STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

JULIANE KOKOTT

přednesené dne 3. února 2011(1)

Věci C-403/08 a C-429/08

Football Association Premier League Ltd a další

proti

QC Leisure a dalším

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná High Court of Justice, Chancery Division, Spojené království)

Karen Murphy

proti

Media Protection Services Ltd

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná High Court of Justice, Administrative Court, Spojené království)

„Družicový přenos fotbalových utkání – Prodej dekódovacích karet, které byly legálně uvedeny na trh v jiných členských státech – Směrnice 98/84/ES – Právní ochrana služeb s podmíněným přístupem – Nedovolené přístupové zařízení – Směrnice 2001/29/ES – Harmonizace určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti – Právo na pořizování rozmnoženin – Sdělování veřejnosti – Směrnice 93/83/EHS – Koordinace určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu – Volný pohyb zboží – Volný pohyb služeb – Hospodářská soutěž – Článek 101 odst. 1 SFEU – Jednání ve vzájemné shodě – Jednání, jehož účelem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže – Kritéria pro posouzení protisoutěžního účelu“

Obsah

I –   Úvod

II – Právní rámec

A –   Mezinárodní právní úprava

1.     Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl

2.     Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví

3.     Smlouva WIPO o autorském právu

4.     Římská úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací

B –   Unijní právní úprava

1.     Ochrana služeb s podmíněným přístupem

2.     Duševní vlastnictví v informační společnosti

3.     Duševní vlastnictví a družicové vysílání

III – Skutkový stav a žádost o rozhodnutí o předběžných otázkách

A –   K přenosu fotbalových utkání

B –   K věci C-403/08

C –   K věci C-429/08

IV – Právní posouzení

A –   Ke směrnici 98/84

B –   Ke směrnici 2001/29

1.     K právu na pořizování rozmnoženin

a)     K otázce 4 písm. a) ve věci C‑403/08 – vnitrostátní právo, nebo unijní právo

b)     K uplatnění práva na pořizování rozmnoženin na přenosy živých vysílání

c)     K otázce 4 písm. b) ve věci C-403/08 – pořizování rozmnoženin v mezipaměti příjemce

d)     K otázce 4 písm. c) ve věci C-403/08 – pořizování rozmnoženin prostřednictvím zobrazení na obrazovce

2.     K otázce 5 ve věci C-403/08 – omezení práva na pořizování rozmnoženin

3.     K dalšímu sdělování veřejnosti

a)     Přípustnost otázky

b)     K otázce

i)     Ke chráněným dílům

ii)   K použitelnosti čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29

C –   Ke směrnici 93/83

D –   K základním svobodám

a)     K použitelné základní svobodě

b)     K omezení volného pohybu služeb

c)     K odůvodnění omezení

d)     K odůvodnění v případě nepravdivých údajů při pořízení dekódovacích karet

e)     Dopady omezení na soukromé nebo domácí užití

f)     K deváté otázce ve věci C-403/08

g)     K sedmé otázce ve věci C-429/08

h)     Dílčí závěr k otázce 6 a 7 ve věci C-429/08 a otázkám 7, 8 písm. c) a 9 ve věci C-403/08

E –   K právu hospodářské soutěže

V –   Závěry

I –    Úvod

1.        Ochrana hospodářských zájmů autorů neustále nabývá na významu. Kreativní výkony musí být náležitě odměňovány.

2.        Za tímto účelem usiluje Football Association Premier League Ltd. (dále jen „FAPL“), organizace první anglické fotbalové ligy, která se zabývá prodejem práv k utkáním této ligy, o co nejlepší zhodnocení autorských práv k přenosu živého vysílání jejích fotbalových utkání. Svým držitelům licence poskytuje v zásadě výlučné právo na vysílání a hospodářské zhodnocení utkání v jejich vysílacím pásmu, jímž je obvykle příslušná země. Pro zajištění exkluzivity ostatních držitelů licence se jednotlivým držitelům zároveň ukládá povinnost zabránit možnosti zhlédnout jejich vysílání mimo jejich vysílací pásmo.

3.        Původní řízení, jež předcházela předložení projednávaných žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, se týkají pokusu tuto exkluzivitu obejít. Podniky do Spojeného království ze zahraničí, konkrétně z Řecka a arabských států, dovážely dekódovací karty a nabízely je do tamních restauračních zařízení za výhodnější ceny než vysílající organizace v této zemi. FAPL se pokouší této praxi zabránit.

4.        Opatření k prosazení výlučných vysílacích práv jsou v napjatém vztahu k zásadě vnitřního trhu. Je proto nutné přezkoumat, zda neporušují základní svobody nebo unijní právo v oblasti hospodářské soutěže.

5.        Mimoto však také vyvstávají otázky týkající se různých směrnic. Směrnice 98/84/ES o právní ochraně služeb s podmíněným přístupem a služeb tvořených podmíněným přístupem(2) je relevantní, neboť exkluzivita družicového vysílání je zajišťována prostřednictvím kódování vysílacího signálu. FAPL zastává názor, že tato směrnice zakazuje používání dekódovacích karet mimo pro ně vymezené území. Dovozci se domnívají, že tato směrnice naopak odůvodňuje volný pohyb těchto karet.

6.        Dále vyvstávají otázky týkající se dosahu práv na vysílání podle směrnice 2001/29/ES o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti,(3) totiž zda sdělování vysílání má vliv na rozmnožování děl a zda vysílání v restauračních zařízeních představuje sdělování veřejnosti.

7.        Konečně vyvstávají rovněž otázky týkající se účinku licence podle směrnice 93/83/EHS o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu(4). Bude nutno přezkoumat, zda je souhlasem s družicovým přenosem vysílání v určitém členském státě zakládáno právo na příjem a promítání na obrazovce v jiném členském státě.

II – Právní rámec

A –    Mezinárodní právní úprava

1.      Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl

8.        Podle čl. 9 odst. 1 Bernské úmluvy o ochraně literárních a uměleckých děl (Pařížský akt ze dne 24. července 1971) ve znění ze dne 28. září 1979 (dále jen „Bernská úmluva“) mají autoři literárních a uměleckých děl chráněných touto úmluvou výlučné právo udílet svolení k rozmnožování těchto děl jakýmkoli způsobem nebo v jakékoli podobě.

9.        Článek 11 bis odst. 1 Bernské úmluvy stanoví:

„Autoři literárních a uměleckých děl mají výlučné právo udílet svolení:

i)      k vysílání svých děl rozhlasem či televizí nebo k jejich veřejnému sdělování jakýmikoliv jinými prostředky sloužícími k bezdrátovému šíření znaků, zvuků nebo obrazů;

ii)      k jakémukoliv veřejnému sdělování po drátě nebo bezdrátově díla vysílaného rozhlasem či televizí, uskutečňuje-li toto sdělování jiná organizace než původní;

iii)      k veřejnému sdělování díla vysílaného rozhlasem či televizí tlampačem nebo jakýmkoliv jiným obdobným zařízením k přenosu znaků, zvuků nebo obrazů.“

2.      Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví

10.      Dohoda o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví obsažená v příloze 1C Marrákešské dohody o zřízení Světové obchodní organizace byla schválena rozhodnutím Rady 94/800/ES ze dne 22. prosince 1994 o uzavření dohod jménem Evropského společenství s ohledem na oblasti, které jsou v jeho pravomoci, v rámci Uruguayského kola mnohostranných jednání (1986–1994)(5) (dále jen „Dohoda TRIPS“).

11.      Článek 9 odst. 1 Dohody TRIPS upravuje dodržování mezinárodních dohod na ochranu autorského práva:

„Členové se přizpůsobí článkům 1 až 21 Bernské úmluvy (1971) a příloze k ní. Členové však nebudou mít práva nebo povinnosti podle této Dohody, pokud jde o práva udělená podle článku 6bis uvedené Úmluvy nebo práva z něho odvozená“

12.      Článek 14 odst. 3 Dohody TRIPS obsahuje právní úpravu o ochraně televizního programu:

„Rozhlasové a televizní organizace budou mít právo zakázat následující jednání, jestliže k nim došlo bez jejich souhlasu: záznam, reprodukce záznamu a opakované vysílání bezdrátovými prostředky rozhlasového vysílání, jakož i přenášení jejich televizního vysílání pro veřejnost. Pokud Členové nepřiznají taková práva rozhlasovým a televizním organizacím, poskytnou majitelům autorských práv, pokud jde o takové vysílání, možnost zabránit takovým jednáním, s výhradou ustanovení Bernské úmluvy (1971).“

3.      Smlouva WIPO o autorském právu

13.      Světová organizace duševního vlastnictví (dále jen „WIPO“) přijala v Ženevě dne 20. prosince 1996 Smlouvu WIPO o uměleckých produkcích a  zvukových záznamech a Smlouvu WIPO o  autorském právu. Obě tyto smlouvy byly schváleny jménem Společenství rozhodnutím Rady 2000/278/ES ze dne 16. března 2000(6) pro oblasti spadající do jeho pravomoci.

14.      Podle čl. 1 odst. 4 Smlouvy WIPO o autorském právu musí smluvní strany vyhovět článkům 1 až 21 a příloze Bernské úmluvy.

15.      Článek 8 Smlouvy WIPO o právu autorském stanoví:

„Bez újmy práv podle článků 11 odst. 1 bodu ii), 11bis odst. 1 bodů i) a ii), 11ter odst. 1 bodu ii), 14 odst. 1 bodu ii) a 14bis odst. 1 Bernské úmluvy, mají autoři literárních a uměleckých děl výlučné právo udílet svolení k jakémukoli sdělování svých děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátovými prostředky, včetně zpřístupňování svých děl veřejnosti takovým způsobem, že každý může mít přístup k těmto dílům na místě a v čase podle své individuální volby.“

4.      Římská úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací

16.      V článku 13 Římské úmluvy o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací ze dne 26. října 1961(7) jsou upravena některá minimální práva vysílajících organizací:

„Rozhlasové organizace mají právo povolit nebo zakázat:

a)      přenos svých rozhlasových pořadů;

b)      záznam svých rozhlasových pořadů;

c)      rozmnožení:

i)      záznamů svých rozhlasových pořadů pořízených bez jejich souhlasu;

ii)      záznamů svých rozhlasových pořadů pořízených v souladu s ustanoveními článku 15, jsou-li rozmnožovány pro jiné účely, než které jsou uvedeny v těchto ustanoveních;

d)      veřejný přednes svých televizních pořadů, děje-li se takový přednes na místech přístupných veřejnosti za vstupné; ponechává se vnitřnímu zákonodárství státu, kde se žádá o ochranu tohoto práva, aby určilo podmínky jeho výkonu.“

17.      Evropská unie sice není smluvní stranou Římské úmluvy, avšak v článku 5 Dohody o Evropském hospodářském prostoru – Protokolu 28 o duševním vlastnictví(8) – se smluvní strany zavázaly přistoupit do 1. ledna 1995 k následujícím mnohostranným dohodám v oblasti průmyslového, duševního a obchodního vlastnictví:

„[…]

b)      Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl (Pařížský akt z roku 1971);

c)      Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací (Řím 1961);

[…]“

B –    Unijní právní úprava

1.      Ochrana služeb s podmíněným přístupem

18.      Těžištěm předběžných otázek je směrnice 98/84 o právní ochraně služeb s podmíněným přístupem a služeb tvořených podmíněným přístupem.

19.      Článek 1 uvádí cíl směrnice 98/84:

„Cílem této směrnice je sblížení předpisů členských států o opatřeních pro boj proti nedovoleným zařízením, která umožňují neoprávněný přístup ke chráněné službě.“

20.      V článku 2 směrnice 98/84 jsou definovány relevantní pojmy. Zvlášť důležité jsou pojmy zařízení podmíněného přístupu, nedovoleného zařízení a koordinované oblasti:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

a)      […]

c)      ‚zařízením podmíněného přístupu‘ jakékoli vybavení nebo programové vybavení vytvořené nebo uzpůsobené, aby umožňovalo přístup k chráněné službě ve srozumitelné formě;

d)      […]

e)      ‚nedovoleným zařízením‘ jakékoli vybavení nebo programové vybavení vytvořené nebo uzpůsobené, aby umožňovalo přístup k chráněné službě ve srozumitelné formě bez povolení poskytovatele služeb;

f)      ‚oblastí koordinovanou touto směrnicí‘ veškeré předpisy týkající se nedovolených činností blíže určených v článku 4.“

21.      Článek 3 směrnice 98/84 uvádí, jaká opatření je nutno přijmout na vnitřním trhu ohledně služeb s podmíněným přístupem a zařízení s podmíněným přístupem:

„(1)      Každý členský stát přijme opatření nezbytná pro zákaz činností vyjmenovaných v článku 4 na svém území a pro stanovení sankcí a právních prostředků uvedených v článku 5.

(2)      Aniž je dotčen odstavec 1, nejsou členské státy oprávněny

a)      omezovat z důvodů souvisejících s oblastí koordinovanou touto směrnicí poskytování chráněných služeb nebo souvisejících služeb pocházejících z jiného členského státu;

b)      omezovat z důvodů souvisejících s oblastí koordinovanou touto směrnicí volný pohyb zařízení podmíněného přístupu.“

22.      Článek 4 směrnice 98/84 stanoví, jaké činnosti je nutno zakázat:

„Členské státy zakáží na svém území všechny následující činnosti:

a)      výrobu, dovoz, distribuci, prodej, pronájem nebo držení nedovolených zařízení k obchodním účelům;

b)      instalaci, údržbu nebo výměnu nedovoleného zařízení k obchodním účelům;

c)      použití obchodních sdělení k propagaci nedovolených zařízení.“

2.       Duševní vlastnictví v informační společnosti

23.      V projednávané věci jsou dotčeny dva aspekty směrnice 2001/29 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti: právo na rozmnožování a právo na sdělování veřejnosti.

24.      Právo na rozmnožování upravuje článek 2 směrnice 2001/29:

„Členské státy stanoví výlučné právo udělit svolení nebo zakázat přímé nebo nepřímé, dočasné nebo trvalé rozmnožování jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě, vcelku nebo po částech:

a)      pro autory v případě jejich děl;

b)      pro výkonné umělce v případě záznamů jejich výkonů;

c)      pro výrobce zvukových záznamů v případě jejich zvukových záznamů;

d)      pro výrobce prvotních záznamů filmů ve vztahu k originálům a rozmnoženinám jejich filmů;

e)      pro vysílací organizace v případě záznamů jejich vysílání, ať už po drátě nebo bezdrátově, včetně vysílání pomocí kabelu nebo družice.“

25.      Omezení pro některé technicky podmíněné rozmnožování upravuje čl. 5 odst. 1 směrnice 2001/29:

„Dočasné úkony rozmnožení uvedené v článku 2, které jsou krátkodobé nebo příležitostné a tvoří nedílnou a podstatnou část technologického procesu a jejichž výhradním účelem je umožnit:

a)      přenos v rámci sítě mezi třetími stranami uskutečněný zprostředkovatelem nebo

b)      oprávněné užití

díla nebo jiného předmětu ochrany a které nemají žádný samostatný hospodářský význam, jsou vyloučeny z práva na rozmnožování stanoveného v článku 2.“

26.      Článek 3 směrnice 2001/29 upravuje práva související se sdělováním veřejnosti:

„(1)      Členské státy poskytnou autorům výlučné právo udělit svolení nebo zakázat jakékoliv sdělení jejich děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění jejich děl veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.

(2)      Členské státy stanoví výlučné právo udělit svolení nebo zakázat zpřístupnění veřejnosti po drátě nebo bezdrátově takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnost má k těmto předmětům ochrany přístup z místa a v době, který si zvolí:

a)      pro výkonné umělce v případě záznamů jejich výkonů;

b)      pro výrobce zvukových záznamů v případě jejich zvukových záznamů;

c)      pro výrobce prvotních záznamů filmů ve vztahu k originálům a rozmnoženinám jejich filmů;

d)      pro vysílací organizace v případě záznamů jejich vysílání, ať už po drátě nebo bezdrátově, včetně vysílání pomocí kabelu nebo družice.

(3)      Práva uvedená v odstavcích 1 a 2 se nevyčerpají žádným sdělením veřejnosti nebo zpřístupněním veřejnosti podle tohoto článku.“

27.      To vysvětluje bod 23 odůvodnění směrnice 2001/29 takto:

„Tato směrnice by měla pokračovat v harmonizaci práva autora na sdělování veřejnosti. Tímto právem by se v širokém smyslu mělo rozumět veškeré sdělování veřejnosti nepřítomné v místě, ze kterého sdělování vychází. Toto právo by mělo zahrnovat jakékoli sdělování nebo přenos díla pro veřejnost po drátě nebo bezdrátově, včetně vysílání. Toto právo by nemělo zahrnovat žádné jiné úkony.“

28.      Směrnice 2001/29 doplňuje stávající směrnici Rady 92/100/EHS ze dne 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví(9), jež byla konsolidována směrnicí 2006/115/ES(10). Tato posledně uvedená směrnice obsahuje v čl. 8 odst. 3 další právo týkající se veřejného sdělování vysílání:

„Pro vysílací organizace stanoví členské státy výlučné právo udělovat svolení nebo zakazovat bezdrátový přenos jejich vysílání, jakož i sdělování jejich vysílání veřejnosti, pokud se takové sdělování děje na veřejně přístupných místech a za vstupné.“

3.      Duševní vlastnictví a družicové vysílání

29.      Režim duševního vlastnictví v oblasti družicového vysílání je předmětem směrnice 93/83. Pro porozumění této směrnici jsou zvlášť významné některé body odůvodnění:

„(1)      vzhledem k tomu, že cíle Společenství stanovené ve Smlouvě zahrnují též vytváření stále těsnějších svazků mezi národy Evropy, upevňování úzkých vztahů mezi státy, které patří do Společenství, a zajišťování hospodářského a společenského růstu zemí Společenství společným postupem pro odstraňování bariér, které rozdělují Evropu;

[…]

(3)      vzhledem k tomu, že vysílání přenášené přes hranice uvnitř Společenství, zejména družicové a kabelové, je jedním z nejdůležitějších způsobů pro prosazování těchto cílů Společenství, které jsou zároveň politické, hospodářské, společenské, kulturní i právní;

[…]

(5)      vzhledem k tomu, že dosažení těchto cílů v přeshraničním družicovém a kabelovém přenosu z jiných členských států doposud stále brání řada rozdílů ve vnitrostátních předpisech o autorském právu a také určitý stupeň právní nejistoty; že nositelé práv jsou vystavováni nebezpečí, že uvidí využití svého díla bez vyplacení odměny, nebo že jednotliví nositelé výlučných práv v různých členských státech blokují využívání svých práv; že zejména právní nejistota tvoří přímou překážku volného oběhu programů ve Společenství;

[…]

(7)      vzhledem k tomu, že svobodnému vysílání programů také brání současná právní nejistota, zda vysílání přes družici, jejíž signál lze zachytit přímo, ovlivňuje pouze práva v zemi, ze které se vysílá, nebo dohromady ve všech zemích, kde lze takové vysílání přijímat;

[…]

(14)      vzhledem k tomu, že právní nejistotu týkající se nabývání práv, která brání družicovému vysílání, je třeba překonat tím, že se na úrovni Společenství vymezí pojem sdělení veřejnosti pomocí družice; že takové vymezení by zároveň mělo určit, kde k takovému sdělení dochází; že takové vymezení je nezbytné, aby se zabránilo kumulativnímu použití několika vnitrostátních právních předpisů na jediné vysílání; že ke sdělení veřejnosti pomocí družice dochází pouze tehdy a v tom členském státě, pokud je programový signál vložen pod kontrolou odpovědné vysílající organizace do nepřetržitého komunikačního řetězu, který vede k družici a pak na zem; že běžné technické postupy týkající se programového signálu by neměly být považovány za přerušení řetězu vysílání;

(15)      vzhledem k tomu, že nabývání výlučných vysílacích práv na smluvním základě by mělo být v souladu s právními předpisy členského státu o autorském právu a právech s ním souvisejících, kde ke sdělování veřejnosti pomocí družice dochází;

(16)      vzhledem k tomu, že zásada smluvní svobody, na které je tato směrnice založena, umožní nadále omezovat využívání těchto práv, zejména pokud jde o některé technické prostředky přenosu nebo o určité jazykové verze;

(17)      vzhledem k tomu, že při posuzování výše platby za nabytá práva by měly strany přihlížet ke všem aspektům vysílání, jakými jsou skutečný počet diváků programu, potenciální počet diváků a jazyková verze;

[…]“

30.      Pro projednávanou věc jsou zvlášť relevantní definice pojmů uvedené v čl. 1 odst. 2 písm. a), b) a c) směrnice 93/83.

„a)      Pro účely této směrnice se ‚sdělením veřejnosti pomocí družice‘ rozumí činnost pod kontrolou a odpovědností vysílající organizace, při které jsou programové signály určené pro příjem veřejnosti vkládány do nepřerušovaného řetězu sdělení vedoucího na družici a z ní dolů na zem.

b)      Ke sdělení veřejnosti pomocí družice dochází výlučně v těch členských státech, kde jsou pod kontrolou a odpovědností vysílající organizace programové signály vkládány do nepřerušovaného řetězu sdělení vedoucího na družici a z ní dolů na zem.

c)      Pokud jsou programové signály kódované, jde o sdělení veřejnosti pomocí družice za podmínky, že prostředky k dekódování vysílání jsou poskytovány veřejnosti vysílající organizací nebo s jejím souhlasem.

      […]“

31.      Mimoto stanoví článek 2 směrnice 93/83 zvláštní právo autora ke sdělení pomocí družice:

„Členské státy stanoví, že autor má výlučné právo na to, aby souhlasil se sdělením autorského díla veřejnosti pomocí družice, pokud jsou splněna ustanovení této kapitoly.“

III – Skutkový stav a žádost o rozhodnutí o předběžných otázkách

A –    K přenosu fotbalových utkání

32.      Strategií FAPL je projekce utkání anglické Premier League pro veřejnost na celosvětové úrovni a maximalizovat přitom hodnotu mediálních práv pro členské kluby.

33.      Pole působnosti FAPL zahrnuje pořizování filmových záznamů utkání Premier League a udělování licencí pro jejich vysílání. Výlučná práva pro přenosy živého vysílání utkání jsou rozdělována pro jednotlivá území, a to vždy na tři roky. K souboru dohod patří ujednání o exkluzivitě, podle něhož FAPL pro každé území určí pouze jeden subjekt televizního vysílání a určí omezení pohybu povolených dekódovacích karet mimo území, pro něž byla licence udělena.

34.      Poskytování práv na vysílání sportovních utkání na základě exkluzivity pro dané území je v celé Evropě ustálenou a dovolenou obchodní praxí nositelů práv a subjektů televizního vysílání. Na ochranu této územně omezené exkluzivity se každý subjekt televizního vysílání ve své licenční smlouvě s FAPL zavazuje ke kódování svého družicového signálu.

35.      V období, které je předmětem projednávaného sporu, bylo o každém utkání Premier League pořízen společnostmi BBC nebo Sky filmový záznam. Jimi vybrané obrázky a ruchy utkání (k nimž někdy patří hymna Premier League [dále jen „hymna“]) tvoří „Clean Live Feed“ (čistý živý signál). Po přidání loga, videosekvencí, obrazových grafik, hudby (včetně hymny) a anglického komentáře je výsledkem „World Feed“ (světový živý signál). Tento signál je zkomprimován a kódován a následně přes družici poskytován licencovaným zahraničním subjektům televizního vysílání. Subjekty televizního vysílání „World Feed“ dekódují a dekomprimují, připojí své logo a komentáře a opět signál zkomprimují a zakódují a přes družici poskytnou předplatitelům na jim přiděleném území. Předplatitelé s parabolickou anténou mohou tento signál dekódovat a dekomprimovat v dekodéru, k němuž je třeba mít dekódovací kartu. Celý tento postup přenosu od hřiště až k předplatiteli trvá asi pět vteřin.

36.      Části různých filmových děl, hudební dílo a zvukové záznamy jsou v dekodéru před svým vydáním po jednotlivých sekvencích ukládány a později v dekodéru vymazány.

B –    K věci C-403/08

37.      Základem řízení ve věci C-403/08 je žaloba, kterou podala FAPL společně s podniky odpovědnými za přenos utkání v Řecku.

38.      Nabyvatelem druhotné licence v Řecku byla (a stále je) společnost NetMed Hellas SA, které byl prakticky smluvně uložen zákaz, aby příslušné dekódovací karty dodávala mimo Řecko. Utkání byla přenášena na kanálech „SuperSport“ na platformě NOVA, která patří společnosti Multichoice Hellas SA, jež tuto platformu také provozuje. Oba tyto řecké podniky mají v současné době téhož vlastníka a jsou společně označovány jako NOVA. Kanály SuperSport lze přijímat za použití satelitní dekódovací karty NOVA.

39.      Žaloby se týká používání zahraničních dekódovacích karet, které umožňuje přístup k zahraničním družicovým přenosům živého vysílání fotbalových utkání Premier League ve Spojeném království. Žalobci uplatňují, že obchodování s uvedeným kartami a jejich používání ve Spojeném království poškozuje jejich práva podle ustanovení vnitrostátního práva, jimiž má být provedena směrnice 98/84 a zároveň i autorská práva k různým uměleckým a hudebním dílům, filmům a zvukovým záznamům, které jsou součástí zpravodajství o utkáních Premier League.

40.      Dvě z žalob jsou namířeny proti dodavatelům příslušenství a satelitních dekódovacích karet pro restaurační zařízení a bary, které umožňují přijímat jiné družicové kanály, než je Sky (včetně kanálů skupiny NOVA), jež vysílají přenosy živých vysílání utkání Premier League. Třetí žaloba je namířena proti koncesionářům či provozovatelům čtyř restauračních zařízení, tj. pubs [hostince] (dále jen „provozovatelé restauračních zařízení“), kteří na kanálech jednoho arabského vysílajícího subjektu poskytovali možnost zhlédnout přenosy živých vysílání utkání Premier League.

41.      V řízení ve věci C-403/08 proto High Court položil Soudnímu dvoru následující otázky:

A. K výkladu směrnice 98/84

1.      Nedovolené zařízení

a)      Pakliže je zařízení podmíněného přístupu vyrobeno poskytovatelem služby nebo s jeho souhlasem a prodáno s omezeným oprávněním používat zařízení pouze k získání přístupu k chráněné službě za určitých okolností, stává se takové zařízení „nedovoleným zařízením“ ve smyslu čl. 2 písm. e) směrnice 98/84/ES, jestliže je použito k získání přístupu k takové chráněné službě na místě, způsobem nebo osobou, na něž se nevztahuje povolení poskytovatele služby?

b)      Jaký má význam pojem „vytvořené nebo uzpůsobené“ ve smyslu čl. 2 písm. e) směrnice?

2.      Nárok

Jestliže první poskytovatel služeb přenáší obsah programu v kódované podobě druhému poskytovateli služeb, který takový obsah vysílá s podmíněným přístupem,

jaké faktory je třeba zohlednit při určení, zda jsou zájmy prvního poskytovatele chráněné služby dotčeny ve smyslu článku 5 směrnice 98/84?

Zejména:

Jestliže první podnik přenáší obsah programu (zahrnující obrázky, ruchy a anglický komentář) v kódované podobě druhému podniku, který dále veřejně takový obsah vysílá (s doplněním svého loga a případně další zvukové stopy s komentářem):

a)      Představuje přenos prvním podnikem chráněnou službu spočívající v „televizním vysílání“ ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice 98/84/ES a čl. 1 písm. a) směrnice 89/552/EHS[(11)]?

b)      Musí být první podnik subjektem televizního vysílání ve smyslu čl. 1 písm. b) směrnice 89/552/EHS, aby byl považován za poskytovatele chráněné služby „televizního vysílání“ ve smyslu čl. 2 písm. a) první odrážky směrnice 98/84?

c)      Má se článek 5 směrnice 98/84 vykládat v tom smyslu, že prvnímu podniku v souvislosti s nedovolenými zařízeními, která umožňují přístup k pořadu vysílanému druhým podnikem, přiznává občanskoprávní nárok, buď proto,

i)      že u takovýchto zařízení je předpoklad, že přes vysílací signál umožňují přístup k vlastním službám prvního podniku, nebo

ii)      proto, že první podnik je poskytovatelem chráněné služby, jehož zájmy byly poškozeny nedovolenou činností (neboť taková zařízení umožňují neoprávněný přístup k chráněné službě poskytované druhým podnikem)?

d)      Má na odpověď na otázku uvedenou v písmenu c) vliv to, zda první a druhý poskytovatel služby používají různé dekódovací systémy a zařízení podmíněného přístupu?

3.      Obchodní účely

Vztahuje se výraz „držení […] k obchodním účelům“ v čl. 4 písm. a) směrnice 98/84 pouze na držení pro účely obchodování s nedovolenými zařízeními (například jejich prodeje),

nebo se vztahuje i na držení zařízení konečným uživatelem při jakémkoli podnikání?

B. K výkladu směrnice 2001/29

4.      Právo na pořizování rozmnoženin

Jestliže jsou vytvořeny sekvenční fragmenty filmu, hudebního díla nebo zvukového záznamu (v tomto případě okna digitálního obrazového a zvukového záznamu), pak i) v paměti dekodéru nebo ii) v případě filmu na televizní obrazovce, je-li na sekvenční fragmenty nahlíženo jako na celek, dochází k rozmnožení díla, avšak v jednotlivých okamžicích existuje vždy pouze omezený počet fragmentů:

a)      Má být otázka, zda taková díla byla zcela nebo zčásti rozmnožena, posouzena podle vnitrostátních předpisů autorského práva týkajících se protiprávního rozmnožení autorského díla, nebo je toto věcí výkladu článku 2 směrnice 2001/29?

b)      Jestliže se jedná o výklad článku 2 směrnice 2001/29/ES, má vnitrostátní soud posuzovat všechny fragmenty každého díla jako celek, nebo pouze omezený počet fragmentů, které existují v jednotlivých okamžicích? Jaké kritérium má vnitrostátní soud v posledně uvedeném případě použít při posuzování toho, zda bylo dílo rozmnoženo po částech ve smyslu uvedeného článku?

c)      Vztahuje se právo na rozmnožování stanovené v článku 2 směrnice 2001/29 na vytvoření přechodných obrázků na televizní obrazovce?

5.      Samostatný hospodářský význam

a)      Jsou přechodné rozmnoženiny díla, vytvořené v dekódovacím zařízení pro satelitní televizi nebo na televizní obrazovce propojené s dekódovacím zařízením, jejichž jediným účelem je umožnit užívání díla, které není jinak právně omezeno, považovány za rozmnoženiny se „samostatným hospodářským významem“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 směrnice 2001/29, vzhledem k tomu,, že takovéto rozmnoženiny jsou jediným podkladem, na jehož základě mohou majitelé práv získat úplatu za využívání jejich práv?

b)      Má na odpověď na pátou otázku písm. a) vliv to, i) zda krátkodobé rozmnoženiny mají samy o sobě nějakou hodnotu, nebo ii) zda krátkodobé rozmnoženiny tvoří malou část souboru děl či jiný předmět, který může být jinak použit bez porušení autorského práva, nebo iii) zda držitel výhradní licence poskytnuté oprávněnou osobou v jiném členském státě již obdržel úplatu za použití díla v tomto členském státě?

6.      Veřejné sdělování po drátě nebo bezdrátově

a)     Je dílo chráněné autorským právem veřejně sdělováno po drátě nebo bezdrátově ve smyslu článku 3 směrnice 2001/29, jestliže je satelitní vysílání přijímáno v obchodních prostorách (například v baru) a  prostřednictvím jediné televizní obrazovky a reproduktorů je zde sdělováno nebo reprodukováno veřejnosti přítomné v těchto prostorách?

b)      Má na odpověď na otázku 6 písm. a) vliv to, zda:

i)      přítomná veřejnost představuje novou veřejnost, kterou provozovatel vysílání nezohlednil (v tomto případě proto, že je tuzemská dekódovací karta určená pro jeden členský stát používána pro komerční projekci pro publikum v jiném členském státě)?

ii)      veřejnost není platícím publikem podle vnitrostátního práva?

iii)      je signál televizního vysílání přijímán prostřednictvím antény, satelitního přijímače na střeše nebo v blízkosti prostor, kde je umístěn televizor?

c)      Pakliže je odpověď na kteroukoli část písmena b) kladná, jaké faktory je třeba zohlednit pro určení, zda dochází k přenosu díla z místa, na kterém nejsou diváci přítomni?

C. K výkladu směrnice 93/83 a článků 28 ES, 30 ES a 49 ES

7.      Obrana na základě směrnice 93/83

Je se směrnicí 93/83 nebo s články 28 ES a 30 ES nebo článkem 49 ES slučitelné, pokud vnitrostátní autorské právo stanoví, že v případě, ve kterém jsou krátkodobé rozmnoženiny děl zahrnutých do satelitního vysílání vytvářeny uvnitř satelitního dekódovacího zařízení nebo na televizní obrazovce, dochází k porušení autorského práva podle právních předpisů země, v níž je vysílání přijímáno? Má na odpověď na předchozí otázku vliv skutečnost, že je vysílání dekódováno s použitím satelitní dekódovací karty, kterou poskytovatel služby satelitního vysílání vydal v jiném členském státě pod podmínkou, že použití satelitní dekódovací karty bude povoleno pouze v tomto jiném členském státě?

D. K výkladu ustanovení Smlouvy týkajících se volného pohybu zboží a služeb podle článků 28 ES, 30 ES a 49 ES v kontextu směrnice 98/84

8.      Obrana na základě článku 28 ES nebo článku 49 ES

a)      Jestliže odpověď na první otázku zní, že zařízení podmíněného přístupu vyrobené provozovatelem služby nebo s jeho souhlasem se stává „nedovoleným zařízením“ ve smyslu čl. 2 písm. e) směrnice 89/84, je-li používáno mimo rámec povolení poskytovatele služby k získání přístupu k chráněné službě, jaký je potom specifický obsah dotčeného práva s ohledem na jeho základní funkci stanovenou směrnicí?

b)      Brání články 28 ES nebo 49 ES vymáhání vnitrostátního právního předpisu v prvním členském státě, který zakazuje dovoz nebo prodej satelitní dekódovací karty, kterou poskytovatel služby satelitního vysílání vydal v jiném členském státě pod podmínkou, že použití této satelitní dekódovací karty bude povoleno pouze v tomto jiném členském státě?

c)      Má na odpověď na tuto otázku vliv to, zda je satelitní dekódovací karta schválena pouze pro soukromé a domácí použití v tomto jiném členském státě, ale je používána pro obchodní účely v prvním členském státě?

9.      K možnosti rozšíření ochrany hymny nad rámec ochrany poskytované zbývající části vysílání

Brání články 28 ES a 30 ES nebo 49 ES vymáhání vnitrostátního předpisu autorského práva, podle něhož je protiprávní veřejně předvádět nebo reprodukovat takové hudební dílo, které je součástí chráněné služby, jež je přístupná a veřejně reprodukována s využitím satelitní dekódovací karty, pokud poskytovatel služby tuto kartu vydal v jiném členském státě pod podmínkou, že její použití bude povoleno pouze v tomto jiném členském státě? Bude odpověď odlišná v případě, že hudební dílo tvoří nepodstatnou součást chráněné služby jako celku a vnitrostátní autorské právo nebrání veřejnému reprodukování jiných součástí služby?

E. K výkladu pravidel Smlouvy o hospodářské soutěži podle článku 81 ES

10.      Obrana na základě článku 81 ES

Dává-li poskytovatel programového obsahu k dispozici řadu výhradních licencí vždy pro území jednoho nebo více členských států a provozovatel je na základě takových licencí vysílání oprávněn vysílat předmětný obsah pouze v rámci příslušného území (včetně satelitního vysílání) a součástí každé licence je smluvní povinnost provozovatele vysílání zabránit použití jeho satelitních dekódovacích karet umožňujících příjem obsahu, který je předmětem licence, mimo území, na něž se licence vztahuje, jaké právní kritérium by měl vnitrostátní soud použít a jaké okolnosti by měl vzít v úvahu při rozhodování o tom, zda je smluvní omezení v rozporu se zákazem stanoveným v čl. 81 odst. 1 ES?

Zejména:

a)      Musí být čl. 81 odst. 1 ES vykládán v tom smyslu, že se na tento závazek vztahuje pouze do té míry, kdy vycházíme z toho, že účelem závazku je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže?

b)      Musí být v případě kladné odpovědi rovněž prokázáno, že takový závazek hospodářskou soutěž podstatným způsobem vylučuje, omezuje ji nebo ji narušuje, aby se na něj uplatnil zákaz stanovený čl. 81 odst. 1 ES?

C –    K věci C-429/08

42.      Tato žádost o rozhodnutí o předběžných otázkách vyplývá z trestního řízení vedeného proti K. Murphy, provozovatelce, resp. majitelce restauračního zařízení, v němž s použitím řecké dekódovací karty zajišťovala projekci utkání Premier League. Společnost Media Protection Services Ltd. podala proti K. Murphy žalobu a v řízení ve dvou stupních vymohla peněžní pokutu, neboť tato karta údajně představovala nedovolené přístupové zařízení ve smyslu právních předpisů k provedení směrnice 98/84. K. Murphy proti tomuto odsuzujícímu rozsudku podala odvolání k High Court.

43.      V tomto řízení položil High Court následující otázky:

K výkladu směrnice 98/84

1.      Za jakých okolností je zařízení podmíněného přístupu „nedovoleným zařízením“ ve smyslu čl. 2 písm. e) směrnice 98/84?

2.      Zejména: Je zařízení podmíněného přístupu „nedovoleným zařízením“, jestliže je pořízeno za takových okolností, kdy:

i) bylo zařízení podmíněného přístupu vyrobeno poskytovatelem služby nebo s jeho souhlasem a původně dodáno s omezeným smluvním oprávněním používat je k získání přístupu k chráněné službě pouze v prvním členském státě a bylo použito k získání přístupu k takové chráněné službě v jiném členském státě?

nebo

ii) kdy bylo zařízení podmíněného přístupu vyrobeno poskytovatelem služby nebo s jeho souhlasem a původně získáno nebo aktivováno na základě uvedení falešného jména a adresy v prvním členském státě, čímž byla překonána smluvní územní omezení uvalená na vývoz takových zařízení k použití mimo první členský stát?

nebo

iii) kdy bylo zařízení podmíněného přístupu vyrobeno poskytovatelem služby nebo s jeho souhlasem a původně dodáno se smluvní podmínkou, že bude používáno pouze pro domácí nebo soukromé účely, a nikoli pro obchodní účely (za něž se hradí vyšší účastnický poplatek), ale bylo použito ve Spojeném království pro obchodní účely, konkrétně na projekci přenosu živého vysílání fotbalových utkání v restauračním zařízení?

3.      V případě záporné odpovědi na kteroukoli část druhé otázky, brání čl. 3 odst. 2 směrnice 98/84 členskému státu v uplatňování vnitrostátního právního předpisu, který zakazuje použití takových zařízení podmíněného přístupu za okolností uvedených výše v druhé otázce?

4.      Je čl. 3 odst. 2 směrnice 98/84 v případě záporné odpovědi na kteroukoli část druhé otázky, neplatný:

a)      proto, že tento předpis je diskriminační nebo nepřiměřené povahy, nebo

b)      proto, že tento předpis je v rozporu s právy na volný pohyb zaručených Smlouvou, nebo

c)      z jakéhokoli jiného důvodu neplatnosti?

5.      Jsou čl. 3 odst. 1 a článek 4 směrnice 98/84 v případě kladné odpovědi na druhou otázku neplatné z důvodu, že členským státům údajně ukládají povinnost omezit dovoz „nedovolených zařízení“ z jiných členských států a jiné obchodování s takovými zařízeními za okolností, kdy taková zařízení mohou být legálně dovážena nebo používána k příjmu přeshraničních satelitních vysílacích služeb na základě ustanovení o volném pohybu zboží podle článků 28 ES a 30 ES nebo volném pohybu služeb podle článku 49 ES?

K výkladu článků 12 ES, 28 ES, 30 ES a 49 ES

6.      Brání články 28 ES, 30 ES nebo 49 ES vymáhání vnitrostátního právního předpisu, podle něhož je trestné neoprávněné přijímání programu, jenž je součástí vysílací služby poskytované z místa na území Spojeného království, s úmyslem vyhnout se platbě jakéhokoli poplatku za příjem programu, v kterémkoli z následujících případů:

i)      bylo-li zařízení podmíněného přístupu vyrobeno poskytovatelem služby nebo s jeho souhlasem a původně dodáno s omezeným smluvním oprávněním používat zařízení k získání přístupu k chráněné službě pouze v prvním členském státě a bylo použito k získání přístupu k této chráněné službě v jiném členském státě, v tomto případě ve Spojeném království? nebo

ii) bylo-li zařízení podmíněného přístupu vyrobeno poskytovatelem služby nebo s jeho souhlasem a původně získáno nebo aktivováno na základě uvedení falešného jména a adresy v prvním členském státě, čímž byla obejita smluvní územní omezení uvalená na vývoz takových zařízení k použití mimo první členský stát? nebo

iii)      bylo-li zařízení podmíněného přístupu vyrobeno poskytovatelem služby nebo s jeho souhlasem a původně dodáno se smluvní podmínkou, že bude používáno pouze pro domácí nebo soukromé účely, a nikoli pro obchodní účely (za něž se hradí vyšší účastnický poplatek), ale bylo použito ve Spojeném království pro obchodní účely, konkrétně pro projekci přenosu živého vysílání fotbalových utkání v restauračním zařízení?

7.      Je vymáhání dotčeného vnitrostátního právního předpisu v každém případě nepřípustné z důvodu diskriminace v rozporu s článkem 12 ES nebo proto, že se vnitrostátní právní předpis vztahuje na programy zařazené do vysílací služby poskytované z místa na území Spojeného království, ale nikoli na programy z jiného členského státu?

K výkladu článku 81 ES

8.      Jestliže poskytovatel programového obsahu poskytne řadu výhradních licencí, vždy pro území jednoho nebo více členských států, a na základě takových licencí je provozovatel vysílání oprávněn vysílat předmětný obsah pouze v rámci příslušného území (včetně satelitního vysílání), a  je-li součástí každé licence smluvní povinnost provozovatele vysílání zabránit použití jeho satelitních dekódovacích karet umožňujících příjem obsahu, jenž je předmětem licence, mimo území, na něž se licence vztahuje, jaké právní kritérium by měl vnitrostátní soud použít a jaké okolnosti by měl vzít v úvahu při rozhodování o tom, zda je smluvní omezení v rozporu se zákazem uloženým čl. 81 odst. 1?

Zejména:

a)      Musí být čl. 81 odst. 1 ES vykládán v tom smyslu, že se na tento závazek vztahuje pouze do té míry, kdy vycházíme z toho, že účelem závazku je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže?

b)      Musí být v případě kladné odpovědi rovněž prokázáno, že takový závazek hospodářskou soutěž podstatným způsobem vylučuje, omezuje ji nebo ji narušuje, aby se na něj uplatnil zákaz stanovený čl. 81 odst. 1?

44.      FAPL, společnost QC Leisure, K. Murphy a společnost Media Protection Service Ltd.a rovněž  Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Francouzská republika, Kontrolní úřad ESVO, Evropský parlament, Evropská rada a Evropská komise předložily písemná vyjádření. Na ústním jednání svá vyjádření předložili všichni tito účastníci s výjimkou Francie, stejně jako Česká republika, Španělské království a Italská republika.

IV – Právní posouzení

45.      Původní řízení vycházejí z praxe územního omezování přístupu ke kódovanému sportovnímu vysílání, které je přenášeno přes družici do různých členských států. Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se zabývají otázkou slučitelnosti tohoto postupu s vnitřním trhem, a to z mnoha různých úhlů pohledu, které vedou k velkému množství různých otázek.

46.      Na úvod je třeba poznamenat, že unijní právo sice respektuje zvláštnosti sportu, avšak sport není z jeho působnosti vyňat(12). Zejména okolnost, že určitá hospodářská činnost souvisí se sportem, nebrání uplatnění právní úpravy obsažené ve Smlouvách(13).

47.      Ačkoli se domnívám, že řešení případů v původním řízení – co se týče použití řecký dekódovacích karet - z podstatné části závisí na uplatňování svobodného pohybu služeb a ve zbývající části má velký význam především otázka sdělování veřejnosti (článek 3 směrnice 2001/29), bude mé stanovisko strukturováno dle pořadí otázek ve věci C-403/08. Nejprve se tudíž budu zabývat přezkumem směrnice 98/84 o ochraně zařízení pro přístup ke službám s podmíněným přístupem (viz níže část A), následně směrnice 2001/29 o autorském právu v informační společnosti (viz níže část B) a směrnice 93/83 o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu (viz níže část C), teprve potom uplatněním základních svobod (viz níže část D) a nakonec právem hospodářské soutěže (viz níže část E).

A –    Ke směrnici 98/84

48.      Směrnice 98/84 upravuje ochranu zařízení pro přístup k službám s podmíněným přístupem a volný pohyb takových zařízení na vnitřním trhu. Účastníci řízení z toho dovozují dva protichůdné předpoklady, které jsou základem otázek týkajících se této směrnice.

49.      Podle článku 4 směrnice 98/84 je nutno zakázat a přiměřeně postihovat výrobu, dovoz, distribuci, prodej, pronájem nebo držení nedovolených zařízení k obchodním účelům. FAPL zastává názor, že dekódovací karta, která byla legálně prodána v některém členském státě, se stane nedovoleným zařízením, je-li proti vůli podniku, který chráněnou službu poskytuje, použita v jiném členském státě. Karen Murphy se naproti tomu domnívá, že takové použití dekódovací karty, která byla legálně uvedena na trh, z ní nedovolené zařízení nemůže učinit. Takové použití je podle ní naopak podle směrnice legální, neboť čl. 3 odst. 2 zakazuje jakékoli omezování obchodu s legálními dekódovacími kartami.

50.      Navrhuji Soudnímu dvoru, aby se s tímto souborem otázek vypořádal stručně a rychle, protože ani jeden z předpokladů zjevně není správný.

51.      Podle čl. 2 písm. e) směrnice 98/84 je „nedovoleným zařízením“ jakékoli vybavení nebo programové vybavení vytvořené nebo uzpůsobené, aby umožňovalo přístup k chráněné službě ve srozumitelné formě bez povolení poskytovatele služeb.

52.      FAPL má za to, že k tomu postačuje, aby byly dekódovací karty používány ve Spojeném království k příjímání přenosů řeckého vysílajícího subjektu, ačkoli na tomto území na základě vůle nositele práv přijímány být nesmějí.

53.      Znění čl. 2 písm. e) směrnice 98/84 však nesměřuje k tomu, aby zabránilo použití přístupového zařízení proti vůli poskytovatele služeb. Vyžaduje vybavení, které je vytvořené nebo uzpůsobené tak, aby umožňovalo přístup bez povolení poskytovatele služeb. Tato definice se tudíž vztahuje na vybavení, které je k tomuto účelu zvlášť vytvořeno nebo uzpůsobeno.

54.      Dekódovací karta je naproti tomu přímo určena k tomu, aby umožňovala přístup s povolením poskytovatele služeb. Právě za tímto účelem ji poskytovatel služeb, tedy řecký vysílající subjekt, uvedl na trh. Dekódovací karta přitom není dovozem do Spojeného království ani uzpůsobena.

55.      Jedině tento zřejmý výklad je slučitelný s celkovým cílem směrnice 98/84. Ta má dle svého druhého a třetího bodu odůvodnění požadovat přeshraniční poskytování služeb. S tím by bylo obtížně slučitelné, aby přeshraniční umístění legálních zařízení podmíněného přístupu postačovalo k označení těchto zařízení za nedovolené.

56.      Zásada právní jistoty je ostatně základní zásadou práva Společenství, která vyžaduje zejména to, aby právní úprava byla jasná a přesná, aby tak procesní subjekty mohly jednoznačně rozpoznat svá práva a povinnosti a postupovat podle toho(14). V případě trestněprávních předpisů je navíc nutné dodržovat zásadu legálnosti deliktů a trestů (nullum crimen, nulla poena sine lege), podle níž musí právní předpisy Společenství trestné činy a za ně hrozící tresty jasně definovat(15). V případě, že chtěl zákonodárce Společenství skutečně chránit geografické rozdělení televizních trhů a ukládat sankce za pouhé obcházení tohoto rozdělení dovozem dekódovacích karet, které jsou legální ve státě původu, do jiných členských států, musel by to vyjádřit mnohem jasněji.

57.      Na první otázku ve věci C-403/08 a na první dvě otázky ve věci C-429/08 je proto potřeba odpovědět tak, že vytvořením nebo uzpůsobením ve smyslu čl. 2 písm. e) směrnice 98/84 je výroba nebo změna vybavení takovým způsobem, aby umožňovalo přístup k chráněné službě ve srozumitelné formě bez povolení poskytovatele služeb. Jestliže je tedy zařízení podmíněného přístupu vyrobeno poskytovatelem služby nebo s jeho souhlasem a prodáno s omezeným oprávněním používat zařízení pouze k získání přístupu k chráněné službě za určitých okolností, nestává se takové zařízení „nedovoleným zařízením“ ve smyslu čl. 2 písm. e) směrnice 98/84/ES, jestliže je použito k získání přístupu k chráněné službě na místě, způsobem nebo osobou, na něž se nevztahuje povolení poskytovatele služby.

58.      Z toho však nevyplývá, že by na třetí otázku ve věci C-429/08 bylo potřeba odpovědět v tom smyslu, že čl. 3 odst. 2 směrnice 98/84 zakazuje jakékoli omezení obchodu s legálními dekódovacími kartami.

59.      Článek 3 odst. 2 písm. a) směrnice 98/84 zakazuje omezovat poskytování chráněných služeb nebo souvisejících služeb pocházejících z jiného členského státu a v písmenu b) omezovat volný pohyb zařízení podmíněného přístupu. Tato omezení zákazu jsou však blíže specifikována: nepřípustná jsou pouze omezení z důvodů týkajících se oblasti koordinované touto směrnicí. Podle definice čl. 2 písm. f) do této oblasti spadají veškeré předpisy týkající se nedovolených činností blíže určených v článku 4, tj. různé zákazy týkající se nakládání s nedovolenými zařízeními. Omezení z jiných důvodů tak nejsou na základě čl. 3 odst. 2 vyloučena.

60.      Porušení smluvních ujednání o dostupnosti programů v některých členských státech, uvedení falešného jména či adresy při nabytí přístupových zařízení nebo použití dekódovacích karet určených pro soukromé či domácí užití k obchodním účelům nejsou opatřeními proti nedovoleným zařízením. Nespadají proto do oblasti koordinované směrnicí 98/84.

61.      Na třetí otázku ve věci C-429/08 je tudíž třeba odpovědět, že čl. 3 odst. 2 směrnice 98/84 nebrání členskému státu v uplatňování vnitrostátního práva, které zakazuje používání zařízení podmíněného přístupu při porušení smluvních ujednání o dostupnosti programů v některých členských státech, a to v důsledku uvedení falešného jména či adresy při nabytí přístupového zařízení nebo při použití přístupového zařízení určeného pro soukromé či domácí užití k obchodním účelům.

62.      Jelikož čtvrtá otázka ve věci C-429/08 týkající se platnosti čl. 3 odst. 2 směrnice 98/84 je podle odůvodnění v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce založena na předpokladu, že toto ustanovení z uvedených důvodů brání případným omezením, není nutno na ni odpovídat. Není třeba odpovídat ani na otázku 2, 3 a 8 písm. a) ve věci C-403/08, ani na otázku 5 ve věci C-429/08.

B –    Ke směrnici 2001/29

1.      K právu na pořizování rozmnoženin

63.      Prostřednictvím otázek 4 a 5 ve věci C-403/08 se High Court táže, zda se digitální sdělování vysílání nutně dotýká práva autorů na rozmnožování jejich děl. Z technických důvodů totiž sdělování digitálních programů vyžaduje, aby krátké části vysílání byly nahrány do mezipaměti přístrojů pro reprodukci. Podle žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce se v souladu s příslušnou normou do mezipaměti přijímače ukládají čtyři obrázky obrazového toku a odpovídající část zvukové stopy.

64.      Podle článku 2 směrnice 2001/29 mají mít různé osoby – mezi nimi autoři ve vztahu ke svým dílům a vysílací organizace ve vztahu k záznamů jejich vysílání – výlučné právo udělit svolení nebo zakázat přímé či nepřímé, dočasné či trvalé rozmnožování jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě, vcelku nebo po částech.

a)      K otázce 4 písm. a) ve věci C‑403/08 – vnitrostátní právo, nebo unijní právo

65.      Předkládající soud vznáší nejprve otázku, zda je kvalifikace uložení v mezipaměti jakožto rozmnoženiny věcí vnitrostátního práva, nebo zda zcela vyplývá ze směrnice 2001/29. Má totiž pochybnosti o tom, že by se jednalo o pořizování rozmnoženin ve smyslu vnitrostátního práva.

66.      Soudní dvůr již ovšem rozhodl, že pojem „rozmnožování po částech“ je pojmem unijního práva, jenž se musí vykládat jednotným způsobem(16).

67.      Otázku, zda byla díla rozmnožena ve svém celku nebo po částech, je nutné zodpovědět prostřednictvím výkladu článku 2 směrnice 2001/29/ES.

b)      K uplatnění práva na pořizování rozmnoženin na přenosy živých vysílání

68.      Před zodpovězením otázky týkající se pořizování rozmnoženin je třeba vyjasnit, zda je vůbec právo na pořizování rozmnoženin použitelné na přenosy živých vysílání.

69.      Článek 2 písm. e) směrnice 2001/29 přiznává právo na pořizování rozmnoženin vysílacím organizacím v případě záznamu jejich vysílání. Příslušné právo výrobců filmů se podle čl. 2 písm. d) vztahuje na originály a rozmnoženiny jejich filmů.

70.      Společnost QC Leisure a další mají pochybnosti, že by při živém vysílání existoval záznam, originál či rozmnoženina, které by byly rozmnožovány. Tento názor je pravděpodobně založen na tom, že postup výroby popsaný v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nepočítá se zápisem vysílání na trvalém nosiči, z něhož by byl film přenášen.

71.      Komise naproti tomu přesvědčivě uvádí, že i živé vysílání prakticky vychází z prvního záznamu, resp. z originálu, z něhož jsou obrázky přenášeny dále. Tento záznam vzniká přinejmenším v mezipaměti, v níž jsou sestřihávány záběry kamer z různé perspektivy za účelem výroby vysílání, které je přenášeno dále.

72.      Názor společnosti QC Leisure a dalších by vedl k nepřiměřenému znevýhodnění přenosů živých vysílání vůči přenosům záznamů. Takové omezení práva na pořizování rozmnoženin by bylo možno také jednoduše obejít, protože vysílající subjekty by bez větších obtíží mohly zapojit první záznam signálu na trvalém nosiči do výrobního postupu.

73.      Právo na pořizování rozmnoženin by tak bylo možné uplatnit i na přenos živého vysílání.

c)      K otázce 4 písm. b) ve věci C-403/08 – pořizování rozmnoženin v mezipaměti příjemce

74.      High Court pokládá ve vztahu k článku 2 směrnice 2001/29 nejprve otázku, zda tento článek odkazuje na existující fragmenty vysílání, nebo na vysílání ve svém celku.

75.      Článek 2 směrnice 2001/29 stanoví právo udělit svolení nebo zakázat přímé či nepřímé, dočasné či trvalé rozmnožování jakýmikoliv prostředky a v jakékoliv formě, vcelku nebo po částech.

76.      Pro zohlednění všech krátkodobě uložených fragmentů hovoří skutečnost, že všechny tyto fragmenty jsou rozmnožovány pouze s cílem umožnit nepřetržité sdělování vysílání jako celku. Podle normy však v mezipaměti v každém okamžiku existují pouze čtyři obrázky a jim odpovídající velmi krátká zvuková stopa. Nelze proto tvrdit, že je vyráběna plnohodnotná rozmnoženina vysílání. Nicméně i v případě těchto, z hlediska rozsahu velmi omezených, fragmentů se jedná o rozmnožování vysílání po částech.

77.      Společnost QC Leisure a další zastává názor, že tyto jednotlivé obrázky a fragmenty zvukové stopy nelze považovat za rozmnoženinu vysílání. Pro rozmnožování po částech ve smyslu článku 2 směrnice 2001/29 by bylo spíše zapotřebí reprodukce podstatné části díla. Tato argumentace vychází z vnitrostátního pojmu rozmnoženiny a jeho výkladu.

78.      Soudní dvůr však již mezitím pojem rozmnoženiny podle čl. 2 písm. a) směrnice 2001/29 vyložil ve vztahu k novinovému článku. Konstatoval, že autorské právo zahrnuje všechny části díla, které jsou autorovým vlastním duševním výtvorem(17). Jednotlivá slova naproti tomu z ochrany vyloučil, neboť duševní výtvor autora vzniká teprve z jejich výběru, uspořádání a kombinace(18). Tuto judikaturu lze přenést na projednávanou věc.

79.      Na rozdíl od libovolných slov mají v projednávané věci krátkodobě uložené obrázky a fragmenty zvukové stopy individuální povahu. Každý obrázek je individuálně vybírán kameramanem, resp. režisérem a může být jednoznačně přiřazen příslušnému přenosu. Velká většina těchto jednotlivých obrázků sice pravděpodobně není příliš důležitá, avšak všechny obrázky jsou součástí duševního výtvoru, kterým je přenášené vysílání.

80.      S jednotlivými slovy je naproti tomu při tomto postupu srovnatelná izolovaná informace o barvě jednotlivých pixelů. Sloučením těchto informací vznikají jednotlivé obrázky, jež mají povahu duševního výtvoru.

81.      Jsou-li v paměti dekodéru vytvořena okna digitálního obrazového a zvukového záznamu, jedná se o úkony rozmnožení, neboť tato okna jsou částí vlastního duševního výtvoru autora vysílání.

d)      K otázce 4 písm. c) ve věci C-403/08 – pořizování rozmnoženin prostřednictvím zobrazení na obrazovce

82.      Nakonec se předkládající soud táže, zda i zobrazení vysílání na obrazovce představuje rozmnožování.

83.      Ačkoli je tato otázka na první pohled překvapivá, shodují se správně společnost QC Leisure, FAPL a Komise na tom, že takové zobrazení skutečně je rozmnožováním.

84.      V zásadě to vyplývá ze stejných důvodů jako v případě přijetí předpokladu rozmnožování při ukládání obrázků a fragmentů zvukové stopy do mezipaměti. Na obrazovce je vždy na ještě kratší časový úsek zobrazen obrázek vysílání, zatímco je k němu sdělen příslušný fragment zvukové stopy.

85.      Také zobrazení vysílání na obrazovce tudíž představuje rozmnožování.

2.       K otázce 5 ve věci C-403/08 – omezení práva na pořizování rozmnoženin

86.      Otázka 5 ve věci C-403/08 má objasnit, zda je rozmnožování, identifikované v odpovědi na čtvrtou otázku, vyloučeno z práva autora na rozmnožování na základě čl. 5 odst. 1 směrnice 2001/29.

87.      Článek 5 odst. 1 směrnice 2001/29 z práva na rozmnožování vylučuje některé technologické procesy. Pro tuto výjimku je třeba splnit tři kumulativní podmínky, což znamená, že nesplnění jedné z nich má za následek, že úkon rozmnožení přesto spadá do práva na rozmnožování podle článku 2 směrnice(19).

88.      Zaprvé se musí jednat o krátkodobé nebo příležitostné úkony rozmnožení, jež tvoří nedílnou a podstatnou část technologického procesu. Úkon lze kvalifikovat jako „krátkodobý“ ve smyslu druhé podmínky stanovené v čl. 5 odst. 1 směrnice 2001/29 pouze v případě, kdy je délka jeho existence omezena na dobu nezbytně nutnou k řádnému fungování dotčeného technologického procesu, přičemž tento proces musí být automatizován tak, aby rozmnoženinu vytvořenou v rámci tohoto úkonu odstranil automaticky bez zásahu člověka, jakmile je její funkce umožňující uskutečnění takového procesu splněna(20). V projednávané věci tomu tak je. Rozmnoženiny v paměti a na obrazovce jsou krátkodobé a příležitostné. Jsou rovněž nedílnou a podstatnou částí technologického procesu, na jehož konci je sdělení vysílání.

89.      Zadruhé musí být výhradním účelem úkonu umožnit přenos v rámci sítě uskutečněný zprostředkovatelem mezi třetími stranami nebo oprávněné užití. Jak již konstatoval předkládající soud, nelze přitom oprávněnost či neoprávněnost dovozovat z toho, zda dal nositel práv souhlas s dotčenými rozmnoženinami jako takovými. Pro rozmnožování se souhlasem nositele práv by totiž nebylo zapotřebí žádné výjimky. Pro tento bod je tudíž rozhodující odpověď na další otázky, a to zejména, zda základní svobody nebo směrnice 93/83 zakládají právo na příjem vysílání (k tomu viz níže části C a D) a zda je relevantní právo na sdělování veřejnosti (k tomu níže bod 3).

90.      Zatřetí nesmějí mít úkony rozmnožení žádný samostatný hospodářský význam. Zda takový význam mají rozmnoženiny popsané ve čtvrté otázce, je předmětem páté otázky ve věci C-403/08.

91.      Výjimku stanovenou v čl. 5 odst. 1 směrnice 2001/29 je nutné vykládat restriktivně, neboť se jedná o odchylku od obecné zásady stanovené v článku 2(21). To platí tím spíše ve světle čl. 5 odst. 5 směrnice 2001/29, podle něhož mohou být všechny výjimky článku 5 použity pouze ve zvláštních případech, které nejsou v rozporu s běžným způsobem užití díla nebo jiného předmětu ochrany a nejsou jimi nepřiměřeně dotčeny oprávněné zájmy nositele práv(22).

92.      Všechny podmínky uvedené v čl. 5 odst. 1 směrnice 2001/29 směřují k umožnění úkonů rozmnožení, jež jsou předpokladem vlastního užití. Komise to ve vysvětlujících prohlášeních k návrhu směrnice znázornila na příkladu vyžádaného poskytnutí videozáznamu z databáze v Německu do domácího počítače v Portugalsku, k němuž je třeba nejméně 100 ukládacích úkonů(23).

93.      Takové úkony rozmnožení nemají v zásadě samostatnou hodnotu přesahující hospodářský význam užití. Za určitých okolností mají hospodářský význam odpovídající užití, neboť není-li např. proveden úkon rozmnožení za účelem poskytnutí, není možné ani užití na konci zprostředkovacího řetězce. Tento hospodářský význam je však zcela závislý na předpokládaném užití, a není tudíž samostatný.

94.      V souladu s tím nemají rozmnoženiny vytvářené v paměti dekodéru samostatný hospodářský význam.

95.      Naproti tomu rozmnoženina, která vzniká na obrazovce, již samostatný hospodářský význam má. Je totiž předmětem užití vysílání. Na jedné straně závisí užití práv z hlediska autorského práva na vysílacím právu, neboť autorům se přiznává právo vysílání zakázat. Hospodářský význam vysílání však na druhé straně zpravidla spočívá v jeho příjmu. To je zcela zjevné v případě předmětného vysílání pro předplatitele, totéž však platí pro vysílání financované z reklamy. Dokonce i veřejnoprávní provozovatelé vysílání, kteří jsou financováni prostřednictvím poplatků nebo ze státního rozpočtu, musí své financování prakticky odůvodnit přinejmenším také přiměřenou sledovaností.

96.      Krátkodobé rozmnoženiny díla, které jsou vytvářeny na televizní obrazovce připojené k dekódovacímu zařízení, mají v důsledku toho samostatný hospodářský význam.

97.      Předkládající soud upřesňuje otázku 5 písm. b) v tom smyslu, zda má nějaký význam to, i) zda mají krátkodobé rozmnoženiny samy o sobě nějakou hodnotu, nebo ii) zda krátkodobé rozmnoženiny tvoří malou část souboru děl či jiných předmětů ochrany, které jinak mohou být použity bez porušení autorského práva, nebo iii) zda držitel výhradní licence poskytnuté oprávněnou osobou v jiném členském státě již obdržel úplatu za použití díla v tomto členském státě.

98.      Podotázka i) již byla zodpovězena: Krátkodobé rozmnoženiny v mezipaměti nemají samy o sobě žádnou hodnotu, naproti tomu krátkodobé rozmnoženiny na obrazovce tuto hodnotu mají.

99.      Podotázka ii) se vztahuje na možnosti, kdy jsou chráněny pouze některé části vysílání. Toto tvrzení může být s ohledem na sdělování veřejnosti relevantní(24), avšak v případě práva na pořizování rozmnoženin, které je v projednávané věci předmětem zkoumání, je naopak sporné(25). V případě, že by předkládající soud rovněž dospěl k závěru, že jsou chráněny pouze části vysílání, nemělo by to dopad na uplatnění čl. 5 odst. 1 směrnice 2001/29. V úvahu by spíše přicházely vnitrostátní právní předpisy k provedení čl. 5 odst. 3 písm. i) směrnice 2001/29. Podle tohoto ustanovení mohou členské státy stanovit výjimky nebo omezení práv pro příležitostné včlenění díla nebo jiného předmětu ochrany do jiného materiálu.

100. Podotázka iii) konečně zdůrazňuje zásadní bod obou žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, totiž odměnu za užívání díla v jiném členském státě. Jelikož samostatný hospodářský význam rozmnožování vysílání na obrazovce se překrývá se zájmem na příjmu tohoto vysílání, vyvstává otázka, zda zaplacená odměna za příjem tohoto vysílání v jednom členském státě zakládá právo na příjem vysílání v jiném členském státě. To je předmětem následujících otázek ke směrnici 93/83 (viz k tomu níže část C) a k základním svobodám (viz k tomu níže část D). Použití čl. 5 odst. 1 směrnice 2001/29 tím však není dotčeno.

101. V souhrnu lze k páté otázce ve věci C-403/08 konstatovat, že krátkodobé rozmnoženiny díla, které jsou vytvářeny na televizní obrazovce připojené k dekódovacímu zařízení, mají samostatný hospodářský význam ve smyslu čl. 5 odst. 1 směrnice 2001/29, zatímco rozmnoženiny, které jsou vytvářeny v paměti dekodéru, takovýto význam nemají.

3.      K dalšímu sdělování veřejnosti

102. Šestou otázkou ve věci C-403/08 má být objasněno, zda projekce přenosu živých vysílání fotbalových utkání v restauračních zařízeních porušuje výlučné právo na sdělování chráněných děl veřejnosti ve smyslu článku 3 směrnice 2001/29.

a)      Přípustnost otázky

103. O nezbytnosti této otázky pro rozhodnutí, a tudíž i o její přípustnosti, lze pochybovat. Podle předkládajícího soudu totiž Section 72 Copyright, Designs and Patents Act (zákon o autorských právech, právech k vnější úpravě výrobku a patentech) v zásadě umožňuje veřejnou projekci televizního programu, pakliže za to osoba, která projekci zajišťuje, nepožaduje odměnu. I kdyby taková projekce byla neslučitelná s článkem 3 směrnice 2001/29, nemůže směrnice sama o sobě ukládat jednotlivci povinnosti a této směrnice jako takové se vůči němu nelze dovolávat(26).

104. Podle ustálené judikatury je v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy pouze věcí vnitrostátních soudů, kterým byl spor předložen a jež musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti každé věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání jejich rozsudku, tak i relevanci otázek, které kladou Soudnímu dvoru. Jestliže se položené otázky týkají výkladu práva Společenství, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout(27) a platí tak domněnka relevance(28) otázek položených vnitrostátními soudy k rozhodnutí o předběžných otázkách. Tyto otázky lze však ve výjimečných případech odmítnout, a to zejména v případech, kdy je žádaný výklad ustanovení unijního práva uvedených v těchto otázkách zjevně hypotetický(29). V takovém případě by byla otázka nepřípustná.

105. V projednávané věci se sice zdá, že ve vnitrostátním měřítku existuje široké právo na bezplatnou veřejnou projekci televizního programu, avšak toto právo se nevztahuje na všechny součásti programu. Z tohoto práva jsou vyňata zejména hudební díla. Mimoto nelze vyloučit, že výklad této právní úpravy umožňuje v souladu s článkem 3 směrnice 2001/29 další omezení tohoto práva.

106. Tato otázka tudíž pro rozhodnutí projednávaného právního sporu zjevně není zanedbatelná, a je tak přípustná.

b)       K otázce

107. Dále je třeba přezkoumat, zda se jedná o sdělování veřejnosti ve smyslu článku 3 směrnice 2001/29, dochází-li v restauračním zařízení dochází k projekci přenosu živého vysílání fotbalového utkání. Nejprve je třeba vymezit okruh chráněných děl a následně přezkoumat použitelnost čl. 3 odst. 1.

i)       Ke chráněným dílům

108. Článek 3 směrnice 2001/29 požaduje zavedení výlučných práv udělit svolení nebo zakázat některé úkony týkající se děl. Odstavec 1 se týká práv autorů, odstavec 2 práv některých dalších osob, zejména výrobců filmů [písm. c)] a vysílacích organizací [písm. d)].

109. Tyto odstavce neobsahují stejná práva. Odstavec 1 přiznává právo na sdělení děl veřejnosti po drátě nebo bezdrátově včetně zpřístupnění veřejnosti takovým způsobem, že každý jednotlivec ze strany veřejnosti má k těmto dílům přístup z místa a v době, které si zvolí. Právo podle odstavce 2 se vztahuje pouze na posledně uvedenou formu zpřístupnění, tj. pokud má veřejnost k vytvořeným dílům přístup z místa a v době, které si zvolí.

110. Z vysvětlujících prohlášení k návrhu směrnice 2001/29 vyplývá, že „přístup veřejnosti k vytvořeným dílům z místa a v době, které si zvolí“, se má vztahovat na přenosy na požádání, jež nejsou v projednávané věci relevantní(30). Neinteraktivní přenosy, tedy klasický příjem televizního programu, nejsou předmětem čl. 3 odst. 2. Měly by se na ně dále uplatnit stávající právní předpisy, tj. článek 8 směrnice 2006/115 a článek 4 směrnice 93/83(31).

111. Podle čl. 8 odst. 3 směrnice 2006/115 obdrží vysílací organizace výlučné právo udělovat svolení nebo zakazovat bezdrátový přenos jejich vysílání, jakož i sdělování veřejnosti, jestliže se takové sdělování děje na veřejně přístupných místech a za vstupné. Ve věcech v původním řízení však žádné vstupné požadováno nebylo.

112. Zvláštní právní úprava neinteraktivního sdělování filmů není patrná. Kdyby se na fotbalový přenos nahlíželo jako na film, přicházela by v úvahu maximálně vnitrostátní právní úprava o právu na sdělování veřejnosti.

113. Při současném stavu unijního práva tak neexistují žádná širší práva na ochranu sdělování veřejnosti, jestliže jde o vysílání bez výběru vstupného. Článek 3 odst. 1 směrnice 2001/29 naopak přiznává pouze práva týkající se děl chráněných autorským právem, která jsou sdělována prostřednictvím vysílání. V projednávané věci by mohla připadat v úvahu např. hymna Premier League, která je přenášena v souvislosti s vysíláním, avšak také různá jiná díla zmíněná v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

114. Ochrana těchto děl není podle čl. 12 odst. 2 směrnice 2001/29, ani podle článku 14 směrnice 2006/115 dotčena ochranou práv souvisejících s autorským právem podle těchto směrnic. Předkládající soud však bude muset přezkoumat, zda tato díla případně nespadají do působnosti vnitrostátních právních předpisů k provedení čl. 5 odst. 3 písm. i) směrnice 2001/29. Podle tohoto ustanovení stanoví členské státy výjimky nebo omezení práva na sdělování veřejnosti pro příležitostné včlenění díla nebo jiného předmětu ochrany do jiného materiálu.

115. Článek 3 odst. 1 směrnice 2001/29 je tak relevantní pouze v případech, kdy jsou společně s projekcí fotbalových utkání v restauračních zařízeních sdělována díla, pro něž právní předpisy Spojeného království nestanoví výjimku z použití ustanovení k provedení čl. 3 odst. 1.

ii)     K použitelnosti čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29

116. Pokud jde o díla, na něž se vztahuje čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, je třeba přezkoumat, zda zajišťování projekce v restauračním zařízení představuje „sdělení veřejnosti po drátě nebo bezdrátově“.

117. Již družicové vysílání je v zásadě sdělováním chráněných děl veřejnosti. Je však nutné vycházet z toho, že jednotliví nositelé práv udělili svůj souhlas. Naopak je sporné, zda projekce přenosu v restauračním zařízení namísto pro domácí či soukromé účely představuje další přenos pro veřejnost, který vyžaduje další – zde chybějící – souhlas nositele práv.

118. Soudní dvůr již v případech, které se jeví jako srovnatelné, totiž při přenosu televizního vysílání v rámci hotelu, konstatoval existenci dalšího sdělování veřejnosti(32). V zásadě si lze představit, že na návštěvníky restauračních zařízení bude podobně jako v případě návštěvníků hotelu nahlíženo jako na neurčitý počet potenciálních televizních diváků, kteří vůči soukromým adresátům představují novou veřejnost(33). Soudní dvůr dále zdůraznil, že sdělování v případě hotelů sloužilo obchodním účelům(34). Takový účel sledují zcela jistě také provozovatelé restauračních zařízení, když zajišťují projekci fotbalových přenosů. Autoři mají přitom v zásadě zájem o podíl na zisku, jehož je dosahováno obchodním užíváním jejich děl.

119. Praxe prodeje dekódovacích karet se řídí touto logikou, neboť vysílací organizace od restauračních zařízení požadují vyšší odměnu za používání dekódovacích karet, zatímco svým zákazníkům, kteří jsou soukromými osobami, ukládají povinnost používat karty výlučně pro domácí či soukromé účely.

120. Je nicméně třeba přezkoumat, zda je skutečně nutno předpokládat existenci sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29. Hovoří pro to výklad ve světle mezinárodní právní úpravy. Bod 23 odůvodnění však na pozadí okolností vzniku čl. 3 odst. 1 ukazuje, že unijní zákonodárce právě neměl v úmyslu vytvořit práva autorů ve vztahu k bezplatné veřejné projekci televizního vysílání.

K Bernské úmluvě

121. Hlediskem pro určení, co je třeba chápat pod pojmem sdělování veřejnosti, lze v zásadě dovodit z čl. 11bis odst. 1 Bernské úmluvy. Toto ustanovení přiznává autorům v bodech i) až iii) výlučné právo udílet svolení k třem různým formám sdělování jejich děl veřejnosti:

i)      k vysílání svých děl rozhlasem či televizí nebo k jejich veřejnému sdělování jakýmikoliv jinými prostředky sloužícími k bezdrátovému šíření znaků, zvuků nebo obrazů;

ii)      k jakémukoliv veřejnému sdělování po drátě nebo bezdrátově díla vysílaného rozhlasem či televizí, uskutečňuje-li toto sdělování jiná organizace než původní;

iii)      k veřejnému sdělování díla vysílaného rozhlasem, televizí, reproduktorem nebo jakýmkoliv jiným obdobným zařízením k přenosu znaků, zvuků nebo obrazů.

122. Na základě příručky WIPO(35) – výkladového dokumentu vypracovaného WIPO, který sice není právně závazný, avšak který slouží k výkladu Bernské úmluvy – se čl. 11bis odst. 1 bod iii) použije: k veřejnému sdělování díla vysílaného rozhlasem, televizí, reproduktorem nebo jakýmkoliv jiným obdobným zařízením k přenosu znaků, zvuků nebo obrazů. Toto ustanovení se má vztahovat právě na reprodukci rozhlasového nebo televizního programu v místech, kde se setkávají lidé: v kavárnách, restauračních zařízeních, hotelích, velkých obchodech, vlacích nebo letadlech(36).

123. Veřejné sdělování by z tohoto pohledu spočívalo v tom, že skrze obrazovku je přítomné veřejnosti reprodukováno vysílání, jež zahrnuje i chráněná díla.

124. Unie sice není smluvní stranou Bernské úmluvy, avšak společně s členskými státy se v čl. 9 odst. 1 Dohody TRIPS a čl. 1 odst. 4 Smlouvy WIPO o právu autorském zavázala přizpůsobit se článkům 1 až 21 Bernské úmluvy, resp. těmto ustanovením vyhovět. Provedení čl. 11bis odst. 1 bodu iii) Bernské úmluvy do unijního práva tudíž odpovídá unijním závazkům, jež pro ni vyplývají z mezinárodního práva.

125. Mimoto čl. 14 odst. 3 Dohody TRIPS výslovně stanoví, že rozhlasové a televizní organizace budou mít právo zakázat přenášení svého televizního vysílání pro veřejnost, jestliže k němu došlo bez jejich souhlasu. V případě, že členové rozhlasovým a televizním organizacím taková práva nepřiznají, poskytnou alespoň majitelům autorských práv v případě takového vysílání možnost takovému jednání zabránit, s výhradou ustanovení Bernské úmluvy.

126. V souladu s tím by bylo v projednávaných věcech nutné předpokládat existenci sdělování veřejnosti.

K vůli unijního zákonodárce

127. Cílem návrhu Komise ke směrnici 2001/29 sice bylo také provedení čl. 11bis odst. 1 bod iii) Bernské úmluvy do unijního práva, avšak Rada a Parlament se v tomto bodě s jejím názorem neztotožnily. Právě naopak, nechtěly založit žádná práva autorů ve vztahu k bezplatné veřejné projekci děl jakožto součásti televizního vysílání.

128. Článek 3 odst. 1 směrnice 2001/29 neslouží výslovně k provedení článku 11bis Bernské úmluvy. Z vysvětlujících prohlášení k návrhu směrnice Komise však vyplývá, že měl být proveden článek 8 Smlouvy WIPO o právu autorském, jehož znění je do značné míry shodné se zněním článku 3 směrnice(37). Tento článek nehovoří výslovně o sdělování veřejnosti prostřednictvím projekce na veřejnosti. Ovšem vzhledem k tomu, že tato smlouva výslovně požaduje dodržování článku 11bis Bernské úmluvy, by bylo rozumné chápat pojem sdělování veřejnosti uvedený v článku 8 Smlouvy WIPO o právu autorském, a tudíž v článku 3 směrnice 2001/29, stejně jako v článku 11bis Bernské úmluvy.

129. Z vysvětlujících prohlášení Komise k návrhu směrnice v souladu s tím vyplývá, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 má zahrnout všechny formy sdělování veřejnosti(38). Byly by tak zahrnuty i ony tři formy sdělování veřejnosti uvedené v článku 11bis Bernské úmluvy.

130. Komise a společnost QC Leisure nicméně tvrdí, že článek 3 směrnice 2001/29 neprovádí čl. 11bis odst. 1 bod iii) Bernské úmluvy. Oprávněně se přitom opírají o diskusi nad směrnicí, která probíhala po předložení návrhu Komise a jež vedla k bodu 23 odůvodnění.

131. Parlament již v prvním čtení navrhl rozšířit působnost čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 na „přímá představení a výkony“(39). Komise svůj návrh odpovídajícím způsobem změnila(40). Rada sice pozměněný návrh Komise nepřevzala, avšak některé členské státy namísto toho prosadily omezení uvedené ve druhé až čtvrté větě bodu 23 odůvodnění(41), na něž se odvolává také předkládající soud.

132. Podle druhé věty bodu 23 odůvodnění směrnice 2001/29 má být právo autora na sdělování veřejnosti chápáno v širokém smyslu tak, že se jím rozumí veškeré sdělování veřejnosti nepřítomné v místě, ze kterého sdělování vychází. Třetí věta stanoví, že toto právo má platit pro jakékoli sdělování nebo přenos díla pro veřejnost po drátě nebo bezdrátově, včetně vysílání. Čtvrtá a poslední věta upřesňuje, že toto právo by nemělo zahrnovat žádné jiné úkony.

133. Z těchto tří vět při souhrnném posouzení vyplývá, že čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 má provést pouze čl. 11bis odst. 1 body i) a ii) Bernské úmluvy, tedy ustanovení o vysílání děl rozhlasem a o veřejném sdělování uskutečňovaném jinou než původní organizací. V těchto případech připadají v úvahu různá místa a přenos po drátě nebo bezdrátově.

134. K veřejnému sdělování díla vysílaného rozhlasem, televizí, reproduktorem nebo jakýmkoliv jiným obdobným zařízením k přenosu znaků, zvuků nebo obrazů ve smyslu čl. 11bis odst. 1 bodu iii) Bernské úmluvy dochází naproti tomu obvykle na místě, ze kterého sdělování vychází. Nejedná se proto o přenos.

135. Tento omezující účinek bodu 23 odůvodnění směrnice 2001/29 byl také předmětem jednání Rady, a byl tudíž zákonodárci znám. Předsednictví Rady konstatovalo, že jiná jednání, než ta, která jsou uvedena v tomto bodu odůvodnění, zejména poskytování přístupu k internetu v internetových kavárnách či knihovnách, nejsou zahrnuta(42). Italská delegace vznesla v této souvislosti dokonce otázku, zda je přiměřené vyloučit čl. 11bis odst. 1 bod iii) Bernské úmluvy z působnosti čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29(43).

136. Omezení dosahu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 je potvrzeno tím, že různé mezinárodní, evropské a vnitrostátní právní úpravy vyvolávají dojem, že v restauračních zařízeních lze v zásadě zajišťovat projekci televizního programu bez dalšího souhlasu nositele práv.

137. Na úrovni unijního práva je nutné uvést zejména čl. 8 odst. 3 směrnice 2006/115, který vysílací organizaci přiznává právo zákazu pouze v případech, kdy je požadováno vstupné. Tato právní úprava není ojedinělá, nýbrž odpovídá čl. 13 písm. d) Římské úmluvy o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací ze dne 26. října 1961. Unie sice není smluvní stranou této úmluvy, která v článku 24 počítá pouze se státy jako smluvními stranami, avšak podle čl. 5 odst. 1 písm. c) Protokolu 28 o duševním vlastnictví(44) k Dohodě o Evropském hospodářském prostoru musí členské státy k této úmluvě přistoupit(45).

138. V souladu s tím Section 72 Copyright, Designs and Patents Act stanoví, že ve Spojeném království lze v zásadě zajišťovat projekci televizního programu, jestliže není požadováno vstupné. V Německu sice existuje podobná právní úprava týkající se práv vysílacích organizací(46), avšak ohledně autorů je čl. 11bis odst. 1 bod iii) Bernské úmluvy proveden § 22 Urheberrechtsgesetz (zákon o autorském právu)(47).

139. Unijní zákonodárce tak doposud nechtěl provést čl. 11bis odst. 1 bod iii) Bernské úmluvy a čl. 14 odst. 3 Dohody TRIPS jakožto součást unijního práva. Toto rozhodnutí je třeba respektovat především proto, že práva autorů plynoucí z čl. 11bis odst. 1 bodu iii) nejsou namířena proti státním subjektům, nýbrž nutně omezují práva třetích osob v rámci soukromoprávních vztahů.

140. Otázka přímé použitelnosti čl. 11bis odst. 1 bod iii) Bernské úmluvy nebo čl. 14 odst. 3 Dohody TRIPS není předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce; ustanovení Dohody TRIPS ostatně nemohou zakládat jednotlivcům práva, kterých by se tito jednotlivci mohli dovolávat přímo před soudem na základě unijního práva(48), a Soudní dvůr dosud ani neposuzoval přímé uplatnění Bernské úmluvy jakožto součásti unijního práva(49).

141. Věci týkající se hotelů však někteří účastníci řízení chápou tak, že Soudní dvůr přesto považuje čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 za provedení čl. 11bis odst. 1 bodu iii) Bernské úmluvy. Opírá se zejména o vývody příručky WIPO k tomuto bodu(50). Soudní dvůr konstatuje, že směrnice 2001/29 je použitelná na každé sdělování chráněných děl veřejnosti(51).

142. Bod 23 odůvodnění směrnice 2001/29 nicméně nebyl předmětem věcí týkajících se hotelů. Tato rozhodnutí se však především týkala jiné situace, a to sdělování ve smyslu čl. 11bis odst. 1 bodu ii) Bernské úmluvy, tj. sdělování uskutečňované vysílací organizací odlišnou od původní(52). Takové sdělování se přirozeně zaměřuje na veřejnost, která není přítomna na místě, za kterého sdělování vychází. Soudní dvůr tudíž v těchto případech nerozhodoval, zda je čl. 11bis odst. 1 bod iii) Bernské úmluvy proveden prostřednictvím čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.

143. Článek 3 odst. 1 ve spojení s bodem 23 odůvodnění směrnice 2001/29 je tak nutno chápat tak, že zahrnuje pouze sdělování veřejnosti nepřítomné v místě, ze kterého sdělování vychází.

K použití na sdělování vysílání v restauračních zařízeních

144. V případě, že provozovatel restauračního zařízení reprodukuje televizní program na televizní obrazovce, je třeba ve vztahu k jeho jednání v zásadě vycházet z toho, že se podstatná veřejnost nachází na místě, ze kterého sdělování vychází. Sdělování vychází z televizní obrazovky.

145. Předkládající soud se sice v písmenu b) bodu iii) šesté otázky táže, zda hraje roli skutečnost, že signál televizního vysílání je přijímán prostřednictvím antény nebo satelitního přijímače na střeše prostor, v nichž je umístěn televizor, nebo v jejich blízkosti. To ovšem nemůže být rozhodující. V praxi každá forma sdělování vyžaduje takový přenos signálů mezi anténou, dekodérem a obrazovkou, stejně jako uvnitř těchto přístrojů. Bylo by absurdní vycházet z délky kabelu(53). Takovéto technické předpoklady každého sdělování je tudíž nutné přičíst ještě původnímu vysílání rozhlasem.

146. Možná by tomu bylo jinak, kdyby signál nebyl sdělován na jediném přijímači, ale byl – jako v případě hotelů – šířen do dalších různých přijímačů. Přístroj šířící signál by pak mohl být považován za zdroj tohoto sdělování a k příjmu by docházelo na jiném místě. Podobně jako ve věcech týkajících se hotelů by se jednalo o další přenos po drátě nebo bezdrátově, který právě zákonodárce nechtěl vyloučit z působnosti čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.

147. Na šestou otázku ve věci C-403/08 je proto nutné odpovědět, že dílo chráněné autorským právem není veřejně sdělováno po drátě nebo bezdrátově ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29, je-li jako součást satelitního vysílání přijímáno v obchodních prostorách (například v baru) a  jestliže je zde bezplatně, prostřednictvím jediné televizní obrazovky a reproduktorů, sdělováno nebo reprodukováno veřejnosti přítomné v těchto prostorách.

C –    Ke směrnici 93/83

148. Podstatou první části sedmé otázky ve věci C-403/08 je, zda je se směrnicí 93/83 slučitelné, stanoví-li vnitrostátní autorské právo, že v případě přechodné rozmnoženiny děl zahrnutých do satelitního vysílání vytvářeny uvnitř satelitního dekódovacího zařízení nebo na televizní obrazovce dochází k porušení autorského práva podle právních předpisů země, v níž je vysílání přijímáno. Soud se rovněž táže, zda má na odpověď na tuto otázku vliv skutečnost, že je vysílání dekódováno s použitím satelitní dekódovací karty, kterou poskytovatel služby satelitního vysílání vydal v jiném členském státě pod podmínkou, že použití satelitní dekódovací karty je povoleno pouze v tomto jiném členském státě.

149. Podle článku 2 směrnice 93/83 členské státy stanoví, že autor má výlučné právo na to, aby souhlasil se sdělením díla chráněného autorským právem veřejnosti pomocí družice.

150. Podle čl. 1 odst. 2 písm. b) směrnice 93/83 dochází ke sdělení veřejnosti pomocí družice výlučně v těch členských státech, kde jsou programové signály pod kontrolou a na odpovědnost vysílající organizace vkládány do nepřerušovaného řetězu sdělení vedoucího na družici a z ní zpět dolů na zem.

151. V projednávané věci by takovým členským státem bylo Řecko. Odsud jsou signály vysílány k družici a sem také opět přicházejí. Pro použití arabských dekódovacích karet je naproti tomu směrnice 93/83 bezpředmětná.

152. Zdá se, že tato ustanovení se nijak nedotýkají příjmu přeshraničních satelitních vysílacích služeb – zejména příjmu řeckých signálů restauračními zařízeními ve Spojeném království. Z bodu 14 odůvodnění směrnice 93/83 však plyne, že tato právní úprava má zabránit kumulativnímu použití několika vnitrostátních právních předpisů na jediné vysílání.

153. Jak uvádí bod 7 odůvodnění směrnice 93/83, existovala totiž před přijetím této směrnice právní nejistota, zda vysílání přes družici, jejíž signál lze zachytit přímo, ovlivňuje pouze práva v zemi, ze které se vysílá, nebo kumulativně ve všech zemích, kde lze takové vysílání přijímat. Kumulativní použití by vyžadovalo nejen současné uplatnění různých právních řádů. Krom toho by práva na vysílání mohla v různých členských státech náležet různým nositelům. Takové kumulativní použití by proto mohlo satelitní vysílání výrazně ztížit či dokonce znemožnit.

154. Proto má směrnice 93/83 dle svého bodu 15 odůvodnění zajistit, aby byla vysílací práva přiznávána podle právních předpisů jediného členského státu, tzn. státu, kde dochází k vysílání podle čl. 1 odst. 2 písm. b). Důsledkem této zásady země původu (bod 18 odůvodnění) je, že vysílací právo pro tento stát zahrnuje i právo na vysílání do dalších členských států.

155. V zásadě správný je naproti tomu názor FAPL, že směrnice 93/83 nedovoluje porušovat jiná práva k vysílaným dílům. Podle článku 5 totiž ochranou práv souvisejících s autorským právem podle této směrnice není dotčena ochrana autorského práva(54).

156. Směrnice 93/83 právo na rozmnožování vysílání výslovně nezpochybňuje. Předkládající soud a někteří účastníci řízení proto zastávají názor, že z práva na vysílání nevyplývá nic o právu vyrábět při příjmu a sdělování vysílání krátkodobé rozmnoženiny tohoto vysílání(55).

157. Směrnice 93/83 se však podle svého čl. 1 odst. 2 písm. a) výslovně vztahuje pouze na signály určené pro příjem veřejnosti. Souhlas s přenosem vysílání musí proto také zahrnovat právo k úkonům rozmnožení, které jsou nezbytné pro jeho příjem.

158. FAPL se naproti tomu odvolává na bod 16 odůvodnění směrnice 93/83, podle něhož zásada smluvní svobody, na které je tato směrnice založena, dovoluje omezovat využívání vysílacích práv, zejména v případě některých technických prostředků přenosu nebo o určité jazykové verze.

159. Tento bod odůvodnění se však týká smluvních omezení, která ze své povahy mají účinky pouze mezi smluvními stranami. Jako příklady proto také uvádí pouze opatření, která mohou být smluvními stranami přijata, zejména technická opatření při vysílání, jako je např. kódování a jazyková verze vysílání. Práva vůči příjemcům vysílání, kteří nejsou smluvně vázáni, z tohoto bodu odůvodnění dovodit nelze.

160. Bod 17 odůvodnění směrnice 93/83 můj výklad potvrzuje. Podle něj by při posuzování výše odměny za nabytá práva měly strany přihlížet ke všem aspektům vysílání, jakými jsou skutečný počet diváků programu, potenciální počet diváků a rovněž jazyková verze. Zákonodárce tak vycházel z toho, že s družicovým vysíláním souvisí jeho příjem a odměna musí toto využívání zahrnovat. Tato platba má zjevně pokrýt také příjem mimo území státu, z něhož vysílání pochází a tento příjem se musí dát předpovědět zejména na základě jazykové verze vysílání.

161. S právem na sdělení díla chráněného autorským právem veřejnosti pomocí družice podle článku 2 směrnice 93/83 tudíž souvisí také právo příjemců na příjem a zhlédnutí tohoto vysílání.

162. Sporné je, zda dosavadní úvahy platí také pro kódované družicové vysílání. Vzhledem k tomu, že kódování umožňuje kontrolu přístupu, si lze představit, že vysílací právo je omezeno na území dohodnuté mezi nositelem práv a vysílací organizací. Článek 1 odst. 2 písm. c) směrnice 93/83 však uvádí, že ke sdělení veřejnosti pomocí družice dochází za předpokladu, že prostředky k dekódování vysílání jsou veřejnosti poskytovány vysílající organizací nebo s jejím souhlasem. Jsou-li tyto podmínky splněny tak, jak je tomu v projednávané věci, je kódované družicové vysílání postaveno na roveň nekódovanému. Kódování tak nic nemění na dosahu práva na příjem vysílání.

163. Vysílací právo není omezeno ani podmínkami při vydávání dekódovacích karet. Tyto podmínky mohou mít nanejvýš smluvní závazný účinek, avšak nemohou zakládat závazky pro třetí osoby.

164. Co se týče směrnice 93/83, navrhuji proto odpovědět na sedmou otázku ve věci C-403/08 tak, že právo na sdělení díla chráněného autorským právem veřejnosti pomocí družice zahrnuje právo na příjem a zhlédnutí tohoto vysílání v zahraničí.

D –    K základním svobodám

165. Význam základních svobod pro použití řeckých dekódovacích karet je zmiňován zejména v otázce 6 a 7 ve věci C-429/08, avšak také v otázce 7 a v otázkách 8 písm. b) a 8 písm. c) ve věci C-403/08. High Court by se chtěl dozvědět, zda články 28 ES, 30 ES nebo 49 ES brání vymáhání vnitrostátního právního předpisu, podle něhož je trestné, resp. v rozporu s autorským právem, přijímat program, jenž je součástí vysílací služby poskytované z místa na území Spojeného království, s úmyslem vyhnout se platbě jakéhokoli poplatku za příjem programu. Soudu jde přitom o tři případy ve věci C-429/08, které mohou nastat alternativně nebo kumulativně:

i)      Zařízení podmíněného přístupu bylo vyrobeno poskytovatelem služby nebo s jeho souhlasem a bylo původně dodáno s omezeným smluvním oprávněním používat zařízení k získání přístupu k chráněné službě pouze v prvním členském státě. Bylo však použito k získání přístupu k takové chráněné službě v jiném členském státě, v projednávané věci ve Spojeném království [to má význam také pro otázku 8 písm. b) ve věci C-403/08].

ii)      Zařízení podmíněného přístupu bylo vyrobeno poskytovatelem služby nebo s jeho souhlasem a původně získáno nebo aktivováno na základě uvedení falešného jména a adresy v prvním členském státě, čímž byla překonána smluvní územní omezení uvalená na vývoz takových zařízení k použití mimo první členský stát.

iii)      Zařízení podmíněného přístupu bylo vyrobeno poskytovatelem služby nebo s jeho souhlasem a původně dodáno se smluvní podmínkou, že bude používáno pouze pro domácí nebo soukromé účely, a nikoli pro obchodní účely (za něž se hradí vyšší účastnický poplatek). Toto zařízení však ve Spojeném království bylo použito pro obchodní účely, konkrétně pro projekci přenosu živého vysílání fotbalových utkání v restauračním zařízení [to má význam také pro otázku 8 písm. c) ve věci C-403/08].

166. Nejprve se budu zabývat prvním případem a následně podrobím analýze to, zda by další dva případy vedly k jinému výsledku.

a)       K použitelné základní svobodě

167. Jelikož jsou dekódovací karty dováženy z Řecka do Spojeného království, mohla by být relevantní ustanovení o volném pohybu zboží, tedy článek 34 SFEU (dříve článek 28 ES)(56). Tyto karty jsou však prakticky prostředkem, v jistém smyslu klíčem, pro získání přístupu k televiznímu programu vysílanému z Řecka ve Spojeném království. Vysílání tohoto programu je službou ve smyslu článku 56 SFEU (dříve článek 49 ES)(57).

168. Omezuje-li vnitrostátní opatření jak volný pohyb zboží, tak i volný pohyb služeb, přezkoumá je Soudní dvůr v zásadě pouze s ohledem na jednu z těchto dvou základních svobod v případě se že jedna z uvedených svobod ukáže jako zcela druhotná ve vztahu ke druhé a může být do ní zahrnuta(58).

169. Soudní dvůr. jak Komise správně uvádí, již v souvislosti s prodejem dekódovacích zařízení pro kódovanou satelitní televizi konstatoval, že nelze obecně určit, zda v popředí stojí aspekt volného pohybu zboží či volného pohybu služeb(59). Tento případ se však týkal omezení, která byla specificky zaměřena na obchod s dekódovacími přístroji, a tím přímo znesnadňovala přístup ke službám satelitní televize.

170. Naproti tomu v projednávané věci není primárně sporný obchod s kartami, nýbrž jejich používání s cílem získat ve Spojeném království přístup ke kódovaným programům. Při srovnání materiální hodnoty karty s cenami, jejichž zaplacení je požadováno za přístup k programu, je ostatně význam karty zcela druhořadý. Žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je proto nutné posuzovat na základě volného pohybu služeb.

b)      K omezení volného pohybu služeb

171. Volný pohyb služeb vyžaduje odstranění jakéhokoli omezení volného pohybu služeb, byť uplatňovaného bez rozdílu jak na tuzemské poskytovatele, tak na poskytovatele z jiných členských států, je-li takové povahy, že může zakazovat činnosti poskytovatele usazeného v jiném členském státě, kde legálně poskytuje obdobné služby, být těmto činnostem na překážku nebo je činit méně atraktivními. Svobody poskytování služeb mimoto požívají jak poskytovatelé, tak příjemci služeb(60).

172. V projednávané věci nevyvstává otázka, zda poskytovatelé televizních programů mají povinnost umožnit zájemcům z jiných členských států přístup za srovnatelných podmínek jako tuzemcům. Taková povinnost by vyžadovala existenci horizontálního účinku volného pohybu služeb, který Soudní dvůr – v každém případě v této podobě(61) – dosud nepřijal.

173. Nejde ani o to, zda poskytovatelé televizních programů smějí přístup ke svým programům smluvně omezit na určitá území(62). Taková smluvní ujednání mohou mít účinek pouze mezi smluvními stranami. V projednávané věci však neexistují žádné smluvní vztahy mezi nositeli práv na straně jedné a poskytovateli dekódovacích karet ve Spojeném království či provozovateli restauračních zařízení na straně druhé.

174. Spíše je sporné, zda volný pohyb služeb připouští přiznání a prosazování práv k satelitním programům, na jejichž základě mohou nositelé těchto práv bránit třetím osobám, jež s nimi nemají smluvní vztah, ve zhlédnutí těchto programů či v jejich projekci v jiných členských státech, než bylo stanoveno. Prostřednictvím těchto práv by došlo k zamezení přijímání služeb z jiných členských států, zejména přístupu k televiznímu vysílání.

175. Takový zásah do volného pohybu služeb je obzvláště intenzivní, neboť předmětná sporná práva nejen že ztěžují uplatňování volného pohybu služeb, ale mají za následek i rozdělení vnitřního trhu na vzájemně oddělené vnitrostátní trhy. Podobné problémy existují u přístupu k jiným plněním, např. při prodeji počítačových programů, hudebních děl, elektronických knih nebo filmů prostřednictvím internetu.

176. Jedná se tedy o závažný zásah do volného pohybu služeb.

c)       K odůvodnění omezení

177. Vzhledem k tomu, že volný pohyb služeb je jednou ze základních unijních zásad, je omezení této svobody přípustné pouze v případě, že sleduje legitimní cíl slučitelný se Smlouvou a je odůvodněno naléhavými důvody obecného zájmu. Omezení dále v takovém případě musí být způsobilé zaručit uskutečnění sledovaného cíle a nepřekračovat meze toho, co je pro jeho dosažení nezbytné(63).

178. Článek 52 odst. 1 SFEU (dříve čl. 46 odst. 1 ES), který se na základě článku 62 SFEU (dříve článek 55 ES) použije na volný pohyb služeb, připouští omezení z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a ochrany zdraví. Mimoto judikatura vymezila několik naléhavých důvodů obecného zájmu, které mohou odůvodnit omezení volného pohybu služeb(64).

K ochraně průmyslového a obchodního vlastnictví

179. V projednávané věci přichází v úvahu zejména otázka ochrany průmyslového a obchodního vlastnictví(65). Tato ochrana odůvodňuje omezení, jež jsou nezbytná k zajištění specifického předmětu sporného práva na ochranu(66). Proto je nutné přezkoumat, zda existují práva k družicovým přenosům fotbalových utkání, jejichž specifický předmět vyžaduje rozdělení vnitřního trhu.

180. V oblasti pohybu zboží je primárně dotčeno užívání práv na ochranu prostřednictvím prodeje rozmnoženin díla. Toto užívání spočívá ve výlučném právu rozmnožovat dílo a uvádět rozmnoženiny na trh. Toto výlučné právo je vyčerpáno, jakmile je výrobek nositelem práv nebo je s jeho souhlasem legálně uveden na trh v členském státě(67). S výjimkou zvláštních okolností, například práva na opětný prodej ve prospěch autora originálu uměleckého díla(68), neexistují žádná práva, která by bránila dalšímu prodeji takového zboží na vnitřním trhu(69). Nositel práva již naopak prodejem získal hospodářskou hodnotu dotčeného duševního vlastnictví(70).

181. Proto autorská práva ke gramofonovým deskám, jež byly legálně uvedeny na trh v jednom členském státě, nebrání prodeji v jiném členském státě(71). Společnost QC Leisure a K. Murphy se odvolávají na tuto judikaturu pro odůvodnění svých obchodních praktik.

182. FAPL ovšem zastává názor, že v oblasti pohybu služeb neexistuje žádné vyčerpání, které by bylo možno přirovnat k vyčerpání v oblasti pohybu zboží.

183. To je překvapivé, neboť omezení základních svobod musí být v zásadě odůvodněna na základě týchž zásad.

184. Navíc se některé služby liší od zboží tím, že jako takové nemohou být dále užívány; jako příklad se nabízí služby kadeřníků. S odměnou za poskytnutí je již získána hospodářská hodnota, avšak službu jako takovou nelze předat dále. V tomto smyslu ve skutečnosti neexistuje žádný prostor pro „vyčerpání“ práva ke službě.

185. Jiné služby se naproti tomu od zboží výrazně neliší. Počítačové programy, hudební díla, elektronické knihy, filmy atd., které jsou staženy z internetu, mohou být v elektronické podobě bez problémů dále předávány. To je zřejmé také proto, že jsou potřebná další opatření digitální správy práv, aby se zabránilo dalšímu předávání. V těchto oblastech by takto přísné vzájemné vymezení obou základních svobod bylo svévolné.

186. Uvedené příklady – hudba, filmy či knihy – kromě toho ukazují, že posuzovaná otázka má pro fungování vnitřního trhu zásadní význam, který je nad rámec původních řízení. Vymezení trhů spočívající na právech duševního vlastnictví vede v nejlepším případě k tomu, že je přístup ke zmíněným statkům zaručen za odlišných podmínek, zejména pokud jde o ceny či digitální správu práv. Přístup k těmto statkům je však na některých trzích často zcela vyloučen, ať již z toho důvodu, že některé jazykové verze jsou nabízeny pouze zákazníkům z některých členských států, nebo proto, že zákazníci z některých členských států produkt vůbec získat nemohou. Obchodníci ze Spojeného království tak na podzim 2010 oznámili, že nemohou dále prodávat elektronické knihy zákazníkům mimo tento členský stát(72). Pro mnoho knih v anglickém jazyce neexistují žádné srovnatelné nabídky v jiných členských státech.

187. Zároveň je možné prosadit u nabídek, které jsou jako v případech v původním řízení založeny na kontrole přístupu nebo které lze využít pouze stažením z internetu, vymezení trhu výrazně účinněji, než je tomu u hmotných statků, jako jsou např. knihy či nosiče CD. S posledně uvedenými lze totiž na základě vyčerpání na vnitřním trhu obchodovat. U spotřebitelů vyvolávají takové překážky zbytečné pohnutky opatřit si příslušné statky nelegálně, tj. zejména bez jakékoli odměny pro nositele práv.

188. Proto je třeba pečlivě přezkoumat, zda se zásada vyčerpání v projednávané věci uplatní obdobně, tzn. zda specifický předmět sporných práv vyžaduje rozdělení vnitřního trhu.

189. FAPL se u každého vysílání dovolává svých práv k přibližně 25 dílům, k nimž patří filmy, umělecká díla, nahrávky a hudba. Ochrana těchto děl vyplývá částečně z unijního práva a z části z vnitrostátního práva.

190. Práva k jednotlivým plněním, z nichž se vysílání skládá, jsou sice v projednávané věci sporná, avšak touto otázkou se zde není třeba dále zabývat. Pro účely tohoto přezkumu lze souhrnně hovořit o právech k vysílání. Na jednu stranu existují nesporně přinejmenším některá práva k tomuto vysílání, na druhou stranu je však třeba vycházet z toho, že vysílání probíhá se souhlasem všech dotčených nositelů práv. Specifický předmět tohoto souboru práv se projevuje – v každém případě v rozsahu relevantním pro projednávanou věc – svým hospodářským zhodnocením(73).

191. Přenos fotbalových utkání je hospodářsky zhodnocen prostřednictvím poplatku za dekódovací karty. Toto zhodnocení není používáním řeckých dekódovacích karet dotčeno, neboť za tyto karty byly zaplaceny poplatky.

192. Tyto poplatky sice nedosahují takové výše jako poplatky požadované ve Spojeném království, nicméně neexistuje žádné zvláštní právo požadovat v každém členském státě za plnění různé ceny. Smysl vnitřního trhu naopak spočívá v tom, že se cenové rozdíly mezi jednotlivými členskými státy prostřednictvím obchodu vyrovnávají(74). Možnost, kterou vyžaduje FAPL, totiž aby se vysílací práva prodávala na základě územní exkluzivity, směřuje k dosažení zisku díky zamezení fungování vnitřního trhu. Potud se na projednávanou věc, na rozdíl od názoru FAPL, vztahuje judikatura k vyčerpání práv ke zboží.

193. FAPL ovšem zastává názor, že práva, která uplatnila, jsou na základě věci Coditel I(75) slučitelná s volným pohybem služeb. V této věci šlo o napojení německé televize na belgickou síť kabelové televize. V tomto rámci byla uskutečněna projekce zejména filmu vysílaného v Německu se souhlasem nositelů práv. Proti tomuto postupu se postavil podnik, který získal práva na uvedení tohoto filmu v belgických kinech a v belgické televizi.

194. Soudní dvůr tehdy zdůraznil, že možnost, která přísluší nositeli autorského práva, aby požadoval odměnu za každou projekci filmu, náleží k podstatnému obsahu autorského práva(76). Proti územnímu rozdělení takového využívání – případně dokonce podle hranic členského státu – nelze v zásadě nic namítat(77).

195. Z toho však ještě neplyne nic, co by mohlo zpochybnit dosavadní úvahy v projednávané věci. Vysílání totiž probíhalo tak, jak bylo dohodnuto mezi nositeli práv a řeckou vysílací organizací. A krom toho byla za každou projekci poskytována odměna, i když podle řeckých sazeb.

196. Věc Coditel I se naproti tomu netýkala přímo neoprávněného uvedení v kině, za které nebyla zaplacena ani odměna, nýbrž dalšího přenosu legálního uvedení v televizi. Potud vycházel Soudní dvůr z toho, že uvedení v televizi může ovlivnit využití práv na uvedení v kinech, a že je tudíž pochopitelné, je-li uvedení v televizi povoleno pouze s určitým časovým posunem. Soudní dvůr dále v rámci své perspektivy sedmdesátých let minulého století doplnil, že uvedení v televizi je již z čistě praktických důvodů možné pouze v rámci vnitrostátních monopolů(78). Na základě specifických podmínek tehdejšího trhu v oblasti televizního vysílání a kinematografie dospěl Soudní dvůr k závěru, že územní rozdělení televizních práv bylo odůvodněné.

197. Tato situace není srovnatelná se situací v projednávané věci. Cílem rozdělení vnitřního trhu pro účely přenosů živých vysílání fotbalových utkání není ochrana jiné formy hospodářského zhodnocení přenášeného fotbalového utkání. Jde spíše přímo o to, aby stejné plnění bylo prostřednictvím rozdělení trhů co nejlépe zhodnoceno na jednotlivých částech trhu.

198. Mimoto mezitím unijní právo prošlo určitým vývojem: právo na družicové vysílání v členském státě zahrnuje podle směrnice 93/83 právě vysílání do jiných členských států pásma vysílání a má za něj být rovněž zaplacena odměna. A vzhledem k tomu, že přístup k vysílání v projednávané věci předpokládá dokonce pořízení dekódovací karty, platí odměnu každý jednotlivý příjemce.

199. Krom toho rozsudek Coditel I obsahoval ještě další – nevyslovené – hledisko, které se týká užití filmu vysílaného německou televizí v belgické kabelové síti, aniž za toto vysílání byla zaplacena odměna. To by dnes bylo považováno za (další) sdělování veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29(79) a čl. 8 odst. 3 směrnice 2006/115, jež může nositel práv zakázat. Příslušné by bylo sdělování prostřednictvím další vysílací organizace(80). K ochraně specifického předmětu práva na toto sdělení veřejnosti však není třeba omezení volného pohybu služeb pro případ jednoduchého sdělování.

200. Nezbývá než shrnout, že rozdělení vnitřního trhu pro příjem družicového vysílání není nezbytné pro ochranu specifického předmětu práva na přenosy živých vysílání fotbalových utkání.

201. Tomuto závěru by se konečně dalo vytknout, že by mohl ztížit přístup k přenášeným fotbalovým utkáním. Nemůže-li FAPL bránit používání levnějších dekódovacích karet z jiných členských států, nelze vyloučit, že bude v budoucnu nabízet přenosová práva pouze na nejlukrativnějším trhu Evropské unie, tedy ve Spojeném království, nebo že nabídku na dalších trzích podmíní požadavkem podobných cen jako jsou ceny vyžadované ve Spojeném království. Potom by bylo obtížnější získat přístup k přenosům v členských státech, jako je Řecko.

202. To by však bylo rozhodnutí hospodářské povahy, které náleží nositeli práv. Toto rozhodnutí nakonec bude záviset na možnostech co nejlepšího celkového zhodnocení jeho práv. Úlohu by zde mohla hrát zejména otázka, zda lze vytvořit alternativní modely prodeje, jak to požaduje Komise, nebo zda omezení komentáře na určité jazykové verze povede k dostatečně účinnému praktickému vymezení trhů tak, aby bylo možné nadále působit na různých vnitrostátních trzích s rozdílnými cenami.

K časovým uzávěrám

203. Jako na dodatečný oprávněný důvod, který nicméně není předmětem žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, se FAPL odvolává na skutečnost, že fotbalové svazy mohou stanovit časový rámec v délce dvou a půl hodin, během nichž nemají být přenášena žádná fotbalová utkání. To je doba, během níž se koná převážná většina fotbalových utkání nejvyšší ligy svazu. Tento časový rámec se pro jednotlivé země liší, neboť závisí na konkrétních zvyklostech stanovování termínů utkání. Územním rozdělením přenosových práv mohou svazy a vysílací organizace zajistit, že žádný přenos nenaruší vnitrostátní časový rámec.

204. FAPL přesvědčivě argumentuje, že dovoz dekódovacích karet ztěžuje, nebo dokonce zcela znemožňuje prosazování těchto časových uzávěr. V zemi původu karty mohou být totiž chráněna jiná časová období než v zemi, kde je tato karta používána, nebo dokonce lze od této ochrany zcela upustit. Zároveň dochází k narušení hospodářské soutěže mezi restauračními zařízeními. Uživatelé tuzemských dekódovacích karet nemohou během trvání časové uzávěry zajišťovat projekci přenosu utkání, zatímco uživatelé dovezených karet tuto projekci zajišťovat mohou. Zabránění takovému porušování hospodářské soutěže je rovněž oprávněným zájmem.

205. Časové uzávěry však mohou omezení volného pohybu služeb odůvodnit pouze tehdy, jsou-li způsobilé zaručit uskutečnění sledovaného cíle a nepřekračovat meze toho, co je pro dosažení tohoto cíle nezbytné(81). Opatření k provedení takovéto politiky dále nesmějí být ve vztahu k tomuto cíli zjevně nepřiměřená(82).

206. Časové uzávěry mají zabránit tomu, aby byli fotbaloví příznivci paralelními televizními přenosy odrazováni od návštěvy utkání v blízkosti bydliště nebo od spoluúčasti na amatérských utkáních a utkáních mládeže(83). Výkon fotbalu a jeho povaha jakožto sportu určeného k bezprostřednímu sledování nesmí být narušena televizními přenosy.

207. Na rozdíl od názoru společnosti QC Leisure se nejedná o nějaký obchodní zájem jednotlivce, nýbrž především o sportovní zájem, který je v zásadě nutno v unijním právu uznat. Ukazují to již unijní pravomoci v oblasti podpory sportu, jež byly zavedeny Lisabonskou smlouvou [čl. 6 písm. e) a článek 165 SFEU]. Tato ustanovení zejména ukládají povinnost zohlednit zvláštní charakteristiky sportu a jeho struktury založené na dobrovolné činnosti(84). Z hospodářského hlediska by bylo jistě atraktivnější umožnit přenos živých vysílání všech utkání(85).

208. Oprávněné uplatňování tohoto cíle za účelem odůvodnit rozdělení vnitřního trhu je však v projednávané věci vzhledem k současně existujícím hospodářským zájmům na rozdělení trhu sporné. Fotbalové svazy jsou oprávněny posuzovat nutnost časových uzávěr a měly by tak v zásadě disponovat širokým prostorem pro uvážení. Nelze však předem vyloučit, že rozhodnutí anglického fotbalového svazu o uplatnění časové uzávěry nespočívá také přinejmenším na zajištění hospodářského zájmu nejdůležitějších členů svazu rozdělit vnitřní trh pro přenosy živých vysílání fotbalových utkání. Proto je třeba na prokázání nutnosti časových uzávěr uplatňovat zvlášť přísná měřítka.

209. Již vhodnost časové uzávěry pro podporu návštěvnosti utkání a účasti na utkáních je sporná. Obě činnosti mají úplně jinou kvalitu než sledování přímého přenosu v televizi. Soudnímu dvoru nebylo v dostačující míře doloženo, že časové uzávěry skutečně podporují návštěvnost utkání a účast na nich. Existují naopak indicie, které tomuto tvrzení odporují: Komise tak při zkoumání časových uzávěr z hlediska práva hospodářské soutěže zjistila, že časovou uzávěru stanovilo pouze 10 z 22 svazů. Ve Francii, Německu, Itálii a Španělsku, ale také v Severním Irsku, tedy v oblasti vlivu anglického fotbalu, nebyly stanoveny žádné časové uzávěry(86). V Německu jsou v současné době zjevně přenášena živá vysílání všech utkání Bundesligy, aniž tím trpí návštěvnost obou nejvyšších soutěží(87).

210. To nevylučuje možnost, aby v řízení u High Court bylo prokázáno, že pro anglický fotbal platí jiné podmínky, jež naléhavě vyžadují ochranu v podobě časových uzávěr. Z těchto důkazů by však muselo vyplynout, že přenosy živých vysílání mají významné negativní dopady na návštěvnost utkání nebo účast na nich, aby tak uplatňování časových uzávěr mohlo převážit nad narušením vnitřního trhu.

Mezitímní závěr

211. Rozdělení vnitřního trhu tudíž není odůvodněno ani specifickým předmětem práv na přenos fotbalových utkání, a podle informací, jež má Soudní dvůr k dispozici, ani časovými uzávěrami pro přenosy živých vysílání.

d)       K odůvodnění v případě nepravdivých údajů při pořízení dekódovacích karet

212. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C-429/08 dále vznáší otázku, zda na dosavadním závěru něco mění skutečnost, že zařízení podmíněného přístupu bylo získáno nebo aktivováno na základě uvedení falešného jména a adresy v prvním členském státě, čímž byla překonána smluvní územní omezení uvalená na vývoz takových zařízení k použití mimo první členský stát.

213. Tyto okolnosti se výslovně nestaly součástí předmětu řízení, jež vedlo k věci C-403/08(88). Karen Murphy uvádí, že o nich nevěděla.

214. Karen Murphy správně uvádí, že tyto okolnosti nemohou ovlivnit uplatnění základních svobod s ohledem na konečného odběratele dekódovacích karet. Dohody mezi jednotlivci a s tím související okolnosti nemohou omezit výkon základních svobod třetími osobami, jinak by se jednalo o smlouvy ukládající povinnost třetím osobám. Tyto třetí osoby navíc zpravidla nemohou vědět, jakým způsobem byly karty získány, a neměly by žádnou možnost posoudit, zda by se mohly dovolávat základních svobod v případě, že by tyto dohody byly relevantní.

215. Otázka, zda byly dekódovací karty v jiném členském státě získány nebo aktivovány na základě uvedení falešného jména a adresy, je tím pádem irelevantní..

e)      Dopady omezení na soukromé nebo domácí užití

216. Konečně se jak ve věci C-429/08 [otázka 6 bod iii)], tak ve věci C-403/08 [otázka 8 písm. c)] pokládá otázka týkající se významu smluvního omezení užití dekódovacích karet v zemi původu pouze pro domácí nebo soukromé účely, avšak nikoli pro účely obchodní, za něž se hradí vyšší účastnický poplatek.

217. Taková dohoda může mít účinek pouze mezi smluvními stranami.

218. Jak již bylo uvedeno výše, také čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29 nepožaduje založení práv, která by mohla být namítána vůči třetím osobám(89).

219. Předkládající soud ve věci C-403/08 však existenci takových práv podle vnitrostátního práva považuje za možnou, zejména v souvislosti s hymnou Premier League, která se hraje jako součást vysílání. Ustanovení unijního práva v oblasti autorského práva, především pak směrnice 2001/29, takové právní úpravě nebrání, neboť se omezují na jeden právní rámec. Jak již zdůrazňuje zejména bod 7 odůvodnění této směrnice, není třeba odstraňovat rozdíly, které neovlivňují fungování vnitřního trhu nepříznivým způsobem, nebo jim bránit.

220. Proto je nutné přezkoumat, zda by volný pohyb služeb odporoval příslušným vnitrostátním právům.

221. Jestliže smějí být karty v Řecku používány pouze pro domácí nebo soukromé účely, nebylo by bránění v užívání v britských restauračních zařízeních diskriminující. Jednalo by se však o omezení volného pohybu služeb, neboť restaurační zařízení by tuto službu nemohly využívat.

222. Toto omezení by bylo odůvodněné v případě, kdy by na vnitřním trhu byla uznávána práva, která dovolují omezit souhlas s příjmem televizního vysílání na domácí nebo soukromý příjem. Autoři mají v zásadě zájem o podíl na zisku, který je dosahován obchodním užíváním jejich děl. Unie sice tento zájem nechrání, avšak uznala jej alespoň na úrovni mezinárodního práva(90). ^V případě, že vnitrostátní zákonodárce ve vztahu k takovému užití uzná právo autora s příslušným specifickým předmětem, může toto právo odůvodnit omezení volného pohybu služeb.

223. Smluvní omezení používání dekódovacích karet ve státě původu pouze pro domácí nebo soukromé účely tak nemůže odůvodnit územní omezení volného pohybu služeb, avšak dotyčný členský stát může v zásadě stanovit práva, která autorům dovolují zakázat sdělování jejich děl v restauračních zařízeních.

f)       K deváté otázce ve věci C-403/08

224. Z dosavadních úvah vyplývá odpověď na devátou otázku ve věci C-403/08.

225. High Court se nejprve táže, zda volný pohyb služeb brání vymáhání ustanovení vnitrostátního autorského práva, podle něhož je protiprávní veřejně uvádět nebo reprodukovat hudební dílo, jestliže je takové dílo součástí chráněné služby, která je přístupná a veřejně reprodukována s využitím satelitní dekódovací karty, v případě, kdy poskytovatel služby tuto kartu vydal v jiném členském státě pod podmínkou, že může být používána pouze v tomto jiném členském státě.

226. Potud platí konstatování týkající se zbývajícího vysílání: na jednu stranu volný pohyb osob takovému rozdělení vnitřního trhu brání, na druhou stranu mohou členské státy stanovit širší ochranu nositelů práv s ohledem na sdělování veřejnosti, například pro hudební díla.

227. Obtížnější je druhá část této otázky, totiž zda bude odpověď odlišná, tvoří-li hudební dílo nepodstatnou součást chráněné služby jako celku a veřejná reprodukce jiných součástí služby je vnitrostátním autorským právem dovolena.

228. Ochrana takových práv pouze na základě čistě vnitrostátního práva vede ve věcech v původních řízeních k omezení volného pohybu služeb. Může být odůvodněná, je-li přiměřená s ohledem na ochranu dotčených práv(91).

229. Zákaz příjmu by byl zjevně přiměřený, kdyby existovala práva k vysílání jako celku nebo k jeho podstatným částem, která by umožňovala zakázat sdělování v restauračních zařízeních.

230. Jedná-li se naproti tomu o vedlejší součásti, jejichž hospodářská hodnota představuje pouze velmi malou část hodnoty vysílání jako celku, a které mají pro diváka jen velmi malý význam nebo jsou zcela bezvýznamné, bylo by nepřiměřené zakázat za účelem jejich ochrany příjem celého vysílání(92). To nevylučuje zajištění přiměřené odměny jiným způsobem. Lze si například představit paušální poplatek organizaci pro kolektivní správu práv od provozovatelů restauračních zařízení, kteří zajišťují projekci televizního programu(93).

231. Otázku, který z obou případů je patřičný, musí rozhodnout předkládající soud.

232. Volný pohyb služeb tak nebrání vnitrostátní právní úpravě, která nositeli práv na vysílání – např. při provádění čl. 14 odst. 3 Dohody TRIPS – dovoluje zakázat sdělování vysílání v restauračním zařízení, jestliže omezení plynoucí z výkonu tohoto práva není nepřiměřené ve vztahu k podílu chráněných práv na vysílání.

g)       K sedmé otázce ve věci C-429/08

233. Tato otázka se týká zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti v souladu s článkem 18 SFEU (dříve článek 12 ES). Taková diskriminace by mohla spočívat v tom, že ustanovení trestního práva, které je uplatňováno vůči K. Murphy, platí pouze pro vysílání pocházející ze Spojeného království, zatímco vysílání z jiných členských států chráněna nejsou. Zdá se, že pro uplatnění této vnitrostátní právní úpravy není rozhodující to, že vysílající subjekt pochází z Řecka, ale skutečnost, že vysílání bylo původně vyrobeno ve Spojeném království.

234. Tato otázka je relevantní pouze v případě, že vnitrostátní právní úpravě již nebrání volný pohyb služeb a směrnice 93/83.

235. Komise správně uvádí, že článek 18 SFEU nemá mimo oblast volného pohybu služeb v zásadě žádný samostatný význam(94). Proto je tuto otázku nutné posoudit z hlediska volného pohybu služeb.

236. Zmíněné znevýhodnění by mohlo vyplývat z toho, že poskytovatelé ze Spojeného království jsou chráněni, zatímco poskytovatelé z jiných členských států nikoliv. Posledně jmenovaní tak musí čelit obavám, že jejich služby budou ve Spojeném království využívány bez placení odměny, nebo přinejmenším, že jejich sazby budou ve Spojeném království obcházeny prostřednictvím dovozu dekódovacích karet z jiných členských států. Důvody pro ospravedlnění diskriminace zahraničních poskytovatelů nejsou patrné. Soudní dvůr by se jimi však v rámci daného řízení neměl dále zabývat.

237. Nejde totiž o práva zahraničních poskytovatelů, nýbrž o to, zda se tuzemští poskytovatelé mohou těchto ochranných ustanovení dovolávat. I v případě, že by byl režim ochrany zahraničních poskytovatelů diskriminující, nebylo by možné vyloučit, že tuzemští poskytovatelé využijí ochrany, která pro ně plyne z vnitrostátního práva. Bylo by spíše třeba se ptát, zda je nutno ochranu rozšířit také na zahraniční poskytovatele(95).

238. Pro projednávanou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je dále nepodstatné, zda je vnitrostátní právní předpis v rozporu s volným pohybem služeb, protože se použije na programy zařazené do vysílací služby poskytované z místa na území Spojeného království, avšak z žádného jiného členského státu.

h)       Dílčí závěr k otázce 6 a 7 ve věci C-429/08 a otázkám 7, 8 písm. c) a 9 ve věci C-403/08

239. Jako dílčí závěr je nutné konstatovat, že volný pohyb služeb brání podle článku 56 SFEU právní úpravě, která z důvodu ochrany duševního vlastnictví zakazuje používání zařízení podmíněného přístupu pro kódovanou satelitní televizi, jež byla uvedena na trh v jiném členském státě se souhlasem nositele práv na vysílání. Otázka, zda byla zařízení v jiném členském státě získána nebo aktivována na základě uvedení falešného jména a adresy, není relevantní. Ani samostatné smluvní ujednání o používání dekódovacích karet pouze pro domácí nebo soukromé účely nemůže odůvodnit územní omezení volného pohybu služeb.

240. Volný pohyb služeb nebrání vnitrostátní právní úpravě, která nositeli práv na vysílání dovoluje zakázat jeho sdělování v restauračním zařízení, za předpokladu, že omezení volného pohybu služeb plynoucí z výkonu tohoto práva není nepřiměřené ve vztahu k podílu chráněných práv na vysílání.

241. Pro projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je nepodstatné, zda je vnitrostátní právní předpis v rozporu s volným pohybem služeb, protože se použije na programy zařazené do vysílací služby poskytované z místa na území Spojeného království, ale nikoli na programy z jiného členského státu.

242. Závěrem je nutno poukázat na to, že rozhodnutí Komise o společném prodeji mediálních práv na FA Premier League na základě exkluzivity(96) tento dílčí závěr nezpochybňuje. I kdyby toto rozhodnutí bylo nutno chápat tak, že Komise považuje rozdělení vnitřního trhu za podmínku pro povolení, nemůže Komise stanovit žádná omezení volného pohybu služeb, která by šla nad rámec Smluv(97).

E –    K právu hospodářské soutěže

243. Desátá otázka ve věci C-403/08 je totožná s osmou otázkou ve věci C-429/08. Předkládající soudy se za účelem uplatnění zákazu jednání narušujícího hospodářskou soutěž na základě čl. 101 odst. 1 SFEU (dříve čl. 81 odst. 1 ES) chtějí dozvědět, zda je dostačující, že licenční smlouva o územně omezeném vysílání programu má za cíl zabránit vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže, nebo zda je nutné prokázat skutečné narušení hospodářské soutěže.

244. Jednání ve vzájemné shodě má protisoutěžní cíl ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU, pakliže je z důvodu svého obsahu a účelu a s ohledem na hospodářský a právní kontext, do kterého spadá, prakticky způsobilé vyloučit, omezit nebo narušit hospodářskou soutěž na společném trhu. Není nezbytné, aby hospodářská soutěž byla skutečně vyloučena, omezena nebo narušena , ani aby existovala přímá souvislost mezi tímto jednáním ve vzájemné shodě a spotřebitelskými cenami(98). Není tedy nezbytné zkoumat výsledky jednání ve vzájemné shodě, jestliže je prokázán jeho protisoutěžní cíl(99).

245. V projednávané věci je tudíž třeba přezkoumat, zda licenční smlouvy sledují cíl poškozující hospodářskou soutěž v případě, kdy poskytovatel programového obsahu poskytne řadu výhradních licencí, vždy pro území jednoho nebo více členských států, zda je provozovatel vysílání na základě takových licencí oprávněn vysílat předmětný obsah pouze v rámci příslušného území (včetně satelitního vysílání), a zda je součástí každé licence smluvní povinnost provozovatele vysílání zabránit použití jeho satelitních dekódovacích karet umožňujících příjem obsahu, který je předmětem licence, mimo území, na něž se licence vztahuje.

246. Pro posouzení protisoutěžní povahy dohody je třeba soustředit se zejména na znění jejích ustanovení, na cíle, kterých má dosáhnout i na hospodářský a právní kontext, do něhož spadá(100).

247. Dohoda mezi výrobcem a distributorem, která by směřovala k obnově oddělování vnitrostátních trhů v obchodě mezi členskými státy, by mohla být v rozporu s cílem Smlouvy, který směřuje k integraci vnitrostátních trhů zavedením jednotného trhu. Soudní dvůr tak opakovaně kvalifikoval dohody směřující k oddělování vnitrostátních trhů podle vnitrostátních hranic nebo ke ztěžování vzájemného prolínání vnitrostátních trhů, zejména dohody, které směřují k zákazu nebo omezení paralelních vývozů, jako dohody, jejichž cílem je omezení hospodářské soutěže ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU(101).

248. Smluvní povinnost spojená s vysílací licencí, podle níž musí provozovatel vysílání zabránit použití jeho satelitních dekódovacích karet umožňujících příjem obsahu, jenž je předmětem licence mimo území, na něž se licence vztahuje, má stejný účinek jako dohody o zamezení nebo omezení paralelního vývozu. Jejím cílem je vyloučit prostřednictvím vzájemného vymezení území, na které se licence vztahuje, hospodářskou soutěž mezi vysílacími organizacemi. Takové licence s absolutní územní ochranou jsou neslučitelné s vnitřním trhem(102). Není proto důvod posuzovat tyto dohody jinak, než dohody namířené proti paralelnímu obchodu.

249. Přezkum volného pohybu služeb(103) tento závěr potvrzuje, neboť mezi základními svobodami a právem hospodářské soutěže zásadně nemají vznikat žádné rozpory v rámci výkladu(104).

250. Mimoto je nutné poukázat na to, že protisoutěžní dohodu ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU lze odůvodnit na základě odstavce 3 tohoto ustanovení. Osoba, která se dovolává tohoto ustanovení, však musí prostřednictvím přesvědčivých argumentů a důkazů prokázat, že jsou splněny podmínky požadované pro udělení výjimky(105). Přitom by bylo pravděpodobně možné uplatnit tytéž úvahy jako při přezkumu, zda je omezení volného pohybu služeb odůvodněné.

251. Na desátou otázku ve věci C-403/08 a osmou otázku ve věci C-429/08 je tudíž třeba odpovědět, že dá-li poskytovatel programového obsahu k dispozici řadu výhradních licencí, vždy pro území jednoho nebo více členských států, na jejichž základě je provozovatel vysílání oprávněn vysílat předmětný obsah pouze v rámci příslušného území (včetně satelitního vysílání), a součástí každé licence je smluvní povinnost provozovatele vysílání zabránit použití jeho satelitních dekódovacích karet umožňujících příjem obsahu, jenž je předmětem licence, mimo území, na něž se licence vztahuje, jsou takové licenční smlouvy způsobilé hospodářskou soutěž vyloučit, omezit nebo ji narušit. Jsou tudíž neslučitelné s čl. 101 odst. 1 SFEU; a není potřeba podávat důkaz, že takové účinky skutečně nastaly.

V –    Závěry

252. Navrhuji proto Soudnímu dvoru, aby na žádost o rozhodnutí o předběžné otázce odpověděl následovně:

„1.      K otázce 1 ve věci C-403/08

‚Vytvořením‘ nebo ‚uzpůsobením‘ ve smyslu čl. 2 písm. e) směrnice 98/84/ES je výroba nebo změna vybavení tak, aby umožňovalo přístup k chráněné službě ve srozumitelné formě bez povolení poskytovatele služeb. Zařízení podmíněného přístupu, které je vyrobeno poskytovatelem služby nebo s jeho souhlasem a prodáno s omezeným oprávněním používat zařízení pouze k získání přístupu k chráněné službě za určitých okolností, se tak nestává „nedovoleným zařízením“ ve smyslu čl. 2 písm. e) směrnice 98/84/ES, jestliže je použito k získání přístupu k takové chráněné službě na místě, způsobem nebo osobou, na které se nevztahuje povolení poskytovatele služby.

2.      K otázce 3 ve věci C-429/08

Článek 3 odst. 2 směrnice 98/84 nebrání členskému státu v uplatňování vnitrostátního práva, které zakazuje používání zařízení podmíněného přístupu při porušení smluvních ujednání o dostupnosti programů v některých členských státech, v důsledku uvedení falešného jména či adresy při nabytí přístupového zařízení nebo při použití přístupového zařízení určeného pro soukromé či domácí užití k obchodním účelům.

3.      K otázce 4 ve věci C-403/08

a)      Otázku, zda díla byla rozmnožena jako celek nebo po částech, je nutno zodpovědět pomocí výkladu článku 2 směrnice 2001/29/ES.

b)      Jsou-li v paměti dekodéru vytvořena okna digitálního obrazového a zvukového záznamu, jedná se o úkony rozmnožení, neboť tato okna jsou částí vlastního duševního výtvoru autora vysílání.

c)      Také zobrazení vysílání na obrazovce představuje rozmnožování.

4.      K otázce 5 ve věci C-403/08

Krátkodobé rozmnoženiny díla, které jsou vytvářeny na televizní obrazovce připojené k dekódovacímu zařízení, mají samostatný hospodářský význam ve smyslu čl. 5 odst. 1 směrnice 2001/29, zatímco rozmnoženiny, které jsou vytvářeny v paměti dekodéru, takový význam nemají.

5.      K otázce 6 ve věci C-403/08

Dílo chráněné autorským právem není veřejně sdělováno po drátě nebo bezdrátově ve smyslu článku 3 směrnice 2001/29, pokud je přijímáno jako součást satelitního vysílání v obchodních prostorách (například v baru) jestliže je zde bezplatně, prostřednictvím jediné televizní obrazovky a reproduktorů, sdělováno nebo reprodukováno veřejnosti přítomné v těchto prostorách.

6.      K otázce 7 ve věci C-403/08

S právem na sdělení díla chráněného autorským právem veřejnosti pomocí družice podle článku 2 směrnice 93/83/ES souvisí také právo na příjem a zhlédnutí tohoto vysílání v zahraničí.

7.      K otázce 6 a 7 ve věci C-429/08 a k otázkám 7, 8 písm. c) a 9 ve věci C-403/08

a)      Volný pohyb služeb podle článku 56 SFEU (dříve článek 49 ES) brání právní úpravě, která z důvodu ochrany duševního vlastnictví zakazuje používání zařízení podmíněného přístupu pro kódovanou satelitní televizi, jež byla uvedena na trh v jiném členském státě se souhlasem nositele práv na vysílání. Otázka, zda byla zařízení v jiném členském státě získána nebo aktivována uvedením falešného jména a adresy, není relevantní. Na tomto závěru nic nemění ani samostatné smluvní ujednání o používání dekódovacích karet pouze pro domácí nebo soukromé účely.

b)      Volný pohyb služeb nebrání vnitrostátní právní úpravě, která nositeli práv na vysílání umožňuje, aby zakázal jeho sdělování v restauračním zařízení, jestliže omezení plynoucí z výkonu tohoto práva není nepřiměřené ve vztahu k podílu chráněných práv na vysílání.

c)     Pro projednávanou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je dále nerozhodné, zda je vnitrostátní právní předpis v rozporu s volným pohybem služeb, protože se použije na programy zařazené do vysílací služby poskytované z místa na území Spojeného království, avšak z žádného jiného členského státu.

8.      K otázce 10 ve věci C-403/08 a otázce 8 ve věci C-429/08:

Pokud poskytovatel programového obsahu poskytne řadu výhradních licencí vždy pro území jednoho nebo více členských států a pokud je provozovatel na základě takových licencí vysílání oprávněn vysílat předmětný obsah pouze v rámci příslušného území (včetně satelitního vysílání), přičemž součástí každé licence je smluvní povinnost provozovatele vysílání zabránit použití jeho satelitních dekódovacích karet umožňujících příjem obsahu, který je předmětem licence, mimo území, na něž se licence vztahuje, jsou takové licenční smlouvy způsobilé hospodářskou soutěž vyloučit, omezit nebo ji narušovat. Jsou tedy neslučitelné s čl. 101 odst. 1 SFEU; není potřeba podávat důkaz, že takové účinky skutečně nastaly.“

1 – Původní jazyk: němčina.

2 – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 20. listopadu 1998, Úř. věst. L 320, s. 54; Zvl. vyd. 06/03, s. 147.

3 – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 22. května 2001, Úř. věst. L 167, s. 10; Zvl. vyd. 17/01, s. 230.

4 – Směrnice Rady ze dne 27. září 1993, Úř. věst. L 248, s. 15; Zvl. vyd. 17/01, s. 134.

5 – Úř. věst. L 336, s. 1; Zvl. vyd. 11/21, s. 80.

6 – Úř. věst. L 89, s. 6; Zvl. vyd. 11/33, s. 208.

7 – Německý Bundesgesetzblatt (úřední věstník) 1965 II, s. 1245.

8 – Úř. věst. L 1, s. 194.

9 – Úř. věst. L 346, s. 61; Zvl. vyd. 17/01, s. 230.

10 – Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 12. prosince 2006 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem (kodifikované znění), Úř. věst. L 376, s. 28.

11 –      Směrnice Rady ze dne 3. října 1989 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání (Úř. věst. L 298, s. 23; Zvl. vyd. 06/01, s. 224), kodifikovaná směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2010/13/EU ze dne 10. března 2010 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících poskytování audiovizuálních mediálních služeb (Úř. věst. L 95, s. 1).

12 – Viz články 6 a 165 SFEU, prohlášení č. 29 v závěrečném aktu mezivládní konference k Amsterodamské smlouvě, která byla podepsána dne 2. října 1997 (Úř. věst. C 340, s. 136) a „prohlášení Evropské rady o specifické charakteristice sportu a jeho společenské funkci v Evropě, které by měly být brány v úvahu při provádění společných politik“, vydané na zasedání v Nice (ve dnech 7., 8. a 9. prosince 2000), závěry předsednictví (bod 52 a příloha IV, viz zejména body 1, 7 a 17 tam otištěného prohlášení).

13 – Rozsudek ze dne 1. července 2008, MOTOE (C-49/07, Sb. rozh. s. I-4863, bod 22, a citovaná judikatura).

14 – Rozsudek ze dne 3. června 2008, Intertanko a další (C-308/06, Sb. rozh. s. I-4057, bod 69).

15 – Rozsudek Intertanko a další (citovaný v poznámce pod čarou 14, bod 70 a násl.).

16 – Rozsudek ze dne 16. července 2009, Infopaq International (C-5/08, Sb. rozh. s. I-6569, bod 27 a násl.), viz celkově ke směrnici 2001/29 také rozsudek ze dne 21. října 2010, Padawan (C‑467/08, Sb. rozh. s. I-10055, body 32 a 35).

17 – Rozsudek Infopaq International (citovaný v poznámce pod čarou 16, zejména bod 37 a násl.).

18 – Rozsudek Infopaq International (citovaný v poznámce pod čarou 16, bod 45).

19 – Rozsudek Infopaq International (citovaný v poznámce pod čarou 16, bod 55).

20 – Rozsudek Infopaq International (citovaný v poznámce pod čarou 16, bod 64).

21 – Rozsudek Infopaq International (citovaný v poznámce pod čarou 16, bod 56 a násl.).

22 – Rozsudek Infopaq International (citovaný v poznámce pod čarou 16, bod 58).

23 – KOM(97)628, článek 5, bod 3 (s. 38 německého znění).

24 – Viz níže body 105 a 108 a násl.

25 – Viz výše bod 68 a násl.

26 – Rozsudky ze dne 26. února 1986, Marshall (152/84, Recueil, s. 723, bod 48), ze dne 14. července 1994, Faccini Dori (C-91/92, Recueil, s. I-3325, bod 20), a ze dne 19. ledna 2010, Kücükdeveci (C-555/07, Sb. rozh. s. I-00365, bod 46).

27 – Viz mimo jiné rozsudky ze dne 15. prosince 1995, Bosman (C-415/93, Recueil, s. I-4921, bod 59) a ze dne 13. července 2006, Manfredi a další (C-295/04 až C-298/04, Sb. rozh. s. I-6619, bod 26).

28 – Rozsudky ze dne 16. července 2005, Pupino (C-105/03, Sb. rozh. s. I-5285, bod 30), ze dne 9. října 2008, Katz (C-404/07, Sb. rozh. s. I-7607, bod 31), a ze dne 22. dubna 2010, Dimos Agiou Nikolaou (C-82/09, Sb. rozh. s. I-03649, bod 15).

29 – Viz mimo jiné rozsudky Bosman (citovaný v poznámce pod čarou 27, bod 61) a ze dne 10. ledna 2006, IATA a ELFAA (C-344/04, Sb. rozh, s. I-403, bod 24).

30 – KOM(97)628, článek 3, bod 2 a násl. (s. 33 a násl. německého znění).

31 – KOM(97)628, článek 3, bod 3 (s. 34 německého znění).

32 – Rozsudek ze dne 7. prosince 2006, SGAE (C-306/05, Sb. rozh. s. I-11519), a usnesení ze dne 18. března 2010, Organismos Sillogikis Diacheirisis Dimiourgon Theatrikon kai Optikoakoustikon Ergon (C-136/09, Sb. rozh. s. I-00037).

33 – Viz rozsudek SGAE (citovaný v poznámce pod čarou 32, bod 37 a násl.).

34 – Rozsudek SGAE (citovaný v poznámce pod čarou 32, bod 44).

35 – Guide to the Berne Convention (Ženeva, 1978).

36 – Příručka WIPO, poznámky 11bis. 11. a násl.

37 – KOM(97)628, článek 3, bod 1 (s. 33 německého znění).

38 – KOM(97)628, článek 3, bod 1 (s. 33 německého znění).

39 – Dokument A4-0026/99, změna 13 (Úř. věst. C 150, s. 171 a 174, Zvl. vyd. 17/01, s. 230).

40 – Pozměněný návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, KOM(1999)250 v konečném znění, Úř. věst. C 180, s. 6, 16. bod odůvodnění.

41 – Viz dokumenty Rady 14238/99 ze dne 22. prosince 1999, s. 5, poznámky pod čarou 6 a 7, 5168/00 ze dne 10. ledna 2000, s. 4 a 5499/00 ze dne 24. ledna 1999, s. 2 a násl.

42 – Dokument Rady 5168/00 ze dne 10. ledna 2000, s. 4, bod 9.

43 – Dokument Rady 5168/00 ze dne 10. ledna 2000, s. 4, bod 11.

44 – Úř. věst. L 1, s. 194; Zvl. vyd. 17/01, s, 230.

45 – K dopadu tohoto protokolu viz stanovisko generálního advokáta La Pergoly ze dne 9. září 1999 ve věci Egeda (C-293/98, Recueil, s. I-629, bod 17).

46 – Viz § 87 odst. 1 bod 3 německého Urheberrechtsgesetz a dále Wandtke/Bullinger-Erhard, Urheberrecht, 3. vydání 2009, bod 23, a Diesbach/Bormann/Vollrath, „Public–Viewing“ als Problem des Urheber- und Wettbewerbsrechts, Zeitschrift für Urheber- und Medienrecht 2006, 265 (266 a násl.).

47 – Zdá se však, že ke splnění závazků vyplývajících z této právní úpravy postačuje, aby restaurační zařízení odváděla relativně nízkou odměnu organizaci pro kolektivní správu práv; viz přehled sazeb Gesellschaft für musikalische Aufführungs- und mechanische Vervielfältigungsrechte (společnost pro práva vyplývající z hudebních představení a mechanického pořizování rozmoženin) http://www.gema.de/fileadmin/inhaltsdateien/musiknutzer/tarife/tarife_ad/tarifuebersicht_gaststaetten.pdf.

48 – Viz naposledy rozsudek ze dne 6. července 2010, Monsanto Technology (C-428/08, Sb. rozh. s. I-06765, bod 71).

49 – Viz rozsudek ze dne 3. února 2000, Egeda (C-293/98, Recueil, s. I-629) v porovnání se stanoviskem generálního advokáta A. M. La Pergoly (uvedené výše v poznámce pod čarou 45, bod 17 a násl.) a rozsudek ze dne 30. června 2005, Tod´s a Tod´s France (C-28/04, Sb. rozh. s. I-5781, bod 14).

50 – Rozsudek SGAE (citovaný v poznámce pod čarou 32, bod 41).

51 – Rozsudek SGAE (citovaný v poznámce pod čarou 32, bod 30).

52 – Rozsudek SGAE (citovaný v poznámce pod čarou 32, bod 40).

53 – Viz stanovisko generální advokátky Sharpston ze dne 13. července 2006 ve věci SGAE (C-306/05, Sb. rozh. s. I-11519, bod 63).

54 – K ustanovením směrnice 93/83 týkajícím se sdělování veřejnosti viz rozsudky Egeda (C-293/98, citovaný v poznámce pod čarou 49, bod 25), a SGAE (citovaný v poznámce pod čarou 32, bod 30).

55 – Viz výše bod 82 a násl. a bod 95 a násl.

56 – K uplatnění ustanovení Lisabonské smlouvy viz mé stanovisko ze dne 11. listopadu 2010 ve věci Casteels (C-379/09, Sb. rozh. s. C-379/09, bod 25).

57 – Rozsudek ze dne 29. listopadu 2001, De Coster (C-17/00, Recueil, s. I-9445, bod 28).

58 – Rozsudek ze dne 14. října 2004, Omega (C-36/02, Sb. rozh. s. I-9609, bod 26 a citovaná judikatura).

59 – Rozsudek ze dne 22. ledna 2002, Canal Satélite Digital (C-390/99, Recueil, s. I-607, bod 32).

60 – Rozsudky ze dne 8. září 2009, Liga Portuguesa de Futebol Profissional a Bwin International (C‑42/07, Sb. rozh. s. I-7633, bod 51 a citovaná judikatura), a ze dne 8. července 2010, Sjöberg (C-447/08 a C-448/08, Sb. rozh. s. I-06921, bod 32).

61 – Avšak viz stanovisko generálního advokáta Mengozziho ze dne 23. května 2007 ve věci Laval un Partneri (C-341/05, Sb. rozh. s. I-11767, bod 156 a násl., zejména bod 159) a citovaná judikatura ke kolektivní úpravě.

62 – Toto je otázka práva hospodářské soutěže, kterým se zabývám níže v bodě 243 a násl. tohoto stanoviska.

63 – Viz rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Laval un Partneri (C-341/05, Sb. rozh. s. I-11767, bod 101 a citovaná judikatura).

64 – Rozsudek Sjöberg (citovaný v poznámce pod čarou 60, bod 36).

65 – Rozsudky ze dne 6. října 1982, Coditel a další II (262/81, Recueil, s. 3381, bod 13) a ze dne 11. května 1999, Pfeiffer (C-255/97, Recueil, s. I-2835, bod 21).

66 – Rozsudek Pfeiffer (citovaný výše v poznámce pod čarou 65, bod 22) a k volnému pohybu zboží rozsudky ze dne 31. září 1974, Centrafarm a de Peijper (16/74, Recueil, 1183, bod 7 [4/7 německého znění]), ze dne 17. října 1990, HAG GF (C-10/89, Recueil, s. I-3711, bod 12), a ze dne 23. října 2003, Rioglass a Transremar (C-115/02, Recueil, s. I-12705, bod 23).

67 – Rozsudky ze dne 22. června 1976, Terrapin (Overseas) (119/75, Recueil, s. 1039, bod 6), ze dne 20. ledna 1981, Musik-Vertrieb membran a K-tel International (55/80 a 57/80, Recueil, s. 147, bod 10), a ze dne 28. dubna 1998, Metronome Musik (C-200/96, Recueil, s. I-1953, bod 14).

68 – Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/84/ES ze dne 27. září 2001 o právu na opětný prodej ve prospěch autora originálu uměleckého díla (Úř. věst. L 272, s. 32; Zvl. vyd. 17/01, s. 240), viz k tomu rozsudek ze dne 15. dubna 2010, Gala-Salvador Dalí a Visual Entidad de Gestión de Artistas Plásticos (C-518/08, Sb. rozh. s. I-03091).

69 – Mezinárodní vyčerpání uvedením na trh mimo vnitřní trh naopak Soudní dvůr v rozsudcích ze dne 16. července 1998, Silhouette International Schmied (C-355/96, Recueil, s. I-4799, bod 22), a ze dne 30. listopadu 2004, Peak Holding (C-16/03, Sb. rozh. s. I-11313), odmítl.

70 – Viz k právu k ochranných známkách rozsudek Peak Holding (citovaný v poznámce pod čarou 69, bod 40).

71 – Rozsudek Musik-Vertrieb membran a K-tel International (citovaný v poznámce pod čarou 67, bod 10).

72 – Gallagher, Waterstone's halts overseas e-book sales, zpráva ze dne 26. října 2010, http://www.thebookseller.com/news/132290-waterstones-halts-overseas-e-book-sales.html, návštěva dne 9. listopadu 2010.

73 – Viz rozsudky Musik-Vertrieb membran a K-tel International (citovaný výše v poznámce pod čarou 67, bod 12 a násl.), a ze dne 17. května 1988, Warner Brothers a Metronome Video (158/86, Recueil, s. 2605, bod 13 a násl.).

74 – Viz pro pohyb zboží již rozsudek Musik-Vertrieb membran a K-tel International (citovaný v poznámce pod čarou 67, bod 24).

75 – Rozsudek ze dne 18. března 1980, Coditel a další I (62/79, Recueil, s. 881).

76 – Rozsudek Coditel I (citovaný v poznámce pod čarou 75, bod 14).

77 – Rozsudek Coditel I (citovaný v poznámce pod čarou 75, bod 16), podobně ohledně práva na pronájem stanovisko generálního advokáta La Pergoly ze dne 26. května 1998 ve věci FDV (C-61/97, Recueil, s. I-5171, bod 15).

78 – Rozsudek Coditel I (citovaný v poznámce pod čarou 75, bod 16).

79 – K posouzení projednávané věci podle tohoto ustanovení viz výše bod 107 a násl.

80 – K prosazení práva stanoveného v čl. 11bis odst. 1 bodu ii) Bernské úmluvy, směřovala žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci Coditel I, viz zpráva k jednání k tomuto rozsudku (citovanému v poznámce pod čarou 75, s. 884).

81 – Viz např. rozsudky ze dne 25. července 1991, Säger (C-76/90, Recueil, s. I-4221, bod 15), ze dne 8. září 2010, Carmen Media Group (C-46/08, Sb. rozh. s. I-08149, bod 60), a ze dne 7. října 2010, Santos Palhota a další (C-515/08, Sb. rozh. s. I-09133, bod 45).

82 – Rozsudky Säger (citovaný v poznámce pod čarou 81, bod 17), ze dne 11. září 2007, Komise v. Německo (C-318/05, Sb. rozh., s. I-6957, body 133 a 136), a ze dne 13. prosince 2007, United Pan-Europe Communications Belgium a další (C-250/06, Sb. rozh., s. I-11135, bod 44).

83 – Viz k tomu desátý bod odůvodnění rozhodnutí Komise ze dne 19. dubna 2001 v rámci postupu podle článku 81 Smlouvy o ES a článku 53 Smlouvy o EHS (věc č. 37 576 – UEFA-úprava přenosů, Úř. věst. L 171, s. 12).

84 – Viz také Prohlášení k Amsterodamské smlouvě a prohlášení Evropské rady uvedené výše v poznámce pod čarou 12.

85 – Ukazuje to již stížnost různých vysílacích organizací, která vedla k rozhodnutí Komise uvedenému výše v poznámce pod čarou 83.

86 – Viz rozhodnutí uvedené výše v poznámce pod čarou 83, bod 55 odůvodnění a příloha II.

87 – Viz k počtu diváků DFL Deutsche Fußball Liga GmbH, Bundesliga 2010, Die wirtschaftliche Situation im Lizenzfußball, s. 20 a násl.

88 – Viz bod 66 žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

89 – Viz výše bod 107 a násl.

90 – Viz výše bod 121 a násl.

91 – Viz odkazy v poznámce pod čarou 82.

92 – Viz rozsudek ze dne 20. září 1988, Komise v. Dánsko (302/86, Recueil, s. 4607, bod 21).

93 – Viz poplatek zkoumaný v rozsudku Padawan, uvedeném výše v poznámce pod čarou 16.

94 – Rozsudky ze dne 6. února 2003, Stylianakis (C-92/01, Recueil, s. I-1291, bod 18), ze dne 11. září 2007, Schwarz a Gootjes-Schwarz (C-76/05, Sb. rozh. s. I-6849, bod 34), a ze dne 20. května 2010, Zanotti (C-56/09, Sb. rozh. s. I-04517, bod 24).

95 – Viz rozsudek ze dne 20. října 1993, Phil Collins a další (C-92/92 a C-326/92, Recueil, s. I-5145, bod 34 a násl.).

96 – Příloha 23 k písemnému vyjádření FAPL, viz sdělení v Úř. věst. C 115, s. 3 a tiskovou zprávu IP/06/356 ze dne 22. března 2006.

97 – Rozsudek ze dne 26. října 2010, Schmelz (C-97/09, Sb. rozh. s. I-10465, bod 50), viz také čl. 13 odst. 2 a čl. 17 odst. 1 druhá věta Smlouvy o EU

98 – Rozsudek ze dne 4. června 2009, T-Mobile Netherlands a další (C-8/08, Sb. rozh. s. I-4529, bod 43).

99 – Rozsudky T-Mobile Netherlands a další (citovaný v poznámce pod čarou 98, bod 30), ze dne 3. září 2009, Prym a Prym Consumer v. Komise (C-534/07 P, Sb. rozh. s. I-7415, bod 81), a ze dne 6. října 2009, GlaxoSmithKline Services v. Komise (C-501/06 P, C-513/06 P, C-515/06 P a C-519/06 P, Sb. rozh. s. I-9291, bod 55).

100 – Rozsudek GlaxoSmithKline Services v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 99, bod 58).

101 – Rozsudky ze dne 16. září 2008, Sot. Lélos kai Sia (C-468/06 až C-478/06, Sb. rozh. s. I-7139, bod 65 a tam citovaná judikatura) a GlaxoSmithKline Services v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 99, bod 59 a násl.).

102 – Rozsudek ze dne 8. června 1982, Nungesser a Eisele v. Komise (258/78, Recueil, s. 2015, bod 61).

103 – Viz výše bod 177 a násl.

104 – Viz v tomto smyslu mé stanovisko ze dne 2. července 2009, Presidente del Consiglio dei Ministri (C-169/08, Sb. rozh. s. I-10821, bod 134 a násl.).

105 – Rozsudek GlaxoSmithKline Services v. Komise (citovaný v poznámce pod čarou 99, bod 82).