null

STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

LAILY MEDINA

přednesené dne 15. října 2026(1)

Věc C‑568/25

Verein für Konsumenteninformation

proti

Universal Versand GmbH

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko)]

„ Řízení o předběžné otázce – Ochrana osobních údajů – Zásilkový prodej spotřebitelům – Platba na splátky nebo na fakturu (‚nejistý způsob platby‘) – Odhad pravděpodobnosti nezaplacení – Profilování – Automatizované rozhodování – Lidský zásah“






I.      Úvod

1.        Toto stanovisko se týká žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko), v níž se jedná o výklad článku 22 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) (Úř. věst. 2016, L 119, s. 1, dále jen „GDPR“). Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Verein für Konsumenteninformation, rakouským spolkem podávajícím zástupné žaloby (dále jen „Verein“), a Universal Versand GmbH, podnikem zabývajícím se zásilkovým prodejem. Spor se konkrétně týká obchodní praktiky společnosti Universal Versand spočívající v tom, že zákazníkům odmítá možnost zvolit si některé takzvané „nejisté“ způsoby platby, a sice platbu „na splátky“ a „na fakturu“, na základě výhradně automatizovaného odhadu pravděpodobnosti, že tito zákazníci nezaplatí.

2.        V době digitalizace ekonomiky a společnosti tato věc v širším kontextu poukazuje na problémy, které vyvolává rostoucí automatizace rozhodování na vnitřním trhu. Nebezpečí spojená s takovou automatizací jsou známa již dlouho a Stanley Kubrick si například k jejich kritice zvolil alegorii stroje soudného dne (Dr. Divnoláska, 1964). Unijní normotvůrce si při uchopení tohoto zásadního tématu zvolil pragmatičtější přístup. V oblasti ochrany osobních údajů tak GDPR usiluje o ochranu subjektů údajů před riziky, která jsou vlastní výhradně automatizovanému zpracování a souvisejí zejména s případnou nespolehlivostí údajů, které jsou předmětem takového zpracování, a s neprůhledností tohoto zpracování. Tato rizika se mohou projevit zejména diskriminací nebo rozhodnutími, která mohou být obtížně pochopitelná a napadnutelná(2).

3.        V projednávané věci bude tedy Soudní dvůr v kontextu obchodních vztahů, do něhož spadá spor v původním řízení, muset upřesnit podmínky, za nichž se uplatní právo zakotvené v čl. 22 odst. 1 GDPR nebýt předmětem individuálního rozhodnutí založeného výhradně na automatizovaném zpracování, jakož i rozsah této ochrany s ohledem na jednu z výjimek z tohoto práva stanovených v odstavci 2 uvedeného článku, a sice výjimku založenou na nezbytnosti rozhodnutí k uzavření nebo plnění smlouvy.

 Právní rámec

 Unijní právo

4.        V bodě 71 odůvodnění GDPR je uvedeno:

„Subjekt údajů by měl mít právo nebýt předmětem žádného rozhodnutí, a to včetně opatření, které hodnotí osobní aspekty týkající se jeho osoby, vychází výlučně z automatizovaného zpracování a které má pro něj právní účinky nebo se jej podobně významně dotýká, jako jsou automatizované zamítnutí on-line žádosti o úvěr [...] bez jakéhokoliv lidského zásahu. Takové zpracování zahrnuje ‚profilování‘, jehož podstatou je jakákoliv forma automatizovaného zpracování osobních údajů hodnotící osobní aspekty vztahující se k fyzické osobě, zejména za účelem analýzy či předvídání aspektů souvisejících s [...] jeho ekonomickou situací, [...] spolehlivostí nebo chováním, [...] pokud má pro něj právní účinky nebo se jí podobným způsobem významně dotýká. Rozhodování založené na takovém zpracování, včetně profilování, by však mělo být umožněno, pokud [...] je nezbytné pro uzavření nebo plnění smlouvy mezi subjektem údajů a správcem nebo pokud k tomu subjekt údajů dal svůj výslovný souhlas. V každém případě by se na takové zpracování měly vztahovat vhodné záruky, které by měly zahrnovat konkrétní informování subjektu údajů a právo na lidský zásah, na vyjádření svého názoru, na získání vysvětlení o rozhodnutí učiněném po takovém posouzení a na napadnutí tohoto rozhodnutí [...]“

5.        Článek 4 tohoto nařízení, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

[...]

4)      ‚profilováním‘ jakákoli forma automatizovaného zpracování osobních údajů spočívající v jejich použití k hodnocení některých osobních aspektů vztahujících se k fyzické osobě, zejména k rozboru nebo odhadu aspektů týkajících se [její] [...] ekonomické situace, [...] spolehlivosti, chování, [...];

[...]“

6.        Článek 5 tohoto nařízení, nadepsaný „Zásady zpracování osobních údajů“, stanoví:

„1.      Osobní údaje musejí být:

a)      ve vztahu k subjektu údajů zpracovávány korektně a zákonným a transparentním způsobem (‚zákonnost, korektnost a transparentnost‘);

[…]

c)      přiměřené, relevantní a omezené na nezbytný rozsah ve vztahu k účelu, pro který jsou zpracovávány (‚minimalizace údajů‘);

[…]

2.      Správce odpovídá za dodržení odstavce 1 a musí být schopen toto dodržení souladu doložit (‚odpovědnost‘).“

7.        Článek 6 tohoto nařízení, nadepsaný „Zákonnost zpracování“, v odst. 1 a 3 stanoví:

„1.      Zpracování je zákonné, pouze pokud je splněna nejméně jedna z těchto podmínek a pouze v odpovídajícím rozsahu: [...]

b)      zpracování je nezbytné pro splnění smlouvy, jejíž smluvní stranou je subjekt údajů, nebo za účelem přijetí opatření na žádost subjektu údajů před uzavřením smlouvy;“

8.        Článek 22 GDPR, nadepsaný „Automatizované individuální rozhodování, včetně profilování“, stanoví:

„1.      Subjekt údajů má právo nebýt předmětem žádného rozhodnutí založeného výhradně na automatizovaném zpracování, včetně profilování, které má pro něho právní účinky nebo se ho obdobným způsobem významně dotýká.

2.      Odstavec 1 se nepoužije, pokud je rozhodnutí:

a)      nezbytné k uzavření nebo plnění smlouvy mezi subjektem údajů a správcem údajů;

[…]

c)      založeno na výslovném souhlasu subjektu údajů.

3.      V případech uvedených v odst. 2 písm. a) a c) provede správce údajů vhodná opatření na ochranu práv a svobod a oprávněných zájmů subjektu údajů, alespoň práva na lidský zásah ze strany správce, práva vyjádřit svůj názor a práva napadnout rozhodnutí.

[...]“

 Rakouské právo

9.        Ustanovení §28a Konsumentenschutzgesetz (zákon o ochraně spotřebitelů) ze dne 30. března 1979 (BGBl., 140/1979) v platném znění (BGBl. I, 50/2017) stanoví:

„Zdržovací žalobu lze podat proti tomu, kdo v obchodním styku se spotřebiteli v souvislosti se […] spotřebitelskými úvěry […] porušuje zákonný požadavek nebo zákaz, […] a dotýká se tak obecných zájmů spotřebitelů [...].“

II.    Skutkový stav, původní řízení a předběžné otázky

10.      Universal Versand se zabývá zásilkovým prodejem na rakouském trhu, na němž přijímá několik desítek tisíc objednávek měsíčně, přičemž přibližně 90 % z nich je spojeno s „nejistým“ způsobem platby. Než zákazníkovi umožní takový způsob platby využít, provádí Universal Versand automatizovaným postupem hodnocení jeho bonity. Takový způsob platby tedy může být odmítnut na základě interního scoringu pravděpodobnosti nezaplacení a v případě nových zákazníků je žádost o ověření jejich bonity předána externímu podniku. Pokud tento podnik dotyčného zákazníka nezná, je využití nejistého způsobu platby odmítnuto. Pokud je tento zákazník tomuto podniku znám, mohou nastat tři scénáře, z nichž každý je označen jinou barvou. V případě červené barvy je „nejistý“ způsob platby odmítnut automaticky a v případě žluté barvy provede zaměstnanec Universal Versand kontrolu v databázi. V případě automatického odmítnutí může zákazník požádat o manuální kontrolu automatizovaného rozhodnutí nebo toto rozhodnutí napadnout.

11.      Předmětem sporu v původním řízení je zástupná žaloba podaná spolkem Verein, který má za to, že praxe popsaná v předchozím bodě tohoto stanoviska je systematicky v rozporu s článkem 22 GDPR. Universal Versand naproti tomu tvrdí, že se článek 22 tohoto nařízení nepoužije, jelikož rozhodnutí neumožnit dotčeným zákazníkům využít nejistý způsob platby pro ně nemá právní účinky ani se jich obdobným způsobem významně nedotýká. Takové rozhodnutí je každopádně nezbytné k uzavření nebo plnění smlouvy, jak stanoví čl. 22 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení.

12.      Landesgericht Salzburg (Zemský soud v Salcburku, Rakousko) žalobu spolku Verein zamítl. Odvolání podané spolkem Verein bylo rovněž zamítnuto Oberlandesgericht Linz (Vrchní zemský soud v Linci, Rakousko). Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud), který je předkládajícím soudem a k němuž Verein podal opravný prostředek „Revision“, má pochybnosti, jak vykládat článek 22 tohoto nařízení.

13.      V první řadě si předkládající soud klade otázku použitelnosti čl. 22 odst. 1 GDPR, a konkrétně výkladu třetí podmínky stanovené v tomto ustanovení, která se týká toho, zda rozhodnutí založené na automatizovaném zpracování má pro subjekt údajů právní účinky nebo se ho obdobným způsobem významně dotýká. Uvádí, že za takových okolností, jako jsou okolnosti, které nastaly věci v původním řízení, by bylo možné mít za to, že takové rozhodnutí nemá vliv na právní postavení dotčeného zákazníka a neurčuje založení právního vztahu s tímto zákazníkem. Bylo by však rovněž možné tvrdit, že toto rozhodnutí určuje, zda a jak může být smlouva uzavřena nebo změněna, a volba některých způsobů platby může mít dopad na hospodářské nebo osobní zájmy tohoto zákazníka ve smyslu rozsudku SCHUFA Holding a další (Scoring).

14.      Ve druhé řadě předkládající soud uvádí, že kdyby byl čl. 22 odst. 1 tohoto nařízení použitelný, bylo by třeba ověřit, zda lze uplatnit výjimku stanovenou v odst. 2 písm. a) tohoto článku. Klade si otázku, zda určení nezbytnosti takových rozhodnutí, jako jsou rozhodnutí dotčená v původním řízení, musí záviset na případné existenci objektivní souvislosti mezi automatizovaným posouzením bonity dotčeného zákazníka a konkrétním účelem kupní smlouvy.

15.      Ve třetí řadě má předkládající soud za to, že znění čl. 22 odst. 2 písm. a) uvedeného nařízení není jasné, a klade si otázku, zda musí být vykládáno v tom smyslu, že k tomu, aby se odstavec 1 tohoto článku nepoužil, musí plnění dotčené smlouvy záviset na přijetí „automatizovaného rozhodnutí“, nebo pouze na přijetí rozhodnutí jako takového.

16.      Za těchto podmínek se Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Musí být čl. 22 odst. 1 [GDPR] vykládán v tom smyslu, že rozhodnutí obchodníka nabízejícího zásilkový prodej odmítnout způsob platby ‚na splátky‘ nebo ‚na fakturu‘ požadovaný zákazníkem v objednávce a nabídnout mu možnost uzavřít obchodní vztah se způsobem platby ‚kreditní kartou‘ nebo ‚přes PayPal‘, které se zakládá výhradně na automatizovaném odhadu pravděpodobnosti, že zákazník nezaplatí, vyplývajícím z odpovědi subjektu poskytujícího informace na automatizovaný dotaz v tom smyslu, že o zákazníkovi nemá informace nebo – pokud informace má – že zákazník není na základě interního posouzení dostatečně bonitní, má pro zákazníka ‚právní účinky‘ nebo ‚se ho obdobným způsobem významně dotýká‘, pokud tímto rozhodnutím není objednávka jako taková odmítnuta, nýbrž zákazník je pouze omezen na způsoby platby určené obchodníkem?

Je-li odpověď na první otázku kladná:

2)      a)      Musí být čl. 22 odst. 2 písm. a) [GDPR] vykládán v tom smyslu, že pro otázku, zda je rozhodnutí obchodníka nabízejícího zásilkový prodej založené na automatizovaném odhadu pravděpodobnosti, že zákazník nezaplatí, tak, jak je popsáno v první otázce, ‚nezbytné‘ pro uzavření smlouvy mezi zákazníkem a obchodníkem, je relevantní, že mezi účelem smlouvy, která má být uzavřena se zákazníkem, a posouzením pravděpodobnosti, že zákazník nezaplatí, musí existovat přímá věcná souvislost?

b)      Je pro otázku nezbytnosti podle čl. 22 odst. 2 písm. a) [GDPR] relevantní, zda jsou získané kategorie údajů buď samostatně nebo v kombinaci objektivně vhodné k posouzení pravděpodobnosti nezaplacení?

Musí obchodník nabízející zásilkový prodej nebo zákazník tvrdit a prokázat, které kategorie údajů byly konkrétně získány za účelem posouzení pravděpodobnosti nezaplacení, a že tyto kategorie údajů jsou buď samy o sobě nebo v kombinaci objektivně vhodné k posouzení pravděpodobnosti nezaplacení?

Je-li odpověď na první otázku kladná:

3)            Musí být čl. 22 odst. 2 písm. a) [GDPR] vykládán v tom smyslu, že právě automatizované rozhodování správce je nezbytné pro uzavření nebo splnění smlouvy?

Je-li odpověď na [tuto otázku] kladná:

a)      Musí být čl. 22 odst. 2 písm. a) [GDPR] vykládán v tom smyslu, že pro otázku, zda je rozhodnutí obchodníka popsané v první otázce nezbytné pro uzavření smlouvy, je relevantní, zda automatizované rozhodování týkající se poskytnutí nebo odmítnutí požadovaného způsobu platby může s únosnými náklady provést rovněž člověk? Jaký význam přitom má počet objednávek doručovaných obchodníkovi nabízejícímu zásilkový prodej a typické očekávání zákazníků u on-line objednávek, že budou obratem informováni o tom, zda obchodník přijímá jimi požadovaný způsob platby či nikoliv?“

 Posouzení

17.      Článek 22 GDPR stanoví zásadní zákaz zakotvený v odstavci 1 tohoto článku, podle něhož má subjekt údajů právo nebýt předmětem rozhodnutí založeného výhradně na automatizovaném zpracování, které má pro něho právní účinky nebo se ho obdobným způsobem významně dotýká. Tento zákaz je spojen s výjimkami stanovenými v odstavci 2 uvedeného článku, které se uplatní při dodržení mezí stanovených v odstavcích 3 a 4 tohoto článku. Ačkoli hlavní cíle sledované článkem 22 tohoto nařízení lze snadno pochopit, konkrétní podmínky jeho uplatňování jsou vzhledem k neurčitosti některých pojmů, které používá, méně zřejmé(3).

18.      Otázky předkládajícího soudu se týkají jak podmínek uplatnění zákazu stanoveného v čl. 22 odst. 1 GDPR (první otázka), tak jedné z výjimek z tohoto zákazu, a sice výjimky spočívající v nezbytnosti rozhodnutí k uzavření nebo plnění smlouvy, stanovené v čl. 22 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení (druhá a třetí otázka).

 K uplatnění zákazu stanoveného v čl. 22 odst. 1 GDPR (první otázka)

19.       Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 22 odst. 1 GDPR vykládán v tom smyslu, že v kontextu zásilkového prodeje má rozhodnutí vyloučit možnost zákazníka zvolit si některé způsoby platby, přijaté výhradně na základě automatizovaného odhadu pravděpodobnosti, že tento zákazník nezaplatí, pro uvedeného zákazníka právní účinky nebo se ho obdobným způsobem významně dotýká.

20.      Jak jsem již uvedla v bodě 17 tohoto stanoviska, podle čl. 22 odst. 1 GDPR má subjekt údajů právo nebýt předmětem rozhodnutí založeného výhradně na automatizovaném zpracování, včetně profilování, které má pro něho právní účinky nebo se ho obdobným způsobem významně dotýká. K odůvodnění uplatnění zákazu stanoveného v tomto ustanovení tedy musí být splněny tři kumulativní podmínky. Zaprvé musí být subjekt údajů předmětem „rozhodnutí“. Zadruhé musí být toto rozhodnutí „založeno výhradně na automatizovaném zpracování, včetně profilování“ a zatřetí musí mít „[pro dotčenou osobu] právní účinky“ nebo se jí „obdobným způsobem významně dotýkat“.

21.      Pochybnosti předkládajícího soudu se týkají pouze třetí z těchto podmínek, a je tedy třeba určit okolnosti, za nichž takové rozhodnutí, jako je rozhodnutí dotčené v původním řízení, může mít pro subjekt údajů právní účinky nebo se ho obdobným způsobem významně dotýkat. Vzhledem k neexistenci odkazu na vnitrostátní právo členských států mám za to, že tento pojem je autonomním pojmem unijního práva, který musí být vykládán jednotně na území Unie v souladu s obvyklým smyslem předmětných výrazů v běžném jazyce a s přihlédnutím ke kontextu, do něhož je uvedený pojem zasazen, jakož i cílům sledovaným uvedeným ustanovením(4).

22.      Pokud jde zaprvé o obvyklý smysl použitých výrazů, třetí podmínka stanovená v čl. 22 odst. 1 GDPR zahrnuje dvě samostatné situace, které jsou odlišeny spojkou „nebo“. Jde tedy o rozhodnutí, která mohou mít pro určitou osobu „právní účinky“, nebo, alternativně, se jí „obdobným způsobem významně dotýkat“. K tomu, aby se stanovený zákaz uplatnil, postačuje, aby došlo k jedné z těchto dvou situací.

23.      Stran první situace, tedy situace, kdy rozhodnutí má „právní účinky“, mám za to, že je tím míněna způsobilost tohoto rozhodnutí změnit práva nebo povinnosti určité osoby z hlediska jejich podstaty nebo výkonu.

24.      Pokud jde o druhou situaci, je rozhodující především dotčení subjektu údajů, což předpokládá konkrétní, a nikoli pouze abstraktní dopad dotčeného rozhodnutí na situaci této osoby. Dále je třeba zohlednit „významnost“ těchto účinků mimo právní sféru. Zatímco význam tohoto výrazu je ve francouzštině nejednoznačný, v jiných jazykových verzích GDPR je naopak jasný, například v anglickém („significantly“), španělském („significativamente“) nebo lotyšském jazyce („ievērojami“), v nichž odkazuje na významnost pojmu, který charakterizuje(5). Účinky dotčeného rozhodnutí tedy musí dosáhnout určitého prahu, aby vedly k uplatnění ochrany poskytované čl. 22 odst. 1 tohoto nařízení, což vylučuje pouze vedlejší nebo okrajový dopad. A konečně kromě tohoto kvantitativního aspektu zvolená formulace upřesňuje, že subjekt údajů musí být dotčen „obdobným způsobem“, čímž zavádí prvek srovnatelnosti s kritériem „právních účinků“, pokud jde o důsledky takového rozhodnutí pro situaci subjektu údajů. Dopad tohoto rozhodnutí tedy musí být přinejmenším obdobný dopadu, který by vyplýval ze změny nebo zrušení práva či povinnosti(6).

25.      Co se týče zadruhé kontextu, bod 71 odůvodnění uvedeného nařízení uvádí konkrétní příklady situací, v nichž je třeba mít za to, že rozhodnutí má pro určitou osobu právní účinky nebo se jí významně dotýká, aniž rozlišuje mezi těmito dvěma formami účinků. Uvedenými dvěma situacemi jsou automatické zamítnutí on-line žádosti o úvěr a postupy elektronického náboru bez jakéhokoliv lidského zásahu.

26.      Pokud jde zatřetí o sledované cíle, je cílem tohoto nařízení zejména zajistit vysokou úroveň ochrany svobod a základních práv fyzických osob, především jejich práva na ochranu osobních údajů, které je zakotveno v článku 16 SFEU a zaručeno jakožto základní právo v článku 8 Listiny základních práv Evropské unie(7). Tyto prvky jsou uvedeny v bodě 1 odůvodnění GDPR.

27.      S ohledem na vše výše uvedené je třeba určit, zda takové okolnosti, jako jsou okolnosti popsané předkládajícím soudem, tedy odmítnutí umožnit zákazníkovi využít některé způsoby platby v návaznosti na automatizované posouzení jeho bonity, mohou buď přímo změnit práva či povinnosti tohoto zákazníka, nebo mít dostatečně konkrétní a významný dopad na jeho situaci, aby byl tento dopad s takovou změnou srovnatelný. V tomto ohledu již Soudní dvůr v rozsudku SCHUFA Holding a další (Scoring) uvedl, že jednotlivec je přinejmenším obdobným způsobem významně dotčen, pokud automatizované stanovení hodnoty pravděpodobnosti založené na analýze jeho osobních údajů vede téměř systematicky k tomu, že mu banka odmítne poskytnout úvěr(8).

28.      V tomto kontextu je třeba si položit otázku, zda odmítnutí umožnit spotřebiteli některé způsoby platby v projednávané věci má na tohoto spotřebitele účinky obdobné nebo srovnatelné s účinky odmítnutí poskytnout úvěr. I když je na předkládajícím soudu, aby posoudil konkrétní účinky takového odmítnutí v právním a skutkovém kontextu sporu, který před ním probíhá, přísluší Soudnímu dvoru poskytnout mu veškerá nezbytná vodítka, která jej při tomto posouzení povedou(9).

29.      Vyvstává tedy zejména otázka, zda jsou právní okolnosti projednávané věci podobné okolnostem věci, v níž byl vydán rozsudek SCHUFA Holding a další (Scoring), což by odůvodňovalo použití závěrů, které lze z tohoto rozsudku vyvodit, na takové smlouvy, jako jsou smlouvy dotčené v původním řízení. Na unijní úrovni se v tomto ohledu týká smluv o spotřebitelském úvěru směrnice 2008/48/ES(10). Podle jejího čl. 2 odst. 2 písm. f)(11) a s ohledem na skutečnosti obsažené ve spise, který má Soudní dvůr k dispozici, by však takové smlouvy, jako jsou smlouvy dotčené ve věci v původním řízení, mohly být z působnosti této směrnice vyloučeny, což by bránilo vytvoření přímé analogie mezi dotčenými smlouvami a smlouvami o spotřebitelském úvěru srovnatelnými se smlouvami, o které se jednalo v rozsudku SCHUFA Holding a další (Scoring).

30.      Je však třeba rovněž zdůraznit, že směrnice (EU) 2023/2225(12), která se na spor v původním řízení nepoužije ratione temporis(13), v bodě 15 odůvodnění upřesňuje, že za platnosti směrnice 2008/48 se řada členských států rozhodla tuto směrnici uplatňovat na oblasti, které nespadaly do její působnosti, aby tak zvýšily úroveň ochrany spotřebitele. Rakouská republika tedy mohla mít v relevantním období za to, že takové smlouvy, jako jsou smlouvy dotčené v původním řízení, spadají do působnosti směrnice 2008/48 a jsou obdobné úvěrovým smlouvám, o které šlo v rozsudku SCHUFA Holding a další (Scoring). Každopádně nic nebránilo Rakouské republice definovat smlouvy zahrnující nejisté způsoby platby jako smlouvy o úvěru. Závěry vyplývající z rozsudku SCHUFA Holding a další (Scoring) by se pak použily mutatis mutandis.

31.      I kdyby tomu tak nebylo, nemožnost využít některé způsoby platby může potenciální zákazníky v důsledku rozhodnutí založeného na zcela automatizovaném posouzení jejich bonity zbavit možnosti uzavřít kupní smlouvu, pokud nejsou schopni zaplatit kupní cenu již při uzavření smlouvy za použití způsobů platby, které by jim byly fakticky vnuceny. V takovém případě by se tito zákazníci nacházeli v situaci obdobné situaci zákazníků ve věci, v níž byl vydán rozsudek SCHUFA Holding a další (Scoring), jelikož taková situace je podobná odmítnutí žádosti o úvěr a jejím potenciálním důsledkem je nemožnost uzavřít smlouvu.

32.      S  ohledem na vše výše uvedené navrhuji odpovědět na první předběžnou otázku tak, že čl. 22 odst. 1 GDPR musí být vykládán v tom smyslu, že v kontextu zásilkového prodeje má rozhodnutí vyloučit možnost zákazníka zvolit si některé způsoby platby, přijaté výhradně na základě automatizovaného odhadu pravděpodobnosti, že tento zákazník nezaplatí, pro uvedeného zákazníka právní účinky nebo se ho přinejmenším obdobným způsobem významně dotýká, pokud toto rozhodnutí může bránit uzavření dotyčné kupní smlouvy.

 K uplatnění výjimky stanovené v čl. 22 odst. 2 písm. a) GDPR (druhá a třetí otázka)

33.      Druhá a třetí otázka se týkají podmínek, za nichž lze na základě výjimky stanovené v čl. 22 odst. 2 písm. a) GDPR, která spočívá v nezbytnosti rozhodnutí k uzavření nebo plnění smlouvy, přijmout individuální rozhodnutí založené výhradně na automatizovaném zpracování. Druhá otázka se konkrétně týká posouzení „nezbytnosti“ takového rozhodnutí a třetí otázka směřuje k určení, zda musí být tato „nezbytnost“ posuzována ve vztahu k přijetí rozhodnutí jako takového, nebo výhradně ve vztahu k přijetí rozhodnutí založeného na automatizovaném zpracování osobních údajů.

34.      Úvodem je užitečné připomenout v první řadě kontext, do něhož tyto otázky zapadají. Zákaz stanovený v čl. 22 odst. 1 tohoto nařízení přispívá k dosažení obecného cíle ochrany osobních údajů fyzických osob sledovaného uvedeným nařízením, který jsem již připomněla v bodě 26 tohoto stanoviska. Možnost případně přijmout takové rozhodnutí, která vyplývá z čl. 22 odst. 2 tohoto nařízení, představuje v podstatě výjimku z tohoto zákazu, a jako každá výjimka tedy musí být vykládána restriktivně(14).

35.      Ve druhé řadě Universal Versand tvrdí, že v projednávané věci je využívání automatizovaných rozhodnutí přínosné především pro spotřebitele, kteří tak mohou získat téměř okamžitou odpověď ohledně způsobů platby, které mohou využít a mezi něž mohou případně patřit i nejisté způsoby platby. Ačkoli chápu výhodu plynoucí z kladného rozhodnutí, v případě záporného rozhodnutí je nicméně tato výhoda méně zřejmá. Projednávaná věc tak nastoluje otázku sladění obchodních zájmů podniků, a dokonce i některých spotřebitelů, s ochranou osobních údajů.

 Ke druhé otázce

36.      Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 22 odst. 2 písm. a) GDPR musí být vykládán v tom smyslu, že pokud společnost zabývající se zásilkovým prodejem uzavře smlouvu se zákazníkem, je třeba prokázat existenci objektivní souvislosti mezi účelem této smlouvy a automatizovaným odhadem pravděpodobnosti nezaplacení zákazníka, aby bylo možné dospět k závěru, že takový automatizovaný odhad je nezbytný pro splnění uvedené smlouvy, a dále je třeba, aby shromážděné údaje byly objektivně vhodné k provedení tohoto odhadu, jakož i upřesnit, o jaké údaje se jednalo a proč byly shromážděny. V tomto ohledu si předkládající soud klade otázku, zda důkazní břemeno nese podnik zabývající se zásilkovým prodejem nebo zákazník.

–       K tomu, zda je automatizované zpracování údajů „nezbytné k plnění smlouvy“

37.      Článek 22 odst. 2 písm. a) GDPR zakotvuje jednu z výjimek z použití odstavce 1 tohoto článku, z níž může vyplývat možnost přijmout individuální rozhodnutí založené výhradně na automatizovaném zpracování osobních údajů. Tuto výjimku odůvodňuje nezbytnost přijetí rozhodnutí k uzavření nebo plnění smlouvy a předkládající soud si klade otázku, zda posouzení takové nezbytnosti závisí na existenci objektivní souvislosti mezi tímto rozhodnutím a účelem dotčené smlouvy.

38.      Pojem rozhodnutí „nezbytné k uzavření nebo plnění smlouvy“ není v tomto nařízení vymezen odkazem na vnitrostátní právo členských států. V souladu s judikaturou citovanou v bodě 21 tohoto stanoviska je tedy třeba mít za to, že tento pojem je autonomním pojmem unijního práva, a jeho význam je nutno určit za použití téže metody.

39.      Zaprvé, pokud jde o obvyklý smysl uvedeného pojmu, Soudní dvůr již uvedl, že přídavné jméno „nezbytné“ odkazuje na to, co je požadováno nebo je nutné pro dosažení určitého cíle(15).

40.      Zadruhé, pokud jde o kontext, kapitola II GDPR, nadepsaná „Zásady“, stanoví povinnosti, které musí dodržovat všichni adresáti tohoto nařízení. Tato kapitola obsahuje článek 6, nadepsaný „Zákonnost zpracování“, jehož odst. 1 písm. b) stanoví, že zpracování osobních údajů je zákonné, je-li „nezbytné pro splnění smlouvy, jejíž smluvní stranou je subjekt údajů“. Soudní dvůr konstatoval, že k tomu, aby byla tato podmínka splněna, musí být dotčené zpracování údajů objektivně nezbytné pro uskutečnění účelu, který je nedílnou součástí smluvního plnění určeného subjektu údajů, což znamená, že správce musí být schopen prokázat, proč by bez předmětného zpracování nemohlo být dosaženo hlavního předmětu smlouvy. Upřesnil, že zpracování osobních údajů musí být zásadní pro správné splnění smlouvy, a tudíž nesmí existovat jiná proveditelná a méně omezující řešení(16).

41.      Právní test použitelný k určení, zda je zpracování údajů nezbytné k uzavření nebo plnění smlouvy, tedy spočívá v ověření, zda je toto zpracování údajů nepostradatelné k dosažení hlavního předmětu smluvního plnění v tom smyslu, že stanovené povinnosti by bez něj nemohly být splněny. To předpokládá ověřit, že neexistují jiná proveditelná řešení, která by byla z hlediska ochrany údajů méně omezující a umožňovala dosažení tohoto cíle.

42.      Mám za to, že tyto úvahy lze přenést na výklad čl. 22 odst. 2 písm. a) GDPR, jelikož jeho znění, které je téměř totožné se zněním čl. 6 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení, odůvodňuje obdobný výklad pojmu nezbytnosti k plnění smlouvy uvedeného v obou těchto ustanoveních. Vzhledem k tomu, že uvedené nařízení neobsahuje žádné vodítko v tomto smyslu, bylo by totiž v rozporu se systematikou tohoto nařízení vykládat odlišně pojmy, které jsou v něm vyjádřeny totožným zněním(17). Logika tohoto nařízení ostatně tento výklad podporuje, jelikož kritérium „nezbytnosti k plnění smlouvy“ nelze posuzovat podle odlišné úrovně požadavků v závislosti na tom, zda má odůvodnit zákonnost zpracování osobních údajů [čl. 6 odst. 1 písm. b) GDPR], nebo zákonnost přijetí automatizovaného individuálního rozhodnutí [čl. 22 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení], když problém, který takové přijetí z hlediska GDPR vyvolává, spočívá právě v tom, že toto rozhodnutí je založeno výhradně na automatizovaném zpracování osobních údajů(18).

43.      Zatřetí cíle sledované tímto nařízením, které již byly připomenuty v bodě 26 tohoto stanoviska, podporují uvedený výklad, který umožňuje striktně vymezit možnost odchýlit se od zákazu přijmout automatizované individuální rozhodnutí stanoveného v čl. 22 odst. 1 GDPR.

44.      S ohledem na úvahy uvedené v bodech 38 až 43 tohoto stanoviska může být přijetí individuálního rozhodnutí založeného výhradně na automatizovaném zpracování údajů odůvodněno na základě čl. 22 odst. 2 písm. a) GDPR pouze tehdy, pokud splňuje právní test obdobný testu popsanému v bodě 41 tohoto stanoviska. První krok tohoto testu spočívá v určení, zda je přijetí takového rozhodnutí objektivně nezbytné k dosažení hlavního účelu této smlouvy. Tento krok tedy spočívá právě v posouzení existence vztahu nezbytnosti mezi tímto rozhodnutím a dosažením účelu uvedené smlouvy. Prokázání existence přímé věcné souvislosti mezi účelem smlouvy, která má být uzavřena, a přijetím automatizovaného individuálního rozhodnutí je tudíž nezbytným předpokladem pro závěr, že toto rozhodnutí je nezbytné k uzavření nebo plnění této smlouvy. Tato nezbytná podmínka však není dostačující, neboť je třeba splnit rovněž druhý krok příslušného testu, který spočívá v prokázání, že k dosažení téhož výsledku není možné použít jiné, méně omezující řešení.

45.      V projednávané věci z vysvětlení předkládajícího soudu vyplývá, že účelem smluv dotčených v původním řízení je převod vlastnického práva ke spotřebnímu zboží společností zabývající se zásilkovým prodejem na zákazníky výměnou za zaplacení ceny dotčeného zboží. Účelem použití rozhodnutí založeného výhradně na automatizovaném zpracování osobních údajů je ověřit bonitu těchto zákazníků, aby jim mohl být nabídnut vhodný způsob platby.

46.      S ohledem na všechny výše uvedené úvahy by bylo možné mít za to, že přijetí rozhodnutí založeného výhradně na automatizovaném zpracování osobních údajů směřuje k dosažení účelu takových smluv, jako jsou smlouvy ve věci v původním řízení. Za účelem ověření tohoto závěru však bude třeba prokázat, že poskytnutí vhodného způsobu platby má zajistit řádné splnění tohoto smluvního plnění(19) a posouzení vhodnosti tohoto způsobu platby skutečně závisí na automatizovaném posouzení bonity dotčeného zákazníka, které by nebylo možné provést prostřednictvím méně omezujícího řešení. Z toho by totiž vyplývalo, že uzavření nebo plnění takové smlouvy, a tedy dosažení jejího účelu, by konkrétně záviselo na tomto posouzení. Předkládající soud však musí zaprvé ověřit, zda tomu tak skutečně je a zadruhé, zda takové automatizované zpracování představuje vhodný prostředek k dosažení tohoto cíle. Své posouzení bude muset založit zejména na skutečnostech, které jsou předmětem druhé části druhé předběžné otázky.

–       K povaze shromažďovaných údajů a rozložení důkazního břemene

47.      Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být při přijetí rozhodnutí založeného výhradně na automatizovaném zpracování osobních údajů podle čl. 22 odst. 2 písm. a) GDPR toto zpracování omezeno na údaje, které jsou objektivně vhodné k dosažení účelu smlouvy, a zda důkazní břemeno ohledně této vhodnosti nese správce, nebo subjekt údajů.

48.      Co se v první řadě týče vhodnosti údajů vybraných k automatizovanému zpracování za účelem uzavření nebo plnění smlouvy, lze podle mého názoru otázku předloženou předkládajícím soudem chápat z hlediska úvah, na nichž je založena, dvěma způsoby. Na jedné straně se tento soud patrně táže na kvantitativní rozsah údajů, které mohou být předmětem takového zpracování. Na druhé straně lze otázky tohoto soudu chápat rovněž, a to spíše z věcného hlediska, tak, že se týkají způsobilosti těchto údajů dosáhnout účelu sledovaného tímto zpracováním.

49.      Pokud jde zaprvé o kvantitativní rozsah údajů, které mohou být zohledněny při přijetí takového automatizovaného rozhodnutí, o jaké jde v původním řízení, je třeba zdůraznit, že tato rozhodnutí musí dodržovat zásady upravující zpracování osobních údajů stanovené v článku 5 GDPR, které se použijí kumulativně. Mezi tyto zásady patří takzvaná zásada „minimalizace údajů“, z níž vyplývá, že osobní údaje musí být „přiměřené, relevantní a omezené na nezbytný rozsah ve vztahu k účelu, pro který jsou zpracovávány“(20). „Správce [tedy] nemůže shromažďovat osobní údaje plošně a nerozlišujícím způsobem a nesmí shromažďovat údaje, které nejsou naprosto nezbytné pro účely zpracování“. Podle článku 25 tohoto nařízení musí navíc správce zavést vhodná opatření k zajištění toho, aby se standardně zpracovávaly pouze osobní údaje, jež jsou pro každý konkrétní účel daného zpracování nezbytné(21).

50.      Z judikatury Soudního dvora lze tedy vyvodit, že správce může shromažďovat a používat pouze údaje, které jsou objektivně vhodné a nezbytně nutné k dosažení účelu sledovaného zpracováním osobních údajů. Ve věci v původním řízení proto bude muset předkládající soud ověřit, zda jsou všechny shromažďované a zpracovávané údaje nezbytné pro posouzení bonity dotčených zákazníků.

51.      Pokud jde zadruhé o způsobilost údajů, které byly předmětem automatizovaného zpracování, dosáhnout účelu sledovaného tímto zpracováním, vyvstává otázka, zda opomenutí určitého údaje nebo použití některého údaje namísto jiného může mít rozhodující a případně problematický vliv na posouzení založené na uvedeném zpracování. Odpověď na tuto otázku vyplývá rovněž z výkladu zásady „minimalizace údajů“, jelikož tato zásada má kvalitativní rozměr spočívající v přiměřenosti a relevanci zpracovávaných údajů, tedy právě v jejich způsobilosti dosáhnout účelů, které odůvodňovaly toto zpracování.

52.      Nad rámec těchto obecných úvah nicméně podotýkám, že GDPR neposkytuje žádné vodítko ohledně kritérií umožňujících posoudit, zda jsou údaje „přiměřené“ a „relevantní“. Soudní dvůr v tomto ohledu pouze upřesnil, že pokud údaje splňují tyto dva požadavky, mohou dosáhnout účelů daného zpracování, a zvláště naplnění jeho cíle(22). To lze podle mého názoru logicky vysvětlit velmi širokou škálou dotčených situací a nezbytným prostorem pro uvážení, který musí mít členské státy při uplatňování těchto zásad. Toto nařízení je kromě toho sice určeno k úpravě otázek přímo souvisejících se zpracováním údajů, avšak kontrola požadavků přiměřenosti a relevance ve vztahu k účelu zpracování závisí na posouzení dalších odvětvových právních předpisů, které mohou objasňovat nebo upřesňovat vztah mezi zpracovávanými údaji a sledovaným účelem.

53.      V takovém případě, o jaký jde ve věci v původním řízení, by tedy otázka posouzení bonity zákazníka a skutečností, které je třeba – či naopak není třeba – při tomto posouzení zohlednit, mohla například spadat buď pod unijní právní úpravu smluv o spotřebitelském úvěru, nebo pod vnitrostátní právo, zatímco obecné posouzení oprávněnosti dovolávat se tohoto účelu by podléhalo přezkumu proporcionality podle uvedeného nařízení se zohledněním relevantních zvláštních právních předpisů(23). V projednávané věci je na předkládajícím soudu, aby s ohledem na skutkový rámec sporu v původním řízení určil, zda údaje, které byly předmětem automatizovaného posouzení, byly skutečně vhodné a způsobilé k posouzení bonity dotčených zákazníků(24), přičemž za tímto účelem posoudí vnitrostátní právní úpravu použitelnou na dotčené smlouvy a na ochranu spotřebitelů.

54.      Pokud jde ve druhé řadě o důkazní břemeno, z velmi jasného znění čl. 5 odst. 2 tohoto nařízení vyplývá, že správce odpovídá za dodržování zásad stanovených ve formě povinností v odstavci 1 tohoto článku a musí být schopen doložit, že tyto zásady dodržuje. Kromě toho v kontextu použití čl. 6 odst. 1 písm. b) GDPR, na jehož podobnost s čl. 22 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení jsem poukázala v bodě 42 tohoto stanoviska, již Soudní dvůr rozhodl, že správce musí být schopen prokázat, proč by bez sporného zpracování nemohlo být dosaženo hlavního účelu smlouvy(25).

55.      Je tedy na správci, aby uvedl, které údaje byly shromážděny a zpracovány, a prokázal jejich nezbytnost pro dosažení účelu sledovaného sporným zpracováním.

56.      S ohledem na tyto úvahy navrhuji Soudnímu dvoru odpovědět na druhou předběžnou otázku takto: čl. 22 odst. 2 písm. a) GDPR musí být vykládán v tom smyslu, že pokud společnost zabývající se zásilkovým prodejem uzavírá smlouvu se zákazníkem, je zaprvé třeba prokázat existenci objektivní souvislosti mezi účelem této smlouvy a automatizovaným odhadem pravděpodobnosti nezaplacení ze strany zákazníka, aby bylo možné dospět k závěru, že takový automatizovaný odhad je nezbytný pro plnění uvedené smlouvy, a zadruhé musí být údaje shromážděné za tímto účelem objektivně vhodné k provedení tohoto odhadu a je třeba upřesnit, o jaké údaje se jednalo a proč byly shromážděny. Důkazní břemeno v tomto ohledu nese společnost zabývající se zásilkovým prodejem.

 Ke třetí otázce

57.      Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je zaprvé, zda je pro použitelnost výjimky ze zákazu přijmout rozhodnutí založené výhradně na automatizovaném zpracování, která je stanovena v čl. 22 odst. 2 písm. a) GDPR, nezbytné k uzavření nebo plnění smlouvy mezi subjektem údajů a správcem „rozhodnutí“, nebo „automatizované rozhodnutí“, a zadruhé, zda jsou pro posouzení nezbytnosti tohoto zpracování relevantní takové skutečnosti, jako je časová úspora pro zákazníky a úspory podniku, který takové automatizované zpracování používá, stejně jako možnost nahradit toto zpracování zpracováním prováděným fyzickou osobou s vynaložením přiměřeného úsilí.

58.      V první řadě otázky předkládajícího soudu souvisejí především se zněním tohoto ustanovení, které zmiňuje pouze „rozhodnutí“ nezbytné k uzavření nebo plnění smlouvy. Z důvodů obdobných těm, které již byly vysvětleny v bodech 21 a 38 tohoto stanoviska, je třeba analyzovat obvyklý smysl tohoto pojmu s přihlédnutím ke kontextu, do něhož zapadá, jakož i k cílům sledovaným uvedeným ustanovením.

59.      Zaprvé znění čl. 22 odst. 2 písm. a) GDPR odkazuje pouze na výraz „rozhodnutí“, aniž upřesňuje, že toto rozhodnutí musí být automatizované, což by mohlo naznačovat, že tomu tak není. Tomuto pojmu však předchází [ve francouzském znění] určitý člen, a nikoli člen neurčitý, z čehož vyplývá, že rozhodnutí uvedené v tomto ustanovení již bylo identifikováno. Slovní spojení „[to] rozhodnutí“ proto může v tomto případě odkazovat pouze na „rozhodnutí založené [výhradně] na automatizovaném zpracování, včetně profilování“, o němž se hovoří v odstavci 1 tohoto článku. Ze znění čl. 22 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení tedy vyplývá, že se toto ustanovení vztahuje na automatizovaná rozhodnutí(26).

60.      Zadruhé tento výklad je potvrzen kontextem uvedeného ustanovení. Podle znění bodu 71 odůvodnění uvedeného nařízení, který v podstatě umožňuje objasnit výklad jeho článku 22(27), je totiž právě „rozhodování založené na takovém zpracování, včetně profilování“, které „by [...] mělo být umožněno […] pokud je nezbytné pro uzavření nebo plnění smlouvy mezi subjektem údajů a správcem“(28).

61.      Zatřetí, pokud jde o cíle sledované GDPR, které již byly připomenuty v bodech 26 a 43 tohoto stanoviska, mám za to, že výklad pojmu „rozhodnutí“, který navrhuji v kontextu výkladu čl. 22 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení, vede k omezení rozsahu výjimky ze zákazu přijímat automatizovaná individuální rozhodnutí, kterou toto ustanovení zakotvuje. V opačném případě by k možnosti založit takové rozhodnutí na automatizovaném zpracování údajů postačovalo, aby přijetí rozhodnutí, ať již automatizovaného, či nikoli, bylo nezbytné k uzavření nebo plnění smlouvy. Výše uvedené úvahy jsou podle mého názoru o to relevantnější s ohledem na kontext připomenutý v bodě 34 tohoto stanoviska, z něhož vyplývá, že výjimku stanovenou v čl. 22 odst. 2 písm. a) uvedeného nařízení lze vykládat pouze striktně.

62.      Evropská komise kromě toho uvádí, že Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie předložila návrh nařízení, jehož cílem je mimo jiné změnit GDPR(29) a který by umožnil odstranit jakékoli pochybnosti o výkladu pojmu „rozhodnutí“ ve smyslu čl. 22 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení, jelikož by z něj výslovně vyplývalo, že pro možnost dovolávat se výjimky stanovené v tomto ustanovení není vyžadováno, aby rozhodnutí mohlo být přijato pouze na základě výhradně automatizovaného zpracování. Jelikož však tento návrh nevstoupil v platnost a Parlament a Rada jej v jeho stávající podobě ani neschválily, nemůže mít pro výklad dotyčného pojmu žádný význam.

63.      Pokud jde ve druhé řadě o skutečnosti, které je třeba zohlednit při posuzování nezbytnosti použití automatizovaného rozhodnutí, a zejména v projednávané věci o počet objednávek, které musí takové společnosti, jako je společnost Universal Versand, vyřizovat, a o očekávání zákazníků, pokud jde o rychlost poskytované služby, bude na předkládajícím soudu, aby s ohledem na právní test popsaný v bodě 41, jakož i na úvahy připomenuté v bodech 49 až 55 tohoto stanoviska ověřil, zda jsou takové skutkové okolnosti způsobilé prokázat, že použití automatizovaného rozhodnutí je nezbytné v tom smyslu, že zaprvé je automatizované posouzení bonity zákazníků nezbytné k zajištění řádného plnění dotčených smluv a zadruhé je nelze nahradit lidským zásahem, který by představoval méně omezující alternativu ve smyslu druhého kroku tohoto testu a zejména v souladu s bodem 39 odůvodnění uvedeného nařízení.

64.      Podle mého názoru je správně v Pokynech k automatizovanému individuálnímu rozhodování a profilování pro účely nařízení (EU) 2016/679, přijatých dne 3. října 2017, uvedeno, že vnitrostátní soud by například mohl dospět k takovému závěru, pokud zjistí, že lidský zásah by z praktického hlediska nebyl reálný nebo by nebyl možný s ohledem na množství zpracovávaných údajů. To by znamenalo, že použití automatizovaného rozhodnutí je nezbytné, jelikož je splněn druhý krok právního testu popsaného v bodě 41 tohoto stanoviska. Je však na dotčeném podniku, aby tuto skutečnost prokázal, a pouhá užitečnost takového zpracování pro plnění dotčené smlouvy v tomto ohledu nepostačuje(30).

65.      Pokud jde zaprvé konkrétně o objem zpracovávaných objednávek a rychlost, s jakou je zákazník informován o způsobu platby, který bude moci použít, bylo by třeba na základě objektivních skutečností(31) prokázat jednak to, proč množství údajů, které je důsledkem objemu těchto objednávek, znamená, že je nelze zpracovat jinak než automatizovaně a ani prostřednictvím méně omezující alternativy, a jednak že získání okamžité odpovědi ohledně způsobu platby je faktorem, který podmiňuje rozhodnutí zákazníka uzavřít dotčenou smlouvu s příslušným podnikem.

66.      Zadruhé, pokud by předkládající soud dospěl k závěru, že způsoby platby dotčené v původním řízení spadají podle rakouské právní úpravy do působnosti směrnice 2008/48, musela by být podle článku 8 této směrnice bonita zákazníků posouzena před uzavřením sporných smluv. Stejně jako v případě problémů uvedených v předchozím bodě tohoto stanoviska by pak bylo na dotčeném podniku, aby na základě objektivních důkazů prokázal, proč nelze automatizované zpracování nahradit jiným proveditelným, méně omezujícím řešením, které by umožnilo splnit tuto povinnost.

67.      S ohledem na všechny výše uvedené úvahy mám za to, že na třetí předběžnou otázku je třeba odpovědět tak, že čl. 22 odst. 2 písm. a) GDPR musí být vykládán v tom smyslu, že zaprvé pro použitelnost výjimky ze zákazu přijmout rozhodnutí založené výhradně na automatizovaném zpracování, kterou toto ustanovení stanoví, musí být automatizované rozhodnutí nezbytné k uzavření nebo plnění smlouvy mezi subjektem údajů a správcem, zejména v tom smyslu, že nelze použít méně omezující alternativu, a zadruhé takové skutečnosti, jako je časová úspora pro zákazníky a úspory podniku, který takové automatizované zpracování používá, mohou být relevantní pro posouzení nezbytnosti uvedeného automatizovaného zpracování, pokud jsou za konkrétních okolností projednávané věci způsobilé tuto nezbytnost objektivně prokázat, zejména v tom smyslu, že nelze použít méně omezující alternativu.

 Závěry

68.      S ohledem na výše uvedenou analýzu v tomto stanovisku navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) následovně:

„1)      Článek 22 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů)

musí být vykládán v tom smyslu, že

v kontextu zásilkového prodeje má rozhodnutí vyloučit možnost zákazníka zvolit si některé způsoby platby, přijaté výhradně na základě automatizovaného odhadu pravděpodobnosti, že tento zákazník nezaplatí, pro uvedeného zákazníka právní účinky nebo se ho přinejmenším obdobným způsobem významně dotýká, pokud toto rozhodnutí může bránit uzavření dotyčné kupní smlouvy.

2)      Článek 22 odst. 2 písm. a) nařízení 2016/679

musí být vykládán v tom smyslu, že

pokud společnost zabývající se zásilkovým prodejem uzavírá smlouvu se zákazníkem, je zaprvé třeba prokázat existenci objektivní souvislosti mezi účelem této smlouvy a automatizovaným odhadem pravděpodobnosti nezaplacení ze strany zákazníka, aby bylo možné dospět k závěru, že takový automatizovaný odhad je nezbytný pro plnění uvedené smlouvy, a zadruhé musí být údaje shromážděné za tímto účelem objektivně vhodné k provedení tohoto odhadu a je třeba upřesnit, o jaké údaje se jednalo a proč byly shromážděny. Důkazní břemeno v tomto ohledu nese společnost zabývající se zásilkovým prodejem.

3)      Článek 22 odst. 2 písm. a) nařízení 2016/679

musí být vykládán v tom smyslu, že

zaprvé pro použitelnost výjimky ze zákazu přijmout rozhodnutí založené výhradně na automatizovaném zpracování, kterou toto ustanovení stanoví, musí být automatizované rozhodnutí nezbytné k uzavření nebo plnění smlouvy mezi subjektem údajů a správcem, zejména v tom smyslu, že nelze použít méně omezující alternativu, a zadruhé takové skutečnosti, jako je časová úspora pro zákazníky a úspory podniku, který takové automatizované zpracování používá, mohou být relevantní pro posouzení nezbytnosti uvedeného automatizovaného zpracování, pokud jsou za konkrétních okolností projednávané věci způsobilé tuto nezbytnost objektivně prokázat, zejména v tom smyslu, že nelze použít méně omezující alternativu.“


1      Původní jazyk: francouzština.


2      V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 7. prosince 2023, SCHUFA Holding a další (Scoring) [C‑634/21, dále jen „rozsudek SCHUFA Holding a další (Scoring)“, EU:C:2023:957; body 57 a 59].


3      V tomto ohledu viz Y. Poullet, „Cinq ans après: le RGPD et les défis du profilage à l’heure de l’intelligence artificielle“, Revue des affaires européennes, 2021/I, s. 97 a 98.


4      Viz rozsudek ze dne 14. dubna 2026, Pelham (Pojem „pastiš“) (C‑590/23, EU:C:2026:290, bod 34 a citovaná judikatura).


5      V tomto ohledu se mi naproti tomu jeví, že z těchto úvah nutně nevyplývá, že účinky dotčeného rozhodnutí musí vykazovat určitou „závažnost“, na rozdíl od úvah uvedených pracovní skupinou pro ochranu fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů, zřízenou článkem 29 směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. 1995, L 281, s. 31; Zvl. vyd. 13/15, s. 355), v Pokynech k automatizovanému individuálnímu rozhodování a profilování pro účely nařízení (EU) 2016/679, přijatých dne 3. října 2017, ve znění revidovaném a přijatém dne 6. února 2018 (viz s. 23). Účinky určitého rozhodnutí lze považovat za významné v tom smyslu, že mají pro osobu, která je jejich předmětem, určitý význam (hospodářský, společenský, profesní atd.), aniž přitom vykazují „závažnost“, přičemž posledně uvedený pojem se vyznačuje negativní konotací a naznačuje nepříznivý důsledek nebo určitou formu újmy (škodu, riziko atd.).


6      Z této formulace podle mého názoru vyplývá, že do druhé situace uvedené v čl. 22 odst. 1 GDPR by mohly spadat například posouzení žádosti o úvěr, stanovení výše pojistného nebo uhrazení – či neuhrazení – zdravotní péče atd.


7      Viz rozsudek ze dne 27. února 2025, Dun & Bradstreet Austria a další (C‑203/22, EU:C:2025:117, bod 51).


8      V tomto smyslu viz rozsudek SCHUFA Holding a další (Scoring), (body 48 a 49).


9      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. července 2024, Perle (C‑14/23, EU:C:2024:647, bod 49 a citovaná judikatura).


10      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (Úř. věst. 2008, L 133, s. 66).


11      „Tato směrnice se nevztahuje na: [...]      úvěrové smlouvy, kde je úvěr poskytnut bez úroků a jakýchkoli jiných poplatků, a úvěrové smlouvy, podle jejichž podmínek musí být úvěr splacen do tří měsíců a platí se pouze zanedbatelné poplatky.“


12      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 18. října 2023 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice 2008/48/ES (Úř. věst. L, 2023/2225).


13      Tato směrnice obsahuje ustanovení, která mohou mít podstatný vliv na používání automatizovaného rozhodování, které konkrétně upravuje v kontextu povinného posouzení úvěruschopnosti spotřebitelů v článku 18, zejména v jeho odstavci 8. Z jejího čl. 2 odst. 2 písm. h) však vyplývá, že by se nemusela použít na takové smlouvy, jako jsou smlouvy dotčené ve sporu v původním řízení.


14      V tomto smyslu a v kontextu ochrany osobních údajů a výjimek z této ochrany, které musí být uplatňovány v mezích toho, co je nezbytně nutné, viz rozsudek ze dne 6. října 2020, La Quadrature du Net a další (C‑511/18, C‑512/18 a C‑520/18, EU:C:2020:791, bod 210 a citovaná judikatura), a rozsudek ze dne 4. července 2023, Meta Platforms a další (Všeobecné podmínky používání sociální sítě) (C‑252/21, EU:C:2023:537, bod 93 a citovaná judikatura).


15      Rozsudek ze dne 14. prosince 2017, EBMA v. Giant (China) (C‑61/16 P, EU:C:2017:968, bod 47). V tomto rozsudku Soudní dvůr v podstatě rozhodl, že za „nezbytné“ ve smyslu čl. 18 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1225/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. 2009, L 343, s. 51; oprava Úř. věst. 2010, L 7, s. 22), lze považovat pouze informace, bez kterých nemůže být antidumpingové řízení dokončeno.


16      Rozsudek ze dne 4. července 2023, Meta Platforms a další (Všeobecné podmínky používání sociální sítě) (C‑252/21, EU:C:2023:537, body 98 a 99).


17      S ohledem na požadavky jednotnosti a soudržnosti unijního právního řádu musí mít pojmy používané v aktech přijatých v téže oblasti stejný význam, pokud unijní normotvůrce nevyjádřil odlišnou vůli [obdobně viz rozsudek ze dne 17. března 2021, Wellcome Trust (C‑459/19, EU:C:2021:209, bod 35 a citovaná judikatura)].


18      A to do té míry, že je třeba mít za to, že toto rozhodnutí zahrnuje uvedené zpracování údajů.


19      Na rozdíl například od úvah uvedených v bodech 39 až 42 rozsudku ze dne 9. ledna 2025, Mousse (C‑394/23, EU:C:2025:2), v nichž měl Soudní dvůr v podstatě za to, že personalizace obchodní komunikace v závislosti na genderové identitě dotčeného zákazníka není nezbytná pro poskytnutí služby železniční dopravy tomuto zákazníkovi, jelikož dotčený podnik mohl například zvolit komunikaci založenou na obecných zdvořilostních formulacích. Naproti tomu v projednávané věci může schopnost zákazníka provést platby, které jsou nedílnou součástí dotčeného smluvního plnění, přímo ovlivnit jeho řádné splnění.


20      Rozsudek ze dne 4. října 2024, Schrems (Sdělení údajů široké veřejnosti) (C‑446/21, EU:C:2024:834, body 47 až 49 a citovaná judikatura).


21      Rozsudek ze dne 4. října 2024, Schrems (Sdělení údajů široké veřejnosti) (C‑446/21, EU:C:2024:834, body 59 a 60 a citovaná judikatura).


22      Rozsudek ze dne 18. června 2026, NTH Haustechnik (C‑484/24, EU:C:2026:496, bod 97).


23      Obdobně viz rozsudek ze dne 7. prosince 2023, SCHUFA Holding (Oddlužení) (C‑26/22 a C‑64/22, EU:C:2023:958, body82 až 86).


24      Pro účely tohoto posouzení by bylo relevantní zejména určit, zda mají dotčené údaje přímou a objektivní souvislost s posouzením bonity dotčeného zákazníka a zda jsou – samostatně nebo ve spojení s jinými údaji – pro toto posouzení nezbytné, přičemž je třeba zohlednit rovněž rizika, která toto posouzení představuje pro subjekt údajů.


25      Rozsudek ze dne 4. července 2023, Meta Platforms a další (Všeobecné podmínky používání sociální sítě) (C‑252/21, EU:C:2023:537, bod 98).


26      Tento výklad podporují i jiná jazyková znění tohoto ustanovení. Například německé znění uvádí „die Entscheidung“ a anglické znění používá výraz „the decision“.


27      Obdobně viz rozsudek ze dne 5. března 2024, Kočner v. Europol (C‑755/21 P, EU:C:2024:202, bod 59 a citovaná judikatura).


28      Kurzivou zvýraznila autorka stanoviska.


29      Návrh nařízení Evropského parlamentu a Rady, kterým se mění nařízení (EU) 2016/679, (EU) 2018/1724, (EU) 2018/1725, (EU) 2023/2854 a směrnice 2002/58/ES, (EU) 2022/2555 a (EU) 2022/2557, pokud jde o zjednodušení digitálního právního rámce, a kterým se zrušují nařízení (EU) 2018/1807, (EU) 2019/1150, (EU) 2022/868 a směrnice (EU) 2019/1024 (souhrnný balíček pro digitální oblast) [COM(2025) 837 final].


30      Obdobně viz rozsudek ze dne 4. července 2023, Meta Platforms a další (Všeobecné podmínky používání sociální sítě) (C‑252/21, EU:C:2023:537, bod 99).


31      Mám na mysli zejména kvantitativní studie nákladů a přínosů, jakož i finanční dopad jednotlivých možných opatření na dotčený podnik, a například statistické studie.