2013R0549 — CS — 24.08.2015 — 001.001


Tento dokument je třeba brát jako dokumentační nástroj a instituce nenesou jakoukoli odpovědnost za jeho obsah

►B

NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (EU) č. 549/2013

ze dne 21. května 2013

o Evropském systému národních a regionálních účtů v Evropské unii

(Text s významem pro EHP)

(Úř. věst. L 174 26.6.2013, s. 1)

Ve znění:

 

 

Úřední věstník

  Č.

Strana

Datum

►M1

NAŘÍZENÍ KOMISE V PŘENESENÉ PRAVOMOCI (EU) 2015/1342 ze dne 22. dubna 2015,

  L 207

35

4.8.2015




▼B

NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (EU) č. 549/2013

ze dne 21. května 2013

o Evropském systému národních a regionálních účtů v Evropské unii

(Text s významem pro EHP)



EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE,

s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na čl. 338 odst. 1 této smlouvy,

s ohledem na návrh Evropské komise,

po postoupení návrhu legislativního aktu vnitrostátním parlamentům,

s ohledem na stanovisko Evropské centrální banky ( 1 ),

v souladu s řádným legislativním postupem ( 2 ),

vzhledem k těmto důvodům:

(1)

Tvorba politik v Unii a sledování národních hospodářství členských států a hospodářské a měnové unie vyžaduje srovnatelné, aktuální a věrohodné informace o hospodářské struktuře a vývoji hospodářské situace každého členského státu nebo regionu.

(2)

Komise by se měla podílet na sledování národních hospodářství členských států a hospodářské a měnové unie, a zejména podávat Radě pravidelné zprávy o pokroku, kterého členské státy dosáhly při plnění svých závazků týkajících se hospodářské a měnové unie.

(3)

Občané Unie potřebují hospodářské účty jako základní nástroj pro rozbor hospodářské situace členského státu nebo regionu. V zájmu srovnatelnosti by takové účty měly být sestavovány na základě jednotného souboru zásad, které není možné vykládat různě. Poskytované informace by měly být co nejpřesnější, nejúplnější a nejaktuálnější, aby byla zajištěna maximální transparentnost ve všech sektorech.

(4)

Komise by měla používat souhrnné ukazatele národních a regionálních účtů pro administrativní účely Unie, a zejména pro rozpočtové výpočty.

(5)

V roce 1970 byl zveřejněn úřední dokument nazvaný „Evropský systém integrovaných hospodářských účtů“ (ESA) týkající se oblasti upravené tímto nařízením. Tento dokument byl vypracován pouze Statistickým úřadem Evropských společenství na jeho výhradní odpovědnost. Byl výsledkem několikaleté spolupráce tohoto úřadu s národními statistickými úřady členských států na vytvoření systému národních účtů, který by splňoval požadavky hospodářské a sociální politiky Evropských společenství. Byl to systém národních účtů Organizace spojených národů, který do té doby Společenství používala, upravený pro ně. Druhé vydání původního dokumentu bylo zveřejněno v roce 1979 ( 3 ) za účelem jeho aktualizace.

(6)

Nařízením Rady (ES) č. 2223/96 ze dne 25. června 1996 o Evropském systému národních a regionálních účtů ve Společenství ( 4 ) byl zaveden systém národních účtů, který splňoval požadavky hospodářské, sociální a regionální politiky Společenství. Tento systém v zásadě odpovídal tehdy novému Systému národních účtů, jejž přijala Statistická komise Organizace spojených národů v únoru 1993 (SNA 1993), aby byla zajištěna mezinárodní srovnatelnost výsledků ve všech členských zemích OSN.

(7)

Aby byly národní účty více přizpůsobeny novým podmínkám hospodářského prostředí, pokroku v metodickém výzkumu a potřebám uživatelů, byl SNA 1993 aktualizován a v únoru 2009 byl Statistickou komisí OSN přijat jako nový Systém národních účtů (SNA 2008).

(8)

Aby byl tento vývoj SNA zohledněn, aby evropský systém účtů zavedený tímto nařízením byl verzí SNA 2008 přizpůsobenou struktuře národních hospodářství členských států a aby údaje Unie byly srovnatelné s údaji sestavovanými jejími hlavními mezinárodními partnery, je třeba evropský systém účtů zavedený nařízením (ES) č. 2223/96 (ESA 95) revidovat.

(9)

Za účelem vytváření environmentálních hospodářských účtů jakožto satelitních účtů systému revidovaného evropského systému účtů stanovilo nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 691/2011 ze dne 6. července 2011 o evropských environmentálních hospodářských účtech ( 5 ) společný rámec pro sběr údajů, sestavování, předávání a vyhodnocování evropských environmentálních hospodářských účtů.

(10)

V případě environmentálních a sociálních účtů by se rovněž mělo plně zohlednit sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu ze dne 20. srpna 2009 nazvané „Překročit HDP: Měření pokroku v měnícím se světě“. Je zapotřebí aktivně provádět metodické studie a testy údajů, zejména pokud jde o otázky související s tématem „Překročit HDP“ a se strategií Evropa 2020, a to s cílem vyvinout komplexnější metody měření blahobytu a pokroku, a podpořit tak propagaci inteligentního a udržitelného růstu podporujícího začlenění. V této souvislosti je třeba řešit otázky environmentálních externalit a sociální nerovnosti. Rovněž je třeba vzít v úvahu otázku změn produktivity. To by mělo umožnit co nejdříve získat údaje, které budou doplňovat souhrnné ukazatele HDP. Komise by v roce 2013 měla Evropskému parlamentu a Radě předložit navazující sdělení k tématu „Překročit HDP“ a v případě potřeby by měla v roce 2014 předložit legislativní návrhy. Údaje v národních a regionálních účtech by měly být považovány za jeden prostředek k naplňování uvedených cílů.

(11)

Mělo by být prozkoumáno případné používání nových, automatizovaných metod sběru údajů v reálném čase.

(12)

Revidovaný evropský systém účtů zavedený tímto nařízením (ESA 2010) zahrnuje metodiku a program předávání údajů, který vymezuje účty a tabulky, jež mají všechny členské státy předkládat ve stanovených lhůtách. Komise by tyto účty a tabulky měla ve stanovených termínech a v příslušných případech podle předem oznámeného harmonogramu zveřejňování zpřístupňovat uživatelům, a to zejména s ohledem na sledování hospodářského sbližování a dosažení úzké koordinace hospodářských politik členských států.

(13)

Měl by být přijat uživatelsky orientovaný přístup ke zveřejňování údajů, aby byly občanům Unie a dalším zúčastněným stranám poskytovány přístupné a užitečné informace.

(14)

ESA 2010 má postupně nahradit všechny ostatní systémy jakožto referenční rámec společných standardů, definic, klasifikací a účetních pravidel pro sestavování účtů členských států pro potřeby Unie tak, aby bylo možné získat výsledky porovnatelné mezi členskými státy.

(15)

V souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1059/2003 ze dne 26. května 2003 o zavedení společné klasifikace územních statistických jednotek (NUTS) ( 6 ) by měly všechny statistiky členských států předkládané Komisi a členěné podle územních jednotek používat klasifikaci NUTS. Aby tedy bylo možné vypracovávat srovnatelné regionální statistiky, měly by být územní jednotky vymezeny podle klasifikace NUTS.

(16)

Předávání údajů členskými státy, včetně předávání důvěrných údajů, upravují pravidla stanovená v nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 223/2009 ze dne 11. března 2009 o evropské statistice ( 7 ). Opatření přijatá v souladu s tímto nařízením by tedy měla rovněž zajistit, aby byly důvěrné údaje chráněny a aby tyto údaje při vypracovávání a šíření evropských statistik nebyly nedovoleně zpřístupňovány ani používány pro jiné než statistické účely.

(17)

Byla zřízena pracovní skupina, která se má dále zabývat otázkou zachycování nepřímo měřených finančních zprostředkovatelských služeb (FISIM) v národních účtech, včetně zkoumání metody s úpravou o riziko, která z výpočtů FISIM vyloučí riziko, aby byly vyjádřeny očekávané budoucí náklady realizovaného rizika. V závislosti na zjištěních této pracovní skupiny může být nutné prostřednictvím aktu v přenesené pravomoci pozměnit metodiku výpočtu a rozvržení FISIM s cílem dosáhnout zlepšených výsledků.

(18)

Výdaje na výzkum a vývoj mají povahu investice, a měly by se proto zaznamenávat jako tvorba hrubého fixního kapitálu. Formát údajů o výdajích na výzkum a vývoj, které se mají zaznamenávat jako tvorba hrubého fixního kapitálu, je však nutné stanovit prostřednictvím aktu v přenesené pravomoci, jakmile bude pomocí testu založeného na vyvinutí doplňkových tabulek dosaženo dostatečné úrovně spolehlivosti a srovnatelnosti údajů.

(19)

Směrnice Rady 2011/85/EU ze dne 8. listopadu 2011 o požadavcích na rozpočtové rámce členských států ( 8 ) vyžaduje zveřejňování příslušných informací o podmíněných závazcích s potenciálně velkým dopadem na veřejné rozpočty, což zahrnuje mimo jiné vládní záruky, úvěry v selhání a závazky vyplývající z činnosti veřejných společností, včetně jejich rozsahu. Uvedené požadavky vyžadují dodatečné zveřejňování ve vztahu k požadavkům na zveřejňování podle tohoto nařízení.

(20)

V červnu 2012 zřídila Komise (Eurostat) pracovní skupinu, která se má zabývat důsledky směrnice 2011/85/EU pro sběr a šíření rozpočtových údajů a která se zaměřila na uskutečňování požadavků souvisejících s podmíněnými závazky a dalšími relevantními informacemi, jež mohou naznačovat potenciálně velký dopad na veřejné rozpočty a jež zahrnují mimo jiné vládní záruky, závazky veřejných společností, partnerství veřejného a soukromého sektoru, úvěry v selhání a kapitálové účasti vládních institucí ve společnostech. Provedení práce této pracovní skupiny v plném rozsahu by přispělo k řádné analýze příslušných hospodářských vztahů, na nichž smlouvy o partnerství veřejného a soukromého sektoru spočívají, včetně v příslušných případech rizika spojená s výstavbou, rizika dostupnosti a rizika poptávky, a mělo by zachytit implicitní dluhy vyplývající z partnerství veřejného a soukromého sektoru nezachycené v rozvaze, a tím podpořit větší transparentnost a spolehlivost dluhové statistiky.

(21)

Výbor pro hospodářskou politiku, zřízený rozhodnutím Rady 77/122/EHS ( 9 ), se zabývá činností související s udržitelností důchodů a s důchodovými reformami. Činnost statistiků na straně jedné a činnost odborníků na stárnutí obyvatelstva, kteří pracují pod záštitou Výboru pro hospodářskou politiku, na straně druhé by měla být na vnitrostátní i na evropské úrovni úzce koordinována, pokud jde o makroekonomické předpoklady a další pojistněmatematické parametry, aby byla zajištěna soudržnost a srovnatelnost výsledků mezi zeměmi, jakož i účinná komunikace údajů a informací souvisejících s penzemi uživatelům a zainteresovaným osobám. Rovněž je třeba jasně uvést, že nabyté penzijní nároky k danému datu v systému sociálního pojištění nejsou jako takové měřítkem udržitelnosti veřejných financí.

(22)

Údaje a informace o podmíněných závazcích členských států jsou poskytovány v rámci činnosti související s postupem mnohostranného dohledu v rámci Paktu o stabilitě a růstu. Do července 2018 by Komise měla vydat zprávu, v níž vyhodnotí, zda by tyto údaje měly být zpřístupňovány v rámci ESA 2010.

(23)

Je nutné zdůraznit význam regionálních účtů členských států pro regionální politiku, hospodářskou politiku a politiku sociální soudržnosti Unie i pro analýzu vzájemné ekonomické závislosti. Rovněž se uznává, že je třeba zvýšit transparentnost účtů na regionální úrovni, včetně účtů vládních institucí. Komise (Eurostat) by měla věnovat zvláštní pozornost rozpočtovým údajům z regionů, kde mají členské státy autonomní oblasti nebo vlády.

(24)

Za účelem změn přílohy A tohoto nařízení k zajištění jejího souladného výkladu nebo mezinárodní srovnatelnosti by měla být na Komisi přenesena pravomoc přijímat akty v souladu s článkem 290 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“). Je obzvláště důležité, aby Komise v rámci přípravné činnosti vedla odpovídající konzultace, včetně konzultací s Výborem pro Evropský statistický systém zřízeným nařízením (ES) č. 223/2009. Kromě toho je podle čl. 127 odst. 4 a čl. 282 odst. 5 Smlouvy o fungování EU důležité, aby Komise v rámci přípravné činnosti vedla v příslušných případech konzultace s Evropskou centrální bankou v oblastech spadajících do její působnosti. Při přípravě a vypracování aktů v přenesené pravomoci by Komise měla zajistit, aby byly příslušné dokumenty předány současně, včas a vhodným způsobem Evropskému parlamentu a Radě.

(25)

Většina statistických souhrnných ukazatelů používaných v unijním rámci pro správu ekonomických záležitostí, zejména v postupu při nadměrném schodku a postupu při makroekonomické nerovnováze, je definována odkazem na ESA. Při poskytování údajů a zpráv v rámci těchto postupů by Komise měla podat příslušné informace o tom, jaký vliv mají na příslušné souhrnné ukazatele metodické změny ESA 2010 zavedené akty v přenesené pravomoci v souladu s tímto nařízením.

(26)

Komise v úzké spolupráci s členskými státy do konce května 2013 vyhodnotí, zda údaje týkající se výzkumu a vývoje dosáhly uspokojivé úrovně kvality pro účely národních účtů, a to v běžných cenách i v objemovém vyjádření, s cílem zajistit spolehlivost a srovnatelnost těchto údajů v ESA.

(27)

Jelikož si provádění tohoto nařízení vyžádá větší úpravy národních statistických systémů, Komise povolí členským státům odchylky. Zejména program předávání údajů z národních účtů by měl zohlednit zásadní politické a statistické změny, ke kterým v některých členských státech během vykazovaných období tohoto programu došlo. Odchylky povolené Komisí by měly být dočasné a měly by podléhat přezkumu. Dotčeným členským státům by Komise měla poskytovat podporu v úsilí o zajištění potřebných úprav jejich statistických systémů tak, aby tyto odchylky mohly skončit co nejdříve.

(28)

Zkrácení lhůt pro předávání údajů by mohlo značně zvýšit tlak na respondenty a národní statistické úřady v Unii a podstatně zvýšit jejich náklady, přičemž by se kvalita vypracovávaných údajů mohla zhoršit. Při stanovování lhůt pro předávání údajů je proto třeba mít na zřeteli vyváženost mezi výhodami a nevýhodami.

(29)

Za účelem zajištění jednotných podmínek k provedení tohoto nařízení by měly být Komisi svěřeny prováděcí pravomoci. Tyto pravomoci by měly být vykonávány v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 ze dne 16. února 2011, kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí ( 10 ).

(30)

Jelikož cíle tohoto nařízení, totiž zavedení revidovaného evropského systému účtů, nemůže být uspokojivě dosaženo na úrovni členských států, a proto jej může být lépe dosaženo na úrovni Unie, může Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii. V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračuje toto nařízení rámec toho, co je nezbytné pro dosažení tohoto cíle.

(31)

Byl konzultován Výbor pro Evropský statistický systém.

(32)

Byly konzultovány Výbor pro měnovou a finanční statistiku a statistiku platební bilance, zřízený rozhodnutím Rady 2006/856/ES ze dne 13. listopadu 2006 o zřízení Výboru pro měnovou a finanční statistiku a statistiku platební bilance ( 11 ), a Výbor pro hrubý národní důchod (Výbor pro HND), zřízený nařízením Rady (ES, Euratom) č. 1287/2003 ze dne 15. července 2003 o harmonizaci hrubého národního důchodu v tržních cenách (nařízení o HND) ( 12 ),

PŘIJALY TOTO NAŘÍZENÍ:



Článek 1

Předmět

1.  Tímto nařízením se zavádí evropský systém účtů 2010 (dále jen „ESA 2010“ nebo „ESA“).

2.  ESA 2010 stanoví:

a) metodiku (příloha A) pro společné standardy, definice, klasifikace a účetní pravidla, která se použije při sestavování účtů a tabulek na srovnatelném základě pro potřeby Unie, spolu s výsledky požadovanými podle článku 3;

b) program (příloha B) určující lhůty, v nichž členské státy předávají Komisi (Eurostatu) účty a tabulky sestavené podle metodiky zmíněné v písmeni a).

3.  Bez ohledu na články 5 a 10 se vztahuje toto nařízení na všechny akty Unie, které odkazují na ESA nebo jeho definice.

4.  Toto nařízení nezavazuje žádný členský stát k používání ESA 2010 při sestavování účtů pro jeho vlastní potřeby.

Článek 2

Metodika

1.  Metodika ESA 2010 uvedená v čl. 1 odst. 2 písm. a) je stanovena v příloze A.

2.  Komisi je svěřena pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 7 týkající se změn metodiky ESA 2010 s cílem specifikovat a zdokonalovat jeho obsah za účelem zajištění harmonizovaného výkladu nebo zajistit mezinárodní srovnatelnost, a to za podmínky, že nemění jeho základní pojetí, nevyžadují ke svému provedení od sestavovatelů v rámci Evropského statistického systému další zdroje ani nevedou ke změně vlastních zdrojů.

3.  Při pochybnostech o správném provádění účetních pravidel ESA 2010 požádá dotčený členský stát Komisi (Eurostat) o objasnění. Komise (Eurostat) žádost neprodleně posoudí a neprodleně sdělí své doporučení ohledně požadovaného objasnění dotčenému členskému státu i všem ostatním členským státům.

4.  Členské státy provádějí výpočet a rozvržení nepřímo měřených finančních zprostředkovatelských služeb (FISIM) v národních účtech podle metodiky popsané v příloze A. Komisi je svěřena pravomoc přijímat do 17 září 2013 akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 7, kterým stanoví revidovanou metodiku výpočtu a rozvržení FISIM. Při výkonu pravomoci podle tohoto odstavce Komise zajistí, aby tyto akty v přenesené pravomoci nepředstavovaly pro členské státy ani respondenty další podstatnou administrativní zátěž.

5.  Výdaje na výzkum a vývoj zaznamenávají členské státy jako tvorbu hrubého fixního kapitálu. Komisi je svěřena pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 7 s cílem zajistit spolehlivost a srovnatelnost údajů ESA 2010 o výzkumu a vývoji poskytovaných členskými státy. Při výkonu své pravomoci podle tohoto odstavce Komise zajistí, aby tyto akty v přenesené pravomoci nepředstavovaly pro členské státy ani respondenty další podstatnou administrativní zátěž.

Článek 3

Předávání údajů Komisi

1.  Členské státy předávají Komisi (Eurostatu) účty a tabulky uvedené v příloze B ve lhůtách v ní stanovených pro každou tabulku.

2.  Členské státy předávají Komisi údaje a metadata vyžadované tímto nařízením v souladu se stanovenou normou pro výměnu údajů a jinými praktickými opatřeními.

Údaje se předávají nebo nahrávají elektronickými prostředky do jediného kontaktního místa pro údaje v Komisi. Normu pro výměnu údajů a další praktická opatření pro předávání údajů stanoví Komise prostřednictvím prováděcích aktů. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 8 odst. 2.

Článek 4

Posouzení kvality

1.  Pro účely tohoto nařízení se pro údaje, které mají být předány v souladu s článkem 3 nařízení (ES) č. 223/2009, použijí kritéria kvality stanovená v čl. 12 odst. 1 tohoto nařízení.

2.  Členské státy předkládají Komisi (Eurostatu) zprávu o kvalitě údajů předávaných v souladu s článkem 3.

3.  Při uplatňování kritérií kvality uvedených v odstavci 1 na údaje, kterých se týká toto nařízení, stanoví Komise prostřednictvím prováděcích aktů způsob zpracování, strukturu, periodicita a hodnotící ukazatele zpráv o kvalitě. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 8 odst. 2.

4.  Komise (Eurostat) posuzuje kvalitu předaných údajů.

Článek 5

Datum použití a prvního předání údajů

1.  ESA 2010 se poprvé použije na údaje zpracované v souladu s přílohou B, které se předávají od 1. září roku 2014.

2.  Údaje se předávají Komisi (Eurostatu) ve lhůtách stanovených v příloze B.

3.  V souladu s odstavcem 1 členské státy nadále předávají Komisi (Eurostatu) účty a tabulky vypracované podle ESA 95 až do prvního předání údajů vypracovaných na základě ESA 2010.

4.  Aniž je dotčen článek 19 nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1150/2000 ze dne 22. května 2000, kterým se provádí rozhodnutí 2007/436/ES, Euratom o systému vlastních zdrojů Evropských společenství ( 13 ), kontrolují Komise a dotyčný členský stát správné uplatňování tohoto nařízení a předkládají výsledky této kontroly výboru uvedenému v čl. 8 odst. 1 tohoto nařízení.

Článek 6

Odchylky

1.  V případě, že jsou pro uplatňování tohoto nařízení nutné větší úpravy národních statistických systémů, Komise povolí členským státům dočasné odchylky z použití tohoto nařízení prostřednictvím prováděcích aktů. Tyto odchylky platí nejdéle do 1. ledna 2020. Tyto prováděcí akty se přijímají přezkumným postupem podle čl. 8 odst. 2.

2.  Komise povolí odchylku podle odstavce 1 pouze na období dostatečně dlouhé k tomu, aby mohl daný členský stát své statistický systém upravit. Podíl HDP členského státu v rámci Unie nebo v rámci eurozóny není sám o sobě důvodem pro povolení odchylky. V případě potřeby Komise poskytne dotčeným členským státům podporu v úsilí o zajištění potřebných úprav jejich statistického systému.

3.  Za účely stanovenými v odstavcích 1 a 2 podá příslušný členský stát Komisi řádně zdůvodněnou žádost do 17 října 2013.

Po konzultaci Výboru pro Evropský statistický systém předloží Komise Evropskému parlamentu a Radě nejpozději do 1. července 2018 zprávu o uplatňování povolených odchylek, aby se zjistilo, zda jsou nadále odůvodněné.

Článek 7

Výkon přenesené pravomoci

1.  Pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci je svěřena Komisi za podmínek stanovených v tomto článku.

2.  Pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci uvedená v čl. 2 odst. 2 a 5 je svěřena Komisi na dobu pěti let od 16 července 2013. Pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci uvedená v čl. 2 odst. 4 je svěřena Komisi na dobu dvou měsíců od 16 července 2013. Komise vypracuje zprávu o přenesení pravomoci nejpozději devět měsíců před koncem tohoto pětiletého období. Přenesení pravomoci se automaticky prodlužuje o stejně dlouhá období, pokud Evropský parlament nebo Rada nevysloví proti tomuto prodloužení námitku nejpozději tři měsíce před koncem každého z těchto období.

3.  Evropský parlament nebo Rada mohou přenesení pravomoci uvedené v čl. 2 odst. 2, 4 a 5 kdykoli zrušit.

Rozhodnutím o zrušení se ukončuje přenesení pravomoci v něm blíže určené. Rozhodnutí nabývá účinku prvním dnem po zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie nebo k pozdějšímu dni, který je v něm upřesněn. Nedotýká se platnosti již platných aktů v přenesené pravomoci.

4.  Přijetí aktu v přenesené pravomoci Komise neprodleně oznámí současně Evropskému parlamentu a Radě.

5.  Akt v přenesené pravomoci přijatý podle čl. 2 odst. 2, 4 a 5 vstoupí v platnost, pouze pokud proti němu Evropský parlament ani Rada nevysloví námitky ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy jim byl tento akt oznámen, nebo pokud Evropský parlament i Rada před uplynutím této lhůty informují Komisi, že námitky nevysloví. Z podnětu Evropského parlamentu nebo Rady se tato lhůta prodlouží o tři měsíce.

Článek 8

Výbor

1.  Komisi je nápomocen Výbor pro Evropský statistický systém zřízený nařízením (ES) č. 223/2009. Tento výbor je výborem ve smyslu nařízení (EU) č. 182/2011.

2.  Odkazuje-li se na tento odstavec, použije se článek 5 nařízení (EU) č. 182/2011.

Článek 9

Spolupráce s jinými výbory

1.  Ke všem záležitostem, které spadají do působnosti Výboru pro měnovou a finanční statistiku a statistiku platební bilance zřízeného rozhodnutím 2006/856/ES, si Komise od uvedeného výboru vyžádá stanovisko podle článku 2 uvedeného rozhodnutí.

2.  Komise poskytne Výboru pro hrubý národní důchod (Výbor pro HND), zřízenému nařízením (ES, Euratom) č. 1287/2003, veškeré informace týkající se provádění tohoto nařízení, které jsou nezbytné pro plnění jeho úkolů.

Článek 10

Přechodná ustanovení

1.  Pro účely rozpočtu a vlastních zdrojů se po dobu platnosti rozhodnutí Rady 2007/436/ES, Euratom ze dne 7. června 2007 o systému vlastních zdrojů Evropských společenství ( 14 ) evropským systémem účtů uvedeným v čl. 1 odst. 1 nařízení (ES, Euratom) č. 1287/2003 a souvisejících právních předpisech, zejména nařízení (ES, Euratom) č. 1150/2000 a nařízení Rady (EHS, Euratom) č. 1553/89 ze dne 29. května 1989 o konečné jednotné úpravě vybírání vlastních zdrojů vycházejících z daně z přidané hodnoty ( 15 ), nadále rozumí ESA 95.

2.  Pro účely určení vlastních zdrojů založených na DPH mohou členské státy odchylně od odstavce 1 používat po dobu platnosti rozhodnutí 2007/436/ES, Euratom údaje sestavené na základě ESA 2010, nejsou-li k dispozici požadované podrobné údaje sestavené na základě ESA 95.

Článek 11

Podávání zpráv o implicitních závazcích

Do roku 2014 předloží Komise Evropskému parlamentu a Radě zprávu, jež bude obsahovat existující informace o partnerství veřejného a soukromého sektoru a dalších implicitních závazcích mimo vládní instituce, včetně podmíněných závazků.

Do roku 2018 předloží Komise Evropskému parlamentu a Radě další zprávu, která zhodnotí, do jaké míry informace o závazcích zveřejňované Komisí (Eurostatem) zachycují implicitní závazky mimo vládní instituce, včetně podmíněných závazků, v jejich úplnosti.

Článek 12

Přezkum

Komise předloží Evropskému parlamentu a Radě do 1. července 2018 a poté každých pět let zprávu o uplatňování tohoto nařízení.

Tato zpráva mimo jiné zhodnotí:

a) kvalitu údajů v národních a regionálních účtech;

b) účelnost tohoto nařízení a procesu sledování uplatňovaného u ESA 2010 a

c) pokrok týkající se dostupnosti údajů a podmíněných závazcích a údajů ESA 2010

Článek 13

Vstup v platnost

Toto nařízení vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

Toto nařízení je závazné v celém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech.




PŘÍLOHA A

KAPITOLA 1

OBECNÉ RYSY A ZÁKLADNÍ PRINCIPY

OBECNÉ RYSY

Globalizace

MOŽNOSTI VYUŽITÍ SYSTÉMU ESA 2010

Rámec pro analýzu a politiku

Charakteristické rysy pojetí ESA 2010

Klasifikace podle sektorů

Satelitní účty

ESA 2010 a SNA 2008

ESA 2010 a ESA 95

ZÁKLADNÍ ZÁSADY ESA 2010 JAKO SYSTÉMU

Statistické jednotky a jejich seskupení

Institucionální jednotky a sektory

Místní činnostní jednotky a odvětví

Rezidentské a nerezidentské jednotky; celkové hospodářství a nerezidenti

Toky a stavy

Toky

Transakce

Vlastnosti transakcí

Transakce mezi jednotkami versus transakce uvnitř jednotek

Peněžní versus nepeněžní transakce

Transakce s protipoložkami a bez protipoložek

Přeskupené transakce

Přesměrování

Štěpení

Rozpoznání hlavního účastníka transakce

Mezní případy

Ostatní změny aktiv

Ostatní změny objemu aktiv a závazků

Zisky a ztráty z držby

Stavy

Soustava účtů a souhrnné ukazatele

Pravidla účtování

Terminologie pro dvě strany účtů

Podvojné zápisy / čtverné zápisy

Ocenění

Zvláštní ocenění týkající se produktů

Ocenění ve stálých cenách

Doba zachycení

Konsolidace a očišťování

Konsolidace

Očišťování

Účty, vyrovnávací položky a souhrnné ukazatele

Posloupnost účtů

Účet výrobků a služeb

Účet nerezidentů

Vyrovnávací položky

Souhrnné ukazatele

HDP: klíčový souhrnný ukazatel

Soustava input-output tabulek

Tabulky dodávek a užití

Symetrické input-output tabulky

KAPITOLA 2

JEDNOTKY A SESKUPENÍ JEDNOTEK

HRANICE NÁRODNÍHO HOSPODÁŘSTVÍ

INSTITUCIONÁLNÍ JEDNOTKY

Vedení podniků a holdingové společnosti

Skupiny korporací

Jednotky pro speciální účel

Kaptivní finanční instituce

Umělé dceřiné společnosti

Jednotky pro speciální účel vládních institucí

INSTITUCIONÁLNÍ SEKTORY

Nefinanční podniky (S.11)

Subsektor veřejných nefinančních podniků (S.11001)

Subsektor národních soukromých nefinančních podniků (S.11002)

Subsektor nefinančních podniků pod zahraniční kontrolou (S.11003)

Finanční instituce (S.12)

Finanční zprostředkovatelé

Pomocné finanční instituce

Jiné finanční instituce než finanční zprostředkovatelé a pomocné finanční instituce

Institucionální jednotky patřící do sektoru finančních institucí

Subsektory finančních institucí

Spojování subsektorů finančních institucí

Další členění subsektorů finančních institucí na veřejné finanční instituce, národní soukromé finanční instituce a finanční instituce pod zahraniční kontrolou

Centrální banka (S.121)

Instituce přijímající vklady kromě centrální banky (S.122)

Fondy peněžního trhu (S.123)

Fondy kolektivního investování jiné než fondy peněžního trhu (S.124)

Ostatní finanční zprostředkovatelé kromě pojišťovacích společností a penzijních fondů (S.125)

Účelové finanční společnosti pro sekuritizaci

Obchodníci s cennými papíry a deriváty, finanční instituce poskytující úvěry a specializované finanční instituce

Pomocné finanční instituce (S.126)

Kaptivní finanční instituce a půjčovatelé peněz (s.127)

Pojišťovací společnosti (s.128)

Penzijní fondy (s.129)

Vládní instituce (S.13)

Ústřední vládní instituce (kromě fondů sociálního zabezpečení) (S.1311)

Národní vládní instituce (kromě fondů sociálního zabezpečení) (S.1312)

Místní vládní instituce (kromě fondů sociálního zabezpečení) (S.1313)

Fondy sociálního zabezpečení (S.1314)

Domácnosti (S.14)

Zaměstnavatelé a osoby samostatně výdělečně činné (S.141 a S.142)

Zaměstnanci (S.143)

Příjemci důchodů z vlastnictví (S.1441)

Příjemci penzí (S.1442)

Příjemci ostatních transferů (S.1443)

Neziskové instituce sloužící domácnostem (S.15)

Nerezidenti (S.2)

Sektorová klasifikace jednotek výrobců pro hlavní standardní právní formy vlastnictví

MÍSTNÍ ČINNOSTNÍ JEDNOTKY A ODVĚTVÍ

Místní činnostní jednotka

Odvětví

Klasifikace odvětví

JEDNOTKY S HOMOGENNÍ VÝROBOU A HOMOGENNÍ ODVĚTVÍ

Jednotka s homogenní výrobou

Homogenní odvětví

KAPITOLA 3

TRANSAKCE S PRODUKTY A S NEVYRÁBĚNÝMI AKTIVY

TRANSAKCE S PRODUKTY OBECNĚ

VÝROBA A PRODUKCE

Hlavní, vedlejší a pomocné činnosti

Produkce (P.1)

Institucionální jednotky: rozlišení na tržní, pro vlastní konečné užití a netržní

Doba zachycení a ocenění produkce

Produkty zemědělství, lesnictví a rybářství (oddíl A)

Produkty zpracovatelského průmyslu (oddíl C); Stavební práce (oddíl F)

Velkoobchod a maloobchod; opravy motorových vozidel a motocyklů (oddíl G)

Doprava a skladování (oddíl H)

Ubytovací a stravovací služby (oddíl I)

Finanční a pojišťovací služby (oddíl K): Produkce centrální banky

Finanční a pojišťovací služby (oddíl K): Finanční služby obecně

Finanční služby poskytované za přímou platbu

Finanční služby placené prostřednictvím zvýšení účtovaných úroků

Finanční služby spočívající v pořizování a prodeji finančních aktiv a závazků na finančních trzích

Finanční služby poskytované v rámci pojistných a penzijních programů, kde je daná činnost financována prostřednictvím zvýšeného pojistného a z výnosů z úspor

Služby v oblasti nemovitostí (oddíl L)

Odborné, vědecké a technické služby (oddíl M); Administrativní a podpůrné služby (oddíl N)

Veřejná správa a obrana, povinné sociální zabezpečení (oddíl O)

Vzdělávání (oddíl P); Zdravotní a sociální péče (oddíl Q)

Kulturní, zábavní a rekreační služby (oddíl R); Ostatní služby (oddíl S)

Soukromé domácnosti jako zaměstnavatelé (oddíl T)

MEZISPOTŘEBA (P.2)

Doba zachycení a ocenění mezispotřeby

KONEČNÁ SPOTŘEBA (P.3, P.4)

Výdaje na konečnou spotřebu (P.3)

Skutečná konečná spotřeba (P.4)

Doba zachycení a ocenění výdajů na konečnou spotřebu

Doba zachycení a ocenění skutečné konečné spotřeby

TVORBA HRUBÉHO KAPITÁLU (P.5)

Tvorba hrubého fixního kapitálu (P.51g)

Doba zachycení a ocenění tvorby hrubého fixního kapitálu

Spotřeba fixního kapitálu (P.51c)

Změny zásob (P.52)

Doba zachycení a ocenění změn zásob

Čisté pořízení cenností (P.53)

VÝVOZ A DOVOZ ZBOŽÍ A SLUŽEB (P.6 A P.7)

Vývoz a dovoz zboží (P.61 a P.71)

Vývoz a dovoz služeb (P.62 a P.72)

TRANSAKCE S POUŽITÝMI VÝROBKY

ČISTÉ POŘÍZENÍ NEVYRÁBĚNÝCH AKTIV (NP)

KAPITOLA 4

ROZDĚLOVACÍ TRANSAKCE

NÁHRADY ZAMĚSTNANCŮM (D.1)

Mzdy a platy (D.11)

Mzdy a platy peněžní

Mzdy a platy naturální

Sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.12)

Skutečné sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.121)

Imputované sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.122)

DANĚ Z VÝROBY A Z DOVOZU (D.2)

Daně z produktů (D.21)

Daně typu daně z přidané hodnoty (DPH) (D.211)

Daně z dovozu a dovozní cla kromě DPH (D.212)

Daně z produktů kromě DPH a dovozních daní (D.214)

Ostatní daně z výroby (D.29)

Daně z výroby a z dovozu placené institucím Evropské unie

Daně z výroby a z dovozu: doba zachycení a zaznamenávané částky

DOTACE (D.3)

Dotace na produkty (D.31)

Dovozní dotace (D.311)

Ostatní dotace na produkty (D.319)

Ostatní dotace na výrobu (D.39)

DŮCHOD Z VLASTNICTVÍ (D.4)

Úroky (D.41)

Úroky z vkladů a půjček

Úroky z dluhových cenných papírů

Úroky ze směnek a podobných krátkodobých nástrojů

Úroky z obligací a dluhopisů

Úrokové swapy a dohody o budoucích úrokových sazbách

Úroky z finančního pronájmu (leasingu)

Ostatní úroky

Doba zaznamenání

Rozdělované důchody korporací (D.42)

Dividendy (D.421)

Čerpání z důchodu kvazikorporací (D.422)

Reinvestované zisky z přímých zahraničních investic (D.43)

Ostatní důchody z investic (D.44)

Důchody z investic přisouditelné pojistníkům (D.441)

Důchody z investic na základě penzijních nároků (D.442)

Důchody z investic přisouditelné podílníkům fondů kolektivního investování (D.443)

Renta (D.45)

Pachtovné z půdy

Renta z podzemních zdrojů

BĚŽNÉ DANĚ Z DŮCHODŮ, JMĚNÍ A JINÉ (D.5)

Daně z důchodů (D.51)

Ostatní běžné daně (D.59)

SOCIÁLNÍ PŘÍSPĚVKY A DÁVKY (D.6)

Čisté sociální příspěvky (D.61)

Skutečné sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.611)

Imputované sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.612)

Skutečné sociální příspěvky domácností (D.613)

Doplňkové sociální příspěvky domácností (D.614)

Sociální dávky jiné než naturální sociální transfery (D.62)

Peněžité dávky sociálního zabezpečení (D.621)

Ostatní dávky sociálního pojištění (D.622)

Peněžité dávky sociální pomoci (D.623)

Naturální sociální transfery (D.63)

Naturální sociální transfery – netržní produkce vládních institucí a NISD (D.631)

Naturální sociální transfery – tržní produkce nakoupená vládními institucemi a NISD (D.632)

OSTATNÍ BĚŽNÉ TRANSFERY (D.7)

Čisté pojistné na neživotní pojištění (D.71)

Náhrady z neživotního pojištění (D.72)

Běžné transfery uvnitř sektoru vládních institucí (D.73)

Běžná mezinárodní spolupráce (D.74)

Jiné běžné transfery (D.75)

Běžné transfery pro NISD (D.751)

Běžné transfery mezi domácnostmi (D.752)

Ostatní různé běžné transfery (D.759)

Pokuty a penále

Loterie a sázkové hry

Platby odškodného

Vlastní zdroje EU odvozené z DPH a HND (D.76)

ÚPRAVY O ZMĚNY PENZIJNÍCH NÁROKŮ (D.8)

KAPITÁLOVÉ TRANSFERY (D.9)

Kapitálové daně (D.91)

Investiční dotace (D.92)

Ostatní kapitálové transfery (D.99)

ZAMĚSTNANECKÉ OPCE NA AKCIE

KAPITOLA 5

FINANČNÍ TRANSAKCE

OBECNÉ RYSY FINANČNÍCH TRANSAKCÍ

Finanční aktiva, finanční pohledávky a závazky

Podmíněná aktiva a podmíněné závazky

Kategorie finančních aktiv a závazků

Rozvahy, finanční účet a ostatní toky

Ocenění

Čisté a hrubé zaznamenávání

Konsolidace

Očišťování

Účetní pravidla pro finanční transakce

Finanční transakce, jejíž souvztažnou transakcí je běžný nebo kapitálový transfer

Finanční transakce, jejíž souvztažnou transakcí je důchod z vlastnictví

Doba zachycení

Finanční účet podle dlužníků a věřitelů

PODROBNÁ KLASIFIKACE FINANČNÍCH TRANSAKCÍ PODLE KATEGORIÍ

Měnové zlato a zvláštní práva čerpání (F.1)

Měnové zlato (F.11)

Zvláštní práva čerpání (F.12)

Oběživo a vklady (F.2)

Oběživo (F.21)

Vklady (F.22 a F.29)

Převoditelné vklady (F.22)

Ostatní vklady (F.29)

Dluhové cenné papíry (F.3)

Hlavní vlastnosti dluhových cenných papírů:

Klasifikace podle původní doby splatnosti a měny

Klasifikace podle typu úrokové sazby

Dluhové cenné papíry s pevnou úrokovou sazbou

Dluhové cenné papíry s pohyblivou úrokovou sazbou

Dluhové cenné papíry se smíšenou úrokovou sazbou

Soukromé nabídky

Sekuritizace

Kryté dluhopisy

Půjčky (F.4)

Hlavní vlastnosti půjček

Klasifikace půjček podle původní doby splatnosti, měny a účelu

Rozdíl mezi transakcemi s půjčkami a transakcemi s vklady

Rozdíl mezi transakcemi s půjčkami a transakcemi s dluhovými cennými papíry

Rozdíl mezi transakcemi s půjčkami, obchodními úvěry a obchodními směnkami

Půjčky cenných papírů a dohody o zpětném odkupu

Finanční pronájem (finanční leasing)

Další druhy půjček

Finanční aktiva, která nepatří do kategorie půjček

Účasti a akcie / podílové listy investičních fondů (F.5)

Akcie a ostatní účasti (F.51)

Depozitní poukázky

Kótované akcie (F.511)

Nekótované akcie (F.512)

Prvotní veřejná nabídka akcií, kotace, zrušení kotace a zpětný odkup akcií

Finanční aktiva, která nepatří k majetkovým cenným papírům

Ostatní účasti (F.519)

Oceňování transakcí s účastmi

Akcie / podílové listy investičních fondů (F.52)

Akcie / podílové listy fondů peněžního trhu (F.521)

Akcie / podílové listy investičních fondů jiných než fondů peněžního trhu

Oceňování transakcí s akciemi nebo podílovými listy investičních fondů

Pojistné, penzijní a standardizované záruční programy (F.6)

Technické rezervy neživotního pojištění (F.61)

Životní pojištění a nároky na anuitu (F.62)

Penzijní nároky (F.63)

Podmíněné penzijní nároky

Nároky penzijních fondů na penzijní správce (F.64)

Nároky na dávky jiné než penzijní (F.65)

Rezervy na uplatnění standardizovaných záruk (F.66)

Standardizované záruky a jednorázové záruky

Finanční deriváty a zaměstnanecké opce na akcie (F.7)

Finanční deriváty (F.71)

Opce

Forwardy

Opce v porovnání s forwardy

Swapy

Dohody o budoucích úrokových sazbách (FRA)

Úvěrové deriváty

Swapy úvěrového selhání

Finanční nástroje, které nepatří k finančním derivátům

Zaměstnanecké opce na akcie (F.72)

Oceňování transakcí s finančními deriváty a zaměstnaneckými opcemi na akcie

Ostatní pohledávky/závazky (F.8)

Obchodní úvěry a zálohy (F.81)

Ostatní pohledávky a závazky jiné než obchodní úvěry a zálohy (F.89)

PŘÍLOHA 5.1 –

KLASIFIKACE FINANČNÍCH TRANSAKCÍ

Klasifikace finančních transakcí podle kategorií

Klasifikace finančních transakcí podle převoditelnosti

Strukturované cenné papíry

Klasifikace finančních transakcí podle typu důchodu

Klasifikace finančních transakcí podle typu úrokové sazby

Klasifikace finančních transakcí podle splatnosti

Krátkodobá a dlouhodobá splatnost

Původní doba splatnosti a zbytková doba splatnosti

Klasifikace finančních transakcí podle měny

Míry peněz

KAPITOLA 6

OSTATNÍ TOKY

ÚVOD

OSTATNÍ ZMĚNY AKTIV A ZÁVAZKŮ

Ostatní změny objemu aktiv a závazků (K.1 až K.6)

Ekonomický vznik aktiv (K.1)

Ekonomický zánik nevyráběných aktiv (K.2)

Ztráty z katastrof (K.3)

Konfiskace bez náhrady (K.4)

Ostatní změny objemu jinde neuvedené (K.5)

Změny v klasifikaci (K.6)

Změny v sektorové klasifikaci a ve struktuře institucionálních jednotek (K.61)

Změny v klasifikaci aktiv a závazků (K.62)

Nominální zisky a ztráty z držby (K.7)

Neutrální zisky a ztráty z držby (K.71)

Reálné zisky a ztráty z držby (K.72)

Zisky a ztráty z držby podle typů finančních aktiv a závazků

Měnové zlato a zvláštní práva čerpání (AF.1)

Oběživo a vklady (AF.2)

Dluhové cenné papíry (AF.3)

Půjčky (AF.4)

Účasti a akcie / podílové listy investičních fondů (AF.5)

Pojistné, penzijní a standardizované záruční programy (AF.6)

Finanční deriváty a zaměstnanecké opce na akcie (AF.7)

Ostatní pohledávky/závazky (AF.8)

Aktiva vedená v cizí měně

KAPITOLA 7

ROZVAHY

TYPY AKTIV A ZÁVAZKŮ

Definice aktiva

VYLOUČENÍ MIMO HRANICE AKTIV A ZÁVAZKŮ

KATEGORIE AKTIV A ZÁVAZKŮ

Vyrobená nefinanční aktiva (AN.1)

Nevyráběná nefinanční aktiva (AN.2)

Finanční aktiva a závazky (AF)

OCENĚNÍ POLOŽEK ROZVAHY

Obecné zásady pro oceňování

NEFINANČNÍ AKTIVA (AN)

Vyrobená nefinanční aktiva (AN.1)

Fixní aktiva (AN.11)

Produkty duševního vlastnictví (AN.117)

Náklady na převod vlastnictví nevyráběných aktiv (AN.116)

Zásoby (AN.12)

Cennosti (AN.13)

Nevyráběná nefinanční aktiva (AN.2)

Přírodní zdroje (AN.21)

Půda (AN.211)

Nerostné a energetické rezervy (AN.212)

Ostatní přírodní zdroje (AN.213, AN.214 a AN.215)

Smlouvy, pronájmy a licence (AN.22)

Čistý nákup goodwillu a marketingových aktiv (AN.23)

FINANČNÍ AKTIVA A ZÁVAZKY (AF)

Měnové zlato a zvláštní práva čerpání (AF.1)

Oběživo a vklady (AF.2)

Dluhové cenné papíry (AF.3)

Půjčky (AF.4)

Účasti a akcie nebo podílové listy investičních fondů (AF.5)

Pojistné, penzijní a standardizované záruční programy (AF.6)

Finanční deriváty a zaměstnanecké opce na akcie (AF.7)

Ostatní pohledávky/závazky (AF.8)

FINANČNÍ ROZVAHY

POZNÁMKOVÉ POLOŽKY

Předměty dlouhodobé spotřeby (AN.m)

Přímé zahraniční investice (AF.m1)

Ohrožené půjčky (AF.m2)

Zaznamenávání ohrožených půjček

PŘÍLOHA 7.1

POPIS JEDNOTLIVÝCH KATEGORIÍ AKTIV

PŘÍLOHA 7.2

PŘEHLED ZÁPISŮ OD POČÁTEČNÍ ROZVAHY PO KONEČNOU ROZVAHU

KAPITOLA 8

POSLOUPNOST ÚČTŮ

ÚVOD

Posloupnost účtů

POSLOUPNOST ÚČTŮ

Běžné účty

Účet výroby (I)

Účty rozdělení a užití důchodů (II)

Účty prvotního rozdělení důchodů (II.1)

Účet tvorby důchodů (II.1.1)

Účet rozdělení prvotních důchodů (II.1.2)

Účet podnikatelských důchodů (II.1.2.1)

Účet rozdělení ostatních prvotních důchodů (II.1.2.2)

Účet druhotného rozdělení důchodů (II.2)

Účet přerozdělení naturálních důchodů (II.3)

Účet užití důchodů (II.4)

Účet užití disponibilního důchodu (II.4.1)

Účet užití upraveného disponibilního důchodu (II.4.2)

Účty akumulace (III)

Kapitálový účet (III.1)

Účet změn čistého jmění vlivem úspor a kapitálových transferů (III.1.1)

Účet pořízení nefinančních aktiv (III.1.2)

Finanční účet (III.2)

Účet ostatních změn aktiv (III.3)

Účet ostatních změn objemu akti (III.3.1)

Účet přecenění (III.3.2)

Účet neutrálních zisků a ztrát z držby (III.3.2.1)

Účet reálných zisků a ztrát z držby (III.3.2.2)

Rozvahy (IV)

Počáteční rozvaha (IV.1)

Změny v rozvaze (IV.2)

Konečná rozvaha (IV.3)

ÚČTY NEREZIDENTŮ (V)

Běžné účty

Účet výrobků a služeb nerezidentů (V.I)

Účet prvotních důchodů a běžných transferů nerezidentů (V.II)

Účty akumulace nerezidentů (V.III)

Kapitálový účet (V.III.1)

Finanční účet (V.III.2)

Účet ostatních změn aktiv (V.III.3)

Rozvahy (V.IV)

ÚČET VÝROBKŮ A SLUŽEB (0)

SOUHRNNÉ HOSPODÁŘSKÉ ÚČTY

SOUHRNNÉ UKAZATELE

Hrubý domácí produkt v tržních cenách (HDP)

Provozní přebytek za celkové hospodářství

Smíšený důchod za celkové hospodářství

Podnikatelský důchod za celkové hospodářství

Národní důchod (v tržních cenách)

Národní disponibilní důchod

Úspory

Saldo běžných transakcí nerezidentů s rezidenty

Čisté půjčky (+) nebo výpůjčky (-) za celkové hospodářství

Čisté jmění celkové hospodářství

Výdaje a příjmy vládních institucí

KAPITOLA 9

TABULKY DODÁVEK A UŽITÍ A SOUSTAVA INPUT-OUTPUT TABULEK

ÚVOD

POPIS

STATISTICKÝ NÁSTROJ

NÁSTROJ PRO ANALÝZU

TABULKY DODÁVEK A UŽITÍ PODROBNĚJI

Klasifikace

Zásady oceňování

Obchodní rozpětí a dopravní přirážky

Daně z výroby a z dovozu minus dotace na výrobu a na dovoz

Další základní pojetí

Doplňkové informace

ZDROJE ÚDAJŮ A BILANCOVÁNÍ

NÁSTROJ PRO ANALÝZU A ROZŠÍŘENÍ

KAPITOLA 10

CENOVÉ A OBJEMOVÉ MÍRY

POUŽITÍ CENOVÝCH A OBJEMOVÝCH INDEXŮ V NÁRODNÍCH ÚČTECH

Integrovaná soustava cenových a objemových indexů

Další cenové a objemové indexy

VŠEOBECNÉ ZÁSADY MĚŘENÍ CENOVÝCH A OBJEMOVÝCH INDEXŮ

Definice cen a objemu tržních produktů

Kvalita, cena a homogenní produkty

Ceny a objem

Nové produkty

Zásady pro netržní služby

Zásady pro přidanou hodnotu a HDP

SPECIFICKÉ PROBLÉMY PŘI POUŽÍVÁNÍ ZÁSAD

Daně a dotace na produkty a na dovoz

Ostatní daně z výroby a ostatní dotace na výrobu

Spotřeba fixního kapitálu

Náhrady zaměstnancům

Stavy vyrobených fixních aktiv a zásob

MÍRY REÁLNÉHO DŮCHODU ZA CELKOVÉ HOSPODÁŘSTVÍ

CENOVÉ A OBJEMOVÉ INDEXY PRO PROSTOROVÉ SROVNÁNÍ

KAPITOLA 11

OBYVATELSTVO A VKLADY PRÁCE

CELKOVÝ POČET OBYVATEL

EKONOMICKY AKTIVNÍ OBYVATELSTVO

ZAMĚSTNANOST

Zaměstnanci

Osoby samostatně výdělečně činné

Zaměstnanost a sídlo

NEZAMĚSTNANOST

ZAMĚSTNÁNÍ

Zaměstnání a sídlo

HOSPODÁŘSTVÍ, KTERÉ SE PŘÍMO NESLEDUJE

CELKOVÝ POČET ODPRACOVANÝCH HODIN

Podrobné vymezení skutečně odpracovaných hodin

EKVIVALENCE DÉLKY PLNÉ PRACOVNÍ DOBY

VKLAD PRÁCE ZAMĚSTNANCŮ VYJÁDŘENÝ VE STÁLÝCH NÁHRADÁCH

MÍRY PRODUKTIVITY

KAPITOLA 12

ČTVRTLETNÍ NÁRODNÍ ÚČTY

ÚVOD

ZVLÁŠTNÍ ZNAKY ČTVRTLETNÍCH NÁRODNÍCH ÚČTŮ

Doba zachycení

Nedokončená produkce

Činnosti soustředěné v určitých obdobích roku

Platby s nízkou četností

Bleskové odhady

Bilancování a zajištění souladu čtvrtletních národních účtů

Bilancování

Soulad mezi čtvrtletními a ročními účty – zajištění souladu

Zřetězené míry cenových a objemových změn

Očištění od sezónních a kalendářních vlivů

Posloupnost sestavování zřetězených objemových měr očištěných od sezónních vlivů

KAPITOLA 13

REGIONÁLNÍ ÚČTY

ÚVOD

REGIONÁLNÍ ÚZEMÍ

JEDNOTKY A REGIONÁLNÍ ÚČTY

Institucionální jednotky

Místní činnostní jednotky a regionální výrobní činnosti v členění podle odvětví

METODY REGIONALIZACE

SOUHRNNÉ ÚDAJE ZA VÝROBNÍ ČINNOSTI

Hrubá přidaná hodnota a hrubý domácí produkt v členění podle regionů

Rozvržení FISIM do uživatelských odvětví

Zaměstnanost

Náhrady zaměstnancům

Přenos z regionální hrubé přidané hodnoty do regionálního HDP

Tempa růstu objemu regionální hrubé přidané hodnoty

REGIONÁLNÍ ÚČTY DŮCHODŮ DOMÁCNOSTÍ

KAPITOLA 14

FINANČNÍ ZPROSTŘEDKOVATELSKÉ SLUŽBY NEPŘÍMO MĚŘENÉ (FISIM)

POJETÍ FISIM A DOPAD JEJICH ROZVRŽENÍ MEZI UŽIVATELE NA HLAVNÍ SOUHRNNÉ UKAZATELE

VÝPOČET PRODUKCE FISIM SEKTORY S.122 A S.125

Požadované statistické údaje

Referenční sazby

Interní referenční sazba

Externí referenční sazby

Podrobné členění FISIM podle institucionálních sektorů

Rozčlenění na mezispotřebu a konečnou spotřebu FISIM rozvržených k domácnostem

VÝPOČET DOVOZU FISIM

FISIM V OBJEMOVÉM VYJÁDŘENÍ

VÝPOČET FISIM V ČLENĚNÍ PODLE JEDNOTLIVÝCH ODVĚTVÍ

PRODUKCE CENTRÁLNÍ BANKY

KAPITOLA 15

SMLOUVY, PRONÁJMY A LICENCE

ÚVOD

ROZLIŠENÍ MEZI OPERATIVNÍM LEASINGEM, LEASINGEM, JEHOŽ PŘEDMĚTEM JE PRŮZKUM NEBO VYUŽÍVÁNÍ PŘÍRODNÍCH ZDROJŮ, A FINANČNÍM LEASINGEM

Operativní leasing

Finanční leasing

Leasing, jehož předmětem je průzkum nebo využívání přírodních zdrojů

Povolení k využívání přírodního zdroje

Povolení k provádění specifických činností

Partnerství veřejného a soukromého sektoru

Koncesní smlouvy o poskytování služeb

Obchodovatelný operativní leasing (AN.221)

Výhradní právo na budoucí výrobky a služby (AN.224)

KAPITOLA 16

POJIŠTĚNÍ

ÚVOD

Přímé pojištění

Zajištění

Zúčastněné jednotky

PRODUKCE PŘÍMÉHO POJIŠTĚNÍ

Zasloužené pojistné

Doplňkové pojistné

Upravené náhrady, na které vznikl nárok, a splatné dávky

Upravené náhrady, na které vznikl nárok, v neživotním pojištění

Splatné dávky z životního pojištění

Pojistné technické rezervy

Vymezení produkce pojištění

Neživotní pojištění

Životní pojištění

Zajištění

TRANSAKCE SPOJENÉ S NEŽIVOTNÍM POJIŠTĚNÍM

Rozvržení produkce pojištění mezi uživatele

Pojišťovací služby poskytované nerezidentům a nerezidenty

Účetní zápisy

TRANSAKCE ŽIVOTNÍHO POJIŠTĚNÍ

TRANSAKCE SPOJENÉ SE ZAJIŠTĚNÍM

TRANSAKCE SPOJENÉ S POMOCNÝMI POJIŠŤOVACÍMI INSTITUCEMI

ANUITY

ZAZNAMENÁVÁNÍ NÁHRAD Z NEŽIVOTNÍHO POJIŠTĚNÍ

Zacházení s upravenými náhradami

Zacházení se ztrátami z katastrof

KAPITOLA 17

SOCIÁLNÍ POJIŠTĚNÍ VČETNĚ PENZÍ

ÚVOD

Programy sociálního pojištění, sociální pomoc a individuální pojistné smlouvy

Sociální dávky

Sociální dávky poskytované vládními institucemi

Sociální dávky poskytované jinými institucionálními jednotkami

Penze a další formy dávek

DÁVKY SOCIÁLNÍHO POJIŠTĚNÍ JINÉ NEŽ PENZE

Programy sociálního zabezpečení jiné než penzijní programy

Ostatní programy zaměstnaneckého sociálního pojištění

Vykazování stavů a toků podle druhu nepenzijního programu sociálního pojištění

Programy sociálního zabezpečení

Ostatní nepenzijní programy zaměstnaneckého sociálního pojištění

PENZE

Druhy penzijních programů

Penzijní programy sociálního zabezpečení

Ostatní zaměstnanecké penzijní programy

Příspěvkově definované programy

Dávkově definované programy

Pomyslné příspěvkově definované programy a hybridní programy

Srovnání dávkově definovaných a příspěvkově definovaných programů

Penzijní administrátor, penzijní správce, penzijní fond a penzijní program více zaměstnavatelů

Vykazování stavů a toků podle druhu penzijního programu sociálního pojištění

Transakce u penzijních fondů sociálního zabezpečení

Transakce u ostatních penzijních zaměstnaneckých programů

Transakce u příspěvkově definovaných penzijních programů

Ostatní toky související s příspěvkově definovanými penzijními programy

Transakce u dávkově definovaných penzijních programů

DOPLŇKOVÁ TABULKA NABYTÝCH PENZIJNÍCH NÁROKŮ K DANÉMU DATU V SYSTÉMU SOCIÁLNÍHO POJIŠTĚNÍ

Struktura doplňkové tabulky

Sloupce tabulky

Řádky tabulky

Počáteční a konečné rozvahy

Změny penzijních nároků v důsledku transakcí

Změny penzijních nároků v důsledku ostatních hospodářských toků

Související ukazatele

Pojistněmatematické předpoklady

Nároky narostlé k danému datu

Diskontní sazba

Růst mezd

Demografické předpoklady

KAPITOLA 18

ÚČTY NEREZIDENTŮ

ÚVOD

EKONOMICKÉ ÚZEMÍ

Sídlo

INSTITUCIONÁLNÍ JEDNOTKY

POBOČKY, JAK SE POUŽÍVAJÍ V MEZINÁRODNÍCH ÚČTECH PLATEBNÍ BILANCE

FIKTIVNÍ REZIDENTSKÉ JEDNOTKY

PODNIKY PŮSOBÍCÍ NA VÍCE ÚZEMÍCH

ZEMĚPISNÉ ČLENĚNÍ

MEZINÁRODNÍ ÚČTY PLATEBNÍ BILANCE

VYROVNÁVACÍ POLOŽKY V BĚŽNÝCH ÚČTECH SYSTÉMU MEZINÁRODNÍCH ÚČTŮ

ÚČTY SEKTORU NEREZIDENTŮ A JEJICH VZTAH K MEZINÁRODNÍM ÚČTŮM PLATEBNÍ BILANCE

Účet výrobků a služeb nerezidentů

Ocenění

Zboží ke zpracování

Merchanting

Zboží, které je předmětem merchantingu

Dovoz a vývoz FISIM

Účet prvotních a druhotných důchodů nerezidentů

Účet prvotních důchodů

Důchody z přímých investic

Účet druhotných důchodů (běžných transferů) podle příručky BPM6

Externí kapitálový účet

Finanční účet nerezidentů a investiční pozice vůči zahraničí (IIP)

ROZVAHY SEKTORU NEREZIDENTŮ

KAPITOLA 19

EVROPSKÉ ÚČTY

ÚVOD

OD NÁRODNÍCH K EVROPSKÝM ÚČTŮM

Převod údajů v různých měnách

Evropské instituce

Účet nerezidentů

Vyrovnávání transakcí

Cenové a objemové míry

Rozvahy

Matice „od koho komu“

PŘÍLOHA 19.1 —

ÚČTY EVROPSKÝCH INSTITUCÍ

Zdroje

Užití

Konsolidace

KAPITOLA 20

ÚČTY VLÁDNÍCH INSTITUCÍ

ÚVOD

VYMEZENÍ SEKTORU VLÁDNÍCH INSTITUCÍ

Identifikace jednotek v rámci vládních institucí

Jednotky vládních institucí

Neziskové instituce zatříděné do sektoru vládních institucí

Jiné jednotky sektoru vládních institucí

Veřejná kontrola

Vymezení tržní/netržní povahy

Pojem ekonomicky významných cen

Kritéria subjektu nakupujícího produkci veřejného výrobce

Produkce se prodává především korporacím a domácnostem

Produkce se prodává jen vládním institucím

Produkce se prodává vládním institucím i jiným odběratelům

Test tržní/netržní povahy

Finanční zprostředkování a hranice vládních institucí

Mezní případy

Správní ústředí

Penzijní fondy

Kvazikorporace

Restrukturalizační agentury

Privatizační agentury

Anulační struktury

Jednotky pro speciální účel

Společné podniky

Orgány tržní regulace

Nadnárodní orgány

Subsektory vládních institucí

Ústřední vládní instituce

Národní vládní instituce

Místní vládní instituce

Fondy sociálního zabezpečení

PREZENTACE VLÁDNÍ FINANČNÍ STATISTIKY

Rámec

Příjmy

Daně a sociální příspěvky

Prodej

Ostatní příjmy

Výdaje

Náhrady zaměstnancům a mezispotřeba

Výdaje na sociální dávky

Úroky

Ostatní běžné výdaje

Kapitálové výdaje

Souvislost s výdaji na konečnou spotřebu vládních institucí (P.3)

Výdaje vládních institucí v členění podle funkcí

Vyrovnávací položky

Čisté půjčky / čisté výpůjčky (B.9)

Změny čistého jmění vlivem úspor a kapitálových transferů (B.101)

Financování

Transakce s aktivy

Transakce se závazky

Ostatní ekonomické toky

Účet přecenění

Účet ostatních změn objemu aktiv

Rozvahy

Konsolidace

ÚČETNÍ PROBLÉMY SOUVISEJÍCÍ S VLÁDNÍMI INSTITUCEMI

Daňové příjmy

Povaha daňových příjmů

Daňové dobropisy

Částky, které se mají zaznamenat

Nedobytné částky

Doba zachycení

Zachycení časového rozlišení

Zachycení časového rozlišení daní

Úroky

Diskontované obligace a obligace s nulovým kuponem

Indexované cenné papíry

Finanční deriváty

Soudní rozhodnutí

Vojenské výdaje

Vztahy vládních institucí s veřejnými korporacemi

Kapitálové investice ve veřejných korporacích a rozdělování výnosů

Kapitálové investice

Kapitálové injekce

Dotace a kapitálové injekce

Pravidla použitelná za určitých okolností

Fiskální operace

Rozdělování výnosů veřejných korporací

Dividendy versus čerpání účastí

Daně versus čerpání účastí

Privatizace a znárodnění

Privatizace

Nepřímá privatizace

Znárodnění

Transakce s centrální bankou

Restrukturalizace, fúze a změny v klasifikaci

Dluhové operace

Převzetí dluhů, zrušení dluhů a odpisy dluhů

Převzetí a zrušení dluhu

Převzetí dluhu zahrnující převod nefinančních aktiv

Odpisy nebo snížení dluhu

Jiná restrukturalizace dluhu

Odkoupení dluhu za vyšší než tržní hodnotu

Anulování a finanční výpomoc

Záruky za dluhy

Záruky v podobě finančních derivátů

Standardizované záruky

Jednorázové záruky

Sekuritizace

Definice

Kritéria pro určení prodeje

Zachycení toků

Další záležitosti

Penzijní závazky

Paušální platby

Partnerství veřejného a soukromého sektoru

Rozsah partnerství veřejného a soukromého sektoru

Ekonomické vlastnictví a zatřídění aktiva

Účetní problémy

Transakce s mezinárodními a nadnárodními organizacemi

Rozvojová pomoc

VEŘEJNÝ SEKTOR

Kontrola veřejného sektoru

Centrální banky

Veřejné kvazikorporace

Jednotky pro speciální účel a nerezidenti

Společné podniky

KAPITOLA 21

VAZBY MEZI PODNIKOVÝMI ÚČTY A NÁRODNÍMI ÚČTY A MĚŘENÍ ČINNOSTI KORPORACÍ

NĚKTERÁ ZVLÁŠTNÍ PRAVIDLA A METODY PODNIKOVÉHO ÚČETNICTVÍ

Doba zachycení

Účetnictví s podvojnými zápisy a čtvernými zápisy

Ocenění

Výsledovka a rozvaha

NÁRODNÍ ÚČTY A PODNIKOVÉ ÚČTY: PRAKTICKÉ ZÁLEŽITOSTI

PŘENOS Z PODNIKOVÝCH ÚČTŮ DO NÁRODNÍCH ÚČTŮ: PŘÍKLAD NEFINANČNÍCH PODNIKŮ

Úpravy pojetí

Úpravy k dosažení souladu s účty jiných sektorů

Příklady úprav za účelem úplnosti údajů

SPECIFICKÉ ZÁLEŽITOSTI

Zisky a ztráty z držby

Globalizace

Fúze a akvizice

KAPITOLA 22

SATELITNÍ ÚČTY

ÚVOD

Funkční klasifikace

HLAVNÍ CHARAKTERISTICKÉ RYSY SATELITNÍCH ÚČTŮ

Funkční satelitní účty

Zvláštní sektorové účty

Začlenění nepeněžních údajů

Mimořádná úroveň podrobnosti a doplňková pojetí

Odlišná základní pojetí

Použití modelování a začlenění experimentálních výsledků

Navrhování a sestavování satelitních účtů

DEVĚT ZVLÁŠTNÍCH SATELITNÍCH ÚČTŮ

Zemědělské účty

Účty životního prostředí

Zdravotnické účty

Účty výroby v domácnostech

Účty práce a matice sociálního účetnictví

Účty produktivity a růstu

Účty výzkumu a vývoje

Účty sociální ochrany

Satelitní účty cestovního ruchu

KAPITOLA 23

KLASIFIKACE

ÚVOD

KLASIFIKACE INSTITUCIONÁLNÍCH SEKTORŮ (S)

KLASIFIKACE TRANSAKCÍ A OSTATNÍCH TOKŮ

Transakce s produkty (P)

Transakce s nevyráběnými nefinančními aktivy (kódy NP)

Rozdělovací transakce (D)

Běžné transfery peněžní a naturální (D.5–D.8)

Transakce s finančními aktivy a závazky (F)

Ostatní toky (K)

KLASIFIKACE VYROVNÁVACÍCH POLOŽEK A ČISTÉHO JMĚNÍ (B)

KLASIFIKACE ROZVAHOVÝCH POLOŽEK (L)

KLASIFIKACE AKTIV (A)

Nefinanční aktiva (AN)

Finanční aktiva (AF)

KLASIFIKACE DOPLŇKOVÝCH POLOŽEK

Ohrožené půjčky

Kapitálové služby

Penzijní tabulka

Předměty dlouhodobé spotřeby

Přímé zahraniční investice

Podmíněné pozice

Oběživo a vklady

Klasifikace dluhových cenných papírů podle zbytkové splatnosti

Kótované a nekótované dluhové cenné papíry

Dlouhodobé půjčky se zbytkovou splatností kratší než jeden rok a dlouhodobé půjčky zajištěné zástavním právem k nemovitosti

Kótované a nekótované akcie / podílové listy investičních fondů

Nedoplatky úroků a splátek

Osobní a celkové remitence

SESKUPENÍ A KÓDOVÁNÍ ODVĚTVÍ (A) A PRODUKCE (P)

KLASIFIKACE FUNKCÍ VLÁDNÍCH INSTITUCÍ (COFOG)

KLASIFIKACE INDIVIDUÁLNÍ SPOTŘEBY PODLE ÚČELU (COICOP)

KLASIFIKACE SLUŽEB NEZISKOVÝCH INSTITUCÍ SLOUŽÍCÍCH DOMÁCNOSTEM (COPNI)

KLASIFIKACE VÝDAJŮ VÝROBCŮ PODLE ÚČELU (COPP)

KAPITOLA 24

ÚČTY

Tabulka 24.1

Účet 0: Účet výrobků a služeb

Tabulka 24.2

Úplná posloupnost účtů za celkové hospodářství

Tabulka 24.3

Úplná posloupnost účtů za nefinanční podniky

Tabulka 24.4

Úplná posloupnost účtů za finanční instituce

Tabulka 24.5

Úplná posloupnost účtů za vládní instituce

Tabulka 24.6

Úplná posloupnost účtů za domácnosti

Tabulka 24.7

Úplná posloupnost účtů za neziskové instituce sloužící domácnostem




KAPITOLA 1

OBECNÉ RYSY A ZÁKLADNÍ PRINCIPY

OBECNÉ RYSY

1.01 Evropský systém účtů (dále jen „ESA 2010“ nebo „ESA“) je mezinárodně porovnatelný účetní rámec pro systematický a podrobný popis celkového hospodářství (tj. regionu, země nebo skupiny zemí), jeho jednotlivých složek a jeho vztahů s ostatními hospodářskými celky.

1.02 Předchůdce systému ESA 2010, Evropský systém účtů (systém ESA 95) byl zveřejněn v roce 1996 ( 16 ). Metodika ESA 2010 tak, jak je uvedená v této příloze, má stejnou strukturu jako publikace ESA 95, co se týče prvních třinácti kapitol, ale kromě toho obsahuje jedenáct nových kapitol podrobně rozebírajících ty aspekty systému, které odrážejí poslední vývoj v oblasti měření moderních ekonomik nebo při používání systému ESA 95 v Evropské unii (EU).

1.03 Struktura této příručky je tato: Kapitola 1 pojednává o základních rysech systému, pokud jde o pojetí, stanovuje zásady systému ESA a popisuje základní statistické jednotky a jejich seskupení. Poskytuje přehled o posloupnosti účtů a podává stručný popis klíčových souhrnných ukazatelů a úlohy tabulek dodávek a užití a soustavy tabulek vstupů a výstupů (tzv. „input-output tabulek“). Kapitola 2 popisuje institucionální jednotky používané při měření hospodářství a vysvětluje, jak se tyto jednotky zatřiďují do sektorů a jiných skupin, aby bylo možno provádět analýzu. Kapitola 3 popisuje všechny transakce, pokud jde o produkty (výrobky a služby) i nevyráběná aktiva v systému. Kapitola 4 popisuje všechny transakce v hospodářství, které slouží k rozdělování a přerozdělování důchodů a majetku v hospodářství. Kapitola 5 popisuje finanční transakce v hospodářství. Kapitola 6 popisuje změny, kterým může podléhat hodnota aktiv v důsledku mimohospodářských událostí nebo změn cen. Kapitola 7 popisuje rozvahy a schéma klasifikace aktiv a závazků. Kapitola 8 stanovuje posloupnost účtů a vyrovnávací položky související s každým účtem. Kapitola 9 popisuje tabulky dodávek a užití a jejich úlohu při slaďování měr důchodů, produkce a výdajů v hospodářství. Popisuje rovněž input-output tabulky, které lze odvodit z tabulek dodávek a užití. Kapitola 10 popisuje koncepční základ pro cenové a objemové míry v souvislosti s nominálními hodnotami uváděnými v účtech. Kapitola 11 popisuje míry týkající se obyvatelstva a trhu práce, jež lze používat spolu s mírami národních účtů při ekonomické analýze. Kapitola 12 stručně popisuje čtvrtletní národní účty a vysvětluje, jak se liší od ročních účtů v tom, na co kladou důraz.

1.04 Kapitola 13 popisuje účely, pojetí a problémy související se sestavováním souboru regionálních účtů. Kapitola 14 se zabývá měřením finančních služeb poskytovaných finančními zprostředkovateli a financovaných prostřednictvím čistých úrokových příjmů a odráží dlouholetý výzkum a vývoj členských států, jehož cílem je získat míru, která je dostatečně robustní a harmonizovaná ve všech členských státech. Kapitola 15 o smlouvách, pronájmech a licencích je nezbytná k popisu oblasti, která získává v národních účtech stále větší význam. Kapitoly 16 a 17, věnované pojištění, sociálnímu pojištění a penzím, popisují, jak je tato problematika ošetřena v národních účtech, jelikož otázkám přerozdělování se s postupným stárnutím obyvatelstva věnuje stále větší pozornost. Kapitola 18 se zabývá účty nerezidentů, které v systému národních účtů odpovídají účtům systému měření u platební bilance. Kapitola 19 o evropských účtech je také nová a věnuje se těm aspektům národních účtů, kde evropská institucionální a obchodní uspořádání vyvolávají otázky, jejichž řešení vyžaduje harmonizovaný přístup. Kapitola 20 popisuje účty sektoru vládních institucí, což je oblast, jíž je věnována zvláštní pozornost, jelikož otázky fiskální obezřetnosti ze strany členských států jsou i nadále rozhodující při provádění hospodářské politiky v EU. Kapitola 21 popisuje vazby mezi podnikovým účetnictvím a národními účty, což je oblast, která nabývá na významu, neboť nadnárodní korporace zaujímají ve všech zemích stále vyšší podíl na hrubém domácím produktu (HDP). Kapitola 22 popisuje vztah mezi satelitními účty a hlavními národními účty. Kapitoly 23 a 24 mají orientační účel; kapitola 23 uvádí klasifikace používané pro sektory, činnosti a produkty v ESA 2010, zatímco kapitola 24 uvádí úplnou posloupnost účtů pro každý sektor.

1.05 Struktura ESA 2010 je v souladu s celosvětovými platnými zásadami národního účetnictví, Systémem národních účtů z roku 2008 (SNA 2008), kromě určitých rozdílů ve způsobu popisu a větší přesnosti určitých pojetí uvedených v ESA 2010 užívaných pro zvláštní účely EU. Tyto zásady byly vypracovány v rámci společné odpovědnosti a spolupráce Organizace spojených národů (OSN), Mezinárodního měnového fondu (MMF), Statistického úřadu Evropské unie (Eurostat), Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a Světové banky. Systém ESA 2010 je zaměřen na situaci a potřeby údajů v EU. Stejně jako SNA 2008 je i systém ESA 2010 sladěn s pojetím a klasifikacemi používanými v mnoha jiných společenských a ekonomických statistikách (například ve statistice zaměstnanosti, statistice zpracovatelského průmyslu a statistice zahraničního obchodu). ESA 2010 tudíž slouží jako ústřední rámec pro společenské a ekonomické statistiky EU a jejích členských států.

1.06 Rámec ESA obsahuje dva hlavní soubory tabulek:

a) účty institucionálních sektorů;

b) soustavu input-output tabulek a účty podle odvětví.

1.07 Sektorové účty poskytují systematický popis různých etap ekonomického procesu, jako je výroba, tvorba důchodů, rozdělování a přerozdělování důchodů, užití důchodů a finanční a nefinanční akumulace, a to v členění podle institucionálních sektorů. Sektorové účty rovněž zahrnují rozvahy, které popisují stavy aktiv, závazků a čistého jmění k začátku a ke konci účetního období.

1.08 Soustava input-output tabulek prostřednictvím tabulek dodávek a užití podrobněji popisuje výrobní proces (strukturu nákladů, vytvořený důchod a zaměstnanost) a toky výrobků a služeb (produkci, dovoz, vývoz, konečnou spotřebu, mezispotřebu a tvorbu kapitálu podle skupin produktů). V této soustavě se odrážejí dvě důležitá účetní pravidla: součet důchodů vytvořených v určitém odvětví se rovná přidané hodnotě vytvořené tímto odvětvím a u každého produktu nebo skupiny produktů se nabídka rovná poptávce.

1.09 ESA 2010 zahrnuje rovněž i pojetí obyvatelstva a zaměstnanosti. Tato pojetí jsou důležitá pro sektorové účty, účty podle odvětví a soustavu tabulek dodávek a užití.

1.10 ESA 2010 se neomezuje jen na roční národní účetnictví, nýbrž se používá i pro čtvrtletní účty nebo účty za kratší či delší období. Používá se i pro regionální účty.

1.11 ESA 2010 existuje vedle SNA 2008 kvůli možnostem využití měr z národních účtů v EU. Členské státy odpovídají za shromažďování údajů a předložení svých národních účtů za účelem popisu hospodářské situace své země. Členské státy také sestavují soubor účtů, které jsou předkládány Komisi (Eurostatu) v rámci programu předávání regulačních údajů pro klíčové účely v oblasti sociální, hospodářské a fiskální politiky v Unii. Mezi tyto účely patří určení peněžních příspěvků členských států do rozpočtu EU prostřednictvím „čtvrtého zdroje“, podpora regionů EU prostřednictvím programu strukturálních fondů a dohled nad hospodářskou výkonností členských států v rámci postupu při nadměrném schodku a Paktu o stabilitě a růstu.

1.12 Aby se odvody a dávky rozdělovaly podle měr sestavených a předkládaných zcela jednotným způsobem, musí se hospodářské statistiky používané k těmto účelům sestavovat podle stejných pojetí a pravidel. ESA 2010 je nařízení stanovující pravidla, konvence, definice a klasifikace, jež se mají používat při vypracovávání národních účtů v členských státech, které mají být součástí programu předávání údajů, jak je uvedeno v příloze B tohoto nařízení.

1.13 Vzhledem k velmi vysokým částkám, o které se v rámci systému příspěvků a dávek používaného v EU jedná, je nezbytné, aby se systém měření používal ve všech členských státech jednotně. Za těchto okolností je důležité uplatňovat obezřetný přístup k odhadům částek, jež nelze zjistit přímo na trhu, a vyhnout se při odhadu měr v národních účtech používání postupů založených na modelech.

1.14 Pojetí ESA 2010 je v některých případech konkrétnější a přesnější než v SNA 2008, aby byl zajištěn co největší soulad mezi mírami v členských státech odvozenými od národních účtů. Tento rozhodující požadavek robustních jednotných odhadů vedl k určení základního souboru národních účtů v EU. V případech, kdy je úroveň jednotnosti měření v různých členských státech nedostatečná, zahrnují se takové odhady obvykle do takzvaných vedlejších účtů, mezi něž patří doplňkové tabulky a satelitní účty.

1.15 Příkladem oblasti, kde se považovala za nutnou obezřetnost při vypracovávání ESA 2010, jsou penzijní závazky. Důvod pro měření těchto položek v rámci ekonomických analýz je velmi pádný, avšak rozhodující požadavek, aby byly v rámci EU sestavovány účty, které jsou soudržné v čase i prostoru, si vyžádal obezřetný přístup.

Globalizace

1.16 V důsledku stále globálnější povahy hospodářské činnosti se rozšířil rozsah mezinárodního obchodu ve všech jeho formách a zvětšily se rovněž problémy, s nimiž se jednotlivé země potýkají při zaznamenávání výsledků svých tuzemských hospodářství v národních účtech. Globalizace je dynamický a mnohorozměrný proces, v jehož rámci se zvyšuje mobilita národních zdrojů v mezinárodním měřítku, zatímco se stále více zvyšuje vzájemná provázanost národních hospodářství jednotlivých zemí. Charakteristickým rysem globalizace, která může u národních účtů způsobovat většinu problémů s měřením, je rostoucí podíl mezinárodních transakcí uskutečňovaných nadnárodními korporacemi, kde k přeshraničním transakcím dochází mezi mateřskou firmou, dceřinými společnostmi a pobočkami. Existují však i jiné výzvy; úplnější přehled problémů týkajících se údajů následuje:

1) tvorba cen u transferů mezi sesterskými korporacemi (oceňování dovozu a vývozu);

2) větší využívání zpracování za poplatek, kdy se se zbožím obchoduje přes mezinárodní hranice, aniž došlo ke změně vlastnictví (zboží ke zpracování), a tzv. merchantingu;

3) mezinárodní obchodování prostřednictvím internetu, a to jak pro korporace, tak pro domácnosti;

4) obchodování s aktivy v podobě duševního vlastnictví a jejich využívání po celém světě;

5) pracovníci, kteří pracují v zahraničí a značné částky posílají rodině v tuzemsku (remitence pracovníků jako součást osobních transferů);

6) nadnárodní korporace provozující svou činnost přes státní hranice, aby maximalizovaly efektivitu výroby a minimalizovaly celkové daňové zatížení. To může vést k vytvoření umělých firemních struktur, které nemusí odrážet ekonomickou realitu;

7) využívání tzv. off-shore prostředků financování (jednotek pro speciální účel a jiných forem) k zajištění financí na globální aktivity;

8) zpětný vývoz zboží a v EU přeprava zboží mezi členskými státy po vstupu do Unie (kvazipřeprava);

9) zvýšení množství vztahů týkajících se přímých zahraničních investic a potřeba identifikovat a účtovat toky přímých investic.

1.17 Všechny tyto stále častější aspekty globalizace způsobují, že zachycování a přesné měření přeshraničních toků představuje pro národní statistiky čím dál větší problém. I při komplexním a robustním systému sběru údajů a měření pro položky v sektoru nerezidentů (a tudíž i v mezinárodních účtech, které se vyskytují v platební bilanci) bude globalizace zvyšovat potřebu zvláštního úsilí k zachování kvality národních účtů za všechna hospodářství a jejich seskupení.

MOŽNOSTI VYUŽITÍ SYSTÉMU ESA 2010

Rámec pro analýzu a politiku

1.18 Rámec ESA lze používat pro analýzu a hodnocení:

a) struktury celkového hospodářství. Příklady použitých typů měr jsou:

1) přidaná hodnota a zaměstnanost podle odvětví;

2) přidaná hodnota a zaměstnanost podle regionů;

3) rozdělení důchodů podle sektorů;

4) dovoz a vývoz podle skupin produktů;

5) výdaje na konečnou spotřebu v členění podle jednotlivých funkcí a skupin produktů;

6) tvorba fixního kapitálu a stav fixního kapitálu podle odvětví;

7) skladba stavů a toků finančních aktiv podle druhů aktiv a podle sektorů;

b) určitých úseků nebo aspektů hospodářství. Mezi příklady patří:

1) bankovnictví a finance v národním hospodářství;

2) úloha vládních institucí a jejich finanční pozice;

3) hospodářství určitého regionu (ve srovnání s celým národním hospodářstvím);

4) úrovně úspor a dluhů domácností;

c) vývoje hospodářství v čase. Mezi příklady patří:

1) analýza temp růstu HDP;

2) analýza inflace;

3) analýza sezónnosti ve výdajích domácností na základě čtvrtletních účtů;

4) analýza změn významnosti jednotlivých druhů finančních nástrojů v čase, například zvýšeného významu finančních derivátů;

5) srovnání odvětvové struktury národního hospodářství v delším období;

d) celkového hospodářství ve vztahu k hospodářstvím jiných zemí. Mezi příklady patří:

1) porovnání úlohy a velikosti vládních institucí v jednotlivých členských státech EU;

2) rozbor vzájemných vztahů mezi národními hospodářstvími EU při zohlednění členských států a jejich regionů;

3) rozbor skladby a určení vývozu v EU;

4) porovnání temp růstu HDP a disponibilního důchodu na jednoho obyvatele v EU a v jiných vyspělých ekonomikách.

1.19 Pro EU a její členské státy hrají údaje z ESA významnou úlohu při formulování a sledování jejich sociálních a hospodářských politik.

Možnosti využití rámce ESA dokládají tyto příklady:

a) sledování a řízení tvorby makroekonomické a měnové politiky v eurozóně a definování kritérií sbližování pro hospodářskou a měnovou unii z hlediska údajů národních účtů (např. temp růstu HDP);

b) definování kritérií pro postup při nadměrném schodku: míry vládního deficitu a dluhu;

c) poskytování finanční podpory regionům v EU: přidělování výdajových prostředků regionům využívá statistické údaje z regionálních účtů;

d) určování vlastních zdrojů v rozpočtu EU. Ty závisí na údajích z národních účtů třemi způsoby:

1) celkové zdroje EU se určují jako procentní podíl ze součtu hrubých národních důchodů (HND) členských států;

2) třetím vlastním zdrojem EU jsou vlastní zdroje pocházející z DPH. Příspěvky členských států do tohoto zdroje jsou ve velké míře určeny údaji z národních účtů, protože tyto údaje se používají k výpočtu průměrné sazby DPH;

3) relativní výše příspěvků členských států pro čtvrtý vlastní zdroj EU je založena na odhadech jejich hrubého národního důchodu. Tyto odhady jsou základem pro většinu plateb členských států.

Charakteristické rysy pojetí ESA 2010

1.20 Pro zajištění rovnováhy mezi potřebami údajů a možnostmi poskytování údajů má pojetí ESA 2010 několik důležitých vlastností. Systém ESA se vyznačuje tím, že účty jsou:

a) mezinárodně porovnatelné;

b) sladěné s ostatními sociálními a hospodářskými statistickými systémy;

c) souladné;

d) sestavitelné, což znamená, že je lze v praxi měřit;

e) odlišné od většiny případů administrativního pojetí;

f) dlouhodobě zavedené a ustálené;

g) zaměřené na popis ekonomického procesu v peněžním vyjádření a za použití snadno pozorovatelných pojmů;

h) použitelné v různých situacích a pro různé účely.

1.21 Pojetí v ESA 2010 je mezinárodně porovnatelné, neboť:

a) pojetí v ESA 2010 je v souladu s pojetím v celosvětově užívaných pravidlech pro národní účetnictví, tj. SNA 2008;

b) pro členské státy je ESA 2010 normou pro poskytování údajů z národních účtů všem mezinárodním organizacím;

c) mezinárodní porovnatelnost pojetí je rozhodující při porovnávání statistik za různé země.

1.22 Pojetí v ESA 2010 je harmonizováno s pojetím v jiných sociálních a hospodářských statistikách, neboť ESA 2010 používá pojetí a klasifikace (např. Statistická klasifikace ekonomických aktivit v Evropské unii NACE Rev. 2 ( 17 )), které se rovněž používají pro jiné sociální a hospodářské statistiky členských států, např. ve statistice zpracovatelského průmyslu, statistice zahraničního obchodu a statistice zaměstnanosti, přičemž pojmové rozdíly byly omezeny na minimum. Dále jsou toto pojetí v ESA 2010 a klasifikace používané v EU sladěny s pojetími a klasifikacemi používanými v rámci OSN.

Toto sladění se sociálními a hospodářskými statistikami napomáhá vzájemnému propojení a porovnatelnosti údajů, takže může být zajištěna kvalita údajů v národních účtech. Kromě toho lze informace obsažené v těchto zvláštních statistikách lépe vztahovat k celkovým statistickým údajům za národní hospodářství.

1.23 Společné pojetí používané v celém rámci národního účetnictví a v ostatních sociálních a ekonomických statistických systémech umožňuje odvození sourodých měr. Lze vypočítat například tyto poměrové ukazatele:

a) údaje o produktivitě, jako je přidaná hodnota připadající na odpracovanou hodinu (tyto údaje vyžadují sourodost pojetí přidané hodnoty a odpracovaných hodin);

b) disponibilní národní důchod na obyvatele (tento poměr vyžaduje sourodost pojetí disponibilního národního důchodu a měr týkajících se obyvatelstva);

c) tvorba fixního kapitálu jako procentní podíl ze stavu fixního kapitálu (tento poměr vyžaduje sourodost definic uvedených toků a stavů);

d) deficit vládních institucí a dluh v procentech hrubého domácího produktu (tyto údaje vyžadují sourodost pojetí vládního deficitu, vládního dluhu a hrubého domácího produktu).

Vnitřní sourodost pojetí umožňuje odvodit odhady jako reziduální položky, např. úspory lze odhadnout jako rozdíl mezi disponibilním důchodem a výdaji na konečnou spotřebu.

1.24 Pojetí v ESA 2010 se používá s ohledem na shromažďování údajů a měření. Sestavitelnost se v pokynech k sestavování účtů projevuje několika způsoby:

a) činnosti nebo položky jsou popisovány pouze v případě, že je jejich velikost významná. Například výroba výrobků ve vlastní režii domácnostmi, jako je tkaní látek a hrnčířská výroba, se nezaznamenává jako výroba, protože pro země EU jsou tyto činnosti nevýznamné;

b) u některých pojetí jsou dány pokyny, jak je odhadovat. Například při vymezení spotřeby fixního kapitálu se hovoří o lineárních odpisech. Pro odhad stavu fixního kapitálu se má používat metoda průběžné inventarizace, pokud chybí přímé informace o stavu fixních aktiv. Jiným příkladem je ocenění produkce ve vlastní režii: v zásadě se oceňuje v základních cenách, ale pokud je to nutné, lze základní ceny odhadnout sečtením příslušných jednotlivých nákladů;

c) byly přijaty některé konvence. Například všechny kolektivní služby poskytované vládními institucemi se klasifikují jako výdaje na konečnou spotřebu.

1.25 Údaje potřebné pro statistiky národních účtů však nemusí být snadné shromažďovat přímo, jelikož základní pojetí se obvykle liší od pojetí, z nichž vycházejí administrativní zdroje údajů. Mezi příklady administrativních zdrojů údajů patří podnikové účty, záznamy o různých druzích daní (DPH, dani z příjmů fyzických osob, dovozních dávkách apod.), údaje o sociálním zabezpečení a údaje z bankovního dohledu a dozoru nad pojišťovnami. Tyto administrativní údaje často slouží jako vstupy pro sestavování národních účtů. Obvykle se přetvářejí tak, aby byly v souladu s ESA.

Pojetí ESA se obvykle liší od svých administrativních protějšků, a to takto:

a) administrativní pojetí je v různých zemích odlišné. Za použití administrativního pojetí tudíž nelze dosáhnout mezinárodní porovnatelnosti;

b) administrativní pojetí se v průběhu času mění. Za použití administrativního pojetí tudíž nelze provádět srovnání v čase;

c) pojetí, na nichž jsou založeny administrativní zdroje údajů, nejsou obvykle v různých administrativních systémech ve vzájemném souladu. Vzájemné propojení a srovnávání údajů, které je rozhodující při sestavování údajů národních účtů, je však možné pouze tehdy, jsou-li jednotlivá pojetí sourodá;

d) administrativní pojetí není obvykle nejvhodnější pro ekonomickou analýzu a hodnocení hospodářské politiky.

1.26 Administrativní zdroje údajů nicméně vyhovují potřebám údajů národních účtů a jiných statistik velmi dobře, neboť:

a) pojetí a klasifikace původně určené pro statistické účely lze rovněž přijmout pro administrativní účely, například klasifikaci vládních výdajů podle jejich druhu;

b) administrativní zdroje údajů explicitně zohledňují (jednotlivé) potřeby údajů statistik; to platí například pro systém Intrastat pro poskytování informací o dodávkách zboží mezi členskými státy.

1.27 Hlavní pojetí v ESA jsou dlouhodobě zavedená a ustálená, neboť:

a) jsou již mnoho let schváleny jako mezinárodní norma;

b) v jednotlivých po sobě jdoucích vydáních mezinárodních pravidel národního účetnictví se mění jen velmi málo základních pojetí.

Tato koncepční návaznost omezuje potřebu přepočítávat časové řady. Dále omezuje zranitelnost pojetí národními a mezinárodními politickými tlaky. Z těchto důvodů mohou údaje z národních účtů sloužit jako objektivní databáze pro hospodářskou politiku a analýzu.

1.28 Pojetí ESA 2010 se soustřeďuje na popis ekonomického procesu v peněžním a snadno pozorovatelném vyjádření. Stavy a toky, které nelze snadno pozorovat v peněžním vyjádření nebo které nemají jasně stanovené peněžní protipoložky, se v systému ESA nezaznamenávají.

Tato zásada se neuplatňuje striktně, protože je nutno přihlížet rovněž k požadavku souladnosti a k potřebám uživatelů. Souladnost například vyžaduje, aby se hodnota kolektivních služeb poskytovaných vládními institucemi zaznamenávala jako produkce, protože placení náhrad zaměstnancům a nákupy všech druhů výrobků a služeb vládními institucemi jsou snadno pozorovatelné v peněžním vyjádření. Pro účely ekonomické analýzy a politiky navíc sledování kolektivních služeb vládních institucí ve vztahu k ostatním částem národního hospodářství zvyšuje užitečnost národních účtů jako celku.

1.29 Rozsah pojetí ESA lze doložit zvážením některých důležitých mezních případů.

Do rámce výroby v ESA se zaznamenávají tyto případy (viz odstavce 3.07 až 3.09):

a) poskytování individuálních a kolektivních služeb vládními institucemi;

b) poskytování služeb bydlení ve vlastní režii vlastníky domů a bytů;

c) výroba zboží pro vlastní konečnou spotřebu, např. zemědělských výrobků;

d) stavební práce ve vlastní režii včetně individuální bytové výstavby;

e) poskytování služeb placeným domácím personálem;

f) chov ryb v rybářských farmách;

g) nelegální výroba, pokud se všechny zúčastněné jednotky na transakci podílejí dobrovolně;

h) výroba, z níž výnosy nejsou plně přiznány daňovým úřadům, například pokoutní výroba textilu.

1.30 Do rámce výroby nepatří a v ESA se nezaznamenávají:

a) domácí a osobní služby poskytované a spotřebovávané v téže domácnosti, například úklid, příprava jídel nebo péče o nemocné či staré osoby;

b) dobrovolnické služby, jejichž výsledkem nejsou výrobky, například bezplatné pečování nebo úklid;

c) přirozený přírůstek ryb na otevřených mořích.

1.31 ESA zaznamenává veškerou produkci, která je výsledkem výroby v rámci vymezení výroby. Produkce pomocných činností se však nezaznamenává. Všechny vstupy spotřebovávané v rámci pomocné činnosti se považují za vstupy do hlavní činnosti, jíž tato pomocná činnost slouží. Pokud závod, který vykonává pouze pomocné činnosti, je statisticky sledovatelný, tzn. že jsou snadno dostupné samostatné účty za jeho výrobu, nebo pokud se nachází v zeměpisně odlišném místě než závod, kterému poskytuje své služby, musí se zaznamenat jako samostatná jednotka a účetně zařadit do odvětvové klasifikace, která odpovídá jeho hlavní činnosti, a to jak v národních, tak v regionálních účtech. Pokud nejsou k dispozici vhodné základní údaje, lze produkci pomocné činnosti odhadnout sečtením nákladů.

1.32 Pokud se činnosti považují za výrobu a jejich produkce se zaznamenává, pak se zaznamenává rovněž odpovídající důchod, zaměstnanost, konečná spotřeba atd. Jelikož se například poskytování služeb bydlení ve vlastní režii vlastníky domů a bytů zaznamenává jako výroba, zaznamenává se i důchod a výdaje na konečnou spotřebu, které pro tyto vlastníky produkuje. Jelikož do služeb obydlí poskytovaných jimi jejich vlastníkům z povahy věci nevstupuje práce, zaměstnanost se nezaznamenává. Tento postup zachovává soulad se systémem statistiky práce, ve kterém se u vlastnictví domů a bytů nezaznamenává žádná zaměstnanost. Jestliže se činnosti nezaznamenávají jako výroba, platí to opačně: domácí služby poskytované a spotřebované v téže domácnosti nevytvářejí důchod ani výdaje na konečnou spotřebu a nesouvisí s nimi žádná zaměstnanost.

1.33 ESA rovněž stanoví konvence týkající se:

a) oceňování produkce vládních institucí;

b) oceňování produkce pojišťovacích služeb a finančních zprostředkovatelských služeb nepřímo měřených (FISIM);

c) zaznamenávání všech kolektivních služeb poskytovaných vládními institucemi jako výdaje na konečnou spotřebu, a nikoli jako mezispotřeba.

Klasifikace podle sektorů

1.34 Sektorové účty se vytvářejí zařazením jednotek do sektorů, což umožňuje popisovat transakce a vyrovnávací položky účtů v členění podle sektorů. Popis podle sektorů odhaluje mnoho klíčových ukazatelů pro účely hospodářské a fiskální politiky. Hlavními sektory jsou domácnosti, vládní instituce, korporace (finanční podniky a nefinanční instituce), neziskové instituce sloužící domácnostem (NISD) a nerezidenti.

Důležité je rozlišení mezi tržní a netržní činností. Subjekt kontrolovaný vládními institucemi, u něhož se ukáže, že se jedná o tržní korporaci, se zatřídí do sektoru korporací, mimo sektor vládních institucí. Úrovně schodku a zadlužení korporace tudíž nebudou součástí vládního deficitu a dluhu.

1.35 Je důležité stanovit jasná a jednoznačná kritéria pro zatříďování subjektů do jednotlivých sektorů.

Veřejný sektor je tvořen všemi institucionálními jednotkami, které jsou rezidenty v daném hospodářství a které jsou kontrolovány vládními institucemi. Soukromý sektor je tvořen všemi ostatními rezidentskými jednotkami.

Tabulka 1.1 uvádí kritéria používaná k rozlišení mezi veřejným a soukromým sektorem a dále v rámci veřejného sektoru mezi sektorem vládních institucí a sektorem veřejných korporací a v rámci soukromého sektoru mezi sektorem neziskových institucí sloužících domácnostem a sektorem soukromých korporací.



Tabulka 1.1

Kritérium

Pod kontrolou vládních institucí

(veřejný sektor)

Pod soukromou kontrolou

(soukromý sektor)

Netržní produkce

Vládní instituce

NISD

Tržní produkce

Veřejné korporace

Soukromé korporace

1.36 Kontrola je definována jako schopnost určovat obecnou politiku nebo program institucionální jednotky. Podrobnosti k definici kontroly je uvedena v odstavcích 2.35 až 2.39.

1.37 Rozlišení mezi tržními a netržními subjekty, a tudíž u subjektů veřejného sektoru jejich klasifikace do sektoru vládních institucí nebo do sektoru korporací, se provádí podle následujícího pravidla:

Činnost se považuje za tržní, pokud se s příslušnými výrobky a službami obchoduje za těchto podmínek:

1) prodávající postupují tak, aby v dlouhodobém horizontu maximalizovali svůj zisk, čehož dosahují tím, že své výrobky a služby prodávají volně na trhu komukoli, kdo je připraven zaplatit požadovanou cenu;

2) kupující postupují tak, aby maximalizovali užitnou hodnotu, kterou získávají, vzhledem ke svým omezeným zdrojům, a to tím, že nakupují produkty podle toho, které z nich nejlépe splňují jejich potřeby při nabízené ceně;

3) efektivní trhy existují tam, kde prodávající a kupující mají přístup na trh a k informacím o něm. Efektivní trh může fungovat, i když tyto podmínky nejsou dokonale splněny.

1.38 Úroveň podrobnosti koncepčního rámce ESA umožňuje pružnost: některá pojetí se v systému ESA explicitně nevyskytují, ale přesto z něho mohou být snadno odvozena. Příkladem je vytvoření nových sektorů přeskupením subsektorů definovaných v rámci ESA.

1.39 Pružnost je dána také možností zavádět doplňková kritéria, která nejsou v rozporu s logikou systému. Tato kritéria mohou například umožnit sestavení účtů jednotlivých subsektorů podle stupně zaměstnanosti u výrobních jednotek nebo velikosti důchodů u domácností. U zaměstnanosti lze zavést ještě dílčí klasifikaci podle úrovně vzdělání, podle věku a podle pohlaví.

Satelitní účty

1.40 Pro některé potřeby údajů by se měly sestavovat samostatné satelitní účty.

Mezi příklady patří:

a) matice sociálního účetnictví;

b) úloha cestovního ruchu v národním hospodářství;

c) analýza nákladů a financování zdravotní péče;

d) výzkum a vývoj uznaný za tvorbu kapitálu v podobě duševního vlastnictví;

e) vykazování lidského kapitálu jako aktiva v národním hospodářství;

f) analýza důchodů a výdajů domácností na základě mikroekonomicky orientovaného pojetí důchodů a výdajů;

g) vzájemné vztahy mezi životním prostředím a hospodářstvím;

h) výroba v domácnostech;

i) analýza změn blahobytu;

j) analýza rozdílů mezi národními účty a údaji z podnikového účetnictví a jejich vlivu na trh cenných papírů a devizový trh;

k) odhady daňových výnosů.

1.41 Satelitní účty slouží pro tyto potřeby údajů tím, že:

a) zobrazují větší podrobnosti tam, kde je to nutné, a vynechávají nadbytečné podrobnosti;

b) rozšiřují rozsah účetního rámce připojením nepeněžních informací, například údajů o znečišťování a o aktivech pro ochranu životního prostředí;

c) mění některá základní pojetí, například rozšířením pojetí tvorby kapitálu o výdaje na vzdělávání.

1.42 Matice sociálního účetnictví je maticové zobrazení, které vytváří vazby mezi tabulkami dodávek a užití a sektorovými účty. Matice sociálního účetnictví poskytuje doplňkové informace o úrovni a struktuře zaměstnanosti pomocí dalšího rozčlenění náhrad zaměstnancům podle druhů zaměstnaných osob. Toto další členění se používá jednak u využití práce podle odvětví, jak je zobrazeno v tabulkách užití, a jednak u nabídky práce podle sociálněekonomických podskupin, která je zachycena na účtu rozdělení prvotních důchodů pro jednotlivé subsektory sektoru domácností. Tímto způsobem se systematicky zobrazuje nabídka a užití různých kategorií práce.

1.43 V satelitních účtech musí být zachována všechna základní pojetí a klasifikace ústředního rámce ESA 2010. Změny v pojetí se zavádějí pouze tehdy, pokud je to účelem daného satelitního účtu. V takových případech musí satelitní účet zahrnovat rovněž tabulku zobrazující vazbu mezi hlavními souhrnnými ukazateli satelitního účtu a odpovídajícími ukazateli ústředního rámce. Tímto způsobem si ústřední rámec zachovává úlohu doporučeného rámce a současně jsou řádně zohledněny konkrétnější potřeby.

1.44 Obecně ústřední rámec nezahrnuje míry stavů a toků, které nejsou snadno pozorovatelné v peněžním vyjádření (nebo které nemají jasně stanovenou peněžní protipoložku). Vzhledem k jejich povaze také k analýze takových stavů a toků obvykle dobře slouží sestavování statistik v nepeněžním vyjádření, např.:

a) výrobu v domácnostech lze popsat pomocí doby v hodinách rozvržené na alternativní užití;

b) vzdělávání lze popsat pomocí druhu vzdělání, počtu žáků, průměrného počtu let nutných k dosažení ukončeného vzdělání atd.;

c) vliv znečišťování životního prostředí lze popsat pomocí změn počtu žijících biologických druhů, zdravotního stavu stromů v lese, objemu odpadu, množství oxidu uhelnatého a radiace apod.

1.45 Satelitní účty umožňují provázat tyto statistiky v nepeněžním vyjádření s ústředním rámcem národních účtů. Toto provázání je umožněno tím, že se na tyto nepeněžní statistiky aplikuje klasifikace používaná v ústředním rámci, například klasifikace podle druhu domácnosti nebo klasifikace podle odvětví. Tímto způsobem lze sestavit soudržný rozšířený rámec. Tento rámec pak může sloužit jako databáze pro analýzu a vyhodnocení všech druhů vzájemného působení mezi proměnnými v ústředním rámci a odpovídajícími proměnnými v rozšířené části.

1.46 Ústřední rámec a jeho hlavní souhrnné ukazatele nepopisují změny blahobytu. Rozšířené účty mohou být navrženy tak, aby zahrnovaly také imputované peněžní hodnoty, jako například:

a) domácí a osobní služby vytvářené a spotřebovávané v téže domácnosti;

b) změny rozsahu volného času;

c) výhody a nevýhody života ve městě;

d) nerovnosti v rozdělení důchodů mezi lidmi.

1.47 Rozšířené účty mohou rovněž překlasifikovat konečné výdaje na některé politováníhodné potřeby (například výdaje na obranu) do mezispotřeby, tj. do výdajů, které nepřispívají k blahobytu. Podobně škody způsobené povodněmi a jinými přírodními pohromami lze klasifikovat jako mezispotřebu, tj. jako snížení (absolutního) blahobytu. Tímto způsobem lze zkonstruovat velmi hrubý a velmi nedokonalý ukazatel změn blahobytu. Avšak blahobyt má mnoho rozměrů, z nichž pro většinu není peněžní vyjádření nejvhodnější. Lepším řešením pro měření blahobytu je proto použít pro každý rozměr samostatné ukazatele a jednotky měření. Ukazatelem může být například dětská úmrtnost, naděje dožití, gramotnost dospělých a národní důchod na obyvatele. Tyto ukazatele by mohly být zahrnuty do satelitního účtu.

1.48 Za účelem získání soudržného, mezinárodně slučitelného rámce se v ESA nepoužívají administrativní pojetí. Nicméně pro všechny účely národních účtů může být získávání údajů založených na administrativním pojetí velmi užitečné. Například pro odhady daňových výnosů jsou nezbytné statistiky zdanitelných důchodů. Tyto statistiky lze vytvořit provedením určitých úprav ve statistice národních účtů.

1.49 Podobný přístup lze zvolit u pojmů používaných v národohospodářské politice, například u:

a) pojetí inflace používaného pro zvyšování penzí, dávek v nezaměstnanosti nebo platů státních zaměstnanců;

b) pojetí daní, sociálních příspěvků, vládních institucí a kolektivního sektoru používaného v diskusi o optimální velikosti kolektivního sektoru;

c) pojetí „strategických“ sektorů či odvětví používaného v národohospodářské politice nebo v hospodářské politice EU;

d) pojetí „podnikatelských investic“ používaného v národohospodářské politice;

e) tabulky znázorňující úplné zaznamenávání penzí.

Satelitní účty nebo doplňkové tabulky mohou takové potřeby údajů uspokojovat.

ESA 2010 a SNA 2008

1.50 ESA 2010 vychází z pojetí SNA 2008, který stanoví pravidla pro sestavování národních účtů pro všechny země světa. Přesto však mezi ESA 2010 a SNA 2008 existuje několik rozdílů:

a) rozdíly v prezentaci:

1) v ESA 2010 jsou některé samostatné kapitoly o transakcích s produkty, rozdělovacích transakcích a finančních transakcích. Naopak v SNA 2008 jsou tyto transakce vysvětleny v kapitolách uspořádaných podle účtů, například v kapitolách o účtu výroby, o účtu prvotního rozdělení důchodů, o kapitálovém účtu a o účtu nerezidentů;

2) ESA 2010 popisuje určité pojetí uvedením definice a výčtem toho, co je zahrnuto a co vyloučeno. SNA 2008 obvykle popisuje jednotlivá pojetí obecněji a vysvětluje důvody přijatých konvencí;

b) pojetí ESA 2010 je v některých případech konkrétnější a přesnější než v SNA 2008:

1) SNA 2008 neobsahuje zvláštní kritéria pro rozlišování mezi tržní produkcí, produkcí pro vlastní konečnou spotřebu a netržní produkcí. V ESA jsou proto uvedeny podrobnější pokyny k zajištění jednotného přístupu;

2) ESA 2010 předpokládá, že některé druhy výroby výrobků domácnostmi, například tkaní látek a výroba nábytku, nejsou v členských státech významné, a tudíž nemusí být zaznamenávány;

3) ESA 2010 odkazuje na institucionální opatření v EU, jako je například systém Intrastat pro záznam toků zboží uvnitř EU a pro stanovení příspěvků, jež členské státy odvádějí Evropské unii;

4) ESA 2010 obsahuje zvláštní klasifikace EU, například klasifikace produkce podle činností (CPA) ( 18 ) pro produkty a NACE Rev. 2 pro odvětví (obě tyto klasifikace jsou v souladu s odpovídajícími klasifikacemi OSN);

5) ESA 2010 obsahuje doplňkovou klasifikaci pro všechny vnější transakce: ty se dělí na transakce mezi rezidenty EU a transakce s rezidenty zemí mimo EU;

6) ESA 2010 obsahuje přeuspořádání subsektorů SNA 2008 u sektoru finančních institucí, aby vyhovovaly potřebám evropské měnové unie. Systém ESA 2010 může být specifičtější než systém SNA 2008, protože ESA 2010 se vztahuje v prvé řadě na členské státy. Pro potřeby údajů v Unii by systém ESA také specifičtější být měl.

ESA 2010 a ESA 95

1.51 ESA 2010 se od ESA 95 liší svým rozsahem i pojetím. Většina rozdílů odpovídá rozdílům mezi SNA 1993 a SNA 2008. Mezi hlavní rozdíly patří:

a) uznání výzkumu a vývoje jako tvorby kapitálu, jež vede ke vzniku aktiv v podobě duševního vlastnictví. Tato změna se zaznamená do satelitního účtu a zahrne do základních účtů, až bude pozorovatelná dostatečná robustnost a harmonizace měr mezi členskými státy;

b) výdaje na zbraňové systémy, které vyhovují obecné definici aktiv, byly klasifikovány jako tvorba fixního kapitálu, a nikoli jako výdaje na mezispotřebu;

c) pro tržní produkci bylo zavedeno analytické pojetí kapitálových služeb, takže lze vytvořit doplňkovou tabulku, ve které jsou tyto služby zobrazeny jako součást přidané hodnoty;

d) bylo rozšířeno vymezení finančních aktiv, aby zahrnovalo větší škálu smluv o finančních derivátech;

e) nová pravidla pro zaznamenávání nároků na penzi. Do účetnictví byla zavedena doplňková tabulka, která umožňuje zaznamenávat odhady u všech fondových i nefondových nároků v sociálním pojištění. V této tabulce, která ukazuje nároky a související toky u všech soukromých a veřejných fondových i nefondových penzijních programů, včetně penzijních programů sociálního zabezpečení, jsou v plném rozsahu uvedeny informace potřebné pro komplexní analýzu;

f) uplatňování pravidel o změně vlastnictví zboží se stalo univerzálním, což vedlo ke změnám v zaznamenávání merchantingu a výrobků odeslaných ke zpracování, a to jak v zahraničí, tak v tuzemském hospodářství. To má za následek, že se výrobky zasílané ke zpracování do zahraničí zaznamenávají na základě čisté výše, na rozdíl od zaznamenávání v hrubé výši, jak tomu bylo v SNA 1993 a v ESA 95. Tato změna má významné důsledky pro zaznamenávání těchto činností v rámci dodávek a užití;

g) je poskytnuto více pokynů ohledně finančních institucí obecně, a zejména ohledně jednotek pro speciální účel. Účtování vládními institucemi kontrolovaných jednotek pro speciální účel se sídlem v zahraničí bylo změněno tak, aby bylo zajištěno, že závazky přijaté jednotkami pro speciální účel budou uváděny v účtech vládních institucí;

h) bylo upřesněno účtování superdividend vyplácených veřejnými korporacemi, tj. tyto platby je nutno považovat za výjimečné platby a čerpání vlastního jmění;

i) byly stanoveny zásady účtování partnerství veřejného sektoru a soukromého sektoru a bylo rozšířeno účtování restrukturalizačních agentur;

j) byly upřesněny transakce mezi vládními institucemi a veřejnými korporacemi za použití sekuritizačních prostředků, aby se zlepšilo zaznamenávání položek, které by mohly významně ovlivňovat vládní dluh;

k) bylo upřesněno účtování záruk za půjčky a bylo zavedeno nové účtování standardizovaných záruk za půjčky, jako jsou záruky za vývozní úvěry a záruky za studentské půjčky. Nový způsob účtování spočívá v tom, že v rozsahu, v jakém je pravděpodobná aktivace záruk, se mají v účtech zaznamenávat příslušná finanční aktiva a závazky.

1.52 Změny v ESA 2010 oproti ESA 95 se neomezují jen na koncepční úpravy. Velké rozdíly jsou v rozsahu, jaký systém pokrývá: byly do něj doplněny nové kapitoly o satelitních účtech, účtech vládních institucí a účtech nerezidentů. Došlo také k významnému rozšíření kapitol o čtvrtletních účtech a regionálních účtech.

ZÁKLADNÍ ZÁSADY ESA 2010 JAKO SYSTÉMU

1.53 Hlavními charakteristickými rysy systému jsou:

a) statistické jednotky a jejich seskupení;

b) toky a stavy;

c) soustava účtů a souhrnných ukazatelů;

d) soustava input-output tabulek.

Statistické jednotky a jejich seskupení

1.54 Systém ESA 2010 využívá dva druhy jednotek a dva odpovídající způsoby členění hospodářství, které jsou zcela rozdílné a slouží k odlišným analytickým účelům.

1.55 První účel, který spočívá v popisu důchodů, výdajů, finančních toků a rozvah, je splněn tím, že jsou institucionální jednotky seskupeny do sektorů na základě svých hlavních funkcí, chování a cílů.

1.56 Druhý účel, který spočívá v popisu výrobních procesů a poskytování údajů pro analýzu vstupů a výstupů, je splněn tím, že systém seskupuje místní činnostní jednotky do odvětví podle druhů jejich činnosti. Činnost je charakterizována vstupem produktů, výrobním procesem a výstupem produktů.

Institucionální jednotky a sektory

1.57 Institucionální jednotky jsou ekonomické celky, které jsou schopné vlastnit výrobky a aktiva, vstupovat do závazků a samostatně se na svůj účet zapojovat do hospodářských činností a transakcí s ostatními jednotkami. Pro účely systému ESA 2010 jsou institucionální jednotky seskupeny do pěti vzájemně se vylučujících tuzemských institucionálních sektorů, jimiž jsou:

a) nefinanční podniky;

b) finanční instituce;

c) vládní instituce;

d) domácnosti;

e) neziskové instituce sloužící domácnostem.

Těchto pět sektorů dohromady představuje celé tuzemské hospodářství. Každý sektor je také rozdělen do subsektorů. Systém ESA 2010 umožňuje sestavit úplnou soustavu tokových účtů a rozvah za každý sektor a subsektor i za celkové hospodářství. Nerezidentské jednotky mohou s těmito pěti tuzemských sektory vstupovat do kontaktu a jejich vzájemné vztahy se uvádějí jako interakce mezi pěti tuzemských sektory a šestým institucionálním sektorem, kterým je sektor nerezidentů.

Místní činnostní jednotky a odvětví

1.58 Provádějí-li institucionální jednotky více než jednu činnost, je nutno je rozdělit s ohledem na druh činnosti. To umožňují tzv. místní činnostní jednotky.

Místní činnostní jednotka seskupuje v případě institucionální jednotky jakožto výrobce všechny její části, které se nacházejí na jednom místě nebo na několika sousedících místech a které přispívají k výkonu činnosti na úrovni třídy (čtyřmístné číslo) klasifikace NACE Rev. 2.

1.59 Místní činnostní jednotky jsou evidovány pro každou vedlejší činnost; pokud však nejsou k dispozici účetní doklady nezbytné k tomu, aby bylo možno popisovat tyto činnosti zvlášť, zkombinuje se v rámci místní činnostní jednotky několik vedlejších činností. Skupina všech místních činnostních jednotek provozujících stejný nebo podobný druh činnosti tvoří odvětví.

Institucionální jednotka zahrnuje jednu nebo více místních činnostních jednotek; každá místní činnostní jednotka patří pouze do jedné institucionální jednotky.

1.60 Pro analýzu výrobního procesu se používá analytická výrobní jednotka. Tato jednotka je pozorovatelná pouze tehdy, když místní činnostní jednotka vyrábí jeden druh produktu bez jakýchkoli vedlejších činností. Tato jednotka se označuje jako jednotka se stejnorodou produkcí. Seskupení těchto jednotek tvoří homogenní odvětví.

Rezidentské a nerezidentské jednotky; celkové hospodářství a nerezidenti

1.61 Celkové hospodářství je vymezeno pomocí rezidentských jednotek. Jednotka je rezidentskou jednotkou země, pokud je její převažující ekonomický zájem soustředěn na ekonomickém území této země, tzn. pokud se po delší dobu (jeden rok nebo déle) zabývá hospodářskými činnostmi na tomto území. Institucionální sektory zmíněné v odstavci 1.57 jsou skupinami rezidentských institucionálních jednotek.

1.62 Rezidentské jednotky se účastní transakcí s nerezidentskými jednotkami (tj. s jednotkami, které jsou rezidenty v jiných hospodářstvích). Tyto transakce jsou vnějšími transakcemi hospodářství a jsou seskupeny v účtu nerezidentů. Nerezidenti tak hrají podobnou úlohu jako institucionální sektor, ačkoliv jsou nerezidentské jednotky začleněny pouze do té míry, v jaké se účastní transakcí s rezidentskými institucionálními jednotkami.

1.63 Fiktivní rezidentské jednotky, uvažované v systému ESA 2010 jako institucionální jednotky, jsou vymezeny jako:

a) ty části nerezidentských jednotek, jejichž převažující ekonomický zájem je soustředěn na ekonomickém území dané země (obvykle tehdy, pokud se účastní hospodářských transakcí po dobu nejméně jednoho roku);

b) nerezidentské jednotky v postavení vlastníků půdy nebo budov na ekonomickém území dané země, ale pouze pokud jde o transakce týkající se této půdy nebo budov.

Toky a stavy

1.64 Zaznamenávají se dva základní druhy informací: toky a stavy.

Toky se týkají působení a následků událostí, k nimž došlo v daném období, zatímco stavy se týkají situace v určitém okamžiku.

Toky

1.65 Toky odrážejí tvorbu, přeměnu, výměnu, převod nebo zánik ekonomické hodnoty. Týkají se změn hodnoty aktiv nebo závazků institucionální jednotky. Ekonomické toky jsou dvojího druhu: transakce a ostatní změny aktiv.

Transakce se objevují ve všech účtech a tabulkách, kde se toky vyskytují, kromě účtu ostatních změn objemu aktiv a účtu přecenění. Ostatní změny aktiv se zaznamenávají pouze na těchto dvou účtech.

Základní transakce a ostatní toky jsou podle své povahy seskupeny do poměrně malého počtu druhů.

1.66 Transakce je ekonomický tok, který představuje vzájemné působení mezi institucionálními jednotkami na základě vzájemné dohody nebo úkon v rámci institucionální jednotky, který je užitečné považovat za transakci, protože jednotka působí ve dvou rozdílných funkcích. Transakce se dělí do čtyř hlavních skupin:

a) transakce s produkty: popisují původ produktů (tuzemská produkce nebo dovoz) a jejich užití (mezispotřeba, konečná spotřeba, tvorba kapitálu – pokrývající i spotřebu fixního kapitálu – nebo vývoz);

b) rozdělovací transakce: popisují, jak se přidaná hodnota vytvořená při výrobě rozděluje mezi práci, kapitál a vládní instituce, a dále přerozdělování důchodů a bohatství (daně z důchodů a majetku a ostatní transfery);

c) finanční transakce: popisují čisté pořízení finančních aktiv nebo čistý vznik závazků u každého druhu finančních nástrojů. Tyto transakce se vyskytují jako protipoložky nefinančních transakcí a jako transakce týkající se pouze finančních nástrojů;

d) transakce nezahrnuté v žádné ze tří výše uvedených skupin: čisté pořízení nevyráběných nefinančních aktiv.

1.67 Většina transakcí je vzájemným působením mezi dvěma nebo více institucionálními jednotkami. Přesto však systém ESA 2010 zaznamenává některé činnosti v rámci institucionálních jednotek jako transakce. Účelem záznamu těchto transakcí uvnitř jednotek je podat analyticky užitečnější obraz o produkci, konečném užití a nákladech.

1.68 Spotřeba fixního kapitálu, která je v systému ESA 2010 zachycena jako náklad, představuje transakci uvnitř jednotky. Většinu ostatních transakcí uvnitř jednotek představují transakce s produkty, které se obvykle zaznamenávají tehdy, když se institucionální jednotky, které působí jako výrobci i jako koneční spotřebitelé, rozhodnou spotřebovat něco z produkce, kterou samy vyrobily. Týká se to často domácností a vládních institucí.

1.69 Zaznamenává se veškerá produkce ve vlastní režii použitá pro konečné užití v rámci téže institucionální jednotky. Produkce ve vlastní režii použitá na mezispotřebu v rámci téže institucionální jednotky se zaznamenává pouze v případě, kdy k výrobě a mezispotřebě dochází v rozdílných místních činnostních jednotkách v rámci téže institucionální jednotky. Produkce vyrobená a použitá jako mezispotřeba v rámci téže místní činnostní jednotky se nezaznamenává.

1.70 Transakce jsou peněžními transakcemi, jestliže zúčastněné jednotky poukazují nebo přijímají platby nebo vstupují do závazků nebo získávají aktiva vyjádřená v měnových jednotkách.

Transakce, které nezahrnují výměnu za peníze ani aktiva či závazky vyjádřené v měnových jednotkách, jsou nepeněžními transakcemi. Transakce uvnitř jednotky jsou nepeněžními transakcemi. Nepeněžní transakce, které se týkají více než jedné institucionální jednotky, se vyskytují mezi transakcemi s produkty (směna produktů), rozdělovacími transakcemi (odměny v naturáliích, naturální transfery atd.) a ostatními transakcemi (výměna nevyráběných nefinančních aktiv). Systém ESA 2010 zaznamenává všechny transakce v peněžním vyjádření. Hodnoty, které mají být u nepeněžních transakcí zaznamenány, musí být tudíž měřeny nepřímo nebo odhadovány jinak.

1.71 Transakce týkající se více než jedné jednotky jsou dvou druhů. Mohou být typu „něco za něco“, tzn. transakce s protiplněním, nebo typu „něco za nic“, tzn. transakce bez protiplnění. Transakce s protiplněním jsou výměnou mezi institucionálními jednotkami, například poskytnutí výrobků, služeb nebo aktiv za protihodnotu, například peníze. Transakce bez protiplnění jsou obvykle platbami v penězích nebo v naturální formě, kdy jedna institucionální jednotka platí druhé jednotce bez získání protihodnoty. Transakce s protiplněním se vyskytují ve všech čtyřech skupinách transakcí, zatímco transakce bez protiplnění jsou hlavně rozdělovací transakce, například daně, dávky sociální pomoci nebo dary. Tyto transakce bez protiplnění se nazývají transfery.

1.72 Transakce se zaznamenávají stejným způsobem, jako k nim dochází v zúčastněných institucionálních jednotkách. Některé transakce jsou však přeskupeny, aby se jasněji ukázaly ekonomické vztahy, na nichž jsou založeny. Transakce lze přeskupit třemi způsoby: přesměrováním, štěpením a rozpoznáním hlavního účastníka transakce.

1.73 Transakce, která se zúčastněným jednotkám jeví jako transakce uskutečňovaná přímo mezi jednotkou A a C, může být v účtech zaznamenána jako transakce uskutečňovaná nepřímo prostřednictvím třetí jednotky B. Jediná transakce mezi jednotkami A a C je tudíž zaznamenána jako dvě transakce: jedna mezi jednotkami A a B a jedna mezi jednotkami B a C. V tomto případě je transakce přesměrována.

1.74 Příkladem přesměrování je způsob, jakým jsou na účty zaznamenávány příspěvky zaměstnavatele na sociální pojištění placené přímo zaměstnavateli do fondů sociálního pojištění. V systému se tyto platby zaznamenávají jako dvě transakce: zaměstnavatelé platí příspěvky zaměstnavatele na sociální pojištění zaměstnancům a zaměstnanci platí tytéž příspěvky do fondů sociálního pojištění. Jako u každého přesměrování je účelem zdůraznit ekonomickou podstatu, na níž transakce spočívá, což v tomto případě znamená ukázat, že příspěvky zaměstnavatele na sociální pojištění jsou placeny ve prospěch zaměstnanců.

1.75 Jiným typem přesměrování je přesměrování transakcí, které jsou zachyceny jako transakce uskutečňované mezi dvěma nebo více institucionálními jednotkami, ačkoliv podle účastníků k žádné transakci vůbec nedochází. Příkladem je zaúčtování důchodu z vlastnictví získaného od určitých pojišťovacích fondů, který si ponechají v držení pojišťovny. V systému se tento důchod z vlastnictví zaznamená jako zaplacený pojišťovnami pojistníkům, kteří pak zaplatí tutéž částku zpět pojišťovnám jako doplňkové pojistné.

1.76 Jestliže se transakce, kterou účastníci vnímají jako jedinou transakci, zaznamená jako dvě nebo více různě klasifikovaných transakcí, jedná se o štěpenou transakci. Štěpení obvykle neznamená zahrnutí dalších jednotek do transakcí.

1.77 Typickou štěpenou transakcí je placení pojistného za neživotní pojištění. Ačkoliv pojistníci a pojišťovatelé považují tyto platby za jednu transakci, v systému ESA 2010 se dělí na dvě zcela rozdílné transakce: platby za poskytnuté služby neživotního pojištění a čisté pojistné na neživotní pojištění. Dalším příkladem štěpení je zaznamenání prodeje produktu jako prodeje produktu samotného a prodeje obchodního rozpětí.

1.78 Uskutečňuje-li jednotka transakci jménem jiné (hlavní) jednotky, která ji financuje, zaznamená se tato transakce pouze v účtech hlavní jednotky. Tato zásada by se neměla obcházet, například tak, že by se daně či dotace za přijetí určitých předpokladů přiřadily konečným plátcům či konečným příjemcům.

Příkladem je výběr daní jednou vládní jednotkou jménem jiné jednotky. Daň se přiřadí vládní jednotce, která má úřední moc vybírat daň (buď jako hlavní účastník, nebo v přenesené pravomoci od hlavního účastníka) a může dle vlastního uvážení určovat a měnit sazbu daně.

1.79 Z definice transakce vyplývá, že vzájemné působení mezi institucionálními jednotkami je podle vzájemné dohody. Je-li transakce uskutečněna podle vzájemné dohody, vyplývá to z toho, že institucionální jednotky ji předem znají a souhlasí s ní. Platby daní, pokut a penále se uskutečňují podle vzájemné dohody v tom smyslu, že plátcem je občan, který podléhá právu dané země. Konfiskace aktiv bez náhrady se však za transakci nepovažuje, ani když je uložena zákonem.

Nezákonné hospodářské činnosti se považují za transakce tehdy, pokud se na nich všechny zúčastněné jednotky podílejí podle vzájemné dohody. Nákup, prodej nebo výměnné obchody s nezákonnými drogami a ukradeným majetkem jsou tedy transakcemi, zatímco krádež transakcí není.

1.80 Ostatní změny aktiv zachycují změny, které nejsou výsledkem transakcí. Jsou to buď:

a) ostatní změny objemu aktiv a závazků nebo

b) zisky a ztráty z držby.

1.81 Ostatní změny objemu aktiv a závazků zachycují změny rozdělené do tří hlavních kategorií:

a) běžný vznik a zánik aktiv jiný než prostřednictvím transakcí;

b) změny aktiv a závazků vlivem výjimečných a nepředpokládaných událostí, které nejsou hospodářské povahy;

c) změny klasifikace a struktury.

1.82 Příklady změn v rámci kategorie podle odstavce 1.81. písm. a) jsou objevy nebo vyčerpání podzemních ložisek a přirozený přírůstek nepěstovaných biologických zdrojů. Příklady změn v kategorii podle odstavce 1.81 písm. b) jsou ztráty aktiv v důsledku přírodních pohrom, válek nebo závažných zločinů. Do kategorie b) patří rovněž jednostranné zrušení dluhu a konfiskace aktiv bez náhrady. Příkladem změn v kategorii podle odstavce 1.81 písm. c) je reklasifikace institucionální jednotky z jednoho sektoru do jiného.

1.83 K ziskům a ztrátám z držby dochází, když se mění ceny aktiv. Vyskytují se u všech druhů finančních i nefinančních aktiv a u závazků. Zisky a ztráty z držby vznikají vlastníkům aktiv a závazků čistě jako výsledek držby aktiv nebo závazků v průběhu určitého období, aniž došlo k jakékoli jejich přeměně.

1.84 Zisky a ztráty z držby měřené na základě běžných tržních cen se nazývají nominální zisky a ztráty z držby. Lze je rozložit na neutrální zisky a ztráty z držby, které odrážejí změny ve všeobecné cenové úrovni, a na reálné zisky a ztráty z držby, které odrážejí změny cen aktiv mimo všeobecnou změnu cen.

Stavy

1.85 Stavy jsou hodnoty držených aktiv a závazků k určitému okamžiku. Stavy se sledují k začátku a ke konci každého účetního období. Účty, které zobrazují stavy, se nazývají rozvahy.

1.86 Stavy se rovněž sledují u obyvatelstva a zaměstnanosti. Tyto stavy se však zaznamenávají jako průměrné hodnoty za účetní období. Stavy se zaznamenávají za všechna aktiva v mezích systému: tj. za finanční aktiva a závazky a za vyrobená i nevyráběná nefinanční aktiva. Sledování je však omezeno pouze na ta aktiva, která se využívají v hospodářské činnosti a která jsou předmětem vlastnických práv.

1.87 Stavy se tedy nezaznamenávají u takových aktiv, jako je lidský kapitál a přírodní zdroje, která nejsou vlastněna.

V rámci svého vymezení je systém ESA 2010 vyčerpávající, co se týče toků i co se týče stavů. Z toho vyplývá, že všechny změny stavů lze zcela vysvětlit zaznamenanými toky.

Soustava účtů a souhrnné ukazatele

Pravidla účtování

1.88 Účet zachycuje změny hodnoty připadající na jednotku nebo sektor v závislosti na povaze hospodářských toků uvedených na daném účtu. Jedná se o tabulku se dvěma sloupci. Běžné účty jsou účty, které ukazují produkci, tvorbu a přidělování důchodů, rozdělení a přerozdělení důchodů a jejich užití. Účty akumulace jsou kapitálové a finanční účty a účty ostatních změn objemu.

1.89 V systému ESA 2010 jsou „zdroje“ vykazovány na pravé straně běžných účtů, kde se objevují transakce, které zvyšují ekonomickou hodnotu jednotky nebo sektoru. Levá strana účtů zobrazuje „užití“, tzn. transakce, které snižují ekonomickou hodnotu. Pravá strana účtů akumulace ukazuje „změny závazků a čistého jmění“ a levá strana ukazuje „změny aktiv“. V rozvaze se sledují „závazky a čisté jmění“ (rozdíl mezi aktivy a závazky) na pravé straně a „aktiva“ na levé straně. Porovnání dvou po sobě následujících rozvah ukazuje změny závazků a čistého jmění a změny aktiv.

1.90 V ESA se rozlišuje mezi právním vlastnictvím a ekonomickým vlastnictvím. Kritériem pro zaznamenání převodu výrobků z jedné jednotky na jinou je přechod ekonomického vlastnictví z jedné jednotky na druhou. Právním vlastníkem je jednotka, která je ze zákona oprávněna užívat výhod plynoucích z vlastnictví. Právní vlastník však může uzavřít smlouvu s jinou jednotkou, že tato přijme rizika a prospěch plynoucí z používání výrobků ve výrobě a za to mu poukáže dohodnutou platbu. Smlouva je svou povahou finančním leasingem, kdy platby odrážejí pouze poskytnutí aktiva k dispozici vypůjčovateli poskytovatelem. Například když banka právně vlastní letadlo, ale uzavře smlouvu o finančním leasingu s leteckou společností, která bude letadlo provozovat, pak je tato letecká společnost považována za vlastníka letadla, pokud jde o transakce zachycené na účtech. Ve stejném okamžiku, kdy se u letecké společnosti vykáže nákup letadla, se na její účet imputuje půjčka od banky odrážející dlužné částky v budoucnosti za používání letadla.

1.91 Co se týče jednotek nebo sektorů, je národní účetnictví založeno na principu podvojného zápisu. Každá transakce se zaznamená dvakrát, jednou jako zdroj (nebo změna závazků) a jednou jako užití (nebo změna aktiv). Úhrn transakcí zaznamenaných jako zdroje nebo změny závazků se musí rovnat úhrnu transakcí zaznamenaných jako užití nebo změny aktiv, což dovoluje kontrolu soudržnosti účtů.

1.92 Národní účty – se všemi jednotkami a všemi sektory – jsou založeny na principu čtverného zápisu, jelikož se většina transakcí týká dvou institucionálních jednotek. Každou transakci zaznamenají oba její účastníci dvakrát. Například peněžní sociální dávka, kterou vládní jednotka vyplatí domácnosti, se zaznamená na účtu vládních institucí jako užití v transferech a jako záporná položka v pořízení aktiv v položce oběživo a vklady; v účtech sektoru domácností se zaznamená jako zdroj v transferech a jako pořízení aktiv v položce oběživo a vklady.

1.93 Transakce v rámci jedné jednotky (například spotřeba produkce toutéž jednotkou, která ji vyrobila) vyžaduje pouze dva zápisy, jejichž hodnoty je nutno odhadnout.

Ocenění

1.94 S výjimkou některých proměnných týkajících se obyvatelstva a práce se v systému ESA 2010 uvádějí všechny toky a stavy v peněžním vyjádření. Toky a stavy se měří podle jejich směnné hodnoty, tzn. hodnoty, za kterou se toky a stavy skutečně směňují nebo by mohly být směněny za peníze. Při oceňování se ESA tudíž odvolává na tržní ceny.

1.95 V případě peněžních transakcí, držby peněz a peněžních závazků jsou potřebné hodnoty přímo dostupné. Ve většině ostatních případů je nejlepší metodou ocenění podle tržních cen obdobných výrobků, služeb nebo aktiv. Tato metoda se užívá například pro ocenění směn a služeb obydlí poskytovaných jimi jejich vlastníkům. Pokud tržní ceny podobných produktů nejsou k dispozici, například v případě netržních služeb vyrobených vládními institucemi, provede se ocenění ve výši součtu nákladů na výrobu. Neexistuje-li tržní cena, ze které by bylo možné vycházet, a nejsou k dispozici ani náklady, pak lze toky a stavy ocenit za použití diskontované současné hodnoty očekávaných budoucích výnosů. Tato metoda se použije až jako poslední možnost.

1.96 Stavy se oceňují v běžných cenách období, k němuž se vztahuje rozvaha, a nikoli v cenách období, kdy byly výrobky nebo aktiva, jež tyto stavy tvoří, vyrobeny nebo pořízeny. Stavy je nutno oceňovat odhadnutou zůstatkovou běžnou pořizovací cenou nebo výrobními náklady.

1.97 Výrobce a uživatel určitého produktu obvykle vnímají jeho hodnotu odlišně z důvodu dopravních nákladů, obchodních rozpětí a daní snížených o dotace na produkty. Aby byla hlediska účastníků transakcí zohledněna co nejblíže, zachycuje se v systému ESA 2010 veškeré užití v kupních cenách, které zahrnují dopravní náklady, obchodní rozpětí a daně z produktů snížené o dotace na produkty, zatímco produkce se zaznamenává v základních cenách, které uvedené složky nezahrnují.

1.98 Dovoz a vývoz produktů se zaznamenává v cenách na hranici. Celkový dovoz a vývoz se oceňuje v cenách na celní hranici vývozce nebo „free on board“ (FOB). Zahraniční doprava a služby pojištění mezi hranicemi dovozce a vývozce se nezahrnují do ceny produktů, ale zaznamenávají se jako služby. Jelikož se může stát, že není možné získat ceny FOB v podrobném členění podle produktů, ukazují tabulky obsahující údaje o zahraničním obchodu dovoz oceněný za použití hodnoty na celní hranici dovozce (hodnota CIF). Veškerá doprava a služby pojištění až po hranici dovozce jsou zahrnuty do hodnoty dovážených produktů. Pokud se tyto služby týkají domácích služeb, provede se v této prezentaci celková úprava mezi FOB a CIF.

1.99 Ocenění ve stálých cenách znamená ocenění toků a stavů za určité účetní období v cenách předchozího období. Účelem ocenění ve stálých cenách je rozložit změny hodnot toků a stavů v čase na změny cen a změny objemu. Vyjádření toků a stavů ve stálých cenách se označuje jako objemové vyjádření.

1.100 Mnoho toků a stavů, například důchod, nemá svůj vlastní cenový a objemový rozměr. Kupní sílu těchto proměnných však lze zjistit deflováním běžných hodnot za použití vhodného cenového indexu, například cenového indexu pro konečné užití v národním hospodářství při vyloučení změn zásob. Vyjádření deflovaných toků a stavů se označuje jako reálné vyjádření. Příkladem je reálný disponibilní důchod.

Doba zachycení

1.101 Toky se zaznamenávají na základě časového rozlišení (na akruální bázi), tj. v okamžiku, kdy se ekonomická hodnota vytváří, přeměňuje se nebo mizí nebo když pohledávky a závazky vznikají, přeměňují se nebo se ruší.

1.102 Produkce se zaznamenává v okamžiku, kdy je vyrobena, a nikoli když za ni kupující zaplatí. Prodej aktiva se zaznamenává v okamžiku změny majitele, a nikoli při provedení příslušné platby. Úrok se zaznamenává v tom účetním období, kdy na něj vzniká nárok, bez ohledu na to, zda je či není v tom období zaplacen. Zaznamenávání na základě časového rozlišení se týká všech toků peněžních i nepeněžních, uvnitř jednotky i mezi jednotkami.

1.103 Tento přístup může být nutné zmírnit u daní a dalších toků, jež se týkají vládních institucí a jež se často zaznamenávají na účtech vládních institucí na základě pokladních příjmů. Jelikož může být obtížné provést přesný převod těchto toků z pokladních příjmů na základ časového rozlišení, lze použít metodu aproximace.

1.104 Jako výjimka z obecných pravidel, jimiž se řídí zaznamenávání daní a sociálních příspěvků placených vládním institucím, se mohou tyto daně a sociální příspěvky buď zaznamenávat očištěné o část, jejíž výběr je nepravděpodobný, nebo je-li tato část zahrnuta, neutralizuje se ve stejném účetním období kapitálovým transferem od vládních institucí příslušným sektorům.

1.105 Každý tok se zaznamenává ve stejném okamžiku u všech zúčastněných institucionálních jednotek a na všech příslušných účtech. Institucionální jednotky nepoužívají vždy stejná účetní pravidla. Dokonce i pokud je používají, mohou se při skutečném zachycení vyskytnout rozdíly z praktických důvodů, jako je například zpoždění při komunikaci. Transakce tak mohou být u zúčastněných stran zachyceny v různých okamžicích. Tyto nesrovnalosti je nutno vyloučit prostřednictvím úprav.

Konsolidace a očišťování

1.106 Při konsolidaci se z užití i zdrojů vyloučí transakce, k nimž dochází mezi jednotkami, když se jednotky seskupují, a také se při ní vyloučí vzájemná finanční aktiva a závazky. K tomu běžně dochází, když se slučují účty subsektorů sektoru vládních institucí.

1.107 V rámci subsektorů nebo sektorů nesmí být toky a stavy mezi jednotkami, jimiž jsou dané subsektory a sektory tvořeny, zásadně konsolidované.

1.108 Konsolidované účty mohou být nicméně vytvořeny pro doplňkové přehledy a analýzy. Informace o transakcích těchto sektorů či subsektorů s ostatními sektory a o odpovídající „vnější“ finanční pozici mohou být významnější než celkové hrubé údaje.

1.109 Účty a tabulky zobrazující vztahy mezi věřiteli a dlužníky navíc poskytují podrobný pohled na financování hospodářství a považují se za velmi užitečné pro pochopení kanálů, pomocí nichž se finanční přebytky přesunují od konečných věřitelů ke konečným dlužníkům.

1.110 Jednotlivé jednotky nebo sektory mohou mít stejný druh transakcí jak na straně užití, tak na straně zdrojů (obě strany například platí i získávají úrok) a stejný druh finančních nástrojů jako aktivum i jako závazek. V ESA se používá přístup založený na zaznamenávání v hrubém vyjádření („brutto“), s výjimkou stupně očištění daného samotnou klasifikací.

1.111 Očišťování je implicitním rysem různých kategorií transakcí, přičemž nejvýraznějším příkladem jsou „změny zásob“, které podtrhují analyticky významný pohled na celkovou tvorbu kapitálu namísto sledování denních přírůstků a úbytků. Podobně, pouze s malými výjimkami, se na finančním účtu a na účtech ostatních změn aktiv zaznamenává zvýšení aktiv a závazků v čistém vyjádření („netto“), čímž se odhalí konečné důsledky těchto druhů toků na konci účetního období.

Účty, vyrovnávací položky a souhrnné ukazatele

1.112 U jednotek nebo skupin jednotek se na různých účtech zachycují transakce, které souvisí s určitou stránkou hospodářského života (například s výrobou). V případě účtu výroby nejsou transakce na straně užití a na straně zdrojů v rovnováze, není-li zavedena vyrovnávací položka. Podobně je nutno zavést vyrovnávací položku (čisté jmění) rovněž mezi úhrnem aktiv a úhrnem závazků institucionální jednotky nebo sektoru. Vyrovnávací položky jsou samy o sobě významnými ukazateli ekonomického výkonu. Sečteny za celkové hospodářství tvoří významné souhrnné ukazatele.

Posloupnost účtů

1.113 Systém ESA 2010 je založen na posloupnosti vzájemně propojených účtů. Celková posloupnost účtů za institucionální jednotky a sektory se skládá z běžných účtů, účtů akumulace a rozvah.

1.114 Běžné účty se týkají výroby, tvorby, rozdělení a přerozdělení důchodů a užití těchto důchodů v podobě konečné spotřeby. Účty akumulace zahrnují změny aktiv a závazků a změny čistého jmění (rozdíl mezi aktivy a závazky u každé institucionální jednotky nebo skupiny jednotek). Rozvahy ukazují stavy aktiv a závazků a čistého jmění.

1.115 Posloupnost účtů u místních činnostních jednotek a odvětví je zkrácena na první běžné účty: účet výroby a účet tvorby důchodů, jejichž vyrovnávací položkou je provozní přebytek.

Účet výrobků a služeb

1.116 Účet výrobků a služeb za celkové hospodářství nebo za skupiny produktů ukazuje celkové zdroje (produkci a dovoz) a užití výrobků a služeb (mezispotřebu, konečnou spotřebu, změny zásob, tvorbu hrubého fixního kapitálu, čisté pořízení cenností a vývoz). Tento účet není účtem ve stejném smyslu jako ostatní účty v posloupnosti a nevytváří vyrovnávací položku, která se přenáší na další účet v posloupnosti. Jedná se spíše o prezentaci ve formě tabulky, která dokládá účetní pravidlo, že u všech produktů a skupin produktů v hospodářství se nabídka rovná poptávce.

Účet nerezidentů

1.117 Účet nerezidentů zachycuje transakce mezi rezidentskými a nerezidentskými institucionálními jednotkami a související stavy aktiv a závazků.

Jelikož nerezidenti mají v účetní struktuře podobnou úlohu jako institucionální sektor, je účet nerezidentů sestaven z hlediska nerezidentů. Zdroj u nerezidentů představuje užití u celkového hospodářství, a naopak. Pokud je vyrovnávací položka kladná, znamená to přebytek u nerezidentů a schodek u celkového hospodářství, a naopak, pokud je vyrovnávací položka záporná.

Účet nerezidentů se liší od jiných sektorových účtů tím, že nezobrazuje všechny účetní transakce v zahraničních hospodářstvích, nýbrž pouze ty, jež mají protějšek v tuzemském hospodářství, které je měřeno.

Vyrovnávací položky

1.118 Vyrovnávací položka se získá odečtením celkové hodnoty položek na jedné straně účtu od celkové hodnoty na druhé straně.

Vyrovnávací položky obsahují značné množství informací a zahrnují některé z nejdůležitějších položek na účtech, jak je patrné z těchto příkladů vyrovnávacích položek: přidaná hodnota, provozní přebytek, disponibilní důchod, úspory, čisté půjčky a čisté výpůjčky.

Na následujícím obrázku je znázorněna posloupnost účtů v podobě vývojového diagramu – každá vyrovnávací položka je uvedena tučně.

image

1.119 Prvním účtem v posloupnosti je účet výroby, který zaznamenává produkci a vstupy výrobního procesu, takže vyrovnávací položkou je přidaná hodnota.

1.120 Přidaná hodnota se převede na další účet, kterým je účet tvorby důchodů. Zde se zaznamenávají náhrady zaměstnancům ve výrobním procesu a daně pro vládní instituce související s výrobou, takže jako vyrovnávací položku pro každé odvětví lze odvodit provozní přebytek (nebo smíšený důchod za osoby samostatně výdělečně činné v rámci sektoru domácností). Tento krok je nutný, aby bylo možno změřit přidanou hodnotu, která byla ve výrobním sektoru ponechána jako provozní přebytek nebo smíšený důchod.

1.121 Pak se přidaná hodnota rozčleněná na náhrady zaměstnancům, daně a provozní přebytek / smíšený důchod převede v tomto členění na účet rozdělení prvotních důchodů. Toto rozčlenění umožňuje zaúčtovat důchod související s každým činitelem do přijímajícího sektoru, na rozdíl od vyrábějícího sektoru. Například všechny náhrady zaměstnancům se rozdělí mezi sektor domácností a sektor nerezidentů, zatímco provozní přebytek zůstává v sektoru korporací, kde byl vytvořen. Na tomto účtu se také zaznamenávají toky důchodů z vlastnictví do sektoru a ze sektoru, takže vyrovnávací položkou je saldo prvotních důchodů, které do sektoru přitékají.

1.122 Další účet zachycuje přerozdělení těchto důchodů prostřednictvím transferů – jedná se o účet druhotného rozdělení důchodů. Mezi hlavní nástroje přerozdělování patří daně vybírané vládními institucemi od sektoru domácností a sociální dávky poskytované sektoru domácností. Vyrovnávací položkou je disponibilní důchod.

1.123 Hlavní posloupnost účtů pokračuje účtem užití disponibilního důchodu, což je účet významný pro sektor domácností, jelikož právě zde se zaznamenávají výdaje na konečnou spotřebu domácností, takže vyrovnávací položkou jsou úspory domácností.

1.124 Současně je vytvořen souběžný účet, kterým je účet přerozdělení naturálních důchodů. Zvláštním účelem tohoto účtu je ukazovat naturální sociální transfery jako imputované transfery ze sektoru vládních institucí do sektoru domácností, tak aby důchod domácností mohl vzrůst o hodnotu individuálních služeb poskytovaných vládními institucemi. V dalším účtu (účtu užití upraveného disponibilního důchodu) se užití disponibilního důchodu domácnostmi zvýší o stejnou částku, jako kdyby sektor domácností nakupoval individuální služby poskytované vládními institucemi. Tyto dvě imputace se navzájem vyruší, takže vyrovnávací položkou jsou úspory stejné jako úspory v hlavní posloupnosti účtů.

1.125 Úspory se převedou na kapitálový účet, kde se použijí k financování tvorby kapitálu, což umožňuje kapitálové transfery do sektorů a ze sektorů. Nižší nebo vyšší vynaložení prostředků na pořízení reálných (nefinančních) aktiv má za následek vznik vyrovnávací položky, kterou jsou čisté půjčky nebo výpůjčky. Čisté půjčky představují přebytek poskytnutý jako půjčky, zatímco čisté výpůjčky představují financování schodku.

1.126 Nakonec přicházejí finanční účty, kde je uveden podrobný přehled půjček a výpůjček každého sektoru, z čehož vyplyne vyrovnávací položka v podobě čistých půjček nebo výpůjček. Ty by měly přesně odpovídat čistým půjčkám nebo výpůjčkám, které jsou vyrovnávací položkou kapitálového účtu, a případný rozdíl musí být způsoben nesrovnalostí v měření mezi nefinančními a finančními záznamy o hospodářské činnosti.

1.127 Co se týče spodního řádku diagramu, účet na levé straně je počáteční rozvaha, která ukazuje úroveň všech nefinančních i finančních aktiv a závazků na začátku daného období. Bohatství hospodářství se měří podle jeho čistého jmění (objemu aktiv po odečtení závazků), které je uvedeno v dolní části rozvahy.

1.128 Při postupu zleva doprava od počátečních zůstatků se zaznamenávají různé změny aktiv a závazků, k nimž došlo během období, k němuž se účet vztahuje. Kapitálový účet ukazuje změny v důsledku transakcí s nefinančními aktivy a finanční účet ukazuje změny v důsledku transakcí s finančními aktivy a závazky. V případě neexistence jiných vlivů by díky tomu mělo být možné okamžitě spočítat konečný stav přičtením změn k počátečnímu stavu.

1.129 Avšak změny mohou nastávat mimo hospodářský cyklus výroby a spotřeby a tyto změny budou mít vliv na hodnotu aktiv a závazků na konci daného období. Jedním druhem změn je změna objemu aktiv – skutečné změny fixního kapitálu způsobené událostmi, které nejsou součástí hospodářství. Příkladem by mohly být ztráty způsobené přírodní katastrofou – velkým zemětřesením, kdy bylo značné množství aktiv zničeno nikoli prostřednictvím hospodářské transakce směny nebo převodu. Tato ztráta se musí zaznamenat do účtu ostatních změn objemu aktiv, aby bylo zohledněno to, že aktiva mají nižší hodnotu, než jakou by bylo možno očekávat čistě při pohledu na hospodářské události. Druhý způsob, jakým se může hodnota aktiv (a závazků) měnit nikoli v důsledku ekonomických transakcí, spočívá ve změně ceny, což vede k ziskům a ztrátám z držby ve stavu držených aktiv. Tato změna se zachycuje na účtech přecenění. Zohlednění těchto dvou zvláštních dopadů na hodnoty stavu aktiv a závazků umožňuje odhadnout hodnoty konečné rozvahy, a to tak, že se počáteční stav upraví o změny na tokových účtech uvedených na spodním řádku diagramu.

Souhrnné ukazatele

1.130 Souhrnné ukazatele jsou složené hodnoty, které měří výsledek činnosti celkového hospodářství, například produkci, přidanou hodnotu, disponibilní důchod, konečnou spotřebu, úspory, tvorbu kapitálu atd. Ačkoliv výpočet souhrnných ukazatelů není jediným účelem systému ESA, jsou tyto veličiny důležitými ukazateli pro účely makroekonomické analýzy a porovnávání v čase a prostoru.

1.131 Rozlišují se dva druhy souhrnných ukazatelů:

a) souhrnné ukazatele, které se vztahují přímo k transakcím v systému ESA 2010, jako je produkce výrobků a služeb, konečná spotřeba, tvorba hrubého fixního kapitálu, náhrady zaměstnancům apod.;

b) souhrnné ukazatele, které představují vyrovnávací položky v účtech, jako je HDP v tržních cenách, provozní přebytek celkového hospodářství, HND, národní disponibilní důchod, úspory, saldo běžných transakcí nerezidentů s rezidenty a čisté jmění celkového hospodářství (národní bohatství).

1.132 Ukazatele národních účtů přepočtené na jednoho obyvatele mají řadu důležitých využití. Pro obsáhlé souhrnné ukazatele, jako je HDP nebo národní důchod či konečná spotřeba domácností, je společně používaným jmenovatelem celkový počet obyvatel (rezidentů). Pro další rozčlenění účtů podle subsektorů nebo rozčlenění části účtů sektoru domácností se použijí údaje o počtu domácností a počtu osob patřících do každého subsektoru.

1.133 HDP je jedním z klíčových souhrnných ukazatelů v ESA. HDP je mírou celkové ekonomické činnosti probíhající na ekonomickém území, která vede k tomu, aby produkce uspokojovala konečnou poptávku hospodářství. Existují tři způsoby měření HDP v tržních cenách:

1) výrobní přístup, při kterém se HDP vypočítá jako součet hodnot přidaných všemi činnostmi výroby výrobků a služeb a k výsledku se přičtou daně z produktů a odečtou dotace na produkty;

2) výdajový přístup, při kterém se HDP vypočítá jako součet všech konečných výdajů vynaložených při spotřebě finální produkce hospodářství nebo při rozmnožování bohatství a k výsledku se přičte vývoz a odečte dovoz výrobků a služeb;

3) důchodový přístup, při kterém se HDP vypočítá jako součet všech důchodů získaných v procesu výroby výrobků a služeb a k výsledku se přičtou daně z výroby a dovozu a odečtou dotace.

1.134 Tyto tři přístupy k měření HDP také odrážejí odlišné způsoby, jak lze na HDP pohlížet, pokud jde o jeho složky. Přidanou hodnotu lze rozčlenit podle institucionálních sektorů a podle druhů činnosti nebo odvětví, jež přispívají k celkovému výsledku, například zemědělství, zpracovatelský průmysl, stavebnictví, služby atd.

Konečné výdaje lze rozčlenit podle druhů takto: výdaje domácností, konečné výdaje NISD, konečné výdaje vládních institucí, změny zásob, tvorba fixního kapitálu a vývoz po odečtení nákladů na dovoz.

Celkové získané důchody lze rozčlenit podle druhů důchodů na náhrady zaměstnancům a provozní přebytek.

1.135 Za účelem dosažení co nejlepšího odhadu HDP je osvědčenou praxí zavést prvky těchto tří přístupů do rámce dodávek a užití. To umožňuje uvést do souladu přidanou hodnotu s odhady důchodů podle odvětví a vybilancovat nabídku produktů a poptávku po nich. Tento integrovaný přístup zaručuje soudržnost mezi složkami HDP a lepší odhad úrovně HDP než při použití pouze jednoho z uvedených tří přístupů. Odečtením spotřeby fixního kapitálu od HDP se získá čistý domácí produkt v tržních cenách.

Soustava input-output tabulek

1.136 Soustava input-output tabulek slučuje složky hrubé přidané hodnoty, vstupy a produkci odvětví, nabídku produktů a poptávku po nich a skladbu užití a zdrojů v různých institucionálních sektorech v rámci hospodářství. Tato soustava člení hospodářství za účelem zobrazení transakcí s veškerými výrobky a službami mezi odvětvími a konečnými spotřebiteli za jedno období (například za čtvrtletí nebo za rok). Informace lze předkládat dvěma způsoby:

a) prostřednictvím tabulek dodávek a užití nebo

b) prostřednictvím symetrických input-output tabulek.

Tabulky dodávek a užití

1.137 Tabulky dodávek a užití zobrazují celkové hospodářství v členění podle odvětví (například odvětví motorových vozidel) a produktů (například sportovní výrobky). Tabulky zobrazují vazby mezi složkami hrubé přidané hodnoty, vstupy a výstupy odvětví a nabídku produktů a poptávku po nich. Tabulky dodávek a užití propojují různé institucionální sektory hospodářství (například veřejné korporace) s podrobnými údaji o dovozu a vývozu výrobků a služeb, výdajích vládních institucí, výdajích domácností a neziskových institucí sloužících domácnostem a tvorbě kapitálu.

1.138 Vypracování tabulek dodávek a užití umožňuje zkoumat vzájemný soulad a soudržnost jednotlivých součástí národních účtů v jediném podrobném rámci a tím, že v sobě zahrnuje prvky ze všech tří přístupů k měření HDP (tj. výrobního, důchodového a výdajového), umožňuje stanovit jednotný odhad HDP.

1.139 Při integrovaném vyvážení zajišťují tabulky dodávek a užití také potřebnou soudržnost a vzájemný soulad při propojování složek tří účtů, jimiž jsou:

1) účet výrobků a služeb;

2) účet výroby (v členění podle odvětví a podle institucionálních sektorů) a

3) účet tvorby důchodů (v členění podle odvětví a podle institucionálních sektorů).

Symetrické input-output tabulky

1.140 Symetrické input-output tabulky se odvozují z údajů v tabulkách dodávek a užití a dalších doplňkových zdrojů, aby tvořily teoretický základ pro následné analýzy.

1.141 Tato soustava obsahuje symetrické tabulky (produkt na produkt nebo odvětví na odvětví), Leontěvovu inverzi a jiné diagnostické analýzy, jako například multiplikátory produkce. Tyto tabulky odděleně zobrazují spotřebu výrobků a služeb vyrobených v tuzemsku a dovezených výrobků a služeb, čímž vytvářejí teoretický rámec pro další strukturální analýzu hospodářství včetně analýzy jeho složení a také vlivu změn konečné poptávky na hospodářství.




KAPITOLA 2

JEDNOTKY A SESKUPENÍ JEDNOTEK

2.01 Hospodářství země je systém, ve kterém na sebe instituce a lidé navzájem působí prostřednictvím výměn a převodů výrobků, služeb a prostředků pro placení (například peněz) za účelem výroby a spotřeby výrobků a služeb.

Jednotky, které na sebe v hospodářství vzájemně působí, jsou hospodářské subjekty schopné vlastnit aktiva, vstupovat do závazků a zapojovat se do hospodářských činností a transakcí s jinými subjekty. Nazývají se institucionální jednotky.

Vymezení jednotek používané v národních účtech slouží různým účelům. Za prvé, jednotky jsou základními stavebními kameny při vymezení hospodářství ze zeměpisného hlediska, například jednotlivých zemí, regionů a seskupení zemí, jako jsou měnové nebo politické unie. Za druhé, jsou to základní stavební kameny pro seskupování jednotek do institucionálních sektorů. Za třetí, jsou nezbytné pro vymezení toho, jaké toky a stavy se mají zaznamenávat. Transakce mezi různými částmi téže institucionální jednotky se v zásadě v národních účtech nezaznamenávají.

2.02 Jednotky a seskupení jednotek používané v národních účtech se vymezují ve vztahu k druhu ekonomické analýzy, pro niž jsou určeny, a nikoli ve vztahu k druhům jednotek obvykle používaným při statistickém šetření. Tyto poslední zmíněné jednotky (například podniky, holdingové společnosti, činnostní jednotky, místní jednotky, resorty vládních institucí, neziskové instituce, domácnosti atd.) nemusí vyhovovat účelům národních účtů, protože jsou založeny na kritériích právní, správní nebo účetní povahy.

Statistikové musí brát v úvahu definice analytických jednotek stanovené v ESA 2010, aby se při zjišťování, jehož prostřednictvím se sbírají údaje, postupně zavedly všechny prvky informací, které jsou potřebné pro sestavení údajů na základě analytických jednotek užívaných v ESA 2010.

2.03 Charakteristickým rysem soustavy ESA 2010 je používání druhů jednotek, které odpovídají třem způsobům členění hospodářství:

1) aby se mohly analyzovat toky a stavy, je nezbytné vybrat jednotky, které umožňují zkoumat vztahy mezi hospodářskými činiteli týkající se chování;

2) aby se mohl analyzovat výrobní proces, je nezbytné vybrat jednotky, které objasňují vztahy technicko-ekonomické povahy nebo které odrážejí místní činnosti;

3) k regionálním analýzám jsou nezbytné jednotky, které odrážejí místní druhy činnosti.

Institucionální jednotky se vymezují tak, aby splňovaly první z těchto cílů. Vztahy týkající se chování, uvedené v bodě 1, vyžadují jednotky, které odrážejí veškerou jejich institucionální hospodářskou činnost.

Výrobní procesy, technicko-ekonomické vztahy a regionální analýzy zmíněné v bodech 2 a 3 vyžadují takové jednotky, jako jsou například místní činnostní jednotky. Tyto jednotky jsou popsány dále v této kapitole.

Před vymezením jednotek používaných v ESA 2010 je nutné vymezit hranice národního hospodářství.

HRANICE NÁRODNÍHO HOSPODÁŘSTVÍ

2.04 Jednotky, které tvoří hospodářství určité země a jejichž toky a stavy se zaznamenávají v ESA 2010, jsou rezidentské jednotky. Institucionální jednotka sídlí v zemi, pokud na ekonomickém území této země soustředí převažující ekonomický zájem. Tyto jednotky se nazývají rezidentské jednotky, a to bez ohledu na státní příslušnost, právní formu a přítomnost na ekonomickém území v době, kdy provádějí transakci.

2.05 Ekonomické území se skládá z:

a) oblasti (zeměpisného území) pod faktickou správou a hospodářskou kontrolou jedné vládní instituce;

b) jakýchkoli volných zón včetně skladišť pod celní uzávěrou a továren pod celní kontrolou;

c) národního vzdušného prostoru, teritoriálních vod a kontinentálního šelfu, který leží v mezinárodních vodách, na něž země uplatňuje výhradní práva;

d) teritoriálních enkláv, to znamená zeměpisných území, která se nacházejí v zahraničí, avšak podle mezinárodních smluv nebo dohod mezi státy jsou využívána vládními institucemi země (jako vyslanectvími, konzuláty, vojenskými základnami, vědeckými základnami apod.);

e) ložisek ropy, zemního plynu apod. v mezinárodních vodách mimo kontinentální šelf dané země, využívaných pro těžbu jednotkami rezidentskými na území vymezeném v písmenech a) až d).

Rybářské lodě, ostatní lodě, plovoucí plošiny a letadla se v ESA pojímají jako mobilní zařízení, které je buď vlastněno, nebo provozováno rezidentskými jednotkami dané země, nebo je ve vlastnictví nerezidentských jednotek, ale je provozováno jednotkami rezidentskými. Transakce týkající se vlastnictví (tvorba hrubého fixního kapitálu) a užívání (pronájem, pojištění apod.) mobilního zařízení se přisuzují hospodářství té země, ve které je vlastník nebo provozovatel rezidentem. V případech finančního leasingu se předpokládá změna vlastnictví.

Ekonomické území může být oblast, která je větší nebo menší než výše vymezené území. Příkladem větší oblasti je měnová unie, jako je evropská měnová unie; příkladem menší oblasti je část země, jako je region.

2.06 Ekonomické území nezahrnuje extrateritoriální enklávy.

Vyloučeny jsou rovněž části vlastního zeměpisného území země využívané těmito organizacemi:

a) vládními institucemi jiných zemí;

b) orgány a institucemi Evropské unie a

c) mezinárodními organizacemi podle mezinárodních smluv mezi státy.

Území využívaná orgány a institucemi Evropské unie a mezinárodními organizacemi jsou zvláštní ekonomická území. Charakteristickým rysem takových území je to, že jedinými rezidenty jsou dané instituce.

2.07 „Soustředění převažujícího ekonomického zájmu“ znamená, že na ekonomickém území země existuje místo, kde se jednotka zabývá hospodářskými činnostmi a transakcemi významného rozsahu, a to buď na neurčito, nebo po určitou, ale dlouhou dobu (rok nebo déle). Vlastnictví půdy a budov na ekonomickém území se považuje za dostatečné, aby se mělo za to, že se tam soustřeďuje převažující ekonomický zájem vlastníka.

Podniky jsou téměř vždy spojeny jen s jedním hospodářstvím. Daně a jiné právní požadavky obvykle vedou k využívání samostatné právnické osoby pro operace v každé jurisdikci. Kromě toho se pro statistické účely vymezuje samostatná institucionální jednotka v případě, že jedna právnická osoba významně působí na dvou nebo více územích (například u poboček, vlastnictví půdy a podniků působících na více územích). V důsledku rozdělení takových právnických osob je sídlo každého z následně vymezených podniků zřejmé. „Soustředění převažujícího ekonomického zájmu“ neznamená, že by se subjekty s významným působením na dvou nebo více územích neměly dělit.

V případě neexistence jakéhokoli fyzického rozměru podniku se jeho sídlo určuje podle ekonomického území, podle jehož práva je podnik zapsán do obchodního rejstříku.

2.08 Jednotky považované za rezidenty určité země lze dále rozčlenit na:

a) jednotky, které se zabývají výrobou, financováním, pojišťováním nebo přerozdělováním v souvislosti se všemi svými transakcemi s výjimkou těch, které se týkají vlastnictví půdy a budov;

b) jednotky, které se převážně zabývají spotřebou v souvislosti se všemi svými transakcemi s výjimkou těch, které se týkají vlastnictví půdy a budov;

c) všechny jednotky v postavení vlastníků půdy a budov s výjimkou vlastníků extrateritoriálních enkláv, které jsou součástí ekonomického území jiných zemí nebo které jsou nezávislými státy.

2.09 U jiných jednotek než domácností lze v souvislosti se všemi jejich transakcemi s výjimkou těch, které se týkají vlastnictví půdy a budov, rozlišit tyto dva případy:

a) činnost je prováděna výhradně na ekonomickém území země: jednotky, které provádějí takovou činnost, jsou rezidentskými jednotkami dané země;

b) činnost je prováděna po dobu jednoho roku nebo déle na ekonomickém území několika zemí: za rezidentskou jednotku dané země se považuje pouze ta část jednotky, která svůj převažující ekonomický zájem soustřeďuje na ekonomickém území země.

Rezidentská institucionální jednotka může být fiktivní rezidentskou jednotkou, pokud jde o činnost prováděnou po dobu jednoho roku nebo déle jednotkou, která je rezidentem v jiné zemi. Pokud je činnost prováděna po dobu kratší než jeden rok, zůstává součástí činností institucionální jednotky výrobce a žádná samostatná institucionální jednotka se nerozeznává. Pokud je činnost zanedbatelná, přestože trvá déle než jeden rok, a také v případě instalace zařízení v zahraničí se žádná samostatná jednotka nerozeznává a činnosti se zaznamenávají jako činnosti vyrábějící institucionální jednotky.

2.10 S výjimkou činností, které provádějí jako vlastníci půdy a budov, jsou domácnosti rezidentskými jednotkami ekonomického území, na němž je soustředěn jejich převažující ekonomický zájem. Jsou rezidenty bez ohledu na období působení v zahraničí kratší než jeden rok. Patří mezi ně zejména:

a) příhraniční pracovníci, vymezení jako lidé, kteří denně přecházejí hranici, aby pracovali v sousední zemi;

b) sezonní pracovníci, vymezení jako lidé, kteří v závislosti na ročním období opouštějí zemi na několik měsíců, ale méně než na rok, aby pracovali v jiné zemi;

c) turisté, pacienti, studenti, úřední návštěvy, podnikatelé, obchodní cestující, umělci a členové posádek, kteří cestují do zahraničí;

d) místně najatý personál pracující v extrateritoriálních enklávách zahraničních vládních institucí;

e) personál institucí Evropské unie a civilních nebo vojenských mezinárodních organizací, které mají sídla v extrateritoriálních enklávách;

f) úřední civilní nebo vojenští představitelé vládních institucí dané země (včetně jejich domácností) umístění v teritoriálních enklávách.

Studenti se vždy považují za rezidenty bez ohledu na délku jejich studia v zahraničí.

2.11 Všechny jednotky v postavení vlastníků půdy nebo budov, které tvoří součást ekonomického území, jsou rezidentskými jednotkami nebo fiktivními rezidentskými jednotkami země, ve které se dotyčná půda nebo budovy nacházejí.

INSTITUCIONÁLNÍ JEDNOTKY

2.12  Definice: Institucionální jednotka je hospodářský subjekt charakterizovaný samostatností v rozhodování při výkonu své hlavní funkce. Rezidentská jednotka se považuje za institucionální jednotku na ekonomickém území, na kterém se soustředí její převažující ekonomický zájem, jestliže má samostatnost v rozhodování a buď vede úplný soubor účtů, nebo je schopna jej sestavit.

Aby měl subjekt samostatnost v rozhodování v souvislosti se svou hlavní funkcí, musí být:

a) oprávněn vlastnit výrobky a aktiva na svůj vlastní účet; bude schopen vyměňovat vlastnictví výrobků nebo aktiv v transakcích s jinými institucionálními jednotkami;

b) schopen přijímat hospodářská rozhodnutí a účastnit se hospodářských činností, za které nese morální i právní odpovědnost;

c) schopen vlastním jménem vstupovat do závazků, brát na sebe jiné závazky nebo další povinnosti a uzavírat smlouvy;

d) schopen sestavit úplný soubor účtů tvořený účetními záznamy, které pokrývají všechny jeho transakce prováděné v průběhu účetního období, jakož i rozvahu aktiv a závazků.

2.13 Nemají-li subjekty charakteristiky institucionální jednotky, uplatní se tyto zásady:

a) u domácností se má za to, že samostatně rozhodují o své hlavní funkci, a proto jsou institucionálními jednotkami, ačkoli nevedou úplný soubor účtů;

b) subjekty, které nevedou úplný soubor účtů a nejsou schopny jej v případě potřeby sestavit, nejsou institucionálními jednotkami;

c) subjekty, které vedou úplný soubor účtů, ale nemají žádnou samostatnost v rozhodování, jsou součástí jednotek, které je ovládají;

d) subjekty nemusí účty zveřejňovat, aby byly institucionálními jednotkami;

e) subjekty, které jsou součástí skupiny jednotek zabývajících se výrobou a vedou úplný soubor účtů, se považují za institucionální jednotky, i když část své samostatnosti v rozhodování převedly na centrální subjekt (vedení podniku) zodpovědný za celkové řízení skupiny; samotné vedení podniku se považuje za institucionální jednotku odlišnou od jednotek, které ovládá;

f) kvazikorporace jsou subjekty, které vedou úplný soubor účtů a nemají žádný právní status. Vykazují hospodářské a finanční chování odlišné od chování svých vlastníků a podobné chování korporací. Předpokládá se, že mají samostatnost v rozhodování, a považují se za odlišné institucionální jednotky.

Vedení podniků a holdingové společnosti

2.14 Vedení podniků a holdingové společnosti jsou institucionálními jednotkami. Rozlišují se dva druhy:

a) Vedení podniku je jednotka, která vykonává řídicí kontrolu nad svými dceřinými společnostmi. Vedení podniků se zatřiďují do dominantního sektoru nefinančních podniků svých dceřiných společností, ledaže jsou všechny jejich dceřiné společnosti nebo většina z nich finančními institucemi; v takovém případě se považují za pomocné finanční instituce (S.126) v sektoru finančních institucí.

V případě kombinace nefinančních i finančních dceřiných společností určuje sektorovou klasifikaci převládající podíl podle přidané hodnoty.

Vedení podniků jsou popsána v revidované Mezinárodní standardní klasifikaci všech odvětvových ekonomických činností (ISIC Rev. 4), sekci M, třídě 7010 (NACE Rev. 2, M 70.10) takto:

Tato třída zahrnuje monitorování a vedení jiných jednotek téhož podniku nebo organizace; provádění strategického a organizačního plánování a postavení rozhodování v organizaci nebo podniku; výkon provozní kontroly a vedení každodenního chodu jejich souvisejících jednotek.

b) Holdingová společnost, která má v držení aktiva dceřiných společností, ale neprovádí žádné řídicí činnosti, je kaptivní finanční institucí (S.127) a klasifikuje se jako finanční instituce.

Holdingové společnosti jsou popsány v klasifikaci ISIC Rev. 4, sekci K, třídě 6420 (NACE Rev. 2, K 64.20) takto:

Tato třída zahrnuje činnosti holdingových společností, tj. jednotek, které mají v držení aktiva skupiny dceřiných společností (kontrolní většinu) a jejichž hlavní funkce spočívá v tom, že jsou vlastníky této skupiny. Holdingové společnosti patřící do této třídy neposkytují žádné další služby podnikům, jejichž akcie vlastní, nevykonávají tedy žádnou funkci ve správě nebo managementu jiných jednotek.

Skupiny korporací

2.15 Velké skupiny korporací vznikají, když mateřská společnost ovládá několik dceřiných společností, které mohou zase ovládat své vlastní dceřiné společnosti, a tak dále. Každý člen skupiny je považován za samostatnou institucionální jednotku, pokud splňuje definici institucionální jednotky.

2.16 Výhoda toho, že se skupiny korporací nepovažují za jednotlivé institucionální jednotky, spočívá v tom, že skupiny nejsou vždy stabilní v čase ani snadno identifikovatelné v praxi. Může být obtížné získávat údaje o skupinách, jejichž činnosti nejsou úzce integrovány. Mnohé skupiny jsou příliš velké a nesourodé, než aby mohly být považovány za jedinou jednotku, a jejich velikost a složení se může v průběhu času měnit v důsledku fúzí a převzetí.

Jednotky pro speciální účel

2.17 Jednotka pro speciální účel („special purpose entity“ nebo „special purpose vehicle“) je obvykle společností s ručením omezeným nebo komanditní společností založenou za účelem plnění úzkého okruhu specifických nebo dočasných cílů a vyčlenění určitého finančního rizika, specifického zdanění nebo regulačního rizika.

2.18 Žádná obecná definice jednotek pro speciální účel neexistuje, ale jako typické lze označit tyto charakteristiky:

a) nemají žádné zaměstnance a žádná nefinanční aktiva;

b) jejich fyzická přítomnost se omezuje prakticky jen na štítek na dveřích kanceláře nebo znak potvrzující místo jejich zapsání do obchodního rejstříku;

c) jsou vždy spojeny s jinou korporací, často jako dceřiná společnost;

d) mají sídlo na jiném území než korporace ve spojení. V případě neexistence jakékoli fyzické přítomnosti podniku se jeho sídlo určuje podle ekonomického území, podle jehož práva je podnik zapsán do obchodního rejstříku;

e) jsou řízeny zaměstnanci jiné korporace, která může a nemusí být korporací ve spojení. Jednotka pro speciální účel hradí poplatky za služby, které jsou jí poskytovány, a naopak své mateřské společnosti nebo jiné korporaci ve spojení účtuje poplatek určený na pokrytí těchto nákladů. To je jediná výroba, kterou se jednotka pro speciální účel zabývá, i když často vstupuje do závazků jménem svého vlastníka a obvykle získává důchody z investic a zisk z držby aktiv, které má v držení.

2.19 Ať už má jednotka všechny nebo žádné z těchto charakteristik a ať je označována za jednotku pro speciální účel nebo jinak podobně či nikoliv, musí se s ní zacházet stejně jako s jakoukoli jinou institucionální jednotkou, tzn. že se musí zatřídit do sektoru nebo odvětví podle své hlavní činnosti, pokud se ovšem nejedná o situaci, kdy jednotka pro speciální účel nemá žádné právo samostatně jednat.

2.20 Kaptivní finanční instituce, umělé dceřiné společnosti a jednotky pro speciální účel vládních institucí bez práva samostatně jednat se tak zatřiďují do sektoru, kam patří subjekt, jenž je ovládá. Výjimkou je situace, kdy jsou nerezidenty; v takovém případě jsou vykazovány odděleně od subjektu, který je ovládá. Ale v případě vládních institucí se činnosti dceřiné společnosti odrážejí na účtech vládních institucí.

Kaptivní finanční instituce

2.21 Jedním z příkladů kaptivních finančních institucí je holdingová společnost, která jen vlastní aktiva dceřiných společností. Dalšími příklady jednotek, které jsou rovněž považovány za kaptivní finanční instituce, jsou jednotky s výše uvedenými charakteristikami jednotek pro speciální účel, včetně investičních a penzijních fondů a jednotek využívaných k držbě a správě majetku pro jednotlivce nebo rodiny, k vydávání dluhových cenných papírů jménem společností ve spojení (taková společnost může být označována jako fiktivní společnost) a k plnění dalších finančních funkcí.

2.22 Míru nezávislosti na mateřské společnosti lze prokázat tím, že jednotka podstatným způsobem kontroluje svá aktiva a závazky v takovém rozsahu, že nese rizika a využívá přínosy s těmito aktivy a závazky související. Takové jednotky se zatřiďují do sektoru finančních institucí.

2.23 Subjekt tohoto typu, který nemůže jednat nezávisle na své mateřské společnosti a je pouze pasivním držitelem aktiv a závazků (někdy se říká, že funguje v režimu autopilota), není považován za samostatnou institucionální jednotku, pokud ovšem není rezidentem v jiném hospodářství než jeho mateřská společnost. Pokud je rezidentem ve stejném hospodářství jako jeho mateřská společnost, považuje se za „umělou dceřinou společnost“, jak je popsána níže.

Umělé dceřiné společnosti

2.24 Dceřiná společnost, která je zcela ve vlastnictví mateřské společnosti, může být založena za tím účelem, aby poskytovala služby mateřské společnosti nebo jiným korporacím ve stejné skupině s cílem vyhnout se daním, minimalizovat závazky v případě úpadku nebo získat jiné technické výhody podle daňových nebo obchodněprávních předpisů platných v dané zemi.

2.25 Obecně platí, že tyto druhy subjektů nesplňují definici institucionální jednotky, protože nemohou jednat nezávisle na své mateřské společnosti a jejich možnosti držet aktiva uvedená v jejich rozvahách nebo s nimi nakládat mohou být omezeny. Jejich úroveň produkce a cenu, kterou za ni dostávají, určuje mateřská společnost (případně s dalšími korporacemi ve stejné skupině), která je jejich jediným zákazníkem. Nepovažují se tedy za samostatné institucionální jednotky, nýbrž za nedílnou součást mateřské společnosti a jejich účty se konsolidují s účty mateřské společnosti, pokud ovšem nejsou rezidentem na jiném hospodářském území než mateřská společnost.

2.26 Je třeba rozlišovat mezi právě popsanými umělými dceřinými společnostmi a jednotkami, které vykonávají pouze pomocné činnosti. Pomocné činnosti jsou rozsahem omezeny na druh funkcí souvisejících se službami, které prakticky všechny podniky v nějaké míře potřebují, jako je například úklid prostor, vedení mzdového účetnictví nebo poskytování infrastruktury informačních technologií pro podnik (viz kapitola 1 odstavec 1.31).

Jednotky pro speciální účel vládních institucí

2.27 Vládní instituce mohou rovněž zřizovat speciální účelově zaměřené jednotky, jejichž charakteristiky a funkce jsou podobné jako u kaptivních finančních institucí a umělých dceřiných společností. Tyto jednotky nemají pravomoc jednat nezávisle a jsou omezeny, co se týče rozsahu transakcí, do nichž se mohou zapojovat. Nenesou rizika a nevyužívají přínosy související s aktivy a závazky, které mají v držení. Jsou-li tyto jednotky rezidenty, považují se za nedílnou součást vládních institucí, a nikoli za samostatné jednotky. Jestliže jsou nerezidenty, považují se za samostatné jednotky. Veškeré transakce, které uskuteční v zahraničí, se odrážejí v odpovídajících transakcích s vládními institucemi. Na jednotku, která si půjčí v zahraničí, se pak tedy pohlíží tak, jako by zapůjčila stejnou částku vládním institucím, a to za stejných podmínek jako při původní výpůjčce.

2.28 Lze tedy shrnout, že účty jednotek pro speciální účel, které nemají právo samostatně jednat, se konsolidují s účty mateřské společnosti, pokud ovšem nejsou rezidenty v jiném hospodářství než mateřská společnost. Jedinou výjimkou z tohoto obecného pravidla je případ, kdy je nerezidentská jednotka pro speciální účel zřízena vládní institucí.

2.29 Fiktivní rezidentské jednotky se vymezují jako:

a) ty části nerezidentských jednotek, jejichž převažující ekonomický zájem se soustřeďuje na ekonomickém území dané země (tedy ve většině případů jednotky, které se zabývají hospodářskou výrobou po dobu jednoho roku nebo déle);

b) nerezidentské jednotky v postavení vlastníků půdy nebo budov na ekonomickém území země, ale pouze pokud jde o transakce týkající se této půdy nebo budov.

Fiktivní rezidentské jednotky se bez ohledu na to, zda vedou pouze částečné účty a zda mají samostatnost v rozhodování, považují za institucionální jednotky.

2.30 Za institucionální jednotky se považují:

a) jednotky, které mají samostatnost v rozhodování a vedou úplný soubor účtů:

1) soukromé a veřejné korporace;

2) družstva nebo společenství uznaná za nezávislé právnické osoby;

3) veřejní výrobci, kteří jsou podle zvláštních právních předpisů uznáni za nezávislé právnické osoby;

4) neziskové instituce uznané za nezávislé právnické osoby a

5) agentury vládních institucí;

b) jednotky, které vedou úplný soubor účtů a o nichž se má za to, že mají samostatnost v rozhodování, přestože nejsou zapsány do obchodního rejstříku odděleně od své mateřské společnosti: kvazikorporace;

c) jednotky, které nemusí nezbytně vést úplný soubor účtů, ale o nichž se má za to, že mají samostatnost v rozhodování:

1) domácnosti;

2) fiktivní rezidentské jednotky.

INSTITUCIONÁLNÍ SEKTORY

2.31 Při makroekonomické analýze se neposuzují činnosti jednotlivých institucionálních jednotek odděleně – posuzují se úhrnné činnosti podobných institucí. Jednotky se tedy spojí do skupin zvaných institucionální sektory, z nichž některé se dělí na subsektory.



Tabulka 2.1 –  Sektory a subsektory

Sektory a subsektory

 

Veřejné

Národní soukromé

Pod zahraniční kontrolou

Nefinanční podniky

S.11

S.11001

S.11002

S.11003

Finanční instituce

S.12

 

 

 

Měnové finanční instituce (MFI)

Centrální banka

S.121

 

 

 

Ostatní MFI

Instituce přijímající vklady kromě centrální banky

S.122

S.12201

S.12202

S.12203

Fondy peněžního trhu

S.123

S.12301

S.12302

S.12303

Finanční instituce vyjma MFI, pojišťovacích společností a penzijních fondů

Fondy kolektivního investování jiné než fondy peněžního trhu

S.124

S.12401

S.12402

S.12403

Ostatní finanční zprostředkovatelé kromě pojišťovacích společností a penzijních fondů

S.125

S.12501

S.12502

S.12503

Pomocné finanční instituce

S.126

S.12601

S.12602

S.12603

Kaptivní finanční instituce a půjčovatelé peněz

S.127

S.12701

S.12702

S.12703

Pojišťovací společnosti a penzijní fondy

Pojišťovací společnosti

S.128

S.12801

S.12802

S.12803

Penzijní fondy

S.129

S.12901

S.12902

S.12903

Vládní instituce

S.13

 

 

 

Ústřední vládní instituce (kromě fondů sociálního zabezpečení)

S.1311

 

 

 

Národní vládní instituce (kromě fondů sociálního zabezpečení)

S.1312

 

 

 

Místní vládní instituce (kromě fondů sociálního zabezpečení)

S.1313

 

 

 

Fondy sociálního zabezpečení

S.1314

 

 

 

Domácnosti

S.14

 

 

 

Zaměstnavatelé a osoby samostatně výdělečně činné

S.141+S.142

 

 

 

Zaměstnanci

S.143

 

 

 

Příjemci důchodů z vlastnictví a transferových důchodů

S.144

 

 

 

Příjemci důchodů z vlastnictví

S.1441

 

 

 

Příjemci penzí

S.1442

 

 

 

Příjemci ostatních transferů

S.1443

 

 

 

Neziskové instituce sloužící domácnostem

S.15

 

 

 

Nerezidenti

S.2

 

 

 

Členské státy, orgány a instituce Evropské unie

S.21

 

 

 

Členské státy Evropské unie

S.211

 

 

 

Orgány a instituce Evropské unie

S.212

 

 

 

Ostatní země a mezinárodní organizace – nerezidenti v Evropské unii

S.22

 

 

 

2.32 Každý sektor a subsektor zahrnuje institucionální jednotky, které mají podobný druh ekonomického chování.

Diagram 2.1 –    Zařazení jednotek do sektorů image

2.33 Institucionální jednotky jsou seskupeny do sektorů na základě druhu výrobce, podle své hlavní činnosti a funkce, které se považují za určující pro jejich ekonomické chování.

2.34 Diagram 2.1 znázorňuje, jak se jednotky zatřiďují do hlavních sektorů. Za účelem určení sektoru jednotky, která je rezidentem a není domácností, je podle diagramu třeba určit, zda je kontrolována vládními institucemi či nikoli a zda se jedná o tržního nebo netržního výrobce.

2.35 Kontrola nad finanční institucí nebo nefinančním podnikem se vymezuje jako schopnost určovat obecnou politiku korporace, například výběrem vhodných ředitelů, je-li to třeba.

2.36 Institucionální jednotka (jiná korporace, domácnost, nezisková instituce nebo vládní jednotka) si jako jediná zabezpečí kontrolu nad korporací nebo kvazikorporací tím, že vlastní více než polovinu podílů s hlasovacím právem nebo jiným způsobem kontroluje více než polovinu hlasovacích práv podílníků.

2.37 Aby institucionální jednotka mohla kontrolovat více než polovinu hlasovacích práv podílníků, nemusí sama vlastnit žádný podíl s hlasovacím právem. Daná korporace, korporace C, by mohla být dceřinou společností jiné korporace B, ve které třetí korporace A vlastní většinu podílů s hlasovacím právem. Korporace C se považuje za dceřinou společnost korporace B, jestliže korporace B buď kontroluje více než polovinu hlasovacích práv podílníků v korporaci C, nebo korporace B je podílníkem v korporaci C s právem jmenovat nebo odvolávat většinu ředitelů korporace C.

2.38 Vládní instituce si zabezpečují kontrolu nad korporací na základě zvláštních právních předpisů, výnosu nebo nařízení, které jim umožňují určovat politiku korporace. Jako hlavní faktory při posuzování toho, zda je korporace kontrolována vládními institucemi, je třeba vzít v úvahu tato kritéria:

a) vládní instituce vlastní většinový podíl na hlasovacích právech;

b) vládní instituce ovládají představenstvo nebo řídící orgán;

c) vládní instituce kontrolují jmenování a odvolávání klíčových pracovníků;

d) vládní instituce ovládají klíčové výbory subjektu;

e) vládní instituce vlastní zlatou akcii;

f) zvláštní předpisy;

g) vládní instituce jsou dominantním zákazníkem;

h) subjekt si půjčuje od vládních institucí.

V některých případech může k prokázání kontroly stačit jediný ukazatel, ale v jiných případech může o kontrole společně svědčit více jednotlivých ukazatelů.

2.39 U neziskových institucí uznaných za nezávislé právnické osoby je nutno zvažovat těchto pět ukazatelů kontroly:

a) jmenování úředníků;

b) ustanovení zmocňujících právních nástrojů;

c) smluvní ujednání;

d) míru financování;

e) míru, v jaké vládní instituce podstupují riziko.

Stejně jako u korporací může v některých případech k prokázání kontroly stačit jediný ukazatel, ale v jiných případech může o kontrole společně svědčit více jednotlivých ukazatelů.

2.40 Rozlišení mezi tržními a netržními subjekty, a tudíž zatřídění subjektů veřejného sektoru do sektoru vládních institucí nebo do sektoru korporací, závisí na kritériích stanovených v odstavci 1.37.

2.41 Sektor se dělí do subsektorů podle kritérií vhodných pro daný sektor; například sektor vládních institucí lze rozdělit na ústřední, národní a místní vládní instituce a na fondy sociálního zabezpečení. To umožňuje přesněji popsat hospodářské chování jednotek.

Účty sektorů a subsektorů zaznamenávají všechny hlavní i vedlejší činnosti institucionálních jednotek, které jsou v daném sektoru zahrnuty.

Každá institucionální jednotka patří pouze do jednoho sektoru nebo subsektoru.

2.42 Je-li hlavní funkcí institucionální jednotky výroba výrobků a služeb, je za účelem jejího zařazení do některého ze sektorů nezbytné nejprve rozlišit, ke kterému druhu výrobců patří.

2.43 Tabulka 2.2 znázorňuje druhy výrobců a základní činnosti a funkce, které charakterizují každý sektor:



Tabulka 2.2 –  Druh výrobce a hlavní činnosti a funkce klasifikované podle sektorů

Typ výrobce

Hlavní činnost a funkce

Sektor

Tržní výrobce

Produkce tržního zboží a nefinančních služeb

Nefinanční podniky (S.11)

Tržní výrobce

Finanční zprostředkování včetně pojištění

Pomocné finanční činnosti

Finanční instituce (S.12)

Veřejný netržní výrobce

Výroba a dodávky netržní produkce pro individuální a kolektivní spotřebu a provádění transakcí určených k přerozdělování národního důchodu a bohatství

Vládní instituce (S.13)

Tržní výrobce nebo soukromý výrobce pro vlastní konečné užití

Spotřeba

Výroba tržní produkce a produkce určené pro vlastní konečné užití

Domácnosti (S.14)

jako spotřebitelé

jako podnikatelé

Soukromý netržní výrobce

Výroba a dodávky netržní produkce pro individuální spotřebu

Neziskové instituce sloužící domácnostem (S.15)

2.44 Sektor nerezidentů (S.2) se vztahuje k tokům a stavům mezi rezidentskými a nerezidentskými jednotkami – nerezidentské jednotky nejsou charakterizovány podobnými cíli a druhy chování, ale rozeznávají se pouze podle jejich toků a stavů s rezidentskými jednotkami.

Nefinanční podniky (S.11)

2.45  Definice: Sektor nefinančních podniků (S.11) je tvořen institucionálními jednotkami, které jsou samostatnými právnickými osobami a tržními výrobci a jejichž hlavní činností je výroba výrobků a nefinančních služeb. Sektor nefinančních podniků zahrnuje také nefinanční kvazikorporace (viz odstavec 2.13 písm. f)).

2.46 Jedná se o tyto institucionální jednotky:

a) soukromé a veřejné korporace, které jsou tržními výrobci a převážně se zabývají výrobou výrobků a nefinančních služeb;

b) družstva a společenství uznaná za nezávislé právnické osoby, jež jsou tržními výrobci a převážně se zabývají výrobou výrobků a nefinančních služeb;

c) veřejní výrobci uznaní za nezávislé právnické osoby, kteří jsou tržními výrobci a převážně se zabývají výrobou výrobků a nefinančních služeb;

d) neziskové instituce nebo sdružení poskytující služby nefinančním podnikům uznané za nezávislé právnické osoby, které jsou tržními výrobci a převážně se zabývají výrobou výrobků a nefinančních služeb;

e) vedení podniků ovládající skupinu korporací, které jsou tržními výrobci, přičemž převažujícím druhem činnosti této skupiny korporací jako celku – měřeno na základě přidané hodnoty – je výroba výrobků a nefinančních služeb;

f) jednotky pro speciální účel, jejichž hlavní činností je výroba výrobků nebo nefinančních služeb;

g) soukromé a veřejné kvazikorporace, které jsou tržními výrobci a převážně se zabývají výrobou výrobků a nefinančních služeb.

2.47 „Nefinanční kvazikorporace“ jsou všechny subjekty bez právního statusu, které jsou tržními výrobci, převážně se zabývají výrobou výrobků a nefinančních služeb a splňují podmínky, které je kvalifikují jako kvazikorporace (viz odstavec 2.13 písm. f)).

Nefinanční kvazikorporace musí vést dostatek údajů umožňujících sestavit úplný soubor účtů a fungují, jako kdyby to byly korporace. Faktický vztah kvazikorporace k vlastníkovi je stejný jako vztah korporace k jejím podílníkům.

Nefinanční kvazikorporace, které jsou ve vlastnictví domácností, vládních jednotek nebo neziskových institucí, jsou seskupeny spolu s nefinančními podniky v sektoru nefinančních podniků, a nikoli v sektoru svého vlastníka.

2.48 Existence úplného souboru účtů včetně rozvah není dostatečnou podmínkou pro to, aby byli tržní výrobci považováni za institucionální jednotky, jako jsou například kvazikorporace. Společenství a veřejní výrobci jiní než ti, kteří jsou uvedeni v odstavci 2.46 písm. a), b), c) a f), a individuální vlastníci – i v případě, že vedou úplný soubor účtů – se obvykle nepovažují za samostatné institucionální jednotky, protože nemají samostatnost v rozhodování a jejich vedení je pod kontrolou domácností, neziskových institucí nebo vládních institucí, které je vlastní.

2.49 Mezi nefinanční podniky patří fiktivní rezidentské jednotky, které se považují za kvazikorporace.

2.50 Sektor nefinančních podniků je rozdělen do tří subsektorů:

a) veřejné nefinanční podniky (S.11001);

b) národní soukromé nefinanční podniky (S. 11002);

c) nefinanční podniky pod zahraniční kontrolou (S.11003).

Subsektor veřejných nefinančních podniků (S.11001)

2.51  Definice: Subsektor veřejných nefinančních podniků zahrnuje všechny nefinanční podniky, kvazikorporace a neziskové instituce uznané za nezávislé právnické osoby, jež jsou tržními výrobci pod kontrolou jednotek vládních institucí.

2.52 Veřejné kvazikorporace jsou kvazikorporace přímo vlastněné vládními jednotkami.

Subsektor národních soukromých nefinančních podniků (S.11002)

2.53  Definice: Subsektor národních soukromých nefinančních podniků zahrnuje všechny nefinanční podniky, kvazikorporace a neziskové instituce, které jsou uznány za nezávislé právnické osoby a jsou tržními výrobci, jež nejsou pod kontrolou vládních jednotek nebo nerezidentských institucionálních jednotek.

Tento subsektor zahrnuje korporace a kvazikorporace, jež jsou předmětem přímých zahraničních investic a jež nejsou zatříděny do subsektoru nefinančních podniků pod zahraniční kontrolou (S.11003).

Subsektor nefinančních podniků pod zahraniční kontrolou (S.11003)

2.54  Definice: Subsektor nefinančních podniků pod zahraniční kontrolou zahrnuje všechny nefinanční podniky a kvazikorporace, které jsou ovládány nerezidentskými institucionálními jednotkami.

Do tohoto subsektoru patří:

a) všechny dceřiné společnosti nerezidentských korporací;

b) všechny korporace ovládané nerezidentskými institucionálními jednotkami, které samy nejsou korporacemi; například korporace, které jsou pod kontrolou zahraniční vládní jednotky. Zahrnuje korporace ovládané skupinou nerezidentských jednotek, které působí ve vzájemné shodě;

c) všechny pobočky nebo jiné, v obchodním rejstříku nezapsané orgány nerezidentských korporací nebo výrobců nezapsaných v obchodním rejstříku, kteří jsou fiktivními rezidentskými jednotkami.

Finanční instituce (S.12)

2.55  Definice: Sektor finančních institucí (S.12) zahrnuje institucionální jednotky, které jsou nezávislými právnickými osobami a tržními výrobci a jejichž hlavní činností je produkce finančních služeb. Mezi tyto institucionální jednotky patří všechny korporace a kvazikorporace, které se převážně zabývají:

a) finančním zprostředkováním (finanční zprostředkovatelé) nebo

b) pomocnými finančními činnostmi (pomocné finanční instituce).

Patří sem rovněž institucionální jednotky poskytující finanční služby, pokud se s většinou jejich aktiv nebo závazků neobchoduje na otevřených trzích.

2.56 Finanční zprostředkování je činnost, při které institucionální jednotka pořizuje finanční aktiva a přijímá závazky na vlastní účet tím, že se na trhu zapojuje do finančních transakcí. Aktiva a závazky finančních zprostředkovatelů se v procesu finančního zprostředkování transformují nebo přeskupují v poměru např. k době splatnosti, rozsahu, riziku apod.

Pomocné finanční činnosti jsou činnosti související s finančním zprostředkováním, které však samy nezahrnují finanční zprostředkování.

Finanční zprostředkovatelé

2.57 V procesu finančního zprostředkování se převádějí prostředky mezi třetími osobami s přebytkem prostředků a třetími osobami s nedostatkem prostředků. Finanční zprostředkovatel nepůsobí mezi jinými institucionálními jednotkami jen jako prostředník, nýbrž se sám vystavuje riziku tím, že pořizuje finanční aktiva a přijímá závazky na vlastní účet.

2.58 V procesu finančního zprostředkování mohou být zahrnuty všechny kategorie závazků s výjimkou kategorie ostatních závazků (AF.8). Finanční aktiva zapojená do procesu finančního zprostředkování lze zatřídit do kterékoli kategorie s výjimkou kategorie pojistných, penzijních a standardizovaných záručních programů (AF.6), ale včetně kategorie ostatních pohledávek. Finanční zprostředkovatelé mohou své prostředky investovat do nefinančních aktiv včetně nemovitostí. Aby byla korporace považována za finančního zprostředkovatele, měla by vstupovat na trhu do závazků a transformovat finanční prostředky. Realitní korporace nejsou finančními zprostředkovateli.

2.59 Funkce pojišťovacích společností a penzijních fondů spočívá ve sdílení rizik. Závazky těchto institucí jsou pojistné, penzijní a standardizované záruční programy (AF.6). Protipoložkami závazků jsou investice pojišťovacích společností a penzijních fondů, které působí jako finanční zprostředkovatelé.

2.60 Investiční fondy, dále jen „fondy peněžního trhu“ a „fondy nepeněžního trhu“, především vstupují do závazků emitováním akcií nebo podílových listů investičních fondů (AF.52). Tento kapitál pak přeměňují pořizováním finančních aktiv nebo nemovitostí. Investiční fondy se klasifikují jako finanční zprostředkovatelé. Jakákoli změna hodnoty jejich aktiv a závazků jiných než jejich vlastních akcií se odráží v jejich vlastním kapitálu (viz odstavec 7.07). Jelikož se výše vlastního kapitálu rovná hodnotě akcií nebo podílových listů investičních fondů, promítne se každá změna hodnoty aktiv a závazků fondu do tržní hodnoty těchto akcií nebo podílových listů. Investiční fondy, které investují do nemovitostí, jsou finančními zprostředkovateli.

2.61 Finanční zprostředkování je omezeno na pořizování aktiv a přijímání závazků ve vztahu k široké veřejnosti nebo k jejím určeným a poměrně velkým podskupinám. V případě, že se činnost omezuje na malé skupiny osob nebo rodiny, k žádnému finančnímu zprostředkování nedochází.

2.62 Ze všeobecného omezení finančního zprostředkování na tržní finanční transakce mohou existovat výjimky. Příkladem jsou obecní úvěrové banky a spořitelny, které spoléhají na příslušnou obec, nebo finanční leasingové společnosti, které při pořizování nebo investování prostředků závisí na mateřské skupině společností. Jejich úvěrová činnost nebo přijímání úspor musí být nezávislé na dotyčné obci nebo na mateřské skupině, pokud jde o jejich klasifikaci jako finančních zprostředkovatelů.

Pomocné finanční instituce

2.63 Pomocné finanční činnosti zahrnují pomocné činnosti při realizaci transakcí s finančními aktivy a závazky nebo při přeměně a přeskupování kapitálu. Pomocné finanční instituce samy nenesou rizika pořizováním finančních aktiv nebo vstupem do závazků. Usnadňují finanční zprostředkování. Pomocnými finančními institucemi jsou vedení podniků, jejichž všechny dceřiné společnosti nebo většina z nich jsou finančními institucemi.

Jiné finanční instituce než finanční zprostředkovatelé a pomocné finanční instituce

2.64 Jiné finanční instituce než finanční zprostředkovatelé a pomocné finanční instituce jsou institucionální jednotky poskytující finanční služby, pokud se s většinou jejich aktiv nebo závazků neobchoduje na otevřených trzích.

Institucionální jednotky patřící do sektoru finančních institucí

2.65 Sektor finančních institucí (S.12) zahrnuje tyto institucionální jednotky:

a) soukromé nebo veřejné korporace, které se převážně zabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi;

b) družstva a společenství uznaná za nezávislé právnické osoby, jež se převážně zabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi;

c) veřejné výrobce uznané za právnické osoby, jež se převážně zabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi;

d) neziskové instituce uznané za právnické osoby, které se převážně zabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi nebo které poskytují služby finančním institucím;

e) vedení podniků, jejichž všechny dceřiné společnosti nebo většina z nich se jakožto finanční instituce zabývají převážně finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi. Tato vedení podniků se klasifikují jako pomocné finanční instituce (S.126);

f) holdingové společnosti, jejichž hlavní úlohou je držet aktiva skupiny dceřiných společností. Skupina může být tvořena finančními nebo nefinančními subjekty – na klasifikaci holdingových společností jakožto kaptivních finančních institucí (S.127) to nemá vliv;

g) jednotky pro speciální účel, jejichž hlavní činností je poskytování finančních služeb;

h) investiční fondy nezapsané v obchodním rejstříku, jejichž investiční portfolio vlastní skupina účastníků a jejichž správu provádějí zpravidla jiné finanční instituce. Tyto fondy jsou institucionálními jednotkami oddělenými od řídící finanční instituce;

i) jednotky nezapsané v obchodním rejstříku, které se převážně zabývají finančním zprostředkováním a podléhají regulaci a dohledu (ve většině případů klasifikované jako instituce přijímající vklady kromě centrální banky, pojišťovací společnosti a penzijní fondy), u nichž se má za to, že mají samostatnost v rozhodování a samostatnou správu nezávislou na svých vlastnících; jejich ekonomické a finanční chování je přitom podobné jako u finančních institucí. V takovém případě se považují za samostatné institucionální jednotky. Příkladem jsou pobočky nerezidentských finančních institucí.

Subsektory finančních institucí

2.66 Sektor finančních institucí se dále rozčleňuje do těchto subsektorů:

a) centrální banka (S.121);

b) instituce přijímající vklady kromě centrální banky (S.122);

c) fondy peněžního trhu (S.123);

d) fondy kolektivního investování jiné než fondy peněžního trhu (S.124);

e) ostatní finanční zprostředkovatelé kromě pojišťovacích společností a penzijních fondů (S.125);

f) pomocné finanční instituce (S.126);

g) kaptivní finanční instituce a půjčovatelé peněz (S.127);

h) pojišťovací společnosti (S.128) a

i) penzijní fondy (S.129).

Spojování subsektorů finančních institucí

2.67 Měnové finanční instituce (MFI), jak jsou vymezeny Evropskou centrální bankou, jsou tvořeny všemi institucionálními jednotkami patřícími do subsektorů centrální banka (S.121), instituce přijímající vklady kromě centrální banky (S.122) a fondy peněžního trhu (S.123).

2.68 Ostatní měnové finanční instituce zahrnují ty finanční zprostředkovatele, jejichž prostřednictvím se účinky měnové politiky centrální banky (S.121) přenášejí na ostatní subjekty hospodářství. Jsou to instituce přijímající vklady kromě centrální banky (S.122) a fondy peněžního trhu (S.123).

2.69 Finanční zprostředkovatelé zabývající se sdílením rizik jsou pojišťovací společnosti a penzijní fondy. Zahrnují subsektory pojišťovací společnosti (S.128) a penzijní fondy (S.129).

2.70 Finanční instituce vyjma měnových finančních institucí, pojišťovacích společností a penzijních fondů jsou tvořeny subsektory fondy kolektivního investování jiné než fondy peněžního trhu (S.124), ostatní finanční zprostředkovatelé kromě pojišťovacích společností a penzijních fondů (S.125), pomocné finanční instituce (S.126) a kaptivní finanční instituce a půjčovatelé peněz (S.127).

Další členění subsektorů finančních institucí na veřejné finanční instituce, národní soukromé finanční instituce a finanční instituce pod zahraniční kontrolou

2.71 Každý subsektor s výjimkou subsektoru S.121 lze dále rozčlenit na:

a) veřejné finanční instituce;

b) národní soukromé finanční instituce a

c) finanční instituce pod zahraniční kontrolou.

Kritéria pro toto další rozdělení jsou stejná jako v případě nefinančních podniků (viz odstavce 2.51 až 2.54).



Tabulka 2.3 –  Sektor finančních institucí a jeho subsektory

Sektory a subsektory

Veřejné

Národní soukromé

Pod zahraniční kontrolou

Finanční instituce

S.12

 

 

 

MFI

Centrální banka

S.121

 

 

 

Ostatní MFI

Instituce přijímající vklady kromě centrální banky

S.122

S.12201

S.12202

S.12203

Fondy peněžního trhu

S.123

S.12301

S.12302

S.12303

Finanční instituce vyjma MFI, pojišťovacích společností a penzijních fondů

Fondy kolektivního investování jiné než fondy peněžního trhu

S.124

S.12401

S.12402

S.12403

Ostatní finanční zprostředkovatelé kromě pojišťovacích společností a penzijních fondů

S.125

S.12501

S.12502

S.12503

Pomocné finanční instituce

S.126

S.12601

S.12602

S.12603

Kaptivní finanční instituce a půjčovatelé peněz

S.127

S.12701

S.12702

S.12703

Pojišťovací společnost a penzijní fondy

Pojišťovací společnosti

S.128

S.12801

S.12802

S.12803

Penzijní fondy

S.129

S.12901

S.12902

S.12903

Centrální banka (S.121)

2.72  Definice: Subsektor centrální banky (S.121) zahrnuje všechny finanční instituce a kvazikorporace, jejichž hlavní funkcí je emise oběživa, udržování vnitřní a mezinárodní hodnoty měny a správa veškerých mezinárodních rezerv země nebo jejich části.

2.73 Do subsektoru S.121 se zatřiďují tito finanční zprostředkovatelé:

a) národní centrální banka, a to i v případě, že je součástí Evropského systému centrálních bank;

b) ústřední měnové orgány zřizované primárně státem (např. orgány spravující devizové rezervy nebo emitující oběživo), které vedou úplný soubor účtů a ve vztahu k ústředním vládním institucím mají samostatnost v rozhodování. Když se tyto činnosti provádějí buď v rámci ústředních vládních institucí, nebo v rámci centrální banky, neexistují žádné samostatné institucionální jednotky.

2.74 Subsektor S.121 zahrnuje pouze centrální banku a nezahrnuje orgány a subjekty, které řídí finanční instituce nebo finanční trhy nebo nad nimi vykonávají dohled. Ty se zatřiďují do subsektoru S.126.

Instituce přijímající vklady kromě centrální banky (S.122)

2.75  Definice: Subsektor institucí přijímajících vklady kromě centrální banky (S.122) zahrnuje všechny finanční instituce a kvazikorporace s výjimkou těch, které jsou zatříděny v subsektoru centrální banky a subsektoru fondů peněžního trhu, jež se zabývají převážně finančním zprostředkováním a jejichž předmětem podnikání je přijímat vklady nebo prostředky velmi podobné vkladům od institucionálních jednotek, a tedy nikoli pouze od měnových finančních institucí, a na vlastní účet poskytovat půjčky nebo investovat do cenných papírů.

2.76 Instituce přijímající vklady kromě centrální banky nelze jednoduše popsat jako „banky“, protože mohou zahrnovat některé finanční instituce, které se nemusí bankami nazývat, a některé finanční instituce, které nemusí mít pro tento název v některých zemích povolení, zatímco některé jiné finanční instituce, které samy sebe popisují jako banky, ve skutečnosti nemusí být korporacemi přijímajícími vklady. Do subsektoru S.122 se zatřiďují tito finanční zprostředkovatelé:

a) komerční banky, „univerzální“ banky, banky pro „všechny účely“;

b) spořitelny (včetně svěřeneckých spořitelen, spořitelních bankovních a úvěrových sdružení);

c) žirové instituce poštovních úřadů, poštovní banky, žirobanky;

d) venkovské úvěrové banky, zemědělské úvěrové banky;

e) družstevní úvěrové banky, úvěrová sdružení;

f) specializované banky (například obchodní banky, emisní firmy, soukromé banky) a

g) instituce elektronických peněz, které se převážně zabývají finančním zprostředkováním.

2.77 Do subsektoru S.122 se zatřiďují následující finanční zprostředkovatelé, jejichž činnost spočívá v přijímání splatných peněžních prostředků od veřejnosti buď ve formě vkladů, nebo v jiných formách, jako je průběžné vydávání dlouhodobých dluhových cenných papírů:

a) instituce, které se zabývají poskytováním hypoték (včetně stavebních spořitelen, hypotečních bank a úvěrově hypotečních institucí);

b) obecní úvěrové instituce.

Jinak se zahrnují do subsektoru S.124.

2.78 Subsektor S.122 nezahrnuje:

a) vedení podniků, která dohlížejí na jiné jednotky ze skupiny skládající se převážně z institucí přijímajících vklady kromě centrální banky a řídí tyto jednotky, ale která sama institucemi přijímajícími vklady nejsou. Tato vedení podniků se zatřiďují do subsektoru S.126;

b) neziskové instituce uznané za nezávislé právnické osoby, které poskytují služby institucím přijímajícím vklady, ale samy se finančním zprostředkováním nezabývají. Ty se zatřiďují do subsektoru S.126; a

c) instituce elektronických peněz, které se nezabývají převážně finančním zprostředkováním.

Fondy peněžního trhu (S.123)

2.79  Definice: Subsektor fondů peněžního trhu (S.123) zahrnuje všechny finanční instituce a kvazikorporace s výjimkou těch, jež jsou zatříděny do subsektoru centrální banky a subsektoru úvěrových institucí, které se zabývají převážně finančním zprostředkováním. Jejich předmětem podnikání je emitovat akcie nebo podílové listy investičních fondů jakožto prostředky velmi podobné vkladům od institucionálních jednotek a na vlastní účet investovat především do akcií nebo podílových listů fondů peněžního trhu, krátkodobých dluhových cenných papírů nebo vkladů.

2.80 V subsektoru S.123 jsou zatříděni tito finanční zprostředkovatelé: investiční fondy včetně investičních společností (investment trusts), podílových investičních fondů (unit trusts) a jiných subjektů s programem kolektivního investování, jejichž akcie nebo podílové listy představují prostředky velmi podobné vkladům.

2.81 Subsektor S.123 nezahrnuje:

a) vedení podniků, která dohlížejí na skupinu skládající se převážně z fondů peněžního trhu a řídí ji, ale která sama fondem peněžního trhu nejsou. Tato vedení podniků se zatřiďují do subsektoru S.126;

b) neziskové instituce uznané za nezávislé právnické osoby, které poskytují služby fondům peněžního trhu, ale samy se finančním zprostředkováním nezabývají. Ty se zatřiďují do subsektoru S.126.

Fondy kolektivního investování jiné než fondy peněžního trhu (S.124)

2.82  Definice: Subsektor fondů kolektivního investování jiných než fondy peněžního trhu (S.124) zahrnuje všechny subjekty s programem kolektivního investování s výjimkou těch, jež jsou zatříděny do subsektoru fondů peněžního trhu, které se zabývají převážně finančním zprostředkováním. Předmětem jejich podnikání je emitovat akcie nebo podílové listy investičních fondů, které nepředstavují prostředky velmi podobné vkladům, a na vlastní účet investovat především do jiných než krátkodobých finančních aktiv a do nefinančních aktiv (obvykle nemovitostí).

2.83 Mezi fondy kolektivního investování jiné než fondy peněžního trhu patří investiční společnosti (investment trusts), investiční fondy (unit trusts) a jiné subjekty s programem kolektivního investování, jejichž akcie nebo podílové listy nejsou považovány za prostředky velmi podobné vkladům.

2.84 V subsektoru S.124 jsou zatříděni tito finanční zprostředkovatelé:

a) otevřené investiční fondy, jejichž akcie nebo podílové listy jsou na žádost držitelů odkoupeny nebo přímo či nepřímo vyplaceny z majetku těchto subjektů;

b) uzavřené investiční fondy s fixním akciovým kapitálem, přičemž investoři, kteří do fondu vstupují nebo z něj vystupují, musí koupit, respektive prodat stávající akcie;

c) realitní investiční fondy;

d) investiční fondy, které investují do jiných fondů („fondy fondů“);

e) hedgeové fondy pokrývající široké spektrum programů kolektivního investování, které jsou charakterizovány vysokými úrovněmi minimálních investic, mírnou regulací a rozsáhlou škálou investičních strategií.

2.85 Subsektor S.124 nezahrnuje:

a) penzijní fondy, které jsou součástí subsektoru penzijních fondů;

b) fondy vládních institucí pro zvláštní účely. Fondy vládních institucí pro zvláštní účely se zatřiďují jako kaptivní finanční instituce, jsou-li klasifikovány jako finanční instituce. Klasifikace „fondu vládních institucí pro zvláštní účely“, buď v rámci sektoru vládních institucí, nebo sektoru finančních institucí, se určí podle kritérií týkajících se jednotek vládních institucí pro zvláštní účely stanovených v odstavci 2.27;

c) vedení podniků, která dohlížejí na skupinu skládající se převážně z fondů kolektivního investování jiných než fondy peněžního trhu a řídí ji, ale která sama investičním fondem nejsou. Tato vedení podniků se zatřiďují do subsektoru S.126;

d) neziskové instituce uznané za nezávislé právnické osoby, které poskytují služby fondům kolektivního investování jiným než fondy peněžního trhu, ale samy se finančním zprostředkováním nezabývají. Ty se zatřiďují do subsektoru S.126.

Ostatní finanční zprostředkovatelé kromě pojišťovacích společností a penzijních fondů (S.125)

2.86  Definice: Subsektor ostatních finančních zprostředkovatelů kromě pojišťovacích společností a penzijních fondů (S.125) zahrnuje všechny finanční instituce a kvazikorporace, které se převážně zabývají finančním zprostředkováním, a to tím, že od institucionálních jednotek přijímají závazky v jiné formě, než jsou oběživo, vklady nebo akcie investičních fondů, nebo závazky související s pojistnými, penzijními a standardizovanými záručními programy.

2.87 Subsektor S.125 zahrnuje finanční zprostředkovatele, kteří se zabývají převážně dlouhodobým financováním. Ve většině případů tato převažující splatnost odlišuje tento subsektor od subsektoru ostatních MFI (S.122 a S.123). Hranici odlišující tento subsektor od subsektoru fondů kolektivního investování jiných než fondů peněžního trhu (S.124), subsektoru pojišťovacích společností (S.128) a subsektoru penzijních fondů (S.129) lze určit na základě neexistence závazků ve formě akcií investičních fondů, které nejsou považovány za prostředky velmi podobné vkladům, nebo závazků souvisejících s pojistnými, penzijními a standardizovanými záručními programy.

2.88 Subsektor ostatní finanční zprostředkovatelé kromě pojišťovacích společností a penzijních fondů (S.125) se dále člení na subsektory tvořené účelovými finančními společnostmi pro sekuritizaci, obchodníky s cennými papíry a deriváty, finančními institucemi poskytujícími úvěry a specializovanými finančními institucemi. To je patrné z tabulky 2.4.

Tabulka 2.4 –    Subsektor ostatních finančních zprostředkovatelů kromě pojišťovacích společností a penzijních fondů (S.125) a jeho další členění

účelové finanční společnosti pro sekuritizaci;

obchodníci s cennými papíry a deriváty;

finanční instituce poskytující úvěry a

specializované finanční instituce.

2.89 Subsektor S.125 nezahrnuje neziskové instituce uznané za nezávislé právnické osoby, jež poskytují služby ostatním finančním zprostředkovatelům, ale samy se finančním zprostředkováním nezabývají. Ty se zatřiďují do subsektoru S.126.

2.90  Definice: Účelové finanční společnosti pro sekuritizaci jsou podniky, které provádějí sekuritizační transakce. Účelové finanční společnosti, které splňují kritéria institucionální jednotky, se zatřiďují do subsektoru S.125, jinak se považují za nedílnou součást mateřské společnosti.

2.91 Obchodníci s cennými papíry a deriváty podnikající na vlastní účet jsou finančními zprostředkovateli podnikajícími na vlastní účet.

2.92 Mezi finanční instituce poskytující úvěry patří například finanční zprostředkovatelé, kteří se zabývají:

a) finančním leasingem;

b) splátkovým prodejem a opatřováním financí pro osobní nebo komerční účely nebo

c) faktoringem.

2.93 Specializované finanční instituce jsou finančními zprostředkovateli a patří mezi ně například:

a) společnosti rizikového a rozvojového kapitálu;

b) společnosti pro financování vývozu/dovozu nebo

c) finanční zprostředkovatelé, kteří získávají vklady nebo vkladům velmi podobné prostředky nebo přijímají půjčky pouze od měnových finančních institucí; tito finanční zprostředkovatelé zahrnují rovněž clearingová střediska ve funkci ústřední protistrany provádějící transakce mezi měnovými finančními institucemi na základě dohod o zpětném odkupu.

2.94 Vedení podniků, která provádějí dohled nad skupinou dceřiných společností zabývajících se převážně finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi a tuto skupinu řídí, se zatřiďují do subsektoru S.126.

Pomocné finanční instituce (S.126)

2.95  Definice: Subsektor pomocných finančních institucí (S.126) zahrnuje všechny finanční instituce a kvazikorporace, které se převážně zabývají činnostmi, jež úzce souvisejí s finančním zprostředkováním, ale které samy finančními zprostředkovateli nejsou.

2.96 Do subsektoru S.126 se zatřiďují tyto finanční instituce a kvazikorporace:

a) pojišťovací makléři, odhadci škod, pojišťovací a penzijní poradci apod.;

b) makléři s půjčkami a cennými papíry, investiční poradci apod.;

c) korporace, které zařizují emise cenných papírů;

d) korporace, jejichž hlavní funkcí je poskytování záruk prostřednictvím převodu rubopisem, směnek a podobných nástrojů;

e) korporace, které zařizují derivátové a hedgingové nástroje, jako jsou swapy, opce a termínové dohody (aniž je vydávají);

f) korporace, které zajišťují infrastrukturu finančních trhů;

g) orgány ústředního dohledu nad finančními zprostředkovateli a finančními trhy, jestliže jsou samostatnými institucionálními jednotkami;

h) manažeři penzijních fondů, investičních fondů apod.;

i) korporace zajišťující směnu cenných papírů a pojištění;

j) neziskové instituce uznané za nezávislé právnické osoby, které poskytují služby finančním institucím, ale samy se finančním zprostředkováním nezabývají (viz odst. 2.46 písm. d));

k) platební instituce (usnadňující platby mezi kupujícím a prodávajícím).

2.97 Subsektor S.126 zahrnuje rovněž vedení podniků, jejichž všechny dceřiné společnosti nebo většina z nich jsou finančními institucemi.

Kaptivní finanční instituce a půjčovatelé peněz (S.127)

2.98  Definice: Subsektor kaptivních finančních institucí a půjčovatelů peněz (S.127) zahrnuje všechny finanční instituce a kvazikorporace, které se nezabývají finančním zprostředkováním ani neposkytují pomocné finanční služby, pokud se s většinou jejich aktiv nebo závazků neobchoduje na otevřených trzích.

2.99 Do subsektoru S.127 se zatřiďují zejména tyto finanční instituce a kvazikorporace:

a) jednotky působící jako právnické osoby, například svěřenské účty, dědické účty, agenturní účty nebo fiktivní společnosti;

b) holdingové společnosti, jejichž majetková účast ve skupině dceřiných společností umožňuje kontrolu této skupiny a jejichž hlavním předmětem činnosti je vlastnění skupiny, aniž poskytují jakékoli další služby podnikům, v nichž mají podíl na vlastním kapitálu, tzn. že nespravují ani neřídí jiné jednotky;

c) jednotky pro speciální účel, které jsou považovány za institucionální jednotky a na otevřených trzích získávají finanční prostředky určené k použití jejich mateřskou společností;

d) jednotky, které řadě klientů poskytují finanční služby výhradně za použití vlastních finančních prostředků nebo prostředků poskytnutých sponzorem a berou na sebe finanční riziko, že dlužník nebude platit. Mezi příklady takových jednotek patří půjčovatelé peněz, korporace poskytující půjčky studentům nebo zajišťující financování zahraničního obchodu z prostředků získaných od sponzora, například vládní jednotky nebo neziskové instituce, a zastavárny, které se převážně zabývají poskytováním úvěrů;

e) fondy vládních institucí pro zvláštní účely, obvykle nazývané státní investiční fondy, jsou-li klasifikovány jako finanční instituce.

Pojišťovací společnosti (S.128)

2.100  Definice: Subsektor pojišťovacích společností (S.128) zahrnuje všechny finanční instituce a kvazikorporace, které se převážně zabývají finančním zprostředkováním v důsledku sdílení rizik, hlavně ve formě přímého pojištění nebo ve formě zajištění (viz odstavec 2.59).

2.101 Pojišťovací společnosti poskytují tyto služby:

a) životní a neživotní pojištění pro jednotlivé jednotky nebo jejich skupiny;

b) zajištění pro jiné pojišťovací společnosti.

2.102 Služby společností poskytujících neživotní pojištění mohou být poskytovány ve formě pojištění, které kryje:

a) škody způsobené požárem (například na obchodním nebo soukromém majetku);

b) odpovědnost za škody způsobené třetím osobám;

c) škody způsobené provozem motorového vozidla (škody vzniklé samotnému vlastníkovi a odpovědnost za škody způsobené třetím osobám);

d) škody vzniklé v námořní, letecké a jiné dopravě (včetně energetických rizik);

e) škody vzniklé v důsledku nehod a poškození zdraví nebo

f) finanční škody (poskytování záruk nebo garančních pojistek).

Pojišťovací společnosti poskytující finanční pojištění nebo pojištění úvěrů, které se také nazývají záruční banky, poskytují záruky nebo garance, jimiž ručí za sekuritizaci a jiné úvěrové produkty.

2.103 Pojišťovacími společnostmi jsou převážně subjekty zapsané v obchodním rejstříku nebo vzájemné pojišťovny. Subjekty zapsané v obchodním rejstříku vlastní podílníci a mnohé z nich jsou kótovány na burzách cenných papírů. Vzájemné pojišťovny jsou vlastněny pojistníky a svůj zisk vracejí pojistníkům s účastí na zisku neboli plnoprávným pojištěncům prostřednictvím dividend nebo prémií. „Kaptivní“ pojistitelé jsou obvykle vlastněni nefinančním podnikem a pojišťují převážně rizika svých podílníků.



Rámeček 2.1 –  Druhy pojištění

Druh pojištění

Sektor/subsektor

Přímé pojištění

Životní pojištění

Pojistník poukazuje pravidelné nebo jednorázové platby pojistiteli a výměnou za to pojistitel zaručuje, že pojistníkovi poskytne dohodnutou částku nebo anuitu, a to k určitému datu nebo dříve.

Pojišťovací společnosti

Neživotní pojištění

Pojištění na krytí takových rizik, jako jsou nehody, nemoc, požár, neschopnost splácet úvěr apod.

Pojišťovací společnosti

Zajištění

Pojištění, které si kupuje pojistitel, aby se ochránil před neočekávaně vysokým počtem nároků na náhrady nebo mimořádně vysokými náhradami.

Pojišťovací společnosti

Sociální pojištění

Sociální zabezpečení

Účastníci jsou z rozhodnutí vládních institucí povinni uzavřít pojištění proti určitým sociálním rizikům.

Penze ze sociálního zabezpečení

Fondy sociálního zabezpečení

Ostatní sociální zabezpečení

Zaměstnanecké sociální pojištění jiné než sociální zabezpečení

Zaměstnavatelé mohou jako podmínku zaměstnání stanovit účast zaměstnanců na pojištění určitých sociálních rizik.

Zaměstnanecké penze

Sektor zaměstnavatele, pojišťovacích společností a penzijních fondů nebo neziskových institucí sloužících domácnostem

Ostatní zaměstnanecké sociální pojištění

2.104 Subsektor S.128 nezahrnuje:

a) institucionální jednotky, které splňují obě kritéria uvedená v odstavci 2.117. Ty se zatřiďují do subsektoru S.1314;

b) vedení podniků, která dohlížejí na skupinu skládající se převážně z pojišťovacích společností a řídí ji, ale která sama pojišťovacími společnostmi nejsou. Tato vedení podniků se zatřiďují do subsektoru S.126;

c) neziskové instituce uznané za nezávislé právnické osoby, které poskytují služby pojišťovacím společnostem, ale samy se finančním zprostředkováním nezabývají. Ty se zatřiďují do subsektoru S.126.

Penzijní fondy (S.129)

2.105  Definice: Subsektor penzijních fondů (S.129) zahrnuje všechny finanční instituce a kvazikorporace, které se převážně zabývají finančním zprostředkováním v důsledku sdílení sociálních rizik a potřeb pojištěnců (sociální pojištění). Penzijní fondy jako programy sociálního pojištění poskytují příjmy v důchodu a často také dávky v případě smrti a invalidity.

2.106 Subsektor S.129 je tvořen pouze těmi penzijními fondy sociálního pojištění, které jsou institucionálními jednotkami oddělenými od jednotek, které je zřizují. Takové autonomní fondy mají samostatnost v rozhodování a vedou úplný soubor účtů. Neautonomní penzijní fondy nejsou institucionálními jednotkami a zůstávají součástí té institucionální jednotky, která je zřizuje.

2.107 Mezi příklady účastníků takových programů penzijních fondů patří zaměstnanci jednotlivého podniku nebo skupiny podniků, zaměstnanci oboru nebo odvětví a osoby patřící do stejné profesní skupiny. V pojistné smlouvě mohou být zahrnuty:

a) dávky vyplácené po smrti pojištěnce vdově (vdovci) a dětem;

b) dávky vyplácené po odchodu do důchodu a

c) dávky vyplácené v případě, že pojištěnec se stane invalidním.

2.108 V některých zemích je možné všechny tyto druhy rizik pojišťovat jak u životních pojišťoven, tak prostřednictvím penzijních fondů. V jiných zemích je nutno některé z těchto tříd rizik pojistit prostřednictvím životních pojišťoven. Na rozdíl od životních pojišťoven je rozsah osob, kterým mohou penzijní fondy poskytovat pojištění, ze zákona omezen na specifické skupiny zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných.

2.109 Programy penzijních fondů mohou být organizovány zaměstnavateli nebo vládními institucemi. Mohou je rovněž organizovat pojišťovny ve prospěch svých zaměstnanců nebo mohou být zřízeny samostatné institucionální jednotky k držení a správě aktiv, která mají sloužit k plnění penzijních nároků a na výplatu penzí.

2.110 Subsektor S.129 nezahrnuje:

a) institucionální jednotky, které splňují obě kritéria uvedená v odstavci 2.117. Ty se zatřiďují do subsektoru S.1314;

b) vedení podniků, která dohlížejí na skupinu skládající se převážně z penzijních fondů a řídí ji, ale která sama penzijními fondy nejsou. Tato vedení podniků se zatřiďují do subsektoru S.126;

c) neziskové instituce uznané za nezávislé právnické osoby, které poskytují služby penzijním fondům, ale samy se finančním zprostředkováním nezabývají. Ty se zatřiďují do subsektoru S.126.

Vládní instituce (S.13)

2.111  Definice: Sektor vládních institucí (S.13) zahrnuje institucionální jednotky, které jsou netržními výrobci, jejichž produkce je určena pro individuální a kolektivní spotřebu a které jsou financovány z povinných plateb jednotek patřících do jiných sektorů, a rovněž institucionální jednotky, které se převážně zabývají přerozdělováním národního důchodu a bohatství.

2.112 V sektoru S.13 jsou zahrnuty například tyto institucionální jednotky:

a) jednotky sektoru vládních institucí, které jsou zřízeny podle zákona, aby vykonávaly soudní pravomoc nad jinými jednotkami na ekonomickém území země, spravují a financují skupinu činností a převážně poskytující netržní výrobky a služby určené ve prospěch celé společnosti;

b) korporace nebo kvazikorporace, která je jednotkou sektoru vládních institucí, jestliže je její produkce převážně netržní a jestliže je pod kontrolou takové jednotky;

c) neziskové instituce uznané za nezávislé právnické osoby, které jsou netržními výrobci a jsou pod kontrolou jednotky sektoru vládních institucí;

d) autonomní penzijní fondy, jestliže existuje zákonná povinnost přispívat a vládní instituce spravují finanční prostředky, co se týče stanovení a schvalování příspěvků a dávek.

2.113 Sektor vládních institucí je rozdělen do čtyř subsektorů:

a) ústřední vládní instituce (kromě fondů sociálního zabezpečení) (S.1311);

b) národní vládní instituce (kromě fondů sociálního zabezpečení) (S.1312);

c) místní vládní instituce (kromě fondů sociálního zabezpečení) (S.1313);

d) fondy sociálního zabezpečení (S.1314).

Ústřední vládní instituce (kromě fondů sociálního zabezpečení) (S.1311)

2.114  Definice: Tento subsektor zahrnuje všechny správní resorty státu a jiné ústřední orgány, jejichž pravomoc se obvykle vztahuje na celé ekonomické území s výjimkou správy fondů sociálního zabezpečení.

Do subsektoru S.1311 patří ty neziskové instituce, které jsou pod kontrolou ústředních vládních institucí a jejichž pravomoc se vztahuje na celé ekonomické území.

Do subsektoru S.1311 se zatřiďují orgány tržní regulace, které jsou buď výhradně, nebo převážně distributory dotací. Organizace, které se výhradně nebo převážně zabývají nákupem, skladováním a prodejem zemědělských nebo potravinářských produktů, se zatřiďují do sektoru S.11.

Národní vládní instituce (kromě fondů sociálního zabezpečení) (S.1312)

2.115  Definice: Tento subsektor zahrnuje takové typy veřejné správy, jež jsou samostatné institucionální jednotky vykonávající s výjimkou správy fondů sociálního zabezpečení některé z funkcí vládních institucí na nižší úrovni, než je úroveň ústředních vládních institucí, a na úrovni vyšší, než je úroveň vládních institucionálních jednotek existujících na místní úrovni.

Do subsektoru S.1312 patří ty neziskové instituce, které jsou kontrolovány národními vládními institucemi a jejichž pravomoc se omezuje na ekonomické území ve správě národních vládních institucí.

Místní vládní instituce (kromě fondů sociálního zabezpečení) (S.1313)

2.116  Definice: Tento subsektor zahrnuje takové druhy jednotek veřejné správy, jejichž pravomoc se vztahuje pouze na místně určenou část ekonomického území, s výjimkou místních orgánů fondů sociálního zabezpečení.

Do subsektoru S.1313 patří ty neziskové instituce, které jsou kontrolovány místními vládními institucemi a jejichž pravomoc se omezuje na ekonomické území ve správě místních vládních institucí.

Fondy sociálního zabezpečení (S.1314)

2.117  Definice: Subsektor fondů sociálního zabezpečení zahrnuje ústřední, národní a místní institucionální jednotky, jejichž hlavní činnost spočívá v poskytování sociálních dávek a které splňují tato dvě kritéria:

a) určité skupiny obyvatelstva jsou ze zákona nebo jiného právního předpisu povinny účastnit se programu nebo platit příspěvky a

b) za řízení instituce, pokud jde o stanovení nebo schvalování příspěvků a dávek, zodpovídají vládní instituce nezávisle na své úloze orgánu dohledu nebo zaměstnavatele.

Mezi výší příspěvků placených jednotlivcem a rizikem, kterému je tento jednotlivec vystaven, obvykle neexistuje žádná přímá souvislost.

Domácnosti (S.14)

2.118  Definice: Sektor domácností (S.14) zahrnuje jednotlivce nebo skupiny jednotlivců jako spotřebitele a jako podnikatele vyrábějící tržní výrobky, nefinanční a finanční služby (tržní výrobci) za předpokladu, že výroba výrobků a služeb není prováděna samostatnými subjekty považovanými za kvazikorporace. Zahrnuje také jednotlivce nebo skupiny jednotlivců jako výrobce výrobků a nefinančních služeb výlučně pro vlastní konečné užití.

Domácnosti jako spotřebitele lze vymezit jako malé skupiny osob, které sdílejí stejné ubytování, sdružují své důchody a majetek a společně spotřebovávají určité druhy výrobků a služeb, zejména bydlení a jídlo.

Hlavními zdroji domácností jsou:

a) náhrady zaměstnancům;

b) důchod z vlastnictví;

c) transfery z jiných sektorů;

d) příjmy z prodeje tržních výrobků a

e) imputované příjmy z výroby produktů pro vlastní konečnou spotřebu.

2.119 Sektor domácností zahrnuje:

a) jednotlivce nebo skupiny jednotlivců, jejichž hlavní funkcí je spotřeba;

b) osoby trvale žijící v institucích, které mají malou nebo žádnou samostatnost v jednání nebo rozhodování v ekonomických záležitostech (například členy náboženských řádů žijící v klášterech, dlouhodobě nemocné v nemocnicích, vězně ve výkonu dlouhodobého trestu odnětí svobody, staré osoby trvale žijící v domovech důchodců). Takové osoby se společně považují za jednu institucionální jednotku, tj. jednu domácnost;

c) jednotlivce nebo skupiny jednotlivců, jejichž hlavní funkcí je spotřeba a již vyrábějí výrobky a nefinanční služby výhradně pro vlastní konečné užití; v rámci systému jsou zahrnuty pouze dvě kategorie služeb produkovaných pro vlastní konečné užití: služby obydlí poskytované jimi jejich vlastníkům a domácí služby poskytované placeným personálem;

d) individuální vlastníky a společenství bez právního statusu – nepovažované za kvazikorporace –, již jsou tržními výrobci, a

e) neziskové instituce sloužící domácnostem, které nemají nezávislý právní status, nebo takové, které jej mají, ale jsou pouze zanedbatelného významu.

2.120 V rámci ESA 2010 se sektor domácností dále člení do těchto subsektorů:

a) zaměstnavatelé (S.141) a osoby samostatně výdělečně činné (S.142);

b) zaměstnanci (S.143);

c) příjemci důchodů z vlastnictví (S. 1441);

d) příjemci penzí (S. 1442);

e) příjemci ostatních transferů (S.1443).

2.121 Domácnosti se zatřiďují do subsektorů podle kategorie nejvyššího důchodu (důchod zaměstnavatelů, náhrady zaměstnancům atd.) domácnosti jako celku. V případě, že stejná domácnost dostává více než jeden důchod určité kategorie, je klasifikace založena na celkovém důchodu domácnosti v každé kategorii.

Zaměstnavatelé a osoby samostatně výdělečně činné (S.141 a S.142)

2.122  Definice: Subsektor zaměstnavatelů a osob samostatně výdělečně činných zahrnuje skupinu domácností, pro které je (smíšený) důchod (B.3) plynoucí majitelům společností vlastněných domácnostmi nezapsaných v obchodním rejstříku z jejich činnosti jako výrobci tržních výrobků a služeb, ať mají nebo nemají placené zaměstnance, největším zdrojem důchodů domácnosti jako celku, a to i v případě, že netvoří více než polovinu celkového důchodu domácnosti.

Zaměstnanci (S.143)

2.123  Definice: Subsektor zaměstnanců zahrnuje skupinu domácností, pro které je důchod získávaný ve formě náhrad zaměstnancům (D.1) největším zdrojem důchodu domácnosti jako celku.

Příjemci důchodů z vlastnictví (S.1441)

2.124  Definice: Subsektor příjemců důchodů z vlastnictví zahrnuje skupinu domácností, pro které je důchod z vlastnictví (D.4) největším zdrojem důchodu domácnosti jako celku.

Příjemci penzí (S.1442)

2.125  Definice: Subsektor příjemců penzí zahrnuje skupinu domácností, pro které je důchod z penzí největším zdrojem důchodu domácnosti jako celku.

Domácnosti příjemců penzí jsou domácnosti, jejichž důchod tvoří z největší části starobní penze nebo jiné penze včetně penzí od dřívějších zaměstnavatelů.

Příjemci ostatních transferů (S.1443)

2.126  Definice: Subsektor příjemců ostatních transferů zahrnuje skupinu domácností, pro které je důchod získávaný z ostatních běžných transferů největším zdrojem důchodu domácnosti jako celku.

Ostatní běžné transfery jsou všechny běžné transfery jiné než důchody z vlastnictví, penze a důchody osob žijících trvale v institucích.

2.127 Jestliže informace o poměrném zastoupení jednotlivých zdrojů důchodu domácnosti jako celku nejsou pro účely zatřídění domácností do subsektorů k dispozici, použije se pro účely klasifikace důchod referenční osoby. Referenční osobou je obvykle osoba s nejvyšším důchodem v domácnosti. Jestliže tato informace není dostupná, použije se pro zatřídění domácnosti do subsektorů důchod té osoby, která prohlásí, že je referenční osobou.

2.128 K zatřídění domácností do subsektorů lze použít i další kritéria, například rozdělení domácností jako podnikatelů podle činností na zemědělské domácnosti a nezemědělské domácnosti.

Neziskové instituce sloužící domácnostem (S.15)

2.129  Definice: Sektor neziskových institucí sloužících domácnostem (NISD) (S.15) zahrnuje neziskové instituce, které jsou samostatnými právnickými osobami, poskytují služby domácnostem a jsou soukromými netržními výrobci. Jejich základní zdroje pocházejí z dobrovolných peněžních nebo naturálních příspěvků domácností jakožto spotřebitelů, z plateb poskytovaných vládními institucemi a z důchodů z vlastnictví.

2.130 Pokud tyto instituce nejsou příliš důležité, nezahrnují se do sektoru NISD, nýbrž do sektoru domácností (S.14), jelikož jejich transakce nelze odlišit od transakcí jednotek v tomto sektoru. Netržní NISD pod kontrolou vládních institucí se zatřiďují do sektoru vládních institucí (S.13).

Sektor NISD zahrnuje tyto hlavní druhy NISD poskytujících domácnostem netržní výrobky a služby:

a) odbory, profesní a vědecké společnosti, sdružení spotřebitelů, politické strany, církve nebo náboženské společnosti (včetně těch, které jsou financovány vládní institucí, ale nikoli kontrolovány) a společenské, kulturní a rekreační organizace a sportovní kluby a

b) dobročinné, podpůrné a výpomocné organizace, které jsou financovány z dobrovolných peněžních nebo naturálních transferů od jiných institucionálních jednotek.

Sektor S.15 zahrnuje dobročinné, podpůrné a výpomocné organizace, které slouží nerezidentským jednotkám, ale nezahrnuje subjekty, členství v nichž zakládá právo na předem stanovený soubor výrobků a služeb.

Nerezidenti (S.2)

2.131  Definice: Nerezidenti (S.2) představují seskupení jednotek bez ohledu na charakteristiku jejich funkcí a zdrojů; tvoří je nerezidentské jednotky, pokud se zapojují do transakcí s rezidentskými institucionálními jednotkami nebo mají jiné ekonomické vztahy s rezidentskými jednotkami. Jejich účty poskytují souhrnný pohled na ekonomické vztahy mezi národním hospodářstvím a nerezidenty. Patří mezi ně i orgány EU a mezinárodní organizace.

2.132 Nerezidenti nejsou sektorem, za který se musí sestavovat úplný soubor účtů, avšak často je výhodné nerezidenty za sektor považovat. Sektory se vytvářejí rozčleněním celkového hospodářství tak, aby vznikly stejnorodější skupiny rezidentských institucionálních jednotek, které mají podobné ekonomické chování, cíle a funkce. Toto není případ sektoru nerezidentů: u tohoto sektoru se zaznamenávají transakce a jiné toky, jež nefinanční podniky i finanční instituce, neziskové instituce, domácnosti a vládní instituce uskutečňují s nerezidentskými institucionálními jednotkami, a další ekonomické vztahy mezi rezidenty a nerezidenty, například pohledávky rezidentů vůči nerezidentům.

2.133 Účty nerezidentů zahrnují pouze transakce, které se uskutečňují mezi rezidentskými institucionálními jednotkami a nerezidentskými jednotkami, s těmito výjimkami:

a) dopravní služby (až po hranici vyvážející země), které se týkají dováženého zboží a jsou poskytovány rezidentskými jednotkami, se uvádějí v účtech nerezidentů v rámci dovozů FOB, ačkoli je produkují rezidentské jednotky;

b) transakce se zahraničními aktivy mezi rezidenty, kteří patří do různých sektorů národního hospodářství, se uvádějí v podrobných finančních účtech nerezidentů. Tyto transakce neovlivňují finanční pozici země ve vztahu k zahraničí, avšak ovlivňují finanční vztahy jednotlivých sektorů k nerezidentům;

c) transakce se závazky země mezi nerezidenty, kteří patří do různých zeměpisných oblastí, se uvádějí v účtech nerezidentů rozčleněných podle zeměpisných oblastí. Ačkoliv tyto transakce neovlivňují celkové závazky země k nerezidentům, ovlivňují její závazky vůči různým částem světa.

2.134 Sektor nerezidentů (S.2) se dále člení takto:

a) členské státy a orgány a instituce Evropské unie (S.21):

1) členské státy Evropské unie (S.211);

2) orgány a instituce Evropské unie (S.212);

b) ostatní země a mezinárodní organizace – nerezidenti EU (S.22).

Sektorová klasifikace jednotek výrobců pro hlavní standardní právní formy vlastnictví

2.135 V následujícím přehledu a v odstavcích 2.31 až 2.44 jsou shrnuty zásady pro zatřídění jednotek výrobců do sektorů za použití standardní terminologie pro popis hlavních druhů institucí.

2.136 Soukromé a veřejné korporace, které jsou tržními výrobci, se zatřiďují takto:

a) ty, které se převážně zabývají výrobou výrobků a nefinančních služeb, se zatřiďují do sektoru S.11 (nefinanční podniky);

b) ty, které se převážně zabývají finančním zprostředkováním a pomocnými finančními činnostmi, se zatřiďují do sektoru S.12 (finanční instituce).

2.137 Družstva a společenství, která jsou uznána za nezávislé právnické osoby a jsou tržními výrobci, se zatřiďují takto:

a) ta, která se převážně zabývají výrobou výrobků a nefinančních služeb, se zatřiďují do sektoru S.11 (nefinanční podniky);

b) ta, která se převážně zabývají finančním zprostředkováním a pomocnými finančními činnostmi, se zatřiďují do sektoru S.12 (finanční instituce).

2.138 Veřejní výrobci, kteří jsou podle zvláštních právních předpisů uznáni za nezávislé právnické osoby a kteří jsou tržními výrobci, se zatřiďují takto:

a) ti, kteří se převážně zabývají výrobou výrobků a nefinančních služeb, se zatřiďují do sektoru S.11 (nefinanční podniky);

b) ti, kteří se převážně zabývají finančním zprostředkováním nebo pomocnými finančními činnostmi, se zatřiďují do sektoru S.12 (finanční instituce).

2.139 Veřejní výrobci, kteří nejsou uznáni za nezávislé právnické osoby, ale jsou tržními výrobci, se zatřiďují takto:

a) pokud jsou kvazikorporacemi:

1) ti, kteří se převážně zabývají výrobou výrobků a nefinančních služeb, se zatřiďují do sektoru S.11 (nefinanční podniky);

2) ti, kteří se převážně zabývají finančním zprostředkováním a pomocnými finančními činnostmi, se zatřiďují do sektoru S.12 (finanční instituce);

b) pokud nejsou kvazikorporacemi, zatřiďují se do sektoru S.13 (vládní instituce), jelikož zůstávají nedílnou součástí jednotek, které je ovládají.

2.140 Neziskové instituce (sdružení a nadace) uznané za nezávislé právnické osoby se zatřiďují takto:

a) ty, které jsou tržními výrobci a převážně se zabývají výrobou výrobků a nefinančních služeb, se zatřiďují do sektoru S.11 (nefinanční podniky);

b) ty, které se převážně zabývají finančním zprostředkováním a pomocnými finančními činnostmi, se zatřiďují do sektoru S.12 (finanční instituce);

c) ty, které jsou netržními výrobci, se zatřiďují:

1) do sektoru S.13 (vládní instituce), jestliže jsou veřejnými výrobci ovládanými vládními institucemi;

2) do sektoru S.15 (neziskové instituce sloužící domácnostem), jestliže jsou soukromými výrobci.

2.141 Individuální vlastníci a společenství, kteří nejsou uznáni za nezávislé právnické osoby, ale jsou tržními výrobci, se zatřiďují takto:

a) pokud jsou kvazikorporacemi:

1) ti, kteří se převážně zabývají výrobou výrobků a nefinančních služeb, se zatřiďují do sektoru S.11 (nefinanční podniky);

2) ti, kteří se převážně zabývají finančním zprostředkováním a pomocnými finančními činnostmi, se zatřiďují do sektoru S.12 (finanční instituce);

b) pokud nejsou kvazikorporacemi, zatřiďují se do sektoru S.14 (domácnosti).

2.142 Vedení podniků se zatřiďují takto:

a) do sektoru S.11 (nefinanční podniky), jestliže převládajícím druhem činnosti skupiny korporací jako celku, které jsou tržními výrobci, je výroba výrobků a nefinančních služeb (viz odstavec 2.46 písm. e));

b) do sektoru S.12 (finanční instituce), jestliže převládajícím druhem činnosti skupiny korporací jako celku je finanční zprostředkování (viz odstavec 2.65 písm. e)).

Holdingové společnosti, které jsou držiteli aktiv skupiny dceřiných společností, se vždy považují za finanční instituce. Holdingové společnosti drží aktiva skupiny společností, ale v souvislosti se skupinou neprovádějí žádné řídicí činnosti.

2.143 Tabulka 2.5 znázorňuje ve schematické podobě různé výše uvedené případy.



Tabulka 2.5 –  Sektorová klasifikace jednotek výrobců pro hlavní standardní právní formy vlastnictví

Druh výrobce

Standardní právní popis

Tržní výrobci (výrobky a nefinanční služby)

Tržní výrobci (finanční zprostředkování)

Netržní výrobci

Veřejní výrobci

Soukromí výrobci

Soukromé a veřejné korporace

S.11 – nefinanční podniky

S.12 – finanční instituce

 

 

Družstva a společenství uznaná za nezávislé právnické osoby

S.11 – nefinanční podniky

S.12 – finanční instituce

 

 

Veřejní výrobci, kteří jsou podle zvláštních právních předpisů uznáni za nezávislé právnické osoby

S.11 – nefinanční podniky

S.12 – finanční instituce

 

 

Veřejní výrobci neuznaní za nezávislé právnické osoby

Subjekty mající charakteristiky kvazikorporací

S.11 – nefinanční podniky

S.12 – finanční instituce

 

 

Ostatní

 

 

S.13 – vládní instituce

 

Neziskové instituce uznané za nezávislé právnické osoby

S.11 – nefinanční podniky

S.12 – finanční instituce

S.13 – vládní instituce

S.15 – neziskové instituce sloužící domácnostem

Společenství neuznaná za nezávislé právnické osoby

Individuální vlastníci

Subjekty mající charakteristiky kvazikorporací

S.11 – nefinanční podniky

S.12 – finanční instituce

 

 

Ostatní

S.14 – domácnosti

S.14 – domácnosti

 

 

Vedení podniků, u nichž převažujícím druhem činnosti skupiny podniků, kterou ovládají, je výroba:

výrobků a nefinančních služeb

S.11 – nefinanční podniky

 

 

 

finančních služeb

 

S.12 – finanční instituce

 

 

MÍSTNÍ ČINNOSTNÍ JEDNOTKY A ODVĚTVÍ

2.144 Většina institucionálních jednotek vyrábějících výrobky a služby se zabývá kombinací několika různých činností. Přitom se může jednat o určitou hlavní činnost, několik vedlejších a několik pomocných činností.

2.145 Činností se rozumí použití zdrojů, jako jsou nástroje a zařízení, práce, výrobní technika, informační sítě nebo výrobky, k vytvoření určitých výrobků nebo služeb. Činnost je charakterizována vstupem produktů, výrobním procesem a produkcí.

Činnosti lze určovat odkazem na určitou úroveň v klasifikaci NACE Rev. 2.

2.146 Jestliže jednotka provádí více než jednu činnost, setřídí se všechny činnosti, které nejsou pomocné (viz kapitola 3 odstavec 3.12), podle hrubé přidané hodnoty. Na základě převažující vytvořené hrubé přidané hodnoty je pak možné odlišit hlavní činnost a vedlejší činnosti.

2.147 Aby bylo možné analyzovat toky, ke kterým v procesu výroby a užití výrobků a služeb dochází, je nutné zvolit jednotky, které zdůrazní vztahy technicko-ekonomické povahy. Tento požadavek znamená, že se institucionální jednotky musí rozdělit na menší, vzhledem k druhu výroby homogennější jednotky. Z hlediska praktického přístupu mají tento požadavek splňovat místní činnostní jednotky.

Místní činnostní jednotka

2.148  Definice: Místní činnostní jednotka je ta část činnostní jednotky, která se vztahuje k místní jednotce. Místní činnostní jednotka se v SNA 2008 a v ISIC Rev. 4 nazývá podnik. Činnostní jednotka seskupuje všechny části institucionální jednotky jakožto výrobce přispívajícího k provádění určité činnosti na úrovni třídy (čtyřmístné číslo) klasifikace NACE Rev. 2 a odpovídá jedné nebo více úrovním dalšího provozního členění institucionální jednotky. Informační systém institucionální jednotky musí být schopen ukázat nebo vypočítat za každou místní činnostní jednotku alespoň hodnotu výroby, mezispotřeby, náhrady zaměstnancům, provozního přebytku, zaměstnanosti a tvorby hrubého fixního kapitálu.

Místní jednotka je institucionální jednotka nebo část institucionální jednotky vyrábějící výrobky nebo služby, umístěná na zeměpisně určeném místě.

Místní činnostní jednotka může odpovídat institucionální jednotce jako výrobci; na druhé straně nikdy nemůže patřit do dvou různých institucionálních jednotek.

2.149 Jestliže institucionální jednotka vyrábějící výrobky nebo služby provozuje hlavní činnost a také jednu nebo několik vedlejších činností, rozčlení se dále na stejný počet činnostních jednotek a vedlejší činnosti se zatřídí do položek odlišných od hlavní činnosti. Pomocné činnosti se od hlavní činnosti nebo vedlejších činností neoddělují. Ale činnostní jednotky, které v klasifikačním systému patří do určité položky, mohou vyrábět výrobky mimo homogenní skupinu na účet vedlejších činností s nimi spojených, které nelze z dostupných účetních dokladů identifikovat. Činnostní jednotka tudíž může provádět jednu nebo více vedlejších činností.

Odvětví

2.150  Definice: Odvětví se skládá ze skupiny místních činnostních jednotek, které se zabývají stejným nebo podobným druhem činnosti. Na nejpodrobnější úrovni klasifikace obsahuje odvětví všechny místní činnostní jednotky, které patří do jedné třídy (čtyřmístné číslo) odvětvové klasifikace NACE Rev. 2, a které se tudíž zabývají stejným druhem činnosti, jak je vymezena v odvětvové klasifikaci NACE Rev. 2.

Odvětví zahrnují jednak místní činnostní jednotky vyrábějící tržní výrobky a služby a jednak místní činnostní jednotky vyrábějící netržní výrobky a služby. Odvětví je z povahy věci tvořeno skupinou místních činnostních jednotek, které se zabývají stejným druhem výrobní činnosti, bez ohledu na to, zda institucionální jednotky, ke kterým místní činnostní jednotky patří, vyrábějí tržní nebo netržní produkci.

2.151 Odvětví se člení do tří kategorií:

a) odvětví vyrábějící tržní výrobky a služby (tržní odvětví) a také výrobky a služby pro vlastní konečné užití. Služby pro vlastní konečné užití jsou služby bydlení poskytované vlastníky domů a bytů a domácí služby produkované placeným personálem, který je v domácnosti zaměstnán;

b) odvětví vyrábějící netržní výrobky a služby vládních institucí: netržní odvětví vládních institucí;

c) odvětví vyrábějící netržní výrobky a služby neziskových institucí sloužících domácnostem: netržní odvětví neziskových institucí sloužících domácnostem.

Klasifikace odvětví

2.152 K seskupování místních činnostních jednotek do odvětví se používá klasifikace NACE Rev. 2.

JEDNOTKY S HOMOGENNÍ VÝROBOU A HOMOGENNÍ ODVĚTVÍ

2.153 Pro účely analýzy výrobního procesu se nejlépe hodí jednotka s homogenní výrobou. Tato jednotka vykazuje jedinečnou činnost vymezenou jejími vstupy, procesem výroby a produkcí.

Jednotka s homogenní výrobou

2.154  Definice: Jednotka s homogenní výrobou provádí jedinečnou činnost, která je určena svými vstupy, výrobním procesem a produkcí. Produkty, které tvoří vstupy a produkci, se jako takové rozlišují podle fyzických vlastností, míry zpracování a postupu výroby. Lze je určit podle klasifikace produkce (Klasifikace produkce podle činností – CPA). CPA je klasifikace produkce, jejíž prvky jsou strukturovány podle kritéria odvětvového původu, přičemž odvětvový původ je definován v NACE Rev. 2.

Homogenní odvětví

2.155  Definice: Homogenní odvětví je seskupení jednotek s homogenní výrobou. Souhrn činností obsažených v homogenním odvětví se určuje podle klasifikace produkce. Homogenní odvětví vyrábí takové a pouze takové výrobky nebo služby, které jsou uvedeny v dané klasifikaci.

2.156 Homogenní odvětví představují jednotky určené pro ekonomickou analýzu. Jednotky s homogenní výrobou obvykle nelze sledovat přímo; údaje získané od jednotek a používané ke statistickým šetřením je nutno do podoby homogenních odvětví přeskupit.




KAPITOLA 3

TRANSAKCE S PRODUKTY A S NEVYRÁBĚNÝMI AKTIVY

TRANSAKCE S PRODUKTY OBECNĚ

3.01  Definice: Produkty jsou veškeré výrobky a služby vytvářené v mezích výroby. Výroba je definována v odstavci 3.07.

3.02 V ESA se rozlišují tyto hlavní kategorie transakcí s produkty:



Kategorie transakcí

Kód

Produkce

P.1

Mezispotřeba

P.2

Výdaje na konečnou spotřebu

P.3

Skutečná konečná spotřeba

P.4

Tvorba hrubého kapitálu

P.5

Vývoz zboží a služeb

P.6

Dovoz zboží a služeb

P.7

3.03 Transakce s produkty se zaznamenávají takto:

a) na účtu výrobků a služeb se zachycují produkce a dovoz jako zdroje a ostatní transakce s produkty se zachycují jako užití;

b) na účtu výroby se zachycuje produkce jako zdroj a mezispotřeba jako užití; vyrovnávací položkou těchto dvou transakcí s produkty je hrubá přidaná hodnota;

c) na účtu užití disponibilního důchodu se zachycují výdaje na konečnou spotřebu jako užití;

d) na účtu užití upraveného disponibilního důchodu se zachycuje skutečná konečná spotřeba jako užití;

e) na kapitálovém účtu se zachycuje tvorba hrubého kapitálu jako užití (změna nefinančních aktiv);

f) na účtu výrobků a služeb nerezidentů se dovoz zboží a služeb zachycuje jako zdroj a vývoz zboží a služeb se zachycuje jako užití.

Prostřednictvím transakcí s produkty je definováno mnoho důležitých vyrovnávacích položek na účtech, jako jsou přidaná hodnota, hrubý domácí produkt, národní důchod a disponibilní důchod. Na základě definice transakcí s produkty jsou definovány i tyto vyrovnávací položky.

3.04 V tabulce dodávek (viz odstavec 1.136) se produkce a dovoz zachycují jako dodávky. V tabulce užití se mezispotřeba, tvorba hrubého kapitálu, výdaje na konečnou spotřebu a vývoz zaznamenávají jako užití. V symetrické input-output tabulce se produkce a dovoz zachycují jako dodávky a ostatní transakce s produkty jako užití.

3.05 Dodávky produktů se oceňují v základních cenách (viz odstavec 3.44). Užití produktů se oceňuje v kupních cenách (viz odstavec 3.06). Pro některé typy dodávek a užití, např. pro dovoz a vývoz zboží, se používají specifičtější zásady oceňování.

3.06  Definice:

Kupní cena je cena, kterou za produkty platí kupující. Kupní cena zahrnuje:

a) daně z produktů snížené o dotace na produkty (avšak mimo odpočitatelné daně z produktů, jako je DPH);

b) poplatky za dopravu, které platí kupující zvlášť, aby mohl převzít dodávku v požadovaném čase a na požadovaném místě;

c) odpočet množstevních nebo sezónních slev z obvyklé ceny nebo sazby.

Kupní cena nezahrnuje:

a) úroky nebo poplatky za služby připočtené v rámci úvěrových ujednání;

b) přirážky vznikající v důsledku opožděné platby, přičemž opožděnou platbou se rozumí nezaplacení ve lhůtě stanovené v době uskutečnění nákupu.

Pokud doba užití neodpovídá době nákupu, provedou se úpravy hodnoty za účelem zohlednění cenových změn způsobených plynutím času (obdobným způsobem jako u změn ceny zásob). Takovéto úpravy jsou důležité, jestliže se ceny dotčených produktů v průběhu roku významně mění.

VÝROBA A PRODUKCE

3.07  Definice: Výroba je činnost prováděná pod kontrolou, v odpovědnosti a za řízení institucionální jednotky, která používá vstupy práce, kapitálu, výrobků a služeb pro tvorbu produkce ve formě výrobků a služeb.

Výroba nezahrnuje přírodní procesy probíhající bez lidského přičinění či řízení, jako je neřízený růst populací ryb v mezinárodních vodách, avšak chov ryb je do výroby zahrnut.

3.08 Výroba zahrnuje:

a) výrobu veškerých individuálních nebo kolektivních výrobků a služeb, které se dodávají jiným jednotkám, než jsou jejich výrobci;

b) výrobu ve vlastní režii veškerých výrobků, které si jejich výrobci ponechávají pro vlastní konečnou spotřebu nebo pro tvorbu hrubého fixního kapitálu.

K příkladům výroby ve vlastní režii pro tvorbu hrubého fixního kapitálu patří výroba fixních aktiv, například výstavba, vývoj softwaru a geologický průzkum, určená pro tvorbu vlastního hrubého fixního kapitálu. Pojetí tvorby hrubého fixního kapitálu je popsáno v odstavcích 3.124 až 3.138.

Výroba výrobků ve vlastní režii prováděná domácnostmi obvykle zahrnuje:

1) výstavbu obydlí ve vlastní režii;

2) výrobu a skladování zemědělských produktů;

3) zpracování zemědělských produktů, například výrobu mouky mletím, konzervování ovoce sušením a zavařováním, výrobu mléčných výrobků, jako jsou máslo a sýr, a výrobu piva, vína a lihovin;

4) výrobu jiných základních produktů, například těžbu soli, těžbu rašeliny a čerpání vody;

5) jiné druhy zpracování, například tkaní látek, hrnčířskou výrobu a výrobu nábytku;

c) poskytování služeb obydlí jimi jejich vlastníkům;

d) domácí a osobní služby produkované zaměstnáváním placeného domácího personálu;

e) dobrovolné činnosti, jejichž výsledkem jsou výrobky. Může se jednat například o stavbu obydlí, kostela nebo jiné budovy. Dobrovolné činnosti, jejichž výsledkem nejsou výrobky, např. bezplatné pečování nebo úklid, do výroby nepatří.

Činnosti uvedené výše v písmenech a) až e) se zahrnují do výroby, i když jsou nezákonné nebo nejsou registrovány na daňovém úřadě, úřadě sociálního zabezpečení či statistickém úřadě nebo u jiných veřejných orgánů.

Výroba výrobků ve vlastní režii prováděná domácnostmi se zaznamenává, jestliže je tento typ výroby významný, tj. pokud je kvantitativně důležitý ve vztahu k celkové nabídce daného výrobku v zemi.

Z výroby výrobků ve vlastní režii prováděné domácnostmi se zachycuje pouze výstavba obydlí a výroba, skladování a zpracování zemědělských produktů.

3.09 Výroba nezahrnuje domácí a osobní služby, které jsou poskytnuty a spotřebovány v téže domácnosti. Do výroby se nezahrnují například tyto domácí služby, které produkují samy domácnosti:

a) úklid, malování a údržba obydlí, pokud tyto činnosti běžně provádějí i nájemníci;

b) čištění, údržba a opravy předmětů dlouhodobé spotřeby domácností;

c) příprava a podávání jídel;

d) pečování o děti, jejich výchova a vzdělávání;

e) péče o nemocné, nemohoucí nebo staré lidi a

f) přeprava členů domácnosti nebo jejich věcí.

Domácí a osobní služby produkované zaměstnáváním placeného domácího personálu a služby obydlí poskytované jimi jejich vlastníkům se do výroby zahrnují.

Hlavní, vedlejší a pomocné činnosti

3.10  Definice: Hlavní činnost místní činnostní jednotky je činnost, jejíž přidaná hodnota převyšuje přidanou hodnotu kterékoli jiné činnosti vykonávané v téže jednotce. Hlavní činnost se zatřiďuje podle klasifikace NACE Rev. 2, nejprve na nejvyšší úrovni klasifikace a poté na podrobnějších úrovních.

3.11  Definice: Vedlejší činnost je činnost vykonávaná vedle hlavní činnosti v rámci jedné místní činnostní jednotky. Výstupem vedlejší činnosti je vedlejší produkt.

3.12  Definice: Pomocná činnost je činnost, jejíž výstup je určen pro užití v rámci podniku.

Pomocná činnost je podpůrná činnost prováděná v rámci podniku s cílem umožnit vykonávání hlavních nebo vedlejších činností místních činnostních jednotek. Veškeré vstupy spotřebované pomocnou činností – materiál, práce, spotřeba fixního kapitálu atd. – se pojímají jako vstupy do hlavní nebo vedlejší činnosti, kterou pomocná činnost podporuje.

K pomocným činnostem patří například:

a) nákup;

b) prodej;

c) marketing;

d) účetnictví;

e) zpracování dat;

f) doprava;

g) skladování;

h) údržba;

i) úklid a

j) bezpečnostní služby.

Podniky si mohou vybrat, zda budou pomocné činnosti vykonávat samy, nebo zda si takovéto služby koupí na trhu od specializovaných poskytovatelů služeb.

Tvorba kapitálu ve vlastní režii není pomocnou činností.

3.13 Pomocné činnosti nejsou izolované ve formě odlišných subjektů ani oddělené od hlavních či vedlejších činností nebo od subjektů, kterým slouží. V souladu s tím musí být pomocné činnosti spojeny s místní činnostní jednotkou, které slouží.

Pomocné činnosti mohou být vykonávány na oddělených místech, která se nacházejí v jiném regionu než místní činnostní jednotka, které slouží. Přísné uplatňování pravidla uvedeného v prvním pododstavci pro zeměpisné zařazení pomocných činností by vedlo k podhodnocení souhrnných ukazatelů v regionech, kde jsou pomocné činnosti soustředěny. Podle zásady sídla proto musí být pomocné činnosti přiřazeny do regionu, kde se nacházejí; nadále ovšem patří do stejného odvětví jako místní činnostní jednotka, které slouží.

Produkce (P.1)

3.14  Definice: Produkce je úhrn produktů vytvořených během účetního období.

Produkce zahrnuje například:

a) výrobky a služby, které jedna místní činnostní jednotka poskytuje jiné místní činnostní jednotce patřící do téže institucionální jednotky;

b) výrobky vyrobené místní činnostní jednotkou, které na konci období, ve kterém byly vyrobeny, zůstaly v zásobách, bez ohledu na jejich následné užití. Výrobky a služby vyrobené a spotřebované v témže účetním období a ve stejné místní činnostní jednotce se samostatně neidentifikují. Nezaznamenávají se jako součást produkce ani mezispotřeby této místní činnostní jednotky.

3.15 Pokud se institucionální jednotka skládá z více než jedné místní činnostní jednotky, je produkcí této institucionální jednotky součet produkcí místních činnostních jednotek, jež ji tvoří, a to včetně produkce, kterou si tyto místní činnostní jednotky poskytují navzájem.

3.16 V ESA 2010 se rozlišují tři druhy produkce:

a) tržní produkce (P.11);

b) produkce pro vlastní konečné užití (P.12);

c) netržní produkce (P.13).

Toto rozlišení se vztahuje také na místní činnostní jednotky a institucionální jednotky:

a) tržní výrobci;

b) výrobci pro vlastní konečné užití;

c) netržní výrobci.

Rozlišení pojmů tržní, pro vlastní konečné užití a netržní má zásadní význam vzhledem k tomu, že:

a) má vliv na ocenění produkce a na související pojetí, jako je přidaná hodnota, hrubý domácí produkt a výdaje na konečnou spotřebu vládních institucí a NISD;

b) má vliv na klasifikaci institucionálních jednotek podle sektorů, např. na to, které jednotky se zahrnou do sektoru vládních institucí, a které nikoliv.

Uvedené rozlišení určuje, jaké principy oceňování se pro produkci použijí. Tržní produkce a produkce pro vlastní konečné užití se oceňují v základních cenách. Celková produkce netržních výrobců se oceňuje na základě úhrnu výrobních nákladů. Produkce institucionální jednotky se oceňuje jako součet produkcí jejích místních činnostních jednotek, a závisí tedy také na rozlišení mezi pojmy tržní, pro vlastní konečné užití a netržní.

Toto rozlišení se používá rovněž při klasifikaci institucionálních jednotek podle sektorů. Netržní výrobci se zatřiďují do sektoru vládních institucí nebo do sektoru neziskových institucí sloužících domácnostem.

Rozlišení se provádí shora dolů, tj. nejprve se provede pro institucionální jednotky, pak pro místní činnostní jednotky a nakonec pro jejich produkci.

Na úrovni produktů se produkce klasifikuje jako tržní produkce, produkce pro vlastní konečné užití nebo netržní produkce podle vlastností institucionální jednotky a místní činnostní jednotky, které tuto produkci vytvářejí.

3.17  Definice: Tržní produkci tvoří produkce, která se dodává na trh nebo je k dodání na trh určena.

3.18 Tržní produkce zahrnuje:

a) produkty prodané za ekonomicky významné ceny;

b) produkty směněné;

c) produkty použité pro naturální platby (včetně naturálních náhrad zaměstnancům a naturálního smíšeného důchodu);

d) produkty dodané jednou místní činnostní jednotkou jiné místní činnostní jednotce v rámci stejné institucionální jednotky k užití pro mezispotřebu nebo pro konečné užití;

e) produkty zvyšující zásoby hotových výrobků a nedokončené produkce určené pro některé z výše uvedených užití (včetně přirozeného přírůstku živočišných a rostlinných produktů a nedokončených staveb, u kterých není znám kupující).

3.19  Definice: Ekonomicky významné ceny jsou ceny, které mají podstatný vliv na množství produktů, které jsou výrobci ochotni dodávat, a na množství produktů, které si kupující chtějí pořizovat. Tyto ceny vznikají, jsou-li splněny obě tyto podmínky:

a) výrobce je motivován upravovat nabídku s cílem buď dosahovat v dlouhodobém výhledu zisku, nebo alespoň pokrývat kapitálové a jiné náklady, a

b) spotřebitelé se mohou svobodně rozhodnout, zda nakoupí, nebo nenakoupí, a rozhodují se na základě účtovaných cen.

Ekonomicky nevýznamné ceny budou nejspíše účtovány za účelem získání určitých příjmů nebo s cílem dosáhnout určitého snížení nadměrné poptávky, která může existovat, jsou-li služby poskytovány zcela zdarma.

Ekonomicky významná cena produktu je definována ve vztahu k institucionální jednotce a místní činnostní jednotce, která danou produkci vytvořila. Například veškerá produkce společností nezapsaných v obchodním rejstříku vlastněných domácnostmi prodaná jiným institucionálním jednotkám je prodána za ekonomicky významné ceny, a má se proto považovat za tržní produkci. Pokud jde o produkci jiných institucionálních jednotek, schopnost vykonávat tržní činnost za ekonomicky významné ceny se posuzuje především pomocí kvantitativního kritéria (kritérium 50 %) založeného na poměru tržeb k výrobním nákladům. Za tržního výrobce se považuje jednotka, jejíž tržby v nepřerušeném víceletém období pokrývají alespoň 50 % jejích nákladů.

3.20  Definice: Produkce vyrobená pro vlastní konečné užití se skládá z výrobků a služeb, které si institucionální jednotka ponechá buď pro vlastní konečnou spotřebu, nebo pro svou tvorbu kapitálu.

3.21 Produkty ponechané pro vlastní konečnou spotřebu mohou být vyprodukovány pouze v sektoru domácností. Produkty ponechanými pro vlastní konečnou spotřebu jsou například:

a) zemědělské produkty, které si ponechají zemědělci;

b) služby obydlí poskytované jimi jejich vlastníkům;

c) služby pro domácnost produkované zaměstnáváním placeného personálu.

3.22 Produkty použité pro vlastní tvorbu kapitálu může vyrábět libovolný sektor. K takovým produktům patří například:

a) obráběcí stroje vyrobené strojírenskými podniky;

b) obydlí nebo přístavby obydlí postavené domácnostmi;

c) výstavba ve vlastní režii, včetně komunální výstavby prováděné skupinami domácností;

d) software vyvinutý ve vlastní režii;

e) výzkum a vývoj prováděný ve vlastní režii. Výdaje na výzkum a vývoj se budou jako tvorba fixního kapitálu zachycovat až poté, co bude dosaženo dostatečně vysoké úrovně spolehlivosti a srovnatelnosti odhadů mezi členskými státy.

3.23  Definice: Netržní produkci tvoří produkce, která je jiným jednotkám poskytována zdarma nebo za ceny, které nejsou ekonomicky významné.

Netržní produkce (P.13) se dělí na tyto dvě položky: „platby za netržní produkci“ (P.131), které sestávají z různých plateb a poplatků, a „netržní produkce, ostatní“ (P.132), což je produkce poskytovaná zdarma.

Netržní produkce je vytvářena z těchto důvodů:

a) přimět jednotlivce, aby platili za kolektivní služby, může být technicky neproveditelné, protože jejich spotřebu těchto služeb nelze sledovat a kontrolovat. Výroba kolektivních služeb je organizována jednotkami sektoru vládních institucí a financována z jiných zdrojů, než jsou příjmy z prodeje, totiž z daní nebo jiných důchodů vládních institucí;

b) vládní jednotky a NISD mohou rovněž produkovat a poskytovat jednotlivým domácnostem výrobky nebo služby, které by mohly zpoplatnit, ale v rámci sociální nebo hospodářské politiky se rozhodnou, že to neudělají. Jde například o poskytování vzdělávacích či zdravotnických služeb zdarma nebo za ekonomicky nevýznamné ceny.

3.24  Definice: Tržní výrobci jsou místní činnostní jednotky nebo institucionální jednotky, jejichž převážná část produkce je tržní produkcí.

Pokud je místní činnostní jednotka nebo institucionální jednotka tržním výrobcem, její hlavní produkce je z definice tržní produkcí, neboť pojetí tržní produkce je vymezeno teprve poté, co bylo pro místní činnostní jednotku a institucionální jednotku, které danou produkci vytvořily, použito rozdělení na tržní produkci, produkci pro vlastní konečné užití a netržní produkci.

3.25  Definice: Výrobci pro vlastní konečné užití jsou místní činnostní jednotky nebo institucionální jednotky, jejichž převážná část produkce je určena pro vlastní konečné užití v rámci téže institucionální jednotky.

3.26  Definice: Netržní výrobci jsou místní činnostní jednotky nebo institucionální jednotky, které převážnou část své produkce poskytují zdarma nebo za ekonomicky nevýznamné ceny.

Institucionální jednotky: rozlišení na tržní, pro vlastní konečné užití a netržní

3.27 Rozlišení institucionálních jednotek jakožto výrobců na tržní, pro vlastní konečné užití a netržní je shrnuto v tabulce 3.1. Je zde uvedena také klasifikace podle sektorů.



Tabulka 3.1 —  Rozlišení mezi tržními výrobci, výrobci pro vlastní konečné užití a netržními výrobci u institucionálních jednotek

Druh institucionální jednotky

Klasifikace

Soukromá, nebo veřejná?

 

Nezisková instituce, nebo ne?

Tržní výrobce?

Typ výrobce

Sektor/y

1.  Soukromí výrobci

1.1  Podniky nezapsané v obchodním rejstříku vlastněné domácnostmi (mimo kvazikorporace vlastněné domácnostmi)

 

 

1.1 = tržní nebo pro vlastní konečné užití

Domácnosti

 

1.2  Ostatní soukromí výrobci (včetně kvazikorporací vlastněných domácnostmi)

1.2.1  Soukromé neziskové instituce

1.2.1.1  Ano

1.2.1.1 = tržní

Korporace

 

 

 

1.2.1.2  Ne

1.2.1.2 = netržní

NISD

 

 

1.2.2  Ostatní soukromí výrobci jiní než neziskové instituce

 

1.2.2 = tržní

Korporace

2.  Veřejní výrobci

 

 

2.1  Yes

2.1 = tržní

Korporace

 

 

 

2.2  No

2.2 = netržní

Vládní instituce

3.28 Z tabulky 3.1 vyplývá, že pro určení, zda by institucionální jednotka měla být klasifikována jako tržní výrobce, výrobce pro vlastní konečné užití nebo netržní výrobce, se postupně provádí několik rozlišení. Nejprve se rozliší soukromí výrobci od veřejných výrobců. Veřejný výrobce je výrobce, který je pod kontrolou vládních institucí, přičemž kontrola je definována v odstavci 2.38.

3.29 Jak je patrné z tabulky 3.1, soukromí výrobci existují ve všech sektorech s výjimkou sektoru vládních institucí. Naproti tomu veřejní výrobci existují pouze v sektoru nefinančních podniků, sektoru finančních institucí a sektoru vládních institucí.

3.30 Zvláštní kategorií soukromých výrobců jsou podniky nezapsané v obchodním rejstříku vlastněné domácnostmi. Ty jsou tržními výrobci nebo výrobci pro vlastní konečné užití. Druhý z uvedených případů nastává u výroby služeb obydlí poskytovaných jimi jejich vlastníkům a u výroby výrobků ve vlastní režii. Do sektoru domácností se zahrnují všechny podniky nezapsané v obchodním rejstříku vlastněné domácnostmi mimo kvazikorporace vlastněné domácnostmi. Ty jsou tržními výrobci a zatřiďují se do sektorů nefinanční podniky a finanční instituce.

3.31 U ostatních soukromých výrobců se rozlišuje mezi soukromými neziskovými institucemi a ostatními soukromými výrobci.

Definice: Soukromá nezisková instituce je definována jako právní nebo společenský subjekt fungující za účelem výroby výrobků a služeb, jehož status nedovoluje, aby byl zdrojem příjmů, zisku nebo jiných finančních výhod pro jednotky, které jej založily, kontrolují nebo financují. Jestliže jeho výrobní činnosti vytvářejí přebytky, nemohou si tyto přebytky přivlastňovat jiné institucionální jednotky.

Soukromá nezisková instituce, která je tržním výrobcem, se zatřiďuje do sektorů nefinanční podniky a finanční instituce.

Soukromá nezisková instituce, která je netržním výrobcem, se zahrne do sektoru NISD, není-li pod kontrolou vládních institucí. Je-li soukromá nezisková instituce pod kontrolou vládních institucí, zahrnuje se do sektoru vládních institucí.

Všichni ostatní soukromí výrobci, kteří nejsou neziskovými institucemi, jsou tržními výrobci. Ti se zatřiďují do sektorů nefinanční podniky a finanční instituce.

3.32 Při rozlišování mezi tržní a netržní produkcí a tržními a netržními výrobci je třeba použít několik kritérií. Účelem těchto kritérií pro rozlišení mezi tržním a netržním (viz odstavec 3.19 o definici ekonomicky významných cen) je posoudit existenci tržních podmínek a dostatečného tržního chování výrobce. Podle kvantitativního kritéria pro rozlišení mezi tržním a netržním by u výrobků prodávaných za ekonomicky významné ceny měly tržby pokrývat alespoň většinu výrobních nákladů.

3.33 Pro účely použití tohoto kvantitativního kritéria pro rozlišení mezi tržním a netržním jsou tržby a výrobní náklady definovány takto:

a) tržbami se rozumějí tržby mimo daně z produktů, ale včetně všech plateb poskytovaných vládními institucemi nebo orgány Unie každému typu výrobce, který se zabývá daným druhem činnosti; tj. zahrnuty jsou veškeré platby vázané na objem nebo hodnotu produkce, ale platby na pokrytí celkového schodku nebo vyrovnání dluhů jsou vyloučeny.

Tato definice tržeb odpovídá definici produkce v základních cenách kromě toho, že:

1) produkce v základních cenách se definuje až poté, co bylo rozhodnuto, zda jde o produkci tržní, nebo netržní: tržby se používají pouze pro oceňování tržní produkce; netržní produkce se oceňuje ve výši nákladů;

2) platby prováděné vládními institucemi na pokrytí celkového schodku veřejných korporací a kvazikorporací jsou součástí ostatních dotací na produkty, které jsou definovány v odstavci 4.35 písm. c). V důsledku toho tržní produkce v základních cenách zahrnuje platby, kterými vládní instituce pokrývají celkový schodek;

b) do tržeb se nezapočítávají ostatní zdroje příjmů, jako jsou zisky z držby (přestože mohou být obvyklou a očekávanou součástí příjmů z obchodní činnosti), investiční dotace, ostatní kapitálové transfery (např. umoření dluhu) a nákup majetkových účastí;

c) pro účely tohoto kritéria se výrobní náklady rovnají součtu mezispotřeby, náhrad zaměstnancům, spotřeby fixního kapitálu, ostatních daní z výroby a kapitálových nákladů. Ostatní dotace na výrobu se neodečítají. Pro zajištění konzistence mezi pojetím tržeb a výrobních nákladů při použití kvantitativního kritéria pro rozlišení mezi tržním a netržním se z výrobních nákladů vyloučí veškeré náklady vynaložené na tvorbu kapitálu ve vlastní režii. V zájmu jednoduchosti je kapitálové náklady možné obecně aproximovat pomocí čistých skutečných úrokových plateb. Nicméně u producentů finančních služeb se zohlední úroky, tj. provede se oprava o finanční zprostředkovatelské služby nepřímo měřené (FISIM).

Při používání kvantitativního kritéria pro rozlišení mezi tržním a netržním se přihlíží k období několika let. Kvůli malým meziročním výkyvům ve výši tržeb není nutné měnit klasifikaci institucionálních jednotek (a jejich místních činnostních jednotek a produkce).

3.34 Tržby se mohou skládat z různých složek. Například v případě zdravotnických služeb poskytovaných nemocnicí mohou tržby odpovídat:

a) nákupům provedeným zaměstnavateli, které se zaznamenají jako naturální důchod placený jejich zaměstnancům a současně jako výdaj těchto zaměstnanců na konečnou spotřebu;

b) nákupům provedeným soukromými pojišťovnami;

c) nákupům provedeným fondy sociálního zabezpečení a vládními institucemi, které se klasifikují jako naturální sociální dávky;

d) nákupům provedeným domácnostmi bez následné úhrady (výdaje na konečnou spotřebu).

Za tržby se nepovažují pouze přijaté ostatní dotace na výrobu a dary (např. z dobročinnosti).

Dalším ilustrativním příkladem je prodej dopravních služeb určitým podnikem, který může odpovídat mezispotřebě výrobců, naturálním důchodům, které poskytují zaměstnavatelé, naturálním sociálním dávkám poskytovaným vládními institucemi a nákupům bez následné úhrady prováděným domácnostmi.

3.35 Soukromé neziskové instituce sloužící podnikům představují zvláštní případ. Obvykle jsou financovány příspěvky nebo předplatným od skupiny dotčených podniků. Toto předplatné se nepovažuje za transfery, nýbrž za platby za poskytnuté služby, tj. za tržby. Tyto neziskové instituce jsou tedy tržními výrobci a zatřiďují se do sektoru nefinanční podniky nebo do sektoru finanční instituce.

3.36 Při používání kritéria spočívajícího ve srovnání tržeb a výrobních nákladů u soukromých nebo veřejných neziskových institucí může zahrnutí veškerých plateb, které se váží k objemu produkce, do tržeb vést v některých zvláštních případech k zavádějícím výsledkům. To lze ilustrovat například na financování soukromých a veřejných škol. Platby od vládních institucí mohou být vázány na počet žáků, ale současně mohou být předmětem jednání s vládními institucemi. V takovémto případě se tyto platby nezaznamenávají jako tržby, přestože mohou být výslovně vázány na míru objemu produkce, jako je počet žáků. Z toho vyplývá, že škola financovaná převážně takovýmito platbami je netržním výrobcem.

3.37 Veřejní výrobci mohou být tržními výrobci nebo netržními výrobci. Tržní výrobci se zatřiďují do sektorů nefinanční podniky a finanční instituce. Je-li institucionální jednotka netržním výrobcem, klasifikuje se v sektoru vládních institucí.

3.38 Místní činnostní jednotky, které jsou tržními výrobci nebo výrobci pro vlastní konečné užití, nemohou dodávat netržní produkci. Jejich produkce proto může být zachycována pouze jako tržní produkce nebo produkce pro vlastní konečné užití a podle toho také oceňována (viz odstavce 3.42 až 3.53).

3.39 Místní činnostní jednotky, které jsou netržními výrobci, mohou jako vedlejší produkci dodávat tržní produkci a produkci pro vlastní konečné užití. Produkci pro vlastní konečné užití představuje tvorba kapitálu ve vlastní režii. Existence tržní produkce by se měla v zásadě určovat použitím kvalitativních a kvantitativních kritérií pro rozlišení mezi tržním a netržním u jednotlivých produktů. Taková vedlejší tržní produkce netržních výrobců může existovat například v případě, že vládní nemocnice účtují za některé své služby ekonomicky významné ceny.

3.40 Dalšími příklady jsou prodej reprodukcí vládními muzei či prodej předpovědí počasí meteorologickými ústavy.

3.41 Netržní výrobci mohou mít také příjmy z prodeje své netržní produkce za ekonomicky nevýznamné ceny, např. příjmy muzea ze vstupného. Tyto příjmy se týkají netržní produkce. Pokud však lze tyto dva typy příjmů (příjmy ze vstupenek a příjmy z prodeje plakátů a pohlednic) obtížně rozlišit, mohou se jako celek považovat buď za příjmy z tržní produkce, nebo za příjmy z netržní produkce. Volba mezi těmito dvěma možnostmi zápisu by měla záviset na předpokládané relativní důležitosti obou typů příjmů (ze vstupenek a z prodeje plakátů a pohlednic).

Doba zachycení a ocenění produkce

3.42 Produkce se zaznamenává a oceňuje v době, kdy je vytvořena výrobním procesem.

3.43 Veškerá produkce se oceňuje v základních cenách, platí však zvláštní konvence pro tyto případy:

a) oceňování netržní produkce;

b) oceňování celkové produkce netržního výrobce (místní činnostní jednotky);

c) oceňování celkové produkce institucionální jednotky, jejíž místní činnostní jednotka je netržním výrobcem.

3.44  Definice: Základní cena je cena, kterou mají výrobci dostat od kupujícího za jednotku vyrobené produkce výrobků nebo služeb, minus veškeré daně (tj. daně z produktů) placené z této jednotky v důsledku její výroby nebo prodeje, plus veškeré dotace (tj. dotace na produkty) připadající na tuto jednotku v důsledku její výroby nebo prodeje. Nejsou do ní zahrnuty žádné poplatky za dopravu, které výrobce fakturuje zvlášť. Nepatří do ní ani zisky a ztráty z držby finančních a nefinančních aktiv.

3.45 Produkce pro vlastní konečné užití (P.12) se oceňuje v základních cenách podobných produktů prodávaných na trhu. Tím u takovéto produkce vzniká čistý provozní přebytek nebo smíšený důchod. Příkladem jsou služby obydlí poskytované jimi jejich vlastníkům, které vytvářejí čistý provozní přebytek. Pokud základní ceny podobných produktů nejsou k dispozici, produkce pro vlastní konečné užití by se měla ocenit ve výrobních nákladech plus přirážka na čistý provozní přebytek nebo smíšený důchod (u netržních výrobců se tato přirážka nepoužije).

3.46 Přírůstky nedokončené produkce se oceňují podle běžné základní ceny hotového produktu.

3.47 Aby bylo možné hodnotu produkce pojímané jako nedokončená produkce předem odhadnout, je tato hodnota založena na skutečně vynaložených nákladech plus přirážka na odhadovaný provozní přebytek nebo smíšený důchod (u netržních výrobců se tato přirážka nepoužije). Předběžné odhady se následně nahradí odhady, které se získají rozložením skutečné hodnoty hotových produktů (jakmile je známa) do období provádění práce.

Hodnota produkce hotových produktů je součtem hodnot:

a) hotových produktů prodaných nebo směněných;

b) přírůstků stavu zásob hotových produktů po odečtení úbytků;

c) hotových produktů pro vlastní konečné užití.

3.48 V případě budov a staveb pořízených v nedokončeném stavu se hodnota odhaduje na základě dosavadních nákladů včetně přirážky na provozní přebytek nebo smíšený důchod. K této přirážce se dospěje, je-li hodnotu možné odhadnout na základě cen podobných budov a staveb. Za předpokladu, že neproběhnou zálohové platby a nevzniknou nedoplatky, se mohou pro aproximaci hodnoty tvorby hrubého fixního kapitálu, kterou provádí kupující v jednotlivých etapách výstavby, použít částky plateb v těchto etapách.

Pokud stavba stavěná ve vlastní režii není dokončena v jednom účetním období, odhadne se hodnota produkce touto metodou. Vypočte se poměr nákladů vynaložených v běžném období k celkovým nákladům za celou dobu výstavby. Tento poměr se aplikuje na odhad celkové produkce v běžné základní ceně. Jestliže hodnotu hotové stavby v běžné základní ceně není možné odhadnout, ocení se podle celkových výrobních nákladů plus přirážka na čistý provozní přebytek nebo smíšený důchod (u netržních výrobců se tato přirážka nepoužije). Je-li veškerá práce nebo její část konána bezplatně, což se může stát při komunální výstavbě prováděné domácnostmi, do odhadnutých celkových výrobních nákladů se zahrne odhad nákladů, které by byly vynaloženy na placenou pracovní sílu, provedený podle mzdových sazeb za podobné pracovní vstupy.

3.49 Celková produkce netržního výrobce (místní činnostní jednotky) se oceňuje v celkových výrobních nákladech, tj. jako součet těchto složek:

a) mezispotřeba (P.2);

b) náhrady zaměstnancům (D.1);

c) spotřeba fixního kapitálu (P.51c);

d) ostatní daně z výroby (D.29) minus ostatní dotace na výrobu (D.39).

Do nákladů na netržní výrobu se nezahrnují úrokové platby (kromě FISIM). Náklady na netržní výrobu rovněž nezahrnují imputaci čistého výnosu z kapitálu ani imputaci hodnoty nájemného z nebytových budov vlastněných a užívaných při netržní výrobě.

3.50 Celková produkce institucionální jednotky je součtem celkových produkcí místních činnostních jednotek, ze kterých se skládá. Totéž platí i pro institucionální jednotky, které jsou netržními výrobci.

3.51 Nemá-li netržní výrobce vedlejší tržní produkci, oceňuje se netržní produkce ve výši výrobních nákladů. Má-li netržní výrobce vedlejší tržní produkci, oceňuje se netržní produkce jako zbytková položka, tj. jako celkové výrobní náklady minus příjmy z tržní produkce.

3.52 Tržní produkce netržních výrobců se oceňuje v základních cenách. Celková produkce netržní místní činnostní jednotky obsahující tržní produkci, netržní produkci i produkci pro vlastní konečné užití se oceňuje podle součtu výrobních nákladů. Hodnota její tržní produkce je dána příjmy z prodeje tržních produktů a hodnota její netržní produkce se vypočítá zbytkově jako rozdíl mezi hodnotou její celkové produkce a součtem její tržní produkce a produkce pro vlastní konečné užití. Hodnota jejích příjmů z prodeje netržních výrobků nebo služeb za ekonomicky nevýznamné ceny v těchto výpočtech nevystupuje – tyto příjmy jsou součástí hodnoty její netržní produkce.

3.53 Následuje přehled výjimek a vysvětlení týkajících se doby zachycení a oceňování produkce, které jsou seřazeny podle oddílů CPA.

Produkty zemědělství, lesnictví a rybářství (oddíl A)

3.54 U zemědělských produktů je produkce zachycována průběžně po celou dobu výroby (nikoli tedy pouze v době sklizně plodin nebo porážky zvířat).

Rostoucí plodiny, dřevo na pni a stavy ryb nebo zvířat chovaných pro potravinářské účely se během celého procesu pojímají jako zásoby nedokončené produkce a po dokončení procesu se převedou do zásob hotových produktů.

Produkce nezahrnuje změny nepěstovaných biologických zdrojů, jako je růst volně žijících zvířat, ptáků či ryb nebo růst nepěstovaných lesů.

Produkty zpracovatelského průmyslu (oddíl C); Stavební práce (oddíl F)

3.55 V případě výstavby budovy nebo jiné stavby, která trvá po několik účetních období, se produkce vytvořená v každém období pojímá, jako by byla na konci daného období prodána kupujícímu, tj. zaznamenává se jako tvorba fixního kapitálu kupujícím, a nikoli jako nedokončená produkce ve stavebnictví. Produkce se považuje za prodávanou kupujícímu po etapách. Jestliže smlouva stanoví platby po etapách, může být hodnota produkce aproximována pomocí hodnoty těchto postupných plateb provedených v každém období. Není-li jistý konečný kupující, nehotová produkce vytvořená v každém období se zachycuje jako nedokončená produkce.

Velkoobchod a maloobchod; opravy motorových vozidel a motocyklů (oddíl G)

3.56 Produkce velkoobchodu a maloobchodu se měří pomocí obchodního rozpětí realizovaného u zboží, které je nakoupeno za účelem dalšího prodeje.

Definice: Obchodní rozpětí je rozdíl mezi skutečnou nebo imputovanou prodejní cenou realizovanou u zboží nakoupeného za účelem dalšího prodeje a cenou, kterou by musel zaplatit distributor pro nahrazení tohoto zboží v době jeho prodeje nebo jiného způsobu zcizení.

Obchodní rozpětí realizovaná u některého zboží mohou být záporná, byla-li prodejní cena tohoto zboží snížena. Obchodní rozpětí jsou záporná u zboží, které nebylo prodáno, nýbrž znehodnoceno nebo odcizeno. U zboží poskytnutého zaměstnancům jako naturální náhrada nebo staženého z prodeje pro konečnou spotřebu jeho vlastníků se obchodní rozpětí rovná nule.

Do obchodního rozpětí se nezahrnují zisky a ztráty z držby.

Produkce velkoobchodníka nebo maloobchodníka je dána touto rovností:

hodnota produkce =

hodnota tržeb

plus hodnota zboží nakoupeného za účelem dalšího prodeje a použitého pro mezispotřebu, naturální náhrady zaměstnancům nebo naturální smíšený důchod

minus hodnota zboží nakoupeného za účelem dalšího prodeje

plus hodnota přírůstků zásob zboží určeného k dalšímu prodeji

minus hodnota zboží odebraného ze zásob zboží určeného k dalšímu prodeji

minus hodnota běžných ztrát způsobených obvyklou mírou znehodnocení, krádeží či náhodných škod.

Doprava a skladování (oddíl H)

3.57 Produkce dopravních služeb se měří výší částek účtovaných za dopravu věcí nebo osob. Doprava pro vlastní potřebu v rámci místní činnostní jednotky se považuje za pomocnou činnost a samostatně se nezjišťuje ani nezachycuje.

3.58 Produkce skladovacích služeb se měří jako hodnota přírůstku nedokončené produkce. Zvýšení ceny výrobků za dobu, kdy jsou součástí zásob, by se nemělo pojímat jako nedokončená produkce a výroba, nýbrž jako zisk z držby. Je-li zvýšení hodnoty důsledkem zdražení beze změny kvality, pak během daného období vedle nákladů na skladování či konkrétního nákupu skladovací služby nedochází k žádné další výrobě. Existují však tři případy, kdy se takové zvýšení hodnoty za výrobu považuje:

a) jakost výrobku se může v průběhu času zvyšovat, např. v případě vína; za výrobu se považuje zvyšování kvality výrobků pouze v případech, kdy je zrání součástí obvyklého výrobního procesu;

b) sezónní faktory ovlivňující nabídku nebo poptávku u určitého výrobku vedou k pravidelným a předvídatelným změnám cen v průběhu roku, přestože se fyzická jakost výrobku nemusela změnit;

c) výrobní proces je dostatečně dlouhý na to, aby byly u výroby prováděné ve významném předstihu před dodáním použity diskontní faktory.

3.59 Většina změn ceny výrobků v době, kdy jsou součástí zásob, nepředstavuje přírůstek nedokončené produkce. Za účelem odhadnutí nárůstu hodnoty skladovaných výrobků nad rámec nákladů na skladování je možné použít očekávané zvýšení hodnoty přesahující celkovou míru inflace za předem stanovené období. Každý zisk, ke kterému dojde mimo toto předem stanovené období, se nadále zaznamenává jako zisk nebo ztráta z držby.

Skladovací služby nezahrnují žádné cenové změny dané držbou finančních aktiv, cenností nebo jiných nefinančních aktiv, jako jsou půda a budovy.

3.60 Produkce služeb cestovní agentury se měří jako hodnota plateb za služby (poplatky nebo provize), které daná agentura účtuje, a nikoli jako úplné výdaje zaplacené agentuře klienty, zahrnující platby za dopravu, kterou zajišťuje třetí strana.

3.61 Produkce služeb cestovních kanceláří se měří jako úplné výdaje zaplacené klienty cestovní kanceláři.

3.62 Služby cestovních agentur a služby cestovních kanceláří se liší tím, že služby cestovních agentur jsou pouze zprostředkováním poskytnutým klientům, zatímco služby cestovních kanceláří vytvářejí nový produkt nazvaný zájezd, který obsahuje různé složky cestování, ubytování a zábavy.

Ubytovací a stravovací služby (oddíl I)

3.63 Hodnota produkce služeb hotelů, restaurací a kaváren zahrnuje hodnotu spotřebovaných potravin, nápojů apod.

Finanční a pojišťovací služby (oddíl K): Produkce centrální banky

Centrální banka poskytuje tyto služby:

a) služby měnové politiky;

b) finanční zprostředkovatelské služby;

c) dohledové služby pro kontrolu finančních institucí.

Produkce centrální banky se měří jako součet jejích nákladů.

Finanční a pojišťovací služby (oddíl K): Finanční služby obecně

Finanční služby sestávají z těchto služeb:

a) finanční zprostředkování (včetně pojišťovacích a penzijních služeb);

b) služby pomocných finančních institucí a

c) ostatní finanční služby.

3.64 Finanční zprostředkování je řízení finančních rizik a transformace likvidity. Korporace, které se zabývají těmito činnostmi, získávají finanční prostředky například tím, že přijímají vklady a vydávají směnky, obligace a další cenné papíry. Uvedené finanční prostředky a vlastní kapitál používají tyto korporace k pořizování finančních aktiv tak, že poskytují půjčky a nakupují směnky, obligace nebo jiné cenné papíry. Finanční zprostředkování zahrnuje pojišťovací a penzijní služby.

3.65 Pomocné finanční činnosti představují činnosti usnadňující řízení rizik a transformaci likvidity. Pomocné finanční instituce jednají jménem jiných jednotek a samy se přijímáním finančních závazků ani pořizováním finančních aktiv v rámci zprostředkovatelské služby nevystavují riziku.

3.66 K ostatním finančním službám patří monitorovací služby, jako jsou sledování trhu s akciemi a obligacemi, bezpečnostní služby, například úschova drahých klenotů a důležitých dokumentů, a obchodní služby, jako je obchodování s cizími měnami nebo cennými papíry.

3.67 Vzhledem k přísnému dohledu nad finančními službami se produkcí těchto služeb zabývají takřka výlučně finanční instituce. Pokud chce například maloobchodník svým zákazníkům nabízet úvěrové produkty, nabízí tyto produkty obvykle dceřiná společnost tohoto maloobchodníka, která je finanční institucí, nebo jiná specializovaná finanční instituce.

3.68 Finanční služby mohou být zpoplatněny přímo nebo nepřímo. Některé transakce s finančními aktivy mohou zahrnovat přímé i nepřímé platby. Finanční služby jsou poskytovány a zpoplatňovány čtyřmi hlavními způsoby:

a) finanční služby poskytované za přímou platbu;

b) finanční služby placené prostřednictvím zvýšení účtovaných úroků;

c) finanční služby v rámci pořizování a prodeje finančních aktiv a závazků na finančních trzích;

d) finanční služby poskytované v rámci pojistných a penzijních programů, kde je daná činnost financována prostřednictvím zvýšeného pojistného a z výnosů z úspor.

3.69 Tyto finanční služby jsou poskytovány za explicitní poplatky a zahrnují širokou škálu služeb, jež mohou poskytovat různé druhy finančních institucí. Povahu přímo zpoplatněných služeb lze ilustrovat na těchto příkladech:

a) banky účtují domácnostem poplatky za zajištění hypotéky, za správu investičního portfolia a za správu majetku;

b) specializované instituce účtují nefinančním podnikům poplatky za organizaci převzetí nebo za řízení restrukturalizace skupiny korporací;

c) instituce vydávající kreditní karty účtují poplatky jednotkám přijímajícím kreditní karty, obvykle určité procento z každého prodeje;

d) držiteli karty je účtován, obvykle ročně, explicitní poplatek za držení karty.

3.70 V rámci finančního zprostředkování finanční instituce, jako je banka, například přijímá vklady od jednotek, které chtějí získávat úrok z finančních prostředků, pro něž nemají bezprostřední využití, a půjčuje je jiným jednotkám, které nemají dostatečné prostředky pro pokrytí svých potřeb. Banka tak vytváří mechanismus umožňující první jednotce půjčit druhé jednotce. Každá z těchto dvou stran platí bance za poskytnutou službu poplatek: jednotka půjčující prostředky jej platí tím, že souhlasí s úrokovou sazbou nižší než „referenční“ úroková sazba, a jednotka, která si vypůjčuje, pak tím, že souhlasí s úrokovou sazbou vyšší než „referenční“ úroková sazba. Rozdíl mezi úrokovou sazbou placenou bankám dlužníky a úrokovou sazbou skutečně placenou vkladatelům představuje platbu za FISIM.

3.71 Jen zřídka se stává, že by množství finančních prostředků, které finanční instituce půjčila, přesně odpovídalo množství, které je u ní uloženo. Určitý objem prostředků může být uložen na vkladech, ale dosud nebyl půjčen. Některé půjčky mohou být financovány z vlastního kapitálu banky, a nikoli z vypůjčených prostředků. Bez ohledu na zdroj financování je u nabízených půjček a vkladů poskytována služba. Pro všechny půjčky a vklady se provádí imputace FISIM. Tyto nepřímé platby se vztahují pouze na půjčky poskytnuté finančními institucemi a vklady uložené u finančních institucí.

3.72 Referenční sazba se nachází mezi bankovními úrokovými sazbami z vkladů a z půjček. Neodpovídá přitom aritmetickému průměru sazeb z půjček nebo z vkladů. Vhodnou volbou je sazba převažující u mezibankovních půjček. Pro každou měnu, ve které jsou půjčky a vklady vedeny, je ovšem třeba použít odlišnou referenční sazbu, a to zvláště v případě účasti nerezidentské finanční instituce.

FISIM jsou podrobně popsány v kapitole 14.

3.73 Když finanční instituce nabízí k prodeji cenný papír (např. směnku nebo obligaci), účtuje se poplatek za služby. Kupní cena (poptávková cena) se rovná odhadované tržní hodnotě cenného papíru plus rozpětí (marže). Další poplatek se účtuje při prodeji cenného papíru – cena nabízená prodávajícímu (nabídková cena) se rovná tržní hodnotě minus rozpětí. Rozpětí mezi kupními a prodejními cenami existují také u akcií, u podílů investičních fondů a u cizích měn. Tato rozpětí se účtují za poskytnutí finančních služeb.

3.74 Níže jsou uvedeny finanční služby, které patří do této položky. Každá z nich vede k přerozdělení finančních prostředků.

a) Neživotní pojištění. V rámci smlouvy o neživotním pojištění pojišťovna přijímá od klienta pojistné, které drží až do doby, kdy je uplatněn nárok na náhradu nebo kdy skončí platnost pojištění. Pojistné pojišťovna investuje a výsledný důchod z vlastnictví je pro ni dodatečným finančním zdrojem. Tento důchod z vlastnictví představuje důchod ušlý klientovi a pojímá se jako implicitní doplněk skutečného pojistného. Úroveň skutečného pojistného pojišťovna stanovuje tak, aby po sečtení souhrnu částek pojistného a z nich získaných důchodů z vlastnictví a po odečtení očekávaných náhrad zbývalo rozpětí, které si pojišťovna ponechá jakožto produkci této pojišťovny.

Produkce neživotního pojištění se vypočítá jako:

celkové zasloužené pojistné

plus implicitní doplňkové pojistné (rovné důchodu z vlastnictví získanému z technických rezerv)

minus upravené náhrady, na které vznikl nárok.

Pojišťovací společnost má k dispozici rezervy sestávající z nezaslouženého pojistného (skutečného pojistného připadajícího na další účetní období) a z částek na nevyrovnané nároky. Nevyrovnané nároky tvoří nároky, které ještě nebyly ohlášeny, které byly ohlášeny, ale ještě nebyly vyřízeny, nebo které byly ohlášeny a vyřízeny, ale dosud nebyly zaplaceny. Tyto rezervy se nazývají technické rezervy a používají se k tvorbě důchodů z investic. Zisky a ztráty z držby nejsou důchodem z investování pojistných technických rezerv. Pojistné technické rezervy mohou být investovány do vedlejších činností pojišťovny, např. do pronájmu obydlí nebo kanceláří. Čistý provozní přebytek těchto vedlejších činností je důchodem z investování pojistných technických rezerv.

Správná výše náhrad, která se použije ve výpočtu produkce, se nazývá „upravené náhrady“ a může se určit dvěma způsoby. Pomocí metody založené na očekávání se výše upravených náhrad odhaduje podle modelu vycházejícího z minulého vývoje náhrad, které společnost vyplácela. Druhá metoda využívá účetních informací: upravené náhrady se odvodí ex post jako skutečné náhrady, na které vznikl nárok, plus změna vyrovnávacích rezerv, tj. finančních prostředků odložených na pokrytí neočekávaně vysokých náhrad. Jestliže vyrovnávací rezervy nepostačují k tomu, aby se upravené náhrady dostaly na obvyklou úroveň, připočtou se při výpočtu upravených náhrad příspěvky z vlastního kapitálu. Důležitou vlastností obou metod je, že neočekávaně vysoké náhrady nevedou ke kolísavým a záporným odhadům produkce.

Změny technických a vyrovnávacích rezerv reagující na změny finanční regulace se zaznamenávají jako ostatní změny objemu aktiv; pro výpočet produkce nemají význam. Jestliže z důvodu nedostatku informací nelze ani jednu z uvedených metod odhadu upravených náhrad použít, může být nezbytné produkci místo toho odhadnout pomocí součtu nákladů s úpravou o běžný zisk.

V případě pojištění s podílem na zisku se při výpočtu produkce odečte změna rezerv na pojištění s podílem na zisku.

b) Životní pojištění je druhem spořícího programu. Pojistník řadu let platí pojišťovací společnosti pojistné výměnou za příslib vyplacení dávek k určitému budoucímu datu. Výše těchto dávek může být dána vzorcem souvisejícím s výší zaplaceného pojistného nebo může záviset na míře úspěšnosti pojišťovací společnosti při investování finančních prostředků. Metoda výpočtu produkce životního pojištění se řídí stejnými obecnými zásadami jako u neživotního pojištění. Avšak vzhledem k prodlevě mezi okamžikem přijetí pojistného a okamžikem výplaty dávek je nutné zvláště zohlednit změny technických rezerv. Produkce životního pojištění se odvodí takto:

zasloužené pojistné

plus doplňkové pojistné

minus splatné dávky

minus zvýšení (plus snížení) technických rezerv životního pojištění.

Pojistné je u životního pojištění definováno naprosto stejně jako u neživotního pojištění. Doplňkové pojistné má větší význam v případě životního pojištění než v případě neživotního pojištění. Dávky se zachycují v době, kdy jsou přiznány nebo vyplaceny. U životního pojištění není třeba odvozovat upravený odhad dávek, protože u životních pojistek nedochází ke zmíněnému neočekávanému kolísání výplat. Technické rezervy životního pojištění se každoročně zvyšují prostřednictvím nově zaplaceného pojistného a nových důchodů z investic přidělených pojistníkům (ale nikoli čerpaných pojistníky) a snižují kvůli vyplaceným dávkám. Objem produkce životního pojištění je proto možné vyjádřit jako rozdíl mezi celkovými důchody z investic získanými z technických rezerv životního pojištění minus část těchto důchodů z investic, která je skutečně přidělena pojistníkům a přidána do pojistných technických rezerv.

Pokud tato metoda není kvůli nedostupnosti údajů použitelná nebo pokud nevede ke smysluplným výsledkům, produkce životního pojištění se rovněž vypočítá jako součet výrobních nákladů s úpravou o „běžný zisk“.

c) Produkce zajištění se určuje přesně stejným způsobem jako u neživotního pojištění bez ohledu na to, zda jsou předmětem zajištění životní nebo neživotní pojištění.

d) Produkce programu sociálního pojištění závisí na tom, jakým způsobem je program organizován. Tyto programy jsou organizovány například takto:

1) Programy sociálního zabezpečení jsou programy sociálního pojištění, které zahrnují celou společnost a jsou stanoveny a kontrolovány vládními institucemi. Jejich účelem je poskytovat občanům dávky, které jim umožní uspokojovat potřeby související se stářím, invaliditou nebo smrtí, nemocí, pracovním úrazem, nezaměstnaností, péčí o rodinu, zdravotní péčí apod. Jestliže se rozlišují samostatné jednotky, určuje se jejich produkce stejným způsobem jako jakákoli netržní produkce, tedy jako součet nákladů. Pokud se samostatné jednotky nerozlišují, zařazuje se produkce sociálního zabezpečení do produkce vládních institucí na té úrovni, na jaké je sociální zabezpečení provozováno.

2) V případě, že zaměstnavatel provozuje vlastní program sociálního pojištění, hodnota produkce se určuje jako součet nákladů včetně odhadovaného výnosu z veškerého fixního kapitálu používaného při provozování programu. Pokud zaměstnavatel založí samostatný penzijní fond pro správu programu, hodnota produkce se měří stejným způsobem.

3) Pokud si zaměstnavatel najme pojišťovací společnost, aby program spravovala jeho jménem, odpovídá hodnota produkce poplatku, který tato pojišťovací společnost účtuje.

4) V případě programů více zaměstnavatelů se hodnota produkce měří jako u životních pojistek: odpovídá důchodům z investic, které program přijal, minus částka přidaná do rezerv.

e) Měření produkce programů standardizovaných záruk za půjčky závisí na typu zúčastněného výrobce. Jestliže program standardizovaných záruk za půjčky funguje jako tržní výrobce, vypočítá se hodnota produkce stejně jako u neživotního pojištění. Pokud program funguje jako netržní výrobce, hodnota produkce se vypočítá jako součet nákladů.

Služby v oblasti nemovitostí (oddíl L)

3.75 Produkce služeb obydlí poskytovaných jimi jejich vlastníkům se oceňuje v odhadnuté výši nájemného, které by za stejné bydlení platil nájemník, přičemž se berou v úvahu faktory, jako je umístění, občanská vybavenost v okolí atd., jakož i velikost a kvalita samotného obydlí. U garáže umístěné odděleně od obydlí, kterou vlastník používá pro účely konečné spotřeby ve spojení s užíváním obydlí, se provádí obdobná imputace. Hodnota nájemného u obydlí obývaných vlastníky, která se nacházejí v zahraničí, např. rekreačních domů, by neměla být zachycována jako součást domácí výroby, nýbrž jako dovoz služeb, a odpovídající čistý provozní přebytek jako prvotní důchod získaný od nerezidentů. U obydlí, která vlastní a obývají nerezidenti, se provádějí analogické zápisy. V případě sdíleného dočasného užívání bytů se zaznamenává podíl z poplatku za službu.

3.76 Za účelem odhadu hodnoty služeb obydlí poskytovaných jimi jejich vlastníkům se používá stratifikační metoda. Fond obydlí se stratifikuje podle umístění, charakteru obydlí a dalších faktorů ovlivňujících výši nájemného. Odhad hodnoty nájemného pro celý fond obydlí se získá z informací o skutečném nájemném z pronajatých obydlí. Průměrné skutečné nájemné v jednotlivých stratech se použije pro všechna obydlí v daném stratu. Jsou-li informace o nájemném získány z výběrových šetření, přepočet na základní soubor, tj. na nájemné z celého fondu obydlí, se týká jak části pronajatých obydlí, tak všech obydlí obývaných jejich vlastníky. Podrobný postup pro určení nájemného ve stratu se provede pro bazický rok a následně se extrapoluje na pozdější období.

3.77 Nájemné, které se v rámci stratifikační metody použije pro obydlí obývaná vlastníky, je definováno jako soukromé tržní nájemné, které se platí za právo používat nezařízené obydlí. Pro stanovení imputovaného nájemného se použije nájemné za nezařízená obydlí ze všech soukromých tržních smluv. Přitom se zahrnou i soukromé tržní nájmy, které jsou na nízké úrovni v důsledku vládní regulace. Je-li zdrojem informací nájemník, zjištěné nájemné se zvýší o případný specifický nájemní příspěvek, který se platí přímo pronajímateli. Není-li vzorek zjištěného nájemného podle výše uvedené definice dostatečně velký, je pro účely imputace možné použít zjištěné nájemné za zařízená obydlí za předpokladu, že se upraví o složku připadající na užívání zařízení. Výjimečně je možné použít také zvýšené nájemné za obydlí ve veřejném vlastnictví. Nízké nájemné za obydlí pronajatá příbuzným nebo zaměstnancům by se používat nemělo.

3.78 Stratifikační metodou se provede přepočet na základní soubor všech pronajatých obydlí. Výše popsané průměrné nájemné pro imputaci nemusí být pro některé segmenty trhu s nájemním bydlením vhodné. Například se může stát, že snížené nájemné za zařízená obydlí nebo zvýšené nájemné za obydlí ve veřejném vlastnictví neodpovídají příslušným skutečně pronajímaným obydlím. V tomto případě jsou nutná samostatná strata pro skutečně pronajímaná zařízená obydlí či pro sociální bydlení spolu s odpovídajícím průměrným nájemným.

3.79 Neexistuje-li dostatečně velký trh s nájemním bydlením, kde je bydlení charakterizováno obydlími obývanými jejich vlastníky, použije se pro obydlí obývaná vlastníky metoda uživatelských nákladů.

V rámci metody uživatelských nákladů odpovídá produkce služeb obydlí součtu mezispotřeby, spotřeby fixního kapitálu, ostatních daní snížených o dotace na výrobu a čistého provozního přebytku.

Čistý provozní přebytek se měří použitím stálého reálného ročního výnosu na čistou hodnotu fondu obydlí obývaných jejich vlastníky vyjádřenou v běžných cenách (reprodukční náklady).

3.80 Produkce služeb v oblasti nemovitostí za nebytové budovy se měří hodnotou placeného nájemného.

Odborné, vědecké a technické služby (oddíl M); Administrativní a podpůrné služby (oddíl N)

3.81 Produkce služeb operativního leasingu, jako jsou pronájem strojů nebo zařízení, se měří hodnotou placeného nájemného. Operativní leasing se liší od finančního leasingu: finanční leasing je financováním pořízení fixních aktiv prostřednictvím půjčky poskytnuté pronajímatelem nájemci. Platby v rámci finančního leasingu jsou tvořeny splátkami jistiny a úrokovými platbami spolu s malým poplatkem za poskytnuté přímé služby (viz kapitola 15: Smlouvy, pronájmy a licence).

3.82 Výzkum a vývoj je systematicky prováděná tvůrčí práce zaměřená na zvyšování objemu poznatků a používání těchto poznatků pro účely objevování nebo vývoje nových produktů, včetně lepších verzí nebo vyšší kvality stávajících produktů, nebo objevování či vývoje nových nebo účinnějších výrobních procesů. Výzkum a vývoj značného rozsahu v poměru k základní činnosti se zaznamenává jako vedlejší činnost místní činnostní jednotky. Samostatné místní činnostní jednotky se u výzkumu a vývoje rozlišují, je-li to možné.

3.83 Produkce služeb výzkumu a vývoje se měří takto:

a) výzkum a vývoj prováděný specializovanými komerčními výzkumnými laboratořemi nebo ústavy se oceňuje obvyklým způsobem na úrovni příjmů z prodeje, smluv, provizí, poplatků atd.;

b) produkce výzkumu a vývoje určených k použití ve stejném podniku se oceňuje podle odhadnutých základních cen, které by byly zaplaceny, kdyby byl výzkum realizován subdodavatelsky. Neexistuje-li trh se subdodávkami výzkumu a vývoje podobné povahy, oceňuje se jako součet výrobních nákladů plus přirážka na čistý provozní přebytek nebo smíšený důchod (u netržních výrobců se tato přirážka nepoužije);

c) výzkum a vývoj prováděný vládními institucemi, univerzitami a neziskovými výzkumnými ústavy se oceňuje jako součet výrobních nákladů. Příjmy z prodeje výzkumu a vývoje netržními výrobci, kteří výzkum a vývoj produkují, se zaznamenávají jako příjmy z vedlejší tržní produkce.

Výdaje na výzkum a vývoj se rozlišují od výdajů na vzdělávání a odbornou přípravu. Výdaje na výzkum a vývoj nezahrnují náklady na vývoj softwaru prováděný jako hlavní nebo vedlejší činnost.

Veřejná správa a obrana, povinné sociální zabezpečení (oddíl O)

3.84 Služby v oblasti veřejné správy, obrany a povinného sociálního zabezpečení se poskytují jako netržní služby a podle toho se také oceňují.

Vzdělávání (oddíl P); Zdravotní a sociální péče (oddíl Q)

3.85 U vzdělávacích a zdravotnických služeb se přesně rozlišuje mezi tržními a netržními výrobci a mezi jejich tržní a netržní produkcí. Za některé typy vzdělávání a léčení například mohou vládní instituce (nebo v důsledku zvláštních dotací i jiné instituce) vybírat nominální poplatky, ale za jiné typy vzdělávání a zvláštní léčebné úkony mohou účtovat poplatky podle komerčních sazeb. Jiným příkladem je, že stejný typ služby (např. vysokoškolské vzdělávání) je poskytován na jedné straně vládními institucemi a na druhé straně komerčními institucemi.

Do vzdělávacích a zdravotnických služeb nepatří činnosti výzkumu a vývoje; do služeb zdravotní péče se nezahrnuje zdravotnické vzdělávání, např. ve fakultních nemocnicích.

Kulturní, zábavní a rekreační služby (oddíl R); Ostatní služby (oddíl S)

3.86 Výroba knih, hudebních nahrávek, filmů, softwaru, magnetických pásek, disků atd. je dvoustupňovým procesem, a podle toho se také měří:

1) Produkce z výroby originálů – produkt duševního vlastnictví – se měří zaplacenou cenou, pokud je prodána, nebo pokud není prodána, základní cenou placenou za obdobné originály, výrobními náklady (včetně přirážky na čistý provozní přebytek) nebo diskontovanou hodnotou očekávaných budoucích příjmů z jejího použití ve výrobě.

2) Vlastník tohoto aktiva je může využívat přímo nebo vyrábět kopie v dalších obdobích. Pokud vlastník poskytne ostatním výrobcům licenci k využití originálu ve výrobě, jsou poplatky, provize, honoráře apod., které z licence získává, produkcí služeb. Prodej originálu je však zápornou tvorbou fixního kapitálu.

Soukromé domácnosti jako zaměstnavatelé (oddíl T)

3.87 Produkce služeb pro domácnost poskytovaných formou zaměstnávání placeného personálu se oceňuje podle zaplacených náhrad zaměstnancům; ty zahrnují i veškeré naturální náhrady, jako jsou strava nebo ubytování.

MEZISPOTŘEBA (P.2)

3.88  Definice: Mezispotřeba se skládá z výrobků a služeb spotřebovaných jako vstupy do výrobního procesu, vyjma fixních aktiv, jejichž spotřeba se zaznamenává jako spotřeba fixního kapitálu. Výrobky a služby jsou ve výrobním procesu buď přeměněny, nebo spotřebovány.

3.89 Mezispotřeba zahrnuje tyto případy:

a) výrobky a služby použité jako vstupy do pomocných činností. Obvyklým příkladem pomocné činnosti je nákup, prodej, marketing, účetnictví, zpracování údajů, doprava, skladování, údržba, bezpečnost atd. Tyto výrobky a služby spotřebované pro tyto pomocné činnosti se neodlišují od výrobků a služeb spotřebovaných pro hlavní (nebo vedlejší) činnost místní činnostní jednotky;

b) výrobky a služby obdržené od jiné místní činnostní jednotky v rámci téže institucionální jednotky;

c) nájemné za fixní aktiva, např. operativní leasing strojů, automobilů, softwaru a původních kulturních či uměleckých děl;

d) poplatky za krátkodobé smlouvy, pronájmy a licence, které se zaznamenávají jako nevyráběná aktiva; nepatří sem přímý nákup těchto nevyráběných aktiv;

e) předplatné, příspěvky či poplatky placené neziskovým podnikatelským sdružením (viz odstavec 3.35);

f) položky nepovažované za tvorbu hrubého kapitálu, například:

1) levné nástroje používané pro běžnou pracovní činnost, jako jsou pily, rýče, nože, sekery, kladiva, šroubováky, montážní klíče, kleště a jiné ruční nářadí; malé přístroje typu kapesní kalkulačky. Všechny výdaje na takovéto předměty dlouhodobé spotřeby se zaznamenávají jako mezispotřeba;

2) pravidelná údržba a opravy fixních aktiv používaných ve výrobě;

3) služby v oblasti odborné přípravy pracovníků, průzkumu trhu a podobných činností, nakoupené od externí organizace nebo poskytnuté samostatnou místní činnostní jednotkou téže institucionální jednotky;

4) výdaje na výzkum a vývoj se budou považovat za tvorbu fixního kapitálu, až bude dosaženo dostatečně vysoké úrovně spolehlivosti a srovnatelnosti odhadů členských států;

g) výdaje zaměstnanců proplácené zaměstnavatelem za položky nezbytné pro výrobu zaměstnavatele, například za nákupy nástrojů či ochranných oděvů na vlastní účet zaměstnanců na základě smluvních závazků;

h) výdaje zaměstnavatelů, které jsou vynakládány ve prospěch zaměstnavatelů i jejich zaměstnanců, protože jsou nezbytné pro výrobu. Mezi příklady patří:

1) proplácení výdajů, které zaměstnancům vznikly při plnění jejich služebních povinností v souvislosti s cestováním, odloučením od rodiny, stěhováním a reprezentací;

2) poskytování zařízení zvyšujících komfort na pracovišti.

Seznam příslušných výdajů je uveden v části týkající se náhrad zaměstnancům (D.1) (viz odstavec 4.07);

i) poplatky za služby spojené s neživotním pojištěním placené místními činnostními jednotkami (viz kapitola 16: Pojištění). Aby bylo možné jako mezispotřebu zaznamenat pouze poplatek za služby, placené pojistné se sníží, např. o vyplacené pojistné náhrady a čistou změnu pojistných technických rezerv. Čistá změna pojistných technických rezerv se rozvrhne mezi místní činnostní jednotky v poměru k placenému pojistnému;

j) FISIM nakoupené rezidentskými výrobci;

k) netržní část produkce centrální banky by měla být v plném rozsahu rozvržena do mezispotřeby ostatních finančních zprostředkovatelů.

3.90 Mezispotřeba nezahrnuje:

a) položky považované za tvorbu hrubého kapitálu, například:

1) cennosti;

2) geologický průzkum nerostných ložisek;

3) velká zlepšení, která jdou nad rámec toho, co je třeba pro udržení fixních aktiv v dobrém provozním stavu. Jde například o renovace, rekonstrukce nebo rozšíření;

4) software přímo zakoupený nebo vyrobený ve vlastní režii;

5) vojenské zbraně a zařízení pro jejich dopravu;

b) výdaje pojímané jako nákup nevyráběných aktiv. Příkladem jsou dlouhodobé smlouvy, pronájmy a licence (viz kapitola 15);

c) výdaje zaměstnavatelů považované za naturální mzdy a platy;

d) užití kolektivních služeb poskytovaných jednotkami sektoru vládních institucí (které se považují za výdaje vládních institucí na kolektivní spotřebu) ze strany jednotek, které jsou tržními výrobci nebo výrobci ve vlastní režii;

e) výrobky a služby vyrobené a spotřebované v témže účetním období a ve stejné místní činnostní jednotce (ty se ani nezaznamenávají jako produkce);

f) platby za vládní licence a poplatky, které se považují za ostatní daně z výroby;

g) platby za licence k využívání přírodních zdrojů (např. půdy), které se pojímají jako renta, popřípadě pachtovné, tj. jako platby důchodu z vlastnictví.

Doba zachycení a ocenění mezispotřeby

3.91 Produkty použité pro mezispotřebu se zachycují a oceňují v okamžiku, kdy vstupují do výrobního procesu. Oceňují se v kupních cenách podobných výrobků nebo služeb v době užití.

3.92 Výrobní jednotky užití výrobků ve výrobě nezaznamenávají přímo. Zaznamenávají nákupy určené k užití jako vstupy minus zvýšení množství těchto výrobků v zásobách.

KONEČNÁ SPOTŘEBA (P.3, P.4)

3.93 Používají se dvě pojetí konečné spotřeby:

a) výdaje na konečnou spotřebu (P.3);

b) skutečná konečná spotřeba (P.4).

Výdaje na konečnou spotřebu jsou výdaje na výrobky a služby užívané domácnostmi, NISD a vládními institucemi pro uspokojování individuálních a kolektivních potřeb. Naproti tomu skutečná konečná spotřeba se týká pořízení výrobků a služeb pro spotřebu. Rozdíl mezi těmito dvěma pojetími spočívá v přístupu k některým výrobkům a službám, které jsou financovány vládními institucemi nebo NISD, ale jsou dodávány domácnostem jako naturální sociální transfery.

Výdaje na konečnou spotřebu (P.3)

3.94  Definice: Výdaje na konečnou spotřebu se skládají z výdajů vynaložených rezidentskými institucionálními jednotkami na výrobky nebo služby, které se používají pro přímé uspokojování individuálních potřeb nebo přání nebo kolektivních potřeb členů společnosti.

3.95 Výdaje na konečnou spotřebu domácností zahrnují například:

a) služby obydlí poskytované jimi jejich vlastníkům;

b) naturální důchody jako:

1) výrobky a služby, které dostávají zaměstnanci jako naturální důchod;

2) výrobky nebo služby vytvořené jako produkce společností nezapsaných v obchodním rejstříku vlastněných domácnostmi, které si členové domácnosti ponechají pro vlastní spotřebu. Jde kupříkladu o potraviny a další zemědělské produkty, služby obydlí poskytované jimi jejich vlastníkům a služby pro domácnost produkované zaměstnáváním placeného personálu (sluhů, kuchařů, zahradníků, řidičů atd.);

c) položky nepovažované za mezispotřebu, jako jsou:

1) materiál pro drobné opravy a vnitřní vymalování obydlí, které provádějí jak nájemníci, tak vlastníci;

2) materiál pro opravy a údržbu předmětů dlouhodobé spotřeby, včetně dopravních prostředků;

d) položky, které se nepovažují za tvorbu kapitálu, zejména předměty dlouhodobé spotřeby, které plní svou funkci v průběhu několika účetních období; patří sem i převod vlastnictví k některým předmětům dlouhodobé spotřeby z podniku na domácnost;

e) finanční služby přímo účtované a část FISIM, která slouží pro účely konečné spotřeby domácností;

f) pojišťovací služby ve výši implicitního poplatku za službu;

g) služby penzijních fondů ve výši implicitního poplatku za službu;

h) platby domácností za licence, povolení atd., které se považují za nákup služeb (viz odstavce 4.79 a 4.80);

i) nákup produkce za ekonomicky nevýznamné ceny, např. vstupné do muzea.

3.96 Do výdajů na konečnou spotřebu domácností nepatří:

a) naturální sociální transfery, jako jsou výdaje nejprve vynaložené domácnostmi, ale následně uhrazené ze sociálního zabezpečení, např. některé léčebné výlohy;

b) položky pojímané jako mezispotřeba nebo tvorba hrubého kapitálu, jako jsou:

1) výdaje domácností vlastnících společnosti nezapsané v obchodním rejstříku, jsou-li vynaloženy na podnikatelské účely – např. výdaje na předměty dlouhodobé spotřeby jako například dopravní prostředky, nábytek nebo elektrická zařízení (tvorba hrubého fixního kapitálu) a také na předměty krátkodobé spotřeby jako například pohonné hmoty (pojímané jako mezispotřeba);

2) výdaje, které vlastníci bydlící ve vlastním obydlí vynaloží na malování, údržbu a opravy obydlí, které obvykle nejsou prováděny nájemníky (považují se za mezispotřebu při produkování služeb bydlení);

3) nákupy obydlí (považují se za tvorbu hrubého fixního kapitálu);

4) výdaje na cennosti (považují se za tvorbu hrubého kapitálu);

c) položky považované za pořízení nevyráběných aktiv, zejména nákup půdy;

d) veškeré platby domácností, které je třeba pojímat jako daně (viz odstavce 4.79 a 4.80);

e) předplatné, příspěvky a poplatky placené domácnostmi neziskovým institucím sloužícím domácnostem, jako jsou odbory, profesní společnosti, spotřebitelská sdružení, církve a společenské, kulturní, rekreační a sportovní kluby;

f) dobrovolné peněžní nebo naturální převody domácností ve prospěch charitativních organizací a organizací poskytujících humanitární a jinou pomoc.

3.97 Výdaje na konečnou spotřebu NISD zahrnují tyto dvě odlišné kategorie:

a) hodnotu výrobků a služeb vyprodukovaných NISD, které nespadají do tvorby kapitálu ve vlastní režii ani do výdajů domácností a jiných jednotek;

b) výdaje NISD za výrobky nebo služby vyprodukované tržními výrobci, které jsou bez jakékoli změny dodávány domácnostem pro jejich spotřebu jako naturální sociální transfery.

3.98 Výdaje na konečnou spotřebu (P.3) vládních institucí zahrnují dvě kategorie výdajů, obdobné jako u NISD:

a) hodnotu výrobků a služeb vyprodukovaných samotnými vládními institucemi (P.1), které nespadají do tvorby kapitálu ve vlastní režii (odpovídající subkategorii P.12), do tržní produkce (P.11) ani do plateb za netržní produkci (P.131);

b) nákupy vládních institucí, jejichž předmětem jsou výrobky a služby vyprodukované tržními výrobci, které jsou, bez jakékoli změny, dodávány domácnostem jako naturální sociální transfery (D.632). Vládní instituce platí za tyto výrobky a služby, které prodávající poskytují domácnostem.

3.99 Korporace výdaje na konečnou spotřebu nemají. Jejich nákupy výrobků a služeb, které domácnosti užívají ke konečné spotřebě, jsou buď užity pro mezispotřebu, nebo poskytnuty zaměstnancům jako naturální náhrady, tj. imputované výdaje na konečnou spotřebu domácností.

Skutečná konečná spotřeba (P.4)

3.100  Definice: Skutečná konečná spotřeba se skládá z výrobků nebo služeb, které si pořizují rezidentské institucionální jednotky pro přímé uspokojování lidských potřeb, ať individuálních, nebo kolektivních.

3.101  Definice: Výrobky a služby pro individuální spotřebu („individuální výrobky a služby“) jsou výrobky a služby, které získala domácnost a používá je pro uspokojování potřeb a přání členů této domácnosti. Individuální výrobky a služby mají tyto vlastnosti:

a) je možné zjistit a zachytit pořízení těchto výrobků a služeb jednotlivou domácností nebo jejím členem a také dobu, kdy k pořízení došlo;

b) domácnost souhlasila s poskytnutím výrobků a služeb a činí kroky nezbytné k jejich spotřebování, například návštěvou školy nebo kliniky;

c) výrobky a služby jsou takového charakteru, že jejich pořízení jednou domácností nebo osobou či skupinou osob vylučuje jejich pořízení jinými domácnostmi nebo osobami.

3.102  Definice: Služby pro kolektivní spotřebu jsou službami poskytovanými současně všem členům společnosti nebo všem členům určité části společnosti, například všem domácnostem bydlícím v určitém regionu. Kolektivní služby mají tyto vlastnosti:

a) mohou být poskytovány současně každému členu společnosti nebo určitým částem společnosti, například těm, jež se nacházejí v určitém regionu nebo lokalitě;

b) užívání takovýchto služeb je obvykle pasivní a nevyžaduje souhlas ani aktivní účast všech dotčených jednotlivců;

c) poskytnutí kolektivní služby jedné osobě nesnižuje množství, které je k dispozici ostatním ve stejné společnosti nebo části společnosti.

3.103 Všechny výdaje na konečnou spotřebu domácností jsou individuální. Jako individuální se pojímají všechny výrobky a služby, které poskytují NISD.

3.104 Pokud jde o výrobky a služby poskytované vládními jednotkami, je hranice mezi individuálními a kolektivními výrobky a službami založena na klasifikaci funkcí vládních institucí (COFOG).

Veškeré výdaje na konečnou spotřebu vládních institucí, které patří do některé z následujících položek, se považují za výdaje na individuální spotřebu:

a)

 

7.1 léčiva a zdravotnické prostředky;

7.2 ambulantní zdravotní služby;

7.3 ústavní zdravotní služby;

7.4 veřejné zdravotnické služby;

b)

 

8.1 rekreační a sportovní služby;

8.2 kulturní služby;

c)

 

9.1 preprimární a primární vzdělávání;

9.2 sekundární vzdělávání;

9.3 postsekundární vzdělávání nižší než terciární;

9.4 terciární vzdělávání;

9.5 vzdělávání nedefinované podle úrovně;

9.6 vedlejší služby ve vzdělávání;

d)

 

10.1 nemoc a invalidita;

10.2 stáří;

10.3 pozůstalí;

10.4 rodina a děti;

10.5 nezaměstnanost;

10.6 bydlení;

10.7 sociální pomoc jinde neuvedená.

3.105 Použije-li se alternativně klasifikace individuální spotřeby podle účelu (COICOP), odpovídají výdaje vládních institucí na individuální spotřebu oddílu 14, který zahrnuje tyto skupiny:

14.1 bydlení (odpovídá skupině 10.6 COFOG);

14.2 zdraví (odpovídá skupinám 7.1 až 7.4 COFOG);

14.3 rekreace a kultura (odpovídá skupinám 8.1 a 8.2 COFOG);

14.4 vzdělávání (odpovídá skupinám 9.1 až 9.6 COFOG);

14.5 sociální ochrana (odpovídá skupinám 10.1 až 10.5 a 10.7 COFOG).

3.106 Zbývající část výdajů na konečnou spotřebu vládních institucí tvoří výdaje na kolektivní spotřebu.

Jedná se o tyto skupiny COFOG:

a) všeobecné veřejné služby (oddíl 1);

b) obrana (oddíl 2);

c) veřejný pořádek a bezpečnost (oddíl 3);

d) ekonomické záležitosti (oddíl 4);

e) ochrana životního prostředí (oddíl 5);

f) bydlení a veřejná infrastruktura (oddíl 6);

g) všeobecná správa, regulace, šíření obecných informací a statistika (všechny oddíly);

h) výzkum a vývoj (všechny oddíly).

3.107 Vztahy mezi použitými jednotlivými pojetími spotřeby jsou znázorněny v tabulce 3.2:



Tabulka 3.2 —  Sektor provádějící výdaj

 

Vládní instituce

NISD

Domácnosti

Celkové pořízení

Individuální spotřeba

X (= naturální sociální transfery)

X (= naturální sociální transfery)

X

Skutečná individuální konečná spotřeba domácností

Kolektivní spotřeba

X

0

0

Skutečná kolektivní spotřeba vládních institucí

Celkem

Výdaje na konečnou spotřebu vládních institucí

Výdaje na konečnou spotřebu NISD

Výdaje na konečnou spotřebu domácností

Skutečná konečná spotřeba = celkové výdaje na konečnou spotřebu

X: použije se

0: nepoužije se

3.108 Veškeré výdaje na konečnou spotřebu NISD jsou individuální. Úhrn skutečné konečné spotřeby se rovná součtu skutečné konečné spotřeby domácností a skutečné konečné spotřeby vládních institucí.

3.109 Neexistují žádné naturální sociální transfery s nerezidenty (ačkoli peněžní sociální transfery s nerezidenty existují). Úhrn skutečné konečné spotřeby se rovná celkovým výdajům na konečnou spotřebu.

Doba zachycení a ocenění výdajů na konečnou spotřebu

3.110 Výdaj za výrobek se zaznamená v době, kdy dochází ke změně vlastnictví; výdaj za službu se zaznamená v době, kdy je poskytnutí služby dokončeno.

3.111 Výdaje za výrobky pořízené formou splátkového prodeje nebo podobné dohody o úvěru a také formou finančního leasingu se zaznamenávají v době dodání výrobku, i když v tomto okamžiku nedochází ke změně vlastnictví.

3.112 Spotřeba produkce vyrobené ve vlastní režii se zachycuje v době, kdy je produkce ponechaná pro vlastní konečnou spotřebu vyrobena.

3.113 Výdaje na konečnou spotřebu domácností se zaznamenávají v kupních cenách. To jsou ceny, které kupující za produkty skutečně zaplatí v době nákupu. Podrobnější definice je uvedena v odstavci 3.06.

3.114 Výrobky a služby poskytované jako naturální náhrady zaměstnancům se oceňují v základních cenách, jsou-li vyrobeny zaměstnavatelem, nebo v kupních cenách zaměstnavatele, pokud je zaměstnavatel nakoupí.

3.115 Výrobky nebo služby ponechané pro vlastní spotřebu se oceňují v základních cenách.

3.116 Výdaje na konečnou spotřebu vynakládané vládními institucemi nebo NISD na produkty, které samy vyrábějí, se zaznamenávají v době, kdy jsou vyrobeny, což je současně doba dodání takovýchto služeb vládními institucemi nebo NISD. U výdajů na konečnou spotřebu za výrobky a služby poskytované prostřednictvím tržních výrobců je dobou zachycení doba dodání.

3.117 Výdaje na konečnou spotřebu (P.3) vládních institucí nebo NISD se rovnají úhrnu jejich produkce (P.1) plus výdaje na produkty dodávané domácnostem prostřednictvím tržních výrobců, které jsou součástí naturálních sociálních transferů (D.632), minus platby od jiných jednotek, tržní produkce (P.11) a platby za netržní produkci (P.131) minus tvorba kapitálu ve vlastní režii (P.12).

Doba zachycení a ocenění skutečné konečné spotřeby

3.118 Institucionální jednotky si pořizují výrobky a služby v okamžiku, kdy se stávají novými vlastníky výrobků nebo kdy je dokončena dodávka jim poskytovaných služeb.

3.119 Pořízení (skutečná konečná spotřeba) se oceňuje v kupních cenách jednotek, které vynaložily výdaje.

3.120 Naturální transfery jiné než naturální sociální transfery od vládních institucí a NISD se pojímají, jako by se jednalo o transfery v penězích. V důsledku toho se hodnota výrobků a služeb zachycuje jako výdaje institucionálních jednotek nebo sektorů, které si je pořizují.

3.121 Hodnota obou souhrnných ukazatelů, výdajů na konečnou spotřebu a skutečné konečné spotřeby, je stejná. Výrobky a služby pořízené rezidentskými domácnostmi prostřednictvím naturálních sociálních transferů se oceňují ve stejných cenách, v jakých jsou oceněny ve výdajových souhrnných ukazatelích.

TVORBA HRUBÉHO KAPITÁLU (P.5)

3.122 Tvorba hrubého kapitálu se skládá z těchto položek:

a) tvorba hrubého fixního kapitálu (P.51g):

1) spotřeba fixního kapitálu (P.51c);

2) tvorba čistého fixního kapitálu (P.51n);

b) změny zásob (P.52);

c) čisté pořízení cenností (P.53).

3.123 Tvorba hrubého kapitálu se měří bez očištění o spotřebu fixního kapitálu. Tvorba čistého kapitálu se vypočítá odečtením spotřeby fixního kapitálu od tvorby hrubého kapitálu.

Tvorba hrubého fixního kapitálu (P.51g)

3.124  Definice: Tvorbu hrubého fixního kapitálu (P.51) tvoří pořízení fixních aktiv rezidentskými výrobci, snížené o úbytky, během daného období plus určité přírůstky hodnoty nevyráběných aktiv dosažené produktivní činností výrobních nebo institucionálních jednotek. Fixní aktiva jsou vyrobená aktiva používaná ve výrobě po dobu delší než jeden rok.

3.125 Tvorba hrubého fixního kapitálu se skládá z kladných i záporných hodnot:

a) kladné hodnoty:

1) nákup nových nebo použitých fixních aktiv;

2) fixní aktiva vyrobená a ponechaná pro vlastní užití výrobce (včetně fixních aktiv vyrobených ve vlastní režii, která dosud nejsou dokončena nebo plně nedozrála);

3) nová nebo použitá fixní aktiva pořízená směnou;

4) nová nebo použitá fixní aktiva získaná ve formě naturálních kapitálových transferů;

5) nová nebo použitá fixní aktiva, která si jejich uživatel pořídil prostřednictvím finančního leasingu;

6) velká zlepšení fixních aktiv a existujících historických památek;

7) přirozený růst přírodních aktiv poskytujících opakované produkty;

b) záporné hodnoty, tj. úbytky fixních aktiv zaznamenávané jako záporná pořízení:

1) prodej použitých fixních aktiv;

2) použitá fixní aktiva zcizená směnou;

3) použitá fixní aktiva zcizená ve formě naturálních kapitálových transferů.

3.126 Mezi úbytky fixních aktiv se nezařazuje:

a) spotřeba fixního kapitálu (která zahrnuje předvídané obvyklé náhodné škody);

b) mimořádné ztráty, způsobené například suchem nebo jinými přírodními katastrofami, které se zaznamenávají jako ostatní změny objemu aktiv.

3.127 Rozlišují se tyto druhy tvorby hrubého fixního kapitálu:

1) obydlí;

2) ostatní budovy a stavby; sem patří také velká zlepšení půdy;

3) stroje a zařízení, například lodě, automobily a počítače;

4) zbraňové systémy;

5) pěstované biologické zdroje, např. stromy a hospodářská zvířata;

6) náklady na převod vlastnictví nevyráběných aktiv, jako jsou půda, smlouvy, pronájmy a licence;

7) výzkum a vývoj, včetně produkování volně dostupných výsledků výzkumu a vývoje. Výdaje na výzkum a vývoj se budou považovat za tvorbu fixního kapitálu až poté, co bude dosaženo vysoké úrovně spolehlivosti a srovnatelnosti odhadů členských států;

8) geologický průzkum a vyhodnocování nerostných ložisek;

9) počítačové programové vybavení (software) a databáze;

10) původní kulturní a umělecká díla;

11) ostatní práva duševního vlastnictví.

3.128 Velká zlepšení půdy zahrnují:

a) rekultivaci půdy mořského dna stavbou hrází, mořských hrází nebo přehrad stavěných za tímto účelem;

b) mýcení lesů, čištění kamenité půdy apod., které umožňuje první využití půdy pro výrobní účely;

c) vysoušení mokřin nebo zavlažování pouští budováním hrází, příkopů a zavlažovacích kanálů; výstavbu vlnolamů, mořských hrází nebo protipovodňových stěn za účelem prevence záplav nebo mořské či říční eroze.

Tyto činnosti mohou vést k vytvoření podstatných nových staveb, jako jsou mořské hráze, protipovodňové stěny a přehrady, ale tyto stavby nejsou využívány k výrobě jiných výrobků a služeb, nýbrž k získání většího množství nebo vyšší kvality půdy a právě tato půda, jež je nevyráběným aktivem, se využívá ve výrobě. Například přehrada postavená pro výrobu elektřiny slouží jinému účelu než přehrada postavená k zadržení moře. Pouze druhý typ přehrad se klasifikuje jako zlepšení půdy.

3.129 Tvorba hrubého fixního kapitálu zahrnuje tyto hraniční případy:

a) pořízení obytných člunů, prámů, mobilních příbytků a karavanů, které domácnosti používají k bydlení, a veškerých k nim přidružených staveb, jako jsou garáže;

b) stavby a zařízení používané pro vojenské účely;

c) lehké zbraně a obrněná vozidla používané nevojenskými jednotkami;

d) změny stavu hospodářských zvířat dlouhodobě používaných ve výrobě, například chovných zvířat, dojnic, ovcí chovaných pro vlnu a tažných zvířat;

e) změny stavu dlouhodobě pěstovaných stromů, například ovocných stromů, vinné révy, kaučukovníků, palem atd.;

f) zlepšení použitých fixních aktiv nad rámec běžné údržby a oprav;

g) pořízení fixních aktiv prostřednictvím finančního leasingu;

h) terminální náklady, tj. vysoké náklady spojené s likvidací, např. náklady na vyřazení jaderných elektráren z provozu nebo náklady na sanaci skládek.

3.130 Tvorba hrubého fixního kapitálu nezahrnuje:

a) transakce zahrnované do mezispotřeby, například:

1) nákup drobných nástrojů pro výrobní účely;

2) běžnou údržbu a opravy;

3) pořízení fixních aktiv pro použití podle smlouvy o operativním leasingu (viz také kapitola 15: Smlouvy, pronájmy a licence). U podniku, který fixní aktivum používá, je nájemné považováno za mezispotřebu. Pokud jde o vlastníka aktiva, náklady na jeho pořízení se zaznamenají jako tvorba hrubého fixního kapitálu;

b) transakce zaznamenávané jako změny zásob:

1) jatečná zvířata včetně drůbeže;

2) stromy pěstované pro dřevo (nedokončená produkce);

c) stroje a zařízení pořízené domácnostmi za účelem konečné spotřeby;

d) zisky a ztráty z držby fixních aktiv;

e) ztráty na fixních aktivech v důsledku katastrof, např. zničení pěstovaných aktiv a hospodářských zvířat v důsledku nákazy, na kterou se obvykle nevztahuje pojištění, nebo škody vinou mimořádných povodní, škody způsobené větrem či lesní požáry;

f) finanční prostředky odložené stranou nebo zařazené do rezervy bez závazku ke skutečnému nákupu nebo výstavbě konkrétního investičního majetku, např. vládní fond pro infrastrukturu.

3.131 Tvorba hrubého fixního kapitálu ve formě zlepšení použitých fixních aktiv se zaznamenává jako pořízení nových fixních aktiv stejného druhu.

3.132 Produkty duševního vlastnictví jsou výsledkem výzkumu a vývoje, bádání nebo inovací vedoucích k poznatkům, jejichž užití je omezeno právem nebo jinými prostředky ochrany.

Aktivy ve formě duševního vlastnictví jsou například:

a) výsledky výzkumu a vývoje;

b) výsledky geologického průzkumu nerostných ložisek, které se měří jako náklady na skutečně provedené zkušební vrty, letecké či jiné průzkumy, dopravu atd.;

c) počítačové programové vybavení (software) a velké databáze pro použití ve výrobě po dobu delší než jeden rok;

d) původní kulturní a umělecká díla, např. originály rukopisů, modelů, filmů, zvukových nahrávek atd.

3.133 Jak u fixních aktiv, tak u nevyráběných nefinančních aktiv náklady na převod vlastnictví, které vznikají novému vlastníkovi, zahrnují:

a) platby za dodání (nového nebo použitého) aktiva na požadované místo v požadované době, například platby za dopravu, instalaci, montáž atd.;

b) platby odborníkům nebo provize, jako jsou poplatky placené zeměměřičům, technikům, právníkům, odhadcům atd., a provize placené realitním agenturám, aukčním síním apod.;

c) daně, které platí nový vlastník z převodu vlastnictví aktiva. Tyto daně jsou daněmi ze služeb zprostředkovatelů a případnou daní z převodu vlastnictví, ale nikoli daněmi z nakoupeného aktiva.

Všechny tyto náklady se zaznamenají jako tvorba hrubého fixního kapitálu novým vlastníkem.

Doba zachycení a ocenění tvorby hrubého fixního kapitálu

3.134 Tvorba hrubého fixního kapitálu se zachycuje v době, kdy dochází k převodu vlastnictví fixních aktiv na institucionální jednotku, která je zamýšlí použít ve výrobě.

Výjimky z tohoto pravidla tvoří:

a) finanční leasing, u kterého se změna vlastnictví z pronajímatele na nájemce imputuje;

b) tvorba hrubého fixního kapitálu ve vlastní režii, která se zachycuje v době, kdy jsou aktiva vyrobena.

3.135 Tvorba hrubého fixního kapitálu se oceňuje v kupních cenách včetně plateb za montáž a jiných nákladů na převod vlastnictví. Při výrobě ve vlastní režii se oceňuje v základních cenách podobných fixních aktiv, a nejsou-li tyto ceny k dispozici, oceňuje se ve výrobních nákladech plus přirážka na čistý provozní přebytek či smíšený důchod (u netržních výrobců se tato přirážka nepoužije).

3.136 Pořízení produktů duševního vlastnictví se oceňuje různými způsoby:

a) geologický průzkum nerostných ložisek: podle nákladů na skutečně provedené zkušební vrty a vývrty a nákladů vynaložených s cílem umožnit provádění zkoušek, například nákladů na letecké či jiné průzkumy;

b) počítačové programové vybavení (software): v kupních cenách, je-li software nakoupen na trhu, nebo v odhadované základní ceně, nebo není-li základní cena k dispozici, ve výši výrobních nákladů plus přirážka na čistý provozní přebytek (u netržních výrobců se tato přirážka nepoužije), pokud je software vyvinut interně;

c) původní kulturní a umělecká díla: v ceně, kterou kupující za dílo zaplatil, pokud je prodáno; pokud prodáno není, jsou přípustné tyto metody odhadu:

i) podle základní ceny placené za podobná původní díla,

ii) podle součtu výrobních nákladů díla plus přirážka na čistý provozní přebytek (u netržních výrobců se tato přirážka nepoužije) nebo

iii) podle diskontované hodnoty očekávaných příjmů.

3.137 Úbytky použitých fixních aktiv prodejem se oceňují v základních cenách snížených o veškeré náklady na převod vlastnictví, které vynaložil prodávající.

3.138 Náklady na převod vlastnictví se mohou týkat jak vyrobených aktiv včetně fixních aktiv, tak nevyráběných aktiv, jako je půda.

V případě vyrobených aktiv jsou tyto náklady zahrnuty do kupních cen. V případě půdy a ostatních nevyráběných aktiv jsou tyto náklady odděleny od samotného nákupu a prodeje a zaznamenávají se v samostatné položce klasifikace tvorby hrubého fixního kapitálu.

Spotřeba fixního kapitálu (P.51c)

3.139  Definice: Spotřeba fixního kapitálu (P.51c) je snížení hodnoty vlastněných fixních aktiv v důsledku běžného opotřebení a zastarání. Odhad snížení hodnoty zohledňuje ztráty fixních aktiv, které jsou důsledkem pojistitelných náhodných škod. Spotřeba fixního kapitálu zahrnuje předvídané terminální náklady, jako jsou náklady na vyřazení z provozu u jaderných elektráren či vrtných plošin pro těžbu ropy nebo náklady na sanaci skládek. Tyto terminální náklady se zachycují jako spotřeba fixního kapitálu na konci doby životnosti odpovídajícího aktiva, kdy jsou terminální náklady zaznamenány jako tvorba hrubého fixního kapitálu.

3.140 Spotřeba fixního kapitálu se počítá pro všechna fixní aktiva (s výjimkou zvířat), včetně práv duševního vlastnictví, velkých zlepšení půdy a nákladů na převod vlastnictví nevyráběných aktiv.

3.141 Spotřeba fixního kapitálu se liší od odpisů pro daňové účely a odpisů uváděných v podnikovém účetnictví. Spotřeba fixního kapitálu se odhaduje na základě stavu fixních aktiv a očekávané průměrné ekonomické životnosti jednotlivých kategorií těchto výrobků. Chybějí-li přímé informace o stavu fixních aktiv, použije se pro výpočet tohoto stavu metoda průběžné inventarizace (PIM). Stav fixních aktiv se oceňuje v kupních cenách běžného období.

3.142 Při výpočtu průměrné životnosti příslušných výrobků se vezmou v potaz ztráty fixních aktiv v důsledku pojistitelných náhodných škod. Za celkové hospodářství budou náhodné škody v daném účetním období rovny nebo téměř rovny průměru. U jednotlivých jednotek a skupin jednotek se mohou skutečné náhodné škody od průměrných odlišovat. V takovém případě se případné rozdíly za sektory zaznamenají jako ostatní změny objemu fixních aktiv.

3.143 Spotřeba fixního kapitálu se počítá lineární metodou, takže hodnota fixních aktiv se odepisuje konstantní sazbou po celou dobu životnosti daného výrobku.

3.144 V některých případech se používá metoda geometrického odepisování, vyžaduje-li to charakter poklesu účinnosti fixního aktiva.

3.145 V systému účtů se spotřeba fixního kapitálu zaznamenává pod každou vyrovnávací položkou, která je uváděna v hrubém a čistém vyjádření. Hrubé vyjádření znamená bez odečtení spotřeby fixního kapitálu a čisté vyjádření znamená po odečtení spotřeby fixního kapitálu.

Změny zásob (P.52)

3.146  Definice: Změny zásob se měří jako hodnota přírůstků zásob snížená o hodnotu čerpání ze zásob a o hodnotu všech běžných ztrát na výrobcích v zásobách.

3.147 V důsledku fyzického znehodnocení, náhodných škod nebo drobných krádeží se mohou běžné ztráty vyskytovat u všech druhů výrobků v zásobách, například:

a) ztráty na materiálu;

b) ztráty na nedokončené produkci;

c) ztráty na hotových výrobcích;

d) ztráty na zboží určeném k dalšímu prodeji (např. krádeže v obchodech).

3.148 Zásoby se skládají z těchto kategorií:

a) materiál:

materiál tvoří všechny produkty, které se skladují se záměrem použít je pro mezispotřebu při výrobě; patří sem také produkty, které mají v zásobách vládní instituce. Položky, jako jsou zlato, diamanty apod., sem patří, pokud jsou určeny pro průmyslové použití nebo pro jinou výrobu;

b) nedokončená produkce:

nedokončenou produkci tvoří vyráběná produkce, která ještě není dokončena. Zachycuje se v zásobách svého výrobce. Může mít různé podoby, například:

1) rostoucí plodiny;

2) stromy a hospodářská zvířata v růstu;

3) nedokončené stavby (vyjma staveb, které jsou stavěny na základě předem uzavřené smlouvy o prodeji nebo ve vlastní režii; tyto dva případy se pojímají jako tvorba fixního kapitálu);

4) jiná nedokončená fixní aktiva, např. lodě a vrtné plošiny pro těžbu ropy;

5) částečně dokončený výzkum pro právní nebo poradenskou dokumentaci;

6) částečně dokončená výroba filmu;

7) částečně dokončené počítačové programy.

Nedokončená produkce se zaznamená u každého výrobního procesu, který na konci daného období není dokončen. To má význam pro čtvrtletní účty; příkladem je růst zemědělských plodin, který neskončí v rámci jednoho čtvrtletí.

Ke snížení nedokončené produkce dochází při dokončení výrobního procesu. V tom okamžiku se veškerá nedokončená produkce změní na hotové produkty;

c) hotové výrobky:

hotové produkty jako součást zásob se skládají z produkce, kterou výrobce před dodáním jiným institucionálním jednotkám nezamýšlí dále zpracovávat;

d) zboží určené k dalšímu prodeji:

zbožím určeným k dalšímu prodeji jsou výrobky pořízené za účelem dalšího prodeje beze změny jejich současného stavu.

Doba zachycení a ocenění změn zásob

3.149 Doba zachycení a ocenění změn zásob je v souladu s dobou zachycení a oceněním ostatních transakcí s produkty. To se týká zejména mezispotřeby (např. u materiálu), produkce (např. u nedokončené produkce a produkce vznikající skladováním zemědělských produktů) a tvorby hrubého fixního kapitálu (např. u nedokončené produkce). Pokud jsou výrobky zpracovávány v zahraničí a je to spojeno se změnou ekonomického vlastnictví, zahrnou se tyto výrobky do vývozu (a následně do dovozu). Tento vývoz se odrazí v souběžném snížení zásob a odpovídající pozdější dovoz se zaznamená jako zvýšení zásob, nejsou-li dovezené výrobky okamžitě prodány nebo užity.

3.150 Při měření změn zásob se výrobky vstupující do zásob oceňují v okamžiku vstupu a výrobky čerpané ze zásob se oceňují v okamžiku čerpání.

3.151 Pro ocenění výrobků při změnách zásob se používají tyto ceny:

a) produkce hotových výrobků převáděných do zásob výrobce se oceňuje, jako by tyto výrobky byly v daném okamžiku prodány za běžné základní ceny;

b) přírůstky nedokončené produkce se oceňují úměrně k odhadnuté běžné základní ceně hotového produktu;

c) úbytky nedokončené produkce v důsledku čerpání ze zásob při dokončení produkce se oceňují v běžných základních cenách nedokončeného produktu;

d) výrobky převedené ze zásob za účelem jejich prodeje se oceňují v základních cenách;

e) zboží určené k dalšímu prodeji vstupující do zásob velkoobchodníků, maloobchodníků apod. se oceňuje ve skutečných nebo odhadnutých kupních cenách obchodníka;

f) zboží určené k dalšímu prodeji čerpané ze zásob se oceňuje v kupních cenách, za které může být nahrazeno v době čerpání, nikoli v cenách platných v době, kdy bylo pořízeno.

3.152 Ztráty v důsledku fyzického znehodnocení, pojistitelných náhodných škod nebo drobných krádeží se zachycují a oceňují takto:

a) u materiálu: jako materiál skutečně čerpaný ze zásob za účelem jeho spotřebování ve výrobě (pro mezispotřebu);

b) u nedokončené produkce: jako snížení přírůstku produkce připadajícího na výrobu provedenou ve stejném období;

c) u hotových výrobků a zboží určeného k dalšímu prodeji: jako čerpání ze zásob neznehodnocených výrobků či zboží v běžných cenách.

3.153 V případě nedostatku informací se používají tyto metody pro přibližný odhad změny zásob:

a) jestliže se objem zásob mění pravidelně, přijatelnou metodou pro přibližný odhad je vynásobení změny objemu zásob průměrnými cenami v daném období. V případě zásob uživatelů, velkoobchodníků nebo maloobchodníků se použijí kupní ceny; v případě zásob v držení jejich výrobců se použijí základní ceny;

b) jsou-li ceny dotyčných výrobků stálé, nevede kolísání objemu zásob k tomu, že by se aproximace spočívající v odhadnutí změny zásob vynásobením změny objemu průměrnou cenou stala neplatnou;

c) pokud se v průběhu účetního období podstatně mění jak objem, tak ceny zásob, je nutné použít složitější metody aproximace. Může jít například o čtvrtletní oceňování změn zásob nebo použití informací o rozložení výkyvů v průběhu účetního období (výkyvy mohou být největší na konci kalendářního roku, během sklizně apod.);

d) jsou-li k dispozici informace o hodnotách na začátku a na konci období (např. v případě velkoobchodu nebo maloobchodu, kde často existují zásoby mnoha různých produktů), ale nikoli samostatné informace o cenách a objemech, změny objemu mezi začátkem a koncem období se odhadnou. Změny objemu lze odhadnout například na základě odhadu stálých dob obratu zásob u jednotlivých produktů.

Sezónní změny cen mohou odrážet změnu kvality, např. ceny při výprodeji nebo mimosezónní ceny ovoce a zeleniny. Tyto změny kvality se považují za změny objemu.

Čisté pořízení cenností (P.53)

3.154  Definice: Cennosti jsou nefinanční výrobky, které se prvotně neužívají pro výrobu nebo spotřebu, v průběhu času se za normálních podmínek (fyzicky) neznehodnocují a jsou pořizovány a drženy především pro uchování hodnoty.

3.155 K cennostem patří tyto druhy výrobků:

a) drahé kameny a drahé kovy, například diamanty, neměnové zlato, platina, stříbro atd.;

b) starožitnosti a ostatní umělecké předměty, například obrazy, sochy atd.;

c) ostatní cennosti, jako jsou klenoty zhotovené z drahých kamenů a drahých kovů a sběratelské předměty.

3.156 Tyto druhy výrobků se zachycují jako pořízení nebo úbytek cenností například v těchto případech:

a) pořízení nebo úbytek neměnového zlata, stříbra atd. u centrálních bank a ostatních finančních zprostředkovatelů;

b) pořízení nebo úbytek těchto výrobků u podniků, jejichž hlavní ani vedlejší činnost nezahrnuje výrobu takovýchto druhů výrobků ani obchodování s nimi. Toto pořízení nebo úbytek se u těchto podniků nezahrnuje do mezispotřeby ani do tvorby fixního kapitálu;

c) pořízení nebo úbytek těchto výrobků u domácností. Toto pořízení se nezahrnuje do výdajů na konečnou spotřebu domácností.

V ESA se na základě konvence jako pořízení nebo úbytek cenností zaznamenávají také tyto případy:

a) pořízení nebo úbytek těchto výrobků u klenotníků a obchodníků s uměleckými předměty (podle obecné definice cenností by se pořízení těchto výrobků klenotníky a obchodníky s uměleckými předměty mělo zachycovat jako změny zásob);

b) pořízení nebo úbytek těchto výrobků v muzeích (podle obecné definice cenností by se pořízení těchto výrobků muzeem mělo zachycovat jako tvorba fixního kapitálu).

Díky této konvenci není nutná častá reklasifikace mezi třemi hlavními druhy tvorby kapitálu, tj. mezi čistým pořízením cenností, tvorbou fixního kapitálu a změnami zásob, např. v případě transakcí s takovýmito výrobky mezi domácnostmi a obchodníky s uměleckými předměty.

3.157 Výroba cenností se oceňuje v základních cenách. Veškerá ostatní pořízení cenností se oceňují v kupních cenách za ně zaplacených včetně veškerých poplatků nebo provizí zprostředkovatelů. Při nákupu od obchodníků se zahrnují také obchodní rozpětí. Úbytky cenností se oceňují v cenách, které obdržel prodávající, po odečtení veškerých poplatků a provizí zaplacených zprostředkovatelům. Čisté pořízení cenností se mezi rezidentskými sektory vyruší a zůstanou pouze rozpětí zprostředkovatelů a obchodníků.

VÝVOZ A DOVOZ ZBOŽÍ A SLUŽEB (P.6 A P.7)

3.158  Definice: Vývoz zboží a služeb se skládá z transakcí se zbožím a službami (prodejů, směn a darů) směřujících od rezidentů k nerezidentům.

3.159  Definice: Dovoz zboží a služeb se skládá z transakcí se zbožím a službami (nákupů, směn a darů) směřujících od nerezidentů k rezidentům.

3.160 Vývoz a dovoz zboží a služeb nezahrnuje:

a) obchod prostřednictvím zahraničních afilací, tj.:

1) dodávky nerezidentských afilací rezidentských podniků nerezidentům, např. prodej v zahraničí realizovaný zahraničními afilacemi nadnárodního podniku vlastněného nebo ovládaného rezidenty;

2) dodávky rezidentských afilací nerezidentských podniků rezidentům, např. prodej realizovaný tuzemskými afilacemi zahraničního nadnárodního podniku;

b) toky prvotních důchodů mezi rezidenty a nerezidenty, jako jsou náhrady zaměstnancům, úroky a příjmy z přímých investic. Příjmy z přímých investic mohou obsahovat neoddělitelnou část připadající na poskytování různých služeb, např. školení zaměstnanců, manažerských služeb a využívání patentů a ochranných známek;

c) přeshraniční prodej nebo nákup finančních aktiv nebo nevyráběných aktiv, jako je půda.

3.161 Dovoz a vývoz zboží a služeb se rozlišuje na:

a) dodávky uvnitř EU;

b) dovoz ze zemí mimo EU a vývoz do zemí mimo EU.

Oba uvedené typy se však označují jako dovoz a vývoz.

Vývoz a dovoz zboží (P.61 a P.71)

3.162 K dovozu a vývozu zboží dochází, když se mění ekonomické vlastnictví zboží mezi rezidenty a nerezidenty. To platí bez ohledu na odpovídající fyzický pohyb zboží přes hranice.

3.163 U dodávek mezi přidruženými podniky (pobočka, dceřiná společnost nebo zahraniční afilace): změna ekonomického vlastnictví se imputuje při každé dodávce zboží mezi přidruženými podniky. Platí to však pouze v případě, že provozovna přijímající zboží přebírá odpovědnost za rozhodování o nabídce a cenách, za které je její produkce dodávána na trh.

3.164 K vývozu zboží, aniž zboží překročilo hranice země, dochází v těchto případech:

a) výrobky vyrobené rezidentskými jednotkami působícími v mezinárodních vodách a přímo prodané nerezidentům v zahraničí. K příkladům takového zboží patří ropa, zemní plyn, produkty rybolovu či produkty získané v rámci námořní záchranné služby;

b) dopravní prostředky nebo jiná přenosná zařízení, které nejsou vázány na pevné místo;

c) zboží, které bylo po změně vlastnictví ztraceno nebo zničeno před tím, než překročilo hranice vyvážející země;

d) obchodní služby (merchanting), tj. nákup zboží rezidentem od nerezidenta a jeho následný další prodej jinému nerezidentovi, aniž zboží vstoupilo do národního hospodářství obchodníka.

K analogickým případům dochází u dovozu zboží.

3.165 Dovoz a vývoz zboží zahrnují transakce mezi rezidenty a nerezidenty, které se týkají:

a) neměnového zlata;

b) stříbra v prutech, diamantů a ostatních drahých kovů a drahých kamenů;

c) papírových peněz a mincí, které nejsou v oběhu, a nevydaných cenných papírů (které se oceňují jako výrobky, a nikoli v nominální hodnotě);

d) elektřiny, plynu a vody;

e) hospodářských zvířat přepravovaných přes hranice;

f) poštovních balíků;

g) vývozu uskutečňovaného vládními institucemi, včetně zboží financovaného z grantů a půjček;

h) zboží převáděného do nebo z vlastnictví organizací vytvářejících rezervní zásoby pro vyrovnání nabídky a poptávky;

i) výrobků dodávaných rezidentským podnikem jeho nerezidentským afilacím, s výjimkou výrobků určených ke zpracování;

j) výrobků obdržených rezidentským podnikem od jeho nerezidentských afilací, s výjimkou výrobků určených ke zpracování;

k) pašovaného zboží nebo produktů neohlášených pro daňové účely, např. pro účely dovozních cel a DPH;

l) jiných neevidovaných dodávek, jako jsou dary a dodávky v menší než stanovené minimální hodnotě.

3.166 Do dovozu a vývozu zboží se nezahrnují tyto druhy výrobků, i když překročí státní hranice:

a) zboží v tranzitu;

b) zboží dodávané na vlastní velvyslanectví, vojenské základny nebo jiné enklávy dané země, které se nacházejí uvnitř státních hranic jiné země, nebo z těchto velvyslanectví, základen či enkláv;

c) dopravní prostředky a jiné druhy pohyblivých zařízení, které opouštějí zemi dočasně a beze změny ekonomického vlastnictví, např. stavební zařízení pro montážní nebo stavební účely v zahraničí;

d) zařízení a jiné výrobky zaslané do zahraničí pro zpracování, údržbu, servis nebo opravu; to se týká také výrobků zpracovávaných v zahraničí na zakázku, pokud u nich dochází k podstatné fyzické změně;

e) ostatní výrobky, které zemi opouštějí dočasně a obvykle se do jednoho roku vracejí, a to v původním stavu a beze změny ekonomického vlastnictví.

Jde například o výrobky zaslané do zahraničí pro výstavní a zábavní účely, výrobky poskytnuté na operativní leasing, včetně leasingu na několik let, a zboží, které bylo vráceno, aniž bylo prodáno nerezidentovi;

f) zboží určené pro komisní prodej, které bylo ztraceno nebo zničeno po překročení hranice, ale před změnou vlastnictví.

3.167 Dovoz a vývoz zboží se zachycuje v době, kdy dochází ke změně vlastnictví zboží. Změna vlastnictví se považuje za uskutečněnou v okamžiku, kdy ji účastníci transakce zaznamenají ve svých účetních knihách nebo v účetnictví. Tento okamžik se nemusí shodovat s jednotlivými etapami smluvního procesu, například s:

a) dobou vzniku smluvního závazku (den uzavření smlouvy);

b) dobou dodání zboží a služeb a vzniku nároku na platbu (den převodu);

c) dobou vyrovnání tohoto nároku (den zaplacení).

3.168 Dovoz a vývoz zboží se oceňují v cenách FOB na hranice vyvážející země. Cenou FOB se rozumí:

a) hodnota zboží v základních cenách;

b) plus související náklady na dopravní a distribuční služby až do místa na hranicích, včetně nákladů na nakládku na dopravní prostředek pro další přepravu;

c) plus veškeré daně minus dotace na vyvážené zboží; u dodávek uvnitř EU sem patří DPH a ostatní daně z tohoto zboží placené ve vyvážející zemi.

V tabulce dodávek a užití a v symetrické input-output tabulce se dovoz zboží za jednotlivé skupiny produktů oceňuje v cenách CIF na hranice dovážející země.

3.169  Definice: Cena CIF je cena zboží dodaného na hranice dovážející země nebo cenou služby poskytnuté rezidentovi před zaplacením jakýchkoli dovozních cel nebo jiných daní z dovozu a dopravních a obchodních přirážek v této zemi.

3.170 Za určitých okolností může být nutné cenu FOB měřit zástupným nebo náhradním způsobem, například:

a) směna zboží se oceňuje v základních cenách, které by byly obdrženy, kdyby bylo dané zboží prodáno za peníze;

b) transakce mezi přidruženými podniky: zpravidla se použijí skutečné hodnoty převodu. Pokud se však odlišují od tržních cen, nahradí se odhadnutým ekvivalentem tržní ceny;

c) výrobky převedené na základě finančního leasingu: výrobky se ocení na základě kupní ceny zaplacené pronajímatelem, nikoli podle kumulativní hodnoty plateb nájemného;

d) dovoz zboží odhadovaný na základě celních údajů (u obchodu se zeměmi mimo EU) nebo informací Intrastatu (u obchodu uvnitř EU). Žádný z těchto dvou zdrojů údajů nepoužívá ocenění FOB; první z nich používá hodnotu CIF na hranicích EU a druhý hodnotu CIF na hranicích členských států. Jelikož hodnoty FOB se používají pouze na nejvyšší úrovni agregace a hodnoty CIF se používají na úrovni skupin produktů, použijí se tyto úpravy na nejvyšší úrovni agregace, přičemž příslušná úprava se nazývá úprava CIF/FOB;

e) dovoz a vývoz zboží odhadované na základě informací ze šetření nebo na základě různých druhů informací zjištěných případ od případu. V takovýchto případech se získá celková hodnota prodeje v členění podle produktů. Odhad je založen na kupních cenách, a nikoli na hodnotách FOB.

Vývoz a dovoz služeb (P.62 a P.72)

3.171  Definice: Vývoz služeb se skládá ze všech služeb poskytnutých rezidenty nerezidentům.

3.172  Definice: Dovoz služeb se skládá ze všech služeb poskytnutých nerezidenty rezidentům.

3.173 Vývoz služeb zahrnuje tyto případy:

a) doprava vyváženého zboží poté, co opustilo hranice vyvážející země, pokud ji poskytuje rezidentský dopravce (případy 2 a 3 v tabulce 3.3);

b) doprava dováženého zboží rezidentským dopravcem:

1) na hranici vyvážející země při ocenění zboží cenami FOB, z důvodu kompenzace hodnoty dopravy zahrnuté v hodnotě FOB (případ 3 v tabulce 3.4);

2) na hranici dovážející země při ocenění zboží cenami CIF, z důvodu kompenzace hodnoty dopravy zahrnuté v hodnotě CIF (případy 3 a 2 CIF v tabulce 3.4);

c) doprava zboží poskytovaná rezidenty pro nerezidenty, která nezahrnuje dovoz ani vývoz zboží (např. doprava zboží, které neopouští zemi jako vývoz, nebo doprava zboží na jiném než tuzemském území);

d) přeprava cestujících provozovaná rezidentskými dopravci pro nerezidenty;

e) zpracování a opravy prováděné pro nerezidenty; tyto činnosti se zaznamenávají v čistých hodnotách, tj. jako vývoz služeb, s vyloučením hodnoty zpracovávaných nebo opravovaných výrobků;

f) instalace zařízení v zahraničí v případě projektů, které mají ze své povahy omezenou dobu trvání;

g) finanční služby poskytnuté nerezidentům rezidenty, zahrnující explicitní i implicitní poplatky za služby, například FISIM;

h) pojišťovací služby poskytované nerezidentům rezidenty, ve výši implicitního poplatku za službu;

i) výdaje nerezidentských turistů a pracovníků na služebních cestách. Tyto výdaje se klasifikují jako služby; pro účely tabulky dodávek a užití a symetrické input-output tabulky je nezbytné členění podle jednotlivých produktů, kterých se výdaje týkají;

j) výdaje nerezidentů na zdravotnické a vzdělávací služby poskytované rezidenty; sem patří poskytování těchto služeb jak v tuzemsku, tak v zahraničí;

k) služby bydlení v rekreačních obydlích obývaných vlastníky, kteří jsou nerezidenty (viz odstavec 3.77);

l) autorské odměny a licenční poplatky, které platí nerezidenti rezidentům a jejichž příjem je spojen s povoleným používáním práv duševního vlastnictví, například patentů, autorských práv, ochranných známek, průmyslových postupů, franšíz atd. a s používáním vyrobených originálů nebo prototypů, jako jsou rukopisy, obrazy atd. na základě licenčních smluv.

3.174 Odpovídající seznam pro dovoz služeb je zrcadlovým obrazem seznamu pro vývoz služeb uvedeného v odstavci 3.173; podrobnější popis je zapotřebí pouze u níže uvedených případů dovozu služeb.

3.175 Dovoz dopravních služeb zahrnuje tyto příklady:

a) doprava vyváženého zboží na hranici vyvážející země, pokud ji poskytuje nerezidentský dopravce, z důvodu kompenzace hodnoty dopravy zahrnuté v hodnotě FOB vyváženého zboží (případ 4 v tabulce 3.3);

b) doprava dováženého zboží nerezidentským dopravcem:

1) od hranice vyvážející země, pokud je poskytována jako samostatná dopravní služba a dovážené zboží se oceňuje cenami FOB (případy 4 a 5 FOB v tabulce 3.4);

2) od hranice dovážející země, pokud je poskytována jako samostatná dopravní služba a dovážené zboží se oceňuje cenami CIF (v tomto případě je hodnota dopravy mezi hranicemi vyvážející a dovážející země již zahrnuta v hodnotě CIF daného zboží; případ 4 v tabulce 3.4);

c) doprava zboží nerezidenty prováděná pro rezidenty, která nezahrnuje dovoz ani vývoz zboží (např. doprava zboží v tranzitu nebo doprava na jiném než tuzemském území);

d) mezinárodní nebo tuzemská přeprava cestujících provozovaná nerezidentskými dopravci pro rezidenty.

Dovoz dopravních služeb nezahrnuje dopravu vyváženého zboží poté, co opustilo hranice vyvážející země, pokud ji poskytuje nerezidentský dopravce (případy 5 a 6 v tabulce 3.3). Jelikož se vývoz zboží oceňuje v cenách FOB, považují se veškeré takovéto dopravní služby za transakce mezi nerezidenty, tj. mezi nerezidentským dopravcem a nerezidentským dovozcem. To platí i v případě, že tyto dopravní služby na základě vývozního kontraktu CIF hradí vývozce.

3.176 Pokud jde o přímé nákupy rezidentů v zahraničí, jsou dovozem veškeré nákupy výrobků a služeb uskutečňované rezidenty během zahraničních cest ze služebních nebo osobních důvodů. Je však třeba rozlišovat dvě kategorie, protože vyžadují odlišné zacházení:

a) veškeré výdaje související s prací vynaložené na služebních cestách jsou mezispotřebou;

b) všechny ostatní výdaje vynaložené na služebních nebo jiných cestách jsou výdajem na konečnou spotřebu domácností.

3.177 Dovoz a vývoz služeb se zachycuje v době, kdy jsou služby poskytnuty. Tato doba se shoduje s dobou, kdy jsou služby vyprodukovány. Dovoz služeb se oceňuje v kupních cenách, vývoz služeb v základních cenách.



Tabulka 3.3 —  Zachycení dopravy vyváženého zboží

Tuzemsko

Území mezi

Území dovážející země

1.  rezidentský dopravceimage

2.  rezidentský dopravceimage

3.  rezidentský dopravceimage

4.  nerezidentský dopravceimage

5.  nerezidentský dopravceimage

6.  nerezidentský dopravceimage



 

Vývoz zboží (FOB)

Vývoz služeb

Dovoz zboží (CIF/FOB)

Dovoz služeb

1.

x

2.

x

3.

x

4.

x

x

5.

6.

3.178 Vysvětlení tabulky: první část tabulky ukazuje, že existuje šest možností dopravy vyváženého zboží v závislosti na tom, zda je dopravcem rezident nebo nerezident a zda se doprava uskutečňuje: z místa v tuzemsku ke státní hranici, od státní hranice k hranici dovážející země nebo od hranice dovážející země na místo určení v dovážející zemi. Ve druhé části tabulky je pro každou z těchto šesti možností uvedeno, zda se mají dopravní náklady zaznamenat jako vývoz zboží, vývoz služeb, dovoz zboží nebo dovoz služeb.



Tabulka 3.4 —  Zachycení dopravy dováženého zboží

Tuzemsko

Území mezi

Území vyvážející země

1.  rezidentský dopravceimage

2.  rezidentský dopravceimage

3.  rezidentský dopravceimage

4.  nerezidentský dopravceimage

5.  nerezidentský dopravceimage

6.  nerezidentský dopravceimage



 

Ocenění dováženého zboží

Dovoz zboží

Dovoz služeb

Vývoz zboží (FOB)

Vývoz služeb

1.

CIF/FOB

2.

FOB

CIF

x

x

3.

CIF/FOB

x

x

4.

CIF/FOB

x

5.

FOB

CIF

x

x

6.

CIF/FOB

x

3.179 Vysvětlení tabulky: první část tabulky ukazuje, že existuje šest možností dopravy dováženého zboží v závislosti na tom, zda je dopravcem rezident nebo nerezident a zda se doprava uskutečňuje: z místa ve vyvážející zemi k hranici této vyvážející země, od hranice vyvážející země k hranici dovážející země a od státní hranice na místo určení v tuzemsku. Ve druhé části tabulky je pro každou z těchto šesti možností uvedeno, zda se mají dopravní náklady zaznamenat jako dovoz zboží, dovoz služeb, vývoz zboží nebo vývoz služeb. V některých situacích (případy 2 a 5) závisí způsob zaznamenávání na principu ocenění použitém pro dovážené zboží. Je třeba mít na paměti, že převod ocenění dováženého zboží z cen CIF na ceny FOB se skládá z:

a) úpravy CIF/FOB, tj. přechodu z 2 CIF na 2 FOB (dochází ke snížení celkového dovozu a vývozu);

b) reklasifikace CIF/FOB, tj. přechodu z 5 CIF na 5 FOB (celkový dovoz a vývoz se nemění).

TRANSAKCE S POUŽITÝMI VÝROBKY

3.180  Definice: Použité výrobky jsou výrobky (jiné než zásoby), které již měly uživatele.

3.181 Použité výrobky zahrnují:

a) budovy a další výrobky charakteru fixního kapitálu, které byly prodány výrobními jednotkami jiným jednotkám:

1) pro další používání v nezměněném stavu;

2) za účelem zbourání nebo demontáže; výsledné produkty (např. železný šrot) se stanou surovinou pro výrobu nových výrobků (např. oceli);

b) cennosti, které jednotka prodala jiné jednotce;

c) předměty dlouhodobé spotřeby, které domácnosti prodaly jiným jednotkám:

1) pro další používání v nezměněném stavu;

2) pro rozebrání a přeměnu na demoliční materiál;

d) předměty krátkodobé spotřeby (např. starý papír, hadry, staré oděvy, staré lahve atd.), které byly prodány libovolnou jednotkou buď k opětovnému použití, nebo jako surovina pro výrobu nových výrobků.

Převody použitých výrobků se zachycují jako záporné výdaje (pořízení) u prodávajícího a jako kladné výdaje (pořízení) u kupujícího.

3.182 Uvedená definice použitých výrobků má tyto důsledky:

a) když se prodej použitého fixního aktiva nebo cennosti uskuteční mezi dvěma rezidentskými výrobci, pak se kladné a záporné hodnoty zaznamenané jako tvorba hrubého fixního kapitálu, s výjimkou nákladů na převod vlastnictví, za celkové hospodářství vzájemně vyruší;

b) když je použité nemovité fixní aktivum (např. budova) prodáno nerezidentovi, pojímá se to tak, že tento nerezident koupil finanční aktivum, tj. účast ve fiktivní rezidentské jednotce. Pak se předpokládá, že tato fiktivní rezidentská jednotka koupila toto fixní aktivum. Prodej a nákup fixního aktiva se uskuteční mezi rezidentskými jednotkami;

c) v případě vývozu použitého movitého fixního aktiva, například lodi nebo letadla, se v hospodářství nezaznamená žádná kladná tvorba hrubého fixního kapitálu, která by vyrovnávala zápornou tvorbu hrubého fixního kapitálu u prodávajícího;

d) předměty dlouhodobé spotřeby, jako jsou dopravní prostředky, mohou být v závislosti na vlastníkovi a účelu jejich použití klasifikovány jako fixní aktiva nebo jako spotřebitelské předměty dlouhodobé spotřeby. Jestliže je vlastnictví takového předmětu převedeno z podniku na domácnost za účelem konečné spotřeby, zaznamená se u podniku záporná tvorba hrubého fixního kapitálu a u domácnosti kladný výdaj na spotřebu. Pokud je vlastnictví takového předmětu převedeno z domácnosti na podnik, zachytí se u domácnosti záporný výdaj na konečnou spotřebu a u podniku kladná tvorba hrubého fixního kapitálu;

e) transakce s použitými cennostmi se zaznamenávají jako pořízení cenností (kladná tvorba hrubého kapitálu) u kupujícího a jako úbytek cenností (záporná tvorba hrubého kapitálu) u prodávajícího. V případě transakcí s nerezidenty se zaznamená dovoz nebo vývoz zboží. Prodej cennosti domácností se nezachycuje jako záporný výdaj na konečnou spotřebu;

f) když vládní instituce prodají do zahraničí použité vojenské předměty dlouhodobé spotřeby, tento prodej se zaznamená jako vývoz zboží a jako záporná tvorba hrubého fixního kapitálu u vládních institucí.

3.183 Transakce s použitými výrobky se zachycují v době změny vlastnictví. Použijí se principy ocenění příslušné pro dotčený typ transakce s produkty.

ČISTÉ POŘÍZENÍ NEVYRÁBĚNÝCH AKTIV (NP)

3.184  Definice: Nevyráběná aktiva jsou tvořena aktivy, která nebyla vyrobena ve vymezených hranicích výroby a která mohou být použita při výrobě výrobků a služeb.

3.185 U čistého pořízení nevyráběných aktiv se rozlišují tři kategorie:

a) čisté pořízení přírodních zdrojů (NP.1);

b) čisté pořízení smluv, pronájmů a licencí (NP.2);

c) čistý nákup goodwillu a marketingových aktiv (NP.3).

3.186 Přírodní zdroje zahrnují tyto kategorie:

a) půdu;

b) nerostné a energetické rezervy;

c) nepěstované biologické zdroje;

d) vodní zdroje;

e) vysílací a komunikační frekvence;

f) ostatní přírodní zdroje.

Do přírodních zdrojů se nezařazují pěstované biologické zdroje, které patří k vyrobeným aktivům. Nákup nebo prodej pěstovaných biologických zdrojů se nezaznamenává jako čisté pořízení přírodních zdrojů, nýbrž jako tvorba fixního kapitálu. Jako pořízení přírodních zdrojů se nezachycují ani platby za dočasné užívání přírodních zdrojů; ty se zaznamenávají jako renta, popřípadě pachtovné, tj. jako důchod z vlastnictví (viz kapitola 15: Smlouvy, pronájmy a licence).

3.187 Půda je definována jako pozemek včetně půdního povrchu a přidružených vodních ploch. K přidruženým vodním plochám patří veškeré vnitrozemské vody (vodní nádrže, jezera, řeky atd.), na které mohou být uplatněna vlastnická práva.

3.188 Položka půda nezahrnuje:

a) budovy nebo jiné stavby, které jsou postaveny na půdě nebo jí procházejí (například silnice a tunely);

b) vinohrady, ovocné nebo jiné sady a rostoucí plodiny atd.;

c) podzemní aktiva;

d) nepěstované biologické zdroje;

e) podzemní vodní zdroje.

Aktiva uvedená v písmenech a) a b) jsou vyrobenými fixními aktivy a aktiva v písmenech c), d) a e) jsou druhy nevyráběných aktiv.

3.189 Pořízení a úbytky půdy a ostatních přírodních zdrojů se oceňují v běžných tržních cenách existujících v době pořízení nebo úbytku. Transakce s přírodními zdroji se zaznamenávají ve stejné hodnotě na účtech kupujícího i na účtech prodávajícího. Tato hodnota nezahrnuje náklady na převod vlastnictví přírodního zdroje. Náklady na převod vlastnictví se pojímají jako tvorba hrubého fixního kapitálu.

3.190 Smlouvy, pronájmy a licence jako nevyráběná aktiva se skládají z těchto tříd:

a) obchodovatelný provozní pronájem;

b) povolenky na využívání přírodních zdrojů, např. rybolovné kvóty;

c) povolení k provádění specifických činností, např. emisní povolenky a licence k provozování omezeného počtu kasin či k provozování taxislužby v určité oblasti;

d) výhradní práva na budoucí výrobky a služby, např. smlouvy fotbalistů či výhradní právo vydavatele vydat nová díla určitého jmenovaného autora.

3.191 Smlouvy, pronájmy a licence jakožto kategorie nevyráběných aktiv nezahrnují operativní leasing těchto aktiv; platby v rámci operativního leasingu se zaznamenávají jako mezispotřeba.

Hodnota pořízení a úbytků smluv, pronájmů a licencí neobsahuje související náklady na převod vlastnictví. Náklady na převod vlastnictví jsou složkou tvorby hrubého fixního kapitálu.

3.192  Definice: Hodnota goodwillu a marketingových aktiv je rozdíl mezi hodnotou placenou za podnik za předpokladu trvání jeho činnosti a součtem jeho aktiv snížených o součet jeho závazků. Pro výpočet celkové hodnoty aktiv snížených o závazky se zvlášť určí a ocení každé jednotlivé aktivum a závazek.

3.193 Goodwill se zaznamenává pouze v případě, že je jeho hodnota doložena tržní transakcí, například prodejem celé korporace. Jsou-li určitá marketingová aktiva prodána individuálně a odděleně od celé korporace, jejich prodej se zachytí v této položce.

3.194 Čisté pořízení nevyráběných aktiv se zachycuje na kapitálovém účtu sektorů, celkového hospodářství a nerezidentů.




KAPITOLA 4

ROZDĚLOVACÍ TRANSAKCE

4.01  Definice: Rozdělovací transakce jsou transakce, jimiž se přidaná hodnota vytvořená výrobou rozděluje mezi práci, kapitál a vládní instituce, a transakce přerozdělující důchody a jmění.

Rozlišuje se mezi běžnými a kapitálovými transfery, přičemž kapitálové transfery přerozdělují úspory nebo jmění spíše než důchody.

NÁHRADY ZAMĚSTNANCŮM (D.1)

4.02  Definice: Náhrady zaměstnancům (D.1) se definují jako celková odměna, peněžní nebo naturální, kterou má zaplatit zaměstnavatel zaměstnanci za jím provedenou práci v daném účetním období.

Náhrady zaměstnancům se skládají z těchto složek:

a) mzdy a platy (D.11):

 mzdy a platy peněžní,

 mzdy a platy naturální;

b) sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.12):

 skutečné sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.121):

 

 skutečné penzijní příspěvky zaměstnavatelů (D.1211),

 skutečné příspěvky zaměstnavatelů jiné než penzijní (D.1212),

 imputované sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.122):

 

 imputované penzijní příspěvky zaměstnavatelů (D.1221),

 imputované příspěvky zaměstnavatelů jiné než penzijní (D.1222).

Mzdy a platy (D.11)

Mzdy a platy peněžní

4.03 Peněžní mzdy a platy zahrnují sociální příspěvky, daně z důchodů a ostatní platby, které platí zaměstnanci, včetně těch, které jsou sráženy zaměstnavatelem a odváděny přímo do programů sociálního pojištění, daňovým úřadům atd. za zaměstnance.

Mzdy a platy peněžní zahrnují tyto druhy odměn:

a) základní mzdy a platy vyplácené v pravidelných intervalech;

b) příplatky, například za práci přesčas, v noci, o víkendu či ve ztíženém nebo nebezpečném prostředí;

c) příspěvky na životní náklady, místní příspěvky a vystěhovalecké příspěvky;

d) prémie nebo jiné výjimečné platby související s celkovou výkonností podniku a vyplácené v rámci motivačních programů; prémie založené na produktivitě nebo zisku, vánoční a novoroční prémie s výjimkou sociálních dávek pro zaměstnance (viz odstavec 4.07 písm. c)); tzv. 13. a 14. měsíční plat, označovaný také jako doplňkový plat v roce;

e) příspěvky na dopravu do zaměstnání a ze zaměstnání mimo příspěvky nebo náhrady za cestovné, odlučné, příplatky na stěhování a náklady na reprezentaci, které vznikly při plnění jejich pracovních povinností (viz odst. 4.07 písm. a));

f) náhrady za placené volno v případech státních svátků, úředně povolené volno nebo roční dovolené;

g) provize, spropitné, odměny za účast na zasedáních a odměny členů správních orgánů vyplácené zaměstnancům;

h) platby zaměstnavatelů zaměstnancům v rámci programů spoření;

i) výjimečné platby zaměstnancům, kteří odcházejí z podniku, jestliže tyto platby nesouvisejí s kolektivní dohodou;

j) peněžní příspěvky na bydlení, které zaměstnavatelé vyplácejí svým zaměstnancům.

Mzdy a platy naturální

4.04  Definice: Naturální mzdy a platy se skládají z výrobků a služeb nebo jiných nepeněžních požitků poskytovaných zaměstnavateli zdarma nebo za snížené ceny, které mohou zaměstnanci využít ve svém volném čase a podle svého uvážení k uspokojení svých vlastních potřeb nebo přání či potřeb nebo přání ostatních členů své domácnosti.

4.05 K naturálním mzdám a platům patří například:

a) potraviny a nápoje, včetně těch, které jsou spotřebovány na služebních cestách, avšak s výjimkou zvláštních potravin nebo nápojů nezbytných ve výjimečných pracovních podmínkách. Do naturálních mezd a platů se zahrnují slevy získané v bezplatných nebo dotovaných závodních jídelnách nebo prostřednictvím stravenek;

b) služby bydlení nebo ubytování poskytované ve vlastní režii nebo nakupované takového druhu, že mohou být využívány všemi členy domácnosti zaměstnance;

c) uniformy nebo jiné speciální oděvy, které zaměstnanci na základě vlastního rozhodnutí často nosí nejen v práci, ale také mimo pracoviště;

d) služby dopravních prostředků nebo jiných předmětů dlouhodobé spotřeby poskytovaných zaměstnancům k osobnímu užívání;

e) výrobky a služby, které jsou produkcí z vlastních výrobních procesů zaměstnavatele, například bezplatná doprava zaměstnanců železničních nebo leteckých dopravců, bezplatné uhlí pro horníky nebo bezplatné potraviny pro zaměstnance v zemědělství;

f) poskytování sportovních a rekreačních zařízení nebo zařízení pro dovolenou zaměstnancům a jejich rodinám;

g) doprava do zaměstnání a ze zaměstnání, pokud není organizována v pracovní době, parkování automobilů, které by jinak bylo zpoplatněno;

h) péče o děti zaměstnanců;

i) platby zaměstnavatele radám zaměstnanců nebo podobným orgánům prováděné ve prospěch zaměstnanců;

j) prémiové akcie rozdělované zaměstnancům;

k) půjčky se sníženou úrokovou sazbou poskytované zaměstnancům. Hodnota tohoto zaměstnaneckého požitku se odhadne jako částka, kterou by zaměstnanec musel zaplatit, kdyby mu byl účtován úrok podle tržních podmínek, snížená o částku skutečně placených úroků. Uvedený požitek se zaznamená jako součást mezd a platů na účtu tvorby důchodů a odpovídající imputovaná platba úroků zaměstnancem zaměstnavateli se zachytí na účtu prvotního rozdělení důchodů;

l) opce na akcie, jestliže zaměstnavatel poskytne zaměstnanci právo na nákup akcií za určenou cenu k určitému budoucímu datu (viz odstavce 4.168 až 4.178);

m) důchody vytvořené prostřednictvím nezjištěných činností v sektorech korporací a převedené zaměstnancům, kteří se těchto činností účastní, pro jejich osobní užití.

4.06 Výrobky a služby poskytované zaměstnancům jako naturální mzdy a platy se oceňují v základních cenách, když je zaměstnavatel vyrobil, nebo v kupních cenách, když je nakoupil. Jsou-li dotčené výrobky a služby poskytovány zdarma, vypočítá se celková hodnota naturálních mezd a platů podle jejich základních cen (nebo kupních cen zaměstnavatele, pokud je zaměstnavatel nakoupil). Nejsou-li tyto výrobky a služby poskytovány zdarma, nýbrž za sníženou cenu, sníží se uvedená hodnota o částku zaplacenou zaměstnancem.

4.07 Mzdy a platy nezahrnují:

a) výdaje zaměstnavatelů, které jsou nezbytné pro zabezpečení jejich výrobního procesu. Jde například o:

1) příspěvky nebo náhrady výdajů, které zaměstnancům vznikají při plnění jejich služebních povinností v souvislosti s cestováním, odloučením od rodiny, stěhováním a reprezentací;

2) výdaje na zařízení zvyšující komfort na pracovišti, na lékařská vyšetření, jejichž potřeba vyplývá z charakteru práce, a na poskytování pracovních oděvů, které se nosí při práci;

3) ubytovací služby v místě pracovní činnosti takového druhu, že je nemohou užívat domácnosti zaměstnanců, například chaty, studentské ubytovny, ubytovny pro pracovníky a provizorní ubytovny;

4) zvláštní potraviny nebo nápoje nezbytné ve výjimečných pracovních podmínkách;

5) příspěvky placené zaměstnancům na nákup nástrojů, vybavení nebo speciálních oděvů nutných pro jejich práci nebo ta část jejich mezd či platů, kterou jsou podle pracovní smlouvy zaměstnanci povinni na takovéto nákupy vynakládat. Pokud jsou zaměstnanci podle pracovní smlouvy povinni kupovat si nástroje, vybavení, speciální oděvy apod. a tyto výdaje jim nejsou plně uhrazeny, pak se zbývající část vzniklých nákladů odečítá z jejich mezd a platů a odpovídajícím způsobem se zvýší mezispotřeba zaměstnavatele.

Výdaje na výrobky a služby, které jsou zaměstnavatelé povinni poskytovat zaměstnancům, aby mohli zaměstnanci vykonávat svou práci, se pojímají jako mezispotřeba zaměstnavatelů;

b) částky mezd a platů, které zaměstnavatelé vyplácejí zaměstnancům dočasně v případě nemoci, mateřství, pracovního úrazu, zdravotního postižení apod. Tyto platby se považují za ostatní dávky sociálního pojištění jiné než penzijní (D.6222), přičemž stejné částky se uvedou jako imputované sociální příspěvky zaměstnavatelů jiné než penzijní (D.1222);

c) ostatní dávky zaměstnaneckého sociálního pojištění ve formě příspěvků na děti, na manžela/manželku, rodinné příslušníky či vzdělávání nebo jiných příspěvků týkajících se vyživovaných osob a ve formě poskytování bezplatných zdravotnických služeb (které nevyžaduje charakter práce) zaměstnancům nebo jejich rodinným příslušníkům;

d) daně placené zaměstnavatelem z mezd a platů – například daň z objemu mezd. Tyto daně placené podniky se vyměřují buď jako podíl z vyplácených mezd a platů, nebo jako pevná částka na zaměstnanou osobu. Považují se za ostatní daně z výroby;

e) platby domácím pracovníkům podle úkolových sazeb. Jestliže příjem domácího pracovníka závisí na hodnotě výstupů z výrobního procesu, za který je odpovědný, bez ohledu na objem práce vložené do tohoto procesu, pak z tohoto způsobu odměňování vyplývá, že je tento pracovník osobou samostatně výdělečně činnou.

Sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.12)

4.08  Definice: Sociální příspěvky zaměstnavatelů jsou sociální příspěvky, které zaměstnavatelé platí do programů sociálního zabezpečení nebo jiných programů zaměstnaneckého sociálního pojištění, aby zajistili sociální dávky pro své zaměstnance.

Částka, která se rovná hodnotě sociálních příspěvků zaplacených zaměstnavateli za účelem zajištění nároku na sociální dávky pro jejich zaměstnance, se zaznamenává v rámci náhrad zaměstnancům. Sociální příspěvky zaměstnavatelů mohou být buď skutečné, nebo imputované.

Skutečné sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.121)

4.09  Definice: Skutečné sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.121) se skládají z plateb pojišťovatelům (do programů sociálního zabezpečení a ostatních programů zaměstnaneckého sociálního pojištění), které zaměstnavatelé provádějí ve prospěch svých zaměstnanců. Tyto platby zahrnují zákonné, obvyklé, smluvní a dobrovolné příspěvky týkající se pojištění sociálních rizik nebo potřeb.

Tyto příspěvky zaměstnavatelů se pojímají jako složka náhrad zaměstnancům, přestože je zaměstnavatelé platí přímo pojišťovatelům. Následně se zaznamená, že zaměstnanci tyto příspěvky platí pojišťovatelům.

Skutečné sociální příspěvky zaměstnavatelů se skládají ze dvou kategorií, totiž příspěvků souvisejících s penzemi a příspěvků na zajištění jiných dávek, které se zachycují odděleně v těchto položkách:

a) skutečné penzijní příspěvky zaměstnavatelů (D.1211);

b) skutečné příspěvky zaměstnavatelů jiné než penzijní (D.1212).

Skutečné příspěvky zaměstnavatelů jiné než penzijní odpovídají příspěvkům souvisejícím se sociálními riziky a potřebami jejich zaměstnanců, které se netýkají penzí, jako jsou nemoc, mateřství, pracovní úraz, zdravotní postižení, nadbytečnost atd.

Imputované sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.122)

4.10  Definice: Imputované sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.122) představují protipoložku k ostatním dávkám sociálního pojištění (D.622) (po snížení o sociální příspěvky zaměstnanců), které zaměstnavatelé platí přímo svým zaměstnancům nebo bývalým zaměstnancům a jiným oprávněným osobám bez účasti pojišťovacího podniku či autonomního penzijního fondu a bez vytváření zvláštního fondu nebo oddělené rezervy pro tyto účely.

Imputované sociální příspěvky zaměstnavatelů se rozdělují do dvou kategorií:

a) imputované penzijní příspěvky zaměstnavatelů (D.1221).

Programy sociálního pojištění týkající se penzí se klasifikují jako příspěvkově definované programy nebo dávkově definované programy.

Příspěvkově definovaný program je program, v němž jsou dávky určovány podle výše příspěvků zaplacených do systému a výnosů z investování takto získaných finančních prostředků. Veškerá rizika týkající se výdajových dávek bere na sebe v době odchodu do důchodu zaměstnanec. U těchto programů existují imputované příspěvky pouze tehdy, když program provozuje sám zaměstnavatel. V takovém případě se náklady na provozování programu pokládají za imputované příspěvky placené zaměstnancům v rámci náhrad zaměstnancům. Tato částka se současně zaznamená jako výdaj na konečnou spotřebu domácností vynaložený na finanční služby.

Dávkově definovaný program je program, v němž jsou dávky placené členům určovány podle pravidel programu, tj. pomocí vzorce pro stanovení výše platby nebo podle minimální platby. V rámci typického dávkově definovaného programu platí příspěvky jak zaměstnavatel, tak zaměstnanec, přičemž příspěvky zaměstnance jsou povinné a představují procentní podíl z jeho současného platu. Odpovědnost za náklady na vyplácení stanovených dávek má zaměstnavatel. Zaměstnavatel tedy nese riziko spojené s poskytováním dávek.

V rámci dávkově definovaného programu existuje imputovaný příspěvek zaměstnavatele, který se vypočítá takto:

Imputovaný příspěvek zaměstnavatele je roven:

zvýšení dávek dané zaměstnáním v běžném období

minus

součet skutečných příspěvků zaměstnavatele

minus

součet jakýchkoli příspěvků zaměstnance

plus

náklady na provozování programu.

Některé programy se mohou označovat jako nepříspěvkové, protože ani zaměstnavatel, ani zaměstnanec neplatí žádné skutečné příspěvky. Imputovaný příspěvek zaměstnavatele se přesto vypočítá a imputuje výše popsaným způsobem.

Pokud se v rámci programů pro zaměstnance vládních institucí penzijní nároky nezachycují na hlavních účtech, odhadnou se imputované penzijní příspěvky vládních zaměstnavatelů na základě pojistněmatematických výpočtů. Pouze v případech, kdy pojistněmatematické výpočty nevedou k dostatečně spolehlivým výsledkům, je pro odhad imputovaných penzijních příspěvků vládních zaměstnavatelů možné použít dva jiné přístupy:

1) odhad na základě přiměřeného procenta mezd a platů vyplácených současným zaměstnancům nebo

2) odhad rovný rozdílu mezi v současnosti placenými dávkami a placenými skutečnými příspěvky (placenými jak zaměstnanci, tak vládními institucemi jako zaměstnavateli);

b) imputované příspěvky zaměstnavatelů jiné než penzijní (D.1222).

Skutečnost, že některé sociální dávky platí zaměstnavatelé přímo, a nikoli prostřednictvím fondů sociálního zabezpečení nebo jiných pojišťovatelů, nebrání tomu, aby byly tyto platby zachycovány jako sociální dávky. Protože jsou náklady na tyto dávky součástí nákladů práce, které vznikají zaměstnavatelům, zahrnují se rovněž do náhrad zaměstnancům. U příslušných zaměstnanců se proto imputují odměny, jejichž hodnota se rovná výši sociálních příspěvků, která je nutná pro zajištění akumulovaných nároků těchto zaměstnanců na sociální dávky. Tyto částky zohledňují všechny skutečné příspěvky placené zaměstnavatelem nebo zaměstnancem a nezávisí pouze na výši v současnosti vyplácených dávek, nýbrž také na tom, jak se budou závazky zaměstnavatelů z takovýchto programů pravděpodobně vyvíjet v budoucnosti v důsledku faktorů, jako jsou předpokládané změny počtu, věkové struktury a očekávané délky života jejich současných a bývalých zaměstnanců. Imputované hodnoty příspěvků jsou založeny na stejném druhu pojistněmatematických výpočtů, jakými se určuje výše pojistného účtovaného pojišťovacími podniky.

V praxi však může být obtížné přesně vypočítat částky těchto imputovaných příspěvků. Za účelem výpočtu svých pravděpodobných budoucích závazků může odhady provádět sám zaměstnavatel, například na základě příspěvků placených do podobných fondových programů, a jsou-li takovéto odhady k dispozici, je možné je použít. Další přijatelnou metodou je použití přiměřeného procenta mezd a platů vyplácených současným zaměstnancům. Jinak je jedinou v praxi použitelnou alternativou odhad imputované odměny, která by byla potřebná pro úhradu imputovaných příspěvků, ve výši výdajových nefondových dávek jiných než penzijních, jež zaměstnavatel platí ve stejném účetním období. Dávky skutečně vyplacené v běžném období představují přijatelný odhad příspěvků a s nimi spojených imputovaných odměn.

4.11 V sektorových účtech se náklady přímých sociálních dávek objeví poprvé na straně užití na účtu tvorby důchodů jako složka náhrad zaměstnancům a podruhé na straně užití na účtu druhotného rozdělení důchodů jako sociální dávky. Aby se účet druhotného rozdělení vybilancoval, předpokládá se, že domácnosti zaměstnanců platí tyto imputované sociální příspěvky zaměstnavatelů zpět do sektorů zaměstnavatelů a těmito příspěvky spolu s případnými sociálními příspěvky zaměstnanců se pak financují přímé sociální dávky, které jim poskytují titíž zaměstnavatelé. Tento fiktivní okruh se podobá okruhu u skutečných sociálních příspěvků zaměstnavatelů, které procházejí přes účty domácností, a následně se předpokládá, že je domácnosti platí pojišťovatelům.

4.12 Doba zachycení náhrad zaměstnancům:

a) mzdy a platy (D.11) se zaznamenávají v období, ve kterém se příslušná práce provádí. Příležitostné prémie nebo jiné výjimečné platby, jako jsou 13. měsíční platy, se však zaznamenají do období, ve kterém mají být zaplaceny. Doba zachycení opcí na akcie je rozložena do období mezi datem poskytnutí (grant date) a datem oprávnění (vesting date). V případě nedostatečných údajů se hodnota opce zaznamená k datu oprávnění;

b) skutečné sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.121) se zaznamenají do období, ve kterém je příslušná práce provedena;

c) imputované sociální příspěvky zaměstnavatelů (D.122) se zaznamenají v těchto kategoriích:

1) ty, které představují protipoložku povinných přímých sociálních dávek, se zaznamenávají do období, ve kterém se příslušná práce provádí;

2) ty, které představují protipoložku dobrovolných přímých sociálních dávek, se zaznamenávají do období, ve kterém se tyto dávky poskytují.

4.13 Náhrady zaměstnancům se skládají z těchto složek:

a) náhrady rezidentským zaměstnancům od rezidentských zaměstnavatelů;

b) náhrady rezidentským zaměstnancům od nerezidentských zaměstnavatelů;

c) náhrady nerezidentským zaměstnancům od rezidentských zaměstnavatelů.

Položky uvedené v písmenech a) až c) se zaznamenávají takto:

1) náhrady rezidentským a nerezidentským zaměstnancům od rezidentských zaměstnavatelů, které představují sloučení položek uvedených v písmenech a) a c), se zaznamenají na straně užití účtu tvorby důchodů těch sektorů a odvětví, do kterých tito zaměstnavatelé patří;

2) náhrady rezidentským zaměstnancům od rezidentských a nerezidentských zaměstnavatelů, které představují sloučení položek uvedených v písmenech a) a b), se zaznamenají na straně zdrojů účtu rozdělení prvotních důchodů domácností;

3) náhrady rezidentským zaměstnancům od nerezidentských zaměstnavatelů, tj. položka uvedená v písmenu b), se zaznamenají na straně užití účtu prvotních důchodů a běžných transferů nerezidentů;

4) náhrady nerezidentským zaměstnancům od rezidentských zaměstnavatelů, tj. položka uvedená v písmenu c), se zaznamenají na straně zdrojů účtu prvotních důchodů a běžných transferů nerezidentů.

DANĚ Z VÝROBY A Z DOVOZU (D.2)

4.14  Definice: Daně z výroby a z dovozu (D.2) se skládají z povinných, jednostranných plateb, v peněžní nebo naturální podobě, které vybírají vládní instituce nebo orgány Evropské unie ve vztahu k výrobě a dovozu výrobků a služeb, k zaměstnávání pracovních sil a k vlastnictví nebo užívání půdy, budov nebo jiných aktiv používaných při výrobě. Tyto daně jsou placeny bez ohledu na dosažený zisk.

4.15 Daně z výroby a z dovozu se skládají z těchto složek:

a) daně z produktů (D.21):

1) daně typu daně z přidané hodnoty (DPH) (D.211);

2) daně z dovozu a dovozní cla kromě DPH (D.212):

 dovozní cla (D.2121),

 daně z dovozu bez DPH a dovozních cel (D.2122);

3) daně z produktů kromě DPH a dovozních daní (D.214);

b) ostatní daně z výroby (D.29).

Daně z produktů (D.21)

4.16  Definice: Daně z produktů (D.21) jsou daně, jež se platí z jednotky výrobku nebo služby, které byly vyrobeny nebo jsou předmětem transakce. Daň může být stanovena jako konkrétní peněžní částka na jednotku množství výrobku nebo služby nebo může být vypočtena jako stanovené procento z ceny za jednotku nebo z hodnoty výrobků nebo služeb, které byly vyrobeny nebo jsou předmětem transakce. Daně vyměřované z produktů se zařazují do daní z produktů bez ohledu na to, která institucionální jednotka je platí, pokud nejsou výslovně zahrnuty pod jinou položku.

Daně typu daně z přidané hodnoty (DPH) (D.211)

4.17  Definice: Daň typu daně z přidané hodnoty (DPH) je daň z výrobků nebo služeb vybíraná postupně podniky, která však v konečném důsledku plně zatěžuje posledního kupujícího.

Tato položka zahrnuje daň z přidané hodnoty, kterou vybírají vládní instituce a která se vztahuje na tuzemské a dovážené produkty, a jiné odpočitatelné daně, které se řídí podobnými pravidly jako DPH. Všechny daně typu daně z přidané hodnoty se dále označují jako: DPH. Společným rysem daní typu DPH je, že výrobci jsou povinni platit vládním institucím pouze rozdíl mezi DPH ze svých prodejů a DPH ze svých nákupů pro mezispotřebu a tvorbu hrubého fixního kapitálu.

DPH se zachycuje v čistých hodnotách v tomto smyslu:

a) produkce výrobků a služeb a dovoz se oceňují bez fakturované DPH;

b) nákupy výrobků a služeb se zachycují včetně neodpočitatelné DPH. DPH se zaznamenává tak, že ji neplatí prodávající, nýbrž kupující, a to pouze ti kupující, kteří si ji nemohou odečíst. Větší část DPH se zachycuje jako zaplacená v rámci konečného užití, především pro spotřebu domácností.

Za celkové hospodářství se DPH rovná rozdílu mezi celkovou fakturovanou DPH a celkovou odpočitatelnou DPH (viz odstavec 4.27).

Daně z dovozu a dovozní cla kromě DPH (D.212)

4.18  Definice: Daně z dovozu a dovozní cla kromě DPH (D.212) zahrnují povinné platby vybírané vládními institucemi nebo orgány Evropské unie z dováženého zboží, mimo DPH, při jeho propuštění do volného oběhu na příslušném ekonomickém území a ze služeb poskytovaných nerezidentskými jednotkami rezidentským jednotkám.

Povinné platby zahrnují:

a) dovozní cla (D.2121): ta se skládají z cel nebo jiných dovozních poplatků, které se platí podle celních sazebníků z určitého typu zboží při jeho vstupu na ekonomické území země za účelem jeho užití;

b) daně z dovozu bez DPH a dovozních cel (D.2122).

Tato položka zahrnuje:

1) poplatky z dovážených zemědělských produktů;

2) měnové vyrovnávací dávky při dovozu;

3) spotřební daně a zvláštní daně z některých dovážených produktů, pokud takové daně a poplatky z podobných produktů tuzemského původu platí výrobce v daném oboru;

4) všeobecné daně z prodeje placené při dovozu zboží a služeb;

5) daně ze specifických služeb poskytovaných v rámci ekonomického území nerezidentskými podniky rezidentským jednotkám;

6) zisky veřejných podniků, které mají monopol na dovoz některých druhů zboží nebo služeb, odváděné státu.

Čisté daně z dovozu a dovozní cla kromě DPH se vypočítají tak, že se od daní z dovozu a dovozních cel kromě DPH (D.212) odečtou dovozní dotace (D.311).

Daně z produktů kromě DPH a dovozních daní (D.214)

4.19  Definice: Daně z produktů kromě DPH a dovozních daní (D.214) se skládají z daní z výrobků a služeb, u nichž daňová povinnost vzniká v důsledku výroby, vývozu, prodeje, převodu, pronájmu nebo dodání těchto výrobků nebo služeb nebo v důsledku jejich užití pro vlastní spotřebu nebo vlastní tvorbu kapitálu.

4.20 Tato položka zahrnuje zejména:

a) spotřební daně a poplatky (kromě těch, které jsou zahrnuty do daní z dovozu a dovozních cel);

b) daně vybírané pomocí kolků a nálepek z prodeje specifických produktů, jako jsou alkoholické nápoje nebo tabák, a z právních dokumentů nebo šeků;

c) daně z finančních a kapitálových transakcí, které se platí z nákupu nebo prodeje nefinančních a finančních aktiv, včetně cizí měny. Vyměřují se při změně vlastnictví půdy nebo jiných aktiv s výjimkou případů, kdy se jedná o kapitálové transfery (především dědictví a dary). Považují se za daně ze služeb zprostředkovatelů;

d) poplatky při registraci vozidel;

e) poplatky ze zábavních činností;

f) daně z loterií, her a sázek, mimo daně z výher;

g) daně z pojistného;

h) jiné daně ze specifických služeb: hotely nebo ubytování, bydlení, restaurace, doprava, spoje, reklama;

i) všeobecné daně z prodeje nebo z obratu (kromě daní typu DPH): zahrnují daně z velkoobchodního a maloobchodního prodeje výrobců, daně z nákupu a daně z obratu;

j) zisky fiskálních monopolů, které jsou odváděny státu, s výjimkou zisků podniků, které vykonávají monopol na dovoz některých druhů zboží a služeb (ty se zahrnují do položky D.2122). Fiskální monopoly jsou veřejné podniky, kterým byl udělen zákonný monopol na výrobu nebo distribuci určitého druhu výrobku nebo služby za účelem získání příjmů, a nikoli kvůli prosazování zájmů veřejné hospodářské nebo sociální politiky. Pokud je veřejnému podniku udělen monopol v rámci záměrné hospodářské nebo sociální politiky kvůli zvláštní povaze výrobku nebo služby či výrobní technologie – například v případě podniků veřejných služeb, pošt a telekomunikací, železnic atd. – za fiskální monopol se to nepovažuje;

k) vývozní cla a měnové vyrovnávací dávky vybírané při vývozu.

4.21 Čisté daně z produktů se získají odečtením dotací na produkty (D.31) od daní z produktů (D.21).

Ostatní daně z výroby (D.29)

4.22  Definice: Ostatní daně z výroby (D.29) se skládají ze všech daní, ke kterým jsou podniky povinny v důsledku své výrobní činnosti nezávisle na množství a hodnotě vyrobených nebo prodaných výrobků a služeb.

Ostatní daně z výroby mohou být vyměřeny z půdy, fixních aktiv nebo pracovních sil zapojených do výrobního procesu nebo z určitých činností či transakcí.

4.23 Ostatní daně z výroby (D.29) zahrnují:

a) daně z vlastnictví nebo užívání půdy, budov nebo jiných staveb využívaných podniky při výrobě (včetně vlastníků bydlících ve vlastním obydlí);

b) daně z užívání fixních aktiv (například dopravních prostředků, strojů a zařízení) pro účely výroby bez ohledu na to, zda jsou tato aktiva vlastní nebo najatá;

c) daně ze mzdového fondu a daně z objemu mezd;

d) daně z mezinárodních transakcí (například z cest do zahraničí, za zasílání peněz do zahraničí či podobných transakcí s nerezidenty) uskutečňovaných pro účely výroby;

e) daně placené podniky za podnikatelské a profesní licence, pokud jsou tyto licence udělovány automaticky po zaplacení příslušné částky. V takovém případě se pravděpodobně jedná jednoduše o prostředek k získání příjmů, i když vládní instituce může náhradou vydávat osvědčení nebo povolení. Pokud však vládní instituce vydáváním licencí vykonává skutečnou regulační funkci, například když jako podmínku pro udělení licence provádí kontroly způsobilosti nebo bezpečnosti podnikových prostor, spolehlivosti nebo bezpečnosti používaného zařízení, odborné způsobilosti zaměstnávaného personálu nebo kvality či úrovně vyráběných výrobků nebo poskytovaných služeb, pokládají se tyto platby za nákup poskytnutých služeb, ledaže by částky účtované za licence byly zcela neúměrné nákladům na kontroly, které vládní instituce provádí;

f) daně ze znečištění, které je důsledkem výrobní činnosti. Tyto daně se skládají z daní vyměřených za emise nebo vypouštění škodlivých plynů, kapalin nebo jiných škodlivých látek do životního prostředí. Nespadají sem platby za sběr a odstraňování odpadů nebo škodlivých látek veřejnými orgány; ty představují mezispotřebu podniků;

g) nedostatečnou náhradu DPH vyplývající ze systému daňového paušálu, který se často uplatňuje v zemědělství.

4.24 Ostatní daně z výroby nezahrnují daně z osobního užívání dopravních prostředků apod. domácnostmi, které se zachycují jako běžné daně z důchodů, jmění a jiné.

Daně z výroby a z dovozu placené institucím Evropské unie

4.25 Daně z výroby a z dovozu placené institucím Evropské unie, které jménem institucí Evropské unie vybírají vládní instituce členských států, zahrnují tyto daně: příjmy ze společné zemědělské politiky: dávky z dovážených zemědělských výrobků, měnové vyrovnávací částky vybírané při vývozu a při dovozu, dávky z výroby cukru a daň z izoglukózy, daně ze spoluodpovědnosti u mléka a obilovin; příjmy z obchodu s třetími zeměmi: cla vybíraná na základě integrovaného tarifu Evropských společenství (Taric).

Daně z výroby a z dovozu placené institucím Evropské unie nezahrnují třetí vlastní zdroj odvozený z DPH, který se zachycuje jako ostatní běžný transfer v položce „Vlastní zdroje EU odvozené z DPH a HND“ (D.76) (viz odstavec 4.140).

Daně z výroby a z dovozu: doba zachycení a zaznamenávané částky

4.26