Zpráva Komise o fungování směrnice 2011/24/EU o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči

Obecným cílem směrnice 2011/24/EU (dále jen „směrnice“) o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči 1 je usnadnění přístupu k bezpečné a vysoce kvalitní zdravotní péči v jiném členském státě. Za tímto účelem jsou pacientům hrazeny náklady na zdravotní péči v souladu se zásadami stanovenými Soudním dvorem Evropské unie a kodifikovanými směrnicí. Zároveň členské státy nadále zodpovídají za poskytování náležité zdravotní péče na svém území. Směrnice také podporuje přeshraniční spolupráci v oblasti zdravotní péče mezi členskými státy ve prospěch občanů EU, pokud jde o lékařské předpisy, digitální zdravotnictví (elektronické zdravotnictví), vzácná onemocnění a hodnocení zdravotnických technologií. Směrnice se vztahuje na poskytování přeshraniční zdravotní péče, aniž by tím byl dotčen rámec stanovený nařízeními o koordinaci sociálního zabezpečení 2 .

Směrnici měly členské státy provést do 25. října 2013.

Ustanovení čl. 20 odst. 1 směrnice požaduje, aby Komise vypracovala zprávu o uplatňování této směrnice a předložila ji Evropskému parlamentu a Radě do 25. října 2015 3 a následně každé tři roky. Zpráva musí zahrnovat zejména informace týkající se toků pacientů, finančních aspektů mobility pacientů, provádění čl. 7 odst. 9 a článku 8 a fungování evropských referenčních sítí a vnitrostátních kontaktních míst. Tato zpráva obsahuje také kapitolu o využití přenesených pravomocí v souladu s čl. 17 odst. 1 směrnice.

1.Aktuální stav provádění směrnice

1.1Kontrola úplnosti

Před vypršením lhůty pro provedení směrnice (dne 25. října 2013) zástupci Komise navštívili všechny členské státy, aby diskutovali o nezbytných prováděcích opatřeních a v případě potřeby poskytli pomoc. Kromě toho bylo provádění směrnice projednáváno s členskými státy v rámci výborů vedených Komisí 4 .

Po uplynutí lhůty pro provedení směrnice bylo proti 26 členský státům zahájeno řízení o nesplnění povinnosti, neboť prováděcí opatření oznámily pozdě nebo jen částečně. V návaznosti na tento postup všechny členské státy nakonec oznámily úplná prováděcí opatření.

1.2Kontrola souladu

1.2.1Systematické kontroly prováděcích opatření členských států

Druhá fáze posouzení souladu byla zahájena bezprostředně po oznámení vnitrostátních prováděcích opatření. V této fázi Komise posuzovala, zda jsou všechny vnitrostátní právní akty a další oznámená opatření v souladu se směrnicí 5 . Komisi bylo oznámeno více než pět set vnitrostátních opatření k provedení směrnice. Vysoký počet vnitrostátních právních předpisů částečně vyplývá z toho, že směrnice upravuje řadu oblastí, které jsou řešeny na různých regionálních/správních úrovních a upraveny mnoha samostatnými právními předpisy členských států, jako jsou mechanismy náhrady nákladů 6 , informační kanály (vnitrostátní kontaktní místa, poskytovatelé zdravotní péče) 7 , práva a nároky pacientů 8 či profesní odpovědnost 9 .

Komise určila čtyři prioritní oblasti pro posouzení souladu, které by se v případě, že by nebyly vyřešeny, mohly s největší pravděpodobností stát překážkami pro pacienty: systémy náhrady nákladů, použití předchozího povolení, administrativní požadavky a účtování poplatků příchozím pacientům. Na základě systematického posouzení všech oznámených opatření Komise zahájila 11 šetření z vlastního podnětu s cílem shromáždit informace umožňující řádné posouzení shody. Další šetření se připravují.

a) Systémy náhrady nákladů na přeshraniční zdravotní péči

Jak stanoví čl. 7 odst. 4 směrnice, členský stát, v němž je pacient pojištěn, nahradí nebo přímo uhradí náklady na přeshraniční zdravotní péči do výše nákladů, které by sám převzal, pokud by tato zdravotní péče byla poskytnuta na jeho území, avšak jen do výše skutečných nákladů na čerpanou zdravotní péči. Ustanovení čl. 7 odst. 9 umožňuje členskému státu omezit uplatňování pravidel o náhradě nákladů za přeshraniční zdravotní péči v případě naléhavých důvodů obecného zájmu. Ustanovení čl. 7 odst. 11 stanoví, že rozhodnutí omezit uplatňování pravidel je omezeno na to, co je nezbytné a přiměřené, a nesmí být nástrojem svévolné diskriminace nebo neopodstatněnou překážkou volného pohybu zboží, osob a služeb. Navíc jsou členské státy povinny veškerá rozhodnutí o omezení náhrady nákladů z důvodů uvedených v čl. 7 odst. 9 oznámit Komisi.

Přestože Komise neobdržela žádné konkrétní oznámení podle čl. 7 odst. 9, některá prováděcí opatření by mohla být považována za opatření omezující výši úhrady nákladů na přeshraniční zdravotní péči. To se týká některých členských států poskytujících úhradu nákladů na přeshraniční zdravotní péči na základě nižších úrovní náhrady, které se vztahují na zdravotní péči poskytnutou soukromými či nesmluvními poskytovateli zdravotní péče na území členského státu (ve srovnání s úrovněmi úhrady nákladů v rámci systému veřejné zdravotní péče a v rámci péče poskytnuté smluvními poskytovateli zdravotní péče). Tři členské státy – za odlišných podmínek a v různém rozsahu – uplatňují nižší úroveň úhrady coby referenční bod pro náhradu nákladů na přeshraniční zdravotní péči stanovenou směrnicí.

Komise zvažuje v těchto případech další postup, zvláště s ohledem na judikaturu Soudního dvora 10 .

b) Předchozí povolení

Směrnice (čl. 8 odst. 2) zavádí možnost, aby členské státy podmínily náhradu nákladů na zdravotní péči v jiném členském státě předchozím povolením. Tato možnosti by se v žádném případě neměla využívat nadměrně, jelikož by to mohlo být považováno za překážku volného pohybu služeb 11 .

V současnosti nemá šest členských států a Norsko 12 zaveden žádný systém předchozího povolení 13 , čímž dávají pacientům svobodu volby a snižují administrativní zátěž.

Jak je uvedeno v bodě 44 odůvodnění a v souladu s judikaturou Soudního dvora, udělení předchozího povolení členským státem by se mělo omezovat na to, co je nezbytně nutné a přiměřené 14 a kritéria pro udělení předchozího povolení by zároveň měla být objektivní a nediskriminační 15 . Tento princip se odráží v čl. 8 odst. 2 písm. a) směrnice, který členským státům umožňuje využít systém předchozího povolení zejména pro zdravotní péči, na kterou se vztahují požadavky na plánování v souvislosti s pobytem dotčeného pacienta v nemocnici alespoň na jednu noc nebo která vyžaduje vysoce specializovanou a nákladnou lékařskou infrastrukturu nebo zdravotnické vybavení. V praxi se však systémy předchozího povolení opírají téměř výhradně o čl. 8 odst. 2 písm. a), a proto se tato zpráva zaměřuje právě na něj 16 .

Všechny systémy předchozího povolení musí být omezeny na to, co je nezbytné a přiměřené pro dosažení sledovaného cíle, a nesmějí být nástrojem svévolné diskriminace ani neopodstatněnou překážkou volného pohybu pacientů 17 .

Ustanovení čl. 8 odst. 7 směrnice členským státům ukládá, aby zveřejnily, jaká zdravotní péče podléhá předchozímu povolení.

Zájmem Komise v tomto ohledu je zajistit, aby systémy předchozího povolení neutrpěly nedostatkem právní jistoty a transparentnosti, pokud jde o rozhodnutí, která léčba je podmíněna předchozím povolením a splňuje jeho kritéria. S cílem zajistit větší jasnost v této oblasti byla s členskými státy vedena řada strukturovaných dialogů ohledně seznamů poskytované zdravotní péče podléhající předchozímu povolení. Některé seznamy byly shledány přehnaně rozsáhlými; obavy vzbuzoval také požadavek předchozího povolení u každého druhu zdravotní péče v zahraničí přesahujícího jednu konzultaci s odborníkem na pacienta za rok. Výsledkem dialogů je kvalitní proaktivní mechanismus, který bude pro pacienty přínosem.

Pokud je předchozí povolení považováno za nezbytné, musí být zveřejněn podrobný a dostatečně definovaný užší seznam druhů léčby.

c) Správní postupy týkající se přeshraniční zdravotní péče

Ustanovení čl. 9 odst. 1 směrnice požaduje, aby členský stát zajistil, že správní postupy týkající se využití přeshraniční zdravotní péče a náhrady nákladů za zdravotní péči, které byly vynaloženy v jiném členském státě, jsou založeny na objektivních a nediskriminačních kritériích, která jsou nezbytná a přiměřená pro dosažení sledovaného cíle.

„V rámci komunit pacientů stále existuje jen velmi malé povědomí o přeshraniční zdravotní péči.“ ( Evropské fórum pacientů – říjen 2016)

Některé členské státy požadují po pacientech ověřený překlad jejich zdravotnické dokumentace, aby jim mohly být uhrazeny náklady na zdravotní péči v jiném členském státě. Soudní překlad však může představovat nepřiměřenou překážku volného pohybu služeb, neboť například v některých zemích by náklady na překlad mohly převyšovat uhrazené náklady za ambulantní péči.

Jeden členský stát zavedl příliš vysokou minimální hranici (ve výši 15 eur) pro náhradu nákladů, jež v daném členském státě přibližně odpovídá průměrným sazbám úhrad za ambulantní zdravotní péči.

Jiný členský stát vyžadoval potvrzení od zahraničního kontaktního místa prokazující, že zdravotní péče, jež měla být poskytnuta na území uvedeného členského státu, bude v souladu s nezbytnými zavedenými jakostními a bezpečnostními normami. Kromě toho se od poskytovatele zdravotní péče vyžaduje písemné potvrzení o jeho schopnosti poskytnout požadovanou zdravotní péči v období uvedeném žadatelem o předchozí povolení.

V návaznosti na rozhovory s členskými státy o nezbytnosti a přiměřenosti všech výše uvedených požadavků byly tyto požadavky v zájmu pacientů zrušeny.

V souladu s čl. 9 odst. 5 směrnice některé členské státy zavedly takové systémy předchozího oznámení, v jejichž rámci pacient obdrží písemné potvrzení s odhadem částky, která bude nahrazena. I v případě, že členský stát tento mechanismus předchozího povolení neuplatňuje, mu čl. 9 odst. 5 ukládá zajistit, aby pacienti obdrželi náhradu bez zbytečného odkladu. Možnost předchozího povolení je mechanismus, jejž by bylo vhodné rozšířit, a podpořit tak členské státy při plnění jejich závazků.

d) Poplatky pro pacienty z jiných členských států

Ustanovení čl. 4 odst. 3 členským státům ukládá dodržovat zásadu nediskriminace, pokud jde o pacienty z jiných členských států. Zároveň členským státům umožňuje, aby za určitých okolností přijaly opatření týkající se přístupu k léčbě; tato opatření však musí být odůvodněná, přiměřená a nezbytná a musí být s předstihem veřejně oznámena.

Členské státy mohou stanovit poplatky za zdravotní péči poskytovanou na svém území. Ustanovení čl. 4 odst. 4. od členských států nicméně požaduje zajistit, aby poskytovatelé zdravotní péče na jejich území uplatňovali na pacienty z jiných členských států stejný sazebník poplatků za zdravotní péči, jaký uplatňují na tuzemské pacienty ve srovnatelné zdravotní situaci. Pokud žádná srovnatelná cena pro tuzemské pacienty neexistuje, čl. 4 odst. 4 stanovuje, aby poskytovatelé zdravotní péče účtovali cenu vypočtenou podle objektivních a nediskriminačních kritérií. Jednou stanovené sazebníky a poplatky musí být uplatňovány rovnocenně na pacienty z jiných členských států i tuzemské pacienty. Vně veřejných systémů Komise nezaznamenala žádné problémy s prováděním a členské státy se nerozhodly zavést opatření týkající se přístupu příchozích pacientů ke zdravotní péči.

Členské státy během lhůty pro provedení směrnice vznesly řadu argumentů, v nichž uvádějí, že stávající veřejné sazebníky nepředstavují srovnatelnou cenu, jelikož nezahrnují důležité prvky, např. všeobecné zdanění (např. náklady kapitálových investic), a tudíž není plně zajištěna návratnost nákladů. Členské státy proto mají možnost na základě nákladů stanovit srovnatelnou cenu odpovídající skutečným nákladům na zdravotní péči, která by měla být založena na objektivní a nediskriminační metodice, jež nebude z hlediska financí při provádění ošetření rozlišovat mezi tuzemskými pacienty zahrnutými do místních systémů veřejného zdravotnictví a přeshraničními pacienty. Přesto je třeba vzít v potaz, že zavedení systémů cen založených na nákladech může mít dopady na povinnost členských států 18 uhradit náklady „odchozích“ pacientů.

1.3 Další problematické oblasti

Je zajímavé, že během kontroly úplnosti se problematickým faktorem v několika členských státech ukázal být požadavek na pojištění profesní odpovědnosti 19 . Dokonce i v případech, kdy poskytovatelé zdravotní péče pojištění profesní odpovědnosti de facto mají, v praxi velmi často chybějí právní předpisy, které by toto pojištění vyžadovaly. Navíc bylo pro některé členské státy také obtížné zavést zásadu, která pro pacienty rozšiřuje výběr o poskytovatele zdravotní péče v jiném členském státě bez ohledu na to, zda jsou smluvně vázáni v rámci zákonného zdravotního systému v dotčeném členském státě.

Komise nadále vede intenzivní dialog s členskými státy, aby zajistila co nejlepší možné provedení směrnice. Bylo potvrzeno, že strukturovaná dvoustranná setkání s členskými státy poskytují možnost vysvětlit přetrvávající obavy a nalézt přijatelná řešení ve prospěch občanů EU. Velká většina problémů týkajících se souladu a projednávaných s členskými státy byla vyřešena společnou dohodou.

Dobré výsledky této na zdroje náročné činnosti vedly k nižšímu administrativnímu zatížení občanů, kteří přistupují k přeshraniční zdravotní péči, k úspornějším systémům předchozího povolení a ke snazším postupům pro uplatnění základních práv pacientů zakotvených ve směrnici.

Ke dni 1. června 2018 byla dokončena fáze kontroly úplnosti a veškerá řízení o nesplnění povinnosti vztahující se k této fázi byla uzavřena. Stále ještě probíhají kontroly souladu a strukturované dialogy a zůstává otevřeno jedno řízení o nesplnění povinnosti.

2.Údaje o mobilitě pacientů

V souladu s článkem 20 směrnice členské státy každoročně podávají zprávy o mobilitě pacientů, jak stanoví směrnice 2011/24/EU. Tyto zprávy se týkají zdravotní péče s předchozím povolením i bez něho, žádostí o poskytnutí informací o zdravotní péči, poskytnuté zdravotní péče, uhrazených nákladů na léčbu a údajů o tom, proč k úhradě zdravotní péče došlo či nikoliv.

Zpráva poskytuje základní přehled o údajích získaných v letech 2015, 2016 a 2017. Je třeba poznamenat, že údaje podrobněji rozebrané níže mohou zahrnovat i některé případy nahrazených nákladů na zdravotní péči, jež spadají pod nařízení o koordinaci systémů sociálního zabezpečení 20 . Důvodem je to, že některé členské státy nejsou schopny striktně oddělit údaje o úhradě nákladů na zdravotní péči podle směrnice 2011/24/EU, podle nařízení (ES) č. 883/2004 nebo podle dvoustranných přeshraničních dohod.

Níže uvedené údaje zahrnují zprávy o mobilitě pacientů za uplynulé tři roky (2015–2017), počet zahrnutých zemí je však pro každý rok jiný. V roce 2015 byly údaje získány od 23 členských států a Norska, v roce 2016 od všech 28 členských států a od Norska a Islandu a v roce 2017 od 26 členských států. Je třeba poznamenat, že jelikož některé členské státy nebyly schopny každý rok poskytnout údaje o všech problematických oblastech, základní číselné údaje ve zprávách nejsou pro všechny oblasti identické.

2.1Mobilita pacientů, na kterou se vztahuje předchozí povolení

Jak je uvedeno výše (viz kapitola 1.2.1. b), směrnice umožňuje státům zavést za určitých podmínek systém předchozího povolení. Souhrnné údaje o počtu žádostí o předchozí povolení v letech 2015, 2016 a 2017 získané od členských států ukazují, že míra těchto žádostí zůstává obecně nízká. Přesto je od roku 2015 patrný nepřetržitý nárůst počtu žádostí – v roce 2017 jich byl v rámci členských států ve srovnání s rokem 2015 zaznamenán dvojnásobek 21 .

Na základě poskytnutých údajů o plánované přeshraniční péči v souladu s nařízeními vydaly členské státy v roce 2015 přibližně 55 000 povolení 22 k plánované zahraniční léčbě. Pokud toto číslo srovnáme s nahlášenými údaji o předchozích povoleních pro přeshraniční péči v souladu se směrnicí za rok 2016 (který je pro porovnání nejvhodnějším rokem), lze odhadovat, že přeshraniční zdravotní péče v rámci systémů předchozího povolení v souladu se směrnicí představuje přibližně 6 % schválených ošetření v jiném členském státě. Tyto odhady by však měly být interpretovány s jistou opatrností, neboť jak je uvedeno výše, některé členské státy nejsou schopny zcela oddělit nároky spadající pod směrnici a nároky vznesené na základě nařízení.

Graf č. 1: Žádosti o předchozí povolení a udělená povolení

2.2Mobilita pacientů, na kterou se nevztahuje předchozí povolení

Celkový počet takových žádostí o náhradu nákladů za zdravotní péči představoval ve všech třech letech relativně nízký podíl celkové péče o pacienty, byl však velmi stabilní. V roce 2015 bylo celkem schváleno 180 704 žádostí v rámci 19 členských států a Norska, v roce 2016 vzrostl počet schválených žádostí v rámci 22 členských států na 209 568 a v roce 2017 bylo celkem schváleno194 292 žádostí v rámci 20 členských států. Po úpravě na základě počtu zemí, od nichž byly údaje získány, konečná data ukazují, že využívání práv občanů EU udělených směrnicí za tříleté vykazované období výrazně nevzrostlo ani se nesnížilo.

V případě nařízení (ES) č. 883/2004 bývá neplánovaná přeshraniční zdravotní péče zpravidla hrazena mezi členskými státy na základě obdržení žádosti od členského státu, v němž byla zdravotní péče poskytnuta. V roce 2015 bylo zaznamenáno na 2 miliony takových žádostí ze strany členských států, zatímco počet náhrad nákladů za přeshraniční péči podle směrnice, na kterou se nevztahuje předchozí povolení, činil v roce 2015 přes 180 000. Mohlo by se tedy zdát, že možnosti poskytované nařízením (ES) č. 883/2004 v rámci evropského průkazu zdravotního pojištění jsou využívány častěji než možnosti nabízené směrnicí. To je pochopitelné, jelikož v rámci nařízení je úroveň úhrady nákladů často vyšší 23 než v rámci směrnice a od členských států je vyžadováno, aby své občany informovaly o nejvhodnějším způsobu podání žádosti o úhradu nákladů.

Graf č. 2: Žádosti o úhradu nákladů bez předchozího povolení

2.3Finanční dopady mobility pacientů

Pokud jde o finanční aspekty mobility pacientů, jako příklad úrovní náhrady nákladů za zdravotní péči v souladu se směrnicí lze použít rok 2016 (k němuž jsou k dispozici nejúplnější údaje). Na základě odpovědí poskytnutých členskými státy bylo v členských státech EU celkem na zdravotní péči v rámci systému předchozího povolení i mimo něj vynaloženo přibližně 65 000 000 EUR. Zpráva OECD Health at a Glance (Stručný pohled na zdraví obyvatel Evropy) 24 za rok 2017 odhaduje, že v zemích EU je průměrně na zdravotní péči vynakládáno 10 % HDP, a zpráva Eurostatu 25 vyčíslila HDP EU v roce 2017 na 15,3 bilionu EUR. Výdaje na přeshraniční zdravotní péči na základě směrnice v rámci EU tak lze odhadovat na 0,004 % rozpočtu na zdravotnictví v rámci celé EU. Samozřejmě se jedná o velmi obecná čísla, ve spojení s údaji o nákladech na přeshraniční zdravotní péči podle nařízení (která odpovídá přibližně 0,1 %) je nicméně zřejmé, že naprostá většina rozpočtů na zdravotní péči je vynakládána v tuzemském členském státě. V rámci sledovaných let jsou zaznamenaná čísla poměrně nízká a stabilní, což znamená, že dopad pacientů, kteří žádají o přeshraniční zdravotní péči, na vnitrostátní rozpočty pro zdravotnictví se tak zdá být okrajový. Tento závěr platí pro všechny členské státy bez ohledu na to, zda zavedly systém předchozího povolení či nikoliv.

2.4Směr mobility pacientů

Sledujeme-li toky pacientů cestujících za zdravotní péčí po obdržení předchozího povolení, největší tok pacientů byl zaznamenán z Francie do Španělska. Pokud nebylo zapotřebí předchozí povolení, nejvíce pacientů odcházelo z Francie do Německa. Tyto již dříve zaznamenané trendy se mezi lety 2015 a 2017 výrazně nezměnily.

Graf toku pacientů č. 1 v příloze B znázorňuje souhrnné údaje za roky 2015, 2016 a 2017 o tocích pacientů cestujících za zdravotní péčí vyžadující předchozí povolení 26 . Grafy toku pacientů i nezpracovaná data jasně ukazují, že nejvíce pacientů směřuje z Francie do ostatních zemí, přičemž nejvýraznější toky vedou z Francie do Španělska a z Francie do Německa. V letech 2015 a 2017, za které Francie nebyla schopna poskytnout údaje o mobilitě pacientů v rámci systému předchozího povolení, směřovaly největší toky pacientů z Lucemburska do Německa a z Irska do Spojeného království.

Graf toku pacientů č. 2 v příloze B znázorňuje údaje shromážděné za roky 2015, 2016 a 2017 o tocích pacientů cestujících za zdravotní péčí nevyžadující předchozí povolení. I zde je patrný jasný trend, kdy nejvíce pacientů za poslední tři roky směřovalo za zdravotní péčí z Francie do tří nejčastějších zemí, a to Španělska, Portugalska a Belgie. Po pacientech z Francie jsou druhou nejvýznamnější skupinou mobilních pacientů pacienti cestující z Dánska do Německa, dále z Polska do České republiky a z Norska do Španělska. Je zajímavé, že z dodatečných údajů poskytnutých Dánskem vyplývá, že většina pacientů z tohoto státu cestuje za zubní péčí.

Z údajů o směru toku pacientů, ať už se jedná o pacienty s předchozím povolením či bez něj, lze vysledovat dva významné trendy. Prvním z nich je, že během posledních tří let proudila většina pacientů mezi sousedními zeměmi. To naznačuje, že pacienti upřednostňují zdravotní péči v blízkosti svého domova, a pokud se rozhodnou za zdravotní péčí vycestovat, zvolí sousední stát. Druhý trend vyplývá z celkového vývoje, který zachycují grafy v příloze. Zatímco přibližně polovinu všech toků pacientů představují pacienti cestující z Francie do sousedních států, druhou polovinu toků tvoří malé počty pacientů cestujících za zdravotní péčí po EU, a to jak do sousedních, tak do vzdálenějších států. To napovídá, že zatímco 50 % pacientů si vybírá zemi na základě blízkosti či možné spolupráce klinických lékařů v rámci příhraničních regionů, velmi významná část pacientů si zároveň přeje obdržet zdravotní péči v zemi podle své volby. Za tímto rozhodnutím může stát přání navrátit se kvůli zdravotní péči „domů“ do své rodné země, převézt příbuzného blíže k místu, kde se o něj může postarat rodinný příslušník, či snaha získat odbornou zdravotní péči, která v domovském členském státě pacienta není dostupná.

3.Poskytování informací pacientům

Je důležité, aby informace o přeshraniční zdravotní péči byly snadno přístupné pacientům a rodinám, které mají o tyto informace zájem či je potřebují. Vnitrostátní kontaktní místa hrají v tomto ohledu klíčovou roli, jelikož občanům poskytují informace na vyžádání a obecně napomáhají ke zvyšování povědomí o právech pacientů a reagují na informační potřeby v této oblasti.

3.1 Údaje získané od členských států týkající se žádostí o poskytnutí informací obdržených vnitrostátními kontaktními místy

V roce 2017 obdržela vnitrostátní kontaktní místa 22 členských států a Norska celkem 74 589 dotazů, nebyla tedy zaznamenána výrazná změna oproti roku 2016, kdy vnitrostátní kontaktní místa 28 členských států a Norska obdržela 69 723 dotazů, ani oproti roku 2015, kdy 19 členských států obdrželo 59 558 dotazů.

Vezmeme-li v potaz kolísající počet členských států poskytujících zpětnou vazbu ohledně počtu obdržených žádostí i omezenou škálu zemí, v nichž byly žádosti předloženy (za všechny tři roky převládaly v celkovém počtu dotazů Polsko a Litva, které dohromady představovaly 50 % všech žádostí o poskytnutí informací podaných v členských státech), došlo jen k nevýznamným změnám v počtech žádostí občanů o informace týkající se přístupu k přeshraniční zdravotní péči.

Během sledovaných tří let nicméně počet pacientů cestujících za zdravotní péčí pomalu, avšak setrvale narůstal, což naznačuje, že informace dostupné na webových stránkách vnitrostátních kontaktních míst vedly ke snížení počtu dotazů adresovaných vnitrostátním kontaktním místům. Lékaři také získávali lepší povědomí o fungování celého systému, a byli tak schopni poskytnout informace pacientům sami.

Graf č. 3: Žádosti o poskytnutí informací adresované vnitrostátním kontaktním místům

3.2Zvýšení informovanosti pacientů a osob se zdravotním postižením

Nedávná studie Evropské komise o informacích poskytovaných pacientům 27 ukázala, že na webových stránkách vnitrostátních kontaktních míst chybějí podrobné informace o právech pacientů, zejména o postupu v případě zbytečného prodlení. Stránky uváděly jen omezené informace o postupech vyřizování stížností a řešení sporů a o lhůtách potřebných k úhradě nákladů za zdravotní péči či zpracování žádostí o předchozí povolení. Lišily se také informace o tom, jaké druhy léčby jsou hrazeny. Výsledky studie ukazují, že ačkoli mnohé kategorie informací jsou na webových stránkách vnitrostátních kontaktních míst uvedeny řádně, stránky je třeba dále vylepšovat.

Směrnice vyzývá vnitrostátní kontaktní místa, aby pacientům a zdravotnickým pracovníkům poskytovala informace o přístupnosti nemocnic pro osoby se zdravotním postižením (čl. 4 odst. 2 písm. a)). Informace by měly být zpřístupněny elektronickou cestou a ve formátu, který je přístupný osobám se zdravotním postižením (čl. 6 odst. 5). Členský stát se může rozhodnout uhradit dodatečné náklady, které vznikly zdravotně postižené osobě (čl. 7 odst. 4). Nedávná studie malého rozsahu provedená federací IF SBH 28 , která se týkala převážně jednoho členského státu (Dánska), odhalila, že většina respondentů o existenci vnitrostátních kontaktních míst nikdy neslyšela. I tento omezený počet osob, které uplatnily svá práva v souladu se směrnicí, však byl spokojen, neboť jejich náklady byly zcela či částečně nahrazeny, a využití tohoto mechanismu by tito lidé zvažovali i v budoucnu. Tato skutečnost odráží zjištění uvedená v předchozí zprávě Komise 29 a odpovídá jejím předchozím závěrům, že povědomí o existenci směrnice zůstává u dotazovaných skupin velmi malé.

3.3Interakce s nařízeními o koordinaci systémů sociálního zabezpečení

Hlavní rozdíl mezi směrnicí a nařízeními, pokud jde o náhradu nákladů, je ten, že v rámci nařízení mají pacienti nárok na zdravotní péči v zahraničí, jako kdyby byli pojištěni v rámci systému sociálního zabezpečení členského státu, v němž je zdravotní péče poskytována. V rámci směrnice jsou jim náklady za zdravotní péči nahrazeny, jako kdyby jim byla zdravotní péče poskytnuta v jejich domovské zemi (tj. členském státě, v němž je pacient pojištěn). Jak je vysvětleno v bodě 46 odůvodnění směrnice, v určitých případech by měly být dávky poskytnuty v souladu s nařízeními, nevznese-li pacient jiný požadavek.

Jak vyplývá ze studie o vnitrostátních kontaktních místech, řada členských států 30 nadále vyjadřuje obavy ohledně toho, jak informovat o současné složité právní situaci. Téměř polovina webových stránek vnitrostátních kontaktních míst uvádí informace o obou právních předpisech. Vnitrostátní odborníci byli vyškoleni v poskytování informací o úhradě nákladů oběma způsoby, a to jednak díky konferenci konané v říjnu 2016 31 o povědomí o právech vyplývajících ze směrnice, a jednak díky semináři věnovanému budování kapacit vnitrostátních kontaktních míst, který se konal 8. března 2018, přičemž obě akce zorganizovala Evropská komise. Díky řadě nástrojů, které byly během semináře poskytnuty, by vnitrostátní kontaktní místa měla být schopna na svých webových stránkách objasnit rozdíly mezi oběma možnostmi a proaktivně na ně poukazovat při kontaktu s pacienty.

4.Spolupráce mezi systémy zdravotní péče

4.1Hodnocení zdravotnických technologií

Hodnocení zdravotnických technologií je v zemích EU důležitou součástí rozhodování o zdravotní péči na základě prokázaných skutečností. Většina členských států uvádí 32 , že zavedla vnitrostátní systém hodnocení zdravotnických technologií pro léčivé přípravky (26 členských států a Norsko) a/nebo pro zdravotnické prostředky (20 členských států a Norsko) 33 .

V rámci EU nyní spolupráce na hodnocení zdravotnických technologií sestává ze dvou částí. První je síť pro hodnocení zdravotnických technologií 34 , která propojuje vnitrostátní orgány nebo subjekty příslušné pro hodnocení zdravotnických technologií. Pravidla vztahující se na síť pro hodnocení zdravotnických technologií podle článku 15 směrnice jsou stanovena prováděcím rozhodnutím Komise 2013/329/EU 35 . Síť poskytuje strategické poradenství a udává politické směřování pro vědeckou a technickou spolupráci. V uplynulých třech letech síť sloužila nejenom k výměně informací o vývoji relevantních politik v oblasti hodnocení zdravotnických technologií, ale vypracovala také důležité strategické dokumenty, např. dokument o přidané hodnotě evropské spolupráce v rámci společného hodnocení zdravotnických technologií pro zdravotnické prostředky z října 2015 a diskusní dokument o součinnosti mezi regulací a otázkami týkajícími se hodnocení zdravotnických technologií z listopadu 2016. Víceletý pracovní program na období 2016–2020 36 předpokládá vypracování dalších strategických dokumentů.

Druhou a doplňující složkou je vědecká a technická spolupráce, již představuje společná akce EUnetHTA 37 . Stávající společná akce EUnetHTA byla zahájena v červnu 2016 a bude probíhat do roku 2020, přičemž zahrnuje více než 80 partnerů, příslušných subjektů pro hodnocení zdravotnických technologií, které provádějí posouzení, a neziskových organizací, jež se podílejí na hodnocení zdravotnických technologií v Evropě.

V odpovědi na žádost Rady a Evropského parlamentu o zajištění udržitelnosti spolupráce EU při hodnocení zdravotnických technologií i po roce 2020 Komise zahájila rozsáhlý reflektivní proces, který zahrnuje konzultace se zúčastněnými stranami a posouzení dopadů v souladu s programem Evropské komise, jenž se týká zlepšování právní úpravy 38 . Tento proces vyvrcholil přijetím legislativního návrhu 39 Komise dne 31. ledna 2018. Návrh se snaží vycházet z probíhajících projektů spolupráce na hodnocení zdravotnických technologií a vypořádat se s určitými nedostatky, které reflexe odhalila. Cílem legislativního návrhu je zajistit lepší fungování vnitřního trhu a zároveň přispět k vysoké úrovni ochrany lidského zdraví. Spolupráce na hodnocení zdravotnických technologií po roce 2020 v souladu s návrhem by měla napomoci zpřístupnění inovativních zdravotnických technologií evropským pacientům, lepšímu využívání dostupných zdrojů a zlepšení obchodní předvídatelnosti. Návrh stanoví podpůrný rámec a postupy pro spolupráci na hodnocení zdravotnických technologií na úrovni Unie a společná pravidla pro klinické hodnocení zdravotnických technologií. Zejména zahrnuje spolupráci na klinických hodnoceních, společné vědecké konzultace a nové zdravotnické technologie.

Návrh byl zaslán Radě a Evropskému parlamentu.

4.2Elektronické zdravotnictví

Síť pro elektronické zdravotnictví je dobrovolná síť složená z vnitrostátních orgánů odpovědných za elektronické zdravotnictví, která usiluje o zavedení interoperabilních aplikací a o posílení kontinuity zdravotní péče a přístupu k ní 40 .

Činnost sítě pro elektronické zdravotnictví hraje důležitou roli při překonávání právních, organizačních, technických a sémantických výzev v oblasti interoperability v rámci přeshraniční výměny osobních zdravotních údajů. Síť položila základy pro infrastrukturu digitálních zdravotnických služeb (eHDSI), což je informační systém financovaný Nástrojem pro propojení Evropy 41 a členskými státy, a přijala pokyny pro zdravotnickou dokumentaci pacientů (listopad 2013) 42 a pro elektronické lékařské předpisy (listopad 2014) 43 .

V rámci infrastruktury digitálních zdravotnických služeb proběhne první vlna dobrovolné přeshraniční výměny zdravotnické dokumentace pacientů a elektronických lékařských předpisů mezi několika průkopnickými státy na konci roku 2018. Do roku 2020 se předpokládá zapojení přibližně 20 členských států. Doposud obdrželo 16 členských států finanční prostředky ve výši 10,6 milionu EUR z Nástroje pro propojení Evropy, aby mohly zajistit veškeré nezbytné technické přípravy pro tuto přeshraniční výměnu. V roce 2018 byla zveřejněna dodatečná výzva, která umožnila dalším členským státům zapojit se do infrastruktury digitálních zdravotnických služeb.

Dne 25. dubna 2018 Komise přijala sdělení, jímž mimo jiné usiluje o zajištění vhodného řízení infrastruktury a jejího finančního základu a o zlepšení interoperability údajů o pacientech a přístupu občanů 44 . Záměrem je přezkoumat řízení a fungování sítě pro elektronické zdravotnictví, aby bylo možné vyjasnit její roli ve správě infrastruktury digitálních zdravotnických služeb a její provozní požadavky.

4.3Evropské referenční sítě

Evropské referenční sítě jsou virtuální a dobrovolné přeshraniční sítě, které sdružují poskytovatele zdravotní péče napříč Evropou. Jejich cílem je pomáhat s diagnostikou a léčbou pacientů trpících vzácnými a komplexními onemocněními s nízkou prevalencí, která vyžadují vysoce specializovanou zdravotní péči a soustředění znalostí a zdrojů.

Od zveřejnění poslední zprávy členské státy v rámci Rady evropských referenčních sítí schválily 24 tematických sítí, které byly zahájeny v březnu 2017 ve Vilniusu na třetí konferenci evropských referenčních sítí. Sítě sdružují přes 900 vysoce specializovaných zdravotnických jednotek umístěných v přibližně 300 nemocnicích v 25 členských státech (a Norsku). Klíčovým principem evropských referenčních sítí je, aby cestovaly znalosti, nikoli pacienti. Evropské referenční sítě nejsou přímo přístupné jednotlivým pacientům – poskytovatelé zdravotní péče pacienta na základě jeho souhlasu a v souladu s vnitrostátními pravidly pro poskytování zdravotní péče odkážou na konkrétní síť.

Jejich klinický provoz byl zahájen v listopadu 2017, kdy začala fungovat příslušná IT platforma (Clinical Patient Management System), jež umožnila uspořádání prvního virtuálního panelu věnovaného případům konkrétních pacientů. Virtuální panely jsou svolávány za účelem přezkoumání pacientovy diagnózy a léčby a účastní se jich lékařští specialisté z různých odborných center z celé EU. Do června 2018 bylo zahájeno 165 panelů, toto číslo stále roste a z jejich přínosu již těží první pacienti.

4.4Uznávání lékařských předpisů

Komise přijala 45 prováděcí směrnici 2012/52/EU 46 , kterou uvádí do praxe zásadu vzájemného uznávání lékařských předpisů. Z důvodu neoznámení vnitrostátních prováděcích opatření bylo zahájeno 21 řízení o nesplnění povinnosti. Členské státy zmíněnou směrnici následně provedly, a všechna řízení tak byla ukončena.

4.5Mapování a budování přeshraniční a regionální spolupráce

Komise by měla podporovat členské státy při spolupráci na přeshraničním poskytování zdravotní péče v příhraničních oblastech 47 . Jedná se o příležitost, jak zlepšit přístup pacientů ke zdravotní péči, využít z úspor v rozsahu a účinně využívat zdroje. Komise ve svém sdělení Podpora růstu a soudržnosti v příhraničních regionech 48 poukazuje na způsoby, jak mohou evropské státy přeshraniční procesy zjednodušit, zkrátit i zlevnit a zároveň podpořit sdružování služeb podél vnitřních hranic. Sdělení navrhuje soubor opatření ke zvýšení konkurenceschopnosti příhraničních regionů na základě uvedených úspěšných postupů. Na konci roku 2018 Komise plánuje uspořádat strategickou akci zaměřenou na zdravotní péči, jíž se zúčastní zainteresované subjekty z příhraničních regionů, aby se seznámily s možnostmi dalšího rozvoje výměny informací a osvědčených postupů v rámci celé Unie.

Na neformálním zasedání rady ministrů v roce 2015 členské státy vyzvaly Komisi k přípravě studie, která zmapuje přeshraniční spolupráci. Následná studie 49 poskytuje představu o projektech financovaných EU a realizovaných v letech 2007 až 2017 a ukazuje, že zeměpisné a kulturně-sociální faktory zůstávají pro politické činitele při zakládání a udržování iniciativ na poli přeshraniční spolupráce rozhodující. V rámci více než 400 iniciativ, které studie mapuje, byla výrazná většina realizována mezi zeměmi s podobnými tradicemi sociálního státu a týkala se sdílení znalostí, řízení a společné léčby a diagnostikování pacientů. Pro rozvoj spolupráce existuje několik scénářů, přičemž nejrealističtější jsou ty, podle nichž jsou budovány regionální sítě zaměřené na řešení místních a regionálních potřeb, jak naznačily už předchozí studie 50 . Příloha A obsahuje podrobný seznam dalších studií na podporu řádného provedení.

5.Přenesené pravomoci

V souladu s článkem 17 směrnice je pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci svěřena Komisi na dobu pěti od vstupu směrnice v platnost. Komise je povinna předložit zprávu o přenesené pravomoci.

V rámci vzájemného uznávání lékařských předpisů mezi členskými státy zmocňuje čl. 11 odst. 5 Komisi přijímat prostřednictvím aktů v přenesené pravomoci opatření pro vyloučení zvláštních kategorií léčivých přípravků nebo zdravotnických prostředků z uznávání lékařských předpisů, pokud je to nezbytné k ochraně veřejného zdraví. Členské státy se shodly, že není potřeba vylučovat žádné kategorie, Komise tak přenesené pravomoci dosud nevyužila 51 . Pokud by taková potřeba nastala v budoucnu, bude prostřednictvím aktu v přenesené pravomoci rychle vyřešena.

Směrnice dále zmocňuje Komisi 52 přijímat prostřednictvím aktů v přenesené pravomoci seznam specifických kritérií a podmínek, které musí evropské referenční sítě splňovat, a podmínek a kritérií, které musí splňovat poskytovatelé zdravotní péče, kteří se do evropské referenční sítě chtějí zapojit. Komise na obsahu aktu v přenesené pravomoci úzce spolupracovala s členskými státy, byl přijat dne 10. března 2014 a v účinnost vstoupil dne 27. května 2014 53 .

Komise se domnívá, že přenesené pravomoci vykonávala v rámci pravomocí, které jí byly svěřeny směrnicí. Jelikož Evropský parlament ani Rada nevyužily své pravomoci na zrušení přenesené pravomoci stanovené v čl. 11 odst. 5 a čl. 12 odst. 5, byla tato pravomoc v souladu s čl. 17 odst. 1 směrnice automaticky prodloužena na další pětileté období.

6.Závěry

Přeshraniční mobilita pacientů v rámci Evropské unie vykazuje za poslední tři roky mírně vzrůstající tendenci. To může být částečně způsobeno postupným zvyšováním informovanosti občanů o směrnici, a tedy větší informovaností pacientů o jejich právech. Důvodem může být také spolupráce Komise a členských států na řádném provedení směrnice a interakce mezi touto směrnicí a nařízeními o koordinaci systémů sociálního zabezpečení. Významný přínos zajisté měla i činnost vnitrostátních kontaktních míst a provedená šetření z vlastního podnětu Evropské komise (viz kapitola 1).

Zároveň lze konstatovat, že směrnice napomohla k právní jistotě a srozumitelnosti ohledně práv domácích i přeshraničních pacientů. Výklad směrnice nebyl předmětem přezkumu ze strany Soudního dvora Evropské unie. Kontroly souladu a dialogy s členskými státy budou pokračovat i během dalšího období, o němž bude vypracována zpráva, a budou se více využívat údaje o mobilitě.

Pokud jde o strukturu dobrovolné spolupráce (elektronické zdravotnictví, hodnocení zdravotnických technologií a evropské referenční sítě), poskytuje směrnice Komisi i členským státům základ pro prohloubení přeshraniční spolupráce a stanoví postup, jak by mohly být řešeny hlubší technologické i společenské problémy. Na řadě nových možností v tomto ohledu se pracuje již nyní. Zaprvé, Komise připravila legislativní návrh týkající se hodnocení zdravotnických technologií (viz kapitola 4.1). Zadruhé, ve svém sdělení o usnadnění digitální transformace v oblasti zdravotnictví Komise stanovila další opatření týkající se elektronického zdravotnictví (viz kapitola 4.2). V neposlední řadě pak zahájení činnosti evropských referenčních sítí znamenalo podstatnou změnu v poskytování kvalitní a dostupné přeshraniční zdravotní péče občanům EU (viz kapitola 4.3). Tyto virtuální sítě sdružující poskytovatele zdravotní péče z celé Evropy, kteří se zabývají vzácnými a komplexními onemocněními, a zajišťující, že cestují znalosti, nikoliv pacienti, jsou zajisté příkladem osvědčeného postupu.

Nyní, po pěti letech fungování směrnice, lze dojít k závěru, že přeshraniční toky pacientů vykazují stabilní trend, který je především dán zeměpisnou či kulturní blízkostí. Celkově je možné říci, že mobilita pacientů a její finanční rozměr v rámci EU zůstávají relativně nízké a že směrnice o přeshraniční zdravotní péči nemá zásadní rozpočtový dopad na udržitelnost zdravotních systémů.

(1)

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/24/EU ze dne 9. března 2011 o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči (Úř. věst. L 88, 4.4.2011, s. 45).

(2)

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. L 166 30.4.2004, s. 1) a nařízení (ES) č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004 (Úř. věst. L 284, 30.10.2009, s. 1).

(3)

Zpráva Komise o uplatňování směrnice 2011/24/EU o uplatňování práv pacientů v přeshraniční zdravotní péči, COM(2015) 421 final ze dne 4. září 2015.

(4)

Výbor zřízený na základě článku 16 směrnice a expertní skupina pro poskytování přeshraniční zdravotní péče.

(5)

V zájmu zachování kontinuity je v této zprávě termín „kontrola souladu“ používán v souladu s předchozí zprávou o provádění z roku 2015, a to ve smyslu slučitelnosti vnitrostátních prováděcích opatření s ustanoveními směrnice. Tento význam je totožný s „kontrolou souladu“ v rámci terminologie použité ve sdělení Komise „Právo EU: lepší výsledky díky lepšímu uplatňování“, C/2016/8600, Úř. věst. C 18, 19.1.2017 final, s. 10. Termín „kontrola úplnosti“ pak obdobně odpovídá termínu „kontrola provedení“ v rámci terminologie použité ve výše uvedeném sdělení.

(6)

Ustanovení čl. 7 odst. 6 a článku 9.

(7)

Ustanovení čl. 4 odst. 2 písm. a) až b), čl. 5 písm. b) a čl. 6 odst. 3.

(8)

Ustanovení čl. 4 odst. 2 písm. c) a písm. e) až f), čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4, čl. 5 písm. b) až d), čl. 7 odst. 1 a čl. 9 odst. 4 až 5.

(9)

Ustanovení čl. 4 odst. 2 písm. d).

(10)

Viz například věc C-372/04, Watts, bod 100.

(11)

Bod 38 odůvodnění směrnice.

(12)

Směrnice 2011/24/EU měla být v zemích ESVO (na Islandu, v Lichtenštejnsku a Norsku) provedena nejpozději do 1. srpna 2015.

(13)

Sedm států (Česká republika, Estonsko, Finsko, Litva, Nizozemí, Švédsko a Norsko) se rozhodlo systém předchozího povolení nezavést.

(14)

Viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 20. února 2001, Analir a další, C-205/99, [2001], Sb. rozh. I-1271, bod 38; věc C-157/99, Smits a Peerbooms, bod 90.

(15)

Viz např. rozsudek Soudního dvora ze dne 20. února 2001, Analir a další, C-205/99, [2001], Sb. rozh. I-1271, body 35–38; věc C-157/99, Smits a Peerbooms, body 80–90.

(16)

Ustanovení čl. 8 odst. 2 písm. b) a c) členským státům rovněž umožňují, aby vyžadovaly předchozí povolení u léčby, která představuje zvláštní riziko pro pacienta nebo obyvatelstvo, nebo u péče, kterou poskytuje poskytovatel zdravotní péče, u nějž mohou vyvstat vážné obavy ohledně kvality nebo bezpečnosti péče.

(17)

Ustanovení čl. 8 odst. 1 směrnice.

(18)

Ustanovení čl. 7 odst. 4 směrnice.

(19)

Ustanovení čl. 4 odst. 2 písm. d) směrnice požaduje existenci systémů pojištění profesní odpovědnosti, nebo záruk nebo podobných ujednání, které jsou rovnocenné nebo v zásadě srovnatelné.

(20)

Viz poznámka pod čarou 2.

(21)

Je třeba poznamenat, že Francie poskytla údaje o zdravotní péči v rámci systému předchozího povolení až v roce 2016. S ohledem na výše uvedené je třeba při výkladu grafu č. 2 vzít v potaz, že v roce 2016 Francie představovala 3 510 případů z 5 162 žádostí o předchozí povolení a 2 579 z 3 644 případů schválených předchozích povolení. Údaje, které nezahrnují data za Francii, jsou uvedeny v tmavších odstínech ve spodní části sloupců.

(22)

http://ec.europa.eu/social/main.jsp?catId=1154&langId=cs

(23)

V rámci směrnice odpovídá náhrada nákladů za zdravotní péči obvykle výši nákladů ve státě, v němž je pacient pojištěn, kdežto v rámci nařízení výši nákladů ve státě, v němž je zdravotní péče poskytnuta.

(24)

https://www.oecd-ilibrary.org/social-issues-migration-health/health-at-a-glance-2017/health-expenditure-in-relation-to-gdp_health_glance-2017-45-en

(25)

http://ec.europa.eu/eurostat/tgm/refreshTableAction.do;jsessionid=9ea7d07e30dd3bf0a52b9a8a474c872db039e243c026.e34OaN8Pc3mMc40Lc3aMaNyTa3eQe0?tab=table&plugin=1&pcode=tec00001&language=en

(26)

Připomínáme, že tok pacientů z Francie do ostatních členských států platí pouze pro údaje z roku 2016, neboť údaje za rok 2015 ani 2017 nebyla Francie schopna poskytnout.

(27)

https://ec.europa.eu/health/cross_border_care/key_documents_cs

(28)

IF SBH ( Mezinárodní federace pro rozštěp páteře a hydrocefalus) a EDF (Evropské fórum zdravotně postižených), Impact of Cross-border Healthcare on Persons with Disabilities and Chronic Conditions (Dopad přeshraniční zdravotní péče na osoby se zdravotním postižením a chronickým onemocněním) , 2017.

(29)

https://ec.europa.eu/health/sites/health/files/cross_border_care/docs/2015_operation_report_dir201124eu_cs.pdf

(30)

Celkem 14 ze 37 týmů pracovníků vnitrostátních kontaktních míst v roce 2017 přiznalo, že se při informování pacientů o vztahu mezi směrnicí a nařízeními potýkají s obtížemi.

(31)

https://ec.europa.eu/health/cross_border_care/events/ev_20161024_cs

(32)

https://ec.europa.eu/health/sites/health/files/technology_assessment/docs/2018_mapping_npc_en.pdf

(33)

Mapping of HTA national organisations programmes and processes in EU and Norway (Přehled vnitrostátních organizací, programů a postupů hodnocení zdravotních technologií v EU a Norsku), 2017, smlouva č. 17010402/2016/734820, ISBN: 978-92-79-77080-7.

(34)

https://ec.europa.eu/health/technology_assessment/policy/network_en

(35)

Prováděcí rozhodnutí Komise 2013/329/EU ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví pravidla pro zřízení,

řízení a transparentní fungování sítě vnitrostátních orgánů nebo subjektů příslušných pro hodnocení

zdravotnických technologií (Úř. věst. L 175, 27.6.2013, s. 71).

(36)

https://ec.europa.eu/health/sites/health/files/technology_assessment/docs/2016_2020_pgmnetwork_en.pdf

(37)

https://www.eunethta.eu/#tab-3-tab

(38)

https://ec.europa.eu/health/technology_assessment/eu_cooperation_en

(39)

Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady o hodnocení zdravotnických technologií a o změně směrnice 2011/24/EU, COM(2018) 51 final ze dne 31. ledna 2018,
https://ec.europa.eu/health/technology_assessment/eu_cooperation_cs

(40)

Prováděcí rozhodnutí Komise 2011/890/EU ze dne 22. prosince 2011, kterým se stanoví pravidla pro zřízení, řízení a fungování sítě vnitrostátních orgánů odpovědných za elektronické zdravotnictví.

(41)

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1316/2013 ze dne 11. prosince 2013, kterým se vytváří Nástroj pro propojení Evropy, mění zařízení (EU) č. 913/2010 a zrušují nařízení (ES) č. 680/2007 a (ES) č. 67/2010 (Úř. věst. L 348, 20.12.2013, s. 129).

(42)

https://ec.europa.eu/health/sites/health/files/ehealth/docs/ev_20161121_co10_en.pdf

(43)

https://ec.europa.eu/health//sites/health/files/ehealth/docs/eprescription_guidelines_en.pdf

(44)

Sdělení o usnadnění digitální transformace v oblasti zdravotnictví a péče na jednotném digitálním trhu; posílení postavení občanů a budování zdravější společnosti, COM(2018) 233 final ze dne 25. dubna 2018.

(45)

Na základě čl. 11 odst. 2 písm. a), c) a d) směrnice.

(46)

Prováděcí směrnice Komise 2012/52/EU ze dne 20. prosince 2012, kterou se stanoví opatření k usnadnění uznávání lékařských předpisů vystavených v jiném členském státě (Úř. věst. L 356, 22.12.2012, s. 68).

(47)

Ustanovení čl. 10 odst. 3 směrnice.

(48)

COM(2017) 534 final.

(49)

“Study on Cross-Border Cooperation: Capitalising on existing initiatives for cooperation in cross-border regions” (Studie o přeshraniční spolupráci: využití přínosů stávajících iniciativ v oblasti spolupráce v přeshraničních regionech), Gesundheit Österreich Forschungs und Planungs GmbH, SOGETI, Maastrichtská univerzita, 2017.

(50)

Viz Generální sekretariát studií Beneluxu, např. Barriers and Opportunities in the Benelux (Překážky a příležitosti v Beneluxu) , únor 2018.

(51)

Více informací obsahuje zpráva Komise o uplatňování směrnice zveřejněná dne 4. září 2015 (COM(2015) 421 final).

(52)

Ustanovení čl. 12 odst. 5 ve spojení s čl. 14 odst. 4 písm. a).

(53)

Rozhodnutí Komise v přenesené pravomoci 2014/286/EU ze dne 10. března 2014, kterým se stanoví kritéria a podmínky, jež musí splnit evropské referenční sítě a poskytovatelé zdravotní péče, kteří se chtějí do některé z nich zapojit (Úř. věst. L 147, 17.5.2014, s. 71).