23.6.2007

Úřední věstník Evropské unie

C 140/9

Žaloba podaná dne 23. března 2007 – Komise Evropských společenství v. Rakouská republika

(Věc C-161/07)

(2007/C 140/16)

Jednací jazyk: němčina

Účastnice řízení

Žalobkyně: Komise Evropských společenství (zástupci: E. Traversa a G. Braun, zmocněnci)

Žalovaná: Rakouská republika

Návrhová žádání žalobkyně

—

určit, že Rakouská republika tím, že pro zápis společností do obchodního rejstříku na žádost státních příslušníků nových členských států EU – s výjimkou Malty a Kypru – je nezbytné ověření jejich samostatnosti prostřednictvím Arbeitsmarktservice nebo předložení potvrzení o osvobození, přičemž pro ověření samostatnosti společníků osobní společnosti, jakož i menšinových společníků společnosti s ručením omezeným, kteří uskutečňují pracovní výkony pro společnost, které jsou obvykle poskytovány v rámci pracovního poměru, je třeba provést ověřovací řízení, během kterého, a to nejvýše tři měsíce, nemůže být vykonávána samostatná činnost, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 43 ES;

—	uložit Rakouské republice náhradu nákladů řízení.

Žalobní důvody a hlavní argumenty

Článek 43 odst. 1 ES zaručuje každému státnímu příslušníkovi členského státu právo usadit se v jiném členském státě, aby zde mohl zahájit a vykonávat samostatně výdělečnou činnost, jakož i v jiném členském státě zakládat společnosti a vést podniky. Jako výraz obecné zásady zákazu diskriminace podle článku 12 ES zakazuje článek 43 ES diskriminaci na základě státní příslušnosti v oblasti samostatně výdělečných činností. Zásada tuzemského zacházení je vyjádřena v čl. 43 odst. 2 ES. Podle tohoto ustanovení zahrnuje svoboda usazování právo na zahájení a výkon samostatně výdělečných činností jakéhokoli druhu, jakož i založení a vedení podniků, zejména společností na území jakéhokoli jiného členského státu podle ustanovení hostitelského členského státu, které platí pro jeho vlastní státní příslušníky.

Pro zápis společnosti založené podle rakouského práva na žádost občana členských států Evropské unie, které přistoupily dne 1. května 2004 – s výjimkou Malty a Kypru – požadovaly rejstříkové soudy v Rakousku ověření jeho samostatnosti. Pro rozlišení mezi osobami samostatně činnými a závislými pracovníky je rozhodující „skutečný hospodářský obsah činnosti“. Podle rakouské právní úpravy jsou zejména společníci osobní společnosti, jakož i společníci společnosti s ručením omezeným s obchodním podílem menším než 25 %, kteří poskytují pracovní výkony, které jsou obvykle poskytovány v rámci pracovního poměru, považováni za závislé pracovníky. Tato domněnka platí, dokud místní pobočka Arbeitsmarktservice na žádost společníka nerozhodne, že tento společník má podstatný vliv na vedení společnosti. Důkaz o samostatnosti musí předložit žadatel. Až do ověření samostatnosti na základě rozhodnutí, nejvýše však tři měsíce, nemohou dotčení zahájit svou činnost.

Tento právní předpis je neslučitelný se svobodou usazování podle článku 43 ES. Omezuje svobodu samostatně výdělečných osob z osmi nových členských států usadit se v Rakousku tím, že jim podstatným způsobem znesnadňuje založení společnosti, aniž by pro to existovalo odůvodnění. I kdyby bylo prokázáno, že dotčený právní předpis má pouze omezenou působnost, neztrácí tím právní úprava svůj diskriminační charakter. I kdyby státní příslušníci osmi dotčených členských států nemuseli pokaždé a bez výjimky podávat žádost, je rozhodující, že rakouští státní příslušníci a státní příslušníci zbývajících členských států takovou žádost nikdy podávat nemuseli. Přechodná ustanovení dohod o přistoupení stanovila dále omezení týkající se výhradně volného pohybu pracovníků. Pro svobodu usazování takové možnosti omezení neexistují. Skutečnost, že ratio legis příslušné právní úpravy je zabránit obcházení přechodných ustanovení pro volný pohyb pracovníků a jejím cílem není omezení svobody usazování, nemění nic na tom, že právní předpis v konečném důsledku omezuje svobodu usazování.

Omezení svobody usazování by mohlo být odůvodněna pouze podle článku 46 ES důvody veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo ochrany zdraví stejně tak, jako pokud se nejedná o jasné diskriminační opatření, naléhavými důvody obecného zájmu. Jako omezení základní svobody by musela být taková opatření v každém případě způsobilá zajistit uskutečnění sledovaného cíle a přitom nepřekračovat meze toho, co je k jejich dosažení nezbytné. Dotčená rakouská úprava tyto požadavky pro odůvodnění nesplňuje.

Neexistují totiž žádné důvody pro to, že obcházení přechodných ustanovení, kterého se obává rakouská vláda, státními příslušníky osmi dotčených členských států by mohlo dosáhnout takových rozměrů, že fungování rakouského pracovního trhu by skutečně bylo podstatně v nebezpečí. Dále nejsou obě kritéria posouzení druhu zaměstnání – druh pracovního výkonu a vliv na vedení společnosti – způsobilá k odlišení závislého zaměstnání od samostatné činnosti. Co se týká nezbytnosti omezení, nevyplývá z popisu rakouské vlády, z jakého důvodu by nemohla dodatečná kontrola po zápisu společnosti jako méně omezující opatření rovněž splnit zamýšlený účel.