1. Porušuje členský stát, který ukládá objednatelům a podnikatelům, kteří v odvětví stavebnictví využívají subjekty neregistrované v Belgii, povinnost strhnout 15 % z dlužné částky za uskutečněné práce, jakož i solidární odpovědnost za zaplacení daňových dluhů jejich neregistrovaných smluvních partnerů, článek 49 ES a 50 ES? Evropská komise požádala Soudní dvůr, aby tuto skutečnost ověřil, a podala dne 8. října 2004 žalobu proti Belgickému království založenou na článku 226 ES.

I – Právní rámec

Relevantní právo Společenství

2. Pro účely projednávané věci je nejvýznamnější ustanovení článku 49 ES, který, jak je známo, zaručuje volný pohyb služeb uvnitř Společenství. V odstavci 1 zejména stanoví, že „jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Společenství pro státní příslušníky členských států, kteří podnikají v jiném státě Společenství, než se nachází příjemce služeb“.

3. Dále je třeba připomenout článek 50 ES, který stanoví toto:

„Za služby se podle této smlouvy pokládají výkony poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu a osob.

Služby zahrnují zejména:

a) činnosti průmyslové povahy;

b) činnosti obchodní povahy;

c) řemeslné činnosti;

d) činnosti v oblasti svobodných povolání.

Aniž jsou dotčena ustanovení kapitoly týkající se práva usazování, může poskytovatel služby za účelem jejího poskytnutí dočasně provozovat svou činnost ve státě, kde je služba poskytována, za stejných podmínek, jaké tento stát ukládá svým vlastním státním příslušníkům.“

4. Nakonec připomínám, že v souladu s článkem 46 ES, na nějž odkazuje článek 55 ES, mohou být omezení volného pohybu služeb odůvodněna „důvody veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví“.

Vnitrostátní právo

5. V Belgii je poskytování služeb v odvětví stavebnictví fyzickými nebo právnickými osobami v zásadě podřízeno povinnosti registrace u jedné z příslušných provinciálních registračních komisí jako „podnikatel“.

6. Královská vyhláška ze dne 26. prosince 1998(2) stanoví kategorie prací a činností podléhajících této povinnosti(3) (článek 1), požadavky, které je třeba splnit pro účely registrace (článek 2)(4), jakož i postup při žádosti o registraci (články 4 až 6).

7. Subjektům ne registrovaným v Belgii není přístup na vnitrostátní trh odepřen , ale podléhají zvláštnímu daňovému režimu stanovenému články 400‑408 (hlava VII) zákona o daních z příjmů z roku 1992 (Code des impôts sur les revenus de 1992, dále jen „CIR 92“).

8. Mezi těmito ustanoveními se pro naši potřebu objevují dvě opatření, která mají zaručovat uhrazení daní těmito osobami.

9. V první řadě se jedná o článek 402 CIR 92, podle kterého:

„1. Objednatel, který […] využívá podnikatele, který není v okamžiku uzavření smlouvy registrován, je solidárně odpovědný za zaplacení daňových dluhů svého smluvního partnera.

2. Podnikatel, který […] využívá podnikatele, který není v okamžiku uzavření smlouvy registrován, je solidárně odpovědný za zaplacení daňových dluhů svého smluvního partnera.

[…]

5. Solidární odpovědnost je omezena na 35 % celkové ceny prací bez daně z přidané hodnoty, svěřených neregistrovanému podnikateli nebo subdodavateli.

Tato odpovědnost může být založena pro platbu jistiny, přírůstků, výloh a úroků, nezávisle na datu jejich vyměření:

1) u veškerých dluhů v oblasti přímých daní a poplatků podobných daním z příjmů týkajících se zdaňovacích období, ve kterých došlo k uskutečnění dotčených prací, a předchozích zdaňovacích období;

2) u veškerých dluhů v oblasti odečtu daní týkajících se období, ve kterých došlo k uskutečnění dotčených prací, a předchozích období;

3) u daňových pohledávek zahraničního původu, u nichž je vyžadována pomoc při vymáhání v rámci mezinárodní smlouvy.“

10. Dále podle článku 403 CIR 92:

„1. Objednatel, který provádí úhradu veškerých prací, nebo jejich části […] podnikatelům, kteří nejsou v okamžiku úhrady registrováni, je při úhradě povinen strhnout 15 % částky, kterou dluží, bez daně z přidané hodnoty, a zaplatit tuto srážku úředníkovi určenému králem a podle pravidel, která tento stanoví.

2. Podnikatel, který provádí úhradu veškerých prací, nebo jejich části […] podnikatelům, kteří nejsou v okamžiku úhrady registrováni, je při úhradě povinen strhnout 15 % částky, kterou dluží, bez daně z přidané hodnoty, a zaplatit tuto srážku úředníkovi určenému králem a podle pravidel, která tento stanoví.“

11. Článek 406 odst. 1 CIR 92 dále stanoví, že:

„Částka zaplacená podle článku 403 je určena v první řadě na úhradu daňových dluhů uvedených v článku 402, pokut a následně dluhů v oblasti daně z přidané hodnoty.“

12. V případě neuhrazení částek podléhajících povinnosti stržení může být objednateli nebo podnikateli uložena správní pokuta rovnající se dvojnásobku hodnoty srážky podle článku 404 CIR 92.

13. Podle čl. 403 odst. 7 až 9 CIR 92 musí neregistrované subjekty k tomu, aby jim byly částky uhrazené daňovým orgánům vráceny, předložit výslovnou žádost těmto orgánům, které přistoupí k vydání dotčených částek až poté, co ověří, že subjekt řádně plní své daňové povinnosti.

14. A konečně, je třeba uvést, že podle článku 407 CIR 92 se výše uvedená ustanovení ve věci solidární odpovědnosti a povinnosti stržení nepoužijí na objednatele – fyzickou osobu, který požaduje provedení prací výhradně pro soukromé účely.

II – Skutkový stav a řízení

15. Dne 13. února 2001 zaslala Komise Belgickému království výzvu dopisem, v níž si stěžovala na neslučitelnost různých daňových předpisů a předpisů týkajících se sociálního zabezpečení použitelných v odvětví stavebnictví s pravidly Smlouvy v oblasti volného pohybu služeb.

16. Po této výzvě následovalo dne 23. října 2001 odůvodněné stanovisko.

17. Komise, nespokojená s vysvětlením a s odpověďmi poskytnutými belgickou vládou, pokud jde o dvě výše uvedená ustanovení CIR 92, podala dne 8. října 2004 žalobu, kterou se domáhá, aby Soudní dvůr určil, že:

„uložením povinnosti objednatelům a podnikatelům, kteří využívají zahraničních smluvních partnerů neregistrovaných v Belgii, strhnout 15 % z dlužné částky za uskutečněné práce a uložením týmž objednatelům a podnikatelům solidární odpovědnosti za daňové dluhy takových smluvních partnerů Belgické království nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článků 49 a 50 ES“.

18. Belgie a Komise předložily Soudnímu dvoru písemná vyjádření.

III – Právní posouzení

a) Úvod

19. Musím nejprve podotknout, že námitky vznesené Komisí se netýkají postupu registrace jako takového, ale – a to výhradně – obou výše uvedených ustanovení použitelných na neregistrované subjekty, tedy článku 402 CIR 92 o solidární odpovědnosti objednatele a článku 403 CIR 92 týkajícího se 15% stržení z fakturované částky.

20. Odpověď Soudního dvora se tedy musí omezit na tato opatření. Nebudu proto zkoumat argumentaci belgických orgánů, která má prokázat zákonnost postupu registrace a na níž belgické orgány ve skutečnosti zakládají z velké části svou obhajobu. Žalovaná vláda totiž uplatňuje, že k tomu, aby bylo možno vyhnout se použití obou sporných opatření, stačí se registrovat jako podnikatel specifickým postupem, který není pro zahraniční stavební subjekt, který má zájem poskytovat služby v Belgii, ani diskriminační, ani zvláště obtížný (tím spíše, že je bezplatný). Avšak jak již bylo řečeno, předmětem této žaloby je právě zacházení s neregistrovanými subjekty, na které se ve své analýze zaměřím.

b) K existenci omezení volného pohybu služeb

21. Na základě výše uvedeného přejdu k přezkumu námitek vznesených Komisí a poznamenávám, že účastníci se neshodují, zejména pokud jde o samotnou možnost kvalifikovat dotčená opatření jako omezení volného pohybu služeb ve smyslu článku 49 ES.

22. Podle Belgie se totiž jedná o opatření použitelná bez rozdílu na belgické i zahraniční subjekty, zaměřená pouze na zajištění výběru daňových dluhů, aniž by měla jakýkoli vliv na podmínky přístupu na vnitrostátní trh nebo na podmínky výkonu hospodářských činností v odvětví stavebnictví.

23. Nelze tedy hovořit o překážkách volného pohybu služeb, jak to naopak činí Komise, která tvrdí, že taková ustanovení odradí jednak neregistrované zahraniční subjekty od toho, aby nabízely služby na belgickém trhu, a jednak vnitrostátní subjekty od toho, aby se na neregistrované zahraniční subjekty obracely.

24. Ihned uvádím, že sdílím tezi Komise.

25. Připomínám totiž, že podle ustálené judikatury je třeba za omezení volného pohybu služeb považovat jakékoli vnitrostátní opatření, které „i když se použije bez rozdílu na vnitrostátní poskytovatele i na poskytovatele z jiných členských států, […] může znemožnit, ztížit nebo učinit méně atraktivní činnost poskytovatelů z jiných členských států, kteří v členském státě svého původu legálně poskytují podobné služby“(5) . Pod takto ve Smlouvě uvedený zákaz spadají i opatření, která mohou subjekt od výkonu této svobody pouze „odrazovat“(6) .

26. Tatáž judikatura mimoto stanoví, že podle článku 49 ES musí členský stát nejen povolit zahraničnímu subjektu poskytovat služby na svém území, ale musí rovněž povolit vnitrostátnímu subjektu, aby využíval služby nabízené zahraničním poskytovatelem služeb(7) . Jinými slovy, jsou zakázána jak omezení „na vstupu“, tak omezení „na výstupu“ z vnitrostátního území.

27. Přitom při použití těchto zásad na projednávaný případ se mi, jak se Komise správně domnívá, zdá nepopíratelné, že obě dotčená vnitrostátní opatření mohou přinejmenším odradit subjekty, ať belgické nebo usazené v jiných členských státech, aby využívaly svobody zakotvené v článku 49 ES.

28. Zaprvé, na základě pouhé skutečnosti, že využívá služeb poskytovatelů neregistrovaných v Belgii, se totiž příjemce poskytovaných služeb považuje podle článku 402 CIR 92 za solidárně odpovědného za zaplacení případných daňových dluhů svého smluvního partnera. Tato odpovědnost má zvláště široký dosah, neboť se uplatňuje až do výše odpovídající 35 % ceny objednaných prací na „všechny“ daňové nedoplatky poskytovatele včetně těch, které se vztahují k „předcházejícím zdaňovacím obdobím“ (čl. 402 odst. 5 CIR 92). Příjemce poskytovaných služeb může být tedy povolán k odpovědnosti i za dluhy vzniklé v rámci smluvních vztahů, jejichž účastníkem tento příjemce v žádném případě nebyl. Zdá se mi zřejmé, že tato skutečnost spojuje volbu zahraničního subjektu neregistrovaného v Belgii s finančním rizikem, které může (přinejmenším!) učinit uvedenou volbu „méně přitažlivou“.

29. Zadruhé, opatření uvedené v článku 403 CIR 92 má restriktivní účinek vůči subjektům usazeným v jiných členských státech. Při použití tohoto ustanovení totiž belgická daňová správa zadržuje po určitou dobu 15 % ceny fakturované neregistrovanými stavebními podniky, takže tyto podniky, bez ohledu na existenci či neexistenci daňových dluhů k jejich tíži, nemohou okamžitě disponovat nikoli nevýznamnou částí svých příjmů a mohou ji získat zpět pouze p o skončení specifického správního postupu. Těžko lze tedy popřít, že takové automatické „zpoždění platby“ představuje „překážku“, která může mít přímý – a negativní – vliv na rozhodování zahraničních subjektů neregistrovaných v Belgii na to, zda budou v této zemi poskytovat služby.

30. Ostatně, silně odrazující účinek obou dotčených ustanovení byl potvrzen belgickým rozhodčím soudem v rozsudku uvedeném samotnou žalovanou vládou, v němž tento soud poznamenal, že uvedená opatření směřují k tomu, aby „nikdo neměl zájem využívat služeb poskytovaných neregistrovanými subjekty“(8) .

31. Ve světle výše uvedených úvah mám proto za to, že obě belgická daňová opatření představují ve smyslu, který jsem uvedl, omezení volného pohybu služeb, a jsou tedy v rozporu s články 49 ES a 50 ES.

c) K údajnému odůvodnění dotčených vnitrostátních opatření

32. Za těchto okolností ještě zbývá ověřit, zda neslučitelnost dotčených ustanovení nemůže být odstraněna na základě důvodů, jichž se dovolává žalovaná vláda pro jejich odůvodnění.

33. Belgická vláda totiž podpůrně uplatňuje, že obě sporná opatření jsou součástí jediného systému zaměřeného na potírání závažných problémů daňových podvodů, jimiž trpí stavebnictví. Aby bylo možné účinně bojovat proti takovým jevům, které „představují podvod na veřejné moci, poškozují hospodářskou soutěž a narušují pracovní trh“(9), je třeba podporovat poskytování služeb registrovanými subjekty, které nabízejí větší záruky, pokud jde o splnění jejich daňových a sociálních povinností(10) a, obecněji, větší „věrohodnost“.

34. I kdyby měl tedy Soudní dvůr rozhodnout, že ustanovení článků 402 a 403 CIR 92 představují omezení volného pohybu služeb, je toto omezení oprávněné, jelikož jeho účelem je boj proti daňovým podvodům, a tedy naplnění požadavku, který byl podle belgické vlády uznán judikaturou Společenství za schopný odůvodnit taková opatření.

35. Já sám za sebe však především připomínám, zjednodušeně, že pokud jde o povolené výjimky ze základních svobod, právo Společenství jasně rozlišuje mezi diskriminačními a nediskriminačními opatřeními. Ta první jsou totiž povolena, pouze pokud mohou spadat do odchylky výslovně stanovené Smlouvou, tedy, pokud jde o volný pohyb služeb, pod článek 46 ES, na nějž odkazuje článek 55 ES. Naopak ta, která se požijí bez rozdílu na vnitrostátní subjekty a na subjekty pocházející z jiných členských států, mohou být připuštěna, pouze pokud jsou odůvodněna případnými naléhavými důvody obecného zájmu a, v každém případě, za podmínky, že mohou zaručit dosažení sledovaného cíle a nezacházejí dále, než je pro tento cíl nezbytné(11) .

36. V projednávaném případě tedy nelze vůbec vyloučit – a ani Komise to teoreticky nevylučuje – že dotčené právní předpisy, i když se zdá, že jsou použitelné bez rozdílu, jsou ve skutečnosti diskriminační. Jak jsem totiž již dříve připomněl, sporná opatření se použijí pouze na subjekty neregistrované v Belgii. Pokud tomu je ovšem tak, je třeba si uvědomit, a to zejména ve světle tradiční judikatury Soudního dvora(12), že podobné kritérium může samo o sobě způsobit nerovné zacházení se subjekty na základě země, ve které jsou usazeny, nebo státní příslušnosti. Neregistrovanými subjekty budou tedy (téměř) výhradně zahraniční subjekty, zejména ty, které chtějí služby poskytovat v Belgii jen příležitostně, zatímco vnitrostátní subjekty budou (téměř) vždy registrovány jako podnikatelé, neboť musí tuto povinnost splňovat právě proto, aby mohly svou činnost v Belgii vykonávat.

37. Z tohoto pohledu z výše uvedeného vyplývá, že dotčená opatření lze připustit pouze v případě, že jsou odůvodněna jednou z odchylek výslovně stanovených v článku 46 ES, tedy důvody veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví. Navíc pokud jde právě o odchylky od základní zásady Smlouvy, musí být vykládány restriktivně a Soudní dvůr skutečně podmínil možnost odvolávat se na ochranu veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti existencí „skutečného a dostatečně závažného ohrožení základních zájmů společnosti“(13) .

38. Přitom se mi zdá, že pouhé nebezpečí, uváděné belgickou vládou, že by subjekty neregistrované v Belgii neplnily své daňové povinnosti, nemůže představovat „hrozbu“ takové povahy, že by ohrožovala „základní zájmy společnosti“, a spadat tedy do působnosti článku 55 ES.

39. I kdybychom se však domnívali, že dotčená opatření nevykazují diskriminační povahu, výsledek by nebyl jiný. A to proto, že zde v každém případě nebudou splněny podmínky kumulativně stanovené judikaturou Společenství pro případy omezení použitelných bez rozdílu, tedy existence naléhavých důvodů veřejného zájmu, jakož i nezbytnost a přiměřenost dotčených omezení (viz bod 35 výše).

40. I když je pravda, že jak uvádí belgická vláda, boj proti daňovým únikům a účinnost daňových kontrol představují naléhavé důvody, které mohou odůvodnit omezení výkonu základních svobod(14), Soudní dvůr rovněž již několikrát upřesnil, že těchto důvodů se nelze dovolávat pro ospravedlnění opatření založených na „obecné presumpci daňových úniků nebo podvodů“ ze strany poplatníků, kteří využili své právo na svobodu pohybu(15) . Jde skutečně o ustanovení, která se na tyto poplatníky použijí obecně, automaticky a preventivně. Jako taková překračují míru nezbytnosti pro dosažení sledovaných cílů, a musí být tedy považována za nepřiměřená(16) .

41. Přitom obě ustanovení, o něž se jedná, se zakládají právě na takovém předpokladu, neboť vždy a v každém případě předpokládají „podvodný úmysl“ podnikatele ve stavebnictví neregistrovaného v Belgii bez ohledu, jak jsme viděli, na existenci jeho daňových dluhů nebo jiného nebezpečí daňových úniků (viz body 28 a 29 výše).

42. Nepřiměřenost vnitrostátních ustanovení je pak podle mého názoru ještě zhoršena kumulativním použitím obou opatření s tím důsledkem, že příjemce poskytovaných služeb je v každém případě solidárně odpovědný za daňové dluhy svého smluvního partnera, i když uplatněním povinnosti stržení došlo již k zablokování značných částek jako záruka na výše uvedené – a připomínám, že pouze případné – dluhy.

43. Dodávám, že sledovaného cíle, tedy boje proti daňovým podvodům, je možno v tomto případě dosáhnout prostřednictvím opatření méně zatěžujících a méně omezujících volný pohyb služeb. Je možné například požadovat, aby neregistrované subjekty předložily daňové správě určité informace týkající se jejich daňové situace, zejména existence případných dluhů vůči belgické finanční správě. Tento typ prohlášení by jednak nabídl záruky, pokud jde o informace, velmi podobné těm, které poskytují registrované podniky, jednak by umožnil belgickým orgánům provádět v průběhu prací kontroly a případně, případ od případu a pouze při výskytu zjevného a průkazného nebezpečí daňového úniku, přijmout nezbytná opatření. A to bez neoprávněného narušení volného pohybu služeb a bez svévolné penalizace všech neregistrovaných subjektů bez rozdílu(17) .

44. Ostatně, některé členské státy již takové systémy používají. Komise totiž například připomíná německou právní úpravu, podle níž je příjemce poskytovaných služeb v odvětví stavebnictví považován za solidárně odpovědného za daňové dluhy vnitrostátního nebo zahraničního smluvního partnera pouze v případě, že tento smluvní partner nepředloží osvědčení vystavené daňovými orgány a potvrzující řádné splnění jeho daňových povinností.

45. A konečně, zdá se mi, že z výše uvedených úvah mohu vyvodit, že dotčená vnitrostátní ustanovení nejsou odůvodněná ani na základě článku 55 ES, ani na základě naléhavých důvodů, jichž se dovolává belgická vláda. Proto je třeba mít za to, že jsou v rozporu s články 49 a 50 ES.

46. Navrhuji tedy prohlásit žalobu Komise za opodstatněnou a vyhovět jí.

IV – K nákladům řízení

47. Podle článku 69 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Belgické království nemělo ve věci úspěch, je namístě posledně uvedenému uložit náhradu nákladů řízení.

V – Závěry

48. Ve světle výše uvedených úvah navrhuji Soudnímu dvoru, aby určil, že:

„1) Uložením povinnosti objednatelům a podnikům, které si zvolí za smluvní partnery subjekty neregistrované v Belgii, strhnout 15 % z dlužné částky za uskutečněné práce a uložením týmž subjektům solidární odpovědnosti za daňové dluhy jejich smluvních partnerů Belgické království nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článků 49 ES a 50 ES.

2) Belgickému království se ukládá náhrada nákladů řízení.“

(1) .

(2) – Královská vyhláška provádějící články 400, 401, 403, 404 a 406 Code es impôts sur les revenus 1992 (zákona o daních z příjmu) a článek 30a zákona ze dne 27. června 1969 měnícího zákonné nařízení ze dne 28. prosince 1944 o sociálním zabezpečení zaměstnanců ( Moniteur Belge ze dne 31. prosince 1998).

(3) – Například výstavba, demolice, přestavba, instalace systémů vytápění, instalace sanitárních zařízení, obkládání.

(4) – Mezi tyto podmínky patří například: být zapsán do obchodního rejstříku nebo do profesního registru v souladu s požadavky stanovenými státem usazení; mít v Belgii identifikační číslo pro účely DPH; nebýt v úpadku nebo nemít zákaz výkonu obchodních činností; nedopustit se porušení povinností v daňové, sociální nebo mzdové oblasti; nemít dluhy daňové, sociální nebo mzdové povahy; mít finanční, administrativní a technické prostředky, které mohou zaručovat dodržování daňových, sociálních nebo mzdových povinností.

(5) – Rozsudky ze dne 25. července 1991, Säger (C‑76/90, Recueil, s. I‑4221, bod 12); ze dne 23. listopadu 1999, Arblade a další (C‑369/96 a C‑376/96, Recueil, s. I‑8453, bod 33); ze dne 3. října 2000, Corsten (C‑58/98, Recueil, s. I‑7919, bod 33); ze dne 20. února 2001, Analir a další (C‑205/99, Recueil, s. I‑1271, bod 21); ze dne 29. listopadu 2001, De Coster (C‑17/00, Recueil, s. I‑9445, bod 29); ze dne 13. února 2003, Komise v. Itálie, (C‑131/01, Recueil, s. I‑1659, bod 26), a ze dne 26. ledna 2006, Komise v. Španělsko (C‑514/03, Sb. rozh. s. I‑963, bod 24).

(6) – Viz například výše uvedený rozsudek De Coster, bod 33; rozsudky ze dne 11. prosince 2003, AMOK (C‑289/02, Recueil, s. I‑15059, bod 36), a ze dne 18. března 2004, Leichtle (C‑8/02, Recueil, s. I‑2641, bod 32).

(7) – Viz zejména výše uvedený rozsudek Säger, bod 14; rozsudky ze dne 29. dubna 1999, Ciola, (C‑224/97, Recueil, s. I‑2517, bod 11); ze dne 26. října 1999, Eurowings Luftverkehr (C‑294/97, Recueil, s. I‑7447), a ze dne 6. listopadu 2003, Gambelli a další (C‑243/01, Recueil, s. I‑13031, bod 55).

(8) – Rozsudek č. 188/2002 ze dne 19. prosince 2002 ( Moniteur belge ze dne 18. března 2003).

(9) – Žalobní odpověď, bod 14, v němž se belgická vláda odvolává na práce parlamentu týkající se jednoho ze zákonů obsahujícího obě sporná opatření.

(10) – Mezi podmínky stanovené článkem 2 královské vyhlášky ze dne 26. prosince 1998 pro účely registrace patří podmínka „nedopustit se porušení v daňové, sociální nebo mzdové oblasti“ a „nemít mzdové či daňové nedoplatky […] nebo nedoplatky příspěvků na sociální zabezpečení“.

(11) – Viz zejména výše uvedený rozsudek Säger, bod 15; rozsudek ze dne 31. března 1993, Kraus (C‑19/92, Recueil, s. I‑1663, bod 32); rozsudek ze dne 30. listopadu 1995, Gebhard (C‑55/94, Recueil, s. I‑4165, bod 37); výše uvedený rozsudek Arblade, body 34-35; výše uvedený rozsudek Corsten, body 38 a 39; výše uvedený rozsudek Gambelli, bod 65, a výše uvedený rozsudek Komise v. Španělsko, bod 26.

(12) – Podle ustálené judikatury představuje totiž porušení článků 49 a 50 ES „nejen očividná diskriminace založená na státní příslušnosti poskytovatele služeb, ale i jakákoli skrytá forma diskriminace, která, i když je založena na zdánlivě neutrálních kritériích, má ve skutečnosti tentýž výsledek“ (rozsudek ze dne 3. února 1982, Seco, 62/81 a 63/81, Recueil, s. 223, bod 8; kurziva provedena autorem tohoto stanoviska). Pro příklady tohoto typu diskriminace viz rozsudky ze dne 5. prosince 1989, Komise v. Itálie (C‑3/88, Recueil, s. I‑4035, bod 8); ze dne 27. března 1990, Rush Portuguesa (C‑113/89, Recueil, s. I‑1417, bod 12), a ze dne 3. června 1992, Komise v. Itálie (C‑360/89, Recueil, s. I‑3401, bod 12).

(13) – Viz zejména rozsudky ze dne 27. října 1977, Bouchereau (30/77, Recueil, s. 1999, bod 35), ze dne 19. ledna 1999, Calfa (C‑348/96, Recueil, s. I‑11, body 21 a 23,) a ze dne 26. listopadu 2002, Oteiza Olazabal (C‑100/01, Recueil, s. I‑10981, bod 39).

(14) – Viz například rozsudky ze dne 15. května 1997, Futura Participations a Singer (C‑250/95, Recueil, s. I‑2471, bod 31); ze dne 26. září 2000, Komise v. Belgie (C‑478/98, Recueil, s. I‑7587, bod 45); ze dne 21. listopadu 2002, X a Y (C‑436/00, Recueil, s. I‑10829, bod 61); ze dne 4. března 2004, Komise v. Francie (C‑334/02, Recueil, s. I‑2229, bod 27), a ze dne 13. prosince 2005, Marks & Spencer (C‑446/03, Sb. rozh. s. I‑10837, bod 49).

(15) – Výše uvedený rozsudek Komise v. Belgie, bod 45; výše uvedený rozsudek X a Y, bod 62; výše uvedený rozsudek Komise v. Francie, bod 27; a rozsudek ze dne 11. března 2004, De Lasteyrie du Saillant (C‑9/02, Recueil, s. I‑2409, body 51 a 52). Kurziva provedena autorem tohoto stanoviska.

(16) – Tamtéž.

(17) – V tomto ohledu uvádím, že tento typ informační povinnosti byl Soudním dvorem považován za platnou a účinnou alternativu k restriktivnějším opatřením (například správním povolením) uplatňovaným některými členskými státy v případě dočasného přidělení pracovníků zahraničních společností v rámci poskytování služeb. Viz rozsudky ze dne 21. října 2004, Komise v. Lucembursko (C‑445/03, Sb. rozh. s. I‑10191, bod 46), a ze dne 19. ledna 2006, Komise v. Německo (C‑244/04, Sb. rozh. s. I‑885, bod 41).

Opinion of the Advocate-General