15.12.2016   

CS

Úřední věstník Evropské unie

LI 340/1

(1)

Dne 23. března 2006 přijala Komise nařízení (ES) č. 553/2006 (2), kterým se ukládá prozatímní antidumpingové clo z dovozu některé obuvi se svrškem z usně (dále jen „obuv“) pocházející z Čínské lidové republiky (dále též „ČLR“ nebo „Čína“) a Vietnamu (dále jen „prozatímní nařízení“).

(2)

Nařízením (ES) č. 1472/2006 (3) uložila Rada konečná antidumpingová cla v rozmezí od 9,7 do 16,5 % na dovoz některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Vietnamu a z ČLR na dobu dvou let (dále jen „nařízení (ES) č. 1472/2006“ nebo „sporné nařízení“).

(3)

Nařízením (ES) č. 388/2008 (4) rozšířila Rada konečná antidumpingová opatření na dovoz některé obuvi se svrškem z usně pocházející z ČLR na dovoz zasílaný ze Zvláštní administrativní oblasti ČLR Macao bez ohledu na to, zda je u něj deklarován původ ze Zvláštní administrativní oblasti ČLR Macao.

(4)

K okamžiku uplynutí platnosti opatření Rada na základě přezkumu před pozbytím platnosti zahájeného dne 3. října 2008 (5) znovu prodloužila antidumpingová opatření o dobu 15 měsíců, tj. do 31. března 2011, a to prostřednictvím nařízení (EU) č. 1294/2009 (6) (dále jen „nařízení (EU) č. 1294/2009“).

(5)

Společnosti Brosmann Footwear (HK) Ltd, Seasonable Footwear (Zhongshan) Ltd, Lung Pao Footwear (Guangzhou) Ltd, Risen Footwear (HK) Co Ltd a Zhejiang Aokang Shoes Co. Ltd (dále jen „žalobkyně“) napadly sporné nařízení u Soudu prvního stupně (nyní Tribunál). Tribunál tyto žaloby zamítl ve svých rozsudcích ze dne 4. března 2010 ve věci Brosmann Footwear (HK) a další v. Rada, T-401/06, Sb. rozh. 2010, s. II-671, a ze dne 4. března 2010 ve spojených věcech Zhejiang Aokang Shoes a Wenzhou Taima Shoes v. Rada, T-407/06 a T-408/06, Sb. rozh. 2010, s. II-747.

(6)

Žalobkyně se proti těmto rozsudkům odvolaly. Soudní dvůr tyto rozsudky ve svých rozsudcích ze dne 2. února 2012 ve věci Brosmann a další, C-249/10 P, a ze dne 15. listopadu 2012 ve věci Zhejiang Aokang Shoes Co. Ltd, C-247/10 P (dále jen „rozsudky Brosmann a Aokang“) zrušil. Soudní dvůr rozhodl, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení věci, neboť se domníval, že Komise nebyla povinna zkoumat žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství podle čl. 2 odst. 7 písm. b) a c) základního nařízení od hospodářských subjektů nezařazených do vzorku (bod 36 rozsudku ve věci C-249/10 P a body 29 a 32 rozsudku ve věci C-247/10 P).

(7)

Soudní dvůr poté sám v dané věci rozhodl. Uvedl, že: „[…] Komise měla přezkoumat odůvodněné žádosti, které jí navrhovatelky předložily na základě čl. 2 odst. 7 písm. b) a c) základního nařízení za účelem přiznání STH v rámci antidumpingového řízení upraveného sporným nařízením. Dále je třeba konstatovat, že není vyloučeno, že takový přezkum povede k tomu, že jim bude uloženo konečné antidumpingové clo lišící se od cla ve výši 16,5 %, které se na ně vztahuje podle čl. 1 odst. 3 sporného nařízení. Z téhož ustanovení totiž vyplývá, že ve sporném nařízení bylo konečné antidumpingové clo ve výši 9,7 % uloženo pouze jedinému čínskému hospodářskému subjektu zařazenému do vzorku, kterému byl přiznán STH. Platí přitom, jak vyplývá z bodu 38 tohoto rozsudku, že pokud by Komise konstatovala, že podmínky tržního hospodářství převažují i v případě navrhovatelek, měla by se posledně uvedená sazba cla, v případě nemožnosti vypočítat individuální dumpingové rozpětí, vztahovat i na ně“ (bod 42 rozsudku ve věci C-249/10 P a bod 36 rozsudku ve věci C-247/10 P).

(8)

V důsledku toho zrušil Soudní dvůr sporné nařízení v rozsahu, ve kterém se týká dotčených žalobkyň.

(9)

V říjnu 2013 Komise prostřednictvím oznámení uveřejněného v Úředním věstníku Evropské unie  (7) oznámila, že se rozhodla obnovit antidumpingové řízení k okamžiku vzniku nesrovnalostí a přezkoumat, zda v případě žalobkyň převažovaly v období od 1. dubna 2004 do 31. března 2005 podmínky tržního hospodářství, a vyzvala zúčastněné strany, aby se přihlásily.

(10)

V březnu 2014 Rada prováděcím rozhodnutím 2014/149/EU (8) zamítla návrh Komise na přijetí prováděcího nařízení Rady o opětovném uložení konečného antidumpingového cla z dovozu některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Čínské lidové republiky a vyráběné společnostmi Brosmann Footwear (HK) Ltd, Seasonable Footwear (Zhongshan) Ltd, Lung Pao Footwear (Guangzhou) Ltd, Risen Footwear (HK) Co Ltd a Zhejiang Aokang Shoes Co. Ltd a o konečném výběru jim uloženého prozatímního cla a ukončila řízení týkající se uvedených výrobců. Rada vyjádřila názor, že dovozci, kteří nakoupili obuv od uvedených vyvážejících výrobců a kterým bylo příslušnými vnitrostátními orgány příslušné clo navráceno na základě článku 236 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 (9) (dále jen „celní kodex Společenství“), nabyli na základě ustanovení čl. 1 odst. 4 sporného nařízení, na jehož základě se ustanovení celního kodexu Společenství, zejména článku 221, na výběr cla uplatnila, legitimní očekávání.

(11)

Tři dovozci dotčeného výrobku, C&J Clark International Ltd. (dále jen „Clark“), Puma SE (dále jen „Puma“) a Timberland Europe B.V. (dále jen „Timberland“) (dále jen „dotčení dovozci“), antidumpingová opatření uvalená na dovoz některé obuvi pocházející z Číny a Vietnamu napadli s odvoláním na judikaturu uvedenou v 5. až 7. bodě odůvodnění u svých vnitrostátních soudů, které se s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce obrátily na Soudní dvůr.

(12)

Dne 4. února 2016, ve spojených věcech C & J Clark International Limited, C-659/13, a Puma SE, C-34/14, Soudní dvůr prohlásil nařízení (ES) č. 1472/2006 a (EU) č. 1294/2009 za neplatná, jelikož Evropská komise nepřezkoumala žádosti podané vyvážejícími výrobci z ČLR a Vietnamu, kteří nebyli zařazeni do vzorku, o zacházení jako v tržním hospodářství a o individuální zacházení (dále jen „rozsudky“), a to v rozporu s požadavky stanovenými v ustanoveních čl. 2 odst. 7 písm. b) a čl. 9 odst. 5 nařízení Rady (ES) č. 384/96 (10).

(13)

Co se týče třetí věci Timberland Europe B.V. v. Inspecteur van de Belastingdienst, kantoor Rotterdam Rijnmond, C-571/14, Soudní dvůr dne 11. dubna 2016 rozhodl o výmazu této věci z rejstříku na žádost předkládajícího vnitrostátního soudu.

(14)

Článek 266 SFEU stanoví, že orgány musí přijmout opatření nezbytná k zajištění souladu s rozsudky Soudního dvora. V případě zrušení aktu přijatého orgány v rámci správního řízení, jako je antidumpingové řízení, spočívá zajištění souladu s rozsudkem Soudního dvora v nahrazení zrušeného aktu novým aktem, ve kterém je protiprávnost zjištěná Soudním dvorem odstraněna (11).

(15)

Podle judikatury Soudního dvora lze v postupu nahrazení zrušeného aktu pokračovat k okamžiku, kdy nastala protiprávnost (12). To zejména znamená, že za situace, kdy je akt, kterým je správní řízení ukončeno, zrušen, nemá tento fakt, že akt byl zrušen, nutně vliv na přípravné úkony, jako je zahájení antidumpingového řízení. Za situace, kdy je zrušeno nařízení, které ukládá konečná antidumpingová opatření, to znamená, že pokud k protiprávnosti nedošlo k okamžiku zahájení řízení, zůstává poté, co bylo nařízení zrušeno, antidumpingové řízení nadále otevřeno, protože akt, jímž se antidumpingové řízení uzavírá, byl z právního řádu Unie odstraněn (13).

(16)

S výjimkou skutečnosti, že orgány nepřezkoumaly žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství a o individuální zacházení podané vyvážejícími výrobci z Čínské lidové republiky a Vietnamu, kteří nebyli zařazeni do vzorku, zůstala všechna ostatní zjištění učiněná v nařízeních (ES) č. 1472/2006 a (EU) č. 1294/2009 i nadále v platnosti.

(17)

V daném případě protiprávnost nastala až po zahájení řízení. Proto se Komise rozhodla stávající antidumpingové řízení, jež bylo v návaznosti na rozsudky stále otevřené, obnovit, a to od okamžiku, kdy nastala protiprávnost, a přezkoumat, zda v případě dotčených vyvážejících výrobců převažovaly podmínky tržního hospodářství v období od 1. dubna 2004 do 31. března 2005, což bylo období šetření (dále jen „období šetření“). Komise rovněž v příslušném případě zkoumala, zda byli dotčení vyvážející výrobci způsobilí pro individuální zacházení v souladu s čl. 9 odst. 5 nařízení Rady (ES) č. 1225/2009 (14) (dále jen „základní nařízení ve znění před změnou“) (15) v platnost.

(18)

Prováděcím nařízením (EU) 2016/1395 (16) Komise opětovně uložila konečné antidumpingové clo, pokud jde o společnosti Clark a Puma na dovoz některé obuvi se svrškem z usně pocházející z ČLR a vyráběné třinácti čínskými vyvážejícími výrobci, kteří podali žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství a o individuální zacházení, avšak nebyli zařazeni do vzorku, a s konečnou platností vybrala uložené prozatímní clo.

(19)

Prováděcím nařízením (EU) 2016/1647 (17) Komise opětovně uložila konečné antidumpingové clo, pokud jde o společnosti Clark, Puma a Timberland, na dovoz některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Vietnamu a vyráběné některými vietnamskými vyvážejícími výrobci, kteří podali žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství a o individuální zacházení, avšak nebyli zařazeni do vzorku, a s konečnou platností vybrala uložené prozatímní clo.

(20)

Prováděcím nařízením (EU) 2016/1731 (18) Komise opětovně uložila konečné antidumpingové clo, pokud jde o společnosti Puma a Timberland, na dovoz některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Čínské lidové republiky a vyráběné společností General Footwear Ltd. a některé obuvi se svrškem z usně pocházející z Vietnamu a vyráběné společnostmi Diamond Vietnam Co Ltd a Ty Hung Footgearmex/Footwear Co. Ltd (’Ty Hung Co Ltd.‘), které předložily žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství a o individuální zacházení, avšak nebyly zařazeny do vzorku, a s konečnou platností vybrala uložené prozatímní clo.

(21)

S ohledem na provádění rozsudku ve spojených věcech C-659/13 C & J Clark International Limited a C-34/14 Puma SE, uvedených výše ve 12. bodě odůvodnění, přijala Komise prováděcí nařízení (EU) 2016/223 (19). V článku 1 uvedeného nařízení Komise ukládá vnitrostátním celním orgánům předložit všechny žádosti o úhradu konečných antidumpingových cel zaplacených z dovozu obuvi pocházející z Číny a Vietnamu předložené dovozci na základě článku 236 celního kodexu Společenství a na základě skutečnosti, že vyvážející výrobce nezařazený do vzorku v původním šetření zažádal o status tržního hospodářství nebo individuální zacházení. Komise příslušnou žádost o zacházení jako v tržním hospodářství nebo individuální zacházení posoudí a opětovně uloží příslušné clo. Vnitrostátní celní orgány by poté na tomto základě měly rozhodnout o žádosti o vrácení a prominutí antidumpingových cel.

(22)

Platnost prováděcího nařízení (EU) 2016/223 podléhá žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Finanzgericht Düsseldorf dne 9. května 2016 (Deichmann SE v. Hauptzollamt Duisburg; věc C-256/16). Výše uvedená žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla podána v rámci sporu mezi společností Deichmann SE, německým dovozcem obuvi a příslušným vnitrostátním celním orgánem, Hauptzollamt Duisburg. Spor se týkal úhrady antidumpingových cel zaplacených společností Deichmann SE z dovozu obuvi od čínského dodavatele Chengdu Sunshine Shoes Co. Ltd., který podal žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství a individuální zacházení a nebyl zařazen do vzorku.

(23)

Dne 20. dubna 2016 francouzské celní orgány v souladu s článkem 1 prováděcího nařízení (EU) 2016/223 oznámily Komisi žádosti o úhradu výdajů dovozců v Unii a předložily podpůrné dokumenty. Oznámení francouzských celních orgánů uvedlo 46 společností jako dodavatele obuvi z Číny a Vietnamu.

(24)

U mnoha z těchto společností (36 společností uvedených v příloze III tohoto nařízení) nemá Komise žádný záznam o tom, že by během původního šetření předložily jakýkoli formulář žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství nebo o individuální zacházení. Mezi těmito společnostmi byly také společnosti, které nejsou dotčené šetřením, neboť se například nenacházely v Číně nebo ve Vietnamu, nebo obchodní společnosti, které nejsou v žádném případě oprávněné uplatňovat jakékoli individuální dumpingové rozpětí. Příslušné žádosti o úhradu předložené dovozci v Unii by proto neměly být schváleny, neboť sporné nařízení nebylo zrušeno v rozsahu, ve kterém se jich týká.

(25)

Ze zbývajících 10 společností byly již čtyři posouzeny jednotlivě nebo jako součást skupiny společností vybrané do vzorku vyvážejících výrobců během původního šetření (jsou uvedeny v příloze IV tohoto nařízení). Jelikož žádné z těchto společností nebyla určena individuální celní sazba, použila se na dovoz obuvi od společnosti Feng Tay Chine celní sazba pro Čínu ve výši 16,5 % a na dovoz od společností Pou Yuen Vietnam Enterprise, Pou Yuen Vietnam Company Ltd a Sky High Trading Limitedi zbytková celní sazba pro Vietnam ve výši 10 %. Tyto sazby nebyly dotčeny rozsudkem uvedeným ve 12. bodě odůvodnění. Příslušné žádosti o úhradu předložené dovozci v Unii by proto neměly být schváleny, neboť sporné nařízení nebylo zrušeno v rozsahu, ve kterém se jich týká.

(26)

Tři ze šesti zbývajících společností (uvedených v příloze V tohoto nařízení) již byly posouzeny jednotlivě nebo jako součást skupiny společností v souvislosti s prováděním rozsudku uvedeného ve 12. bodě odůvodnění, konkrétně v souladu s nařízením (EU) 2016/1647 uvedeným v 19. bodě odůvodnění. Příslušné žádosti o úhradu předložené dovozci v Unii by proto neměly být schváleny, neboť na ně bylo znovu uvaleno clo.

(27)

Ze tří zbývajících společností byly společnosti Fujian Sunshine Footwear Co Ltd a společnost Foshan Nanhai Shyang Yuu Footwear Ltd (v oznámení francouzských celních orgánů nazývaná Shyang Yuu Footwear) čínskými vyvážejícími výrobci, kteří nebyli zařazeni do vzorku a předložili formulář žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení. Komise proto posoudila žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství a o individuální zacházení předložené těmito společnostmi.

(28)

Poslední společnost „Capital Concord Enterprises Ltd“ byla ve spojení s jednou společností uvedenou ve 27. bodě odůvodnění, ale nevyráběla ani neprodávala obuv. Proto nemá nárok na individuální celní sazbu.

(29)

Stručně řečeno, Komise v rámci tohoto nařízení posoudila formuláře žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení tři čínských vyvážejících výrobců, konkrétně společností Chengdu Sunshine Shoes Co. Ltd., Fujian Sunshine Footwear Co Ltd a Foshan Nanhai Shyang Yuu Footwear Ltd, které tyto formuláře žádostí předložily a nebyly zařazeny do vzorku.

(30)

Komise má možnost napravit ty aspekty sporného nařízení, které vedly k jeho prohlášení za neplatné, přičemž může ty části posouzení, kterých se rozsudek nedotýká, ponechat beze změny (20).

(31)

Cílem tohoto nařízení je opravit ty aspekty sporného nařízení, které nejsou v souladu se základním nařízením, a tudíž vedly k prohlášení nařízení za neplatné, a to v rozsahu, ve kterém jsou dotčeni vyvážející výrobci uvedení ve 29. bodě odůvodnění.

(32)

Všechna ostatní zjištění, která byla v sporném nařízení a v prováděcím nařízení (EU) č. 1294/2009 učiněna a která nebyla Soudním dvorem prohlášena za neplatná, zůstávají v platnosti a tímto se do tohoto nařízení začleňují.

(33)

Následující body odůvodnění se tak omezují na nové posouzení, které bylo nezbytné za účelem dosažení souladu s rozsudky.

(34)

Komise přezkoumala, zda v případě vyvážejících výrobců uvedených ve 29. bodě odůvodnění (dále jen „dotčení vyvážející výrobci“), kteří pro období šetření předložili žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení převažovalo zacházení jako v tržním hospodářství nebo individuální zacházení. Smyslem je stanovit rozsah, v němž jsou dotčení dovozci oprávněni k tomu, aby jim bylo vráceno antidumpingové clo, které bylo uhrazeno v souvislosti s antidumpingovými cly odvedenými za vývoz těchto dodavatelů.

(35)

Pokud z analýzy vyplyne, že zacházení jako v tržním hospodářství mělo být přiznáno těm dotčeným vyvážejícím výrobcům, na jejichž vývoz bylo uvaleno antidumpingové clo, jež dotčení dovozci uhradili, měla by být danému vyvážejícímu výrobci přiznána individuální celní sazba a hodnota vráceného cla by se omezila na částku odpovídající rozdílu mezi odvedeným clem, konkrétně ve výši 16,5 %, a clem uvaleným na jedinou vyvážející společnost zařazenou do vzorku, které bylo přiznáno zacházení jako v tržním hospodářství, tedy Golden Step, konkrétně ve výši 9,7 %.

(36)

Pokud z analýzy vyplyne, že čínskému vyvážejícímu výrobci, jemuž bylo zamítnuto zacházení jako v tržním hospodářství, mělo být přiznáno individuální zacházení, měla by být dotčenému vyvážejícímu výrobci přiznána individuální celní sazba a hodnota vráceného cla by se omezila na částku odpovídající rozdílu mezi odvedeným clem, konkrétně 16,5 %, a případnou individuální celní sazbou vypočtenou pro dotčeného vyvážejícího výrobce.

(37)

V opačném případě, tedy pokud z analýzy předmětných žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství a individuální zacházení vyplyne, že zacházení jako v tržním hospodářství i individuální zacházení by mělo být zamítnuto, nebude moci být vráceno žádné antidumpingové clo.

(38)

Jak je vysvětleno ve 12. bodě odůvodnění, Soudní dvůr sporné nařízení a nařízení (EU) č. 1294/2009 zrušil ve vztahu k vývozu některé obuvi pocházející od některých čínských a vietnamských vyvážejících výrobců, jelikož Komise nepřezkoumala žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství a individuální zacházení, které tito vyvážející výrobci podali.

(39)

Komise proto přezkoumala žádosti dotčených vyvážejících výrobců o zacházení jako v tržním hospodářství a individuální zacházení za účelem určení celní sazby platné pro jejich vývoz. Z posouzení vyplynulo, že předložené informace neprokázaly, že dotčení vyvážející výrobci působili v podmínkách tržního hospodářství nebo že byli způsobilí pro individuální zacházení (podrobné vysvětlení je uvedeno ve 40. bodě odůvodnění a bodech následujících).

(40)

Dlužno připomenout, že v souladu s ustanovením čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení leží důkazní břemeno na výrobci, který o zacházení jako v tržním hospodářství žádá. Za tímto účelem čl. 2 odst. 7 písm. c) první pododstavec stanoví, že žádost podaná takovým výrobcem musí obsahovat dostatečné důkazy o tom, že výrobce působí v podmínkách tržního hospodářství, jak jsou vymezeny v daném ustanovení. Orgány Unie tudíž nemají žádnou povinnost prokázat, že výrobce podmínky stanovené pro přiznání takového statusu nesplňuje. Úkolem orgánů Unie naopak je, aby posoudily, zda jsou důkazy předložené dotčeným výrobcem dostatečné k prokázání toho, že kritéria stanovená v čl. 2 odst. 7 písm. c) prvním pododstavci základního nařízení jsou splněna, aby mu bylo přiznáno zacházení jako v tržním hospodářství, a úkolem soudu Unie je, aby ověřil, že takovéto posouzení není zjevně nesprávné (bod 32 rozsudku ve věci C-249/10 P a bod 24 rozsudku ve věci C-247/10 P).

(41)

V souladu s čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení by mělo být splněno všech pět kritérií uvedených v tomto článku, aby vyvážejícímu výrobci mohlo být zacházení jako v tržním hospodářství přiznáno. Komise měla tedy za to, že pro zamítnutí žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství postačí, pokud alespoň jedno z těchto kritérií splněno není.

(42)

Dva z dotčených vyvážejících výrobců (společnost 4 a 6) (21) nebyli schopni prokázat splnění prvního kritéria (obchodní rozhodnutí). Konkrétně z informací poskytnutých společností 4 vyplynula omezení množství prodeje pro domácí a vývozní trhy. Společnost neprokázala, že jsou obchodní rozhodnutí – i přes uvedená omezení – přijímána na základě tržních signálů odrážejících nabídku a poptávku a bez zásadních zásahů státu. Pokud jde o společnost 6, nebylo prokázáno, jak jsou v rámci společnosti přijímána rozhodnutí, a tudíž že jsou tato rozhodnutí skutečně přijímána na základě tržních signálů a bez zásadních zásahů státu.

(43)

Žádná z těchto tří společností neprokázala splnění kritéria 2 (účetnictví). Účetní závěrky všech společností vykazovaly nedostatky a nebyly v souladu s mezinárodními účetními standardy. V případě společnosti 4 chyběla například rozvaha fixních aktiv, jakož i metoda odpisování a typy fixních aktiv této společnosti. V rozvaze nebyla zaznamenána ani daň z příjmů navzdory dosaženým ziskům a získaným subvencím. Pokud jde o společnost 6, byly zjištěny nesrovnalosti mezi částkami vykázanými v rozvahách v po sobě následujících letech. Nakonec bylo zjištěno několik nedostatků v účetních závěrkách společnosti 5, konkrétně pokud jde o částku kapitálového přebytku. Společnost 5 tudíž neposkytla informace o původu kapitálového přebytku nebo způsobu, jak je hodnocen.

(44)

Pokud jde o třetí kritérium (aktiva a „přenos“), žádný ze tří dotčených vyvážejících výrobců nemohl prokázat, že předchozí systém netržního hospodářství nezpůsobil žádné zkreslení. Žádná ze společností neposkytla rozhodující informace o tom, zda jí byla převedena příslušná práva k užívání pozemků a/nebo jaké byly podmínky a hodnota těchto práv.

(45)

Z důvodů uvedených ve 40. bodě odůvodnění nebylo splnění čtvrtého (právní předpisy o úpadku a o vlastnictví) a pátého (převod směnných kurzů) kritéria posuzováno u žádného z dotčených vyvážejících výrobců.

(46)

Na základě výše uvedených zjištění Komise dospěla k závěru, že zacházení jako v tržním hospodářství by nemělo být přiznáno žádnému ze tří dotčených vyvážejících výrobců, a o tomto závěru tyto vyvážející výrobce informovala, přičemž je vyzvala, aby se k tomuto závěru vyjádřili. Komise neobdržela vyjádření od žádného ze tří dotčených vyvážejících výrobců.

(47)

Žádný ze tří dotčených vyvážejících výrobců tedy všechny podmínky stanovené v čl. 2 odst. 7 písm. c) základního nařízení nesplnil, v důsledku čehož žádnému z nich zacházení jako v tržním hospodářství přiznáno nebylo.

(48)

Podle čl. 9 odst. 5 základního nařízení ve znění před jeho změnou se v případě použití čl. 2 odst. 7 písm. a) téhož nařízení však stanoví individuální clo pro vývozce, kteří prokáží splnění všech kritérií stanovených v čl. 9 odst. 5 základního nařízení ve znění před jeho změnou.

(49)

Jak je uvedeno ve 40. bodě odůvodnění, je nutné připomenout, že v souladu s ustanovením čl. 9 odst. 5 základního nařízení ve znění před jeho změnou leží důkazní břemeno na výrobci, který o individuální zacházení žádá. Za tímto účelem čl. 9 odst. 5 první pododstavec stanoví, že předložená žádost musí být řádně odůvodněna. Orgány Unie tudíž nemají žádnou povinnost prokázat, že vývozce podmínky stanovené pro přiznání takového statusu nesplňuje. Úkolem orgánů Unie je naopak posoudit, zda důkazy, které dotčený vývozce předložil, jsou dostatečné k prokázání toho, že kritéria stanovená v čl. 9 odst. 5 základního nařízení ve znění před jeho změnou jsou splněna, aby vývozci mohlo být individuální zacházení přiznáno.

(50)

V souladu s čl. 9 odst. 5 základního nařízení ve znění před změnou by měli vývozci prokázat na základě řádně odůvodněné žádosti, že všech pět kritérií uvedených v tomto článku je splněno, aby jim mohlo být individuální zacházení přiznáno.

(51)

Komise měla tedy za to, že pro zamítnutí žádosti o individuální zacházení postačí, pokud alespoň jedno z těchto kritérií splněno není.

(52)

Jedná se o těchto pět kritérií:

(53)

Všichni tři dotčení vyvážející výrobci, kteří požádali o zacházení jako v tržním hospodářství, požádali také o individuální zacházení, pokud by jim zacházení jako v tržním hospodářství nebylo přiznáno.

(54)

Jeden ze tří dotčených vyvážejících výrobců (společnost 4) nebyl schopen prokázat splnění druhého kritéria (prodej na vývoz a ceny svobodně určeny). Konkrétně stanovy tohoto vyvážejícího výrobce ukládají omezení množství prodeje na konkrétních trzích. A proto neprokázal, že obchodní rozhodnutí, například vyvážená množství, jsou určována svobodně a na základě tržních signálů odrážejících nabídku a poptávku.

(55)

Kromě toho žádný ze tří vyvážejících výrobců nemohl prokázat splnění kritéria 3 (společnost – klíčové řídící funkce a akcie nebo podíly – je dostatečně nezávislá na státních zásazích). Žádná ze společností neprokázala, že jim byla převedena příslušná práva k užívání pozemků nebo za jakých podmínek. Společnost 6 navíc neposkytla žádné údaje týkající se složení její správní rady a způsobu, jakým jsou přijímána rozhodnutí v rámci společnosti. Na tomto základě žádný ze tří dotčených vyvážejících výrobců neprokázal, že je dostatečně nezávislý na státních zásazích.

(56)

Žádný ze tří dotčených vyvážejících výrobců tedy podmínky stanovené v čl. 9 odst. 5 základního nařízení ve znění před změnou nesplnil a Komise o tomto závěru dotčené vyvážející výrobce informovala, přičemž je vyzvala, aby se k tomuto závěru vyjádřili. Komise neobdržela vyjádření od žádného ze tří dotčených vyvážejících výrobců, v důsledku čehož žádnému z nich individuální zacházení přiznáno nebylo.

(57)

Na vývoz uskutečněný dotčenými třemi vyvážejícími výrobci by tedy mělo být uvaleno zbytkové antidumpingové clo platné pro Čínu, a to za dobu použitelnosti nařízení (ES) č. 1472/2006. Původně trvala doba použitelnosti zmíněného nařízení od 7. října 2006 do 7. října 2008. Po zahájení přezkumu před pozbytím platnosti byla 30. prosince 2009 prodloužena do 31. března 2011. Protiprávnost zjištěná v rozsudcích spočívá v tom, že orgány Unie nezkoumaly, zda by výrobky vyrobené dotčenými vyvážejícími výrobci měly podléhat zbytkovému clu nebo individuálnímu clu. Na základě protiprávnosti zjištěné Soudním dvorem neexistuje žádný právní důvod pro úplné osvobození výrobků vyrobených dotčenými vyvážejícími výrobci od platby antidumpingového cla. Nový akt napravující protiprávnost zjištěnou Soudním dvorem musí proto pouze přehodnotit použitelnou sazbu antidumpingového cla a nikoli opatření samotná.

(58)

Jelikož byl učiněn závěr, že v případě dotčených vyvážejících výrobců by mělo být opětovně uloženo zbytkové clo ve stejné sazbě, v jaké bylo původně uloženo sporným nařízením a nařízením (EU) č. 1294/2009, není třeba provádět žádné změny nařízení Rady (ES) č. 388/2008. Uvedené nařízení zůstává v platnosti.

(59)

S přihlédnutím ke vzneseným připomínkám a na základě jejich analýzy byl učiněn závěr, že zbytkové antidumpingové clo použitelné pro Čínu, tj. 16,5 %, by mělo být opětovně uloženo, a to po dobu použitelnosti sporného nařízení.

(60)

Dotčení vyvážející výrobci a všechny strany, které se přihlásily, byli informováni o podstatných skutečnostech a úvahách, z nichž vycházel záměr doporučit, aby bylo třem dotčeným vyvážejícím výrobcům znovu uloženo konečné antidumpingové clo z vývozu. Byla jim dána lhůta na předložení stanovisek k poskytnutým informacím.

(61)

Po poskytnutí informací obdržela Komise připomínky jménem i) Federace evropského sportovního průmyslu (dále jen „FESI“) a obuvnické koalice; ii) skupiny společností Deichmann a iii) společnosti Skechers SARL (dále jen „Skechers“), dovozů obuvi v Unii.

(62)

FESI a obuvnická koalice ve svých připomínkách k poskytnutým informacím nejprve konstatovaly, že stávající provádění vychází ze stejného právního základu a důvodů jako nařízení, která Komise předtím přijala v rámci stejného prováděcího postupu, tj. nařízení (EU) 2016/1395, nařízení (EU) 2016/1647 a nařízení (EU) č. 2016/1731. Proto ve své odpovědi na poskytnuté informace pouze odkázaly na připomínky, které již předtím podaly v souvislosti s výše uvedenými nařízeními dne 16. prosince 2015, 6. června 2016, 16. června 2016 a dne 11. srpna 2016, aniž by však tyto připomínky a námitky podrobně popsaly.

(63)

FESI a obuvnická koalice především zopakovaly, že opětovné zahájení řízení a opětovné uložení antidumpingového cla se zpětnou působností i) by postrádalo jakýkoli právní základ a že by Komise neměla pravomoc přijmout jakákoli další opatření s cílem zdánlivě dodržet povinnost vyplývající z článku 266 SFEU; ii) by znamenalo porušení zásad právní jistoty, ochrany legitimního očekávání a zákazu zásady zpětné působnosti; iii) by bylo nepřiměřené a v rozporu s čl. 5 odst. 4 SEU, jakož i s článkem 266 SFEU; a iv) představovalo by porušení zásady nediskriminace.

(64)

V reakci na tyto připomínky Komise odkazuje na nařízení (EU) 2016/1395, nařízení (EU) č. 2016/1647 a nařízení (EU) 2016/1731, v nichž jsou připomínky ze strany FESI a obuvnické koalice vznesené při stávajícím provádění plně zohledněny. Vzhledem k tomu, že FESI ani obuvnická koalice svoje argumenty dále nerozvedly, má Komise za to, že byly jejich připomínky zcela zodpovězeny ve výše uvedených nařízeních, a potvrzuje tímto závěry, k nimž se v těchto nařízeních dospělo.

(65)

FESI a obuvnická koalice kromě toho tvrdily, že by Komise v zájmu právní jistoty neměla přijímat a zveřejňovat žádné další právní akty týkající se provedení rozsudku Soudního dvora ve spojených věcech C-659/13 a C-34/14 až do doby, než Soudní dvůr rozhodne ve věci probíhajícího řízení o předběžné otázce podané Finanzgericht Düsseldorf (věc C-256/16), na které odkazuje ve 22. bodě odůvodnění, pokud jde o platnost prováděcího nařízení (EU) 2016/223.

(66)

Podle článku278 SFEU nemá žaloba proti právním aktům přijatým orgány odkladný účinek. V souladu s judikaturou může navíc vnitrostátní soud odložit uplatňování právního aktu pouze tehdy, jsou-li splněna kritéria stanovená v rozsudcích Zuckerfabrik Süderdithmarschen/Altana. Předkládající soud ve věci C-256/16 uplatňování prováděcího nařízení (EU) 2016/223 neodložil. Komise proto nemá žádný základ pro to, aby se zdržela použití uvedeného nařízení. V každém případě je platnost tohoto nařízení nezávislá na platnosti prováděcího nařízení (EU) 2016/223.

(67)

FESI a obuvnická koalice nakonec tvrdily, že Komise v rozporu se zásadou řádné správy provedla povrchní posouzení statusu společností uvedených v příloze III tohoto nařízení bez přezkoumání důvěrných informací, které má k dispozici ve svých záznamech, a že společnosti v uvedené příloze nesprávně klasifikovala, ačkoli v rámci řízení týkajícího se obuvi v roce 2005 řádně podaly žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení.

(68)

Komise tímto potvrzuje, že nemá žádný záznam o tom, že by během původního šetření obdržela od jakékoli ze společností, které jsou uvedeny v příloze III, žádost o zacházení jako v tržním hospodářství či o individuální zacházení. FESI ani obuvnická koalice nepředložily žádné důkazy o existenci takových žádostí. Jak se uvádí ve 24. bodě odůvodnění, mezi společnostmi uvedenými v příloze III byly také společnosti, které nejsou dotčené šetřením, neboť se například nenacházely v Číně nebo Vietnamu, nebo obchodní společnosti, které nejsou v žádném případě oprávněné uplatňovat jakékoli individuální dumpingové rozpětí. Komise proto výše uvedené tvrzení odmítla.

(69)

Pokud jde o společnost Deichmann, ta nejprve tvrdila, že Komise nemá žádný právní základ pro přezkum žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení podaných vyvážejícími výrobci v původním šetření. Společnost Deichmann tvrdila, že řízení, které bylo ukončeno po uplynutí platnosti opatření dne 31. března 2011, nebylo rozsudkem ve spojených věcech C-659/13 a C-34/14 zneplatněno, a že jej tudíž nelze znovu otevřít.

(70)

Pokud jde o tvrzení, že dotčená opatření pozbyla platnosti dne 31. března 2011, nevidí Komise důvod, proč by skutečnost, že opatření pozbylo platnosti, měla jakkoliv ovlivnit právo Komise na přijetí nového aktu, který by zrušený akt nahradil. Rozsudek zrušující původní akt znovu otevírá podle judikatury správní řízení, jež může být obnoveno od okamžiku, kdy nastala protiprávnost.

(71)

Antidumpingová řízení jsou proto – v důsledku skutečnosti, že byl zrušen akt, kterým byla řízení ukončena – stále ještě otevřena. Je povinností Komise tato řízení uzavřít, neboť základní nařízení stanoví, že šetření musí být uzavřeno aktem Komise.

(72)

Společnost Deichmann zadruhé tvrdila, že současné řízení je v rozporu se zásadou zákazu zpětné působnosti a zásadou právní jistoty, jakož i s článkem 10 základního nařízení.

(73)

Pokud jde o tvrzení týkající se zpětné působnosti založené na článku 10 základního nařízení a článku 10 antidumpingové dohody WTO, čl. 10 odst. 1 základního nařízení, který se řídí zněním čl. 10 odst. 1 antidumpingové dohody WTO, stanoví, že prozatímní opatření a konečné antidumpingové clo se uplatní pouze na výrobky, které jsou propuštěny do volného oběhu po dni, k němuž vstoupí v platnost rozhodnutí přijaté podle čl. 7 odst. 1 nebo případně čl. 9 odst. 4 základního nařízení. V tomto případě se předmětná antidumpingová cla uplatní pouze na výrobky, které byly propuštěny do volného oběhu poté, co vstoupilo v platnost prozatímní nařízení přijaté podle čl. 7 odst. 1 základního nařízení a sporné (konečné) nařízení přijaté podle čl. 9 odst. 4 základního nařízení. Zpětná působnost ve smyslu čl. 10 odst. 1 základního nařízení nicméně zahrnuje pouze situace, kdy zboží vstoupilo do volného oběhu dříve, než byla přijata opatření, jak vyplývá jednak ze znění samotného ustanovení, jednak i z výjimky, kterou stanoví čl. 10 odst. 4 základního nařízení.

(74)

Komise rovněž podotýká, že v tomto případě ke zpětné působnosti ani narušení právní jistoty a legitimního očekávání nedošlo.

(75)

Co se zpětné působnosti týče, judikatura Soudního dvora při posuzování toho, zda se u určitého opatření jedná o zpětnou působnost, rozlišuje mezi uplatněním nového pravidla na stav, který se stal konečným (označovaný také jako existující nebo konečný právní stav) (22), a stavem, který nastal před vstupem nového pravidla v platnost, ale není ještě stavem konečným (označovaný také jako dočasný stav) (23).

(76)

V tomto případě se stav týkající se dovozu dotčených výrobků, který nastal v době použitelnosti nařízení (ES) č. 1472/2006, dosud nestal konečným, neboť antidumpingové clo z tohoto dovozu nebylo v důsledku zrušení sporného nařízení zatím stanoveno s konečnou platností. Současně byli dovozci obuvi upozorněni, že takové clo může být uvaleno, a to zveřejněním oznámení o zahájení řízení (24) a vyhlášením prozatímního nařízení. Podle ustálené judikatury soudů Unie nemohou hospodářské subjekty nabýt legitimního očekávání dříve, než nabude konečné účinnosti akt, který orgány za účelem uzavření správního řízení přijaly (25).

(77)

Účinky stávajícího nařízení jsou okamžité a vztahují se na budoucí důsledky pokračujícího stavu: vnitrostátní celní orgány vybírají clo na obuv. V důsledku žádostí o vrácení cla, o kterých doposud nebylo s konečnou platností rozhodnuto, se jedná o pokračující stav. Toto nařízení stanoví celní sazbu, která se na uvedený dovoz použije, a upravuje tedy budoucí důsledky pokračujícího stavu.

(78)

V každém případě, i kdyby nastala zpětná působnost ve smyslu práva Unie – což není tento případ – byla by taková zpětná působnost každopádně odůvodněná, a to z následujících důvodů:

(79)

Hmotná pravidla práva Unie mohou upravovat stav, který nastal před jejich vstupem v platnost, jestliže z jejich znění, účelu nebo celkového pojetí jasně vyplývá, že jim takový účinek musí být přiznán (26). Jmenovitě ve věci Società agricola fattoria alimentare (SAFA) (27), C-337/88, soud rozhodl, že: [Z]ásada právní jistoty sice obecně brání tomu, aby časová působnost právního aktu Společenství byla stanovena k datu předcházejícímu jeho vyhlášení, avšak může tomu být výjimečně jinak, pokud to vyžaduje sledovaný cíl a pokud je náležitě respektováno legitimní očekávání dotčených osob.

(80)

V tomto případě je účelem zajistit soulad s povinností Komise podle článku 266 SFEU. Vzhledem k tomu, že soud v rozsudcích uvedených výše v 12. bodě odůvodnění shledal protiprávnost pouze ve vztahu ke stanovení příslušné celní sazby, a nikoliv ve vztahu k uložení opatření jako takových (tedy nikoliv ve vztahu ke zjištěním ohledně dumpingu, újmy a zájmu Unie), nemohli dotčení vyvážející výrobci nabýt legitimního očekávání, že nebude uloženo žádné konečné antidumpingové opatření. V důsledku toho nemůže být uložení takového opatření – dokonce ani v případě, pokud by působilo zpětně, což není tento případ – vykládáno jako porušení legitimního očekávání.

(81)

Společnost Deichmann zatřetí uvedla, že tvrzení Komise ve 38. bodě odůvodnění, že Soudní dvůr sporné nařízení a nařízení (EU) č. 1294/2009 zrušil, pokud jde o vývoz některé obuvi od některých čínských a vietnamských vyvážejících výrobců, je nesprávné, neboť rozsudek ve věcech C-659/13 a C-34/14 nezrušil nařízení (ES) č. 1472/2006 a (EU) č. 1294/2009, pokud jde o tři dotčené vyvážející výrobce, ale zrušil tato nařízení s účinkem erga omnes. Společnost Deichmann tvrdila, že pokud by Komise opětovně uložila antidumpingové clo pouze na dovoz od tří dotčených dovážejících výrobců a ne na dovoz od dalších dovážejících výrobců, na které se rovněž vztahuje rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech C-659/13 C & J Clark International Limited a C-34/14 Puma SE, představovalo by to neodůvodněnou diskriminaci vůči dovozu těchto dalších vyvážejících výrobců a bylo by to v rozporu s článkem 266 SFEU.

(82)

Pokud jde o tvrzení týkající se diskriminačního zacházení vůči dovozu dalších vyvážejících výrobců, jichž se týká rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech C-659/13 C & J Clark International Limited a C-34/14Puma SE, Komise podotýká, že vyvážející výrobci a někteří dovozci, kterých se současné nařízení dotýká, požívají ze strany soudů Unie soudní ochranu proti stávajícímu nařízení. Další dovozci takové ochrany požívají ze stran vnitrostátních soudů, jejichž působnost je stanovena v oblasti běžného práva Unie.

(83)

Tvrzení týkající se diskriminace je rovněž nepodložené. Jak se uvádí ve 21. bodě odůvodnění, pro účely provádění rozsudku ve spojených věcech C-659/13 C & J Clark International Limited a C-34/14 Puma SE přijala Komise prováděcí nařízení (EU) 2016/223, kterým se stanoví postup pro posouzení některých žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství a individuální zacházení podaných vyvážejícími výrobci z Číny a Vietnamu a kterým se provádí rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech C-659/13 a C-34/14. V článku 1 uvedeného nařízení Komise ukládá vnitrostátním celním orgánům předložit všechny žádosti o úhradu konečných antidumpingových cel zaplacených z dovozu obuvi pocházející z Číny a Vietnamu předložené dovozci na základě článku 236 celního kodexu Společenství a na základě skutečnosti, že vyvážející výrobce nezařazený do vzorku v původním šetření zažádal o status tržního hospodářství nebo individuální zacházení. Komise příslušnou žádost o zacházení jako v tržním hospodářství nebo individuální zacházení posoudí a opětovně uloží příslušnou celní sazbu. Vnitrostátní celní orgány by poté na tomto základě měly rozhodnout o žádosti o vrácení a prominutí antidumpingových cel.

(84)

Proto v případě veškerého dovozu obuvi, u kterého jsou splněna výše uvedená kritéria, Komise posoudí žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství a o individuální zacházení a antidumpingová cla budou opětovně uložena na základě objektivních kritérií stanovených v čl. 2 odst. 7 písm. b) a čl. 9 odst. 5 základního nařízení před jeho změnou. Se všemi ostatními vyvážejícími výrobci z ČLR a Vietnamu, kteří nebyli zařazeni do vzorku, a jejich dovozci bude proto v pozdější fázi zacházeno stejně, a to v souladu s postupem stanoveným prováděcím nařízením (EU) 2016/223. Pouze v případech, kdy neexistují žádné další nevyřízené vnitrostátní postupy, nebudou prováděna žádná posouzení žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství a o individuální zacházení, neboť by nepřinesla žádný praktický užitek.

(85)

Společnost Deichmann začtvrté tvrdila, že by bylo diskriminační opětovně uložit antidumpingové clo třem dotčeným vyvážejícím výrobcům, neboť v návaznosti na rozsudky Brosmann a Aokang žádná antidumpingová cla opětovně uložena nebyla.

(86)

Toto tvrzení je neopodstatněné. Dovozci, kteří dováželi zboží od společnosti Brosmann a dalších čtyř vyvážejících výrobců, na které se vztahoval rozsudek ve věcech C-247/10P a C-249/10P, se nacházejí v odlišné skutkové a právní situaci, neboť se jejich vyvážející výrobci rozhodli napadnout sporné nařízení a bylo jim vráceno clo, které zaplatili, a tudíž jsou chráněni ustanovením čl. 221 odst. 3 celního kodexu Společenství. Nikdo další dotčené nařízení nenapadl a nikomu dalšímu nebylo zaplacené clo vráceno.

(87)

Společnost Deichmann zapáté tvrdila, že existuje několik procesních nesrovnalosti vyplývajících z tohoto šetření. Především tvrdila, že dotčení vyvážející výrobci již nemusí být s to poskytnout smysluplné připomínky nebo předložit další důkazy na podporu svých žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení které učinili před několika lety. Je například možné, že společnosti již neexistují nebo že příslušné dokumenty již nejsou k dispozici.

(88)

Společnost Deichmann kromě toho tvrdila, že na rozdíl od situace během původního šetření by opatření Komise de facto a de jure měla dopad pouze na dovozce, jelikož nemají možnost poskytnout jakýkoli smysluplný příspěvek a nemohou od svých dodavatelů vyžadovat, aby spolupracovali s Komisí.

(89)

Komise podotýká, že žádné ustanovení základního nařízení neukládá Komisi povinnost, aby vyvážejícím společnostem, které žádají o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení, umožnila doplnit chybějící věcné informace. Připomíná, že podle judikatury leží důkazní břemeno na výrobci, který o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení žádá, a to na základě ustanovení čl. 2 odst. 7 písm. b) základního nařízení. Za tímto účelem čl. 2 odst. 7 písm. c) první pododstavec stanoví, že žádost podaná takovým výrobcem musí obsahovat dostatečné důkazy o tom, že výrobce působí v podmínkách tržního hospodářství, jak jsou vymezeny v daném ustanovení. Jak uvedl Soudní dvůr v rozsudcích ve věcech Brosmann a Aokang, orgány tedy nemají žádnou povinnost prokazovat, že výrobce podmínky stanovené pro přiznání tohoto statusu nesplňuje. Je naopak úkolem Komise, aby posoudila, zda jsou důkazy, které dotčený výrobce předložil, dostatečné k prokázání toho, že kritéria stanovená v čl. 2 odst. 7 písm. c) prvním pododstavci základního nařízení jsou splněna, aby výrobci mohlo být přiznáno zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení (viz 40. bod odůvodnění výše). Právo na slyšení se týká posouzení těchto skutečností, avšak nezahrnuje právo na opravu neúplných informací. V opačném případě by vyvážející výrobce mohl posouzení donekonečna protahovat tím, že by informace předkládal postupně.

(90)

V tomto ohledu je třeba připomenout, že Komise nemá povinnost vyžádat si od vyvážejících výrobců doplnění jejich žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení. Jak je uvedeno v předchozím bodě odůvodnění, Komise může založit své posouzení na informacích poskytnutých vyvážejícím výrobcem. V každém případě však dotčení vyvážející výrobci Komisí provedené posouzení jejich žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení nezpochybnili a nespecifikovali dokumenty ani osoby, na které se nadále nemohou odvolat. Toto tvrzení je tedy natolik abstraktní, že orgány nemohou tyto obtíže při posuzování žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení brát v úvahu. Vzhledem k tomu, že se uvedený argument zakládá na spekulacích a není podložen přesnými údaji o tom, které dokumenty a osoby již nejsou k dispozici a jak jsou tyto dokumenty a osoby pro posouzení žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení relevantní, je tento argument odmítnut.

(91)

Pokud jde o tvrzení, že by dovozce neměl žádnou možnost poskytnout smysluplné informace, uvádí Komise následující: zaprvé, dovozci nepožívají práva na obhajobu, jelikož antidumpingová opatření nejsou zaměřena vůči nim, ale vůči vyvážejícím výrobcům. Zadruhé, dovozci měli příležitost vyjádřit se k této otázce již v průběhu správního řízení, které předcházelo přijetí sporného nařízení. Zatřetí, pokud se dovozci domnívali, že došlo v tomto ohledu k nesrovnalosti, měli přijmout nezbytná smluvní ujednání se svými dodavateli, a zajistit tak, že budou mít k dispozici nezbytnou dokumentaci. Proto musí být uvedený požadavek zamítnut.

(92)

Společnost Deichmann zašesté tvrdila, že Komise neposoudila, zda by uložení antidumpingových cel bylo v zájmu Unie, a argumentovala, že tato opatření by byla proti zájmu Unie, protože i) opatření již měla zamýšlený účinek, když byla poprvé uložena; ii) opatření by nepřinesla výrobnímu odvětví Unie další prospěch; iii) opatření by neměla vliv na vyvážející výrobce a iv) opatření by znamenala pro dovozce v Unii významné náklady.

(93)

Tento případ se týká pouze žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení, protože to je jediný bod, u kterého soudy Unie zjistily právní chybu. Pokud jde o zájem Unie, posouzení v nařízení (ES) č. 1472/2006 zůstává zcela v platnosti. Navíc je toto opatření odůvodněné za účelem ochrany finančních zájmů Unie.

(94)

Společnost Deichmann nakonec tvrdila, že by antidumpingové clo, pokud by bylo opětovně uloženo, již nebylo možné vybírat, neboť promlčecí lhůta podle článku 103 celního kodexu Společenství vypršela. Podle společnosti Deichmann by tento stav představoval zneužití pravomoci ze strany Komise.

(95)

Komise připomíná, že podle článku 103 celního kodexu Společenství se promlčecí lhůta nevztahuje na případy podání odvolání podle článku 44 celního kodexu Společenství, jak je tomu ve všech přítomných případech, které se týkají odvolání na základě článku 236 celního kodexu Společenství.

(96)

Pokud jde o společnost Skechers, ta přiznala, že žádný z vyvážejících výrobců dotčených stávajícím provedením nebyl její dodavatel, a proto se domnívala, že závěry nejsou pro její situaci relevantní. Tato strana tvrdila, že závěry stávajícího provedení proto nemohou představovat základ pro zamítnutí jejích žádostí o vrácení cla podaných u vnitrostátních celních orgánů. Tento dovozce dále požádal, aby žádosti jeho dodavatelů o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení byly zkoumány na základě dokumentů poskytnutých příslušnými belgickými celními orgány Komisi.

(97)

S ohledem na výše uvedené tvrzení Komise odkazuje na prováděcí nařízení (EU) 2016/223, kterým se stanoví postup pro posouzení některých žádostí o zacházení jako v tržním hospodářství a individuální zacházení podaných vyvážejícími výrobci z Číny a Vietnamu a kterým se provádí rozsudek Soudního dvora ve spojených věcech C-659/13 a C-34/14, které stanoví postup v této záležitosti. Zejména v souladu s články 1 a 2 uvedeného nařízení Komise posoudí příslušné žádosti o zacházení jako v tržním hospodářství/individuální zacházení, jakmile obdrží příslušnou dokumentaci od celních orgánů. Je třeba poznamenat, že belgické celní orgány mezitím poskytly Komisi seznam vyvážejících výrobců z Číny a Vietnamu, kteří nejsou zařazeni do vzorku a údajně v průběhu původního šetření žádali o zacházení jako v tržním hospodářství nebo o individuální zacházení a kteří byli dodavateli dovozců, kteří žádali o vrácení cla. Komise v současné době provádí posouzení těchto tvrzení tam, kde je to vhodné. Toto šetření stále probíhá.

(98)

Toto rozhodnutí je v souladu se stanoviskem výboru zřízeného podle čl. 15 odst. 1 nařízení (EU) 2016/1036,

—

„sportovní obuví“ obuv ve smyslu poznámky k položkám 1 ke kapitole 64 přílohy I nařízení Komise (ES) č. 1719/2005 (30),

—

„obuví, která se vyrábí speciální technologií,“ obuv, jejíž cena CIF za jeden pár činí nejméně 7,5 EUR, určená pro sportovní použití, s jednoduchou nebo vícevrstvou litou podešví, bez vstřikování, vyráběná ze syntetických materiálů speciálně určených k tlumení nárazů způsobených vertikálními nebo laterálními pohyby, a s technickými prvky, například hermeticky uzavřenými polštářky naplněnými plynem nebo kapalinou, mechanickými komponenty, které tlumí nebo neutralizují nárazy, nebo materiálů jako například polymery s nízkou hustotou, kódů KN ex 6403 91 11, ex 6403 91 13, ex 6403 91 16, ex 6403 91 18, ex 6403 91 91, ex 6403 91 93, ex 6403 91 96, ex 6403 91 98, ex 6403 99 91, ex 6403 99 93, ex 6403 99 96, ex 6403 99 98,

—

„obuví s ochrannou špičkou“ obuv mající ochranou špičku a odolnost proti nárazu alespoň 100 joulů (31) kódů KN: ex 6403 30 00 (32), ex 6403 51 11, ex 6403 51 15, ex 6403 51 19, ex 6403 51 91, ex 6403 51 95, ex 6403 51 99, ex 6403 59 11, ex 6403 59 31, ex 6403 59 35, ex 6403 59 39, ex 6403 59 91, ex 6403 59 95, ex 6403 59 99, ex 6403 91 11, ex 6403 91 13, ex 6403 91 16, ex 6403 91 18, ex 6403 91 91, ex 6403 91 93, ex 6403 91 96, ex 6403 91 98, ex 6403 99 11, ex 6403 99 31, ex 6403 99 33, ex 6403 99 36, ex 6403 99 38, ex 6403 99 91, ex 6403 99 93, ex 6403 99 96, ex 6403 99 98 a ex 6405 10 00,

—

„pantoflemi a ostatní domácí obuví“ obuv kódu KN ex 6405 10 00.