(1)

Dne 2. července 2019 byla pod záštitou Haagské konference o mezinárodním právu soukromém uzavřena Úmluva o uznávání a výkonu cizích soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „úmluva“).

(2)

Cílem úmluvy je podpořit přístup ke spravedlnosti po celém světě prostřednictvím posílené mezinárodní soudní spolupráce. Zejména je cílem úmluvy snížit rizika a náklady spojené s přeshraničními soudními spory a řešením sporů a v důsledku toho usnadnit mezinárodní obchod, investice a mobilitu.

(3)

Unie se aktivně podílela na jednáních vedoucích k přijetí úmluvy a sdílí její cíle.

(4)

V současné době občané a podniky Unie, kteří v zemi mimo Unii usilují o uznání a výkon soudního rozhodnutí vydaného v Unii, čelí roztříštěnému právnímu prostředí kvůli tomu, že neexistuje komplexní mezinárodní rámec pro uznávání a výkon cizích soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Růst mezinárodního obchodu a investičních toků zvyšuje právní rizika pro občany a podniky Unie.

(5)

Tato situace by proto měla být řešena zřízením předvídatelného systému přeshraničního uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech. Uvedených cílů lze dosáhnout pouze přistoupením k systému vzájemného uznávání a výkonu soudních rozhodnutí mezi členskými státy, jako je ten, který byl přijat v úmluvě. Zároveň by úmluva měla v Unii umožnit uznávání a výkon soudních rozhodnutí vydaných ve třetích zemích pouze tehdy, jsou-li dodrženy základní zásady práva Unie.

(6)

Podle článku 26 úmluvy mohou organizace regionální hospodářské integrace jako Unie, které mají pravomoci v některých nebo ve všech věcech upravených úmluvou, tuto úmluvu podepsat, přijmout, schválit nebo k ní přistoupit.

(7)

Podle čl. 3 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU) je ve výlučné pravomoci Unie uzavření mezinárodní smlouvy, pokud její uzavření může ovlivnit společná pravidla či změnit jejich působnost. Úmluva ovlivňuje právo Unie, zejména nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 (2). Unie má tedy výlučnou pravomoc ve všech věcech, které úmluva upravuje.

(8)

Podle čl. 24 odst. 3 a článku 28 úmluvy může k přistoupení k úmluvě dojít před jejím vstupem v platnost.

(9)

Unie by proto měla k úmluvě přistoupit.

(10)

Při přistoupení k úmluvě by Unie měla učinit prohlášení podle článku 27 úmluvy o tom, že vykonává pravomoc ve všech věcech upravených úmluvou. V důsledku přistoupení Unie k úmluvě by tak členské státy byly úmluvou vázány.

(11)

V případech týkajících se nájmů nebytových nemovitostí určuje nařízení (EU) č. 1215/2012 výlučnou příslušnost soudů v členském státě, kde se nemovitost nachází. Úmluva taková pravidla upravující výlučnou příslušnost v případě nájmů nebytových nemovitostí neobsahuje. Při přistoupení k úmluvě by proto Unie měla v souladu s článkem 18 úmluvy prohlásit, že úmluvu nepoužije na nájmy nebytových nemovitostí nacházejících se v Unii.

(12)

Irsko je vázáno nařízením (EU) č. 1215/2012, a proto se účastní přijímání tohoto rozhodnutí.

(13)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu č. 22 o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o Evropské unii a Smlouvě o fungování EU, se Dánsko neúčastní přijímání tohoto rozhodnutí a toto rozhodnutí pro ně není závazné ani použitelné,