SDĚLENÍ KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU, RADĚ, EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU A VÝBORU REGIONŮ

Pokrok v provádění agendy Evropské unie v oblasti procesních záruk pro podezřelé nebo obviněné osoby — Upevnění základů evropského prostoru trestního soudnictví

Podle známého rčení se spravedlnost musí nejen vykonávat, ale musí také být zřejmé, že se tak děje. V evropském prostoru práva to znamená, že občané musí mít nejen právo na spravedlivý soudní proces kdekoliv v EU, ale také důvěru v něj, když uplatňují své právo na volný pohyb v Evropské unii. Stejně tak je třeba, aby se mohly soudní orgány v jednotlivých členských státech spolehnout na to, že jejich protějšky fungují spravedlivě.

Komise byla v rámci stockholmského programu[1] vyzvána, aby v zájmu rozvoje této oblasti spravedlnosti založené na vzájemném uznávání a důvěře předložila návrhy, které mají posílit procesní práva podezřelých nebo obviněných osob v trestním řízení[2]. Výsledkem tohoto politického úkolu intenzivně se zaměřit na posílení práv občanů v trestním řízení a zajistit tak v celé Evropské unii právo na spravedlivý proces byla agenda Komise v oblasti procesních práv.

Současný balíček je pokračováním úspěšného legislativního programu. Postupně bylo dosaženo velmi dobrých výsledků: Evropská unie přijala tři směrnice o procesních právech.

· Směrnice o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení byla přijata v roce 2010 s lhůtou pro zapracování do vnitrostátních právních předpisů členských států do 27. října 2013[3]. Obžalovaným bude zajištěno bezplatné tlumočení nejen během řízení před soudem, ale také v průběhu policejního výslechu a při důležitých schůzkách s obhájcem, jakož i písemný překlad dokumentů, které jsou nezbytné pro výkon jejich práva na obhajobu.

· V roce 2012 následovala směrnice o právu na informace v trestním řízení, kterou je třeba provést do vnitrostátních právních předpisů do do 2. června 2014[4]. Podezřelým, kteří jsou zadrženi, by vždy mělo být poskytnuto písemné poučení koncipované ve srozumitelném a každodenním jazyce, které obsahuje informace o jejich právech. V případě potřeby se vyhotoví překlad tohoto poučení.

· V říjnu 2013 byla přijata směrnice o právu na přístup k obhájci a o právu na komunikaci v případě zbavení osobní svobody[5]. Toto opatření je těžištěm agendy v oblasti procesních práv. Každému podezřelému bude zaručeno právo na přístup k obhájci od počátečních fází řízení až do jeho konce. Každá osoba zbavená osobní svobody dostane možnost komunikovat se svou rodinou a případně s konzulátem, pokud k jejímu zatčení dojde v jiné zemi EU.

Tyto směrnice představují mezník v úsilí o posílení procesních práv občanů EU. Východiskem pro tyto průkopnické nástroje, které jsou společným dílem orgánů EU, byly nové prvky, které v oblasti trestního práva zavedla Lisabonská smlouva, jako je mimo jiné rozhodování kvalifikovanou většinou v Radě a zapojení Evropského parlamentu jakožto zákonodárného orgánu.

Kromě toho byla v červnu 2011 zveřejněna Zelená kniha o uplatňování právních předpisů EU souvisejících s trestním soudnictvím v oblasti zadržení, která se zabývá souvislostmi mezi zbavením osobní svobody a vzájemnou důvěrou v EU. Podmínky zadržení mohou mít přímý dopad na bezproblémové vzájemné uznávání soudních rozhodnutí, jelikož nevyhovující podmínky zadržení mohou vést soudce k tomu, že odmítne předat osobu vyžádanou například v řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu[6]. Odpovědi a analýza těchto odpovědí byly zveřejněny na internetové stránce Komise. Závěrem je, že i když jsou vyšetřovací vazba a propagace jejích alternativních řešení významnými otázkami a zajímají se o ně členské státy i občanská společnost, prioritou i nadále zůstává řádné a včasné provádění stávajících právních předpisů EU.[7]

Toto sdělení představuje balíček pěti právních opatření, díky nimž má dojít k pokroku v agendě procesních práv a k upevnění základu evropského prostoru trestního soudnictví. Balíček navazuje na nedávné úspěšné přijetí tří směrnic o procesních právech.

Sestává ze tří návrhů směrnic o:

1) posílení některých aspektů presumpce neviny a právu být přítomen při řízení před soudem;

2) zvláštních zárukách pro děti podezřelé nebo obviněné ze spáchání trestného činu; a

3) prozatímní právní pomoci pro podezřelé nebo obviněné osoby zbavené osobní svobody a právní pomoci v rámci řízení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu.

Jelikož přijatá opatření musí být přiměřená cíli opatření EU, existují také dvě doporučení Komise, která se týkají:

4) procesních záruk pro zranitelné osoby podezřelé nebo obviněné v trestním řízení; a

5) práva osob podezřelých nebo obviněných v trestním řízení na na právní pomoc.

1.           Odůvodnění opatření na úrovni EU

· Společný základ: Listina základních práv Evropské unie a Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod

Rozvoj a podpora základních práv mají v EU významnou tradici. Základ ochrany práv podezřelých nebo obviněných osob v systémech trestního soudnictví v Evropské unii tvoří Listina základních práv Evropské unie (dále také „Listina EU“) a Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také „EÚLP“). Právní závaznost Listiny EU je stanovena ve Smlouvě[8] stejně jako to, že Evropská unie přistoupí k EÚLP[9]. Evropskou úmluvu o lidských právech podepsaly všechny členské státy. Právo na účinnou právní ochranu, spravedlivý proces, právo na presumpci neviny a právo na obhajobu, které jsou stanoveny jednak v článcích 47 a 48 Listiny EU a jednak v článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je nyní třeba zajistit v evropském prostoru práva. V členských státech pro práva zahrnutá již v tomto legislativním balíčku podstatný právní rámec existuje.

Změna orientace: bezpečnost doplněná o procesní práva a vzájemnou důvěru jako předpoklad vzájemného uznávání

V průběhu deseti let před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost bylo těžištěm právních předpisů úsilí o snazší potírání zločinu, což přineslo celou řadu nástrojů soudní spolupráce a vzájemného uznávání zaměřených na stíhání pachatelů. Nejznámějším z těchto nástrojů je rámcové rozhodnutí Rady o evropském zatýkacím rozkazu, který umožňuje rychlé předávání osob mezi členskými státy. V prvé řadě šlo o to, aby volný pohyb osob přes hranice EU nebránil přeshraničnímu prosazování práva.

Tyto unijní nástroje umožňují vnitrostátním soudním orgánům snadno a rychle vzájemně uznávat vyšetřovací opatření a represivní rozhodnutí proti obžalovaným v celé Evropské unii. Vycházejí z toho, že by žádost měla být uznána a vykonána, jelikož jednotlivé členské státy disponují soudními systémy, které poskytují podobné záruky práva na spravedlivý proces.

Systém vzájemného uznávání může uspokojivě fungovat, pouze jestliže si členské státy navzájem důvěřují, pokud jde o systémy trestního soudnictví. Procesní práva podezřelých a obviněných osob však stále nejsou v jednotlivých členských státech chráněna stejně. Důsledkem této situace jsou mezery, které brání nastolení potřebné vzájemné důvěry mezi členskými státy EU. V zájmu odstranění těchto mezer musí Evropská unie zajistit, aby všechny členské státy dodržovaly minimální úroveň procesních práv a aby bylo možno tato práva prosazovat prostřednictvím unijního práva.

Z tohoto důvodu Lisabonská smlouva v čl. 82 odst. 2 písm. b) umožňuje přijmout na úrovni EU opatření týkající se práv osob v trestním řízení. Stejnou myšlenku vyslovila také Evropská rada v mandátu Komise na období 2010–2014: „... bylo dosaženo velkého pokroku v oblasti justiční a policejní spolupráce ohledně opatření, která usnadňují trestní stíhání. Nyní je načase zabývat se zlepšováním rovnováhy mezi těmito opatřeními a ochranou procesních práv jednotlivce. Mělo by se usilovat o posílení procesních záruk a dodržování zásad právního státu v trestním řízení, bez ohledu na to, kam v Evropské unii se občané rozhodnou cestovat, kde se rozhodnou studovat, pracovat nebo žít“[10].

· Důvěra občanů v rovné podmínky v oblasti procesních práv

Potřeba chránit právo podezřelých nebo obviněných osob na spravedlivý proces má zřejmý přeshraniční rozměr. Mimo svou vlast trvale žije zhruba 14,1 milionu občanů EU[11], v některé fázi svého života žilo a pracovalo v zahraničí 10 % občanů EU a do zahraničí jich za vzděláním nebo odbornou přípravou odešlo 13 %[12]. Jelikož v Evropské unii stále panuje čilý cestovní ruch, lidé jsou vystaveni nebezpečí, že se stanou účastníky trestního řízení mimo svou vlast. Evropská unie se tedy musí postarat o to, aby byly všude stejné podmínky, pokud jde o procesní práva v trestním řízení.

2.           Čas pro dobře promyšlená opatření v zájmu pokroku agendy Evropské unie v oblasti procesních práv

· Důvody pro další kroky na úrovni EU

Jakmile členské státy provedou nedávno přijaté směrnice o procesních právech do svých právních systémů, budou podezřelé nebo obviněné osoby požívat celou škálu nezbytných záruk. Tím však agenda v oblasti procesních práv nekončí.

· Podezřelé nebo obviněné osoby budou ihned informovány o svém právu nevypovídat. Co se ale stane, pokud tohoto práva skutečně využijí? Soudní orgány v některých členských státech mohou mlčení považovat za potvrzení důkazů proti dané osobě. Právo na spravedlivý proces vyžaduje pevný základ a v celé EU je třeba zajistit ochranu presumpce neviny.

· Lidem, kteří nevládnou jazykem trestního řízení, bude poskytnuto tlumočení a překlad. Co ale bude s těmi, kdo nejsou schopni trestní řízení sledovat a řádně se jej účastnit například kvůli svému nízkému věku nebo mentálnímu postižení? Stávající směrnice EU o ochraně pro podezřelé nebo obviněné osoby se vztahují také na děti. Vzhledem k přirozené zranitelnosti dětí se však zainteresované subjekty i členské státy shodují na tom, že je třeba dětem zajistit zvláštní zesílenou ochranu. Může jít například o povinné poskytnutí obhájce, dostane-li se dítě do styku s policií nebo se systémem trestního soudnictví[13]. V současné době ještě v EU není právo na spravedlivý proces v případě dětí a jiných zranitelných osob dostatečně zaručeno – neexistuje žádná zastřešující ochrana. Ve stockholmském programu se výslovně uvádí, že je třeba přijmout zvláštní opatření, které poskytne minimální společná pravidla pro zranitelné osoby. Tato minimální pravidla posílí důvěru členských států v systém trestního soudnictví jiných členských států, a pomůže tak zlepšit vzájemné uznávání rozhodnutí v trestních věcech. Aby bylo možné vyhovět potřebám dětí a zranitelných osob během trestního řízení, jsou zapotřebí zvláštní záruky.

· Směrnice o právu na přístup k obhájci dává podezřelé nebo obviněné osobě právo na obhájce od počátečních fází řízení a například při výslechu prováděném policií. Co když si ale tyto osoby nemohou obhájce dovolit? Aby mohly své právo na přístup k obhájci účinně uplatnit, budou potřebovat právní pomoc na pokrytí nákladů, které jsou s tím spojeny.

· Potřeba vyvážených opatření

Komise předkládá vyvážený balíček opatření, který zohledňuje a respektuje rozdíly mezi právními tradicemi a systémy členských států, jak stanoví čl. 82 odst. 2 SFEU, a usiluje o pěstování vzájemné důvěry a zároveň dodržuje zásadu proporcionality (článek 5 Smlouvy o EU). U každého prvku bylo pečlivě posouzeno, zda je třeba přijmout opatření na úrovni EU, a pokud ano, pak na jaké úrovni a jakou formou, včetně potenciálních nákladů pro členské státy. Hledisko dopadů opatření na rozpočet je třeba v době konsolidace veřejných financí zvláště pečlivě posuzovat. Z tohoto důvodu Komise například v oblasti právní pomoci nenavrhuje právně závazné parametry pro testování způsobilosti pro právní pomoc v podobě směrnice. Náklady, které členským státům vyplynou z poskytování prozatímní právní pomoci a právní pomoci v řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu, tak zůstanou v přijatelných mezích.

· Širší perspektiva: procesní záruky a Úřad evropského veřejného žalobce

Tento legislativní balíček přispěje také k posílení právních záruk pro jednotlivce v soudních řízeních vedených Úřadem evropského veřejného žalobce. Nedávno předložený návrh nařízení Rady[14] objasňuje, že podezřelá osoba disponuje všemi právy, která pro ni vyplývají z právních předpisů EU, Listiny EU a z použitelných vnitrostátních právních předpisů, a výslovně zmiňuje právo na právní pomoc a právo na presumpci neviny. Zavedením posílených práv se upevní procesní záruky použitelné na řízení vedená Úřadem evropského veřejného žalobce a podpoří se důvěra veřejnosti v náležité fungování tohoto úřadu.

3.           Hlavní prvky návrhů

3.1.        Pevný základ pro právo na spravedlivý proces – presumpce neviny

· Presumpce neviny – základní princip spravedlnosti

To, že jsou obžalovaní považováni za nevinné, dokud je soud v pravomocném rozsudku neshledá vinnými, a že je úkolem obžaloby, aby prokázala jejich vinu, patří mezi nejstarší a nedůležitější zásady v trestním řízení, jež jsou zahrnuty ve všech hlavních mezinárodních i regionálních nástrojích lidských práv. Listina EU čerpá z čl. 6 odst. 2 EÚLP a čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv a v čl. 48 odst. 1 uvádí toto: „Každý obviněný se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.“

Působnost zásady presumpce neviny po léta vymezuje Evropský soud pro lidská práva (dále také „ESLP“). Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod uvádí v čl. 6 odst. 2 tři hlavní prvky[15]: právo nebýt veřejnými orgány označován za vinného před vydáním konečného rozsudku[16], pravidlo, že vinu obžalovaného musí prokázat obžaloba a jakákoli pochybnost o vině musí být vyložena ve prospěch obžalovaného[17] a právo být seznámen s obviněním[18]. Presumpce neviny je nezbytným předpokladem spravedlivého soudního procesu a ESLP stanoví, že nedodržení zásady presumpce neviny porušuje právo na spravedlivý proces[19]. To platí zejména pro právo neobviňovat sám sebe, právo nespolupracovat a právo nevypovídat[20].

Jak uznal Soudní dvůr Evropské unie ve své judikatuře ohledně práva neobviňovat sám sebe[21], potřeba i úroveň ochrany presumpce neviny se u fyzických a právnických osob liší. Návrh směrnice tuto odlišnost zohledňuje, a vztahuje se proto pouze na fyzické osoby.

· Presumpce neviny jako základ a pojítko práv stanovených ve směrnicích o procesních právech

Práva na spravedlivý proces stanovená v existujících nástrojích EU, tedy právo na informace, právo být schopen rozumět průběhu řízení a sledovat jej a právo na přístup k obhájci, jsou z hlediska zajištění spravedlivého procesu a nastolení vzájemné důvěry předpokladem a nedodělitelným doplňkem presumpce neviny.

Stockholmský program uložil Komisi, aby dále zkoumala minimální procesní práva pro podezřelé nebo obviněné osoby, a zmiňuje v této souvislosti konkrétně presumpci neviny. Komise nyní navrhuje směrnici k posílení některých vzájemně úzce propojených aspektů presumpce neviny v trestním řízení, bez nichž je uplatňování procesních práv a nástrojů vzájemného uznávání v klimatu vzájemné důvěry nemožné. Podpoří se tím dále právní kultura, která omezuje využívání takových opatření, jako je vyšetřovací vazba.

· Posilování některých aspektů práva na presumpci neviny na úrovni EU

Návrh směrnice se zaměřuje na některé aspekty presumpce neviny vyplývající z judikatury ESLP a v případech, kde je to v zájmu vzájemné důvěry třeba, stanoví společné minimální normy. Návrh je také pevným základem pro další nástroje v oblasti procesních práv, které již byly přijaty nebo jsou navrhovány současně.

Návrh se zabývá také právem obviněné osoby na přítomnost při řízení před soudem, neboť toto právo je podle ESLP[22] základním právem obhajoby a je nezbytnou součástí práva na spravedlivý proces. Posílení tohoto práva bude přínosem pro posílení práva na spravedlivý proces.

Úroveň záruk v právních předpisech členských států je obecně přijatelná a nezdá se, že by v této oblasti byly nějaké systémové problémy. Stále však existují body, kde je třeba právní záruky posílit. Presumpce neviny je navíc příliš často porušována v celé Evropské unii.

(a) Nikdo nesmí být veřejně označen za vinného před odsouzením

Veřejné prohlášení policie nebo soudních orgánů, z něhož vyplývá, že osoba, která dosud nebyla pravomocně odsouzena, je vinna, poškozuje pověst této osoby a může ovlivnit porotu nebo soud, které o případu rozhodují.

V souladu s judikaturou ESLP[23] stanoví návrh směrnice zásadu, že úřední rozhodnutí a prohlášení učiněná například policií a soudními orgány před pravomocným odsouzením nesmí označovat podezřelou nebo obviněnou osobu za vinnou. Chrání tím pověst a soukromí osob, proti nimž je vedeno trestní řízení.

(b) Důkazní břemeno – jakékoliv pochybnosti o vině by měly být vykládány ve prospěch podezřelé nebo obviněné osoby

Aniž by byla dotčena nezávislost soudu při posuzování viny podezřelého nebo obviněného, mělo by důkazní břemeno trestním řízení ležet na obžalobě a veškeré pochybnosti by měly být vykládány ve prospěch podezřelé nebo obviněné osoby. Rozsudek musí vycházet z důkazů, které byly soudu předloženy, a nikoliv z pouhých podezření či domněnek. ESLP však připustil, že v určitých a omezených případech lze důkazní břemeno přenést na obhajobu a směrnice tuto normu zohlední, aby byla zajištěna odpovídající rovnováha mezi veřejným zájmem spočívajícím v účinném trestním stíháním a právem na obhajobu. [24]

(c) Právo nevypovídat – nebýt nucen obviňovat sám sebe nebo spolupracovat

Právo nevypovídat, právo neobviňovat sám sebe a právo nespolupracovat jsou podle ESLP všeobecně mezinárodně uznávanými normami, které tvoří jádro spravedlivého procesu[25]. Zajišťují, aby podezřelá nebo obviněná osoba nebyla nepřiměřenými prostředky nucena poskytnout důkazní prostředky, což by bylo v rozporu se zásadou, že důkazní břemeno leží na obhajobě.

Návrh směrnice nejenže tyto zásady respektuje, pokud jde o fyzické osoby, ale poskytuje také konkrétní prostředek právní ochrany. Použít důkazní prostředky získané v rozporu s těmito právy je vyloučeno, s výjimkou zcela výjimečných případů, kdy to nepříznivě neovlivní spravedlivý průběh řízení.

(d) Právo být přítomen při řízení před soudem – společná minimální norma a právní ochrana

Pokud se soudní jednání koná v nepřítomnosti podezřelé nebo obviněné osoby, je ohroženo její právo na obhajobu: obžalovaným je odepřena možnost vyložit soudu svoji verzi skutečností a vyvrátit důkazní prostředky.

Rámcové rozhodnutí 2009/299/SVV[26] dává možnost odmítnout soudní spolupráci z důvodu nesplnění určitých minimálních společných normem, čímž v souladu se zásadami ESLP[27] zlepšuje ochranu stanovenou v různých jiných nástrojích EU o vzájemném uznávání soudních rozhodnutí.

Návrh směrnice důsledně přejímá základní právo obviněného být přítomen při řízení před soudem vyplývající z judikatury ESLP a stanoví jej jako minimální normu EU, která platí také pro vnitrostátní trestní řízení. Na tuto zásadu se vztahují velice omezené výjimky, které mají zabránit nepřiměřenému oddalování spravedlnosti obžalovanými, kteří jednají ve zlém úmyslu. Pro případy, kdy bylo právo být přítomen při soudním procesu porušeno, je k dispozici konkrétní prostředek právní ochrany stanovený ESLP[28] v podobě nového soudního procesu.

3.2.        Ochrana těch, kdo to nejvíce potřebují –– zvláštní záruky pro zranitelné osoby

· Kdo potřebuje zvláštní ochranu a proč?

Na potřebu posílit práva jednotlivců, kteří jsou zranitelní v trestním řízení, klade důraz stockholmský program: „je důležité, aby byla věnována zvláštní pozornost podezřelým nebo obviněným osobám, které z důvodu například svého věku, duševního nebo fyzického stavu nemohou rozumět obsahu nebo smyslu řízení či jej sledovat“[29].

Zvláštní potřeby těchto lidí uznávají mezinárodní normy i judikatura ESLP. Zranitelným se stává ten, kdo se nemůže účinně účastnit trestního řízení. Jak totiž ESLP uvádí: předpokladem „účinné účasti“ v této souvislosti je, že obviněná osoba obecně rozumí povaze řízení i tomu, o co se jedná, včetně výše trestu, který jí může být uložen[30].

Děti jsou považovány za zranitelné ze své podstaty: kvůli nízkému věku, nedokončenému fyzickému a psychickému vývoji a emoční nezralosti[31]. Děti jsou také vystaveny většímu riziku špatného zacházení a zdravotním problémům než jiné podezřelé nebo obviněné osoby; nemusí být schopny své obtíže či zdravotní problémy náležitě vyjádřit. Ve všech členských státech jsou děti považovány za ty, kdo v trestním řízení vyžadují zvláštní záruky a ochranu.

V případě dospělých je situace jiná. Důvodů, proč není dospělá osoba schopna účinně se účastnit soudního řízení, může být mnoho: například kvůli duševní nemoci, tělesnému postižení nebo poruše učení. Standardní definice toho, kdo je zranitelný dospělý v trestním řízení v členských státech EU, neexistuje.

· Směrnice zaměřená na zásadní záruky pro děti

Tři již přijaté směrnice o procesních právech se vztahují na všechny podezřelé nebo obviněné osoby včetně dětí. I když tyto směrnice stanoví určité záruky konkrétně pro děti, nepřihlížejí dostatečně k jejich případným zvláštním potřebám, například že je pro ně těžké nebo nemožné chápat a sledovat soudní řízení a že jsou vzhledem ke své zranitelnosti vystaveny vyššímu riziku špatného zacházení. 

Návrh směrnice obsahuje tyto záruky:

· procesní záruky platí pro děti od okamžiku, kdy se stanou podezřelými nebo obviněnými ze spáchání trestného činu (oblast působnosti),

· dětem jsou v případě zatčení nápomocni rodiče nebo jiné vhodné osoby a děti i jejich rodiče jsou informováni o svých právech,

· děti se nemohou vzdát svého práva na obhájce, protože existuje vysoké riziko, že nebudou schopny pochopit důsledky svých činů. Povinný přístup k obhájci je těžištěm navrhované směrnice,

· před vyslovením rozsudku musí být náležitě posouzena osobní a rodinná situace a potřeby dětí. V případě, že jsou zbaveny osobní svobody, je jim zajištěno lékařské vyšetření. Děti jsou vyslýchány za podmínek, které zohledňují jejich věk a úroveň vyspělosti a výslechy prováděné policií se audiovizuálně zaznamenávají, pokud to není nepřiměřené s ohledem na složitost věci,

· děti nemohou být souzeny v nepřítomnosti. Je třeba zajistit, aby děti nemohly být shledány vinnými, aniž by měly možnost vyvrátit důvody pro odsouzení a porozumět důvodům možného odsouzení, což je prevencí opakování trestné činnosti a podporuje sociální začlenění,

· soudní orgány, které se zabývají případy dětí, jsou speciálně školeny. Je chráněno soukromí dítěte, což usnadní jeho opětovné začlenění do společnosti, jsou například souzeny zásadně s vyloučením veřejnosti, 

· zbavování dětí osobní svobody je nejkrajnějším řešením. Děti zbavené osobní svobody musí být drženy odděleně od dospělých.

Z mezinárodních norem vyplývá, že pro děti, které jsou konfrontovány se systémem trestního soudnictví, by měly existovat alternativní možnosti věznění a vzdělávání. Děti by měly být zbavovány osobní svobody jen v nejkrajnějších případech. V případě, že jsou děti zbaveny osobní svobody, ocitají se vzhledem ke zřejmým rizikům pro jejich fyzický, duševní a sociální vývoj, ve zvláště zranitelné situaci. Aby se špatnému zacházení a zneužívání v případě zbavení osobní svobody u dětí předešlo, je třeba stanovit určitá ochranná opatření. Vzhledem ke zmíněným zvláštním potřebám dětí uvádí směrnice zvláštní pravidla právě pro zacházení s dětmi v případě zbavení osobní svobody.

Směrnice tedy bude podporovat práva dítěte, přičemž zohlední mezinárodní pokyny a doporučení pro soudnictví vstřícné k dětem, a bude tvořit součást agendy EU v oblasti práv dítěte[32]. Na vnitrostátní pravidla, jimiž se stanoví trestní odpovědnost[33], nebude mít tato směrnice vliv.

· Doporučení Komise ohledně rozpoznávání zranitelných osob a jejich potřeb

Definovat proč jsou lidé zranitelní v trestním řízení z jiných důvodů, než je nízký věk, není v této fázi možné: každé vymezení by se mohlo stát předmětem kritiky jako stigmatizující. To vyplynulo z konzultací a setkání se zúčastněnými subjekty a zástupci členských států.

Zúčastněné subjekty se však zároveň shodují na tom že někteří lidé potřebují v trestním řízení zvláštní ochranu, aby řízení rozuměli a mohli uplatňovat svá práva. Pokud lidé nechápou řízení nebo důsledky činů, jako je přiznání, buď kvůli tomu, že jejich zranitelnost nebyla rozpoznána, nebo proto, že neexistuje zvláštní ochrana, nastává situace „nerovnosti zbraní“, která snižuje jejich šanci na spravedlivý proces a ohrožuje integritu soudního jednání. Nebude-li přijato opatření na úrovni EU, bude úroveň ochrany v EU i nadále nevyrovnaná. V této situaci je doporučení Komise podporující základní práva zranitelných osob v trestním řízení jediným vyváženým opatřením, které by uvedlo do souladu zásady proporcionality a subsidiarity s potřebou posílit úroveň ochrany zranitelných osob.

· Jádrem doporučení je stanovit mechanismus posuzování, který umožní rozpoznat a uznat zranitelné osoby a zaručit zajištění jejich zvláštních potřeb v trestním řízení. Doporučuje se, aby posudky prováděl nezávislý odborník, čímž bude zajištěno správné vyhodnocení stupně zranitelnosti a uznání zvláštních potřeb dotyčné osoby.

· Zavedení přiměřené ochrany zranitelných osob: členské státy se v doporučení vyzývají, aby zavedly konkrétní záruky, které se budou odvíjet od posudku, jako je povinný přístup k obhájci, asistence vhodné třetí osoby, audiovizuální záznam výslechů prováděných policií a lékařská pomoc.

Přestože doporučení dává členským státům větší volnost než směrnice, přispěje ke zvýšení úrovně procesních práv zranitelných dospělých i k posílení vzájemné důvěry. Komise čtyři roky po zveřejnění doporučení posoudí, do jaké míry na něj opatření přijatá členskými státy reagují, a bude-li to nezbytné, navrhne v zájmu posílení procesních práv zranitelných osob legislativní opatření.

3.3.        Účinné právo na přístup k obhájci – právo na právní pomoc

Listina EU vychází z čl. 6 odst. 3 písm. c) EÚPL a v čl. 47 třetím pododstavci uvádí, že „Bezplatná právní pomoc je poskytnuta všem, kdo nemají dostatečné prostředky, pokud je to nezbytné k zajištění účinného přístupu ke spravedlnosti.“

Právo na právní pomoc je neoddělitelně spojeno s právem na přístup k obhájci. V případě osob, které nemají dostatečné prostředky, může však být právo na přístup k obhájci účinné, pouze pokud jim stát poskytne právní pomoc a zajistí obhájce. Aby bylo tedy právo na zajištění přístupu k obhájci účinné a vzájemná důvěra v Evropské unii dále rostla, je třeba, aby byla právní pomoc těm, kdo ji potřebují, k dispozici.

Směrnice se zaměřením na některé aspekty práva na právní pomoc

· Záruka právní pomoci k zajištění přístupu k obhájci, když je to nejvíce potřeba – „prozatímní právní pomoc“

Podezřelé nebo obviněné osoby jsou nejvíce zranitelné v počátečních fázích řízení a zvláště tehdy, jsou-li zbaveny osobní svobody. Jak se uvádí v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, je přístup k obhájci v těchto fázích nesmírně důležitý z hlediska ochrany práv na spravedlivý proces, včetně práva neobviňovat sám sebe. Článek 6 EÚLP vyžaduje, aby měly podezřelé nebo obviněné osoby zásadně přístup k právní pomoci od okamžiku, kdy jsou zadrženy policií nebo vzaty do vyšetřovací vazby, a aby byla tato pomoc v případě potřeby přidělena úředně. Tyto osoby by měly mít přístup k obhájci, aniž by se čekalo, dokud nebude zpracována jejich žádost o právní pomoc a posouzena jejich způsobilost.

Navrhovaná směrnice o právu na právní pomoc poskytuje podezřelým nebo obviněným osobám, které jsou zbaveny osobní svobody, právo na prozatímní právní pomoc v těchto časných fázích řízení a dokud příslušný orgán nepřijme konečné rozhodnutí ohledně žádosti o právní pomoc.

· Zvláštní zaměření na osoby, na které se vztahuje řízení týkající se evropského zatýkacího rozkazu

Směrnice o přístupu k obhájci stanoví v zájmu větší vzájemné důvěry v Evropské unii právo na dvojí právní zastoupení v řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu, tj. na zastoupení jak ve vykonávajícím, tak ve vydávajícím členském státě. Aby bylo možné toto uskutečnit, je potřeba zavést záruku přístupu k právní pomoci v řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu.

Osoby hledané na základě evropského zatýkacího rozkazu musí mít také právo na prozatímní právní pomoc, když jsou zbaveny osobní svobody ve vykonávajícím členském státě, aniž by musely na asistenci obhájce čekat, dokud nebude vyřízena jejich žádost o právní pomoc.

Doporučení k některým dalším aspektům právní pomoci v trestním řízení

· Sjednocení kritérií pro rozhodování o právu na právní pomoc

Z ustanovení čl. 47 odst. 3 Listiny EU a čl. 6 odst. 3 písm. c) EÚLP vyplývá, že členské státy mohou určit, zda má určitá osoba právo na právní pomoc a zda jsou její finanční prostředky nedostatečné („ověření majetkových poměrů“) a/nebo zda je udělení právní pomoci v zájmu spravedlnosti, například ve složitých případech nebo kvůli osobní situaci podezřelého, závažnosti trestného činu nebo potenciální výši trestu („ověření odůvodněnosti“).

Způsob, jakým jsou tato kritéria kombinována a posuzována, se v jednotlivých členských státech velice liší. Některé členské státy provádějí pouze ověření majetkových poměrů, jiné uplatňují ověření odůvodněnosti, některé státy obojí kombinují. Značné odlišnosti panují také ve způsobu, jakým jsou ověření majetkových poměrů a ověření odůvodněnosti vykládána a chápána.

Kvůli velké rozmanitosti systémů právní pomoci a nutnosti zachovat zejména v době hospodářské a finanční krize přiměřenost všech opatření, se tato otázka řeší formou doporučení. Doporučení uvádí společná objektivní kritéria, která se mají zohlednit při posuzování způsobilosti pro poskytnutí právní pomoci. Objasňuje rámec pro posuzování, jak se vyvinul v judikatuře ESLP, a v zájmu posílení vzájemné důvěry podporuje soulad mezi různými právními systémy.

· Zajištění kvality a účinnosti služeb právní pomoci

Evropský soud pro lidská práva uvedl, že povinnost členského státu spočívající v poskytnutí bezplatné právní pomoci není splněna prostým jmenováním obhájce hrazeného z veřejných zdrojů[34]. Stát musí zajistit, aby byla takto poskytovaná právní pomoc praktická a účinná. Členské státy se proto v doporučení žádají, aby vytvořily mechanismy k zajištění vysoce kvalitních služeb právní pomoci, podporovaly systémy akreditace obhájců a odborníkům v oblasti právní pomoci a obhájcům, poskytovaly průběžné školení. Prováděním tohoto doporučení se zlepší kvalita i účinnost služeb právní pomoci a zvýší se vzájemná důvěra v soudní systémy ostatních členských států.

Aby účinky a uplatňování doporučení dále podpořila, bude Komise využívat stávající skupiny odborníků v oblasti soudní spolupráce v trestních věcech. Tato skupina může být Komisi nápomocna při práci na pokynech pro uplatňování doporučení a usnadní sdílení osvědčených postupů mezi členskými státy. Komise čtyři roky po zveřejnění doporučení posoudí, do jaké míry na něj opatření přijatá členskými státy reagují, a bude-li to nezbytné, navrhne v zájmu posílení práva na právní pomoc legislativní opatření.

4.           Závěr

Legislativní balíček týkající se procesních práv obsahuje společné minimální normy pro právo na spravedlivý proces v Evropské unii. Je další etapou v uskutečňování agendy Komise v oblasti procesních práv. Tento legislativní balíček v kombinaci s celou škálou dalších nástrojů, jež byly zavedeny s cílem uskutečnit v součinnosti se společnými minimálními normami přeshraniční spolupráci v atmosféře vzájemné důvěry, podporuje rozvoj evropského prostoru svobody, bezpečnosti a práva.

Nové uspořádání zavedené Lisabonskou smlouvou bude již brzy plně účinné. Platnost přechodného uspořádání stanoveného Smlouvou pro oblast spravedlnosti a vnitřních věcí – dříve tzv. třetí pilíř – skončí dne 30. listopadu 2014. Počínaje tímto datem bude Komise disponovat pravomocemi nad celým acquis v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí a Soudní dvůr Evropské unie bude mít plnou soudní pravomoc nad nástroji vzájemného uznávání z doby před Lisabonskou smlouvou. To spolu s vytvořením celoevropského systému trestního stíhání k boji proti podvodům poškozujícím finanční zájmy EU změní podmínky v evropském prostoru trestního soudnictví.

Jelikož trestná činnost stále více nabývá mezinárodních rozměrů, lze očekávat zvýšení počtu žádostí o vyšetřování a výkon rozhodnutí v trestních věcech vyplývajících z uplatňování řady opatření vzájemného uznávání. O to pádnější jsou důvody pokročit v evropské agendě v oblasti procesních práv a nový legislativní balíček rychle přijmout.

Tento rámec pro procesní práva na úrovni EU bude postupně přebírán do vnitrostátní právních systémů členských států. Poté bude třeba posoudit, jak funguje právo na spravedlivý soudní proces v praxi a zda bude třeba vyřešit nějaké mezery. Případně může dojít k vypracování konsolidovaného návrhu předpisu o procesních právech.

[1]               Úř. věst. C 115, 4.5.2010, s. 1.

[2]               Úř. věst. C 295, 4.12.2009, s. 1.

[3]               Směrnice 2010/64/EU ze dne 20. října 2010, Úř. věst. L 280, 26.10.2010, s. 1–7.

[4]               Směrnice 2012/13/EU ze dne 22. května 2012, Úř. věst. L 142, 1.6.2012, s. 1–10.

[5]               Směrnice 2013/48/EU ze dne 22. října 2013, Úř. věst. L 294, 6.11.2013, s. 1–12.

[6]               Rámcové rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy, Úř. věst. 190, 18.7.2002, s. 1–18.

[7]               http://ec.europa.eu/justice/newsroom/criminal/opinion/110614_en.htm.

[8]               Ustanovení čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii.

[9]               Ustanovení čl. 6 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii.

[10]             Viz 10. bod odůvodnění, Úř. věst. C 295, 4.12.2009, s. 1.

[11]             Eurostat, Statistika migrace a migrující populace (březen 2013).

[12]             Eurobarometr 337/2010.

[13]             Viz například pokyny Výboru ministrů Rady Evropy o justici vstřícné k dětem.

[14]             Návrh nařízení Rady o zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce, COM(2013) 534 final; 17.7.2013.

[15]             Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Barberà, Messegué a Jabardo v. Španělsko, stížnosti č. 10588/83, 10589/83 a 10590/83, rozsudek ze dne 6. prosince 1988.

[16]             Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Minelli v. Švýcarsko, stížnost č. 8660/79, rozsudek ze dne 25. března 1983.

[17]             Viz poznámka pod čarou 14.

[18]             Touto otázkou se zabývá směrnice 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení.

[19]             Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva John Murray v. Spojené království, stížnost č. 18731/91, rozsudek ze dne 26. ledna 1996.

[20]             Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Murray v. Spojené království, viz výše, Funke v. Francie, stížnost č. 10828/84, rozsudek ze dne 25. února 1993, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Saunders v. Spojené království, stížnost č. 19187/91, rozsudek ze dne 17. prosince 1996.

[21]             Viz mimo jiné rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci Komise v. SGL Carbon, C-301/04 P, Sb. rozh. 2006, s. I-5915; rozsudek Soudu ve věci Mannesmannröhren-Werke v. Komise, T-112/98, Sb. rozh. 2001, s. II-732.

[22]             Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Colozza v. Itálie, stížnost č. 9024/80, rozsudek ze dne 12. února 1985.

[23]             Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Minelli v. Švýcarsko, stížnost č. 8660/79, rozsudek ze dne 25. března 1983, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Allenet de Ribemont v. Francie, stížnost č. 15175/89, rozsudek ze dne 10. února 1995, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Pandy v. Belgie, stížnost č. 13583/02, rozsudek ze dne 21. září 2006, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Garlicki v. Polsko, stížnost č. 36921/07, rozsudek ze dne 14. června 2011.

[24]             Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Salabiaku v. Francie, stížnost č. 10519/83, rozsudek ze dne 7. října 1988, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Barberà, Messegué a Jabardo v. Španělsko, stížnost č. 10590/83, rozsudek ze dne 6. prosince 1988.

[25]             Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Heaney a McGuiness v. Irsko, stížnost č. 34720/97, rozsudek ze dne 21. prosince 2000.

[26]             Rámcové rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, kterým se mění rámcová rozhodnutí 2002/584/SVV, 2005/214/SVV, 2006/783/SVV, 2008/909/SVV a 2008/947/SVV, Úř. věst. L 81, 27.3.2009, s. 24–36.

[27]             Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Colozza v. Itálie, stížnost č. 9024/80, rozsudek ze dne 12. února 1985.

[28]             Viz poznámka pod čarou 25.

[29]             Úř. věst. C295, 4.12.2009, s. 1.

[30]             Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva S.C. v. Spojené království, stížnost č. 60958/00, rozsudek ze dne 10. listopadu 2004.

[31]             Podle článku 1 Úmluvy OSN o právech dítěte, kterou ratifikovaly všechny členské státy EU i Evropská unie, by se z dítě měla považovat jakákoliv osoba mladší 18 let.

[32]             Sdělení Komise Evropskému parlamentu, Radě, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru a Výboru regionů, 15.2.2011, KOM(2011) 60 v konečném znění.

[33]             Je to věk, kdy se děti stávají trestně odpovědnými za své jednání.

[34]             Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pavlenko v. Rusko, stížnost č. 42371/02, rozsudek ze dne 4. října 2010, bod 99.