29.11.2019 |
CS |
Úřední věstník Evropské unie |
C 403/2 |
Oznámení Komise – Příručka k předávání odsouzených osob a trestů odnětí svobody v Evropské unii
(2019/C 403/02)
OBSAH
SEZNAM ZKRATEK | 5 |
ÚVOD | 6 |
ÚVOD A OBECNÉ PRÁVNÍ SOUVISLOSTI | 6 |
1. |
PŘEHLED | 6 |
1.1. |
Hlavní body rámcového rozhodnutí | 7 |
1.1.1. |
Postoupení | 8 |
1.1.2. |
Osvědčení | 8 |
1.1.3. |
Rozsudek | 8 |
1.1.4. |
Trest | 8 |
1.1.5. |
Vydávající stát a vykonávající stát | 9 |
1.2. |
Zásada vzájemného uznávání | 9 |
1.3. |
Právní účinnost rámcových rozhodnutí EU | 9 |
1.4. |
Článek 267 SFEU: řízení o předběžné otázce | 10 |
ČÁST I: POSTOUPENÍ ROZSUDKU A OSVĚDČENÍ | 10 |
2. |
POŽADAVKY VZTAHUJÍCÍ SE NA POSTOUPENÍ | 10 |
2.1. |
Oblast působnosti rámcového rozhodnutí | 10 |
2.1.1. |
Ratione personae | 10 |
2.1.2. |
Ratione materiae | 10 |
2.1.3. |
Ratione temporis | 11 |
2.2. |
Příslušné orgány | 11 |
2.3. |
Volba vykonávajícího státu | 11 |
2.3.1. |
Scénáře podle čl. 4 odst. 1 | 11 |
2.3.2. |
Předání osoby členskému státu státní příslušnosti odsouzené osoby, v němž tato osoba žije (čl. 4 odst. 1 písm. a)) | 12 |
2.3.3. |
Předání osoby členskému státu, do kterého bude odsouzená osoba vypovězena (čl. 4 odst. 1 písm. b)) | 12 |
2.3.4. |
Předání osoby kterémukoli jinému členskému státu, který s jejím předáním souhlasí (čl. 4 odst. 1 písm. c)) | 12 |
2.4. |
Informovaný souhlas odsouzené osoby | 13 |
2.5. |
Souhlas vykonávajícího státu | 13 |
2.6. |
Stanovisko odsouzené osoby | 14 |
2.7. |
Posouzení společenské rehabilitace | 14 |
2.7.1. |
Vydávající stát se musí přesvědčit | 14 |
2.7.2. |
Případná konzultace s vykonávajícím státem | 14 |
2.7.3. |
Definice společenské rehabilitace | 15 |
2.7.4. |
Způsoby výkonu trestu | 15 |
2.8. |
Seznam 32 trestných činů umožňující předání bez ověření oboustranné trestnosti | 15 |
2.9. |
Zranitelné skupiny: nezletilé osoby a mentálně postižení pachatelé a převádění opatření psychiatrické či zdravotní péče | 16 |
2.10. |
Zohledňování základních práv ze strany vydávajícího státu | 16 |
3. |
POSTUP POSTOUPENÍ | 17 |
3.1. |
Subjekty oprávněné zahájit tento postup | 17 |
3.2. |
Postup zjišťování stanoviska odsouzené osoby | 17 |
3.3. |
Vyrozumění odsouzené osoby (čl. 6 odst. 4 a formulář v příloze II) | 18 |
3.4. |
Požadované dokumenty | 18 |
3.4.1. |
Osvědčení | 18 |
3.4.2. |
Rozsudek | 19 |
3.5. |
Užitečné doplňující informace poskytované vydávajícím státem | 22 |
3.6. |
Postoupení [zaslání] | 22 |
3.7. |
Žádost o informace o pravidlech týkajících se možného předčasného nebo podmíněného propuštění | 22 |
3.8. |
Žádost o předběžné zatčení | 23 |
3.9. |
Zpětvzetí osvědčení | 23 |
ČÁST II: UZNÁNÍ ROZSUDKU A VÝKON TRESTU | 24 |
4. |
POSTUP UZNÁVÁNÍ | 24 |
4.1. |
Lhůty pro rozhodnutí o uznání a opravné prostředky proti předávacímu rozhodnutí | 24 |
4.2. |
Žádost o překlad rozsudku | 24 |
4.3. |
Odklad | 24 |
4.4. |
Předběžné zatčení | 25 |
5. |
ROZHODNUTÍ O UZNÁNÍ A VÝKON TRESTU | 25 |
5.1. |
Obecná povinnost uznat a vykonat trest | 25 |
5.2. |
Souhlas vykonávajícího státu | 25 |
5.3. |
Seznam 32 trestných činů, u nichž se neprovádí ověření oboustranné trestnosti | 25 |
5.4. |
Přeměna trestu | 26 |
5.5. |
Důvody k odmítnutí uznání a výkonu | 27 |
5.5.1. |
Neúplné nebo nesprávné osvědčení (čl. 9 odst. 1 písm. a))44 | 27 |
5.5.2. |
Nesplnění kritérií pro postoupení (čl. 9 odst. 1 písm. b)) | 27 |
5.5.3. |
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (čl. 9 odst. 1 písm. c)) | 27 |
5.5.4. |
Nesplněná podmínka oboustranné trestnosti (čl. 9 odst. 1 písm. d)) | 27 |
5.5.5. |
Promlčení výkonu trestu (čl. 9 odst. 1 písm. e)) | 28 |
5.5.6. |
Imunita podle práva vykonávajícího státu (čl. 9 odst. 1 písm. f)) | 28 |
5.5.7. |
Věk trestní odpovědnosti (čl. 9 odst. 1 písm. g)) | 28 |
5.5.8. |
Doba do konce výkonu trestu je příliš krátká (čl. 9 odst. 1 písm. h)) | 28 |
5.5.9. |
Soudní jednání v nepřítomnosti dotyčné osoby (čl. 9 odst. 1 písm. i)) | 28 |
5.5.10. |
Stíhání trestných činů spáchaných před předáním (čl. 9 odst. 1 písm. j)) | 29 |
5.5.11. |
Opatření psychiatrické nebo zdravotní péče nebo jiné opatření spojené se zbavením osobní svobody (čl. 9 odst. 1 písm. k)) | 30 |
5.5.12. |
Exteritorialita (čl. 9 odst. 1 písm. l)) | 30 |
5.6. |
Částečné uznání a výkon | 30 |
6. |
PŘEDÁNÍ ODSOUZENÉ OSOBY | 30 |
6.1. |
Lhůty pro fyzické předání | 30 |
6.2. |
Průvoz přes jiný členský stát | 30 |
6.3. |
Náklady spojené s předáním | 31 |
6.4. |
Cestovní doklady | 31 |
7. |
VÝKON TRESTU | 31 |
7.1. |
Právo rozhodné pro výkon | 31 |
7.2. |
Započtení doby zbavení osobní svobody | 31 |
7.3. |
Předčasné a podmíněné propuštění | 31 |
7.4. |
Amnestie, milost | 31 |
7.5. |
Přezkum rozsudku | 32 |
7.6. |
Právo na vykonání rozsudku | 32 |
7.7. |
Komunikační a informační povinnosti | 32 |
8. |
ZÁSADA SPECIALITY | 53 |
ČÁST III: RŮZNÉ | 33 |
9. |
KOMUNIKACE MEZI PŘÍSLUŠNÝMI ORGÁNY V RŮZNÝCH FÁZÍCH POSTUPU | 33 |
10. |
VZTAH K JINÝM DOHODÁM | 34 |
11. |
PROVÁZANOST S OSTATNÍMI NÁSTROJI JUSTIČNÍ SPOLUPRÁCE V TRESTNÍCH VĚCECH | 34 |
11.1. |
Rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV o evropském zatýkacím rozkazu | 34 |
11.2. |
Ostatní nástroje | 35 |
11.2.1. |
Směrnice 2012/29/EU o právech obětí | 35 |
11.2.2. |
Rámcové rozhodnutí 2008/947/SVV o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozhodnutí o probaci a alternativních trestů | 35 |
PŘÍLOHA I – rámcové rozhodnutí 2008/909/SVV, neoficiální úplné znění | 37 |
PŘÍLOHA II – Předávací osvědčení | 52 |
PŘÍLOHA III – Oznámení odsouzené osobě | 58 |
PŘÍLOHA IV – Vývojový diagram rámcového rozhodnutí 2008/909/SVV | 59 |
PŘÍLOHA V – Zdroje informací | 60 |
PŘÍLOHA VI – Seznam rozsudků Soudního dvora týkajících se rámcového rozhodnutí 2008/909/SVV | 61 |
PŘÍLOHA VII – Seznam rozsudků Soudního dvora týkajících se rámcového rozhodnutí 2002/584 | 62 |
SEZNAM ZKRATEK
Schengenská úmluva |
Úmluva k provedení Schengenské dohody ze dne 19. června 1990 |
EZR |
Evropský zatýkací rozkaz |
EÚLP |
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod |
ESLP |
Evropský soud pro lidská práva |
EJS |
Evropská justiční síť v trestních věcech |
EuroPris |
Evropská organizace vězeňských a nápravných zařízení |
Rámcové rozhodnutí 2002/584 |
Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy |
Rámcové rozhodnutí |
Rámcové rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii |
Rámcové rozhodnutí 2008/947 |
Rámcové rozhodnutí Rady 2008/947/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozsudky a rozhodnutí o probaci za účelem dohledu nad probačními opatřeními a alternativními tresty |
Rámcové rozhodnutí 2009/299 |
Rámcové rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, kterým se mění rámcová rozhodnutí 2002/584/SVV, 2005/214/SVV, 2006/783/SVV, 2008/909/SVV a 2008/947/SVV a kterým se posilují procesní práva osob a podporuje uplatňování zásady vzájemného uznávání rozhodnutí na rozhodnutí vydaná v soudním jednání, kterého se dotyčná osoba nezúčastnila osobně |
SEU |
Smlouva o Evropské unii |
SFEU |
Smlouva o fungování Evropské unie |
Úmluva RE z roku 1983 |
Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV |
Směrnice o právech obětí |
Úmluva Rady Evropy o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983 |
Dodatkový protokol RE z roku 1997 |
Dodatkový protokol k Úmluvě Rady Evropy o předávání odsouzených osob ze dne 18. prosince 1997 |
Upozornění: Tato příručka není ani právně závazná, ani vyčerpávající. Touto příručkou není dotčeno stávající právo Unie ani jeho budoucí vývoj. Není jí dotčen ani případný závazný výklad práva Unie ze strany Soudního dvora Evropské unie. |
ÚVOD
Cílem této příručky je poskytnout členským státům a jejich určeným příslušným orgánům praktické pokyny k uplatňování rámcového rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 (dále jen „rámcové rozhodnutí“) ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 o soudních jednáních v nepřítomnosti (in absentia) (1) (dále jen „rámcové rozhodnutí 2009/299“). Datum provedení rámcového rozhodnutí bylo stanoveno na 5. prosince 2011. Při přípravě této příručky Komise zohlednila názory vyjádřené odborníky z praxe na četných odborných setkáních organizovaných ve spolupráci s Evropskou organizací vězeňských a nápravných zařízení (dále jen „EuroPris“), kde účastníci sdíleli své zkušenosti s problémy a překážkami, na které provádění tohoto nástroje a předávání vězňů v praxi naráží (2). Kromě toho byli ohledně návrhu dokumentu konzultováni odborníci, které pozvala Komise. Dne 5. února 2014 byla zveřejněna zpráva o provádění rámcového rozhodnutí (3).
Příručka je k dispozici na internetové adrese: https://e-justice.europa.eu a na internetových stránkách Evropské justiční sítě (dále také „EJS“) (4) ve všech úředních jazycích Unie.
Informace o provádění tohoto rámcového rozhodnutí a o prohlášeních jednotlivých členských států lze nalézt na internetových stránkách EJS (5).
Cenným dokumentem, který obsahuje praktické pokyny, je „Resource Book on the Transfer of Sentenced Persons“ (Příručka o předávání odsouzených osob) (6) organizace EuroPris.
V souladu s článkem 3 rozhodnutí Rady 2002/187/SVV je jedním z cílů Eurojustu zlepšit výkon žádostí a rozhodnutí o justiční spolupráci, včetně žádostí a rozhodnutí založených na nástrojích uvádějících v účinek zásadu vzájemného uznávání. Eurojust tak může při předávání vězňů jednat jako zprostředkovatel a koordinátor (7).
Informace obsažené v této příručce jsou aktuální ke dni 1. července 2019.
ÚVOD A OBECNÉ PRÁVNÍ SOUVISLOSTI
1. PŘEHLED
Vzájemné vztahy členských států v oblasti soudnictví jsou založeny na vzájemné důvěře v právní systémy ostatních členských států, což umožňuje, aby vykonávající stát uznával rozhodnutí přijatá orgány vydávajícího státu a vystačil s omezenými možnostmi, pokud jde o odmítnutí uznání takových rozhodnutí.
V posledních desetiletích se stále častěji stává, že určitý členský stát odsoudí občana jiné členského státu EU k trestu odnětí svobody nebo mu uloží opatření spojená se zbavením osobní svobody (8). Z nejnovějších dostupných údajů (9) vyplývá, že procento občanů jiných členských států EU z celkového počtu vězněných osob připadajících na členský stát se pohybuje od 0,3 % (PL a RO) do 39,4 % (LU). Někteří mají obvyklé bydliště v členském státě, v němž si odpykávají trest odnětí svobody. Někteří z těchto rezidentů však mohou být po skončení výkonu trestu vypovězeni.
V případě mnoha odsouzených občanů členských států EU nemusí být výkon trestu v členském státě, v němž byli odsouzeni, z hlediska jejich společenské rehabilitace optimální možností.
Rámcové rozhodnutí rozšiřuje možnosti dojednání podmínek předání odsouzeného cizince do jiného členského státu EU, aby byla pro tuto osobu zajištěna lepší rehabilitace.
Rámcové rozhodnutí se vztahuje na všechny občany EU a státní příslušníky třetích zemí nacházející se v některém z členských států EU. Pokud však jde o cizí státní příslušníky, kteří nemají bydliště v některém členském státě EU, použijí se jiné mezinárodní nástroje justiční spolupráce, jako je Úmluva Rady Evropy o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983 (dále jen „úmluva RE z roku 1983“) a dodatkový protokol k této úmluvě ze dne 18. prosince 1997 (dále jen „dodatkový protokol RE z roku 1997“) (10).
Tato úmluva RE z roku 1983 rovněž poskytla počáteční odpověď na otázku, jak usnadnit přeshraniční předávání v rámci EU. Od 5. prosince 2011 však mezi členskými státy EU úmluvu RE z roku 1983 a její dodatkový protokol RE z roku 1997 nahradilo rámcové rozhodnutí.
Jednou z hlavních změn, kterou rámcové rozhodnutí ve srovnání s úmluvou RE z roku 1983 přineslo, je přechod na povinný systém předávání vězňů v určitých situacích, který zároveň nabízí mnohem širší možnosti předávání než dříve. Skutečným zdrojem obtíží spojených s uplatňováním úmluvy RE z roku 1983 byla potřeba získat pro každé předání souhlas obou států i dotčené osoby. V zájmu vyřešení tohoto problému se členské země schengenského prostoru již dříve rozhodly, že úmluvu RE z roku 1983 doplní ustanovením o možnosti „nuceného předání“. Podle článků 67 až 69 Úmluvy k provedení Schengenské dohody z roku 1990 (dále také „Schengenská úmluva“) není souhlas jednotlivce k výkonu trestu v zemi jeho státní příslušnosti nutný, pokud se výkonu trestu nebo ochranného opatření vyhýbal útěkem do jiné země. Tato inovace v Schengenské úmluvě se pak odrazila i v dodatkovém protokolu RE z roku 1997 k úmluvě RE z roku 1983.
Úmluva RE z roku 1983 i rámcové rozhodnutí mají v prvé řadě usnadnit společenskou rehabilitaci vězňů tím, že cizincům odsouzeným za trestný čin umožní výkon trestu v jiném členském státě.
Rámcové rozhodnutí se vztahuje na předávání vězňů, kteří jsou stále ještě ve výkonu trestu, a nezabývá se proto vyhoštěním pachatelů, kteří si svůj trest odpykali, a proti kterým tedy již není vedeno trestní řízení. Rámcové rozhodnutí by však mělo být uplatňováno v souladu s platnými právními předpisy Unie, včetně směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. Článek 28 této směrnice stanoví, že občané EU mohou být vyhoštěni z jiného členského státu pouze z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti.
1.1. Hlavní body rámcového rozhodnutí
Rámcové rozhodnutí stanoví, v jakých situacích a jakým způsobem členské státy EU spolupracují, pokud jde o uznávání rozsudků a výkon trestů vynesených jiným členským státem, s cílem usnadnit společenskou rehabilitaci odsouzené osoby. V porovnání s úmluvou RE z roku 1983 má tento nástroj posílit účinnou spolupráci uplatňováním zásady vzájemného uznávání, která vyžaduje, aby členské státy navzájem důvěřovaly svým soudním rozhodnutím. K některým základním bodům úmluvy RE z roku 1983 zaujímá proto rámcové rozhodnutí odlišný přístup:
— |
Rámcové rozhodnutí ukládá povinnost schvalovat žádosti o předání vězně v zásadě ve dvou situacích. Vydávající stát nicméně nemá povinnost postoupit rozsudek jinému členskému státu za účelem jeho uznání a výkonu uloženého trestu. |
— |
Předání lze odmítnout pouze na základě omezeného počtu důvodů k odmítnutí uznání rozsudku či výkonu trestu. |
— |
Rámcové rozhodnutí stanoví také omezený počet situací, kdy je vyžadován souhlas odsouzené osoby. Již podle dodatkového protokolu RE z roku 1997 nebyl tento souhlas nutný tehdy, když o předání žádal stát (11), do kterého dotyčná osoba uprchla, nebo když byl vydán příkaz k vyhoštění nebo vypovězení odsouzené osoby do dožádaného státu (12). Kromě těchto dvou výjimek je v rámcovém rozhodnutí stanovena ještě třetí výjimka, vztahující se na situaci, kdy je požadováno předání do členského státu, jehož je odsouzená osoba státním příslušníkem a v němž žije. |
— |
U 32 trestných činů bylo zrušeno dosavadní ověřování podmínky oboustranné trestnosti (13) (členské státy mají nicméně možnost tuto podmínku zachovat v platnosti) (14). |
— |
Uvedený nástroj stanoví pro tento postup jasně danou lhůtu. |
— |
Rámcové rozhodnutí ukládá i nadále povinnost zajistit pokračování výkonu trestu uloženého vydávajícím státem, přičemž možnosti přeměny trestu ze strany vykonávajícího státu jsou omezené a velmi přísně dané. Vydávajícímu státu přiznává možnost konečného vyjádření ohledně předání dotyčné osoby na základě spokojenosti s přeměnou trestu a způsobem jeho výkonu. |
1.1.1.
Rozsudek a osvědčení je možné postoupit, pokud se příslušný orgán vydávajícího státu přesvědčí, po případné konzultaci mezi příslušnými orgány vydávajícího a vykonávajícího státu, že předání a výkon trestu ve vykonávajícím státě splní účel, jímž je usnadnění společenské rehabilitace odsouzené osoby (čl. 4 odst. 2).
1.1.2.
Vydávající stát postoupí rozsudek členskému státu, do něhož může předat odsouzenou osobu, tj. státu vykonávajícímu (čl. 4 odst. 1). K urychlení tohoto procesu přiloží k rozsudku standardní osvědčení, které obsahuje informace potřebné pro předání osoby (články 4 a 5, viz příloha I rámcového rozhodnutí).
Osvědčení musí být řádně vyplněno a musí odpovídat rozsudku. Osvědčení musí podepsat a správnost jeho obsahu potvrdit příslušný orgán vydávajícího státu.
Osvědčení musí být přeloženo do úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků vykonávajícího státu, má-li daný stát více úředních jazyků (čl. 23 odst. 1). Každý členský stát však může učinit prohlášení, které bude uloženo na generálním sekretariátu Rady, že bude přijímat i překlady do jednoho či více úředních jazyků EU.
Pokud některé části osvědčení nejsou vyplněny nebo nejsou dostatečně podrobné, vede to k situaci, kdy nemá vykonávající stát k dispozici dostatečné informace k přijetí rozhodnutí o předání osoby, takže si musí od vydávajícího státu vyžádat další informace, čímž se celý proces zpozdí (viz čl. 9 odst. 1 písm. a)).
Standardní osvědčení jsou k dispozici ve všech úředních jazycích EU. Prohlášení o tom, které jazyky jednotlivé členské státy uznávají, lze nalézt na internetových stránkách EJS (15).
Rámcové rozhodnutí používá některé definice (čl. 1 písm. a) až d)), které mohou vyžadovat doplňující vysvětlení. Následující odstavce obsahují příslušnou terminologii, která se v rámci tohoto nástroje používá.
1.1.3.
„Rozsudkem“ se rozumí „pravomocné rozhodnutí nebo příkaz soudu vydávajícího státu ukládající trest fyzické osobě“. Rámcové rozhodnutí vyžaduje, aby rozsudek nebo příkaz soudu, které mají být postoupeny, byly pravomocným rozhodnutím (čl. 1 písm. a)), tj. aby byly vyčerpány všechny vnitrostátní možnosti opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí nebo aby vypršela lhůta pro podání těchto opravných prostředků (16).
1.1.4.
„Trestem“ se rozumí „trest odnětí svobody nebo opatření spojené se zbavením osobní svobody uložené na dobu určitou nebo neurčitou na základě trestního řízení jako důsledek trestného činu“ (čl. 1 písm. b)).
V čl. 3 odst. 3 se dále uvádí, že toto rámcové rozhodnutí se vztahuje pouze na uznávání rozsudků a výkon trestů ve smyslu tohoto rámcového rozhodnutí. Skutečnost, že vedle trestu byla uložena peněžitá sankce nebo příkaz ke konfiskaci, které ještě nebyly uhrazeny, vymoženy nebo vykonány, nebrání postoupení rozsudku. Na vzájemné uznávání rozhodnutí o uložení peněžitých sankcí a příkazů ke konfiskaci se nevztahuje uvedené rámcové rozhodnutí, nýbrž jiné nástroje, jako je rámcové rozhodnutí Rady 2005/214/SVV (17) o přeshraničním vymáhání peněžitých trestů a pokut a rámcové rozhodnutí 2006/783/SVV (18) o konfiskaci.
1.1.5.
V rámcovém rozhodnutí se pojmem „vydávající stát“ rozumí „členský stát, ve kterém je rozsudek vynesen“, zatímco „vykonávajícím státem“„členský stát, kterému je rozsudek postoupen za účelem jeho uznání a výkonu trestu“ (čl. 1 písm. c) a d)).
1.2. Zásada vzájemného uznávání
Poté, co bylo vzájemné uznávání přijato jako základní kámen justiční spolupráce v trestních věcech, byla tato zásada rovněž uplatněna jako základ pro přijetí rámcového rozhodnutí v roce 2008 (19).
Z této zásady vyplývá, že členský stát musí uznávat a vymáhat soudní rozhodnutí v trestních věcech vydaná jiným členským státem s výjimkou případů, kdy platí některý z vyčerpávajících důvodů odmítnutí. Tato zásada předpokládá vysokou míru vzájemné důvěry mezi členskými státy EU.
Pojem „vzájemná důvěra“ vychází z předpokladu, že všechny členské státy EU plně dodržují zásady svobody, demokracie a dodržování lidských práv, základních svobod a právního státu.
1.3. Právní účinnost rámcových rozhodnutí EU
Podle jejich právního základu (čl. 34 odst. 2 písm. b) Smlouvy o Evropské unii (dále také „SEU“), ve znění platném před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost, jsou rámcová rozhodnutí pro členské státy závazná, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům; rámcová rozhodnutí nemají přímý účinek. Podle Lisabonské smlouvy nebylo rámcové rozhodnutí předmětem zrušení, zániku nebo změny (ve smyslu článku 9 protokolu č. 36 o přechodných ustanoveních, která byla přijata se vstupem Lisabonské smlouvy v platnost). Jeho povaha se tudíž nezměnila, a zejména nemá žádný přímý účinek (20).
Z ustálené judikatury Soudního dvora však jasně vyplývá, že závazná povaha rámcového rozhodnutí klade na vnitrostátní orgány, včetně vnitrostátních soudů, povinnost vykládat vnitrostátní právo v souladu s právem EU a zohledňovat za tímto účelem veškeré vnitrostátní právo a používat výkladové metody. Vnitrostátní soudy jsou tudíž při používání vnitrostátního práva povinny vykládat toto právo v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu dotčeného rámcového rozhodnutí, tak aby dosáhly jím zamýšleného výsledku. Tato povinnost konformního výkladu vnitrostátního práva je vlastní systému Smlouvy o fungování Evropské unie (dále také „SFEU“), jelikož umožňuje, aby vnitrostátní soudy při rozhodování o sporu, který jim byl předložen, zajistily v rámci svých pravomocí plnou účinnost práva EU (21).
Je však třeba připomenout, že zásada konformního výkladu má určitá omezení. Povinnost vnitrostátního soudu přihlédnout k obsahu rámcového rozhodnutí, vykládá-li a používá-li relevantní pravidla svého vnitrostátního práva, je omezena obecnými právními zásadami a zejména zásadami právní jistoty a zákazu zpětné účinnosti. Tyto zásady brání zejména tomu, aby uvedený výklad mohl výhradně na základě rámcového rozhodnutí a nezávisle na právním předpisu přijatém k jeho provedení vést ke stanovení nebo zpřísnění trestní odpovědnosti osob, které jednají v rozporu s jeho ustanoveními. Zásada konformního výkladu nemůže také sloužit jako základ pro výklad vnitrostátního práva contra legem (22).
Požadavek na konformní výklad patří i povinnost vnitrostátních soudů, a to i těch rozhodujících v posledním stupni, změnit případně ustálenou judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli rámcového rozhodnutí. Je proto věcí příslušného soudu, aby zajistil plný účinek rámcového rozhodnutí a v případě potřeby aby na základě své vlastní pravomoci nepoužil výklad nejvyššího soudu, není-li tento výklad slučitelný s právem EU (23).
1.4. Článek 267 SFEU: řízení o předběžné otázce
Soudní dvůr může vykládat rámcová rozhodnutí jako jakékoliv jiné opatření práva EU. Od 1. prosince 2014 mohou v oblasti policejní a justiční spolupráce v trestních věcech všechny soudy kteréhokoli členského státu ve sporech, které jim byly předloženy, předkládat Soudnímu dvoru otázky týkající se výkladu práva Evropské unie nebo platnosti určitého aktu Evropské unie. Spor samotný Soudní dvůr Evropské unie nerozhoduje. Rozhodnutí v dané věci musí učinit vnitrostátní soud v souladu s rozhodnutím Soudního dvora, které je stejně závazné pro ostatní vnitrostátní soudy, jimž je předložen podobný problém. Řízení o předběžné otázce je řízením nesporným, jehož účelem je umožnit Soudnímu dvoru stanovit vnitrostátním soudům vodítko pro výklad práva EU, aby jej mohly správným způsobem uplatňovat.
Se základními rysy řízení o předběžné otázce se lze seznámit v „Doporučeních pro vnitrostátní soudy o zahájení řízení o předběžné otázce“ (24).
V roce 2017 byla průměrná posuzovací doba v řízení o předběžné otázce kratší než 16 měsíců (25). Z hlediska zadržované osoby to může být doba dosti dlouhá (26). Soudní dvůr proto v roce 2008 zavedl naléhavé řízení o předběžné otázce, které se označuje zkratkou „PPU“ (procédure préjudicielle d’urgence). V roce 2017 trvalo posouzení takových případů v průměru jen 2,9 měsíce (27).
ČÁST I: POSTOUPENÍ ROZSUDKU A OSVĚDČENÍ
2. POŽADAVKY VZTAHUJÍCÍ SE NA POSTOUPENÍ
2.1. Oblast působnosti rámcového rozhodnutí
2.1.1.
Uznání rozsudku a výkon trestu se vztahuje na všechny občany EU a státní příslušníky třetích zemí, kteří se nacházejí ve vydávajícím nebo vykonávajícím státě (čl. 3 odst. 2).
2.1.2.
V zájmu usnadnění sociální rehabilitace odsouzených osob se rámcové rozhodnutí vztahuje na veškeré tresty odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, které byly uloženy na dobu určitou nebo neurčitou na základě trestního řízení jako důsledek trestného činu (čl. 1 písm. b).
Jak je z této definice zřejmé, postoupen může být podle tohoto rámcového rozhodnutí každý rozsudek vynesený na základě trestního řízení jako důsledek trestného činu a mající za následek zbavení osobní svobody. Definice použitá v rámci uvedeného nástroje tudíž zahrnuje také internační rozhodnutí, která byla vydána na základě úplného nebo částečného zproštění trestní odpovědnosti pachatele z důvodu jeho mentálního postižení (viz 20. bod odůvodnění).
Rámcové rozhodnutí se dále vztahuje na tzv. sloučené tresty, kdy soudní orgán považuje za nutné uložit spolu s ochranným opatřením ještě další opatření spojené se zbavením osobní svobody, jako je například psychiatrická léčba.
2.1.3.
Rámcové rozhodnutí je použitelné od 5. prosince 2011 (článek 26).
Žádosti o předání osoby doručené před 5. prosincem 2011 se i nadále řídí stávajícími právními nástroji o předávání odsouzených osob. Žádosti obdržené po tomto datu se řídí předpisy, které přijmou členské státy v souladu s tímto rámcovým rozhodnutím (čl. 28 odst. 1).
Členské státy měly nicméně už v době přijetí rámcového rozhodnutí možnost učinit prohlášení, že v případech, kdy bylo vydáno konečné rozhodnutí přede dnem, který stanoví (což však nemůže být později než 5. prosince 2011), použijí nadále stávající právní předpisy o předávání odsouzených osob (čl. 28 odst. 2). Rámcové rozhodnutí bylo přijato dne 27. listopadu 2008.
Tato prohlášení učinily čtyři členské státy (Irsko, Malta, Nizozemsko (28) a Polsko). Učinily tak ale až poté, co bylo toto rámcové rozhodnutí přijato, tj. po 27. listopadu 2008. Podle názoru Komise nejsou proto tato prohlášení platná a členské státy by měly uvedené časové omezení ze svých právních předpisů bezodkladně odstranit (29).
2.2. Příslušné orgány
Hlavními aktéry zajišťujícími spolupráci podle rámcového rozhodnutí jsou příslušné orgány vydávajícího a vykonávajícího státu. Členské státy mohou určit svůj příslušný orgán nebo orgány podle svých vnitrostátních právních předpisů, ať už jednají jako vydávající, nebo jako vykonávající stát (článek 2).
Je třeba poznamenat, že rámcové rozhodnutí neomezuje definici „příslušného orgánu“ na soudní orgán, což členským státům umožňuje zvolit si příslušný orgán, který považují pro účely řízení podle tohoto nástroje za nejvhodnější. V některých členských státech byly tyto úkoly svěřeny ministerstvu spravedlnosti, zatímco v jiných členských státech jím byly pověřeny soudní nebo kvazisoudní orgány. Členské státy musí informovat generální sekretariát Rady Evropské unie, který tyto informace zpřístupní (článek 2) (30).
Některé členské státy přijaly systém přenesených pravomocí, tzn. že jako příslušné orgány byly určeny všechny soudy. Tento systém s sebou může nést komplikace spojené s určováním příslušného orgánu a může vést k uplatňování rozdílných přístupů v rámci téhož členského státu. Některé členské státy se s těmito problémy pokusily vypořádat jmenováním ústředního orgánu, který vyřizuje došlé žádosti (31).
2.3. Volba vykonávajícího státu
2.3.1.
Ustanovení čl. 4 odst. 1 rámcového rozhodnutí stanoví možnost postoupení rozsudku a osvědčení:
— |
členskému státu státní příslušnosti odsouzené osoby, v němž tato osoba žije, NEBO |
— |
členskému státu státní příslušnosti, který není členským státem, v němž odsouzená osoba žije, ale do kterého bude vypovězena, jakmile bude propuštěna z výkonu trestu, na základě příkazu k vyhoštění nebo vypovězení, NEBO |
— |
kterémukoli jinému členskému státu, jehož příslušný orgán souhlasí s tím, aby byly tomuto členskému státu rozsudek a osvědčení postoupeny, s výhradou souhlasu odsouzené osoby v případě potřeby (viz čl. 4 odst. 3 ve spojení s čl. 4 odst. 6 a čl. 4 odst. 7 a článek 6). |
2.3.2.
Určení toho, kde osoba „žije“, pro účely čl. 4 odst. 1 písm. a), je důležitým aspektem správného uplatňování rámcového rozhodnutí a přímo souvisí s povinným charakterem tohoto ustanovení. Pokud tato podmínka není splněna, vyžaduje proces převedení trestu mnohdy souhlas odsouzené osoby (viz níže uvedený přehled ostatních situací, kdy není vyžadován souhlas).
Pojem „stát, ve kterém odsouzená osoba žije“, je dále objasněn v 17. bodě odůvodnění. Podle tohoto bodu odůvodnění je „státem, ve kterém odsouzená osoba žije“, míněno místo, s nímž je uvedená osoba svázána na základě obvyklého místa pobytu a takových okolností, jako jsou rodinné, sociální nebo profesní vazby (32).
Inspiraci lze čerpat z rozhodnutí Soudního dvora ve věci Kozłowski. V souvislosti s rámcovým rozhodnutím Rady 2002/584/SVV o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (33) (dále také „rámcové rozhodnutí 2002/584“) vyslovil Soudní dvůr názor, že zjištění týkající se spojení osoby s vykonávajícím státem musí být založeno na celkovém posouzení „více objektivních skutečností, kterými se vyznačuje situace dané osoby, mezi něž patří zejména délka, povaha a podmínky pobytu vyžádané osoby, jakož i rodinné a hospodářské vazby, které tato osoba udržuje k vykonávajícímu členskému státu“ (34). Kromě toho Soudní dvůr uvedl, že výraz „má trvalé bydliště“ znamená, že si osoba v tomto místě zřídila své skutečné bydliště a že se osoba v uvedeném členském státě „zdržuje“, pokud si v důsledku stálého pobytu po určitou dobu v témže státě vytvořila k tomuto státu pouto, které je srovnatelné s poutem vzniklým v důsledku bydliště (35).
2.3.3.
Podle čl. 4 odst. 1 písm. b) mohou být rozsudek a osvědčení postoupeny rovněž členskému státu státní příslušnosti, který není členským státem, v němž odsouzená osoba žije, ale do kterého bude vypovězena, jakmile bude propuštěna z výkonu trestu. Toto ustanovení může být použito pouze za předpokladu, že předmětný příkaz k vyhoštění nebo vypovězení je obsažen v rozsudku anebo v soudním či správním rozhodnutí nebo v jiném opatření přijatém v důsledku odsuzujícího rozsudku.
2.3.4.
Třetí situace, která spadá do oblasti působnosti rámcového rozhodnutí (čl. 4 odst. 1 písm. c)), se použije, přeje-li si vydávající stát postoupit rozsudek a osvědčení jinému členskému státu, než je členský stát státní příslušnosti, ve kterém odsouzená osoba žije nebo do kterého bude na základě příkazu k vyhoštění nebo vypovězení vypovězena. Může se jednat např. o členský stát, v němž odsouzená osoba pobývá nebo studuje, nebo členský stát, jehož je tato osoba státním příslušníkem, ve kterém však nežije a do kterého nebude ani vypovězena.
V takové situaci je nezbytný předchozí souhlas vykonávajícího státu (čl. 4 odst. 1 písm. c)) a konzultace mezi příslušnými orgány je povinná (čl. 4 odst. 3). Příslušné orgány by měly vzít v úvahu takové okolnosti jako například délku pobytu nebo jiné vazby na vykonávající stát. V případech, kdy by mohla být odsouzená osoba předána členskému státu nebo třetí zemi podle vnitrostátního práva či mezinárodních nástrojů, by příslušné orgány vydávajícího a vykonávajícího státu měly v rámci konzultací zvážit, zda výkon rozsudku ve vykonávajícím státě napomůže společenské rehabilitaci lépe než výkon ve třetí zemi (8. bod odůvodnění).
Předchozí souhlas odsouzené osoby se vyžaduje ve všech případech kromě zvláštní situace uvedené v čl. 6 odst. 2 písm. c).
2.4. Informovaný souhlas odsouzené osoby
Jednou z novinek zavedených rámcovým rozhodnutím v oblasti předávání odsouzených osob – ve srovnání s předchozími mezinárodními režimy předávání osob – je to, že připouští větší počet situací, kdy není vyžadován souhlas odsouzené osoby.
Souhlas odsouzené osoby není vyžadován (čl. 6 odst. 2):
— |
když je tato osoba státním příslušníkem vykonávajícího státu nebo v tomto státu žije nebo |
— |
když tato osoba bude vypovězena do vykonávajícího státu, jakmile bude propuštěna z výkonu trestu, na základě příkazu k vyhoštění nebo vypovězení obsaženém v rozsudku anebo v soudním či správním rozhodnutí nebo v jiném opatření přijatém v důsledku odsuzujícího rozsudku nebo |
— |
když tato osoba uprchla nebo se jiným způsobem navrátila do vykonávajícího státu z důvodu trestního řízení vedeného proti ní ve vydávajícím státě nebo v důsledku odsouzení ve vydávajícím státě. |
Ve všech ostatních případech je informovaný souhlas odsouzené osoby vyžadován.
Ustanovení čl. 6 odst. 4 obsahuje povinnost vydávajícího státu vyrozumět odsouzenou osobu v jazyce, kterému tato osoba rozumí, že se rozhodl postoupit rozsudek společně s osvědčením; k vyrozumění použije jednotný formulář obsažený v příloze II (viz také oddíly 3.2 a 3.3). Nachází-li se odsouzená osoba v době vydání uvedeného rozhodnutí ve vykonávajícím státě, zašle se tento formulář vykonávajícímu státu, který ji patřičně vyrozumí.
Kvůli významu společenské rehabilitace jako hlavní zásady rámcového rozhodnutí musí být zajištěno, aby dotčená osoba měla možnost vyjádřit k předávacím rozhodnutím své stanovisko. Doporučuje se proto, aby vydávající stát poskytl odsouzené osobě základní informace, které této osobě umožní udělit informovaný souhlas nebo informované stanovisko. Tyto informace se mohou týkat logistiky předání, vězeňských režimů ve vykonávajícím státě a pravidel předčasného a podmíněného propuštění.
Pokud odsouzená osoba se svým předáním nesouhlasí, pak v případech, kdy je takový souhlas vyžadován (čl. 4 odst. 1 a čl. 6 odst. 1), nelze předání uskutečnit. V situaci, kdy souhlas odsouzené osoby vyžadován není, je sice třeba její záporné stanovisko zohlednit, avšak není základem pro odmítnutí z důvodu společenské rehabilitace (10. bod odůvodnění).
2.5. Souhlas vykonávajícího státu
Souhlas vykonávajícího státu je vyžadován ve všech ostatních situacích, než které jsou uvedeny v čl. 4 odst. 1 písm. a) a b) (např. je-li osoba státním příslušníkem vykonávajícího státu, ve kterém nežije ani do něho nebude vypovězena, nebo pokud osoba pobývá ve vykonávajícím státě, ale není státním příslušníkem tohoto státu) (čl. 4 odst. 1 písm. c)). V takovém případě je povinná konzultace mezi příslušnými orgány vydávajícího a vykonávajícího státu a vykonávající stát může odmítnout spolupráci tím, že neudělí souhlas s postoupením rozsudku (8. bod odůvodnění).
Ustanovení čl. 4 odst. 7 však každému členskému státu umožňuje učinit prohlášení, v němž uvede, že jeho předchozí souhlas není pro postoupení rozsudku a osvědčení vyžadován, pokud odsouzená osoba:
a) |
žije a nejméně pět let nepřetržitě oprávněně pobývá ve vykonávajícím státě a uchová si právo na trvalý pobyt v tomto státě (36), nebo |
b) |
je státním příslušníkem vykonávajícího státu v jiných případech, než jaké jsou stanoveny v čl. 4 odst. 1 písm. a) a b). |
Toto prohlášení je platné ve vztazích s jinými členskými státy, které v době přijetí rámcového rozhodnutí nebo kdykoli později vydaly stejné oznámení (čl. 4 odst. 7). Prohlášení podle čl. 4 odst. 7 jsou k dispozici na internetových stránkách EJS (37).
Při provádění tohoto rámcového rozhodnutí přijmou členské státy opatření, která zejména zohlední účel, jímž je usnadnění společenské rehabilitace odsouzené osoby, a která budou základem pro rozhodování jejich příslušných orgánů o souhlasu s postoupením rozsudku a osvědčení v případech podle čl. 4 odst. 1 písm. c) (čl. 4 odst. 6).
2.6. Stanovisko odsouzené osoby
I když není souhlas odsouzené osoby vyžadován, musí mít odsouzená osoba, pokud se dosud nachází ve vydávajícím státě, možnost vyjádřit své stanovisko (ústně nebo písemně) k předání, uznání a výkonu trestu (čl. 6 odst. 3).
Ačkoli stanovisko odsouzené osoby nemůže představovat základ pro odmítnutí z důvodu společenské rehabilitace (10. bod odůvodnění), musí být zohledněno při posuzování možností usnadnění společenské rehabilitace a vhodnosti požadovaného předání. Pokud navíc odsouzená osoba využila možnosti vyjádřit toto stanovisko, předá se jeho písemný zápis vykonávajícímu státu, aby se mohlo stát součástí jeho odůvodněného stanoviska ohledně účelu rehabilitace (čl. 6 odst. 3).
2.7. Posouzení společenské rehabilitace
2.7.1.
V souladu s 15. bodem svého odůvodnění by se rámcové rozhodnutí mělo uplatňovat v souladu s právem občanů Unie svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, přiznaným článkem 18 Smlouvy o založení Evropského společenství, které je nyní zakotveno v článku 21 SFEU.
Jak je uvedeno výše, společenská rehabilitace je pro rámcové rozhodnutí klíčovým hlediskem (38). Příslušný orgán vydávajícího státu se musí přesvědčit, že „výkon trestu ve vykonávajícím státě splní účel, jímž je usnadnění společenské rehabilitace odsouzené osoby“ (srov. 9. bod odůvodnění a čl. 4 odst. 2).
Posouzení usnadnění společenské rehabilitace se nesmí omezovat na pouhé stanovení místní vazby, ale musí se opírat o důkladné posouzení každého jednotlivého případu. Za tímto účelem počítá tento nástroj s konzultačním postupem, jehož se účastní vydávající stát a vykonávající stát.
2.7.2.
Vede-li vydávající stát s vykonávajícím státem nepovinné nebo povinné konzultace za účelem posílení společenské rehabilitace, může příslušný orgán vykonávajícího státu příslušnému orgánu vydávajícího státu předložit odůvodněné stanovisko, v němž sdělí, že by výkon trestu neposloužil účelu, jímž je usnadnění společenské rehabilitace odsouzené osoby. Vykonávající stát si navíc tuto možnost ponechává i v situaci, kdy mezi příslušnými orgány neproběhly žádné konzultace. V takovém případě může být toto odůvodněné stanovisko předloženo neprodleně po postoupení rozsudku a osvědčení. Příslušný orgán vydávajícího státu zváží takové stanovisko a rozhodne, zda vezme osvědčení zpět (čl. 4 odst. 4). EJS může příslušným orgánům v rámci jejich konzultace poskytnout asistenci (39).
Je třeba poznamenat, že záporné stanovisko samo o sobě není základem pro odmítnutí z důvodu společenské rehabilitace (10. bod odůvodnění).
Je-li vydávající stát konfrontován se stanoviskem odsouzené osoby nebo vykonávajícího státu, podle něhož by výkon trestu neumožnil dosáhnout cíle, jímž je usnadnění společenské rehabilitace odsouzené osoby, musí příslušný orgán vydávajícího státu vzít toto stanovisko v úvahu, a pokud si přeje v řízení pokračovat, přesvědčit se o tom, že i přes argumenty obsažené v dotyčném stanovisku bude rehabilitace nakonec snadnější nebo úspěšnější (10. bod odůvodnění).
2.7.3.
Rámcové rozhodnutí sice nepodává výslovnou definici společenské rehabilitace, obsahuje nicméně neúplný seznam okolností umožňujících posoudit, zda převedení trestu v důsledku společenské rehabilitaci odsouzené osoby napomůže. Příslušný orgán vydávajícího státu by měl vzít v úvahu takové okolnosti jako například „spojení dané osoby s vykonávajícím státem, skutečnost, zda jej považuje za místo, kde má rodinné, jazykové, kulturní, společenské nebo ekonomické a jiné vazby na vykonávající stát“ (9. bod odůvodnění).
Z výše uvedeného vyplývá, že v kontextu rámcového rozhodnutí by společenská rehabilitace měla být chápána v tom smyslu, že rehabilitační opatření je vhodnější přijmout ve státě, jehož jazyk odsouzená osoba ovládá a na který má úzké vazby. Možnosti společenských styků s příbuznými a přáteli pomáhají připravit odsouzenou osobu na návrat do společnosti. Je-li taková osoba držena v cizím státě a je pravděpodobné, že po skončení výkonu trestu v tomto státě nadále nebude smět zůstat, nemusí k naplnění tohoto cíle dojít.
2.7.4.
Vyhlídky na společenskou rehabilitaci mohou rovněž záviset na způsobech výkonu trestu ve vykonávajícím státě.
Pokud vykonávající stát – během konzultací nebo při uplatnění možnosti předložit odůvodněné stanovisko po předání rozsudku a osvědčení – předpokládá, že trest bude třeba přeměnit, může tuto informaci uvést ve svém odůvodnění týkajícím se vyhlídek na usnadnění společenské rehabilitace.
Podobnou poznámku lze uvést i k případným pravidlům pro předčasné nebo podmíněné propuštění, která mohou být ve vykonávajícím státě použitelná (srov. článek 17). Vydávající stát si může vyžádat informace o těchto způsobech výkonu trestu a vykonávající stát má v takovém případě povinnost mu tyto informace poskytnout (viz čl. 17 odst. 3).
Vykonávající stát tak dostane příležitost k tomu, aby své hodnocení požadovaného předání odůvodnil a aby vydávajícímu státu podal relevantní doplňující informace, na jejichž základě se bude moci přesvědčit o tom, že to napomůže společenské rehabilitaci.
2.8. Seznam 32 trestných činů umožňující předání bez ověření oboustranné trestnosti
Před převedením trestu by měl příslušný vydávající orgán stanovit, zda jeden nebo více z dotčených trestných činů patří do jedné ze 32 kategorií, na něž se nevztahuje požadavek na ověření oboustranné trestnosti. Seznam těchto trestných činů je uveden v čl. 7 odst. 1 a rovněž v osvědčení, kde by měly být „zaškrtnuty“ trestné činy uvedené v tomto seznamu. Aby bylo možné článek 7 použít, mělo by za trestné činy uvedené na seznamu být možné ve vydávajícím státě uložit trest odnětí svobody nebo opatření spojené se zbavením osobní svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně tři roky.
Rozhodné je právo vydávajícího členského státu. To bylo potvrzeno rozsudkem ve věci C-303/05 Advocaten voor de Wereld, který se týká rámcového rozhodnutí 2002/584 (40).
Vykonávající orgán může ověřovat oboustrannou trestnost pouze u trestných činů, které nejsou uvedeny na seznamu 32 trestných činů.
Několik členských států však využilo možnosti ověřovat oboustrannou trestnost ve všech případech (čl. 7 odst. 4, viz poznámka pod čarou 14). Prohlášení učiněná za tímto účelem mohou být kdykoli zrušena.
2.9. Zranitelné skupiny: nezletilé osoby a mentálně postižení pachatelé a převádění opatření psychiatrické či zdravotní péče
Zvláštní kategorie odsouzených osob, které mohou být více zranitelné, pokud jde o léčbu, péči a ubytování, jsou nezletilí pachatelé a pachatelé s poruchami duševního zdraví. Uplatňování rámcového rozhodnutí na tyto konkrétní skupiny pachatelů by měla být věnována zvláštní pozornost.
Rámcové rozhodnutí obsahuje dvě ustanovení, která lze použít na situace, kdy se jedná o nezletilé osoby a osoby s duševními poruchami nebo závislostmi (obojí v článku 9). Příslušný orgán vykonávajícího státu může odmítnout uznání rozsudku a výkon trestu v zásadě tehdy, když:
i) |
byl trest uložen osobě, která podle práva vykonávajícího státu dosud nemohla být z důvodu svého věku trestně odpovědná za čin, pro nějž byl rozsudek vynesen (čl. 9 odst. 1 písm. g)), nebo když |
ii) |
uložený trest zahrnuje opatření psychiatrické či zdravotní péče nebo jiné opatření spojené se zbavením osobní svobody, které, aniž je dotčena možnost přeměny trestu stanovená v čl. 8 odst. 3 (41), nemůže být vykonáno vykonávajícím státem s ohledem na jeho právní řád či zdravotnický systém (čl. 9 odst. 1 písm. k)). |
V případech uvedených v čl. 9 odst. 1 písm. k) by měl vykonávající stát zvážit možnost přeměny trestu před tím, než odmítne uznat a vykonat trest zahrnující jiné opatření než trest odnětí svobody (viz 19. bod odůvodnění).
V těchto typech situací je navíc vykonávající stát povinen ještě předtím, než rozhodne o odmítnutí uznání rozsudku a výkonu trestu, konzultovat vhodným způsobem vydávající stát a v případě potřeby ho požádá o neprodlené poskytnutí dalších nezbytných dodatkových informací (čl. 9 odst. 3).
Důvod k odmítnutí stanovený v čl. 9 odst. 1 písm. k) lze použít rovněž v případech, kdy osoba nebyla uznána vinnou spácháním trestného činu, ačkoli příslušný orgán uplatnil v důsledku trestného činu jiné opatření spojené se zbavením osobní svobody než trest odnětí svobody (viz 20. bod odůvodnění).
Pokud to vzhledem k věku odsouzené osoby nebo jejímu fyzickému či psychickému stavu vydávající stát považuje za nutné, umožní právnímu zástupci této osoby ústně nebo písemně vyjádřit její stanovisko k jejímu předání (čl. 6 odst. 3).
2.10. Zohledňování základních práv ze strany vydávajícího státu
Rámcové rozhodnutí ctí základní práva a zachovává zásady zakotvené v článku 6 SEU, které jsou vyjádřeny v Listině základních práv Evropské unie (dále také „Listina základních práv EU“) (13. bod odůvodnění).
Podle jeho čl. 3 odst. 4 není tímto rámcovým rozhodnutím dotčena povinnost ctít tato základní práva a zachovávat základní právní zásady.
Vydávající stát musí proto zajistit, aby převod, uznání a výkon trestu neohrozil základní práva odsouzené osoby, a to zejména v situacích, kdy se žádá o převod trestu bez souhlasu odsouzené osoby.
Podmínky ve věznicích působí v některých členských státech EU značné problémy, přičemž jedním z nejnaléhavějších je přeplněnost věznic. Nelidské či ponižující podmínky ve věznicích mohou vážně ohrozit uplatňování nástrojů EU v oblasti vzájemného uznávání, které by v takovém případě mohlo vést k porušení ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“) a Listiny základních práv EU.
Soudní dvůr však tento problém řešil prozatím jen v souvislosti s rámcovým rozhodnutím 2002/584 (42). Podle rámcového rozhodnutí 2002/584 je vykonávající stát vázán zásadou vzájemného uznávání, a EZR má proto v zásadě vykonat a dotčenou osobu předat vydávajícímu státu, nenastanou-li důvody k zamítnutí jejího předání. Naproti tomu v případě tohoto rámcového rozhodnutí se situace, které upravuje, týkají předávání odsouzených osob z vydávajícího státu do státu vykonávajícího. V tomto případě nemá vydávající stát žádnou povinnost předmětný trest převádět, pokud má pochybnosti o podmínkách věznění, a to ani v případě, že jej druhý členský stát o takový převod výslovně požádal. Článek 4 Listiny základních práv EU, který zakazuje mučení nebo nelidské či ponižující zacházení, je stejnou měrou použitelný na předávání vězněných osob, zejména v situaci, kdy určitý stát projeví zájem o předání osoby bez jejího souhlasu.
3. POSTUP POSTOUPENÍ
3.1. Subjekty oprávněnézahájit tento postup
Rámcové rozhodnutí umožňuje vydávajícímu státu, vykonávajícímu státu i odsouzené osobě zahájit mechanismus, který může vést k předání této osoby. Postup se však významně liší podle toho, kdo jej zahajuje.
Vykonávající stát může z vlastního podnětu požádat vydávající stát, aby mu rozsudek postoupil. Rovněž odsouzená osoba může požádat příslušné orgány vydávajícího nebo vykonávajícího státu, aby zahájily řízení o postoupení rozsudku (čl. 4 odst. 5).
Ani v jednom z obou scénářů však vydávajícímu státu nevzniká povinnost žádosti o postoupení rozsudku vyhovět. Je to logickým důsledkem skutečnosti, že vydávající stát je i nadále jediným subjektem, který po spáchání trestného činu vydal rozsudek, k čemuž měl svrchovanou pravomoc. Vydávající stát si proto ponechává prostor pro uvážení s cílem posoudit žádost vykonávajícího státu nebo odsouzené osoby, případně obou.
Vydávající stát by například mohl chtít odsouzenou osobu nepředat v případě, že ve vykonávajícím státě existuje vzhledem k pravidlům o předčasném a podmíněném propuštění, která v něm platí, možnost kratší doby věznění. Při rozhodování o tom, kde by pachatel mohl nejlépe vykonávat svůj trest, mohou být zohledněny rovněž zájmy obětí. K předání osoby může mít členský stát výhrady rovněž v případě, že by její předání nebylo v zájmu její společenské rehabilitace, nýbrž by mohlo vést naopak k tomu, že se dotyčná osoba ve svém domovském státě do zločineckého prostředí opět vrátí.
Plnou rozhodovací pravomoc vydávajícího státu názorně dokládá i článek 13 rámcového rozhodnutí, kde se uvádí, že dokud nebyl ve vykonávajícím státě zahájen výkon trestu, může vydávající stát vzít od tohoto státu rozsudek a osvědčení zpět, přičemž uvede důvody, které ho k tomu vedly. V souvislosti s tím viz také čl. 17 odst. 3.
Je proto důležité poznamenat, že vydávající stát nemá povinnost postoupit rozsudek a osvědčení, a to ani v případě, že by to bylo v zájmu odsouzené osoby. Neexistuje tedy žádné „právo“ na předání odsouzené osoby (43).
V členských státech sílí názor, že v souvislosti s výkonem trestu odsouzeného pachatele by měla být zohledňována stanoviska obětí, a to i v rámci mezinárodního předávání vězňů. Oběti mohou být přítomny jak ve vykonávajícím, tak ve vydávajícím státě. Mnoho členských států přijalo postup umožňující konzultovat s oběťmi otázku předávání osob a zohledňovat jejich stanovisko. Tento postup však nezakládá právo obětí odmítnout předání určité osoby.
3.2. Postup zjišťování stanoviska odsouzené osoby
Je-li odsouzená osoba dosud ve vydávajícím státě, musí mít možnost vyjádřit své stanovisko (ústně nebo písemně) k předání, uznání a výkonu trestu (čl. 6 odst. 3). Pokud to vzhledem k věku odsouzené osoby nebo jejímu fyzickému či psychickému stavu vydávající stát považuje za nutné, přizná tuto možnost zákonnému zástupci této osoby.
Stanovisko odsouzené osoby by mělo být zjišťováno vždy, tedy i v případě, že není nutný její souhlas.
Ačkoli stanovisko odsouzené osoby nemůže představovat základ pro odmítnutí z důvodu společenské rehabilitace (10. bod odůvodnění), musí být zohledněno při posuzování možností usnadnění společenské rehabilitace a vhodnosti požadovaného předání (čl. 6 odst. 3).
Informace o stanovisku odsouzené osoby musí být uvedeny v rubrice k) osvědčení:
|
3.3. Vyrozumění odsouzené osoby (čl. 6 odst. 4 a formulář v příloze II)
Příslušný orgán vydávajícího státu vyrozumí odsouzenou osobu v jazyce, kterému tato osoba rozumí, že se rozhodl postoupit rozsudek společně s osvědčením; k vyrozumění použije jednotný formulář obsažený v příloze II. Nachází-li se odsouzená osoba v době vydání uvedeného rozhodnutí ve vykonávajícím státě, zašle se tento formulář vykonávajícímu státu, který ji patřičně vyrozumí (čl. 6 odst. 4).
Příloha II rámcového rozhodnutí obsahuje standardní formulář oznámení odsouzené osobě:
PŘÍLOHA II OZNÁMENÍ ODSOUZENÉ OSOBĚ Tímto se Vám oznamuje rozhodnutí … (příslušného orgánu vydávajícího státu) o postoupení rozsudku … (příslušného soudu vydávajícího státu) ze dne … (datum vynesení rozsudku) … (spisová značka, je-li k dispozici) … (vykonávajícímu státu) pro účely jeho uznání a výkonu trestu, který tento rozsudek ukládá, podle vnitrostátního práva, kterým se provádí rámcové rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii. Výkon trestu se bude řídit právem … (vykonávajícího státu). Orgány vykonávajícího státu jsou příslušné rozhodovat o postupech pro výkon a stanovit veškerá s tím související opatření, včetně důvodů pro předčasné nebo podmíněné propuštění. Příslušný orgán … (vykonávajícího státu) musí do celkové doby zbavení osobní svobody započítat již vykonanou část zbavení osobní svobody související s uvedeným odsouzením. Příslušný orgán … (vykonávajícího státu) může trest přeměnit pouze tehdy, je-li délka nebo druh uloženého trestu neslučitelná s právem tohoto státu. Přeměněným trestem se nezhorší trest uložený ve … (vydávajícím státě) co do druhu nebo délky. |
3.4. Požadované dokumenty
3.4.1.
Rámcové rozhodnutí stanoví postup, který se liší od postupu používaného v rámci dřívějších mnohostranných nástrojů: vydávající stát nepodává formální žádost, nýbrž postupuje rozsudek členskému státu, kterému chce odsouzenou osobu předat. K urychlení tohoto procesu přiloží k rozsudku standardní osvědčení, které obsahuje informace nezbytné pro předání osoby (články 4 a 5, viz příloha I rámcového rozhodnutí). Osvědčení musí být řádně vyplněno a musí odpovídat rozsudku. Osvědčení musí podepsat a správnost jeho obsahu potvrdit příslušný orgán vydávajícího státu (čl. 5 odst. 2). Na internetových stránkách EJS je k dispozici online nástroj pro vytvoření osvědčení – Compendium (44).
Osvědčení musí být přeloženo do úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků vykonávajícího státu, má-li daný stát více úředních jazyků (čl. 23 odst. 1). Každý členský stát však může učinit prohlášení, které bude uloženo na generálním sekretariátu Rady, že bude přijímat i překlady do jednoho či více úředních jazyků EU. Pokud některé části osvědčení nejsou vyplněny nebo nejsou dostatečně podrobné, vede to k situaci, kdy nemá vykonávající stát k dispozici dostatečné informace k přijetí rozhodnutí o předání osoby, takže si musí od vydávajícího státu vyžádat další informace, čímž se celý proces zpozdí.
Jednotné vzory osvědčení ve všech úředních jazycích EU i prohlášení o tom, které jazyky jednotlivé členské státy uznávají, lze nalézt na internetových stránkách EJS (45).
3.4.2.
Společně s osvědčením musí příslušný orgán vydávajícího státu předat také rozsudek nebo jeho ověřenou kopii.
Zpravidla se nevyžaduje žádný překlad rozsudku (čl. 23 odst. 2). Vykonávající stát má nicméně i nadále možnost požádat, aby byl rozsudek nebo jeho podstatné části doplněn překladem. Za tímto účelem musejí členské státy zaprvé učinit prohlášení, které bude uloženo na generálním sekretariátu Rady a ve kterém je uvedeno, že si přejí mít možnost takovou žádost vznést (čl. 23 odst. 3). Zadruhé může být taková žádost učiněna pouze tehdy, když vykonávající stát shledává obsah osvědčení nedostatečným pro rozhodnutí o výkonu trestu, a po konzultaci, je-li to nezbytné, mezi příslušnými orgány vydávajícího a vykonávajícího státu za účelem označení podstatných částí rozsudků, které mají být přeloženy.
Informace o rozsudku musí být uvedeny v rubrikách h) a i) osvědčení:
|
3.5. Užitečné doplňující informace poskytované vydávajícím státem
Ačkoli to rámcové rozhodnutí nevyžaduje, v praxi se ukazuje, že některé dokumenty týkající se vězně jsou považovány za užitečné doplnění žádosti o předání osoby nebo je lze s vykonávajícím státem sdílet v okamžiku skutečného předání osoby v zájmu usnadnění jejího přemístění. Jedná se o tyto dokumenty: informace o minulosti vězněné osoby, záznamy o výkonu trestu odnětí svobody, zprávy týkající se bezpečnostních informací o vězněné osobě (viz Příručka EuroPris o předávání odsouzených osob) (46).
3.6. Postoupení [zaslání]
Příslušný orgán vydávajícího státu postoupí rozsudek nebo jeho ověřenou kopii společně s osvědčením přímo příslušnému orgánu vykonávajícího státu. Musí být o tom vyhotoven písemný záznam, aby se příslušný orgán vykonávajícího státu mohl přesvědčit o pravosti žádosti. Pokud o to vykonávající stát požádá, je mu zaslán originál rozsudku nebo jeho ověřená kopie a originál osvědčení. Veškerý úřední styk rovněž probíhá přímo mezi uvedenými příslušnými orgány (čl. 5 odst. 1).
Rozsudek nebo jeho ověřenou kopii a osvědčení lze zaslat příslušnému orgánu ve vykonávajícím státě jakýmkoli způsobem umožňujícím vyhotovení písemného záznamu, například e-mailem či faxem, za podmínek, jež vykonávajícímu státu umožňují přesvědčit se o jeho pravosti (18. bod odůvodnění).
Vydávající stát postoupí rozsudek společně s osvědčením vždy jen jednomu vykonávajícímu státu (čl. 5 odst. 3).
Není-li příslušný orgán vykonávajícího státu příslušnému orgánu vydávajícího státu znám, provede příslušný orgán vydávajícího státu veškerá nezbytná šetření, včetně šetření prostřednictvím kontaktních míst EJS, aby tuto informaci od vykonávajícího státu získal (čl. 5 odst. 4) (47).
Nemá-li orgán vykonávajícího státu, který obdrží rozsudek společně s osvědčením, pravomoc jej uznat a přijmout nezbytná opatření pro jeho výkon, postoupí rozsudek společně s osvědčením z moci úřední příslušnému orgánu vykonávajícího státu a uvědomí o tom příslušný orgán vydávajícího státu (čl. 5 odst. 5).
3.7. Žádost o informace o pravidlech týkajících se možného předčasného nebo podmíněného propuštění
Výkon trestu se řídí právem vykonávajícího státu. Pouze orgány vykonávajícího státu jsou příslušné rozhodovat o postupech pro výkon a stanovit veškerá s tím související opatření, včetně důvodů pro předčasné nebo podmíněné propuštění (čl. 17 odst. 1).
To, jak dlouho setrvá odsouzená osoba ve vězení, závisí do značné míry na pravidlech pro předčasné a podmíněné propuštění ve vykonávajícím členském státě. V tomto ohledu panují mezi členskými státy značné rozdíly: v některých členských státech je například odsouzená osoba propuštěna po dvou třetinách trestu, v jiných po jedné třetině (48).
Vykonávající stát informuje na žádost příslušný orgán vydávajícího státu o platných pravidlech pro možné předčasné nebo podmíněné propuštění. Vydávající stát může souhlasit s použitím takových pravidel nebo může vzít osvědčení zpět (čl. 17 odst. 3).
Členské státy mají možnost stanovit, že jakékoli rozhodnutí o předčasném nebo podmíněném propuštění může rovněž zohlednit pravidla vnitrostátního práva uvedená vydávajícím státem, podle kterých má osoba po určité době nárok na předčasné nebo podmíněné propuštění (čl. 17 odst. 4).
Doporučuje se, aby vykonávající stát poskytl vydávajícímu státu a odsouzené osobě jasné sdělení a vysvětlení svých platných pravidel podmíněného propuštění. Z toho může vyplývat potřeba poskytnout podrobnější informace o způsobech provádění než pouze platné právní předpisy.
Informace o předčasném nebo podmíněném propuštění ve vydávajícím státě je třeba uvést v rubrice j) osvědčení. Podrobnější informace o platných pravidlech předčasného nebo podmíněného propuštění mohou být uvedeny v rubrice l) osvědčení:
|
3.8. Žádost o předběžné zatčení
Pokud se odsouzená osoba nalézá ve vykonávajícím státě, může vykonávající stát na žádost státu vydávajícího zatknout odsouzenou osobu nebo přijmout jakékoli jiné opatření, aby zajistil, že odsouzená osoba zůstane na jeho území. Tato žádost o zatčení může být podána před obdržením rozsudku a osvědčení nebo před rozhodnutím o uznání rozsudku a výkonu trestu. Doba strávená ve vazbě na základě předběžného zatčení nesmí vést k prodloužení trestu (článek 14).
Toto ustanovení umožňuje odsuzujícímu státu zajistit, aby se odsouzená osoba neskrývala, dokud například nebude znám výsledek posuzování prováděného vykonávajícím státem, zda je skutečně možné převzít výkon trestu.
Informace o předběžném zatčení musí být uvedeny v rubrice e) osvědčení:
|
3.9. Zpětvzetí osvědčení
Dokud nebyl ve vykonávajícím státě zahájen výkon trestu, může vydávající stát vzít od tohoto státu rozsudek a osvědčení zpět, přičemž uvede důvody, které ho k tomu vedly (článek 13). Vydávající stát si může na základě čl. 17 odst. 3 vyžádat informace o způsobech výkonu trestu ve vykonávajícím státě, kterýžto má v takovém případě povinnost mu správné informace poskytnout. Až do doby před zahájením výkonu trestu se pak může vydávající stát rozhodnout vzít osvědčení zpět. Zejména pokud se vydávající členský stát domnívá, že by předání vedlo k předčasnému propuštění, může se rozhodnout, že dotčenou osobu nepředá a osvědčení vezme zpět.
Po zpětvzetí osvědčení již vykonávající stát trest nevykoná.
ČÁST II: UZNÁNÍ ROZSUDKU A VÝKON TRESTU
4. POSTUP UZNÁVÁNÍ
4.1. Lhůty pro rozhodnutí o uznání a opravné prostředky proti předávacímu rozhodnutí
Cílem rámcového rozhodnutí je vytvořit nový zjednodušený a účinnější systém převádění trestů, který usnadní a urychlí přeshraniční justiční spolupráci. Proto stanoví lhůty, během nichž má k předání dojít. Příslušný orgán vykonávajícího státu co nejrychleji rozhodne o uznání rozsudku a výkonu trestu a vyrozumí o tom vydávající stát, včetně informací o jakémkoli rozhodnutí o přeměně trestu (čl. 12 odst. 1). Rozhodnutí o uznání rozsudku a výkonu trestu by mělo být konečné do 90 dnů od obdržení rozsudku a osvědčení (čl. 12 odst. 2).
K překročení lhůty může dojít jen za výjimečných okolností. Vykonávající stát by pak o tom měl jakýmkoli způsobem neprodleně uvědomit vydávající stát s uvedením důvodů prodlení a odhadované doby, která bude zapotřebí k přijetí konečného rozhodnutí (čl. 12 odst. 3).
I když obecně platí, že by všechny členské státy měly zajistit, aby odsouzené osoby měly přístup k zákonným právům a opravným prostředkům v souladu s jejich vnitrostátním právem, členské státy by měly zajistit, aby opravné prostředky, které jsou součástí jejich systému, zohledňovaly potřebu dodržování lhůt stanovených v rámcovém rozhodnutí (49).
Podle čl. 19 odst. 1 SEU členské státy stanoví prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech, na které se vztahuje právo Unie (viz rovněž článek 47 Listiny základních práv EU, pokud jde o právo na účinnou právní ochranu).
Odsouzené osoby mohou proti rozhodnutí o uznání a výkonu rozsudku podat odvolání podle práva vykonávajícího státu. Členské státy by měly zajistit, aby podávání těchto odvolání nebránilo hladkému uplatňování rámcového rozhodnutí a aby byly dodrženy lhůty. Podle 22. bodu odůvodnění musí být rozhodnutí o uznání rozsudku a výkonu trestu, včetně případného řízení o opravném prostředku, konečné zpravidla do 90 dnů od obdržení rozsudku a osvědčení.
Soudní dvůr v souvislosti s rámcovým rozhodnutím 2002/584 rozhodl, že rámcové rozhodnutí 2002/584 nebrání tomu, aby členské státy stanovily opravný prostředek s odkladným účinkem pro vykonatelnost rozhodnutí soudního orgánu, je-li konečné rozhodnutí vydáno ve lhůtě stanovené rámcovým rozhodnutím 2002/584 (50).
4.2. Žádost o překlad rozsudku
Zpravidla se nevyžaduje žádný překlad rozsudku (čl. 23 odst. 2). Vykonávající stát má nicméně i nadále možnost požádat, aby byl rozsudek nebo jeho podstatné části doplněn překladem. Za tímto účelem musejí členské státy zaprvé učinit prohlášení, které bude uloženo na generálním sekretariátu Rady a ve kterém je uvedeno, že si přejí mít možnost takovou žádost vznést (čl. 23 odst. 3). Zadruhé může být taková žádost učiněna pouze tehdy, když vykonávající stát shledává obsah osvědčení nedostatečným pro rozhodnutí o výkonu trestu, a po konzultaci, je-li to nezbytné, mezi příslušnými orgány vydávajícího a vykonávajícího státu za účelem označení podstatných částí rozsudků, které mají být přeloženy (čl. 23 odst. 2 a 3).
4.3. Odklad
Rámcové rozhodnutí počítá s možností odkladu (ne)uznání rozsudku, jestliže osvědčení není úplné nebo zjevně neodpovídá rozsudku (článek 11). Pro doplnění nebo opravení osvědčení může příslušný orgán vydávajícího státu stanovit přiměřenou lhůtu (viz čl. 9 odst. 1 písm. a)).
4.4. Předběžné zatčení
Pokud se odsouzená osoba nalézá ve vykonávajícím státě, může vykonávající stát na žádost státu vydávajícího zatknout odsouzenou osobu nebo přijmout jakékoli jiné opatření, aby zajistil, že odsouzená osoba zůstane na jeho území. Tato žádost o zatčení může být podána před obdržením rozsudku a osvědčení nebo před rozhodnutím o uznání rozsudku a výkonu trestu. Doba strávená ve vazbě na základě předběžného zatčení nesmí vést k prodloužení trestu (článek 14).
Toto ustanovení umožňuje odsuzujícímu státu zajistit, aby se odsouzená osoba neskrývala, dokud například nebude znám výsledek posuzování prováděného vykonávajícím státem, zda je skutečně možné převzít výkon trestu.
5. ROZHODNUTÍ O UZNÁNÍ A VÝKON TRESTU
5.1. Obecná povinnost uznat a vykonat trest
Příslušný orgán vykonávajícího státu je povinen uznat postoupený rozsudek a neprodleně přijme veškerá opatření nezbytná pro výkon trestu, nerozhodne-li se uplatnit některý z důvodů k odmítnutí uznání nebo výkonu (čl. 8 odst. 1).
5.2. Souhlas vykonávajícího státu
Souhlas vykonávajícího státu je nutným předpokladem ve všech ostatních situacích, na které se nevztahuje čl. 4 odst. 1 písm. a) a b), například jedná-li se o státního příslušníka, který nežije ve vykonávajícím státě a nemá být do něho ani vypovězen, nebo osobu, která ve vykonávajícím státě pobývá a není státním příslušníkem tohoto státu (čl. 4 odst. 1 písm. c)). V takovém případě musí mezi příslušnými orgány vydávajícího státu a vykonávajícího státu proběhnout konzultace, přičemž vykonávající stát může odmítnout spolupráci tím, že neudělí souhlas s předáním (8. bod odůvodnění).
Výjimka z tohoto pravidla spočívá v tom, že každý členský stát může učinit prohlášení, v němž uvede, že jeho předchozí souhlas není pro postoupení rozsudku a osvědčení vyžadován (čl. 4 odst. 7), pokud odsouzená osoba:
a) |
žije a nejméně pět let nepřetržitě oprávněně pobývá ve vykonávajícím státě a uchová si právo na trvalý pobyt v tomto státě (51), nebo |
b) |
je státním příslušníkem vykonávajícího státu v případech jiných než stanovených v čl. 4 odst. 1 písm. a) a b). |
Toto prohlášení je platné ve vztazích s jinými členskými státy, které v době přijetí rámcového rozhodnutí nebo kdykoli později vydaly stejné oznámení (čl. 4 odst. 7).
Při provádění tohoto rámcového rozhodnutí přijmou členské státy opatření, která zejména zohlední účel, jímž je usnadnění společenské rehabilitace odsouzené osoby, a která budou základem pro rozhodování jejich příslušných orgánů o souhlasu s postoupením rozsudku a osvědčení v případech podle čl. 4 odst. 1 písm. c) (čl. 4 odst. 6).
Prohlášení podle čl. 4 odst. 7 jsou k dispozici na internetových stránkách EJS (52).
5.3. Seznam 32 trestných činů, u nichž se neprovádí ověření oboustranné trestnosti
Vykonávající orgán by měl ověřit, zda vydávající orgán nezařadil některý z trestných činů do jedné ze 32 kategorií trestných činů uvedených v čl. 7 odst. 1. Vykonávající orgán může ověřovat oboustrannou trestnost pouze u trestných činů, které nejsou uvedeny na seznamu 32 trestných činů.
Je třeba zdůraznit, že pro účely posouzení podmínek uvedených v čl. 7 odst. 1 je relevantní pouze definice trestného činu a nejvyšší trest podle práva vydávajícího členského státu. Vykonávající orgán musí uznat, co vydávající orgán v osvědčení uvedl.
Podle rámcového rozhodnutí mají členské státy možnost nadále provádět ověřování oboustranné trestnosti také u uvedených 32 kategorií trestných činů. Za účelem uplatnění této výjimky musí členský stát učinit prohlášení, jež musí být v okamžiku přijetí tohoto nástroje nebo v kterékoli pozdější fázi, kterou považuje za vhodnou, oznámeno generálnímu sekretariátu Rady. Podobně může členský stát tato prohlášení kdykoli odvolat (čl. 7 odst. 4). Prohlášení, která jim umožňují ověřovat oboustrannou trestnost u všech trestných činů, učinilo mnoho členských států (viz poznámka pod čarou 14).
Ve svém rozsudku ve věci C-289/15 Grundza (53) podal Soudní dvůr výklad čl. 7 odst. 3 a čl. 9 odst. 1 písm. d) rámcového rozhodnutí (konkrétně otázky, jak má být posuzována podmínka oboustranné trestnosti). Soudní dvůr rozhodl takto:
„38. |
(…) při posouzení oboustranné trestnosti přísluší příslušnému orgánu vykonávajícího státu ověřit, zda by skutkové okolnosti zakládající trestný čin, jak jsou popsány v rozsudku vydaném příslušným orgánem vydávajícího státu, v případě, že by nastaly na území vykonávajícího státu, byly jako takové rovněž trestné na uvedeném území.
(…) |
49. |
(…) v rámci posouzení oboustranné trestnosti příslušný orgán vykonávajícího státu musí ověřit, nikoli zda byl porušen zájem chráněný vydávajícím státem, ale zda by v případě, že by k takovému činu došlo na území členského státu uvedeného orgánu, byl podobný zájem chráněný vnitrostátním právem uvedeného státu považován za poškozený.“ |
5.4. Přeměna trestu
Jelikož je rámcové rozhodnutí založeno na vzájemné důvěře v právní systémy ostatních členských států, mělo by být rozhodnutí soudce ve vydávajícím členském státě respektováno a v zásadě by se toto rozhodnutí nemělo revidovat ani měnit (čl. 8 odst. 1) (54). Ze zásady tzv. „nepřetržitého výkonu trestu“ (55) existují dvě výjimky, jejichž opodstatnění spočívá v neslučitelnosti trestu uloženého vydávajícím státem, buď z hlediska délky trestu, nebo jeho druhu, s právem vykonávajícího státu:
1) |
Délka trestu se liší: je-li trest uložený vydávajícím státem co do své délky neslučitelný s právem státu vykonávajícího, může jej vykonávající stát přeměnit pouze tehdy, když uvedený trest překračuje horní hranici trestu stanovenou za obdobné trestné činy jeho vnitrostátním právem (např. v případě předání výkonu trestu u pachatelů odsouzených na 14 let odnětí svobody za spáchání trestných činů souvisejících s drogami, na které se podle vnitrostátního práva vykonávajícího státu vztahuje maximální trest 12 let). Přeměněný trest však nesmí být nižší než horní hranice trestu stanoveného za obdobné trestné činy právem vykonávajícího státu (čl. 8 odst. 2). |
2) |
Druh trestu se liší: je-li trest uložený vydávajícím státem co do svého druhu neslučitelný s vnitrostátním právem vykonávajícího státu, může jej vykonávající stát přeměnit na trest nebo opatření stanovené pro obdobné trestné činy v jeho vlastním právu (např. doživotní trest odnětí svobody může být přeměněn na trest odnětí svobody na 20 let). Příslušný orgán vykonávajícího státu musí nicméně zajistit, aby přeměněný trest nebo opatření odpovídaly pokud možno co nejvíce původnímu trestu uloženému ve vydávajícím státě. Je rovněž vyloučeno, aby příslušný orgán vykonávajícího státu přeměnil původní trest na trest peněžitý (čl. 8 odst. 3). |
V obou situacích, kdy je přeměna trestu považována za nutnou, příslušný orgán vykonávajícího státu o svém rozhodnutí přeměnit trest co nejrychleji vyrozumí příslušný orgán vydávajícího státu (čl. 12 odst. 1).
Pokud vydávající stát s přeměnou trestu nesouhlasí, může rozhodnout o zpětvzetí osvědčení (článek 13).
Přeměněný trest nezhorší trest uložený ve vydávajícím státě co do druhu nebo délky (čl. 8 odst. 4).
Dokud nebyl ve vykonávajícím státě zahájen výkon trestu, může vydávající stát vzít osvědčení zpět, pokud má za to, že rozhodnutí o přeměně trestu je v rozporu s jeho původními záměry týkajícími se předání odsouzené osoby (čl. 12 odst. 1 ve spojení s článkem 13).
Ustanovení čl. 8 odst. 2 a 3 se vztahují na přeměnu trestu původně uloženého vydávajícím státem. Ustanovení o přeměně trestu se tudíž nevztahují na ujednání o předčasném a podmíněném propuštění, neboť tato ujednání se týkají výkonu trestu. Režim výkonu trestu je stanoven v článku 17 (srov. oddíl 7.3 níže).
5.5. Důvody k odmítnutí uznání a výkonu
Obecnou povinnost uznat a vykonat postoupený rozsudek (která je zakotvena v čl. 8 odst. 1) omezují důvody k odmítnutí uznání a výkonu (článek 9). Je třeba poznamenat, že jsou to jediné důvody, jimiž může vykonávající orgán opodstatnit odmítnutí vykonání rozsudku. Soudní dvůr v souvislosti s rámcovým rozhodnutím 2002/584 objasnil, že seznam důvodů k odmítnutí je vyčerpávající (56).
Důvody k odmítnutí by proto měly být provedeny jako nezávazné pro příslušný orgán. Článek 9 jasně stanoví, že příslušný orgán „může“ odmítnout uznání rozsudku a výkon trestu, tj. příslušný vykonávající orgán má stále prostor k tomu, aby případ od případu posoudil, zda je vhodné určitý důvod k odmítnutí uplatnit (57).
Příslušný orgán vykonávajícího státu může odmítnout uznání rozsudku a výkon trestu, pokud platí jeden nebo více z těchto důvodů k odmítnutí uznání a výkonu:
5.5.1.
Osvědčení uvedené v článku 4 není úplné nebo zjevně neodpovídá rozsudku a nebylo doplněno nebo opraveno v přiměřené lhůtě stanovené příslušným orgánem vykonávajícího státu.
5.5.2.
Nejsou splněna kritéria stanovená v čl. 4 odst. 1. Viz bližší vysvětlení v oddíle 2.3.1.
5.5.3.
Výkon trestu by byl v rozporu se zásadou překážky věci pravomocně rozhodnuté.
Soudní dvůr vynesl několik rozsudků ve věcech týkajících se výkladu zásady překážky věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k článku 54 Schengenské úmluvy. Tyto rozsudky se vztahují na rámcové rozhodnutí 2002/584 na základě rozsudku ve věci C-261/09 Mantello (58) a jsou v nich objasněny pojmy jako „pravomocné rozhodnutí“, „stejný čin“ a „trest byl vykonán“. Ve svém rozsudku ve věci C-129/14 PPU Spasic (59) Soudní dvůr rozhodl, že článek 54 Schengenské úmluvy je jako takový slučitelný s článkem 50 Listiny základních práv EU, v němž je zakotvena zásada překážky věci pravomocně rozhodnuté.
Článek 54 Schengenské úmluvy
„Osoba, která byla pravomocně odsouzena jednou smluvní stranou, nesmí být pro tentýž čin stíhána druhou smluvní stranou za předpokladu, že v případě odsouzení již byla vykonána nebo je právě vykonávána sankce, nebo podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, již nemůže být vykonána.“
Článek 50 Listiny základních práv EU
„Právo nebýt dvakrát trestně stíhán nebo trestán za stejný trestný čin
Nikdo nesmí být stíhán nebo potrestán v trestním řízení za čin, za který již byl v Unii osvobozen nebo odsouzen konečným trestním rozsudkem podle zákona.“
5.5.4.
V případech uvedených v čl. 7 odst. 3, a učinil-li vykonávající stát prohlášení podle čl. 7 odst. 4, v případě uvedeném v čl. 7 odst. 1 může příslušný orgán vykonávajícího státu odmítnout uznat rozsudek, pokud se týká činu, který by podle práva vykonávajícího státu nebyl trestným činem.
Tento důvod k odmítnutí se tedy vztahuje na:
1) |
trestné činy, které nepatří do jedné ze 32 kategorií trestných činů vyjmenovaných v čl. 7 odst. 1; |
2) |
trestné činy, které patří do jedné ze 32 kategorií trestných činů vyjmenovaných v čl. 7 odst. 1, ale jedná se o trestné činy, za něž lze ve vydávajícím státě uložit trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody s horní hranicí sazby méně než tři roky, nebo |
3) |
na všechny trestné činy v případě, že bylo učiněno prohlášení podle čl. 7 odst. 4. |
Pokud se rozsudek týká daňových, celních a devizových věcí, nesmí být jeho uznání a výkon odmítnuty z toho důvodu, že právo vykonávajícího státu neukládá stejný druh daně nebo poplatku nebo neobsahuje stejná daňová, celní a devizová ustanovení jako právo vydávajícího státu.
Ve svém rozsudku ve věci C-289/15 Grundza Soudní dvůr objasnil, jak má být posuzována podmínka oboustranné trestnosti (viz oddíl 5.3).
5.5.5.
Výkon trestu je podle práva vykonávajícího státu promlčen.
5.5.6.
Právo vykonávajícího státu stanoví imunitu, která znemožňuje výkon trestu.
5.5.7.
Trest byl uložen osobě, která podle práva vykonávajícího státu dosud nemohla být z důvodu svého věku trestně odpovědná za čin, pro nějž byl rozsudek vynesen.
Právní předpisy členských států stanoví minimální věkovou hranici trestní odpovědnosti různě. Tento důvod k odmítnutí je použitelný za předpokladu, že proti vyžádané osobě by kvůli jejímu věku nemohlo být v případě, že by se nacházela na území vykonávajícího státu, zahájeno trestní řízení, nýbrž pouze řízení občanskoprávní nebo správní.
Soudní dvůr v souvislosti s rámcovým rozhodnutím 2002/584 (60) objasnil, že vykonávající soudní orgán musí (61) odmítnout předání pouze takových nezletilých osob, které podle práva vykonávajícího členského státu dosud nedosáhly věku trestní odpovědnosti za jednání, pro které je na ně EZR vydán. Za účelem posouzení této otázky musí justiční orgán pouze ověřit, zda dotčená osoba dosáhla stanoveného minimálního věku, aby mohla být ve vykonávajícím členském státě považována za trestně odpovědnou za jednání, pro které je na ni EZR vydán. Orgán nemusí přihlížet k případným dalším podmínkám týkajícím se individuálního posouzení, jimiž právo tohoto členského státu konkrétně podmiňuje stíhání nebo odsouzení nezletilé osoby za takové jednání.
5.5.8.
V okamžiku, kdy příslušný orgán vykonávajícího státu obdržel rozsudek, zbývalo do konce výkonu trestu méně než šest měsíců.
Vzhledem k maximální lhůtě 120 dnů (90 dnů pro konečné rozhodnutí o uznání rozsudku, viz čl. 12 odst. 2, + 30 dnů pro předání odsouzené osoby, viz čl. 15 odst. 1) stanovené v rámcovém rozhodnutí se může stát, že vykonávající stát nebude považovat předání dotyčné osoby za vhodné v případě, že zbývající doba do konce výkonu trestu je kratší než 6 měsíců. Relevantní je v tomto ohledu okamžik obdržení rozsudku ve vykonávajícím státě.
5.5.9.
Rámcové rozhodnutí 2009/299 změnilo rámcové rozhodnutí tím, že upravilo čl. 9 odst. 1 písm. i) o výkonu rozhodnutí vydaných v nepřítomnosti dotyčné osoby. Tato ustanovení se týkají situací, kdy vykonávající orgán obdržel rozsudek s žádostí o uznání a výkon trestu v důsledku řízení ve vydávajícím státě, kde dotyčná osoba nebyla přítomna.
Ustanovení čl. 9 odst. 1 písm. i) rámcového rozhodnutí obsahuje důvod k odmítnutí, který lze uplatnit v případě, že se tato osoba podle osvědčení uvedeného v článku 4 nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí.
Toto pravidlo však obsahuje několik výjimek. Vykonávající orgán nemůže odmítnout vykonání žádosti o uznání a výkon trestu na základě rozhodnutí vydaného v soudním jednání v nepřítomnosti dotyčné osoby, pakliže se v osvědčení uvádí, že tato osoba v souladu s dalšími procesními požadavky vymezenými vnitrostátním právem vydávajícího státu:
i) |
byla včas
nebo |
ii) |
o plánovaném jednání soudu věděla a zmocnila svého právního zástupce, kterého si sama zvolila, nebo který jí byl ustanoven státem, aby ji na jednání soudu obhajoval, a byla tímto zástupcem skutečně na jednání soudu obhajována nebo |
iii) |
poté, co obdržela rozhodnutí a byla výslovně informována o svém právu na obnovení řízení nebo odvolání, které umožňují opětovné přezkoumání skutkové podstaty věci včetně nových důkazů a které mohou vést ke změně původního rozhodnutí:
|
Soudní dvůr vynesl v souvislosti s rámcovým rozhodnutím 2002/584 již několik rozsudků týkajících se soudních jednání v nepřítomnosti žalované osoby.
Rozsudek ve věci C-399/11 Melloni (62), který se týkal otázky, zda čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby vykonávající soudní orgán v případech uvedených v tomto ustanovení podmínil výkon EZR vydaného za účelem výkonu trestu tím, že odsuzující rozhodnutí vynesené v nepřítomnosti může být přezkoumáno ve vydávajícím členském státě.
Soudní dvůr byl toho názoru, že čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 stanoví důvod, ze kterého je možné odmítnout výkon EZR vydaného za účelem výkonu trestu v případě, že dotčená osoba byla k trestu odsouzena v nepřítomnosti. S touto možností se nicméně pojí čtyři výjimky uvedené v čl. 4a odst. 1 písm. a) až d) rámcového rozhodnutí 2002/584. Soudní dvůr vyslovil názor, že v těchto čtyřech situacích nemůže vykonávající soudní orgán podmínit předání osoby odsouzené v nepřítomnosti možností přezkumu odsuzujícího rozsudku v její nepřítomnosti.
Kromě toho bylo vyneseno několik rozsudků týkajících se výkladu pojmu „jednání soudu, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí“ ve smyslu čl. 4a odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 (63).
5.5.10.
Vykonávající stát před přijetím rozhodnutí v souladu s čl. 12 odst. 1 podá v souladu s čl. 18 odst. 3 žádost o souhlas příslušného orgánu vydávajícího státu a vydávající stát nedá v souladu s čl. 18 odst. 2 písm. g) souhlas s tím, aby byla dotčená osoba stíhána, odsouzena nebo jinak zbavena osobní svobody ve vykonávajícím státě za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána, a kterého se dopustila před svým předáním. Podle 23. bodu odůvodnění se v čl. 18 odst. 1 uvádí, že kromě výjimek vyjmenovaných v odstavci 2 se zásada speciality uplatní pouze v případech, kdy došlo k předání osoby do vykonávajícího státu. Neměla by se tudíž vztahovat na případy, kdy daná osoba nebyla předána do vykonávajícího státu, jako je například situace, kdy osoba do vykonávajícího státu uprchla.
5.5.11.
Uložený trest zahrnuje opatření psychiatrické či zdravotní péče nebo jiné opatření spojené se zbavením osobní svobody, které, aniž je dotčen čl. 8 odst. 3, nemůže být vykonáno vykonávajícím státem s ohledem na jeho právní řád či zdravotnický systém.
V 19. bodě odůvodnění se uvádí, že v případech uvedených v čl. 9 odst. 1 písm. k) by měl vykonávající stát předtím, než odmítne uznat a vykonat trest zahrnující jiné opatření než trest odnětí svobody, zvážit možnost přeměny trestu v souladu s rámcovým rozhodnutím.
Podle 20. bodu odůvodnění lze důvod k odmítnutí, který stanoví čl. 9 odst. 1 písm. k), použít rovněž v případech, kdy osoba nebyla uznána vinnou spácháním trestného činu, ačkoli příslušný orgán uplatnil v důsledku trestného činu jiné opatření spojené se zbavením osobní svobody než trest odnětí svobody.
5.5.12.
Rozsudek se týká trestných činů, které jsou podle práva vykonávajícího státu považovány za činy, které byly spáchány zcela či z větší nebo podstatné části na jeho území nebo na místě jeho území rovnocenném.
Podle 21. bodu odůvodnění by se měl důvod k odmítnutí spočívající v uplatnění zásady teritoriality použít pouze ve výjimečných případech a s ohledem na nejširší možnou spolupráci podle tohoto rámcového rozhodnutí při zohlednění jeho účelu. Jakékoli rozhodnutí použít tento důvod k odmítnutí by mělo být založeno na analýze konkrétního případu a měly mu předcházet konzultace mezi příslušnými orgány vydávajícího státu a vykonávajícího státu.
5.6. Částečné uznání a výkon
Rámcové rozhodnutí umožňuje vykonávajícímu státu vést s příslušným orgánem vydávajícího státu konzultace, aby spolu v případě, kdy je úplné uznání nemožné, namísto odmítnutí vzájemné spolupráce dosáhly dohody o částečném uznání rozsudku a výkonu trestu (článek 10).
Oba státy se mohou v jednotlivých případech dohodnout na částečném uznání rozsudku a výkonu trestu v souladu s podmínkami, které stanoví, pokud takové uznání a výkon nezpůsobí prodloužení trestu. Pokud k dohodě nedojde, musí být osvědčení vzato zpět.
6. PŘEDÁNÍ ODSOUZENÉ OSOBY
6.1. Lhůty pro fyzické předání
Hlavní zásada je taková, že pokud se odsouzená osoba nachází ve vydávajícím státě, musí být předána do vykonávajícího státu v den, na kterém se vydávající stát a vykonávající stát dohodnou, nejpozději však 30 dnů po vydání konečného rozhodnutí vykonávajícího státu o uznání rozsudku, nebrání-li jejímu předání nepředvídané okolnosti (čl. 15 odst. 1).
Jestliže předání odsouzené osoby ve lhůtě stanovené v čl. 15 odst. 1 brání nepředvídané okolnosti, příslušné orgány vydávajícího státu a vykonávajícího státu se neprodleně vzájemně kontaktují. Předání se uskuteční, jakmile tyto okolnosti pominou. Příslušný orgán vydávajícího státu o tom neprodleně uvědomí příslušný orgán vykonávajícího státu a dohodnou se na novém datu předání. V tomto případě se předání uskuteční do deseti dnů od takto sjednaného data (čl. 15 odst. 2).
6.2. Průvoz přes jiný členský stát
K zajištění hladkého průvozu odsouzené osoby z vydávajícího státu do vykonávajícího státu přes území jiných členských států postoupí vydávající stát kopii osvědčení a žádost o povolení průvozu příslušným členským státům, které tento průvoz povolí. Členský stát, který byl dožádán o povolení průvozu, oznámí své rozhodnutí do jednoho týdne ode dne, kdy žádost o povolení průvozu obdržel (čl. 16 odst. 1 až 3).
Postoupení kopie osvědčení a žádosti o povolení průvozu se nevyžaduje v případě letecké přepravy bez plánovaného mezipřistání na území jednoho nebo více členských států (srov. čl. 16 odst. 5).
6.3. Náklady spojené s předáním
Kromě nákladů na předání odsouzené osoby do vykonávajícího státu a nákladů vzniklých výlučně na území vydávajícího státu, které nese vydávající stát, nese náklady vyplývající z uplatňování tohoto rámcového rozhodnutí vykonávající stát (článek 24).
6.4. Cestovní doklady
Otázka cestovních dokladů je z hlediska bezproblémového praktického uplatňování rámcového rozhodnutí důležitým bodem, přestože ve znění rámcového rozhodnutí není zmíněna. Platný cestovní doklad je považován za klíčový a nezbytný předpoklad předání dotyčné osoby (viz Příručka EuroPris o předávání odsouzených osob, kde jsou uvedeny bližší informace) (64).
7. VÝKON TRESTU
7.1. Právo rozhodné pro výkon
Rámcové rozhodnutí jasně stanoví, že výkon trestu se řídí právem vykonávajícího státu. Pouze orgány vykonávajícího státu jsou příslušné rozhodovat o postupech pro výkon a stanovit veškerá s tím související opatření, včetně důvodů pro předčasné nebo podmíněné propuštění (článek 17).
7.2. Započtení doby zbavení osobní svobody
Příslušný orgán vykonávajícího státu započítá celou dobu zbavení osobní svobody, která již byla vykonána v souvislosti s trestem, pro který byl rozsudek vynesen, do celkové doby zbavení osobní svobody, která má být vykonána (čl. 17 odst. 2) (65).
7.3. Předčasné a podmíněné propuštění
To, jak dlouho setrvá odsouzená osoba ve vězení, závisí do značné míry na pravidlech pro předčasné a podmíněné propuštění ve vykonávajícím členském státě. V tomto ohledu panují mezi členskými státy značné rozdíly: v některých členských státech je například odsouzená osoba propuštěna po dvou třetinách trestu, v jiných po jedné třetině (66).
Příslušný orgán vykonávajícího státu informuje na žádost příslušný orgán vydávajícího státu o platných pravidlech pro možné předčasné nebo podmíněné propuštění. Na základě poskytnuté informace může vydávající stát s použitím takových pravidel souhlasit, nebo může vzít osvědčení zpět a předávací postup ukončit (čl. 17 odst. 3).
Členské státy mají možnost stanovit, že jakékoli rozhodnutí o předčasném nebo podmíněném propuštění může rovněž zohlednit pravidla vnitrostátního práva uvedená vydávajícím státem, podle kterých má osoba po určité době nárok na předčasné nebo podmíněné propuštění (čl. 17 odst. 4).
Doporučuje se, aby vykonávající stát poskytl vydávajícímu státu a odsouzené osobě jasné sdělení a vysvětlení svých platných pravidel podmíněného propuštění. Uvedení platných právních předpisů nemusí být samo o sobě dostatečné.
7.4. Amnestie, milost
Vydávající stát i vykonávající stát mohou odsouzené osobě udělit amnestii nebo milost (čl. 19 odst. 1).
7.5. Přezkum rozsudku
Je-li však požadován přezkum rozsudku, může o takové žádosti rozhodnout pouze vydávající stát (čl. 19 odst. 2).
7.6. Právo na vykonání rozsudku
Vydávající stát nesmí v provádění výkonu trestu pokračovat, jakmile se začne s jeho výkonem ve vykonávajícím státě. Výjimkou je případ, kdy právo na provedení výkonu trestu přechází zpět na vydávající stát poté, co jej vykonávající stát uvědomí o částečném nevykonání trestu (článek 22).
7.7. Komunikační a informační povinnosti
Rámcové rozhodnutí stanoví pro vydávající stát i vykonávající stát podrobné informační povinnosti před předáním i po předání.
Příslušný orgán vydávajícího státu musí neprodleně uvědomit příslušný orgán vykonávajícího státu o každém rozhodnutí nebo opatření, v jehož důsledku přestává být trest vykonatelný ihned anebo po určitou dobu (článek 20). Jakmile tedy příslušný orgán vykonávajícího státu tuto informaci obdrží, ukončí výkon trestu.
Příslušný orgán vykonávajícího státu uvědomí bez odkladu jakýmkoli způsobem umožňujícím vyhotovení písemného záznamu příslušný orgán vydávajícího státu (článek 21):
a) |
o postoupení rozsudku a osvědčení příslušnému orgánu jiného členského státu s odůvodněním, že jejich uznání nebylo v pravomoci vykonávajícího státu; |
b) |
o skutečnosti, že v praxi není možné trest vykonat, protože po postoupení rozsudku a osvědčení vykonávajícímu státu nelze odsouzenou osobu na území vykonávajícího státu nalézt; v tomto případě nemá vykonávající stát povinnost výkon trestu provést; |
c) |
o konečném rozhodnutí o uznání rozsudku a výkonu trestu a o datu tohoto rozhodnutí; |
d) |
o každém rozhodnutí o odmítnutí uznání rozsudku a výkonu trestu na základě důvodů k odmítnutí (článek 9) společně s odůvodněním takového rozhodnutí; |
e) |
o každém rozhodnutí o přeměně trestu (čl. 8 odst. 2 nebo 3) společně s odůvodněním takového rozhodnutí; |
f) |
o každém rozhodnutí neprovést výkon tehdy, když byla udělena amnestie nebo milost (čl. 19 odst. 1), společně s odůvodněním takového rozhodnutí; |
g) |
o počátku a konci doby podmíněného propuštění, je-li tak uvedeno v osvědčení vydávajícího státu; |
h) |
o útěku odsouzené osoby z výkonu trestu; |
i) |
o výkonu trestu neprodleně po jeho ukončení. |
8. ZÁSADA SPECIALITY
Odsouzenou osobu, která byla předána do vykonávajícího státu „nelze stíhat, odsoudit ani jinak zbavit osobní svobody za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána a kterého se dopustila před svým předáním“ (článek 18).
Podle 23. bodu odůvodnění se zásada speciality uplatní pouze v případech, kdy došlo k předání osoby do vykonávajícího státu. Neměla by se tudíž vztahovat na případy, kdy daná osoba nebyla předána do vykonávajícího státu, jako je například situace, kdy osoba do vykonávajícího státu uprchla.
Ze zásady speciality existuje nicméně několik konkrétních výjimek (srov. čl. 18 odst. 2). Ve vykonávajícím státě lze tudíž dotyčnou osobu stíhat:
a) |
pokud osoba neopustila území vykonávajícího státu ve lhůtě 45 dnů od svého konečného propuštění, i když k tomu měla příležitost, nebo vrátila-li se na toto území poté, co je opustila; |
b) |
pokud trestný čin nelze potrestat trestem odnětí svobody ani ochranným opatřením spojeným se zbavením osobní svobody; |
c) |
pokud trestní řízení nevede k uplatnění opatření omezujícího osobní svobodu; |
d) |
pokud by odsouzené osobě mohl být uložen trest nebo opatření, které není spojené se zbavením osobní svobody, zejména peněžitý trest nebo opatření namísto takového trestu, i když tento trest nebo opatření mohou vést k omezení její osobní svobody; |
e) |
pokud osoba souhlasila s předáním; |
f) |
pokud se odsouzená osoba po svém předání výslovně vzdala práva na uplatnění zásady speciality, pokud jde o určité trestné činy spáchané před jejím předáním. Prohlášení o vzdání se tohoto práva musí být učiněno před příslušnými soudními orgány vykonávajícího státu a zaznamenáno do protokolu v souladu s vnitrostátním právem tohoto státu. Uvedené prohlášení musí být vyjádřeno takovým způsobem, aby bylo zřejmé, že je tato osoba učinila dobrovolně a s plným vědomím důsledků. Za tímto účelem má tato osoba právo na právního zástupce; |
g) |
v jiných případech než výše uvedených, jestliže k tomu dá vydávající stát svůj souhlas. |
Žádost o souhlas se podává příslušnému orgánu vydávajícího státu společně s údaji uvedenými v čl. 8 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 (67) a s příslušným překladem. Souhlas se udělí, pokud existuje povinnost předání osoby podle rámcového rozhodnutí 2002/584. Rozhodnutí musí být přijato do 30 dnů od obdržení žádosti. V případech uvedených v článku 5 rámcového rozhodnutí 2002/584 (68) musí vykonávající stát poskytnout v něm stanovené záruky (srov. čl. 18 odst. 3).
ČÁST III: RŮZNÉ
9. KOMUNIKACE MEZI PŘÍSLUŠNÝMI ORGÁNY V RŮZNÝCH FÁZÍCH POSTUPU
Rámcové rozhodnutí stanoví, že vydávající stát a vykonávající stát spolu vedou v různých fázích procesu pravidelné konzultace. Tyto konzultace jsou často povinnou součástí postupu v zájmu posílení spolupráce.
1. |
Má-li vykonávající stát v úmyslu spolupráci na základě čl. 9 odst. 1 písm. a), b), c), i), k) a l) odmítnout, je povinen tento úmysl s vydávajícím státem konzultovat (čl. 9 odst. 3). |
2. |
Vykonávající stát může vést s příslušným orgánem vydávajícího státu konzultace na základě jednotlivých případů, aby spolu v situaci, kdy je úplné uznání nemožné, namísto odmítnutí vzájemné spolupráce dosáhly dohody o částečném uznání a výkonu trestu (článek 10). |
3. |
Nastanou-li nepředvídané okolnosti, které zabrání tomu, aby předání proběhlo v den, na němž se státy původně dohodly, je třeba, aby vydávající stát a vykonávající stát na základě společných konzultací rozhodly o stanovení nového data předání (čl. 12 odst. 3). |
Komunikace mezi státy, které se tohoto postupu účastní, musí probíhat „vhodným způsobem“, například e-mailem, telefonicky, dopisem (v této souvislosti viz také 18. bod odůvodnění).
Komunikaci mezi příslušnými orgány usnadňuje EJS a Eurojust (69).
10. VZTAH K JINÝM DOHODÁM
Ode dne 5. prosince 2011 nahrazuje toto rámcové rozhodnutí níže uvedené nástroje vztahující se na předávání odsouzených osob mezi členskými státy EU, zatímco ve vztazích mezi členskými státy a třetími zeměmi jsou tyto nástroje použitelné i nadále (čl. 26 odst. 1):
— |
úmluvu RE z roku 1983 (smlouva č. 112) a její dodatkový protokol z roku 1997 (smlouva č. 167), |
— |
Úmluvu RE z roku 1970 o mezinárodní platnosti trestních rozsudků (smlouva č. 70), |
— |
hlavu III kapitolu 5 Schengenské úmluvy z roku 1990 a |
— |
Úmluvu z roku 1991 mezi členskými státy Evropských společenství o výkonu cizích trestních rozsudků. |
Členské státy mohou nadále uplatňovat nebo nově uzavírat dvoustranné nebo mnohostranné dohody nebo ujednání platné po 27. listopadu 2008, pokud tyto dohody nebo ujednání umožňují prohloubit nebo rozšířit cíle tohoto rámcového rozhodnutí a pomáhají dále zjednodušit nebo usnadnit postupy pro výkon trestů (čl. 26 odst 2). Členské státy poskytnou Radě a Komisi aktualizované informace o platných dvoustranných dohodách i veškerých nově uzavřených dohodách či ujednáních ve lhůtě tří měsíců od jejich podpisu (čl. 26 odst. 4) (70).
11. PROVÁZANOST S OSTATNÍMI NÁSTROJI JUSTIČNÍ SPOLUPRÁCE V TRESTNÍCH VĚCECH
11.1. Rámcové rozhodnutí 2002/584 o evropském zatýkacím rozkazu
Spojitost mezi rámcovým rozhodnutím a rámcovým rozhodnutím 2002/584 je stanovena v článku 25 a ve 12. bodě odůvodnění prvního z obou rámcových rozhodnutí.
V čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 se stanoví, že byl-li EZR vydán za účelem výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody, vyžádaná osoba se zdržuje ve vykonávajícím státě, je jeho státním příslušníkem nebo zde má trvalé bydliště, může tento stát provést výkon trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody v souladu se svým vnitrostátním právem.
V čl. 5 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 se stanoví, že je-li osoba, na kterou se vztahuje EZR za účelem trestního stíhání, státním příslušníkem vykonávajícího členského státu nebo zde má trvalé bydliště, může být předání podmíněno tím, že osoba bude po vyslechnutí vrácena do vykonávajícího členského státu, aby zde vykonala trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené s odnětím osobní svobody uložené ve vystavujícím členském státě (71).
Podle článku 25 a 12. bodu odůvodnění rámcového rozhodnutí se v případech, kdy se použije čl. 4 odst. 6 a čl. 5 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584, na výkon trestů obdobně použije vnitrostátní právo provádějící rámcové rozhodnutí, je-li slučitelné s rámcovým rozhodnutím 2002/584. Z toho také vyplývá, že bude potřeba dodržovat omezení obsažená v pravidlech pro přeměnu trestu (tj. zásadu pokračování ve výkonu trestu stanovenou v článku 8 rámcového rozhodnutí) (72).
Soudní dvůr rovněž objasnil, že každé odmítnutí výkonu EZR podle čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 předpokládá skutečný závazek vykonávajícího členského státu vykonat trest odnětí svobody vyslovený proti vyžádané osobě, i když samotná okolnost, že se členský stát prohlásí za „připravený“ zajistit výkon tohoto trestu, nemůže být v žádném případě považována za okolnost, která může odůvodnit takové odmítnutí (73).
Z toho vyplývá, že před každým odmítnutím výkonu EZR podle čl. 4 odst. 6 rámcového rozhodnutí 2002/584 musí vykonávající soudní orgán prověřit, zda skutečně bude možné provést výkon trestu v souladu s jeho vnitrostátním právem provádějícím rámcové rozhodnutí.
V případě, že vykonávající členský stát shledá, že výkon trestu sám zajistit nemůže, je v zájmu zabránění beztrestnosti jeho povinností EZR vykonat, a tedy předat vyžádanou osobu vystavujícímu členskému státu (74).
Informace o dřívějším EZR musí být uvedeny v rubrice f) osvědčení:
|
11.2. Ostatní nástroje
11.2.1.
Směrnice 2012/29/EU o právech obětí (dále jen „směrnice o právech obětí“) stanoví, že oběti musí být informovány o propuštění pachatele z výkonu trestu nebo vazby (čl. 6 odst. 5 směrnice o právech obětí). Také čl. 21 písm. h) a i) rámcového rozhodnutí ukládá vykonávajícímu státu povinnost uvědomit vydávající stát o útěku odsouzené osoby z výkonu trestu i o jejím propuštění (výkon trestu byl ukončen). Právo na informaci o předání pachatele však oběti nemají. Je-li tedy známo, že by předáním pachatele mohla být dotčena práva obětí, doporučuje se, aby o tom vydávající stát vyrozuměl stát vykonávající.
11.2.2.
Mezi rámcovým rozhodnutím a rámcovým rozhodnutím 2008/947/SVV o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozhodnutí o probaci a alternativních trestů (dále také „rámcové rozhodnutí 2008/947“) je důležitý rozdíl, který je třeba mít na zřeteli. V druhém z obou uvedených nástrojů se jasně uvádí, že „se nevztahuje na výkon rozsudků v trestních věcech ukládajících trest odnětí svobody nebo opatření spojené se zbavením osobní svobody, které spadají do oblasti působnosti rámcového rozhodnutí 2008/909/SVV“ (čl. 1 odst. 3 písm. a) rámcového rozhodnutí 2008/947). Kromě toho „alternativní trest“ je definován jako „jiný trest než trest odnětí svobody, opatření spojené se zbavením osobní svobody nebo peněžitý trest či pokuta, ukládající povinnost nebo příkaz“ (čl. 2 bod 4 rámcového rozhodnutí 2008/947).
Pokud však dotčená osoba neplní povinnosti a/nebo podmínky, které jí ukládá probační opatření nebo alternativní trest, a vydávající stát jí v důsledku toho uloží trest odnětí svobody, který má být vykonán ve vykonávajícím státě (viz v tomto ohledu čl. 14 odst. 4 a článek 17 rámcového rozhodnutí 2008/947), musí být použito rámcové rozhodnutí 2008/909, protože rámcové rozhodnutí 2008/947 neposkytuje žádný právní základ pro výkon cizího trestu odnětí svobody.
Další spornou otázkou, která by mohla vyvstat, jsou tzv. sloučené tresty, které je možné ukládat na základě vnitrostátních právních předpisů některých členských států. Rozsudek může příležitostně obsahovat trest, který je zčásti trestem odnětí svobody a zčásti trestem podmíněným (s probací nebo bez probace). Následkem toho by mohla nastat situace, kdy bude určitý členský stát požádán o vykonání rozsudku jak podle rámcového rozhodnutí, tak podle rámcového rozhodnutí 2008/947. Souběžné uplatňování obou rámcových rozhodnutí by mohlo vést k situaci, kdy bude převedena pouze část trestu. Členské státy by měly tuto situaci posuzovat případ od případu.
(1) Rámcové rozhodnutí 2009/299 změnilo zmíněné rámcové rozhodnutí tím, že nahradilo v něm uvedené důvody k odmítnutí uznání rozsudku a výkonu trestu, který byl vydán v soudním jednání v nepřítomnosti. Tato ustanovení se týkají situací, kdy vykonávající soudní orgán obdržel žádost týkající se výkonu trestu odnětí svobody v důsledku řízení ve vydávajícím členském státě, kde daná osoba nebyla přítomna. Současná příručka obsahuje konsolidované znění rámcového rozhodnutí a osvědčení s přihlédnutím k výše uvedeným změnám.
(2) Viz www.europris.org
(3) COM(2014) 57 final ze dne 5. února 2014, s. 5.
(4) https://www.ejn-crimjust.europa.eu/
(5) https://www.ejn-crimjust.europa.eu/ejn/EJN_Library_StatusOfImpByCat.aspx?l=CS&CategoryId=36
(6) https://www.europris.org/file/europris-resource-book-on-the-transfer-of-sentenced-prisoners-under-eu-framework-decision-909/
(7) Ustanovení čl. 2 odst. 2 písm. b) nařízení (EU) 2018/1727 Evropského parlamentu a Rady ze dne 14. listopadu 2018 o Agentuře Evropské unie pro justiční spolupráci v trestních věcech (Eurojust) a o nahrazení a zrušení rozhodnutí Rady 2002/187/SVV (Úř. věst. L 295, 21.11.2018, s. 138), které se použije ode dne 12. prosince 2019.
(8) Úřad OSN pro drogy a kriminalitu, Handbook on the International Transfer of Sentenced Persons (Příručka k mezinárodnímu předávání odsouzených osob), 2012, s. 1, k dispozici zde:
http://www.unodc.org/documents/justice-and-prison-reform/11-88322_ebook.pdf
(9) Viz Council of Europe Annual Penal Statistics (Roční přehled statistických údajů Rady Evropy o trestním soudnictví), SPACE I – Vězeňské statistiky vycházející z průzkumů uskutečněných v roce 2018, k dispozici zde: http://wp.unil.ch/space/files/2019/04/FinalReportSPACEI2018_190402.pdf
(10) Úmluva RE z roku 1983 a její dodatkový protokol RE z roku 1997 jsou k dispozici zde:
http://conventions.coe.int/Treaty/en/Treaties/Html/112.htm
(11) Srov. čl. 2 odst. 3 dodatkového protokolu RE z roku 1997.
(12) Srov. čl. 3 odst. 1 dodatkového protokolu RE z roku 1997.
(13) Srov. čl. 3 odst. 1 písm. e) úmluvy RE z roku 1983.
(14) Oboustrannou trestnost ověřují i nadále mnohé členské státy, viz prohlášení podle čl. 7 odst. 4, která učinily tyto země: AT, CZ, DE, FR, HR, HU, IE, LT, LV, NL, PL, RO a SI.
(15) Příslušná internetová stránka je k dispozici na internetové adrese:
https://www.ejn-crimjust.europa.eu/ejn/libcategories.aspx?Id=36
(16) Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 25. ledna 2017, van Vemde, C-582/15, ECLI:EU:C:2017:37. V tomto případě Soudní dvůr stanovil, že pojem „rozsudek“ musí být vykládán jako samostatný a jednotný pojem práva EU a že se vztahuje na poslední rozhodnutí učiněné v trestním řízení, na jehož základě je uložení trestu odsouzené osobě konečné (body 23–27).
(17) Rámcové rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. února 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut (Úř. věst. L 76, 22.3.2005, s. 16).
(18) Rámcové rozhodnutí Rady 2006/783/SVV ze dne 6. října 2006 o uplatňování zásady vzájemného uznávání příkazů ke konfiskaci (Úř. věst. L 328, 24.11.2006, s. 59). Toto rámcové rozhodnutí bylo nahrazeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1805 ze dne 14. listopadu 2018 o vzájemném uznávání příkazů k zajištění a příkazů ke konfiskaci (Úř. věst. L 303/1, 28.11.2018), které se použije ode dne 19. prosince 2020.
(19) Zásada vzájemného uznávání byla schválena v závěrech ze zasedání Evropské rady v Tampere (dále také „závěry Evropské rady“) ve dnech 15. a 16. října 1999 a znovu potvrzena v Haagském programu (dále také „závěry předsednictví“) ze dne 4. a 5. listopadu 2004 pro posílení svobody, bezpečnosti a práva v Evropské unii.
(20) Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 8. listopadu 2016, Ogňanov, C-554/14, ECLI:EU:C:2016:835, bod 56.
(21) Viz následující rozsudky uvedené v časové posloupnosti: rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 16. června 2005, Pupino, C-105/03, ECLI:EU:C:2005:386, body 33–34; rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 5. září 2012, Lopes Da Silva Jorge, C-42/11, ECLI:EU:C:2012:517, bod 53; rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 8. listopadu 2016, Ogňanov, C-554/14, ECLI:EU:C:2016:835, bod 56; Rozsudek Soudního dvora ze dne 29. června 2017, Popławski, C-579/15, ECLI:EU:C:2017:503, bod 46.
(22) Rozsudek Soudního dvora ze dne 29. června 2017, Popławski, C-579/15, ECLI:EU:C:2017:503, body 32–33 (a citovaná judikatura).
(23) Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 8. listopadu 2016, Ogňanov, C-554/14, ECLI:EU:C:2016:835, bod 70.
(24) Úř. věst. C 257, 20.7.2018, s. 1.
(25) https://curia.europa.eu/jcms/upload/docs/application/pdf/2018-04/_ra_2017_en.pdf, s. 13.
(26) V článku 267 SFEU se v této souvislosti uvádí, že vyvstane-li taková otázka při jednání před soudem členského státu, které se týká osoby ve vazbě, rozhodne Soudní dvůr Evropské unie v co nejkratší lhůtě.
(27) https://curia.europa.eu/jcms/upload/docs/application/pdf/2018-04/_ra_2017_en.pdf
(28) Nizozemsko své prohlášení však s účinkem ode dne 1. června 2018 zrušilo.
(29) Tento přístup sdílí generální advokát Bot, který ve věci van Vemde uvedl, že „prohlášení Nizozemského království není platné, jelikož bylo předloženo po lhůtě“ (stanovisko vydané dne 12. října 2016 ve věci C-582/15, ECLI:EU:C:2016:766, bod 26). Soudní dvůr navrhl striktní výklad této lhůty s cílem „zaručit dosažení cílů sledovaných samotným rámcovým rozhodnutím“ (rozsudek Soudního dvora ze dne 25. ledna 2017, van Vemde, C-582/15, ECLI:EU:C:2017:37, bod 31). Viz také rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 24. června 2019 ve věci C-573/17, Daniel Adam Popławski.
(30) Poslední aktualizaci lze nalézt na internetových stránkách EJS: https://www.ejn-crimjust.europa.eu/ejn/libcategories.aspx?Id=36
(31) Informace o kontaktních údajích příslušných vykonávajících orgánů lze nalézt v nástroji „Judicial Atlas“ (Soudní atlas) na internetových stránkách EJS: https://www.ejn-crimjust.europa.eu/ejn/WorkerPage.aspx?x1=AC
(32) Viz též dosud projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve věci C-495/18, YX, podaná Nejvyšším soudem Slovenské republiky dne 30. července 2018.
(33) Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. L 190, 18.7.2002, s. 1).
(34) Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 17. července 2008, Kozłowski, C-66/08, ECLI:EU:C:2008:437, bod 48.
(35) Věc Kozłowski se týkala předběžné otázky ohledně řízení o EZR, kdy měl Soudní dvůr rozhodnout o výkladu vazby mezi osobou, která není státním příslušníkem vykonávajícího členského státu, a tímto členským státem (viz bod 53 rozsudku). Tento rozsudek byl později potvrzen ve věci Wolzenburg (rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 6. října 2009; C-123/08, ECLI:EU:C:2009:616, bod 70).
(36) Pojem „právo na trvalý pobyt“ je vysvětlen v čl. 4 odst. 7 druhém pododstavci. Jak se připomíná rovněž v 16. bodě odůvodnění, rámcové rozhodnutí by v této souvislosti mělo být uplatňováno v souladu s platnými právními předpisy Unie, mj. především směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států a směrnicí Rady 2003/109/ES ze dne 25. listopadu 2003 o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty.
(37) http://www.ejn-crimjust.europa.eu/ejn/libcategories.aspx?Id=36
(38) Tato zásada se odráží v příslušných nástrojích mezinárodního práva: Mezinárodní pakt Organizace spojených národů o občanských a politických právech obsahuje v čl. 10 odst. 3 ustanovení, že základním cílem vězeňského řádu je převýchova a náprava (společenská rehabilitace) odsouzených osob. Standardní minimální pravidla pro zacházení s vězni, která přijal první kongres OSN o prevenci trestné činnosti a zacházení s pachateli v roce 1995 (k dispozici zde:
http://www.ohchr.org/EN/ProfessionalInterest/Pages/TreatmentOfPrisoners.aspx), obsahují v několika svých bodech (58, 61, 64, 65, 67, 80) poukaz na společenskou rehabilitaci vězněné osoby; Standardní minimální pravidla Organizace spojených národů pro zacházení s vězni – pravidla Nelsona Mandely, která byla přijata rezolucí Valného shromáždění OSN č. 70/175 v roce 2015, tak činí v pravidlech č. 59, 88, 90, 93 odst. 1 písm. b) (k dispozici zde:
https://www.unodc.org/documents/justice-and-prison-reform/GA-RESOLUTION/E_ebook.pdf). Evropská vězeňská pravidla Rady Evropy (k dispozici zde: https://www.coe.int/en/web/human-rights-rule-of-law/european-prison-rules) č. 17.1, 105.1, 106.1 a 107.1 konkrétně stanoví, že vězni musí být umístěni ve věznici co nejblíže jejich domova nebo místa jejich společenské rehabilitace a že je třeba, aby režimy práce, vzdělávání a propouštění usnadnily opětovné začlenění vězně do společnosti.
(39) Informace o EJS jsou k dispozici na internetových stránkách EJS: https://www.ejn-crimjust.europa.eu/
(40) Rozsudek Soudního dvora ze dne 3. května 2007, Advocaten voor de Wereld, C-303/05, ECLI:EU:C:2007:261, body 48 až 61.
(41) V čl. 8 odst. 3 se uvádí, že je-li druh dotyčného trestu neslučitelný s právem vykonávajícího státu, může jej příslušný orgán vykonávajícího státu přeměnit na trest nebo opatření stanovené pro obdobné trestné činy v jeho vlastním právu. Takový trest nebo opatření musí co nejvíce odpovídat trestu uloženému ve vydávajícím státě, a trest proto nelze přeměnit na peněžitý trest.
(42) Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 5. dubna 2016, Aranyosi a Căldăraru; C-404/15 a C-659/15 PPU, ECLI:EU:C:2016:198; rozsudek Soudního dvora ze dne 25. července 2018, MLt, C-220/18 PPU, ECLI:EU:C:2018:589; viz rovněž věc Dorobantu (C-128/18, dosud předmětem jednání).
(43) Existuje nicméně výjimka, kterou představuje případ, že dotyčné členské státy se již během řízení o výkonu EZR v souvislosti s čl. 5 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 dohodly, že k výkonu trestu dojde v členském státě státní příslušnosti nebo místa pobytu odsouzené osoby. Viz oddíl 11.1.
(44) Výhoda tohoto nástroje spočívá v tom, že umožňuje snadné vyplnění osvědčení v podobě formuláře aplikace Word, a navíc má i několik užitečných a uživatelsky vstřícných funkcí, jako je: možnost přímého importu údajů o příslušných výkonných orgánech z nástroje EJS „Judicial Atlas“ (Soudní atlas); získání formuláře v jazyce (jazycích), který (které) přijímá vykonávající členský stát; uložení osvědčení a jeho odeslání e-mailem (https://www.ejn-crimjust.europa.eu/ejn/WorkerPage.aspx?x1=CC
(45) https://www.ejn-crimjust.europa.eu/ejn/libcategories.aspx?Id=36).
(46) https://www.europris.org/file/europris-resource-book-on-the-transfer-of-sentenced-prisoners-under-eu-framework-decision-909/
(47) Informace o kontaktních údajích příslušných orgánů lze nalézt v nástroji „Judicial Atlas“ (Soudní atlas) na internetových stránkách EJS: https://www.ejn-crimjust.europa.eu/ejn/WorkerPage.aspx?x1=AC
(48) Viz rozsudky ESLP ze dne 15. března 2005 ve věci Veermae v. Finsko, žádost č. 38704/03, a ze dne 27. června 2006 ve věci Szabo v. Švédsko, žádost č. 28578/03. ESLP shledal, že možnost fakticky delšího trvání trestu odnětí svobody ve vykonávajícím státě sama o sobě nezpůsobí, že by odnětí svobody bylo svévolně dlouhé, pokud trest, který má být vykonán, není vyšší než trest uložený v trestním řízení ve Finsku. ESLP nicméně nevyloučil, že trest odnětí svobody na dobu, která by byla zjevně fakticky delší, by se mohl stát předmětem sporu podle článku 5 EÚLP, a mohl by tudíž podle uvedeného článku zakládat odpovědnost odsuzujícího státu.
(49) V souvislosti s EZR viz rozsudek Soudního dvora ze dne 30. května 2013, Jeremy F., C-168/13 PPU, ECLI:EU:C:2013:358.
(50) Viz také rozsudek Soudního dvora ve věci Jeremy F.
(51) Pojem „trvalý pobyt“ je vysvětlen ve druhém pododstavci uvedeného článku.
(52) https://www.ejn-crimjust.europa.eu/ejn/libcategories.aspx?Id=36
(53) Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. ledna 2017, Grundza, C-289/15, ECLI:EU:C:2017:4, k otázce výkladu čl. 7 odst. 3 a čl. 9 odst. 1 písm. d) o podmínkách, které musí být splněny v případě požadavku oboustranné trestnosti.
(54) Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. prosince 2018, Sut, C-514/17, ECLI:EU:C:2018:1016, a dosud projednávaná žádost Rechtbank Amsterdam (Nizozemsko) o rozhodnutí o předběžné otázce, podaná dne 20. července 2018, SF (věc C-314/18).
(55) Jejím opakem je tzv. zásada přeměny trestu, která je použitelná na základě úmluvy RE z roku 1983. Viz vysvětlující prohlášení k úmluvě RE z roku 1983.
(56) Zejména ve svých rozsudcích ve věci C-123/08 Wolzenburg, bod 57, a ve spojených věcech C-404/15 a C-659/15 PPU Aranyosi a Căldăraru, bod 80.
(57) V této souvislosti viz také rozsudek Soudního dvora ze dne 29. června 2017, Popławski, C-579/15, ECLI:EU:C:2017:503, bod 21.
(58) Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. listopadu 2010, Mantello, C-261/09, ECLI:EU:C:2010:683.
(59) Rozsudek Soudního dvora ze dne 27. května 2014, Spasic, C-129/14 PPU, ECLI:EU:C:2014:586.
(60) Rozsudek Soudního dvora ze dne 23. ledna 2018, Dawid Piotrowski, C-367/16, ECLI:EU:C:2018:27.
(61) Podle čl. 3 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584 je tento důvod k odmítnutí důvodem povinným, kdežto podle rámcového rozhodnutí je tentýž důvod k odmítnutí důvodem nepovinným.
(62) Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. února 2013, Melloni, C-399/11, ECLI:EU:C:2013:107.
(63) Rozsudky Soudního dvora: ze dne 24. května 2016, Dworzecki, C-108/16 PPU, ECLI:EU:C:2016:346. ze dne 10. srpna 2017, Tupikas, C-270/15 PPU, ECLI:EU:C:2017:628; ze dne 10. srpna 2017, Zdziaszek, C-271/17 PPU, ECLI:EU:C:2017:629, a ze dne 22. prosince 2017, Ardic, C-571/17 PPU, ECLI:EU:C:2017:1026.
(64) https://www.europris.org/file/europris-resource-book-on-the-transfer-of-sentenced-prisoners-under-eu-framework-decision-909/
(65) Pokud jde o to, jak má vykonávající stát zohledňovat výkon práce ve věznici ve státě vydávajícím, viz rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 8. listopadu 2016, Ogňanov, C-554/14, ECLI:EU:C:2016:835). V tomto případě dospěl Soudní dvůr k závěru, že rámcové rozhodnutí je třeba vykládat v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu pravidlu vykládanému tak, že umožňuje vykonávajícímu státu přiznat odsouzenému snížení trestu z důvodu pracovní činnosti, kterou odsouzený vykonával během svého pobytu ve věznici ve vydávajícím státě, ačkoliv příslušné orgány posledně uvedeného státu na základě svého vnitrostátního práva takové snížení trestu nepřiznaly.
(66) Viz rozsudky ESLP ze dne 15. března 2005 ve věci Veermae v. Finsko, žádost č. 38704/03, a ze dne 27. června 2006 ve věci Szabo v. Švédsko, žádost č. 28578/03. ESLP shledal, že možnost fakticky delšího trvání trestu odnětí svobody ve vykonávajícím státě sama o sobě nezpůsobí, že by odnětí svobody bylo svévolně dlouhé, pokud trest, který má být vykonán, není vyšší než trest uložený v trestním řízení v odsuzujícím státě. ESLP nicméně nevyloučil, že trest odnětí svobody na dobu, která by byla zjevně fakticky delší, by se mohl stát předmětem sporu podle článku 5 EÚLP, a mohl by tudíž podle uvedeného článku zakládat odpovědnost odsuzujícího státu. K tomu, aby se tak stalo, by však bylo nutné prokázat, že existuje důvodné podezření, že doba, která má být vykonána ve vykonávajícím státě, by byla zjevně nepřiměřená době, která by byla vykonána v odsuzujícím státě.
(67) Podle čl. 8 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 je potřeba uvést tyto údaje: a) totožnost a státní příslušnost vyžádané osoby; b) název, adresu, číslo telefonu a faxu a e-mailovou adresu vystavujícího justičního orgánu; c) údaj o tom, zda existuje vykonatelný rozsudek, zatýkací rozkaz nebo jiné vykonatelné soudní rozhodnutí se stejným účinkem; d) povahu a právní kvalifikaci trestného činu; e) popis okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, včetně doby, místa a míry účasti vyžádané osoby na trestném činu; f) uložený trest, existuje-li pravomocný rozsudek, nebo stanovené trestní sazby pro daný trestný čin podle práva vystavujícího členského státu; g) pokud možno, jiné následky trestného činu.
(68) Článek 5 rámcového rozhodnutí 2002/584 obsahuje tyto záruky:
– lze-li trestný čin, na jehož základě byl vydán evropský zatýkací rozkaz, potrestat doživotním trestem odnětí svobody nebo doživotním ochranným opatřením spojeným s odnětím osobní svobody, může být výkon uvedeného zatýkacího rozkazu podmíněn tím, že právní systém vystavujícího členského státu umožňuje přezkoumat uložený trest nebo nařízené opatření na žádost nebo nejpozději po 20 letech, nebo udělit milost, o kterou může osoba požádat na základě práva nebo praxe vystavujícího členského státu, za účelem upuštění od výkonu tohoto trestu nebo opatření;
– je-li osoba, na kterou se vztahuje evropský zatýkací rozkaz za účelem trestního stíhání, státním příslušníkem vykonávajícího členského státu nebo zde má trvalé bydliště, může být předání podmíněno tím, že osoba bude po vyslechnutí vrácena do vykonávajícího členského státu, aby zde vykonala trest odnětí svobody nebo ochranné opatření spojené s odnětím osobní svobody uložené ve vystavujícím členském státě.
(69) Viz společný dokument EJS/Eurojustu „European Judicial Network and Eurojust – What can we do for you?“ („Evropská justiční síť a Eurojust – Co pro vás můžeme udělat“), který je k dispozici na internetových stránkách EJS i Eurojustu.
(70) V současnosti existují takové dvoustranné dohody mezi severskými zeměmi (Švédskem, Dánskem a Finskem) a mezi Slovenskem a Českou republikou.
(71) V této souvislosti viz dosud projednávaná věc C-314/18: žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podala Rechtbank Amsterdam (Nizozemsko) dne 8. května 2018, Openbaar Ministerie v. SF.
(72) V této souvislosti viz dosud projednávaná věc C-314/18: žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podala Rechtbank Amsterdam (Nizozemsko) dne 8. května 2018, Openbaar Ministerie v. SF.
(73) Rozsudek Soudního dvora ze dne 29. června 2017, Popławski, C-579/15, ECLI:EU:C:2017:503, bod 22.
(74) Rozsudek Soudního dvora ze dne 29. června 2017, Popławski, C-579/15, ECLI:EU:C:2017:503, bod 22.
(75) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/29/EU ze dne 25. října 2012, kterou se zavádí minimální pravidla pro práva, podporu a ochranu obětí trestného činu a kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2001/220/SVV (Úř. věst. L 315, 14.11.2012, s. 57).
(76) Rámcové rozhodnutí Rady 2008/947/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání na rozsudky a rozhodnutí o probaci za účelem dohledu nad probačními opatřeními a alternativními tresty (Úř. věst. L 337, 16.12.2008, s. 102).
PŘÍLOHA I
Rámcové rozhodnutí 2008/909/SVV, neoficiální úplné znění
České znění rámcového rozhodnutí
RÁMCOVÉ ROZHODNUTÍ RADY2008/909/SVV
ze dne 27. listopadu 2008
o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii
RADA EVROPSKÉ UNIE,
s ohledem na Smlouvu o Evropské unii, a zejména na čl. 31 odst. 1 písm. a) a čl. 34 odst. 2 písm. b) této smlouvy,
s ohledem na podnět Rakouské republiky, Finské republiky a Švédského království,
s ohledem na stanovisko Evropského parlamentu,
vzhledem k těmto důvodům:
(1) |
Evropská rada na zasedání v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999 schválila zásadu vzájemného uznávání, která by se měla stát základním kamenem justiční spolupráce v občanskoprávních i trestních věcech v Unii. |
(2) |
Dne 29. listopadu 2000 přijala Rada v souladu se závěry z Tampere program opatření k provádění zásady vzájemného uznávání rozhodnutí ve věcech trestních (1), ve kterém vyzvala k posouzení potřeby moderních mechanismů pro vzájemné uznávání pravomocných rozsudků zahrnujících zbavení osobní svobody (opatření 14) a k rozšíření uplatňování zásady předávání odsouzených osob na osoby, které mají bydliště v některém členském státě (opatření 16). |
(3) |
Haagský program: posílení svobody, bezpečnosti a práva v Evropské unii (2) vyžaduje od členských států, aby uvedený program opatření plnily, zvláště v oblasti výkonu pravomocných trestů odnětí svobody. |
(4) |
Všechny členské státy ratifikovaly Úmluvu Rady Evropy o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983. Podle uvedené úmluvy mohou být odsouzené osoby předány k výkonu zbývající části svého trestu pouze do státu, jehož jsou státními příslušníky, a to pouze se svým souhlasem a se souhlasem zúčastněných států. Dodatkový protokol k uvedené úmluvě ze dne 18. prosince 1997, který za určitých okolností umožňuje předání osoby bez jejího souhlasu, nebyl ratifikován všemi členskými státy. Ani jeden z těchto nástrojů neukládá základní povinnost převzít odsouzenou osobu k výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody. |
(5) |
Procesní práva v trestním řízení představují rozhodující prvek pro zajištění vzájemné důvěry mezi členskými státy v justiční spolupráci. Vztahy mezi členskými státy, charakterizované zvláštní vzájemnou důvěrou v právní systémy ostatních členských států, umožňují uznávání rozhodnutí, která byla přijata orgány vydávajícího státu, vykonávajícím státem. Měl by se proto zvážit další rozvoj spolupráce stanovené v nástrojích Rady Evropy týkajících se výkonu trestních rozsudků, zejména v případech, kdy byl vůči občanům Unie vynesen trestní rozsudek a byli odsouzeni k trestu odnětí svobody nebo k opatření spojenému se zbavením osobní svobody v jiném členském státě. Aniž je dotčena potřeba poskytnout odsouzené osobě odpovídající záruky, neměla by její účast v řízení již ve všech případech dominovat tím, že je vyžadován její souhlas s postoupením rozsudku jinému členskému státu za účelem jeho uznání a výkonu uloženého trestu. |
(6) |
Toto rámcové rozhodnutí by mělo být provedeno a uplatňováno způsobem, který umožňuje dodržení obecných pravidel rovnosti, spravedlnosti a přiměřenosti. |
(7) |
V čl. 4 odst. 1 písm. c) je obsaženo ustanovení založené na volném uvážení, které umožňuje postoupit rozsudek a osvědčení například členském státu státní příslušnosti odsouzené osoby v případech jiných než uvedených v odst. 1 písm. a) a b), nebo členskému státu, kde odsouzená osoba žije a nepřetržitě oprávněně pobývá po dobu nejméně pěti let a uchová si právo na trvalý pobyt v uvedeném členském státě. |
(8) |
V případech uvedených v čl. 4 odst. 1 písm. c) podléhá postoupení rozsudku a osvědčení vykonávajícímu státu konzultacím mezi příslušnými orgány vydávajícího a vykonávajícího státu a souhlasu příslušného orgánu vykonávajícího státu. Příslušné orgány by měly vzít v úvahu takové okolnosti jako například délku pobytu nebo jiné vazby na vykonávající stát. V případech, kdy by mohla být odsouzená osoba předána členskému státu nebo třetí zemi podle vnitrostátního práva či mezinárodních nástrojů, měly by příslušné orgány vydávajícího a vykonávajícího státu v rámci konzultací zvážit, zda výkon rozsudku ve vykonávajícím státě napomůže společenské rehabilitaci lépe než výkon ve třetí zemi. |
(9) |
Výkon trestu ve vykonávajícím státě by měl zvýšit možnost společenské rehabilitace odsouzené osoby. V souvislosti s ujištěním se o tom, že výkon trestu vykonávajícím státem poslouží účelu, jímž je usnadnění společenské rehabilitace odsouzené osoby, by měl příslušný orgán vydávajícího státu vzít v úvahu takové okolnosti jako například spojení dané osoby s vykonávajícím státem, skutečnost, zda jej považuje za místo, kde má rodinné, jazykové, kulturní, společenské nebo ekonomické a jiné vazby na vykonávající stát. |
(10) |
Stanovisko odsouzené osoby podle čl. 6 odst. 3 může posloužit zejména při uplatnění čl. 4 odst. 4. Výraz „zejména“ má zahrnovat rovněž případy, ve kterých by stanovisko odsouzené osoby uvádělo informace, které by mohly být významné ve vztahu k důvodům k odmítnutí uznání rozsudku a výkonu trestu. Ustanovení čl. 4 odst. 4 a čl. 6 odst. 3 nemohou být základem pro odmítnutí z důvodu společenské rehabilitace. |
(11) |
Polsko potřebuje ve srovnání s jinými členskými státy více času na řešení praktických a materiálních dopadů předávání polských občanů odsouzených v jiných členských státech, zejména vzhledem ke zvýšené mobilitě polských občanů v rámci Unie. Z tohoto důvodu je v čl. 6 odst. 5 stanovena dočasná odchylka omezeného rozsahu na dobu nejvýše pěti let. |
(12) |
Toto rámcové rozhodnutí by se rovněž mělo obdobně vztahovat na výkon trestů v případech podle čl. 4 odst. 6 a čl. 5 odst. 3 rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (3). To mimo jiné znamená, aniž je dotčeno uvedené rámcové rozhodnutí, že za účelem posouzení, zda má být osoba v případech podle čl. 4 odst. 6 uvedeného rámcového rozhodnutí předána nebo zda má být vykonán trest, by vykonávající stát mohl jako podmínku pro uznání rozsudku a výkon trestu ověřit existenci důvodů pro odmítnutí uznání a výkonu podle článku 9 tohoto rámcového rozhodnutí, včetně ověření oboustranné trestnosti, pokud vykonávající členský stát učinil prohlášení podle čl. 7 odst. 4 tohoto rámcového rozhodnutí. |
(13) |
Toto rámcové rozhodnutí ctí základní práva a zachovává zásady zakotvené v článku 6 Smlouvy o Evropské unii, které jsou vyjádřeny i v Listině základních práv Evropské unie, zejména v kapitole VI uvedené listiny. Nic v tomto rámcovém rozhodnutí by nemělo být vykládáno tak, že zakazuje odmítnout výkon rozhodnutí, jestliže na základě objektivních skutečností existují důvody domnívat se, že trest byl uložen za účelem potrestat určitou osobu z důvodu jejího pohlaví, rasy, náboženství, etnického původu, státní příslušnosti, jazyka, politického přesvědčení nebo sexuální orientace nebo že by této osobě mohla být z kterékoli z těchto příčin způsobena újma. |
(14) |
Toto rámcové rozhodnutí by nemělo bránit kterémukoli členskému státu v tom, aby uplatňoval své ústavní zásady týkající se práva na spravedlivý proces, svobody sdružování, svobody tisku a svobody projevu v jiných sdělovacích prostředcích. |
(15) |
Toto rámcové rozhodnutí by se mělo uplatňovat v souladu s právem občanů Unie svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, přiznaným článkem 18 Smlouvy o založení Evropského společenství. |
(16) |
Toto rámcové rozhodnutí by mělo být uplatňováno v souladu s použitelnými právními předpisy Společenství, zejména směrnicí Rady 2003/86/ES (4), směrnicí Rady 2003/109/ES (5) a směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES (6). |
(17) |
Odkazuje-li se v tomto rámcovém rozhodnutí na stát, kde odsouzená osoba „žije“, označuje se tím místo, s nímž je uvedená osoba svázána na základě obvyklého místa pobytu a takových okolností, jako jsou rodinné, sociální nebo profesní vazby. |
(18) |
V případě uplatnění čl. 5 odst. 1 by mělo být možné předat rozsudek nebo jeho ověřenou kopii a osvědčení příslušnému orgánu ve vykonávajícím státě jakýmkoli způsobem umožňujícím vyhotovení písemného záznamu, například e-mailem či faxem, za podmínek, jež vykonávajícímu státu umožňují přesvědčit se o jeho pravosti. |
(19) |
V případech uvedených v čl. 9 odst. 1 písm. k) by měl vykonávající stát zvážit možnost přeměny trestu před tím, než odmítne uznat a vykonat trest zahrnující jiné opatření než trest odnětí svobody. |
(20) |
Důvod pro odmítnutí stanovený v čl. 9 odst. 1 písm. k) lze použít rovněž v případech, kdy osoba nebyla uznána vinnou spácháním trestného činu, ačkoli příslušný orgán uplatnil v důsledku trestného činu jiné opatření spojené se zbavením osobní svobody než trest odnětí svobody. |
(21) |
Důvod pro odmítnutí spočívající v uplatnění zásady teritoriality by se měl použít pouze ve výjimečných případech a s ohledem na nejširší možnou spolupráci podle tohoto rámcového rozhodnutí při zohlednění jeho účelu. Jakékoli rozhodnutí použít tento důvod pro odmítnutí by mělo být založeno na analýze konkrétního případu a konzultacích mezi příslušnými orgány vydávajícího a vykonávajícího státu. |
(22) |
Lhůta uvedená v čl. 12 odst. 2 by měla být provedena členskými státy takovým způsobem, že obecně by rozhodnutí, včetně řízení o opravném prostředku, mělo být konečné do 90 dnů. |
(23) |
Podle čl. 18 odst. 1 se zásada speciality s výjimkami stanovenými v odstavci 2 uplatní pouze v případech, kdy došlo k předání osoby do vykonávajícího státu. Neměla by se proto použít v případech, kdy osoba do vykonávajícího státu předána nebyla, například v případech, kdy do vykonávajícího státu uprchla, |
PŘIJALA TOTO RÁMCOVÉ ROZHODNUTÍ:
KAPITOLA I
OBECNÁ USTANOVENÍ
Článek 1
Definice
Pro účely tohoto rámcového rozhodnutí se rozumí:
a) |
„rozsudkem“ pravomocné rozhodnutí nebo příkaz soudu vydávajícího státu ukládající trest fyzické osobě; |
b) |
„trestem“ trest odnětí svobody nebo opatření spojené se zbavením osobní svobody uložené na dobu určitou nebo neurčitou na základě trestního řízení jako důsledek trestného činu; |
c) |
„vydávajícím státem“ členský stát, ve kterém je rozsudek vynesen; |
d) |
„vykonávajícím státem“ členský stát, kterému je rozsudek postoupen za účelem jeho uznání a výkonu trestu. |
Článek 2
Určení příslušných orgánů
1. Každý členský stát uvědomí generální sekretariát Rady, který orgán nebo orgány jsou podle jeho vnitrostátního práva příslušné v souladu s tímto rámcovým rozhodnutím, je-li vydávajícím nebo vykonávajícím státem.
2. Generální sekretariát Rady zpřístupní obdržené informace všem členským státům a Komisi.
Článek 3
Účel a oblast působnosti
1. Účelem tohoto rámcového rozhodnutí je stanovení pravidel, podle nichž členský stát, s cílem usnadnit společenskou rehabilitaci odsouzené osoby, uznává rozsudky a provádí výkon trestů.
2. Toto rámcové rozhodnutí se použije, nachází-li se odsouzená osoba ve vydávajícím nebo vykonávajícím státě.
3. Toto rámcové rozhodnutí se vztahuje pouze na uznávání rozsudků a výkon trestů ve smyslu tohoto rámcového rozhodnutí. Skutečnost, že vedle trestu byla uložena peněžitá sankce nebo příkaz ke konfiskaci, které ještě nebyly uhrazeny, vymoženy nebo vykonány, nebrání postoupení rozsudku. Uznání a výkon peněžitých trestů a pokut a příkazů ke konfiskaci v jiném členském státě se řídí předpisy použitelnými mezi členskými státy, zejména rámcovým rozhodnutím Rady 2005/214/SVV ze dne 24. února 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut (7) a rámcovým rozhodnutím Rady 2006/783/SVV ze dne 6. října 2006 o uplatňování zásady vzájemného uznávání příkazů ke konfiskaci (8).
4. Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a zachovávat základní právní zásady zakotvené v článku 6 Smlouvy o Evropské unii.
KAPITOLA II
UZNÁVÁNÍ ROZSUDKŮ A VÝKON TRESTŮ
Článek 4
Kritéria pro postoupení rozsudku a osvědčení jinému členskému státu
1. Pokud se odsouzená osoba nachází ve vydávajícím nebo vykonávajícím státě a dala souhlas v těch případech, kdy je to podle článku 6 nutné, lze rozsudek a osvědčení, jehož jednotný formulář je obsažen v příloze I, postoupit jednomu z těchto členských států:
a) |
členskému státu státní příslušnosti odsouzené osoby, v němž tato osoba žije, nebo |
b) |
členskému státu státní příslušnosti, který není členským státem, v němž odsouzená osoba žije, ale do kterého bude vypovězena, jakmile bude propuštěna z výkonu trestu, na základě příkazu k vyhoštění nebo vypovězení obsaženého v rozsudku anebo v soudním či správním rozhodnutí nebo v jiném opatření přijatém v důsledku odsuzujícího rozsudku, nebo |
c) |
kterémukoli jinému členskému státu, než je členský stát uvedený v písmenu a) či b), jehož příslušný orgán souhlasí s tím, aby byly tomuto členskému státu rozsudek a osvědčení postoupeny. |
2. Rozsudek a osvědčení je možné postoupit, pokud se příslušný orgán vydávajícího státu přesvědčí, po případné konzultaci mezi příslušnými orgány vydávajícího a vykonávajícího státu, že výkon trestu ve vykonávajícím státě splní účel, jímž je usnadnění společenské rehabilitace odsouzené osoby.
3. Před postoupením rozsudku a osvědčení může příslušný orgán vydávajícího státu jakýmkoli vhodným způsobem konzultovat příslušný orgán vykonávajícího státu. Konzultace je povinná v případech podle odst. 1 písm. c). V takových případech příslušný orgán vykonávajícího státu okamžitě uvědomí vydávající stát o svém rozhodnutí ohledně souhlasu s postoupením rozsudku.
4. Během této konzultace může příslušný orgán vykonávajícího státu předložit příslušnému orgánu vydávajícího státu odůvodněné stanovisko uvádějící, že by výkon trestu ve vykonávajícím státě neposloužil účelu, jímž je usnadnění společenské rehabilitace odsouzené osoby a její úspěšné opětovné začlenění do společnosti.
Pokud žádná konzultace neproběhla, může být toto odůvodněné stanovisko předloženo neprodleně po postoupení rozsudku a osvědčení. Příslušný orgán vydávajícího státu zváží takové stanovisko a rozhodne, zda vezme osvědčení zpět.
5. Vykonávající stát může z vlastního podnětu požádat vydávající stát, aby mu postoupil rozsudek společně s osvědčením. Odsouzená osoba může rovněž požádat příslušné orgány vydávajícího nebo vykonávajícího státu, aby zahájily řízení o postoupení rozsudku a osvědčení podle tohoto rámcového rozhodnutí. Vydávající stát není povinen postoupit rozsudek společně s osvědčením na základě žádosti podané podle tohoto odstavce.
6. Při provedení tohoto rámcového rozhodnutí přijmou členské státy opatření, která zejména zohlední účel, jímž je usnadnění společenské rehabilitace odsouzené osoby, a která budou základem pro rozhodování jejich příslušných orgánů o souhlasu s postoupením rozsudku a osvědčení v případech podle odst. 1 písm. c).
7. Každý členský stát může při přijetí tohoto rámcového rozhodnutí nebo později oznámit generálnímu sekretariátu Rady, že ve vztahu k jiným členským státům, které učinily stejné oznámení, není pro postoupení rozsudku a osvědčení jeho předchozí souhlas podle odst. 1 písm. c) vyžadován,
a) |
pokud odsouzená osoba žije a nejméně pět let nepřetržitě oprávněně pobývá a uchová si právo na trvalý pobyt v tomto státě nebo |
b) |
pokud je odsouzená osoba státním příslušníkem vykonávajícího státu v případech jiných než stanovených v odst. 1 písm. a) a b). |
V případech uvedených v písmenu a) se právem na trvalý pobyt rozumí, že dotyčná osoba:
— |
má právo trvalého pobytu v příslušném členském státě v souladu s vnitrostátním právem provádějícím právní předpisy Společenství přijaté na základě článků 18, 40, 44 a 52 Smlouvy o založení Evropského společenství, nebo |
— |
je držitelem platného povolení k trvalému nebo dlouhodobému pobytu pro příslušný členský stát v souladu s vnitrostátním právem provádějícím právní předpisy Společenství přijaté na základě článku 63 Smlouvy o založení Evropského společenství, pokud jde o členské státy, na které se tyto právní předpisy Společenství vztahují, nebo v souladu s vnitrostátním právem, pokud jde o členské státy, na které se tyto právní předpisy Společenství nevztahují. |
Článek 5
Postoupení rozsudku a osvědčení
1. Rozsudek nebo jeho ověřenou kopii společně s osvědčením předává příslušný orgán vydávajícího státu přímo příslušnému orgánu vykonávajícího státu jakýmkoli způsobem umožňujícím vyhotovení písemného záznamu a zajišťujícím, že vykonávající stát se může přesvědčit o jeho pravosti. Originál rozsudku nebo jeho ověřená kopie a originál osvědčení se na požádání zašlou vykonávajícímu státu. Veškerý úřední styk rovněž probíhá přímo mezi uvedenými příslušnými orgány.
2. Osvědčení podepisuje a správnost jeho obsahu potvrzuje příslušný orgán vydávajícího státu.
3. Vydávající stát postoupí rozsudek společně s osvědčením vždy jen jednomu vykonávajícímu státu.
4. Není-li příslušný orgán vykonávajícího státu příslušnému orgánu vydávajícího státu znám, provede příslušný orgán vydávajícího státu veškerá nezbytná šetření, včetně šetření prostřednictvím kontaktních míst Evropské justiční sítě vytvořené společnou akcí Rady 98/428/SVV (9), aby tuto informaci od vykonávajícího státu získal.
5. Nemá-li orgán vykonávajícího státu, který obdrží rozsudek společně s osvědčením, pravomoc jej uznat a přijmout nezbytná opatření pro jeho výkon, postoupí rozsudek společně s osvědčením z moci úřední příslušnému orgánu vykonávajícího státu a uvědomí o tom příslušný orgán vydávajícího státu.
Článek 6
Stanovisko a vyrozumění odsouzené osoby
1. Aniž je dotčen odstavec 2, rozsudek společně s osvědčením lze postoupit vykonávajícímu státu pro účely jeho uznání a výkonu trestu pouze se souhlasem odsouzené osoby v souladu s právem vydávajícího státu.
2. Souhlas odsouzené osoby se nevyžaduje v případech, kdy se rozsudek společně s osvědčením postupuje:
a) |
členskému státu státní příslušnosti odsouzené osoby, ve kterém tato osoba žije; |
b) |
členskému státu, do kterého bude odsouzená osoba vypovězena, jakmile bude propuštěna z výkonu trestu, na základě příkazu k vyhoštění nebo vypovězení obsaženém v rozsudku anebo v soudním či správním rozhodnutí nebo v jiném opatření přijatém v důsledku odsuzujícího rozsudku; |
c) |
členskému státu, do kterého odsouzená osoba uprchla nebo se jiným způsobem navrátila z důvodu trestního řízení vedeného proti ní ve vydávajícím státě nebo v důsledku odsouzení ve vydávajícím státě. |
3. Ve všech případech, kdy se odsouzená osoba ještě nachází ve vydávajícím státě, jí musí být umožněno vyjádřit své stanovisko ústně nebo písemně. Pokud to vzhledem k věku odsouzené osoby nebo jejímu fyzickému či psychickému stavu vydávající stát považuje za nutné, přizná tuto možnost zákonnému zástupci této osoby.
Stanovisko odsouzené osoby se vezme v úvahu při rozhodování o postoupení rozsudku společně s osvědčením. Pokud odsouzená osoba využila možnosti podle tohoto odstavce, je její stanovisko předáno vykonávajícímu státu, zejména pro účely čl. 4 odst. 4. Pokud odsouzená osoba vyjádřila své stanovisko ústně, zajistí vydávající stát, aby byl písemný záznam takového prohlášení k dispozici vykonávajícímu státu.
4. Příslušný orgán vydávajícího státu vyrozumí odsouzenou osobu v jazyce, kterému tato osoba rozumí, že se rozhodl postoupit rozsudek společně s osvědčením; k vyrozumění použije jednotný formulář obsažený v příloze II. Nachází-li se odsouzená osoba v době vydání uvedeného rozhodnutí ve vykonávajícím státě, zašle se tento formulář vykonávajícímu státu, který ji patřičně vyrozumí.
5. Ustanovení odst. 2 písm. a) se nepoužije ve vztahu k Polsku jako vydávajícímu nebo vykonávajícímu státu v případech, kdy je rozsudek vynesen před uplynutím pěti let od 5. prosince 2011. Polsko může kdykoli oznámit generálnímu sekretariátu Rady, že této odchylky již nebude nadále využívat.
Článek 7
Oboustranná trestnost
1. Jestliže za následující trestné činy, jak jsou vymezeny právem vydávajícího státu, lze ve vydávajícím státě uložit trest odnětí svobody nebo opatření spojené se zbavením osobní svobody s horní hranicí sazby v délce nejméně tři roky, rozsudek se uzná a uložený trest vykoná podle podmínek tohoto rámcového rozhodnutí a bez ověření oboustranné trestnosti:
— |
účast na zločinném spolčení, |
— |
terorismus, |
— |
obchod s lidmi, |
— |
pohlavní vykořisťování dětí a dětská pornografie, |
— |
nedovolený obchod s omamnými a psychotropními látkami, |
— |
nedovolený obchod se zbraněmi, střelivem a výbušninami, |
— |
korupce, |
— |
podvody, včetně podvodů postihujících finanční zájmy Evropských společenství ve smyslu Úmluvy ze dne 26. července 1995 o ochraně finančních zájmů Evropských společenství (10), |
— |
legalizace výnosů z trestné činnosti, |
— |
padělání peněz, včetně eura, |
— |
počítačová trestná činnost, |
— |
trestná činnost proti životnímu prostředí, včetně nedovoleného obchodu s ohroženými druhy živočichů a ohroženými druhy a odrůdami rostlin, |
— |
napomáhání při nedovoleném překročení státní hranice a při nedovoleném pobytu, |
— |
vražda, těžká újma na zdraví, |
— |
nedovolený obchod s lidskými orgány a tkáněmi, |
— |
únos, omezování osobní svobody a braní rukojmí, |
— |
rasismus a xenofobie, |
— |
organizovaná nebo ozbrojená loupež, |
— |
nedovolený obchod s kulturními statky, včetně starožitností a uměleckých děl, |
— |
podvodná jednání, |
— |
vydírání a vymáhání peněz za ochranu, |
— |
padělání a pirátství výrobků, |
— |
padělání veřejných listin a obchod s veřejnými listinami, |
— |
padělání platebních prostředků, |
— |
nedovolený obchod s hormonálními látkami a jinými prostředky na podporu růstu, |
— |
nedovolený obchod s jadernými nebo radioaktivními materiály, |
— |
obchod s odcizenými vozidly, |
— |
znásilnění, |
— |
žhářství, |
— |
trestné činy, jejichž stíhání a trestání je v pravomoci Mezinárodního trestního soudu, |
— |
únos letadla nebo plavidla, |
— |
sabotáž. |
2. Rada může kdykoli po konzultaci s Evropským parlamentem na základě podmínek stanovených v čl. 39 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii jednomyslně rozhodnout o přidání dalších kategorií trestných činů na seznam uvedený v odstavci 1 tohoto článku. Rada přezkoumá s přihlédnutím ke zprávě, která jí bude předložena podle čl. 29 odst. 5 tohoto rámcového rozhodnutí, zda by měl být tento seznam rozšířen nebo pozměněn.
3. U jiných trestných činů, než na které se vztahuje odstavec 1, může vykonávající stát podmínit uznání rozsudku a výkon trestu tím, že se rozsudek týká činů, které jsou rovněž trestnými činy podle práva vykonávajícího státu, nezávisle na znacích skutkové podstaty nebo na popisu trestného činu.
4. Každý členský stát může při přijetí tohoto rámcového rozhodnutí nebo později uvést v prohlášení, které oznámí generálnímu sekretariátu Rady, že nebude uplatňovat odstavec 1. Tato prohlášení lze kdykoli odvolat. Tato prohlášení nebo jejich stažení se zveřejní v Úředním věstníku Evropské unie.
Článek 8
Uznání rozsudku a výkon trestu
1. Příslušný orgán vykonávajícího státu uzná rozsudek postoupený v souladu s článkem 4 a postupem podle článku 5 a neprodleně přijme veškerá opatření nezbytná pro výkon trestu, nerozhodne-li se uplatnit některý z důvodů pro odmítnutí uznání nebo výkonu stanovených v článku 9.
2. Je-li délka trestu neslučitelná s právem vykonávajícího státu, může příslušný orgán vykonávajícího státu rozhodnout o přeměně trestu, pouze pokud uvedený trest překračuje horní hranici trestu stanovenou za obdobné trestné činy jeho vnitrostátním právem. Přeměněný trest nesmí být nižší než horní hranice trestu stanoveného za obdobné trestné činy právem vykonávajícího státu.
3. Je-li druh dotyčného trestu neslučitelný s právem vykonávajícího státu, může jej příslušný orgán vykonávajícího státu přeměnit na trest nebo opatření stanovené pro obdobné trestné činy v jeho vlastním právu. Takový trest nebo opatření musí co nejvíce odpovídat trestu uloženému ve vydávajícím státě, a trest proto nelze přeměnit na peněžitý trest.
4. Přeměněný trest nezhorší trest uložený ve vydávajícím státě co do druhu nebo délky.
Článek 9
Důvody k odmítnutí uznání a výkonu
1. Příslušný orgán vykonávajícího státu může odmítnout uznání rozsudku a výkon trestu, pokud:
a) |
osvědčení uvedené v článku 4 není úplné nebo zjevně neodpovídá rozsudku a nebylo doplněno nebo opraveno v přiměřené lhůtě stanovené příslušným orgánem vykonávajícího státu; |
b) |
nejsou splněna kritéria stanovená v čl. 4 odst. 1; |
c) |
by byl výkon trestu v rozporu se zásadou překážky věci pravomocně rozhodnuté; |
d) |
se rozsudek v případě uvedeném v čl. 7 odst. 3, a učinil-li vykonávající stát prohlášení podle čl. 7 odst. 4, v případě uvedeném v čl. 7 odst. 1 týká činu, který by podle práva vykonávajícího státu nebyl trestným činem. Pokud se však rozsudek týká daňových, celních a devizových věcí, nesmí být jeho výkon odmítnut z toho důvodu, že právo vykonávajícího státu neukládá stejný druh daně nebo poplatku nebo neobsahuje stejná daňová, celní a devizová ustanovení jako právo vydávajícího státu; |
e) |
je výkon trestu podle práva vykonávajícího státu promlčen; |
f) |
právo vykonávajícího státu stanoví imunitu, která znemožňuje výkon trestu; |
g) |
byl trest uložen osobě, která podle práva vykonávajícího státu dosud nemohla být z důvodu svého věku trestně odpovědná za čin, pro nějž byl rozsudek vynesen; |
h) |
v okamžiku, kdy příslušný orgán vykonávajícího státu obdržel rozsudek, zbývalo do konce výkonu trestu méně než šest měsíců; |
i) |
podle osvědčení uvedeného v článku 4 se dotyčná osoba nezúčastnila osobně soudního jednání, ve kterém bylo vydáno dané rozhodnutí, pokud ovšem osvědčení neuvádí, že tato osoba v souladu s dalšími procesními požadavky vymezenými vnitrostátním právem vydávajícího státu:
|
j) |
vykonávající stát před přijetím rozhodnutí v souladu s čl. 12 odst. 1 podá žádost v souladu s čl. 18 odst. 3 a vydávající stát nedá v souladu s čl. 18 odst. 2 písm. g) souhlas s tím, aby byla dotčená osoba stíhána, odsouzena nebo jinak zbavena osobní svobody ve vykonávajícím státě za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána, a kterého se dopustila před svým předáním; |
k) |
uložený trest zahrnuje opatření psychiatrické či zdravotní péče nebo jiné opatření spojené se zbavením osobní svobody, které, aniž je dotčen čl. 8 odst. 3, nemůže být vykonáno vykonávajícím státem s ohledem na jeho právní řád či zdravotnický systém; |
l) |
se rozsudek týká trestného činu, který je podle práva vykonávajícího státu považován za čin, který byl spáchán zcela nebo z větší či podstatné části na jeho území nebo na místě rovnocenném jeho území. |
2. Jakékoliv rozhodnutí podle odst. 1 písm. l) týkající se trestného činu, který byl zčásti spáchán na území vykonávajícího státu nebo na místě rovnocenném jeho území, přijme příslušný orgán vykonávajícího státu za výjimečných okolností a na základě individuálního posouzení případu, přičemž zohlední zvláštní okolnosti případu a zejména otázku, zda se větší či podstatná část předmětného jednání nebo opomenutí uskutečnila ve vydávajícím státě.
3. Než příslušný orgán vykonávajícího státu rozhodne o odmítnutí uznání rozsudku a výkonu trestu, konzultuje v případech uvedených v odst. 1 písm. a), b), c), i), k) a l) vhodným způsobem příslušný orgán vydávajícího státu a v případě potřeby ho požádá o neprodlené poskytnutí dalších nezbytných dodatkových informací.
Článek 10
Částečné uznání a výkon
1. Pokud by mohl příslušný orgán vykonávajícího státu rozhodnout o částečném uznání rozsudku nebo výkonu trestu, může předtím, než rozhodne o odmítnutí rozsudku a výkonu celého trestu, konzultovat příslušný orgán vydávajícího státu za účelem dosažení dohody podle odstavce 2.
2. Příslušné orgány vydávajícího a vykonávajícího státu se mohou v jednotlivých případech dohodnout na částečném uznání rozsudku a výkonu trestu v souladu s podmínkami, které stanoví, pokud takové uznání a výkon nezpůsobí prodloužení trestu. Pokud k takové dohodě nedojde, musí být osvědčení vzato zpět.
Článek 11
Odklad uznání rozsudku
Uznání rozsudku lze ve vykonávajícím státě odložit v případě, že osvědčení uvedené v článku 4 není úplné nebo zjevně neodpovídá rozsudku, a to do doby, než bude v přiměřené lhůtě stanovené vykonávajícím státem doplněno nebo opraveno.
Článek 12
Rozhodnutí o výkonu trestu a lhůty
1. Příslušný orgán vykonávajícího státu co nejrychleji rozhodne o uznání rozsudku a výkonu trestu a vyrozumí o tom vydávající stát, včetně informací o jakémkoli rozhodnutí o přeměně trestu v souladu s čl. 8 odst. 2 a 3.
2. Pokud není dán důvod k odkladu podle článku 11 nebo čl. 23 odst. 3, musí být rozhodnutí o uznání rozsudku a výkonu trestu konečné do 90 dnů od obdržení rozsudku a osvědčení.
3. Pokud příslušný orgán vykonávajícího státu ve výjimečných případech nemůže dodržet lhůtu stanovenou v odstavci 2, neprodleně o tom uvědomí jakýmkoli způsobem příslušný orgán vydávajícího státu s uvedením důvodů prodlení a odhadované doby, která bude zapotřebí k přijetí konečného rozhodnutí.
Článek 13
Zpětvzetí osvědčení
Dokud nebyl ve vykonávajícím státě zahájen výkon trestu, může vydávající stát vzít od tohoto státu rozsudek a osvědčení zpět, přičemž uvede důvody, které ho k tomu vedly. Po zpětvzetí osvědčení již vykonávající stát trest nevykoná.
Článek 14
Předběžné zatčení
Pokud se odsouzená osoba nalézá ve vykonávajícím státě, může vykonávající stát na žádost vydávajícího státu před obdržením rozsudku a osvědčení nebo před rozhodnutím o uznání rozsudku a výkonu trestu zatknout odsouzenou osobu nebo přijmout jakékoli jiné opatření, aby zajistil, že odsouzená osoba zůstane na jeho území až do rozhodnutí o uznání rozsudku a výkonu trestu. Doba strávená ve vazbě podle tohoto ustanovení nesmí vést k prodloužení trestu.
Článek 15
Předávání odsouzených osob
1. Jestliže se odsouzená osoba nachází ve vydávajícím státě, musí být předána do vykonávajícího státu v den, na kterém se příslušné orgány vydávajícího a vykonávajícího státu dohodnou, a nejpozději 30 dní po vydání konečného rozhodnutí vykonávajícího státu o uznání rozsudku a výkonu trestu.
2. Jestliže předání odsouzené osoby ve lhůtě stanovené v odstavci 1 brání nepředvídané okolnosti, příslušné orgány vydávajícího a vykonávajícího státu se neprodleně vzájemně kontaktují. Předání se uskuteční, jakmile tyto okolnosti pominou. Příslušný orgán vydávajícího státu o tom neprodleně uvědomí příslušný orgán vykonávajícího státu a dohodnou se na novém datu předání. V tomto případě se předání uskuteční do deseti dnů od takto sjednaného data.
Článek 16
Průvoz
1. Každý členský stát povolí v souladu se svým právem průvoz odsouzené osoby přes své území k předání do vykonávajícího státu, pokud mu byla společně se žádostí o povolení průvozu zaslána vydávajícím státem kopie osvědčení uvedeného v článku 4. Žádost o povolení průvozu a osvědčení lze zasílat jakýmkoli způsobem umožňujícím vyhotovení písemného záznamu. Na žádost členského státu, který byl dožádán o povolení průvozu, mu vydávající stát poskytne překlad osvědčení do jednoho z jazyků, jež se uvedou ve zmíněné žádosti a které členský stát, který byl dožádán o povolení průvozu, přijímá.
2. Po obdržení žádosti o povolení průvozu uvědomí členský stát, který byl dožádán o povolení průvozu, vydávající stát, pokud nemůže zaručit, že odsouzená osoba nebude na jeho území stíhána nebo, s výhradou odstavce 1, zadržena nebo jiným způsobem omezena na svobodě pro trestný čin spáchaný před opuštěním území vydávajícího státu nebo pro trest uložený před opuštěním tohoto území. V tomto případě může vydávající stát vzít svou žádost zpět.
3. Členský stát, který byl dožádán o povolení průvozu, oznámí stejným postupem své rozhodnutí, které přijme přednostně do jednoho týdne ode dne, kdy žádost obdržel. Rozhodnutí může být odloženo, dokud není členskému státu, který byl dožádán o povolení průvozu, doručen překlad, je-li podle odstavce 1 vyžadován.
4. Členský stát, který byl dožádán o povolení průvozu, může odsouzenou osobu zbavit osobní svobody pouze po dobu nezbytnou k průvozu přes jeho území.
5. Žádost o povolení průvozu není nutná, jedná-li se o leteckou přepravu bez plánovaného mezipřistání. Dojde-li však k neplánovanému přistání, poskytne vydávající stát informace uvedené v odstavci 1 do 72 hodin.
Článek 17
Právo rozhodné pro výkon
1. Výkon trestu se řídí právem vykonávajícího státu. Pouze orgány vykonávajícího státu jsou příslušné rozhodovat s výhradou odstavců 2 a 3 o postupech pro výkon trestu a stanovit veškerá s tím související opatření, včetně důvodů pro předčasné nebo podmíněné propuštění.
2. Příslušný orgán vykonávajícího státu započítá celou dobu zbavení osobní svobody, která již byla vykonána v souvislosti s trestem, pro který byl rozsudek vynesen, do celkové doby zbavení osobní svobody, která má být vykonána.
3. Příslušný orgán vykonávajícího státu informuje na žádost příslušný orgán vydávajícího státu o platných pravidlech pro možné předčasné nebo podmíněné propuštění. Vydávající stát může souhlasit s použitím takových pravidel nebo může vzít osvědčení zpět.
4. Členské státy mohou stanovit, že jakékoli rozhodnutí o předčasném nebo podmíněném propuštění může rovněž zohlednit pravidla vnitrostátního práva uvedená vydávajícím státem, podle kterých má osoba po určité době nárok na předčasné nebo podmíněné propuštění.
Článek 18
Zásada speciality
1. Osobu, která byla předána do vykonávajícího státu na základě tohoto rámcového rozhodnutí, nelze stíhat, odsoudit ani jinak zbavit osobní svobody za jiný trestný čin, než kvůli kterému byla předána a kterého se dopustila před svým předáním.
2. Odstavec 1 se nepoužije v těchto případech:
a) |
pokud osoba neopustila území vykonávajícího státu ve lhůtě 45 dnů od svého konečného propuštění, i když k tomu měla příležitost, nebo vrátila-li se na toto území poté, co je opustila; |
b) |
pokud trestný čin nelze potrestat trestem odnětí svobody ani ochranným opatřením spojeným se zbavením osobní svobody; |
c) |
pokud trestní řízení nevede k uplatnění opatření omezujícího osobní svobodu; |
d) |
pokud by odsouzené osobě mohl být uložen trest nebo opatření, které není spojené se zbavením osobní svobody, zejména peněžitý trest nebo opatření namísto takového trestu, i když tento trest nebo opatření mohou vést k omezení její osobní svobody; |
e) |
pokud odsouzená osoba souhlasila s předáním; |
f) |
pokud se odsouzená osoba po svém předání výslovně vzdala práva na uplatnění zásady speciality, pokud jde o určité trestné činy spáchané před jejím předáním. Prohlášení o vzdání se tohoto práva musí být učiněno před příslušnými justičními orgány vykonávajícího státu a zaznamenáno do protokolu v souladu s vnitrostátním právem tohoto státu. Uvedené prohlášení musí být vyjádřeno takovým způsobem, aby bylo zřejmé, že je tato osoba učinila dobrovolně a s plným vědomím důsledků. Za tímto účelem má tato osoba právo na právního zástupce; |
g) |
v jiných případech než uvedených v písmenech a) až f), jestliže vydávající stát dá souhlas v souladu s odstavcem 3. |
3. Žádost o souhlas se podává příslušnému orgánu vydávajícího státu společně s údaji uvedenými v čl. 8 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 a s překladem podle čl. 8 odst. 2 uvedeného rozhodnutí. Souhlas se udělí, pokud existuje povinnost předání osoby podle uvedeného rámcového rozhodnutí. Rozhodnutí musí být přijato do 30 dnů od obdržení žádosti. V případech uvedených v článku 5 uvedeného rámcového rozhodnutí musí vykonávající stát poskytnout stanovené záruky.
Článek 19
Amnestie, milost, přezkum rozsudku
1. Amnestii nebo milost může udělit vydávající i vykonávající stát.
2. Pouze vydávající stát může rozhodnout o žádosti o přezkum rozsudku, jímž se ukládá trest, který se má vykonat podle tohoto rámcového rozhodnutí.
Článek 20
Informace poskytované vydávajícím státem
1. Příslušný orgán vydávajícího státu neprodleně uvědomí příslušný orgán vykonávajícího státu o každém rozhodnutí nebo opatření, v jehož důsledku přestává být trest vykonatelný ihned anebo po určitou dobu.
2. Příslušný orgán vykonávajícího stát ukončí výkon trestu, jakmile jej o rozhodnutí nebo opatření uvedeném v odstavci 1 příslušný orgán vydávajícího státu uvědomí.
Článek 21
Informace poskytované vykonávajícím státem
Příslušný orgán vykonávajícího státu uvědomí bez odkladu jakýmkoli způsobem umožňujícím vyhotovení písemného záznamu příslušný orgán vydávajícího státu:
a) |
o postoupení rozsudku a osvědčení příslušnému orgánu odpovědnému za jeho výkon podle čl. 5 odst. 5; |
b) |
o skutečnosti, že v praxi není možné trest vykonat, protože po postoupení rozsudku a osvědčení vykonávajícímu státu nelze odsouzenou osobu na území vykonávajícího státu nalézt; v tomto případě nemá vykonávající stát povinnost výkon trestu provést; |
c) |
o konečném rozhodnutí o uznání rozsudku a výkonu trestu a o datu tohoto rozhodnutí; |
d) |
o každém rozhodnutí o odmítnutí uznání rozsudku a výkonu trestu podle článku 9 společně s odůvodněním takového rozhodnutí; |
e) |
o každém rozhodnutí o přeměně trestu podle čl. 8 odst. 2 nebo 3 společně s odůvodněním takového rozhodnutí; |
f) |
o každém rozhodnutí neprovést výkon trestu z důvodů uvedených v čl. 19 odst. 1 společně s odůvodněním takového rozhodnutí; |
g) |
o počátku a konci doby podmíněného propuštění, je-li tak uvedeno v osvědčení vydávajícího státu; |
h) |
o útěku odsouzené osoby z výkonu trestu; |
i) |
o výkonu trestu neprodleně po jeho ukončení. |
Článek 22
Důsledky předání odsouzené osoby
1. S výhradou odstavce 2 nesmí vydávající stát v provádění výkonu trestu pokračovat, jakmile se začne s jeho výkonem ve vykonávajícím státě.
2. Právo na provedení výkonu trestu přechází zpět na vydávající stát poté, co jej vykonávající stát uvědomí o částečném nevykonání trestu podle čl. 21 písm. h).
Článek 23
Jazyky
1. Osvědčení musí být přeloženo do úředního jazyka nebo do jednoho z úředních jazyků vykonávajícího státu. Každý členský stát může při přijetí tohoto rámcového rozhodnutí nebo později uvést v prohlášení, které bude uloženo v generálním sekretariátu Rady, že bude přijímat překlad do jednoho či více dalších úředních jazyků orgánů Evropské unie.
2. S výhradou odstavce 3 se nevyžaduje žádný překlad rozsudku.
3. Každý členský stát může při přijetí tohoto rámcového rozhodnutí nebo později uvést v prohlášení, které bude uloženo u generálního sekretariátu Rady, že může, jako vykonávající stát, bezodkladně po obdržení rozsudku a osvědčení požádat, pokud shledává obsah osvědčení nedostatečným pro rozhodnutí o výkonu trestu, aby byl rozsudek nebo jeho podstatné části doplněn překladem do úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků vykonávajícího státu anebo do jednoho či více jiných úředních jazyků orgánů Evropské unie. Taková žádost je učiněna po konzultaci, je-li to nezbytné, mezi příslušnými orgány vydávajícího a vykonávajícího státu za účelem označení podstatných částí rozsudků, které mají být přeloženy.
Rozhodnutí o uznání rozsudku a výkonu trestu může být odloženo do doby, než vydávající stát předá překlad vykonávajícímu státu nebo než je překlad pořízen, rozhodne-li se vykonávající stát přeložit rozsudek na vlastní náklady.
Článek 24
Náklady
Náklady vyplývající z uplatňování tohoto rámcového rozhodnutí, s výjimkou nákladů na předání odsouzené osoby do vykonávajícího státu a nákladů vzniklých výlučně na výsostném území vydávajícího státu, nese vykonávající stát.
Článek 25
Výkon trestů v návaznosti na evropský zatýkací rozkaz
Aniž je dotčeno rámcové rozhodnutí 2002/584, použijí se ustanovení tohoto rámcového rozhodnutí, jsou-li slučitelná s uvedeným rámcovým rozhodnutím, obdobně na výkon trestů v případech, kdy se členský stát zavázal provést výkon trestu v případech podle čl. 4 odst. 6 uvedeného rámcového rozhodnutí, nebo v případech, kdy podle čl. 5 odst. 3 uvedeného rámcového rozhodnutí podmínil předání tím, že daná osoba bude vrácena k výkonu trestu do dotyčného členského státu, aby se vyloučila její beztrestnost.
KAPITOLA III
ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ
Článek 26
Vztah k jiným dohodám a ujednáním
1. Aniž je dotčeno jejich uplatňování mezi členskými státy a třetími státy a jejich přechodné uplatňování podle článku 28, nahrazuje toto rámcové rozhodnutí ode dne 5. prosince 2011 odpovídající ustanovení následujících úmluv platná pro vztahy mezi členskými státy:
— |
Evropskou úmluvu o předávání odsouzených osob ze dne 21. března 1983 a dodatkový protokol k ní ze dne 18. prosince 1997, |
— |
Evropskou úmluvu o mezinárodní platnosti trestních rozsudků ze dne 28. května 1970, |
— |
hlavu III kapitolu 5 Úmluvy ze dne 19. června 1990 k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích, |
— |
Úmluvu mezi členskými státy Evropských společenství o výkonu cizích trestních rozsudků ze dne 13. listopadu 1991. |
2. Členské státy mohou nadále uplatňovat dvoustranné nebo mnohostranné dohody nebo ujednání platné po 27. listopadu 2008, pokud tyto dohody nebo ujednání umožňují prohloubit nebo rozšířit cíle tohoto rámcového rozhodnutí a pomáhají dále zjednodušit nebo usnadnit postupy pro výkon trestů.
3. Členské státy mohou po 5. prosinci 2008 uzavírat dvoustranné nebo mnohostranné dohody nebo ujednání, pokud tyto dohody nebo ujednání umožňují prohloubit nebo rozšířit ustanovení tohoto rámcového rozhodnutí a pomáhají dále zjednodušit nebo usnadnit postupy pro výkon trestů.
4. Do 5. března 2009 oznámí členské státy Radě a Komisi stávající dohody a ujednání uvedené v odstavci 2, které si přejí nadále uplatňovat. Členské státy rovněž oznámí Radě a Komisi veškeré nové dohody nebo ujednání uvedené v odstavci 3 do tří měsíců od jejich podpisu.
Článek 27
Územní působnost
Toto rámcové rozhodnutí se vztahuje na Gibraltar.
Článek 28
Přechodná ustanovení
1. Žádosti obdržené před 5. prosincem 2011 se i nadále řídí stávajícími právními předpisy o předávání odsouzených osob. Žádosti obdržené po tomto datu se řídí předpisy, které přijmou členské státy k provedení tohoto rámcového rozhodnutí.
2. Členský stát však může při přijetí tohoto rámcového rozhodnutí učinit prohlášení, že v případech, kdy bylo vydáno konečné rozhodnutí přede dnem, který stanoví, použije jako vydávající či vykonávající stát nadále stávající právní předpisy o předávání odsouzených osob platné před 5. prosincem 2011. Pokud je učiněno takové prohlášení, použijí se uvedené předpisy v daných případech ve vztahu ke všem ostatním členským státům bez ohledu na to, zda tyto státy učinily stejné prohlášení. Dotyčné datum nesmí být pozdější než 5. prosinec 2011. Uvedené prohlášení se zveřejní v Úředním věstníku Evropské unie. Lze je kdykoli odvolat.
Článek 29
Provedení
1. Členské státy přijmou opatření nezbytná pro dosažení souladu s tímto rámcovým rozhodnutím do 5. prosince 2011.
2. Členské státy sdělí generálnímu sekretariátu Rady a Komisi znění předpisů, kterými ve svém vnitrostátním právu provádějí povinnosti, jež pro ně vyplývají z tohoto rámcového rozhodnutí. Na základě zprávy vypracované s pomocí těchto údajů Komisí posoudí Rada do 5. prosince 2012, do jaké míry dosáhly členské státy souladu s tímto rámcovým rozhodnutím.
3. Generální sekretariát Rady oznámí členským státům a Komisi oznámení nebo prohlášení učiněná podle čl. 4 odst. 7 a čl. 23 odst. 1 nebo 3.
4. Aniž je dotčen čl. 35 odst. 7 Smlouvy o Evropské unii, členský stát, který měl opakované obtíže při uplatňování článku 25 tohoto rámcového rozhodnutí, jež nebyly vyřešeny prostřednictvím dvoustranných konzultací, o nich uvědomí Radu a Komisi. Komise na základě těchto informací a jakýchkoli jiných jí dostupných informací vypracuje zprávu společně s podněty, které bude považovat za vhodné, k vyřešení těchto obtíží.
5. Do 5. prosince 2013 vypracuje Komise na základě obdržených informací zprávu společně s podněty, které bude považovat za vhodné. Rada na základě jakékoli zprávy a podnětu Komise přezkoumá zejména článek 25 s ohledem na to, zda má být nahrazen konkrétnějšími ustanoveními.
Článek 30
Vstup v platnost
Toto rámcové rozhodnutí vstupuje v platnost dnem vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.
(1) Úř. věst. C 12, 15.1.2001, s. 10.
(2) Úř. věst. C 53, 3.3.2005, s. 1.
(3) Úř. věst. L 190, 18.7.2002, s. 1.
(4) Úř. věst. L 251, 3.10.2003, s. 12.
(5) Úř. věst. L 16, 23.1.2004, s. 44.
(6) Úř. věst. L 158, 30.4.2004, s. 77.
(7) Úř. věst. L 76, 22.3.2005, s. 16.
(8) Úř. věst. L 328, 24.11.2006, s. 59.
PŘÍLOHA II
Předávací osvědčení
OSVĚDČENÍ
uvedené v článku 4 rámcového rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii (1)
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
|
(1) Toto osvědčení musí být vyhotoveno v jednom z úředních jazyků vykonávajícího státu nebo v jiném jazyce, který je pro tento stát přijatelný, nebo musí být do takových jazyků přeloženo.
(2) Zde prosím uveďte datum, ke kterému by byl trest zcela vykonán (bez ohledu na možnosti jakéhokoli předčasného nebo podmínečného propuštění), pokud by osoba měla zůstat ve vydávajícím státě.
(3) Příslušný orgán vydávajícího státu musí připojit všechny rozsudky týkající se dané věci, které jsou nezbytné pro obdržení veškerých informací ohledně pravomocného trestu, jenž má být vykonán. Může být rovněž připojen jakýkoli překlad rozsudku (rozsudků), který je k dispozici.
PŘÍLOHA III
Oznámení odsouzené osobě
Tímto se Vám oznamuje rozhodnutí … (příslušného orgánu vydávajícího státu) o postoupení rozsudku … (příslušného soudu vydávajícího státu) ze dne … (datum vynesení rozsudku) … (spisová značka, je-li k dispozici) … (vykonávajícímu státu) pro účely jeho uznání a výkonu trestu, který tento rozsudek ukládá, podle vnitrostátního práva, kterým se provádí rámcové rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii.
Výkon trestu se bude řídit právem … (vykonávajícího státu). Orgány vykonávajícího státu jsou příslušné rozhodovat o postupech pro výkon a stanovit veškerá s tím související opatření, včetně důvodů pro předčasné nebo podmíněné propuštění.
Příslušný orgán … (vykonávajícího státu) musí do celkové doby zbavení osobní svobody započítat již vykonanou část zbavení osobní svobody související s uvedeným odsouzením. Příslušný orgán … (vykonávajícího státu) může trest přeměnit pouze tehdy, je-li délka nebo druh uloženého trestu neslučitelná s právem tohoto státu. Přeměněným trestem se nezhorší trest uložený ve … (vydávajícím státě) co do druhu nebo délky.
PŘÍLOHA IV
Vývojový diagram rámcového rozhodnutí 2008/909/SVV
PŘÍLOHA V
Zdroje informací
— |
Informace o rámcovém rozhodnutí 2008/909/SVV poskytnuté Radou EU: https://data.consilium.europa.eu/doc/document/ST-9618-2014-REV-1/en/pdf |
— |
Informace poskytnuté Evropskou justiční sítí v trestních věcech (EJS): seznam příslušných orgánů, stav provádění a prohlášení členských států pro účely rámcového rozhodnutí 2008/909/SVV. https://www.ejn-crimjust.europa.eu/ejn/libcategories.aspx?Id=36 |
— |
Zpráva Komise Evropskému parlamentu a Radě o provádění rámcových rozhodnutí 2008/909/SVV, 2008/947/SVV a 2009/829/SVV o vzájemném uznávání rozsudků, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, rozsudků a rozhodnutí o probaci a alternativních trestech a rozhodnutí o opatřeních dohledu jakožto alternativy zajišťovací vazby (COM(2014) 57 final ze dne 5. 2. 2014). https://www.ejn-crimjust.europa.eu/ejn/libdocumentproperties.aspx?Id=1222 |
— |
Pracovní dokument útvarů Komise – tabulky „Současný stav“ a „Prohlášení“ – připojený k dokumentu: „Zpráva Komise Evropskému parlamentu a Radě o provádění rámcových rozhodnutí 2008/909/SVV, 2008/947/SVV a 2009/829/SVV o vzájemném uznávání rozsudků, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, rozsudků a rozhodnutí o probaci a alternativních trestech a rozhodnutí o opatřeních dohledu jakožto alternativy zajišťovací vazby“ – příloha zprávy (SWD(2014) 34 final ze dne 5. 2. 2014). |
— |
Zprávy a doporučení skupiny odborníků organizace EuroPris týkající se rámcového rozhodnutí 2008/909/SVV, včetně její Příručky o předávání odsouzených osob (EuroPris Resource Book on the Transfer of Prisoners). http://www.europris.org/ |
— |
Projekt STEPS 2 Resettlement (Support for Transfer of European Prison Sentences towards Resettlement) podporující účinné provádění rámcového rozhodnutí 2008/909/JHA prostřednictvím zkoumání a analýzy právních a praktických překážek, které mohou bránit jeho provádění a vykonávání ve všech členských státech. http://steps2.europris.org/en/ |
— |
Studie Agentury pro základní práva (FRA) o rámcovém rozhodnutí 2008/909/SVV „Criminal detention and alternatives: fundamental rights aspects in EU cross border transfers“ (Tresty odnětí svobody a jejich alternativy: přeshraniční předávání odsouzených osob v EU z hlediska lidských práv). http://fra.europa.eu/en/publication/2016/criminal-detention-and-alternatives-fundamental-rights-aspects-eu-cross-border |
PŘÍLOHA VI
Seznam rozsudků Soudního dvora týkajících se rámcového rozhodnutí 2008/909/SVV
C-573/17, Openbaar Ministerie v. Daniel Adam Popławski („Popławski II“) (rozsudek ze dne 24. června 2019)
C-579/15, Popławski (rozsudek ze dne 29. června 2017)
C-582/15, van Vemde (rozsudek ze dne 25. ledna 2017)
C-289/15, Grundza (rozsudek ze dne 11. ledna 2017)
C-554/14, Ogňanov (rozsudek ze dne 8. listopadu 2016)
Probíhající soudní řízení:
|
Věc C-495/18: Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Nejvyšším soudem Slovenské republiky dne 30. července 2018, YX. |
|
Věc C-314/18: Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Rechtbank Amsterdam (Nizozemsko) dne 8. května 2018, Openbaar Ministerie v. SF |
PŘÍLOHA VII
Seznam rozsudků Soudního dvora týkajících se rámcového rozhodnutí 2002/584
C-573/17, Openbaar Ministerie v. Daniel Adam Popławski („Popławski II“) (rozsudek ze dne 24. června 2019)
C-514/17, Sut (rozsudek ze dne 13. prosince 2018)
C-327/18, PPU, RO (rozsudek ze dne 19. září 2018)
C-220/18 PPU, ML (rozsudek ze dne 25. července 2018)
C-268/17, AY (rozsudek ze dne 25. července 2018)
C-367/16, Piotrowski (rozsudek ze dne 23. ledna 2018)
C-404/15 a C-659/15 PPU, Aranyosi a Căldăraru (rozsudek ze dne 5. dubna 2016)
C-237/15 PPU, Lanigan (rozsudek ze dne 16. července 2015)
C-168/13 PPU, Jeremy F. (rozsudek ze dne 30. května 2013)
C-66/08, Kozłowski (rozsudek ze dne 17. července 2008)
Probíhající soudní řízení:
|
Věc C-314/18: Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Rechtbank Amsterdam (Nizozemsko) dne 8. května 2018, Openbaar Ministerie v. SF |
|
Věc C-128/18: Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Hanseatisches Oberlandesgericht Hamburg (Německo) dne 16. února 2018, Trestní řízení proti Dumitru-Tudorovi Dorobantovi |