Stanovisko Evropského hospodářského a sociálního výboru k tématu Lisabonská smlouva a fungování jednotného trhu (stanovisko z vlastní iniciativy)

Dne 18. února 2010 se Evropský hospodářský a sociální výbor, v souladu s čl. 29 odst. 2 Jednacího řádu, rozhodl vypracovat stanovisko z vlastní iniciativy k tématu

Specializovaná sekce Jednotný trh, výroba a spotřeba, kterou Výbor pověřil přípravou podkladů na toto téma, přijala stanovisko dne 15. června 2010.

Na 464. plenárním zasedání, které se konalo ve dnech 14. a 15. července 2010 (jednání dne 14. července 2010), přijal Evropský hospodářský a sociální výbor následující stanovisko 129 hlasy pro, 2 hlasy byly proti a 8 členů se zdrželo hlasování.

1.1 Datum vstupu Lisabonské smlouvy v platnost bylo původně stanoveno na 1. ledna 2009, účinnosti však nabylo až 1. prosince 2009 po dokončení ratifikace všemi 27 členskými státy. Je nutné konstatovat, že tato smlouva zůstává složitá a je obtížné ji pochopit.

1.2 Srovnávací studie, jež tvoří součást informační zprávy (CESE 241/2008), umožňuje dojít k závěru, že je vnitřní trh vymezován více sociálně, přestože s novou Lisabonskou smlouvou neprochází strukturálními změnami. Na rozdíl od ústavní smlouvy, která mohla u některých vyvolávat obavy, když použila výraz „vnitřní trh s volnou a nenarušenou soutěží“, se zdá, že Lisabonská smlouva dává vnitřnímu trhu více sociálně zaměřené cíle, protože usiluje o „sociálně tržní ekonomiku zaměřenou na plnou zaměstnanost a sociální pokrok“.

1.3 Zdá se, že také dosud zveřejněné texty k budoucím politickým pokynům Komise, ke strategii Evropa 2020 a četná prohlášení komisařů a politických činitelů na vnitrostátní úrovni se chtějí vydat toutéž cestou, směrem k jednotnému trhu, jenž bude postupně čím dál více zaměřen na občany.

1.4 Tento rozměr byl posílen i výslovným odkazem na závaznou právní povahu Listiny základních práv, jež má „stejnou právní sílu jako Smlouvy“, třebaže v některých členských státech existují určitá omezení.

1.5 Do legislativního postupu týkajícího se vnitřního trhu budou kromě toho zasahovat vnitrostátní parlamenty, jež mají dohlížet na dodržování zásady subsidiarity jako regulátoru výkonu pravomocí sdílených Unií a členskými státy. Díky dvěma protokolům – o úloze vnitrostátních parlamentů a o používání zásad subsidiarity a proporcionality – získávají možnost dokonce požadovat přezkoumání legislativního návrhu v prvním čtení, což zvyšuje demokratickou účast na legislativním procesu Unie.

1.6 Pokud budou preventivní opatření vnitrostátních parlamentů fungovat dobře a kontrola vykonávaná na základě používání zásady subsidiarity se ukáže jako dostatečně účinná a kvalitní k tomu, aby plně podporovala „mechanismus včasného varování“, který Lisabonská smlouva přejímá od Ústavy, je možné, že členské státy budou méně kritizovat právní předpisy Unie za to, že zasahují do národních kompetencí, a evropští občané je nebudou tolik pociťovat jako projev jakéhosi „bruselského centralismu“. K tomu by však ještě bylo třeba, aby vnitrostátní parlamenty posílily svoje zapojení do sítě, protože dosah a účinnost „mechanismu včasného varování“, přestože se jedná o individuální právo přiznané každé komoře, závisí na schopnosti vnitrostátních parlamentů kolektivně se organizovat.

1.7 Lisabonská smlouva také pro vnitřní trh jednotně zavádí „řádný legislativní postup“ (spolurozhodování podle článku 251 SES), o čemž svědčí zejména článek 48 SFEU týkající se opatření nutných v oblasti sociálního zabezpečení k volnému pohybu pracovníků.

1.8 Lisabonská smlouva má tak za cíl usnadnit rozvoj vnitřního trhu tím, že pro tuto oblast jednotně stanoví postup spolurozhodování, který nazývá „řádným legislativním postupem“, avšak připojuje k institucím Unie nového partnera pro rozhodování, a to vnitrostátní parlamenty, s nimiž bude napříště nutno při přijímání všech legislativních opatření, která se mohou vztahovat na vnitřní trh, počítat.

2.1 V informační zprávě o dopadu Lisabonské smlouvy na jednotný trh (1), již specializovaná sekce přijala 13. června 2008, se navrhovalo, aby byla vypracována srovnávací studie, jež by měla podobu tabulky porovnávající ustanovení o jednotném trhu uvedená v Lisabonské smlouvě, Smlouvě o ES (která byla v té době dosud v platnosti) a Ústavní smlouvě (nikdy neratifikované „Ústavě“) a také komentáře Střediska pro sledování jednotného trhu k právním dopadům textu Smlouvy, která byla přijata v Lisabonu dne 13. prosince 2007.

2.2 Datum vstupu Lisabonské smlouvy v platnost bylo původně stanoveno na 1. ledna 2009, předpokládaný ratifikační proces se však zadrhl 12. června 2008, kdy Lisabonskou smlouvu v referendu odmítlo Irsko.

2.3 Poté, co se Irsku dostalo záruk ohledně národní suverenity a ujištění, že každá země Evropské unie bude mít i nadále svého vlastního komisaře, byla Smlouva v referendu konaném 3. října 2009 schválena.

2.4 Díky rozhodnutí českého Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 2009, jež potvrdilo, že Lisabonská smlouva je skutečně v souladu se základním českým zákonem, bylo možné pokračovat v ratifikaci. Ratifikační proces byl završen podpisem prezidenta Václava Klause, a Smlouva tak konečně 1. prosince 2009 vstoupila v platnost.

2.5 Vzhledem k době, jež uplynula mezi tím, než Výbor přijal svou informační zprávu, a vstupem Lisabonské smlouvy v platnost, ale i vzhledem k doporučení Komise ze dne 26. června 2009 týkajícímu se opatření pro lepší fungování vnitřního trhu a ke sdělení Komise „Evropa 2020 – Strategie pro inteligentní a udržitelný růst podporující začlenění“, přijatému dne 3. března 2010, má dnes Výbor za to, že je vhodné změnit uvedenou zprávu na stanovisko z vlastní iniciativy. To by umožnilo její aktualizaci, ale i zveřejnění názoru Výboru na toto téma, a díky dostatečnému časovému odstupu rovněž zvážení nových otázek, jimiž se Výbor ve zprávě nezabýval. Poslední konsolidované znění Smlouvy totiž nebylo dostatečně čitelné a v Úředním věstníku Evropské unie bylo zveřejněno až 30. března 2010 (2).

3.1 Politické události, jež představovaly mezníky existence Lisabonské smlouvy od jejího podpisu 27 členskými státy dne 13. prosince 2007 až po její vstup v platnost dne 1. prosince 2009, zásadně nezměnily ustanovení o vnitřním trhu, měly však především institucionální důsledky.

3.1.1 S ohledem na obavy irského lidu, jež představil irský ministerský předseda, se Evropská rada ve dnech 11. a 12. prosince 2008 usnesla, že pokud Lisabonská smlouva vstoupí v platnost bude v souladu s nezbytnými právními postupy přijato takové rozhodnutí, aby i nadále mohla mít Komise jednoho člena z každého členského státu.

3.1.2 Aniž by tím byly dotčeny vztahy mezi Unií a ostatními členskými státy či obsah a provádění Lisabonské smlouvy, dala Evropská rada konaná ve dnech 18. a 19. června 2009 Irsku právně závazné záruky, že určitých oblastí (jako je daňová politika, právo na život, školství, rodina a politika vojenské neutrality) se vstup Lisabonské smlouvy v platnost nijak nedotkne.

3.1.3 Evropská rada kromě toho přijala slavnostní prohlášení o významu práv zaměstnanců a veřejných služeb.

3.2 Zpoždění ratifikace Lisabonské smlouvy v České republice nemělo na Lisabonskou smlouvu bezprostřední dopad. Členské státy se na zasedání Evropské rady ve dnech 29. a 30. října 2009 dohodly, že k příští dohodě o přistoupení bude připojen protokol, jenž České republice zajistí výjimku z uplatňování Listiny základních práv, stejně jako je tomu v případě Spojeného království a Polska.

3.3 Informační zpráva s názvem „Dopad Lisabonské smlouvy na fungování jednotného trhu“ i její příloha jsou tak i nadále aktuální a mohou v podobě právní analýzy sloužit jako podklad pro toto stanovisko. Musí tak být považovány za nedílnou součást tohoto stanoviska.

3.4 Připomeňme v této souvislosti, že Lisabonská smlouva zůstává i ve svém konsolidovaném znění složitým textem. Jedná se o text, který je těžké byť jen přečíst a pochopit, a to i pro specializované právníky, protože má podobu řady ustanovení, kterými se mění Smlouva o Evropské unii (SEU), jež představuje obecný rámec Evropské unie a základní zásady Unie, a Smlouva o založení Evropského společenství (SES), z níž se stává Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU) a která stanoví způsoby uplatňování zásad zakotvených v SEU.

3.5 V době ratifikace ještě nebylo oficiální konsolidované znění k dispozici, a tak členské státy ratifikovaly málo jasný a málo srozumitelný text, v němž většina nových rozhodovacích „mechanismů“ ještě ani nebyla nijak zvláště definována – až na několik protokolů ke Smlouvě – a jejich funkčnost tak zatím nebyla ověřena.

3.6 Na rozdíl od Ústavní smlouvy navíc nebyl text podepsaný v Lisabonu předložen ke konzultaci Evropskému parlamentu, Evropskému hospodářskému a sociálnímu výboru, Výboru regionů ani vnitrostátním či regionálním parlamentům nebo organizacím zastupujícím občanskou společnost, ať už na úrovni Společenství, vnitrostátní či regionální úrovni. Teprve po ratifikaci Smlouvy se Komise a Rada rozhodly zveřejnit dokumenty, v nichž předkládají a vysvětlují obsah a výhody nové Smlouvy – což se naopak v případě Ústavy nestalo.

3.7 Lisabonská smlouva navazuje na takový přístup, kdy se stávající smlouvy pozměňují na mezivládní konferenci, kde jsou zastoupeni pouze představitelé států, zatímco Ústavu vypracoval Konvent. Ten se skládal z velké části z poslanců vnitrostátních parlamentů včetně poslanců ze zemí, které se od té doby staly členskými státy (v roce 2004 a v roce 2007), poslanců Evropského parlamentu, zástupců patnácti členských států a tehdejších dvanácti kandidátských zemí, i Turecka, Evropské komise a zástupců občanské společnosti včetně Evropského hospodářského a sociálního výboru se statusem pozorovatele.

3.8 Lisabonská smlouva tak jednoznačně vrací rozhodování do rukou členských států. Ústava se naproti tomu jevila jako více federalistická. Tuto změnu postavení států ilustruje zejména odstranění symbolů, které Ústava zaváděla a které mohly vést k dojmu, že vzniká jakýsi federální stát (vlajka, hymna, heslo, označení 9. května za Den Evropy).

3.9 Lisabonská smlouva slučuje pilíře tím, že přiznává SEU a SFEU tutéž právní sílu (3). Unie také získává právní subjektivitu tím, že nahrazuje a stává se nástupkyní Evropského společenství, zatímco až do vstupu Lisabonské smlouvy v platnost bylo právní subjektivitou nadáno pouze Evropské společenství.

3.10 Přednost práva Unie před právem členských států byla začleněna do článku I-6 Ústavní smlouvy mezi hlavní zásady Unie. Aby byl učiněn konec polemikám vyvolaným zařazením zásady přednosti do Ústavy, které přitom pouze odráželo stávající judikaturu Soudního dvora, nachází se nyní zásada přednosti v Prohlášení č. 17. Na konferenci bylo rozhodnuto připojit k Lisabonské smlouvě stanovisko právní služby Rady o přednosti práva ES. Bylo připomenuto, že pramenem zásady přednosti je judikatura, a také její hodnota jako základní zásady.

3.11 Lisabonská smlouva mění právní postavení Listiny základních práv vyhlášené v Nice dne 7. prosince 2000. Na summitu v Nice se o právní závaznosti Listiny nerozhodlo, a tak byla pouhou deklarací a neměla žádnou právní sílu.

3.11.1 Začleněním do Ústavy by však Listina bývala získala závaznou právní povahu. Protože však Ústava ratifikována nebyla, zůstala právě závazná povaha Listiny v podstatě jen na papíře (4). Lisabonská smlouva tuto situaci napravuje, nezachovává však veškerý pokrok, jehož bylo v Ústavě dosaženo (5).

3.11.2 Článek 6 Smlouvy o Evropské unii ve znění Lisabonské smlouvy uvádí, že Listina má „stejnou právní sílu jako Smlouvy“, což znamená, že instituce, orgány a agentury Unie jsou povinny dodržovat práva stanovená v Listině. Tatáž povinnost je při uplatňování práva Unie uložena členským státům (vládám, státní správě, soudům).

3.11.3 Protokol o uplatňování Listiny základních práv Evropské unie ve Spojeném království a v Polsku (č. 30) nicméně upřesňuje, že Listina nerozšiřuje možnost Soudního dvora ani jakéhokoliv soudu Polska či Spojeného království shledat, že platné právní předpisy Spojeného království či Polska nejsou v souladu s Listinou.

3.11.4 Protokol také uvádí, že nic v hlavě IV Listiny týkající se sociálních práv a solidarity nezakládá soudně vymahatelná práva platná v Polsku či ve Spojeném království, pokud tato práva nejsou stanovena ve vnitrostátním právu Polska či Spojeného království.

3.11.5 Závěrem stanoví, že se Listina vztahuje na Spojené království a Polsko pouze v tom rozsahu, v jakém jsou práva nebo zásady v dotyčném ustanovení obsažené uznávány v právních předpisech nebo zvyklostech těchto členských států.

3.11.6 Dopad těchto protokolů v praxi bude velmi omezený. Při použití zásady jednotného uplatňování práva Unie musí všechny členské státy respektovat judikaturu Soudního dvora Evropské unie jako nedílnou součást právního řádu Unie. Pokud tedy Soudní dvůr bude v některém svém rozsudku citovat či vykládat hlavu IV Listiny, Spojené království i Polsko se jím budou muset řídit, ať již byly stranami řízení či nikoli.

3.12 Smlouva od Ústavy přejímá možnost, aby členský stát dobrovolně z Unie vystoupil (čl. 50 SEU). S ohledem na pokyny Evropské rady Unie sjedná a uzavře s tímto státem dohodu o podmínkách jeho vystoupení, s přihlédnutím k rámci jeho budoucích vztahů s Unií.

3.13 Dobrovolné vystoupení se nesmí zaměňovat s pozastavením členství v Unii členskému státu, který závažným způsobem a trvale porušuje hodnoty Unie stanovené v článku 7 SEU (úcta k lidské důstojnosti, svoboda, demokracie, rovnost, právní stát, dodržování lidských práv atd.) (6).

4.1 Zvláštní zmínku si zaslouží některé specifické aspekty politicko-ekonomické povahy, jež se mezitím objevily v rámci rozvoje politiky jednotného trhu, které se řídí novou Smlouvou, i nové složení Evropského parlamentu a tzv. druhé Barrosovy Komise.

4.2 Je nutno připomenout, že již v listopadu 2007 Komise zveřejnila důležité sdělení „Jednotný trh pro Evropu ve 21. století“, a to v návaznosti na usnesení Evropského parlamentu ze dne 4. září 2007, jež vyzývalo k „přezkumu jednotného trhu: odstraňovat překážky a neúčinnost pomocí lepšího provádění a uplatňování“. Reagovalo na novou vizi jednotného trhu pro všechny, jenž bude aktivnější a posílí schopnost Evropy reagovat na globalizaci, přispěje k růstu a vytváření pracovních míst, zajistí spravedlivé ceny a přispěje k sociální ochraně i ochraně životního prostředí. EHSV ve dvou stanoviscích (7) připomněl svůj postoj, podle nějž byl vnitřní trh vždy nástrojem sloužícím všem občanům, osobám vykonávajícím svobodná povolání, zaměstnancům i spotřebitelům.

4.3 Ve sdělení ze dne 6. listopadu 2008 (8) Komise ukázala, že přínosy jednotného trhu souvisejí s posílením správní spolupráce. Ve „Zprávě o pokroku ohledně systému pro výměnu informací o vnitřním trhu (IMI)“ vyzvala orgány členských států, aby úzce spolupracovaly a budovaly vzájemnou důvěru v systémy všech ostatních států (9).

4.4 V doporučení ze dne 26. června 2009 týkajícím se opatření pro lepší fungování vnitřního trhu (10) Komise konstatovala určité nedostatky v řádném fungování jednotného trhu, protože pravidla nejsou správně uplatňována a prosazována. Komise také navrhla přijetí konkrétních opatření, jež by doplnila opatření členských států v rámci přístupu založeného na partnerství.

4.4.1 Mezi doporučená opatření patří důslednější prosazování pravidel, podpora alternativního řešení sporů, pravidelné posuzování vnitrostátních právních předpisů a informování občanů a podniků o jejich právech na jednotném trhu.

4.5 Finanční krize se rychle rozšířila zejména v Evropě a vyvolala hospodářské a sociální důsledky, jež byly nečekané i nepředvídatelné (jak Výbor již dříve zdůraznil) a vedly k nejhlubší recesi od 30. let – 23 miliony nezaměstnaných (11) představují nejvyšší úroveň nezaměstnanosti od 2. světové války. Komise těsně před svou obnovou a poté, co si objednala u tzv. De Larosièrovy skupiny (12) hloubkovou studii příčin a opatření nutných k překonání této krize, pocítila potřebu vymezit do budoucna v tomto novém ekonomickém, sociálním a finančním rámci nové politické pokyny.

4.6 Za tímto účelem předseda Barroso v „Politických pokynech pro příští Komisi“ vymezil hlavní směry pro jednotný trh přizpůsobený 21. století. Odmítl pokusy o využívání krize jako záminky k napadání jednotného trhu a hájil ho jako základní kámen Smluv a nejlepšího garanta dlouhodobé prosperity, pokud bude přizpůsoben ekonomickým výzvám zítřka. V souvislosti s tím je vhodné zdůraznit, že cíle spočívajícího ve znovuoživení vnitřního trhu jako základního motoru evropské ekonomiky může být dosaženo pouze tehdy, když se aktivní politice ochrany spotřebitele podaří dát občanům sebedůvěru nezbytnou k tomu, aby se plně účastnili jednotného trhu.

4.6.1 Předseda Komise zároveň pověřil pan Maria Montiho, bývalého komisaře odpovědného za vnitřní trh, aby připravil zprávu k oživení jednotného trhu. Zpráva byla předložena 9. května, na Den Evropy, v Evropském parlamentu. Ve zprávě se poukazuje na hlavní potíže, s nimiž se potýká jednotný trh, a navrhují se v ní iniciativy na jeho podporu s ohledem na sociální a environmentální aspekty. Téhož dne byla na zasedání Evropské rady představena další zpráva, nazvaná „Projekt Evropa 2030 – výzvy a příležitosti“, již vypracovala Reflexní skupina pro diskusi o budoucnosti Evropy, jejímž předsedou je bývalý španělský předseda vlády Felipe González. Tato zpráva se zabývá především perspektivami evropské správy ekonomických záležitostí ve střednědobém výhledu. Neopomíjí však rozhodující úlohu posilování a uskutečňování jednotného trhu, jehož cílem je „vytváření podmínek prospěšných všem stranám: nová politika pro jednotný trh“. Závěry zprávy o správě ekonomických záležitostí budou mít jistě rozhodující vliv na budoucnost jednotného trhu.

4.7 Právě ve světle těchto nových politických pokynů je zapotřebí interpretovat strategii, která nahrazuje Lisabonskou strategii, jejíž provedení bylo mimo jiné částečným neúspěchem. Nezdá se však, že by se strategie Evropa 2020 jednotným trhem příliš zabývala, s výjimkou několika řádků v kapitole nazvané „Překážky a chybějící články“, v níž se projevuje oslabování nadšení, jež jednotný trh vyvolal.

4.7.1 Komise za účelem nápravy tohoto špatného fungování jednotného trhu oznámila, že navrhne přípravu takových právních předpisů, jež budou upřednostňovat využívání nařízení před směrnicemi, přizpůsobí právní předpisy digitální éře a budou směřovat k evropskému smluvnímu právu, jež by mělo dobrovolnou povahu, zejména v oblasti smluv uzavíraných se spotřebiteli. Michel Barnier, komisař odpovědný za jednotný trh, trval během svého slyšení v Evropském parlamentu, ale hlavně v prohlášeních učiněných v Paříži v poslední době, na nutnosti sladit potřeby jednotlivců i trhu, což by mělo být ve prospěch širšího projektu společnosti. Jak zdůrazňuje komisařka Viviane Reding, jednotný trh zůstává „korunním klenotem“ Evropské unie (13).

4.8 Na budoucí rozvoj vnitřního trhu možná bude mít důležité dopady i občanská iniciativa, již zavedl čl. 11 odst. 4 SEU a jež se stala předmětem hloubkové analýzy Výboru (14).

4.8.1 Tento nový nástroj pro účast občanů totiž otevírá novou cestu k zahájení diskuse o tématech důležitých pro občanskou společnost, čehož dosud nebylo dosaženo, ať již z důvodu nedostatku zájmu či politické vůle ze strany institucí Společenství (statut evropské nadace (15), skupinové žaloby na celoevropské úrovni (16), evropské právo na stávku atd.).

5.1 Připomínky informační zprávy o ustanoveních týkajících se vnitřního trhu, jež jsou obsažena ve Smlouvě o fungování Evropské unie (SFEU), platí i nadále (viz např. odst. 6 a)).

5.2 Čtyři z třiceti sedmi protokolů připojených k Lisabonské smlouvě budou mít více či méně přímý dopad na vnitřní trh:

5.3 Na vnitřní trh budou mít pravděpodobně dopad dvě prohlášení. Prohlášení o vymezení pravomocí (č. 18) uvádí, že v souladu se systémem rozdělení pravomocí mezi Unii a členské státy podle Smluv náležejí pravomoci, které nejsou Smlouvami svěřeny Unii, členským státům, a že v rámci sdílených pravomocí členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém ji Unie nevykonala nebo se ji rozhodla přestat vykonávat.

5.3.1 Svěření pravomocí Společenství dal Soudní dvůr velmi rychle do spojitosti s přenosem pravomocí členských států na orgány Společenství, o čemž svědčí rozsudek Costa/ENEL z roku 1964, v němž je Evropské hospodářské společenství vymezeno jako „časově neomezené společenství nadané vlastními institucemi … a zejména pravomocemi vzešlými z omezení kompetencí nebo jejich přesunu ze států na Společenství“ (věc 6/64, Sbírka rozhodnutí 1141).

5.3.2 Prohlášení č. 42 závěrem upřesňuje, že při uplatňování ustálené judikatury Soudního dvora by neměla zásada svěřených pravomocí sloužit jako základ pro rozšíření rozsahu pravomocí Unie nad obecný rámec vymezený ustanoveními Smluv.

6.1 Co se týká konkrétních změn ustanovení smluv, která se týkají politiky vnitřního trhu, je třeba podtrhnout následující:

V Bruselu dne 14. července 2010.

předseda Evropského hospodářského a sociálního výboru

Mario SEPI

(2) Úř. věst. C 83, 30.3.2010. Všechny odkazy na Lisabonskou smlouvu se napříště vztahují k tomuto konsolidovanému znění.

(3) Článek 1 odst. 3 SEU: SEU a SFEU jsou postaveny na roveň, zatímco Soudní dvůr ve své judikatuře uznal přednost Smlouvy o ES před Smlouvou o EU (rozhodnutí ze dne 13. 9. 2005 týkající se trestněprávní ochrany životního prostředí).

(4) Nicméně i když nemá Listina právně závaznou povahu, Soudní dvůr Evropských společenství se na ni často odvolává. Viz zejména jeden příklad z nedávné doby – rozsudek Soudního dvora ze dne 14. února 2008 ve věci C 244/06 Dynamic Medien Vertriebs GmbH proti Avides Media AG týkající se volného pohybu zboží. Soudní dvůr cituje čl. 24 odst. 1 Listiny, podle něhož mají děti právo na ochranu a péči nezbytnou pro jejich blaho (viz bod 41 rozsudku). Stejně tak rozsudek Soudního dvora ze dne 14. února 2008 ve věci C 450/06 Varec SA proti Belgickému státu týkající se svobody usazování. Soudní dvůr cituje článek 7 Listiny základních práv Evropské unie týkající se práva na soukromí (bod 48 rozsudku).

(5) Znění návrhu Lisabonské smlouvy ze dne 23. července 2007 (vypracované na mezivládní konferenci v březnu 2007) počítalo v Prohlášení č. 11 s tím, že tři instituce slavnostně vyhlásí Listinu základních práv v den, kdy bude Lisabonská smlouva podepsána, mlčelo však o závazné právní povaze Listiny.

Podruhé vyhlásily Listinu základních práv EU tři instituce EU ve středu 12. prosince 2007 ve Štrasburku. Toto druhé vyhlášení bylo nutné, protože do Listiny byly od jejího prvního vyhlášení v prosinci 2000 na summitu v Nice doplněny vysvětlivky a poznámky pod čarou.

(6) Článek 7 SEU stanoví dva různé postupy v případě „zřejmého nebezpečí závažného porušení“ a „závažného a trvajícího porušení“.

(10) Doporučení 2009/524/ES; viz významné usnesení EP ze dne 9. března 2010 (dok. A7-0064/2009).

(13) Projev přednesený 15. března 2010 na Dni spotřebitelů v Madridu: An ambitious Consumer Rights Directive: boosting consumers’ protection and helping businesses (Ambiciózní směrnice o právech spotřebitelů – posílení ochrany spotřebitele a pomoc podnikům).

(14) Viz stanovisko z vlastní iniciativy k tématu Provádění Lisabonské smlouvy – participativní demokracie a evropská občanská iniciativa (CESE 465/2010 – SC/032), v níž byla zelená kniha Komise (KOM(2009) 622 v konečném znění, 11. listopadu 2009) analyzována a okomentována, a stanovisko z vlastní iniciativy k tématu Organizace občanské společnosti a předsednictví Rady EU (CESE 464/2010 – SC/031). Viz také významné usnesení EP ze 7. května 2009 o uplatňování občanské iniciativy (dok. A6-0043/2009).

(17) Soudní dvůr již dne 5. května 1982 v rozsudku Schul (věc 18/81) potvrdil, že společný trh (prostá zóna volného obchodu) předchází vnitřní trh. Vnitřní trh tudíž odkazuje na vyšší stupeň ekonomické integrace.

(19) KOM(2007) 724 v konečném znění, SEK(2007) 1517, 1518, 1519, 1520 a 1521.