1. 

V projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je Soudní dvůr vyzván, aby rozhodl, zda vnitrostátní právní předpisy mohou, s ohledem na směrnici Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory ( 2 ), časově omezit výkon práva na odstoupení od smlouvy pro spotřebitele, který uzavřel smlouvu v rámci podomního prodeje, ačkoliv byl o tomto právu nesprávně poučen.

2.

Žalobkyně v původním řízení, A. Hamilton, uzavřela v roce 1992 smlouvu o půjčce ve svém bydlišti se zástupcem Volksbank Filder eG za účelem financování nabytí podílů ve fondu nemovitostí.

3.

V roce 1998 A. Hamilton konstatovala podstatné snížení měsíčních výnosů z fondu, které jí měly umožnit krýt podstatnou část úroků z půjčky. Rozhodla se tedy využít možnosti přejít na nové splátkové termíny svého dluhu prostřednictvím uzavření smlouvy o stavebním spoření a přijetí překlenovacího úvěru, takže na konci dubna 1998 splatila v plné výši půjčku Volksbank Filder eG, která v důsledku toho vrátila záruku složenou na prvotní půjčku.

4.

I  když v souladu s § 7 odst. 2 třetí větou zákona o spotřebitelském úvěru (Verbraucherkreditgesetz) byla žalobkyně poučena o svém právu na odstoupení od smlouvy, toto poučení se ukázalo nesprávným, jelikož se netýkalo podmínek práva na odstoupení od smlouvy v rámci podomního prodeje.

5.

Je třeba upřesnit, že v německém právu se nesprávné poučení o právu na odstoupení od smlouvy rovná neuvedení poučení. Za této situace § 2 odst. 1 čtvrtá věta zákona o odstupování od smluv uzavřených při podomním prodeji a podobných transakcích (Gesetz über den Widerruf von Haustürgeschäften und ähnlichen Geschäften, dále jen „HWiG“) ( 3 ) stanoví, že:

„Pokud k poučení nedošlo, zaniká právo zákazníka odstoupit od smlouvy až po uplynutí jednoho měsíce od úplného splnění závazku oběma smluvními stranami.“

6.

Annelore Hamilton přitom odstoupila od smlouvy o prvotní půjčce až dne 16. května 2002, a sice několik let po úplném splnění závazku oběma smluvními stranami, zatímco § 2 odst. 1 čtvrtá věta HwiG omezuje tuto možnost na jeden měsíc od úplného splnění smlouvy.

7.

Předkládající soud si nicméně klade otázku slučitelnosti § 2 odst. 1 čtvrté věty HWiG se směrnicí 85/577.

8.

Článek 4 směrnice totiž stanoví, že:

„V případě transakcí spadajících do oblasti působnosti článku 1 se od dodavatelů vyžaduje, aby písemně poučili spotřebitele o jejich právu odstoupit od smlouvy ve lhůtě stanovené v článku 5 a současně jim sdělili jméno a adresu osoby, vůči které mohou toto právo uplatnit. Poučení musí být datováno a musí obsahovat údaje umožňující identifikaci smlouvy.

[…]

Členské státy zajistí, aby jejich vnitrostátní právní předpisy stanovily vhodná opatření na ochranu spotřebitele v případech, kdy poučení uvedené v tomto článku nebude vydáno.“

9.

Podle článku 5 směrnice 85/577:

„1.   Spotřebitel má právo v souladu s postupem stanoveným vnitrostátním právem zrušit účinky svého závazku zasláním oznámení ve lhůtě alespoň sedmi dnů po datu, ke kterému mu bylo vydáno poučení uvedené v článku 4. Pokud jde o předmětnou lhůtu, postačí, je-li oznámení odesláno před jejím uplynutím.

2.   Zaslání oznámení má za následek, že spotřebitel je zproštěn všech závazků vyplývajících ze zrušené smlouvy.“

10.

Soudní dvůr měl již příležitost rozhodnout o výkladu čl. 4 třetího pododstavce a čl. 5 odst. 1 směrnice 85/577 v rozsudku Heininger ( 4 ). Žalobkyně v této věci nebyla poučena o svém právu na odstoupení od smlouvy. Za těchto okolností německé právní předpisy nicméně stanovily omezení lhůty pro výkon tohoto práva na jeden rok od uzavření smlouvy. Soudní dvůr rozhodl, že:

11.

Právě poté, co se dozvěděla o výše citovaném rozsudku Heininger, A. Hamilton odstoupila dne 16. května 2002 od smlouvy o prvotní půjčce. Dne 27. prosince 2004 podala žalobu směřující k vrácení úroků a půjčené částky, které zaplatila, jakož i k náhradě škody za úroky zaplacené stavební spořitelně.

12.

Předkládající soud si však klade otázku přesného dosahu výše citovaného rozsudku Heininger, jelikož nemůže jasně z této věci vyvodit, že směrnice 85/577 v každém případě zakazuje vnitrostátnímu zákonodárci omezit právo na odstoupení od smlouvy.

13.

Rozhodnutím ze dne 2. října 2006 se tudíž Oberlandesgericht Stuttgart rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

V případě, že Soudní dvůr na první předběžnou otázku odpoví záporně:

14.

Článek 4 směrnice 85/577 stanoví zásadu, že se od „dodavatelů vyžaduje, aby písemně poučili spotřebitele o jejich právu odstoupit od smlouvy ve lhůtě stanovené v článku 5 […]“.

15.

Tato zásada směřuje v souladu s cílem sledovaným směrnicí 85/577 k zajištění ochrany spotřebitele v rámci smluv uzavřených při podomním prodeji. Podle tohoto přístupu musí být právo na odstoupení od smlouvy chápáno jako rozšíření práva spotřebitele na poučení.

16.

Krom toho v případě, že spotřebitel nebyl odpovídajícím způsobem poučen, směrnice 85/577 vyžaduje, aby vnitrostátní zákonodárce vydal „vhodná opatření na ochranu spotřebitele“ ( 5 ).

17.

Soudní dvůr však upřesnil, že pokud spotřebitel nebyl poučen o existenci svého práva na odstoupení od smlouvy, nelze se dovolávat důvodů právní jistoty pro odůvodnění omezení práv výslovně přiznaných směrnicí 85/577 za účelem ochrany spotřebitele proti rizikům vyplývajícím z uzavření smlouvy při podomním prodeji ( 6 ).

18.

V tomto ohledu je třeba uvést, že nesprávné poučení musí být pokládáno ve smyslu směrnice 85/577 za neuvedení poučení.

19.

Na podporu tohoto výkladu čl. 4 třetí pododstavec uvedené směrnice stanoví, že „[č]lenské státy zajistí, aby jejich vnitrostátní právní předpisy stanovily vhodná opatření […] v případech, kdy poučení uvedené v tomto článku nebude vydáno“ ( 7 ). Z toho vyplývá, že pokud poučení nesplňuje požadavky stanovené v čl. 4 odst. 1 směrnice 85/577, poučení nelze považovat za platné, a že tedy přísluší členským státům stanovit vhodná opatření k zajištění ochrany spotřebitele stejným způsobem, jako by poučení o právu na odstoupení od smlouvy uvedeno nebylo. Neexistuje totiž žádný důvod pro rozlišování mezi neuvedením poučení a nesprávným poučením, jelikož obě tyto okolnosti uvádějí spotřebitele stejným způsobem v omyl o jeho právu na odstoupení od smlouvy.

20.

Situace dotčená v projednávané věci není však ve všech ohledech totožná se situací, která vedla k výše citovanému rozsudku Heininger. Ve skutečnosti vyžaduje poněkud upřesnit jeho řešení.

21.

Ze skutkových okolností předložených Soudnímu dvoru a potvrzených na jednání totiž vyplývá, že A. Hamilton se dozvěděla o svém právu na odstoupení od smlouvy v návaznosti na vydání uvedeného rozsudku Heininger a že právě na tomto základě se několik měsíců poté rozhodla odstoupit od smlouvy o prvotní půjčce.

22.

Tato situace vede k otázce, zda je třeba nechat, nezávisle na jakémkoliv časovém omezení, nadále existovat právo na odstoupení od smlouvy, pokud lze prokázat, že spotřebitel věděl nebo mohl vědět o svém právu, ačkoliv nebyl poučen dodavatelem, vůči němuž se smluvně zavázal.

23.

Nejedná se o zpochybnění řešení, podle nějž není-li uvedeno poučení o právu na odstoupení od smlouvy, může být toto právo vykonáno kdykoliv, avšak o přezkoumání, zda není důvodné mít za to, že v rozsahu, v němž se nositel tohoto práva o něm mohl dovědět, jsou členské státy oprávněny, v rámci prostoru pro uvážení, který je jim přiznán čl. 4 třetím pododstavcem směrnice 85/577, stanovit lhůtu, během které může být právo na odstoupení od smlouvy platně vykonáno.

24.

Ve prospěch tohoto řešení existuje několik argumentů . V této souvislosti je třeba poukázat na to, že časové omezení výkonu práva, častěji uváděné jako „promlčení“, je obecnou zásadou společnou právním řádům jednotlivých členských států ( 8 ). Tato zásada bude snad v budoucnu zakotvena i na úrovni Společenství v souvislosti se zavedením společného referenčního rámce v oblasti evropského závazkového práva ( 9 ). Existence obecné zásady promlčení by tak měla být uznána, ale členským státům by měl být současně ponechán prostor pro uvážení nezbytný pro její provedení v jejich právních řádech.

25.

Jelikož je však promlčení v podstatě odůvodněno důvody právní jistoty ( 10 ), tyto důvody nemohou mít v souladu s judikaturou Heininger přednost před povinností poučit spotřebitele ( 11 ). Pokud totiž spotřebitel nebyl poučen o svém právu na odstoupení od smlouvy, nemůže znát plný rozsah svého práva. V důsledku toho nemůže být promlčení práva na odstoupení od smlouvy vůči spotřebiteli namítáno, pokud nebyl poučen. Ochrana tohoto práva je uznána ve výše citovaném judikátu Heininger jako základní pro zaručení, že spotřebitel bude poučen o svých právech vyplývajících ze směrnice 85/577, takže poučení spotřebitele představuje základní záruku užitečného účinku směrnice 85/577. Přijmout časové omezení práva spotřebitele na odstoupení od smlouvy, i když tato základní podmínka není splněna, by znamenalo, že nebude zajištěna ochrana uvedeného spotřebitele, ale ochrana dodavatele, což je situace, která je v přímém rozporu s cílem sledovaným směrnicí 85/577.

26.

Jakmile je však možné prokázat, že spotřebitel, který podle judikatury Soudního dvora musí „být alespoň do určité míry pozorný a obezřetný“ ( 12 ), mohl vědět nebo věděl o svém právu na odstoupení od smlouvy, časové omezení možnosti dovolávat se práva na odstoupení od smlouvy se zdá odůvodněné, i když nebyl poučen dodavatelem.

27.

Je-li totiž prokázáno, že dotyčný o skutečnostech, které jsou předmětem poučení, věděl, cíl ochrany spotřebitele sledovaný směrnicí 85/577 je plně zajištěn. Toto řešení nevede k tomu, že by byl spotřebitel zbaven svého práva na odstoupení od smlouvy, ale pouze k časovému omezení jeho výkonu, pokud i přesto, že věděl nebo mohl vědět o svém právu, spotřebitel tohoto práva během určité lhůty nevyužil. Za těchto podmínek stabilita právních vztahů i poctivost obchodních transakcí vyžadují, aby bylo dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi ochranou spotřebitele, zajištěnou jeho poučením a existencí práva na odstoupení od smlouvy, a zásadou stability právních vztahů, která vyžaduje, aby tehdy, kdy je prokázáno, že spotřebitel věděl nebo mohl vědět o existenci svého práva, nebylo možné zpochybnit smlouvu po určité lhůtě od okamžiku získání požadované informace.

28.

Směrnice 85/577 nevyžaduje širší ochranu, tkvící v tom, že by spotřebiteli, který věděl o svém právu na odstoupení od smlouvy, byla nepřiměřeným způsobem ponechána svobodná volba nejvhodnějšího okamžiku ke zpochybnění jeho smluvního vztahu. Neexistence jakéhokoliv časového omezení práva na odstoupení od smlouvy, pokud spotřebitel o svém právu věděl, překračuje podle mého názoru zjevně cíl ochrany sledovaný směrnicí. Ochrana spotřebitele nevylučuje omezení jeho práva na odstoupení od smlouvy, jelikož čl. 5 odst. 1 výslovně tuto možnost stanoví, pokud bylo poučení vyžadované směrnicí uvedeno v souladu s podmínkami stanovenými tímto textem. Proto i když spotřebitel získá předmětnou informaci opožděně a jiným způsobem, než jak je stanoveno ve směrnici, cíl ochrany spotřebitele v rámci smluv uzavřených mimo obchodní prostory není těmito okolnostmi dotčen.

29.

Krom toho směrnice 94/47/ES ( 13 ) a 97/7/ES ( 14 ), týkající se smluv o dočasném užívání nemovitostí a smluv uzavřených na dálku, výslovně stanoví lhůtu, po jejímž uplynutí již není možné právo na odstoupení od smlouvy vykonat, i když poučení o tomto právu chybí.

30.

Připadá mi sice obtížné tvrdit, jak to činí německá vláda, že tyto směrnice spolu se směrnicí o podomním prodeji tvoří „balík ochrany“, který ve snaze o jednotnost práva nutně předpokládá existenci omezení výkonu tohoto práva na tři měsíce ( 15 ). Dotčená směrnice se odlišuje potřebou vyšší úrovně ochrany spotřebitele, jelikož spotřebitel se nachází ve fyzickém kontaktu s prodejcem, který tak na něj může mít silnější vliv ( 16 ). Zdá se, že tento názor je potvrzen ve výše citovaném rozsudku Heininger, v němž Soudní dvůr dospěl k závěru, že v rámci podomního prodeje lze omezení práva na odstoupení od smlouvy spotřebiteli namítat pouze od okamžiku, kdy spotřebitel ví o existenci svého práva. Nicméně nelze popřít, že tyto směrnice vyznívají tak, že potvrzují existenci zásady společné právu členských států, která se objevuje rovněž na úrovni práva Společenství a která stanoví časové omezení výkonu práva, pokud nebylo využito během období, které již vyvolává pochybnosti o tom, zda bude vůbec někdy svým nositelem uplatněno.

31.

Pokud je tak prokázáno, že spotřebitel věděl – nebo mohl vědět – o svém právu, lze mít za to, že existuje zásada společná právům členských států, podle které jak poctivost v obchodních transakcích, tak stabilita právních vztahů předpokládají, že v rámci svého prostoru pro uvážení, jak je uznán v čl. 4 třetím pododstavci směrnice 85/577, mohou státy stanovit lhůtu, ve které může být odstoupení od smlouvy platně uplatněno, přičemž tato lhůta počíná plynout od okamžiku, kdy spotřebitel získal, byť opožděně, informaci o svém právu.

32.

Na otázky položené předkládajícím soudem je tudíž třeba odpovědět, že směrnice 85/577 musí být vykládána tak, že omezení práva na odstoupení od smlouvy může být vůči spotřebiteli namítáno až od okamžiku, kdy věděl nebo mohl vědět o svém právu. Tento požadavek musí být posouzen nezávisle na datu uzavření nebo úplného splnění smlouvy. Vnitrostátní právní předpisy, které stanoví počátek běhu lhůty, během které může být právo na odstoupení od smlouvy uplatněno, od okamžiku úplného splnění smlouvy oběma smluvními stranami, ačkoliv spotřebitel o svém právu nevěděl, proto nemohou odpovídat cílům směrnice 85/577.

33.

Článek 4 první a třetí pododstavec a čl. 5 odst. 1 směrnice 85/577 naopak nebrání tomu, aby členské státy stanovily v rámci svého prostoru pro uvážení lhůtu, během které může být právo na odstoupení od smlouvy platně vykonáno, přičemž počátkem běhu této lhůty je okamžik, kdy je prokázáno, že se spotřebitel dozvěděl nebo mohl dozvědět o svém právu.

34.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Oberlandesgericht Stuttgart odpověděl takto:

„Směrnici Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory je nutno vykládat tak, že vylučuje, aby bylo vůči spotřebiteli namítáno omezení výkonu práva na odstoupení od smlouvy, pokud nebyl poučen o svém právu nebo pokud je uvedené poučení nesprávné.

Články 4 a 5 směrnice 85/577 naopak nebrání tomu, aby členské státy v rámci svého prostoru pro uvážení stanovily lhůtu, během které může být právo na odstoupení od smlouvy platně vykonáno, přičemž počátkem běhu této lhůty je okamžik, kdy je prokázáno, že se spotřebitel dozvěděl nebo mohl dozvědět o svém právu.“