8.7.2016   

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 183/1

(1)

Unie si stanovila za cíl zachovávat a rozvíjet prostor svobody, bezpečnosti a práva, ve kterém je zajištěn volný pohyb osob. Pro postupné vytváření tohoto prostoru Unie přijímá opatření v oblasti justiční spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem, zejména pokud je to nezbytné k řádnému fungování vnitřního trhu.

(2)

Podle čl. 81 odst. 2 písm. c) Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“) mohou tato opatření zahrnovat opatření, která mají za cíl zajistit slučitelnost kolizních norem a pravidel pro určení příslušnosti platných v členských státech.

(3)

Na zasedání v Tampere ve dnech 15. a 16. října 1999 podpořila Evropská rada zásadu vzájemného uznávání rozsudků a jiných rozhodnutí soudních orgánů jakožto základ justiční spolupráce v občanských věcech a vyzvala Radu a Komisi, aby přijaly program opatření k provádění této zásady.

(4)

Dne 30. listopadu 2000 byl přijat společný program Komise a Rady pro opatření k provedení zásady vzájemného uznávání rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (3). Tento program označuje opatření týkající se harmonizace kolizních norem za opatření usnadňující vzájemné uznávání rozhodnutí a stanoví, že má být vytvořen nástroj ve věcech majetkových poměrů v manželství.

(5)

Evropská rada přijala na zasedání v Bruselu ve dnech 4. a 5. listopadu 2004 nový program nazvaný „Haagský program: posílení svobody, bezpečnosti a práva v Evropské unii“ (4). V tomto programu Rada vyzvala Komisi, aby předložila zelenou knihu o kolizním právu v oblasti úpravy majetkových poměrů v manželství, včetně otázky soudní příslušnosti a vzájemného uznávání. Tento program rovněž zdůraznil, že je nezbytné přijmout nástroj v této oblasti.

(6)

Dne 17. července 2006 přijala Komise zelenou knihu o kolizním právu v oblasti úpravy majetkových poměrů v manželství, zabývající se převážně otázkou soudní příslušnosti a vzájemného uznávání. Zelená kniha zahájila rozsáhlé konzultace o celém rozsahu potíží, se kterými se páry setkávají v evropském kontextu při vypořádání společného majetku, a o dostupných prostředcích právní nápravy.

(7)

Evropská rada na zasedání ve dnech 10. a 11. prosince 2009 v Bruselu přijala nový víceletý program nazvaný „Stockholmský program – otevřená a bezpečná Evropa, která slouží svým občanům a chrání je“ (5). Vyjádřila v něm přesvědčení, že by vzájemné uznávání mělo být rozšířeno na oblasti, jež dosud nejsou upraveny, avšak mají zásadní význam pro každodenní život, jako například majetkové poměry v manželství, při zohlednění právních systémů členských států, včetně veřejného pořádku (ordre public), a vnitrostátních tradic v této oblasti.

(8)

Ve „Zprávě o občanství EU za rok 2010: Odstranit překážky pro výkon práv občanů EU“, přijaté dne 27. října 2010, Komise oznámila, že přijme legislativní návrh, který umožní odstranit překážky volného pohybu osob, a zejména potíže, s nimiž se páry setkávají při správě svého majetku nebo při jeho rozdělení.

(9)

Dne 16. března 2011 přijala Komise návrh nařízení Rady o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství a návrh nařízení Rady o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových důsledků registrovaného partnerství.

(10)

Na zasedání dne 3. prosince 2015 dospěla Rada k závěru, že pro přijetí návrhů nařízení o majetkových poměrech v manželství a majetkových důsledcích registrovaného partnerství není možné dosáhnout jednomyslnosti, a cílů spolupráce v této oblasti tudíž nelze dosáhnout v přiměřené lhůtě Unií jako celkem.

(11)

V období od prosince 2015 do února 2016 podaly Belgie, Bulharsko, Česká republika, Německo, Řecko, Španělsko, Francie, Chorvatsko, Itálie, Lucembursko, Malta, Nizozemsko, Rakousko, Portugalsko, Slovinsko, Finsko a Švédsko Komisi žádosti, v nichž uvedly, že si mezi sebou přejí navázat posílenou spolupráci v oblasti majetkových poměrů mezinárodních párů, a konkrétně v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství a příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových důsledků registrovaného partnerství, a požádaly Komisi, aby za tímto účelem předložila návrh Radě. Dopisem Komisi ze dne 18. března 2016 vyjádřil Kypr své přání účastnit se navázání této posílené spolupráce a toto přání zopakoval při jednání v Radě.

(12)

Dne 9. června 2016 přijala Rada rozhodnutí (EU) 2016/954, kterým se tato posílená spolupráce povoluje.

(13)

Podle čl. 328 odst. 1 Smlouvy o fungování EU je posílená spolupráce při navázání otevřena všem členským státům, s výhradou dodržení případných podmínek účasti stanovených povolujícím rozhodnutím. Je jim rovněž otevřená kdykoli, kromě uvedených podmínek účasti, s výhradou dodržení aktů již přijatých v jejím rámci. Komise a členské státy účastnící se posílené spolupráce mají dbát na to, aby podporovaly účast co největšího počtu členských států. Toto nařízení by mělo být závazné v celém rozsahu a přímo použitelné pouze v členských státech, které se účastní posílené spolupráce v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů mezinárodních párů, zahrnujících jak majetkové poměry v manželství, tak majetkové důsledky registrovaného partnerství, na základě rozhodnutí (EU) 2016/954 nebo na základě rozhodnutí přijatého v souladu s čl. 331 odst. 1 druhým nebo třetím pododstavcem Smlouvy o fungování EU.

(14)

V souladu s článkem 81 Smlouvy o fungování EU by se toto nařízení mělo uplatňovat v souvislosti s majetkovými poměry v manželství s přeshraničním prvkem.

(15)

S cílem poskytnout sezdaným párům právní jistotu ohledně jejich majetku a nabídnout jim určitou předvídatelnost by všechna pravidla použitelná pro majetkové poměry v manželství měla být upravena v jediném nástroji.

(16)

Toto nařízení by za účelem dosažení uvedených cílů mělo shromáždit pravidla o příslušnosti, rozhodném právu a uznávání nebo případně přijímání, vykonatelnosti a výkonu rozhodnutí, veřejných listin a soudních smírů.

(17)

Toto nařízení nedefinuje pojem „manželství“, který je vymezen vnitrostátním právem členských států.

(18)

Oblast působnosti tohoto nařízení by měla zahrnovat všechny občanskoprávní aspekty majetkových poměrů v manželství, pokud jde o každodenní správu majetku manželů a jejich majetkové vypořádání, zejména v důsledku rozluky manželů či úmrtí jednoho z nich. Pro účely tohoto nařízení by měl být pojem „majetkové poměry v manželství“ vykládán jako samostatný pojem a měl by zahrnovat nejen pravidla, od nichž se manželé nemohou odchýlit, nýbrž i jakákoli nepovinná pravidla, která mohou manželé mezi sebou dohodnout podle rozhodného práva, jakož i jakákoli dispozitivní pravidla rozhodného práva. Zahrnuje nejen majetkové uspořádání konkrétně a výlučně upravené některými vnitrostátními právními systémy v případě manželství, ale i jakékoli majetkové vztahy, mezi manželi i v jejich vztazích se třetími osobami, vyplývající přímo z manželského vztahu nebo z jeho zrušení.

(19)

Za účelem jednoznačnosti by z oblasti působnosti tohoto nařízení měla být výslovně vyloučena řada otázek, jež by bylo možné považovat za otázky související s majetkovými poměry v manželství.

(20)

Toto nařízení by se tak nemělo vztahovat na otázky obecné právní způsobilosti manželů; toto vyloučení by se však nemělo týkat zvláštních práv a pravomocí jednoho nebo obou manželů ohledně majetku, a to jak mezi nimi navzájem, tak vůči třetím osobám, neboť tato práva a tyto pravomoci by do oblasti působnosti tohoto nařízení spadat měly.

(21)

Toto nařízení by se nemělo vztahovat na jiné předběžné otázky, jako je existence, platnost nebo uznání manželství, které se nadále řídí vnitrostátním právem členských států, včetně jejich pravidel mezinárodního práva soukromého.

(22)

Jelikož vyživovací povinnosti mezi manželi jsou upraveny v nařízení Rady (ES) č. 4/2009 (6), měly by být vyloučeny z oblasti působnosti tohoto nařízení, stejně jako otázky dědění pozůstalosti po zemřelém manželovi, neboť ty upravuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 (7).

(23)

Otázky nároků na převod nebo úpravu práv mezi manželi na starobní nebo invalidní důchod, bez ohledu na jejich povahu, která vznikla v průběhu manželství a nevedla k důchodovému příjmu v průběhu tohoto manželství, by měly být vyloučeny z oblasti působnosti tohoto nařízení, s přihlédnutím ke konkrétním systémům existujícím v členských státech. Toto vyloučení by však mělo být vykládáno restriktivně. Tímto nařízením by se tudíž měla řídit zejména otázka klasifikace důchodových příjmů, částek, které již byly jednomu z manželů vyplaceny v průběhu manželství, a případného vyrovnání, jež by bylo poskytnuto v případě důchodu nabytého za použití prostředků ze společného jmění.

(24)

Toto nařízení by mělo umožňovat vznik nebo přechod práva k nemovitému nebo movitému majetku vyplývající z majetkových poměrů v manželství podle práva rozhodného pro majetkové poměry v manželství. Nemělo by však mít dopad na omezený počet („numerus clausus“) věcných práv podle vnitrostátního práva některých členských států. Členský stát by neměl mít povinnost uznat věcné právo ve vztahu k majetku, který se nachází na jeho území, pokud jeho právní řád dotyčné věcné právo nezná.

(25)

Toto nařízení by však mělo umožnit přizpůsobení neznámého věcného práva nejbližšímu rovnocennému věcnému právu podle práva tohoto jiného členského státu, aby měli manželé možnost v jiném členském státě vykonávat práva, jež jim vznikla nebo jež na ně přešla v rámci majetkových poměrů v manželství. V kontextu tohoto přizpůsobení by měly být zohledněny účel a zájmy sledované příslušným věcným právem a účinky s tímto právem spojené. Pro účely určení nejbližšího rovnocenného věcného práva v rámci vlastního právního řádu se lze obrátit na orgány nebo příslušné osoby státu, jehož právo je rozhodné pro majetkové poměry v manželství, se žádostí o další informace o povaze a účincích daného práva. Za tímto účelem by mohly být využívány stávající sítě v oblasti justiční spolupráce v občanských a obchodních věcech, jakož i veškeré další dostupné prostředky usnadňující porozumění cizímu právu.

(26)

Přizpůsobení neznámých věcných práv, jak je výslovně stanoveno v tomto nařízení, by nemělo bránit jiným formám přizpůsobení v souvislosti s uplatňováním tohoto nařízení.

(27)

Požadavky pro zápis práva k nemovitému či movitému majetku do příslušného rejstříku by měly být z oblasti působnosti tohoto nařízení vyloučeny. Proto by mělo právo členského státu, kde je rejstřík veden (pro nemovitý majetek lex rei sitae), určovat, za jakých právních podmínek a jakým způsobem je zápis prováděn a které orgány, jako například katastry nemovitostí nebo notáři, jsou oprávněny kontrolovat, že všechny podmínky jsou splněny a že předložené dokumenty jsou dostatečné nebo že obsahují nezbytné informace. Příslušné orgány mohou především ověřovat, zda právo jednoho z manželů k majetku, jež je v dokumentu předkládaném pro účely zápisu uvedeno, je právem, které je jako takové v rejstříku zapsáno nebo které je jinak prokázáno v souladu s právem členského státu, v němž je rejstřík veden. V zájmu zabránění zdvojování dokumentů by orgány provádějící zápis měly přijímat dokumenty vyhotovené příslušnými orgány v jiném členském státě, jejichž zasílání je upraveno tímto nařízením. To by však nemělo orgánům podílejícím se na zápisu bránit ve vyzvání osoby, která podává žádost o zápis, aby poskytla doplňující informace či předložila dokumenty, které jsou vyžadovány právem členského státu, v němž je rejstřík veden, například informací nebo dokumentů týkajících se hrazení daní. Příslušný orgán může osobě podávající žádost o zápis sdělit způsob, jak chybějící informace či dokumenty poskytnout.

(28)

Z oblasti působnosti tohoto nařízení by rovněž měly být vyloučeny účinky zápisu práva do rejstříku. Skutečnost, zda má zápis například deklaratorní nebo konstitutivní účinek, by tudíž měla být stanovena právem členského státu, v němž je rejstřík veden. Pokud tedy například podle práva členského státu, v němž je rejstřík veden, musí být nabytí práva k nemovitému majetku zapsáno do rejstříku, aby byl zajištěn účinek erga omnes nebo byla ochráněna právní jednání, měl by se okamžik takového nabytí řídit právem tohoto členského státu.

(29)

Toto nařízení by mělo respektovat jednotlivé systémy řešení otázek majetkových poměrů v manželství, jež se uplatňují v členských státech. Pro účely tohoto nařízení by proto měl být pojem „soud“ vykládán široce tak, aby zahrnoval nejen soudy v úzkém slova smyslu vykonávající soudní funkce, ale také například notáře v některých členských státech, kteří v určitých věcech majetkových poměrů v manželství vykonávají soudní funkce stejně jako soudy, a notáře a právní odborníky, kteří v některých členských státech vykonávají v konkrétních věcech majetkových poměrů v manželství soudní funkce na základě zmocnění soudu. Všechny soudy ve smyslu tohoto nařízení by měly být vázány pravidly příslušnosti, která jsou v něm stanovena. Naproti tomu by pojem „soud“ neměl zahrnovat nesoudní orgány členských států, které mají podle vnitrostátního práva pravomoc jednat ve věcech majetkových poměrů v manželství, jako jsou například notáři ve většině členských států, v nichž v souladu s běžnou praxí nevykonávají soudní funkce.

(30)

Toto nařízení by mělo umožnit, aby všichni notáři, kteří mají pravomoc jednat v členských státech ve věcech majetkových poměrů v manželství, mohli tuto pravomoc vykonávat. Otázka, zda jsou notáři v konkrétním členském státě vázáni pravidly pro určení příslušnosti stanovenými v tomto nařízení, by měla záviset na tom, zda se na ně pro účely tohoto nařízení vztahuje pojem „soud“.

(31)

Rozhodnutí vydaná notáři ve věcech majetkových poměrů v manželství v členských státech by měla být zasílána v souladu s tímto nařízením. Pokud notáři vykonávají soudní funkce, měli by být vázáni pravidly pro určení příslušnosti stanovenými v tomto nařízení a jimi vydaná rozhodnutí by měla být zasílána v souladu s ustanoveními tohoto nařízení o uznávání, vykonatelnosti a výkonu rozhodnutí. Pokud notáři nevykonávají soudní funkce, neměli by být těmito pravidly pro určení příslušnosti vázáni a jimi vydané veřejné listiny by měly být zasílány v souladu s ustanoveními tohoto nařízení o veřejných listinách.

(32)

S ohledem na rostoucí mobilitu párů během jejich manželství a s cílem usnadnit řádný výkon spravedlnosti by pravidla pro určení příslušnosti stanovená v tomto nařízení měla občanům dát možnost, aby jejich různá spolu související řízení projednávaly soudy téhož členského státu. Proto by toto nařízení mělo usilovat o soustředění příslušnosti ve věcech majetkových poměrů v manželství v členském státě, jehož soudy se zabývají vypořádáním pozůstalosti po jednom z manželů v souladu s nařízením (EU) č. 650/2012 nebo rozvodem, rozlukou či prohlášením manželství za neplatné v souladu s nebo nařízením Rady (ES) č. 2201/2003 (8).

(33)

Toto nařízení by mělo stanovit, že pokud je u soudu členského státu zahájeno řízení ve věci pozůstalosti po jednom z manželů podle nařízení (EU) č. 650/2012, měly by být soudy tohoto státu příslušné pro rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství vznikajících v souvislosti s uvedenou dědickou věcí.

(34)

Podobně by se otázkami majetkových poměrů v manželství vyvolanými v souvislosti s řízením zahájeným u soudu členského státu, u nějž bylo zahájeno řízení o návrhu na rozvod, rozluku či prohlášení manželství za neplatné podle nařízení (ES) č. 2201/2003, měly zabývat soudy tohoto členského státu, ledaže může být pravomoc pro rozhodnutí o rozvodu, rozluce nebo prohlášení manželství za neplatné založena pouze na zvláštních důvodech pro příslušnost. V takových případech by měla být koncentrace příslušnosti umožněna, pouze pokud se na ní manželé dohodnou.

(35)

V případech, kdy věci majetkových poměrů v manželství nesouvisejí s řízením zahájeným u soudu členského státu ve věci dědění po jednom z manželů nebo rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné, by mělo toto nařízení stanovit stupnici hraničních určovatelů pro účely určení příslušnosti, počínající místem obvyklého pobytu manželů v době zahájení řízení u soudu. Tyto hraniční určovatele jsou stanoveny s ohledem na rostoucí mobilitu občanů a za účelem zajištění toho, aby mezi manželi a členským státem, v němž je příslušnost vykonávána, existovala skutečná vazba.

(36)

Aby byla zvýšena právní jistota, předvídatelnost a smluvní volnost stran, mělo by toto nařízení za určitých okolností stranám umožnit, aby uzavřely dohodu o volbě soudu ve prospěch soudů členského státu rozhodného práva nebo soudů členského státu uzavření manželství.

(37)

Pro účely tohoto nařízení a s cílem obsáhnout všechny možné situace by členským státem uzavření manželství měl být členský stát, před jehož orgány bylo manželství uzavřeno.

(38)

Soudy členského státu mohou rozhodnout, že podle norem mezinárodního práva soukromého uplatňovaných v jejich státě nelze dané manželství uznat pro účely řízení ve věci majetkových poměrů v manželství. V takovém případě mohou mít soudy výjimečně zapotřebí se prohlásit za nepříslušné podle tohoto nařízení. Soudy musí jednat rychle a dotčené straně řízení by mělo být umožněno podat návrh v kterémkoli jiném členském státě, v němž existuje hraniční určovatel stanovící příslušnost, bez ohledu na pořadí kritérií příslušnosti, přičemž by se zároveň respektovala smluvní volnost stran. Soud, u něhož bylo řízení zahájeno po prohlášení nepříslušnosti, s výjimkou soudů členského státu uzavření manželství, může mít rovněž ve výjimečných případech zapotřebí se prohlásit za nepříslušný za stejných podmínek. Kombinace různých pravidel pro určení příslušnosti by však měla zajistit, aby strany měly možnost zahájit řízení u soudů členského státu, který přijme soudní příslušnost pro účely uplatnění jejich majetkových poměrů v manželství.

(39)

Toto nařízení by nemělo bránit stranám ve smírném vypořádání majetkových poměrů v manželství mimo soud, například před notářem, v členském státě, který si zvolí, je-li to podle práva uvedeného členského státu možné. Tak by tomu mělo být i v případě, že právem rozhodným pro majetkové poměry v manželství není právo uvedeného členského státu.

(40)

V zájmu zajištění toho, aby soudy všech členských států mohly ze stejných důvodů vykonávat příslušnost ve vztahu k majetkovým poměrům v manželství manželů, by v tomto nařízení měl být uveden taxativní výčet důvodů, na nichž je možno založit podpůrnou příslušnost.

(41)

Zejména v zájmu napravení případů odepření spravedlnosti by toto nařízení mělo stanovit forum necessitatis, jež by soudu některého členského státu ve výjimečných případech umožnilo rozhodnout o majetkových poměrech v manželství s úzkou vazbou ke třetímu státu. Takový výjimečný případ může nastat, jestliže se ukáže, že řízení v příslušném třetím státě není možné, například z důvodu občanské války, nebo pokud nelze od jednoho z manželů rozumně očekávat, že v uvedeném státě podá návrh nebo povede řízení. Příslušnost založená na foru necessitatis by však měla být uplatněna pouze za předpokladu, že případ vykazuje dostatečnou vazbu na členský stát, u jehož soudu bylo zahájeno řízení.

(42)

V zájmu hladkého fungování spravedlnosti je třeba vyhnout se tomu, aby v různých členských státech byla vydávána vzájemně neslučitelná rozhodnutí. Za tímto účelem by toto nařízení mělo stanovit obecná procesní pravidla podobná těm, jež jsou obsažena v jiných nástrojích Unie v oblasti justiční spolupráce v občanských věcech. Jedním z těchto procesních pravidel je pravidlo litispendence, jež se použije, pokud je stejná věc týkající se majetkových poměrů v manželství předložena různým soudům v různých členských státech. Toto pravidlo tedy určí, který soud by měl danou věc týkající se majetkových poměrů v manželství projednat.

(43)

Aby občané mohli za úplné právní jistoty využívat výhod vnitřního trhu, mělo by toto nařízení umožnit manželům, aby předem věděli, jaké právo se na jejich majetkové poměry v manželství použije. V zájmu zamezení protichůdným výsledkům by proto měly být zavedeny harmonizované kolizní normy. Hlavní pravidlo by mělo zajistit, že se majetkové poměry v manželství budou řídit předvídatelným právem, s nímž má úzkou vazbu. Z důvodu právní jistoty a s cílem zamezit fragmentaci majetkových poměrů v manželství by se právem rozhodným pro majetkové poměry v manželství měly řídit tyto poměry jako celek, tedy veškerý majetek, na který se tyto poměry vztahují, bez ohledu na povahu majetku a bez ohledu na to, zda se nachází v jiném členském státě nebo ve třetím státě.

(44)

Právo určené tímto nařízením by se mělo použít, i když není právem členského státu.

(45)

Aby byla manželům usnadněna správa jejich majetku, mělo by jim toto nařízení umožnit, aby si jako právo rozhodné pro své majetkové poměry v manželství, bez ohledu na povahu majetku nebo místo, kde se nachází, zvolili to právo, k němuž mají úzkou vazbu z důvodu svého obvyklého pobytu nebo státní příslušnosti. Tato volba může být učiněna kdykoli, před uzavřením manželství, při jeho uzavření či v průběhu manželství.

(46)

Aby byla zajištěna právní jistota právních jednání a zamezilo se změnám práva rozhodného pro majetkové poměry v manželství, aniž by o nich byli manželé informováni, neměla by být jakákoli změna práva rozhodného pro majetkové poměry v manželství provedena jinak než na výslovnou žádost stran. Tato změna provedená manželi by neměla mít zpětnou účinnost, pokud to manželé výslovně nestanoví. V každém případě nemůže porušovat práva třetích osob.

(47)

V zájmu zajištění právní jistoty a lepšího přístupu ke spravedlnosti by pravidla pro materiální a formální platnost dohody o volbě rozhodného práva měla být stanovena tak, aby usnadňovala zasvěcenou volbu manželů a aby byla respektována jejich dohoda. Pokud jde o formální platnost, měly by být vytvořeny určité záruky pro to, aby si manželé uvědomili důsledky své volby. Dohoda o volbě rozhodného práva by přinejmenším měla mít písemnou formu, být opatřena datem a být podepsána oběma stranami. Pokud však právo členského státu, v němž mají oba manželé v době uzavření dohody obvyklý pobyt, obsahuje dodatečná formální pravidla, měla by být tato pravidla dodržena. Pokud v okamžiku uzavření dohody mají manželé obvyklý pobyt v různých členských státech, které stanoví různá formální pravidla, mělo by stačit, aby byla splněna formální pravidla jednoho z těchto států. Pokud v okamžiku uzavření dohody má pouze jeden z manželů obvyklý pobyt v členském státě, který stanoví dodatečná formální pravidla, měla by být tato pravidla dodržena.

(48)

Dohoda o majetkových poměrech v manželství je druhem pořízení o majetkových poměrech, jehož přípustnost a přijímání se mezi členskými státy liší. V zájmu usnadnění přijetí majetkových práv nabytých na základě dohody o majetkových poměrech v manželství v členských státech by měla být vymezena pravidla pro formální platnost dohody o majetkových poměrech v manželství. Přinejmenším by tato dohoda měla mít písemnou formu, být opatřena datem a být podepsána oběma stranami. Nicméně měla by splňovat rovněž dodatečné požadavky na formální platnost stanovené v právu rozhodném pro majetkové poměry v manželství určeném v souladu s tímto nařízením a v právu členského státu, v němž mají manželé obvyklý pobyt. Toto nařízení by mělo rovněž stanovit, kterým právem se má řídit materiální platnost takové dohody.

(49)

Nedojde-li k volbě rozhodného práva, mělo by toto nařízení v zájmu zajištění souladu mezi předvídatelností a požadavkem právní jistoty na jedné straně a ohledem na skutečnou životní situaci páru na straně druhé zavést harmonizované kolizní normy na základě stupnice hraničních určovatelů, jež umožní určit právo rozhodné pro celý majetek manželů. Prvním kritériem by tak mělo být první společný obvyklý pobyt manželů krátce po uzavření manželství a druhým právo státu, jehož státní příslušnost měli oba manželé v době uzavření manželství. Pokud není žádné z těchto kritérií splněno nebo v případech, kdy manželé mají různou státní příslušnost a nemají první společný obvyklý pobyt v době uzavření manželství, by mělo být použito třetí kritérium, totiž právo státu, k němuž mají oba manželé nejužší vazby. Při uplatňování tohoto třetího kritéria by se mělo přihlédnout ke všem okolnostem a mělo by být vyjasněno, že se tyto vazby mají posuzovat k okamžiku uzavření manželství.

(50)

Pokud toto nařízení odkazuje na státní příslušnost jakožto na hraniční určovatel, je otázka toho, jak posuzovat osobu s vícenásobnou státní příslušností, předběžnou otázkou, která nespadá do oblasti působnosti tohoto nařízení a měla by být přenechána vnitrostátnímu právu včetně případných mezinárodních úmluv, při plném respektování obecných zásad Unie. Toto posouzení by nemělo mít účinek na platnost volby práva učiněné v souladu s tímto nařízením.

(51)

S ohledem na určení práva rozhodného pro majetkové poměry v manželství v případě neexistence volby práva a dohody o majetkových poměrech v manželství by měl být soudní orgán členského státu na žádost kteréhokoli z manželů ve výjimečných případech, kdy se manželé přestěhovali do státu svého obvyklého pobytu na dlouhou dobu,schopen dojít k závěru, že právo onoho státu může být rozhodné, jestliže se ho manželé dovolávali. V každém případě nemůže porušovat práva třetích osob.

(52)

Právem určeným jako právo rozhodné pro majetkové poměry v manželství by se měly řídit majetkové poměry v manželství od klasifikace majetku jednoho nebo obou manželů do různých kategorií v průběhu manželství a po jeho zrušení až do vypořádání majetku. Mělo by zahrnovat účinky majetkových poměrů v manželství na právní vztah mezi jedním z manželů a třetími osobami. Práva rozhodného pro majetkové poměry v manželství na úpravu takových účinků se však může jeden z manželů dovolávat vůči třetí osobě pouze tehdy, pokud právní vztahy mezi tímto manželem a touto třetí osobou vznikly v době, kdy tato třetí osoba o existenci takového práva věděla nebo vědět měla.

(53)

Důvody veřejného zájmu, jako je ochrana politického, společenského nebo hospodářského uspořádání členského státu, by za výjimečných okolností měly dát soudům a jiným příslušným orgánům členských států možnost použít výhrady imperativních ustanovení. Pojem „imperativní ustanovení“ by tak měl zahrnovat pravidla imperativní povahy, jako například pravidla o ochraně společného obydlí. Tato výjimka z použití práva rozhodného pro majetkové poměry v manželství si však žádá restriktivní výklad, aby zůstala slučitelná s obecným cílem tohoto nařízení.

(54)

Důvody veřejného zájmu by za výjimečných okolností měly soudům a jiným příslušným orgánům, které se v členských státech zabývají otázkami majetkových poměrů v manželství, dát rovněž možnost neuplatnit některá ustanovení cizího práva v případě, kdy by jejich uplatnění v dané věci bylo zjevně neslučitelné s veřejným pořádkem (ordre public) dotčeného členského státu. Soudy a jiné příslušné orgány by však neměly mít možnost uplatnit výhradu veřejného pořádku s cílem nepoužít právo jiného státu, ani možnost odmítnout uznání nebo případně přijetí či výkon rozhodnutí, veřejné listiny či soudního smíru vyhotovených jiným členským státem, pokud by tím byla porušena Listina základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), a zejména její článek 21 o zásadě zákazu diskriminace.

(55)

Protože v některých státech existují vedle sebe dva či více právních systémů nebo souborů pravidel týkajících se otázek, které upravuje toto nařízení, mělo by se stanovit, v jaké míře se jeho ustanovení použijí v rámci různých územních jednotek těchto států.

(56)

S ohledem na obecný cíl tohoto nařízení, kterým je vzájemné uznávání rozhodnutí vydaných v členských státech ve věcech majetkových poměrů v manželství, by toto nařízení mělo stanovit pravidla pro uznávání, vykonatelnost a výkon rozhodnutí podobná těm, jež jsou obsažena v jiných nástrojích Unie v oblasti justiční spolupráce v občanských věcech.

(57)

Aby byly zohledněny různé systémy zabývající se otázkami majetkových poměrů v manželství v členských státech, mělo by toto nařízení zajistit přijímání a vykonatelnost veřejných listin ve věcech majetkových poměrů v manželství ve všech členských státech.

(58)

Veřejné listiny by v jiném členském státě měly mít stejné nebo co nejvíce srovnatelné důkazní účinky jako v členském státě původu. Při určování důkazních nebo co nejvíce srovnatelných účinků konkrétní veřejné listiny v jiném členském státě by měl být učiněn odkaz na povahu a rozsah důkazních účinků dané veřejné listiny v členském státě původu. Bude proto záležet na právu členského státu původu, jaké důkazní účinky by konkrétní veřejná listina měla mít v jiném členském státě.

(59)

„Pravost“ veřejné listiny by měla být autonomním pojmem zahrnujícím prvky jako její původnost, splnění formálních náležitostí, pravomoc orgánu, jenž listinu vyhotovil, a postup, jímž byla vyhotovena. Zároveň by měl zahrnovat faktické prvky zapsané do veřejné listiny dotyčným orgánem, jako například skutečnost, že uvedené strany se před tento orgán dostavily v uvedený den a učinily uvedená prohlášení. Strana, jež si přeje napadnout pravost veřejné listiny, by tak měla učinit u příslušného soudu v členském státě původu této veřejné listiny podle práva uvedeného členského státu.

(60)

Pojem „právní jednání nebo právní vztahy zaznamenané ve veřejné listině“ by měl být vykládán jako odkaz na věcný obsah zapsaný v dané veřejné listině. Strana, jež si přeje napadnout právní jednání nebo právní vztahy zaznamenané ve veřejné listině, by tak měla učinit u soudů příslušných podle tohoto nařízení, které by měly o napadení rozhodnout v souladu s právem rozhodným pro majetkové poměry v manželství.

(61)

Je-li při řízení u soudu členského státu vznesena předběžná otázka související s právními jednáními nebo právními vztahy zapsanými ve veřejné listině, měl by být tento soud příslušný o ní rozhodnout.

(62)

Veřejná listina, která byla napadena, by neměla až do rozhodnutí o napadení vyvolávat žádné důkazní účinky v jiném členském státě, než je členský stát původu. Týká-li se napadení pouze určité záležitosti související s právními jednáními či právními vztahy zaznamenanými ve veřejné listině, neměla by daná veřejná listina až do rozhodnutí o napadení vyvolávat žádné důkazní účinky v jiném členském státě, než je členský stát původu, pokud jde o napadenou část. Veřejná listina, která byla v důsledku napadení prohlášena za neplatnou, by měla přestat vyvolávat jakékoli důkazní účinky.

(63)

Pokud byly orgánu v souvislosti s použitím tohoto nařízení předloženy dvě neslučitelné veřejné listiny, měl by tento orgán posoudit otázku, které veřejné listině by měla být dána přednost, nebo rozhodnout o tom, že nepoužije žádnou z nich, s ohledem na okolnosti dané věci. Pokud není z daných okolností zřejmé, které veřejné listině by měla být dána přednost, nebo není zřejmé, zda nemá být použita žádná z nich, rozhodnou o této otázce soudy příslušné podle tohoto nařízení, nebo pokud je otázka v rámci řízení vznesena jako předběžná otázka, soud, u něhož toto řízení probíhá. V případě neslučitelnosti veřejné listiny s rozhodnutím by měly být zohledněny důvody pro neuznání rozhodnutí podle tohoto nařízení.

(64)

Uznání a výkon rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství podle tohoto nařízení by v žádném případě neměly znamenat uznání manželství, které je základem majetkových poměrů v manželství vedoucích k vydání tohoto rozhodnutí.

(65)

Měl by být upřesněn vztah mezi tímto nařízením a dvoustrannými a mnohostrannými úmluvami ve věcech majetkových poměrů v manželství, jejichž smluvními stranami jsou členské státy.

(66)

Toto nařízení by nemělo bránit členským státům, které jsou smluvními stranami Úmluvy ze dne 6. února 1931 mezi Dánskem, Finskem, Islandem, Norskem a Švédskem zahrnující ustanovení mezinárodního práva o manželství, osvojení a poručnictví, v revidovaném znění z roku 2006; Úmluvy ze dne 19. listopadu 1934 mezi Dánskem, Finskem, Islandem, Norskem a Švédskem o ustanoveních mezinárodního práva soukromého ve věcech dědění, závětí a správy pozůstalosti, v revidovaném znění z června roku 2012; a Úmluvy ze dne 11. října 1977 mezi Dánskem, Finskem, Islandem, Norskem a Švédskem o uznávání a výkonu rozsudků v občanských věcech, aby i nadále používaly některá ustanovení těchto úmluv, pokud stanoví zjednodušené a zrychlené postupy pro uznávání a výkon rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství.

(67)

Aby bylo usnadněno použití tohoto nařízení, měla by být členským státům stanovena povinnost oznamovat některé informace o jejich právních předpisech a postupech vztahujících se k majetkovým poměrům v manželství v rámci Evropské soudní sítě pro občanské a obchodní věci, vytvořené rozhodnutím Rady 2001/470/ES (9). Aby mohly být všechny informace, které jsou podstatné pro praktické uplatňování tohoto nařízení, včas zveřejněny v Úředním věstníku Evropské unie, měly by je členské státy rovněž předat Komisi dříve, než se toto nařízení stane použitelným.

(68)

Aby bylo usnadněno použití tohoto nařízení a umožněno používání moderních komunikačních technologií, měly by být rovněž stanoveny standardní formuláře pro potvrzení, která bude třeba předložit spolu s žádostí o prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí, veřejné listiny či soudního smíru.

(69)

Při výpočtu lhůt a termínů stanovených v tomto nařízení by se mělo použít nařízení Rady (EHS, Euratom) č. 1182/71 (10).

(70)

Za účelem zajištění jednotných podmínek pro provedení tohoto nařízení by měly být Komisi v souvislosti se stanovením a následnými změnami potvrzení a formulářů týkajících se prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí, soudních smírů a veřejných listin svěřeny prováděcí pravomoci. Tyto pravomoci by měly být vykonávány v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 (11).

(71)

Pro přijímání prováděcích aktů, jimiž budou stanoveny a následně pozměňovány potvrzení a formuláře na základě tohoto nařízení, by měl být použit poradní postup.

(72)

Cílů tohoto nařízení, totiž volného pohybu osob uvnitř Unie, možnosti manželů zorganizovat si své majetkové vztahy mezi sebou a vůči třetím stranám v průběhu společného života páru i při vypořádání svého majetku, větší předvídatelnosti a právní jistoty, nemůže být uspokojivě dosaženo na úrovni členských států, ale spíše jich, z důvodu rozsahu a účinků tohoto nařízení, může být lépe dosaženo na úrovni Unie, případně prostřednictvím posílené spolupráce mezi členskými státy. V souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii má proto Unie pravomoc jednat. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je pro dosažení uvedených cílů nezbytné.

(73)

Toto nařízení ctí základní práva a dodržuje zásady uznané Listinou, a zejména jejími články 7, 9, 17, 21 a 47, které se týkají práva na respektování soukromého a rodinného života, práva uzavřít manželství a založit rodinu v souladu s vnitrostátními právními předpisy, majetkových práv, zásady zákazu diskriminace a práva na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces. Soudy a další příslušné orgány členských států by měly při uplatňování tohoto nařízení uvedená práva a zásady dodržovat,

a)

právní způsobilost manželů;

b)

existence, platnost nebo uznání manželství;

c)

vyživovací povinnosti;

d)

dědění pozůstalosti po zemřelém manželovi;

e)

sociální zabezpečení;

f)

nárok na převod práv na starobní nebo invalidní důchod, která vznikla v průběhu manželství, avšak nevedla k důchodovému příjmu v průběhu tohoto manželství, nebo úprava těchto práv mezi manželi v případě rozvodu, rozluky, nebo prohlášení manželství za neplatné;

g)

povaha věcných práv vztahujících se k majetku a

h)

jakýkoli zápis práv k nemovitému či movitému majetku do rejstříku, včetně právních požadavků pro takový zápis, a účinky zápisu nebo neprovedení zápisu těchto práv do rejstříku.

a)

„majetkovými poměry v manželství“ soubor pravidel týkající se majetkových vztahů mezi manželi navzájem a ve vztahu ke třetím osobám vyplývajících z manželství nebo z jeho zrušení;

b)

„dohodou o majetkových poměrech v manželství“ jakákoli dohoda mezi manželi nebo budoucími manželi, jíž upravují své majetkové poměry v manželství;

c)

„veřejnou listinou“ dokument týkající se majetkových poměrů v manželství, který byl formálně vyhotoven nebo zaregistrován jako veřejná listina v některém členském státě a jehož pravost:

d)

„rozhodnutím“ jakékoli rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství vydané soudem členského státu bez ohledu na to, jak je označeno, včetně rozhodnutí o nákladech řízení vydaného soudním úředníkem;

e)

„soudním smírem“ smír ve věcech majetkových poměrů v manželství, který schválil soud nebo který byl v průběhu řízení uzavřen před soudem;

f)

„členským státem původu“ členský stát, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, byla vystavena veřejná listina, anebo byl schválen nebo uzavřen soudní smír;

g)

„členským státem výkonu“ členský stát, v němž je požadováno uznání nebo výkon rozhodnutí, veřejné listiny nebo soudního smíru.

a)

mohou být napadena u soudního orgánu nebo přezkoumána soudním orgánem a

b)

mají obdobnou platnost a účinnost jako rozhodnutí soudního orgánu v téže záležitosti.

a)

je soudem členského státu, v němž má navrhovatel obvyklý pobyt a v němž bydlel nejméně jeden rok bezprostředně před podáním návrhu na zahájení řízení, v souladu s čl. 3 odst. 1 písm. a) pátou odrážkou nařízení (ES) č. 2201/2003;

b)

je soudem členského státu, jehož je navrhovatel státním příslušníkem, v němž má obvyklý pobyt a v němž bydlel nejméně šest měsíců bezprostředně před podáním návrhu na zahájení řízení, v souladu s čl. 3 odst. 1 písm. a) šestou odrážkou nařízení (ES) č. 2201/2003;

c)

je soudem, u nějž bylo zahájeno řízení podle článku 5 nařízení (ES) č. 2201/2003 ve věcech změny rozluky na rozvod; nebo

d)

je soudem, u nějž bylo zahájeno řízení podle článku 7 nařízení (ES) č. 2201/2003 v případech zbytkové příslušnosti.

a)

na jehož území mají manželé v době zahájení řízení u soudu obvyklý pobyt, nebo pokud takový členský stát není,

b)

na jehož území měli manželé poslední obvyklý pobyt, pokud zde v době zahájení řízení u soudu jeden z nich dosud bydlí, nebo pokud takový členský stát není,

c)

na jehož území má odpůrce v době zahájení řízení u soudu obvyklý pobyt, nebo pokud takový členský stát není,

d)

jehož jsou oba manželé v době zahájení řízení u soudu státními příslušníky.

a)

byl návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost podán k soudu za předpokladu, že navrhovatel následně neopomene učinit kroky nezbytné k řádnému doručení písemnosti odpůrci;

b)

byla písemnost předána úřadu, který provádí doručování, pokud musí být doručena před svým podáním k soudu, za předpokladu, že navrhovatel následně neopomene učinit kroky nezbytné k řádnému podání písemnosti k soudu; nebo

c)

soud rozhodl o zahájení řízení, je-li řízení zahájeno bez návrhu, nebo není-li takové rozhodnutí vyžadováno, okamžik, kdy soud provedl záznam o podání v dané věci.

a)

právo státu, v němž mají manželé nebo budoucí manželé nebo jeden z nich obvyklý pobyt v době uzavření dohody; nebo

b)

právo státu, jehož je některý z manželů nebo budoucích manželů v době uzavření dohody státním příslušníkem.

a)

v němž mají manželé první společný obvyklý pobyt po uzavření manželství, nebo pokud takový stát není,

b)

jehož jsou oba manželé v době uzavření manželství státními příslušníky, nebo pokud takový stát není,

c)

k němuž mají oba manželé v době uzavření manželství s přihlédnutím ke všem okolnostem nejužší vazbu.

a)

poslední společný obvyklý pobyt manželů bylo v tomto jiném státě výrazně delší dobu než ve státě uvedeném v odst. 1 písm. a) a

b)

oba manželé se při úpravě či plánování majetkových vztahů dovolávali práva tohoto jiného státu.

a)

klasifikace majetku jednoho z manželů nebo obou manželů do různých kategorií v průběhu manželství a po jeho zániku;

b)

převod majetku z jedné kategorie do druhé;

c)

odpovědnost jednoho z manželů za závazky a dluhy druhého z manželů;

d)

pravomoci, práva a povinnosti jednoho z manželů nebo obou manželů týkající se majetku;

e)

zánik majetkových poměrů v manželství a rozdělení nebo vypořádání majetku;

f)

účinky majetkových poměrů v manželství na právní vztah mezi jedním z manželů a třetími osobami a

g)

materiální platnost dohody o majetkových poměrech v manželství.

a)

toto právo je právem

nebo

b)

kterýkoli z manželů splnil platné požadavky pro zveřejnění nebo registraci majetkových poměrů v manželství uvedené v právu:

a)

právem státu, jehož právo je rozhodné pro dané právní jednání mezi jedním z manželů a třetí osobou; nebo

b)

v případech, kdy se jedná o nemovitý majetek nebo registrovaný majetek nebo registrovaná práva, právem státu, na jehož území se daná nemovitost nachází nebo v němž jsou majetek nebo práva registrovány.

a)

jakýkoli odkaz na právo státu uvedeného v odstavci 1 je pro účely stanovení práva rozhodného na základě ustanovení odkazujících na obvyklý pobyt manželů odkazem na právo územní jednotky, v níž mají manželé obvyklý pobyt;

b)

jakýkoli odkaz na právo státu uvedeného v odstavci 1 je pro účely stanovení práva rozhodného na základě ustanovení odkazujících na státní příslušnost manželů odkazem na právo územní jednotky, k níž mají manželé nejužší vztah;

c)

jakýkoli odkaz na právo státu uvedeného v odstavci 1 je pro účely stanovení práva rozhodného na základě jiných ustanovení, podle nichž jsou hraničními určovateli jiné prvky, odkazem na právo územní jednotky, v níž se příslušný prvek nachází.

a)

je-li takové uznání zjevně v rozporu s veřejným pořádkem (ordre public) členského státu, v němž je uznání navrhováno;

b)

jestliže odpůrci, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnutí vydáno, nebyl doručen návrh na zahájení řízení nebo jiná rovnocenná písemnost v dostatečném předstihu a takovým způsobem, který mu umožňuje přípravu na jednání před soudem, ledaže odpůrce nevyužil žádný opravný prostředek proti rozhodnutí, i když k tomu měl možnost;

c)

je-li neslučitelné s rozhodnutím vydaným v řízení mezi týmiž stranami v členském státě, v němž je uznání navrhováno;

d)

je-li neslučitelné s dřívějším rozhodnutím, které bylo vydáno v jiném členském státě nebo ve třetím státě v řízení mezi týmiž stranami a pro tentýž nárok, pokud toto dřívější rozhodnutí splňuje podmínky nezbytné pro uznání v členském státě, v němž je uznání navrhováno.

a)

jedno vyhotovení rozhodnutí, které splňuje podmínky nezbytné pro uznání jeho pravosti;

b)

potvrzení vydané soudem nebo příslušným orgánem členského státu původu za použití formuláře stanoveného poradním postupem podle čl. 67 odst. 2, aniž je dotčen článek 46.

a)

soudy nebo orgány příslušné pro rozhodování o návrzích na prohlášení vykonatelnosti podle čl. 44 odst. 1 a o opravných prostředcích proti rozhodnutím o těchto návrzích podle čl. 49 odst. 2;

b)

postupy pro napadení rozhodnutí o opravném prostředku uvedené v článku 50.