Věc C-94/03

Komise Evropských společenství

Rada Evropské unie

„Žaloba na neplatnost – Rozhodnutí Rady 2003/106/ES o schválení Rotterdamské úmluvy – Postup předchozího souhlasu – Nebezpečné chemické látky a pesticidy v mezinárodním obchodu – Volba právního základu – Články 133 ES a 175 ES“

Stanovisko generální advokátky J. Kokott přednesené dne 26. května 2005

Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 10. ledna 2006

Shrnutí rozsudku

1. Akty orgánů – Volba právního základu – Kritéria – Akt Společenství sledující dvojí cíl nebo mající dvě složky

2. Mezinárodní dohody – Uzavření – Rotterdamská úmluva

(Článek 133 ES, čl. 175 odst. 1 ES a čl. 300 odst. 2 první pododstavec a odst. 3 první pododstavec ES)

1. Volba právního základu aktu Společenství se musí, včetně aktu přijatého za účelem uzavření mezinárodní úmluvy, zakládat na objektivních skutečnostech, které mohou být předmětem soudního přezkumu, mezi něž patří zejména cíl a obsah aktu.

Pokud přezkum aktu Společenství ukáže, že sleduje dvojí cíl nebo že má dvě složky, a pokud jedny z nich je možno identifikovat jako hlavní nebo převažující, zatímco druhé jsou pouze vedlejší, musí být akt založen na jediném právním základu, a sice na tom, který je vyžadován hlavním nebo převažujícím cílem nebo složkou. Výjimečně, pokud je oproti tomu prokázáno, že akt sleduje současně několik cílů nebo že má několik složek, které jsou neoddělitelně spjaty, aniž by jedny byly ve vztahu k druhým druhořadé nebo nepřímé, bude muset být takový akt založen na různých odpovídajících právních základech. Použití dvojího právního základu je nicméně vyloučeno, pokud jsou postupy stanovené pro každý z těchto základů neslučitelné nebo pokud by kumulace právních základů mohla způsobit újmu právům Parlamentu.

(viz body 34–36, 52)

2. Rotterdamská úmluva o postupu předchozího souhlasu pro určité nebezpečné chemické látky a pesticidy v mezinárodním obchodu obsahuje jak z hlediska sledovaných cílů, tak z hlediska svého obsahu dvě neoddělitelně spjaté složky, aniž by jedna mohla být považována za druhořadou nebo nepřímou vzhledem ke druhé, z nichž jedna spadá do společné obchodní politiky a druhá do politiky ochrany lidského zdraví a životního prostředí. Rozhodnutí 2003/106 o schválení této úmluvy jménem Evropského společenství musí být tedy založeno na obou odpovídajících právních základech, a těmi jsou v projednávaném případě článek 133 ES a čl. 175 odst. 1 ES, ve spojení s relevantními ustanoveními článku 300 ES.

V tomto ohledu je třeba poznamenat jednak to, že společné použití článku 133 ES a čl. 175 odst. 1 ES není vyloučeno z důvodů neslučitelnosti postupů stanovených pro tyto dva právní základy. Rotterdamská úmluva totiž nepatří do kategorie dohod, které podle čl. 133 odst. 5 ES vyžadují jednomyslnost v Radě, takže doplňkové použití článku 133 ES nemohlo mít žádný vliv na pravidla hlasování použitelná v Radě, jelikož posledně uvedené ustanovení stanoví v zásadě stejně jako čl. 175 odst. 1 ES použití kvalifikované většiny. Kromě toho společné použití článku 133 ES a čl. 175 odst. 1 ES nemůže být na újmu právům Parlamentu, neboť i když první z těchto článků ve spojení s čl. 300 odst. 3 prvním pododstavcem ES nestanoví konzultaci s tímto orgánem před uzavřením dohody v oblasti obchodní politiky, druhý článek oproti tomu tak stanoví.

Z toho vyplývá, že uvedené rozhodnutí 2003/106 musí být zrušeno, jelikož je založeno pouze na čl. 175 odst. 1 ES ve spojení s čl. 300 odst. 2 prvním pododstavcem první větou a odst. 3 prvním pododstavcem ES.

(viz body 51–54, 56)

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu)

10. ledna 2006 (*)

Ve věci C‑94/03,

jejímž předmětem je žaloba na neplatnost na základě článku 230 ES, podaná dne 28. února 2003,

Komise Evropských společenství, zastoupená G. zur Hausenem, jakož i L. Ström van Lier a E. Righini, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalobkyně,

proti

Radě Evropské unie, původně zastoupené B. Hoff‑Nielsenem a M. Sims‑Robertson, poté posledně uvedenou a K. Michoel, jako zmocněnci,

žalované,

podporované:

Francouzskou republikou, zastoupenou G. de Berguesem, F. Alabrunem a E. Puisaisem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

Nizozemským královstvím, zastoupeným H. G. Sevenster a S. Terstal, jakož i N. A. J. Belem, jako zmocněnci,

Rakouskou republikou, zastoupenou E. Riedlem, jako zmocněncem, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

Finskou republikou, zastoupenou T. Pynnä, jako zmocněnkyní, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska, zastoupeným R. Caudwell, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s A. Dashwoodem, barrister, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

Evropským parlamentem, původně zastoupeným C. Pennerou a M. Moorem, dále pak posledně uvedeným a K. Bradleyem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

vedlejšími účastníky,

SOUDNÍ DVŮR (druhý senát),

ve složení C. W. A. Timmermans (zpravodaj), předseda senátu, J. Makarczyk, C. Gulmann, P. Kūris a J. Klučka, soudci,

generální advokátka: J. Kokott,

vedoucí soudní kanceláře: L. Hewlett, vrchní rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 7. dubna 2005,

po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 26. května 2005,

vydává tento

Rozsudek

1 Svou žalobou se Komise Evropských společenství domáhá zrušení rozhodnutí Rady 2003/106/ES ze dne 19. prosince 2002 o schválení Rotterdamské úmluvy o postupu předchozího souhlasu pro určité nebezpečné chemické látky a pesticidy v mezinárodním obchodu jménem Evropského společenství (Úř. věst. 2003, L 63, s. 27; Zvl. vyd. 11/46, s. 91; dále jen „napadené rozhodnutí“), jelikož je založeno na čl. 175 odst. 1 ES, a nikoliv na článku 133 ES.

Právní rámec

2 Cílem uvedené Rotterdamské úmluvy (dále jen „Úmluva“), přijaté dne 10. září 1998 a od následujícího dne otevřené k podpisu pro všechny státy a regionální sdružení pro hospodářskou integraci, je podle jejího článku 1 „podporovat sdílenou odpovědnost a vzájemné úsilí o spolupráci smluvních stran v mezinárodním obchodu s určitými nebezpečnými chemickými látkami za účelem ochrany zdraví člověka a životního prostředí před potenciálním poškozením a s úmyslem přispět k jejich využívání, které je šetrné k životnímu prostředí“. Tentýž článek upřesňuje, že tento cíl musí být dosažen „prostřednictvím usnadnění výměny informací o […] vlastnostech [uvedených výrobků], zabezpečení vnitrostátního rozhodovacího procesu o jejich dovozu a vývozu a rozšiřování těchto rozhodnutí mezi smluvní strany“.

3 Podle článku 3 Úmluvy, který se týká její oblasti působnosti, se Úmluva vztahuje na „zakázané nebo přísně omezené chemické látky“, jakož i na „vysoce nebezpečné obchodní úpravy pesticidů“, nicméně s výjimkou určitého počtu výrobků, uvedených v odstavci 2 uvedeného článku. Výrobky, které patří do oblasti působnosti Úmluvy, jsou s větší přesností definovány v článku 2 téže Úmluvy.

4 Z tohoto čl. 2 písm. b) a c) tak vyplývá, že pojmy „chemické látky“ „zakázané“ nebo „přísně omezené“ se rozumí chemické látky, jejichž „všechna“ nebo „prakticky všechna“ „použití […] jsou zakázána konečným regulačním opatřením za účelem ochrany zdraví člověka nebo životního prostředí“. Pokud jde o „vysoce nebezpečnou obchodní úpravu pesticidu“, je definována v témže článku pod písmenem d) jako „chemická látka obchodně upravená pro pesticidní použití, která za podmínek použití v krátké době po jediné nebo vícenásobné expozici vyvolá zřetelné silné zdravotní účinky nebo účinky na životní prostředí“. Postupy použitelné pro tyto dva typy látek jsou popsány v článcích 5 a 6 Úmluvy.

5 Pokud tedy jde o chemické látky zakázané nebo přísně omezené, čl. 5 odst. 1 až 3 Úmluvy v podstatě stanoví, že pokud smluvní strana přijala konečné regulační opatření – které je definováno v čl. 2 písm. e) Úmluvy jako „opatření provedené smluvní stranou, které nevyžaduje další regulační opatření uvedené smluvní strany a jehož účelem je zakázat nebo přísně omezit chemickou látku“ – musí to oznámit co nejdříve sekretariátu zřízenému Úmluvou, který musí ověřit, zda přijaté oznámení obsahuje informace požadované v příloze I Úmluvy, týkající se zejména identifikace dotyčné chemické látky a jejích fyzikálně‑chemických, toxikologických a ekotoxikologických vlastností, jakož i důvodů pro přijetí konečného regulačního opatření týkajících se ochrany zdraví člověka nebo životního prostředí. Jestliže toto oznámení obsahuje požadované informace, sekretariát neprodleně zašle všem smluvním stranám souhrn informací, které obdržel. Jestliže oznámení neobsahuje požadované informace, sekretariát o tom uvědomí smluvní stranu, která mu zaslala neúplné oznámení, s cílem, aby mu neprodleně předala chybějící informace. Článek 5 odst. 4 Úmluvy v každém případě stanoví, že sekretariát zašle každých šest měsíců smluvním stranám souhrn informací, které obdržel podle odstavců 1 a 2 tohoto článku, „včetně informací o těch oznámeních, která neobsahují všechny informace požadované v příloze I“.

6 Podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy „[j]akmile sekretariát obdrží alespoň jedno oznámení z každé ze dvou oblastí, v nichž se uplatňuje postup předchozího souhlasu týkající se určité chemické látky [rovněž nazývaný „postup předchozího informovaného souhlasu“, dále jen „postup PIC“], u něhož ověřil, že splňuje požadavky přílohy I, předá tyto informace Výboru pro přezkum chemických látek. […]“. Podle odstavce 6 téhož článku uvedený výbor přezkoumá informace poskytnuté v těchto oznámeních a v souladu s kritérii stanovenými v příloze II Úmluvy – týkajícími se zejména podkladů pro konečná regulační opatření a jejich odůvodnění, jakož i jejich skutečných či očekávaných účinků na zdraví člověka nebo na životní prostředí – doporučí konferenci smluvních stran, zda se na zmíněnou chemickou látku má vztahovat postup PIC, a měla by být tedy uvedena v příloze III Úmluvy.

7 Podobný postup je upraven v článku 6 Úmluvy, pokud jde o vysoce nebezpečné obchodní úpravy pesticidů. Podle odstavce 1 tohoto článku totiž „[k]aždá smluvní strana, která je rozvojovou zemí nebo zemí s hospodářstvím v procesu transformace a která má problémy způsobené vysoce nebezpečnými obchodními úpravami pesticidů v podmínkách jejich používání na svém území, může navrhnout sekretariátu zařazení této obchodní úpravy pesticidů do přílohy III“. Postup popsaný v odstavcích 2 až 5 uvedeného článku, který se má použít za takových okolností, je v zásadě podobný postupu popsanému v bodech 5 a 6 tohoto rozsudku, který se používá na zakázané nebo přísně omezené chemické látky.

8 Články 7 a 9 Úmluvy popisují postup, který se použije pro zařazení chemické látky do přílohy III uvedené Úmluvy a pro její vyřazení z ní, zatímco článek 8 upřesňuje podmínky pro zařazení do téže přílohy chemických látek, které byly, před vstupem Úmluvy v platnost, zařazeny do fakultativního postupu předchozího souhlasu zavedeného v roce 1989 Programem Spojených národů pro životní prostředí (dále jen „UNEP“) a Organizací Spojených národů pro výživu a zemědělství („dále jen „FAO“). Postup PIC zavedený Úmluvou je přesně popsán v jejích článcích 10 a 11, které se týkají povinností spojených s dovozem a vývozem chemických látek zařazených v uvedené příloze III.

9 Podle tohoto článku 10:

„1. Každá smluvní strana zavede vhodná právní nebo správní opatření, aby zajistila včasná rozhodnutí o dovozu chemických látek uvedených v příloze III.

2. Každá smluvní strana předá sekretariátu co nejdříve, v každém případě nejpozději do devíti měsíců od data rozeslání pokynů pro rozhodování [které provázejí zařazení nové chemické látky do přílohy III konferencí smluvních stran], odpověď týkající se budoucího dovozu dané chemické látky. Jestliže smluvní strana tuto odpověď změní, neprodleně zašle revidovanou odpověď sekretariátu.

3. Po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 2 sekretariát neprodleně písemně požádá smluvní stranu, která neposkytla takovou odpověď, aby tak učinila. Pokud tato smluvní strana není schopna poskytnout odpověď, sekretariát v případě potřeby pomůže vypracovat odpověď ve lhůtě stanovené v poslední větě čl. 11 odst. 2.

4. Odpověď podle odstavce 2 obsahuje buď:

a) konečné rozhodnutí podle právních nebo správních opatření:

i) o souhlasu s dovozem,

ii) o nesouhlasu s dovozem nebo

iii) o souhlasu s dovozem jen za zvláštních podmínek, nebo

b) prozatímní odpověď, která může obsahovat:

i) prozatímní rozhodnutí o souhlasu s dovozem za zvláštních podmínek nebo bez nich nebo o nesouhlasu s dovozem během přechodného období,

ii) prohlášení o tom, že se konečné rozhodnutí zvažuje,

iii) požadavek na další informace adresovaný sekretariátu nebo smluvní straně, která oznámila konečné regulační opatření,

iv) požadavek na pomoc při hodnocení chemické látky adresovaný sekretariátu.

5. Odpověď podle odst. 4 pododstavců a) nebo b) se vztahuje na kategorii nebo kategorie stanovené pro chemické látky v příloze III.

[…]

8. Každá smluvní strana zpřístupní svoje odpovědi podle tohoto článku v souladu se svými právními nebo správními opatřeními těm, koho se v rámci její jurisdikce týkají.

9. Smluvní strana, která podle výše uvedených pododstavců 2 a 4 a čl. 11 odst. 2 přijme rozhodnutí o nesouhlasu s dovozem chemické látky nebo o souhlasu jen za stanovených podmínek, musí, pokud tak dosud neučinila, současně zakázat nebo podrobit týmž podmínkám:

a) dovoz této chemické látky z jakéhokoli zdroje a

b) vnitrostátní výrobu této chemické látky pro vnitrostátní použití.

10. Každých šest měsíců sekretariát informuje všechny smluvní strany o odpovědích, které obdržel. Takové informace obsahují popis právních nebo správních opatření, na nichž je dané rozhodnutí založeno, pokud jsou k dispozici. Kromě toho sekretariát informuje smluvní strany o všech případech neposkytnutí odpovědi.“

10 Pokud jde o článek 11 Úmluvy týkající se povinností spojených s vývozem chemických látek uvedených v příloze III Úmluvy, tento článek stanoví:

„1. Každá vyvážející smluvní strana musí:

a) zavést příslušná právní nebo správní opatření, aby mohla sdělovat odpovědi zasílané sekretariátem v souladu s čl. 10 odst. 10 těm, kterých se to v rámci její jurisdikce týká;

b) přijmout vhodná právní nebo správní opatření, kterými zajistí, aby vývozci spadající do její jurisdikce dosáhli souladu s rozhodnutími uvedenými ve všech odpovědích nejpozději do šesti měsíců od data, kdy sekretariát poprvé informoval smluvní strany o takových odpovědích v souladu s čl. 10 odst. 10;

c) na požádání a v případě potřeby poradit a pomoci dovážejícím smluvním stranám při:

i) získávání dalších informací, které jim umožní přijetí opatření v souladu s čl. 10 odst. 4 a odst. 2 písm. c) uvedeným níže a

ii) posílení jejich kapacit a způsobilostí k bezpečnému nakládání s chemickými látkami během jejich životního cyklu.

2. Každá smluvní strana zajistí, aby se chemická látka uvedená v příloze III nevyvážela z jejího území do žádné dovážející smluvní strany, která výjimečně neposkytla odpověď nebo poskytla jen prozatímní odpověď, která neobsahuje prozatímní rozhodnutí, pokud:

a) se nejedná o chemickou látku, která je v době dovozu v dovážející smluvní straně registrována jako chemická látka, nebo

b) se nejedná o chemickou látku, pro niž existuje důkaz, že byla v dovážející smluvní straně dříve používána nebo do ní byla dovážena a nebylo vůči ní přijato žádné regulační opatření zakazující její používání, nebo

c) nebyl vývozcem požadován a prostřednictvím určeného vnitrostátního orgánu dovážející smluvní strany udělen výslovný souhlas s dovozem. Dovážející smluvní strana odpoví na takovou žádost do šedesáti dnů a neprodleně oznámí svoje rozhodnutí sekretariátu.

Povinnosti vyvážejících smluvních stran podle tohoto odstavce jsou použitelné s účinností od uplynutí šestiměsíční lhůty od data, kdy sekretariát poprvé informoval smluvní strany v souladu s čl. 10 odst. 10, že smluvní strana neposkytla odpověď nebo poskytla prozatímní odpověď, která neobsahuje prozatímní rozhodnutí, a trvá jeden rok.“

11 Zatímco články 10 a 11 Úmluvy se týkají povinností spojených s dovozy a vývozy chemických látek uvedených v příloze III této Úmluvy, článek 12 této Úmluvy upravuje zvláštní případ látky, která ještě není zařazena v uvedené příloze. V podstatě tento článek stanoví, že pokud je chemická látka zakázaná nebo přísně omezená jednou smluvní stranou vyvážena z jejího území, poskytne tato smluvní strana oznámení o vývozu dovážející smluvní straně, která musí potvrdit jeho přijetí. Toto oznámení obsahuje zejména informace týkající se identifikace dotčené chemické látky a informace o preventivních opatřeních k omezení expozice chemické látce a emisí této látky, jakož i jakékoli doplňující informace snadno dostupné příslušnému určenému vnitrostátnímu orgánu vyvážející smluvní strany, které by mohly být užitečné příslušnému vnitrostátnímu orgánu dovážející smluvní strany. Podle odstavce 5 uvedeného článku 12 takto stanovená povinnost oznámení o vývozu nicméně zanikne, pokud jsou splněny následující tři podmínky: chemická látka je zařazena do přílohy III, dovážející smluvní strana poskytne sekretariátu odpověď týkající se budoucího dovozu uvedené chemické látky v souladu s čl. 10 odst. 2 Úmluvy a sekretariát rozešle tuto odpověď smluvním stranám v souladu s čl. 10 odst. 10.

12 Článek 13 Úmluvy se týká informací, které musí být přiloženy k vyváženým chemickým látkám. Podle odstavce 1 tohoto článku „[k]onference smluvních stran vybízí Světovou celní organizaci, aby přiřadila jednotlivým chemickým látkám nebo skupinám chemických látek uvedeným v příloze III zvláštní celní kódy v rámci harmonizovaného systému.“ Pokud byl takový kód přiřazen, musí být uveden v nákladovém listu při vývozu chemické látky. Odstavce 2 a 3 téhož článku stanoví mimoto povinnost smluvních stran požadovat, aby se jak na chemické látky uvedené v příloze III i na chemické látky na jejím území zakázané nebo přísně omezené (čl. 13 odst. 2), tak na chemické látky, které na jejím území podléhají požadavkům na označení z hlediska zdraví a životního prostředí (čl. 13 odst. 3), vztahovaly při jejich vývozu „požadavky na označení, které zajistí při zohlednění odpovídajících mezinárodních norem přiměřenou dostupnost informací o rizicích nebo nebezpečích pro zdraví člověka nebo životní prostředí“. Článek 13 odst. 4 Úmluvy ukládá vyvážejícím smluvním stranám požadovat, aby byl přinejmenším pro chemické látky uvedené v uvedeném čl. 13 odst. 2, které jsou určeny k použití pro pracovní účely, každému dovozci zaslán bezpečnostní list vytvořený v mezinárodně uznaném formátu, který uvádí nejaktuálnější dostupné informace. Konečně, podle odstavce 5 téhož článku 13 by informace na označení a v bezpečnostním listu, který provází dotyčnou chemickou látku, měly být pokud možno uvedeny v jednom nebo více úředních jazycích dovážející smluvní strany.

13 Ze stejných důvodů článek 14 Úmluvy vyzývá smluvní strany k výměně vědeckých, technických, hospodářských a právních informací týkajících se chemických látek v oblasti působnosti této Úmluvy, které mají k dispozici, jakož i informací o vnitrostátních regulačních opatřeních, která podstatně omezují jeden nebo případně více druhů použití těchto látek, zatímco článek 16 Úmluvy se týká technické pomoci. V tomto ohledu jsou vyzývány smluvní strany s pokročilejšími programy pro regulaci chemických látek, aby poskytovaly pomoc ostatním smluvním stranám, zejména rozvojovým zemím a zemím s hospodářstvím v procesu transformace, s cílem rozvoje jejich infrastruktury a kapacit k nakládání s chemickými látkami „během jejich celého životního cyklu“.

14 Konečně z článku 15 Úmluvy vyplývá, že smluvní strany přijmou veškerá opatření, která mohou být nezbytná k účinnému provedení Úmluvy, včetně zřízení nebo posílení vnitrostátních infrastruktur a orgánů, jakož i podle potřeby přijetí takových opatření, jako je zřízení vnitrostátních registrů a databází obsahujících bezpečnostní informace o chemických látkách, podpora iniciativ průmyslu nebo podpora dobrovolných dohod o technické pomoci. Nadto z odstavce 2 uvedeného článku 15 vyplývá, že „[k]aždá smluvní strana v rámci možností zajistí, aby měla veřejnost přiměřený přístup k informacím o nakládání s chemickými látkami, o postupech v případě havárií a o náhradních látkách, které jsou bezpečnější pro zdraví člověka nebo životní prostředí než chemické látky uvedené v příloze III“, zatímco podle odstavce 4 téhož článku „[n]ic v této úmluvě nesmí být vykládáno jako omezení práv smluvních stran na přijetí přísnějšího opatření na ochranu zdraví člověka a životního prostředí, než je opatření vyžadované touto úmluvou, za podmínky, že je takové opatření v souladu s ustanoveními této úmluvy a je v souladu s mezinárodním právem“.

15 Následující ustanovení Úmluvy se týkají především úlohy a úkolů orgánů a institucí pověřených sledováním a hodnocením provádění Úmluvy (články 18 a 19), pravidel, která se použijí v případě nesouladu s povinnostmi stanovenými Úmluvou nebo sporů týkajících se výkladu nebo použití Úmluvy (články 17 a 20), jakož i postupů v případě změn Úmluvy a jejích příloh, nebo v případě přijímání doplňujících příloh (články 21 a 22).

16 Podle čl. 25 odst. 1 Úmluvy Úmluva podléhá ratifikaci, přijetí nebo schválení státy a regionálními sdruženími pro hospodářskou integraci a je otevřená k přistoupení státům a uvedeným sdružením ode dne následujícího po dni, kdy byla uzavřena pro podpis. Pokud jde o uvedená sdružení, odstavec 2 tohoto článku upřesňuje, že „[k]terékoli regionální sdružení pro hospodářskou integraci, které se stane smluvní stranou […] úmluvy, aniž by některý z jeho členských států byl smluvní stranou, je vázáno všemi povinnostmi podle této úmluvy“. Oproti tomu „[v] případě takového sdružení, kdy je jeden nebo více jeho členských států smluvní stranou této úmluvy, se toto sdružení a jeho členské státy dohodnou o své individuální odpovědnosti za dodržování povinností podle této úmluvy“. Z téhož čl. 25 odst. 2 in fine vyplývá, že v takovém případě „sdružení a jeho členské státy nejsou oprávněny vykonávat souběžně práva podle této úmluvy“. Podle čl. 25 odst. 3 Úmluvy jsou regionální sdružení pro hospodářskou integraci vyzvána, aby ve svých dokumentech o ratifikaci, přijetí, schválení nebo přistoupení vyhlásila „rozsah svých pravomocí s ohledem na záležitosti podléhající této úmluvě.“

Skutečnosti předcházející sporu

17 Poté, co byla Úmluva dne 11. září 1998 v Rotterdamu (Nizozemsko) podepsána jménem Společenství, předložila Komise dne 24. ledna 2002 návrh rozhodnutí Rady o schválení této Úmluvy jménem Společenství (Úř. věst. C 126 E, s. 274), uvádějící, podle čl. 25 odst. 3 uvedené Úmluvy, rozsah pravomoci Společenství s ohledem na otázky touto Úmluvou upravené. Tento návrh, založený na článku 133 ES, ve spojení s čl. 300 odst. 2 prvním pododstavcem, první větou, ES a čl. 300 odst. 3 prvním pododstavcem ES, stanovil ve svém čl. 2 odst. 2, že „Společenství má pravomoc ve všech oblastech upravených úmluvou“.

18 Po konzultaci s Evropským parlamentem podle čl. 300 odst. 3 prvního pododstavce ES nicméně Rada jednomyslně rozhodla nepřijmout tento návrh a nahradit článek 133 ES článkem 175 odst. 1 ES. Napadené rozhodnutí, přijaté bez diskuse během jednání Rady „Spravedlnost a vnitřní záležitosti“, které se konalo v Bruselu dne 19. prosince 2002, bylo tedy založeno na čl. 175 odst. 1 ES ve spojení s čl. 300 odst. 2 prvním pododstavcem, první větou, ES a čl. 300 odst. 3 prvním pododstavcem ES. V příloze B uvedeného rozhodnutí zní prohlášení o rozsahu pravomocí, požadované čl. 25 odst. 3 Úmluvy, následovně:

„Evropské společenství prohlašuje, že je v souladu se Smlouvou o založení Evropského společenství, a zejména s čl. 175 odst. 1 této Smlouvy, oprávněno účastnit se mezinárodních dohod a plnit z nich vyplývající závazky, které přispívají k uskutečňování následujících cílů:

– zachování, ochrana a zlepšování kvality životního prostředí,

– ochrana zdraví člověka,

– obezřetné a šetrné využívání přírodních zdrojů,

– podpora opatření na mezinárodní úrovni k řešení regionálních nebo celosvětových problémů životního prostředí.

Evropské společenství dále prohlašuje, že již přijalo právní nástroje, včetně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 304/2003 [ze dne 28. ledna 2003] o vývozu a dovozu nebezpečných chemických látek [Úř. věst. L 63, s. 1; Zvl. vyd. 11/46, s. 65], které je pro členské státy závazné v záležitostech, na něž se vztahuje tato úmluva, a že předloží seznam těchto právních nástrojů sekretariátu Úmluvy a podle potřeby jej bude aktualizovat.

Evropské společenství je odpovědné za plnění těch závazků vyplývajících z Úmluvy, které spadají do oblasti působnosti platných právních předpisů Společenství.

Výkon pravomocí Společenství je přirozeně předmětem neustálého vývoje.“

19 Jelikož se Komise za těchto podmínek domnívala, že akt uzavření Úmluvy je stižen protiprávností, rozhodla se podat tuto žalobu.

20 Usnesením předsedy Soudního dvora ze dne 16. července 2003 bylo Francouzské republice, Nizozemskému království, Rakouské republice, Finské republice, Spojenému království Velké Británie a Severního Irska, jakož i Evropskému parlamentu povoleno vstoupit do řízení jako vedlejší účastníci na podporu návrhových žádání Rady.

K žalobě

Argumentace účastníků řízení

21 Komise uplatňuje na podporu své žaloby jediný žalobní důvod, vycházející z porušení Smlouvy o ES vyplývajícího z volby chybného právního základu. Jelikož je totiž Úmluva nástrojem určeným především k úpravě mezinárodního obchodu s určitými nebezpečnými chemickými látkami, je součástí společné obchodní politiky, a nikoliv politiky životního prostředí Společenství. Z tohoto důvodu mělo být napadené rozhodnutí založeno na článku 133 ES – ve spojení s článkem 300 ES – a nikoliv na čl. 175 odst. 1 ES – ve spojení s tímtéž článkem 300 ES.

22 Komise se v tomto ohledu opírá zejména o předmět a cíle Úmluvy, které jasně vystihují vůli smluvních stran zavést úzkou spolupráci v oblasti mezinárodního obchodu s pesticidy a jinými nebezpečnými chemickými látkami, ale rovněž o samotné znění této Úmluvy, jejíž ustanovení jednoznačně odrážejí převažující obchodní určení tohoto nástroje.

23 Tak tomu je zaprvé v případě samotného názvu a článku 1 Úmluvy, které se výslovně zmiňují o „mezinárodním obchodu“ s určitými nebezpečnými chemickými látkami a pesticidy, jakož i o jejich „dovozu“ nebo „vývozu“. Tak tomu je dále v případě článků 5 až 9 Úmluvy, které obsahují hlavní pravidla pro zařazení – nebo vyřazení – zvláště nebezpečných chemických látek do přílohy III Úmluvy. Tak tomu je konečně i v případě článků 10 a 11 Úmluvy, které zaujímají rozhodující úlohu v systému uvedené Úmluvy, jelikož uvádějí hlavní povinnosti týkající se dovozu a vývozu chemických látek zařazených v uvedené příloze a přesně definují postup PIC. Tyto dva články mají zjevný obchodní dosah, zejména proto, že umožňují vývozcům, díky mechanismu oznamování odpovědí týkajících se budoucích dovozů chemických látek, aby se přesně dozvěděli, které trhy jsou otevřeny pro jejich látky a za jakých podmínek.

24 V témže ohledu mají pravidla uvedená v článcích 12 až 16 Úmluvy nesporný vliv na obchod s chemickými látkami, neboť poskytují dovážejícím zemím nezbytné nástroje a informace pro zjištění možných nebezpečí spojených s užíváním těchto látek, a tedy pro odmítnutí nebo omezení vstupu na jejich území látek, které ony samy zakázaly nebo přísně omezily, popřípadě se kterými nemohou bezpečně nakládat nebo je bezpečně užívat.

25 Komise pro doplnění uvádí, že okolnost, že důvody vycházející z ochrany zdraví člověka nebo životního prostředí mohly dát podnět k uzavření Úmluvy, nemůže být překážkou schválení této Úmluvy na základě článku 133 ES, jelikož jednak z ustálené judikatury vyplývá, že společná obchodní politika je přirozeně předurčená k extenzivnímu výkladu, který přesahuje striktní rámec regulace obchodu. Tato politika by tedy mohla zahrnout jiná než celní nebo tarifní opatření a sledovat jiné cíle, než pouze regulaci obchodu s třetími státy, jako například podporu rozvoje těchto států, provedení zahraniční a bezpečnostní politiky nebo právě ochranu životního prostředí a zdraví. V tomto ohledu Komise zejména odkazuje na rozsudky ze dne 26. března 1987, Komise v. Rada (C‑45/86, Recueil, s. 1493), a ze dne 29. března 1990, Řecko v. Rada, zvaný „Černobyl“ (C‑62/88, Recueil, s. I‑1527), jakož i rozsudek ze dne 12. prosince 2002, Komise v. Rada (C‑281/01, Recueil, s. I‑12049), ve kterém Soudní dvůr zrušil rozhodnutí Rady 2001/469/ES ze dne 14. května 2001 o uzavření Dohody jménem Evropského společenství mezi vládou Spojených států amerických a Evropským společenstvím o koordinaci programů označování energetické účinnosti kancelářských přístrojů štítky (Úř. věst. L 172, s. 1; Zvl. vyd. 11/38, s. 3).

26 Kromě toho ze samotného znění Smlouvy, a zejména článku 6 ES a čl. 152 odst. 1 prvního pododstavce ES vyplývá, že jednak požadavky ochrany životního prostředí a jednak ochrany lidského zdraví musí být zahrnuty do definice a provedení všech politik a akcí Společenství uvedených v článku 3 ES. Mezinárodní dohoda by tedy mohla být schválena na základě takového článku, jako je článek 133 ES, i když by sledovala, primárně nebo druhotně, cíle životního prostředí. V daném případě se použití posledně uvedeného článku nabízí tím spíše, že Úmluva se týká především úpravy mezinárodního obchodu s nebezpečnými chemickými látkami, a nikoliv vnitrostátní úpravy jejich výroby nebo uvádění na trh, které jsou pouze vedlejšími faktory ve vztahu k dovozu a vývozu uvedených látek. Jak Soudní dvůr rozhodl ohledně uvedené dohody uzavřené mezi vládou Spojených států amerických a Společenstvím (dále jen „dohoda Energy Star“), je tak Úmluva nástrojem, který má „přímý a bezprostřední“ vliv na obchod s nebezpečnými chemickými látkami, zatímco příznivé účinky na lidské zdraví a životní prostředí jsou pouze „nepřímé a vzdálené“.

27 Tento závěr Rada, jakož i všichni vedlejší účastníci důsledně popírají. Uplatňují totiž, že jelikož Úmluva nezavádí žádný mechanismus vzájemného uznávání norem pro označení nebezpečných chemických látek a jejím cílem je spíše kontrolovat, či dokonce omezit obchod s takovými látkami, než jej podporovat, je ji možno přirovnat spíše ke Cartagenskému protokolu o biologické bezpečnosti než k dohodě Energy Star, jejímž cílem je umožnit výrobcům užívat, pomocí postupu vzájemného uznávání registrací, společné logo, a tedy podnítit nabídku energeticky efektivních výrobků a poptávku po nich. Když však byl Soudní dvůr vyzván, aby se vyslovil, zejména, ke vhodnému právnímu základu pro uzavření uvedeného protokolu, který rovněž zavádí postup „předchozího informovaného souhlasu“, rozhodl v bodě 33 posudku 2/00 ze dne 6. prosince 2001 (Recueil, s. I‑9713), že tento postup představuje typický nástroj politiky životního prostředí, takže je pro uzavření tohoto protokolu jménem Společenství nutné použít čl. 175 odst. 1 ES. Podobné úvahy se uplatní v projednávaném případě, co se týče uzavření Úmluvy.

28 Pokud jde tedy o samotné cíle Úmluvy, Rada a vedlejší účastníci odkazují na četné body odůvodnění preambule Úmluvy, které uvádějí nebezpečí a škodlivý vliv chemických látek a pesticidů na zdraví člověka a životní prostředí, jakož i na článek 1 Úmluvy, který konstatuje vůli stran podporovat nikoliv mezinárodní obchod s uvedenými látkami, ale sdílenou odpovědnost a vzájemné úsilí o spolupráci smluvních stran v mezinárodním obchodu s těmito látkami za účelem ochrany zdraví člověka a životního prostředí před potenciálním poškozením a s úmyslem přispět k využívání uvedených látek, které je šetrné k životnímu prostředí. Znění tohoto článku tedy potvrzuje, že převažujícím cílem uvedené Úmluvy je ochrana životního prostředí, stejně jako znění čl. 2 písm. f) Úmluvy, podle kterého se „vývozem“ a „dovozem“ chemických látek rozumí veškerá přeprava těchto látek mezi smluvními stranami, s výjimkou pouhých tranzitních operací, ať je její účel jakýkoliv.

29 Stejně tak řada ústředních ustanovení Úmluvy jasně zdůrazňuje, že cíle ochrany zdraví a životního prostředí jsou prvotní ve vztahu k vůli podporovat, usnadňovat nebo upravit mezinárodní obchod s dotčenými látkami, kterou Komise přičítá smluvním stranám. Kromě článků 10 a 11 Úmluvy, které se týkají tak zvaného postupu PIC, uvádějí Rada a vedlejší účastníci konkrétně v tomto ohledu ustanovení týkající se oznamování vnitrostátních opatření, jejichž účelem je zakázat nebo přísně omezit chemické látky (článek 5), postupu pro zařazení chemických látek do přílohy III Úmluvy nebo pro jejich vyřazení z ní (články 7 až 9), požadavků na označení těchto látek (článek 13), výměny informací jakékoliv povahy o chemických látkách v oblasti působnosti Úmluvy (článek 14), zřízení a posílení vnitrostátních infrastruktur a orgánů pro účinné provedení této Úmluvy, zejména zřízením registrů a databází obsahujících bezpečnostní informace o chemických látkách (článek 15) a technické pomoci, která se poskytuje rozvojovým zemím nebo zemím s hospodářstvím v procesu transformace (článek 16).

30 Konečně podle Rady a vedlejších účastníků vyplývá základní na životní prostředí zaměřená povaha Úmluvy jasně z kontextu, ve kterém byla Úmluva přijata. Rada v tomto ohledu nejprve uvádí, že Úmluva byla inspirována přímo fakultativním postupem oznamování a předchozího souhlasu zavedeným UNEP a FAO – v mimoobchodním rámci – a že to byly řídící orgány tohoto programu a organizace, které svolaly konferenci stran za účelem přípravy a přijetí Úmluvy a které se ostatně ujaly hlavní úlohy při správě samotné Úmluvy, jelikož podle čl. 19 odst. 3 Úmluvy „[f]unkce sekretariátu této úmluvy vykonává společně výkonný ředitel [UNEP] a generální ředitel [FAO] podle takových ujednání, na nichž se vzájemně dohodnou a která schválí konference smluvních stran“.

31 Rada dále připomíná, že Úmluva rovněž odrážela kapitolu 19 programu „Agenda 21“, přijatého na Konferenci Spojených národů o životním prostředí a rozvoji konané v Riu de Janeiru (Brazílie) ve dnech 3. až 14. června 1992. Tato kapitola s názvem „Nakládání s toxickými chemickými látkami šetrné k životnímu prostředí, včetně předcházení nezákonného mezinárodního obchodu s toxickými a nebezpečnými látkami“ uvádí výslovně všeobecné zavedení postupu PIC za účelem posílení nakládání s toxickými chemickými látkami šetrného k životnímu prostředí.

32 Konečně byla Úmluva rovněž uvedena mezi zásadními dohodami zmíněnými během světového summitu o udržitelném rozvoji konaném v Johannesburgu (Jihoafrická republika) ve dnech 26. srpna až 4. září 2002. Akční plán přijatý na tomto summitu výslovně ve svém bodě 23 písm. a) vyzývá všechny strany k podpoře ratifikace a rychlého provedení tohoto nástroje z důvodu jeho příznivých účinků na zdraví člověka a životní prostředí.

33 Všechny tyto faktory tedy jasně hovoří ve prospěch použití čl. 175 odst. 1 ES. Rada a vedlejší účastníci v tomto ohledu uvádějí několik úmluv a nařízení Společenství obsahujících ustanovení obchodní povahy, které však jsou nicméně z důvodu svého převažujícího účelu zaměřeného na životní prostředí založeny na posledně uvedeném ustanovení, na článku 130s Smlouvy o ES (nyní po změně článek 175 ES) nebo na článku 130s Smlouvy o EHS (nyní po změně článek 130s Smlouvy o ES). To je zejména případ rozhodnutí Rady 93/98/EHS ze dne 1. února 1993 o uzavření Úmluvy o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování (Basilejská úmluva) jménem Společenství (Úř. věst. L 39, s. 1; Zvl. vyd. 11/18, s. 301), jakož i nařízení Rady (EHS) č. 2455/92 ze dne 23. července 1992 o vývozu a dovozu některých nebezpečných chemických látek (Úř. věst. L 251, s. 13) a nařízení Rady (EHS) č. 259/93 ze dne 1. února 1993 o dozoru nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a o její kontrole (Úř. věst. L 30, s. 1; Zvl. vyd. 15/02, s. 176) a nařízení Rady (ES) č. 338/97 ze dne 9. prosince 1996 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi (Úř. věst. 1997, L 61, s. 1; Zvl. vyd. 15/03, s. 136).

Závěry Soudního dvora

34 Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury se musí volba právního základu aktu Společenství, včetně aktu přijatého za účelem uzavření mezinárodní úmluvy, zakládat na objektivních skutečnostech, které mohou být předmětem soudního přezkumu, mezi něž patří zejména cíl a obsah aktu (viz výše uvedený rozsudek ze dne 26. března 1987, Komise v. Rada, bod 11; rozsudky ze dne 11. června 1991, Komise v. Rada, zvaný „Oxid titaničitý“, C‑300/89, Recueil, s. I‑2867, bod 10; ze dne 3. prosince 1996, Portugalsko v. Rada, C‑268/94, Recueil, s. I‑6177, bod 22; výše uvedený posudek 2/00, bod 22, a rozsudek ze dne 13. září 2005, Komise v. Rada, C‑176/03, Sb. rozh. s. I‑7879, bod 45).

35 Pokud přezkum aktu Společenství ukáže, že sleduje dvojí cíl nebo že má dvě složky, a pokud jedny z nich je možno identifikovat jako hlavní nebo převažující, zatímco druhé jsou pouze vedlejší, musí být akt založen na jediném právním základu, a sice na tom, který je vyžadován hlavním nebo převažujícím cílem nebo složkou (viz rozsudky ze dne 30. ledna 2001, Španělsko v. Rada, C‑36/98, Recueil, s. I‑779, bod 59; ze dne 11. září 2003, Komise v. Rada, C‑211/01, Recueil, s. I‑8913, bod 39, a ze dne 29. dubna 2004, Komise v. Rada, C‑338/01, Recueil, s. I‑4829, bod 55).

36 Výjimečně, pokud je oproti tomu prokázáno, že akt sleduje současně několik cílů nebo že má několik složek, které jsou neoddělitelně spjaty, aniž by jedny byly ve vztahu k druhým druhořadé nebo nepřímé, bude muset být takový akt založen na různých odpovídajících právních základech (viz v tomto smyslu zejména rozsudek ze dne 19. září 2002, Huber, C‑336/00, Recueil, s. I‑7699, bod 31; výše uvedené rozsudky ze dne 12. prosince 2002, Komise v. Rada, bod 35, a ze dne 11. září 2003, Komise v. Rada, bod 40).

37 V tomto případě, a jak Rada i všichni vedlejší účastníci uvedli ve svých písemných a ústních vyjádřeních, nelze popřít, že ochrana zdraví člověka a životního prostředí je jádrem zájmů sledovaných signatáři Úmluvy. Tento cíl totiž vyplývá jasně nejen ze znění preambule této Úmluvy, ale rovněž z jejího samotného textu, neboť několik ustanovení jednoznačně potvrzuje důležitost uvedeného cíle.

38 Tak je tomu zejména v případě článku 5 Úmluvy, který zavádí postup výměny informací týkajících se opatření přijatých smluvními stranami, jejichž účelem je zakázat nebo přísně omezit užívání chemické látky na jejich území, jakož i článku 12 téže Úmluvy, který upravuje povinnost smluvních stran zaslat oznámení o vývozu dovážející smluvní straně, jestliže je zakázaná nebo přísně omezená chemická látka vyvážena z jejich území, a který, ve snaze o transparentnost, vyzývá rovněž dovážející smluvní stranu, aby formálně potvrdila příjem tohoto oznámení. Jak uvedla generální advokátka v bodě 37 svého stanoviska, je cílem těchto článků v podstatě zabránit tomu, aby některá ze stran, a zejména rozvojová země, byla vystavena dovozu nebezpečných chemických látek, aniž by měla předem možnost přijmout opatření, jež vyžaduje ochrana zdraví člověka a životního prostředí.

39 Ze stejných důvodů je třeba uvést články 10 a 11 Úmluvy, které zároveň s výčtem povinností souvisejících s dovozem a vývozem chemických látek uvedených v příloze III této Úmluvy obsahují některá taková pravidla, jako jsou obsažena v čl. 10 odst. 9 písm. b) Úmluvy nebo v jejím čl. 11 odst. 1 písm. c) – týkající se vnitrostátní výroby a nakládání s uvedenými látkami – jejichž cílem je zajistit vysokou úroveň ochrany zdraví a životního prostředí, ať je původ dotčených chemických látek jakýkoliv.

40 Konečně je možno v tomto kontextu rovněž uvést články 13 až 16 Úmluvy, jelikož se týkají zejména vyhotovení bezpečnostního listu (čl. 13 odst. 4), výměny veškerých informací týkajících se chemických látek v oblasti působnosti Úmluvy včetně informací o jejich toxikologii, ekotoxikologii a bezpečnosti [čl. 14 odst. 1 písm. a)] a přístupu veřejnosti k informacím o nakládání s chemickými látkami, o postupech v případě havárií a o náhradních látkách, které jsou „bezpečnější pro zdraví člověka nebo životní prostředí“ (čl. 15 odst. 2). Hlavní myšlenkou těchto ustanovení, stejně jako ostatně článku 16 Úmluvy, který se týká technické pomoci rozvojovým zemím nebo zemím s hospodářstvím v procesu transformace, je nezbytnost dbát na bezpečnost chemických látek a zajistit zdravotně nezávadné a trvale udržitelné nakládání s nimi. Úmluva smluvním stranám výslovně umožňuje přijmout přísnější opatření na ochranu zdraví člověka a životního prostředí, než jsou opatření vyžadovaná touto Úmluvou, za podmínky, že jsou taková opatření v souladu s ustanoveními této Úmluvy a v souladu s mezinárodním právem (čl. 15 odst. 4).

41 Znění předcházejících ustanovení tak ukazuje důležitost, kterou mají složky zaměřené na ochranu životního prostředí a zdraví v systému Úmluvy. Jak právem uvedla Rada, ukázala se ostatně taková důležitost rovněž v mezinárodním kontextu, ve kterém byla tato Úmluva diskutována nebo vyjednávána (UNEP a FAO, jakož i Konference v Riu de Janeiru v roce 1992 a summit v Johannesburgu v roce 2002), stejně jako v diskusích probíhajících na úrovni Společenství, jelikož rychlá ratifikace Úmluvy byla uvedena mezi prioritními akcemi vymezenými v čl. 7 odst. 2 písm. d) rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 1600/2002/ES ze dne 22. července 2002 o Šestém akčním programu Společenství pro životní prostředí (Úř. věst. L 242, s. 1; Zvl. vyd. 15/07, s. 152).

42 Z předcházejících bodů však nelze vyvodit závěr, že složka Úmluvy zaměřená na obchod je zcela vedlejší. Znění ustanovení této Úmluvy a konkrétněji jejích článků týkajících se postupu PIC vede totiž k závěru, že uvedená Úmluva obsahuje rovněž pravidla, která upravují obchod s nebezpečnými chemickými látkami a mají přímý a bezprostřední vliv na tento obchod (viz v tomto smyslu výše uvedený posudek 2/00, bod 37, a výše uvedený rozsudek ze dne 12. prosince 2002, Komise v. Rada, body 40 a 41).

43 O přítomnosti takových pravidel svědčí nejen článek 1 Úmluvy, podle kterého smluvní strany potvrzují, že jejich cílem je podporovat sdílenou odpovědnost a spolupráci „v mezinárodním obchodu s určitými nebezpečnými chemickými látkami“, ale rovněž samotné rozhodnutí, které je předmětem této žaloby. Rada totiž výslovně uznává, ve třetím bodě odůvodnění jeho preambule, že Úmluva „je důležitým krokem ke zlepšování mezinárodní regulace obchodu s určitými nebezpečnými chemickými látkami a pesticidy s cílem ochrany zdraví člověka a životního prostředí před potenciálním nebezpečím a podpory používání takových látek, které je šetrné k životnímu prostředí“. Právě prostřednictvím přijetí opatření obchodní povahy týkajících se obchodu s určitými nebezpečnými chemickými látkami a pesticidy tedy smluvní strany hodlají dosáhnout cíle ochrany zdraví člověka a životního prostředí.

44 V tomto kontextu je rovněž třeba uvést, že i když postup předchozího souhlasu, jak Rada a řada vedlejších účastníků uplatnily ve svých spisech, představuje ve skutečnosti typický nástroj politiky životního prostředí, jeho provedení v rámci této Úmluvy je upraveno ustanoveními, která upravují přímo obchod s látkami, na které se vztahuje. Ze samotného názvu této Úmluvy, jakož i z jejího čl. 5 odst. 6 – ve spojení s přílohou II písm. c) bodem iv) téže Úmluvy – totiž vyplývá, že Úmluva je použitelná pouze na určité nebezpečné chemické látky a pesticidy, které jsou předmětem mezinárodního obchodu, který naopak představuje nevyhnutelnou podmínku zařazení uvedených látek do přílohy III Úmluvy, a tedy jejich účasti v postupu PIC. Tak výslovná spojitost mezi obchodem a životním prostředím neexistuje v Cartagenském protokolu, který byl zkoumán Soudním dvorem ve výše uvedeném posudku 2/00.

45 Hlavním cílem Cartagenského protokolu, který následoval po Úmluvě o biologické rozmanitosti podepsané Evropským hospodářským společenstvím a jeho členskými státy v červnu 1992 a schválené rozhodnutím Rady 93/626/EHS ze dne 25. října 1993 (Úř. věst. L 309, s. 1; Zvl. vyd. 11/19, s. 126) totiž je, jak Soudní dvůr uvedl v bodě 34 výše uvedeného posudku 2/00, ochrana biologické rozmanitosti proti neblahým účinkům, které by mohly vyplynout z činností zahrnujících nakládání s živými modifikovanými organismy a zejména z jejich přeshraničních přesunů. Obchod s takovými organismy je tedy pouze jedním z aspektů upravených uvedeným protokolem, zatímco v systému Úmluvy představuje skutečnost, která je podmínkou použití postupu PIC.

46 Tak jak je definován v Úmluvě, zahrnuje mimoto tento postup řadu opatření, která musí být označena za opatření „řídící“ nebo „upravující“ mezinárodní obchod s dotčenými látkami, a která jsou tedy součástí společné obchodní politiky. Zejména je možno v tomto ohledu uvést povinnost smluvních stran zavést režim dovozu použitelný na látky podléhající tomuto postupu (čl. 10 odst. 1 až 5), sdělení základních prvků tohoto režimu všem zúčastněným fyzickým nebo právnickým osobám (čl. 10 odst. 8) nebo povinnost vyvážejících smluvních stran zajistit, že vývozci spadající do jejich jurisdikce budou dodržovat režim zavedený dovážející smluvní stranou, a především zakázat, až na jasně vymezené výjimky, veškerý vývoz látek uvedených v příloze III Úmluvy z jedné smluvní strany do té smluvní strany, která výjimečně nesdělila sekretariátu režim dovozu použitelný na tyto látky nebo poskytla jen prozatímní odpověď, která neobsahuje prozatímní rozhodnutí týkající se režimu dovozu [čl. 11 odst. 1 písm. b) a odst. 2].

47 Článek 10 odst. 9 Úmluvy – který zavazuje smluvní strany, které přijmou rozhodnutí o nesouhlasu s dovozem určité chemické látky nebo o souhlasu jen za stanovených podmínek, k tomu, aby současně zakázaly nebo podrobily týmž omezením dovoz této chemické látky z jakéhokoli zdroje, jakož i vnitrostátní výrobu této chemické látky – svědčí obzvláště v tomto ohledu o úzkém vzájemném překryvu obchodní politiky a politiky životního prostředí, který v této dohodě existuje. Jelikož se totiž tento článek vztahuje rovněž na vnitrostátní výrobu dotčených chemických látek, nelze popřít, že patří do politiky ochrany zdraví člověka a životního prostředí. Zároveň nicméně nelze popřít, že takové ustanovení má zjevný obchodní dosah, jelikož opatření zákazu nebo omezení přijaté dovážející smluvní stranou se musí použít na veškerý dovoz dotčené látky z jakéhokoli zdroje. Toto ustanovení se vztahuje i na země, které Úmluvu nepodepsaly, jelikož může přímo ovlivnit obchodní toky z těchto zemí nebo do nich.

48 Konečně, článek 13 Úmluvy a konkrétněji jeho odstavce 2 a 3, které zavádějí povinnost vhodného označení při vývozu nebezpečných chemických látek, mohou být také zařazeny mezi pravidla Úmluvy „řídící“ nebo „upravující“ mezinárodní obchod s dotčenými látkami. Vliv Úmluvy na mezinárodní obchod je také potvrzen odstavcem 1 téhož článku, ve kterém je Světová celní organizace vybízena, aby přiřadila jednotlivým chemickým látkám nebo skupinám chemických látek uvedeným v příloze III Úmluvy zvláštní celní kódy v rámci harmonizovaného systému, které musí být uvedeny v nákladovém listu při vývozu dotčené látky.

49 Tato konstatování týkající se obchodní složky Úmluvy nelze zpochybnit okolností, že uvedená Úmluva spíše omezuje obchod s těmito látkami, než jej podporuje. Jak totiž Komise správně uvedla ve svých písemnostech, řada aktů Společenství byla přijata na základě článku 133 ES nebo, dříve, na základě článku 113 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 133 ES), i když se týkaly výslovně omezení, nebo úplného zákazu dovozu nebo vývozu určitých látek (k tomu viz zejména rozsudky ze dne 17. října 1995, Werner, C‑70/94, Recueil, s. I‑3189, bod 10; Leifer, C‑83/94, Recueil, s. I‑3231, bod 10, a ze dne 14. ledna 1997, Centro‑Com, C‑124/95, Recueil, s. I‑81, bod 26).

50 Co se týče okolnosti uplatňované několika vedlejšími účastníky, že jsou na článcích 130s Smlouvy o EHS nebo o ES nebo na článku 175 ES založeny jiné podobné dohody nebo nařízení Společenství, ta není v rámci této věci nikterak relevantní. Právní základ aktu musí být totiž určen s přihlédnutím k jeho vlastnímu cíli a obsahu, a nikoliv s ohledem na právní základ použitý pro přijetí jiných aktů Společenství, vyznačujících se případně podobnými vlastnostmi (viz zejména rozsudek ze dne 28. června 1994, Parlament v. Rada, C‑187/93, Recueil, s. I‑2857, bod 28, který se týkal právě volby právního základu nařízení č. 259/93, kterou uplatňovala Rada a několik vedlejších účastníků v této věci na podporu použití článku 175 ES).

51 S ohledem na veškeré předcházející úvahy, a jak ostatně vyplývá výslovně z osmého bodu odůvodnění preambule Úmluvy, podle kterého by se obchodní politika a politika životního prostředí smluvních stran měly navzájem podporovat s ohledem na dosažení trvale udržitelného rozvoje, je tedy třeba dojít k závěru, že Úmluva obsahuje jak z hlediska sledovaných cílů, tak z hlediska svého obsahu dvě neoddělitelně spjaté složky, aniž by jedna mohla být považována za druhořadou nebo nepřímou vzhledem ke druhé, z nichž jedna spadá do společné obchodní politiky a druhá do politiky ochrany lidského zdraví a životního prostředí. Podle judikatury uvedené v bodě 36 tohoto rozsudku tedy mělo být rozhodnutí schvalující tuto Úmluvu jménem Společenství založeno na obou odpovídajících právních základech, a těmi jsou v projednávaném případě článek 133 ES a čl. 175 odst. 1 ES, ve spojení s relevantními ustanoveními článku 300 ES.

52 Jak v podstatě Soudní dvůr rozhodl v bodech 17 až 21 výše uvedeného rozsudku Oxid titaničitý, použití dvojího právního základu je zajisté vyloučeno, pokud jsou postupy stanovené pro každý z těchto základů neslučitelné nebo pokud by kumulace právních základů mohla způsobit újmu právům Parlamentu (viz rovněž v tomto smyslu rozsudek ze dne 25. února 1999, Parlament v. Rada, C‑164/97 a C‑165/97, Recueil, s. I‑1139, bod 14, a výše uvedený rozsudek ze dne 29. dubna 2004, Komise v. Rada, bod 57). V projednávaném případě nicméně ze společného použití článku 133 ES a čl. 175 odst. 1 ES nevyplývá žádný z těchto následků.

53 Jednak totiž Úmluva nepatří do kategorie dohod, které podle čl. 133 odst. 5 ES vyžadují jednomyslnost v Radě, takže doplňkové použití článku 133 ES nemohlo mít v projednávaném případě žádný vliv na pravidla hlasování použitelná v Radě, jelikož posledně uvedené ustanovení stanoví v zásadě stejně jako čl. 175 odst. 1 ES použití kvalifikované většiny.

54 Kromě toho společné použití článku 133 ES a čl. 175 odst. 1 ES nemůže být na újmu právům Parlamentu, neboť i když první z těchto článků ve spojení s čl. 300 odst. 3 prvním pododstavcem ES nestanoví konzultaci s tímto orgánem před uzavřením dohody v oblasti obchodní politiky, druhý článek oproti tomu tak stanoví. Na rozdíl od situace dotčené ve věci, ve které byl vydán výše uvedený rozsudek Oxid titaničitý, nezpůsobuje tedy kumulace právních základů v projednávaném případě žádnou újmu právům Parlamentu.

55 Konečně je třeba uvést, že tím, že Společenství založí rozhodnutí o schválení Úmluvy na dvojím právním základu článků 133 ES a 175 ES, poskytne rovněž údaj pro ostatní smluvní strany, jak pokud jde o rozsah pravomoci Společenství týkající se této Úmluvy, která, jak bylo výše prokázáno, je součástí jak společné obchodní politiky, tak politiky životního prostředí Společenství, tak pokud jde o rozdělení pravomocí mezi Společenstvím a jeho členskými státy, které musí být též vzato v úvahu při provádění dohody na úrovni Společenství.

56 S ohledem na výše uvedené je tedy namístě zrušit napadené rozhodnutí, jelikož je založeno pouze na čl. 175 odst. 1 ES ve spojení s čl. 300 odst. 2 prvním pododstavcem první větou a odst. 3 prvním pododstavcem ES.

K nákladům řízení

57 Podle čl. 69 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle čl. 69 odst. 3 prvního pododstavce téhož jednacího řádu může nicméně Soudní dvůr rozdělit náklady mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich nese vlastní náklady, pokud každý účastník měl ve věci částečně úspěch i neúspěch, nebo pokud jsou k tomu dány výjimečné důvody. Jelikož Komise a Rada měly v projednávaném případě částečně úspěch i neúspěch, je namístě rozhodnout, že každá z nich ponese vlastní náklady. Podle čl. 69 odst. 4 jednacího řádu nesou členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, vlastní náklady.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

1) Rozhodnutí Rady 2003/106/ES ze dne 19. prosince 2002 o schválení Rotterdamské úmluvy o postupu předchozího souhlasu pro určité nebezpečné chemické látky a pesticidy v mezinárodním obchodu jménem Evropského společenství se zrušuje.

2) Komise Evropských společenství a Rada Evropské unie nesou vlastní náklady.

3) Francouzská republika, Nizozemské království, Rakouská republika, Finská republika, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, jakož i Evropský parlament nesou vlastní náklady.

Podpisy.

* Jednací jazyk: angličtina.