24.7.2004   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 190/6

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná usnesením Corte Suprema di Cassazione, Sezione Quinta Civile ze dne 18. února 2004 ve věci Ministero dell'Economia e delle Finanze a Agenzia delle Entrate proti FCE Bank plc.

(Věc C-210/04)

(2004/C 190/09)

Soudnímu dvoru Evropských společenství byla usnesením Corte Suprema di Cassazione, Sezione Quinta Civile (Itálie) ze dne 18. února 2004 ve věci Ministero dell'Economia e delle Finanze a Agenzia delle Entrate proti FCE Bank plc., které došlo Kanceláři Soudního dvora dne 12. května 2004, předložena žádost o rozhodnutí o předběžné otázce.

Corte Suprema di Cassazione, Sezione Quinta Civile žádá Soudní dvůr, aby rozhodl o následujících otázkách:

1)

Je třeba vykládat čl. 2 odst. 1 a čl. 9 odst. 1 šesté směrnice v tom smyslu, že dceřiná společnost společnosti, jejíž sídlo se nachází v jiném státě (který je členem Evropské unie, či nikoliv) a která se vyznačuje prvky výrobní jednotky, může být považována za samostatný subjekt, a že tedy může existovat právní vztah mezi těmito dvěma společnostmi, a že v důsledku toho poskytování služeb mateřskou společností podléhá DPH? Lze pro zodpovězení této otázky použít kritérium „arm's length“ stanovené v čl. 7 odst. 2 a 3 vzorové smlouvy OECD o zamezení dvojího zdanění a smlouvy ze dne 21. října 1988 uzavřené mezi Itálií, Spojeným královstvím a Severním Irskem? Může mezi nimi existovat právní vztah za předpokladu „cost-sharing agreement“ týkající se poskytování služeb vedlejší provozovně? Pokud ano, jaké jsou podmínky pro existenci takového právního vztahu? Musí být pojetí právního vztahu posouzeno s ohledem na vnitrostátní právo nebo na právo Společenství?

2)

Lze považovat – a případně v jaké míře – připsání nákladů na tyto služby k tíži dceřiné společnosti za protiplnění za poskytování služeb ve smyslu článku 2 šesté směrnice nezávisle na výši připsaných nákladů a dosažení obchodního zisku?

3)

Má-li se za to, že poskytování služeb mezi mateřskou společností a jejími dceřinými společnostmi je v zásadě osvobozeno od DPH z důvodu nedostatku samostatnosti příjemce, a v důsledku toho neexistence právního vztahu mezi těmito dvěma společnostmi a v případě, že mateřská společnost sídlí v jiném členském státě Evropské unie, je vnitrostátní správní praxe, která za tohoto předpokladu zdaňuje uvedená poskytování služeb, v rozporu se zásadou svobody usazování stanovenou v článku 43 ES?