SDĚLENÍ KOMISE

Oznámení Komise o prosazování pravidel státní podpory vnitrostátními soudy

(2021/C 305/01)

ÚVOD

1.1.

Systém kontroly státní podpory

1.2.

Zákaz provádění

OBECNÉ ZÁSADY PROSAZOVÁNÍ PRAVIDEL STÁTNÍ PODPORY

2.1.

Zásada loajální spolupráce

2.2.

Zásady rovnocennosti a efektivity vztahující se na vnitrostátní postupy

2.2.1.

Aktivní legitimace

2.2.2.

Soudní příslušnost

2.2.3.

Zásada překážky věci pravomocně rozsouzené

ÚLOHA KOMISE

3.1.

Výlučná pravomoc Komise

3.2.

Pravomoci Komise prosazovat pravidla státní podpory

ÚLOHA VNITROSTÁTNÍCH SOUDŮ

4.1.

Vymezení pravomocí vnitrostátních soudů při uplatňování pravidel státní podpory

4.1.1.

V návaznosti na rozhodnutí Komise

4.1.1.1.

V návaznosti na rozhodnutí Komise, kterým se podpora prohlašuje za slučitelnou

4.1.1.2

V návaznosti na rozhodnutí Komise o zahájení řízení

4.2.

Pravomoci vnitrostátních soudů

4.2.1.

Posouzení existence podpory

4.2.2.

Posouzení, zda došlo k porušení zákazu provádění

4.2.2.1.

Uplatňování podmínek stanovených v nařízení o blokových výjimkách

4.2.2.2.

Existující podpora

4.2.3.

Ochrana práv jednotlivců před porušením zákazu provádění

4.2.3.1

Pozastavení nebo ukončení provádění opatření

4.2.3.2

Navrácení

4.2.3.3

Předběžná opatření

4.2.3.4

Žaloba o náhradu škody

SPOLUPRÁCE MEZI KOMISÍ A VNITROSTÁTNÍMI SOUDY

5.1.

Pomoc Komise vnitrostátním soudům

5.1.1.

Způsoby spolupráce

5.1.1.1.

Předávání informací vnitrostátním soudům

5.1.1.2.

Předávání stanovisek k uplatňování pravidel státní podpory

5.1.1.3.

Předkládání vyjádření amicus curiae

5.1.2.

Jednotné kontaktní místo a zveřejňování stanovisek a vyjádření amicus curiae

5.2.

Pomoc vnitrostátních soudů Komisi

DŮSLEDKY NEPROVEDENÍ PRAVIDEL STÁTNÍ PODPORY A ROZHODNUTÍ O STÁTNÍ PODPOŘE

6.1.

Řízení o protiprávní podpoře před Komisí

6.2.

Řízení o nesplnění povinnosti

ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

1. ÚVOD

Od roku 2012 provádí Komise program modernizace státní podpory (1). V rámci tohoto programu přijala Komise balíček právních předpisů, pokynů a oznámení pro posouzení opatření státní podpory. Díky tomuto balíčku mohla Komise zaměřit svou kontrolu ex ante na případy s nejrozsáhlejším dopadem na vnitřní trh a zároveň rozvíjet užší spolupráci s členskými státy při prosazování pravidel státní podpory. Za tímto účelem Komise zavedla více možností, jak mohou členské státy poskytovat podporu bez předchozí kontroly ze strany Komise, a to poskytnutím dalších výjimek z povinnosti oznamovat Komisi jakékoli plánované opatření státní podpory. V důsledku toho se částka podpory poskytované na základě blokových výjimek zvýšila (2). V této souvislosti nabyla úloha vnitrostátních soudů při zajišťování souladu s pravidly státní podpory ještě více na významu.

V roce 2019 zveřejnila Komise studii o prosazování pravidel státní podpory a o rozhodnutích vnitrostátních soudů o státní podpoře ve 28 členských státech (3) (dále jen „studie o prosazování“) (4). V rámci studie o prosazování bylo přezkoumáno více než 750 vnitrostátních rozsudků, které lze rozdělit do dvou kategorií: 1) případy, kdy jsou vnitrostátní soudy zapojeny do vyvozování důsledků neoprávněného uskutečnění podpory („soukromoprávní prosazování“), a 2) případy, kdy jsou vnitrostátní soudy zapojeny do provádění rozhodnutí Komise nařizujících navrácení podpory („veřejnoprávní prosazování“).

Studie o prosazování odhalila, že v letech 2007 až 2017 došlo k nárůstu počtu případů státní podpory určených vnitrostátním soudům. Přes tento nárůst přiznaly vnitrostátní soudy prostředky nápravy jen výjimečně a nároky na náhradu škody představují malou menšinu případů. Navíc nejsou široce využívány způsoby spolupráce mezi Komisí a vnitrostátními soudy, které byly zavedeny v roce 2009 Oznámením Komise o prosazování právní úpravy státní podpory vnitrostátními soudy (dále jen „oznámení o prosazování z roku 2009“) (5) a v roce 2015 nařízením Rady (EU) 2015/1589 (dále jen „procesní nařízení“) (6).

Toto oznámení poskytuje vnitrostátním soudům a dalším zúčastněným stranám praktické informace o prosazování pravidel státní podpory na vnitrostátní úrovni. Zohledňuje otázky, které tyto soudy vznesly v souvislosti se studií o prosazování nebo v případech postoupených k rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“). Příkladem může být soudržnost mezi řízeními před Komisí a vnitrostátními soudními řízeními nebo otázky vyvolané nesprávným uplatňováním nařízení o blokových výjimkách.

Účelem tohoto oznámení je poskytnout pokyny pro soudy členských států ve smyslu článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) (7) a podpořit užší spolupráci mezi Komisí a vnitrostátními soudy stanovením všech dostupných nástrojů spolupráce. Není pro vnitrostátní soudy závazné ani neomezuje jejich nezávislost (8). Toto oznámení se zaměřuje zejména na soukromoprávní prosazování. Aspekty souvisejícími s veřejnoprávním prosazováním se zabývá sdělení Komise o navracení protiprávních a neslučitelných státních podpor (9) (dále jen „oznámení o navracení“).

Od oznámení o prosazování z roku 2009 se judikatura Tribunálu a Soudního dvora (dále společně jen „soudy Unie“) dále vyvíjela. Toto oznámení uvedený vývoj zohledňuje a nahrazuje oznámení o prosazování z roku 2009.

1.1. Systém kontroly státní podpory

Státní podpora je právní pojem přímo definovaný ve SFEU, který musí být vykládán na základě objektivních skutečností (10). Podle čl. 107 odst. 1 SFEU „[p]odpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem“. Pro výklad pojmu státní podpora poskytla Komise pokyny (11).

Obecný zákaz státních podpor se opírá o dvojí systém ex ante a ex post kontroly intervencí zahrnujících státní podporu. Podle článku 108 SFEU musí Komise průběžně zkoumat všechny režimy existujících podpor a posuzovat veškeré záměry členského státu ohledně poskytnutí nové podpory nebo změny existující podpory. Aby Komise mohla tento přezkum provádět účinně, musí členské státy spolupracovat poskytováním veškerých příslušných informací a oznamováním opatření státní podpory.

Členské státy jsou povinny za prvé oznámit Komisi jakékoli opatření, které má poskytnout novou podporu nebo změnit existující podporu, a za druhé toto opatření neprovádět, dokud Komise neposoudí jeho slučitelnost s vnitřním trhem (zákaz provádění) (12). Zákaz provádění vyplývající z čl. 108 odst. 3 SFEU má přímý účinek (13): přiznává jednotlivcům práva, kterých se mohou dovolávat před vnitrostátními soudy.

10)

Z toho vyplývá, že zavedení systému kontroly státních podpor, jehož základní prvek představuje ustanovení čl. 108 odst. 3 SFEU, spadá do pravomoci Komise i vnitrostátních soudů, jejichž úlohy se vzájemně doplňují, ale jsou odděleny. Zatímco Komise má výlučnou pravomoc posuzovat slučitelnost opatření podpory s vnitřním trhem, vnitrostátní soudy dbají o ochranu práv jednotlivců čelících případným porušením čl. 108 odst. 3 SFEU (14).

1.2. Zákaz provádění

11)

Okamžitá použitelnost čl. 108 odst. 3 SFEU znamená, že vnitrostátní soudy musí v souladu s jejich vnitrostátním právem vyvodit z porušení uvedeného ustanovení všechny důsledky (15).

12)

Aby opatření podléhalo zákazu provádění podle čl. 108 odst. 3 SFEU, musí být splněny dvě podmínky: zaprvé je opatření považováno za státní podporu, včetně změn stávající podpory (16), a zadruhé musí opatření podléhat povinnosti předchozího oznámení podle čl. 108 odst. 3 SFEU.

13)

Pokud tedy opatření nepředstavuje novou podporu, mohou je členské státy provést bez předchozího oznámení Komisi. Navíc mohou členské státy provést opatření podpory, která splňují všechny podmínky, které umožňují využít výjimky z oznamovací povinnosti.

14)

Prostřednictvím nařízení de minimis (17) Komise stanovila podmínky, po jejichž splnění se má za to, že podpora neovlivňuje obchod mezi členskými státy a nenarušuje hospodářskou soutěž nebo nehrozí tímto narušením (18).

15)

Komise také přijala nařízení o blokových výjimkách (například obecné nařízení o blokových výjimkách (19)), která stanoví podmínky, za nichž opatření podpory musí nebo mohou být považována za slučitelná s vnitřním trhem podle čl. 107 odst. 2 nebo 3 (20). Pokud opatření podpory splňuje všechny příslušné podmínky stanovené v těchto nařízeních, je dotčený členský stát osvobozen od povinnosti týkající se oznámení podpory Komisi.

16)

Kromě toho rozhodnutí Komise 2012/21/EU (21), pokud jde o státní podporu pro služby obecného hospodářského zájmu obecně, a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1370/2007 (22), pokud jde o veřejné služby v přepravě cestujících po železnici a silnici, stanovila podmínky, za nichž jsou náhrady za závazky veřejné služby považovány za slučitelné s vnitřním trhem podle čl. 106 odst. 2 a článku 93 SFEU. I v těchto případech se na daná opatření nevztahuje zákaz provádění.

2. OBECNÉ ZÁSADY PROSAZOVÁNÍ PRAVIDEL STÁTNÍ PODPORY

2.1. Zásada loajální spolupráce

17)

V čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii (23) (dále jen „SEU“) se vyžaduje, aby členské státy usnadňovaly Unii plnění jejích úkolů. Podle zásady loajální spolupráce zakotvené v tomto článku si Unie a členské státy, které jednají v rámci své pravomoci, musí při plnění těchto úkolů navzájem pomáhat.

18)

Povinnost vzájemné pomoci vyplývající z čl. 4 odst. 3 SEU se vztahuje rovněž na vnitrostátní soudy (24). To znamená, že Komise pomáhá vnitrostátním soudům při uplatňování práva Unie (25) a že vnitrostátní soudy jsou naopak Komisi nápomocny při plnění jejích úkolů. Vnitrostátní soudy proto musí přijímat veškerá nezbytná opatření k plnění závazků, které vyplývají z práva Unie, a zdržet se přijímání rozhodnutí, jež by mohla ohrozit dosažení cílů SEU a SFEU (společně dále jen „Smlouvy“) (26).

2.2. Zásady rovnocennosti a efektivity vztahující se na vnitrostátní postupy

19)

Soudní dvůr při prosazování pravidel státní podpory soustavně uznává zásadu procesní autonomie (27). Pokud neexistují příslušné právní předpisy Unie, mohou si členské státy podle této zásady svobodně zvolit, jakým způsobem budou plnit své povinnosti vyplývající ze Smluv, pokud prostředky, které používají, nemají nepříznivý dopad na oblast působnosti a účinnost práva Unie.

20)

V souladu s judikaturou soudů Unie nesmí být použitelná vnitrostátní právní úprava při použití čl. 108 odst. 3 SFEU méně příznivá než ta, kterou se řídí obdobné situace ve vnitrostátním právu („zásada rovnocennosti“), ani nesmí být koncipována tak, aby v praxi znemožňovala nebo nadměrně ztěžovala výkon práv přiznaných právem Unie („zásada efektivity“) (28). Oddíly 2.2.1, 2.2.2 a 2.2.3 vysvětlují vzájemné působení zásady procesní autonomie na jedné straně a zásad rovnocennosti a efektivity na straně druhé, pokud jde o aktivní legitimaci, pravomoc vnitrostátních soudů a zásadu překážky věci pravomocně rozsouzené (29).

2.2.1. Aktivní legitimace

21)

V souladu se zásadou procesní autonomie uplatňují členské státy při řešení vnitrostátních sporů týkajících se státní podpory svá vnitrostátní pravidla pro aktivní legitimaci, pokud tato pravidla respektují zásady rovnocennosti a efektivity.

22)

Podle zásady efektivity by vnitrostátní pravidla týkající se aktivní legitimace procesních subjektů a jejich právního zájmu na podání žaloby neměla zasahovat do práva těchto subjektů na účinnou soudní ochranu práv, která jim přiznává právo Unie (30).

23)

Studie o prosazování ukázala, že vnitrostátní soudy rozhodují většinou o případech předložených konkurenty příjemce podpory, kteří jsou přímo ovlivněni narušením hospodářské soutěže vyplývajícím z uskutečňování protiprávní podpory (31).

24)

Při uplatňování vnitrostátních pravidel týkajících se aktivní legitimace však musí vnitrostátní soudy zohlednit svou povinnost chránit zájmy všech stran, které mají dostatečný právní zájem na zahájení řízení (dále jen „třetí strany“), bez ohledu na to, zda byly přímo dotčeny narušením hospodářské soutěže vyplývajícím z protiprávního provedení opatření podpory.

25)

Vnitrostátní soudy musí při posuzování aktivní legitimace třetích stran v případech týkajících se státní podpory poskytované prostřednictvím daňových opatření vzít v úvahu i další prvky. Daňoví poplatníci v postavení třetích stran mohou být považováni za osoby, které mají zájem na podání žaloby na vrácení částky, při jejímž výběru byl porušen zákaz provádění, pouze tehdy, pokud daň nebo odvod, kterým podléhají, tvoří součást financování protiprávní státní podpory (32). Jejich aktivní legitimace není založena na existenci soutěžního vztahu s příjemcem podpory (33).

26)

Naopak se daňoví poplatníci v postavení třetích stran nemohou dovolávat protiprávnosti opatření podpory osvobozujícího určité podniky nebo odvětví od zdanění nebo odvodu, aby se vyhnuli placení této daně nebo odvodu nebo aby jim byly daň či odvod vráceny, ledaže jsou daňové příjmy vyhrazeny výlučně na financování protiprávní státní podpory podle bodu (25). To je také případ, kdy se společně s příjemci účastní hospodářské soutěže (34). Toto řešení by vedlo k nárůstu účinků státní podpory narušujících hospodářskou soutěž, protože by mělo za následek navýšení počtu podniků, které využívají osvobození od daně představující protiprávní státní podporu (35).

27)

A v neposlední řadě může požadavek, aby vnitrostátní soud zajistil účinnou soudní ochranu, překračovat rámec striktního prosazování čl. 108 odst. 3 SFEU. Ve světle článku 47 Listiny základních práv Evropské unie by jednotlivcům a organizacím, kteří nemají legitimaci požadovat zrušení rozhodnutí o státní podpoře podle článku 263 SFEU, měla být dána možnost napadnout podporu nebo prováděcí opatření podpory u vnitrostátních soudů a vyvolat postoupení věci podle článku 267 SFEU Soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu nebo platnosti rozhodnutí Komise, kterým byla daná podpora schválena (36). Za této situace mohou být pro určení legitimace jednotlivců a organizací v řízení, pokud jde o prováděcí opatření podpory relevantní nejen hospodářské zájmy, ale i jiné jejich zájmy v závislosti na dotčených opatřeních a vnitrostátních postupech (37).

2.2.2. Soudní příslušnost

28)

Ze zásady procesní autonomie vyplývá, že vnitrostátnímu právnímu systému každého členského státu přísluší, aby určil soudy příslušné v řízení, které se týká poskytnutí protiprávní podpory. Dále z této zásady vyplývá, že členské státy upraví procesní pravidla soudních řízení za předpokladu, že budou dodrženy zásady rovnocennosti a efektivity (38).

29)

Následkem neexistence zvláštních pravidel práva Unie se struktura soudních systémů členských států velmi liší. Zatímco několik málo členských států zřídilo specializované soudy pro věci týkající se státní podpory, jiné udělily výlučnou příslušnost komorám stávajících soudů nebo přijaly procesní pravidla objasňující pravomoc soudů ve věcech veřejnoprávního a soukromoprávního prosazování (39). Ve většině členských států jsou k uplatňování pravidel státní podpory příslušné civilní a správní soudy (40).

2.2.3. Zásada překážky věci pravomocně rozsouzené

30)

Zásada překážky věci pravomocně rozsouzené stanoví, že rozsudky, které se staly konečnými, již nemohou být zpochybněny. K tomu dochází tehdy, pokud byly vyčerpány možné procesní prostředky nebo pokud uplynula lhůta pro tyto procesní prostředky. Zásada překážky věci pravomocně rozsouzené je zakotvena jak v právním řádu Unie, tak ve vnitrostátních právních systémech, má za cíl zaručit stabilitu práva a právních vztahů, jakož i řádný výkon spravedlnosti (41). Podle judikatury při neexistenci právní úpravy Unie v dané oblasti spadají podmínky naplňování zásady překážky věci pravomocně rozsouzené na základě zásady procesní autonomie vnitrostátních právních řádů členských států do působnosti těchto právních řádů. Tato procesní pravidla však musí dodržovat zásady rovnocennosti a efektivity (42).

31)

Podle zásady přednosti práva Unie (43) jsou vnitrostátní soudy povinny zajistit plný účinek ustanovení práva Unie, a to i tím, že v případě potřeby z vlastního podnětu odmítnou použít jakékoli protichůdné ustanovení vnitrostátních právních předpisů. To platí také pro vnitrostátní pravidla zakotvující zásadu překážky věci pravomocně rozsouzené (44).

32)

Judikatura soudů Unie omezila platnost zásady překážky věci pravomocně rozsouzené v oblasti státní podpory. Zásada přednosti práva Unie brání tomu, aby uplatnění zásady překážky věci pravomocně rozsouzené omezilo výlučnou pravomoc k posouzení slučitelnosti státní podpory, kterou Komisi svěřuje SFEU (45). Kromě toho okolnost, že vnitrostátní soud vyloučil existenci státní podpory ve vztahu k určitému opatření, nemůže bránit tomu, aby Komise později shledala, že dotčené opatření představuje protiprávní a neslučitelnou státní podporu (46). To platí i v případě rozsudku vnitrostátního soudu, který rozhodoval v posledním stupni (47). Platí to i za předpokladu, že se vnitrostátní pravidla pro překážku věci pravomocně rozsouzené vztahují na žalobní důvody, které mohly být, ale nebyly uplatněny v soudním řízení (48).

3. ÚLOHA KOMISE

33)

Cílem systému předchozí kontroly zavedeného čl. 108 odst. 3 SFEU je zajistit, aby bylo možné poskytovat pouze podporu slučitelnou s vnitřním trhem (49). Za účelem dosažení tohoto cíle se provedení záměru podpory, která není předmětem blokové výjimky, odkládá do doby, než Komise přijme rozhodnutí o jeho slučitelnosti s vnitřním trhem (50).

3.1. Výlučná pravomoc Komise

34)

Komise obvykle vykonává svou pravomoc posuzovat slučitelnost opatření podpory ve dvou krocích. Nejprve Komise posuzuje, zda se opatření považuje za státní podporu podle čl. 107 odst. 1 SFEU (51); poté zkoumá, zda je opatření slučitelné s vnitřním trhem. První krok, který spočívá v posouzení existence podpory, je pravomocí vykonávanou jak Komisí, tak vnitrostátními soudy, přičemž vnitrostátní soudy mohou mít povinnost určit, zda opatření podléhá zákazu provádění (52) (viz oddíly 4.2.1 a 4.2.2). Druhý krok, spočívající v posouzení slučitelnosti, spadá do výlučné pravomoci Komise. Posouzení slučitelnosti musí být obsaženo v rozhodnutí (53), které podléhá přezkumu ze strany soudů Unie (54).

35)

Komise může vyvodit závěr týkající se slučitelnosti opatření s vnitřním trhem buď po předběžném přezkoumání (pokud nemá žádné pochybnosti o slučitelnosti opatření s vnitřním trhem) (55), nebo po formálním šetření (pokud měla v rámci předběžného přezkoumání pochybnosti o slučitelnosti daného opatření s vnitřním trhem) (56). Když Komise zahájí formální šetření, přijme rozhodnutí, v němž uvede své předběžné posouzení povahy opatření z hlediska státní podpory a své pochybnosti o slučitelnosti opatření s vnitřním trhem (dále jen „rozhodnutí o zahájení řízení“) (57).

36)

Výlučná pravomoc Komise posuzovat slučitelnost státní podpory může omezit vnitrostátní soudy ve výkonu jejich pravomoci uplatňovat čl. 107 odst. 1 a čl. 108 odst. 3 SFEU (viz oddíl 4.1) (58). To platí v případě rozhodnutí o zahájení řízení, která do posouzení slučitelnosti daného opatření mají určité právní důsledky pro řízení před vnitrostátními soudy (viz oddíl 4.1.3).

37)

Předchozí konečná rozhodnutí Komise jsou pro vnitrostátní soudy závazná a vnitrostátní soudy se musí řídit posouzením Komise ohledně existence podpory (59). Naopak, pokud vnitrostátní soud rozhodne před jakýmkoli rozhodnutím Komise, nemůže toto rozhodnutí, ani pokud by bylo konečné, bránit Komisi v tom, aby v určitém okamžiku uplatnila výlučnou pravomoc, která jí byla svěřena SFEU (viz oddíl 2.2.3) (60).

3.2. Pravomoci Komise prosazovat pravidla státní podpory

38)

Obecně platí, že aby Komise mohla uložit prostředek nápravy pro porušení pravidel státní podpory, pokud dospěje k závěru, že posuzované opatření představuje protiprávní a neslučitelnou státní podporu, pak musí přijmout konečné rozhodnutí, kterým se uzavře formální vyšetřování a nařídí navrácení této podpory („rozhodnutí o navrácení“) (61).

39)

Přijetím jednacího řádu pro oblasti týkající se státní podpory Komise kodifikovala své pravomoci v oblasti prosazování práva (62). Podle článku 16 procesního nařízení musí Komise přijmout rozhodnutí, jímž nařídí navrácení protiprávní a neslučitelné podpory. Pokud Komise v rozhodnutí stanoví, že opatření podpory je protiprávní a neslučitelné s vnitřním trhem, pak nemá žádný prostor pro uvážení a musí nařídit navrácení podpory (63), není-li to v rozporu s obecnými zásadami práva Unie (64). Pravomoci Komise nařídit navrácení navíc podléhají promlčecí lhůtě deseti let ode dne, kdy byla protiprávní podpora příjemci udělena (65).

40)

V některých případech by Komise podle článku 13 procesního nařízení mohla na základě svého uvážení přijmout prozatímní opatření, dokud nedokončí posouzení slučitelnosti. Konkrétně může Komise při splnění řady podmínek vydat příkazy k pozastavení nebo navrácení podpory (66). Cílem těchto opatření je omezit škody spojené s uskutečněním podpory v rozporu s oznamovací povinností a zákazem provádění (67).

4. ÚLOHA VNITROSTÁTNÍCH SOUDŮ

41)

Zatímco Komise musí zkoumat slučitelnost opatření podpory s vnitřním trhem, i když stanoví, že bylo provedeno v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU, primární rolí vnitrostátních soudů je ochrana práv jednotlivců čelících tomuto porušení (68).

42)

Vnitrostátní soudy jsou povinny nabídnout třetím stranám účinnou právní ochranu (69). Jejich přispění k systému kontroly státní podpory je zvláště nezbytné v případech, kdy byla poskytnuta protiprávní podpora, pokud nebylo přijato konečné rozhodnutí Komise o stejném opatření nebo do přijetí tohoto rozhodnutí, jakož i v případech, kdy byla případně slučitelná podpora poskytnuta v rozporu se zákazem provádění (70).

4.1. Vymezení pravomocí vnitrostátních soudů při uplatňování pravidel státní podpory

43)

Vnitrostátní soudy mají pravomoc vykládat a uplatňovat čl. 107 odst. 1 a čl. 108 odst. 3 SFEU. Zejména v případě, kdy ve vztahu ke stejnému opatření nebylo přijato rozhodnutí Komise (71), jsou vnitrostátní soudy při výkonu své pravomoci posoudit existenci státní podpory vázány pouze objektivním pojmem „státní podpora“ (72).

44)

Existenci státní podpory posuzuje také Komise, což je obvykle prvním krokem před posouzením její slučitelnosti. Jakákoli řízení před Komisí, která předcházejí řízení před vnitrostátními soudy nebo po něm následují, by proto mohla ovlivnit řízení před vnitrostátními soudy (73), jak je vysvětleno v oddílech 4.1.1 až 4.1.3.

4.1.1. V návaznosti na rozhodnutí Komise

45)

Vnitrostátní soudy se musí zdržet přijímání rozhodnutí, jež by byla v rozporu s rozhodnutím Komise (74), a musí se tudíž ztotožnit s posouzením Komise týkajícím se existence státní podpory. Vnitrostátní soudy rovněž nemají pravomoc prohlásit rozhodnutí Komise za neplatná (75). Tuto pravomoc mají podle článku 263 SFEU pouze soudy Unie (76).

46)

Pokud má vnitrostátní soud pochybnosti o výkladu nebo platnosti rozhodnutí Komise, může požádat Komisi o objasnění (viz oddíl 5.1) nebo může (či v závislosti na okolnostech musí) (77) požádat v souladu s článkem 267 SFEU Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce (78).

4.1.1.1. V návaznosti na rozhodnutí Komise, kterým se podpora prohlašuje za slučitelnou

47)

Konečné rozhodnutí Komise, kterým se uznává slučitelnost protiprávní podpory poté, co byla poskytnuta, nemá za následek dodatečnou legalizaci prováděcích opatření, která byla přijata v rozporu se zákazem provádění stanoveným SFEU (79).

48)

V této souvislosti musí vnitrostátní soudy jednotlivcům zajistit, aby z porušení zákazu provádění byly vyvozeny všechny důsledky (80) v souladu s jejich vnitrostátním právem, a to včetně nařízení navrácení úroku za dobu trvání protiprávního stavu (81).

49)

Z toho vyplývá, že pokud se třetí strana před vnitrostátním soudem domáhá odejmutí výhod spojených s předčasným poskytnutím podpory, měl by soud její žalobě vyhovět, i když Komise již prohlásila dotčenou podporu za slučitelnou. Jakýkoli jiný výklad by měl za následek to, že by členské státy mohly porušovat ustanovení SFEU, a tím by je zbavily užitečného účinku (82).

4.1.1.2. V návaznosti na rozhodnutí Komise o zahájení řízení

50)

Situace je odlišná, pokud Komise ve vztahu k opatření podpory, které bylo napadeno před vnitrostátním soudem, pouze zahájila vyšetřovací řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU. V rozhodnutí o zahájení řízení Komise v zásadě vyjadřuje pochybnosti o slučitelnosti opatření podpory s vnitřním trhem. I když se tyto pochybnosti obecně týkají slučitelnosti podpory, posouzení existence podpory je předběžné povahy a vychází z původního posouzení dotčeného opatření (83).

51)

V souladu s čl. 4 odst. 3 SEU musí vnitrostátní soudy zohlednit právní situaci vyplývající z probíhajících řízení před Komisí, i když je jen prozatímní.

52)

To znamená, že ačkoli probíhá vyšetřovací řízení, vnitrostátní soudy musí vyvodit právní důsledky ze samotného rozhodnutí o zahájení řízení. Po rozhodnutí o zahájení řízení nemůže mít vnitrostátní soud za to, že toto opatření nepředstavuje podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, jinak by byl ohrožen užitečný účinek čl. 108 odst. 3 SFEU (84).

53)

Za tímto účelem jsou vnitrostátní soudy příslušné nařídit vhodná opatření k nápravě možného porušení zákazu provádění. Vnitrostátní soudy mohou rozhodnout o pozastavení provádění zkoumaného opatření a nařídit navrácení již vyplacených částek. Mohou rovněž rozhodnout o nařízení předběžného opatření za účelem jak ochrany zájmů stran, tak zachování užitečného účinku rozhodnutí Komise o zahájení řízení (85).

54)

Vnitrostátní soudy navíc nemohou jednoduše přerušit řízení, dokud Komise nepřijme konečné rozhodnutí (86), neboť by to znamenalo zachování výhody na trhu nehledě na možné porušení zákazu provádění.

55)

Tatáž omezení mohou platit i pro vnitrostátní soudy v případě, že konečné rozhodnutí Komise (87) bylo zrušeno soudy Unie, a to buď rozsudkem, proti kterému lze podat opravný prostředek, nebo konečným rozsudkem, neboť Komise není povinna znovu zahájit řízení od začátku, ale může pokračovat od okamžiku, kdy protiprávnost nastala (88). Rozhodnutí o zahájení řízení je tudíž pozastaveno do okamžiku, kdy Komise přijme nové konečné rozhodnutí. Za těchto okolností jsou proto vnitrostátní soudy povinny zajistit soulad se zákazem provádění vyplývajícím ze zahájení formálního řízení, například zabránit opětovnému vyplacení navrácené podpory.

4.2. Pravomoci vnitrostátních soudů

56)

Jak je uvedeno v bodech (11) až (13), vnitrostátní soudy musí určit, zda státní podpora byla poskytnuta v souladu s čl. 108 odst. 3 SFEU v mezích stanovených výlučnou pravomocí Komise k posouzení slučitelnosti podpory a případnými předchozími rozhodnutími Komise o témže opatření.

57)

Vnitrostátní soudy provádějí posouzení ve dvou krocích: za prvé, posuzují povahu opatření s cílem určit, zda je považováno za státní podporu podle čl. 107 odst. 1 SFEU; za druhé, pokud vnitrostátní soudy shledají, že opatření představuje státní podporu, musí učinit závěr ohledně toho, zda se na toto opatření vztahuje zákaz provádění. Shledají-li vnitrostátní soudy porušení zákazu provádění, musí přijmout vhodné prostředky nápravy za účelem ochrany práv jednotlivců dotčených tímto porušením.

4.2.1. Posouzení existence podpory

58)

Soudy Unie potvrdily, že vnitrostátní soudy mají stejně jako Komise pravomoc podávat výklad pojmu státní podpora (89).

59)

K ověření existence státní podpory je často nezbytné posoudit řadu složitých otázek (viz bod (14)). Ve svém sdělení o pojmu státní podpora uvedeném v čl. 107 odst. 1 SFEU (90) vydala Komise podrobné pokyny, které mohou vnitrostátním soudům pomoci.

60)

Pokud vyvstanou pochybnosti o existenci prvků státní podpory, mohou vnitrostátní soudy požádat Komisi o stanovisko (viz oddíl 5.1.1.2). Vnitrostátní soudy mají rovněž možnost nebo povinnost předložit věc Soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU.

4.2.2. Posouzení, zda došlo k porušení zákazu provádění

61)

V rámci posuzování, zda opatření podpory podléhá zákazu provádění, musí vnitrostátní soudy zkoumat, zda opatření spadá pod některou z výjimek z oznamovací povinnosti (viz oddíl 1.2). Vnitrostátní soudy zejména hodnotí, zda dotčené opatření splňuje kritéria stanovená v nařízení o blokové výjimce, nebo představuje existující podporu.

62)

Pokud opatření podpory splňuje všechny podmínky stanovené v nařízení o blokové výjimce, je osvobozeno od povinnosti týkající se předchozího oznámení Komisi a je považováno za slučitelné s vnitřním trhem.

63)

Existující podpora nepodléhá oznamovací povinnosti členských států podle čl. 108 odst. 3 SFEU, podléhá však odlišnému systému přezkumu ze strany Komise podle čl. 108 odst. 1 SFEU. Změny existující podpory ve smyslu čl. 1 písm. c) procesního nařízení však nespadají do pojmu existující podpory.

4.2.2.1. Uplatňování podmínek stanovených v nařízení o blokových výjimkách

64)

Členské státy se mohou dovolávat vynětí opatření z oznamovací povinnosti, pokud splňuje obecné a zvláštní podmínky stanovené v nařízeních o blokových výjimkách. Pokud však členský stát provede opatření podpory, které nesplňuje všechny podmínky použitelné blokové výjimky, bez předchozího oznámení Komisi, je provádění této podpory protiprávní.

65)

Oznamovací povinnost a zákaz provádění vyplývající ze SFEU jsou závazné nejen pro vnitrostátní soudy, ale rovněž pro všechny správní orgány členských států (91).

66)

Když vnitrostátní soudy posuzují, zda bylo opatření státní podpory provedeno v souladu s právní úpravou, musí ověřit, zda byly splněny podmínky nařízení o blokové výjimce, aby bylo možné prokázat, že opatření bylo osvobozeno od oznamovací povinnosti. Soudní dvůr definoval rozsah pravomocí vnitrostátních soudů při určování toho, zda podmínky obecného nařízení o blokových výjimkách byly uplatňovány odpovídajícím způsobem (92), tj. rozsah, v jakém mohou vnitrostátní soudy vykládat ustanovení tohoto nařízení.

67)

Přijetí nařízení o blokových výjimkách nemá za cíl přenést na členské státy posuzování slučitelnosti státní podpory s vnitřním trhem, které zůstává ve výlučné pravomoci Komise (93). Vnitrostátní soudy jsou však povinny ověřit, zda vnitrostátní orgány poskytly podporu, která zcela splňuje obecné a zvláštní podmínky použitelného nařízení o blokových výjimkách, které je třeba vykládat striktně (94).

68)

Pokud byla podpora poskytnuta podle nařízení o blokové výjimce, aniž by byly splněny všechny příslušné podmínky, nemůže mít příjemce uvedené podpory v tomto okamžiku legitimní očekávání ohledně zachování pravidel při poskytování podpory (95). Důvodem je skutečnost, že vnitrostátní orgány nemají pravomoc přijímat konečná rozhodnutí o tom, že neexistuje povinnost oznámit podporu (96).

4.2.2.2. Existující podpora

69)

Jak je uvedeno v bodě (63), na rozdíl od nové podpory nepodléhá existující podpora oznamovací povinnosti. Posouzení, zda je stávající podpora stále slučitelná s vnitřním trhem, a navržení vhodných opatření, pokud režim dále nepovažuje za slučitelný, přísluší výhradně Komisi. Při provádění pravidel státní podpory je úloha vnitrostátních soudů omezena pouze na posouzení, zda opatření podpory představuje existující podporu ve smyslu čl. 108 odst. 1 SFEU. Je-li opatření existující podporou, nemůže porušení čl. 108 odst. 3 SFEU napravit vnitrostátní soud.

70)

Smlouvy neposkytují žádné vodítko pro klasifikaci opatření podpory jako existující podpory. Okolnosti, za nichž má být podpora považována za existující, jsou definovány v ustanoveních procesního nařízení (97). Procesní nařízení však neobsahuje žádná ustanovení týkající se pravomocí a povinností vnitrostátních soudů, které se nadále řídí ustanoveními SFEU, jak jsou vykládána Soudním dvorem (98).

4.2.3. Ochrana práv jednotlivců před porušením zákazu provádění

71)

V zájmu ochrany práv jednotlivců před protiprávním poskytováním státní podpory mohou vnitrostátní soudy v závislosti na situaci přijmout různé prostředky nápravy. Mohou například rozhodnout o pozastavení nebo ukončení provádění opatření (oddíl 4.2.3.1), nařídit navrácení již vyplacených částek (oddíl 4.2.3.2) nebo přijmout jiná předběžná opatření s cílem chránit zájmy zúčastněných stran jiným způsobem (oddíl 4.2.3.3) (99). Mimoto mohou být požádány, aby rozhodly o náhradě škody způsobené třetím stranám v důsledku protiprávního poskytování státní podpory (oddíl 4.2.3.4). V každém případě musí vnitrostátní soudy jednotlivcům zajistit, aby z porušení čl. 108 odst. 3 SFEU byly v souladu s jejich vnitrostátním právem vyvozeny všechny důsledky (100).

4.2.3.1. Pozastavení nebo ukončení provádění opatření

72)

Pokud státní orgán dosud neprovedl opatření státní podpory poskytnuté v rozporu s čl. 108 odst. 3 SFEU, musí vnitrostátní soudy tomuto provádění zabránit, a to buď jeho pozastavením, nebo ukončením. Tyto prostředky nápravy mohou být vhodné i v případech, kdy opatření státní podpory vstoupilo v platnost, avšak podpora dosud není vyplacena (plně nebo zčásti), navzdory nutnosti dodatečných prostředků nápravy pro tu část podpory, která je již vyplacena.

73)

Právo Unie nestanoví žádný určitý důsledek, který by musely vnitrostátní soudy povinně vyvodit, pokud jde o platnost aktu udělujícího protiprávní státní podporu. Vyžaduje pouze to, aby přijaly účinná opatření s cílem zabránit vyplácení protiprávní podpory příjemci. Podle vnitrostátního práva však mohou nastat situace, kdy lze protiprávní provádění opatření pozastavit zrušením aktu udělujícího podporu (101).

74)

Vnitrostátní soudy proto mohou prohlásit smlouvu, na jejímž základě je podpora poskytována, za neplatnou, zrušit rozhodnutí orgánů členského státu o poskytnutí podpory nebo pozastavit jeho provádění (například v případech, kdy je podpora poskytována ve formě přístupu k zařízení nebo službě).

75)

Pokud je podpora poskytována ve splátkách, měly by vnitrostátní soudy nařídit pozastavení budoucích plateb.

4.2.3.2. Navrácení

76)

Pokud již byla protiprávní podpora vyplacena příjemci, musí vnitrostátní soudy v případě, že Komise nevydala rozhodnutí, kterým se podpora prohlašuje za slučitelnou, v zásadě nařídit úplné navrácení protiprávně vyplacené částky (102). Odnětí podpory prostřednictvím navrácení je logickým důsledkem její protiprávnosti (103).

77)

Za účelem obnovy stavu existujícího před poskytnutím podpory musí vnitrostátní soudy zcela zrušit výhodu protiprávně poskytnutou příjemci. Tato výhoda zahrnuje podporu (dále jen „jistina v rámci podpory“) i nezaplacení úroků, které by podnik platil, pokud by si musel částku podpory vypůjčit na trhu po dobu trvání protiprávního stavu, což vede ke zlepšení jeho soutěžního postavení během této doby (dále jen „úroky z protiprávní podpory“) (104). Vnitrostátní soudy proto musí nařídit navrácení jistiny v rámci podpory i úroků z protiprávní podpory.

78)

Pokud existují souběžná řízení před vnitrostátním soudem a před Komisí a pokud Komise prohlásí podporu za neslučitelnou, měl by z toho vnitrostátní soud vyvodit odpovídající důsledky v souladu s vnitrostátními pravidly, která upravují výkon rozhodnutí o navrácení (105).

79)

Jak je uvedeno v bodě (48), pokud Komise prohlásí podporu za slučitelnou, právo Unie vyžaduje, aby členské státy požadovaly navrácení úroků z protiprávní podpory pouze za dobu trvání protiprávního stavu (106), která začíná výplatou podpory a končí prohlášením o slučitelnosti podpory.

80)

Pokud bude rozhodnutí Komise, kterým se opatření prohlašuje za slučitelné, zrušeno, nemůže být toto opatření považováno za schválené Komisí a jeho provádění se považuje za protiprávní (107). V takovém případě příjemce není oprávněn dovolávat se legitimního očekávání zákonnosti podpory vzhledem k tomu, že žaloba na zrušení kladného rozhodnutí byla podána (108).

81)

V případě nařízení navrácení podpory členským státem, pokud rozhodnutí o navrácení nevydala Komise, se pro účely výpočtu úroků z protiprávní podpory nepoužije čl. 16 odst. 2 procesního nařízení ani články 9 a 11 nařízení Komise (ES) č. 794/2004 (109). V těchto případech tedy musí orgány dotčeného členského státu vypočítat úroky z protiprávní podpory v souladu s použitelnými pravidly vnitrostátního práva, jsou-li splněny dvě podmínky. Za prvé, tato pravidla musí respektovat zásady rovnocennosti a efektivity (viz oddíl 2.2), a za druhé, úroky z protiprávní podpory musí být vypočítány minimálně ve výši rovnající se výši, která by byla použita, kdyby si příjemce musel částku dotyčné podpory půjčit na trhu během tohoto období (110).

82)

Pokud jde o promlčecí lhůtu vztahující se na pravomoc vnitrostátních soudů nařídit navrácení, soudy Unie rozhodly, že desetiletá promlčecí lhůta stanovená procesním nařízením se vztahuje pouze na Komisi (111). Stanoví-li vnitrostátní postupy delší promlčecí lhůtu, musí vnitrostátní soudce nařídit navrácení podpory poskytnuté v rozporu se zákazem provádění i po uplynutí promlčecí lhůty stanovené ve vztahu ke Komisi. Dokud Komise nerozhodne o navrácení, jsou vnitrostátní soudy vázány rovněž vnitrostátními promlčecími lhůtami kratšími než deset let (112). Pokud Komise přijme rozhodnutí o navrácení, nemohou členské státy odůvodnit neprovedení tohoto rozhodnutí požadavky vnitrostátního práva, jako jsou vnitrostátní promlčecí lhůty (113).

4.2.3.3. Předběžná opatření

83)

V rámci povinností podle čl. 108 odst. 3 SFEU musí vnitrostátní soudy přijímat předběžná opatření, je-li to vhodné k ochraně práv jednotlivců a k zajištění přímého účinku čl. 108 odst. 3 SFEU (114). Vnitrostátní soudy přijímají tato opatření, jejichž cílem je předběžně odstranit protisoutěžní účinky podpory (115), a to v souladu se svými vnitrostátními právními předpisy, jsou-li splněny podmínky rovnocennosti a efektivity (viz oddíl 2.2).

84)

Pokud již byla pravděpodobně protiprávní podpora vyplacena (116) nebo má být vyplacena, mohou se vnitrostátní soudy rozhodnout, že přijmou předběžná opatření. V prvním případě mohou vnitrostátní soudy nařídit buď vrácení protiprávní podpory, včetně úroků, nebo prozatímní převod podpory, včetně úroků za období mezi poskytnutím podpory a jejím převodem, na vázaný účet. Tyto možnosti zajišťují, že výhoda spojená s pravděpodobně protiprávní podporou nezůstane příjemci dále k dispozici. Pokud existuje riziko bezprostřední výplaty podpory, může soud vydat předběžné opatření, které zakazuje vyplacení pravděpodobně protiprávní podpory, dokud nerozhodne ve věci samé (117).

85)

Probíhající šetření Komise nezbavuje vnitrostátní soud jeho povinnosti chránit práva jednotlivců podle čl. 108 odst. 3 (118). Vnitrostátní soud proto může přijmout vhodná předběžná opatření jakožto způsob řešení důsledků možného porušení zákazu provádění.

86)

Vnitrostátní soudy mají povinnost přijmout předběžná opatření, jsou-li splněny tyto podmínky: a) není pochyb o existenci státní podpory; b) je zahájeno poskytování podpory nebo podpora již byla poskytnuta a c) není zjištěna existence mimořádných okolností vylučujících její navrácení (119).

4.2.3.4. Žaloba o náhradu škody

87)

V rámci úlohy, která jim přísluší podle čl. 108 odst. 3 SFEU, mohou být vnitrostátní soudy rovněž povinny rozhodnout o žalobách o náhradu škody způsobené třetím stranám protiprávní státní podporou. Pokud budou tyto nároky úspěšné, bude žalobcům poskytnuto přímé finanční odškodnění za utrpěnou ztrátu.

88)

Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že dotčené třetí strany mohou tyto žaloby o náhradu škody podat u vnitrostátních soudů v souladu s vnitrostátním právem (120), které by mělo respektovat zásady rovnocennosti a efektivity (viz oddíl 2.2).

89)

Podle judikatury Soudního dvora (121) týkající se věcí „Francovich“ (122) a „Brasserie du Pêcheur“ (123), musí členské státy nahradit ztrátu a škodu způsobenou jednotlivcům v důsledku porušení práva Unie, za které členské státy odpovídají (124). Taková odpovědnost členského státu vznikne, jsou-li splněny tyto požadavky: a) předmětem právní normy, která byla porušena, je přiznání práv jednotlivcům; b) porušení právní normy je dostatečně závažné; a c) existuje přímá příčinná souvislost mezi porušením povinnosti členského státu a škodou, která vznikla poškozeným stranám (125).

90)

První dva požadavky stanovené v bodě (89) budou obecně splněny ve vztahu k porušením čl. 108 odst. 3 SFEU. Soudní dvůr potvrdil existenci práv jednotlivců podle tohoto ustanovení a upřesnil, že ochrana těchto práv přísluší vnitrostátním soudům (126).

91)

Obdobně platí, že jelikož orgány členských států mají v zásadě povinnost oznámit opatření státní podpory před jejich provedením, bude porušení čl. 108 odst. 3 SFEU ve většině případů postačovat k určení existence závažného porušení ve smyslu judikatury soudů Unie. V případě, kdy se jedná o státní podporu, orgány členského státu nemohou v zásadě tvrdit, že jim zákaz provádění nebyl znám, jelikož existuje vhodná judikatura a pokyny Komise k uplatňování čl. 107 odst. 1 a čl. 108 odst. 3 SFEU. V případě pochybností a z důvodu právní jistoty mohou členské státy vždy oznámit opatření Komisi před jeho provedením (127).

92)

Třetí požadavek stanovený v bodě (89), podle kterého musí porušení práva Unie žalobci způsobit skutečnou a určitou finanční škodu, může být splněn různým způsobem. Studie o prosazování poukázala na to, že vnitrostátními soudy náhradu škody přiznaly jen zřídka, a upřesnila, že hlavní překážku pro žalobce představovalo vyčíslení škody a zjištění příčinné souvislosti mezi újmou a protiprávní podporou (128).

93)

Žalobci budou často tvrdit, že podpora přímo způsobila ušlý zisk. Pokud se vnitrostátní soudy setkají s těmito žalobami, měly by vzít v úvahu tyto aspekty:

na základě principů ekvivalence a efektivity uplatňujících se v právu Unie nesmějí ustanovení vnitrostátního práva vylučovat odpovědnost členského ztrátu za ušlý zisk (129). Pokud vnitrostátní právo vylučuje ušlý zisk z náhrady škody, vnitrostátní soud by neměl toto ustanovení použít, pokud se jedná o žaloby o náhradu škody podle čl. 108 odst. 3 SFEU;

b)	určení skutečné výše ušlého zisku bude snadnější, jestliže protiprávní podpora umožnila příjemci získat zakázku nebo zvláštní obchodní příležitost oproti žalobci, kterou příjemce již využil;

pokud má podpora za následek pouze ztrátu podílu na trhu, je zapotřebí komplexnější vyčíslení škody. Jedním z možných způsobů, jak řešit tyto případy, by mohlo být porovnání skutečného příjmu žalobce (na základě účtu zisků a ztrát) s hypotetickým příjmem, který by mohl získat, pokud by protiprávní podpora nebyla udělena (130);

d)	mohou nastat případy, kdy škoda, která žalobci vznikla, překračuje ušlý zisk. Tak tomu může být tehdy, když je v důsledku protiprávní podpory žalobce donucen zanechat podnikání.

94)

Vnitrostátní procesní pravidla někdy vnitrostátním soudům umožňují vyžádat si za účelem stanovení skutečné náhrady škody vyjádření znalců. Je-li tomu tak a za předpokladu, že je dodržena zásada efektivity (131), lze tyto odhady rovněž použít pro účely žalob o náhradu škody podle čl. 108 odst. 3 SFEU.

95)

Možnost požadovat náhradu škody je v zásadě nezávislá na případném souběžném šetření Komise týkajícím se téhož opatření podpory. Jakékoli probíhající šetření prováděné Komisí nezbavuje vnitrostátní soudy jejich povinnosti chránit práva jednotlivců podle čl. 108 odst. 3 SFEU (132). Jelikož žalobci mohou být schopni prokázat, že jim vznikla ztráta v důsledku předčasného poskytnutí podpory, a zejména v důsledku protiprávní časové výhody příjemce, nejsou úspěšné žaloby o náhradu škody rovněž vyloučeny, pokud v době, kdy vnitrostátní soud rozhoduje o žádosti, již Komise podporu prohlásila za slučitelnou (133).

96)

Soudní dvůr připomněl, že státní podpora se svým právním charakterem zásadně liší od náhrady škody, kterou musí vnitrostátní orgány vyplatit jednotlivcům jako náhradu za újmu, kterou způsobily (judikatura ve věci Asteris) (134). Při rozhodování o náhradě nákladů vynaložených v přímém důsledku protiprávní podpory třetím stranám však musí vnitrostátní soudy dbát na to, aby nepřijaly rozhodnutí, jejichž účinkem je poskytnutí podpory (135) nebo rozšíření okruhu příjemců (136).

97)

Ačkoli jednotlivci mohou požádat vnitrostátní soudy, aby nařídily vyplacení náhrady škody, která jednotlivcům dle jejich názoru náleží, nesmí takové žaloby vést k obcházení účinného uplatňování pravidel EU pro státní podporu (137). Konkrétně jednotlivci, kteří by podle vnitrostátních právních předpisů mohli být oprávněni získat podporu, která nebyla oznámena Komisi a kterou Komise neschválila, ale tuto podporu neobdrželi, nemohou jako náhradu škody požadovat celkovou částku nevyplacené podpory, protože to by znamenalo nepřímé poskytnutí protiprávní podpory (138). Z toho vyplývá, že judikatura ve věci Asteris se netýká případů, když žalobce žádá vnitrostátní soud, aby mu přiznal dřívější státní podporu, kterou žalobce z jakéhokoli důvodu neobdržel (139).

98)

Příjemci protiprávní podpory se někdy pokoušejí od státu požadovat náhradu škody poté, co jim bylo nařízeno částku vrátit. Tito příjemci obvykle argumentují údajným porušením svých legitimních očekávání. Soudní dvůr nicméně rozhodl, že protiprávně udělené opatření nemohlo u příjemce vyvolat legitimní očekávání, které by umožňovalo určit, zda byl dodržen správný postup pro poskytnutí podpory (140). Jejich nároky by proto měly být zamítnuty.

99)

Ačkoli judikatura uznala v EU existující právo třetích stran, kterým vznikla ztráta z důvodu protiprávního provedení podpory, vymáhat náhradu škody vůči dotčenému členskému státu, žaloby na náhradu škody vůči příjemcům podpory jsou podle unijního práva v oblasti státní podpory přípustné, nikoli však povinné, neboť články 107 a 108 SFEU příjemcům neukládají žádné přímé povinnosti. V rozsudku ve věci „SFEI“ Soudní dvůr dospěl k závěru, že jelikož čl. 108 odst. 3 SFEU neukládá příjemci žádnou přímou povinnost, porušení uvedeného článku není dostatečným základem pro vznik odpovědnosti příjemce (141). Tím není dotčena možnost podat žalobu o náhradu škody proti příjemci v souladu s vnitrostátním právem, například na základě vnitrostátních ustanovení upravujících mimosmluvní odpovědnost (142).

5. SPOLUPRÁCE MEZI KOMISÍ A VNITROSTÁTNÍMI SOUDY

100)

Komise musí podporovat vnitrostátní soudy při plnění jejich klíčové úlohy při prosazování pravidel státní podpory podle čl. 4 odst. 3 SEU. Vnitrostátní soudy mohou naopak požádat Komisi o pomoc při uplatňování těchto pravidel v rámci projednávaného případu. Úzká spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Komisí přispívá ke zvýšení úrovně jednotnosti (143) a účinnosti při uplatňování pravidel státní podpory v celé Unii.

5.1. Pomoc Komise vnitrostátním soudům

101)

Při poskytování podpory vnitrostátním soudům musí Komise dodržovat svou povinnost zachovat profesní tajemství a chránit své vlastní fungování a nezávislost (144). Při plnění své povinnosti podle článku 4 odst. 3 SEU vůči vnitrostátním soudům musí proto Komise zůstat neutrální a objektivní. Komise může požádat vnitrostátní soudy o zaslání informací a dokumentů nezbytných pro poskytnutí požadované pomoci. Pomoc Komise vnitrostátním soudům nebude sloužit soukromým zájmům stran. Přispění Komise je totiž součástí její povinnosti zajistit, aby byla pravidla státní podpory prováděna řádně, a bránit veřejný zájem (145). Komise proto nevyslechne žádnou ze stran vnitrostátního řízení.

102)

Pomocí poskytnutou vnitrostátním soudům podle článku 29 procesního nařízení není dotčena možnost nebo povinnost (146) vnitrostátních soudů požádat v souladu s článkem 267 SFEU Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce (147) ve věci výkladu nebo platnosti práva Unie (148). Není již ale možné zpochybnit platnost rozhodnutí Komise v rámci rozhodnutí o předběžné otázce, mohl-li žalobce bezpochyby napadnout rozhodnutí Komise u soudů Unie podle článku 263 SFEU, avšak neučinil tak (149).

5.1.1. Způsoby spolupráce

103)

V článku 29 procesního nařízení jsou kodifikovány tři způsoby spolupráce mezi Komisí a vnitrostátními soudy. Tyto způsoby spolupráce jsou podrobněji vysvětleny v oddílech 5.1.1.1, 5.1.1.2 a 5.1.1.3 tohoto oznámení.

5.1.1.1. Předávání informací vnitrostátním soudům

104)

Podle článku 29 procesního nařízení mohou vnitrostátní soudy požádat Komisi, aby jim zaslala informace, které má k dispozici (150).

105)

Vnitrostátní soudy mohou požádat o poskytnutí informací o řízeních projednávaných před Komisí týkajících se státní podpory. To zahrnuje například informace o tom: a) zda před Komisí probíhá řízení týkající se opatření státní podpory; b) zda členský stát řádně oznámil určité opatření podpory v souladu s čl. 108 odst. 3 SFEU; c) zda Komise zahájila formální vyšetřování a d) zda již Komise přijala rozhodnutí (151).

106)

Vnitrostátní soudy mohou mimoto Komisi požádat o zaslání dokumentů, které má k dispozici. Může se jednat zejména o kopie stávajících rozhodnutí Komise, pokud tato rozhodnutí nebyla dosud zveřejněna na internetových stránkách Komise, faktické údaje, statistické údaje, studie trhu a ekonomické analýzy.

107)

Povinnost loajální spolupráce zakotvená v čl. 4 odst. 3 SEU vyžaduje, aby Komise poskytla vnitrostátním soudům jakékoli informace, které mohou požadovat (152). To zahrnuje rovněž informace, na něž se vztahuje povinnost zachování profesního tajemství.

108)

Při předání informací vnitrostátním soudům Komise musí dostát zárukám daným fyzickým a právnickým osobám podle článku 339 SFEU (153). Článek 339 SFEU brání členům, úředníkům a dalším zaměstnancům Komise zveřejnit informace, na které se vztahuje povinnost zachovat profesní tajemství. To se může týkat důvěrných informací a obchodního tajemství.

109)

Pokud má Komise v úmyslu zaslat informace, na které se vztahuje profesní tajemství, vnitrostátnímu soudu, požádá vnitrostátní soud o potvrzení, že zaručí ochranu těchto důvěrných informací a obchodních tajemství. Pokud vnitrostátní soud tuto záruku poskytne (např. odkazem na příslušný právní základ záruky), zašle Komise požadované informace s vyznačením těch částí, na které se vztahuje profesní tajemství, a neměly by proto být zveřejněny. Jestliže však vnitrostátní soud nemůže tuto záruku poskytnout, Komise příslušné informace nezašle (154).

110)

Komise také nemusí být schopna poskytnout informace vnitrostátním soudům v jiných situacích. Komise může zejména odmítnout zaslat soudu členského státu informace tehdy, pokud by toto předání informací zasahovalo do fungování a nezávislosti Unie. Tak by tomu bylo v případě, pokud by zveřejnění ohrozilo plnění úkolů svěřených Komisi (155) (například informace týkající se vnitřního rozhodovacího procesu Komise).

111)

S cílem zajistit účinnou spolupráci s vnitrostátními soudy se Komise snaží poskytnout vnitrostátním soudům požadované informace do jednoho měsíce od data podání žádosti. Pokud Komise potřebuje požádat vnitrostátní soudy o bližší vysvětlení jejich původních žádostí nebo konzultovat s třetími stranami, kterých se předání informací přímo dotýká, začíná jednoměsíční lhůta běžet znovu od okamžiku, kdy bylo vysvětlení obdrženo nebo konzultace ukončena (156).

5.1.1.2. Předávání stanovisek k uplatňování pravidel státní podpory

112)

Článek 29 procesního nařízení umožňuje vnitrostátním soudům požádat Komisi rovněž o stanovisko k otázkám týkajícím se uplatňování pravidel státní podpory (157).

113)

Při uplatňování pravidel státní podpory na projednávanou věc musí vnitrostátní soudy respektovat příslušná pravidla Unie a judikaturu soudů Unie. Aniž je dotčen konečný výklad Smluv soudy Unie, mohou vnitrostátní soudy nalézt pokyny pro uplatňování pravidel státní podpory v rozhodovací praxi Komise, jakož i v příslušných oznámeních a pokynech Komise. Vnitrostátní soudy mohou nalézt pokyny rovněž v předchozích stanoviscích nebo připomínkách Komise zveřejněných na jejích internetových stránkách, pokud projednávané otázky obsahují prvky analogické k těm, které řeší jiné vnitrostátní soudy (158).

114)

Za určitých okolností však dřívější rozhodnutí, stanoviska nebo oznámení a sdělení Komise nemusí poskytovat vnitrostátním soudům dostatečná vodítka. V souladu se zásadou loajální spolupráce zakotvenou v čl. 4 odst. 3 SEU a vzhledem ke klíčové úloze vnitrostátních soudů při prosazování státní podpory umožňuje Komise vnitrostátním soudům, aby si vyžádaly její stanovisko k příslušným otázkám týkajícím se uplatňování pravidel státní podpory (159).

115)

Žádosti o stanovisko Komise se mohou v zásadě týkat všech ekonomických, skutkových a právních otázek souvisejících se státní podporou, jež vyvstanou v kontextu vnitrostátních řízení. Vnitrostátní soudy mohou Komisi požádat mimo jiné o stanoviska k těmto otázkám:

zda určité opatření vykazuje prvky podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, a pokud ano, mohou požádat o pokyny, jak vyčíslit částku podpory. Tyto žádosti se mohou týkat konkrétního prvku státní podpory ve smyslu článku 107 SFEU (a sice pojmu podnik, existence selektivní výhody, přičitatelnosti opatření členskému státu a zapojení státních prostředků, možného narušení hospodářské soutěže a dopadů na obchod mezi členskými státy);

b)	zda určité opatření podpory splňuje některý požadavek nařízení o blokových výjimkách nebo požadavek nařízení de minimis, což by znamenalo, že není nutné předchozí oznámení Komisi a nepoužije se zákaz provádění podle čl. 108 odst. 3 SFEU;

c)	zda jednotlivá podpora spadá do režimu podpory oznámené Komisi a prohlášené rozhodnutím Komise za slučitelné s vnitřním trhem, nebo je jinak považována za existující podporu, a proto se na ni nevztahuje zákaz provádění podle čl. 108 odst. 3 SFEU;

d)	zda existují výjimečné okolnosti (160), které by vnitrostátnímu soudu bránily v nařízení úplného navrácení podpory podle práva Unie;

e)	jaké jsou právní podmínky pro žaloby o náhradu škody podle práva Unie a pokyny, jak vyčíslit vzniklou škodu;

f)	jak vypočítat částku podpory, která má být navrácena, a jak vypočítat úrok splatný při navrácení.

116)

Vnitrostátní soudy nemají pravomoc posuzovat slučitelnost opatření podpory na základě čl. 107 odst. 2, čl. 107 odst. 3, čl. 106 odst. 2 a článku 93 SFEU (161). Proto nemohou požádat Komisi, aby poskytla své stanovisko ke slučitelnosti určitého opatření podpory s vnitřním trhem. Vnitrostátní soudy se však mohou Komise dotázat, zda již zahájila posuzování slučitelnosti určitého opatření podpory, jak je vysvětleno v oddíle 5.1.1.1.

117)

Při vydávání stanoviska poskytne Komise v souladu se zásadou loajální spolupráce podle čl. 4 odst. 3 SEU vnitrostátnímu soudu požadované věcné informace nebo hospodářské či právní objasnění. Na rozdíl od závazného výkladu práva Unie ze strany soudů Unie není stanovisko Komise pro vnitrostátní soud právně závazné.

118)

Komise poskytne své stanovisko vnitrostátním soudům v souladu s jejich procesními pravidly a postupy. S cílem zajistit účinnou spolupráci s vnitrostátními soudy bude Komise usilovat o to, aby vnitrostátnímu soudu poskytla požadované stanovisko do čtyř měsíců od data podání žádosti. Pokud Komise potřebuje požádat vnitrostátní soud o bližší vysvětlení týkající se jeho žádosti, může být tato čtyřměsíční lhůta prodloužena.

119)

Vnitrostátní soudy musí chránit práva jednotlivců podle čl. 108 odst. 3 SFEU také během období, kdy Komise připravuje požadované stanovisko. Jak je uvedeno výše (162), povinnost vnitrostátního soudu chránit práva jednotlivců podle čl. 108 odst. 3 SFEU, a to i prostřednictvím předběžných opatření, platí bez ohledu na to, zda bylo vydáno stanovisko Komise.

5.1.1.3. Předkládání vyjádření amicus curiae

120)

Podle čl. 29 odst. 2 procesního nařízení může Komise předkládat vnitrostátním soudům písemné připomínky k uplatňování pravidel státní podpory. Se svolením dotyčného soudu může překládat rovněž ústní vyjádření. Tato vyjádření jsou rovněž známá jako „vyjádření amicus curiae“. Komise předkládá vyjádření amicus curiae z vlastního podnětu.

121)

Vnitrostátní soudy nebo strany sporu projednávaného před vnitrostátním soudem však mohou požádat Komisi, aby poskytla vyjádření amicus curiae v případě, že se projednávané záležitosti týkají státní podpory. Rozhodnutí zasáhnout jako amicus curiae do věci projednávané u vnitrostátního soudu je výlučnou výsadou Komise a spadá zcela do její rozhodovací pravomoci. Aby však vnitrostátním soudům umožnila plánování jejich řízení, bude je Komise o svém úmyslu zasáhnout jako amicus curiae neprodleně informovat.

122)

Komise předkládá vyjádření amicus curiae v rámci vnitrostátních soudních řízení za účelem zajištění jednotného uplatňování čl. 107 odst. 1 nebo čl. 108 odst. 3 SFEU (163). Při hodnocení nezbytnosti a vhodnosti svého přispění může Komise mimo jiné zvážit:

a)	zda se očekává, že významnost konkrétního případu bude přesahovat jeho rámec (například pokud se v projednávaném případě jedná o obecnou otázku týkající se státní podpory);

b)	zda mohou vyjádření Komise přispět k účinnosti prosazování pravidel státní podpory dotčenými vnitrostátními soudy;

c)	zahrnuje-li případ novou podstatnou otázku, na niž se nevztahuje rozhodovací praxe Komise ani oznámení a pokyny, nebo

d)	zda je věc projednávána před soudem, proti jehož rozsudku nelze podat další opravné prostředky.

123)

Komise plně respektuje nezávislost a fungování vnitrostátních soudů. Pokud jde o stanoviska Komise uvedená v oddíle 5.1.1.2 výše, vyjádření amicus curiae nejsou pro vnitrostátní soud rozhodující ve věci, do jejíhož projednávání Komise vstoupila, závazná. Před předložením vyjádření amicus curiae z vlastního podnětu informuje Komise dotčený členský stát zasláním dopisu jeho stálému zastoupení při Unii.

124)

Aby mohla předložit užitečná vyjádření, může Komise požádat příslušný vnitrostátní soud o zaslání dokumentů, které má k dispozici a které jsou nezbytné pro posouzení věci Komisí. Komise použije tyto dokumenty za účelem přípravy svých vyjádření.

125)

Procesní nařízení nestanoví procesní rámec pro předkládání vyjádření amicus curiae. Komise proto předkládá svá vyjádření v souladu s procesními pravidly a praxí členských států, včetně těch, která chrání práva stran. Pokud členský stát dosud nestanovil příslušný procesní rámec, je na vnitrostátním soudu, aby určil, jaká procesní pravidla by měla být dodržena při předkládání vyjádření amicus curiae v projednávané věci, a to s přihlédnutím k tomu, že se tato podání opírají o článek 29 procesního nařízení.

126)

Vnitrostátní procesní rámec by měl respektovat zásady stanovené v oddíle 2.2 tohoto oznámení. Z toho vyplývá, že vnitrostátní procesní rámec pro předkládání vyjádření k otázkám týkajícím se použití čl. 107 odst. 1 a čl. 108 odst. 3 SFEU nemůže učinit předkládání těchto vyjádření a) nadměrně obtížným nebo prakticky nemožným (v souladu se zásadou efektivity) a b) obtížnějším než předkládání vyjádření v soudních řízeních, kde se použije rovnocenné vnitrostátní právo (podle zásady rovnocennosti).

5.1.2. Jednotné kontaktní místo a zveřejňování stanovisek a vyjádření amicus curiae

127)

Pro účinnější spolupráci a komunikaci s vnitrostátními soudy zřídila Komise jednotné kontaktní místo, na něž mohou vnitrostátní soudy nebo strany směrovat své žádosti:

Evropská komise

Generální ředitelství pro hospodářskou soutěž

COMP Amicus State Aid

1049 Bruxelles/Brussel

BELGIQUE/BELGIE

Tel. +32 22976271

Fax +32 22953584

E-mail: COMP-AMICUS-STATE-AID@ec.europa.eu

128)

Komise vyzývá vnitrostátní soudy, aby i nadále využívaly toto jednotné kontaktní místo k předávání informací nebo žádostí Komisi v souladu s oddílem 5.1.1 tohoto oznámení. Vnitrostátní soudy mohou zasílat svá podání v kterémkoli z 24 úředních jazyků Unie (164).

129)

Komise podá zprávu o své spolupráci s vnitrostátními soudy ve své výroční zprávě o politice hospodářské soutěže. Svá stanoviska a připomínky v rámci zásahů amicus curiae rovněž zpřístupní na svých internetových stránkách.

130)

Při předkládání stanovisek nebo vyjádření amicus curiae žádá Komise vnitrostátní soudy, aby povolily jejich zveřejnění. To jí umožňuje zveřejňovat na svých internetových stránkách stanoviska a vyjádření amicus curiae, která předložila, a rozsudky vydané příslušným vnitrostátním soudem, jsou-li k dispozici.

5.2. Pomoc vnitrostátních soudů Komisi

131)

Z povinnosti loajální spolupráce zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU rovněž vyplývá, že členské státy, včetně jejich soudních orgánů, musí být nápomocny orgánům Unie při dosahování cílů Unie.

132)

Za účelem zajištění účinného prosazování pravidel státní podpory jsou vnitrostátní soudy vyzývány, aby neprodleně předaly Komisi kopii jakéhokoli písemného rozsudku, který vydaly v návaznosti na poskytnutí informací nebo stanoviska Komisí nebo poté, co jim Komise předložila vyjádření amicus curiae. To umožňuje Komisi, aby se včas dozvěděla o věcech, ke kterým by mohlo být vhodné předložit vyjádření, pokud by některý z účastníků podal proti rozsudku odvolání. Při zasílání rozsudku sdělí vnitrostátní soudy Komisi, zda udělují souhlas s jeho zveřejněním na internetových stránkách Komise.

133)

Za účelem účinnějšího a jednotnějšího uplatňování pravidel státní podpory Komise členské státy vybízí, aby zřídily koordinační střediska pro vnitrostátní soudce, kteří rozhodují o otázkách týkajících se státní podpory. Tato koordinační střediska by měla odpovídat správní struktuře členských států a respektovat nezávislost soudního orgánu. Komise rovněž zastává názor, že pro sdílení znalostí může být zvláště důležité vytvoření formálních či neformálních sítí soudců, kteří rozhodují o otázkách týkajících se státní podpory, ať už na vnitrostátní, nebo evropské úrovni. Ústřední koordinační střediska a sítě soudců mohou vnitrostátním soudcům umožnit sdílení osvědčených postupů v oblasti státní podpory a usnadnit Komisi předávání informací o nejnovějším vývoji politiky v oblasti státní podpory těmto soudcům, například prostřednictvím školení a informačních zpravodajů.

6. DŮSLEDKY NEPROVEDENÍ PRAVIDEL STÁTNÍ PODPORY A ROZHODNUTÍ O STÁTNÍ PODPOŘE

134)

Jak je uvedeno v oddílech 4.2.1 a 4.2.2 tohoto oznámení, vnitrostátní soudy mohou být vyzvány, aby ve svých vnitrostátních právních systémech přímo použily ustanovení čl. 107 odst. 1 a čl. 108 odst. 3 SFEU. Pokud vnitrostátní soudy svým rozsudkem rozhodnou o poskytnutí nové podpory v rozporu se zákazem provádění, může Komise za účelem posouzení slučitelnosti protiprávní státní podpory s vnitřním trhem zahájit vyšetřovací řízení podle článku 12 procesního nařízení. Pokud vnitrostátní soudy kromě toho nezajistí dodržování povinností vyplývajících z rozhodnutí Komise o navrácení nebo ze Smluv (165), může Komise zahájit řízení o nesplnění povinnosti vůči dotčenému členskému státu.

135)

Jakožto orgány členských států jsou vnitrostátní soudy vyzývány, aby přijaly vhodná opatření k zajištění účinného provádění rozhodnutí o navrácení. Důsledky neprovedení rozhodnutí Komise o navrácení členskými státy jsou uvedeny ve sdělení o navrácení (166).

136)

Vnitrostátní soudy musí rovněž chránit práva jednotlivců před případným porušením zákazu provádění (167), Jak je uvedeno v oddíle 6.2 tohoto oznámení, členské státy, včetně vnitrostátních soudů, které nechrání tato práva, neplní své povinnosti podle práva Unie (168).

6.1. Řízení o protiprávní podpoře před Komisí

137)

Vnitrostátní soudy mohou přímo porušit čl. 108 odst. 3 SFEU tím, že v rámci řízení poskytnou novou podporu. K tomu může dojít tehdy, pokud vnitrostátní soud vydá rozsudek ovlivňující provedení aktu udělujícího státní podporu. Tak je tomu tehdy, má-li výklad smlouvy nebo rozhodnutí o udělení podpory za následek prodloužení původní doby trvání opatření podpory (169).

138)

V důsledku toho musí vnitrostátní soudy dodržet čl. 108 odst. 3 SFEU, a tedy zajistit, aby každé jejich rozhodnutí, kterým se mění akt udělující státní podporu nebo prodlužuje jeho platnost, například tím, že jej dané rozhodnutí vykládá (170), bylo před svým provedením oznámeno, a to v souladu s použitelnými správními předpisy platnými v daném členském státě.

139)

Pokud vnitrostátní soud nezajistí dodržení zákazu provádění a nová podpora není oznámena a podrobena přezkumu Komise, může Komise zahájit šetření týkající se protiprávní státní podpory z vlastního podnětu nebo poté, co obdrží od kterékoli ze zúčastněných stran stížnost podle článku 12 procesního nařízení.

6.2. Řízení o nesplnění povinnosti

140)

Má-li Komise za to, že členský stát nesplnil povinnost, která pro něj ze Smluv vyplývá, může podle článku 258 SFEU zahájit řízení o nesplnění povinnosti. Účelem tohoto řízení je zamezit neplnění povinnosti. Po skončení fáze před zahájením soudního řízení může Komise věc předložit Soudnímu dvoru, pokud po formální výměně názorů s dotčeným členským státem vydá odůvodněné stanovisko (171).

141)

Nevyvodí-li vnitrostátní soudy z porušení čl. 108 odst. 3 SFEU příslušné důsledky, neplní povinnosti, které pro ně vyplývají ze Smluv. Může tomu tak být v případě, kdy vnitrostátní soudy nezabrání provedení protiprávního opatření nebo nenařídí navrácení podpory (172).

142)

Skutečnost, že vnitrostátní soudy v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z čl. 108 odst. 3 SFEU nechrání práva jednotlivců, může rovněž vyvolat odpovědnost na straně členského státu. Soudní dvůr rozhodl, že členské státy odpovídají za škodu způsobenou porušením práva Unie, včetně případů, kdy porušení vyplývá z rozhodnutí vnitrostátního soudu, které nelze napadnout opravnými prostředky (173).

7. ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

143)

Toto oznámení nahrazuje oznámení o prosazování z roku 2009.

144)

Toto oznámení si klade za cíl poskytnout vnitrostátním soudům pokyny pro uplatňování pravidel státní podpory. Není pro vnitrostátní soudy závazné ani neomezuje jejich nezávislost.

145)

Komise může toto oznámení revidovat, považuje-li to za vhodné, mimo jiné na základě změn platných pravidel Unie nebo budoucího vývoje judikatury.

(1) Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů – Modernizace státní podpory (MSP) v EU, COM/2012/0209 final.

(2) Od roku 2015 se na více než 96 % nových opatření podpory, u nichž byly poprvé vykázány výdaje, vztahovalo nařízení o blokových výjimkách. Viz http://ec.europa.eu/competition/state_aid/scoreboard/index_en.html

(3) Studie o prosazování byla provedena před podpisem Dohody o vystoupení Spojeného království Velké Británie a Severního Irska z Evropské unie a Evropského společenství pro atomovou energii (24. ledna 2020) a před jejím vstupem v platnost (1. února 2020). Veškeré odkazy na členské státy ve studii o prosazování by měly být považovány také za odkazy na Spojené království.

(4) Viz „Závěrečná studie o prosazování pravidel státní podpory a rozhodnutí o státní podpoře vnitrostátními soudy (COMP/2018/001)“ (Final Study on the enforcement of State aid rules and decisions by national courts), Úřad pro publikace Evropské unie, Lucemburk, 2019.

(5) Oznámení Komise o prosazování právní úpravy státní podpory vnitrostátními soudy (Úř. věst. C 85, 9.4.2009, s. 1).

(6) Nařízení Rady (EU) 2015/1589 ze dne 13. července 2015, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 108 Smlouvy o fungování Evropské unie (kodifikované znění) (Úř. věst. L 248, 24.9.2015, s. 9).

(7) Při posouzení toho, zda je předkládající orgán svou povahou soudem ve smyslu článku 267 SFEU, přihlíží Soudní dvůr k souboru faktorů, jako je to, zda je daný orgán zřízen zákonem, zda se jedná o stálý orgán, zda má obligatorní jurisdikci, zda má řízení před ním kontradiktorní povahu, zda aplikuje právní předpisy a zda je nezávislý. V tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 21. ledna 2020, Banco de Santander, C-274/14, EU:C:2020:17, bod 51. Rozhodčí soudy nelze považovat za soudy ve smyslu článku 267 SFEU, jelikož smluvní strany nemají žádnou právní ani faktickou povinnost předložit svůj spor rozhodčímu soudu, a veřejné orgány dotčeného členského státu se ani nijak nepodílejí na rozhodování o použití rozhodčího řízení, ani se od nich nepožaduje, aby zasahovaly do průběhu rozhodčího řízení. Soudní dvůr však uznal přípustnost předběžných otázek, které mu předložil rozhodčí soud zřízený zákonem, jehož rozhodnutí jsou pro účastníky řízení závazná a jehož pravomoc nezávisí na dohodě mezi účastníky řízení. Viz usnesení Soudního dvora ze dne 13. února 2014, Merck Canada, C-555/13, body 17 a 18 a tam citovaná judikatura.

(8) Avšak i když tyto pokyny nemají vyvolávat závazné účinky, musí k nim vnitrostátní soudy přihlížet při řešení sporů, které jim byly předloženy. Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 3. září 2014, Baltlanta, C-410/13, EU:C:2014:2134, bod 64 a rozsudek Soudního dvora ze dne 13. prosince 1989, Grimaldi, C-322/88, EU:C:1989:646, bod 18; rozsudek Soudního dvora ze dne 13. února 2014, Mediaset, C-69/13, EU:C:2014:71, bod 31.

(9) Úř. věst. C 247, 23.7.2019, s. 1.

(10) Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. prosince 2008, British Aggregates v. Komise, C-487/06 P, EU:C:2008:757, bod 111; rozsudek Soudního dvora ze dne 16. května 2000, Francie v. Ladbroke Racing a Komise, C-83/98 P, EU:C:2000:248, bod 25.

(11) Viz například sdělení Komise o pojmu státní podpora uvedeném v čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie (Úř. věst. C 262, 19.7.2016, s. 1); sdělení Komise o použití pravidel Evropské unie v oblasti státní podpory na vyrovnávací platbu udělenou za poskytování služeb obecného hospodářského zájmu (Úř. věst. C 8, 11.1.2012, s. 4); sdělení Komise o použití článků 87 a 88 Smlouvy o ES na státní podpory ve formě záruk (Úř. věst C 155, 20.6.2008, s. 10); sdělení Komise – Rámec pro státní podporu výzkumu, vývoje a inovací (Úř. věst C 198, 27.6.2014, s. 1).

(12) Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. listopadu 2019, Dilly’s Wellnesshotel, C-585/17, EU:C:2019:969, bod 54.

(13) Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C-349/17, EU:C:2019:172, bod 88; rozsudek Soudního dvora ze dne 3. března 2020, Vodafone Magyarország, C-75/18, EU:C:2020:139, bod 22; rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 2013, Deutsche Lufthansa, C-284/12, EU:C:2013:755, bod 29.

(14) Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. října 2006, Transalpine Ölleitung in Österreich, C-368/04, EU:C:2006:644, bod 38; rozsudek Soudního dvora ze dne 11. března 2010, CELF et ministre de la Culture et de la Communication, C-1/09, EU:C:2010:136, bod 26; rozsudek Soudního dvora ze dne 11. listopadu 2015, Klausner Holz Niedersachsen, C-505/14, EU:C:2015:742, bod 21; rozsudek Soudního dvora ze dne 3. března 2020, Eesti Pagar, C-75/18, EU:C:2020:139, bod 21.

(15) Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C-349/17, EU:C:2019:172, body 88 až 89; rozsudek Soudního dvora ze dne 3. března 2020, Vodafone Magyarország, C-75/18, EU:C:2020:139, body 22 a 23.

(16) Podle čl. 1 písm. c) procesního nařízení se „novou podporou“ rozumí „každá podpora, což znamená režimy podpory a jednotlivá podpora, která není existující podporou, včetně změn existující podpory“. Vzhledem k tomu, že toto ustanovení je definováno široce, může zahrnovat nejen samotnou změnu, ale také podporu dotčenou touto změnou. Kromě toho podle čl. 1 písm. b) bodu ii) procesního nařízení je „existující podpora“ chápána mimo jiné jako „schválená podpora, což znamená režimy podpory a jednotlivé podpory schválené Komisí nebo Radou“. Proto může podpora, která byla předmětem rozhodnutí o schválení, na kterou se po změně způsobující porušení podmínky stanovené v tomto rozhodnutí za účelem zajištění slučitelnosti této podpory s vnitřním trhem už nevztahuje rozhodnutí o schválení, představovat novou podporu. Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 25. října 2017, C-467/15 P, Komise v. Itálie, EU:C:2017:799, body 46 a 47. Viz také oddíl 4.2.2.2 tohoto oznámení.

(17) Nařízení Komise (EU) č. 1407/2013 ze dne 18. prosince 2013 o použití článků 107 a 108 Smlouvy o fungování Evropské unie na podporude minimis (Úř. věst. L 352, 24.12.2013, s. 1); nařízení Komise (EU) č. 360/2012 ze dne 25. dubna 2012 o použití článků 107 a 108 Smlouvy o fungování Evropské unie na podporude minimis udílenou podnikům poskytujícím služby obecného hospodářského zájmu (Úř. věst. L 114, 26.4.2012, s. 8); nařízení Komise (EU) č. 1408/2013 ze dne 18. prosince 2013 o použití článků 107 a 108 Smlouvy o fungování Evropské unie na podporu de minimis v odvětví zemědělství (Úř. věst. L 352, 24.12.2013, s. 9); nařízení Komise (EU) č. 717/2014 ze dne 27. června 2014 o použití článků 107 a 108 Smlouvy o fungování Evropské unie na podporu de minimis v odvětví rybolovu a akvakultury (Úř. věst. L 190, 28.6.2014, s. 45).

(18) Tato nařízení jsou přijímána na základě zmocňovacího nařízení Rady (EU) 2015/1588 ze dne 13. července 2015 o použití článků 107 a 108 Smlouvy o fungování Evropské unie na určité kategorie horizontální státní podpory (Úř. věst. L 248, 24.9.2015, s. 1).

(19) Nařízení Komise (EU) č. 651/2014 ze dne 17. června 2014, kterým se v souladu s články 107 a 108 Smlouvy prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné s vnitřním trhem (Úř. věst. L 187, 26.6.2014, s. 1).

(20) Podle článku 109 SFEU může Rada Evropské unie přijímat prováděcí nařízení k článkům 107 a 108 SFEU a vymezovat kategorie podpor, které jsou vyňaty z oznamovací povinnosti. Jak je stanoveno v čl. 108 odst. 4 SFEU, může Komise poté přijmout nařízení týkající se kategorií státních podpor, které Rada určila podle článku 109 SFEU.

(21) Rozhodnutí Komise 2012/21/EU ze dne 20. prosince 2011 o použití čl. 106 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie na státní podporu ve formě vyrovnávací platby za závazek veřejné služby udělené určitým podnikům pověřeným poskytováním služeb obecného hospodářského zájmu (oznámeno pod číslem K(2011) 9380) (Úř. věst. L 7, 11.1.2012, s. 3).

(22) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1370/2007 ze dne 23. října 2007 o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici (Úř. věst. L 315, 3.12.2007, s. 1).

(23) Úř. věst. C 202, 7.6.2016, s. 13.

(24) Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. října 2002, Roquette Frères, C-94/00, EU:C:2002:603, bod 31.

(25) Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1996, SFEI a další, C-39/94, EU:C:1996:285, bod 50; rozsudek Soudního dvora ze dne 28. února 1991, Delimitis v Henninger Bräu, C-234/89, EU:C:1991:91, bod 53.

(26) Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. září 2014, Komise v. Německo, C-527/12, EU:C:2014:2193, bod 56; rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 2013, Deutsche Lufthansa, C-284/12, EU:C:2013:755, bod 41.

(27) Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. září 1983, Deutsche Milchkontor GmbH, C-205/82, EU:C:1983:233, body 22 a 23; rozsudek Soudního dvora ze dne 13. června 2002, Nizozemsko v. Komise, C-382/99, EU:C:2002:363, bod 90; rozsudek Soudního dvora ze dne 11. září 2014, Komise v. Německo, C-527/12, EU:C:2014:2193, body 39 až 42; rozsudek Soudního dvora ze dne 23. ledna 2019, Fallimento Traghetti del Mediterraneo, C-387/17, EU:C:2019:51, bod 72; rozsudek Soudního dvora ze dne 11. listopadu 2015, Klausner Holz Niedersachsen, C-505/14, EU:C:2015:742, body 40 a 41; rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C-349/17, EU:C:2019:172, bod 135.

(28) Dodržování zásady efektivity musí být realizováno prostřednictvím analýzy zvláštností tohoto ustanovení a jeho role v příslušném řízení. V tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 11. listopadu 2015, Klausner Holz Niedersachsen, C-505/14, EU:C:2015:742, bod 40; rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C-349/17, EU:C:2019:172, body 138 až 140.

(29) Soulad použitelných vnitrostátních procesních pravidel se zásadami rovnocennosti a efektivity se však může týkat jakýchkoli jiných aspektů vnitrostátních právních předpisů, včetně například výše nákladů spojených se soukromoprávním prosazováním státní podpory před vnitrostátními soudy.

(30) Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. ledna 2005, Streekgewest, C-174/02, EU:C:2005:10, bod 18.

(31) Například v Rumunsku má každá osoba, která je dotčena protiprávním opatřením státní podpory, aktivní legitimaci u soudu. Viz příloha 3: Zprávy o jednotlivých zemích v „Závěrečné studii o prosazování pravidel státní podpory a rozhodnutí o státní podpoře vnitrostátními soudy (COMP/2018/001)“, Úřad pro publikace Evropské unie, Lucemburk, 2019, s. 404. Také v Lotyšsku je aktivní legitimace přímo založena na čl. 108 odst. 3 SFEU a vnitrostátní soudy se tedy mohou při určování, zda má osoba v dané věci aktivní legitimaci, opírat o definici „zúčastněné strany“ v procesním nařízení. Viz příloha 3: Zprávy o jednotlivých zemích v „Závěrečné studii o prosazování pravidel státní podpory a rozhodnutí o státní podpoře vnitrostátními soudy (COMP/2018/001)“, Úřad pro publikace Evropské unie, Lucemburk, 2019, s. 300.

(32) Jedná se například o případy, kdy je protiprávní podpora financována z daně, které podléhá žalobce. Situace je však odlišná, pokud spor nesouvisí se žádostí o osvobození od sporné daně, ale se zákonností právní úpravy, která se této daně týká. V tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 3. března 2020, Vodafone Magyarország, C-75/18, EU:C:2020:139, bod 25, a rozsudek Soudního dvora ze dne 26. dubna 2018, ANGED, C-233/16, EU:C:2018:280, bod 26.

(33) Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. ledna 2005, Streekgewest, C-174/02, EU:C:2005:10, bod 19.

(34) Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. listopadu 2016, DTS Distribuidora de Televisión Digital v. Komise, C-449/14 P, EU:C:2016:848, body 81 a 82; rozsudek Soudního dvora ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Aer Lingus, C-164/15 P, EU:C:2016:990, bod 121; rozsudek Soudního dvora ze dne 3. března 2020, Vodafone Magyarország, C-75/18, EU:C:2020:139, body 24 až 28.

(35) Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. června 2006, Air Liquide Industries Belgium, C-393/04, EU:C:2006:403, bod 45.

(36) V tomto smyslu viz usnesení Soudního dvora ze dne 10. října 2017, Greenpeace energy v. Komise, C-640/16 P, EU:C:2017:752, body 61 až 63.

(37) Může jít například o ochranu životního prostředí. V tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 22. září 2020, Rakousko v. Komise, C-594/18, EU:C:2020:742, bod 100, pokud jde o podporu schválenou podle čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU v sektoru jaderné energetiky. Pokud jde o uznání legitimace organizací zabývajících se životním prostředím, viz také body 38 až 42 sdělení Komise o přístupu k právní ochraně v oblasti životního prostředí (Úř. věst. C 275, 18.8.2017, s. 1) v kontextu Aarhuské úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí.

(38) Rozsudek Soudního dvora ze dne 23. ledna 2019, Fallimento Traghetti del Mediterraneo, C-387/17, EU:C:2019:51, bod 72.

(39) Například Irsko přiznalo výlučnou příslušnost k projednávání sporů týkajících se práva hospodářské soutěže, včetně případů státní podpory, sboru pro hospodářskou soutěž v rámci Vrchního soudu. Také v Itálii byla od 19. ledna 2013 vnitrostátním správním soudům přiznána téměř výlučná pravomoc projednávat případy týkající se veřejnoprávního a soukromoprávního prosazování pravidel státní podpory. Civilní soudy si ponechaly pravomoc ve vztahu k určitým typům řízení a žalob. Viz příloha 3: Zprávy o jednotlivých zemích v „Závěrečné studii o prosazování pravidel státní podpory a rozhodnutí o státní podpoře vnitrostátními soudy (COMP/2018/001)“, Úřad pro publikace Evropské unie, Lucemburk, 2019, s. 253 a 263 až 264. Viz také „Závěrečná studie o prosazování pravidel státní podpory a rozhodnutí o státní podpoře vnitrostátními soudy (COMP/2018/001)“ (Final Study on the enforcement of State aid rules and decisions by national courts), s. 103 až 104.

(40) Konkrétně jsou ve většině členských států příslušné správní soudy, pokud žalobce napadá akt orgánu veřejné moci, jako je příkaz, jímž se provádí vrácení nebo přiznání podpory, zatímco civilní soudy jsou příslušné v záležitostech týkajících se vrácení státní podpory v rámci insolvenčního řízení nebo přiznání náhrady škody. Viz „Závěrečná studie o prosazování pravidel státní podpory a rozhodnutí o státní podpoře vnitrostátními soudy (COMP/2018/001)“, Úřad pro publikace Evropské unie, Lucemburk, 2019, s. 64.

(41) Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. listopadu 2015, Klausner Holz Niedersachsen, C-505/14, EU:C:2015:742, bod 38.

(42) Rozsudek Soudního dvora ze dne 3. září 2009, Fallimento Olimpiclub, C-2/08, EU:C:2009:506, bod 24. rozsudek Soudního dvora ze dne 10. července 2014, Impresa Pizzarotti, C-213/13, EU:C:2014:2067, bod 54; rozsudek Soudního dvora ze dne 4. května 2020, Telecom Italia, C-34/19; EU:C:2020:148, bod 58.

(43) Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. února 1963, Van Gend en Loos v. Administratie der Belastingen, C-26/62, EU:C:1963:1; rozsudek Soudního dvora ze dne 15. července 1964, Costa v E.N.E.L., C-6/64, EU:C:1964:66; rozsudek Soudního dvora ze dne 9. března 1978, Amministrazione delle finanze dello Stato v. Simmenthal, C-106/77, EU:C:1978:49.

(44) Rozsudek Soudního dvora ze dne 18. července 2007, Lucchini, C-119/05, EU:C:2007:434, body 60 až 61.

(45) Rozsudek Soudního dvora ze dne 18. července 2007, Lucchini, C-119/05, EU:C:2007:434, body 61 až 63; rozsudek Soudního dvora ze dne 11. listopadu 2015, Klausner Holz Niedersachsen, C-505/14, EU:C:2015:742, bod 44; rozsudek Soudního dvora ze dne 4. března 2020, Buonotourist v. Komise, C-586/18 P, EU:C:2020:152, body 92 až 96; rozsudek Soudního dvora ze dne 4. března 2020, CSTP Azienda della Mobilità v. Komise, C-587/18 P, EU:C:2020:150, body 92 až 96; rozsudek Soudního dvora ze dne 3. září 2009, Fallimento Olimpiclub, C-2/08, EU:C:2009:506, body 22 až 25.

(46) „[U]stanovení vnitrostátního práva, které brání vnitrostátnímu soudu vyvodit veškeré důsledky z porušení čl. 108 odst. 3 třetí věty SFEU z důvodu vnitrostátního soudního rozhodnutí, které zakládá překážku věci pravomocně rozsouzené a které je vydáno v souvislosti se sporem, který nemá stejný předmět a netýká se povahy dotčených smluv jako státní podpory, je třeba považovat za neslučitelné se zásadou efektivity“, rozsudek Soudního dvora ze dne 11. listopadu 2015, Klausner Holz Niedersachsen, C-505/14, EU:C:2015:742, bod 45.

(47) Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. března 2020, Buonotourist v. Komise, C-586/18 P, EU:C:2020:152, body 92 až 96.

(48) Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. listopadu 2015, Klausner Holz Niedersachsen, C-505/14, EU:C:2015:742, body 30 a 42 až 43.

(49) Rozsudek Soudního dvora ze dne 3. března 2020, Vodafone Magyarország, C-75/18, EU:C:2020:139, bod 19.

(50) Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 2013, Deutsche Lufthansa, C-284/12, EU:C:2013:755, body 25 až 26; rozsudek Soudního dvora ze dne 18. května 2017, Fondul Proprietatea, C-150/16, EU:C:2017:388, bod 40; rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C-349/17, EU:C:2019:172, bod 84.

(51) Sdělení Komise o pojmu státní podpora uvedeném v čl. 107 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie (Úř. věst. C 262, 19.7.2016, s. 1).

(52) Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. března 2020, Buonotourist v. Komise, C-586/18 P, EU:C:2020:152, bod 90.

(53) Viz články 4 a 9 procesního nařízení.

(54) Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. července 2016, Kotnik a další, C-526/14, EU:C:2016:570, bod 37.

(55) Rozhodnutí nevznášet námitku, procesní nařízení, čl. 4 odst. 3.

(56) Viz pojmy „kladné rozhodnutí“, resp. „záporné rozhodnutí“ v čl. 9 odst. 3 a 5 procesního nařízení.

(57) Viz čl. 4 odst. 3 a 4 procesního nařízení.

(58) Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 4. března 2020, Buonotourist v. Komise, C-586/18 P, EU:C:2020:152, body 93 až 94. „Výkon takové pravomoci přitom znamená, že Komise může v souladu s článkem 108 SFEU přezkoumat, zda opatření představuje státní podporu, která jí měla být oznámena v souladu s odstavcem 3 tohoto článku, v situaci, kdy orgány členského státu usoudily, že toto opatření nesplňuje podmínky stanovené v čl. 107 odst. 1 SFEU, včetně případů, kdy se tyto orgány v tomto ohledu podřídily posouzení vnitrostátního soudu. Tento závěr nemůže být vyvrácen skutečností, že tento soud přijal konečné rozhodnutí. Je totiž třeba zdůraznit, že pravidlo výlučné pravomoci Komise je ve vnitrostátním právním řádu závazné v důsledku zásady přednosti unijního práva.“

(59) Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. září 2016, PGE, C-574/14, EU:C:2016:686, body 33 a 36 až 37.

(60) Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. března 2020, Buonotourist v. Komise, C-586/18 P, EU:C:2020:152, body 92 až 96; rozsudek Soudního dvora ze dne 4. března 2020, CSTP Azienda della Mobilità v. Komise, C-587/18 P, EU:C:2020:150, body 92 až 96.

(61) Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. února 1990, Francie v. Komise („Boussac“), C-301/87, EU:C:1990:67, body 9 až 22. To nevylučuje možnost, aby Komise ve zvláštních případech podle čl. 13 odst. 2 procesního nařízení vydala příkaz k navrácení podpory, ještě než dokončí posouzení slučitelnosti.

(62) Rozsudek Soudního dvora ze dne 23. ledna 2019, Fallimento Traghetti del Mediterraneo, C-387/17, EU:C:2019:51, bod 66; rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C-349/17, EU:C:2019:172, bod 110. V obou případech Soudní dvůr odkázal na procesní nařízení, které obsahuje pravidla procesní povahy, jež se použijí na všechna správní řízení týkající se státních podpor projednávaných Komisí, a tudíž kodifikuje a posiluje praxi Komise v oblasti přezkumu státní podpory.

(63) Rozsudek Soudního dvora ze dne 7. března 2002, Nizozemsko v. Komise, C-310/99, EU:C:2002:143, bod 99.

(64) Viz čl. 16 odst. 1 procesního nařízení.

(65) Viz čl. 17 odst. 1 procesního nařízení.

(66) Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. února 1990, Francie v. Komise, C-301/87, EU:C:1990:67, body 19 až 20; rozsudek Soudního dvora ze dne 21. března 1991, Itálie v. Komise, C-303/88, EU:C:1991:136, bod 46. Nevyhoví-li členský stát příkazu k pozastavení nebo navrácení podpory, je Komise v souladu s článkem 14 procesního nařízení oprávněna při současném přezkoumání podstaty záležitosti předložit záležitost přímo Soudnímu dvoru a požádat o prohlášení, že nesplnění příkazu zakládá porušení SFEU.

(67) Viz čl. 13 odst. 1 a 2 procesního nařízení.

(68) Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. února 2008, CELF et ministre de la Culture et de la Communication, C-199/06, EU:C:2008:79, bod 38; rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 1991, Fédération nationale du commerce extérieur des produits alimentaires a další v. Francie, C-354/90, EU:C:1991:440, body 11 a 12.

(69) Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. prosince 1973, Lorenz GmbH v Bundesrepublik Deutschland a další, C-120/73, EU:C:1973:152, bod 8; rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 1991, Fédération nationale du commerce extérieur des produits alimentaires a další v. Francie, C-354/90, EU:C:1991:440, bod 11; rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1996, SFEI a další, C-39/94, EU:C:1996:285, bod 39.

(70) Pokud jde o úlohu vnitrostátních soudů při veřejnoprávním prosazování státní podpory, viz sdělení o navracení (Úř. věst. C 247, 23.7.2019, s. 1).

(71) Viz také rozsudek Tribunálu ze dne 20. června 2019, A&O hostel a hotel Berlin v. Komise, T-578/17, ECLI:EU:T:2019:437, bod 72.

(72) V tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 22. března 1977, Steineke e Weinlig, C-78/76, EU:C:1977:52, bod 14.

(73) Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. března 2020, CSTP Azienda della Mobilità v. Komise, C-587/18 P, EU:C:2020:150, body 92 až 93; rozsudek Soudního dvora ze dne 4. března 2020, Buonotourist v. Komise, C-586/18 P, EU:C:2020:152, bod 96.

(74) Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 2013, Deutsche Lufthansa, C-284/12, EU:C:2013:755, bod 41.

(75) Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. října 1987, Foto-Frost v Hauptzollamt Lübeck-Ost, C-314/85, EU:C:1987:452, bod 20.

(76) Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. února 1991, Zuckerfabrik Süderdithmarschen a Zuckerfabrik Soest v. Hauptzollamt Itzehoe a Hauptzollamt Paderborn, C-143/88 a C-92/89, EU:C:1991:65, bod 23; rozsudek Soudního dvora ze dne 9. listopadu 1995, Atlanta Fruchthandelsgesellschaft a další (I) v. Bundesamt für Ernährung und Forstwirtschaft, C-465/93, EU:C:1995:369, bod 51; rozsudek Soudního dvora ze dne 18. července 2007, Lucchini, C-119/05, EU:C:2007:434, bod 53.

(77) Na základě článku 267 SFEU je vnitrostátní soud, proti jehož rozhodnutí není přípustný další soudní přezkum, za určitých okolností povinen požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce. Pokud výklad práva Unie může být jasně dovozen z existující judikatury nebo pokud nenechává prostor pro důvodné pochybnosti, není soud, proti jehož rozhodnutí není podle vnitrostátního práva přípustný opravný prostředek, povinen předložit věc Soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce, ačkoli má možnost tak učinit. Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 6. října 1982, CILFIT v. Ministero della Sanità, C-283/81, EU:C:1982:335, body 14 až 20; rozsudek Soudního dvora ze dne 11. září 2008, Unión General de Trabajadores de La Rioja, spojené věci C-428/06 až C-434/06, EU:C:2008:488, body 42 a 43; rozsudek Soudního dvora ze dne 28. července 2016, Association France Nature Environnement, C-379/15, EU:C:2016:603, body 47 až 50; rozsudek Soudního dvora ze dne 15. září 2016, PGE, C-574/14, EU:C:2016:686, bod 40; rozsudek Soudního dvora ze dne 4. října 2018, Komise v. Francie (zálohová platba), C-416/17, EU:C:2018:811, bod 108 a násl.

(78) Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1996, SFEI a další, C-39/94, EU:C:1996:285, body 50 až 51; rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 2013, Deutsche Lufthansa, C-284/12, EU:C:2013:755, bod 44.

(79) Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. února 2008, CELF et ministre de la Culture et de la Communication, C-199/06, EU:C:2008:79, bod 40; rozsudek Soudního dvora ze dne 19. března 2015, Eesti Pagar, C-672/13, EU:C:2015:185, bod 76; rozsudek Soudního dvora ze dne 23. ledna 2019, Fallimento Traghetti del Mediterraneo, C-387/17, EU:C:2019:51, bod 59.

(80) Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 2013, Deutsche Lufthansa, C-284/12, EU:C:2013:755, bod 30; rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C-349/17, EU:C:2019:172, bod 89; rozsudek Soudního dvora ze dne 3. března 2020, Vodafone Magyarország, C-75/18, EU:C:2020:139, bod 23; rozsudek Soudního dvora ze dne 13. prosince 2018, Rittinger a další, C-492/17, EU:C:2018:1019, bod 42.

(81) Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. února 2008, CELF et ministre de la Culture et de la Communication, C-199/06, EU:C:2008:79, body 52 až 55. V rámci svého vnitrostátního práva může případně vnitrostátní soud krom toho nařídit navrácení protiprávní podpory, aniž by bylo dotčeno právo členského státu tuto podporu později znovu poskytnout. Taktéž může být veden k tomu, aby vyhověl žalobám na náhradu škod způsobených protiprávní povahou podpory (tamtéž, bod 53).

(82) V tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 19. prosince 2019, Arriva Italia a další, C-385/18, EU:C:2019:1121, bod 85.

(83) Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 2013, Deutsche Lufthansa, C-284/12, EU:C:2013:755, body 37 až 40.

(84) Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 2013, Deutsche Lufthansa, C-284/12, EU:C:2013:755, bod 38.

(85) Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 2013, Deutsche Lufthansa, C-284/12, EU:C:2013:755, body 41 až 43.

(86) Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. března 2010, CELF et ministre de la Culture et de la Communication, C-1/09, EU:C:2010:136, bod 31 a násl.; usnesení Soudního dvora ze dne 4. dubna 2014, Flughafen Lübeck, C-27/13, EU:C:2014:240, bod 30.

(87) Tj. rozhodnutí, kterým se ukončuje formální vyšetřovací řízení podle článku 9 procesního nařízení.

(88) V tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 12. listopadu 1998, Španělsko v. Komise, C-415/96, EU:C:1998:533, bod 31; rozsudek Soudního dvora ze dne 3. října 2000, Industrie des poudres sphériques v. Rada, C-458/98 P, EU:C:2000:531, bod 82; rozsudek Soudního dvora ze dne 9. července 2008, Alitalia v. Komise, T-301/01, EU:T:2008:262, body 99 a 142.

(89) Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. března 1977, Steinike & Weinlig, C-78/76, EU:C:1977:52, bod 14; rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1996, SFEI a další, C-39/94, EU:C:1996:285, bod 49; rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 1991, Fédération nationale du commerce extérieur des produits alimentaires a další v. Francie, C-354/90, EU:C:1991:440, bod 10; rozsudek Soudního dvora ze dne 18. července 2007, Lucchini, C-119/05, EU:C:2007:434, bod 50; rozsudek Soudního dvora ze dne 5. října 2006, Transalpine Ölleitung in Österreich, C-368/04, EU:C:2006:644, bod 39.

(90) Úř. věst. C 262, 19.7.2016, s. 1.

(91) Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C-349/17, EU:C:2019:172, body 90 až 92.

(92) Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C-349/17, EU:C:2019:172, bod 101; rozsudek Soudního dvora ze dne 29. července 2019, BMW v. Komise, C-654/17 P, EU:C:2019:634, bod 151.

(93) Rozsudek Soudního dvora ze dne 29. července 2019, BMW v. Komise, C-654/17 P, EU:C:2019:634, body 132 a 133; rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C-349/17, EU:C:2019:172, bod 67.

(94) Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C-349/17, EU:C:2019:172, bod 60. V tomto ohledu Soudní dvůr objasnil, že kritéria pro použití výjimky musí být jasná a jednoduchá a jejich ověřování vnitrostátními soudy by nemělo v každém jednotlivém případě vyžadovat komplexní ekonomické posouzení (tamtéž, body 61 a 68).

(95) Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. prosince 2005, Unicredito Italiano, C-148/04, EU:C:2005:774, bod 104; rozsudek Soudního dvora ze dne 19. března 2015, Eesti Pagar, C-672/13, EU:C:2015:185, bod 77; rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C-349/17, EU:C:2019:172, bod 104.

(96) Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C-349/17, EU:C:2019:172, bod 101; rozsudek Soudního dvora ze dne 29. července 2019, BMW v. Komise, C-654/17 P, EU:C:2019:634, bod 151.

(97) Procesní nařízení, čl. 1 písm. b) a čl. 17 odst. 3.

(98) Rozsudek Soudního dvora ze dne 23. ledna 2019, Fallimento Traghetti del Mediterraneo, C-387/17, EU:C:2019:51, bod 66; rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C-349/17, EU:C:2019:172, bod 110. Například čl. 17 odst. 1 procesního nařízení, který stanoví, že pravomoci Komise ve věci navrácení podpory podléhají promlčecí lhůtě deseti let, a odstavec 3 uvedeného článku, který uvádí, že „[j]akákoliv podpora, jejíž promlčecí lhůta uplynula, je považována za existující podporu“, nestanoví obecnou zásadu použitelnou pro vnitrostátní soudy (viz bod 82 níže).

(99) Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 2013, Deutsche Lufthansa, C-284/12, EU:C:2013:755, bod 43; rozsudek Soudního dvora ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Hansestadt Lübeck, C-524/14 P, EU:C:2016:971, bod 29.

(100) Rozsudek Soudního dvora ze dne 3. března 2020, Vodafone Magyarország, C-75/18, EU:C:2020:139, bod 23; rozsudek Soudního dvora ze dne 19. prosince 2019, Arriva Italia a další, C-385/18, ECLI:EU:C:2019:1121, bod 84.

(101) Rozsudek Soudního dvora ze dne 8. prosince 2011, Residex Capital IV, C-275/10, EU:C:2011:814, body 44 až 47.

(102) Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. července 2005, Xunta de Galicia, C-71/04, EU:C:2005:493, bod 49; rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1996, SFEI a další, C-39/94, EU:C:1996:285, body 40 a 68; rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 1991, Fédération nationale du commerce extérieur des produits alimentaires a další v. Francie, C-354/90, EU:C:1991:440, bod 12; rozsudek Soudního dvora ze dne 8. prosince 2011, Residex Capital IV, C-275/10, EU:C:2011:814, bod 43.

(103) Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Aer Lingus, spojené věci C-164/15 P a C-165/15 P, EU:C:2016:990, bod 116; rozsudek Soudního dvora ze dne 19. března 2015, Eesti Pagar, C-672/13, EU:C:2015:185, bod 70; rozsudek Soudního dvora ze dne 8. prosince 2011, Residex Capital IV, C-275/10, EU:C:2011:814, bod 33.

(104) Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C-349/17, EU:C:2019:172, bod 132; rozsudek Soudního dvora ze dne 8. prosince 2011, Residex Capital IV, C-275/10, EU:C:2011:814, bod 39.

(105) V tomto smyslu viz sdělení o navracení (Úř. věst. C 247, 23.7.2019, s. 1).

(106) Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C-349/17, EU:C:2019:172, bod 134.

(107) Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. února 2008, CELF et ministre de la Culture et de la Communication, C-199/06, EU:C:2008:79, bod 63.

(108) Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. února 2008, CELF et ministre de la Culture et de la Communication, C-199/06, EU:C:2008:79, bod 68.

(109) Nařízení Komise (ES) č. 794/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 659/1999, kterým se stanoví prováděcí pravidla k článku 93 Smlouvy o ES (Úř. věst. L 140, 30.4.2004, s. 1).

(110) Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C-349/17, EU:C:2019:172, bod 141.

(111) Rozsudek Soudního dvora ze dne 23. ledna 2019, Fallimento Traghetti del Mediterraneo, C-387/17, EU:C:2019:51, bod 61.

(112) Rozsudek Soudního dvora ze dne 23. ledna 2019, Fallimento Traghetti del Mediterraneo, C-387/17, EU:C:2019:51, body 71 až 75.

(113) Rozsudek Soudního dvora ze dne 20. března 1997, Land Rheinland-Pfalz v. Alcan Deutschland, C-24/95, EU:C:1997:163, body 34 až 37; rozsudek Soudního dvora ze dne 29. března 2012, Komise v. Itálie, C-243/10, EU:C:2012:182, bod 35; rozsudek Soudního dvora ze dne 30. dubna 2020, Nelson Antunes da Cunha, C-627/18,EU:C:2020:321, bod 60.

(114) Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 1991, Fédération nationale du commerce extérieur des produits alimentaires a další v. Francie, C-354/90, EU:C:1991:440, bod 12; rozsudek Soudního dvora ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Hansestadt Lübeck, C-524/14 P, EU:C:2016:971, bod 29; rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1996, SFEI a další, C-39/94, EU:C:1996:285, bod 52; rozsudek Soudního dvora ze dne 5. října 2006, Transalpine Ölleitung in Österreich, C-368/04, EU:C:2006:644, bod 46.

(115) Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1996, SFEI a další, C-39/94, EU:C:1996:285, bod 52; rozsudek Soudního dvora ze dne 5. října 2006, Transalpine Ölleitung in Österreich, C-368/04, EU:C:2006:644, bod 46.

(116) Zajímavý francouzský soudní příkaz vydaný po zamítavém rozhodnutí Komise byl zmíněn ve studii o prosazování: jako protiváhu automatického odkladného účinku odvolání proti inkasnímu příkazu uložil vnitrostátní soud příjemci podpory uhradit dlužné částky na vázaný účet. Soud přitom použil ustanovení francouzského práva, podle něhož je možné nařídit předběžnou platbu v případech, kdy povinnost provést platbu nemůže být vážně zpochybněna. Viz příloha 3: Zprávy o jednotlivých zemích v „Závěrečné studii o prosazování pravidel státní podpory a rozhodnutí o státní podpoře vnitrostátními soudy (COMP/2018/001)“, Úřad pro publikace Evropské unie, Lucemburk, 2019, s. 156, Shrnutí případu FR8: Cour administrative d’appel de Bordeaux ze dne 10. prosince 2015.

(117) Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. října 2016, DEI a Komise v. Alouminion tis Ellados, C-590/14 P, EU:C:2016:797, bod 101.

(118) Vnitrostátní soudy se mohou rovněž rozhodnout, že přijmou předběžné opatření, zatímco čekají na stanovisko nebo informace od Komise, nebo rozsudek vyššího vnitrostátního soudu nebo soudů Unie.

(119) Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. března 2010, CELF et ministre de la Culture et de la Communication, C-1/09, EU:C:2010:136, bod 36; usnesení Tribunálu ze dne 3. března 2015, Gemeente Nijmegen v. Komise, T-251/13, ECLI:EU:T:2015:142, bod 45.

(120) Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. února 2008, CELF et ministre de la Culture et de la Communication, C-199/06, EU:C:2008:79, bod 55; rozsudek Soudního dvora ze dne 5. října 2006, Transalpine Ölleitung in Österreich, C-368/04, EU:C:2006:644, bod 56; rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1996, SFEI a další, C-39/94, EU:C:1996:285, bod 75; rozsudek Soudního dvora ze dne 23. ledna 2019, Fallimento Traghetti del Mediterraneo, C-387/17, EU:C:2019:51, bod 56.

(121) Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. června 2006, Traghetti del Mediterraneo, C-173/03, EU:C:2006:391, bod 41.

(122) Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. listopadu 1991, Francovich a Bonifaci v. Itálie, C-6/90 a C-9/90, EU:C:1991:428, body 30 až 46.

(123) Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur v. Bundesrepublik Deutschland a The Queen / Secretary of State for Transport, ex parte Factortame a další, C-46/93 a C-48/93, EU:C:1991:428, bod 51.

(124) Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. listopadu 1991, Francovich a Bonifaci v. Itálie, C-6/90 a C-9/90, EU:C:1991:428, body 31 až 37; rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur v. Bundesrepublik Deutschland a The Queen / Secretary of State for Transport, ex parte Factortame a další, C-46/93 a C-48/93, EU:C:1991:428, bod 31.

(125) Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. června 2006, Traghetti del Mediterraneo, C-173/03, EU:C:2006:391, bod 45.

(126) Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 1991, Fédération nationale du commerce extérieur des produits alimentaires a další v. Francie, C-354/90, EU:C:1991:440, body 12 až 14; rozsudek Soudního dvora ze dne 21. října 2003, van Calster a Cleeren, C-261/01 a C-262/01, EU:C:2003:571, bod 53; rozsudek Soudního dvora ze dne 12. února 2008, CELF et ministre de la Culture et de la Communication, C-199/06, EU:C:2008:79, bod 38.

(127) V některých případech však soudy Unie dospěly k názoru, že za účelem určení, zda pouhé porušení práva Unie členským státem představuje dostatečně závažné porušení, musí vnitrostátní soudy zohlednit několik faktorů, jako je ospravedlnitelnost dotčeného porušení nebo skutečnost, že k tomuto porušení mohl přispět postoj zaujatý orgánem Unie. V tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 25. ledna 2007, Robins a další, C-278/05, EU:C:2007:56, bod 71; rozsudek Soudního dvora ze dne 4. července 2000, Haim, C-424/97, EU:C:2000:357, bod 38; rozsudek Soudního dvora ze dne 23. května 1996, The Queen v. Ministry of Agriculture, Fisheries and Food, ex parte Hedley Lomas (Irsko), C-5/94, EU:C:1996:205, bod 28.

(128) V některých případech však vnitrostátní soudy uznaly zásadu odpovědnosti státu. V tomto smyslu viz Odvolací správní soud v Marseille, CTC v. Corsica Ferries France, 12. února 2018; Rapport d’expertise, CTC v. Corsica Ferries France, 28. února 2019, N/REF: 500060, Příloha 3: Zprávy o jednotlivých zemích v „Závěrečné studii o prosazování pravidel státní podpory a rozhodnutí o státní podpoře vnitrostátními soudy (COMP/2018/001)“, Úřad pro publikace Evropské unie, Lucemburk, 2019, s. 152.

(129) Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 1996, Brasserie du pêcheur v. Bundesrepublik Deutschland a The Queen / Secretary of State for Transport, ex parte Factortame a další, C-46/93 a C-48/93, EU:C:1991:428, body 87 a 90.

(130) Zajímavý případ byl zmíněn ve studii o prosazování, kdy francouzský správní soud po rozhodnutí Komise, kterým bylo nařízeno navrácení neslučitelné podpory, rozhodl o přiznání náhrady škody hlavnímu konkurentovi příjemce za ztrátu podílu na trhu. Odvolací soud částečně zrušil předchozí rozsudek o odhadu škod a následně jmenoval nezávislého znalce, aby vypočetl přesnou výši odškodnění. Znalec určil počet zákazníků, kteří kvůli poskytnutí neslučitelné podpory přešli od stěžovatele k příjemci, a vyčíslil částku následně ušlého příjmu. Toto vyčíslení je často složité a závisí na vlastnostech trhu a počtu konkurentů. Viz příloha 3: Zprávy o jednotlivých zemích v „Závěrečné studii o prosazování pravidel státní podpory a rozhodnutí o státní podpoře vnitrostátními soudy (COMP/2018/001)“, Úřad pro publikace Evropské unie, Lucemburk, 2019, s. 152, Shrnutí případu FR6: Tribunal administratif de Bastia ze dne 23. února 2017. Viz také Odvolací správní soud v Marseille, CTC v. Corsica Ferries France, 12. února 2018; Rapport d’expertise, CTC v. Corsica Ferries France, 28. února 2019, N/REF: 500060.

(131) Viz oddíl 2.2.

(132) Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1996, SFEI a další, C-39/94, EU:C:1996:285, bod 44; rozsudek Soudního dvora ze dne 23. ledna 2019, Fallimento Traghetti del Mediterraneo, C-387/17, EU:C:2019:51, body 57 a 58.

(133) Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. února 2008, CELF et ministre de la Culture et de la Communication, C-199/06, EU:C:2008:79, body 53 a 55; rozsudek Soudního dvora ze dne 23. ledna 2019, Fallimento Traghetti del Mediterraneo, C-387/17, EU:C:2019:51, bod 60.

(134) Rozsudek Soudního dvora ze dne 27. září 1988, Asteris a další v. Řecko a EEC spojené věci C-106 až 120/87, EU:C:1988:457, bod 23; rozsudek Soudního dvora ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Aer Lingus, spojené věci C-164/15 P a C-165/15, EU:C:2016:990, bod 72.

(135) Viz rozhodnutí Komise 2014/201/EU ze dne 2. října 2013 o vyrovnání společnosti Simet SpA za služby veřejné dopravy poskytované mezi lety 1987 a 2003 (státní podpora SA.33037 (2012/C) – Itálie) (Úř. věst. 2014 L 114, s. 67), potvrzené v tomto bodě rozsudkem Tribunálu ze dne 3. března 2016, Simet v. Komise, věc T-15/14, EU:T:2016:124, body 102 až 104. Viz také rozhodnutí Komise (EU) 2015/1470 ze dne 30. března 2015 o státní podpoře SA.38517 (2014/C) (ex 2014/NN) poskytnuté Rumunskem – rozhodčí nález ve věci Micula v. Rumunsko ze dne 11. prosince 2013 (Úř. věst. L 232, 4.9.2015, s. 43), zrušené rozsudkem Tribunálu ze dne 18. června 2019, European Food a další v. Komise, T-624/15 EU:T:2019:423, které je nyní předmětem přezkumu před Soudním dvorem ve věci C-638/19 P, Komise v. European Food a další.

(136) Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. října 2006, Transalpine Ölleitung in Österreich, C-368/04, EU:C:2006:644, bod 57.

(137) Rozsudek Soudního dvora ze dne 29. června 2004, Komise v. Rada, C-110/02, EU:C:2004:395, bod 43; rozsudek Soudního dvora ze dne 18. července 2007, Lucchini, C-119/05, EU:C:2007:434, body 59 až 63; rozsudek Soudního dvora ze dne 11. listopadu 2015, Klausner Holz Niedersachsen, C-505/14, EU:C:2015:742, body 42 až 44.

(138) V této souvislosti viz také stanovisko generálního advokáta Ruiz-Jarabo Colomera ze dne 28. dubna 2005 ve spojených věcech C-346/03 a C-529/03 Atzeni a další, EU:C:2005:256, bod 198.

(139) Judikatura ve věci Asteris se namísto toho týká případů, kdy žalobce žádá pouze o odškodnění (např. náhradu škody protiprávně způsobené orgány veřejné moci), k němuž by byla oprávněna kterákoli jiná osoba v podobné situaci v daném členském státě. V takovém případě pouhá skutečnost, že žalovaná strana je veřejnoprávním subjektem, nemění na státní podporu odškodnění, které by získal kterýkoli účastník řízení v podobné situaci, například v obdobném sporu mezi dvěma soukromoprávními subjekty.

(140) Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C-349/17, EU:C:2019:172, body 98 až 104; rozsudek Soudního dvora ze dne 15. prosince 2005, Unicredito Italiano, C-148/04, EU:C:2005:774, bod 104; rozsudek Soudního dvora ze dne 19. března 2015, OTP Bank, C-672/13, EU:C:2015:185, bod 77.

(141) Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1996, SFEI a další, C-39/94, EU:C:1996:285, body 72 až 74.

(142) Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1996, SFEI a další, C-39/94, EU:C:1996:285, bod 75. V případech, kdy je třeba rozhodnout, který právní řád se použije, se použitelné právo určí podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro mimosmluvní závazkové vztahy (Řím II) (Úř. věst. L 199, 31.7.2007, s. 40).

(143) Jak uvádí 37. bod odůvodnění procesního nařízení.

(144) Usnesení Soudního dvora ze dne 6. prosince 1990, Zwartveld a další, C-2/88 Imm., EU:C:1990:440; body 10 a 11; rozsudek Tribunálu ze dne 18. září 1996, Postbank v. Komise, T-353/94, ECLI:EU:T:1996:119, bod 93.

(145) Jak uvádí 37. bod odůvodnění procesního nařízení.

(146) Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 6. října 1982, CILFIT v. Ministero della Sanità, C-283/81, EU:C:1982:335, body 14 až 20; Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. září 2008, Unión General de Trabajadores de La Rioja, spojené věci C-428/06 až C-434/06, EU:C:2008:488, body 42 až 43; rozsudek Soudního dvora ze dne 28. července 2016, Association France Nature Environnement, C-379/15, EU:C:2016:603, body 47 až 50; rozsudek Soudního dvora ze dne 15. září 2016, PGE, C-574/14, EU:C:2016:686, bod 40; rozsudek Soudního dvora ze dne 4. října 2018, Komise v. Francie (zálohová platba), C-416/17, EU:C:2018:811, bod 108 a násl.

(147) Výhoda žádostí o informace nebo stanovisko spočívá v tom, že jsou méně formalistické, a tyto žádosti lze vždy doplnit žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce – v této souvislosti viz rozsudek Soudního dvora ze dne 28. října 2020, INAIL, C-608/19, EU:C:2020:865, kde byly využity obě možnosti.

(148) Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 2013, Deutsche Lufthansa, C-284/12, EU:C:2013:755, bod 44; rozsudek Soudního dvora ze dne 15. září 2016, PGE, C-574/14, EU:C:2016:686, bod 40.

(149) Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. března 1994, TWD Textilwerke Deggendorf v. Německo, C-188/92, EU:C:1994:90, body 17, 25 a 26; viz také rozsudek Soudního dvora ze dne 23. února 2006, Atzeni a další, C-346/03 a C-529/03, EU:C:2006:130, bod 31; rozsudek Soudního dvora ze dne 5. října 2006, Komise v. Francie („Scott“), C-232/05, EU:C:2006:651, bod 59; rozsudek Soudního dvora ze dne 25. července 2018, Georgsmarienhütte a další, C-135/16, EU:C:2018:582, bod 17.

(150) Procesní nařízení, čl. 29 odst. 1, první část.

(151) Po doručení těchto informací může dotazující vnitrostátní soud požádat o pravidelné informování o stavu věci.

(152) Rozsudek Tribunálu ze dne 18. září 1996, Postbank v. Komise, T-353/94, EU:T:1996:119, bod 64; usnesení Soudního dvora ze dne 13. července 1990, Zwartveld a další, C-2/88 Imm., EU:C:1990:315; body 16 až 22.

(153) Rozsudek Soudního dvora ze dne 28. února 1991, Delimitis v. Henninger Bräu, C-234/89, EU:C:1991:91, bod 53; rozsudek Tribunálu ze dne 18. září 1996, Postbank v. Komise, T-353/94, ECLI:EU:T:1996:119, bod 90.

(154) Rozsudek Tribunálu ze dne 18. září 1996, Postbank v. Komise, T-353/94, EU:T:1996:119, bod 93; usnesení Soudního dvora ze dne 6. prosince 1990, Zwartveld a další, C-2/88 Imm., EU:C:1990:440; body 10 a 11.

(155) Usnesení Soudního dvora ze dne 6. prosince 1990, Zwartveld a další, C-2/88 Imm., EU:C:1990:440; bod 11; rozsudek Soudního dvora ze dne 26. listopadu 2002, First and Franex, C-275/00, EU:C:2002:711, bod 49; rozsudek Tribunálu ze dne 18. září 1996, Postbank v. Komise, T-353/94, ECLI:EU:T:1996:119, bod 93.

(156) Tak tomu může být například u určitých druhů informací poskytnutých soukromou osobou nebo jsou-li informace poskytnuté jedním členským státem požadovány soudem jiného členského státu.

(157) Procesní nařízení, čl. 29 odst. 1, druhá část.

(158) Viz oddíl 5.1.2.

(159) Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1996, SFEI a další, C-39/94, EU:C:1996:285, bod 50.

(160) V tomto smyslu viz rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1996, SFEI a další, C-39/94, EU:C:1996:285, body 68 až 71.

(161) Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. března 2020, CSTP Azienda della Mobilità v. Komise, C-587/18 P, ECLI:EU:C:2020:150, bod 90; rozsudek Soudního dvora ze dne 19. července 2007, Lucchini, C-119/05, EU:C:2007:434, body 50 až 52.

(162) Viz výše, oddíl 4.2.3.3.

(163) Od roku 2014 předložila Komise připomínky amicus curiae týkající se existence podpory, definice služby obecného hospodářského zájmu, výkonu rozhodnutí Komise o navrácení a pokyny, zda použít vnitrostátní právo, nebo právo Unie. V tomto smyslu viz „Závěrečná studie o prosazování pravidel státní podpory a rozhodnutí o státní podpoře vnitrostátními soudy (COMP/2018/001)“, Úřad pro publikace Evropské unie, Lucemburk, 2019, s. 111.

(164) Úplný seznam úředních jazyků Unie je uveden v čl. 55 odst. 1 SEU.

(165) Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. září 2014, Komise v. Německo, C-527/12, EU:C:2014:2193, bod 56.

(166) Viz sdělení o navracení (Úř. věst. C 247, 23.7.2019, s. 1), oddíl 6.

(167) Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. října 2006, Transalpine Ölleitung in Österreich, C-368/04, EU:C:2006:644, bod 38; rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 2013, Deutsche Lufthansa, C-284/12, EU:C:2013:755, bod 28.

(168) Rozsudek Soudního dvora ze dne 23. ledna 2019, Fallimento Traghetti del Mediterraneo, C-387/17, EU:C:2019:51, bod 66; rozsudek Soudního dvora ze dne 5. března 2019, Eesti Pagar, C-349/17, EU:C:2019:172, bod 110.

(169) To, zda vnitrostátní soud vydá svůj rozsudek v rámci řízení o předběžných opatřeních, nebo řízení ve věci samé, je irelevantní, protože v obou případech může být opatření podpory rozsudkem ovlivněno, byť jen dočasně.

(170) Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. října 2016, DEI a Komise v. Alouminion tis Ellados, C-590/14 P, EU:C:2016:797, body 107 a 108.

(171) Má-li Komise za to, že členský stát nesplnil povinnosti stanovené v rozsudku podle čl. 258 odst. 2 SFEU, může v souladu s čl. 260 odst. 2 SFEU předložit věc Soudnímu dvoru poté, co poskytla tomuto členskému státu příležitost se vyjádřit.

(172) Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. listopadu 1991, Fédération nationale du commerce extérieur des produits alimentaires a další v. Francie, C-354/90, EU:C:1991:440, bod 12; rozsudek Soudního dvora ze dne 11. července 1996, SFEI a další, C-39/94, EU:C:1996:285, bod 70.

(173) Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. září 2003, Köbler, C-224/01, EU:C:2003:513, bod 50.