–

za KN: J.-C. De Block a M. Poirot, avocats,

–

za francouzskou vládu: B. Dourthe a M. Guiresse, jako zmocněnkyně,

–

za českou vládu: M. Smolek a J. Vláčil, jako zmocněnci,

–

za německou vládu: J. Möller, M. Hellmann a A. Sahner, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: F. Blanc, J. Hottiaux, H. Leupold a J. Vondung, jako zmocněnci,

1

Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 67 odst. 3 a čl. 82 odst. 1 SFEU ve spojení s článkem 19 a čl. 47 druhým pododstavcem Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2

Tato žádost byla podána v rámci žádosti o vydání, kterou gruzínské orgány zaslaly francouzským orgánům a která se týkala KN, řeckého a gruzínského státního příslušníka, za účelem výkonu doživotního trestu odnětí svobody v Gruzii.

3

Evropská úmluva o vydávání, podepsaná v Paříži dne 13. prosince 1957 (dále jen „Evropská úmluva o vydávání“), jejímiž smluvními stranami jsou mimo jiné Francouzská republika a Gruzie, v článku 1, nadepsaném „Povinnost vydávat“, stanoví:

„Smluvní strany se zavazují vzájemně si vydávat, v souladu s ustanoveními a podmínkami uvedenými v této Úmluvě, všechny osoby, proti kterým vedou příslušné orgány dožadující strany trestní stíhání pro trestný čin, nebo které jsou vyžadovány těmito orgány k výkonu trestu nebo ochranného opatření.“

4

Při ratifikaci této úmluvy vyjádřila Francouzská republika zejména dvě následující výhrady:

„Vydání může být odmítnuto, pokud by předání mohlo mít pro vyžádanou osobu mimořádně závažné důsledky, zejména z důvodu jejího věku nebo zdravotního stavu.

Vydání nebude povoleno, pokud by vyžádaná osoba byla v dožadujícím státě souzena soudem, který nezajišťuje základní procesní záruky a základní záruky práva na obhajobu, nebo soudem zřízeným pro její konkrétní případ, nebo pokud je vydání požadováno pro výkon trestu nebo ochranného opatření uloženého takovým soudem.“

5

Článek 18 první pododstavec SFEU stanoví:

„V rámci použití Smluv, aniž jsou dotčena jejich zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti.“

6

Článek 21 odst. 1 SFEU stanoví:

„Každý občan Unie má právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených ve Smlouvách a v opatřeních přijatých k jejich provedení.“

7

Článek 67 odst. 1 a 3 SFEU stanoví:

„1.   [Evropská unie] tvoří prostor svobody, bezpečnosti a práva při respektování základních práv a různých právních systémů a tradic členských států.

[…]

3.   Unie usiluje o zajištění vysoké úrovně bezpečnosti prostřednictvím opatření pro předcházení trestné činnosti, rasismu a xenofobii a boj proti nim, prostřednictvím opatření pro koordinaci a spolupráci mezi policejními a justičními orgány a jinými příslušnými orgány, jakož i prostřednictvím vzájemného uznávání soudních rozhodnutí v trestních věcech, a je-li to nezbytné, prostřednictvím sbližování předpisů trestního práva.“

8

Článek 82 odst. 1 SFEU stanoví:

„Justiční spolupráce v trestních věcech je v Unii založena na zásadě vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí a zahrnuje sbližování právních předpisů členských států v oblastech uvedených v odstavci 2 a v článku 83.

Evropský parlament a Rada [Evropské unie] přijímají řádným legislativním postupem opatření, která mají za cíl:

[…]“

9

Článek 19 Listiny, nadepsaný „Ochrana v případě vystěhování, vyhoštění nebo vydání“, v odstavci 2 stanoví:

„Nikdo nesmí být vystěhován, vyhoštěn ani vydán do státu, v němž mu hrozí vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

10

Článek 47 Listiny, nadepsaný „Právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces“, ve druhém pododstavci stanoví:

„Každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem. Každému musí být umožněno poradit se, být obhajován a být zastupován.“

11

Článek 696-4 code de procédure pénale (trestní řád) stanoví:

„Vydání se nepovolí:

1° Má-li vyžádaná osoba francouzskou státní příslušnost, která se posuzuje v době spáchání trestného činu, pro který je vydání požadováno;

[…]“

12

Dne 3. prosince 2010 byl KN, řecký a gruzínský státní příslušník, odsouzen v nepřítomnosti městským soudem v Poti (Gruzie) k doživotnímu trestu odnětí svobody. Tento trest byl dne 3. června 2011 potvrzen rozsudkem vydaným v nepřítomnosti odvolacím soudem v Koutaisi (Gruzie). Trestné činy spáchané v Gruzii a Turecku v letech 2008 a 2009 se týkaly mezinárodního obchodu s kokainem ve zvláště velkém množství a v organizované skupině, přípravy vraždy jako člen skupiny a nezákonného držení střelných zbraní.

13

Dne 2. července 2021 požádaly gruzínské orgány Interpol o vydání „červeného oznámení“ ve vztahu ke KN, které se rovná žádosti o předběžné zadržení za účelem vydání, a to na základě rozsudku odvolacího soudu v Koutaisi ze dne 3. června 2011.

14

Dne 4. října 2021 byl KN na základě tohoto „červeného oznámení“ předběžně zadržen v Belgii, kde měl trvalé bydliště. Dne 13. října 2021 podalo gruzínské státní zastupitelství k belgickým orgánům žádost o vydání. KN poté, co byl původně umístěn ve vydávací vazbě, byl propuštěn na svobodu, avšak ode dne 29. října 2021 podléhal soudnímu dohledu do rozhodnutí belgických soudů o žádosti o vydání.

15

Dne 20. ledna 2025 byl KN zadržen ve Francii na základě uvedeného „červeného oznámení“. Následujícího dne zaslaly gruzínské orgány francouzským orgánům žádost o vydání obdobnou žádosti předložené belgickým orgánům a KN byl umístěn do vydávací vazby ve Francii.

16

Rozsudkem ze dne 19. února 2025 trestní senát cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu, Belgie) na základě belgických právních předpisů o vydávání a článku 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), zamítl žádost o vydání předloženou gruzínskými orgány s tím, že existují vážné důvody k obavám, že vydání KN do Gruzie by jej vystavilo odepření spravedlnosti a reálnému nebezpečí nelidského nebo ponižujícího zacházení.

17

Dne 28. února 2025 KN v rámci řízení o vydání zahájeného ve Francii předstoupil před procureur général de Montpellier (generální státní zástupce v Montpellier, Francie) a prohlásil, že nesouhlasí se svým vydáním.

18

Po tomto odmítnutí byla věc KN dne 1. března 2025 postoupena vyšetřovacímu senátu cour d’appel de Montpellier (odvolací soud v Montpellier, Francie), který je předkládajícím soudem. KN před předkládajícím soudem tvrdí, že unijní právo, zejména zásady vzájemné důvěry a vzájemného uznávání soudních rozhodnutí přijatých členskými státy, ukládá francouzským orgánům povinnost uznat rozsudek trestního senátu cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ze dne 19. února 2025, a proto odmítnout jeho vydání do Gruzie. Posledně uvedený rozsudek trestní povahy mu přiznal právo zaručené Unií, a sice právo nebýt vydán do třetí země, existuje-li skutečné nebezpečí, že v ní bude vystaven nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo odepření spravedlnosti.

19

Před předkládajícím soudem generální státní zástupce v Montpellier zdůraznil, že vyřízení této žádosti o vydání francouzskými orgány je podmíněno dodržením článků 3 a 6 EÚLP a KN, řecký a gruzínský státní příslušník, se dovolával existence vážného nebezpečí, že bude vystaven nejen odepření spravedlnosti, ale také nelidskému či ponižujícímu zacházení z důvodu vězeňských podmínek v Gruzii. Vzhledem k politické nestabilitě v této zemi od listopadu 2024 tento generální státní zástupce navrhl uvedenému soudu, aby konstatoval, že není schopen získat spolehlivé záruky od gruzínských orgánů, pokud jde o dodržování práv stanovených v těchto článcích.

20

Předkládající soud připomíná, že článek 1 Evropské úmluvy o vydávání, jejíž smluvní stranou je Gruzie jakožto člen Rady Evropy, ukládá povinnost vydat vyžádanou osobu, jsou-li splněny zákonné podmínky, s výhradou stanovených výjimek a výhrad vyjádřených smluvními stranami. Tento soud zdůrazňuje, že Francouzská republika vyjádřila výhrady, podle nichž se vydání nepovolí, pokud je vyžádaná osoba souzena soudem, který nezaručuje základní práva na obhajobu, a může být odmítnuto, pokud by mohlo mít pro tuto osobu mimořádně závažné důsledky.

21

Předkládající soud si klade otázku, zda rozsudek trestního senátu cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ze dne 19. února 2025, ve kterém tento soud rozhodl, že v případě vydání do Gruzie by KN byl vystaven vážnému nebezpečí odepření spravedlnosti a mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení, je právně nezávazný pro francouzské soudy, a to s ohledem na zásady vzájemné důvěry a vzájemného uznávání. Podle předkládajícího soudu jsou soudy členského státu v souladu s těmito zásadami povinny uznat rozhodnutí vydaná soudy jiného členského státu pouze v případě, že je takové uznání výslovně stanoveno unijním právem.

22

Za těchto podmínek se vyšetřovací senát cour d’appel de Montpellier (odvolací soud v Montpellier) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 67 odst. 3 a čl. 82 odst. 1 SFEU ve spojení s články 19 a 47 Listiny vykládány v tom smyslu, že členský stát je povinen odmítnout výkon žádosti o vydání občana Unie do třetí [země], pokud jiný členský stát dříve odmítl vykonat tutéž žádost o vydání z důvodu, že předáním dotyčné osoby by mohlo být porušeno základní právo nebýt vystaven mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení, zakotvené v článku 19 Listiny, a právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 47 druhém pododstavci Listiny?“

23

Předkládající soud požádal, aby byla věc projednána v naléhavém řízení o předběžné otázce podle článku 23a statutu Soudního dvora Evropské unie a článku 107 jednacího řádu Soudního dvora.

24

Z těchto ustanovení vyplývá, že použití tohoto řízení podléhá dvěma kumulativním podmínkám. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce musí vznášet otázky výkladu týkající se prostoru svobody, bezpečnosti a práva, který je předmětem hlavy V třetí části Smlouvy o FEU. Kromě toho se okolnosti sporu v původním řízení, jak jsou popsány předkládajícím soudem, musí vyznačovat existencí naléhavé situace.

25

Pokud jde o první podmínku, je třeba uvést, že projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká zejména výkladu čl. 67 odst. 3 a čl. 82 odst. 1 SFEU, což jsou ustanovení spadající do hlavy V části třetí této Smlouvy, týkající se prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Tato žádost tedy může být projednána v naléhavém řízení o předběžné otázce.

26

Pokud jde o druhou podmínku týkající se naléhavosti, z ustálené judikatury vyplývá, že tato podmínka je splněna tehdy, když je osoba dotčená ve věci v původním řízení v současné době zbavena osobní svobody a její ponechání ve vazbě závisí na řešení sporu v původním řízení, přičemž je nutné upřesnit, že situaci dotyčné osoby je zapotřebí posuzovat ke dni zkoumání žádosti o projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení (viz zejména rozsudek ze dne 29. července 2024, Breian,C‑318/24 PPU, EU:C:2024:658, bod 26 a citovaná judikatura).

27

V projednávané věci z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že KN je od 21. ledna 2025 ve vydávací vazbě, v důsledku čehož je v současné době zbaven svobody. Kromě toho je cílem otázky položené předkládajícím soudem určit, zda musí odmítnout vydání této osoby na základě unijního práva. Kladná odpověď Soudního dvora na tuto otázku by tedy v zásadě měla vést k propuštění KN.

28

Za těchto okolností se pátý senát Soudního dvora na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generální advokátky rozhodl dne 3. dubna 2025 vyhovět žádosti předkládajícího soudu o projednání této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení.

29

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 67 odst. 3 a čl. 82 odst. 1 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že členský stát je povinen odmítnout vydání státního příslušníka jiného členského státu do třetí země, pokud orgány třetího členského státu předtím odmítly vykonat žádost této třetí země o vydání, jejímž předmětem je výkon téhož trestu uloženého tomuto státnímu příslušníkovi jiného členského státu, z důvodu existence vážného nebezpečí porušení základních práv zaručených čl. 19 odst. 2 a čl. 47 druhým pododstavcem Listiny.

30

Úvodem je třeba připomenout, že v případě neexistence dohody o vydávání mezi Unií a dotčenou třetí zemí spadají pravidla týkající se vydávání do pravomoci členských států [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. září 2016, Petruhhin,C‑182/15, EU:C:2016:630, bod 26, a ze dne 17. prosince 2020, Generalstaatsanwaltschaft Berlin (Vydání na Ukrajinu),C‑398/19, EU:C:2020:1032, bod 28].

31

Členské státy jsou však povinny při vykonávání této pravomoci dodržovat unijní právo, zejména zákaz diskriminace stanovený v článku 18 SFEU a právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států zaručené v čl. 21 odst. 1 SFEU [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. prosince 2022, Generalstaatsanwaltschaft München (Žádost o vydání do Bosny a Hercegoviny), C‑237/21, EU:C:2022:1017, bod 29].

32

Na prvním místě je třeba zdůraznit, že státní příslušník jednoho členského státu, který se legálně pohybuje nebo pobývá na území jiného členského státu, má z titulu svého statusu občana Unie právo dovolávat se článku 21 odst. 1 SFEU a spadá do působnosti Smluv ve smyslu článku 18 SFEU, který upravuje zásadu zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. listopadu 2018, Raugevicius,C‑247/17, EU:C:2018:898, bod 27, a ze dne 22. prosince 2022, Generalstaatsanwaltschaft München (Žádost o vydání do Bosny a Hercegoviny), C‑237/21, EU:C:2022:1017, bod 30].

33

Okolnost, že státní příslušník jiného členského státu než členského státu, který byl požádán o vydání, má i státní příslušnost tohoto třetího státu, který tuto žádost podal, nemůže uvedenému státnímu příslušníkovi bránit v tom, aby se dovolával práv a svobod přiznaných statusem občana Unie, zejména práv a svobod zaručených článkem 18 a čl. 21 odst. 1 SFEU. Skutečnost, že osoba, o jejíž vydání se žádá, je současně státním příslušníkem členského státu a třetí země, nemůže tuto osobu zbavit těchto práv a svobod [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. prosince 2022, Generalstaatsanwaltschaft München (Žádost o vydání do Bosny a Hercegoviny), C‑237/21, EU:C:2022:1017, bod 31 a citovaná judikatura].

34

V projednávané věci ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že KN, který má mimo jiné řeckou státní příslušnost, využil jakožto občan Unie svého práva stanoveného v čl. 21 odst. 1 SFEU volně se pohybovat v jiném členském státě, takže jeho situace spadá do působnosti Smluv ve smyslu článku 18 SFEU, který zakazuje jakoukoli diskriminaci na základě státní příslušnosti, a to navzdory skutečnosti, že je rovněž státním příslušníkem třetí země, která podala žádost o jeho vydání.

35

Kromě toho okolnost, že KN neměl trvalé bydliště na území Francouzské republiky v okamžiku, kdy orgánům tohoto členského státu byla předložena žádost o vydání, která je předmětem věci v původním řízení, ale na území Belgického království, nemůže tento závěr vyvrátit. Přechodná povaha pobytu na území dožádaného členského státu totiž není takové povahy, aby vylučovala, že se na státního příslušníka jiného členského státu, kterého se žádost týká, vztahuje působnost Smluv ve smyslu článku 18 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 10. dubna 2018, Pisciotti,C‑191/16, EU:C:2018:222, bod 34).

36

Na druhém místě francouzská vláda upřesnila, že v souladu s čl. 696-4 odst. 1 trestního řádu nevydává Francouzská republika vlastní státní příslušníky do třetí země, přičemž toto ustanovení nebrání tomu, aby tento členský stát naopak vydal státní příslušníky jiných členských států do třetí země za účelem výkonu trestu uloženého v této zemi.

37

Z ustálené judikatury Soudního dvora však vyplývá, že vnitrostátní pravidlo, které zakazuje vydávání pouze státních příslušníků dotčeného členského státu, zavádí rozdílné zacházení v závislosti na tom, zda je vyžádaná osoba státním příslušníkem tohoto členského státu nebo státním příslušníkem jiného členského státu, a vytváří tak nerovné zacházení, které může ovlivnit svobodu pohybu a pobytu těchto osob v Unii (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. září 2016, Petruhhin,C‑182/15, EU:C:2016:630, bod 32, a ze dne 13. listopadu 2018, Raugevicius,C‑247/17, EU:C:2018:898, bod 28).

38

Z toho vyplývá, že v takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, vede nerovné zacházení spočívající v umožnění vydání občana Unie, který je státním příslušníkem jiného členského státu, jako je KN, k omezení svobody pohybu ve smyslu článku 21 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. září 2016, Petruhhin,C‑182/15, EU:C:2016:630, bod 33, a ze dne 13. listopadu 2018, Raugevicius,C‑247/17, EU:C:2018:898, bod 30).

39

V projednávané věci se předkládající soud sice netáže Soudního dvora, zda takové omezení může být odůvodněno naléhavým důvodem obecného zájmu, avšak táže se, zda některá základní práva zakotvená v Listině mohou bránit takovému vydání, jako je vydání v původním řízení.

40

Pokud vnitrostátní právní úprava brání výkonu jedné nebo více základních svobod zaručených Smlouvami, v projednávané věci práva volně se pohybovat a pobývat na území členských států podle čl. 21 odst. 1 SFEU, může být tato právní úprava odůvodněna z hlediska unijního práva pouze tehdy, je-li v souladu se základními právy, jejichž dodržování Soudní dvůr zajišťuje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. června 1991, ERT,C‑260/89, EU:C:1991:254, body 42 a 43). Kromě toho je podle ustálené judikatury třeba takovou právní úpravu považovat za „uplatňování práva Unie“ ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. září 2023, Bezirkshauptmannschaft Feldkirch,C‑55/22, EU:C:2023:670, bod 29, a ze dne 12. prosince 2024, Nemzeti Földügyi Központ,C‑419/23, EU:C:2024:1016, bod 60 a citovaná judikatura).

41

Z toho vyplývá, že členský stát, který nevydává vlastní státní příslušníky, je povinen před rozhodnutím o vydání státního příslušníka jiného členského státu zejména v souladu s Evropskou úmluvou o vydávání posoudit, zda by toto rozhodnutí, jakožto uplatňování práva Unie ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, mohlo porušit základní práva zaručená touto Listinou, zejména jejím čl. 47 druhým pododstavcem, který zakotvuje základní právo na spravedlivý proces, nebo jejím čl. 19 odst. 2, podle něhož nikdo nesmí být vystěhován, vyhoštěn ani vydán do státu, v němž mu hrozí vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven trestu smrti, mučení nebo jinému nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 13. listopadu 2018, Raugevicius,C‑247/17, EU:C:2018:898, bod 49, jakož i ze dne 22. prosince 2022, Generalstaatsanwaltschaft München (Žádost o vydání do Bosny a Hercegoviny), C‑237/21, EU:C:2022:1017, bod 55].

42

Za tímto účelem musí příslušný orgán dožádaného členského státu vycházet z objektivních, spolehlivých, přesných a řádně aktualizovaných údajů. Tyto údaje mohou vyplývat zejména z mezinárodních soudních rozhodnutí, jako jsou rozsudky Evropského soudu pro lidská práva, ze soudních rozhodnutí dožadující třetí země, a z rozhodnutí, zpráv a dalších dokumentů vydaných orgány Rady Evropy nebo v rámci systému Organizace spojených národů. Existence prohlášení a přijetí mezinárodních smluv v zásadě zajišťujících dodržování základních práv není sama o sobě dostačující pro zajištění adekvátní ochrany vyžádané osoby před nebezpečím nelidského či ponižujícího zacházení, pokud spolehlivé zdroje uvádějí, že praxe orgánů těchto třetích zemí – nebo postupy jimi tolerované – je zjevně v rozporu se zásadami EÚLP (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. září 2016, Petruhhin,C‑182/15, EU:C:2016:630, body 57 a 59).

43

V tomto kontextu si předkládající soud klade otázku, zda mu čl. 67 odst. 3 a čl. 82 odst. 1 SFEU ukládají povinnost uznat rozsudek trestního senátu cour d’appel de Bruxelles (odvolací soud v Bruselu) ze dne 19. února 2025, uvedený v bodě 16 tohoto rozsudku, kterým tento soud odmítl vydat KN z důvodu, že by jej takové vydání vystavilo vážnému nebezpečí porušení základního práva nebýt vystaven mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení, které je zakotveno v čl. 19 odst. 2 Listiny, jakož i základního práva na spravedlivý proces podle čl. 47 druhého pododstavce Listiny.

44

V tomto ohledu je třeba zaprvé uvést, že ani čl. 67 odst. 3, ani čl. 82 odst. 1 SFEU nemohou založit povinnost vzájemného uznávání rozhodnutí přijatých členskými státy, kterými byla zamítnuta žádost o vydání podaná třetí zemí.

45

Článek 67 odst. 3 SFEU totiž stanoví, že „Unie usiluje o zajištění vysoké úrovně bezpečnosti prostřednictvím opatření pro předcházení trestné činnosti, rasismu a xenofobii a boj proti nim“, mimo jiné „prostřednictvím vzájemného uznávání soudních rozhodnutí v trestních věcech“, a „je-li to nezbytné, prostřednictvím sbližování předpisů trestního práva“ členských států. Dále, čl. 82 odst. 1 první pododstavec SFEU stanoví, že „justiční spolupráce v trestních věcech je v Unii založena na zásadě vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí a zahrnuje sbližování právních předpisů členských států“, zejména těch, které jsou uvedeny v čl. 82 odst. 1 druhém pododstavci písm. a), podle něhož „Evropský parlament a Rada přijímají řádným legislativním postupem opatření, která mají za cíl stanovit pravidla a postupy pro zajištění uznávání všech forem rozsudků a soudních rozhodnutí v celé Unii“.

46

Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že jako taková nezakládají povinnost vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí v trestních věcech přijatých v členských státech, ale pouze stanoví, že soudní spolupráce v trestních věcech v rámci Unie je založena na zásadě takového uznávání. Článek 82 odst. 1 druhý pododstavec písm. a) SFEU tak pouze stanoví, že Parlament a Rada přijímají opatření, která mají za cíl stanovit pravidla a postupy pro zajištění uznávání všech forem rozsudků a soudních rozhodnutí.

47

Zadruhé, ačkoli unijní právo obsahuje několik nástrojů sekundárního práva, které stanoví povinnost vzájemného uznávání některých rozsudků a soudních rozhodnutí v trestních věcech, zejména rámcové rozhodnutí Rady ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy (Úř. věst. 2002, L 190, s. 1; Zvl. vyd. 19/06 s. 34) a rámcové rozhodnutí Rady 2008/909/SVV ze dne 27. listopadu 2008 o uplatňování zásady vzájemného uznávání rozsudků v trestních věcech, které ukládají trest odnětí svobody nebo opatření spojená se zbavením osobní svobody, za účelem jejich výkonu v Evropské unii (Úř. věst. 2008, L 327, s. 27), je třeba konstatovat, že žádný akt unijního práva nestanoví povinnost vzájemného uznávání rozhodnutí přijatých členskými státy ohledně žádostí o vydání pocházejících ze třetích zemí.

48

Zásada vzájemného uznávání se tudíž nepoužije na rozhodnutí o zamítnutí žádostí o vydání přijatá členskými státy.

49

Naproti tomu zásada vzájemné důvěry zejména v souvislosti s prostorem svobody, bezpečnosti a práva každému členskému státu ukládá, aby až na výjimečné okolnosti vycházel z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která uznává unijní právo (rozsudky ze dne 29. července 2024, Alchaster,C‑202/24, EU:C:2024:649, bod 57, a ze dne 29. července 2024, Breian,C‑318/24 PPU, EU:C:2024:658, bod 36).

50

Pokud jde o evropský zatýkací rozkaz upravený rámcovým rozhodnutím 2002/584, Soudní dvůr rozhodl, že tato zásada vyžaduje v případě, že je v jiném členském státě vydáno rozhodnutí o odmítnutí výkonu tohoto rozkazu z důvodu, že existuje nebezpečí porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 47 druhém pododstavci Listiny, aby vykonávající justiční orgán členského státu rozhodující o nové žádosti o předání dotyčné osoby náležitě zohlednil důvody, na nichž je toto rozhodnutí založeno, v rámci vlastního přezkumu existence důvodu pro odmítnutí výkonu (rozsudek ze dne 29. července 2024, Breian,C‑318/24 PPU, EU:C:2024:658, bod 46).

51

Ze stejných důvodů je třeba konstatovat, že zásada vzájemné důvěry vyžaduje, aby v případě, že členský stát přijal rozhodnutí o odmítnutí vydání vyžádané osoby do třetí země z důvodu vážného nebezpečí, že bude porušeno základní právo této osoby nebýt vystavena mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení zakotvené v čl. 19 odst. 2 Listiny, jakož i základní právo na spravedlivý proces uvedené v čl. 47 druhém pododstavci Listiny, příslušný orgán jiného členského státu, který obdrží novou žádost o vydání z téže třetí země a týkající se téže osoby, náležitě zohlednil důvody, na nichž je toto rozhodnutí o odmítnutí založeno, v rámci vlastního přezkumu existence nebezpečí porušení základních práv zaručených Listinou.

52

Jak totiž zdůraznila generální advokátka v bodě 49 svého stanoviska, předchozí rozhodnutí o odmítnutí vydání přijaté v jiném členském státě, založené na existenci vážného nebezpečí porušení základních práv zaručených Listinou, patří mezi údaje uvedené v judikatuře připomenuté v bodě 42 tohoto rozsudku, které musí členský stát, jemuž byla předložena nová žádost o vydání, zohlednit v rámci vlastního přezkumu.

53

S ohledem na všechny výše uvedené důvody je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že čl. 67 odst. 3 a čl. 82 odst. 1 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že členský stát není povinen odmítnout vydání státního příslušníka jiného členského státu do třetí země, pokud orgány třetího členského státu předtím odmítly vykonat žádost této třetí země o vydání, jejímž předmětem je výkon téhož trestu uloženého tomuto státnímu příslušníkovi jiného členského státu, z důvodu existence vážného nebezpečí porušení základních práv zaručených čl. 19 odst. 2 a čl. 47 druhým pododstavcem Listiny.

54

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Článek 67 odst. 3 a čl. 82 odst. 1 SFEU

musí být vykládány v tom smyslu, že

členský stát není povinen odmítnout vydání státního příslušníka jiného členského státu do třetí země, pokud orgány třetího členského státu předtím odmítly vykonat žádost této třetí země o vydání, jejímž předmětem je výkon téhož trestu uloženého tomuto státnímu příslušníkovi jiného členského státu, z důvodu existence vážného nebezpečí porušení základních práv zaručených čl. 19 odst. 2 a čl. 47 druhým pododstavcem Listiny základních práv Evropské unie.