1

Žalobou podanou na základě článku 263 SFEU se žalobce, Asociación de ciudadanos contra la corrupción y para la defensa del estado de derecho (Občanské sdružení proti korupci a na obranu právního státu), v podstatě domáhá zrušení rozhodnutí obsaženého v dopise Evropského veřejného ochránce práv ze dne 3. října 2024 nezahájit šetření a odložit stížnost 1604/2024/LA (dále jen „napadené rozhodnutí“).

2

Žalobce v podstatě navrhuje, aby Tribunál:

3

Podle článku 126 jednacího řádu Tribunálu v případě zjevného nedostatku pravomoci Tribunálu k projednání určitého návrhu, nebo je-li určitý návrh zjevně nepřípustný, může Tribunál rozhodnout usnesením s odůvodněním, aniž by pokračoval v řízení.

4

V projednávané věci má Tribunál věc za dostatečně objasněnou na základě podkladů obsažených v soudním spise a na základě uvedeného článku rozhodne, aniž by pokračoval v řízení.

5

Úvodem je třeba uvést, že jak vyplývá ze žaloby jako celku, žalobce se domáhá na základě článku 263 SFEU zrušení napadeného rozhodnutí, kterým veřejný ochránce práv odložil stížnost, kterou žalobce podal, aniž zahájil šetření. Ačkoli žalobce uvádí, že svou žalobu zakládá rovněž na článku 265 SFEU, podává žalobu pro nečinnost proti napadenému rozhodnutí a prvním bodem návrhových žádání navrhuje, aby Tribunál konstatoval nečinnost veřejného ochránce práv v rozporu s unijním právem, nelze, než konstatovat, že taková žaloba se ve skutečnosti netýká údajné nečinnosti veřejného ochránce práv, spočívající v nevydání aktu určeného žalobci, ve smyslu čl. 265 třetího pododstavce SFEU, nýbrž je zaměněna s žalobou směřující ke zrušení napadeného rozhodnutí, kterým veřejný ochránce práv rozhodl o odložení stížnosti a nezahájení šetření. První bod návrhových žádání je tedy třeba považovat za založený na článku 263 SFEU a směřující ke zrušení napadeného rozhodnutí.

6

Pokud jde o posledně uvedenou žalobu, je třeba úvodem připomenout, že ze spisu předloženého Tribunálu vyplývá, že žalobce dne 28. srpna 2024 podal veřejnému ochránci práv stížnost proti Evropské komisi. Veřejný ochránce práv nejprve potvrdil přijetí stížnosti a požádal žalobce o informace, načež jej dopisem ze dne 18. září 2024 informoval, že po posouzení stížnosti neexistují dostačující důkazy k zahájení šetření a stížnost bude odložena. Na žádost žalobce veřejný ochránce práv e-mailem ze dne 27. září 2024 zopakoval svoji předchozí odpověď. Na opětovnou žádost žalobce veřejný ochránce práv v napadeném rozhodnutí připomněl své předchozí odpovědi a odpověděl na žádost žalobce o zahájení šetření z vlastního podnětu.

7

Bez ohledu na to, do jaké míry napadené rozhodnutí pouze potvrzuje rozhodnutí ze dne 18. září 2024, je přitom nutno konstatovat, že napadené rozhodnutí – stejně jako rozhodnutí ze dne 18. září 2024 – nepředstavuje napadnutelný akt ve smyslu článku 263 SFEU.

8

V tomto ohledu je totiž třeba připomenout, že z článku 228 SFEU a článků 2 až 4 nařízení Evropského parlamentu (EU, Euratom) 2021/1163 ze dne 24. června 2021, kterým se stanoví pravidla a obecné podmínky výkonu funkce veřejného ochránce práv (statut evropského veřejného ochránce práv) a zrušuje rozhodnutí 94/262/ESUO, ES, Euratom (Úř. věst. 2021, L 253, s. 1), vyplývá, že veřejný ochránce práv se zabývá stížnostmi, které obdrží a které se týkají nesprávného úředního postupu orgánů, institucí nebo jiných subjektů Unie, a provádí šetření, která považuje za opodstatněná (čl. 228 odst. 1 první a druhý pododstavec SFEU). Odmítne zejména stížnosti, které nespadají do jeho mandátu nebo které nesplňují určité procedurální náležitosti (čl. 2 odst. 4 statutu veřejného ochránce práv); pokud zjistí, že stížnost je zjevně nepodložená, uzavře daný spis a informuje stěžovatele (čl. 2 odst. 5 uvedeného statutu), a pokud to považuje za odůvodněné, může rozhodnout o zahájení šetření (čl. 2 odst. 7 a čl. 3 odst. 1 uvedeného statutu). V této souvislosti co nejdříve informuje stěžovatele o opatřeních přijatých ohledně stížnosti a může navrhnout dotčenému stěžovateli a orgánu, instituci nebo jinému subjektu Evropské unie řešení s cílem odstranit případ nesprávného úředního postupu, kterého se stížnost týká, a pokud toto řešení přijmou, může spis uzavřít (čl. 2 odst. 10 uvedeného statutu). Pokud je v důsledku šetření zjištěn případ nesprávného úředního postupu, veřejný ochránce práv informuje o závěrech šetření dotčený orgán, instituci nebo jiný subjekt a případně vydá doporučení (čl. 4 odst. 1 uvedeného statutu). Po tomto posledně uvedeném sdělení zašle dotčený orgán, instituce nebo subjekt veřejnému ochránci práv do tří měsíců podrobné stanovisko (čl. 4 odst. 2 uvedeného statutu), na jehož základě může veřejný ochránce práv ukončit šetření a předat dotčenému orgánu, instituci nebo subjektu, jakož i v některých případech Evropskému parlamentu, zprávu, v níž může vydat doporučení. Konečně veřejný ochránce práv informuje stěžovatele o výsledcích šetření, o obdrženém stanovisku a o případných doporučeních vydaných ve zprávě (čl. 4 odst. 3 uvedeného statutu).

9

Z uvedených ustanovení tedy vyplývá, že veřejný ochránce práv se omezuje na to, že co nejdříve informuje stěžovatele o postupu ohledně stížnosti, a pokud zjistí případ nesprávného úředního postupu, obrátí se na dotčený orgán, instituci nebo jiný subjekt, a poté pouze informuje stěžovatele o výsledku šetření a o stanovisku dotyčného orgánu, instituce nebo jiného subjektu, jakož i o svých případných doporučeních (obdobně viz usnesení ze dne 26. února 2019, Rimlinger v. Veřejný ochránce práv, T‑676/18, nezveřejněné, EU:T:2019:125, bod 10).

10

Veřejný ochránce práv po posouzení stížnosti zejména nemá pravomoc přijmout závazná opatření a zpráva, kterou předá dotčenému orgánu, instituci nebo jinému subjektu, pokud zjistí případ nesprávného úředního postupu, se omezuje na konstatování takového případu a případně na vydání doporučení. Uvedená zpráva tedy ze své podstaty nevyvolává žádný právní účinek vůči třetím osobám ve smyslu článku 263 SFEU a ani nezavazuje dotčený orgán, instituci nebo jiný subjekt, který může v rámci výkonu pravomocí, které mu jsou svěřeny unijním právem, rozhodnout o tom, jak s touto zprávou naloží (obdobně viz usnesení ze dne 26. února 2019, Rimlinger v. Veřejný ochránce práv, T‑676/18, nezveřejněné, EU:T:2019:125, bod 11 a citovaná judikatura). V tomto rámci totiž veřejný ochránce práv nemá pravomoc přijímat závazná rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 25. října 2007, Komninou a další v. Komise, C‑167/06 P, nezveřejněný, EU:C:2007:633, body 36 a 44, a ze dne 12. ledna 2023, HSBC Holdings a další v. Komise, C‑883/19 P, EU:C:2023:11, bod 245).

11

Z toho vyplývá, že odůvodněné rozhodnutí veřejného ochránce práv o ukončení přezkumu stížnosti a jejím odložení, včetně nezahájení šetření, není aktem napadnutelným žalobou směřující ke zrušení, jelikož takové rozhodnutí nemá právní účinky vůči třetím osobám ve smyslu článku 263 SFEU (obdobně viz usnesení ze dne 26. února 2019, Rimlinger v. Veřejný ochránce práv, T‑676/18, nezveřejněné, EU:T:2019:125, bod 12 a citovaná judikatura).

12

Vzhledem k tomu, že veřejný ochránce práv napadeným rozhodnutím informoval žalobce o důvodech odložení jeho stížnosti bez zahájení šetření a rovněž o důvodech, proč nezahájí šetření z vlastního podnětu, nepředstavuje toto rozhodnutí napadnutelný akt ve smyslu článku 263 SFEU.

13

Proto musí být první bod návrhových žádání, který směřuje ke zrušení napadeného rozhodnutí, odmítnut jako zjevně nepřípustný.

14

Kromě toho ze stejných důvodů, za předpokladu, že první bod návrhových žádání má odlišný dosah než žaloba směřující ke zrušení napadeného rozhodnutí, a směřuje v rámci žaloby pro nečinnost podle článku 265 SFEU ke konstatování, že veřejný ochránce práv nezahájil šetření, či dokonce nezaslal Komisi zprávu ani doporučení, je nutno konstatovat, že takové akty nemohou být předmětem žaloby pro nečinnost podle čl. 265 třetího pododstavce SFEU. Cílem žaloby pro nečinnost je totiž sankcionovat nepřijetí právně závazného aktu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. března 2004, Veřejný ochránce práv v. Lamberts, C‑234/02 P, EU:C:2004:174, bod 59). Jak přitom vyplývá z bodů 8 až 11 výše, veřejný ochránce práv nepřijímá závazná opatření vůči stěžovateli a ostatně ani vůči dotčenému orgánu, instituci nebo jinému subjektu. Taková žaloba pro nečinnost a takové návrhové žádání proto musí být rovněž odmítnuty jako zjevně nepřípustné i za předpokladu, že by v projednávané věci měly autonomní a odlišný význam ve vztahu k žalobě směřující ke zrušení napadeného rozhodnutí.

15

Druhým a třetím bodem návrhových žádání se žalobce domáhá, aby Tribunál nařídil přezkum stížnosti a zahájení šetření, jakož i obnovení „rovnosti všech občanů před zákonem“.

16

V tomto ohledu stačí připomenout, že Tribunál nemá v rámci přezkumu legality na základě článku 263 SFEU pravomoc vydávat orgánům, institucím a jiným subjektům Unie soudní příkazy, i když se týkají způsobu plnění povinností vyplývajících z jeho rozsudků (viz usnesení ze dne 26. října 1995, Pevasa a Inpesca v. Komise, C‑199/94 P a C‑200/94 P, EU:C:1995:360, bod 24 a citovaná judikatura).

17

Z toho vyplývá, že druhý a třetí bod návrhových žádání musí být odmítnuty z důvodu zjevného nedostatku pravomoci.

18

Z výše uvedených úvah vyplývá, že projednávanou žalobu je třeba zčásti odmítnout z důvodu zjevného nedostatku pravomoci a zčásti jako zjevně nepřípustnou, aniž je nutné ji doručit veřejnému ochránci práv.

19

Vzhledem k tomu, že toto usnesení bylo přijato před doručením žaloby veřejnému ochránci práv a před tím, než mohly žalobci vzniknout náklady řízení, postačí v souladu s článkem 133 jednacího řádu rozhodnout, že žalobce ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (druhý senát)

rozhodl takto: