Žaloba podaná dne 6. června 2007 – Komise Evropských společenství v. Spolková republika Německo

(Věc C-269/07)

(2007/C 199/30)

Jednací jazyk: němčina

Účastnice řízení

Žalobkyně: Komise Evropských společenství (zástupci: R. Lyal a W. Mölls, zmocněnci)

Žalovaná: Spolková republika Německo

Návrhová žádání žalobkyně

Žalobní důvody a hlavní argumenty

V roce 2001 Spolková republika Německo zavedla tzv. příplatek důchodového zabezpečení, kterým se měl na základě vyrovnání snížení úrovně zákonného důchodu zavést doplňující důchod. Tento příplatek je však poskytován pouze tehdy, pokud dotčená osoba je neomezeně povinná k dani v Německu, což v každém případě přeshraniční pracovníky, pro které dohoda o zamezení dvojího zdanění stanovila daňové předpisy podle jejich místa bydliště, a kteří tedy neplatili v Německu žádné daně, vylučuje z poskytování tohoto příplatku. Navíc možnost využít část finančních prostředků pro získání vlastního bydlení existuje pouze tehdy, pokud se jedná o nemovitosti, které se nacházejí v Německu, a nikoli o nemovitosti, které se nacházejí v příhraniční oblasti v zahraničí. Konečně příplatek musí být vrácen, pokud dotčená osoba ztratí statut osoby neomezeně povinné k dani.

Podle Komise tato ustanovení porušují pravidla práva Společenství, která se týkají zákazu diskriminace z důvodů státní příslušnosti, volného pohybu pracovníků a rovného zacházení s pracovníky jiných členských států, pokud jde o sociální a daňové výhody. Zákaz diskriminace pracovníků z jiných členských států z důvodu státní příslušnosti totiž zahrnuje nejen zjevnou diskriminaci z důvodu státní příslušnosti, ale i dále všechny skryté formy diskriminace, které použitím jiných rozlišovacích kritérií vedou ve skutečnosti ke stejnému výsledku. Krom toho z judikatury Soudního dvora vyplývá, že na přeshraniční pracovníky se mohou rovněž vztahovat sociální výhody podle čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68.

Jelikož příplatek důchodového zabezpečení odpovídá definici „sociální výhody“, je třeba ho poskytnout rovněž tehdy, pokud přeshraniční pracovník nebo jeho manžel nejsou v Německu vůbec povinni k dani. Výhoda je totiž spojena s objektivní vlastností jako pracovníka dotčené osoby. Zákonný důchod, jehož úroveň byla snížena, a z toto důvodu by měl příplatek sloužit k jeho doplnění, se týká v první řadě osob v pracovním poměru, i když zanedbatelně jsou rovněž dotčeny ostatní skupiny osob. Krom toho pojem sociální výhody zahrnuje takové výhody, které jsou poskytovány pouze na základě bydliště oprávněné osoby v tuzemsku. Tím je prokázáno, že přeshraniční pracovníci se zpravidla nacházejí ve stejné situaci jako pracovníci usazení na příslušném území: obě kategorie jsou dotčeny snižující se úrovní důchodů v německém systému, do kterého spadají a do kterého platily příspěvky. Obě kategorie mají zájem na tom, aby si během aktivní části života vytvořily náhradu, dodatečný důchod. Německá úprava, podle které se na přeshraniční pracovníky, na jejichž příjmy se na základě dohody o zamezení dvojího zdanění vztahují daňové předpisy podle místa bydliště, tato výhoda nevztahuje, představuje tedy skrytou diskriminaci, a porušuje tak čl. 39 odst. 2 ES a čl. 7 odst. 2 nařízení 1612/68. Kvalifikace příplatku důchodového zabezpečení jako „daňové“ nebo „sociální“ výhody není konečně relevantní, jelikož na přeshraniční pracovníky se rovněž v případě „daňových“ výhod vztahuje zásada rovného zacházení.

Analýza, podle které se jedná o sociální výhodu, platí rovněž ohledně zákazu využít finanční prostředky pro nabytí nemovitosti pro vlastní bydlení, pokud se nenachází v Německu. I kdyby se mělo jednat o daňovou výhodu, jednalo by se nicméně o porušení volného pohybu pracovníků. Tato podmínka omezuje totiž možnost využití sociální výhody: znemožňuje přeshraničním pracovníkům využít jejich uspořené finanční prostředky pro vlastní bydlení, pokud se toto nachází v blízkém zahraničí, což je třeba u takových zaměstnanců předpokládat. Ve srovnání s tuzemskými pracovníky je flexibilita, se kterou by přeshraniční pracovník mohl příplatku využít, nižší, pokud smlouva o důchodovém zabezpečení dosáhne výplatní fáze. Hodnota tohoto příplatku jako sociální výhody je tedy snížena. Toto znevýhodnění přeshraničních pracovníků představuje tedy skrytou diskriminaci z důvodů státní příslušnosti, která porušuje čl. 39 odst. 2 ES a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68.

Povinnost vrátit částku v případě ukončení neomezené povinnosti k dani se týká v první řadě cizinců. Počet cizinců, kteří se po ukončení jejich profesního života vrátí do své vlasti, je totiž mnohem vyšší než počet německých státních příslušníků, kteří se jako důchodci přestěhují do zahraničí. Krom toho odrazuje povinnost vrátit částku dotčené osoby od toho, aby změnily své bydliště do jiného členského státu. Navíc může sporná úprava snižovat od počátku hodnotu příplatku pro přeshraniční pracovníky ve vztahu k tuzemským pracovníkům, a tím představovat skrytou diskriminaci již na úrovni poskytnutí výhody. To se týká případů, kdy migrující pracovník již od počátku chce zamezit vrácení částky, a proto ani nepodá žádost o poskytnutí příplatku. I v tomto případě není zjevné žádné odůvodnění. Co se týče daňové soudržnosti, ta je již zaručena pravidly stanovenými smlouvami o zamezení dvojího zdanění. Povinnost vrátit částku v případě ukončení neomezené povinnosti k dani představuje tedy skrytou diskriminaci z důvodů státní příslušnosti, a porušuje z toho důvodu čl. 39 ES a čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1612/68, jakož i články 12 ES a 18 ES.

(1)  Úř. věst. L 257, s. 2; Zvl. vyd. 05/01, s. 15.