1

Žalobou podanou na základě článku 270 SFEU se žalobkyně, Asma Gharbi, domáhá jednak zrušení své výplatní pásky za měsíc květen 2024 (dále jen „výplatní páska“) v rozsahu, v němž odráží rozhodnutí Evropské komise nevyplácet jí sociální pomoc stanovenou v případě pracovníků zaměstnaných v Lucembursku, jejichž čistý plat vypočtený v souladu se služebním řádem úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“) nebo pracovním řádem ostatních zaměstnanců Evropské unie (dále jen „PŘOZ“) je nižší než odměna, kterou by pobíral kvalifikovaný zaměstnanec, jemuž je vyplácena minimální mzda v Lucembursku, a jednak toho, aby byla Komisi uložena povinnost zaplatit jedno symbolické euro jako náhradu nemajetkové újmy, která jí údajně vznikla.

2

Žalobkyně začala pracovat v „Úřadu pro infrastrukturu a logistiku“ v Lucemburku (OIL) dne 16. dubna 2024 jako smluvní zaměstnankyně na částečný úvazek (80 %) a byla zařazena do platového stupně 1 platové třídy 5 funkční skupiny II.

3

Na základě první výplatní pásky, kterou obdržela dne 5. května 2024, žalobkyně konstatovala, že nepobírá měsíční sociální pomoc stanovenou rozhodnutím Komise C(2015) 4907 final ze dne 22. července 2015 o vyplácení sociální pomoci některým pracovníkům Komise zaměstnaným v Lucembursku (dále jen „rozhodnutí z roku 2015“) ve prospěch zaměstnanců, jejichž čistý plat je nižší než odměna, kterou pobírá kvalifikovaný zaměstnanec, jemuž je vyplácena minimální mzda v Lucembursku (dále jen „sociální pomoc“).

4

Jak je uvedeno v bodě 4 odůvodnění rozhodnutí z roku 2015, opatření stanovené tímto rozhodnutím je přijato na základě provedení srovnání osobní situace každého pracovníka zaměstnaného v Lucembursku a hypotetické situace, v níž by byl tentýž pracovník zaměstnán podle lucemburského práva a pobíral by minimální sociální mzdu stanovenou pro kvalifikovaného dělníka, přičemž takové srovnání musí Komise provést. Toto srovnání musí zohlednit zejména různé odvody a přídavky stanovené v obou případech.

5

V souladu s článkem 1 rozhodnutí z roku 2015 vypracoval generální ředitel pro lidské zdroje taxativní seznam skutečností, které je třeba zohlednit při výpočtu čistého platu pobíraného každým zaměstnancem a odpovídajícího sociálního minima v Lucembursku, obsažený v příloze rozhodnutí generálního ředitele pro lidské zdroje a bezpečnost přijatého dne 22. února 2017, které upřesňuje skutečnosti, jež je třeba zohlednit při výpočtu referenční částky pro každého zaměstnance a odpovídajícího sociálního minima v Lucembursku pro účely srovnání stanoveného v rozhodnutí z roku 2015 (dále jen „rozhodnutí z roku 2017“).

6

K 1. lednu 2024 činilo lucemburské sociální minimum pobírané kvalifikovaným pracovníkem starším 18 let za práci na plný úvazek (40 hodin týdně) 3085,11 eura hrubého měsíčně. Na dotčené výplatní pásce je uvedena „referenční mzda“ ve výši 2749,58 eura.

7

Vzhledem k tomu, že žalobkyně měla za to, že jí měla být poskytnuta sociální pomoc, podala dne 10. července 2024 stížnost na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu za účelem zrušení výplatní pásky.

8

Vzhledem k tomu, že ve lhůtě čtyř měsíců od podání stížnosti jí nebyla poskytnuta žádná výslovná odpověď, se má za to, že dne 10. listopadu 2024 bylo přijato implicitní zamítavé rozhodnutí (dále jen „implicitní zamítavé rozhodnutí“).

9

I přes četnou korespondenci s Komisí, v jejímž rámci žalobkyně žádala o výslovnou odpověď tohoto orgánu, bylo výslovné rozhodnutí potvrzující zamítnutí její stížnosti (dále jen „výslovné rozhodnutí“) přijato až 19. února 2025, tedy v den, kdy byla podána projednávaná žaloba, a bylo jí oznámeno až následující den.

10

Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

11

Komise navrhuje, aby Tribunál:

12

Na první straně žaloby je uvedeno, že žaloba je podána „na základě článků 263, 268 a 340 Smlouvy o fungování Evropské unie“.

13

V samotném textu žaloby žalobkyně několikrát výslovně odkazuje na články 90 a 91 služebního řádu, které provádějí článek 270 SFEU (viz rozsudek ze dne 10. září 2015, Přezkum Missir Mamachi di Lusignano v. Komise,C‑417/14 RX-II, EU:C:2015:588, bod 30 a citovaná judikatura). Kromě toho použila postupy stanovené v uvedených článcích, jak pokud jde o podání předchozí stížnosti, tak o dodržení různých stanovených lhůt.

14

Žalobkyně, která byla dotázána na právní základ žaloby prostřednictvím organizačního procesního opatření ze dne 29. října 2025, potvrzuje, že je na tuto žalobu třeba nahlížet tak, že byla podána na základě článku 270 SFEU. Komise se ostatně žalobou „z důvodu věcného obsahu návrhu“ zabývala právě na základě tohoto článku.

15

Na projednávanou žalobu je tudíž třeba nahlížet tak, že byla podána na základě článku 270 SFEU.

16

Žalobkyně žalobou napadá jak svou výplatní pásku, tak implicitní zamítavé rozhodnutí.

17

Podle ustálené judikatury tvoří administrativní stížnost, jak je upravena v čl. 90 odst. 2 služebního řádu, a její výslovné nebo implicitní zamítnutí nedílnou součást komplexního řízení a jsou jen jedním z předpokladů, které musí být splněny před podáním žaloby. Za těchto podmínek je žalobou, i když formálně směřující proti zamítnutí stížnosti, předložen soudu k přezkumu akt nepříznivě zasahující do právního postavení, proti němuž byla stížnost podána, ledaže by byl dopad zamítnutí stížnosti odlišný od dopadu aktu napadeného touto stížností [viz rozsudek ze dne 8. července 2020, WH v. EUIPO, T‑138/19, nezveřejněný, EU:T:2020:316, bod 33 a citovaná judikatura).

18

V projednávané věci implicitní zamítavé rozhodnutí potvrdilo výplatní pásku zpochybněnou žalobkyní. Návrhová žádání žalobkyně směřující ke zrušení implicitního zamítavého rozhodnutí tedy nemají samostatný obsah, a je proto třeba mít za to, že formálně směřují proti výplatní pásce.

19

Jak bylo uvedeno v bodě 9 výše, žalobkyně podala projednávanou žalobu proti výplatní pásce návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 19. února 2025.

20

Komise přijala výslovné rozhodnutí, v němž poprvé uvedla důvody, proč ve výplatní pásce nebylo uvedeno vyplácení sociální pomoci, rovněž dne 19. února 2025. Toto rozhodnutí však bylo žalobkyni oznámeno až následující den.

21

Z ustálené judikatury vyplývá, že neexistence či nedostatek odůvodnění je případem porušení podstatných formálních náležitostí a představuje nepominutelný důvod, který musí soud Evropské unie vznést i bez návrhu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. října 2021, Simpson v. Rada, T‑646/16 P RENV-RX, nezveřejněný, EU:T:2021:692, bod 46 a citovaná judikatura).

22

Povinnost uvést odůvodnění je základní zásadou unijního práva, která je zakotvena v článku 296 SFEU a stanovena v čl. 41 odst. 2 písm. c) Listiny základních práv Evropské unie. Pokud jde konkrétně o úředníky, povinnost uvést odůvodnění je zakotvena v čl. 25 druhém pododstavci služebního řádu, a pokud jde o rozhodnutí přijatá v návaznosti na stížnost, v čl. 90 odst. 2 druhém pododstavci uvedeného služebního řádu.

23

Je třeba připomenout, že účelem povinnosti uvést odůvodnění je jednak poskytnout dotyčné osobě dostatečné údaje pro posouzení opodstatněnosti rozhodnutí a příhodnosti podání žaloby k soudu znějící na zpochybnění jeho legality a jednak umožnit soudu Unie vykonat přezkum (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2002, Mavromichalis v. Komise,T‑263/01, EU:T:2002:194, bod 18 a citovaná judikatura). Za těchto podmínek má odůvodnění rozhodnutí orgánu, instituce nebo jiného subjektu Unie mimořádný význam, jelikož představuje jednu z podmínek účinnosti soudního přezkumu zaručeného článkem 47 Listiny základních práv (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. února 2023, Komise v. Itálie a Španělsko, C‑635/20 P, EU:C:2023:98, bod 95 a citovaná judikatura).

24

Odůvodnění vyžadované článkem 296 SFEU musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a kontextu, ve kterém byl přijat. Požadavek na odůvodnění musí být posuzován v závislosti na konkrétních okolnostech případu, zejména v závislosti na obsahu tohoto aktu, povaze dovolávaných důvodů a zájmu, který může mít osoba, které je akt určen, na získání vysvětlení (viz rozsudek ze dne 13. března 2025, PKK v. Rada,C‑72/23 P, EU:C:2025:182, bod 142 a citovaná judikatura).

25

I když je pravda, že orgán oprávněný ke jmenování není obecně povinen odpovědět na stížnost, je tomu jinak, pokud rozhodnutí, které je předmětem této stížnosti, není odůvodněno. Odůvodnění musí být podáno nejpozději při zamítnutí stížnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. července 2002, Mavromichalis v. Komise,T‑263/01, EU:T:2002:194, bod 19 a citovaná judikatura).

26

Naprostá absence odůvodnění před podáním žaloby nemůže být zhojena vysvětleními poskytnutými orgánem oprávněným ke jmenování až po podání žaloby (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. září 2004, Hectors v. Parlament,C‑150/03 P, EU:C:2004:555, bod 50 a citovaná judikatura, a ze dne 28. února 2008, Neirinck v. Komise,C‑17/07 P, EU:C:2008:134, bod 50 a citovaná judikatura), neboť jinak by bylo ohroženo rozložení pravomocí mezi správou a unijními soudy, což by oslabilo přezkum legality a byl by ohrožen výkon práva na opravný prostředek (rozsudek ze dne 11. června 2020, Komise v. Di Bernardo,C‑114/19 P, EU:C:2020:457, bod 58). V této fázi by totiž taková vysvětlení již nesplňovala dvojí funkci připomenutou v bodě 23 výše.

27

Navíc možnost zhojit naprostou absenci odůvodnění po podání žaloby by poškozovalo právo na obhajobu, neboť by žalobce byl zbaven možnosti předložit žalobní důvody proti odůvodnění, jelikož by se s tímto odůvodněním seznámil až po podání žaloby. Tím by byla porušena zásada rovnosti stran před unijním soudem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. října 2008, Barbin v. Parlament,F‑81/07, EU:F:2008:125, bod 28 a citovaná judikatura, a usnesení ze dne 8. března 2012, Marcuccio v. Komise,T‑126/11 P, EU:T:2012:115, bod 47 a citovaná judikatura).

28

Je třeba dodat, že v případě, že je stížnost podaná proti rozhodnutí, které není odůvodněné, zamítnuta implicitně, a tudíž bez odůvodnění, přispívá ke vzniku sporu rozhodujícím způsobem právě chování administrativy, neboť dotyčná osoba je nucena vzhledem k neexistující odpovědi na svou stížnost ve lhůtách stanovených v čl. 90 odst. 2 služebního řádu obrátit se na Tribunál, aby se domohla řádného odůvodnění rozhodnutí, které vůči ní bylo vydáno. To je o to více politováníhodné, že splnění povinnosti administrativy uvést odůvodnění během postupu před zahájením soudního řízení má za cíl umožnit dotyčné osobě, aby pochopila dosah rozhodnutí, které vůči ní bylo vydáno, a může ji případně přesvědčit o opodstatněnosti tohoto rozhodnutí, a tudíž zabránit soudnímu sporu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. září 2005, Casini v. Komise,T‑132/03, EU:T:2005:324, bod 34, a ze dne 26. října 2017, Paraskevaidis v. Cedefop,T‑601/16, EU:T:2017:757, bod 42).

29

V projednávané věci výplatní páska ze své povahy neobsahuje žádné odůvodnění. Kromě toho je nesporné, že Komise neoznámila odpověď na stížnost žalobkyně ve lhůtě stanovené služebním řádem, což se rovná implicitnímu zamítavému rozhodnutí.

30

Z písemností ve spise předloženém Tribunálu mimoto vyplývá, že v celé řadě e-mailů mezi žalobkyní a Komisí Komise uvedla, že „[z] výjimečných důvodů [orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv] nebyl s to odpovědět na stížnost“, ale že „[v souladu s tím, k čemu se] zavázala, obdrží [žalobkyně] odpověď přede dnem 19. února“, tedy předposlední den lhůty, kterou měla žalobkyně k podání žaloby k Tribunálu. Je však třeba konstatovat, že navzdory tomuto závazku přijala Komise takové rozhodnutí až dne 19. února 2025 ve 23:10 h.

31

Je zjevné, že přijetí výslovného rozhodnutí v tak pozdní době dne 19. února 2025, i když lhůta pro podání žaloby uplynula následující den a Komise se výslovně zavázala zaslat odpověď před tímto datem, přinutilo žalobkyni, aby vzhledem k tomu, že administrativa neposkytla žádné vysvětlení, podala žalobu k Tribunálu proti výplatní pásce a implicitnímu zamítavému rozhodnutí, přičemž výplatní páska i implicitní zamítavé rozhodnutí postrádaly jakékoli odůvodnění.

32

Je třeba ostatně připomenout, že i když je orgán oprávněný k uzavírání pracovních smluv oprávněn přijmout odůvodněné rozhodnutí v odpověď na stížnost během tříměsíční lhůty stanovené v čl. 91 odst. 3 služebního řádu, tato možnost je dána pouze do té doby, než žalobce podá žalobu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. července 2002, Mavromichalis v. Komise,T‑263/01, EU:T:2002:194, bod 27, a ze dne 12. února 1992, Volger v. Parlament,T‑52/90, EU:T:1992:12, bod 40).

33

Postoj Komise je o to více politováníhodný, že v projednávané věci stačilo, aby dotyčné osobě předala pouhý snímek obrazovky se simulacemi provedenými pomocí nástrojů výpočetní techniky, které měla k dispozici, aby se dotyčná osoba mohla jednak ujistit o tom, že bylo skutečně provedeno srovnání uvedené v bodě 4 výše, a jednak se seznámit s referenčními částkami použitými pro toto provedení srovnání a tyto částky pochopit.

34

V tomto smyslu by Komise tím, že by v rámci výslovné odpovědi na stížnost splnila jednu ze svých nejzákladnějších povinností vůči nově přijaté smluvní zaměstnankyni, měla rovněž příležitost ověřit ve fázi před zahájením soudního řízení, že je její rozhodnutí v souladu s unijním právem.

35

Z výše uvedeného vyplývá, že Komise porušila povinnost uvést odůvodnění, která jí přísluší, takže výplatní páska musí být bez dalšího zrušena.

36

Je však třeba připomenout, že bylo rozhodnuto, že žalobce nemá právní zájem na zrušení napadeného rozhodnutí, pokud by administrativa na základě své přesně stanovené pravomoci musela přijmout nové rozhodnutí, které by bylo meritorně totožné s napadeným rozhodnutím, pokud by posledně uvedené rozhodnutí bylo zrušeno (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. července 1983, Geist v. Komise,117/81, EU:C:1983:191, bod 7; ze dne 18. prosince 1992, Díaz García v. Parlament,T‑43/90, EU:T:1992:120, bod 54, a ze dne 20. září 2000, Orthmann v. Komise,T‑261/97, EU:T:2000:212, bod 33).

37

Jeví se však, že vady dotčené v precedentech uvedených v bodě 36 výše nemohly mít dopad na žalobu podanou k Tribunálu, jelikož nezbavily žalobce možnosti pochopit kritérium, které nesplnil, a v důsledku toho rozhodnutí, které vůči němu bylo přijato.

38

Za těchto podmínek je třeba se zabývat situací přesně stanovené pravomoci Komise k přijetí napadeného rozhodnutí a důsledky, které je z toho třeba vyvodit pro výsledek projednávané žaloby.

39

Sociální pomoc byla zavedena rozhodnutím z roku 2015 a jak bylo připomenuto v bodě 5 výše, způsoby výpočtu odměn, které mají být srovnány, byly stanoveny rozhodnutím z roku 2017, které se vztahuje pouze na zaměstnance Komise.

40

Rozhodnutí z roku 2015 a rozhodnutí z roku 2017 stanoví, že administrativa musí zohlednit osobní a rodinnou situaci zaměstnance, a v příloze rozhodnutí z roku 2017 přesně uvádějí výčet všech skutečností, které musí být zohledněny při výpočtu referenční částky pro každého zaměstnance a odpovídajícího sociálního minima v Lucembursku.

41

S ohledem na taxativní povahu seznamu uvedeného v bodě 40 výše je tedy třeba mít za to, že Komise neměla v projednávané věci diskreční pravomoc, ale měla v dané situaci přesně stanovenou pravomoc, neboť byla povinna poskytnout sociální pomoc v případě, že čistý plat zaměstnance na plný úvazek byl nižší než odměna kvalifikovaného zaměstnance pobírajícího sociální minimum v Lucembursku, a v opačném případě ji neposkytnout.

42

Nic to však nemění na tom, že zvláštností projednávané věci je množství číselných údajů, které musí být v určitých případech připočteny a v určitých případech odečteny od odměn, které mají být porovnávány v rámci provedení srovnání uvedeného v bodě 4 výše, což žalobkyni neumožňovalo, aby sama provedla s dostatečnou jistotou výpočet nezbytný k pochopení a ověření toho, že je nezpůsobilá pro nárok na sociální pomoc. Nelze totiž přehlížet obtíže, se kterými se zaměstnanec, a fortiori při zahájení výkonu funkce podobně jako žalobkyně, může po obdržení první výplatní pásky setkat při přesném výpočtu nejen čistého platu při plném pracovním úvazku, který je oprávněn pobírat, ale také čistě hypotetické odměny, kterou by pobíral, kdyby byl zaměstnán podle lucemburského práva.

43

To platí tím spíše, že při určení obou odměn, které mají být předmětem provedení srovnání uvedeného v bodě 4 výše, se rozhodnutí z roku 2017 neomezuje na zohlednění hrubých odměn, ale stanoví zohlednění četných daňových odvodů, příspěvků na sociální zabezpečení (nemoc, stáří, závislost) a přídavků (rodinné, zvláštní doplňkové, na začátku školního roku, atd.), které se použijí jak v případě Komise, tak Lucemburska.

44

Je zajisté pravda, že úředník, který má, nebo se domnívá, že má mít nárok na finanční výhodu, musí vynaložit určité úsilí, aby se nad platbou, která mu byla nebo má být poskytnuta, zamyslel a zkontroloval ji (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. května 2023, AL v. Komise, T‑714/21, nezveřejněný, EU:T:2023:282, bod 71 a citovaná judikatura).

45

Je však nutno konstatovat, že v projednávané věci právě toto žalobkyně marně učinila prostřednictvím stížnosti na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Odůvodnění odpovědi na tuto stížnost bylo za těchto podmínek nezbytné k tomu, aby mohla pochopit důvody, proč byla považována za osobu, která není způsobilá pro nárok na sociální pomoc.

46

Je tedy třeba uvést, že vzhledem k naprosté absenci odůvodnění nebylo žalobkyni umožněno ujistit se nejprve o tom, že administrativa skutečně provedla srovnání uvedené v bodě 4 výše, dále o tom, že výpočty, které obsahuje, byly správné, a konečně o legalitě rozhodnutí z roku 2015 a rozhodnutí z roku 2017, jejichž protiprávnost mohla namítat.

47

V tomto ohledu je třeba připomenout, že zaměstnanec je oprávněn zpochybnit pouze výplatní pásku, která poprvé odráží stanovisko administrativy týkající se sporného přídavku, jelikož následné výplatní pásky představují akty čistě potvrzující uvedené stanovisko a nemohou být předmětem žaloby na neplatnost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. února 2019, Arango Jaramillo a další v. EIB, T‑487/16, nezveřejněný, EU:T:2019:66, body 38 až 41 a citovaná judikatura), a dále že za současného stavu judikatury nebylo jisté, že by žalobkyně mohla poprvé uplatnit nové argumenty ve fázi repliky, což by v každém případě nebylo uspokojivé s ohledem na zásady připomenuté v bodech 26 a 28 výše.

48

Za těchto podmínek a s ohledem na skutečnost, že provedení srovnání bylo, jak je uvedeno v bodě 42 výše, natolik složité, že žalobkyni nebylo umožněno pochopit rozhodnutí, které vůči ní bylo přijato, mohla mít vada vycházející z naprosté absence odůvodnění za zvláštních okolností projednávané věci dopad na výkon práva na účinnou právní ochranu.

49

Pokud by totiž bylo žalobkyni včas poskytnuto odůvodnění nevyplacení sociální pomoci, bylo by jí umožnilo nejen pochopit rozhodnutí o tom, že se jí nevyplácí sociální pomoc, ale také posoudit jak vhodnost podání žaloby k soudu – navíc proti jejímu novému zaměstnavateli, tak relevanci žalobních důvodů, včetně námitek protiprávnosti, které mohou být vzneseny na podporu této žaloby.

50

Ze všeho výše uvedeného vyplývá, že je třeba napadené rozhodnutí zrušit, aniž je třeba zkoumat ostatní žalobní důvody.

51

Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál uložil Komisi povinnost zaplatit jí jedno symbolické euro jako náhradu nemajetkové újmy, která jí údajně vznikla.

52

V tomto ohledu podle ustálené judikatury může zrušení protiprávního aktu samo o sobě představovat přiměřenou náhradu, v zásadě dostatečnou pro veškerou nemajetkovou újmu, kterou tento akt mohl způsobit, ledaže by žalobce prokázal, že utrpěl nemajetkovou újmu, která nemůže být tímto zrušením plně napravena (v tomto smyslu viz usnesení ze dne 3. září 2019, FV v. Rada, C‑188/19 P, nezveřejněné, EU:C:2019:690, bod 26, a rozsudek ze dne 28. dubna 2021, Correia v. EHSV,T‑843/19, EU:T:2021:221, bod 86).

53

V projednávané věci stačí konstatovat, že žalobkyně neprokázala, že tvrzená nemajetková újma nemůže být zrušením napadeného rozhodnutí plně napravena.

54

Za těchto podmínek je podle Tribunálu třeba mít za to, že zrušení napadeného rozhodnutí samo o sobě představuje přiměřenou a dostatečnou nápravu tvrzené nemajetkové újmy.

55

Z výše uvedeného vyplývá, že návrhová žádání směřující k náhradě škody musí být zamítnuta.

56

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že žalobkyně požadovala náhradu nákladů řízení a Komise neměla v podstatné části ve věci úspěch, je důvodné jí uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (třetí senát zasedající v kolegiu o pěti soudcích)

rozhodl takto: