ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA

12. června 2003(*)

„Volný pohyb zboží – Překážky vyplývající z jednání jednotlivců – Povinnosti členských států – Rozhodnutí nezakázat shromáždění za účelem ochrany životního prostředí, které způsobilo úplné zablokování dopravy na dálnici Brenner po dobu téměř 30 hodin – Odůvodnění – Základní práva – Svoboda projevu a svoboda shromažďování – Zásada proporcionality“

Ve věci C‑112/00,

jejímž předmětem je žádost zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 234 ES Oberlandesgericht Innsbruck (Rakousko) směřující k získání, ve sporu probíhajícím před tímto soudem mezi
      

Eugen Schmidberger, Internationale Transporte und Planzüge,

a

Rakouskou republikou,

rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu článků 30, 34 a 36 Smlouvy o ES (nyní po změně články 29 ES a 30 ES), ve spojení s článkem 5 Smlouvy o ES (nyní článek 10 ES), jakož i podmínek odpovědnosti členského státu za škody způsobené jednotlivcům porušením práva Společenství,

SOUDNÍ DVŮR

ve složení G. C. Rodríguez Iglesias, předseda, J. P. Puissochet, M. Wathelet a R. Schintgen (zpravodaj), předsedové senátů, C. Gulmann, D. A. O. Edward, P. Jann a V. Skouris, F. Macken a N. Colneric, S. von Bahr, J. N. Cunha Rodrigues a A. Rosas, soudci,

generální advokát: F. G. Jacobs,

vedoucí soudní kanceláře: H. A. Rühl, vrchní rada,

s ohledem na písemná vyjádření předložená:

–        za společnost Eugen Schmidberger, Internationale Transporte und Planzüge, K. H. Plankelem, H. Mayrhoferem a R. Schneiderem, Rechtsanwälte,

–        za Rakouskou republiku A. Riccabonou, jako zmocněncem,

–        za rakouskou vládu H. Dossim, jako zmocněncem,

–        za řeckou vládu N. Dafniou a G. Karipsiadisem, jako zmocněnci,

–        za italskou vládu U. Leanzou, jako zmocněncem, ve spolupráci s O. Fiumarou, vice avvocato generale dello Stato,

–        za nizozemskou vládu M. A. Fierstrou, jako zmocněncem,

–        za Komisi Evropských společenství J. C. Schiefererem, jako zmocněncem,

s přihlédnutím ke zprávě k jednání,

po vyslechnutí ústních vyjádření společnosti Eugen Schmidberger, Internationale Transporte und Planzüge, zastoupené R. Schneiderem, Rakouské republiky, zastoupené A. Riccabonou, rakouské vlády, zastoupené E. Riedlem, jako zmocněncem, řecké vlády, zastoupené N. Dafniou a G. Karipsiadisem, italské vlády, zastoupené O. Fiumarou, nizozemské vlády, zastoupené H. G. Sevenster, jako zmocněnkyní, finské vlády, zastoupené T. Pynnä, jako zmocněnkyní, Komise, zastoupené J. C. Schiefererem a J. Grunwaldem, jako zmocněnci, na jednání konaném dne 12. března 2002,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 11. července 2002,

vydává tento

         Rozsudek

1        Usnesením ze dne 1. února 2000, které došlo Soudnímu dvoru dne 24. března téhož roku, Oberlandesgericht Innsbruck položil na základě článku 234 ES šest předběžných otázek týkajících se výkladu článků 30, 34 a 36 Smlouvy o ES (nyní po změně články 28 ES, 29 ES a 30 ES), ve spojení s článkem 5 Smlouvy o ES (nyní článek 10 ES), jakož i podmínek odpovědnosti členského státu za škodu způsobenou jednotlivcům porušením práva Společenství.

2        Tyto otázky vyvstaly v rámci sporu mezi společností Eugen Schmidberger, Internationale Transport und Planzüge (dále jen „Schmidberger“), a Republik Österreich (dále jen „Rakouská republika“) ohledně povolení příslušných orgánů Rakouské republiky uděleného sdružení, jehož účelem je zejména ochrana životního prostředí, k uspořádání shromáždění na dálnici Brenner, jehož následkem bylo úplné zablokování dopravy na této dálnici po dobu téměř 30 hodin.

 Vnitrostátní právní rámec

3        Ustanovení § 2 Versammlungsgesetz (zákon shromažďovací) z roku 1953, ve znění pozdějších změn (dále jen VslgG), stanoví:

„1) Kdokoli si přeje uspořádat jakékoli veřejné shromáždění nebo schůzi přístupné všem bez omezení, co se týče účastníků, musí to písemně ohlásit příslušným orgánům (článek 16) nejméně 24 hodin před předpokládaným okamžikem konání schůze nebo shromáždění a musí uvést jejich účel, místo konání a hodinu. Ohlášení musí dojít příslušným orgánům nejdéle 24 hodin před začátkem shromáždění.

2) Příslušné orgány musí na žádost vydat neprodleně potvrzení. [...]“

4        Podle § 6 VslgG:

„Shromáždění, jejichž cíl je v rozporu s trestním zákonem nebo která představují nebezpečí pro veřejnou bezpečnost nebo veřejný pořádek, musí být příslušnými orgány zakázána.“

5        Ustanovení § 16 VslgG stanoví:

„Pro účely tohoto zákona se obecně ‚příslušnými orgány‘ rozumí:

a)     v místech spadajících do jejich působnosti služby federální policie;

b)     v místě sídla Landeshauptmann [předseda zemské vlády], pokud se zde nenachází žádná služba federální policie, Sicherheitsdirektion [vrchní ředitelství policie]; […]

c)     v ostatních místech Bezirksverwaltungsbehörde [správní orgán místní samosprávy Bezirk].“

6        Ustanovení § 42 odst.1 Straßenverkehrsordnung (nařízení o silničním provozu) z roku 1960, ve znění pozdějších změn (dále je „StVO“) zakazuje provoz nákladních vozidel a návěsů v sobotu od 15 hodin do 24 hodin a v neděli a v dny pracovního klidu od 0 hodin do 22 hodin, přesahuje-li maximální povolená váha nákladních vozidel a návěsů 3,5 t. Stejně tak podle odstavce 2 zmíněného ustanovení v době uvedené v odstavci 1 provoz nákladních vozidel, […], jejichž maximální povolená hmotnost je více než 7,5 t, je zakázán. Některé výjimky jsou upraveny zejména pro přepravu mléka, rychle se kazících potravin nebo zvířat na porážku (s výjimkou přepravy skotu na dálnicích).

7        Na základě § 42 odst. 6 StVO provoz nákladních vozidel, jejichž maximální povolená hmotnost je vyšší než 7,5 t, je zakázán mezi 22. hodinou a 5. hodinou; cesty zejména nízkohlučných vozidel nejsou tímto zákazem dotčeny.

8        V souladu s § 45 odst. 2 a následujícími StVO mohou být uděleny na individuální žádost a za určitých podmínek výjimky týkající se užívání silnic.

9        Ustanovení § 86 StVO stanoví:

„Průvody. Předpokládá-li se užití ulice za tímto účelem a aniž by byla dotčena jiná ustanovení, shromáždění pod širým nebem, veřejné průvody nebo místní zvyky, lidové slavnosti, průvody nebo jiná podobná shromáždění musí být ohlášeny jejich pořadateli dotyčnému správnímu orgánu tři dny předem […]“

 Věc v původním řízení a předběžné otázky

10      Ze spisu ve věci v původním řízení vyplývá, že dne 15. května 1998, sdružení Transitforum Austria Tirol, jehož cílem je ochrana „životně důležitých prostorů v regionu Alp“ uvědomilo Bezirkshauptmannschaft Innsbruck, v souladu s § 2 VslgG a 86 StVO, o konání shromáždění v pátek 12. června 1998 v 11 hodin a v sobotu 13. června 1998 v 15 hodin na dálnici Brenner (A 13), přičemž během této doby dojde uzavření veškerého provozu na této dálnici v úseku mezi odpočívadlem Europabrücke a mýtem Schönberg (Rakousko).

11      Ve stejný den předseda zmíněného sdružení uspořádal tiskovou konferenci, po které rakouské a německé sdělovací prostředky uveřejnily informace o uzavření dálnice Brenner. Rakouský a německý automobilový klub, které byly též varovány, poskytly zároveň praktické informace uživatelům této trasy tím, že zejména uvedly, že je lépe se této dálnici během dotyčné doby vyhnout.

12      Dne 21. května 1998 Bezirkshauptmannschaft požádal Sicherheitsdirektion für Tirol o pokyny k ohlášenému shromáždění. Dne 3. června 1998 Sicherheitsdirektor vydal příkaz, aby shromáždění nebylo zakázáno. Dne 10. června 1998 se konala schůze různých místních orgánů, aby byl zaručen hladký průběh zmíněného shromáždění.

13      Maje za to, že shromáždění je s ohledem na rakouské právo dovolené, Bezirkshauptmannschaft rozhodl nezakázat zmíněné shromáždění, ale nepřezkoumal, zda jeho rozhodnutí může porušit právo Společenství.

14      Toto shromáždění bylo skutečně uspořádáno na uvedeném místě a v uvedený den. Následkem toho nákladní automobily, které musely jet po dálnici Brenner, byly zablokovány v pátek 12. června 1998 od 9 hodin. Tato dálnice byla znovu otevřena k provozu v sobotu 13. června 1998 kolem 15h30, s výhradou zákazu provozu uplatněného na základě rakouského nařízení, který se týkal kamionů s hmotností více než 7,5 t v určitých hodinách v sobotu a neděli.

15      Společnost Schmidberger je podnik mezinárodní přepravy se sídlem v Rot an der Rot (Německo), který vlastní šest „tichých a čistých“ nákladních vozidel s návěsy. Jeho hlavní činnost spočívá v přepravě dřeva z Německa do Itálie a oceli z Itálie do Německa. Za tímto účelem nákladní vozidla užívají v zásadě dálnici Brenner.

16      Schmidberger podala žalobu k Landesgericht Innsbruck (Rakousko) směřující k odsouzení Rakouské republiky k náhradě škody ve výši 140 000 ATS z důvodu, že pět z jeho kamionů nemohlo užít dálnici Brenner po dobu čtyř po sobě následujících dnů kvůli tomu, že jednak čtvrtek 11. června 1998 byl v Rakousku den pracovního klidu, zatímco 13. a 14. června byly sobota a neděle, a jednak rakouské nařízení stanoví zákaz provozu kamionů nad 7,5 t během větší části víkendů a dnů pracovního klidu. Tato dálnice tvoří jedinou tranzitní trasu, kterou mohou použít jeho vozidla mezi Německem a Itálií. Nezakázání shromáždění a chybějící zásah rakouských orgánů, který by zabránil zablokování tohoto dálničního spoje, tvoří překážku volného pohybu zboží. Jelikož tato překážka nemůže být odůvodněna právem na svobodu projevu a svobodu shromažďování manifestantů, představuje porušení práva Společenství, a může tudíž zakládat odpovědnost dotyčného členského státu. V tomto případě škoda způsobená společnosti Schmidberger spočívala v zablokování jejích nákladních vozidel (50 000 ATS), fixních nákladech týkajících se řidičů (5000 ATS) a ušlém zisku vyplývajícím ze slev poskytnutých zákazníkům z důvodu podstatného zpoždění při převozu zboží a zároveň neuskutečnění šesti cest mezi Německem a Itálií (85 000 ATS).

17      Rakouská republika navrhla, aby žaloba byla zamítnuta z důvodu, že rozhodnutí nezakázat oznámené shromáždění bylo přijato po podrobném přezkoumání situace, co se týče skutkového stavu, že informace o datu uzavření dálnice Brenner byly zveřejněny předem v Rakousku, Německu i v Itálii a že toto shromáždění nezapříčinilo dopravní zácpy ani jiné nehody. Překážka volného pohybu způsobená manifestací je povolená, pokud překážka, kterou způsobí, není stálá a závažná. Posouzení dotčených zájmů musí převážit ve prospěch svobody projevu a shromažďování, neboť základní práva jsou v demokratické společnosti nedotknutelná.

18      Landesgericht Innsbruck ve svém rozsudku ze dne 23. září 1999 shledal, že nebylo možné prokázat, že kamiony společnosti Schmidberger nemohly užít dálnici Brenner dne 12. a 13. června 1998, ani že nebylo možné, aby dotyčný podnik změnil trasy, a tím se vyhnul škodě poté, co se dozvěděl o uspořádání shromáždění, a zamítl žalobu z důvodu, že tato dopravní společnost jednak nesplnila podmínky (vycházející z rakouského hmotného práva) týkající se důkazního břemene ohledně uplatňované finanční škody, a jednak nesplnila svou povinnost (vycházející z rakouského procesního práva) předložit veškeré skutečnosti, na kterých je návrh založen, které jsou nezbytné k vyřešení sporu.

19      Společnost Schmidberger pak podala odvolání proti tomuto rozsudku k Oberlandsgericht Innsbruck, který shledal, že pokud jsou dotčena práva, jako je tomu v tomto případě, která jsou alespoň částečně založená na právu Společenství, je třeba brát v úvahu požadavky práva Společenství.

20      V tomto ohledu je nezbytné nejdříve určit, zda zásada volného pohybu zboží, případně ve spojení s článkem 5 Smlouvy, ukládá členskému státu, aby zaručil volný přístup k důležitým dopravním trasám, a zda tato povinnost převládá nad základními právy, jako je svoboda projevu a svoboda shromažďování, zaručenými články 10 a 11 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“).

21      Pokud tomu tak je, předkládající soud se dále táže, zda takto zjištěné porušení práva Společenství je dostatečně závažné, aby založilo odpovědnost státu. Otázky výkladu podle něj vyvstávají zejména ohledně určení stupně přesnosti a jasnosti článků 5, 30, 34 a 36 Smlouvy.

22      V tomto případě může být odpovědnost státu založena buď na chybné normotvorbě – rakouský zákonodárce opomněl přizpůsobit nařízení týkající se svobody shromažďování povinnostem vyplývajícím z práva Společenství, a zejména zásadě volného pohybu zboží – nebo na správním porušení – příslušné vnitrostátní orgány jsou povinny, v souladu s povinností spolupráce a loajality upravenou v článku 5 Smlouvy, vykládat vnitřní právo souladně s požadavky Smlouvy v oblasti volného pohybu zboží, pokud jsou tyto povinnosti vyplývající z práva Společenství přímo použitelné.

23      Zmíněný soud si zatřetí klade otázku o povaze a výši náhrady škody založené na odpovědnosti státu. Táže se, jakým kritériím závažnosti musí odpovídat důkaz ohledně příčiny a výše škody způsobené legislativním či správním porušením práva Společenství, a chce se zejména dozvědět, zda právo na náhradu škody existuje i v případě, kdy výši škody lze prokázat pouze paušálním odhadem.

24      V poslední řadě má předkládající soud pochybnosti o vnitrostátních podmínkách uplatnění práva na náhradu škody založeného na odpovědnosti státu. Klade si otázku, zda rakouské právní předpisy týkající se důkazního břemene a povinnosti předložit veškeré skutečnosti nezbytné k vyřešení sporu dodržují zásadu právní účinnosti v rozsahu, v němž práva založená na právu Společenství nejsou vždy vymezena hned v plném rozsahu a žalobce je vystaven skutečným obtížím, co se týče přesného vymezení veškerých skutečností požadovaných rakouskou právní úpravou. V projednávaném případě je obsah práva na náhradu škody nejasný jak věcně, tak i co se týče její výše, takže je nutné položit předběžnou otázku. Odůvodnění soudu prvního stupně by přitom mohlo znemožňovat uplatnění práv založených na právu Společenství tím, že vede k zamítnutí návrhu na základě vnitrostátních právních zásad a obchází z důvodu čistě formálních relevantní otázky práva Společenství.

25      Vzhledem k tomu, že řešení sporu vyžaduje výklad práva Společenství, rozhodl Oberlandesgericht Innsbruck o přerušení řízení a položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)   Musí být zásady volného pohybu zboží ve smyslu článků 28 ES (bývalý článek 30) a dalších nebo jiných ustanovení práva Společenství vykládány v tom smyslu, že členský stát je povinen chránit důležité dopravní trasy před omezeními a překážkami jakékoli povahy buď úplně, nebo jak je to možné v rozumné míře, a to zároveň krom jiného v tom smyslu, že ohlášené shromáždění politické povahy, které se má konat na dopravní trase, nemůže být povoleno nebo musí být alespoň později rozpuštěno, pokud nebo jakmile se může konat mimo dopravní trasu se stejným dopadem na veřejnost?

2)     Představuje opomenutí členského státu uvést ve vnitrostátních předpisech týkajících se práva shromažďovacího a svobody shromažďování, že při vážení svobody shromažďování a veřejného zájmu se musí přihlížet i k zásadám práva Společenství, především základním svobodám, a v projednávaném případě zejména ustanovením o volném pohybu zboží, dostatečně závažné porušení práva Společenství, které zakládá v případě, že jsou splněny ostatní podmínky, odpovědnost členského státu podle zásad práva Společenství, pokud je kvůli zmíněnému opomenutí povoleno a koná se shromáždění politické povahy v délce 28 hodin, kvůli němuž je uzavřena trasa podstatná pro dopravu zboží uvnitř Společenství, mimo jiné, většině nákladní automobilové dopravy po dobu 4 dnů – s výjimkou krátkého přerušení v délce několika hodin – na základě obecného vnitrostátního zákazu provozu ve dny pracovního volna?

3)     Představuje rozhodnutí vnitrostátního orgánu, podle kterého ustanovení práva Společenství, zejména ustanovení týkající se volného pohybu zboží a obecné povinnosti spolupráce a loajality upravené v článku 10 ES (bývalý článek 5), nebrání shromáždění politické povahy v délce 28 hodin, kvůli němuž je trasa podstatná pro dopravu zboží uvnitř Společenství uzavřená, mimo jiné, většině nákladní automobilové dopravy po dobu 4 dnů – s výjimkou krátkého přerušení v délce několika hodin – na základě obecného vnitrostátního zákazu provozu ve dny pracovního volna, dostatečně závažné porušení práva Společenství, které zakládá odpovědnost členského státu podle zásad práva Společenství?

4)     Musí sledovaný cíl shromáždění politické povahy povoleného vnitrostátním orgánem, a sice usilovat o zdravé životní prostředí a přitáhnout pozornost k nebezpečí hrozícímu zdraví obyvatel spočívajícímu ve stálém nárůstu tranzitu nákladních vozidel, převážit nad ustanoveními práva Společenství týkajícími se volného pohybu zboží ve smyslu článku 28 ES?

5)     Může škoda založit právo na náhradu škody založené na odpovědnosti státu, i pokud poškozený, přestože může prokázat, že jsou splněny veškeré podmínky, aby realizoval zisk, spočívající v tomto případě v uskutečnění mezinárodní přepravy zboží nákladními vozidly, která využívá, ale která byla zablokována po dobu 4 dnů kvůli shromáždění trvajícímu 28 hodin, však nemůže prokázat, že konkrétní přeprava nemohla být uskutečněna?

6)     V případě záporné odpovědi na čtvrtou otázku:

Ukládají povinnost spolupráce a loajality vnitrostátních orgánů, zejména soudů, ve smyslu článku 10 ES (bývalý článek 5) a zásada efektivity nepoužít vnitrostátní pravidla hmotného nebo procesního práva, která omezují možnost dovolávat se práv přiznaných právem Společenství, jako v projednávané věci práva na náhradu škody způsobené státem, dokud obsah práva přiznaného právem Společenství nebyl úplně objasněn, po předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru, je-li to nutné?“

 K přípustnosti

26      Rakouská republika vyjádřila pochyby co se týče přípustnosti této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, když v podstatě tvrdila, že otázky položené Oberlandesgericht Insbruck jsou čistě hypotetické a irelevantní pro rozhodnutí sporu v původním řízení.

27      Žaloba společnosti Schmidberger, směřující k uplatnění odpovědnosti členského státu za porušení práva Společenství, totiž podle Rakouské republiky předpokládá, že tato společnost předloží důkaz skutečné škody způsobené tvrzeným porušením.

28      Společnosti Schmidberger se přitom před oběma vnitrostátními soudy, kterým byl spor v původním řízení předložen, nepodařilo prokázat existenci konkrétní osobní újmy – doložením tvrzení, podle kterého její nákladní vozidla musela užít dálnice Brenner v dny shromáždění, které se na ní konalo, v rámci dopravních činností mezi Německem a Itálií – ani, popřípadě, že dodržela svou povinnost omezit škodu, kterou údajně utrpěla, vysvětlením, z jakých důvodů nemohla využít jiné trasy než té, která byla uzavřena.

29      Za těchto okolností odpověď na položené otázky není nezbytná k tomu, aby předkládající soud mohl o věci rozhodnout, anebo přinejmenším je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce předčasná, dokud nebyly před výše zmíněným soudem plně zjištěny podstatné skutečnosti a důkazy.

30      V tomto ohledu je třeba připomenout, že z ustálené judikatury vyplývá, že postup stanovený v článku 234 ES je nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, díky němuž Soudní dvůr poskytuje vnitrostátním soudům výklad práva Společenství, jenž je pro ně nezbytný k vyřešení sporů, které tyto soudy mají rozhodnout (viz zejména rozsudky ze dne 18. října 1990, Dzodzi, C‑297/88 a C‑197/89, Recueil, s. I‑3763, bod 33; ze dne 8. listopadu 1990, Gmurzynska-Bscher, C‑231/89, Recueil, s. I‑4003, bod 18; ze dne 16. července 1992, Meilicke, C‑83/91, Recueil, s. I‑4871, bod 22, a ze dne 17. listopadu 2002, Baumbast a R, C‑413/99, Recueil, s. I‑7091, bod 31).

31      V rámci této spolupráce je věcí vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen, jenž má jako jediný přímou znalost skutkového základu sporu a musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání svého rozsudku, tak i relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. V důsledku toho, jestliže se položené otázky týkají výkladu práva Společenství, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (viz zejména rozsudky ze dne 15. prosince 1995, Bosman, C‑415/93, Recueil, s. I‑4921, bod 59; ze dne 13. března 2001, PreussenElektra, C‑379//98, Recueil, s. I‑2099, bod 38; ze dne 10. prosince 2002, Der Weduwe, C‑153/00, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 31, a ze dne 21. ledna 2003, Bacardi-Martini a Cellier des Dauphins, C‑318/00, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 41).

32      Soudní dvůr nicméně rovněž judikoval, že za výjimečných podmínek mu přísluší zkoumat podmínky, za kterých mu byla věc předložena vnitrostátním soudem (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek PreussenElektra, bod 39). Duch spolupráce, který musí vládnout při fungování řízení o předběžné otázce, totiž znamená, že vnitrostátní soud musí zase brát ohled na úkol svěřený Soudnímu dvoru, jímž je podílet se na výkonu spravedlnosti ve členských státech, a nikoli formulovat poradní nálezy k obecným nebo hypotetickým otázkám (výše uvedené rozsudky Bosman, bod 60; Der Weduwe, bod 32, a Bacardi-Martini a Cellier des Dauphins, bod 42).

33      Soudní dvůr tak měl za to, že nemůže rozhodnout o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem, je-li zjevné, že výklad nebo posouzení platnosti předpisu Společenství, o které vnitrostátní soud požádal, nemají žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také pokud Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny (viz výše uvedené rozsudky Bosman, bod 61, a Bacardi-Martini a Cellier des Dauphins, bod 43).

34      V daném případě je nutno konstatovat, že není zjevné, že otázky položené předkládajícím soudem spadají pod jeden z případů, na které se vztahuje judikatura uvedená v předchozím bodu.

35      Žaloba podaná společností Schmidberger totiž směřuje k odsouzení Rakouské republiky k náhradě škody, která byla této společnosti způsobena tvrzeným porušením práva Společenství spočívajícím v tom, že rakouské orgány nezakázaly shromáždění, které způsobilo úplné zablokování dopravy na dálnici Brenner po dobu téměř 30 hodin bez přerušení.

36      Z toho vyplývá, že žádost o výklad práva Společenství podaná předkládajícím soudem spadá nepochybně do rámce skutečného sporu mezi účastníky původního řízení, který tedy nelze považovat za hypotetický.

37      Z předkládacího usnesení navíc vyplývá, že vnitrostátní soud předložil přesně a podrobně důvody, na základě kterých považuje k vyřešení sporu, který mu byl předložen, za nezbytné položit Soudnímu dvoru různé otázky výkladu práva Společenství, k nimž patří zejména otázka týkající se skutečností, k nimž se má přihlížet při dokazování škody, kterou údajně utrpěla společnost Schmidberger.

38      Krom toho z vyjádření předložených členskými státy v odpověď na oznámení předkládacího usnesení a Komisí, v souladu s článkem 23 statutu Soudního dvora, vyplývá, že informace obsažené v tomto usnesení jim umožnily zaujmout užitečné stanovisko ke všem otázkám předloženým Soudnímu dvoru.

39      Je třeba dodat, že z čl. 234 druhého pododstavce ES jasně vyplývá, že vnitrostátnímu soudu přísluší rozhodnout, v jakém stadiu řízení je důvodné položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru (viz rozsudky ze dne 10. března 1981, Irish Creamery Milk Suppliers Association a další, 36/80 a 71/80, Sb. rozh. s. 735, bod 5, a ze dne 30. března 2000, Jämo, C‑236/98, Recueil, s. I‑2189, bod 30).

40      Je též nesporné, že předkládající soud právně dostačujícím způsobem vymezil skutkový i právní rámec, v němž předložil svou žádost o výklad práva Společenství, a že poskytl Soudnímu dvoru veškeré informace potřebné k užitečné odpovědi na uvedenou otázku.

41      Krom toho se nezdá být nelogické, že předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby nejprve určil, jaké druhy škody lze zohlednit v rámci odpovědnosti členského státu v případě porušení práva Společenství tímto členským státem – a vyzývá jej zejména k tomu, aby objasnil otázku, zda náhrada škody závisí pouze na škodě skutečně způsobené, nebo zda zahrnuje zároveň paušálně vyčíslený ušlý zisk, jakož i otázku, do jaké míry se poškozený musí pokusit zabránit této škodě nebo ji zmírnit – před tím, než tento soud rozhodne o různých konkrétních důkazech, které byly uznány za relevantní Soudním dvorem v rámci posouzení skutečné škody způsobené společnosti Schmidberger.

42      V poslední řadě, v rámci žaloby na náhradu škody vůči členskému státu se předkládající soud netáže Soudního dvora pouze na podmínku vztahující se k existenci škody a na druhy škody, které mohou být způsobeny, a na příslušné způsoby jejich dokazování, ale zároveň pokládá za nezbytné položit několik otázek ohledně jiných podmínek, které musí být splněny k založení této odpovědnosti, a zejména ohledně toho, zda počínání příslušných vnitrostátních orgánů ve sporu, který je předmětem původního řízení, je porušením práva Společenství a zda toto porušení je takové povahy, aby zakládalo právo poškozeného na náhradu škody.

43      S ohledem na souhrn předcházejících úvah nelze tvrdit, že ve věci v původním řízení by Soudní dvůr odpovídal na otázku zjevně hypotetickou či nerelevantní pro rozhodnutí, které má předkládající soud vydat.

44      Z uvedených úvah naopak vyplývá, že otázky položené tímto soudem odpovídají objektivní potřebě pro rozhodnutí sporu, který tento soud řeší a v rámci kterého má vydat rozhodnutí, které bude moci zohlednit rozsudek Soudního dvora, a informace, které byly Soudnímu dvoru poskytnuty zejména v předkládacím usnesení, mu umožní podat na zmíněné otázky užitečnou odpověď.

45      V důsledku toho je žádost Oberlandesgericht Innsbruck o rozhodnutí o předběžné otázce přípustná.

 K předběžným otázkám

46      Na úvod je vhodné zdůraznit, že otázky, které položil předkládající soud, zahrnují dva problémy, které spolu sice souvisejí, ale přesto jsou odlišné.

47      Předkládající soud se totiž na jedné straně táže Soudního dvora, zda úplné uzavření dálnice Brenner nepřetržitě po dobu téměř 30 hodin, ke kterému došlo za takových podmínek jako ve sporu, který je předmětem původního řízení, představuje překážku, která není slučitelná s volným pohybem zboží, a musí být proto považována za porušení práva Společenství. Na druhé straně se otázky vztahují konkrétněji k podmínkám, na základě kterých může vzniknout odpovědnost členského státu za škody způsobené jednotlivcům porušením práva Společenství.

48      Co se týká posledně zmíněné otázky, předkládající soud žádá zejména o upřesnění k otázce, zda a případně do jaké míry za takových podmínek jako ve věci v původním řízení, která je mu předložena, má porušení práva Společenství – pokud bylo prokázáno – charakter dostatečně zjevný a závažný pro vznik odpovědnosti příslušného členského státu. Předkládající soud se zároveň táže Soudního dvora na povahu a důkaz škody, která má být nahrazena.

49      Jelikož tato druhá řada otázek logicky vyžaduje přezkoumání pouze v případě, že na první otázku, která je vymezena v první větě bodu 47 tohoto rozsudku, bude odpověděno kladně, je třeba, aby Soudní dvůr rozhodl nejdříve o jednotlivých aspektech vznesených v rámci výše zmíněné problematiky, která je v podstatě předmětem první a čtvrté otázky.

50      Ve světle skutečností, které vyplývají ze spisu ve věci v původním řízení předaného předkládajícím soudem a z písemných a ústních vyjádření předložených Soudnímu dvoru, je třeba chápat zmíněné otázky jako směřující k určení, zda skutečnost, že příslušné orgány členského státu nezakázaly shromáždění, jehož účelem je v zásadě ochrana životního prostředí, které vedlo k úplnému zablokování důležitého komunikačního spoje, jakým je dálnice Brenner, nepřetržitě po dobu téměř 30 hodin, představuje neodůvodněnou překážku základní zásadě volného pohybu zboží upravené v článcích 30 a 34 Smlouvy, případně vykládaných ve spojení s článkem 5 Smlouvy.

 K existenci překážky volnému pohybu zboží

51      V tomto ohledu je důležité předeslat, že volný pohyb zboží tvoří jednu ze základních zásad Společenství.

52      Článek 3 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 3 ES), který je zařazený v první části Smlouvy o ES s názvem „Zásady“, stanoví pod písm. c), že pro účely vymezené v článku 2 této smlouvy činnost Společenství zahrnuje vnitřní trh, který se vyznačuje odstraněním překážek mezi členskými státy, zejména volného pohybu zboží.

53      Článek 7a Smlouvy o ES (nyní po změně článek 14 ES) stanoví v druhém pododstavci, že vnitřní trh zahrnuje prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb zboží v souladu s ustanoveními této smlouvy.

54      Tato základní zásada je provedena zejména v článcích 30 a 34 Smlouvy.

55      Konkrétně článek 30 stanoví, že množstevní omezení dovozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem jsou mezi členskými státy zakázána. Stejně tak článek 34 zakazuje mezi členskými státy množstevní omezení vývozu a opatření s rovnocenným účinkem.

56      Od vydání rozsudku ze dne 11. července 1974, Dassonville (8/74, Recueil, s. 837, bod 5), je ustálenou judikaturou, že tato ustanovení, nahlížená ve svém kontextu, musí být chápána jako ustanovení směřující k odstranění veškerých přímých či nepřímých, stávajících či potenciálních překážek, které by bránily obchodu uvnitř Společenství (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 9. prosince 1997, Komise v. Francie, C‑265/95, Recueil, s. I‑6959, bod 29).

57      Soudní dvůr tak zejména judikoval, že jako prostředek, který je nezbytný k realizaci trhu bez vnitřních hranic, článek 30 Smlouvy nezakazuje pouze opatření státního původu, která sama vytvářejí omezení obchodu mezi členskými státy, ale může být použit i tehdy, pokud členský stát nepřijal požadovaná opatření, aby odstranil překážky bránící volnému pohybu zboží, jejichž příčiny nejsou státního původu (výše uvedený rozsudek Komise v. Francie, bod 30).

58      Skutečnost, že některý členský stát nezasáhne nebo případně nepřijme dostatečná opatření, aby odstranil překážky bránící volnému pohybu zboží, vytvořené zejména v důsledku akcí jednotlivců na jeho území zaměřených proti výrobkům ostatních členských států, může narušovat obchod uvnitř Společenství stejně jako konání (výše uvedený rozsudek Komise v. Francie, bod 31).

59      Následkem toho články 30 a 34 Smlouvy ukládají členským státům nejenom povinnost, že samy nesmějí přijímat akty, které mohou představovat překážku obchodu, nebo si počínat tak, aby z tohoto jednání taková překážka vyplývala, ale ve spojení s článkem 5 Smlouvy jim rovněž ukládají povinnost přijmout veškerá nezbytná a vhodná opatření, aby na svém území zajistily dodržování této základní svobody (výše uvedený rozsudek Komise v. Francie, bod 32). V souladu s uvedeným článkem 5 totiž členské státy přijmou veškerá obecná i zvláštní opatření k zajištění plnění závazků, které vyplývají z této smlouvy, a zdrží se jakýchkoli opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů této smlouvy.

60      Vzhledem k základní úloze přiznané volnému pohybu zboží v systému Společenství, a zejména jejímu významu pro správnou funkci vnitřního trhu, tento závazek, ukládající každému členskému státu, aby zaručil volný pohyb výrobků na svém území tak, že přijme nezbytná a vhodná opatření za účelem odstranit veškeré překážky vycházející z aktů jednotlivců, platí, aniž by bylo namístě rozlišovat podle toho, zda jsou takovými akty dotčeny dovozní či vývozní toky, nebo pouhý tranzit zboží.

61      Z bodu 53 výše uvedeného rozsudku Komise v. Francie totiž vyplývá, že věc, která vedla k vydání tohoto rozsudku, se netýkala pouze dovozu, ale i tranzitu výrobků pocházejících z jiných členských států přes Francii.

62      Z toho plyne, že pokud jde o takovou situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, jsou příslušné vnitrostátní orgány, pokud jsou vystaveny překážkám účinného výkonu základní svobody přiznané Smlouvou, jako je volný pohyb zboží, které plynou z činností soukromých osob, povinny přijmout přiměřená opatření k zaručení této svobody v příslušném členském státě, přestože, jako je tomu ve věci v původním řízení, je toto zboží pouze prováženo přes Rakousko, aby bylo dopraveno do Itálie nebo do Německa.

63      Je třeba dodat, že výše zmíněná povinnost členského státu je o to podstatnější, jedná-li se o hlavní dálniční spoj, kterým je dálnice Brenner, jež představuje jednu z hlavních pozemních komunikací pro obchodní výměnu mezi severní Evropou a severem Itálie.

64      Z předchozích úvah vyplývá, že skutečnost, že příslušné orgány členského státu nezakázaly shromáždění, které způsobilo úplnou blokádu důležitého komunikačního spoje, kterým je dálnice Brenner, nepřetržitě na téměř 30 hodin, je s to omezit obchod se zbožím uvnitř Společenství, a musí tudíž být považována za opatření s účinkem rovnocenným množstevnímu omezení, v zásadě neslučitelné se závazky, které plynou z práva Společenství, vyplývajícími z článků 30 a 34 Smlouvy, vykládaných ve spojení s článkem 5 Smlouvy, pokud tento nedostatek zákazu nemůže být objektivně odůvodněn.

 K případnému odůvodnění překážky

65      V rámci čtvrté otázky se předkládající soud v podstatě táže, zda účel shromáždění z 12. a 13. června 1998 – během kterého manifestanti chtěli přitáhnout pozornost veřejnosti k ohrožení životního prostředí a veřejného zdraví způsobenému stále se zvyšujícím provozem nákladních vozidel na dálnici Brenner a podnítit příslušné orgány k tomu, aby posílily opatření ke snížení tohoto provozu a znečištění ve vysoce citlivém regionu Alp, které z něj vyplývá – může způsobit, že není třeba plnit závazky vznikající z práva Společenství v oblasti volného pohybu zboží.

66      I když ochrana životního prostředí a veřejného zdraví, zejména ve výše zmíněném regionu, může za určitých podmínek představovat legitimní cíl obecného zájmu, který může odůvodňovat omezení základních svobod zaručených Smlouvou, k nimž patří volný pohyb zboží, je vhodné poukázat, jak to učinil generální advokát v bodu 54 svého stanoviska, na to, že konkrétní cíle výše zmíněného shromáždění nejsou jako takové rozhodující v kontextu takového soudního řízení, jako je řízení zahájené společností Schmidberger, které směřuje k založení odpovědnosti členského státu za tvrzené porušení práva Společenství, které je vyvozováno z toho, že vnitrostátní orgány nezabránily vzniku překážky provozu na dálnici Brenner.

67      Za účelem stanovení podmínek, za kterých může být založena odpovědnost členského státu, zvláště co se týká otázky, zda členský stát porušil právo Společenství, je totiž nutné brát v úvahu pouze jednání či opomenutí přičitatelná zmíněnému členskému státu.

68      V tomto případě je tedy třeba přihlížet výhradně k cíli sledovanému vnitrostátními orgány při jejich rozhodnutí o konkludentním povolení nebo o nezakázání výše zmíněného shromáždění.

69      V tomto ohledu přitom ze spisu ve věci v původním řízení vyplývá, že rakouské orgány vycházely z úvah souvisejících s ochranou základních práv manifestantů v oblasti svobody projevu a svobody shromažďovací, která jsou zakotvena a zaručena EÚLP a rakouskou ústavou.

70      V předkládacím usnesení vnitrostátní soud též zmiňuje otázku, zda zásada volného pohybu zboží zaručená Smlouvou má přednost před výše zmíněnými základními právy.

71      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury jsou základní práva nedílnou součástí obecných právních zásad, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje, přičemž za tímto účelem vychází z ústavních tradic společných členským státům, jakož i z poznatků, které skýtají mezinárodně právní instrumenty týkající se ochrany lidských práv, na jejichž tvorbě členské státy spolupracovaly nebo k nimž přistoupily. Zvláštní význam přísluší v této souvislosti EÚLP (viz zejména rozsudky ze dne 18. června 1991, ERT, C‑260/89, Recueil, s. I‑2925, bod 41; ze dne 6. března 2001, Connolly v. Komise, C‑274/99 P, Recueil, s. I‑1611, bod 37, a ze dne 22. října 2002, Roquette Frères, C‑94/00, Recueil, s. I‑9011, bod 25).

72      Zásady vycházející z této judikatury byly potvrzeny v preambuli Jednotného evropského aktu a poté v čl. F odst. 2 Smlouvy o Evropské unii (výše uvedený rozsudek Bosman, bod 79). Podle tohoto ustanovení „Unie ctí základní práva zaručená Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod podepsanou v Římě dne 4. listopadu 1950 a ta, jež vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, jako obecné zásady práva Společenství“.

73      Z toho plyne, že opatření neslučitelná s ochranou takto přiznaných lidských práv nejsou ve Společenství přijatelná (viz zejména výše uvedený rozsudek ERT, bod 41, a rozsudek ze dne 29. května 1997, Kremzow, C‑299/95, Recueil, s. I‑2629, bod 14).

74      Jelikož Společenství, jakož i členské státy jsou tímto způsobem vázány ctít základní práva, představuje ochrana těchto práv oprávněný zájem, který v zásadě odůvodňuje omezení povinností stanovených právem Společenství, i pokud vyplývají z takové základní svobody zaručené Smlouvou, jako je volný pohyb zboží.

75      Je proto ustálenou judikaturou, že spadá-li vnitrostátní situace do působnosti práva Společenství, jako je tomu ve věci v původním řízení, je Soudní dvůr, je-li mu podána žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, povinen poskytnout všechny prvky výkladu nezbytné k tomu, aby vnitrostátní soud posoudil soulad této situace se základními právy, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje, tak jak vyplývají zejména z EÚLP (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 30. září 1987, Demirel, 12/86, Recueil, s. 3719, bod 28).

76      V daném případě se vnitrostátní orgány opíraly o nezbytnost chránit základní práva zaručená EÚLP a ústavou příslušného členského státu, aby povolily omezení jedné ze základních svobod zakotvených ve Smlouvě.

77      V projednávané věci tudíž vyvstává otázka nezbytnosti uvést v soulad požadavky ochrany základních práv ve Společenství s požadavky vyplývajícími ze základní svobody zakotvené ve Smlouvě, a konkrétněji otázka příslušného rozsahu svobody projevu a svobody shromažďovací, které jsou zaručeny články 10 a 11 EÚLP, a volného pohybu zboží v případě, kdy svoboda projevu a svoboda shromažďovací jsou uplatňovány jako odůvodnění omezení volného pohybu zboží.

78      K tomu je třeba zaprvé poznamenat, že volný pohyb zboží představuje sice jednu ze základních zásad v systému Smlouvy, ale může být za určitých podmínek předmětem omezení z důvodů vyjmenovaných v článku 36 této Smlouvy nebo na základě kategorických požadavků obecného zájmu uznávaných v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora od vydání rozsudku ze dne 20. února 1979, Rewe-Zentral, zvaného „Cassis de Dijon“ (120/78, Recueil, s. 649).

79      Zadruhé, jsou-li základní práva dotčená ve věci v původním řízení výslovně uznána EÚLP a tvoří základy demokratické společnosti, ze samotného znění odstavce 2 článků 10 a 11 této úmluvy však vyplývá, že svoboda projevu a svoboda shromažďovací mohou být rovněž předmětem omezení odůvodněných cíli obecného zájmu, pokud jsou tyto odchylky upravené zákonem, vycházejí z jednoho nebo několika s ohledem na výše zmíněná ustanovení legitimních cílů a jsou nezbytné v demokratické společnosti, to znamená, jsou odůvodněné naléhavou společenskou potřebou, a zejména přiměřené sledovanému legitimnímu cíli (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 26. června 1997, Familiapress, C‑368/95, Recueil, s. I‑3689, bod 26, a ze dne 11. července 2002, Carpenter, C‑60/00, Recueil, s. I‑6279, bod 42, a také ESLP, rozsudek Steel a další v. Spojené království ze dne 23. září 1998, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-VII, § 101).

80      Práva na svobodu projevu a svobodu pokojného shromažďování zaručená EÚLP nejsou ani – na rozdíl od jiných základních práv zakotvených v téže úmluvě, jako je právo každého na život nebo zákaz mučení a nelidských či ponižujících trestů nebo zacházení, která nepřipouští žádná omezení – absolutními výsadami, ale musejí být brána v úvahu s ohledem na svou funkci ve společnosti. Výkon těchto práv může tedy být omezen v rozsahu, v němž tato omezení skutečně odpovídají cílům obecného zájmu a nepředstavují, vzhledem k cíli sledovanému těmito omezeními, nepřiměřený a neúnosný zásah, jímž by byla ohrožena samotná podstata chráněných práv (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 8. dubna 1992, Komise v. Německo, C‑62/90, Recueil, s. I‑2575, bod 23, a ze dne 5. října 1994, X v. Komise, C‑404/92 P, Recueil, s. I‑4737, bod 18).

81      Za těchto podmínek je třeba zvážit proti sobě stojící zájmy a určit, vzhledem k veškerým okolnostem každého jednotlivého případu, zda byla dodržena správná rovnováha mezi těmito zájmy.

82      V tomto ohledu mají příslušné orgány širokou posuzovací pravomoc. Je však třeba prověřit, zda jsou omezení obchodu uvnitř Společenství přiměřená vzhledem k sledovanému legitimnímu cíli, kterým je v daném případě ochrana základních práv.

83      Co se týká věci v původním řízení, je nutné zdůraznit, že okolnosti, které ji charakterizují, se zřetelně odlišují od situace ve věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Komise v. Francie, na nějž se odvolává Schmidberger jako na relevantní precedent v kontextu žaloby, kterou podala v Rakousku.

84      Ve srovnání se skutkovým stavem, z něhož Soudní dvůr vycházel v bodech 38 až 53 výše uvedeného rozsudku Komise v. Francie, je vhodné poukázat na to, že se zaprvé shromáždění v původním řízení konalo po podání žádosti o povolení předložené na základě vnitrostátního práva a poté, co příslušné orgány rozhodly jej nezakázat.

85      Zadruhé, z důvodu přítomnosti manifestantů na dálnici Brenner byl dopravní provoz omezen pouze na jediné dopravní trase, jednorázově a po dobu necelých 30 hodin. Překážka volnému pohybu zboží plynoucí ze zmíněného shromáždění měla navíc omezený rozsah ve srovnání se zeměpisným rozsahem a vnitřní závažností narušení, ke kterému došlo ve věci, jež vedla k vydání výše uvedeného rozsudku Komise v. Francie.

86      Zatřetí není zpochybňováno, že při zmíněném shromáždění občané vykonávali svá základní práva veřejně projevovat názory, které považují za důležité v životě společnosti; zároveň je nesporné, že cílem této veřejné manifestace nebylo zamezení výměny zboží konkrétního druhu či původu. Naopak ve výše uvedené věci Komise v. Francie bylo sledovaným cílem manifestantů jasně zamezení oběhu určitých výrobků pocházejících z jiných členských států než Francouzské republiky, a to nikoli pouze zamezením dopravy dotyčného zboží, ale též ničením tohoto zboží směřujícího do Francie nebo při tranzitu Francií, a dokonce když bylo zboží již vystaveno v obchodech dotyčného členského státu.

87      Začtvrté je vhodné připomenout, že v daném případě příslušné orgány přijaly různá organizační a doprovodná opatření, aby se co nejvíce omezilo narušení silniční dopravy. Výše zmíněné orgány včetně policejních sil, pořadatelé manifestace a různé automobilové asociace zejména spolupracovali, aby zaručili řádný průběh shromáždění. Dlouho přede dnem, kdy se shromáždění mělo konat, zahájila média a automobilové kluby rozsáhlou informační kampaň jak v Rakousku, tak v sousedních zemích a byly určeny různé alternativní dopravní trasy, takže dotčené hospodářské subjekty byly řádně informovány o omezení dopravy v den a v místě předpokládaného shromáždění, a mohly tak včas přijmout veškerá nezbytná opatření, aby těmto omezením čelily. Navíc byla přijata pořádková opatření přímo na místě, kde se shromáždění mělo konat.

88      Krom toho není sporu, že izolovaná akce, o kterou se v tomto případě jedná, nevyvolala všeobecný pocit nebezpečí, který by měl odstrašující účinek na obchodní toky uvnitř Společenství jako celek, na rozdíl od závažných a opakovaných narušování veřejného pořádku ve věci, která vedla k vydání výše uvedeného rozsudku Komise v. Francie.

89      Konečně co se týká jiných možností společnosti Schmidberger vzhledem ke zmíněné manifestaci, je třeba mít s přihlédnutím k široké posuzovací pravomoci členských států za to, že za takových podmínek jako v projednávaném případě příslušné vnitrostátní orgány mohly usoudit, že úplný zákaz zmíněného shromáždění by představoval nepřijatelný zásah do základních práv manifestantů shromažďovat se a pokojně a veřejně vyjadřovat své názory.

90      Uložení přísnějších podmínek týkajících se jak místa – např. na okraji dálnice vedoucí přes Brenner – tak doby trvání – omezení pouze na několik hodin – dotyčného shromáždění by mohlo být chápáno jako nadměrné omezení, které by mohlo zbavit akci podstatné části jejího významu. Pokud příslušné vnitrostátní orgány musí usilovat o to, aby co nejvíce omezily nevyhnutelné účinky, které má manifestace na veřejné silnici na svobodu pohybu, musí poměřovat tento zájem se zájmem manifestantů, kteří chtějí přitáhnout pozornost veřejnosti k cílům této akce.

91      Je sice pravda, že akce takového druhu s sebou zpravidla přinášejí určité nepříjemné následky pro osoby, které se akce neúčastní, zejména co se týče svobody pohybu, avšak tyto nepříjemné následky je v zásadě třeba strpět, je-li sledovaným cílem v podstatě veřejné a legitimní vyjádření názoru.

92      V tomto ohledu Rakouská republika tvrdí, aniž by jí bylo v tomto bodu oponováno, že veškerá možná náhradní řešení by každopádně obnášela riziko obtížně kontrolovatelných reakcí způsobilých zapříčinit daleko závažnější narušení obchodu uvnitř Společenství a veřejného pořádku, jako jsou nepovolené manifestace, střety mezi zastánci a odpůrci hnutí, které pořádá manifestaci, nebo násilné akty ze strany manifestantů, kteří se cítí být poškození při výkonu svých základních práv.

93      Následkem toho vnitrostátní orgány s přihlédnutím k široké posuzovací pravomoci, která jim musí být v této záležitosti přiznána, mohly mít důvodně za to, že legitimního cíle zmíněné manifestace nebylo možné dosáhnout jinými opatřeními, která by méně omezovala obchod uvnitř Společenství.

94      S ohledem na předcházející úvahy je tedy třeba odpovědět na první a čtvrtou otázku tak, že skutečnost, že příslušné orgány členského státu za takových okolností jako ve věci v původním řízení nezakázaly shromáždění, není v rozporu s články 30 a 34 Smlouvy, ve spojení s jejím článkem 5.

 K podmínkám odpovědnosti členského státu

95      Z odpovědi na první a čtvrtou otázku vyplývá, že vzhledem ke všem okolnostem v takové věci, o níž rozhoduje předkládající soud, nelze příslušným vnitrostátním orgánům vytýkat porušení práva Společenství, které by zakládalo odpovědnost dotyčného státu.

96      Za těchto podmínek není namístě rozhodovat o ostatních položených otázkách, které se týkají podmínek založení odpovědnosti členského státu za škody způsobené jednotlivcům z důvodu porušení práva Společenství tímto členským státem.

 K nákladům řízení

97      Výdaje vzniklé rakouské, řecké, italské, nizozemské a finské vládě a Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

rozhodl o otázkách, které mu byly předloženy Oberlandesgericht Insbruck usnesením ze dne 1. února 2000, takto:

Skutečnost, že příslušné orgány členského státu za takových okolností jako v původním řízení nezakázaly shromáždění, není v rozporu s články 30 a 34 Smlouvy o ES (nyní po změně články 28 ES a 29 ES), ve spojení s článkem 5 Smlouvy o ES (nyní článek 10 ES).

Rodríguez Iglesias Puissochet Wathelet

Schintgen Gulmann Edward

Jann Skouris Macken

Colneric          von Bahr 

Cunha Rodrigues          Rosas 

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 12. června 2003.

Vedoucí soudní kanceláře          Předseda

R. Grass          G. C. Rodríguez Iglesias

* Jednací jazyk: němčina.