ROZSUDEK SOUDU (druhého rozšířeného senátu)
12. prosince 1996 (*)
„Systém selektivní distribuce – Luxusní kosmetické výrobky“
Ve věci T‑19/92,
Groupement d’achat Édouard Leclerc, sdružení ve formě družstevní společnosti podle francouzského práva se sídlem v Paříži, zastoupené Mario Amadiem a Gilbertem Parléanim, advokáty z Pařížské advokátní komory, s adresou pro účely doručování v Lucemburku v kanceláři Philippa Hossa, 15, Côte d‘Eich,
žalobce,
proti
Komisi Evropských společenství, zastoupené původně Berndem Langeheinem, poté Berendem Janem Drijberem, pracovníky právní služby, jako zmocněnci, ve spolupráci s Hervé Lehmanem, advokátem z Pařížské advokátní komory, s adresou pro účely doručování v Lucemburku u Carlose Gómeze de la Cruz, pracovníka právní služby, Centre Wagner, Kirchberg,
žalované,
podporované
Yves Saint Laurent Parfums SA, společností podle francouzského práva se sídlem v Neuilly‑sur‑Seine (Francie), zastoupenou Dominiquem Voillemotem a Arnaudem Michelem, advokáty z Pařížské advokátní komory, s adresou pro účely doručování v Lucemburku v kanceláři Jacquese Loesche, 11, rue Goethe,
Fédération des industries de la parfumerie, odborovým svazem podle francouzského práva se sídlem v Paříži, zastoupeným Robertem Collinem, advokátem z Pařížské advokátní komory, s adresou pro účely doručování v Lucemburku v kanceláři Ernesta Arendta, 8‑10, rue Mathias Hardt,
Comité de liaison des syndicats européens de l'industrie de la parfumerie a des cosmétiques, mezinárodním neziskovým sdružením podle belgického práva, se sídlem v Bruselu, zastoupeným Stephenem Konem, solicitor, a Mélanií Thill‑Tayarovou, advokátkou z Pařížské advokátní komory, s adresou pro účely doručování v Lucemburku v kanceláři Winandyho a Erra, 60, avenue Gaston Diderich,
a
Fédération européenne des parfumeurs détaillants, sdružením federací či národních odborů podle francouzského práva, se sídlem v Paříži, zastoupeným Rollandem Verniauem, advokátem z advokátní komory v Lyonu, s adresou pro účely doručování v Lucemburku v kanceláři Nica Schaeffera, 12, avenue de la Porte Neuve,
vedlejšími účastníky,
jejímž předmětem je návrh na zrušení rozhodnutí Komise ze dne 16. prosince 1991 v řízení podle článku 85 Smlouvy o EHS (IV/33.242 – Yves Saint Laurent Parfums) (Úř. věst. L 12, s. 24),
SOUD PRVNÍHO STUPNĚ EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ
(druhý rozšířený senát),
ve složení H. Kirschner, předseda, B. Vesterdorf, C. W. Bellamy, A. Kalogeropoulos a A. Potocki, soudci,
vedoucí soudní kanceláře: J. Palacio González, rada,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 28. a 29. února 1996,
vydává tento
Rozsudek
Skutková podstata sporu
Úvod
1 Do kategorie kosmetických výrobků patří velké množství různých výrobků zahrnujících zejména výrobky parfumerie s obsahem alkoholu, léčebné a krášlící výrobky, jakož i vlasové a toaletní výrobky. V rámci této kategorie existuje segment tvořený luxusními výrobky. Jde o zboží vysoké kvality s relativně vysokými cenami uváděné na trh pod prestižní značkou. Luxusní kosmetické výrobky jsou obecně prodávány pouze prostřednictvím sítí selektivní distribuce, přičemž všechny podléhají podobným podmínkám. Tyto sítě tvoří především specializované parfumerie nebo specializované prostory umístěné uvnitř obchodních domů.
2 Společnost Yves Saint Laurent SA (dále jen „Yves Saint Laurent“) je výrobcem luxusních kosmetických výrobků. Je součástí skupiny Yves Saint Laurent, jejíž činnost zahrnuje výrobu a prodej luxusních výrobků. V roce 1992 měla Yves Saint Laurent přibližně 9 % na trhu Společenství s luxusními parfémy.
3 Z rozčlenění do jednotlivých kategorií výrobků předloženého společností Yves Saint Laurent v průběhu řízení vyplývá, že prodej luxusních parfémů v roce 1990 a 1991 představoval 75 až 100 %, v závislosti na příslušném členském státě, jejích celkových prodejů v rámci selektivní distribuce, přičemž zbývající část tvořil prodej luxusních léčebných výrobků a luxusních krášlících výrobků. Tyto výrobky se prodávají asi v 7 500 autorizovaných prodejních místech a v bezcelních obchodech, v nichž se uskutečňuje významná část prodejů v řadě členských států.
4 Dne 7. července 1989 společnost Yves Saint Laurent oznámila Komisi systém smluv vytvářejících selektivní distribuční síť pro prodej svých parfémů s obsahem alkoholu a léčebných a krášlících výrobků ve Společenství, přičemž požádala o negativní atest podle článku 2 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články 85 a 86 Smlouvy o EHS (Úř. věst. 1962, 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3, dále jen „nařízení č. 17“), a podpůrně, o udělení výjimky podle čl. 85 odst. 3 Smlouvy.
5 Podle čl. 19 odst. 3 nařízení č. 17 Komise zveřejnila dne 20. prosince 1990 oznámení (Úř. věst. C 320, s. 11), v němž uvedla svůj úmysl přijmout kladné rozhodnutí pokud jde o oznámené smlouvy ve znění pozměněném podle připomínek Komise a vyzvala zúčastněné třetí strany, aby jí předložily své případné připomínky ve lhůtě 30 dnů.
6 V odpovědi na zveřejnění této výzvy žalobce, Groupement d’Achat Édouard Leclerc (dále jen „Galec“), předložil své připomínky ze dne 17. ledna 1991. Galec je obchodní sdružení ve formě družstevní společnosti provozující síť maloobchodních prodejen ve Francii, nazývaných distribuční centra Leclerc (dále jen „centra Leclerc“), z nichž většina jsou hypermarkety nebo supermarkety. Ve svých připomínkách se Galec postavilo proti navrhovanému rozhodnutí, zejména z toho důvodu, že některá centra Leclerc přizpůsobená k distribuci luxusní kosmetiky by v případě přijetí takového rozhodnutí byla z této distribuce vyloučena.
7 Galec se stejným způsobem zúčastnilo správního řízení ve věci Parfums Givenchy, v níž Komise přijala dne 24. července 1992 rozhodnutí 92/428/EHS v řízení podle článku 85 Smlouvy o EHS (IV/33.542 – Systém selektivní distribuce Parfums Givenchy) (Úř. věst. L 236, s. 11), proti kterému byly podány souběžné žaloby k Soudu (Galec v. Komise, T‑88/92).
8 Dne 16. prosince 1991 přijala Komise rozhodnutí 92/33/EHS v řízení podle článku 85 smlouvy o EHS (IV/33.242 – Yves Saint Laurent Parfums) (Úř. věst. L 12, s. 14, dále jen „Rozhodnutí“). Toto rozhodnutí je předmětem tohoto rozsudku.
Smlouva Yves Saint Laurent
9 Ze „smlouvy o autorizovaném maloobchodním prodeji“ (dále jen „smlouva“) a ze všeobecných prodejních podmínek, jež jsou její přílohou, ve znění ze dne 11. července 1991, k němuž se vztahuje Rozhodnutí, vyplývá, že distribuční síť Yves Saint Laurent je uzavřenou sítí, jejíž členové mají zakázáno prodávat či nakupovat výrobky značky Yves Saint Laurent mimo tuto síť. Pokud jde o společnost Yves Saint Laurent, ta se zavazuje, že zajistí dodržování distribuce v rámci platných zákonů a pravidel a že stáhne svou značku z těch prodejních míst, která nebudou splňovat výběrové smluvní podmínky.
10 Výběrová kritéria pro maloobchodní prodejce obsažená ve Smlouvě se v podstatě týkají odborné kvalifikace zaměstnanců, umístění a zařízení prodejních míst, obchodního označení prodejce a některých dalších podmínek, které prodejci musí splňovat, zejména skladování výrobků, realizace minimálního objemu ročních prodejů, povinnosti zdržet se po dobu jednoho roku aktivního prodeje nových výrobků uváděných na trh na jiném území a spolupráce v oblasti reklamy a podpory prodeje mezi prodejcem a společností Yves Saint Laurent.
11 Pokud jde o odbornou kvalifikaci, bod III.5 smlouvy stanoví:
„5) Odborná kvalifikace v oboru parfumerie
Autorizovaný prodejce se zavazuje, že bude dodržovat ustanovení týkající se odborné kvalifikace stanovené v článku I.3 všeobecných prodejních podmínek a že bude zajišťovat účast svých prodávajících zaměstnanců na školeních organizovaných výhradním distributorem.“
12 Body I.2 a I.3 všeobecných prodejních podmínek stanoví:
„2) Prodávající zaměstnanci
Autorizovaný prodejce musí disponovat dostatečným množstvím prodávajících zaměstnanců vzhledem k prodejní ploše provozovny a množství výrobků nabízených spotřebitelům. Tito zaměstnanci musí být schopni poskytovat spotřebitelům poradenské služby a kvalitní předvedení výrobků.
3) Odborná kvalifikace
Autorizovaný prodejce a jeho prodávající zaměstnanci musí mít odbornou kvalifikaci v oboru parfumerie (kosmetických i léčebných výrobků) doloženou:
– diplomem z oboru kosmetiky;
– osvědčením o odborném vzdělání v oblasti parfumerie, vydaným uznávanou obchodní a průmyslovou komorou;
– minimálně tříletou praxí v oboru prodeje prestižních výrobků parfumerie (kosmetických a léčebných výrobků).“
13 Pokud jde o prodejní místo, bod I.1 všeobecných prodejních podmínek stanoví:
„a) Prostředí prodejního místa
Čtvrť, ulice i obchody nacházející se v blízkosti prodejního místa musí vždy odpovídat prestiži a proslulosti značky Yves Saint Laurent.
b) Ostatní prvky brané v úvahu
Obchodní označení, fasáda budovy, v níž se prodejní místo nachází, způsob oznamování existence prodejního místa, výlohy, vnější osvětlení, plocha, vnitřní osvětlení, podlaha, zdi a strop, mobiliář, vnitřní výzdoba, propagační materiály, čistota a pořádek v prodejním místě, police, identifikace a prezentace značky, skladovací podmínky, kabiny pro poskytování péče, vystupování a uvítací schopnost prodávajících zaměstnanců.
Tyto prvky musí neustále odpovídat prestiži a proslulosti značky Yves Saint Laurent.
c) Prodejní plocha
Prodejní plocha musí být v náležitém poměru k množství prodávaných výrobků. Autorizovanému prodejci musí umožňovat, aby vzhledem k zastoupeným značkám vyhradil výrobkům takové místo, které odpovídá prestiži a proslulosti značky Yves Saint Laurent.
d) Ostatní činnosti v prodejním místě
Pokud v prodejním místě dochází k jiné činnosti nebo k jiným činnostem, musí být brán zřetel na následující prvky:
– rozsah této činnosti (těchto činností);
– vnitřní a vnější prezentace této činnosti (těchto činností);
– oddělení této činnosti (těchto činností) od činnosti související s parfumerií;
– rozdělení prodávajících zaměstnanců mezi tuto činnost (tyto činnosti) a činnost související s parfumerií;
– kompetence prodávajících zaměstnanců přidělených ke každé z těchto činností;
– oblečení prodávajících zaměstnanců přidělených ke každé z těchto činností.
[...]“
14 Stejně tak body III.3 a III.4 smlouvy stanoví:
„3) Druh a kvalita výrobků prodávaných v prodejním místě
Autorizovaný prodejce označí druh a kvalitu všech výrobků, které jsou nebo budou v prodejním místě prodávány. Autorizovaný prodejce nedá v prodejním místě do prodeje takové výrobky, které by svým blízkým umístěním mohly poškodit obraz značky Yves Saint Laurent v očích veřejnosti (image).“
„4) Úroveň a údržba prodejního místa
Pokud jde o uskladnění a prezentaci výrobků, musí autorizovaný prodejce udržovat prodejní místo v dokonalém pořádku a čistotě. Úprava, mobiliář a výzdoba prodejního místa nebo specializovaného kosmetického oddělení v prodejním místě musí odpovídat úrovni a kvalitě spojované s hodnotou značky Yves Saint Laurent v očích veřejnosti.“
15 Pokud jde o obchodní označení prodejce, bod I, druhý odstavec všeobecných prodejních podmínek stanoví:
„Označení parfumerie, obchodu, v němž se nachází parfumerie, nebo místa, kde je oddělení parfumerie, nebo označení samotné parfumerie musí neustále odpovídat prestiži značky Yves Saint Laurent. Z toho důvodu musí být toto označení slučitelné se zásadami, jimiž se řídí distribuce výrobků, a to vysoce luxusních a vysoce kvalitních výrobků. To nesplňuje označení, jehož obraz v očích veřejnosti je spojován s nedostatkem či omezeným rozsahem poradenských služeb zákazníkům, celkové vysoké úrovně nebo vytříbenosti vkusu výzdoby.“
16 Pokud jde o postup přijímání do sítě, musí být každá žádost o otevření účtu předmětem hodnocení prodejního místa, provedeného v průměrné lhůtě tří měsíců (nejdéle pěti měsíců) společností Yves Saint Laurent nebo jejím výhradním zástupcem formou hodnotící zprávy, jejíž jeden výtisk společnost Yves Saint Laurent předložila v průběhu řízení (příloha 16 spisu vedlejšího účastníka, dále jen „hodnotící zpráva“). V této hodnotící zprávě jsou jednotlivé prvky hodnocení týkající se vnějšího vzhledu prodejního místa, jeho vnitřního vzhledu a odborné způsobilosti oceňovány podle klasifikační tabulky obsahující 33 různých kolonek, nebo 37 těchto kolonek v případě prodejního místa, jež má jednu či více dominantních činností mimo prodej výrobků parfumerie. Každá kolonka je podle konkrétního případu klasifikována od dvou do deseti bodů nebo od dvou do sedmi bodů.
17 Aby mohl být příslušný prodejce přijat, musí celkový počet získaných bodů převyšovat podle daného případu hodnotu 231 (33 kolonek x 7) nebo 259 (37 kolonek x 7). Získání tří známek „2“ v kolonkách týkajících se umístění prodejního místa, prostředí, fasády, osvětlení, podlahy, zdí, mobiliáře, ostatních výrobků prodávaných v prodejním místě a odborné způsobilosti je posuzováno jako vylučující. Yves Saint Laurent používala pro obchodní domy až do roku 1992 upravenou verzi hodnotící zprávy, ale tuto verzi má nahradit nová verze hodnotící zprávy, přizpůsobená všem nespecializovaným obchodům. Podle společnosti Yves Saint Laurent jsou v mezidobí pro nespecializovaná prodejní místa jednotlivé kolonky stávající hodnotící zprávy týkající se vnitřního vzhledu obchodu a prodávajících zaměstnanců používány pouze na „oddělení“ parfumerie (odpověď ze dne 16. ledna 1996 na otázky Soudu, s. 3 a 4).
18 Na základě závěrů hodnocení je buď žádost předmětem odůvodněného zamítnutí, nebo je žadatel informován o opatřeních, která musí přijmout, aby vyhověl kritériím. V takovém případě je mu poskytnuta lhůta nejvýše šesti měsíců, aby těmto kritériím vyhověl, po níž následuje další hodnocení. V případě kladné odpovědi je účet otevřen do devíti měsíců od data hodnocení.
Rozhodnutí Komise
19 V bodě II.A.4 svého rozhodnutí má Komise za to, že čl. 85 odst. 1 Smlouvy se nevztahuje na systém selektivní distribuce, pokud jsou splněny tři podmínky, a to zaprvé, že zvláštní vlastnosti dotyčných výrobků vyžadují, pro zachování své kvality a zajištění řádného užívání, zavedení takového systému, zadruhé, že výběr prodejců probíhá podle objektivních kritérií kvalitativního charakteru vztahujících se k odborné kvalifikaci prodejce a jeho zaměstnanců, včetně zařízení provozoven, a za třetí, že tato kritéria jsou pro všechny potenciální prodejce stanovena jednotně a jsou používána nediskriminačním způsobem (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 25. října 1977, Metro v. Komise, dále jen „rozsudek Metro I“, 26/76, Recueil, s. 1875, bod 20, ze dne 11. prosince 1980, L’Oréal, 31/80, Recueil, s. 3775, bod 16, a ze dne 25. října 1983, AEG‑Telefunken v. Komise, dále jen „rozsudek AEG“, 107/82, Recueil, s. 3151, bod 33).
20 V tomto ohledu Komise v druhém pododstavci bodu II.A.5 Rozhodnutí konstatuje:
„Předmětné výrobky jsou totiž zbožím vysoké kvality, vycházející ze specifického výzkumu, který se odráží současně jak v originálnosti jejich tvorby, v promyšlenosti řad uváděných na trh, tak i v kvalitativní úrovni používaných materiálů, zejména při realizaci vnější úpravy, v níž jsou prezentovány. Jejich povaha luxusních výrobků pak vyplývá z výlučnosti a prestiže, jež je odlišuje od podobných výrobků spadajících do jiných segmentů trhu a odpovídajících jiným požadavkům spotřebitele. Taková charakteristika je jednak úzce spjata se schopností výrobce rozvíjet a udržovat obraz značky nejlepšího jména v očích veřejnosti a jednak závisí na prezentaci vůči veřejnosti, schopné uplatňovat estetická či funkční specifika každého jednotlivého výrobku nebo výrobkové řady [...]“
21 Komise má dále za to, že na výběrová kritéria společnosti Yves Saint Laurent týkající se odborné kvalifikace, umístění a zařízení prodejního místa a obchodního označení prodejce se čl. 85 odst. 1 Smlouvy nevztahuje. Komise se zejména domnívá, že „požadavek, aby v prodejním místě byl přítomen pracovník schopný poskytnout specializované odborné rady, je legitimním požadavkem, pokud jsou specificky požadované znalosti nezbytné pro pomoc spotřebiteli při vyhledání výrobku nejlépe odpovídajícího jeho vkusu a potřebám a pro to, aby tomuto spotřebiteli byla poskytnuta nejlepší informace o podmínkách používání nebo i uchovávání takových výrobků“ (bod II.A.5 třetí pododstavec), a že „vzhledem k tomu, že zachování obrazu prestižní značky v očích veřejnosti představuje na trhu luxusních kosmetických výrobků základní faktor hospodářské soutěže, nemůže žádný výrobce udržet svou pozici na trhu bez neustálého úsilí o podporu prodeje. Je tudíž zřejmé, že by takové úsilí bylo ve stadiu maloobchodního prodeje zmařeno, kdyby výrobky Yves Saint Laurent byly uváděny na trh způsobem, který by mohl změnit jejich vnímání ze strany spotřebitele. Kritéria týkající se umístění a estetické i funkční způsobilosti prodejního místa tedy představují legitimní požadavky výrobce, neboť jejich cílem je nabídnout spotřebiteli prostředí, které je v harmonii s luxusním a výlučným charakterem příslušných výrobků, a prezentaci odpovídající obrazu značky Yves Saint Laurent v očích veřejnosti. Kromě toho je cílem kritéria týkajícího se obchodního označení zajistit, aby označení parfumerie nebo obchodu či místa, v němž se nachází oddělení parfumerie, nebo označení samotné parfumerie bylo v souladu se zásadami, jimiž se řídí distribuce příslušných výrobků, a vyloučit tak označení, jehož obraz v očích veřejnosti je spojován s nedostatkem či omezeným rozsahem služeb zákazníkům, celkové úrovně nebo s nedostatkem vytříbenosti vkusu výzdoby. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že charakter prodejního místa nebo jeho obchodního označení, který snižuje hodnotu výrobku, je v každém případě neslučitelný s obvyklou cenovou politikou distributora“ (bod II.A.5 čtvrtý pododstavec).
22 Komise pokračuje v pátém a šestém pododstavci bodu II.A.5:
„Zákaz prodávat zboží, jež by mohlo svou blízkostí snižovat hodnotu obrazu značky Yves Saint Laurent v očích veřejnosti, má za cíl pouze udržovat v očích veřejnosti prestiž a výlučnost, jež je příslušným výrobkům vlastní, a vyloučit tak jakékoli spojování s výrobky nižší kvality. Obdobný cíl sledují i kritéria výběru zaměřená na zajištění toho, aby v prodejních místech, kde jsou provozovány různé činnosti, byl prostor vyhrazený k prodeji výrobků parfumerie přiměřený a dostatečně oddělený od míst určených k prodeji ostatních výrobků. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že vzhledem k tomu, že systém selektivní distribuce společnosti Yves Saint Laurent Parfums je otevřen obchodům se specializovaným oddělením a také s ohledem na různé formy distribuce, k nimž dala společnost Yves Saint Laurent Parfums svůj souhlas na úrovni Společenství, nemají tato kritéria sama o sobě takový charakter, který by vylučoval určité moderní formy distribuce, jako jsou obchodní domy.
Povinnost ukládaná autorizovanému distributorovi, aby pro výrobky společnosti Yves Saint Laurent Parfums vyhradil takové místo, jež s ohledem na zastupované značky odpovídá úrovni značky Yves Saint Laurent a umožňuje její náležitou identifikaci ze strany spotřebitele, je v souladu s cílem zajistit takovou prezentaci, jež zhodnocuje výrobky uvedené ve smlouvě. [...] takové výběrové kritérium samo o sobě nemá charakter, který by omezoval svobodu distributora prodávat a propagovat konkurenční značky nebo který by byl na překážku rozvoji nových forem distribuce.“
23 Pokud jde o ostatní povinnosti a podmínky, které musí autorizovaný prodejce splňovat, Komise má za to, že ty, které se týkají vstupu do sítě, realizace minimálního ročního objemu nákupů, reklamní a propagační spolupráce, uskladnění výrobků a uvádění nových výrobků na trh, spadají do působnosti čl. 85 odst. 1 (viz bod II.A.6 Rozhodnutí), a že zjištěné překážky hospodářské soutěže představují značné omezení obchodu ve Společenství (bod II.A.8).
24 Komise však v bodě II.B.1 Rozhodnutí konstatuje, že smlouvy, které tvoří systém distribuce společnosti Yves Saint Laurent, splňují všechny čtyři podmínky uvedené v čl. 85 odst. 3 Smlouvy.
25 Pokud jde o otázku, zda předmětná ustanovení přispívají ke zlepšení výroby nebo distribuce výrobků ve smyslu čl. 85 odst. 3 Smlouvy, Komise uvádí následující (bod II.B.2):
„Luxusní kosmetické výrobky se odlišují od podobných výrobků, odpovídajících jiným nárokům spotřebitele mimo jiné i představou výlučnosti a prestiže, který je ve vnímání spotřebitele spojen se značkou, kterou tyto výrobky mají. Schopnost výrobce vytvořit a zachovat obraz původní a prestižní značky v očích veřejnosti tak tvoří rozhodující konkurenční faktor. Z toho vyplývá, že luxusní kosmetickou značku lze distribuovat jedině při respektování jejího výlučného charakteru. Zkušenost totiž ukazuje, že obecná distribuce luxusního kosmetického výrobku může změnit jeho vnímání spotřebitelem a časem vést i ke snížení poptávky.“
26 Za těchto okolností se Komise domnívá, že smluvní ustanovení, na něž se vztahuje čl. 85 odst. 1 (viz bod 23 výše), „zajišťují, aby výrobky Yves Saint Laurent byly prodávány pouze za podmínek, jež mohou udržovat obraz vysoké kvality a výlučnosti charakterizující je jako luxusní kosmetické výrobky v očích veřejnosti“ (bod II.B.2, závěr sedmého pododstavce).
27 Pokud jde o otázku, zda je spotřebitelům vyhrazen „přiměřený podíl na výhodách“ podle čl. 85 odst. 3 Smlouvy, Komise zejména uvádí, že „oznámený systém distribuce umožňuje zachovat výlučný charakter smluvních výrobků, což je základním důvodem výběru těchto výrobků spotřebitelem“ (bod II.B.3, druhý pododstavec), a že „v případě, kdy zákazník považuje obraz značky či služeb s ní spojených v očích veřejnosti v rámci systému selektivní distribuce za druhotný, může přenést svou pozornost při výběru na podobné výrobky ze sousedního trhu prodávané bez použití systému selektivní distribuce, a tím sankcionovat volbu komerční strategie provedenou výrobcem“ (bod II.B.3, třetí pododstavec).
28 V bodě II.B.4 Rozhodnutí se Komise nakonec domnívá, že systém distribuce Yves Saint Laurent neobsahuje žádnou povinnost omezující hospodářskou soutěž, která by nebyla nutná k dosažení cílů stanovených v čl. 85 odst. 3 písm. a) Smlouvy a dále v bodě II.B.5, že předmětné smlouvy nedovolují těmto podnikům vyloučit hospodářskou soutěž ve vztahu k podstatné části dotčených výrobků ve smyslu čl. 85 odst. 3 písm. b) Smlouvy. Komise zejména dodává, že „nemohla konstatovat, že použití systému selektivní distribuce v oblasti luxusních kosmetických výrobků zásadně vylučuje některé moderní formy distribuce, jako jsou obchodní domy. Výběrová kritéria společnosti Yves Saint Laurent Parfums totiž nejsou taková, že by se nemohla s těmito formami distribuce spojovat, i když to znamená částečnou změnu jejich specifických metod prodeje“ (bod II.B.5, čtvrtý pododstavec).
29 Článek 1 Rozhodnutí zní následovně:
„Ustanovení čl. 85 odst. 1 Smlouvy o EHS se v souladu s čl. 85 odst. 3 prohlašují za nepoužitelné:
– na vzorovou smlouvu o autorizovaném prodeji mezi společností Yves Saint Laurent Parfums a jejími specializovanými prodejci usazenými ve Francii, stejně jako na všeobecné prodejní podmínky, které jsou k ní přiloženy,
a
– na vzorovou smlouvu o autorizovaném prodeji mezi výhradními zástupci společnosti Yves Saint Laurent Parfums usazenými v jiném členském státě Evropského hospodářského společenství, než ve Francii, a mezi jejich specializovanými prodejci, stejně jako na všeobecné prodejní podmínky, které jsou k ní přiloženy.
Toto rozhodnutí je použitelné od 1. června 1991 do 31. května 1997.“
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
30 Žalobce podal návrhem, který došel kanceláři Soudu dne 9. března 1992, projednávanou žalobu. Usnesením ze dne 12. října 1992 bylo povoleno vedlejší účastenství Yves Saint Laurent, Comité de liaison des syndicats européens de l’industrie de la parfumerie et des Cosmétiques (Styčného výboru evropských sdružení výrobců parfumerie a kosmetiky, dále jen „Colipa“), Fédération des Industries de la Parfumerie (Federace odvětví parfumerie, dále jen „FIP“) a Fédération européenne des parfumeurs détaillants (Evropské federace maloobchodních prodejců parfumerie, dále jen „FEPD“) na podporu návrhových žádání žalované.
31 Na základě zprávy soudce zpravodaje se Soud rozhodl zahájit ústní část řízení bez předběžných důkazních opatření. Nicméně v rámci organizačních procesních opatření podle článku 64 jednacího řádu byla žalovaná, Yves Saint Laurent a FEPD vyzvány, aby písemně zodpověděly určité otázky a aby předložily určité dokumenty ještě před jednáním. Účastníci řízení předložili své odpovědi ve dnech mezi 16. a 24. lednem 1996.
32 Řeči účastníků řízení a jejich odpovědi na otázky Soudu byly vyslechnuty na jednání, které se konalo ve dnech 28. a 29. února 1996.
33 Žalobce navrhuje, aby Soud:
– zrušil Rozhodnutí v plném rozsahu;
– uložil Komisi náhradu všech nákladů řízení.
34 Žalovaná navrhuje, aby Soud:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení.
35 Vedlejší účastnice Yves Saint Laurent navrhuje, aby Soud:
– odmítl žalobu jako nepřípustnou;
– podpůrně zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení, včetně nákladů řízení spojených s vedlejším účastenstvím Yves Saint Laurent.
36 Vedlejší účastník FIP navrhuje, aby Soud:
– rozhodl o přípustnosti žaloby;
– zamítl žalobu jako neopodstatněnou;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení, včetně nákladů řízení spojených s vedlejším účastenstvím FIP.
37 Vedlejší účastník Colipa navrhuje, aby Soud:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení, včetně nákladů řízení spojených s vedlejším účastenstvím Colipa.
38 Vedlejší účastník FEPD navrhuje, aby Soud:
– zamítl žalobu;
– uložil žalobci náhradu nákladů řízení, včetně nákladů řízení spojených s vedlejším účastenstvím FEPD.
39 Ve svém vyjádření ke spisům vedlejších účastníků žalobce navrhuje, aby Soud:
– prohlásil její žalobu za přípustnou;
– uložil vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení.
Přípustnost
Stručný popis argumentů účastníků řízení
40 Yves Saint Laurent uplatňuje, že žaloba je nepřípustná jednak z toho důvodu, že Rozhodnutí Galec neindividualizuje, a jednak proto, že Galec není bezprostředně dotčeno Rozhodnutím a nemá žádný právní zájem na podání žaloby.
41 Zaprvé, nejen že se Rozhodnutí přímo ani nepřímo nezmiňuje o Galec nebo o centrech Leclerc, ale navíc skutečnost, že Galec působí na distribučním trhu, jej nijak neindividualizuje ani z důvodu určitých vlastností, jež jsou pro něj zvláštní, ani z důvodu faktické situace, která jej vymezuje vzhledem ke všem ostatním subjektům působícím na trhu (viz zejména rozsudky Soudního dvora ze dne 15. července 1963, Plaumann v. Komise, 25/62, Recueil, s. 197, a 10. prosince 1969, Eridania a další v. Komise, 10/68 a 18/68, Recueil, s. 459).
42 Účast Galec byla kromě toho velmi omezená. Kromě připomínek zaslaných Komisi v rámci správního řízení Galec nikdy nepředložilo společnosti Yves Saint Laurent žádnou žádost o přijetí do sítě a také nepodalo žádnou stížnost proti smlouvám Yves Saint Laurent. Ve svých rozsudcích Metro I, ze dne 22. října 1986, Metro v. Komise (dále jen „rozsudek Metro II“, 75/84, Recueil, s. 3021), a ze dne 28. ledna 1986, Cofaz v. Komise, 169/84, Recueil, s. 391), Soudní dvůr uznal přípustnost žaloby třetí osoby pouze na základě přísnějších kritérií individuálního určení.
43 Zadruhé, podle svých stanov je Galec zprostředkovatelem mezi svými členy, centry Leclerc a jejich dodavateli, přičemž jedná výhradně na účet svých členů. Nelze jej tudíž kvalifikovat jako distributora, a tím méně jako autorizovaného prodejce Yves Saint Laurent. Z toho důvodu na Galec nedopadá žádný bezprostřední účinek nebo újma vyplývající z Rozhodnutí (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 28. října 1982, Groupement des agences de voyages v. Komise, 135/81, Recueil, s. 3799). Není tedy Rozhodnutím bezprostředně dotčeno a nemá žádný vzniklý a trvající zájem na zrušení napadeného aktu.
44 Nakonec, za předpokladu, že by Galec podalo svou žalobu v zájmu svých členů, jeho stanovy neobsahují žádné ustanovení, podle kterého by mělo pravomoc podat žalobu jejich jménem. Na základě zásady „nul ne plaide par procureur“, podle které se nikdo nemůže soudit prostřednictvím jiné osoby, je tedy žaloba Galec proti rozhodnutí nepřípustná (viz stanovisko generální advokátky Rozèsové předcházející výše uvedenému rozsudku Groupement des agences de voyages v. Komise, s. 3811).
45 Žalobce zdůrazňuje, že podle čl. 19 odst. 3 nařízení č. 17 předložil v průběhu správního řízení své připomínky, které svým účelem odpovídají stížnosti, a že Komise ve svém Rozhodnutí reagovala na jeho argumenty, zejména v bodě I.D a v bodě II.B.5 na konci.
46 Bezprostřední a osobní zájem Galec na podání žaloby krom toho nelze vážně popírat. Galec, jakožto ústředí hospodářského seskupení, přímo působí na trhu parfémů a kosmetických výrobků, vybírá výrobce a vyjednává s nimi podmínky pro jednotlivé výrobkové řady a ceny, finanční podmínky a způsoby dodávek a zásobování. Galec dodává, že bez Rozhodnutí by běžně mohlo tím či oním způsobem získat výrobky Yves Saint Laurent, avšak přijetí tohoto rozhodnutí jej zbavuje jakéhokoli práva přístupu na tento trh.
47 Žalovaná se domnívá, že žaloba Galec je přípustná, zejména s ohledem na rozsudek Metro II.
48 Galec totiž jasně projevilo svou vůli prodávat luxusní parfémy, a to jednak ve svých připomínkách předložených v průběhu správního řízení a jednak četnými pokusy, učiněnými prostřednictvím center Leclerc, prodávat luxusní parfémy, které se staly předmětem zvláštního sporu vedeného před vnitrostátním soudem.
49 Ze stanov Galec kromě toho vyplývá, že jeho účelem je zejména shromažďovat objednávky svých členů a předávat je dodavatelům (článek 2) a že může provádět nákupy přímo svým vlastním jménem (článek 30 A). Z toho vyplývá, že pokud by někteří členové Galec mohli být přijati do sítě Yves Saint Laurent, Galec by mohlo nakupovat příslušné výrobky na jejich účet. Nelze tedy popírat, že členové Galec mohou mít zájem o začlenění do distribuční sítě Yves Saint Laurent. Situace posuzovaná ve výše uvedeném rozsudku Groupement des agences de voyages v. Komise se tedy zásadně liší od situace v projednávané věci.
Závěry Soudu
50 Žalovaná nenavrhla prohlášení žaloby za nepřípustnou. Za těchto okolností Yves Saint Laurent nemůže vznést námitku nepřípustnosti, a Soud tedy není povinen přezkoumat žalobní důvody, které uplatňuje (rozsudek Soudního dvora ze dne 24. března 1993, CIRFS a další v. Komise, C‑313/90, Recueil, s. I‑1125, body 20 až 22).
51 Přípustnost žaloby je však třeba přezkoumat bez návrhu podle článku 113 jednacího řádu (viz výše uvedený rozsudek CIRFS a další v. Komise, bod 23).
52 Podle článku 173 Smlouvy každá fyzická nebo právnická osoba může podat žalobu proti rozhodnutí určenému jiné osobě, pouze pokud se jí takové rozhodnutí bezprostředně a osobně dotýká. Vzhledem k tomu, že Rozhodnutí bylo určeno Yves Saint Laurent, je třeba přezkoumat, zda tyto dvě podmínky jsou v případě Galec splněny.
53 Pokud jde o otázku, zda je Galec „osobně“ dotčeno Rozhodnutím, z ustálené judikatury vyplývá, že jiné osoby, než jsou osoby, kterým je rozhodnutí určeno, mohou tvrdit, že jsou jím osobně dotčeny, pouze pokud je toto rozhodnutí zasahuje z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní, nebo faktické situace, která je vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím je individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát aktu (viz výše uvedený rozsudek Plaumann v. Komise, s. 223, jakož i rozsudek Soudu ze dne 6. července 1995, AITEC a další v. Komise, T‑447/93, T‑448/93 a T‑449/93, Recueil, s. II‑1971, bod 34).
54 Soud v tomto ohledu uvádí, že Galec je družstevní společností s proměnlivým kapitálem sdružující maloobchodní prodejce působící pod obchodní firmou É. Leclerc, založenou podle francouzského zákona č. 72‑652, ze dne 11. července 1972. Článek 1 tohoto zákona stanoví, že tyto družstevní společnosti mají za cíl společným úsilím svých členů zlepšovat podmínky, ve kterých tito členové vykonávají svou obchodní živnost. Za tím účelem mohou zejména svým členům úplně nebo zčásti poskytovat průmyslové a potravinářské zboží nebo služby, zařízení a materiál nutný k provozování jejich obchodní činnosti. Článek 2 odst. 2 stanov Galec zejména stanoví, že služby, které Galec nabízí svým členům, nejsou omezovány ani svou povahou ani množstvím a mohou se týkat zejména všech transakcí a činností, které mají jakýkoli vztah k obchodní činnosti svých členů. Podle článku 30 A svých stanov Galec pracuje výhradně na účet svých členů tak, aby jim umožňovalo snižovat jejich náklady při nákupu a při distribuci jejich vlastním členům nebo spotřebitelům. Může zejména uskutečňovat nákupy svým vlastním jménem na účet svých členů.
55 Podle tvrzení Galec, které nebylo na jednání zpochybněno, se Galec před přijetím Rozhodnutí obrátilo na dodavatele parfémů, včetně společnosti Yves Saint Laurent, se žádostí, aby alespoň někteří z jeho členů byli přijati do sítě jako autorizovaní prodejci. Poté společnost Rocadis, jeden z členů sdružení Galec, která provozuje centrum Leclerc v Poitiers, požádala dopisem ze dne 22. srpna 1990 o přijetí do sítě Yves Saint Laurent.
56 Yves Saint Laurent zamítla tuto žádost dopisem ze dne 28. září 1990 s odůvodněním, že francouzské soudy stále projednávají spor mezi Yves Saint Laurent a společností Rocadis týkající se prodeje výrobků Yves Saint Laurent společností Rocadis mimo její distribuční síť.
57 Stejně tak je nesporné, že několik dalších center Leclerc projevilo zájem prodávat výrobky Yves Saint Laurent, jak ukazuje řada sporů podle vnitrostátního práva, o nichž se Galec zmiňuje ve svých vyjádřeních.
58 Kromě toho se Galec účastnilo správního řízení před Komisí, ve kterém předložilo podrobná vyjádření v návaznosti na zveřejnění oznámení podle čl. 19 odst. 3 nařízení č. 17 (viz bod 6 výše). Ve svých vyjádřeních Galec zejména uplatnilo, že Rozhodnutí má za následek vyloučení jeho členů z prodeje výrobků Yves Saint Laurent, a vyzvalo Komisi, aby na místě ověřila podmínky distribuce luxusních výrobků v centrech Leclerc, které mají zájem přistoupit k distribuci luxusních parfémů.
59 Dopisem ze dne 12. února 1991 Komise potvrdila, že se připomínkami sdružení Galec bude pozorně zabývat. Na jednání Komise potvrdila, že tyto připomínky vzala v úvahu při přijetí Rozhodnutí. Je nicméně nesporné, že Komise v zásadě schvaluje specifické vlastnosti systému selektivní distribuce Yves Saint Laurent vytýkané sdružením Galec v průběhu správního řízení.
60 Za těchto okolností, se Soud domnívá, že situace v projednávaném případě se věcně neliší od situace, která byla předmětem rozsudku Metro II (body 21 až 23), v němž Soudní dvůr rozhodl, že subjekt, jehož žádost o přijetí do distribuční sítě, jakožto autorizovaného distributora, byla odmítnuta a který předložil své připomínky podle čl. 19 odst. 3 nařízení č. 17, je bezprostředně a osobně dotčen rozhodnutím Komise potvrzujícím kritéria, která tento subjekt předtím vytýkal ve správním řízení.
61 Je třeba ještě dodat, že Rozhodnutí se dotýká i vlastních zájmů sdružení Galec v rozsahu, v němž je podle stanov předmětem činnosti tohoto sdružení vyjednávání smluv o dodávkách pro centra Leclerc. Galec je tudíž také osobně dotčeno Rozhodnutím jako vyjednavač těchto smluv o dodávkách (viz obdobně rozsudek Soudního dvora ze dne 2. února 1988, Van der Kooy a další v. Komise, 67/85, 68/85 a 70/85, Recueil, s. 219, body 20 až 25, jakož i výše uvedený rozsudek CIRFS a další v. Komise, bod 30).
62 Kromě toho ze stanov Galec a zejména z jejich článku 2 vyplývá, že ve správním řízení bylo Galec implicitně oprávněno uplatňovat nejen své vlastní stanovisko, ale také stanovisko svých členů, kteří si přejí vstoupit do sítě Yves Saint Laurent. Vzhledem k tomu, že tito členové jsou potenciálními konkurenty autorizovaných prodejců společnosti Yves Saint Laurent, jsou sami „zúčastněnými třetími stranami“ ve smyslu čl. 19 odst. 3 nařízení č. 17. Z toho vyplývá, že Galec je rovněž Rozhodnutím osobně dotčeno, jelikož se účastnilo správního řízení jakožto zástupce svých členů (viz obdobně výše uvedený rozsudek AITEC a další v. Komise, body 60 až 62).
63 Pokud jde o otázku, zda je Galec bezprostředně dotčeno, postačí konstatovat, že Rozhodnutí ponechalo síti Yves Saint Laurent veškeré účinky, a umožnilo tak společnosti Yves Saint Laurent, aby uplatňovalo výběrová kritéria, jejichž právní přípustnost Galec napadlo ve správním řízení, přímo vůči Galec a jeho členům.
64 Kromě toho, i když se Galec samo nesnaží stát se autorizovaným prodejcem společnosti Yves Saint Laurent, jeho nákupy výrobků Yves Saint Laurent nadále podléhají výběrovým kritériím, jejichž legalita byla v Rozhodnutí potvrzena. Galec tedy má vzniklý a trvající zájem na zpochybnění opodstatněnosti Rozhodnutí.
65 Z toho vyplývá, že žaloba je přípustná.
K věci samé
66 Galec hlavně vytýká skutečnost, že kumulace výběrových kritérií schválených v Rozhodnutí má za následek a priori vyloučení některých hypermarketů se značkou É. Leclerc ze sítě Yves Saint Laurent, a to přesto, že jsou způsobilé prodávat luxusní parfémy v řádných podmínkách zhodnocujících dané zboží. V rámci této hlavní vytýkané skutečnosti Galec ve své žalobě uplatňuje tři žalobní důvody vycházející z nedostatku odůvodnění, nesprávného skutkového zjištění a nesprávného právního posouzení. Tyto žalobní důvody se vzájemně překrývají a v zásadě obsahují tato čtyři hlavní tvrzení: (a) Rozhodnutí je stiženo nedostatkem odůvodnění nebo zjevně nesprávným skutkovým zjištěním v rozsahu, v němž způsoby zhodnocování výrobků, jež používají hypermarkety a supermarkety (dále jen „velkodistribuce“), považuje za nevhodné pro distribuci luxusních parfémů; (b) Rozhodnutí je stiženo nedostatkem odůvodnění nebo zjevně nesprávným skutkovým zjištěním, pokud jde o potřeby a očekávání spotřebitelů; (c) Rozhodnutí je stiženo nesprávným právním posouzením nebo nedostatkem odůvodnění v rozsahu, v němž Komise rozhodla, že kritéria shrnutá v jeho bodě II.A.5 nespadají do působnosti čl. 85 odst. 1 Smlouvy; d) Rozhodnutí je stiženo nesprávným právním posouzením nebo zjevně nesprávným skutkovým zjištěním a/nebo nedostatkem odůvodnění, pokud jde o použití čl. 85 odst. 3 Smlouvy.
67 Zaprvé je třeba přezkoumat opodstatněnost Rozhodnutí z hlediska čl. 85 odst. 1 Smlouvy a shrnout všechny žalobní důvody a argumenty účastníků řízení, jež se k nim vztahují, a zadruhé přezkoumat opodstatněnost Rozhodnutí ve vztahu k čl. 85 odst. 3 Smlouvy.
I – K opodstatněnosti Rozhodnutí z hlediska čl. 85 odst. 1 Smlouvy
Stručný popis argumentů účastníků řízení
Argumenty Galec
68 Galec nejdříve uvádí, že prostřednictvím svých poboček se značkou É. Leclerc prodává mnoho luxusních výrobků (hi‑fi techniku, výběrová vína, šperky, hodinářské zboží, fotoaparáty, luxusní textil apod.) za podmínek dokonale k tomu uzpůsobených a že akceptuje nezbytnost systému zaměřeného na koncepci „luxusní výběrovosti“ za účelem zachování prestiže výrobků a uspokojení nároků spotřebitelů. Připouští taktéž, že ne všechny obchody se značkou É. Leclerc jsou vhodné pro tuto formu uvádění na trh. Některé velké hypermarkety nebo supermarkety působící pod značkou É. Leclerc však již luxusní výběrovost praktikují prostřednictvím specifických technik, jako je vyhrazení prostoru v obchodě nebo úprava specializovaného prostoru na prodejní ploše případně ve spojení s podřazeným obchodním označením (například „Éole“). Takové obchody jsou nebo mohou být přizpůsobeny pro prodej luxusní kosmetiky, což prokazují zejména fotografie prostor „krása‑zdraví“ v některých centrech Leclerc připojené k žalobě.
69 Velkodistribuce je však automaticky vyloučena ze sítě Yves Saint Laurent kumulací výběrových kritérií schválených v Rozhodnutí, zejména těch kritérií, které se týkají bezprostředního sousedství, a to jmenovitě hodnocení „čtvrti“, „ulic“ nebo „obchodů nacházejících se v sousedství“ [bod I.1 písm. a) prodejních podmínek], dále „fasády“ vybavené „výkladními skříněmi“, „výzdoby“, celkového uspořádání celé prodejní plochy, ostatních zohledněných prvků uvedených v bodě I.1 písm. b) prodejních podmínek, přítomnosti ostatních prodávaných výrobků, „které by svým blízkým umístěním mohly snížit hodnotu značky Yves Saint Laurent v očích veřejnosti“, a jiných činností v prodejním místě, než je prodej parfumerie, které podle bodu I.1 písm. d) prodejních podmínek musí být hodnoceny podle jejich rozsahu, vnější prezentace, jejich oddělení od prodeje parfumerie a podle oblečení personálu, který je ke každé z těchto činností přidělen.
70 Podle Galec je kritérium obchodního označení nejvíce svévolným a potestativním kritériem. Značkou É. Leclerc jsou označena nejrůznější prodejní centra a přestože některá takto označená centra nemohou mít nárok na prodej luxusních výrobků, Komise nepřipustila možnost, že určitá centra by mohla splňovat objektivní kritéria vyžadovaná pro prodej takových výrobků.
71 Z toho vyplývá, že v rozporu se zásadami, které použil Soudní dvůr ve svých výše uvedených rozsudcích Metro I, Metro II, L’Oréal, a v rozsudku ze dne 10. července 1980, Lancôme (99/79, Recueil, s. 2511), dotyčný systém selektivní distribuce vylučuje nové formy obchodování použitím kritérií, která nejsou objektivní, jednotná a ani nejsou používána nediskriminačním způsobem a přiměřeně k tomu, co je nezbytné. Kritéria přijatá Rozhodnutím kromě toho vyloučila „zvláštní formu obchodování“, čímž porušila judikaturu Soudního dvora v jeho rozsudcích Metro I (body 20 a 50), Metro II (bod 34) a AEG (body 36 a 73).
72 Podle žalobce totiž Rozhodnutí buď předpokládá, že pouze některé formy velkodistribuce, jako jsou obchodní domy, například Le Printemps nebo Galeries Lafayette, mohou být přijaty do sítě, což potvrzuje zpráva profesora Webera, zmíněná v bodě I.B Rozhodnutí, i argumenty společnosti Yves Saint Laurent v jejím vyjádření vedlejšího účastníka, nebo že některá kritéria schválená Komisí vyžadují od velkodistribuce mnohem víc, než jen částečnou úpravu jejích obchodních metod. Pro uspokojení těchto kritérií, jako je nutnost umístění v určitých ulicích, kde jsou obchody odpovídající prestiži značky, fyzické oddělení činnosti parfumerie od ostatních činností, oblečení všech zaměstnanců na prodejní ploše do společenských oděvů, nemít příliš mnoho „neluxusních“ činností nebo mít obchody vybavené výkladními skříněmi, by velkodistribuce musela zcela opustit své obchodní metody.
73 Pokud jde o odůvodnění Rozhodnutí, žalobce soudí, že u tak zásadního rozhodnutí by odůvodnění mělo být obzvlášť propracované. Komise však nedostatečně odůvodnila své tvrzení, podle něhož oznámená kritéria – jež podle názoru žalobce vylučují jakoukoli jinou formu prodeje, než formu specializovaného maloobchodního prodeje – neomezují hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 85 odst. 1 Smlouvy. S odkazem na výše uvedené rozsudky Metro, AEG, Lancôme a L’Oréal totiž Komise převzala a použila na ochranu obrazu značky luxusních výrobků v očích veřejnosti kritéria, jež byla dosud vyhrazena „technické“ výběrovosti bez odůvodnění svého rozhodnutí způsobem, jež je těmito rozsudky vyžadován.
74 Výše uvedené rozsudky L’Oréal, Lancôme a Metro kromě toho ukládají Komisi, aby posoudila omezující charakter dohod v závislosti na hospodářských souvislostech. Vzhledem k tomu, že všichni „značkoví prodejci parfumerie“ používají stejný způsob výhradní distribuce, měla Komise předložit odůvodnění týkající se kumulativního účinku sítí, tím spíše, že v zásadě schválila obecné a absolutní vyloučení celé jedné formy obchodování z distribuce dotyčných výrobků.
75 Stejně tak Komise nedostatečně odůvodnila, proč ve svém Rozhodnutí nevzala v úvahu vyjádření Galec v průběhu správního řízení, podle něhož jsou luxusní výrobky prodávány v rámci velkodistribuce v dokonale uzpůsobených podmínkách. Během uplynulých deseti let totiž velkodistribuce dovršila hlubokou proměnu svých obchodních metod a vypracovala se nejen k ochraně obrazu značky výrobků s vysokou technickou úrovní a značky luxusních výrobků v očích veřejnosti, ale i k tomu, že je konkurenceschopná v oblasti obrazu těchto výrobků v očích veřejnosti.
76 Komise kromě toho neodůvodnila své vnímání toho, co spotřebitel očekává od značky velkého distributora. Moderní spotřebitelé očekávají diverzifikovanou nabídku luxusních výrobků a reagují spontánně, pokud je jim taková nabídka dána k dispozici. Komise proti tomuto ověřitelnému konstatování staví pouze ničím nepodložená tvrzení, že určitá obchodní označení jsou svým charakterem – a navždy – vnímána záporně (bod II.A.5, čtvrtý pododstavec Rozhodnutí) a že spotřebitel si ve své představě spojuje svůj požadavek na „obraz výlučnosti a prestiže“ jedině s výhradní distribucí prostřednictvím specializovaných maloobchodníků (bod II.B.2, první pododstavec). Tato tvrzení nejsou podepřena žádnou sondáží, analýzou veřejného mínění nebo statistickou studií tak, aby Komise umožnila Soudu ujistit se, že tento portrét průměrného spotřebitele je pravdivý.
77 Pokud jde o nesprávné skutkové zjištění obsažené v Rozhodnutí, žalobce zdůrazňuje, že z výše uvedených důvodů Komise neuznala schopnost velkodistribuce prodávat luxusní parfémy ve vyhovujících podmínkách. Kromě toho Komise zjevně neuznala motivaci zákazníků v rámci svého konstatování uvedeného ve druhém pododstavci bodu II.B.3 Rozhodnutí, že „oznámený systém distribuce umožňuje zachovat výlučný charakter smluvních výrobků, což tvoří základní motivaci spotřebitele při jeho výběru“. Podle žalobce jde o „zastaralé“ důvody motivace podsouvané spotřebitelům bez nejmenšího důkazu.
78 Ve skutečnosti jakmile velký distributor zahájí prodej luxusních parfémů, objevuje se u něj velká a spontánní poptávka spotřebitelů, kteří hledají luxus, splnění svých snů, ale ne nutně cenu požadovanou v uzavřeném řetězci. Jde zejména o kategorii spotřebitelů, jež jsou poměrně mladí, majetní, pocházejí z měst a mají zálibu v nových věcech a ve značkovém zboží, a kteří dávají přednost nakupování v hypermarketech a supermarketech, a to včetně všech druhů výrobků „špičkové úrovně“, jejíž existenci Komise popírá.
79 Změny v distribuci kromě toho zcela změnily způsob vnímání obchodního označení distributorů spotřebiteli. Je tedy nesprávné předpokládat, že spotřebitel má stále stejné a záporné vnímání velkodistribuce nebo že přechod k velkodistribuci přemění každý luxusní výrobek ve výrobek obyčejný. Komise byla o tomto vývoji dokonale informována, ale vůbec jej nevzala v úvahu, což vedlo ke zjevně nesprávnému posouzení (viz body 74 a 75 rozsudku AEG).
80 Pokud jde o nesprávné právní posouzení, kterých se Komise dopustila, žalobce zdůrazňuje, že porušila právo Společenství, když rozhodla, že kritéria shrnutá v bodě II.A.5 Rozhodnutí, a zejména kritéria týkající se přítomnosti kvalifikovaného personálu, umístění, estetiky a obchodního označení prodejního místa, ostatních činností v obchodě, stejně jako relativního významu značky Yves Saint Laurent ve vztahu k ostatním konkurenčním značkám, nepodléhají zákazu uvedenému v čl. 85 odst. 1 Smlouvy.
81 Vzhledem k tomu, že tato kritéria, která podle žalobce „a priori“ vylučují určitý počet potenciálních prodejců, považovala za legitimní, Komise údajně porušila zásadu, podle níž omezení distribuce výrobků musí být přiměřená, stejně jako zásadu, podle které jsou množstevní omezení a priori protiprávní (viz zejména výše uvedené rozsudky Metro I a Metro II, L’Oréal a AEG). Tato omezení jdou totiž nad rámec toho, co je nezbytné z hlediska zvláštních vlastností příslušných výrobků, nezbytné ochrany jejich kvality a jejich řádného užívání.
82 Komise rovněž porušila právo Společenství tím, že neposoudila zjevná omezení vyplývající ze sítě Yves Saint Laurent v jejich kontextu (viz bod 40 rozsudku Metro II). V tomto ohledu žalobce zdůrazňuje, že Komise ve své žalobní odpovědi tvrdila, že relevantním trhem je trh „kosmetických výrobků“, zatímco jak v Rozhodnutí, tak i v dalších bodech své žalobní odpovědi uvedla, že trh luxusních parfémů představuje specifický a autonomní trh. Na rozdíl od tvrzení Komise není žádných pochyb o tom, že kumulativní účinek obdobných sítí vylučuje velkodistribuci z trhu luxusních parfémů, který je v projednávané věci relevantním trhem.
Argumenty Komise
83 Žalovaná uplatňuje, že v Rozhodnutí se nevyslovovala k tomu, zda některá centra Leclerc mohou vyhovět kritériím oznámeným společností Yves Saint Laurent, ale že se zabývala obsahem, účinkem a právní přípustností těchto kritérií ve vztahu k právu Společenství. Rozhodnutí kromě toho a priori nevylučuje žádnou formu obchodování. V Rozhodnutí tak bylo zaprvé uvedeno, že tato kritéria „nemají sama o sobě takový charakter, který by vylučoval určité moderní formy distribuce, jako jsou třeba obchodní domy“ (bod II.A.5, závěr pátého pododstavce), a zadruhé, že některé moderní formy distribuce mohou splňovat výběrová kritéria tím, že změní své obchodní metody (bod II.B.5, čtvrtý pododstavec). Zástupce Komise na jednání potvrdil, že Rozhodnutí a priori nevylučuje žádný druh distribuce „typu supermarketu“ v odvětví luxusní kosmetiky a že výraz „obchodní domy“ uvedený v bodech II.A.5, pátém pododstavci, a II.B.5, čtvrtém pododstavci Rozhodnutí, je třeba vykládat tak, že zahrnuje i hypermarkety.
84 Tvrzení žalobce, podle kterého mohou požadovaná kritéria splňovat pouze specializovaní maloobchodníci ve středu města, je nepřesné, neboť v městských čtvrtích i na předměstích existují i jiné obchody, než jen specializovaní maloobchodní prodejci. Stejně tak požadavek na odpovídající prestiž a proslulost značky není nutně nevhodný pro velkodistribuci, protože podle fotografií předložených žalobcem jsou některé z jeho vlastních obchodů schopny poskytovat vnitřní prostředí, které je vhodné pro prodej prestižních značek.
85 Pokud jde o kritérium obchodního označení, jeví se jeho nezbytnost obzvláště evidentní, zváží-li se, že umožňuje vyloučit některá označení, jež by zjevně snižovala hodnotu daných výrobků. Kromě toho jeden ze zhodnocovacích prodejních postupů užívaný centry Leclerc pro prodej luxusních výrobků spočívá ve vyčlenění dodatečných ploch označených podřazeným označením (například „Éole“). V Rozhodnutí bylo navíc specifikováno, že povahu určitého označení, která snižuje hodnotu výrobků, nelze spojovat s obvyklou cenovou politikou distributora (bod II.A.5, závěr čtvrtého pododstavce).
86 Argument sdružení Galec, podle něhož velkodistribuce může vyhovět předmětným kritériím jedině radikální změnou svých prodejních metod, tedy nijak neodpovídá stanovisku Komise. Tato kritéria mohou pouze zahrnovat částečnou úpravu specifických prodejních metod určitých moderních forem distribuce, přičemž stupeň této úpravy závisí na posouzení případ od případu.
87 Odůvodnění Rozhodnutí je jasné a úplné, zejména v bodě II.A.5. Z výše uvedených rozsudků Lancôme a L’Oréal a z Rozhodnutí Komise 85/616/EHS ze dne 16. prosince 1985 v řízení podle článku 85 Smlouvy o EHS (IV/30.665 – Villeroy & Boch, Úř. věst. L 376, s. 15) mimoto vyplývá, že se nijak nezměnil názor, že zachování prestižního obrazu výrobků v očích veřejnosti může odůvodňovat kvalitativní kritéria týkající se profesionální kvalifikace prodejce a jeho vybavení. Je kromě toho nepřesné tvrdit, že Komise nevzala v úvahu kumulativní účinek systémů selektivní distribuce, což prokazuje bod II.A.8 Rozhodnutí.
88 Pokud jde o spotřebitele, trvá žalovaná na tom, že základní motivací spotřebitele luxusních výrobků, i přes možné krátkodobé zlákání nižší cenou, je ujištění, že se tento výrobek nestane běžným výrobkem následkem zevšednění jeho obrazu v očích veřejnosti a snížení kreativní úrovně, jež by bylo dlouhodobým výsledkem takového cenového snížení. Z bodu I.D Rozhodnutí kromě toho vyplývá, že připomínky sdružení spotřebitelů zohledněné Komisí informují o přání zákazníka, aby výrobky luxusní parfumerie byly prodávány jedině v kvalitních prodejních místech s kvalifikovaným personálem.
89 Pokud jde o případnou způsobilost velkodistribuce prodávat výrobky Yves Saint Laurent, žalovaná popírá, že by v tomto směru vyjádřila sebemenší hodnocení. Otázka, zda některé hypermarkety či supermarkety jsou schopny splňovat kritéria požadovaná selektivní distribucí luxusních parfémů, totiž jednoduše předpokládá ověření in concreto, případ od případu, provedené především ze strany společnosti Yves Saint Laurent, a nikoli Komise. Rozhodnutí neobsahuje tvrzení, podle kterého by luxusní výrobek zevšedněl jeho prodejem v rámci velkodistribuce.
90 Konečně, pokud jde o čl. 85 odst. 1 Smlouvy, žalovaná se domnívá, že kritéria posuzovaná v bodě II.A.5 Rozhodnutí jsou zjevně objektivními kritérii kvalitativního charakteru a typu, který je popsán v rozsudku Metro I, a že jsou stanovena jednotným a nediskriminačním způsobem, protože nevylučují žádného distributora, který je schopen je splnit. Komise kromě toho uvedla, že tato kritéria musí být uplatňována nediskriminačním způsobem, což je otázka praxe, a nikoli posuzování kritérií jako takových. Schválená kritéria neporušují ani zásadu proporcionality, neboť jsou nezbytná k zachování prestiže a výlučnosti, jež odlišuje dotyčné výrobky od podobných výrobků, a k ochraně obrazu prestiže značky v očích veřejnosti.
91 Bod 40 rozsudku Metro II není relevantní, neboť tento rozsudek se týká situace, kdy žádná jiná forma distribuce než forma selektivních sítí neexistuje a kdy nepružnost cen není vyvažována účinnou hospodářskou soutěží mezi značkami. O tento případ se nejedná na trhu kosmetických výrobků, kde je nabídka rozptýlená jak na úrovni výroby, tak na úrovni distribuce a kde výrobky prodávané řetězci autorizovaných distributorů představují jen část celkového prodeje kosmetických výrobků v rozsahu od 22,4 % ve Velké Británii do 36,2 % v Itálii. Spotřebitel si tak jednak může koupit jiné parfémy za nižší cenu mimo sítě selektivní distribuce a jednak existuje skutečná hospodářská soutěž mezi konkurenčními značkami luxusních parfémů a mezi luxusními výrobky stejné značky.
Argumenty vedlejších účastníků řízení
92 Vzhledem k tomu, že vedlejší účastníci řízení obsáhle rozvinuly obdobné argumenty jako Komise, je třeba popsat pouze následující body jejich argumentů.
93 Podle názoru společnosti Yves Saint Laurent je mylný základní předpoklad, na kterém spočívá žaloba. Komise neodsouhlasila a priori vyloučení určité formy obchodování, ani nesouhlasila s exkluzivitou ve prospěch specializovaných maloobchodníků ve středu města. Ve svém Rozhodnutí se naopak přiklonila k tvrzení, že systém distribuce je otevřen všem formám a žádnou a priori nevylučuje (bod II.B.5).
94 Síť Yves Saint Laurent ve skutečnosti zahrnuje kromě specializovaných parfumerií i řetězce obchodních domů (Německo, Francie, Itálie, Velká Británie, Řecko, Španělsko, Belgie) a má ve všech členských státech prodejní místa specializovaná na více druhů prodeje, zejména parfumerie‑drogerie (Velká Británie, Nizozemsko, Německo a Dánsko), parfumerie‑lékárny (Francie, Itálie, Španělsko, Portugalsko), parfumerie‑konfekce (Španělsko, Portugalsko), víceúčelový řetězec „Boots“ ve Velké Británii a řetězce velkých moderních parfumerií, zejména v Německu, Belgii, Nizozemsku, Itálii a Francii. 99,6 % prodejů ve Velké Británii a 75 % prodejů v Dánsku je realizováno v nespecializovaných prodejních místech. Ve Francii, Španělsku a Nizozemsku se tento poměr pohybuje od 20 do 40 %. Stejně tak mapy vypracované společností Yves Saint Laurent ukazují existenci prodejních míst mimo městská centra.
95 Co se týče analýzy motivace a očekávání spotřebitelů, posouzení Komise je dále potvrzeno dalšími studiemi předloženými společností Yves Saint Laurent v příloze k jejímu vyjádření vedlejšího účastníka, a to studiemi vypracovanými profesorem Glaisem, americkým časopisem Mademoiselle a profesorem Thoenigem, z nichž vyplývá, že spotřebitel přikládá význam značce výrobku, že hlavní motivace ovlivňující nákup luxusního výrobku se váže na prestiž tohoto výrobku a že spotřebitelé jsou nakloněni takovému systému distribuce, který zachovává prestižní obraz výrobku v očích veřejnosti. Naopak, tvrzení Galec, podle něhož analýza Komise odráží obzvlášť zastaralou a staromódní představu motivace spotřebitele, není podepřeno žádnou studií či sondáží.
96 Pokud jde o nezbytnost systému selektivní distribuce, Yves Saint Laurent zdůrazňuje, že Komise se sice soustředila na prestiž a proslulost značky Yves Saint Laurent, vzala však v úvahu i specifika daných výrobků, zejména kvalitu používaných surovin, výzkumné a vývojové práce a materiály pro vnější úpravu výrobků (bod II.A.5). Například pro vyvinutí nového výrobku až do fáze průmyslové výroby je třeba asi tří let a stálé výzkumné a vývojové středisko Yves Saint Laurent studuje každý rok nová složení výrobků. Používá se více než 5 000 různých, mnohdy vzácných, sofistikovaných a drahých surovin a je nutno provádět mnoho pokusů. Originalita, sofistikovanost a vysoká kvalita výrobků kombinovaná s prestiží a proslulostí značek, které jsou pro ně používány, tedy odůvodňují selektivní distribuci, aby dané výrobky jinak nenásledovaly osud parfémů Coty, které zmizely z trhu následkem ztráty odpovídajícího poměru mezi kvalitou výrobku a způsobem distribuce, který neodpovídal očekáváním spotřebitelů.
97 Pokud jde o čl. 85 odst. 1 Smlouvy, kritérium kvalifikace personálu je nezbytné k uspokojování potřeb zákazníků i z toho důvodu, že dané výrobky mají technickou povahu a vyžadují rozsáhlý výzkum. Vnější prostředí prodejního místa je rovněž objektivním kritériem, nezbytným pro zhodnocení samotného prodejního místa i nakupovaného výrobku, kritériem, které nevylučuje žádnou formu distribuce. Kvalita, upravenost a výloha prodejního místa jsou také „skříňkou“, ve které se nachází výrobek a která musí odpovídat obrazu v očích veřejnosti. Obchodní označení je také objektivním výběrovým kritériem, neboť má schopnost vzbuzovat kladnou, zápornou či neutrální představu, pokud jde o kvalifikaci personálu, úroveň služeb a poradenství, odrážející se na prodávaném zboží. A konečně fyzické oddělení mezi odděleními kosmetiky a odděleními prodeje výrobků běžné spotřeby požadované v nespecializovaných prodejních místech neomezuje hospodářskou soutěž a nezabraňuje vstupu nespecializovaných forem obchodování do sítě. To také odpovídá očekávání výrobce i spotřebitele, a sice že nákup luxusního výrobku se nebude míchat s nákupy běžných výrobků, jako jsou třeba potraviny.
98 Hodnotící zpráva o prodejních místech (bod 16 výše) nakonec ukázala, že postup při vstupu do sítě probíhá na objektivním a jednotném základě. Kandidující maloobchodní prodejce je o tomto hodnocení vyrozuměn a může žádat o druhé hodnocení. Spory podléhají kontrole vnitrostátních soudů. Při určování, zda některé obchodní označení může snižovat hodnotu výrobků, se Yves Saint Laurent opírá o průzkumy veřejného mínění, které mezi spotřebiteli provádějí nezávislé organizace. Yves Saint Laurent přikládá ke svému vyjádření seznam otázek, obsažených v těchto průzkumech, a uvádí, že výsledky jsou sdělovány příslušnému podniku, který je může svobodně zpochybnit.
99 Colipa nejdříve připomíná, že Rozhodnutí se odvolává na zprávu profesora Webera, která podle jeho názoru odpovídá informacím, které má Colipa k dispozici. Z této zprávy vyplývá, že trh kosmetických výrobků v zemích Společenství je segmentován a že tato segmentace je doprovázena diferenciací způsobů distribuce podle příslušných segmentů. Tato zpráva odpovídá závěrům Komise, zejména těm, které jsou uvedeny v bodě II.B.3, podle nichž přes jistý stupeň zastupitelnosti mezi luxusními kosmetickými výrobky a podobnými výrobky spadajícími do ostatních tržních segmentů, která existuje v představě spotřebitelů, mohou spotřebitelé, kteří považují obraz značky a služby spojené s prodejem v rámci systému selektivní distribuce za druhořadý, nakupovat na sousedním trhu, jenž takové systémy nevyužívá.
100 Zpráva profesora Webera kromě toho potvrdila, že existuje velké množství výrobců a distributorů působících na trhu luxusních kosmetických výrobků v dynamických a vysoce konkurenčních podmínkách a že počet nových subjektů vstupujících na tento trh je také vysoký. Výrobci jsou mimo jiné nuceni neustále provádět výzkum a vyvíjet nové výrobky a vyvíjet a udržovat obchodní politiku odpovídající obrazu prestižní značky v očích veřejnosti. Komise tedy ve svém Rozhodnutí správně zhodnotila soutěžní souvislosti oznámených smluv. Tvrzení žalobce, podle kterého je velkodistribuce z těchto dohod vyloučena, není podepřeno žádným ekonomickým rozborem ani žádnými dalšími důkazy.
101 Colipa poté připomněla právní zásady vztahující se na selektivní distribuci, které odvodila z analýzy judikatury Soudního dvora a ze zásady „free rider“ („černý pasažér“) v americkém právu a „Immanenz‑Theorie“ v německém právu, podle nichž Colipa považuje tuto formu distribuce za plně odůvodněnou ve vztahu k luxusní kosmetice, jak již uznal Soudní dvůr zejména ve výše uvedených rozsudcích L’Oréal a Lancôme, stejně jako generální advokát Reischl ve svém stanovisku, které předcházelo rozsudku Soudního dvora ze dne 10. července 1980, Guerlain a další (253/78 a 1/79, 2/79 a 3/79, Recueil, s. 2327, 2377).
102 Tento ekonomický přístup založený na pravidle rozumného uvážení totiž uznává, že hospodářská soutěž zaměřená na jiné prvky, než je cena, má výhody především s ohledem na nutné podstatné investice a na potřebu vyloučit, aby „parazitující“ maloobchodníci žili na úkor těch, kteří přijímají ekonomickou nutnost obchodní politiky výrobce. Hospodářská soutěž navíc není z tohoto trhu nijak vylučována, protože selektivní distribuce existuje vedle jiných metod, které představují více než 50 % výrobků evropské výroby parfumerie.
103 Souběžná existence ostatních sítí selektivní distribuce by byla relevantní pouze tehdy, jestliže by tvořila překážku vstupu na trh (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 28. února 1991, Delimitis, C‑234/89, Recueil, s. I‑935), dále jestliže by neponechala žádné místo ostatním formám distribuce zaměřeným na politiku hospodářské soutěže odlišné povahy, nebo jestliže by vyústila v nepružnost cen, kterou by nevyvažovaly ostatní faktory hospodářské soutěže (rozsudek Metro II), což ale není případ projednávané věci. Naopak, žádné moderní formě distribuce není nutně bráněno v přístupu k síti a pro Galec by k tomu postačovalo, aby předložilo žádost o přijetí a vyhovělo výběrovým kritériím.
104 Na jednání Colipa také připomněl zprávu Monopolies and Mergers Commission „Fine Fragrances – A report on the supply in the UK for retail sale of fine fragrances“ (Cm 2380, listopad 1993), podle níž selektivní distribuce v odvětví luxusní kosmetiky není v rozporu s veřejným zájmem ve smyslu zákona Fair Trading Act 1973 ve Velké Británii. Colipa také zdůraznil, že v mnoha členských státech se luxusní kosmetické výrobky prodávají systémem selektivní distribuce v „nespecializovaných“ obchodech s více druhy zboží, jako je Boots ve Velké Británii, Matas v Dánsku, Sephora ve Francii, Müller v Německu a tak dále.
105 FIP uplatňuje, že v každém luxusním výrobku je jeho nehmotná část tím podstatným a že při každé prestižní službě je vytvořené prostředí prvořadé, protože dobré jméno značky, a tím i její další osud leží v rukou prodejců, kteří jsou pro spotřebitele její vizitkou. V tomto ohledu autorizovaný prodejce nabízí spotřebiteli řadu záruk: je mu předkládána kompletní výrobková řada či dostatečný výběr výrobků včetně posledních novinek značky; využívá poradenství od odborného personálu vyškoleného výrobcem; má zajištěn záruční a poprodejní servis; prodejní prostředí mu při nákupu dodává radostnou a vysněnou atmosféru. Symbolické aspekty, na nichž luxus závisí, však mohou být zničeny, pokud se takové prestižní výrobky dostanou do prodeje v nevhodných podmínkách nebo jsou obklopeny výrobky (například potravinami či čisticími prostředky), které mohou snižovat prestiž příslušné značky v očích veřejnosti, jako se to stalo u parfémů Coty, které zmizely z trhu v důsledku zevšednění značky. Zachování obrazu značky v očích spotřebitelů je o to nutnější, jelikož mimo vlastní cenu suroviny na sebe výrobce bere významné investiční náklady spojené s vývojem nových výrobků, nepřetržitou kontrolou jejich kvality a reklamou, což může představovat až 30 % obratu značky.
106 V této souvislosti má FIP za to, že dotyčné kvalitativní nároky, včetně požadavků na obchodní označení, jsou nezbytné pro zachování obrazu značky výrobce v očích veřejnosti a pro zajištění nejlepšího poradenství pro spotřebitele, i když tyto požadavky mohou způsobit, že vstup některých prodejců do sítě bude zamítnut. V projednávaném případě Komise přísně dodržovala judikaturu Soudního dvora a nikterak nepřipustila a priori vyloučení některé formy distribuce.
107 FEPD nejprve uplatňuje, že užitečnost selektivní distribuce uznávaná výrobci, maloobchodními prodejci i spotřebiteli a potvrzená i v judikatuře Soudního dvora, se projevuje v cílech, které sleduje: soudržnost a obraz sítě prodávající luxusní a vysoce kvalitní výrobky v očích veřejnosti s cílem zajistit co nejlepší službu spotřebiteli a uspokojení jeho potřeb. Spotřebitel očekává, že si zakoupí vysoce kvalitní výrobek s využitím odpovídajícího poradenství v prostředí podporujícím výběr výrobku. V projednávaném případě úpravy smluv zajištěné Komisí stanoví práh, za kterým již selektivní distribuce luxusních parfémů přestává existovat, neboť podle názoru FEDP by méně náročná kritéria již mohl splňovat jakýkoli distributor.
108 V této souvislosti specializované maloobchodní prodejny vyvinuly potřebné úsilí a získaly vlastnosti nutné k uspokojování potřeb spotřebitelů, zejména z důvodu své struktury, specializace, zařízení a jejich geografického umístění. Obecně se jedná o provozovny malých rozměrů, které mají pružné rozhodování, znalosti a zařízení uzpůsobené k prodeji dotčených výrobků, což je nezbytné k budování věrné klientely. Prodejní místa se neomezují na maloobchodníky ze středu města, ale nacházejí se jak v městském centru, tak i na okraji města či na předměstí, a to včetně míst v obchodních galeriích velkých komerčních center či hypermarketů. Tyto argumenty se opírají o zprávu profesora Glaise, ze které zejména vyplývá, že poradenství, které lze získat ve specializovaných prodejnách, výrazně působí na zhodnocování výrobku.
109 Cílem žaloby je docílit snížení úrovně výběrovosti požadovaných kritérií na současnou úroveň zařízení center Leclerc, což by vedlo k vyloučení specializovaných obchodů, frustraci spotřebitelů a k donucení výrobců, aby omezili své činnosti na úseku výzkumu, vývoje a komunikace až do bodu, kdy zmizí luxusní povaha, kterou dosud výrobky měly. Svým odmítáním splnit soudržná a relevantní kritéria vstupu do sítě by se žalobce sám stal odpovědným za vyloučení, o kterém tvrdí, že je jeho obětí. Žalobce totiž není a priori vyloučen, ale musí jen upravit své obchodní metody v závislosti na povaze dotyčných výrobků, což by nevyžadovalo radikální změnu prodejních postupů center Leclerc.
Závěry Soudu
110 Posouzení opodstatněnosti Rozhodnutí v rozsahu, v němž používá čl. 85 odst. 1 Smlouvy, vyvolává čtyři hlavní otázky, a to: A) zda je selektivní distribuce založená na kvalitativních kritériích v odvětví luxusní kosmetiky v zásadě slučitelná s čl. 85 odst. 1 Smlouvy; B) zda výběrová kritéria společnosti Yves Saint Laurent uvedená v bodě II.A.5 Rozhodnutí splňují podmínky právní přípustnosti z hlediska čl. 85 odst. 1 Smlouvy; C) zda jsou opodstatněné žalobní důvody a argumenty žalobce týkající se otázky, zda jsou jeho členové a priori vyloučeni ze sítě Yves Saint Laurent, a postoje spotřebitelů v tomto směru; a D) zda je možno použít čl. 85 odst. 1 Smlouvy z důvodu existence souběžných sítí v dotyčném odvětví.
A – K zásadní slučitelnosti selektivní distribuce v odvětví luxusní kosmetiky založené na kvalitativních kritériích s čl. 85 odst. 1 Smlouvy
111 I když žalobce uplatňuje, že schvaluje nezbytnost systému zaměřeného na koncepci „luxusní výběrovosti“ za účelem zachování prestiže luxusních výrobků a uspokojení očekávání spotřebitelů, nicméně popírá právní přípustnost, z hlediska čl. 85 odst. 1 Smlouvy, výběrových kritérií stanovených společností Yves Saint Laurent. Za těchto okolností, je třeba především prozkoumat základní právní zásady, které upravují použití čl. 85 odst. 1 Smlouvy v odvětví luxusní kosmetiky.
112 Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že systémy selektivní distribuce představují formu hospodářské soutěže, která je v souladu s čl. 85 odst. 1 Smlouvy, pokud jsou splněny čtyři podmínky: zaprvé, vlastnosti dotyčného výrobku vyžadují systém selektivní distribuce v tom smyslu, že takový systém představuje legitimní požadavek s ohledem na charakter dotyčných výrobků a zejména na jejich vysokou kvalitu či technickou úroveň, za účelem zachování této kvality a zajištění jejich náležitého užívání (viz výše uvedený rozsudek L’Oréal, bod 16, vyložený na základě rozsudku Metro I, body 20 a 21, rozsudku AEG, bod 33, a rozsudku Soudu ze dne 27. února 1992, Vichy v. Komise, T‑19/91, Recueil, s. II‑415, body 69 až 71); zadruhé, že výběr prodejců se provádí podle objektivních kritérií kvalitativního charakteru stanovených jednotným způsobem vůči všem potenciálním prodejcům a používaných nediskriminačním způsobem (viz například rozsudky Metro I, bod 20, výše uvedený L’Oréal, bod 15, a AEG, bod 35); zatřetí, že dotyčný systém směřuje k dosažení výsledku, který ve své podstatě zlepšuje hospodářskou soutěž, a tedy k vyvážení omezení hospodářské soutěže, které vyplývá ze systémů selektivní distribuce, zejména v oblasti cen (viz rozsudky Metro I, body 20 až 22; AEG, body 33, 34 a 73, a Metro II, bod 45); a začtvrté, že stanovená kritéria nejdou nad rámec toho, co je nezbytné (viz výše uvedené rozsudky L’Oréal, bod 16, a Vichy v. Komise, body 69 až 71). Otázka, zda jsou tyto podmínky splněny, musí být posouzena objektivním způsobem s ohledem na zájem spotřebitele (viz rozsudky Metro I, bod 21, a výše uvedený Vichy v. Komise, body 69 až 71).
113 Zatímco Soudní dvůr zejména rozhodl, že takové systémy selektivní distribuce založené na kvalitativních kritériích jsou přípustné v odvětví výroby zboží dlouhodobé spotřeby s vysokou kvalitou či technickou úrovní, aniž by byl porušen čl. 85 odst. 1 Smlouvy, především s cílem zachovat způsobilost specializovaného obchodování poskytovat specifické služby pro tyto výrobky (viz rozsudky Metro I, bod 20, AEG, bod 33, a Metro II, bod 54, a rozsudek Soudního dvora ze dne 10. prosince 1985, ETA, 31/85, Recueil, s. 3933, bod 16), z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že systémy selektivní distribuce, které jsou odůvodněné specifickým charakterem výrobků nebo specifickými požadavky na jejich distribuci, lze zavést i v ostatních hospodářských odvětvích, aniž by došlo k porušení čl. 85 odst. 1 (viz rozsudky Soudního dvora ze dne 3. července 1985, Binon, 243/83, Recueil, s. 2015, body 31 a 32, a ze dne 16. června 1981, Salonia, 126/80, Recueil, s. 1563). Stejně tak Soudní dvůr ve svém rozsudku Metro I (bod 20) rozhodl, že charakter a intenzita účinné hospodářské soutěže („workable competition“) nezbytné k dosažení cílů Smlouvy se může lišit podle dotyčných výrobků nebo služeb a hospodářské struktury v dotčeném tržním odvětví, aniž by byla porušena zásada nenarušené hospodářské soutěže uvedená v článcích 3 a 85 Smlouvy.
114 Pokud jde o luxusní kosmetické výrobky a zejména o luxusní parfémy, které tvoří podstatnou část těchto výrobků, je nesporné zaprvé, že se jedná o sofistikované a vysoce kvalitní výrobky, které jsou výsledkem zvláštního výzkumu a které obsahují vysoce kvalitní materiály, zvláště pro jejich vnější úpravu, zadruhé, že tyto výrobky mají „obraz luxusu v očích veřejnosti“, který slouží k jejich odlišení od ostatních podobných výrobků, jež takový obraz v očích veřejnosti nemají, a zatřetí, že tento obraz luxusu je významný v očích spotřebitelů, kteří oceňují možnost nakupovat luxusní kosmetiku a zejména luxusní parfémy. V představě spotřebitele totiž existuje jen nízký stupeň zastupitelnosti mezi luxusními kosmetickými výrobky a podobnými výrobky spadajícími do ostatních segmentů tohoto odvětví (viz bod II.A.8 Rozhodnutí).
115 Za těchto okolností má Soud za to, že pojem „vlastnosti“ luxusních kosmetických výrobků ve smyslu výše uvedeného rozsudku L’Oréal nelze omezovat jen na jejich hmotné vlastnosti, ale že zahrnuje i specifické vnímání ze strany spotřebitelů a zvláště jejich „auru luxusu“. V projednávané věci se tedy jedná o výrobky, jež mají jednak vlastní vysokou kvalitu a jednak mají povahu luxusu vycházející z jejich vlastní podstaty.
116 Pokud jde o otázku, zda selektivní distribuce představuje legitimní požadavek v případě výrobků, jež mají takové vlastnosti, Soud poznamenává, že odůvodnění Rozhodnutí v této otázce (bod II.A) není založeno na koncepci specializovaného obchodu schopného poskytovat specifické služby pro výrobky vysoké technické úrovně ve smyslu rozsudků Metro I, Metro II a AEG, ale spíše na dvou dalších hlavních důvodech, a to (a) na zájmu společnosti Yves Saint Laurent, jako výrobce luxusní kosmetiky, na udržení prestižního obrazu své značky v očích veřejnosti a na zachování výsledků svého úsilí v rámci podpory prodeje (viz bod II.A.5, druhý a čtvrtý pododstavec Rozhodnutí; viz také ve stejném smyslu bod II.B.2), a (b) na potřebě zachovat v očích spotřebitelů „auru výlučnosti a prestiže“ dotčených výrobků, a přitom zajistit zejména „prezentaci výrobků vůči veřejnosti, která je způsobilá zhodnotit estetické a funkční zvláštnosti“ výrobků (bod II.A.5, druhý pododstavec) a „umístění, které je v souladu s luxusním a výlučným charakterem dotčených výrobků a prezentací, odpovídající obrazu značky v očích veřejnosti“ (viz bod II.A.5, čtvrtý pododstavec, viz také bod II.A.5, pátý a šestý pododstavec).
117 V tomto ohledu je třeba upřesnit, že i když má výrobce volnost ve volbě své obchodní politiky, čl. 85 odst. 1 Smlouvy se musí brát v úvahu, jakmile realizace takové politiky předpokládá uzavření dohod, které ukládají ostatním nezávislým hospodářským subjektům povinnosti, jež omezují jejich soutěžní volnost v rozsahu, v němž ve značné míře ovlivňují obchod ve Společenství. Za těchto okolností pouhá skutečnost, že výrobce vynaložil značné úsilí na podporu prodeje svých výrobků, nepředstavuje sama o sobě dostatečný důvod k vynětí distribuční sítě, která omezuje svobodu hospodářské soutěže zúčastněných podniků i třetích osob, z působnosti čl. 85 odst. 1 Smlouvy. Kdyby tomu totiž tak nebylo, pak by jakýkoli výrobce mohl odůvodnit přijetí systému selektivní distribuce pouze svým úsilím v rámci podpory prodeje a jakékoli omezující výběrové kritérium by mohlo být odůvodněno jako nezbytné za účelem ochrany obchodní politiky podle přání výrobce (viz výše citovaný rozsudek Vichy v. Komise, bod 71).
118 Soud má tedy za to, že systém selektivní distribuce se vymyká působnosti čl. 85 odst. 1 Smlouvy jedině tehdy, je‑li objektivně odůvodněný, také s ohledem na zájem spotřebitelů (viz závěr bodu 112 výše).
119 Z tohoto hlediska se Soud domnívá, že je v zájmu spotřebitelů hledajících luxusní kosmetické výrobky, aby takové výrobky byly v prodejních místech nabízeny v patřičných podmínkách. Vzhledem k tomu, že jde totiž o vysoce kvalitní výrobky, jejichž obrazu luxusu si spotřebitelé cení, kritéria směřující pouze k zajištění jejich hodnotné prezentace sledují zlepšení hospodářské soutěže prostřednictvím ochrany tohoto obrazu luxusu v očích veřejnosti, které vyvažuje omezení hospodářské soutěže vyplývající ze systémů selektivní distribuce. Taková kritéria tedy představují legitimní požadavek ve smyslu výše uvedené judikatury (viz rozsudek Metro I, bod 37).
120 Soud se domnívá, že je skutečně v zájmu spotřebitelů vyhledávajících luxusní kosmetické výrobky, aby obraz luxusu takových výrobků nebyl narušen tak, aby tyto výrobky již nebylo možno považovat za luxusní. V současné době existuje v odvětví kosmetiky rozdělení na segment luxusní kosmetiky a segment neluxusní kosmetiky, které vyhovuje různým potřebám spotřebitelů, a které tudíž nelze kritizovat z hospodářského hlediska. I když „luxusní“ povaha luxusních kosmetických výrobků vyplývá též z jejich vysoké kvality, z jejich vyšší ceny a z reklamních kampaní výrobců, Soud se domnívá, že skutečnost, že se tyto výrobky prodávají v rámci systémů selektivní distribuce směřujících k zajišťování zhodnocující prezentace v prodejním místě, přispívá také k tomuto obrazu luxusu v očích veřejnosti, a tedy i k zachování jedné z hlavních vlastností výrobků vyhledávaných spotřebiteli. Obecná distribuce dotyčných výrobků, v jejímž rámci by Yves Saint Laurent neměla žádnou možnost ujistit se o tom, že její výrobky jsou prodávány v náležitých podmínkách, by totiž s sebou nesla riziko zhoršení jejich prezentace v prodejním místě, což by mohlo mít dopad na „obraz luxusu v očích veřejnosti“, a tím i na samotnou povahu dotyčných výrobků. Z toho důvodu kritéria směřující k zajištění takové prezentace výrobků v prodejním místě, která by odpovídala jejich luxusní povaze, představují legitimní požadavek, který může zlepšit hospodářskou soutěž v zájmu spotřebitele ve smyslu výše uvedené judikatury.
121 Tento závěr není vyvrácen skutečností prokázanou v průběhu jednání, že v některých členských státech, zejména v Nizozemsku, ale také ve Velké Británii a ve Francii, je více či méně významná část prodejů uskutečněná neautorizovanými prodejci, kteří se zásobují na paralelním trhu. Není totiž vyloučeno, že zájem spotřebitelů o takové nákupy částečně vznikl v důsledku obrazu luxusu, k jehož zachování alespoň částečně přispěla selektivní distribuce. Z toho tedy nevyplývá, že tento obraz luxusu zůstává při neexistenci selektivní distribuce nedotčen.
122 Nicméně, je-li v zájmu spotřebitele, aby měl možnost si kupovat luxusní kosmetiku v náležitých podmínkách prezentace, a vidět tak, že její obraz luxusu je ochraňován, je rovněž v jeho zájmu, aby systém selektivní distribuce založený na této koncepci nebyl používán příliš omezujícím způsobem a zejména aby přístup k výrobkům nebyl nepřiměřeně omezován, jak uplatnila všechna čtyři sdružení spotřebitelů v průběhu správního řízení (viz bod 175 níže). Z judikatury Soudního dvora stejně tak vyplývá, že systém Yves Saint Laurent lze považovat za systém sledující legitimní cíl, který vyvažuje omezení hospodářské soutěže, které z tohoto systému vyplývá, pouze tehdy, je‑li otevřen všem potenciálním prodejcům způsobilým zajistit náležitou prezentaci uživateli ve vhodném prostředí a chránit obraz luxusu dotyčných výrobků v očích veřejnosti (viz bod 112 výše). Jediným výsledkem systému selektivní distribuce, který by měl za následek vyloučení některých forem obchodování schopných prodávat výrobky ve zhodnocujících podmínkách, například v upraveném místě nebo prostoru, by totiž byla ochrana stávajících forem obchodování proti hospodářské soutěži ze strany nových subjektů, a nebyl by tedy v souladu s čl. 85 odst. 1 Smlouvy (viz rozsudek AEG, body 74 a 75).
123 Z toho vyplývá, že v odvětví luxusní kosmetiky se čl. 85 odst. 1 Smlouvy nevztahuje na ta kvalitativní kritéria výběru maloobchodních prodejců, která nepřekračují meze toho, co je nezbytné k zajištění prodeje těchto výrobků v náležitých podmínkách prezentace, pokud jsou tato kritéria objektivní, stanovená jednotným způsobem vůči všem potenciálním prodejcům a používaná nediskriminačním způsobem.
B – K otázce, zda výběrová kritéria společnosti Yves Saint Laurent uvedená v bodě II.A.5 Rozhodnutí splňují podmínky požadované pro uznání jejich právní přípustnosti z hlediska čl. 85 odst. 1
1. K úloze Soudu a příslušných vnitrostátních soudů a jiných orgánů
124 Galec má za to, že některá výběrová kritéria společnosti Yves Saint Laurent jí ponechávají nadbytečnou a nekontrolovatelnou volnost při hodnocení, a tudíž nejsou objektivní ve smyslu judikatury Soudního dvora. Komise a vedlejší účastníci se domnívají, že tato kritéria s sebou nesou hodnocení ze strany výrobce případ od případu, které je podřízeno dodržování zásady nediskriminace a podléhá přezkumu příslušných soudů.
125 Vzhledem k těmto argumentům je třeba nejprve upřesnit úlohu Soudu a příslušných vnitrostátních soudů a jiných orgánů.
126 Pokud jde o otázku, zda dotčená kritéria splňují podmínky požadované pro uznání jejich právní přípustnosti z hlediska čl. 85 odst. 1 Smlouvy, a tedy jsou‑li to kritéria kvalitativní a objektivní a nejsou-li ani diskriminační, ani nepřiměřená, přezkum Soudu se na základě článku 173 Smlouvy omezuje na ověření toho, zda zjištění Komise v bodě II.A.5 Rozhodnutí jsou stižena nedostatkem odůvodnění, zjevně nesprávným skutkovým zjištěním, zjevně nesprávným právním posouzením, zjevně nesprávným posouzením skutkového stavu nebo zneužitím pravomoci. Soudu nepřísluší, aby se vyjadřoval k použití těchto kritérií v konkrétních případech.
127 Avšak jak Komise s Yves Saint Laurent správně uplatnily, použití těchto kritérií v konkrétních případech nespadá pouze do volného uvážení výrobce, ale musí být vymezeno objektivním způsobem. Z toho vyplývá, že možnost nezávislého a účinného přezkumu používání uvedených kritérií v konkrétních případech představuje základní prvek legality sítě Yves Saint Laurent podle čl. 85 odst. 1 [viz body II.A.6 písm. a), a čtvrtý pododstavec části II.B.4 Rozhodnutí].
128 Z ustálené judikatury vyplývá, že vnitrostátní soudy jsou příslušné k používání čl. 85 odst. 1 Smlouvy z důvodu jeho přímého účinku (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 30. ledna 1974, BRT, 127/73, Recueil, s. 51, body 15 a 16). Uchazeč, kterému je zamítnut přístup do sítě a který se domnívá, že dotčená kritéria byla vůči němu použita způsobem, který je v rozporu s čl. 85 odst. 1 Smlouvy, a zejména diskriminačním či nepřiměřeným způsobem, může podat návrh na zahájení řízení před příslušnými vnitrostátními soudy. Takový návrh lze případně podat i u vnitrostátních orgánů, které jsou příslušné k používání čl. 85 odst. 1 Smlouvy.
129 Podle judikatury Soudního dvora a případně Soudu tedy náleží příslušným vnitrostátním soudům nebo jiným orgánům, jimž byl takový návrh na zahájení řízení předložen, aby rozhodovaly o tom, zda výběrová kritéria společnosti Yves Saint Laurent byla v konkrétním případě použita diskriminačním nebo nepřiměřeným způsobem, a zda tím došlo k porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy. Vnitrostátním soudům nebo jiným orgánům přísluší zejména dbát na to, aby dotčená kritéria nebyla používána za účelem zabránění přístupu do sítě novým subjektům, kteří mohou prodávat dotčené výrobky v podmínkách, jež by nesnižovaly jejich hodnotu.
130 Kromě toho má uchazeč, kterému byl odmítnut přístup do sítě, možnost, s výhradou zásad stanovených Soudem v rozsudku ze dne 18. září 1992, Automec v. Komise (T‑24/90, Recueil, s. II‑2223), předložit Komisi stížnost na základě článku 3 nařízení č. 17, zejména v případě systematického používání podmínek pro vstup do sítě způsobem, který je neslučitelný s právem Společenství (viz rozsudek AEG, body 44 až 46, 67 a následující).
2. K zásadní právní přípustnosti dotčených kritérií z hlediska čl. 85 odst. 1 Smlouvy
a) Kritéria týkající se odborné kvalifikace
131 Ve svých vyjádřeních Galec nenapadlo kritéria týkající se odborné kvalifikace personálu a poradenské a předváděcí služby uvedené v bodech I.2 a I.3 všeobecných prodejních podmínek (viz bod 25 vyjádření ke spisům vedlejších účastníků), ale na jednání uvedlo, že tato kritéria jsou nepřiměřená v porovnání s požadavky na prodej dotyčných výrobků v odpovídajících podmínkách.
132 Soud se domnívá, že přítomnost osoby schopné poskytovat spotřebiteli náležité poradenství a informace v prodejním místě v zásadě představuje legitimní požadavek pro prodej luxusní kosmetiky, který je nedílnou součástí náležité prezentace takových výrobků.
133 Žalobce navíc nepředložil žádné důkazy, jež by Soudu umožnily rozhodnout o otázce, zda kvalifikace vyžadované v bodu I.3 všeobecných prodejních podmínek, tedy buď diplom z oboru kosmetiky či obdobná odborná kvalifikace, anebo minimálně tříletá praxe v oboru prodeje prestižních výrobků parfumerie, jsou nepřiměřené vzhledem k povaze dotyčných výrobků.
134 V každém případě je na příslušných vnitrostátních soudech nebo jiných orgánech, aby dbaly na to, aby smluvní ustanovení týkající se odborné kvalifikace nebyla v konkrétních případech uplatňována diskriminačním nebo nepřiměřeným způsobem.
b) Kritéria týkající se umístění a zařízení prodejního místa
135 Galec směřuje svou kritiku zejména ke kritériím vztahujícím se k „prostředí“ prodejního místa, k vnějšímu vzhledu prodejního místa a zejména k výkladním skříním a k prodeji ostatního zboží v prodejním místě. Podle Galec jsou tato kritéria vůči členům tohoto sdružení příliš subjektivní, nepřiměřená a diskriminační.
– „Prostředí“ a umístění prodejního místa
136 Bod I.1 písm. a) všeobecných prodejních podmínek stanoví, že „čtvrť, ulice i obchody nacházející se v blízkosti prodejního místa musí vždy odpovídat prestiži a proslulosti značky Yves Saint Laurent“. Z kolonek 1 a 2 hodnotící zprávy vyplývá, že obchod nacházející se ve čtvrti, do níž je „dobré spojení a je obchodní“ nebo je „ve středu města a obchodní“ a nachází se v ulici, která je v blízkosti obchodů „zhodnocujících prodávané zboží nebo luxusních“ obchodů, s budovami „v dobrém stavu“ nebo „velmi prestižními“, je v hodnocení společnosti Yves Saint Laurent hodnocen lépe, než obchod umístěný v jiné čtvrti nebo v jiné ulici. Tyto dvě kolonky představují v hodnotící zprávě 30 bodů a mají tedy relativně velký význam.
137 Soud se domnívá, že čl. 85 odst. 1 Smlouvy se nevztahuje na kritérium týkající se prostředí, v němž se prodejní místo luxusních kosmetických výrobků nachází, pokud je jeho účelem zajistit, aby takové výrobky nebyly prodávány v místech, které jsou pro jejich prodej zcela nevhodné. Soud nicméně poznamenává, že příslušným vnitrostátním soudům či jiným orgánům přísluší dbát na to, aby toto kritérium nebylo v konkrétních případech používáno diskriminačním či nepřiměřeným způsobem.
– Vnější vzhled prodejního místa
138 Galec si stěžuje zejména na ustanovení bodu I.1 písm. b) všeobecných prodejních podmínek, která se týkají kvality fasády a výkladních skříní, jakož i na ustanovení bodu III.4 smlouvy, podle nichž musí „výzdoba“ prodejního místa odpovídat vysoké úrovni a kvalitě spojované s obrazem značky Yves Saint Laurent v očích veřejnosti. V hodnotící zprávě představují kolonky 3 a 4 týkající se vnějšího vzhledu prodejního místa, včetně jeho výkladních skříní, celkově 80 bodů, tedy asi 25 % celkového maximálního možného množství bodů.
139 Soud se domnívá, že taková ustanovení, zejména ustanovení, která se týkají výkladních skříní, mohou být použita diskriminačním způsobem vůči takovému prodejnímu místu, jakým je hypermarket, které nemá stejnou fasádu jako tradiční obchod, zejména fasádu obsahující výkladní skříně, ale které vyhradilo určité místo či prostor uvnitř obchodu způsobem vhodným pro prodej luxusní kosmetiky. Kromě toho se vnější výkladní skříně nejeví jako nezbytné pro náležitou prezentaci výrobků ve spojitosti s místem či prostorem vyhrazeným uvnitř obchodu s více druhy zboží.
140 Není však vyloučeno, aby kritéria, jež se týkají výkladních skříní, byla vykládána jako kritéria vztahující se k „vitrínám“ prostoru vyhrazeného uvnitř prodejního místa, a nikoli k vnějším výkladním skříním.
141 Za těchto okolností postačí konstatovat, že je úkolem příslušných vnitrostátních soudů či jiných orgánů dbát zejména na to, aby kritéria týkající se vnějšího vzhledu prodejního místa, včetně výkladních skříní, nebyla používána diskriminačním nebo nepřiměřeným způsobem.
– Prodej ostatních druhů zboží, jež by svou povahou mohlo snižovat hodnotu značky Yves Saint Laurent
142 Pokud jde o interiér prodejního místa, Galec neuvedlo před Soudem jinou kritiku, něž kritiku týkající se omezování prodeje ostatních druhů zboží. V tomto ohledu Galec napadá zejména právní přípustnost bodu III.3 smlouvy, podle kterého „autorizovaný prodejce nedá do prodeje [...] takové výrobky, které by svým blízkým umístěním mohly snížit hodnotu značky Yves Saint Laurent v očích veřejnosti“, stejně jako bodu I.1 písm. d) všeobecných prodejních podmínek, podle něhož „pokud v prodejním místě dochází k jiné činnosti, zahrnují zohledňované prvky rozsah této činnosti, vnitřní a vnější prezentaci této činnosti, oddělení této činnosti od činnosti parfumerie, rozdělení prodávajících zaměstnanců mezi tuto činnost a činnost parfumerie, schopnosti prodávajících zaměstnanců přidělených ke každé z těchto činností a oblečení prodávajících zaměstnanců přidělených ke každé z těchto činností“.
143 Je třeba konstatovat, že ani smlouva, ani hodnotící zpráva nespecifikují výrobky, jejichž prodej ve stejném místě by mohl snižovat hodnotu značky Yves Saint Laurent v očích veřejnosti. V Rozhodnutí se Komise omezuje na konstatování, že účelem tohoto ustanovení je zachovat v očích veřejnosti prestiž a výlučnost vlastní dotčeným výrobkům, a „vyloučit tak jakékoli spojování s výrobky nižší kvality“ (bod II.A.5, pátý pododstavec).
144 Je třeba uvést, že bod III.3 smlouvy není přesný ani jasný a že umožňuje subjektivní a případně diskriminační použití. Stejně tak bod I.1 písm. d) všeobecných prodejních podmínek zřejmě poskytuje společnosti Yves Saint Laurent velmi širokou diskreční pravomoc, zejména v rozsahu, v němž sama může hodnotit nejen rozsah prodeje ostatních druhů zboží a jejich prezentaci, ale i počet zaměstnanců přidělených k prodeji těchto výrobků, jejich schopnosti a oblečení.
145 Soud však připomíná, že Komise má za to, že hypermarket nemůže výt vyloučen ze sítě pouze z toho důvodu, že prodává i jiné zboží (viz bod II.A.5 pátý pododstavec Rozhodnutí a níže uvedené body 164 a násl.). Vedlejší účastníci kromě toho neidentifikovaly výrobky, jejichž prodej by mohl snižovat „image“ výrobků, s výjimkou potravinářského zboží nebo čistících prostředků.
146 Za těchto okolností se Soud domnívá, že Rozhodnutí je nutno vykládat v tom smyslu, že prodej ostatního zboží, které se typicky nachází v hypermarketu, nemůže sám o sobě poškozovat „obraz luxusu“ dotčených výrobků, pokud je místo či prostor vyhrazený prodeji luxusní kosmetiky upraven takovým způsobem, aby tyto výrobky byly prezentovány v podmínkách, které je zhodnocují. Taková úprava může vyžadovat, aby některé výrobky, jako je potravinářské zboží nebo čisticí prostředky, nebyly prodávány „v blízkosti“ luxusní kosmetiky, nebo aby došlo k náležitému oddělení prodeje luxusní kosmetiky od prodeje ostatních výrobků nižší kvality (viz bod II.A.5, pátý pododstavec Rozhodnutí).
147 Na základě tohoto upřesnění se Soud domnívá, že přezkum, který budou v případě potíží provádět příslušné soudy nebo jiné orgány, bude moci vyvážit nedostatek jasnosti tohoto kritéria. Jejich úkolem je totiž dbát na to, aby toto ustanovení nebylo používáno diskriminačním nebo nepřiměřeným způsobem.
– Rozsah ostatních činností provozovaných v prodejním místě
148 Pokud jde o kritéria týkající se ostatních činností v obchodě, Galec ve své žalobě vytýká rovněž skutečnost, že je-li v prodejním místě provozována jiná činnost, je žádost o přijetí posuzována podle rozsahu této činnosti [viz bod 1.1 písm. d) všeobecných prodejních podmínek]. Z kolonky 8 hodnotící zprávy společnosti Yves Saint Laurent, která má hodnotu 20 bodů, vyplývá, že zabírají‑li ostatní výrobky více než 40 % prodejní plochy prodejního místa, regálů nebo výkladních skříní, dostává dotyčný uchazeč známku „2“, tedy známku, která může přispět k jeho vyloučení.
149 Je pravda, že tato kolonka není v Rozhodnutí zmíněna. Nicméně z tohoto Rozhodnutí vyplývá (bod II.A.5, pátý pododstavec), že Komise rozhodla, že kritéria společnosti Yves Saint Laurent týkající se rozsahu ostatních činností provozovaných v prodejním místě nespadají do působnosti čl. 85 odst. 1 Smlouvy. Vzhledem k tomu, že hodnotící zpráva je nedílnou součástí postupu přijímání do sítě uvedené v Rozhodnutí, jak uplatňuje i sama společnost Yves Saint Laurent, vyplývá z toho, že Rozhodnutí je třeba vykládat tak, že podle něj kritérium v kolonce 8 nespadá do působnosti čl. 85 odst. 1.
150 I když podle hodnotící zprávy je uchazeč vyřazen, jen když získá tři známky „2“ v jedenácti konkrétních kolonkách (bod 17 výše), nijak to nezmenšuje podíl kolonky 8 této zprávy na vyřazování uchazečů, jako jsou obchody s více druhy zboží, jejichž činnost v oblasti parfumerie představuje méně než 60 % všech jejich činností, a to i tehdy, zřídí‑li specializovaný prostor pro prodej dotčených výrobků.
151 Za těchto okolností má Soud za to, že kolonka 8 hodnotící zprávy musí být považována za nepřiměřenou v rozsahu, v němž samotná skutečnost, že rozsah činnosti parfumerie v obchodě představuje méně než 60 % celkových činností obchodu, nemá sama o sobě žádný vztah k legitimnímu požadavku na ochranu obrazu luxusu dotyčných výrobků v očích veřejnosti.
152 Soud má krom toho za to, že tato kolonka je diskriminační, jelikož směřuje k upřednostňování kandidatury specializované parfumerie na úkor kandidatury obchodu s více druhy zboží, který disponuje specializovaným místem upraveným tak, aby vyhověl kvalitativním podmínkám vhodným pro prodej luxusní kosmetiky.
153 Z toho vyplývá, že tato kolonka může svou povahou i omezovat nebo narušovat hospodářskou soutěž ve smyslu čl. 85 odst. 1 Smlouvy v rozsahu, v němž je jejím výsledkem znevýhodnění uchazeče pouze proto, že jeho činnost v oblasti parfumerie je ve vztahu k ostatním činnostem obchodu menšinová.
154 I když je hodnotící zpráva nedílnou součástí postupu přijímání do sítě, je nutno konstatovat, že bod II.A.5 Rozhodnutí neobsahuje žádné důvody odůvodňující tuto kolonku. Rozhodnutí je tedy v tomto ohledu stiženo nedostatkem odůvodnění.
155 Je tedy namístě zrušit Rozhodnutí v rozsahu, v němž uvádí, že ustanovení opravňující Yves Saint Laurent ke znevýhodnění kandidatury maloobchodních prodejců pouze z toho důvodu, že jejich činnost v oblasti parfumerie je menšinová, nepodléhá čl. 85 odst. 1 Smlouvy.
c) Kritérium obchodního označení
156 Galec kritizuje ustanovení druhého pododstavce bodu I všeobecných prodejních podmínek, které se týká kritéria obchodního označení, jako subjektivní, diskriminační a nepřiměřené. Komise a vedlejší účastníci mají za to, že toto ustanovení je nezbytné k zachování luxusní povahy výrobků a obrazu luxusu značky Yves Saint Laurent v očích veřejnosti (viz bod II.A.5 čtvrtý pododstavec Rozhodnutí).
157 Druhý pododstavec bodu I všeobecných prodejních podmínek stanoví následující:
„Obchodní označení parfumerie, obchodu, v němž se nachází parfumerie, nebo prostoru, kde je oddělení parfumerie nebo samotná parfumerie, musí neustále odpovídat prestiži značky Yves Saint Laurent. Z toho důvodu musí být toto označení slučitelné se zásadami, jimiž se řídí distribuce výrobků, jež jsou vysoce luxusní a vysoce kvalitní. Toto není případ obchodního označení, jehož obraz v očích veřejnosti je spojován s nedostatkem či omezeným rozsahem poradenských služeb zákazníkům, celkové vysoké úrovně nebo vhodné výzdoby.“
158 Soud se domnívá, že kritérium, jehož jediným účelem je dbát na to, aby obchodní označení maloobchodního prodejce nemohlo snižovat hodnotu obrazu luxusu luxusních kosmetických výrobků v očích veřejnosti, představuje v zásadě legitimní požadavek pro prodej takových výrobků a nespadá nutně do působnosti čl. 85 odst. 1 Smlouvy. Při neexistenci takového kritéria se totiž lze obávat toho, že obraz luxusu luxusních kosmetických výrobků v očích veřejnosti, který je jejich přirozenou součástí, bude narušen prodejem takových výrobků prodejcem, jehož obchodní označení je spotřebiteli vnímáno zjevně záporně.
159 Avšak především s ohledem na skutečnost, že na rozdíl od kritérií zaměřených na hmotné aspekty prodejního místa, nelze kritérium obchodního označení ověřit fotodokumentací nebo prohlídkou na místě, je úkolem příslušných vnitrostátních soudů či jiných orgánů dbát zejména na to, aby toto kritérium nebylo používáno neodůvodněným nebo nepřiměřeným způsobem.
160 Zaprvé, toto kritérium se totiž může vztahovat pouze k aktuálnímu vnímání dotčeného obchodního označení ze strany spotřebitelů. Z toho vyplývá, že druhý pododstavec bodu I všeobecných prodejních podmínek nelze vykládat tak, že vylučuje moderní formy obchodování, které při svých začátcích vycházely z omezené výzdoby nebo omezených služeb, ale které od té doby rozvinuly nové zhodnocující způsoby prodeje luxusních výrobků tak, že jejich obchodní označení již v tomto směru nelze považovat za snižující hodnotu výrobků.
161 Zadruhé, podle zásad, které již Soud uvedl (viz výše body 127 a násl.), nelze posouzení toho, jak je vnímáno dané obchodní označení, ponechat pouze na volném uvážení výrobce, ale musí být stanoveno co nejobjektivnějším způsobem. V tomto směru Yves Saint Laurent v projednávané věci vycházela ze sondáží a tržních studií, které za tímto účelem provedla. Dojde‑li ke sporu, pak měly být příslušným vnitrostátním soudům nebo jiným orgánům případně předloženy k posouzení objektivní důkazní materiály, jako jsou sondáže nebo tržní studie.
162 Zatřetí, jak již žalovaná sama uvedla, Rozhodnutí v bodě II.A.5 uvádí, že obraz v očích veřejnosti plynoucí z „obvyklé cenové politiky distributora“ nemůže být považován za znehodnocující faktor. Kritérium obchodního označení totiž nelze používat pouze za účelem, kterým je vyřazení obchodů schopných nabízet výrobky za snížené ceny, ale přitom v podmínkách, jež tyto výrobky zhodnocují.
163 Na závěr se Soud domnívá, že kritérium obchodního označení se musí používat obzvláště obezřetným způsobem, není‑li pochyb o tom, že maloobchodní prodejce vynaložil investice nezbytné k vyhovění všem požadavkům týkajícím se materiálních podmínek prodeje (úprava prostor, oddělení od ostatního zboží, kvalifikovaný personál apod.) a přijal povinnosti skladování, minimálního ročního objemu nákupů, reklamní spolupráce atd. V takovém případě příslušné vnitrostátní soudy nebo jiné orgány mají za úkol ověřit, jestli kritérium obchodního označení není použito pouze za účelem vyloučit ze sítě dané prodejní místo, které je schopné prodávat dotyčné výrobky, aniž by existovalo skutečné riziko, že jejich obraz v očích veřejnosti bude narušen.
C – K žalobním důvodům a argumentům žalobce vztahujícím se k otázce, zda jsou jeho členové a priori vyloučeni ze sítě Yves Saint Laurent a k postoji spotřebitelů v tomto směru
164 Na základě výše uvedeného je v této fázi úvah třeba zabývat se žalobními důvody a argumenty sdružení Galec vztahujícími se k otázce, zda jsou jeho členové a priori vyloučeni ze sítě Yves Saint Laurent v důsledku kumulace výběrových kritérií a k postoji spotřebitelů v tomto směru.
165 Soud především připomíná, že Komise v průběhu řízení opakovaně zdůraznila, že Rozhodnutí nepředpokládá a priori vyloučení moderních forem obchodování, jako jsou hypermarkety provozované centry Leclerc (viz například body 83 a 86 výše). Sama společnost Yves Saint Laurent zdůraznila, že podle Rozhodnutí je její systém otevřený všem formám distribuce a žádnou a priori nevylučuje (viz bod 93 výše). Všichni tři další vedlejší účastníci také uvedli, že Rozhodnutí samo o sobě nevylučuje formu distribuce provozovanou členy Galec nebo jiné moderní formy distribuce. Naopak, Yves Saint Laurent a ostatní vedlejší účastníci zejména uplatňovali existenci autorizovaných prodejců více druhů zboží v řadě členských států, aby prokázali neomezující povahu systému Yves Saint Laurent.
166 Z toho vyplývá, že žádný z účastníků řízení před Soudem neuplatnil zásadní neschopnost hypermarketů nebo jiných obchodů s více druhy zboží prodávat luxusní kosmetické výrobky. Komise a vedlejší účastníci uznávají, že Rozhodnutí s touto možností počítá za předpokladu, že taková prodejní místa budou upravena vhodným způsobem a že přijmou rovnocenné povinnosti jako přijímají ostatní autorizovaní distributoři. Soud je ostatně toho názoru, že kdyby tomu bylo jinak, síť Yves Saint Laurent by tím, že a priori vylučuje určitou kategorii potenciálních prodejců ze systému, byla v rozporu s čl. 85 odst. 1 Smlouvy (viz bod 122 výše).
167 I když se v pátém pododstavci bodu II.A.5 a čtvrtém pododstavci bodu II.B.5 Rozhodnutí Komise vyjádřila poněkud nejednoznačně, když použila výraz „obchodní domy“, který se obvykle vztahuje na formu tradičního obchodování, a když zdůraznila, že „nemohla konstatovat“, že šíření systémů selektivní distribuce v oblasti luxusních kosmetických výrobků „ze zásady“ vylučuje určité moderní formy distribuce, v průběhu řízení upřesnila, že přijetím Rozhodnutí neměla v úmyslu vylučovat takové formy obchodování, jako jsou hypermarkety členů sdružení Galec a že výraz „obchodní domy“ uvedený v Rozhodnutí zahrnuje i tyto formy obchodování (viz bod 83 výše).
168 V tomto rozsudku Soud ostatně zdůraznil úlohu příslušných vnitrostátních soudů a jiných orgánů v zajištění nediskriminačního a přiměřeného používání dotčených kritérií (viz výše body 124 a násl.)
169 Z toho vyplývá, že žalobce dostatečně právně neprokázal, že skutečně existují překážky vstupu velkodistribuce do distribuce luxusních kosmetických výrobků, pokud jsou jejich prodejní místa upravena způsobem vhodným k prodeji takových výrobků.
170 Je totiž na Galec nebo jeho členech, aby předložili svou žádost o přijetí, a případně na příslušných vnitrostátních soudech či jiných orgánech, aby rozhodly, zda odmítnutí této žádosti o přijetí je v konkrétním případě slučitelné s čl. 85 odst. 1 Smlouvy s ohledem na judikaturu Soudního dvora a Soudu. Úkolem Komise je ostatně dbát na to, aby zejména v případě žádosti o změnu Rozhodnutí, nebyly moderní formy distribuce neodůvodněně vylučovány ze sítě Yves Saint Laurent nebo z obdobných sítí.
171 Z toho vyplývá, že tvrzení Galec, podle kterého jsou jeho členové a priori vylučováni ze sítě Yves Saint Laurent, musí být zamítnuto.
172 Rovněž je nutno zamítnout žalobní důvody a argumenty Galec, podle nichž Komise neodůvodnila své tvrzení, že postupy zhodnocování, které jsou vlastní velkodistribuci, jsou neadekvátní pro distribuci luxusních výrobků. Rozhodnutí totiž nelze vykládat tak, že takové tvrzení obsahuje.
173 Ze stejných důvodů je nutno zamítnout tvrzení Galec, podle něhož se Komise dopustila zjevně nesprávného skutkového zjištění, pokud jde o tvrzené vyloučení velkodistribuce z prodeje dotčených výrobků.
174 Ze stejných důvodů je nutno zamítnout výtku sdružení Galec vůči Komisi, že neodůvodnila své tvrzení týkající se motivace spotřebitele a že se v tomto bodě dopustila zjevně nesprávného skutkového zjištění.
175 V tomto ohledu je pravda, že Komise se neopřela o nezávislý znalecký posudek, který by mohl podpořit její tvrzení o motivacích spotřebitelů, zejména v bodě II.B.2 Rozhodnutí. Je také pravda, jak Galec uvedlo na jednání, že všechna čtyři francouzská sdružení spotřebitelů, která předložila své připomínky v průběhu správního řízení, jmenovitě Union féminine civique et sociale (Ženská občanská a sociální unie) (UCS), Institut national de la consommation (Státní spotřebitelský institut) (INC), Confédération syndicale du cadre de vie (Odborová konfederace životní úrovně) (CSCV) a Confédération des familles (Konfederace pro rodinu) (CSF), bezvýhradně nepodpořila stanovisko Komise. CSF a INC totiž vyjádřily svůj nesouhlasný postoj s navrhovaným rozhodnutím zejména z důvodu, že by jeho účinkem bylo udržování příliš vysokých cen a vyloučení přístupu značné části obyvatelstva k těmto výrobkům. UCS uplatnila, že některá z dotčených ustanovení způsobí, že přístup nových forem distribuce na trh bude obtížnější než dříve a že tato ustanovení „nesměřují k otevření a uskutečňování lepší hospodářské soutěže v rámci jednotného trhu, ani k ochraně zájmu spotřebitelů“. CSCV uzavřela své připomínky uvedením, že „pod záminkou technické povahy svých výrobků, prestiže a značky společnost Yves Saint Laurent omezuje hospodářskou soutěž diskriminačními výběrovými kritérii a fiktivně udržuje velmi vysokou cenu svých výrobků“.
176 Je však nutno konstatovat, že žalobce neprokázal, že se Komise dopustila zjevně nesprávného skutkového zjištění nebo že neuvedla odůvodnění, pokud jde o očekávání spotřebitelů. Z Rozhodnutí totiž vyplývá, že spotřebitel, který dává přednost nákupům luxusní kosmetiky ve vhodně upraveném rozsáhlém prodejním místě hypermarketu či supermarketu, musí mít možnost tak učinit, zatímco takový spotřebitel, který je uveden ve zprávě profesora Glaise, který upřednostňuje nákupy ve specializované parfumerii nebo v tradičním obchodním domě, může rovněž nadále navštěvovat taková prodejní místa.
177 Z toho vyplývá, že všechny žalobní důvody a argumenty žalobce týkající se otázky, zda jsou jeho členové a priori vyloučeni z prodeje luxusních kosmetických výrobků, stejně jako žalobní důvody a argumenty vztahující se k očekávání spotřebitelů, musí být zamítnuty.
D – K otázce, zda zákaz podle čl. 85 odst. 1 Smlouvy lze použít z důvodu existence souběžných sítí v dotyčném odvětví
178 Galec také uplatňuje, že čl. 85 odst. 1 Smlouvy byl v každém případě v projednávané věci porušen tím, že v celém dotyčném odvětví existují obdobné sítě, jako je síť Yves Saint Laurent, takže ostatním formám distribuce není ponecháno žádné místo, a že na relevantním trhu – tedy na trhu „luxusních parfémů“ – není žádná účinná hospodářská soutěž, ve smyslu bodů 40 až 42 rozsudku Metro II. Komise a vedlejší účastníci mají za to, že přes existenci souběžných sítí se sítí společnosti Yves Saint Laurent existuje na relevantním trhu „luxusní kosmetiky“ účinná hospodářská soutěž, takže čl. 85 odst. 1 Smlouvy není použitelný.
179 Soud připomíná, že v bodě 40 svého rozsudku Metro II Soudní dvůr rozhodl, že takzvané „jednoduché“ systémy selektivní distribuce (to jest systémy založené pouze na kvalitativních kritériích) mohou představovat formu hospodářské soutěže, která je v souladu s čl. 85 odst. 1 Smlouvy, přičemž k omezení nebo vyloučení hospodářské soutěže může nicméně dojít, pokud existence určitého množství takových systémů neponechá žádné místo ostatním formám distribuce zaměřeným na politiku hospodářské soutěže odlišné povahy, nebo když vede k nepružnosti cen, která není vyvážena ostatními faktory hospodářské soutěže mezi výrobky téže značky a existencí efektivní hospodářské soutěže mezi různými značkami. Avšak podle bodů 41 a 42 téhož rozsudku, existence velkého množství takových systémů selektivní distribuce pro daný výrobek sama o sobě neumožňuje dospět k závěru, že hospodářská soutěž je omezena nebo narušena ve smyslu čl. 85 odst. 1 Smlouvy. V případě výskytu většího počtu systémů „jednoduché“ selektivní distribuce lze totiž čl. 85 odst. 1 Smlouvy použít jedině tehdy, pokud je dotčený trh tak nepružný a strukturovaný, že v oblasti cen již neexistuje účinná hospodářská soutěž (viz také body 44 a 45 téhož rozsudku).
180 Na rozdíl od věci, která vedla k vydání rozsudku Metro II, v níž dotčené výrobky zábavní elektroniky nebyly vždy prodávány prostřednictvím selektivní distribuce, je v projednávané věci nesporné, že téměř všichni výrobci působící v odvětví luxusní kosmetiky používají distribuční systémy podobné systému společnosti Yves Saint Laurent.
181 Soud však již konstatoval, že selektivní distribuce luxusních kosmetických výrobků může zlepšovat hospodářskou soutěž v zájmu spotřebitele, zejména tím, že přispívá k ochraně obrazu „luxusu“ výrobků v očích veřejnosti v porovnání s ostatními podobnými výrobky, jež takový obraz nemají, takže čl. 85 odst. 1 Smlouvy se na některá kvalitativní kritéria sledující tento účel nevztahuje (výše uvedené body 114 a násl.).
182 Za těchto okolností se Soud domnívá, že uvedení skutečnosti v rozsudku Metro II, že k vyloučení hospodářské soutěže dochází tehdy, „pokud existence určitého množství takových systémů neponechá žádné místo ostatním formám distribuce zaměřeným na politiku hospodářské soutěže odlišné povahy“, neznamená, že čl. 85 odst. 1 Smlouvy je automaticky použitelný pouze proto, že všichni výrobci v odvětví luxusní kosmetiky uskutečnili stejnou volbu, pokud jde o jejich metody distribuce. V projednávané věci se musí body 40 až 46 rozsudku Metro II vykládat v tom smyslu, že pokud určitá výběrová kritéria Yves Saint Laurent, posuzována individuálně, nespadají do působnosti čl. 85 odst. 1 Smlouvy, pak by kumulativní účinek ostatních sítí mohl tento závěr změnit jedině tehdy, pokud by bylo prokázáno zaprvé, že existují překážky vstupu na trh na straně nových soutěžitelů, kteří jsou schopní prodávat dotyčné výrobky, takže účinkem dotčených systémů selektivní distribuce je omezení distribuce ve prospěch určitých stávajících kanálů (viz výše uvedený rozsudek Delimitis, body 15 a násl.), nebo zadruhé, že s přihlédnutím k povaze dotčených výrobků neexistuje účinná hospodářské soutěž, zejména v oblasti cen.
183 Pokud jde o existenci překážek vstupu nových soutěžitelů na trh, kteří jsou schopní prodávat dotyčné výrobky, Soud již konstatoval, že tato existence nebyla prokázána, co se týče hypermarketů sdružených u žalobce (viz výše body 164 a násl.).
184 Obecněji řečeno, co se týče otázky, zda existuje účinná hospodářská soutěž, je nezbytné nejdříve vymezit relevantní trh. I když se Komise ve svém Rozhodnutí oprávněně zabývala celým odvětvím luxusní kosmetiky, neboť luxusní výrobky parfumerie, kosmetiky a péče o pleť sdílejí stejný obraz luxusu v očích veřejnosti a jsou často prodávány společně pod stejnou značkou, otázku, zda existuje účinná hospodářská soutěž, lze posuzovat pouze v rámci trhu zahrnujícího všechny výrobky, které jsou s ohledem na své vlastnosti zvláště schopny uspokojovat trvalé potřeby a jsou jen v malé míře zaměnitelné s ostatními výrobky (viz výše citovaný rozsudek L’Oréal, bod 25).
185 V projednávané věci je přitom nesporné, že parfém není, s ohledem na své vlastnosti nebo použití, zaměnitelný s kosmetickým výrobkem (například s líčidlem) nebo s léčebným výrobkem (například s nočním krémem). Je rovněž nesporné, že v dané době luxusní parfémy představovaly více než 80 % celkového objemu prodeje společnosti Yves Saint Laurent. Vzhledem k významu tohoto zvláštního odvětví je nutno ověřit, zda luxusní parfémy podléhají účinné hospodářské soutěži na úrovni maloobchodního prodeje, i přes skutečnost, že jsou vždy prodávány prostřednictvím systému selektivní distribuce.
186 V tomto ohledu je třeba nejprve odmítnout argument Komise a vedlejších účastníků uvedený v třetím pododstavci bodu B.3 Rozhodnutí, podle něhož „v případě, kdy zákazník hodnotí obraz značky či služby spojené s prodejem v rámci systému selektivní distribuce jako druhotné, může si v každém případě vybrat mezi podobnými výrobky na sousedním trhu, které se prodávají bez použití systému selektivní distribuce, a tím sankcionovat volbu obchodní strategie provedenou výrobcem“. Sama Komise totiž v Rozhodnutí konstatovala, že stupeň zastupitelnosti luxusních kosmetických výrobků podobnými výrobky spadajícími do jiných segmentů tohoto odvětví je „obecně nízký“ (bod I.B, první pododstavec) a že „s ohledem na nízký stupeň zastupitelnosti mezi luxusními kosmetickými výrobky a podobnými výrobky spadajícími do jiných segmentů tohoto odvětví, jak jej vnímá spotřebitel, je trhem, který má být v projednávané věci zohledněn, trh luxusních kosmetických výrobků“ (bod II.A.8). Z bodů I.B a II.A.8 Rozhodnutí krom toho vyplývá, že Komise vzala v úvahu tržní podíl Yves Saint Laurent u výrobků luxusní parfumerie, aby ověřila, zda dotyčná omezení mohou ve značné míře ovlivnit obchod ve Společenství.
187 Z toho vyplývá, že pro zjištění, zda jsou luxusní parfémy předmětem účinné hospodářské soutěže, není vhodné brát v úvahu údajnou hospodářskou soutěž s parfémy, které nejsou luxusní.
188 Je třeba rovněž zamítnout argument Komise a vedlejších účastníků, podle něhož lze existenci účinné hospodářské soutěže odvodit ze skutečnosti, že podle třetího pododstavce bodu I.B Rozhodnutí založeného na zprávě profesora Webera, výrobky prodávané prostřednictvím sítě autorizovaných prodejců „představovaly v roce 1987 podíl 24,7 % ve Spolkové republice Německa, 30,3 % ve Francii, 36,2 % v Itálii a 22,4 % ve Velké Británii z celkového objemu prodeje kosmetických výrobků“. Tyto číselné údaje totiž vycházejí z tabulky č. 22 ve zprávě profesora Webera a představují podíl prodejů realizovaných prostřednictvím selektivní distribuce, který je vyjádřený jako procento z celkového objemu prodeje všech kategorií kosmetických výrobků dohromady, to znamená parfémů, krášlících výrobků, léčebných výrobků, vlasových výrobků (zejména šampónů) a toaletních výrobků (zubních past, mýdel, deodorantů atd.). Z uvedené zprávy (s. 89) kromě toho vyplývá, že v Itálii byl podíl parfémů prodaných prostřednictvím selektivní distribuce 81 % a že ve Francii tento podíl činil 65 %. Podle číselných údajů vypracovaných FIP podíl parfémů prodaných prostřednictvím selektivní distribuce ve Francii činí 73 % (viz příloha I k jejímu vyjádření vedlejšího účastníka, s. 17). Číselné údaje uvedené v třetím pododstavci bodu I.B Rozhodnutí tedy nejsou relevantní pro posouzení účinnosti hospodářské soutěže v tak specifické oblasti, jako je oblast luxusních parfémů.
189 Komise a vedlejší účastníci však uplatňují, že i na trhu luxusních parfémů, posuzovaném jako takový, existuje účinná hospodářská soutěž jak mezi výrobci různých značek (inter brand), tak i mezi autorizovanými prodejci společnosti Yves Saint Laurent (intra brand).
190 V tomto ohledu má Soud za to, že stanovisko Komise a vedlejších účastníků není podloženo zprávou profesora Webera, z níž vyplývá, především na stranách 71, 89 až 96, 105 a 110, že v roce 1987 existovala jen velmi omezená hospodářská soutěž mezi distributory luxusních parfémů a mezi různými formami distribuce. Je však třeba konstatovat, že Komise před přijetím Rozhodnutí požadovala od společnosti Yves Saint Laurent provedení řady změn v jejích smlouvách, včetně odstranění všech čistě kvantitativních výběrových kritérií, odstranění ustanovení omezujících svobodu distributorů prodávat výrobky dále ostatním členům výběrové sítě, odstranění ustanovení omezujících svobodu výběru prodejce týkající se ostatních značek, jež mohou být nabízeny v jeho prodejním místě a včetně výslovného uznání svobody prodejce určovat jeho ceny nezávislým způsobem. Navíc, jak již Soud konstatoval, Rozhodnutí počítá s možností, že nové formy obchodování, které jsou schopny prodávat dotyčné výrobky, budou mít přístup do sítě Yves Saint Laurent.
191 Za těchto okolností je na Galec, aby poskytlo důkazy, které mohou právně dostačujícím způsobem prokázat, že následkem Rozhodnutí se trh stal natolik nepružným a strukturovaným, že účinná hospodářská soutěž mezi autorizovanými prodejci luxusních parfémů přestala existovat, a to zejména v cenové oblasti (viz rozsudek Metro II, body 42 a 44). Vzhledem k tomu, že Galec žádný konkrétní důkaz v tomto směru nepředložilo, Soud konstatuje, že v projednávané věci takové důkazy chybí.
192 Ze souhrnu výše uvedeného vyplývá, že žalobní důvody a argumenty žalobce vycházející z porušení čl. 85 odst. 1 Smlouvy, jakož i ostatní související žalobní důvody a argumenty, musí být zamítnuty, kromě těch, které se týkají ustanovení uvedeného v bodě 155 výše.
II – K opodstatněnosti Rozhodnutí s ohledem na čl. 85 odst. 3 Smlouvy
Stručný popis argumentů účastníků řízení
193 Pokud jde o udělenou výjimku, Galec uplatňuje pět hlavních argumentů, aby prokázalo, že podmínky čl. 85 odst. 3 Smlouvy nejsou splněny. Zaprvé, Komise posoudila zlepšení výroby a distribuce luxusních parfémů pouze v rámci výlučnosti (viz první pododstavec bodu II.B.2 Rozhodnutí), i když by velkodistribuce mohla splnit dodatečné povinnosti vyjmenované v druhém až šestém pododstavci bodu II.B.2 Rozhodnutí. Zadruhé, pokud jde o výhody pro uživatele, Komise vycházela ze zastaralého pojetí chování a očekávání spotřebitelů. Zatřetí, Komise prohlásila za legitimní naprostou neexistenci hospodářské soutěže v rámci značky v oblasti cen, tedy hospodářské soutěže, kterou by mohla zajišťovat velkodistribuce. Začtvrté, v rozporu se zásadou proporcionality Komise opomenula srovnat selektivní distribuci prostřednictvím specializovaných maloobchodních prodejců se selektivní distribucí prováděnou jinými formami obchodování, a nechala tak bez povšimnutí skutečnost, že prodejci v rámci velkodistribuce musí plnit stejné úkoly a nést stejné náklady, jako každý jiný autorizovaný distributor (viz zejména konec druhého pododstavce bodu II.B.4 Rozhodnutí). Zapáté, Rozhodnutí tím, že uložilo provedení „částečných změn zvláštních metod obchodování“ v rámci jiných forem distribuce, vyloučilo hospodářskou soutěž ze strany těchto forem distribuce, kromě okrajových případů obchodních domů.
194 Ve své odpovědi žalovaná upřesňuje, že udělená výjimka se týká pouze postupu přijímání do sítě, minimálního ročního objemu nákupů, povinností týkajících se skladování a spolupráce v oblasti reklamy a podpory prodeje, zákazu prodávat výrobek, který ještě nebyl uveden na trh, kontroly faktur prováděné společností Yves Saint Laurent a v případě, kdy zákazník je sám distributorem, ověřování jeho příslušnosti k oficiální distribuční síti – tedy povinností, které žalobce ve vztahu k čl. 85 odst. 1 Smlouvy nekritizoval.
195 Kritika žalobce je ostatně irelevantní. Soudní dvůr v bodě 45 rozsudku Metro II zvláště zdůraznil, že musí být zohledněny náklady vynaložené síťovými distributory z důvodu převzetí povinností vyplývajících z jejich přijetí do sítě. Pokud jde o vyloučení hospodářské soutěže, Rozhodnutí výslovně uvedlo, že určité moderní formy distribuce nejsou v zásadě vylučovány a že existuje hospodářská soutěž mezi značkami i mezi jednotlivými autorizovanými distributory.
196 Argumenty vedlejších účastníků podporují stanovisko Komise.
Závěry Soudu
197 Jak Komise správně uplatnila, odůvodnění bodu II.B Rozhodnutí se týká pouze těch aspektů smlouvy, které podle jejího názoru spadají do působnosti čl. 85 odst. 1 Smlouvy, tedy těch, jež se týkají zejména postupu přijímání do sítě, skladování, minimálního ročního objemu nákupů, uvádění nových výrobků na trh a spolupráce v oblasti reklamy a podpory prodeje. Ve své žalobě však Galec tyto aspekty smlouvy nenapadlo.
198 Pokud jde o první argument Galec, podle něhož Komise posoudila zlepšení výroby a distribuce luxusních parfémů pouze v rámci „výlučnosti“, Soud se domnívá, že konstatování Komise v prvním pododstavci bodu II.B.2 Rozhodnutí, podle kterého „luxusní kosmetickou značku lze prodávat, pouze pokud je respektována její výlučná povaha“, se vztahuje ke snaze Komise zachovat výlučný nebo luxusní charakter dotčených výrobků (viz druhý pododstavec bodu II.B.3). Tuto větu tedy nelze vykládat, jako by znamenala, že z distribuce dotčených výrobků automaticky vylučuje velkodistribuci a že jejich distribuce je vyhrazena výlučně tradičním formám, jako jsou parfumerie a obchodní domy chápané v úzkém smyslu.
199 Vzhledem k tomu, že Soud již konstatoval, že Komise neměla v úmyslu vyloučit velkodistribuci z distribuce dotčených výrobků (viz výše body 164 a násl.), je nutno zamítnout argument Galec, podle něhož Komise posoudila zlepšení výroby a distribuce ve smyslu čl. 85 odst. 3 Smlouvy pouze v rámci, který vylučuje velkodistribuci z distribuce dotčených výrobků.
200 Co se týče druhého argumentu Galec, podle kterého Komise vycházela ze zastaralého pojetí očekávání spotřebitelů, Soud připomíná, že ve výše uvedených bodech 174 a násl. již zamítl argumenty týkající se motivace spotřebitelů.
201 Pokud jde o třetí argument sdružení Galec, podle něhož Komise prohlásila za právně přípustnou naprostou neexistenci hospodářské soutěže v rámci značky v oblasti cen, Soud již konstatoval, že Galec nepředložilo důkaz, že tomu tak je (viz bod 191 výše).
202 Ke čtvrtému argumentu Galec, podle kterého Komise srovnala selektivní distribuci prostřednictvím specializovaných maloobchodních prodejců s obecnou formou distribuce, a nechala tak bez povšimnutí možnost selektivní distribuce prostřednictvím ostatních forem obchodování, Soud konstatuje, že Komise takové srovnání neprovedla.
203 Co se týče pátého argumentu Galec, podle něhož uložení provedení „částečné změny zvláštních metod obchodování“ vyloučilo velkodistribuci z odvětví luxusní kosmetiky, bylo v průběhu řízení prokázáno, že Rozhodnutí nevylučuje velkodistribuci z odvětví luxusní kosmetiky. Odkaz na „částečnou změnu zvláštních metod obchodování“ tedy musí být vykládán tak, že požaduje úpravy tohoto typu uvnitř obchodu, a nikoli úpravy, jež by mohly radikálně změnit samotnou povahu takového obchodu, jakým je supermarket nebo hypermarket. I když by bylo žádoucí, aby byl tento bod Rozhodnutí formulován jasněji, skutečnost, že Komise ani obecným způsobem nepopsala změny, které by měly být přijaty, sama o sobě nepostačuje k protiprávnosti Rozhodnutí, zejména vzhledem k tomu, že konkrétní případy budou podléhat případnému přezkumu ze strany příslušných vnitrostátních soudů a jiných orgánů.
204 Z toho vyplývá, že žalobní důvody a argumenty žalobce vycházející z porušení čl. 85 odst. 3 Smlouvy musí být zamítnuty.
205 Ze souhrnu výše uvedeného vyplývá, že žaloba musí být zamítnuta, kromě části žaloby, která se týká části Rozhodnutí uvedené v bodě 155 výše.
K nákladům řízení
206 Podle prvního pododstavce čl. 87 odst. 2 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Podle posledního pododstavce čl. 87 odst. 4 může Soud nařídit, že vlastní náklady nesou i jiní vedlejší účastníci, než je členský stát nebo orgán.
207 Vzhledem k tomu, že žalobce neměl úspěch v podstatné části svých návrhových žádání, je namístě uložit mu náhradu vlastních nákladů řízení, jakož i nákladů řízení Komise a vedlejší účastnice Yves Saint Laurent, které bylo Rozhodnutí určeno.
208 Pokud jde o vedlejší účastníky FIP, Colipa a FEPD, Soud má za to, že zájem těchto tří sdružení na vyřešení sporu nebyl tak přímý, jako zájem Yves Saint Laurent. Jelikož jde o věc, ve které tito tři další vedlejší účastníci předložili obecná vyjádření v zájmu svých členů, aniž by rozhodujícím způsobem podpořili argumenty Komise, Soud se domnívá, že je namístě použít čl. 87 odst. 4 jednacího řádu a uložit jim náhradu vlastních nákladů řízení.
Z těchto důvodů
SOUD (druhý rozšířený senát)
rozhodl takto:
1) Rozhodnutí 92/33/EHS Komise ze dne 16. prosince 1991 v řízení podle článku 85 Smlouvy o EHS (IV/33.242 – Yves Saint Laurent Parfums) se zrušuje v rozsahu, v němž uvádí, že ustanovení opravňující Yves Saint Laurent znevýhodnit kandidaturu maloobchodních prodejců pouze z toho důvodu, že jejich činnost v oblasti parfumerie je menšinová, nespadá do působnosti čl. 85 odst. 1 Smlouvy.
2) Ve zbývající části se žaloba zamítá.
3) Žalobce ponese náklady řízení Komise a vedlejší účastnice Yves Saint Laurent Parfums SA, jakož i vlastní náklady řízení.
4) Každý z vedlejších účastníků, Fédération des industries de la parfumerie,Comité de liaison des syndicats européens de l’industrie de la parfumerie et des cosmétiques a Fédération européenne des parfumeurs détaillants, ponese vlastní náklady řízení.
Kirschner | Vesterdorf | Bellamy |
Kalogeropoulos | Potocki |
Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 12. prosince 1996.
Vedoucí soudní kanceláře | Předseda |
E. Coulon | H. Kirschner |
Obsah
Skutková podstata sporu
Úvod
Smlouva Yves Saint Laurent
Rozhodnutí Komise
Řízení a návrhová žádání účastníků řízení
Přípustnost
Stručný popis argumentů účastníků řízení
Závěry Soudu
K věci samé
I – K opodstatněnosti Rozhodnutí z hlediska čl. 85 odst. 1 Smlouvy
Stručný popis argumentů účastníků řízení
Argumenty Galec
Argumenty Komise
Argumenty vedlejších účastníků řízení
Závěry Soudu
A – K zásadní slučitelnosti selektivní distribuce v odvětví luxusní kosmetiky založené na kvalitativních kritériích s čl. 85 odst. 1 Smlouvy
B – K otázce, zda výběrová kritéria společnosti Yves Saint Laurent uvedená v bodě II.A.5 Rozhodnutí splňují podmínky požadované pro uznání jejich právní přípustnosti z hlediska čl. 85 odst. 1
1. K úloze Soudu a příslušných vnitrostátních soudů a jiných orgánů
2. K zásadní právní přípustnosti dotčených kritérií z hlediska čl. 85 odst. 1 Smlouvy
a) Kritéria týkající se odborné kvalifikace
b) Kritéria týkající se umístění a zařízení prodejního místa
– „Prostředí“ a umístění prodejního místa
– Vnější vzhled prodejního místa
– Prodej ostatních druhů zboží, jež by svou povahou mohlo snižovat hodnotu značky Yves Saint Laurent
– Rozsah ostatních činností provozovaných v prodejním místě
c) Kritérium obchodního označení
C – K žalobním důvodům a argumentům žalobce vztahujícím se k otázce, zda jsou jeho členové a priori vyloučeni ze sítě Yves Saint Laurent a k postoji spotřebitelů v tomto směru
D – K otázce, zda zákaz podle čl. 85 odst. 1 Smlouvy lze použít z důvodu existence souběžných sítí v dotyčném odvětví
II – K opodstatněnosti Rozhodnutí s ohledem na čl. 85 odst. 3 Smlouvy
Stručný popis argumentů účastníků řízení
Závěry Soudu
K nákladům řízení
* Jednací jazyk: francouzština.