Uplatňování nařízení (ES) č. 1371/2007 o právech a povinnostech cestujících v železniční přepravě: Výjimky udělené členskými státy na základě článku 2 nařízení

Úvod

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1371/2007 ze dne 23. října 2007 o právech a povinnostech cestujících v železniční přepravě[1] (dále jen „nařízení“) vstoupilo v platnost dne 3. prosince 2009. Cílem nařízení je ochrana práv cestujících v železniční přepravě v EU, zejména dojde-li k narušení přepravy, a zvýšení kvality a efektivity železniční přepravy osob.

Ačkoliv se nařízení v zásadě vztahuje na všechny osobní železniční dopravní spoje v EU, v zájmu snazšího postupného uplatňování umožňuje členským státům udělovat výjimky pro dálkové vnitrostátní osobní železniční dopravní spoje. Nařízení rovněž umožňuje členským státům udělovat výjimky z uplatňování nařízení pro městské, příměstské a regionální osobní železniční dopravní spoje, a to kvůli jejich zvláštní povaze.

Článek 2 nařízení tak umožňuje členským státům vyjmout z plného uplatňování nařízení některé služby:

1. Ustanovení čl. 2 odst. 4: vnitrostátní osobní železniční dopravní spoje na dobu nejvýše pěti let, výjimku lze dvakrát obnovit (kromě ustanovení uvedených v čl. 2 odst. 3 nařízení);

2. Ustanovení čl. 2 odst. 5: městské, příměstské a regionální osobní železniční dopravní spoje (kromě ustanovení uvedených v čl. 2 odst. 3 nařízení);

3. Ustanovení čl. 2 odst. 6: dopravní spoje nebo cesty, jejichž významná část je poskytována mimo EU, na dobu nejvýše pěti let. Tuto výjimku lze obnovit.

Podle čl. 2 odst. 7 má Komise předložit Evropskému parlamentu a Radě zprávu o výjimkách, které členské státy podle čl. 2 odst. 4, 5 a 6 udělily.

I. Současný stav výjimek

Od vstupu nařízení v platnost dne 3. prosince 2009 do konce prvního pětiletého období dne 2. prosince 2014

O stavu uplatňování nařízení obecně lze konstatovat, že v současnosti je plně uplatňují čtyři členské státy, zatímco 22 členských států udělilo výjimky různého rozsahu. Zpráva se situací podrobně zabývá, a to z hlediska různých osobních železničních dopravních spojů, které se v členských státech provozují.

1. Vnitrostátní osobní železniční dopravní spoje (vnitrostátní, městské, příměstské a regionální spoje)

Členské státy lze z hlediska způsobu, jakým výjimky v prvních pěti letech udělovaly, rozdělit do těchto kategorií:[2]

1) Plné uplatňování nařízení bez výjimek

Uplatňovat nařízení plně bez jakýchkoliv výjimek se rozhodly pouze čtyři členské státy: Dánsko, Itálie, Nizozemsko a Slovinsko.

2) Výjimky pro všechny spoje (vnitrostátní, městské, příměstské a regionální)

Pět členských států se rozhodlo využít všechny výjimky, takže uplatňují pouze závazná ustanovení uvedená v čl. 2 odst. 3 nařízení[3]: Bulharsko, Francie, Irsko, Lotyšsko a Rumunsko.

3) Částečné výjimky

· Výjimky udělené podle druhu spoje (vnitrostátní nebo městské, příměstské a regionální)

o Výjimky pro vnitrostátní, avšak nikoliv městské, příměstské a regionální spoje

Tři členské státy udělily výjimky pro dálkové vnitrostátní spoje, avšak nikoliv pro městské, příměstské a regionální spoje: Belgie, Česká republika a Litva.

o Výjimky pro městské, příměstské a regionální, avšak nikoliv vnitrostátní spoje

Pět členských států neudělilo žádné výjimky pro vnitrostátní (dálkové) spoje, ale pouze pro městské, příměstské a regionální spoje: Finsko, Lucembursko, Německo, Rakousko a Švédsko.

· Výjimky udělené podle druhu požadavku (tj. z některých článků)

o Výjimky z uplatňování některých článků udělené pro některé služby

Belgie vyňala dálkové vnitrostátní spoje pouze z povinnosti poskytovat během cesty informace uvedené v části II přílohy II nařízení. Španělsko vyňalo dálkové vnitrostátní spoje pouze z působnosti článku 27 o vyřizování stížností.

o Výjimky z působnosti některých článků udělené pro všechny vnitrostátní spoje

Devět členských států udělilo výjimky z konkrétních článků: Estonsko, Chorvatsko[4], Maďarsko, Polsko, Portugalsko, Řecko, Slovensko, Spojené království a Španělsko.

2. Přeshraniční spoje do třetích zemí

Deset členských států udělilo úplné nebo částečné výjimky podle čl. 2 odst. 6 pro osobní železniční dopravní spoje nebo cesty, jejichž významná část je poskytovaná mimo EU: Bulharsko, Estonsko, Finsko, Chorvatsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Řecko. To znamená, že všechny státy, které provozují přeshraniční spoje do třetích zemí, vyňaly tyto spoje na svém území z působnosti nařízení.

Dodatečné body

Většina členských států, které udělily výjimky pro dálkové vnitrostátní spoje, udělily výjimky ve vztahu k článkům 8, 10, 13, 15, 17 a 18. Většina členských států, které udělily výjimky pro městské, příměstské a regionální osobní železniční dopravní spoje, udělily výjimky ve vztahu k článkům 8, 10, 15, 16, 17 a 18. Členské státy nemusí udělení výjimek zvlášť odůvodňovat, musí je však udělovat transparentním a nediskriminačním způsobem. Je zřejmé, že výjimky byly uděleny převážně u článků, u nichž lze související finanční zátěž považovat za nejtíživější, tj. u článků týkajících se zálohových plateb v případě nehody (článek 13) a odpovědnosti za zpoždění spoje, zmeškání přípoje a odřeknutí spoje a tedy náhrady jízdného, odškodnění a pomoci (články 15, 16, 17 a 18). Za zatěžující či nákladné lze považovat i články 8 (o informacích) a 10 (o informačních a rezervačních systémech), pokud jsou ke splnění z nich vyplývajících povinností nutná nová nebo renovovaná drážní vozidla nebo počítačové systémy.

Výše uvedené ukazuje, že využívání výjimek, zejména pro vnitrostátní spoje, vedlo ke směsici rozdílných práv cestujících v EU vyplývajících z rozdílných vnitrostátních právních předpisů, které vzhledem k absenci jednotného souboru unijních práv cestujících platí. Komise již v závěrech ve své zprávě Evropskému parlamentu a Radě o uplatňování nařízení[5] ze dne 14. srpna 2013 uvedla, že „rozsáhlé využívání výjimek [představuje] vážnou překážku splnění cílů nařízení“, tedy zvýšení kvality a efektivity železniční přepravy osob. Výjimky platné v jednotlivých členských státech brání vzniku rovných podmínek pro železniční podniky v celé EU. Rovněž zbavují cestující právní jistoty a možnosti plně využívat svá práva.

Na konci této zprávy je připojená souhrnná tabulka ukazující stav výjimek k listopadu 2014[6].

II. VÝHLED NA OBDOBÍ PO 3. PROSINCI 2014

Tato zpráva se rovněž zabývá uplatňováním nařízení a zejména možným obnovením výjimek členských států v budoucnu. Podle informací členských států se situace po 3. prosinci 2014 výrazně nezmění – potenciálně pouze pět členských států bude nařízení plně uplatňovat a 21 bude nadále využívat výjimky různého rozsahu.

Výjimky podle čl. 2 odst. 4 a 6 mohou členské státy obnovit, o případném prodloužení po 3. prosinci 2014 však musí uvědomit Komisi. Totéž platí pro devět členských států, které se rozhodly pro výjimku na dobu pěti let pro městské, příměstské a regionální spoje podle čl. 2 odst. 5 s možností obnovení[7].

V tomto kontextu byly členské státy dotázány, jaké mají ohledně omezení, případně obnovení výjimek úmysly[8].

Z poskytnutých informací vyplývá, že čtyři státy mají v úmyslu v příštím pětiletém období omezit počet článků, k nimž udělí výjimky: Belgie, Bulharsko, Estonsko a Polsko. V případě Belgie bude výsledkem plné uplatňování nařízení na všechny osobní železniční dopravní spoje.

Dvanáct členských států si přeje zachovat současný stav výjimek i v příštím pětiletém období: Česká republika, Finsko, Francie, Chorvatsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Německo, Rakousko, Rumunsko, Řecko a Slovensko. Spojené království oznámilo, že předtím než se rozhodne, zda výjimky prodloužit, nebo zcela či zčásti zrušit, prodlouží stávající výjimky coby pozdržovací opatření a v průběhu roku 2015 povede konzultace a situaci přezkoumá. Dánsko, Itálie, Nizozemsko a Slovinsko již nařízení plně uplatňují.

Švédsko, které dříve neupřesnilo, jaké výjimky pro městské, příměstské a regionální spoje bude uplatňovat, nyní Komisi informovalo, že hodlá tyto spoje vyjmout z působnosti určitých článků nařízení.

Ačkoliv některé členské státy zatím obnovení ani zrušení výjimek v souladu s čl. 2 odst. 7 nařízení oficiálně neoznámily, lze předpokládat, že pokud jde o uplatňování nařízení na vnitrostátní osobní železniční dopravní spoje, situace se po prvním pětiletém období výrazně nezmění. To znamená, že ochrana cestujících na základě nařízení se u těchto služeb zlepší jen mírně nebo vůbec. Podobná situace panuje i u mezinárodních spojů a cest, jejichž významná část je poskytovaná mimo EU.

Závěrem lze konstatovat, že členské státy v prvních pěti letech uplatňování nařízení (ES) č. 1371/2007 udělily rozsáhlé výjimky a v blízké budoucnosti lze očekávat jen velmi mírné zlepšení. Rovné podmínky pro železniční podniky a vysoká míra ochrany cestujících v EU tak zatím zdaleka nejsou realitou.

[1]       Úř. věst. L 315, 3.12.2007, s. 14.

[2]       Malta a Kypr nemají žádné osobní železniční dopravní spoje.

[3]       Podle čl. 2 odst. 3 se články 9, 11, 12 a 19, čl. 20 odst. 1 a článek 26 použijí na všechny osobní železniční dopravní spoje v EU.

[4]       Chorvatsko přistoupilo k EU 1. července 2013. Chorvatsko udělilo výjimky od data svého přistoupení do konce prvního pětiletého období počítaného od vstupu nařízení v platnost, tj. do 2.12.2014.

[5]       COM(2013) 587 final, 14.8.2013.

[6]       Seznam výjimek vychází z informací poskytnutých členskými státy.

[7]       Bulharsko, Estonsko, Chorvatsko, Irsko, Lotyšsko, Maďarsko, Portugalsko, Řecko a Španělsko.

[8]       Členské státy, které na neformální průzkum neodpověděly, nejsou uvedeny.