12.10.2017   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 342/65

1.

je zastáncem volné a spravedlivé mobility pracovní síly, a proto vítá přepracování pravidel koordinace sociálního zabezpečení v souvislosti s rostoucí mobilitou občanů v rámci EU;

2.

konstatuje, že v souladu s Listinou základních práv Evropské unie a s judikaturou Soudního dvora Evropské unie musí být tudíž volný pohyb pracovníků jakožto negativní integrace vnitřního trhu doplněn koordinací sociálního zabezpečení jakožto pozitivní integrací;

3.

považuje Komisí předložený návrh na změnu nařízení (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a návrh nařízení (ES) č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004, v zásadě za přiměřené a relevantní, a proto s nimi souhlasí;

4.

připomíná Komisi její iniciativu v oblasti zlepšování právní úpravy a poukazuje na to, že komplexní regulační systém nařízení (ES) č. 883/2004 a (ES) č. 987/2009 musí zůstat jak pro orgány, tak pro občany srozumitelný, aby jim umožňoval pochopit právní situaci;

5.

vyzdvihuje význam regionálních poradenských a podpůrných sítí pro mobilní občany EU. Jsou nezbytné k předcházení vykořisťování mobilních pracovníků a organizovanému podvodu. VR se zasazuje o posílení těchto sítí;

6.

zdůrazňuje, že návrh Komise je nutný k zaručení volného pohybu pracovníků. Vzhledem k jednoznačnému právnímu základu, kterým je článek 48 SFEU, proto nejsou k návrhu Komise žádné připomínky z hlediska subsidiarity. Cíle zamýšlených opatření totiž nemohou být uspokojivě splněny na úrovni členských států, nýbrž z důvodu jejich rozsahu a/nebo účinků jich může být lépe dosaženo na úrovni Unie, neboť navrhovaná opatření zahrnují nadnárodní aspekty, jež členské státy ani regionální a místní orgány nemohou samy náležitě regulovat;

7.

upozorňuje na to, že má velký zájem na pokračování odborného dialogu s Komisí o této problematice, a vyzdvihuje v této souvislosti význam zprávy o posouzení dopadů, kterou Komise v souladu s dohodou o spolupráci s VR v patřičnou dobu předloží;

8.

uvědomuje si, že bylo dosaženo pokroku v oblasti právní úpravy vysílání pracovníků a zlepšení v oblasti potvrzení o vyslání. Vítá, že Komise má být na základě nově doplněného článku 76a zmocněna k tomu, aby přijímala prováděcí akty podle článku 291 SFEU, kterými má být stanoven standardní postup pro vydávání, napadení a zrušení přenositelného dokumentu A1 (tzv. potvrzení A1), což znesnadní zneužívání těchto dokumentů. Navrhovaný postup může být vhodný zejména jako způsob, jak předcházet dlouhotrvajícím právním sporům potenciálně vedoucím až k řízení o porušení Smlouvy, a přispívat tak k právní stabilitě v EU;

9.

připomíná, že aktualizace pravidel pro vystavování tzv. potvrzení A1, kterou obsahuje stávající návrh nařízení, kterým se mění nařízení (ES) č. 883/2004, představuje prvek, který má s ohledem na potřebu zlepšení ochrany vyslaných pracovníků před sociálním zneužíváním v rámci současně probíhajícího přezkumu směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků zásadní význam. Vzhledem k významu tohoto aspektu je každý krok směrem k závazné, jasné a přímé úpravě budoucího přidělování potvrzení A1 velmi důležitý, a měla by mu být proto věnována zvláštní pozornost;

10.

v souvislosti s vysíláním pracovníků poukazuje na to, že sociální zabezpečení do značné míry závisí na jasnosti předpisů a definicí, a jednoznačný výklad důležitých pojmů, jako je „samostatná výdělečná činnost“ či „usazení“ by tak pomohl účinným způsobem čelit problémům, které představují fiktivní společnosti či falešná samostatná výdělečná činnost;

11.

v této souvislosti Výbor připomíná svůj názor, že délka období, po jehož uplynutí se na pracovní poměr během vyslání vztahují v plné míře právní předpisy hostitelské země, by měla být 12 měsíců (1);

12.

vyjadřuje politování nad zpožděním při zavádění elektronické výměny informací o sociálním zabezpečení (EESSI). Celoevropskou elektronickou výměnu informací považuje za nepostradatelnou;

13.

konstatuje, že koordinace dávek dlouhodobé péče rozšiřuje oblast působnosti koordinujících právních předpisů, což je nezbytné k dosažení cílů navrhovaného opatření. Zákaz kumulování dávek v nemoci a dávek dlouhodobé péče však bude v praxi zřejmě těžko proveditelný;

14.

konstatuje, že ochrana nemocných pobývajících na území jednoho z členských států musí být zajištěna i v případě, že nemají právo v tomto členském státě pobývat. Odkazuje však v prvé řadě na to, že uznání krytí ze zdravotního pojištění platného v zahraničí podle stávajících právních předpisů EU lze často dosáhnout jen se značnými problémy a že v některých členských státech EU je osobám s nejistým zaměstnáním právo na zdravotní pojištění často zcela a neoprávněně odepřeno;

15.

proto v zásadě vítá, že k odůvodnění účasti na zdravotním pojištění pro ekonomicky neaktivní a znevýhodněné občany EU je nutno udat pouze skutečné bydliště v jednom z členských států, nikoli však právo legálního pobytu. V této souvislosti musí být stanoveno, že hostitelský členský stát má právo na úhradu nákladů od příslušného členského státu;

16.

domnívá se, že nová pravidla koordinace dávek v nezaměstnanosti jsou přiměřená. Ačkoli výjimka stanovená v čl. 65 odst. 2 nařízení (ES) č. 883/2004 pro krátkodobé pracovní poměry nepřesahující 12 měsíců nemusí být – přísně vzato – nutná, slouží vyjasnění textu;

17.

vítá navržené prodloužení možnosti vývozu dávek v nezaměstnanosti ze tří na šest měsíců. Poukazuje nicméně na to, že by to mělo být spojeno s odpovídajícími aktivními politikami na trhu práce, které jsou klíčovým prvkem takzvaných „aktivačních strategií“, jež jsou zaměřeny na interakci mezi pojištěním pro případ nezaměstnanosti a asistenčními systémy, aktivními politikami na trhu práce a podmíněností podpory. Podle VR je třeba vyjasnit, jakým způsobem by členské státy měly mít možnost prodloužit dobu vývozu dávek nad rámec platných evropských právních předpisů. VR má však pochybnosti ohledně zvláštních pravidel pro dobu zaměstnání nepřesahující 12 měsíců;

18.

podtrhuje, že všichni občané EU mají nárok na rodinné sociální dávky v zemi, ve které jsou hlášeni, zaměstnáni nebo povinni k dani, třebaže mohou mezi členskými státy existovat značné rozdíly ohledně nároku na jejich poskytnutí;

19.

uznává pravomoci vyplývající z judikatury Soudního dvora týkající se příslušnosti členských států pro poskytování sociální pomoci ekonomicky neaktivním osobám a vítá, že se poukazuje na skutečnost, že poskytování této pomoci musí být v souladu s evropskými základními a lidskými právy, což je zcela nové a důležité hledisko. Je třeba uvítat, že této skupině osob nebude v budoucnu odepřeno právo na zdravotní pojištění i v případě skutečného bydliště, a konstatuje, že tyto osoby by mohly mít možnost přiměřeným způsobem přispívat do systému zdravotního pojištění na základě svého obvyklého bydliště. Tím se však neřeší otázka, čím pak lze zdůvodnit omezení či dokonce odepření sociální pomoci. Rozšíření této zásady na osoby, které fakticky pobývají v jiném státě než v tom, jehož jsou státními příslušníky, zároveň vyžaduje, aby bylo její uplatňování regulováno, a to i s ohledem na zajištění stejného postupu a stejné odpovědnosti členských států;

20.

vyjadřuje politování nad nedostatkem spolehlivých údajů a informací o počtu příhraničních pracovníků ve smyslu právní definice, kterou obsahuje nařízení (ES) č. 883/2004;

21.

upozorňuje na to, že příhraniční regiony mají bohaté zkušenosti s mobilními pracovníky. VR vyzývá Komisi a členské státy, aby těchto zkušeností využily. V této souvislosti vyzývá Komisi, aby posílila služby podporující přeshraniční mobilitu pracovních sil, které zajišťuje EURES (mj. i prostřednictvím stávajících přeshraničních partnerství EURES a vybízením k vytváření partnerství nových), a aby těmto službám umožnila shromažďovat spolehlivé informace o počtu a profilu přeshraničních pracovníků a jejich zaměstnavatelů.