1

Návrhem na předběžné opatření se Evropská komise domáhá, aby Soudní dvůr na základě článku 278 SFEU nařídil odklad vykonatelnosti bodu 2 výroku rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 17. července 2024, Courtois a další v. Komise (T‑761/21, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2024:477) v rozsahu, v němž zrušuje rozhodnutí Komise C(2022) 1359 final ze dne 28. února 2022, které bylo přijato na základě článku 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331), kterým se Fabienu Courtoisovi a dalším fyzickým osobám, jejichž jména jsou uvedena v příloze, přiznává částečný přístup k některým dokumentům týkajícím se nákupu očkovacích látek tímto orgánem v souvislosti s pandemií covidu-19 (dále jen „sporné rozhodnutí“), jakož i francouzské znění tohoto rozhodnutí, které jim bylo oznámeno dne 31. března 2022, pokud jde o odmítnutí Komise poskytnout širší přístup k prohlášením o neexistenci střetu zájmů podepsaným členy vyjednávacího týmu pro nákup očkovacích látek proti covidu-19 (dále jen „vyjednávací tým“) na základě čl. 4 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení.

2

Tento návrh podala Komise dne 27. září 2024, a to souběžně s kasačním opravným prostředkem na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie znějícím na zrušení napadeného rozsudku v témže rozsahu.

3

Skutečnosti předcházející sporu jsou vylíčeny v bodech 2 až 17 napadeného rozsudku. Pro potřeby tohoto řízení je lze shrnout následovně.

4

Dne 17. června 2020 v souvislosti s krizí spojenou s pandemií covidu-19 zveřejnila Komise sdělení nazvané „Strategie EU pro očkovací látky proti COVID-19“ [COM(2020) 245 final]. Cílem této strategie bylo urychlit vývoj, výrobu a zavádění očkovacích látek proti covidu-19, přičemž byla založena na dvou pilířích. Zaprvé měla zajistit dostatečnou výrobu očkovacích látek v Evropské unii a tím dostatečné zásobování jejích členských států prostřednictvím záruk předběžného nákupu u výrobců očkovacích látek prostřednictvím nástroje pro mimořádnou podporu, který byl aktivován nařízením Rady (EU) 2020/521 o aktivaci mimořádné podpory podle nařízení (EU) 2016/369 a o změně jeho ustanovení s ohledem na výskyt onemocnění COVID-19 (Úř. věst. 2020, L 117, s. 3). Zadruhé měla přizpůsobit regulační rámec Unie tehdejší naléhavosti a využít – v té době existující – regulační flexibilitu k urychlení vývoje, povolování a dostupnosti očkovacích látek a současně zachovat normy pro kvalitu, bezpečnost a účinnost očkovacích látek.

5

Komise v této souvislosti uvedla, že členské státy se budou tohoto procesu účastnit od samého počátku a všechny zúčastněné členské státy budou zastoupeny v řídícím výboru, který jí bude nápomocen ve všech aspektech předběžných kupních smluv před jejich podpisem. Komise uvedla, že vyjednávací tým složený z ní samé a odborníků z členských států bude pověřen jednáním o předběžných kupních smlouvách na očkovací látky proti covidu-19, přičemž tyto smlouvy musí být uzavřeny jménem všech zúčastněných členských států. Komise rovněž upřesnila, že bude odpovědná za postup zadávání veřejných zakázek jménem členských států a za uzavřené předběžné kupní smlouvy.

6

Dne 24. května 2021 e-mailem zaslaným předsedkyni Komise a e-mailem z téhož dne zaslaným generálnímu sekretariátu Komise požádali dva advokáti „jménem a v zájmu prvních 86000 signatářů petice platformy https://dejavu/legal/“, které zastupovali a mezi nimiž byli i žalobci v prvním stupni (dále jen „žadatelé“), o přístup, na základě nařízení č. 1049/2001, k dokumentům týkajícím se nákupu očkovacích látek Komisí jménem členských států v souvislosti s pandemií covidu-19.

7

Tato původní žádost se týkala kupních smluv podepsaných Komisí s výrobci očkovacích látek, totožnosti a profesního či institucionálního zařazení zástupců Unie, kteří se účastnili jednání s těmito výrobci, jakož i prohlášení o zájmech mezi těmito zástupci a uvedenými výrobci.

8

Dne 30. července 2021 odpověděla generální ředitelka generálního ředitelství (GŘ) Komise pro zdraví a bezpečnost potravin, že identifikovala 46 dokumentů odpovídajících této žádosti, včetně 22 prohlášení o neexistenci střetu zájmů podepsaných každým členem vyjednávacího týmu (dále jen „prohlášení o neexistenci střetu zájmů“) a že byl poskytnut částečný přístup ke všem těmto dokumentům, s výjimkou 17 dokumentů nazvaných „Návrhy memoranda o porozumění“.

9

Pokud jde o prohlášení o neexistenci střetu zájmů, totožnost jejich podepisující osoby byla skryta na základě ochrany soukromí a osobnosti jednotlivce podle čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001. Kromě toho bylo žadatelům zasláno pouze jedno vyhotovení z důvodu, že ostatní prohlášení se lišila pouze co do totožnosti podepisující osoby, jejího podpisu a data podpisu.

10

Dne 13. srpna 2021 předložili žadatelé na základě čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1049/2001 potvrzující žádost, kterou se domáhali, aby Komise přehodnotila své stanovisko ohledně veškerých dokumentů, k nimž jim byl částečně nebo úplně odepřen přístup.

11

Dne 24. září 2021 vedlo neposkytnutí odpovědi na tuto žádost ke vzniku implicitního zamítavého rozhodnutí podle čl. 8 odst. 3 nařízení č. 1049/2001.

12

Dne 28. února 2022 přijala Komise po konzultaci s dotčenými farmaceutickými podniky podle čl. 4 odst. 4 nařízení č. 1049/2001 sporné rozhodnutí, které bylo žadatelům oznámeno v angličtině dne 1. března 2022. Konkrétně v tomto rozhodnutí Komise změnila složení seznamu dokumentů odpovídajících žádosti o přístup k dokumentům, avšak setrvala na svém stanovisku ohledně částečného přístupu k prohlášením o neexistenci střetu zájmů.

13

Dne 31. března 2022 bylo žadatelům oznámeno francouzské znění sporného rozhodnutí.

14

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 6. prosince 2021 podali žadatelé žalobu znějící na zrušení implicitního zamítavého rozhodnutí. Následně upravili svá návrhová žádání tak, aby se vztahovala rovněž na sporné rozhodnutí, jakož i na jeho francouzské znění.

15

V bodě 57 napadeného rozsudku Tribunál připomněl, že jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, osobní údaje mohou být předány třetí osobě na základě nařízení č. 1049/2001 pouze tehdy, když toto předání splňuje podmínky stanovené v čl. 9 odst. 1 písm. a) nebo b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1725 ze dne 23. října 2018 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány, institucemi a jinými subjekty Unie a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení nařízení (ES) č. 45/2001 a rozhodnutí č. 1247/2002/ES (Úř. věst. 2018, L 295, s. 39), a představuje zákonné zpracování v souladu s podmínkami článku 5 tohoto nařízení.

16

Pokud jde o podmínku uvedenou v čl. 9 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725, podle níž osoba, která žádá o přístup k osobním údajům, musí prokázat nezbytnost jejich zveřejnění pro konkrétní účel ve veřejném zájmu, Tribunál měl v bodech 68, 69, 79 a 85 napadeného rozsudku za to, že tato podmínka byla v projednávané věci splněna, jelikož žadatelé prokázali nezbytnost přístupu k totožnosti členů vyjednávacího týmu, kteří podepsali prohlášení o neexistenci střetu zájmů za účelem ověření jejich nestrannosti. Naproti tomu v bodě 86 tohoto rozsudku měl Tribunál za to, že zpřístupnění data podpisu těchto prohlášení a vlastnoručních podpisů členů tohoto týmu nebylo nezbytné k dosažení tohoto cíle.

17

Pokud jde o vážení dotčených zájmů podle čl. 9 odst. 1 písm. b) nařízení (EU) 2018/1725, Tribunál měl v bodě 79 napadeného rozsudku za to, že jelikož žadatelé prokázali nezbytnost předání požadovaných osobních údajů a Komise měla správně za to, že existuje nebezpečí zásahu do soukromí dotyčných členů vyjednávacího týmu, bylo povinností Komise provést toto zvážení.

18

V tomto ohledu Tribunál v bodě 80 napadeného rozsudku konstatoval, že jak vyplývá ze sporného rozhodnutí, Komise zohlednila technickou úlohu členů vyjednávacího týmu v procesu zadávání zakázek, a dále okolnost, že žadatelé měli přístup k informacím v důsledku částečného zpřístupnění předmětu, který byl projednáván ve smluvních dokumentech, a zpřístupnění anonymizované verze prohlášení o neexistenci střetu zájmů a zachování důvěrnosti.

19

V bodě 81 napadeného rozsudku měl Tribunál za to, že Komise tímto dostatečně nevysvětlila, v čem má skutečnost, že úloha členů vyjednávacího týmu byla pouze technická, převážit nad cílem ověřit neexistenci střetu zájmů. V bodě 82 tohoto rozsudku dodal, že ze sporného rozhodnutí výslovně nevyplývají další úvahy uplatněné v rámci žaloby, která k němu byla podána, týkající se vyvažování různých protichůdných zájmů, a zejména těch, které se týkají případného hierarchického postavení členů vyjednávacího týmu.

20

V bodech 83 a 84 napadeného rozsudku měl Tribunál za to, že i když žadatelé byli seznámeni mimo jiné s obsahem prohlášení o neexistenci střetu zájmů podepsaného každým členem vyjednávacího týmu, konkrétního účelu ve veřejném zájmu, o který žadatelé usilovali, a sice umožnit občanům Unie přesvědčit se o neexistenci jakéhokoliv střetu zájmů mezi členy vyjednávacího týmu a výrobci očkovacích látek, nemohlo být dosaženo bez odhalení totožnosti uvedených osob, neboť pouhá skutečnost, že tyto osoby podepsaly takové prohlášení, neumožňovala občanovi, aby se sám přesvědčil, že tyto osoby plnily své úkoly zcela nezávisle.

21

V bodě 85 napadeného rozsudku dospěl Tribunál k závěru, že Komise dostatečně nezohlednila jednotlivé okolnosti projednávaného případu, aby správně zvážila dotčené zájmy.

22

Jak tedy vyplývá z bodu 2 výroku napadeného rozsudku, Tribunál zrušil sporné rozhodnutí a jeho francouzské znění v rozsahu, v němž Komise na základě čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001 zejména odepřela žadatelům širší přístup k prohlášením o neexistenci střetu zájmů.

23

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

24

Žadatelé navrhují, aby Soudní dvůr:

25

Je třeba připomenout, že i když podle článku 60 statutu Soudního dvora Evropské unie nemá kasační opravný prostředek proti rozsudku Tribunálu v zásadě odkladný účinek, může Soudní dvůr podle článku 278 SFEU nařídit odklad vykonatelnosti rozsudku, proti němuž byl podán kasační opravný prostředek, má-li za to, že to okolnosti vyžadují (usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 19. srpna 2024, Puigdemont i Casamajó a Comín i Oliveres v. Parlament, C‑600/22 P–R, EU:C:2024:673, bod 52 a citovaná judikatura).

26

Podle čl. 160 odst. 3 jednacího řádu Soudního dvora musí návrhy na odklad vykonatelnosti aktu orgánu podle článku 278 SFEU označit předmět sporu, okolnosti, které dokládají naléhavost, jakož i skutkové i právní důvody, které prima facie odůvodňují nařízení navrhovaných předběžných opatření.

27

Soudce rozhodující o předběžných opatřeních tudíž může předběžné opatření nařídit jen tehdy, pokud je prokázáno, že jeho nařízení je prima facie odůvodněno skutkově i právně (fumus boni juris) a je naléhavé v tom smyslu, že k zabránění vážné a nenapravitelné újmy na zájmech navrhovatele je nezbytné, aby bylo nařízeno a vyvolávalo účinky ještě před rozhodnutím ve věci samé. Soudce příslušný pro rozhodování o takovém návrhu musí tam, kde je to vhodné, zvážit dotčené zájmy. Tyto podmínky jsou kumulativní, takže návrh na předběžná opatření musí být zamítnut, pokud jedna z těchto podmínek není splněna [v tomto smyslu viz usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 11. dubna 2024, Vivendi v. Komise,C‑90/24 P(R), EU:C:2024:318, bod 56 a citovaná judikatura].

28

Komise tvrdí, že podmínka týkající se fumus boni juris je splněna.

29

Má za to, že Tribunál v napadeném rozsudku nesprávně vyložil a použil podmínky stanovené v čl. 9 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725.

30

Pokud jde o podmínku stanovenou tímto ustanovením, podle níž osoba žádající o přístup k dokumentům musí prokázat nezbytnost předání osobních údajů pro konkrétní účel ve veřejném zájmu, Komise nejprve tvrdí, že Tribunál zkreslil původní žádost o přístup, jakož i potvrzující žádost o přístup, když měl v bodě 68 napadeného rozsudku za to, že z těchto žádostí lze vyvodit, že žadatelé sledovali cíl spočívající v ověření nestrannosti členů vyjednávacího týmu.

31

Dále tvrdí, že Tribunál měl v každém případě nesprávně za to, že tento cíl představuje konkrétní účel ve veřejném zájmu ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725.

32

A konečně tvrdí, že Tribunál měl v bodě 73 napadeného rozsudku nesprávně za to, že žadatelé prokázali nezbytnost předání dotčených údajů, a sice příjmení, jmen a profesního či institucionálního zařazení členů vyjednávacího týmu, aby bylo dosaženo sledovaného cíle.

33

V tomto ohledu Komise poznamenává, že z judikatury Soudního dvora, zejména z rozsudku ze dne 21. března 2024, Landeshauptstadt Wiesbaden (C‑61/22, EU:C:2024:251), vyplývá, že osoba, která žádá o přístup k osobním údajům, musí prokázat, že jejich předání představuje nejvhodnější opatření z těch, která by mohla být přijata k dosažení sledovaného cíle, což Tribunál ostatně připomněl v bodě 60 napadeného rozsudku.

34

V bodě 84 napadeného rozsudku se přitom Tribunál omezil na konstatování, že zpřístupnění příjmení a jmen členů vyjednávacího týmu žadatelům bylo nezbytné k dosažení sledovaného cíle, aniž upřesnil, že se jedná o jediný možný prostředek.

35

Komise dodává, že v každém případě předání prohlášení o neexistenci střetu zájmů žadatelům v anonymizované formě již umožnilo dosáhnout sledovaného cíle, i když byla totožnost osob, které podepsaly tyto dokumenty, skryta. Díky tomuto předání byli totiž žadatelé schopni ověřit, zda členové vyjednávacího týmu, kteří jsou veřejnými činiteli, dodrželi požadavky transparentnosti vztahující se na všechna řízení týkající se veřejných zakázek v Unii. Tvrdit opak by znamenalo zpochybnit samotnou platnost těchto prohlášení.

36

Pokud jde o podmínku, která je rovněž vyžadována v čl. 9 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725, podle níž musí dožádaný orgán ověřit, zda je důvod se domnívat, že předáním osobních údajů mohou být poškozeny oprávněné zájmy subjektu údajů, přičemž prokazatelně zváží různé protichůdné zájmy za účelem posouzení přiměřenosti předání požadovaných údajů, Komise tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 85 napadeného rozsudku rozhodl, že Komise toto vážení zájmů neprovedla správně.

37

Tvrdí, že tato analýza vyžaduje, jak rozhodl Soudní dvůr v souvislosti s možnými omezeními práv vyplývajících z článků 7 a 8 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), posoudit závažnost zásahu, který představuje zpřístupnění osobních údajů, a význam sledovaného konkrétního účelu ve veřejném zájmu. Odkazuje zejména na rozsudek ze dne 22. listopadu 2022, Luxembourg Business Registers (C‑37/20 a C‑601/20, EU:C:2022:912).

38

Podle ní přitom odhalení totožnosti členů vyjednávacího týmu představuje zvlášť závažný zásah do jejich soukromí tím, že je vystavuje zejména nevyžádaným kontaktům z vnějšku kvůli citlivé povaze tématu výroby očkovacích látek proti covidu-19, kterou Tribunál ostatně uznal v bodě 77 napadeného rozsudku. Těmto osobám by rovněž hrozilo, že budou v budoucnu systematicky označovány velkou částí veřejnosti za odpovědné za výskyt případných problémů s očkovacími látkami proti covidu-19. Kromě toho by se tento zásah rychle konkretizoval šířením totožnosti těchto osob na internetu.

39

Komise dodává, že tato situace by značně poškodila její možnost i možnost členských států využívat v budoucnu své zaměstnance při sjednávání a uzavírání takových smluv.

40

Přitom vzhledem k tomu, že členové tohoto týmu nezastávali v rámci orgánu vysoké postavení a měli v postupu vyjednávání pouze čistě technickou úlohu, má sledovaný cíl spočívající v ověření jejich nestrannost menší význam, než kdyby se týkal osob, které měly v tomto postupu skutečnou rozhodovací pravomoc.

41

Kromě toho tento cíl nemůže odůvodnit tak závažný zásah do soukromí těchto osob, jako je zásah, který by vyplýval z odhalení jejich totožnosti.

42

Konečně uvedený cíl již byl do značné míry dosažen zpřístupněním anonymizovaných prohlášení o neexistenci střetu zájmů.

43

Komise s odkazem na zásady stanovené Soudním dvorem v rozsudku ze dne 22. listopadu 2022, Luxembourg Business Registers (C‑37/20 a C‑601/20, EU:C:2022:912, body 65 a 83), dodává, že Tribunál měl zohlednit skutečnost, že posouzení neexistence střetu zájmů úředníků při výkonu jejich funkcí musí podléhat v členských státech pouze příslušným orgánům, které mají v této oblasti zvláštní povinnosti. K tomu, aby byl splněn požadavek přiměřenosti, je nezbytné, aby subjekty údajů měly dostatečné záruky umožňující účinně chránit jejich osobní údaje proti riziku zneužití, přičemž potřeba takových záruk je o to větší, jsou-li osobní údaje zpřístupněny široké veřejnosti a potenciálně neomezenému počtu osob.

44

V důsledku toho by odhalení totožnosti členů vyjednávacího týmu představovalo nepřiměřený zásah do ochrany jejich soukromí.

45

Tribunál tudíž v bodě 85 napadeného rozsudku nesprávně rozhodl, že Komise neprovedla správně zvážení dotčených zájmů.

46

Žadatelé tvrdí, že podmínka fumus boni juris není splněna, neboť Komise se za účelem zpochybnění napadeného rozsudku neopírá o žádný vážný důvod.

47

Pokud jde o zkreslení důkazů tvrzené Komisí, připomínají s odkazem na rozsudek ze dne 16. února 2023, Komise v. Itálie a Španělsko (C‑635/20 P, EU:C:2023:98, bod 127), že zkreslení důkazů předpokládá, že Tribunál zjevně překročil meze přiměřeného posouzení důkazů a že nestačí prokázat, že dokument může být vykládán jinak, než jak jej vyložil Tribunál. Podle nich Komise nijak neprokázala, že tyto podmínky byly splněny, a ve skutečnosti chce zpochybnit posouzení skutkového stavu provedené Tribunálem.

48

Pokud jde o nesprávná právní posouzení, kterých se měl Tribunál údajně dopustit při výkladu čl. 9 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725, navrhovatelé nejprve tvrdí, že Tribunál právem dospěl k závěru, že sledovaný cíl spočívající v ověření nestrannosti členů vyjednávacího týmu představuje konkrétní účel ve veřejném zájmu ve smyslu tohoto ustanovení.

49

V tomto ohledu uvádějí, že Komise nemůže na jedné straně tvrdit, že dotčený účel není „ve veřejném zájmu“, a přitom na druhé straně uznat, že ověření nestrannosti členů je „ve veřejném zájmu“. Stejně tak je její argumentace rozporuplná, když tvrdí, že je nezbytné nezpřístupnit jména těchto osob, a zároveň, že tyto osoby měly při vyjednávání pouze čistě technickou roli. V každém případě je funkcí vyjednávající osoby ovlivnit obsah konečného rozhodnutí.

50

Dále žadatelé tvrdí, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, je odhalení totožnosti členů vyjednávacího týmu, kteří podepsali prohlášení o neexistenci střetu zájmů, nezbytné k tomu, aby bylo možné ověřit jejich nestrannost, a dodávají, že jména mnoha osob angažujících se soukromě či veřejně v „této záležitosti“ jsou ostatně již veřejně dostupná.

51

A konečně žadatelé tvrdí, že se Tribunál zjevně nedopustil nesprávného právního posouzení, když měl v bodě 85 napadeného rozsudku za to, že Komise neprovedla správně vážení zájmů stanovené v čl. 9 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725.

52

V tomto ohledu zpochybňují analýzu Komise, podle které je ohrožení způsobené odhalením totožnosti dotyčných osob závažné. Pouhá možnost, že by členové vyjednávacího týmu byli vystaveni nevyžádaným kontaktům z vnějšku, by pro ně totiž neznamenala riziko narušení jejich fyzické a duševní integrity, jak tvrdí Komise. Podotýkají, že v demokratické společnosti může být každá osoba, a to i v rámci profesní činnosti, kontaktována, aniž by o to žádala.

53

Domnívají se, že sledovaný cíl spočívající v ověření nestrannosti těchto osob je důležitý, protože vyjednávající osoby ovlivňují rozhodovací proces. Žadatelé znovu zdůrazňují omezenou povahu jejich návrhu v rozsahu, v němž se týká pouze totožnosti a profesního zařazení dotyčných osob, ale rovněž skutečnost, jak konstatoval Tribunál v bodě 84 napadeného rozsudku, že předání prohlášení o neexistenci střetu zájmů, ve kterém byla totožnost podepisující osoby skryta, neumožňuje ověřit její nestrannost.

54

Podle ustálené judikatury je podmínka fumus boni juris splněna, pokud se alespoň jeden ze žalobních důvodů uplatněných na podporu žaloby ve věci samé navrhovatelem předběžného opatření jeví prima facie tak, že není zcela neopodstatněný. Tak tomu je zejména tehdy, když jeden z těchto důvodů poukazuje na existenci složitých právních problémů, jejichž řešení není jednoznačné, a vyžaduje tedy důkladný přezkum, který nemůže provést soudce rozhodující o návrhu na předběžné opatření, nýbrž musí být předmětem řízení ve věci samé, nebo pokud diskuse vedená mezi účastníky řízení odhalí existenci významného právního sporu, jehož řešení není zjevné od počátku [usnesení místopředsedkyně Soudního dvora ze dne 20. prosince 2019, Puigdemont i Casamajó a Comín i Oliveres v. Parlament, C‑646/19 P(R), EU:C:2019:1149, bod 52, jakož i usnesení ze dne 8. dubna 2020, Komise v. Polsko,C‑791/19 R, EU:C:2020:277, bod 52].

55

Druhý důvod uplatněný Komisí na podporu jejího kasačního opravného prostředku vychází z nesprávných právních posouzení Tribunálu při výkladu a použití čl. 9 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725, což jsou pochybení, která jej podle jejího názoru vedla k nesprávnému závěru, že Komise nemohla založit své odmítnutí poskytnout širší přístup k prohlášením o neexistenci střetu zájmů na čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001.

56

Úvodem je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury nařízení č. 1049/2001 zakotvuje, jak uvádí bod 4 jeho odůvodnění a jeho článek 1, právo veřejnosti na co nejširší přístup k dokumentům orgánů (rozsudky ze dne 28. června 2012, Komise v. Éditions Odile Jacob,C‑404/10 P, EU:C:2012:393, bod 111; ze dne 28. června 2012, Komise v. Agrofert Holding,C‑477/10 P, EU:C:2012:394, bod 53, jakož i ze dne ze dne 14. listopadu 2013, LPN a Finsko v. Komise, C‑514/11 P a C‑605/11 P, EU:C:2013:738, bod 40).

57

Zásada co nejširšího přístupu veřejnosti k dokumentům nicméně podléhá některým omezením z důvodu veřejného či soukromého zájmu. Nařízení č. 1049/2001, zejména bod 11 jeho odůvodnění a jeho článek 4, totiž upravuje režim výjimek, který orgánům a jiným subjektům ukládá nezpřístupňovat dokumenty v případě, kdy by uvedeným zpřístupněním došlo k porušení některého z těchto zájmů (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. června 2012, Komise v. Éditions Odile Jacob,C‑404/10 P, EU:C:2012:393, bod 111; ze dne 28. června 2012, Komise v. Agrofert Holding,C‑477/10 P, EU:C:2012:394, bod 53, jakož i ze dne 14. listopadu 2013, LPN a Finsko v. Komise, C‑514/11 P a C‑605/11 P, EU:C:2013:738, bod 40)

58

V této souvislosti je třeba připomenout, že čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001 uvádí, že orgány odepřou přístup k dokumentu, pokud by zpřístupnění vedlo k porušení ochrany soukromí a osobnosti jednotlivce, zejména podle unijních právních předpisů o ochraně osobních údajů.

59

Pokud tedy žádost směřuje k získání přístupu k osobním údajům ve smyslu čl. 3 bodu 1 nařízení 2018/1725, jsou ustanovení tohoto nařízení plně použitelná (obdobně viz rozsudek ze dne 16. července 2015, ClientEarth a PAN Europe v. EFSA, C‑615/13 P, EU:C:2015:489, bod 44 a citovaná judikatura).

60

V projednávané věci je nesporné, že požadované informace, a sice příjmení a jména členů vyjednávacího týmu, které umožňují identifikovat osoby, které se účastnily vyjednávání předběžných kupních smluv na očkovací látky proti covidu-19, představují osobní údaje ve smyslu čl. 3 bodu 1 nařízení 2018/1725, který se týká veškerých informací o identifikované či identifikovatelné fyzické osobě.

61

Takové údaje tudíž mohou být předány třetí osobě na základě nařízení č. 1049/2001 pouze tehdy, když toto předání splňuje podmínky stanovené v čl. 9 odst. 1 písm. a) nebo b) nařízení 2018/1725 a představuje zákonné zpracování v souladu s podmínkami článku 5 tohoto nařízení (obdobně viz rozsudek ze dne 2. října 2014, Strack v. Komise,C‑127/13 P, EU:C:2014:2250, bod 104).

62

Komise v kasačním opravném prostředku zejména tvrdí, že se Tribunál v napadeném rozsudku dopustil nesprávného výkladu a použití podmínky stanovené v čl. 9 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725, podle níž platí, že jakmile příjemce osobních údajů prokáže, že je předání těchto údajů nezbytné pro konkrétní účel ve veřejném zájmu, a je důvod se domnívat, že tímto předáním mohou být poškozeny oprávněné zájmy subjektu údajů, musí správce těchto údajů určit, zda je přiměřené tyto údaje pro tento konkrétní účel předat poté, co prokazatelně zváží různé protichůdné zájmy. Podle Komise měl Tribunál v bodě 85 tohoto rozsudku nesprávně za to, že Komise dostatečně nezohlednila jednotlivé okolnosti projednávaného případu, aby správně zvážila dotčené zájmy.

63

V tomto ohledu se jeví, že dotčenými zájmy v projednávané věci jsou na jedné straně zájem členů vyjednávacího týmu na tom, aby jejich totožnost nebyla odhalena za účelem ochrany jejich soukromí, a na druhé straně, jak vyplývá z bodů 66, 70, 71 a 84 napadeného rozsudku, zájem žadatelů na tom, aby postup vyjednávání předběžných kupních smluv na očkovací látky proti covidu-19, který vedla Komise jménem členských států, byl transparentní s cílem umožnit občanům Unie ověřit nestrannost členů tohoto týmu a ujistit se zejména o neexistenci jakéhokoli střetu zájmů mezi těmito osobami a výrobci očkovacích látek.

64

Pokud jde o význam těchto jednotlivých zájmů, je třeba, co se týče zájmu členů vyjednávacího týmu, aby jejich totožnosti nebyla odhalena, připomenout, že podle ustálené judikatury je zpřístupnění osobních údajů třetím osobám zásahem do základních práv zakotvených v článcích 7 a 8 Listiny, bez ohledu na následné využití sdělených informací (rozsudek ze dne 22. listopadu 2022, Luxembourg Business Registers,C‑37/20 a C‑601/20, EU:C:2022:912, bod 39, jakož i citovaná judikatura).

65

Posouzení závažnosti takového zásahu vyžaduje zohlednění povahy dotčených osobních údajů, zejména případně jejich citlivé povahy, jakož i povahy a konkrétních způsobů zpracování údajů, zejména počtu osob, které mají k těmto údajům přístup, a podmínek přístupu k nim. Případně musí být rovněž zohledněna existence opatření, která mají zabránit riziku, že tyto údaje budou předmětem zneužívajících zpracování (rozsudek ze dne 21. března 2024, Landeshauptstadt Wiesbaden,C‑61/22, EU:C:2024:251, bod 106).

66

V projednávané věci se osobní údaje, jejichž zpřístupnění je požadováno, týkají totožnosti a profesní činnosti zaměstnanců Komise a členských států, kteří se účastnili vyjednávání předběžných kupních smluv na očkovací látky proti covidu-19, které vedla Komise jménem členských států.

67

Kromě toho je nesporné, jak Tribunál ostatně uvedl v bodě 77 napadeného rozsudku, že žádost o přístup k těmto informacím byla podána v kontextu vyznačujícím se nedůvěrou části občanů Unie ke strategii Komise v oblasti očkování. V tomto bodě 77 dodal Tribunál, že vystavení členů vyjednávacího týmu nevyžádaným kontaktům z vnějšku po odhalení jejich totožnosti není za těchto podmínek pouze hypotetické. V bodě 78 tohoto rozsudku Tribunál upřesnil, že tento závěr není zpochybněn skutečností, že žadatelé nechtěli získat adresu bydliště členů tohoto týmu ani informace, na které se vztahuje článek 10 nařízení 2018/1725, týkající se zvláštních kategorií osobních údajů, neboť zpřístupnění údajů o totožnosti osoby otevírá možnost učinit si k ní rešerše, a tedy takové informace získat.

68

Citlivost tématu týkajícího se strategie očkování proti covidu-19 se ostatně jeví být potvrzena značně vysokým počtem jednotlivců zapojených do tohoto soudního řízení, přičemž jsou tito jednotlivci navíc součástí skupiny 86000 předkladatelů, jejichž jménem a v jejichž zastoupení byla Komisi podána původní žádost.

69

Tyto skutečnosti tedy umožňují mít s dostatečnou pravděpodobností za to, že totožnost členů vyjednávacího týmu, kteří podepsali prohlášení o neexistenci střetu zájmů, může být po zpřístupnění rychle šířena na internetu, a zejména na sociálních sítích.

70

V takovém případě by tyto údaje byly přístupné potenciálně neomezenému počtu osob, takže osoby, které usilují o získání těchto informací z důvodů nesouvisejících s důvody, které odůvodňovaly jejich zpřístupnění, by k nim mohly mít volný přístup (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2022, Luxembourg Business Registers,C‑37/20 a C‑601/20, EU:C:2022:912, bod 42 a citovaná judikatura).

71

Kromě toho jsou potenciální důsledky pro subjekty údajů plynoucí z případného zneužití jejich osobních údajů zhoršeny skutečností, že jakmile jsou tyto údaje zpřístupněny široké veřejnosti, mohou být nejen volně vyhledávány, ale rovněž uchovávány a šířeny, a že se v případě takového následného zpracování stává pro tyto osoby o to obtížnější, ne-li iluzorní, aby se účinně bránili zneužívání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2022, Luxembourg Business Registers,C‑37/20 a C‑601/20, EU:C:2022:912, bod 43).

72

Takové riziko je o to více pravděpodobné, že se v projednávané věci dotčené údaje týkají pouze velmi omezeného počtu fyzických osob.

73

V důsledku toho se prima facie nejeví jako vyloučené, že by Soudní dvůr mohl v rámci kasačního opravného prostředku, který mu byl předložen, považovat odhalení totožnosti těchto osob za závažný zásah do práv zakotvených v článcích 7 a 8 Listiny.

74

Pokud jde o význam cíle sledovaného žadateli, kterým je zaručit transparentnost postupu vyjednávání, který vedla Komise s cílem umožnit občanům Unie ověřit nestrannost členů vyjednávacího týmu ve vztahu k výrobcům očkovacích látek, je třeba připomenout, že transparentnost umožňuje, aby měly unijní orgány ve vztahu k občanům v demokratickém systému větší legitimitu, účinnost a odpovědnost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. ledna 2020, PTC Therapeutics International v. EMA,C‑175/18 P, EU:C:2020:30, bod 53 a citovaná judikatura).

75

Jak Tribunál upřesnil v bodě 71 napadeného rozsudku, transparentnost postupu Komise při jednáních s výrobci očkovacích látek proti covidu-19 a při uzavírání předběžných smluv o nákupu očkovacích látek tedy může přispět ke zvýšení důvěry občanů Unie ve strategii v oblasti očkování, kterou tento orgán prosazuje, a následně zejména k boji proti šíření nepravdivých informací o podmínkách sjednávání a uzavírání uvedených smluv.

76

Nic to však nemění na tom, jak uvedla Komise, že ověření dodržování profesně-etických požadavků úředníky Komise a členských států, kteří jsou součástí vyjednávacího týmu, přísluší především příslušným orgánům veřejné správy (obdobně viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2022, Luxembourg Business Registers,C‑37/20 a C‑601/20, EU:C:2022:912, bod 83).

77

Kromě toho a především z judikatury Soudního dvora vyplývá, že při vážení zájmu Unie na zajištění transparentnosti jejích činností a zásahu do práv zakotvených v článcích 7 a 8 Listiny, které musí orgán provést před zpřístupněním informací týkajících se fyzické osoby, nelze cíli transparentnosti přiznat automatickou přednost před právem na ochranu osobních údajů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. listopadu 2010, Volker und Markus Schecke a Eifert, C‑92/09 a C‑93/09, EU:C:2010:662, bod 85, jakož i citovaná judikatura).

78

S ohledem na výše uvedené nelze prima facie vyloučit, že Soudní dvůr bude mít při analýze kasačního opravného prostředku, který mu byl předložen, za to, že při vážení protichůdných zájmů, které musí být provedeno na základě čl. 9 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725, převažuje zájem členů vyjednávacího týmu na tom, aby jejich totožnost nebyla odhalena, nad cílem sledovaným žadateli, kterým je umožnit ověření nestrannosti těchto členů.

79

V důsledku toho, aniž je třeba se v rámci tohoto řízení vyjadřovat k opodstatněnosti druhého žalobního důvodu Komise týkajícího se nesprávného použití čl. 9 odst. 1 písm. b) nařízení 2018/1725 Tribunálem, což spadá pouze do pravomoci soudu rozhodujícího ve věci samé, je třeba konstatovat, že se tento důvod jeví prima facie tak, že není zcela neopodstatněný.

80

Vzhledem ke všemu výše uvedenému je třeba dospět k závěru, že podmínka fumus boni juris je v projednávané věci splněna.

81

Komise tvrdí, že podmínka naléhavosti je splněna s ohledem na vážnou a nenapravitelnou újmu, kterou by utrpěli členové vyjednávacího týmu, pokud by jejich totožnost byla odhalena před tím, než Soudní dvůr rozhodne ve věci samé.

82

S odkazem na bod 81 usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 11. dubna 2024, Vivendi v. Komise [C‑90/24 P(R), EU:C:2024:318], Komise připomíná, že porušení základních práv zakotvených v článcích 7 a 8 Listiny musí být posuzováno ve světle všech dotčených okolností s cílem určit, zda lze s ohledem na rozsah a povahu újmy plynoucí z tohoto porušení považovat tuto újmu za vážnou a nenapravitelnou.

83

Komise tvrdí, že pokud by v projednávané věci nebylo vyhověno jejímu návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, byla by povinna pro účely jeho výkonu odhalit totožnost členů vyjednávacího týmu, kteří podepsali prohlášení o neexistenci střetu zájmů.

84

Pokud jde o skutečnou existenci újmy, která z toho pro tyto osoby vyplývá, tvrdí, že tyto osoby by byly velmi pravděpodobně vystaveny nevyžádaným kontaktům z vnějšku, včetně případných útoků na jejich fyzickou integritu a obtěžování. Vzhledem k extrémní citlivosti tématu týkajícího se očkovacích látek proti covidu-19 a silnému odporu, který tyto očkovací látky mohly vyvolat u mnoha osob, by totiž odhalení totožnosti členů vyjednávacího týmu znamenalo riziko, že budou „vystaveni skutečným hrozbám agrese“ v reakci na jakékoli rozhodnutí přijaté v této věci evropskými nebo vnitrostátními orgány, ale také v případě případných vedlejších účinků očkovacích látek proti covidu-19.

85

Dodává, že taková újma by mohla mít pro ni přímé důsledky, neboť jakožto orgán odpovědný za řízení postupu vyjednávání a uzavírání předběžných kupních smluv na očkovací látky proti covidu-19 má povinnost zabránit tomu, aby členům vyjednávacího týmu vznikla újma z důvodu výkonu jejich funkcí.

86

Kromě toho musí být podle předkládajícího soudu taková újma považována za vážnou nejen proto, že se týká možného poškození fyzického a duševního zdraví subjektů údajů, ale i s ohledem na zásady vyplývající z rozsudku ze dne 22. listopadu 2022, Luxembourg Business Registers (C‑37/20 a C‑601/20, EU:C:2022:912), protože zpřístupnění osobních údajů široké veřejnosti umožňuje, aby byly přístupné potenciálně neomezenému počtu osob, případně z důvodů nesouvisejících s cílem sledovaným jejich odhalením.

87

Komise s odkazem na usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 11. dubna 2024, Vivendi v. Komise [C‑90/24 P(R), EU:C:2024:318], tvrdí, že je tato újma nenapravitelná.

88

A nakonec tvrdí, že k uvedené újmě může pravděpodobně dojít ještě rychleji, jestliže se zpřístupněné informace budou šířit na internetu a sociálních sítích.

89

Žalobci naopak tvrdí, že podmínka naléhavosti není splněna.

90

Odkazují na usnesení Evropského parlamentu ze dne 12. července 2023 nazvané „Pandemie onemocnění COVID-19: získané zkušenosti a doporučení pro budoucnost“, které doporučuje, aby prohlášení o neexistenci střetu zájmů vyjednavačů smluv o nákupu očkovacích látek proti covidu-19 byla zveřejněna.

91

Uvádějí, že se Komise rozhodla být na jednání ve věci, v níž byl vydán napadený rozsudek, zastoupena několika zmocněnci, jejichž totožnost mohla být takto známa.

92

Podpůrně navrhují zamítnutí návrhu na předběžné opatření pouze v rozsahu, v němž se týká žádosti o přístup podané F. Courtoisem, který se zavazuje zaručit důvěrnost informací, které mu budou předány Komisí.

93

Podle ustálené judikatury platí, že účelem řízení o předběžných opatřeních je zaručit plnou účinnost budoucího konečného rozhodnutí, aby bylo zabráněno mezeře v právní ochraně zajišťované Soudním dvorem. Právě v zájmu dosažení tohoto cíle je nutné naléhavost posuzovat ve vztahu k nezbytnosti předběžně rozhodnout, aby se zabránilo tomu, že účastníkovi řízení, který požaduje předběžnou ochranu, bude způsobena vážná a nenapravitelná újma. Tomuto účastníkovi řízení přísluší, aby předložil důkaz o tom, že nemůže čekat na výsledek řízení ve věci samé, jinak utrpí újmu takovéto povahy. K tomu, aby byla taková vážná a nenapravitelná újma prokázána, se nevyžaduje, aby byl vznik újmy prokázán s absolutní jistotou. Stačí, aby tato újma byla s dostatečnou mírou pravděpodobnosti předvídatelná (usnesení ze dne 17. prosince 2018, Komise v. Polsko,C‑619/18 R, EU:C:2018:1021, bod 60 a citovaná judikatura).

94

Mimoto soudce příslušný pro rozhodování o předběžných opatřeních musí – výlučně pro účely posouzení naléhavosti, aniž to znamená zaujetí postoje z jeho strany ohledně opodstatněnosti výtek, jež předložil navrhovatel v řízení o předběžných opatřeních ve věci samé – předpokládat, že těmto výtkám by mohlo být vyhověno. Vážná a nenapravitelná újma, jejíž pravděpodobný vznik musí být prokázán, je totiž újmou plynoucí z případného odmítnutí vydat navrhovaná předběžná opatření v případě, že by žaloba ve věci samé byla následně úspěšná (usnesení ze dne 17. prosince 2018, Komise v. Polsko,C‑619/18 R, EU:C:2018:1021, bod 61 a citovaná judikatura).

95

V projednávaném případě je třeba úvodem uvést, že újma, jíž se dovolává Komise v souvislosti s právem na respektování soukromého života, přímo vyplývá z jednání vůči členům vyjednávacího týmu, k němuž je, jak sama tvrdí, nucena, aby vyhověla napadenému rozsudku [obdobně viz usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 11. dubna 2024, Vivendi v. Komise,C‑90/24 P(R), EU:C:2024:318, bod 74].

96

Vyplývá z toho, že Komise má v úmyslu jednat prostřednictvím svého návrhu na předběžná opatření nikoli jménem třetích osob, které by byly autonomně dotčeny účinky sporného rozhodnutí, nýbrž osobně, s cílem chránit své vlastní zájmy tak, že zabrání tomu, aby byla vedena k tomu, že sama způsobí těmto osobám vážnou a nenapravitelnou újmu, za niž by ostatně mohla nést odpovědnost v případě, že by tyto osoby tuto újmu utrpěly v důsledku svých vztahů s Komisí, aniž by uvedené osoby byly samy schopny domoci se předběžné ochrany určené k zabránění vzniku uvedené újmy [obdobně viz usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 11. dubna 2024, Vivendi v. Komise,C‑90/24 P(R), EU:C:2024:318, bod 75].

97

Za těchto podmínek Komise může takovou újmu tvrdit za účelem prokázání, že je splněna podmínka naléhavosti [v tomto smyslu viz usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 11. dubna 2024, Vivendi v. Komise,C‑90/24 P(R), EU:C:2024:318, bod 76].

98

Pokud jde o otázku, zda okamžitá vykonatelnost napadeného rozsudku může způsobit vážnou a nenapravitelnou újmu ve smyslu judikatury uvedené v bodech 93 a 94 tohoto usnesení, je třeba nejprve připomenout, že podle článku 266 SFEU je Komise povinna přijmout opatření vyplývající z napadeného rozsudku. V projednávané věci má tento orgán podle všeho povinnost, jak uvádí, zpřístupnit žadatelům totožnost osob, které podepsaly prohlášení o neexistenci střetu zájmů a jsou členy vyjednávacího týmu.

99

Pokud jde dále o újmu, která může být důsledkem takového zpřístupnění, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že porušení některých základních práv, jako je právo na soukromí zakotvené v článku 7 Listiny, musí být posuzováno s ohledem na všechny dotčené okolnosti, aby bylo možné určit, zda rozsah a povaha újmy, kterou s sebou toto porušení nese, odůvodňují, aby tato újma byla považována za vážnou a nenapravitelnou [v tomto smyslu viz usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 11. dubna 2024, Vivendi v. Komise,C‑90/24 P(R), EU:C:2024:318, bod 81 a citovaná judikatura].

100

Jak bylo v tomto ohledu konstatováno v bodě 73 tohoto usnesení, odhalení totožnosti členů vyjednávacího týmu, kteří podepsali prohlášení o neexistenci střetu zájmů, může s dostatečnou mírou pravděpodobnosti pro účely předběžného opatření způsobit závažný zásah do práv těchto osob, která jsou zakotvena v článcích 7 a 8 Listiny.

101

Je třeba dodat, že při neexistenci zvláštních a přesných záruk nelze mít za to, že by takové újmě bylo možné s jistotou předejít předáním těchto údajů jediné osobě, jak podpůrně požadovali žadatelé ve svém vyjádření.

102

Mimoto nemajetková újma, která je takovým zásahem do práva na soukromí způsobena, nemůže být v plném rozsahu zhojena poskytnutím peněžité náhrady nebo a posteriori odstraněna v případě zrušení napadeného rozsudku, takže musí být považována za nenapravitelnou [v tomto smyslu viz usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 11. dubna 2024, Vivendi v. Komise,C‑90/24 P(R), EU:C:2024:318, bod 91].

103

Nakonec taková újma je a priori nevratná, neboť dotčené údaje by po zpřístupnění mohly být rychle šířeny na internetu vzhledem k citlivosti otázek týkajících se očkovacích látek proti covidu-19, takže by bylo prakticky nemožné, aby byly následně odstraněny v případě, že by byl napadený rozsudek zrušen.

104

V každém případě, kdyby tomuto návrhu na vydání předběžného opatření nebylo vyhověno, kasační opravný prostředek podaný k Soudnímu dvoru by v podstatě ztratil význam, pokud jde o otázku, zda napadeným rozsudkem Tribunál neprávem zrušil odmítnutí Komise odhalit totožnost členů vyjednávacího týmu. I kdyby totiž Soudní dvůr rozhodl, že tomu tak bylo, tyto údaje by již byly nevratně zpřístupněny.

105

Z toho vyplývá, že podmínka naléhavosti je v projednávané věci splněna.

106

Komise tvrdí, že vážení zájmů svědčí ve prospěch dočasného zachování účinků sporného rozhodnutí, pokud jde o její odmítnutí odhalit totožnost členů vyjednávacího týmu, kteří učinili prohlášení o neexistenci střetu zájmů.

107

Tvrdí, že platnost těchto prohlášení nebyla žadateli zpochybněna a že předání jednoho z těchto prohlášení v anonymizované formě již umožňuje ověřit nestrannost osob, které je podepsaly.

108

Dodává, že nestrannost osob, které uvedená prohlášení podepsaly, byla potvrzena Evropským účetním dvorem v jeho zvláštní zprávě 29/2022 s názvem „[Evropská unie] a nákup očkovacích látek proti covidu-19“. Rovněž zvláštní výbor Parlamentu pro pandemii onemocnění COVID-19 dospěl ke stejným závěrům.

109

Žadatelé naopak tvrdí, že vážení zájmů svědčí ve prospěch okamžité vykonatelnosti napadeného rozsudku, pokud jde o zrušení odmítnutí Komise odhalit totožnost členů vyjednávacího týmu, kteří učinili prohlášení o neexistenci střetu zájmů.

110

Domnívají se, že anonymizované prohlášení, které jim bylo předáno, odpovídá pouhému vzoru dokumentu a neumožňuje ověřit nestrannost osoby, která ho podepsala.

111

Dodávají, že Komise neposkytla zprávu Účetního dvora, které se dovolává, ani výňatky z tohoto dokumentu. Kromě toho žadatelé tvrdí, že ve svém usnesení ze dne 12. července 2023 o pandemii onemocnění COVID-19: získané zkušenosti a doporučení pro budoucnost [2022/2076(INI)] Parlament vyjadřuje politování nad „nedostatečnou transparentností“ při uzavírání předběžných kupních smluv na očkovací látky proti covidu-19 a zdůrazňuje, že je třeba umožnit ověření nestrannosti vyjednavačů těchto smluv.

112

Vzhledem k tomu, že ve většině řízení o předběžných opatřeních může jak nařízení navrhovaného odkladu vykonatelnosti, tak odmítnutí tento odklad nařídit do jisté míry vyvolávat konečné účinky, je na soudu příslušném pro rozhodování o předběžných opatřeních, jemuž byl návrh na odklad provádění předložen, aby poměřil rizika spojená s každým z možných řešení. Konkrétně tento úkol znamená zejména posoudit, zda zájem účastníka řízení, který navrhuje předběžná opatření, na dosažení odkladu provádění napadeného aktu, převažuje nad zájmem na jeho okamžitém použití. Při tomto posouzení je třeba určit, zda by případné zrušení tohoto aktu soudem rozhodujícím ve věci samé umožnilo uvést v předešlý stav situaci, která by vznikla bezodkladným výkonem daného aktu, a naopak zda by odklad vykonatelnosti daného aktu mohl zabránit naplnění cílů sledovaných napadeným aktem v případě, že bude žaloba ve věci samé zamítnuta [usnesení místopředsedy Soudního dvora ze dne 6. září 2024, Aylo Freesites v. Komise,C‑511/24 P(R), EU:C:2024:719, bod 18].

113

V projednávané věci, jak bylo konstatováno v bodě 103 tohoto usnesení, by odmítnutí odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku požadovaného Komisí neumožnilo uvést v předešlý stav situaci osob, jejichž totožnost by byla v důsledku toho Komisí odhalena, v případě zrušení tohoto rozsudku Soudním dvorem v řízení ve věci samé. Po tomto předání totiž neexistuje žádná záruka, že tyto údaje nebudou šířeny na internetu. Za těchto podmínek je z toho vyplývající zásah do soukromého života dotčených osob nezvratný.

114

Mimoto není prokázáno ani tvrzeno, že by nařízení odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku požadovaného Komisí mohlo bránit plnému účinku tohoto rozsudku v případě, že by kasační opravný prostředek podaný proti němu byl Soudním dvorem zamítnut.

115

V projednávané věci se tedy vážení proti sobě stojících zájmů přiklání k odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku požadovanému Komisí.

116

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba vyhovět návrhu Komise na odklad vykonatelnosti bodu 2 výroku napadeného rozsudku, pokud jde o zrušení odmítnutí širšího přístupu k prohlášením o neexistenci střetu zájmů, až do vyhlášení rozsudku, kterým bude ukončeno řízení o kasačním opravném prostředku ve věci C‑632/24 P.

117

Podle článku 137 jednacího řádu Soudního dvora, který se použije na řízení o kasačním opravném prostředku na základě čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu, Soudní dvůr rozhodne o nákladech řízení v rozsudku nebo usnesení, jímž se končí řízení.

Z těchto důvodů místopředseda Soudního dvora rozhodl takto: