věci samé pouze o jednom ze žalobních důvodů předložených S. Meierhoferem, Tribunál má za to, že projednávaný spor nedovoluje rozhodnout ve věci. Je tedy třeba vrátit věc zpět Soudu pro veřejnou službu.

81      Vzhledem k tomu, že se věc vrací zpět Soudu pro veřejnou službu, je třeba rozhodnout o nákladech řízení souvisejících s tímto řízením o kasačním opravném prostředku později.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (kasační senát)

rozhodl takto:

1)      Rozsudek Soudu pro veřejnou službu Evropské unie (prvního senátu) ze dne 14. října 2008, Meierhofer v. Komise (F‑74/07, Sb. rozh. s. I‑0000) se zrušuje.

2)      Věc se vrací zpět Soudu pro veřejnou službu.

3)      O nákladech řízení bude rozhodnuto později.

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 12. května 2010.

Podpisy.

* Jednací jazyk: němčina.