ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA

19. února 2002(*)

„Stavovská organizace – Vnitrostátní advokátní komora – Právní úprava výkonu povolání komorou – Zákaz společného výkonu činnosti advokátů a auditorů – Článek 85 Smlouvy o ES (nyní článek 81 ES) – Sdružení podniků – Omezení hospodářské soutěže – Odůvodnění – Článek 86 Smlouvy o ES (nyní článek 82 ES) – Podnik nebo seskupení podniků – Články 52 a 59 Smlouvy o ES (nyní po změně články 43 ES a 49 ES) – Použitelnost – Omezení – Odůvodnění“

Ve věci C‑309/99,

jejímž předmětem je žádost předložená Soudnímu dvoru na základě článku 234 ES Raad van State (Nizozemsko), směřující k získání, ve sporech probíhajících před posledně uvedeným soudem mezi

J. C. J. Woutersem,

J. W. Savelberghem,

Price Waterhouse Belastingadviseurs BV

a

Algemene Raad van de Nederlandse Orde van Advocaten,

za přítomnosti:

Raad van de Balies van de Europese Gemeenschap,

rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu čl. 3 písm. g) Smlouvy o ES [nyní po změně čl. 3 odst. 1 písm. g) ES], článku 5 Smlouvy o ES (nyní článek 10 ES), článků 52 a 59 Smlouvy o ES (nyní po změně článků 43 ES a 49 ES), jakož i článků 85, 86 a 90 Smlouvy o ES (nyní článků 81 ES, 82 ES a 86 ES),

SOUDNÍ DVŮR,

ve složení G. C. Rodríguez Iglesias, předseda, P. Jann, F. Macken a N. Colneric, a S. von Bahr, předsedové senátů, C. Gulmann, D. A. O. Edward, A. La Pergola, J.-P. Puissochet, M. Wathelet (zpravodaj), R. Schintgen, V. Skouris a J. N. Cunha Rodrigues, soudci,

generální advokát: P. Léger,

vedoucí soudní kanceláře: H. von Holstein, náměstek vedoucího soudní kanceláře,

s ohledem na písemná vyjádření předložená:

–        za J. C. J. Wouterse H. Gilliamsem a M. Wladimiroffem, advocaten,

–        za J. W. Savelbergha a Price Waterhouse Belastingadviseurs BV D. van Liedekerkem a G. J. Kemperem, advocaten,

–        za Algemene Raad van de Nederlandse Orde van Advocaten O. W. Brouwerem, F. P. Louisem a S. C. van Es, advocaten,

–        za Raad van de Balies van de Europese Gemeenschap P. Glazenerem, advocaat,

–        za nizozemskou vládu M. A. Fierstrou, jako zmocněncem,

–        za dánskou vládu J. Moldem, jako zmocněncem,

–        za německou vládu A. Dittrichem a W. D. Plessingem, jako zmocněnci,

–        za francouzskou vládu K. Rispal-Bellanger, R. Loosli-Surrans a F. Millionem, jako zmocněnci,

–        za rakouskou vládu C. Stix-Hackl, jako zmocněnkyní,

–        za portugalskou vládu L. Fernandesem, jako zmocněncem,

–        za švédskou vládu A. Krusem, jako zmocněncem,

–        za Lichtenštejnské knížectví C. Büchelem, jako zmocněncem,

–        za Komisi Evropských společenství W. Wilsem a B. Monginem, jako zmocněnci,

s přihlédnutím ke zprávě k jednání,

po vyslechnutí ústních vyjádření J. C. J. Wouterse, zastoupeného H. Gilliamsem, J. W. Savelbergha a Price Waterhouse Belastingadviseurs BV, zastoupených D. van Liedekerkem a G. J. Kemperem, Algemene Raad van de Nederlandse Orde van Advocaten, zastoupené O. W. Brouwerem a W. Knibbelerem, advocaat, Raad van de Balies van de Europese Gemeenschap, zastoupené P. Glazenerem, nizozemské vlády, zastoupené J. S. van den Oosterkampem, jako zmocněncem, německé vlády, zastoupené A. Dittrichem, francouzské vlády, zastoupené F. Millionem, lucemburské vlády zastoupené N. Mackelem, jako zmocněncem, ve spolupráci s J. Welterem, avocat, švédské vlády, zastoupené I. Simforsem, jako zmocněncem, a Komise, zastoupené W. Wilsem, na jednání konaném dne 12. prosince 2000,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 10. července 2001,

vydává tento

Rozsudek

1        Rozsudkem ze dne 10. srpna 1999, došlým Soudnímu dvoru dne 13. srpna 1999, položil Raad van State podle článku 234 ES devět předběžných otázek týkajících se výkladu čl. 3 písm. g) Smlouvy o ES [nyní po změně čl. 3 odst. 1 písm. g) ES], článku 5 Smlouvy o ES (nyní po změně článek 10 ES), článků 52 a 59 Smlouvy o ES (nyní po změně články 43 ES a 49 ES), jakož i článků 85, 86 a 90 Smlouvy o ES (nyní po změně články 81 ES, 82 ES a 86 ES).

2        Tyto otázky byly vzneseny v souvislosti s žalobami podanými zejména advokáty proti zamítnutí ze strany Arrondissementsrechtbank te Amsterdam zrušení rozhodnutí Nederlandse Orde van Advocaten (nizozemské advokátní komory), kterými se zamítá zrušení rozhodnutí kontrolních výborů advokátních komor v okresech Amsterdam a Rotterdam, jimiž se jim zakazuje vykonávat činnost advokáta společně s auditory.

 Vnitrostátní právní rámec

3        Článek 134 Ústavy Nizozemského království se týká zakládání a právního režimu veřejnoprávních korporací. Stanoví:

„1.      Profesní a jiné veřejnoprávní korporace mohou být zakládány a rozpouštěny zákonem nebo na základě zákona.

2.      Zákon stanoví úkoly a organizaci těchto veřejnoprávních korporací, jejich složení a pravomoci jejich řídících orgánů, jakož i veřejnost jejich jednání. Jejich řídící orgány mohou zákonem nebo na základě zákona nabývat nařizovací pravomoc.

3.      Zákon upravuje dohled nad řídícími orgány. Jejich rozhodnutí mohou být zrušena pouze z důvodu porušení práva nebo veřejného zájmu.“

 Advocatenwet

4        Podle tohoto ustanovení byl přijat zákon ze dne 23. června 1952, kterým se zřizuje nizozemská advokátní komora a upravuje jednací řád a disciplinární pravidla platná pro advokáty a státní zástupce (dále jen „Advocatenwet“).

5        Podle čl. 17 odst. 1 a 2 tohoto zákona:

„1.       Všichni advokáti zapsaní v Nizozemsku společně tvoří nizozemskou advokátní komoru, která je veřejnoprávní korporací ve smyslu článku 134 Ústavy se sídlem v Haagu.

2.      Všichni advokáti zapsaní u stejného soudu tvoří advokátní komoru dotyčného okresu.“

6        Článek 18 odst. 1 a čl. 22 odst. 1 Advocatenwet stanoví, že nizozemská advokátní komora a okresní advokátní komory jsou řízeny Algemene Raad van de Nederlandse Orde van Advocaten (Generální radou nizozemské advokátní komory, dále jen „Generální radou“) a raden van toezicht van de Orden in de arrondissementen (kontrolními výbory okresních komor, dále jen „kontrolními výbory“).

7        Články 19 a 20 Advocatenwet upravují volbu členů Generální rady. Tito členové jsou voleni College van Afgevaardigden (dále jen „Sborem zástupců“), jehož členové jsou sami voleni na schůzích okresních komor.

8        Podle článku 26 Advocatenwet:

„Generální rada a kontrolní výbory dohlížejí na správný výkon povolání a jsou oprávněny přijmout jakékoliv opatření k němu přispívající. Hájí práva a zájmy advokátů, dohlíží na plnění jejich povinností a plní úkoly, které jsou jí stanoveny nařízením.“

9        Článek 28 Advocatenwet stanoví:

„1.      Sbor zástupců může vydávat nařízení v zájmu řádného výkonu povolání, včetně nařízení v oblasti zaopatření advokátů ve stáří nebo úplné nebo částečné neschopnosti výkonu povolání, jakož i zaopatření blízkých příbuzných zemřelého advokáta. Sbor mimoto vydává nezbytná nařízení v oblasti správy a organizace nizozemské advokátní komory.

2.      Návrh nařízení předkládá Sboru zástupců Generální rada nebo nejméně pět zástupců. Generální rada může před předložením návrhu nařízení Sboru zástupců požádat o stanovisko kontrolní výbory.

3.      Nařízení jsou po svém přijetí oznámena ministerstvu spravedlnosti a zveřejněna v úředním věstníku.“

10      Článek 29 Advocatenwet upřesňuje:

„1.      Nařízení zavazují členy celostátní komory a hostující advokáty [...]

2.      Nařízení nemohou obsahovat žádné ustanovení týkající se otázek upravených zákonem nebo na základě zákona ani se nemohou týkat oblastí, které v důsledku odlišné situace v každém okrese není vhodné upravit obecně.

3.      Ustanovení upravující otázku, která je upravena zákonem nebo na základě zákona jsou ze zákona neúčinná.“

11      Z článků 16b a 16c Advocatenwet vyplývá, že „hostujícími advokáty“ se rozumí osoby, které nejsou v Nizozemsku zapsány jako advokáti, ale které mají povolení k výkonu výdělečné činnosti pod označením advokát nebo pod rovnocenným označením v jiném členském státě Evropské unie.

12      Článek 30 Advocatenwet stanoví:

„1.      Rozhodnutím Sboru zástupců, Generální rady nebo jiných orgánů nizozemské advokátní komory může být pozastavena účinnost nebo tato rozhodnutí mohou být zrušena královským nařízením, pokud jsou v rozporu s právem nebo s veřejným zájmem.

2.      Pozastavení účinnosti nebo zrušení se provede ve lhůtě šesti měsíců od oznámení podle čl. 28 odst. 3 nebo, pokud se jedná o rozhodnutí Generální rady nebo jiného orgánu nizozemské advokátní komory, ve lhůtě šesti měsíců od jeho oznámení ministru spravedlnosti, odůvodněným nařízením, které popřípadě stanoví dobu pozastavení.

3.      Pozastavením účinnosti se s okamžitou platností přerušuje účinnost pozastavených ustanovení. Doba pozastavení účinnosti nesmí překročit jeden rok, a to ani v případě prodloužení.

4.      Pokud královské nařízení ve lhůtě stanovené pro pozastavení účinnosti neprohlásí, že se rozhodnutí s pozastavenou účinností zrušuje, považuje se toto rozhodnutí za platné.

5.      Zrušení způsobuje zrušení všech zrušitelných účinků zrušených ustanovení, pokud královské nařízení nestanoví jinak.“

 Samenwerkingsverordening 1993

13      Podle článku 28 Advocatenwet přijal sbor zástupců Samenwerkingsverordening 1993 (nařízení o společném výkonu činnosti z roku 1993).

14      Článek 1 Samenwerkingsverordening 1993 definuje pojem „sdružení za účelem společného výkonu činnosti (Samenwerkingsverband)“ jako „každý společný výkon činnosti, v jehož rámci jeho účastníci vykonávají svá povolání na společný účet a sdílí riziko nebo se v tomto ohledu podílejí na řízení nebo sdílí konečnou odpovědnost.“

15      Článek 2 Samenwerkingsverordening 1993 stanoví:

„1.      Advokát nesmí vstupovat do závazků nebo udržovat závazky, které by mohly ohrozit svobodný a nezávislý výkon jeho povolání, včetně obhajoby zájmu strany a souvisejícího vztahu důvěry mezi advokátem a klientem.

2.      Ustanovení odst. 1 se rovněž použije na advokáta, který nepracuje ve sdružení za účelem společného výkonu činnosti s jinými advokáty nebo třetími osobami.“

16      Podle článku 3 Samenwerkingsverordening 1993:

„Advokát může vstoupit do sdružení za účelem společného výkonu činnosti, nebo jej udržovat pouze za podmínky, že hlavním předmětem činnosti každého účastníka je výkon právnického povolání.“

17      Článek 4 Samenwerkingsverordening 1993 stanoví:

„Advokát má právo vstoupit do sdružení za účelem společného výkonu činnosti nebo jej udržovat pouze:

a)      s jinými advokáty zapsanými v Nizozemsku;

b)      s jinými advokáty nezapsanými v Nizozemsku za podmínek stanovených v článku 5;

c)      s příslušníky jiné profesní skupiny, která je za tímto účelem schválena Generální radou podle článku 6.“

18      Podle článku 6 Samenwerkingsverordening 1993:

„1.      Schválení podle čl. 4 písm. c) může být uděleno za podmínky, že:

a)      příslušníci této jiné profesní skupiny vykonávají svobodné povolání a 

b)      výkon tohoto povolání je vyhrazen držitelům diplomu o ukončení vysokoškolského nebo srovnatelného vzdělání a 

c)      příslušníci této jiné profesní skupiny podléhají disciplinárním pravidlům podobným těm, která jsou stanovena pro advokáty a 

d)      vytvoření sdružení za účelem společného výkonu činnosti s příslušníky této jiné profesní skupiny není v rozporu s ustanoveními článků 2 a 3.

2.      Schválení může být též uděleno jedné části profesní skupiny. V tomto případě se podmínky stanovené v odst. 1 písm. a) až d) použijí obdobně, aniž by tím byla dotčena pravomoc Generální rady stanovit dodatečné podmínky.

3.      Generální rada si před přijetím rozhodnutí podle předchozích odstavců tohoto článku vyžádá stanovisko Sboru zástupců.“

19      Článek 7 odst. 1 Samenwerkingsverordening 1993 stanoví:

„Advokát se při svém vystupování navenek zdrží všeho, co by mohlo vyvolávat nepřesnou, klamavou nebo neúplnou představu o jakékoliv formě spolupráce, které se účastní, včetně sdružení za účelem společného výkonu činnosti.“

20      Podle článku 8 Samenwerkingsverordening 1993:

„1.      Každé sdružení za účelem společného výkonu činnosti musí navenek vůči všem vystupovat pod společným jménem.

2.      Společné jméno nesmí být takové povahy, aby uvádělo v omyl. [...]

3.      Advokát, který je účastníkem sdružení za účelem společného výkonu činnosti, je povinen na požádání dodat seznam se jmény účastníků dotyčného sdružení, jejich povoláním a sídlem.

4.      Na každé písemnosti sdružení za účelem společného výkonu činnosti musí být uvedeno jméno, postavení a sídlo toho, kdo ji podepsal.“

21      Konečně, podle čl. 9 odst. 2 Samenwerkingsverordening 1993:

„Advokát se nesmí podílet ani na vytvoření, ani na změně sdružení za účelem společného výkonu činnosti před tím, než kontrolní výbor určí, zda podmínky vytvoření nebo změny sdružení, včetně jeho vystupování navenek, splňují podmínky stanovené tímto nařízením nebo na jeho základě.“

22      Z odůvodnění Samenwerkingsverordening 1993 vyplývá, že sdružení za účelem společného výkonu činnosti s notáři, daňovými poradci a patentovými zástupci již byla v minulosti povolena a že schválení těchto tří profesních skupin zůstává platné. Auditoři jsou naopak uvedeni jako příklad profesní skupiny, se kterou advokátům není dovoleno se sdružovat.

 Směrnice o společném výkonu činnosti advokátů a příslušníků jiných (schválených) povolání

23      Kromě Samenwerkingsverordening 1993 vydala nizozemská advokátní komora směrnice o společném výkonu činnosti advokátů a příslušníků jiných (schválených) povolání. Tyto směrnice zní takto:

„1.      Dodržování pravidel profesionální etiky a jiných stavovských pravidel

Pravidlo č. 1

Advokát nesmí svou účastí ve sdružení za účelem společného výkonu činnosti s příslušníkem jiného svobodného povolání omezit nebo ohrozit dodržování pravidel profesionální etiky a jiných stavovských pravidel, která se na něho vztahují.

2. Oddělené vedení spisů a oddělená správa spisů a archivů

Pravidlo č. 2

Advokát, který je účastníkem sdružení za účelem společného výkonu činnosti s příslušníkem jiného svobodného povolání je povinen pro každou věc, na které spolupracuje s tímto příslušníkem jiného povolání, založit samostatný spis a ve vztahu ke sdružení dbát na:

–        oddělení správy spisu od finanční správy;

–        vytvoření archivu odděleného od archivu ostatních příslušníků svobodného povolání.

3.      Střet zájmů

Pravidlo č. 3

Advokát, který je účastníkem sdružení za účelem společného výkonu činnosti s příslušníkem jiného svobodného povolání, nesmí hájit zájmy klienta, pokud jsou ve střetu se zájmy jiného klienta, kterému poskytl nebo poskytuje služby příslušník jiného svobodného povolání, nebo pokud hrozí, že takový střet zájmů nastane.

4. Povinnost mlčenlivosti a záznam písemností

Pravidlo č. 4

Advokát je povinen v každé věci, na které spolupracuje s příslušníkem jiného svobodného povolání, pečlivě vést záznamy o všech dopisech a písemnostech, o kterých uvedeného příslušníka jiného svobodného povolání informuje.“

 Spory v původním řízení

24      J. C. J. Wouters, advokát zapsaný u advokátní komory v Amsterdamu, se stal v roce 1991 partnerem ve společnosti Arthur Andersen & Co. Belastingadviseurs (daňoví poradci). Koncem roku 1994 J. C. J. Wouters oznámil kontrolnímu výboru advokátní komory okresu Rotterdam svůj záměr nechat se zapsat u advokátní komory v tomto městě a vykonávat zde činnost pod jménem „Arthur Andersen & Co., advocaten en belastingadviseurs“.

25      Rozhodnutím ze dne 27. července 1995 tento výbor shledal, že se partneři ve společnosti Arthur Andersen & Co. Belastingadviseurs účastní sdružení za účelem společného výkonu činnosti ve smyslu Samenwerkingsverordening 1993 se společníky Arthur Andersen & Co. Accountants, tedy s příslušníky profesní skupiny auditorů, čímž J. C. J. Wouters porušuje článek 4 Samenwerkingsverordening 1993. Mimoto výbor shledal, že by J. C. J. Wouters porušil článek 8 Samenwerkingsverordening 1993, kdyby vstoupil do sdružení za účelem společného výkonu činnosti, jehož společné jméno by uvádělo jméno fyzické osoby „Arthur Andersen“.

26      Rozhodnutím ze dne 29. listopadu 1995 zamítla Generální rada jako neopodstatněné správní opravné prostředky, které J. C. J. Wouters, Arthur Andersen & Co. Belastingadviseurs a Arthur Andersen & Co. Accountants proti tomuto rozhodnutí podali.

27      Na začátku roku 1995 sdělil J. W. Savelbergh, advokát zapsaný u advokátní komory v Amsterdamu, kontrolnímu výboru advokátní komory okresu Amsterdam svůj záměr vytvořit sdružení za účelem společného výkonu činnosti se společností Price Waterhouse Belastingadviseurs BV, dceřinou společností mezinárodního podniku Price Waterhouse, ke kterému patří nejen finanční poradci, ale též auditoři.

28      Rozhodnutím ze dne 5. července 1995 tento výbor prohlásil, že plánované sdružení je v rozporu s článkem 4 Samenwerkingsverordening 1993.

29      Rozhodnutím ze dne 21. listopadu 1995 zamítla Generální rada jako neopodstatněný správní opravný prostředek podaný J. W. Savelberghem a společností Price Waterhouse Belastingadviseurs BV proti tomuto rozhodnutí.

30      J. C. J. Wouters, Arthur Andersen & Co. Belastingadviseurs a Arthur Andersen & Co. Accountants, stejně jako J. W. Savelbergh a Price Waterhouse Belastingadviseurs BV tedy podali žalobu u Arrondissementsrechtbank te Amsterdam. Zejména tvrdili, že rozhodnutí Generální rady ze dne 21. listopadu a 29. listopadu 1995 jsou v rozporu s ustanoveními Smlouvy v oblasti hospodářské soutěže, práva usazování a volného poskytování služeb.

31      Rozsudkem ze dne 7. února 1997 prohlásil Rechtbank žaloby podané Arthur Andersen & Co. Belastingadviseurs a Arthur Andersen & Co. Accountants za nepřípustné a zamítl jako neopodstatněné žaloby podané J. C. J. Woutersem, J. W. Savelberghem a společností Price Waterhouse Belastingadviseurs BV.

32      Rechtbank měl za to, že ustanovení Smlouvy v oblasti hospodářské soutěže se ve sporech v původním řízení nepoužijí. Tento soud uvedl, že nizozemská advokátní komora je veřejnoprávní korporací zřízenou zákonem na podporu obecného zájmu. Za tímto účelem má tedy mimo jiné nařizovací pravomoc, kterou jí přiznal článek 28 Advocatenwet. Je povinna v obecném zájmu zajišťovat nezávislost advokátů, kteří poskytují právní pomoc, a jejich prosazování zájmů klientů. Nizozemská advokátní komora tedy není sdružením podniků ve smyslu článku 85 Smlouvy. Nelze ji ani považovat za podnik nebo seskupení podniků, které zaujímají společné dominantní postavení ve smyslu článku 86 Smlouvy.

33      Podle Rechtbank nepřevádí navíc článek 28 Advocatenwet pravomoci na soukromé subjekty způsobem, který by ohrožoval užitečný účinek článků 85 a 86 Smlouvy. Toto ustanovení tedy není v nesouladu s čl. 5 druhým pododstavcem ve spojení s čl. 3 písm. g) a články 85 a 86 Smlouvy.

34      Rechtbank rovněž odmítl argumentaci žalobců, že Samenwerkingsverordening 1993 není v souladu s právem usazování a s volným poskytováním služeb, které jsou upraveny v článcích 52 a 59 Smlouvy. Ve sporech v původním řízení chybí přeshraniční prvek, takže se uvedená ustanovení Smlouvy nepoužijí. V každém případě je zákaz společného výkonu činnosti advokátů a auditorů odůvodněn naléhavými důvody obecného zájmu a není nadměrně omezující. Při neexistenci zvláštních ustanovení práva Společenství v této oblasti totiž Nizozemské království může podrobit výkon povolání advokáta na svém území pravidlům, jejichž cílem je zajistit nezávislost advokáta poskytujícího právní pomoc a jeho prosazování zájmů klientů.

35      Pět žalobců se proti tomuto rozhodnutí odvolalo k Raad van State.

36      Raad van de Balies van de Europese Gemeenschap (Rada advokátních komor Evropského společenství), která je sdružením podle belgického práva, bylo povoleno vedlejší účastenství před Raad van State na podporu návrhových žádání Generální rady.

37      Rozsudkem vydaným dne 10. srpna 1999 potvrdil Raad van State nepřípustnost žalob podaných Arthur Andersen & Co. Belastingadviseurs a Arthur Andersen & Co. Accountants. Co se týče ostatních žalob, měl za to, že řešení sporů v původním řízení závisí na výkladu několika ustanovení práva Společenství.

38      Raad van State se táže jednak, zda Sbor zástupců přijetím Samenwerkingsverordening 1993 na základě pravomocí, které má podle článku 28 Advocatenwet, neporušil články 85 a 86 Smlouvy, a jednak, zda vnitrostátní zákonodárce tím, že podle článku 28 Advocatenwet umožnil uvedenému sboru vydávat nařízení, neporušil články 5, 85 a 86 Smlouvy. Navíc se táže, zda je Samenwerkingsverordening 1993 v souladu se svobodou usazování upravenou v článku 52 Smlouvy a s volným poskytováním služeb upraveným v článku 59 Smlouvy.

39      Raad van State se proto rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)       a)     Je třeba výraz ,sdružení podniků‘ uvedený v čl. 85 odst. 1 Smlouvy o ES (nyní čl. 81 odst. 1 ES) vykládat v tom smyslu, že se o takové sdružení jedná pouze v tom případě a v rozsahu, v němž takové sdružení jedná v zájmu hospodářských subjektů, a proto je třeba pro uplatnění tohoto ustanovení rozlišovat mezi činnostmi, které sdružení vykonává v obecném zájmu, a ostatními činnostmi, nebo pouhá skutečnost, že sdružení rovněž může jednat v zájmu subjektů, postačuje k tomu, aby bylo kvalifikováno jako sdružení podniků ve smyslu tohoto ustanovení ve vztahu ke všem svým činnostem? Má na použití práva hospodářské soutěže Společenství dopad skutečnost, že obecně závazná pravidla byla dotčenou korporací vydána na základě normotvorné pravomoci a v rámci její úlohy jako zvláštního zákonodárce?

b)      Pokud je odpověď na první otázku písm. a) taková, že se jedná o sdružení podniků pouze v tom případě a v rozsahu, v němž sdružení jedná v zájmu hospodářských subjektů, určuje právo Společenství rovněž, v kterém případě se jedná o ochranu obecného zájmu a v kterém nikoliv?

c)      Pokud je odpověď na první otázku písm. b) taková, že právo Společenství je v tomto ohledu relevantní, umožňuje právo Společenství rovněž mít za to, že přijetí obecně závazných pravidel upravujících vytváření sdružení za účelem společného výkonu činnosti advokátů a příslušníků jiných povolání takovou korporací jako [nizozemská advokátní] komora na základě normotvorné pravomoci určené k zajištění nezávislosti advokáta poskytujícího právní pomoc a jeho prosazování zájmů klientů sleduje obecný zájem?

2)      Pokud je na základě odpovědí na první otázku písm. a), b) a c) třeba dospět k závěru, že takové nařízení jako [Samenwerkingsverordening 1993] musí být rovněž považováno za rozhodnutí přijaté sdružením podniků ve smyslu čl. 85 odst. 1 Smlouvy o ES (nyní čl. 81 odst. 1 ES), je tedy třeba mít za to, že cílem nebo účinkem takového rozhodnutí v rozsahu, ve kterém stanoví obecně závazná pravidla upravující vytváření sdružení za účelem společného výkonu činnosti takového druhu jako v projednávaném případě za účelem zajištění nezávislosti advokáta poskytujícího právní pomoc a jeho prosazování zájmů klientů, je omezení hospodářské soutěže na společném trhu v takové míře, že je ovlivněn obchod mezi členskými státy? Jaká kritéria vyplývající z práva Společenství jsou relevantní pro odpověď na tuto otázku?

3)      Je třeba vykládat výraz ,podnik‘ uvedený v článku 86 Smlouvy o ES (nyní článek 82 ES) v tom smyslu, že musí-li být taková korporace jako [nizozemská advokátní] komora považována za sdružení podniků, je nutno uvedenou korporaci rovněž považovat za podnik nebo seskupení podniků ve smyslu tohoto ustanovení, i když sama nevyvíjí žádnou hospodářskou činnost?

4)      Je-li odpověď na předchozí otázku kladná, a je-li tedy nutno mít za to, že taková korporace jako [nizozemská advokátní] komora zaujímá dominantní postavení, zneužívá taková korporace tohoto postavení, jestliže nutí advokáty, kteří jsou jejími členy, aby se na trhu poskytování právních služeb chovali vůči jiným osobám způsobem, který omezuje hospodářskou soutěž?

5)      Musí-li být taková korporace jako [nizozemská advokátní] komora za účelem použití pravidel hospodářské soutěže Společenství považována ve svém celku za sdružení podniků, je třeba čl. 90 odst. 2 Smlouvy o ES (nyní čl. 86 odst. 2 ES) vykládat v tom smyslu, že do jeho působnosti spadá rovněž taková korporace jako [nizozemská advokátní] komora, která přijímá obecně závazná pravidla týkající se společného výkonu činnosti advokátů a příslušníků ostatních povolání za účelem zajištění nezávislosti advokáta poskytujícího právní pomoc a jeho prosazování zájmů klientů?

6)      Je-li třeba [nizozemskou advokátní] komoru považovat za sdružení podniků nebo za podnik či seskupení podniků, brání čl. 3 písm. g) Smlouvy o ES [nyní po změně čl. 3 odst. 1 písm. g) ES], čl. 5 druhý pododstavec Smlouvy o ES (nyní čl. 10 druhý pododstavec ES) a články 85 a 86 Smlouvy o ES (nyní články 81 ES a 82 ES) tomu, aby členský stát svěřil této korporaci (nebo jednomu z jejích orgánů) pravomoc přijímat pravidla, která se mohou týkat mimo jiné společného výkonu činnosti advokátů a příslušníků jiných povolání, pokud je v rámci dohledu státních orgánů nad tímto procesem těmto orgánům umožněno pouze zrušit takové nařízení, aniž by jej mohly nahradit svým vlastním nařízením?

7)      Je zákaz společného výkonu činnosti advokátů a auditorů jako v projednávané věci podřízen zároveň ustanovením Smlouvy o právu usazování a ustanovením o volném poskytování služeb, nebo je třeba vykládat Smlouvu o ES v tom smyslu, že takový zákaz musí splňovat buď ustanovení v oblasti práva usazování, nebo ustanovení v oblasti volného poskytování služeb, například v závislosti na způsobu, jakým chtějí dotčené osoby společný výkon své činnosti skutečně provádět?

8)      Představuje zákaz společného výkonu činnosti advokátů a auditorů jako v projednávané věci omezení práva usazování, volného poskytování služeb, nebo obou dvou?

9)      Pokud z odpovědi na předchozí otázku vyplývá, že se jedná o jedno ze dvou výše uvedených omezení nebo o obě dvě, je uvedené omezení odůvodněno proto, že se týká pouze ,způsobu prodeje‘ ve smyslu rozsudku [ze dne 24. listopadu 1993,] Keck a Mithouard [(C‑267/91 a C‑268/91, Recueil, s. I‑6097)], a že tedy není diskriminační, nebo proto, že odpovídá požadavkům, které Soudní dvůr za tímto účelem rozvinul v jiných rozsudcích, zejména v rozsudku [ze dne 30. listopadu 1995,] Gebhard [(C‑55/94, Recueil, s. I‑4165)]?“

 K návrhu na znovuotevření ústní části řízení

40      Podáním došlým kanceláři Soudního dvora dne 3. prosince 2001 požádali žalobci v původním řízení Soudní dvůr, aby nařídil znovuotevření ústní části řízení podle článku 61 jednacího řádu.

41      Na podporu této žádosti žalobci v původním řízení tvrdí, že v bodech 170 až 201 svého stanoviska předneseného dne 10. července 2001 se generální advokát vyjádřil k otázce, která nebyla předkládajícím soudem výslovně položena.

42      V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr může v souladu s článkem 61 svého jednacího řádu bez návrhu nebo na návrh generálního advokáta nebo na žádost účastníků řízení nařídit znovuotevření ústní části řízení, pokud má za to, že není dostatečně obeznámen nebo že věc musí být rozhodnuta na základě argumentu, který nebyl mezi účastníky řízení projednán (viz usnesení ze dne 4. února 2000, Emesa Sugar, C‑17/98, Recueil, s. I‑665, bod 18).

43      V projednávané věci má však Soudní dvůr po vyslechnutí generálního advokáta za to, že disponuje všemi poznatky nezbytnými k tomu, aby odpověděl na otázky položené v projednávané věci, a že tyto poznatky byly před ním projednány.

 K otázce první písm. a)

44      Podstatou první otázky písm. a) předkládajícího soudu je, zda takové nařízení týkající se společného výkonu činnosti advokátů a ostatních svobodných povolání jako Samenwerkingsverordening 1993 přijaté takovou korporací jako nizozemská advokátní komora musí být považováno za rozhodnutí přijaté sdružením podniků ve smyslu čl. 85 odst. 1 Smlouvy. Zejména se táže, zda má na použití práva hospodářské soutěže Společenství dopad skutečnost, že nizozemské advokátní komoře je zákonem svěřena pravomoc k vydání obecně závazné právní úpravy jak pro advokáty zapsané v Nizozemsku, tak pro advokáty, kterým byl výkon činnosti povolen v jiných členských státech a kteří přicházejí poskytovat do Nizozemska služby. Rovněž se táže, zda pouhá okolnost, že komora může jednat v zájmu svých členů, postačuje k tomu, aby byla kvalifikována jako sdružení podniků ve vztahu ke všem svým činnostem, nebo zda je pro použití čl. 85 odst. 1 Smlouvy třeba zvlášť posuzovat činnosti, které vykonává v obecném zájmu.

45      Za účelem určení, zda nařízení jako Samenwerkingsverordening 1993 musí být považováno za rozhodnutí sdružení podniků ve smyslu čl. 85 odst. 1 Smlouvy, je třeba nejdříve zkoumat, zda jsou advokáti podniky ve smyslu práva hospodářské soutěže Společenství.

46      Podle ustálené judikatury zahrnuje pojem „podnik“ v souvislosti s právem hospodářské soutěže každou entitu, která vykonává hospodářskou činnost, bez ohledu na právní formu této entity a na způsob jejího financování (viz zejména rozsudky ze dne 23. dubna 1991, Höfner a Elser, C‑41/90, Recueil, s. I‑1979, bod 21; ze dne 16. listopadu 1995, Fédération française des sociétés d'assurance a další, C‑244/94, Recueil, s. I‑4013, bod 14, a ze dne 11. prosince 1997, Job Centre, zvaný „Job Centre II“, C‑55/96, Recueil, s. I‑7119, bod 21).

47      V tomto ohledu vyplývá z rovněž ustálené judikatury, že hospodářskou činnost představuje každá činnost spočívající v nabízení zboží nebo služeb na daném trhu (viz zejména rozsudky ze dne 16. června 1987, Komise v. Itálie, 118/85, Recueil, s. 2599, bod 7, a ze dne 18. června 1998, Komise v. Itálie, C‑35/96, Recueil, s. I‑3851, bod 36).

48      Advokáti přitom nabízejí za úplatu služby právní pomoci spočívající v přípravě stanovisek, smluv nebo jiných aktů, jakož i v zastupování a obhajobě před soudem. Navíc na sebe berou finanční rizika související s výkonem těchto činností, neboť v případě nevyrovnaných výdajů a příjmů musí advokát sám nést svou ztrátu.

49      Za těchto podmínek vykonávají advokáti zapsaní v Nizozemsku hospodářskou činnost, a jsou tudíž podniky ve smyslu článků 85, 86 a 90 Smlouvy, aniž by komplexní a odborná povaha služeb, které poskytují, a okolnost, že výkon jejich povolání je regulován, mohla takový závěr změnit (viz v tomto smyslu, v souvislosti s lékaři, rozsudek ze dne 12. září 2000, Pavlov a další, C‑180/98 až C‑184/98, Recueil, s. I‑6451, bod 77).

50      Zadruhé je třeba přezkoumat, v jaké míře musí být taková profesní organizace jako nizozemská advokátní komora považována za sdružení podniků ve smyslu čl. 85 odst. 1 Smlouvy, jestliže přijímá nařízení jako Samenwerkingsverordening 1993 (viz v tomto smyslu, v souvislosti s profesní organizací celních speditérů, výše uvedený rozsudek ze dne 18. června 1998, Komise v. Itálie, bod 39).

51      Žalovaný v původním řízení tvrdí, že v rozsahu, ve kterém nizozemský zákonodárce ustavil nizozemskou advokátní komoru jako veřejnoprávní korporaci a svěřil jí nařizovací pravomoc za účelem plnění úkolů ve veřejném zájmu, nelze tuto komoru kvalifikovat jako sdružení podniků ve smyslu článku 85 Smlouvy, především v rámci výkonu její nařizovací pravomoci.

52      Vedlejší účastník v původním řízení a německá, rakouská a portugalská vláda dodávají, že taková korporace jako nizozemská advokátní komora vykonává veřejnou moc, a proto nemůže spadat do působnosti čl. 85 odst. 1 Smlouvy.

53      Vedlejší účastník v původním řízení upřesňuje, že subjekt může být přirovnán k veřejnému orgánu, pokud činnost, kterou vykonává, představuje úkol v obecném zájmu, který patří mezi základní funkce státu. Nizozemský stát přitom pověřil nizozemskou advokátní komoru, aby jednotlivcům zajistila náležitý přístup k právu a k soudům, což právě představuje základní funkci státu.

54      Německá vláda připomíná, že je věcí příslušných zákonodárných orgánů členského státu, aby v rámci státní svrchovanosti rozhodly o způsobu organizace výkonu svých pravomocí. Pověření demokraticky legitimované korporace, jako je profesní komora, pravomocí přijímat obecně závaznou právní úpravu není v rozporu s touto zásadou institucionální autonomie.

55      Podle německé vlády by této zásadě odporovalo, kdyby subjekty, kterým byly takové normativní úkoly svěřeny, byly kvalifikovány jako sdružení podniků ve smyslu článku 85 Smlouvy. Předpoklad, že vnitrostátní právní úprava je platná pouze tehdy, pokud jí Komise udělí výjimku podle čl. 85 odst. 3 Smlouvy, by byl se sebou samým v rozporu. Zpochybněna by tak byla veškerá právní úprava profesních komor.

56      V tomto ohledu je třeba určit, zda musí být profesní komora, pokud přijímá takové nařízení jako Samenwerkingsverordening 1993, považována za sdružení podniků nebo naopak za veřejný orgán.

57      Podle ustálené judikatury Soudního dvora je z použití pravidel Smlouvy týkajících se hospodářské soutěže vyjmuta činnost, která je svou povahou, vzhledem k pravidlům, kterými se řídí, a svým cílem cizí oblasti hospodářských vztahů (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 17. února 1993, Poucet a Pistre, C‑159/91 a C‑160/91, Recueil, s. I‑637, body 18 a 19, týkající se správy veřejné služby sociálního zabezpečení) nebo je spojena s výkonem veřejné moci (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 19. ledna 1994, SAT Fluggesellschaft, C‑364/92, Recueil, s. I‑43, bod 30, týkající se kontroly a sledování vzdušného prostoru, a rozsudek ze dne 18. března 1997, Diego Calì & Figli, C‑343/95, Recueil, s. I‑1547, body 22 a 23, týkající se kontrol proti znečišťování mořského prostředí).

58      Nejprve je třeba uvést, že pokud taková profesní organizace jako nizozemská advokátní komora přijímá nařízení jako Samenwerkingsverordening 1993, nevykonává ani společenské poslání založené na zásadě solidarity, na rozdíl od některých subjektů sociálního zabezpečení (viz výše uvedený rozsudek Poucet a Pistre, bod 18), ani typické výsady veřejné moci (viz výše uvedený rozsudek SAT Fluggesellschaft, bod 30). Jeví se jako orgán regulace povolání, jehož výkon je navíc hospodářskou činností.

59      V tomto ohledu nemůže skutečnost, že je Generální rada podle článku 26 Advocatenwet rovněž pověřena hájit práva a zájmy advokátů jako takových, tuto profesní organizaci a priori vyloučit z působnosti článku 85 Smlouvy, i když vykonává svou funkci regulace výkonu povolání advokáta (viz v tomto smyslu v souvislosti s lékaři výše uvedený rozsudek Pavlov a další, bod 86).

60      Krom toho i další indicie podporují závěr, že taková profesní organizace nadaná nařizovací pravomocí, jako je nizozemská advokátní komora, nemůže být vyňata z použití článku 85 Smlouvy.

61      Jednak totiž z Advocatenwet vyplývá, že řídící orgány nizozemské advokátní komory jsou složeny výlučně z advokátů, kteří jsou voleni pouze příslušníky tohoto povolání. Vnitrostátní orgány nemohou zasahovat do jmenování členů kontrolních výborů, Sboru zástupců a Generální rady (viz, v souvislosti s profesní organizací celních speditérů, výše uvedený rozsudek ze dne 18. června 1998, Komise v. Itálie, bod 42; v souvislosti s profesní organizací lékařů výše uvedený rozsudek Pavlov a další, bod 88).

62      Jednak nizozemská advokátní komora při přijímání takových aktů jako Samenwerkingsverordening 1993 není povinna se orientovat podle určitého počtu kritérií veřejného zájmu. Článek 28 Advocatenwet, který ji zmocňuje k vydání nařízení, pouze vyžaduje, aby byla nařízení vydávána v zájmu „řádného výkonu povolání“ (viz, v souvislosti s profesní organizací celních speditérů, výše uvedený rozsudek ze dne 18. června 1998, Komise v. Itálie, bod 43).

63      Konečně, vzhledem k jejímu vlivu na chování členů nizozemské advokátní komory na trhu právních služeb, který má kvůli zákazu některých víceoborových sdružení za účelem společného výkonu činnosti, není Samenwerkingsverordening 1993 cizí oblasti hospodářských vztahů.

64      S ohledem na výše uvedené úvahy se jeví, že taková profesní organizace jako nizozemská advokátní komora musí být považována za sdružení podniků ve smyslu čl. 85 odst. 1 Smlouvy, jestliže přijímá takové nařízení jako Samenwerkingsverordening 1993. Takové nařízení totiž představuje vyjádření vůle zástupců příslušníků povolání dosáhnout toho, aby se příslušníci tohoto povolání v rámci své hospodářské činnosti chovali určitým způsobem.

65      Navíc není důležité, že má nizozemská advokátní komora veřejnoprávní statut.

66      Podle svého znění se totiž článek 85 Smlouvy použije na dohody mezi podniky a na rozhodnutí sdružení podniků. Právní rámec, ve kterém se uzavírají takové dohody a přijímají se taková rozhodnutí, stejně jako právní kvalifikace tohoto rámce v různých vnitrostátních právních řádech nemají dopad na použitelnost pravidel hospodářské soutěže Společenství, a zejména článku 85 Smlouvy (rozsudek ze dne 30. ledna 1985, Clair, 123/83, Recueil, s. 391, bod 17, a výše uvedený rozsudek ze dne 18. června 1998, Komise v. Itálie, bod 40).

67      Tento výklad čl. 85 odst. 1 Smlouvy nevede k porušení zásady institucionální autonomie, které se dovolává německá vláda (viz body 54 a 55 tohoto rozsudku). Zde je třeba rozlišit dva případy.

68      V prvním případě stanoví členský stát, když svěří normativní pravomoc profesní organizaci, kritéria obecného zájmu a hlavní zásady, s nimiž musí být právní úprava profesní komory v souladu, a rovněž si ponechá pravomoc konečného rozhodnutí. V tomto případě si normy, které profesní organizace vydá, ponechávají povahu norem vydaných státem a nevztahují se na ně pravidla Smlouvy použitelná na podniky.

69      V druhém případě lze normy vydané profesní organizací přičíst pouze této organizaci samotné. V případě, že by byl čl. 85 odst. 1 Smlouvy použitelný, byla by profesní organizace nepochybně povinna oznámit tyto normy Komisi. Tato povinnost nicméně není takové povahy, aby nadměrně paralyzovala veškerou normotvornou činnost profesních organizací, jak tvrdí německá vláda, zejména proto, že Komise má možnost přijmout nařízení o blokové výjimce podle čl. 85 odst. 3 Smlouvy.

70      Skutečnost, že každý ze systémů popsaných výše v bodech 68 a 69 tohoto rozsudku má jiné důsledky z hlediska práva Společenství, nezbavuje členské státy volnosti zvolit si jeden, nebo druhý z nich.

71      S ohledem na předcházející úvahy je třeba na první otázku písm. a) odpovědět, že takové nařízení týkající se společného výkonu činnosti advokátů a ostatních svobodných povolání jako Samenwerkingsverordening 1993 přijaté takovou korporací, jako je nizozemská advokátní komora, musí být považováno za rozhodnutí přijaté sdružením podniků ve smyslu čl. 85 odst. 1 Smlouvy.

 K první otázce písm. b) a c)

72      Vzhledem k odpovědi na první otázku písm. a) není třeba se zabývat první otázkou písm. b) a c).

 Ke druhé otázce

73      Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda je cílem nebo účinkem takového nařízení jako Samenwerkingsverordening 1993, kterým se za účelem zajištění nezávislosti advokáta poskytujícího právní pomoc s ostatními svobodnými povoláními a jeho prosazování zájmů klientů stanoví obecně závazná pravidla upravující vytváření sdružení za účelem společného výkonu činnosti, omezení hospodářské soutěže na společném trhu a zda může ovlivnit obchod mezi členskými státy.

74      Prostřednictvím popisu po sobě následujících verzí právní úpravy týkající se společného výkonu činnosti hodlali žalobci v původním řízení prokázat, že cílem Samenwerkingsverordening 1993 bylo omezit hospodářskou soutěž.

75      Původně Samenwerkingsverordening 1972 bylo schválení účasti advokátů na víceoborových sdruženích za účelem společného výkonu činnosti podřízeno třem podmínkám. Zaprvé museli být účastníci sdružení příslušníky jiných svobodných povolání a mít ukončené vysokoškolské nebo srovnatelné vzdělání. Dále museli být příslušníky komory nebo seskupení podřizujícího své členy disciplinárním pravidlům srovnatelným s těmi, které platí pro advokáty. Konečně se musel poměr advokátů účastnících se uvedeného profesního sdružení a význam jejich přínosu, jak pokud jde o vzájemné vztahy mezi účastníky, tak o vztahy se třetími osobami, alespoň rovnat poměru účastníků, kteří jsou příslušníky ostatních povolání, a významu jejich přínosu.

76      V roce 1973 schválila Generální rada vytvoření víceoborových profesních sdružení s advokáty členům jednak nizozemského sdružení patentových zástupců, a jednak nizozemského sdružení finančních poradců. Později udělila schválení i notářům. I když podle žalobců v původním řízení v této době nebylo uděleno formální schválení Generální radou členům nizozemského institutu auditorů, nebránila tomu žádná zásadní námitka.

77      Když se nizozemská advokátní komora v roce 1991 poprvé setkala s žádostí o schválení sdružení za účelem společného výkonu činnosti s auditorem, změnila ve zrychleném řízení Samenwerkingsverordening 1972, a to pouze za tím účelem, aby měla k dispozici právní základ, který by jí umožnil zakázat profesní sdružení mezi advokáty a auditory. Od té doby bylo tedy advokátům povoleno účastnit se víceoborového profesního sdružení pouze v případě, že tímto „nebude ohrožen svobodný a nezávislý výkon povolání, včetně práva na obhajobu zájmu strany a souvisejícího vztahu důvěry mezi advokátem a klientem“.

78      Odmítnutí schválit sdružení mezi advokáty a auditory se podle žalobců v původním řízení zakládalo na zjištění, že auditorské kanceláře se rozvinuly a mezitím se z nich staly gigantické organizace, takže sdružení advokátní kanceláře s takovou auditorskou kanceláří by se podle slov Algemene Deken (generálního děkana) komory zastávajícího funkci v dané době podobalo „spíše svatbě slona s myší než spojení rovnoprávných partnerů“.

79      Nizozemská advokátní komora poté přijala Samenwerkingsverordening 1993. Tím byla přejata změna provedená v roce 1991 a doplněn dodatečný požadavek, podle kterého je nadále advokátům dovoleno účastnit se profesního sdružení jen „za podmínky, že hlavním předmětem činnosti každého účastníka je výkon právnického povolání“ (článek 3 Samenwerkingsverordening 1993), což podle žalobců v původním řízení svědčí o protisoutěžním cíli vnitrostátní právní úpravy dotčené v původním řízení.

80      Podpůrně žalobci v původním řízení uvádějí, že i nezávisle na jeho cíli je účinkem Samenwerkingsverordening 1993 omezení hospodářské soutěže.

81      Sdružení za účelem společného výkonu činnosti advokátů a auditorů by totiž umožnila lépe vyhovět potřebám klientů působících ve stále složitějším hospodářském a právním prostředí se stále silnějším mezinárodním prvkem.

82      Advokáti, kteří požívají pověsti znalců v řadě oblastí, by byli nejlépe s to svým klientům nabídnout různorodou nabídku právních služeb a pro ostatní subjekty na trhu právních služeb by byli zvláště přitažliví jako partneři ve víceoborovém profesním sdružení.

83      Podobně je též auditor přitažlivým partnerem pro advokáta v rámci profesního sdružení. Má totiž odbornou znalost v oblastech, jako je právní úprava v oblasti účetní rozvahy, daní, organizace a restrukturalizace podniků a poradenství při řízení podniku. Mnoho klientů by mělo zájem o integrovanou službu poskytovanou jediným poskytovatelem a zahrnující jak právní, tak finanční, daňové a účetní aspekty dané záležitosti.

84      Zákaz dotčený v původním řízení přitom brání jakékoliv dohodě mezi advokáty a auditory, která by upravila, ať již v jakékoliv formě, rozdělení rozhodovací pravomoci, závazek postoupit v určitých případech část zisku nebo užívání společného názvu, což ztěžuje jakoukoliv formu efektivní spolupráce.

85      Lucemburská vláda naproti tomu během ústní části řízení uvedla, že takový zákaz společného výkonu činnosti, jaký stanovil Samenwerkingsverordening 1993, má pozitivní vliv na hospodářskou soutěž. Tím, že zakazuje advokátům sdružovat se s auditory, umožňuje vnitrostátní úprava dotčená v původním řízení zabránit tomu, aby byly právní služby poskytované advokáty soustředěny v rukou několika velkých mezinárodních firem, a tedy zachovat na trhu velký počet hospodářských subjektů.

86      V tomto ohledu se zdá, že vnitrostátní úprava dotčená v původním řízení ohrožuje hospodářskou soutěž a může ovlivnit obchod ve Společenství.

87      Co se týče ohrožení hospodářské soutěže, je třeba nejprve uvést, že odborné znalosti advokátů a auditorů se mohou doplňovat. Vzhledem k tomu, že právní služby, zvláště v oblasti obchodního práva, stále častěji vyžadují zásah auditora, umožnilo by sdružení za účelem společného výkonu činnosti advokátů a auditorů učinit širší nabídku služeb, a dokonce i poskytnout nové služby. Klient by tak měl možnost obrátit se na jediného poskytovatele ve vztahu k velké části služeb nezbytných za účelem uspořádání, řízení a provozu jeho podniku (výhoda zvaná „one-stop-shop“).

88      Dále, sdružení za účelem společného výkonu činnosti advokátů a auditorů by mohlo uspokojit potřeby vyvolané rostoucím prolínáním vnitrostátních trhů a z toho vyplývající nezbytností neustálého přizpůsobování se vnitrostátním a mezinárodním právním úpravám.

89      Konečně nelze vyloučit ani to, že úspory z rozsahu vyplývající z činnosti takových sdružení by měly pozitivní dopad na cenu služeb.

90      Takový zákaz společného výkonu činnosti advokátů a auditorů, jaký je stanoven Samenwerkingsverordening 1993, tedy může omezovat výrobu a technický rozvoj ve smyslu čl. 85 odst. 1 písm. b) Smlouvy.

91      Je pravda, že se auditorský trh vyznačuje tak výrazným spojováním podniků, že se podniky, které mu dominují, běžně označují výrazem „big five“ a že zamýšlené spojení dvou z nich, společností Price Waterhouse a Coopers & Lybrand, vedlo k vydání rozhodnutí Komise 1999/152/ES ze dne 20. května 1998, kterým se spojení prohlašuje za slučitelné se společným trhem a s fungováním dohody o EHP (Věc IV/M.1016 – Price Waterhouse/Coopers & Lybrand) (Úř. věst. 1999, L 50, s. 27), přijatého podle nařízení Rady (EHS) č. 4064/89 ze dne 21. prosince 1989 o kontrole spojování podniků (Úř. věst. L 395, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 31), ve znění nařízení Rady (ES) č. 1310/97 ze dne 30. června 1997 (Úř. věst. L 180, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 164).

92      Na druhou stranu může zákaz střetu zájmů, kterému podléhají advokáti ve všech členských státech, představovat strukturální omezení výrazného spojování advokátních kanceláří, a v důsledku toho snížit jejich možnost dosáhnout úspor z rozsahu nebo strukturálně spolupracovat s příslušníky vysoce koncentrovaných povolání.

93      Za těchto podmínek by mohlo bezvýhradné a neomezené povolení společného výkonu činnosti mezi povoláním advokáta, jehož široce decentralizovaná povaha úzce souvisí s některými jeho základními charakteristickými rysy, a odvětvím natolik koncentrovaným, jako je auditorství, celkově snížit míru hospodářské soutěže na trhu právních služeb v důsledku podstatného snížení počtu podniků na něm přítomných.

94      Nicméně v rozsahu, v němž by dostatečná míra hospodářské soutěže na trhu právních služeb mohla být zajištěna méně krajními opatřeními než vnitrostátní právní úpravou, jako je Samenwerkingsverordening 1993, která zakazuje naprosto každou formu společného výkonu činnosti bez ohledu na velikost dotyčných advokátních a auditorských kanceláří, omezuje taková právní úprava hospodářskou soutěž.

95      Co se týče vlivu na obchod uvnitř Společenství, postačí připomenout, že kartelová dohoda vztahující se na celé území členského státu svou povahou samou způsobuje posilování oddělování vnitrostátních trhů, čímž narušuje hospodářské prolínání, které je zamýšleno Smlouvou (rozsudek ze dne 17. října 1972, Vereeniging van Cementhandelaren v. Komise, 8/72, Recueil, s. 977, bod 29; ze dne 11. července 1985, Remia a další v. Komise, 42/84, Recueil, s. 2545, bod 22, a výše uvedený rozsudek ze dne 18. června 1998, Komise v. Itálie, bod 48).

96      Tento dopad je ve věci v původním řízení tím citelnější, že Samenwerkingsverordening 1993 se rovněž vztahuje na hostující advokáty zapsané u komory jiného členského státu, že obchodní a hospodářské právo stále častěji upravuje nadnárodní transakce a, konečně, že auditorské společnosti, hledající partnery mezi advokáty, jsou obecně mezinárodními seskupeními přítomnými ve více členských státech.

97      Je nicméně třeba uvést, že ne každá kartelová dohoda mezi podniky nebo každé rozhodnutí sdružení podniků omezující svobodu jednání stran nebo jedné z nich spadá nezbytně pod zákaz stanovený v čl. 85 odst. 1 Smlouvy. Za účelem použití tohoto ustanovení v konkrétním případě je totiž nejprve třeba vzít v úvahu celkové souvislosti, v nichž bylo dotčené rozhodnutí sdružení podniků přijato nebo v nichž působí jeho účinky, a konkrétněji jeho cíle, které jsou v projednávaném případě spojeny s nezbytností přijmout pravidla o uspořádání, způsobilosti, stavovských povinnostech, dohledu a odpovědnosti, které poskytují nezbytnou záruku bezúhonnosti a zkušenosti pro konečné příjemce právních služeb a pro řádný výkon spravedlnosti (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 12. prosince 1996, Reisebüro Broede, C‑3/95, Recueil, s. I‑6511, bod 38). Dále je třeba přezkoumat, zda omezující účinky na hospodářskou soutěž, které z něj vyplývají, jsou nutně spjaty se sledováním uvedených cílů.

98      V tomto ohledu je třeba vzít v úvahu právní rámec platící v Nizozemsku, jednak ve vztahu k advokátům a nizozemské advokátní komoře složené ze všech advokátů zapsaných v tomto členském státě, a jednak ve vztahu k auditorům.

99      Co se týče advokátů, je úvodem třeba připomenout, že podle ustálené judikatury při neexistenci zvláštních pravidel Společenství v dané oblasti si každý členský stát v zásadě ponechává volnost upravit výkon povolání advokáta na svém území (viz rozsudek ze dne 12. července 1984, Klopp, 107/83, Recueil, s. 2971, bod 17, a výše uvedený rozsudek Reisebüro Broede, bod 37). Pravidla vztahující se na toto povolání se proto v jednotlivých členských státech mohou podstatně lišit.

100    Podle pojetí platného v Nizozemsku, kde je vnitrostátní advokátní komora pověřena podle článku 28 Advocatenwet přijímat právní úpravu k zajištění řádného výkonu povolání advokáta, přičemž k zásadním pravidlům za tímto účelem přijatým patří především povinnost obhajovat klienta s veškerou nezávislostí a výlučně v jeho zájmu, již uvedená povinnost vyhnout se jakémukoliv riziku střetu zájmů, jakož i povinnost přísně dodržovat povinnost mlčenlivosti.

101    Tyto stavovské povinnosti mají nezanedbatelné důsledky pro strukturu trhu právních služeb, a konkrétně pro možnost společně vykonávat povolání advokáta s jinými svobodnými povoláními působícími na tomto trhu.

102    Proto vyžadují, aby byl advokát v nezávislém postavení vůči veřejné moci, ostatním subjektům a třetím osobám, kterými nikdy nesmí být ovlivňován. V tomto ohledu musí nabízet záruku, že veškeré kroky, které v případu podnikne, jsou výlučně v zájmu klienta.

103    Na povolání auditora se oproti tomu, obecně a obzvláště v Nizozemsku, srovnatelné stavovské povinnosti nevztahují.

104    V tomto ohledu může docházet, jak správně uvedl generální advokát v bodech 185 a 186 svého stanoviska, k určité neslučitelnosti činnosti „poradní“ vykonávané advokátem, a činnosti „kontrolní“ vykonávané auditorem. Z vyjádření předložených žalovaným v původním řízení vyplývá, že úkolem auditora v Nizozemsku je provádět ověřování účetnictví. Z tohoto důvodu provádí přezkum a objektivní kontrolu účetnictví svých klientů, tak aby mohl třetí osoby informovat o svém osobním stanovisku, pokud jde o důvěryhodnost těchto účetních záznamů. Z toho vyplývá, že v dotyčném členském státě se na něj oproti tomu, co stanoví například německá právní úprava, nevztahuje povinnost mlčenlivosti srovnatelná s tou, která se vztahuje na advokáta.

105    Je tedy třeba konstatovat, že cílem Samenwerkingsverordening 1993 je zajistit v dotyčném členském státě dodržování stavovských pravidel, která platí pro povolání advokáta, a že vzhledem k tomu, jak je v tomto členském státě většinou toto povolání pojímáno, mohla nizozemská advokátní komora mít za to, že by advokát nemohl nezávisle poskytovat poradenství svému klientovi a obhajovat ho a přísně přitom dodržovat povinnost mlčenlivosti, kdyby byl součástí struktury, jejímž úkolem je zároveň podávat zprávu o finančních výsledcích transakcí, kterými se zabýval, a ověřovat je.

106    Soustředění činnosti zákonné kontroly účetnictví a poradenství, zejména právního, ostatně vznáší rovněž otázky v souvislosti se samotným povoláním auditora, jak potvrzuje zelená kniha Komise 96/C 321/01 nazvaná „Úloha, postavení a odpovědnost zákonného auditora v Evropské unii“ (Úř. věst. 1996, C 321, s. 1; viz zvláště body 4.12 až 4.14).

107    Nařízení jako Samenwerkingsverordening 1993 tedy může být rozumně považováno za nezbytné k zaručení řádného výkonu povolání advokáta, jak je upraveno v dotyčném členském státě.

108    Mimoto skutečnost, že v jiném členském státě případně platí jiná pravidla, neznamená, že pravidla účinná v prvním státě jsou neslučitelná s právem Společenství (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 1. února 2001, Mac Quen a další, C‑108/96, Recueil, s. I‑837, bod 33). I když je v některých členských státech společný výkon činnosti advokátů a auditorů povolen, nizozemská advokátní komora je oprávněna mít za to, že cíle sledované Samenwerkingsverordening 1993 nemohou být dosaženy prostředky méně omezujícími, zejména vzhledem k právnímu režimu, který v Nizozemsku platí na jedné straně pro advokáty a na druhé straně pro auditory (viz v tomto smyslu, v souvislosti se zákonem vyhrazujícím činnost soudního vymáhání pohledávek advokátům, výše uvedený rozsudek Reisebüro Broede, bod 41).

109    S ohledem na tyto okolnosti se nejeví, že by omezující účinky na hospodářskou soutěž, které pro advokáty působící v Nizozemsku vyplývají z takového nařízení, jako je Samenwerkingsverordening 1993, přesahovaly míru nezbytnou pro zajištění řádného výkonu povolání advokáta (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 15. prosince 1994, DLG, C‑250/92, Recueil, s. I‑5641, bod 35).

110    S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázkou odpovědět, že taková vnitrostátní právní úprava, jako je Samenwerkingsverordening 1993, přijatá takovou korporací, jako je nizozemská advokátní komora, není v rozporu s čl. 85 odst. 1 Smlouvy vzhledem k tomu, že tato korporace mohla rozumně mít za to, že je uvedená právní úprava, i přes omezující účinky na hospodářskou soutěž, které jsou jí vlastní, nezbytná pro řádný výkon povolání advokáta, jak je upraveno v dotyčném členském státě.

 Ke třetí otázce

111    Podstatou třetí předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda je nutno korporaci, jako je nizozemská advokátní komora, považovat za podnik nebo seskupení podniků ve smyslu článku 86 Smlouvy.

112    Je třeba jednak uvést, že vzhledem k tomu, že nevykonává hospodářskou činnost, není nizozemská advokátní komora podnikem ve smyslu článku 86 Smlouvy.

113    Kromě toho ji nelze kvalifikovat jako seskupení podniků ve smyslu uvedeného ustanovení, neboť advokáti zapsaní v Nizozemsku nejsou vzájemně natolik spojeni, aby se mohli chovat na trhu stejným způsobem vedoucím k potlačení soutěžních vztahů mezi nimi (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 5. října 1995, Centro Servizi Spediporto, C‑96/94, Recueil, s. I‑2883, body 33 a 34).

114    Povolání advokáta se totiž vyznačuje malou koncentrací, vysokou různorodostí a velkou vnitřní soutěží. Jelikož mezi advokáty neexistují dostatečné strukturální vazby, nelze mít za to, že zaujímají společné dominantní postavení ve smyslu článku 86 Smlouvy (viz v tomto smyslu rozsudky ze dne 31. března 1998, Francie a další v. Komise, C‑68/94 a C‑30/95, Recueil, s. I‑1375, bod 227, a ze dne 16. března 2000, Compagnie maritime belge transports a další v. Komise, C‑395/96 P a C‑396/96 P, Recueil, s. I‑1365, body 36 a 42). Jak vyplývá ze spisu, připadá ostatně na advokáty pouze 60 % obratu v odvětví právních služeb v Nizozemsku, tedy tržní podíl, který vzhledem k velkému počtu advokátních kanceláří nemůže sám o sobě představovat rozhodující indicii existence společného dominantního postavení (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Francie v. Komise, bod 226, a Compagnie maritime belge transports a další v. Komise, bod 42).

115    S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na třetí otázku odpovědět, že korporace, jako je nizozemská advokátní komora, není ani podnikem, ani seskupením podniků ve smyslu článku 86 Smlouvy.

 Ke čtvrté otázce

116    S ohledem na odpověď na třetí otázku není třeba se zabývat čtvrtou otázkou.

 K páté otázce

117    S ohledem na odpověď na druhou otázku není třeba přezkoumávat pátou otázku.

 K šesté otázce

118    S ohledem na odpověď na druhou a třetí otázku není třeba odpovídat na šestou otázku.

 K sedmé, osmé a deváté otázce

119    Podstatou sedmé otázky předkládajícího soudu je, zda je nutno slučitelnost takového zákazu společného výkonu činnosti advokátů a auditorů, jaký byl stanoven Samenwerkingsverordening 1993, s právem Společenství posuzovat současně z hlediska ustanovení Smlouvy upravujících právo usazování a z hlediska ustanovení týkajících se volného poskytování služeb. Podstatou osmé a deváté otázky předkládajícího soudu je, zda takový zákaz představuje omezení práva usazování anebo volného poskytování služeb, a pokud ano, zda je uvedené omezení odůvodněné.

120    Úvodem je třeba připomenout, že dodržet články 52 a 59 Smlouvy je nutno též v právních úpravách neveřejné povahy, jejichž cílem je hromadně upravit nezávislou činnost a poskytování služeb. Zrušení překážek volného pohybu osob a volného poskytování služeb mezi členskými státy by totiž bylo ohroženo, kdyby zrušení překážek, které vytvářejí státy, mohlo být zbaveno účinku v důsledku překážek vyplývajících z výkonu práva samosprávy sdruženími nebo korporacemi, které nepodléhají veřejnému právu (viz rozsudky ze dne 12. prosince 1974, Walrave a Koch, 36/74, Recueil, s. 1405, body 17, 18, 23 a 24; ze dne 14. července 1976, Donà, 13/76, Recueil, s. 1333, body 17 a 18; ze dne 15. prosince 1995, Bosman, C‑415/93, Recueil, s. I‑4921, body 83 a 84, a ze dne 6. června 2000, Angonese, C‑281/98, Recueil, s. I‑4139, bod 32).

121    Za těchto podmínek může tedy Soudní dvůr posoudit, zda jsou ustanovení Smlouvy v oblasti práva usazování a volného poskytování služeb použitelná na takovou právní úpravu, jako je Samenwerkingsverordening 1993.

122    Za předpokladu, že jsou ustanovení týkající se práva usazování anebo volného poskytování služeb použitelná na takový zákaz společného výkonu činnosti advokátů a auditorů, jaký stanoví Samenwerkingsverordening 1993, a že tento zákaz představuje omezení jedné anebo druhé z těchto svobod, jeví se toto omezení v každém případě jako odůvodněné z důvodů uvedených v bodech 97 až 109 tohoto rozsudku.

123    Na sedmou, osmou a devátou otázku je tedy třeba odpovědět, že články 52 a 59 Smlouvy nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je Samenwerkingsverordening 1993, která zakazuje jakoukoliv formu společného výkonu činnosti advokátů a auditorů, vzhledem k tomu, že uvedenou právní úpravu je možno rozumně považovat za nezbytnou pro řádný výkon povolání advokáta, jak je upraveno v dotyčné zemi.

 K nákladům řízení

124    Výdaje vzniklé nizozemské, dánské, německé, francouzské, lucemburské, rakouské, portugalské a švédské vládě a Lichtenštejnskému knížectví, jakož i Komisi, které předložily Soudnímu dvoru vyjádření, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

o otázkách, které mu předložil Raad van State rozsudkem ze dne 10. srpna 1999, rozhodl takto:

1)      Takové nařízení týkající se společného výkonu činnosti advokátů a ostatních svobodných povolání jako Samenwerkingsverordening 1993 (nařízení o společném výkonu činnosti z roku 1993) přijaté takovou korporací, jako je Nederlandse Orde van Advocaten (nizozemská advokátní komora), musí být považováno za rozhodnutí přijaté sdružením podniků ve smyslu čl. 85 odst. 1 Smlouvy o ES (nyní čl. 81 odst. 1 ES).

2)      Taková vnitrostátní právní úprava, jako je Samenwerkingsverordening 1993, přijatá takovou korporací, jako je Nederlandse Orde van Advocaten, není v rozporu s čl. 85 odst. 1 Smlouvy vzhledem k tomu, že tato korporace mohla rozumně mít za to, že je uvedená právní úprava, i přes omezující účinky na hospodářskou soutěž, které jsou jí vlastní, nezbytná pro řádný výkon povolání advokáta, jak je upraveno v dotyčném členském státě.

3)      Korporace, jako je Nederlandse Orde van Advocaten, není ani podnikem, ani seskupením podniků ve smyslu článku 86 Smlouvy o ES (nyní článek 82 ES).

4)      Články 52 a 59 Smlouvy o ES (nyní po změně články 43 ES a 49 ES) nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je Samenwerkingsverordening 1993, která zakazuje jakoukoliv formu společného výkonu činnosti advokátů a auditorů, vzhledem k tomu, že uvedenou právní úpravu je možno rozumně považovat za nezbytnou pro řádný výkon povolání advokáta, jak je upraveno v dotyčné zemi.

Rodríguez Iglesias

Jann

Macken

Colneric

von Bahr

Gulmann

Edward

La Pergola

Puissochet

Wathelet

 

      Schintgen      

Skouris

 

Cunha Rodrigues

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 19. února 2002.

Vedoucí soudní kanceláře

 

      Předseda

R. Grass

 

      G. C. Rodríguez Iglesias


* Jednací jazyk: nizozemština